ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LI (2004), 81 – 112

Gramatické klíčové oblasti, jejich rekonstrukce a relevance pro historicky doložené jazykové stupně baltských a slovanských jazyků

Björn Wiemer

Universität Konstanz

Článek podává kritický přehled významných teoretických přístupů k prehistorickému vývoji základní morfosyntaxe v baltských a slovanských jazycích: diatezi, alignmentu a aspektovosti. Z komparativních důvodů se probírá také vztah mezi posesivními konstrukcemi BE- a HAVE-. Metodologická praxe při rekonstrukci a vysvětlování diachronního vývoje starověkých baltských a slovanských jazyků je kriticky hodnocena především proto, že se držela přístupů „in vitro“ bez zohlednění jazykového kontaktu a typologických dokladů. Tvrdí se, že adekvátní teorie gramatické změny by se dále měla snažit přesněji postihnout relativní chronologii „vrstev“ kódovacích prostředků a jejich možná průniku během dlouhých období diachronního vývoje. To zahrnuje možnost souběžného výskytu gramatického kódování. V této souvislosti mohli mluvčí kontaktních jazyků natolik ovlivnit funkční rozdělení těchto souběžně se vyskytujících prostředků, že jeden z nich převládl a přizpůsobil se distribuci formy a funkce ve vlastním jazyce.

0. ÚVOD

Tento příspěvek lze v jistém smyslu chápat jako kritickou poctu dvěma badatelům, kteří si získali značné zásluhy v historicko-srovnávacím bádání o baltských a slovanských jazycích: Juriji Sergeeviči Stepanovovi a Williamu R. Schmalstiegovi. U každého z nich poslouží jako podnět řada více či méně vlivných publikací, abych především ukázal, jak diachronní baltistika trpí tím, že chronologické posloupnosti změn gramaticky relevantních struktur a analogických formací nejsou dostatečně konkrétně zkoumány ve vzájemné souvislosti v následujících obdobích a že se přitom příliš málo zohledňují funkční hlediska. K tomu často přistupuje zanedbávání typologicky věrohodných vývojových procesů a jazykového kontaktu, jakož i nezřídka chybějící určení gramatického či lexikálního statusu morfologických rozlišení. Probírané oblasti jsou ústředními složkami jazykové struktury, a proto jsou důležité pro diachronní morfologii a syntax i pro morfologické a syntaktické rekonstrukce. Jde o diatezi, akční způsob a alignment. Po rozboru tezí

82 |

BJÖRN WIEMER

a postupu Stepanova (oddíl 1) a Schmalstiega (oddíl 2) následují úvahy o analogickém případu z dějin slovanských jazyků (oddíl 3). Tyto tři stručně načrtnuté „případové studie“ historicko-srovnávací argumentace na typologickém pozadí mají společně vést k metodologickým postulátům, které budou formulovány v závěru (oddíl 4).

1. STEPANOV: SOUVISLOST MEZI AKCIONALITOU A DIATEZÍ PŘI TVORBĚ KMENE

Působivý pokus o syntetický nástin vývoje v oblasti akcionality a diateze, založený na historicky doložených faktech a rekonstruovatelných prehistorických stavech baltských a slovanských jazyků v oblasti slovesné morfologie, podnikl Stepanov (1976; 1977; 1978a, b; 1989). Stepanovovy teze se dotýkají předstupňů či raných fází gramatikalizace, byly však formulovány podle „metody in vitro“ historicko-srovnávací lingvistiky, tj. bez odkazu na faktory jazykového kontaktu. Pokusím se zde kriticky shrnout jeho stanovisko k tomuto tématu. Otázkami, které zacházejí do větších podrobností indoevropské hláskoslovné a tvaroslovné nauky, se zabývat nebudu; stejně tak nebudu zpochybňovat správnost Stepanovovy rekonstrukce v těchto otázkách. Jde mi spíše o kritické posouzení jeho metodologie a interpretace takto získaných faktů.

Stepanov vychází z faktů běžně známých v indoevropeistice o změnách slovesných kmenů ve slovesném systému starších indoevropských jazyků, které se týkaly mimo jiné i prehistorických baltských a slovanských jazyků, a také z předpokladu, že v raně indoevropské syntaxi neexistovaly jasné prostředky k označování tranzitivity (jakožto větněsémantické veličiny). Kromě toho neexistovala zvláštní morfologie, která by u slovesa signalizovala rozšíření, respektive zmenšení argumentové struktury, ani morfologie umožňující systematičtější rozlišení různých akcionalních typů (ve smyslu aspektově citlivých tříd). Akcionální podoby byly naopak lexémově imanentně pevně stanoveny¹. Na základě těchto předpokladů, obecně uznávaných i v indoevropeistice, se Stepanov snaží odhalit „vrstvy“ etymologicky společných změn slovesného kmene v slovanských a baltských jazycích, které během dialektální diferenciace indoevropského jazykového území v prehistorických baltských a slovanských jazycích vedly k systematičtějším morfologickým korelacím, pomocí nichž se označovaly tranzitivita, redukce, respektive rozšíření argumentové struktury a akcionalní typy. Diferenciace slovanských a baltských jazyků spočívá v odlišných způsobech, jimiž byly tyto korelace funkčně rozvinuty.

Afikační postupy, které byly baltským a slovanským jazykům typově a (alespoň zpočátku) také etymologicky (tj. z hlediska formální substance) společné, nejprve podle Stepanova vytvářely funkční clustery akcionalních, tj. aspektově relevantních, a diatezních-

₁V odborné literatuře byly tyto jevy občas označovány jako „lexical aspect“.

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 83

souvisejícími rysy. Pod „diatézí“ Stepanov rozumí „vztah děje k jeho subjektu“ (1978a: 338). To odpovídá „basic voice“ u Klaimanové (1991), do níž spadá také médium historicko-srovnávací jazykovědy. Aktuální rysy naproti tomu Stepanov chápe jako slovesu inherentní rysy, které určují, zda existuje vztah k hranici (rus. „предел“), či nikoli. Jde tedy převážně o rozlišení terminativních a at terminativních slovesných kmenů. Kmeny (a jejich případné další afixální rozšíření) lze v Stepanovově modelu vztáhnout ke třem fázím situace, z nichž každá zaměřuje jinou část komplexní situace uspořádané kolem dosažení takové hranice. Fáze (i) spočívá v procesu směřujícím k dosažení této hranice („процесс, стремящийся к своему пределу“), fáze (ii) odpovídá samotné hranici („наступление предела“), fáze (iii) pak představuje stav, který z dosažení této hranice nutně vyplývá. Ten je sám at terminativní, neboť jeho konec zůstává otevřený („процесс, ограниченный в начале, исходящий из ранее достигнутого предела и не ограниченный концом“); srov. Stepanov (1977: 145).

Je důležité, že zde máme nejprve co do činění pouze s konceptuálním rozlišením aktuálních stadií, která se seskupují kolem změny stavu. Ačkoli Stepanov opakovaně hovoří o „aspektových opozicích“ či dokonce o „aspektových dvojicích“ („видовые противопоставления / пары“), jde zpočátku pouze o vymezení tříd slovesných lexémů citlivých na aspekt, nikoli však o gramatickou aspektovou opozici (viz níže). Aspekty by byly mezi tyto fáze situace komplementárně rozděleny² – což však u jazykového stavu rekonstruovaného Stepanovem (ani v pozdějších obdobích) nelze v žádném případě předpokládat.

Afixy měnící kmen (infixy, sufixy nebo reduplikace), pocházející z předstupňů slovanských a baltských jazyků, v mnoha případech vedly k posunu významu kmene od fáze situace (ii) k fázi situace (i) nebo (iii). Standardními příklady jsou reduplikace při tvorbě statického perfekta a alternace pozičních sloves; srov. například z ide. kořene *sed- > stsl. sědъl.sg.aor k sěs-ti „posadit se“ (= fáze situace (ii)) oproti sěd-ě-ti „sedět“ (= fáze situace (iii)); analogicky lit. sėd-u.l.sg.prs k sės-ti „posadit se“ oproti sėd-ė-ti „sedět“ (1989: 221n.). Stepanov nyní v systému ide. slovesa hledá to, co nazývá „diachronním prototypem“ morfologického označení takového trojfázového členění, a zvažuje pro tuto úlohu dva „favority“, totiž ide. rozlišení (I) mezi prézentními, aoristovými a perfektními kmeny a (II) protiklad activa tantum, media tantum a perfecta tantum (každý s vlastní stavbou kmene); srov. Stepanov (1977: 146n.; 1978a: 341).

Funkční klastry aktuálních vlastností a vlastností vztahujících se k diatézi lze mimo jiné rekonstruovat pro praslovanštinu, v níž byly ablautové formace stále produktivní.

² Poznámka: Stepanovovy tři fáze přesně odpovídají třem složkám, z nichž se skládá nejkomplexnější třída v teorii aspektu, která chápe aspekty jako operátory působící na lexikálně inherentní aktuální obsah (jako operand). V Breuově teorii ILA jde o třídu INCO (srov. Breu 1998); patří do ní především tzv. holistická slovesa typu наполНить / наполнять „(na)plnit“, заслонить / заслонять „zakrýt, přikrýt“, спрятаться / прятаться „schovat se“. K těmto slovesům konkrétně srov. Padučeva / Rozina (1993).

