ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

L (2004), 135–138

POZNÁMKY

Remarks

DROBNOST 2

Rolandas Mikulskas (Acta Linguistica Lithuanica 48, 87) spojuje příslovce v’įršū·n zapsané v žemaitských nářečích (KrŠ) s lokálem východních aukštaitských nářečí viršūn (nyní se říká převážně v’įr.šū· ~ viršūo, āpsukū· ~ apsukuo, v’el.tu· ~ veltuo a mnoho dalších).

To je značně pochybné (srov. tam (KrŠ) i jinde užívané formy pàškūn., pàškuna·, šàl’īn., ž’ė.m’ie ~ žėmė(n): m’ėšk ž’ė.m’ie | n’ėkūnck aj.). Dlouhá samohláska u· zde jako by vybízela k jinému tvrzení.

Tento výskyt sonanty n dialektologové vyřešili již dávno: Kazimieras Būga (Rinktiniai raštai 1, Vilnius, 1958, 397–398, 588; III 692–693), Zigmas Zinkevičius (Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, 196–198; škoda, že jsou uvedeny pouze transponované formy), Vladas Grinaveckis (Žemaičių tarmės istorija, Vilnius, 1973, 332–334) a autor těchto řádků („Kelios pastabos dėl formų šų, sesų“, Baltistica 2 (2), 1966, 205–207; Lietuvių kalbos tarmių morfoneminiai reiškiniai, Vilnius, 2001, 167–169).

Paradigmoje po u· pietų žemaičiuose platokai yra šū·n ~ šuōn (= šuo), rūdū·n ~ rudūon (= ruduo), vā·kā·n ~ vaikāon (= vaikui), vāik’ū·n ~ vaikūon (= vaikui, bernui), pavā·sar’ū·n (ir pavā·ser’ū·n PVN) ~ pavāseriuon (pavaseriuo), bū·ndže ~ būonže (= buože), jū·nc ~ jūns (= jūs), v’ēltū·n ~ vēltuon (= veltui) VARN, UŽv, PVN ir kt.; taip ir v’įr.šū·n tą neetimologinį n bus gavęs iš galūnėje atsiradusio -u· (<-uo). Tai remia visa tų žodžių istorija: ypač paradigmos, kur po u· visur yra n (plg. aut., Baltistica 2 (2), 205–206) ir po diftongoido u·⁴ kažin ar tas sonantas būtų lipęs, kaip ir po -ou < -uo šiaurės žemaičių, o vakarų žemaičių po -o· < -uo niekur prilipo neturi).

Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Přijato 2004 04 07

DROBNOST 3

Sonant r bývá tvrdý a měkký, v litevských nářečích se někdy různě obměňuje. Zde jsou tyto případy: a. část jižních aukštaitských nářečí r’ vůbec nemá, před předními samohláskami vyslovují tvrdě někteří vilniští a utenští Aukštaitové (Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, 153–156; Lietuvių kalbos atlasas II, mapa 87);

136 |

PASTABOS

b. někdy se vyslovuje tvrdě před redukovaným dvojhláskovým spojením -ai: rai.kštė ‘raikštė’ Drsk, Rtn, krau.šis ‘kriaušius’ Kb, Vrn, krai.vas ‘kreivas’ Drsk aj.;

c. ve spojení *rj > *ri > r: brau.na ‘briauna’ Užv, Krš, Krtv, krau.š’is (ve spisovném jazyce kriaušis) Krš, Rdn, Tl, Eig, kruokt’ė ‘verkti’ (ve spisovném jazyce kriokti) Tl, Rdn, Varn, Šv, Rt, rä.uš’es ‘riaušės’ Šv, Grdm aj. Přizpůsobují se jim výpůjčky krū’ks (aukštaitsky krūkas), šrūps (severožemaitsky a aukštaitsky š’r’ūps | š’r’ūbas), krau.č’ūs ‘kriaučius, krejčí’, krū’k’is ‘kriukis, berla’ Krš, Krtv, Šauk, krū.k’is ‘tamtéž’ Rdn, Trš, Tl aj.

Je známa celá oblast změny *rjau, *rja, *rjo, *rju, *rjū v rau, ro, ru, rū v žemaitských nářečích, kde k žádnému tvrdnutí r před předními samohláskami nedochází (srov. autor, Lietuvių kalbos tarmių morfoneminiai reiškiniai, Vilnius, 2001, 158–161).

Zpracovatelé fonetického svazku LKA_II s výzkumem tohoto jevu nepočítali a přepis nářečních dokladů nebyl ustálen, proto bylo již dříve vzneseno mnoho nejasností, které však působí zmatek i dnes. Například slovo sukrokė v LKŽ_XIX 626 (nářečně sùkruok’į Krš) se opravuje na sukriokė (R. Mikulskas, Acta Linguistica Lithuanica 48, 87), zatímco krū’kas Klvr se řadí ke slovu kriūko¹, ačkoli ani tam nemůže docházet k žádnému tvrdnutí r (ledaže by šlo o nějakou zvláštnost).

Problém *rj + a, a˙, u, u˙ je tedy stále spojován s tvrdnutím a měknutím r, ačkoli jde o otázku zániku starého *i a později uplatněné analogie (když se v nářečích zobecňovaly pouze podoby rau, ro˙, ru, ru˙ nebo r’au, r’o, r’u, r’u˙). V každém případě je třeba proniknout do struktury a systému nářečí.

Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Přijato 2004 04 07

MŮŽE PRÁZDNÉ MÍSTO NĚCO ZNAMENAT?

V článku profesora Vlada Žulia „O domnělé nulové sponě“ (Acta Linguistica Lithuanica 48, 177–184) polemizuje s Dabartinės lietuvių kalbos gramatika (Vilnius, 1994), v níž jsou věty jako Oras gražus považovány za věty s nulovou sponou. Autor článku se domnívá, že pojem nulové spony (a vůbec nulových tvarů) je vadný. Tento názor je třeba respektovat. Rád bych pouze něco málo řekl k argumentům, jimiž se jej autor pokouší podložit.

Prvním z nich je výrok připisovaný Immanuelu Kantovi: Nic nemá vlastnosti. Autor ještě dodává: Nicomu nerostou vlasy. Je-li třída prázdná, nemá žádný prvek, a vlastnosti mohou mít pouze prvky. Logicky rozporné je tedy údajně tvrzení: Ačkoli spona neexistuje (nic), má však význam indikativu prézentu (vlastnost) (s. 178).

Přijmu-li pravidla hry navržená autorem článku – opírat se o autority ponechám teologii –, nezmíním ani jednu z mnoha prací napsaných o nulových tvarech. Citované logické výroky jsou správné, nijak však neodporují pojetí nuly uvedenému v Gramatice. Lingvistická nula není žádný neexistující empirický objekt či prvek, rovný ničemu. Tímto termínem se označuje absence formálního ukazatele člena gramatického paradigmatu, která vzhledem k

¹ variantám krūko, kruko, kriūko se Mikulskas pro pohodlí vyhnul výkladu, stejně jako změnám vašas (dokonce nemožného ašas), ą˙nčas, ūnčas, vō˙ṙšos, lō˙rsas (viz R. Mikulskas, Acta Linguistica Lithuanica 46, 85).