84 |

BJÖRN WIEMER

musely být, takže mimo jiné ablautové tvoření s rozšířením kmene kořene jako *nes- (> rus. nes-ti, lit. neš-ti ‚nést‘) k *nos-i-ti způsobilo jak kauzativní, tak iterativní tvoření³. Tento typ změny kmene, respektive kořene, vedl později ve slovanských jazycích k utváření iterativ, respektive „indeterminativ“ (a později tak vytvořil jeden z formálních základů imperfektivního vidu), zatímco v (ýchodo)pobaltštině se stal zejména také produktivním typem tvoření kauzativ a kurativ (srov. Stepanov 1976: 420). Další příklad: opozice mezi krátkou a dlouhou samohláskou v kořeni (+ rozšíření kmene sufixem) vedla k produktivnímu protikladu sloves, která byla interpretována bodově nebo jiným způsobem jako perfektivní (krátká samohláska), oproti slovesům, která označovala typ děje interpretovatelný jako frekventativní, iterovaný, intenzifikovaný nebo jiným způsobem progresivní (dlouhá samohláska). Srov. např. stsl. umrěti ⇔ umirati ‚zemřít‘ (prodloužení samohlásky v kořeni + rozšíření kmene), pogrěbati ⇒ pogreti ‚zakopat; pohřbít‘ (ě < *ē vlivem a < *ā v rozšíření kmene), jakož i v kombinaci s prefixací vzbъznoti ⇔ bъděti ‚být vzhůru‘ (ě < *ē). Obdobné „dvojice“ existují ještě i v současné litevštině; srov. např. klupti ⇒ klūpoti ‚klopýtnout‘ oproti kišti ‚(dovnitř) strčit‘ ⇒ kyšoti ‚(někde) trčet, vězet‘ (v posledním případě spojené s opozicí [± tranzitivní]).

Na rozdíl od slovanských jazyků se však v (ýchodo)baltských jazycích tento morfologický protiklad používal ve větší míře také k odlišnému označování intranzitivních a tranzitivních kmenů; srov. lit. kisti „měnit se“ ⇒ keisti „měnit“, plisti „šířit se“ ⇒ plėsti (a také plėtoti) „šířit“ (přičemž ė < *ē), busti „probudit se“ oproti ⇒ bausti původně zhruba „vytrhnout ze spánku“ → „k něčemu přinutit“ nebo také „trýznit, bít“, dnes ve významu „trestat“ (srov. mimo jiné Stepanov 1978a: 36, 342). V baltských jazycích se navíc nosové infixy a sufix st staly nejproduktivnějšími prostředky tvoření prézentního kmene především u intranzitivních sloves (Stang 1943: 131n.), zatímco nosové infixy ve slovanských jazycích zanikly⁴. Tato intranzitivní slovesa stojí pravidelně v opozici k tranzitivním slovesům s jiným tvořením kmene a odpovídajícím způsobem i s jiným tvořením časového kmene (zčásti z pozdějších „vrstev“, například se sufixem -(d)y- < *ī). Srov. následující přehled typických reprezentantů této opozice:

(1a) tamp-a.3.PRS oproti tap-o.3.PRT od tap-ti „stát se“ (původně přibližně „přichytit se, přilepit se“).

(1b) tap-o.3.PRS oproti tap-ė.3.PRT od tap-y-ti „pomazat barvou“.

³ Srov. analogický případ ve starořečtině: φέρω „nesu“ a jeho iterativní derivát φορέω ve srovnání s φοβέω „naháním strach indm.“, který vykazuje stejný sufix a stejný o-stupeň jako kauzativum k mediálnímu φέβομαι „bojím se“ (Stepanov 1978a: 359).

⁴ Srov. skrovné reflexy v podobě nosových samohlásek v polštině, respektive jejich pokračování ve východoslovanštině, jako u ide. *sěd- > prasl. *sě-n-d- > stsl. sěd-, respektive pol. siądzie „on / ona si sedá“, respektive rus. sjadet „tamtéž“ (oproti préteritu pol. siadł, rus. šel „on / ona si sedl/a“). Na rozdíl od nosových infixů při tvoření prézentního kmene získaly nosové sufixy ve tvaru -n̥q- (< *nā?) ve slovanských jazycích jako rozšíření kmene, které nebylo omezeno na jeden čas, mimořádně důležitou roli při vzniku aspektového systému a aktuálních funkcí (srov. Sadnik 1962).

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 85

(2a) link-st-a.3.PRS vs. link-o.3.PRT

k link-ti „naklánět se; projevovat sklon“.

(2b) lenk-ia.3.PRS vs. lenk-ė.3.PRT

k lenk-ti „ohýbat, zakřivovat“.

(3a) vyk-st-a.3.PRS vs. vyk-o.3.PRT

k vyk-ti „přihodit se“.

(3b) vyk-d-o.3.PRS vs. vyk-d-ė.3.PRT

k vyk-dy-ti „provádět“.

Z těchto a řady dalších faktů lze podle Stepanova vyvodit následující závěr: v baltských jazycích převládala v počátečních kategoriálních shlucích celkově funkce diateze, zatímco ve slovanských jazycích získala převahu akcionální funkce. Stepanovova teorie tedy v obecné podobě zahrnuje následující tvrzení⁵:

(a) Typy afixace, které se pevně začlenily do systému slovanské a baltské morfologie sloves (a které jsou v něm dnes buď fosilizované, nebo zůstávají do jisté míry patrné či dokonce produktivní), představují totožnou morfologickou techniku.

(b) Většina těchto afixů má dokonce společný etymologický původ.

(c) Tyto afixy i typy afixace musí pocházet z období, pro které lze předpokládat intenzivní kontakty mezi předchůdci historicky doložených slovanských a baltských jazyků (což zase významně přispělo k hypotéze o „balto-slovanském jazykovém společenství“). Stepanov sám zde mluví o „proto-balto-slovanštině“.

(d) V průběhu diferenciace na slovanské a baltské jazyky se shluky akcionálních a diatezních vlastností postupně rozpadaly, tj. buď byla, jak by nejspíše řekl Stepanov, jedna z jejich složek – akcionální nebo diatezní – „potlačena“, zatímco druhá se v dalším vývoji funkčně dostala do popředí v celkovém systému slovesné morfologie a byla soustavně rozvíjena, případně se zachovala déle. V baltských jazycích jsou lépe zachovány změny související s diatezí (tj. jsou archaičtější), ve slovanských jazycích naopak změny akcionální, a to natolik, že položily základ pozdějšímu systému vidu.

⁵ Srov. jeho vlastní slova, k nimž se ještě vrátím: „Převládajícími opozicemi ve slovesné lexice současného litevského jazyka jsou párové opozice jednoduchého slovesa děje nebo stavu / kauzativního či faktitivního slovesa téhož kořene. Například: bėgti ‚běžet‘ / bėginti ‚přimět běžet (odstředit mléko)‘, ėsti ‚žrát (o zvířatech)‘ / ėdinti ‚krmit (zvířata)‘, siūti ‚šít‘ / siūdinti ‚dát šít, faire coudre‘, kisti ‚měnit se‘ / keisti ‚měnit‘. Tomuto typu opozic odpovídá produktivní gramatická opozice „měkkého“ přechodného časování / „tvrdého“ nepřechodného časování; tj. typu ia-prezent e-préteritum oproti typu a-prezent o-préteritum. Obdobně jsou převládajícími opozicemi v současné ruštině (srov. také ostatní slovanské jazyky) vidové dvojice sloves, včetně dvojic „způsobů děje, Aktionsarten“. (...) Základní vztahy v kategorii přechodnosti / nepřechodnosti a „určitého“ / „neurčitého“ vidu spolu plně souhlasí. Prvotní protikladné dvojice představují týž děj ze dvou různých hledisek (...). V této dvojí perspektivě téhož děje (ačkoli jsou sama hlediska různá) spočívá společný rys slovanského a baltského systému i základ jednoty jejich prototypu „vid – diateze“. (...) nabízí se předpoklad, že baltské opozice diateze a slovanské opozice vidu vznikají z téhož zdroje – z určitých stálých korelací mezi videm a diatezí, které existovaly v proto-balto-slovanštině a tvořily tam prvky poměrně stabilního systému „vid – diateze“.“ (Stepanov 1978a: 335–337; prostrčení provedl sám autor, BW).

86 |

BJÖRN WIEMER

Pokud jde o vytváření shluků akčních a diateziálních rysů, Stepanov bohužel neupřesňuje, zda příslušné druhy kmenových změn ovlivňují akční a diateziální chování současně a těsně, nebo zda u různých typů sloves (či různých lexikálních skupin) někdy vyvolávají pouze akční modifikaci a jindy pouze změnu diateziální struktury. Jeho řady příkladů dokládají obojí. Částečně si také odporují, neboť není vždy jasné, o jakou povahu jde u afinit mezi akčními a diateziálními rysy, jež vedou k vytváření shluků. Tak se například výše již zmíněná přípona st nevyskytuje výhradně v intranzitivních prézentních kmenech, nýbrž Stepanov (1976: 409) v ní spatřuje také nositele ingresivní funkce („начинательность“), což by vlastně mělo mít perfektivizační účinek. Toto tvrzení formuluje na základě moderní litevštiny⁶. Neptá se však, zda (a) ingresivní složka nemůže být prostě výsledkem interakce s lexikálním akčním defaultem (srov. například ding-st-a „mizí“) a (b) zda lze současnou situaci bez dalšího promítnout do předhistorické (nebo přinejmenším starší) baltštiny. Vzniká i další problém: jak lze údajný perfektivizační účinek uvést do souladu s názorem, který Stepanov zastává jinde, že prézentní kmeny v raných fázích korelovaly především s progresivitou⁷? Další pochybnost vyvstává z toho, že -st je tím stavěno do opozice vůči rozšíření kmene pomocí *ē (> aks. ē, lit. ė), které velmi často vedlo pouze k akční modifikaci, totiž k „progresivizaci“, a přitom zůstávalo neutrální, pokud jde o diateziální vlastnosti kmene (tj. je doloženo jak u tranzitivních, tak u intranzitivních kmenů).

Sowohl die *ē-Suffigierung als auch die Suffigierung durch {st} zählt Stang (1943: 118, 132) zu den relativ späten Verfahren. Wenn dem so ist und *ē nur zu einer aktionalen Modifikation des Stamms führte, läge es damit quer zu dem von Stepanov postulierten diachronen Trend; dieser geht ja seiner Ansicht nach im Baltischen zur Seite der Diathese (s.o.). Zu *ē-Erweiterungen treten dann auch intransitive Verben mit nasalem Präsensstamm in aktionale Opposition, indem das Verb mit *ē-Suffix Situationsphase (iii), das Verb mit Nasal Situationsphase (i) oder (ii) aus dem obigen Dreiphasen-Modell bezeichnet, die Diathese aber unangetastet lassen; dies liefe notabene darauf hinaus, daß *ē als Marker der Aterminativität zu einer terminativen Wurzel (Stamm) getreten wäre. Solche von Stepanov postulierten „Paare“ sind gar nicht einmal so selten; vgl. dazu die folgenden repräsentativen Gegenüberstellungen⁸ (mehr dazu in Schmid 1963: 60ff.):

(4a) bu-n-d-a.3.PRS vs. budo.3.PRT

(4b) budi / bud-ē-ja.3.PRS vs. bud-ē-jo.3.PRT

k bus-ti (< *bud-ti) „probudit se“.

k bud-ē-ti „být vzhůru“.

⁶ Sie findet sich auch schon bei Stang (1943: 131).

⁷ Vgl. etwa Stepanov (1989: 180, 186) selbst oder auch Kazlauskas (1968: 289).

⁸ Tyto případy dokládají nejen rozdíl ve fázovosti, ale také lexikální rozlišení z hlediska terminativnosti: slovesa jako v (a)-větách zpravidla předpokládají terminativní průběh (= fázi (i)) nebo událost (= fázi (ii)), kdežto slovesa v (b)-větách nikoli, protože se zaměřují na Stepanovovu fázi (iii).

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 87

(5a) švi-n-ta.3.PRS vs. švit-o.3.PRT k švis-ti „rozednívat se, rozednít se“.

(6a) kru-n-t-a.3.PRS vs. krut-o.3.PRT k krus-ti „dát se do pohybu“.

(5b) švit-i / švit-e-ja.3.PRS vs. švit-e-jo.3.PRT k švit-ē-ti „jasně zářit, třpytit se“.

(6b) krut-a.3.PRS vs. krut-e-jo.3.PRT k krut-ē-ti „pohybovat se, třást se, vrtět se“.

Poněkud jiný případ představuje následující příklad: na jedné straně se tranzitivizace kmenů v baltštině spojuje s rozšířením ide. kmenů pomocí *ē, které mělo v litevštině dávat préteritum s palatálním zakončením kmene (ve 3. os. na -ė, jako například u pieš-ti „kreslit, malovat“: pieš-ė „on/ona kreslil(a), maloval(a)“); tomu odpovídá préteritum bez změkčení kmene (ve 3. os. na -o), například u bėg-ti, bėg-o „běžet“, „on/ona běžel(a)“.⁹ Také ve slavštině měly být tytéž kmeny tranzitivizovány týmž způsobem (srov. aks. pas-a-ti „psát“ ⇒ piš-e-tъ „on/ona píše“). V obou případech měly být spojeny s tzv. „nedeterminovaným videm“ („неопределенный вид“) (Stepanov 1976: 409), a tedy potenciálními předchůdci ipf. vidu (k této otázce viz níže). Jinde je však tranzitivizace spojována s perfektivizací, chápanou jako stanovení imanentní hranice (tedy terminativizace) (srov. mimo jiné i samotného Stepanova 1977: 145nn.). To lze také očekávat a typologicky se to soustavně potvrzuje (srov. např. Bybee, Dahl 1989).

Další příklad: morfologická opozice kmenů na i- a a- v pozdějších slavských vidových dvojicích, jako je rus. оставить / оставлять „(po)nechat“, má údajně vycházet z opozice kauzativu (kmen na i-) a iterativa (nebo durativa, kmen na a-). Stepanov pak zobecňuje, že v „praslovansko-baltštině“ existovala shluková korelace „intranzitivní kmen + nedeterminované vidění + iterativ“ oproti „tranzitivní kmen + determinované vidění + kauzativ“ (Stepanov 1977: 149). Tím si však odporuje, viz výše pojednání o rozšíření ide. atematických kmenů. Rozšíření pomocí i- totiž v baltštině (a nejen tam; srov. i samotného Stepanova 1978a: 359n.) sloužilo zároveň jako základ pro tvoření kauzativ i iterativů (v širokém smyslu, tj. včetně intensiv a frekventativ); srov. například lit. ly-dy-ti „lít (nějakou formou)“ jako kauzativní formaci k ly-ti „lít, pršet“ (viz také příklad 3), oproti graib-y-ti „(spěšně) se rozmáhat“ jako iterativu k grieb-ti „uchopit“. Kromě toho existují i iterativní formace s kmenem na *i- od intranzitivních sloves; srov. např. švisti „svítit.INTR“ ⇒ švayti „šermovat“ (stará litevština), bristi „brodit se“ ⇒ braidyti „1. opakovaně se objevovat (např. slunce za mraky), 2. hníst za chůze brodem“.

Z takových srovnání vyplývají rozpory, jejichž příčinou je, že funkční shluky, které Stepanov považuje za diachronní výchozí stav, se rozkládají různými způsoby a zúčastněné rysy se pak mohou v různých obdobích znovu spojovat odlišným způsobem. Může se tedy stát, že kauzativ a iterativ/intenziv tvořily v dřívějším období shluk, k

⁹ Srov. citát v pozn. 5. Tento názor ostatně zastával již Stang (1943: 82n.). Přehlednou analýzu distribuce ė/o v litevském préteritu podává Schmidt (1966). Michelini ovšem vyslovuje pochybnosti, když dochází k závěru, „že se v příponě -ē- baltických préterit slily morfologické jednotky různého původu“ a že „ve většině případů (…) lze -ē- odvodit z *i̯ā“ (Michelini 1990: 845).

88 |

Björn Wiemer

v pozdější době se však od sebe oddělily, a mohly tak vstoupit do opozice. Kontrast mezi výše citovanými i- a a-kmeny ve slovanských jazycích je však již poměrně pozdním vývojovým produktem. Skutečnost, že se v litevštině i-kmeny používaly jak pro kauzativa, tak pro iterativa, lze vykládat dvěma způsoby: buď oba druhy sloves vznikly v dřívější fázi, kdy tyto funkce byly ještě „spárovány“, a představovaly pak různé „rozpady“ clusteru; anebo vznikly v různých obdobích, kdy kauzativita a iterativita již (ne) tvořily clustery. Stepanov sice morfologické opozice, jimž se podrobně věnuje, částečně řadí do hrubé časové posloupnosti (viz přehled v příloze), období, v nichž byly jednotlivé opozice produktivní, se však zřejmě prolínala, takže vzniklo často velmi neprůhledné propletení různých vrstev a funkcí s nimi spojených. Otevřeným problémem tedy zůstává chronologické pořadí různých typů morfologických opozic a délka jejich překryvu v reálném čase¹⁰.

S tím souvisí další problém, který Stepanov nezmiňuje: analogické vyrovnávání, jež zastírá čistý obraz důsledné posloupnosti vrstev při změnách kmenů. Abych se nyní vyhnul skutečné bitvě s materiálem, vzdám se zde diskuse o příkladech k tomuto tématu. Při pozorném čtení Stepanovových prací by bylo možné sestavit příslušné případy; současná litevština pak právě u sloves s nazálním infixem v prézentu a u odvozenin od *i-kmenů (tj. -(d)in- a -(d)y-) nabízí velmi pestrý obraz, neboť právě tyto afixy vyvolávají jak akcionální, tak diatetické modifikace.

Dále by bylo na místě několik poznámek k Stepanovovu pojmovému aparátu a k postupu, který na něm zakládá. Zde je třeba zdůraznit, že Stepanov neuvádí, do jaké míry jsou jednotlivé afixační postupy gramatikalizovány (a ani to vlastně nebylo jeho záměrem). Lze však nepřímo vyvodit, že o zařazení podle stupně gramatikalizace by mohla rozhodovat jejich produktivita a pravidelnost tvoření v příslušné funkční oblasti (diateze nebo akčnost), pokud bychom takový stupeň chtěli určit. Důležitější však je, že Stepanov řadí aspekt (вид) a lexikální modifikace, jako jsou způsoby děje (способы действия), které mimo jiné vyvolávají akcionální (a tedy aspektově relevantní) změnu významu, poměrně nediferencovaně pod globální kategorii akčnosti (аспектуальность). Svůj třífázový model proto chápe jako schematické znázornění typů aspektu, ačkoli ve skutečnosti sám o sobě představuje pouze výsek lexika citlivého na aspekt (viz výše). Podobně Stepanov pojednává o slovesném rodu a pasivu (souhrnně označovaných jako ‘залог’) zároveň se změnami lexikální diateze (tj. struktury argumentů) v rámci jediné kategorie ‘залоговость’. To je legitimní, pokud, jak

¹⁰ Zejména v Stepanov (1977) není zřejmé, jak jeho synchronní klasifikace typů tranzitivity a akční třífázový model souvisejí s posloupností morfologických opozic.

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 89

Stepanov dává najevo, že mu jde především o objasnění systematických pojmových vztahů mezi gramatickými kategoriemi, jako jsou aspekt nebo pasivum, a funkčními (pojmovými) oblastmi, které je motivují. Společné pojednání se však stává problematickým, pokud se jím stírá rozdíl ve statusu příslušných kategoriálních opozic (spíše gramatických vs. spíše lexikálních), nebo se tento rozdíl dokonce prohlašuje za irelevantní.

Stepanov si je této okolnosti v zásadě vědom, přinejmenším v oblasti diateze. Jednak totiž upozorňuje, že afixace, která například výslovně označuje tranzitivní kmeny (tj. odvozuje je od intranzitivních kmenů nebo kmenů nestabilních z hlediska diateze), vede také k tomu, že odvozujícímu i odvozenému kmeni (slovesu) náležejí odlišné lexikální interpretace (srov. mimo jiné Stepanov 1977: 140). Uvědomuje si rovněž, že jedna a táž afixační technika může mít jednou čistě syntaktickou funkci (označení pasiva), jindy funkci lexikálně derivační (např. tvoření dekauzativních sloves); takovým příkladem je již známé ruské postfixum {sja} (Stepanov 1978a: 339). A konečně na témže místě ukazuje, že opozice aktivum versus pasivum a opozice lexikálních rozlišení diateze mohou mít pro interpretaci zamýšleného stavu věcí zcela odlišné, někdy dokonce neslučitelné důsledky. Větu v aktivu (7a) lze tedy postavit proti denotativně ekvivalentní (tj. synonymní) větě v pasivu (7b):

(7a) Лаборант расплавляет вещество

„Laborant přivádí látku k tání“.

(7b) Вещество расплавляется (лаборантом)

„Látka je (laborantem) přiváděna k tání“.

Z žádné z obou vět nutně nevyplývá, že zpracovávaná látka skutečně také taje. Právě to se však označuje (asertuje), když se tranzitivní sloveso расплавить „nechat roztavit, přivést k tání“ staví proti svému intranzitivnímu lexikálnímu ekvivalentu маять „tát.INTR“; srov.:

(8) Вещество тает.

„Látka taje“,

tj. z hlediska terminativní složky (7b) nutně neimplikuje (8). Naopak (8) neimplikuje (7b), pokud jde o presupozici agens: pouze (7b) předpokládá vnějšího původce (právě tato složka činí z 7b denotativní parafrázi 7a), zatímco (8) jej vylučuje.

Totéž v zásadě platí i pro litevštinu, kde se tato opozice stále ještě velmi pravidelně (i když již neproduktivně) vyjadřuje vztahem mezi jednoduchým a rozšířeným kmenem; srov. Krosnis kaista „Kamna se zahřívají“ ⇒ Šeimininkas kaitina krosnį „Hospodář rozehřívá kamna “. Z toho lze Stepanovovou parafrází vyvodit, že u opozice lexikální diateze takového druhu, jaký se v rámci tzv. „inchoative–causative alterna-

90 |

BJÖRN WIEMER

tions’ besprochen wurde (vgl. Haspelmath 1987), häufig¹¹ eine gewisse Verschiebung in der Darstellung der realen Situation stattfindet; beim Passiv ist das, wie gesagt, nicht der Fall.

Nedostatečná přesnost v pojmovém rozlišování není jen terminologickou záležitostí. U Stepanova totiž několikrát vede k (pravděpodobně nezamýšlenému) ztotožnění „pasiva“ a „diateze“ a k zavádějícím, ne-li přímo nesprávným tvrzením¹². Ještě zřetelnější je to v souvislosti s jeho užíváním termínu „aspekt“ (вид). Akční způsoby představuje jako „články začleněné do slovanského aspektového systému“ („способы действия включены в систему видов как одно из звеньев последней“; Stepanov 1976: 411). Pokud by to mělo odpovídat běžně zastávané tezi o jednom z diachronních zdrojů aspektového systému v současných slovanských jazycích, bylo by možné takové tvrzení přijmout. Z dalších Stepanovových výkladů je však patrné, že jako aspektovou opozici staví na roveň dnešní korelaci pf.: ipf. a opozici mezi „determinovanými“ a „indeterminovanými“ kmeny, která je rozpoznatelná ještě ve společné slovanštině a v nejranějších historicky doložených stadiích východní slovanštiny (srov. mj. Stepanov 1977: 151). Pokud jde o tuto posledně zmíněnou opozici, mělo by být zřejmé, že vznikla víceméně přímo z výše uvedené ablautové tvorby + rozšíření kmene typu *nes- ⇒ *nos-i- ‚nést‘. Funkčně byla podstatně méně abstraktní než opozice pf.: ipf. A tomu odpovídalo i to, že byla lexikálně omezenější než dnešní ruská aspektová opozice¹³.

Také praslovanská a všeslovanská opozice mezi aoristem a imperfektem, výše již zmíněné indoevropské rozlišení mezi prézentními, aoristovými a perfektovými kmeny a některé „akční reflexy“ v baltském rozlišení préteritových a prézentních kmenů Stepanov v této souvislosti označuje promiscue. U posledně jmenovaných jde o (dnes) na tempus vázané alternace kmenů a kořenů, jako jsou ty uvedené v (1–6)¹⁴. Patří sem také ablautové jevy; srov. například perk-a.3.PRS oproti pirk-o.3.PRT od pirk-ti ‚koupit‘, liek-a.3.PRS oproti lik-o.3.PRT od lik-ti ‚zůstat‘¹⁵.

¹¹ V žádném případě vždy. To, že lze implikaturu věty (7b) ve vztahu k větě (8) zrušit, souvisí mimo jiné s referenčními vlastnostmi argumentu s nejvyšší hodností (zde: лаборант): kdyby tento argument nebyl animátní, nýbrž označoval referent na nižší úrovni škály animátnosti, byla by výše uvedená implikatura nutná. Tak je tomu například v případě, kdy referentem argumentu s nejvyšší hodností je přírodní síla; srov. rus. Солнце растапливает снег (odpovídající lit. Saulė tirpdo sniegą) ‚Slunce rozpouští sníh‘ ⇒ Снег тает / Sniegas tirpsta ‚Sníh taje‘ (přičemž tirpti.INTR ⇒ tirpdyti.TR).

¹² So etwa in Stepanov (1978a: 338), wo es heißt: „Залог заключается в отношении глагола-сказуемого предложения к подлежащему предложения. Он является, по-видимому, универсальной категорией различных языков [sic!] и в значительной степени связан с поверхностной организацией высказывания.“ Stepanov versteht das Passiv einerseits zwar eindeutig als eine Operation, die nur die morphosyntaktische Kodierung von Argumenten tangiert. Andererseits aber behauptet er hier, daß das Passiv als eine universal in allen Sprachen vorhandene Kategorie anzusehen sei.

¹³ K souhrnné kritice přímého odvozování opozice pf.: ipf. z opozice determinovanosti srov. Bermel (1997: 67nn., 84n.).

¹⁴ Srov. další příklady, jako lit. tek-a.3.PRS oproti tek-ė-jo.3.PRT od tek-ė-ti ‚téci‘, mieg-a.3.PRS oproti mieg-o-jo.3.PRT od mieg-o-ti ‚spát‘, tur-i.3.PRS oproti tur-ė-jo.3.PRT od tur-ė-ti ‚mít‘.

¹⁵ Ve slovanských jazycích byly sice tyto jevy odstraněny dříve než v baltských, dodnes však existuje řada sloves, která mají v prézentním a infinitivním kmeni staré rozdělení podle plného a

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 91

Srovnání tohoto druhu jsou však nepřesná, protože je velký rozdíl mezi tím, zda se alternace kmenů, jako ablaut nebo infixace, z diachronního hlediska odehrávají v rámci totožných lexémů (tj. jsou plně začleněny do paradigmatu), nebo zda vedou k lexikální změně. Pokud by například za dvěma řadami litevských préteritových koncovek (-ė < *ē oproti -o < *ā pro 3. osobu) skutečně mělo stát indoevropské rozlišení tranzitivních a intranzitivních sloves (viz však zejména pozn. 9), pak je toto rozlišení nyní z větší části setřeno. Obě řady jsou dnes morfonologicky komplementárně distribuovanými koncovkami pro tytéž abstraktní kategorie osoby/čísla a préterita – nic víc a nic méně. Obdobně je tomu u sufixu -st a infixů v prézentu: tyto afixy se sice stále vyskytují téměř výhradně u intranzitivních kmenů (a v tomto ohledu „komutují“ s o-préteritem), jinak však označují pouze prézens. Nemají žádnou zvláštní akční ani diatezní funkci.

Pokud jde o slovanské imperfektum (na -aachъ/-ěachъ), je třeba dbát na to, že ať už při jeho vzniku hrálo roli rozšíření kmene o ē, či nikoli, a pokud ano, ať už toto rozšíření etymologicky souviselo s rozšířením kmene o *ē při tvorbě progresivních tvarů,¹⁶ gramatický status je v těchto případech odlišný: imperfektum nemění strukturu lexému, kdežto rozšíření kmene o *ē vede k odpovídajícím modifikacím – proto se imperfektum řadí k flexi, zatímco rozšíření kmene o *ē k derivaci. Naproti tomu je sufix imperfekta omezen na jediný časový stupeň, zatímco druhé rozšíření kmene o *ē (typ teka.3.PRS, tekejo.3.PRT tekēti ‚téci‘) umožňuje flexi ve všech časech.

Dějiny slovesné morfologie, zejména u starších indoevropských jazyků, jsou plné příkladů, kdy morfotaktické složení slovních tvarů zůstalo totožné, ale badatelé předpokládali přechod od derivace k flexi (případně i opačně). Tak například Barton (1981: 248–250), který (podobně jako výše uvedený Stepanov) předpokládá, že v praindoevropštině existovaly pouze kmeny (resp. kořeny), jež na základě svých lexikálních akčních vlastností – bodových/terminativních, nebo progresivních – implikovaly příslušný časový stupeň, v němž mohly být použity: bodové/terminativní ⇒ minulost (srov. tzv. kořenové aoristy), oproti progresivním ⇒ přítomnost. Později měly z afixací ke kořenovým aoristům vzniknout nové kmeny, které ve výchozím stavu vykazovaly opačnou akční podobu a mohly se užívat v prézentu; srov. *der-t ‚burst, split, tore away, tore off‘ ⇒ *dere-ti ‚flays, is tearing‘. Barton tento proces nazývá

odstupňovaný stupeň kořene (infinitiv se přitom chová stejně jako někdejší aorist); srov. například csl. berǫ ‚beru‘ oproti bъrati ‚brát‘, židǫ ‚čekám‘ oproti žьdati ‚čekat‘. Srov. mj. Stepanov (1976: 409; 1978a: 343n.) a citát v pozn. 5.

¹⁶ Gegen eine solche Etymologie äußert sich vor allem Stang (1943: 82–85). Generell gibt es zwei konkurrierende Thesen zur Herkunft dieser ur slavischen Innovation: die eine führt das Imperfekt-Suffix zurück auf die Fusion eines stammerweiternden *ē oder *ā mit einer Vergangenheitsform der Copula *es- (u.a. Stang, Diels), die andere sieht im Imperfekt-Suffix eine Erweiterung des Aoriststamms durch *ē/*ā in iterativer oder progressiver Funktion (vor allem Kurylowicz) (vgl. Birnbaum 1975: 162f.; Stang 1943: 81). Nur die zweite These nimmt etymologische Identität des einen *ē mit dem anderen an. Welchen Standpunkt man aber auch einnehmen mag, sie laufen beide auf eine Stammerweiterung durch ein „iterativ-progressives“ Morphem hinaus.

92

BJÖRN WIEMER

„Derivace“, neboť další vývojový průběh podle něj mimo jiné ve slavštině ukazuje, že původní kořeny typu *der- a z nich odvozené kmeny (*dere- atd.) byly chápány jako „lexikálně odlišné“. Oba kmeny by pak totiž (ablautem a/nebo sufixací) vytvářely vlastní odvozeniny prézentu, respektive aoristu: kořenový aorist *der-t ⇒ praslovanský prézentní kmen -dbret a *dere-ti ⇒ *d̥rāsom > praslovanské d̥rachъ. Tento proces nyní označuje jako „flexi“, protože se zde mění pouze časová hodnota a postupně vznikala pravidelná paradigmatická korespondence, která ponechávala lexikální obsah původního kmene nedotčený.

Tato argumentace tedy vychází ze vztahu příslušných morfologických operací k lexiku. Opírá se však také o rozvolnění jednostranných funkčních implikací, jejichž prostřednictvím slovesné kořeny na základě svého lexikálního akcionálního defaultu indikují tu či onu časovou hodnotu. Stručně řečeno: spočívá v rozrušení lexikálně-temporálních synkretismů, rozumíme-li takovými implikativními spojeními mezi dvěma (nebo více) kategoriálními rozlišeními (prototypy). V daném případě jde o gramatémy temporálních kategorií a kategorií relevantních pro diatezi u slovesa. Takový synkretismus předpokládá, že příslušné gramatémy již existují jako vzájemně odlišné; není-li tomu tak, bylo by vhodnější mluvit spíše o „(kategoriální) difuznosti“ (viz níže). Jestliže se takový shluk rozruší tím, že gramatémy lze označovat nezávisle na sobě, dochází k „diskriminaci“¹⁷. V případě, o němž pojednává Stepanov, vedla diskriminace ke křížové kombinaci lexikálního významu a časové hodnoty. Tato kombinace zakládá gramatikalizaci časů (nikoli však aspektu!); srov. k tomu také Lehmann (1990).

Je však třeba si všimnout, že i odvozené kmeny („rozšířené kořeny“) zpravidla určují typ flexe (nebo neutrálně řečeno: typ morfologické změny na konci slovního tvaru); i zde tedy znovu dochází k implikaci typů morfémů, které následují po kořenech podléhajících ablautu, respektive po sufixálních rozšířeních. V morfotaktice se tedy v podstatě nic nezměnilo; máme před sebou příklady změn kmene, k nimž se řadí různé markery času, osoby a čísla¹⁸ a které se pak za určitých podmínek skládají do paradigmat s více či méně pravidelnými alternacemi kmene. Tyto změny kmene jsou paradigmatické vlastně jen proto, že korelují s jinými kategoriemi (zde s časem, osobou a číslem), které se nějakým způsobem staly morfologicky distinktivními a opravňují k vyčlenění gramatémů.

Pokud kmen indikuje čas, lze znovu mluvit o synkretismech. Nejvýraznějším případem je prézentní kmen dokonavých sloves ve východoslovanských jazycích a polštině (tj. v severovýchodní části slovanské jazykové oblasti), který bu-

¹⁷ K těmto pojmům a operacím, které za nimi stojí, srov. Lehmann (1996; 1999: 229ff.).

¹⁸ Tyto se mohou navzájem synkreticky slévat – jde o jev typický pro flektivní morfologii.

Rekonstruktion grammatischer Kernbereiche | 93

doucnost, jak známo, indikuje zároveň, a proto již nejde o prézens¹⁹. Jde ovšem o velmi pozdní důsledek gramatikalizace aspektu (která se navíc neprojevuje stejně důsledně ve všech slovanských jazycích); synkretismus zde probíhá na čistě funkční rovině (srov. Kardelis/Wiemer 2002: 53f.; Wiemer 2003: 44–46). Tomu musela předcházet fáze, v níž na lexikální rovině existovala funkční afinita mezi časovým ohraničením a vztahem k budoucnosti (případně s modálními „odstíny“). Dokud totiž soubor slovesných kmenů v jazyce není dostatečně důsledně rozdělen do dvou (nebo případně více) tříd, z nichž každá má jasně vymezený soubor funkcí, zůstává korelace s časem (préteritum oproti prézentu/futuru) poměrně „volnou“ záležitostí: korelaci lze „podle potřeby“ anulovat. V raných historicky doložených vývojových stadiích slovanských jazyků a v současné litevštině platí právě toto, tj. čas jako již gramatická kategorie tvoří (či tvořil) volné synkretismy s lexikálně řízenými akcionálními preferencemi (srov. Bermel 1997: kap. 4–8 passim; Wiemer 2001: 39–44, 47).

Vraťme se však k morfotaktickým procesům. Změny kmene, jako jsou ty, o nichž pojednává Barton, lze na každém kroku pozorovat (nebo rekonstruovat) ve vývoji raných indoevropských jazyků. Prostudujeme-li například Stang (1943), příslušné pasáže ve Stang (1966) a Kazlauskas (1968: 287ff.), výše probírané práce Stepanova a mnoho dalších autorů, kteří podrobně zkoumali slovesnou morfologii slovanských a baltských jazyků na indoevropském pozadí, nabudeme dojmu, jako by celý vývoj slovesné morfologie v baltských a slovanských jazycích spočíval téměř výhradně v začleňování derivačních technik do paradigmatických vztahů, mimo jiné také v reinterpretaci rozdílů relevantních pro aspekt jako rozdílů temporálních. Tyto rozdíly se však téměř nikdy negramatikalizují natolik, aby se synkretismy formy a funkce rozštěpily (diskriminovaly) a lexikální omezení vznikající v důsledku tříd citlivých na aspekt z velké části zanikla.

Z dosud řečeného plyne následující závěr: kmenové alternace zaměřené na akcionální význam se mohou v menší či větší míře podílet na tvorbě paradigmat. Děje se tak v interakci s dalšími kategoriemi utvářenými u slovesa, například s časem nebo s kategoriemi, které specifikují argumentovou strukturu (vztahujícími se k diatezi). Protože však čas na rozdíl od rozlišení vztahujících se k argumentové struktuře nevyvolává lexikální změny, úzká spojení s časovými rozlišeními v zásadě zachovávají lexém, zatímco úzké korelace s rozlišeními vztahujícími se k diatezi rychle vedou ke změně lexému. Jestliže je v krajním případě akcionální funkce morfologického značkovacího prostředku pevně vázána na určitý čas (jako v případě baltských nazálních infixů a {st}, které se vyskytují pouze v prézentu), vede tento synkretismus k důslednější paradigmatizaci daného prostředku, tj. k jeho pevnému začlenění do paradigmatu implikované kategorie (zde: času).

¹⁹ Poznámka: ve skutečnosti nejde o derivaci, nýbrž spíše o klasifikaci, podle níž se slovesa v těchto jazycích důsledně zařazují do třídy dokonavých, nebo do komplementární třídy nedokonavých sloves. To, zda je sloveso dokonavé, či nedokonavé, nevyplývá nutně ze samotné struktury jeho kmene, nýbrž ze vztahu ke kmeni morfologicky nejbližšího slovesa opačného vidu (srov. Wiemer, v tisku1: oddíl 4).

94 |

BJÖRN WIEMER

Ještě jednou bych rád zdůraznil, že tato zjištění by sice bylo možné v zásadě ztotožnit s přechodem od derivace k flexi, avšak např. v případě nazálních infixů a sufixu st se na morfotaktickém chování nic nemění.

Při probírání Stepanovových historickosrovnávacích prací k danému problému jsem hovořil o synkretismech mezi akcionálními a diatezovými rysy. Jak již bylo zmíněno, synkretismy však předpokládají existenci kategorií (případně významů) s odlišnými opozicemi. Vychází-li nyní Stepanov (vedle mnoha jiných) z toho, že na počátku vývoje ide. syntaxe a morfologie ještě vůbec neexistovala korelace tranzitivity a nebyly vyznačovány ani rozdíly aspektu či času, nýbrž existovaly pouze slovesné kořeny, které je třeba charakterizovat jako activa tantum, perfecta tantum atd., pak byly tyto kategorie přítomny nanejvýš difuzně. To znamená, že je nejen nebylo možné volně kombinovat (což by synkretismy odstranilo), ale vůbec neexistovaly žádné kategoriální opozice „tranzitivní vs. intranzitivní“, „prézent vs. aorist“ atd., které by bylo možné kombinovat.

Stepanov se dále přidržuje i teze o aktivně-inaktivním alignmentu v raném ide. (viz k tomu oddíl 2). Pokud bychom této tezi uvěřili, museli bychom předpokládat, že spojení mezi argumentem a predikátem bylo synkretické: oba se musely shodovat z hlediska rysu [± animat]²⁰. Tento synkretismus (pokud vůbec kdy existoval) by však měl čistě sémantickou povahu a navíc nezanechal v morfosyntaxi baltských a slovanských jazyků žádné bezprostřední stopy. Podle Stepanovových předpokladů vznikly teprve s nástupem rozdílů mezi tranzitivními a intranzitivními kmeny a mezi časy odlišné kategorie, které bylo možné kombinovat navzájem i s (dosud negramatikalizovanými) akcionálními rozdíly, přičemž se zdálo, že se z velké části vzájemně implikují. I kdybychom chtěli Stepanovově argumentaci přisvědčit, musíme tedy předpokládat, že vzniku takových synkretismů předcházelo odstranění difuzní povahy slovesných kořenů, pokud jde o právě zmíněné kategoriální rozdíly.

Vrátíme-li se nyní ke Stepanovovu pojetí akcionálních rozlišení, zjišťujeme, že zaměňuje gramatické funkce vidu za akcionální výchozí interpretace a lexikální modifikace. Nejzřetelnější je to tehdy, když Stepanov označuje sekundárně sufigovaná slovesa, jako jsou rus. vypíjet ‚vypít‘, vydělávat ‚vytvářet, vyrábět‘, rozmalovávat ‚podrobně vymalovávat/kreslit‘, zakolovávat ‚probodávat‘, jako „dvouvidová“ (двувидовые), a jako důvod uvádí, že tato slovesa jsou prefixována, a proto mají na rozdíl od nepředponových kmenů (pít ‚pít‘, dělat ‚dělat, činit‘, kreslit ‚kreslit‘, kolot ‚bodnout‘) hraniční význam (1977: 151). Přitom sice poznamenává, že sekundárně sufigované a jednoduché kmeny se od sebe liší i lexikálně, a proto často nelze jedny použít místo druhých. Jako další důvod „dvouvidovosti“ uvedených sekundárně prefixovaných sloves uvádí, že se používají místo odpovídajících

²⁰ Stepanov (1989: 75ff.) spricht deshalb auch von „semantischer Kongruenz“ („семантическое согласование“).

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 95

…cí pf. sloves – bez sufixu {iva / vva}, tedy vynadat, vydlabat, pomalovat, probodnout (se stejnými významy jako sufixovaná slovesa) – měla stát v narativním prézentu, tj. v podstatě ve funkci pf. aspektu. Je zřejmé, že Stepanov směšuje lexikální a gramatické funkce. Svým pozorováním, že sekundárně prefixovaná slovesa a odpovídající neprefixovaná slovesa se lexikálně zcela nekryjí, a proto se v narativním prézentu nedají jednoduše vzájemně zaměňovat, se ovšem de facto dotkl ústředního bodu „aspektogeneze“, takříkajíc jejího průsečíku s lexikální sémantikou (srov. Wiemer 2001: 48–53).

2. SCHMALSTIEG: SLED ALIGNMENTOVÝCH SYSTÉMŮ A „ERGATIVNÍ MINULOST“ BALTŠTINY

2. SCHMALSTIEG: DIE ABFOLGE VON ALIGNMENT-SYSTEMEN UND DIE „ERGATIVE VERGANGENHEIT“ DES BALTISCHEN

Ebenso wie Stepanov (vgl. vor allem Stepanov 1978a: 360–362; 1989: passim) ist auch Schmalstieg ein Repräsentant der These von einem Aktiv:Inaktiv-Alignment in den Vor- oder Frühstufen des Ide. Auf die Diskussion darüber, ob das frühe Ide., genauer: das Ide. nach dem Aufkommen der ersten flektivischen Unterscheidungen, durch ein solches Alignment-System charakterisiert war, braucht hier aber im Grunde nur deshalb eingegangen zu werden, weil sie als Hintergrund für die These vom ursprünglichen Ergativ-Alignment des Vor- oder Frühbaltischen gilt; um diese These geht es im weiteren. Die Hypothese von einem Aktiv:Inaktiv-Alignment des Prä- bzw. Proto-Ide. konnte aufgrund der Unhaltbarkeit ihrer Argumente mehr und mehr in das Reich der Spekulationen verwiesen werden und darf heute als obsolet gelten²¹ (s. Fn. 22). Trotzdem ist es lehrreich, sich etwas näher die Vorgehensweise anzusehen, mit welcher bis vor einiger Zeit noch Entwicklungs-Abfolgen der grammatischen Kernstruktur des Baltischen (und Slavischen) auf indoeuropäischem Hintergrund postuliert wurden. Dies geschah meist ohne Rücksicht auf Sprachkontakt-Faktoren (nicht zuletzt von außerhalb des ide. Dialektkontinuums). Zudem spielt im Fall einer Rekonstruktion des Alignments ein Abgleich der postulierten Entwicklungsrichtung mit typologischen Fakten eine noch größere Rolle als bei der Verbindung zwischen Aktio­nalität und Diathese (s. Abschnitt 1).

²¹ O typu aktivum:inaktivum se začalo diskutovat především v souvislosti s „kontenzivní typologií“ Klimova, ačkoli za významné předchůdce na počátku 20. století je třeba označit Uhlenbecka a Sapira. Podrobný přehled dějin a současného stavu diskuse o struktuře inaktivum:aktivum a ergativum:absolutivum i o tom, zda v nejstarší indoevropštině existovalo určité pořadí mezi oběma typy, podává Bauer (2000: 15–22, 32f., 43–92), který se sám nadále vyslovuje pro protoindoevropský systém aktivum:inaktivum.

96 |

BJÖRN WIEMER

Jak tedy zní teze, k jejímž zastáncům patří i Schmalstieg? Pokud existoval systém aktivum:inaktivum, měl předcházet ergativnímu systému²². Rozlišení mezi kmeny aktivních a inaktivních tříd je dále považováno za základ vzniku jak opozice rodu „genus commune“ versus „genus neutrum“, tak dichotomie kmenů aoristu/prézentu versus perfekta²³. Jestliže postulovaný systém aktivum:inaktivum měl být základem těchto již mimořádně starých (kolem roku 2000 př. n. l.) morfologických rozlišení, pak už z toho samotného je patrné, jak hluboko v minulosti musel existovat. Aktivní třída měla být navíc základem ergativu a ten zase nominativu, zatímco komplementárně měla být inaktivní třída základem „casus indefinitus“ (= absolutivu) a ten pak akuzativu (viz níže). Podle této hypotézy by tedy vznikla následující posloupnost systémů alignmentu: aktivum:inaktivum > Erg:Abs („indefinitus“) > Nom:Akk (srov. Schmidt 1980: 103; 1983: 9n.); srov. však Dixon (1994: 185n., pozn. 2), který tuto posloupnost kritizuje.

Nyní se chceme zaměřit na diskusi o ergativní syntaxi, respektive o domnělých pozůstatcích ergativního systému převzatého z praindoevropských předchůdců. Rád bych zdůraznil, že „ergativní formou“ apod. nelze mínit jen časté označení agensu oblique pádem nebo předložkovou frází²⁴. Takové ztotožnění někdy vedlo k nedorozuměním i ve slavistické literatuře, když někteří autoři hovoří o „ergativní syntaxi (konstrukci atd.)“. Zmatek vzniká tím, že se přehlíží, že morfosyntakticky označený výraz nejvýše postaveného argumentu sám o sobě ještě nezakládá ergativní vzorec. Za prvé musí tento argument ve větě stát v protikladu ke komplementárnímu argumentu (který by odpovídal absolutivu) a za druhé musí být na rozdíl od pasiva možné kvalifikovat oblique označení nejvýše postaveného argumentu jako morfosyntakticky neoznačený vzorec. K tomu se hned vrátím.

O ergativní syntaxi se v souvislosti s větami typu mluví v baltských jazycích, zejména v litevštině.

(9) Čia žmoni-u gyven-t-a / gyvena-m-a hier Mensch.GEN.PL leben.PTC.NEUT ‘Hier haben (wohl) Menschen gewohnt / wohnen (wohl) Menschen’.

(10) Sen-ų mišk-ai mylė-t-a alte.GEN.PL Wald.NOM.PL lieben.PTC.NEUT ‘Von den Alten wurden die Wälder geliebt’

byla řeč. U takových vět je nápadné, že (a) predikativní participium s žádným

²² Vgl. dazu die sehr kritische Besprechung von Stepanov (1989) durch Krasuchin (1990, insbes. S. 73 und 78) und neuerdings auch Crome (2001: 24–27).

²³ Zu diesen und deren Verkoppelung mit dem Medium vgl. insbesondere Stepanov (1989: 24ff.); s. Abschnitt 1.

²⁴ Tak tomu rozumí například Rosén (1979: 165).

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 97

NP nekongruuje, ačkoli může být přítomna nominativní NP (viz příklad 10), a že (b) nejvýše postavený (případně jediný) argument slovesa, z něhož je participium odvozeno, se vyjadřuje genitivem. O vzniku této konstrukce existují nejméně dvě hypotézy, z nichž jedna vychází z předpokladu prehistorické ergativní syntaxe. Hlavním zastáncem této hypotézy je Schmalstieg (1982; 1988; 1993; 1994), a proto ji budu stručně nazývat „ergativní hypotézou“ nebo „Schmalstiegovou hypotézou“²⁵.

Schmalstieg uznává etymologickou příbuznost mezi *to-příponou participia na t a 3. os. sg. praindoevropského mediálního aoristu (např. ve védštině a řečtině)²⁶. Kromě tohoto předpokladu vychází z toho, že v rané praindoevropštině neexistovala kongruence mezi větnými členy, neexistovala opozice tranzitivity a kmeny byly tudíž z hlediska diateze indiferentní (či difúzní). Proto je třeba věty typu (10) chápat také jako diachronní analogii k jiným jmenným větám (Schmalstieg 1982: 132n.); srov. například

(11)

Mēs-a sveik-a valgy-ti

Fleisch^NOM.SG.F gesund^NEUT essen^INF

„Jíst maso je zdravé“.

To by však odpovídalo neutrálnímu alignmentu, protože nelze rozpoznat žádný jasný vzorec výběru pádu ani označování kongruence, a to ani z hlediska rysu [± aktivní], ani při rozlišení [± tranzitivní] (srov. Plank 1995: 1185). Ostatně podle Schmalstiegovy úvahy na počátku ještě neexistovalo ani jedno, ani druhé. Při vzniku rozlišení tranzitivity, které se projevilo také v podobě pádových označení, měl být původní „neurčitý pád“ v nepřechodných větných vzorcích nejprve přeměněn na absolutiv a poté na nominativ, zatímco u přechodných predikátů se pro nejvýše postavený argument začal užívat zvláštní pád. Tak vznikl nejprve ergativní vzorec. Někdejší ergativní pád se pak změnil v dnešní genitiv²⁷ (Schmalstieg 1982: 121). Vývoj ergativního vzorce z neutrálního alignmentu na základě přechodných větných typů je sice typologicky doložen (Plank 1995: 1194). V případě někdejšího praindoevropského ergativu lze však spíše předpokládat, že byl reinterpretován jako nominativ rozšířením na argumenty nepřechodných predikátů; tato

²⁵ Mezi další zastánce této teze patří Marvan (1973) a Palmais (1977).

²⁶ Diese Annahme stützt sich auf Hirts Studien zur ide. Syntax; vgl. Schmalstieg (1988: 36f.).

²⁷ Schmalstieg (1982: 121) nimmt hier rekonstruierte Sätze an wie *patér bhr̥-tó vīr-os ≈ ‘Vater getragen des Mannes / durch den Mann’ mit patér als ursprünglichem Indefinitkasus, bhr̥tó als Verbalnomen und vīros als ergativisch zu verstehendem Kasus (später Genitiv). Leider gibt er nicht an, woher diese Rekonstruktion stammt und wie gesichert sie durch historisch-vergleichende Daten ist. Ähnlich wenig gesichert ist seine Behauptung, daß der Genitiv in Sätzen wie lit. ^NOM.SG pribego vandens^.GEN.SG ‘Das Zimmer lief mit Wasser voll’, Žemė^.NOM.SG primirko lietaus^.GEN.SG ‘Die Erde sog sich mit Regen voll’ auf einen Ergativ zurückgehe (Schmalstieg 1984). Heute wird hier der Genitiv zur Angabe einer gewissen Menge einer Substanz bei zweistelligen, aber intransitiven Verben verwendet (s. die gerade zitierten Beispiele). Ein solcher „ergativischer Zusatz“ zu intransitiven Sätzen wäre logischerweise nur für die Zeit denkbar, als es noch keine einigermaßen deutliche Transitivitäts-Opposition gab (s. dazu auch Stepanovs Hypothesen in Abschnitt 1).

98 |

BJÖRN WIEMER

Entwicklung findet u.a. in kaukasischen Sprachen Parallelen (vgl. Schmidt 1980: 103f.). Somit stellt sich die Frage, ob es sich bei Sätzen vom Typ (9–10), welche Ziel der Erklärung Schmalstiegs sind, wirklich um ein ergatives Argument handelt. Dazu sofort mehr.

Schmalstiegova hypotéza však předpokládá ještě více. Tak při původně předpokládané juxtapozici větných členů musel existovat model, v němž by vedle nominativu (resp. u Schmalstiega absolutivu) stálo nekongruující t-participium (resp. verbální substantivum) intranzitivních kmenů; v litevštině by tomu odpovídala struktura jako

(12) *tėv-as gulė-t-a²⁸

otec.NOM ležet.PTC.NEUT

≈ ‘otec ležel’ = ‘Otec ležel’.

Dále tato hypotéza vzhledem k předpokládané absenci rozlišení subjektu a objektu v raném indoevropštině také předpokládá, že formy jako pasnig-t-a²⁹ ‘nasněženo’, paly-t-a ‘pršelo’, tj. od bezvalenčních sloves (pasnigti ‘sněžit’, palyti ‘pršet’), patřily k původním participiím (Schmalstieg 1982: 119), a nikoli že vznikly teprve později lexikální expanzí morfologického vzorce značení. V této souvislosti by také nekongruující větný vzorec z (10) musel být diachronně starší než kongruující vzorec (odpovídající pasivu)

(10’) Sen-ų mišk-ai mylė-t-i

starý.GEN.PL les.NOM.PL.M milovat.PTC.NOM.PL.M

‘Starými byly milovány lesy’

existiert haben (Schmalstieg 1982: 119f.). Den Versuch einer glaubwürdigen Rekonstruktion, welche diese Annahme stützen würde, unternimmt Schmalstieg allerdings nicht (genauso wenig tun dies im übrigen Matthews 1955 oder Ambrazas, die sich in diesem Punkt mit Schmalstieg decken; zu Ambrazas s.u.). Abgesehen davon wäre es für seine Hypothese eine entscheidende Frage, in welcher (vorhistorischen) chronologischen Relation sich der von ihm postulierte Kasuswandel und die Entstehung des *to-Formans befinden (vgl. Ambrazas 1994: 9). Auch darauf antwortet Schmalstieg nicht.

O *to-formantu můžeme s jistou mírou jistoty říci, že se v baltském (a slovanském) jazyce diathematicky vymezil relativně pozdě, snad dokonce až s nástupem písemnictví (u baltských jazyků tedy teprve v posledních 300–400 letech), tj. došlo k jasnému určení jednoho z argumentů odvozujícího slovesa²⁹. Die

²⁸ To ilustruje intranzitivní kmeny s neaktivním argumentem. Protože však ergativní syntax nerozlišuje mezi aktivními a neaktivními predikáty, hypoteticky by musely existovat i věty jako *Tėvas_.NOM.SG.M eita_.NEUT ≈ ‘otec šel’ (srov. rozbor v Ambrazas 1994: 8).

²⁹ Proces vymezování spočívá v rozpuštění podurčeného (= difuzního) prototypu; ten může být reprezentován „gramem“ (ve smyslu Bybee, Dahl 1989). Před rozpuštěním (vymezením) existuje z logického hlediska mezi variantami prototypu vztah „a/nebo“, o němž může rozhodnout pouze kontext (nebo jej také ponechat otevřený). Typický případ difuzního (tj. pouze kontextem vymezitelného)

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 99

morfologické pády indoevropských jazyků jsou naproti tomu, jak známo, mnohem staršího původu. O úloze morfologických pádů při přechodu od ergativního k akuzativnímu systému lze z typologického hlediska říci tolik, že taková změna spočívá v rozšíření užití původního ergativního pádu (používaného pouze k označení nejvýše postaveného argumentu tranzitivních predikátů!) na argumenty intranzitivních predikátů. Takovou expanzí přestává být ergativ ergativem a stává se tím, čemu se obvykle říká „nominativ“. Dochází tedy především k obrácení vztahů příznakovosti v alignmentu³⁰. A právě k tomu v uvedeném případě (9–10) nedochází: genitiv zůstává nepřímým pádem a větný vzorec v (9–10) zůstává „ne základní“ na pozadí jinak akuzativní syntaxe³¹.

Všimněme si také, že Schmalstiegova rekonstrukce se prima facie týká pouze konstrukcí bez kongruence s participii na t. Chceme-li vysvětlit, proč se také participia na m vyskytují v nekongruentních větných vzorcích typu (10–11), musíme nutně předpokládat, že podle vzoru *to došlo k velmi rozsáhlé analogii³²; tuto analogii bychom pak museli vztáhnout k dalším relevantním procesům v diachronní chronologii alignmentových systémů a souvisejících gramatických jevů. Analogicky by bylo třeba vysvětlit i nekongruentní užití dnes rodově neutrálních participií na t u intranzitivních sloves (jako v příkladu 9). Schmalstiegova teze totiž spočívá v předpokladu, že ergativní pád vznikl nejprve pouze v tranzitivních větných vzorcích. Ale znovu: i kdyby se tento pád analogicky začal používat také k označení jediného argumentu intranzitivních predikátů, vedla by taková analogie k vzorci označování, který by se klasifikoval nikoli jako ergativní, nýbrž jako akuzativní alignment³³. Srov. (9–10): jediný argument intranzitivního slovesa gyventi

Morfém představuje v litevštině zájmeno kas „kdo a/nebo co“. K pojmu konturování srov. Lehmann (1996; 1999: 234), Wiemer (2001: 47 a násl.). K diatezní orientaci tohoto a srovnatelných deverbálních formantů srov. Wiemer (2004: 288–293) s příslušnými bibliografickými odkazy.

³⁰ Vgl. Plank (1995: 1186f., 1991), der in einem Wechsel des Alignment u.a. „consequences of revaluations of non-basic constructions as basic and vice versa“ sieht, sowie auch Dixon (1994: 182–206, passim).

³¹ Nur als Kuriosum sei noch folgendes vermerkt: Schmalstieg (1982: 122) spricht entgegen seiner eigenen Hypothese – die ja den Ergativ zum Genitiv werden läßt – noch den Standpunkt anderer Verfechter der These von einer ergativischen Vergangenheit des Idg. an, wonach nicht der Genitiv, sondern der Nominativ als Nachfolger des Ergativs anzusehen wäre (dies entspräche der gerade dargelegten, typologisch belegten Entwicklungsfolge). Diese Annahme sieht Schmalstieg als „completely unnecessary“ an (in Schmalstieg 1993: 41 freilich zieht er sie schließlich wieder in Erwägung!). Seine Erklärung endet dann aber in einem Akkusativsystem – ohne die „Zwischenstufe“ des Ergativsystems. Man kann sich bei einer solchen Argumentationsweise nicht des Eindrucks erwehren, daß es sich um inkohärente ad hoc-Versuche handelt.

³² Totéž by se týkalo slovanských participií na n, pokud lze jejich nekongruentní větné vzorce spojovat se strukturami jako v (10–11). Proto Stepanov (1978b: 348) upozornil, že komplementární morfonologické rozložení přípon n a t nakonec svědčí proti hypotéze, jako je Schmalstiegova.

³³ Tím se litevský případ liší právě od indoíránštiny, často uváděné pro srovnání (srov. Christen 1998: 58). K základním vzorcům označování srov. také Comrie (1975: 114 a násl.). Pádový vzorec vyplývající z příkladu (9–10) by se tedy blížil anti-ergativnímu systému, jaký lze nalézt například v moderní finštině.

100 |

BJÖRN WIEMER

„žít“ (žmoniu) ve stejném pádu jako nejvýše postavený argument tranzitivního slovesa mylėti „milovat“ (senų); syntakticky to odpovídá akuzativnímu vzorci, v němž by ovšem byl morfologický vztah označování „obrácen“. Ani toto, ani předstupeň indoevropštiny s juxtapozicí typu *tēv-as_.NOM.SG.M dirb-t-a _/ gulē-t-a_{.NEUT však nelze žádným způsobem věrohodně rekonstruovat (Ambrazas 1990: 213).}

Schmalstiegova hypotéza konečně implikuje, že dnešní pasivum a neosobní konstrukce se subjektem v litevštině (s rodově neutrálními participii ta/ma) se vyvinuly z ergativního systému. Šlo by tak ovšem o dosud jediný typologický případ, kdy by pasivní konstrukce vznikla z ergativního systému. Z reálných (nikoli rekonstruovaných) případů jsou totiž jinak známy pouze takové, v nichž byl pasivní marker přeměněn na ergativní (srov. Estival/Myhill 1988 a také #1142 z konstanckého „Universals Archive“).

Částečně protichůdné stanovisko k Schmalstiegovým předpokladům zaujal již Stepanov (1978a: 355 a násl.; 1978b: 348 a násl.), když o vzniku větných typů (9–10) pojednával nikoli na základě předpokladu ergativního pádového označování, nýbrž implicitně vycházel z aktivního:inaktivního alignmentu, který podle jeho názoru převzaly již předstupně Baltických a Slavických jazyků (hovoří o „proto-balto-slavštině“) z rané indoevropštiny. Podle toho je třeba považovat oblique označení argumentu v (9) za původní, protože animátní referent se vyskytoval v roli, která pro něj byla „netypická“, totiž v roli inaktivního argumentu; proto byl označen také morfologicky a syntakticky (absencí kongruence). Stepanov dále spatřuje ve větách typu (9) souvislost s indoevropským perfektem, které zaniklo v Baltických a Slavických jazycích. To se obecně považuje za stavovou kategorii (a mimo jiné proto se spojuje s médiem, případně s ním tvořilo formálně-funkční klastr). Po zániku perfekta v Baltických a Slavických jazycích v nich takříkajíc vzniklo prázdné místo v systému, které podle Stepanova vyplnily neurčité slovesné tvary a oblique označení argumentu³⁴. Vznik analytického pasiva byl tedy diachronně sekundární vůči „perfektické“ (nebo lépe: statické) sémantice větného typu (9).

Proti této tezi lze namítnout, že stejně jako Schmalstiegova vyvolává otázky ohledně ověřitelnosti chronologického pořadí: v jakém časovém vztahu jsou funkce perfekta, funkce v pasivu a funkce (inferenciálního) evidencialisu³⁵? Stepanov se navíc neptá, zda větný typ (9) skutečně odpovídal stativu, nebo spíše „experiential“ (který je evi-

³⁴ Obecně přitom také uvádí přímou souvislost s intranzitivními větami s nominálním predikátem a oblique označením argumentu v dnešní ruštině a litevštině; zejména s dativním experiencerem (srov. rus. Мне холодно, lit. Man šalta „Je mi zima“) nebo s externím dativním possesorem a akuzativem nejníže postaveného argumentu, jako v rus. (dial.) Мне^.DAT ногу^{.AKK больно} doslova „Mě noha bolí“ nebo lit. Man^{.DAT skauda galva.AKK} doslova „Mně bolí hlava“. Stepanov však přehlíží, že mnohé z těchto větných vzorců se zjevně utvořily teprve poměrně pozdě, totiž v historické době (k tomu obecně srov. Galkina-Fedoruk 1958).

³⁵ Právě pro tuto funkci jsou věty typu (9–10) v moderní litevštině dobře doloženy.

Rekonstruktion grammatischer Kernbereiche | 101

blížila funkci dentialu). Kromě toho se jeho předpoklady (stejně jako Schmalstiegovy) zakládají na hypotézách o změně alignmentu, které mu kvůli typologickým protidůkazům přenechávají důkazní břemeno (viz výše). Konečně spočívají na čistě systémově imanentní rekonstrukci, při níž jsou zcela vyloučeny možné vlivy jazykových kontaktů.

Právě ve Schmalstiegových výkladech tak dochází ke zcela zbytečným výkladům ad hoc, které navíc nepodporují ani fakta relevantní pro rekonstrukci. Například když libovolně interpretuje věty typu

(13) Ant šakel-ių ant žal-ųjų vainik-us kabin-t-a na větev.GEN.PL na zelený.GEN.PL věnec.AKK.PL.M pověsit.PTC.NEUT ‘Na větvích, na zelených, jsou zavěšeny věnce.AKK’

interpretuje, v nichž je argument s nejnižší hodností označen jako akuzativní objekt. Schmalstieg (1982: 121n., 129) zde spekuluje, že sloveso kabinti ‘pověsit’ bylo teprve později (v průběhu opozice tranzitivity) jednoznačně reinterpretováno jako tranzitivní, a že v důsledku toho bylo tranzitivně (jinými slovy: s orientací na argument s nejvyšší hodností) chápáno i t-participium kabinta (dnes rodově neutrální), které se od něj tvoří. Takové „vysvětlení“ ignoruje skutečnost, že v diachronním vývoji participií s formantem t se prosadila orientace na argument s nejnižší hodností (viz pozn. 29). Pokud v jednotlivých případech u tranzitivních základových sloves vykazují orientaci na argument s nejvyšší hodností a jinak se mohou tvořit také od intranzitivních, ba i od nulmístných sloves (a užívat se tedy „aktivně“), lze to ve větší míře chápat jako výsledek dalekosáhlého rozšíření této deverbalní sufixace i na jiné než tranzitivní kmeny a v menší míře jako výsledek syntaktické reanalýzy (jako v případě polského impersonálu s participiem no/to). Zda lze v případě litevských participií na -ta (stejně jako na -ma) od tranzitivních sloves s objektovou rekcí předpokládat polský vliv, zůstává otevřenou otázkou³⁶. Nehledě na to je však mnohem plausibilnější předpokládat, že se deverbalní formant t rozšířil nikoli z tranzitivních na intranzitivní, nýbrž spíše z intranzitivních na tranzitivní slovesné kmeny – tedy právě opačným směrem, než jaký by odpovídal Schmalstiegově hypotéze.

Die letztgenannte Annahme rechtfertigen ein paar Argumente, welche Ambrazas (1990: 200–214; 1994; 2004) gegen die Schmalstieg-Hypothese vorgebracht hat. Dabei geht auch er von der Annahme aus, daß der frühe ide. Satzbau in erster Linie durch Juxtaposition nominaler Satzglieder mit nur schwach ausgeprägter Wortklassen-Differenzierung geprägt gewesen sei. Der Genitiv in Sätzen wie (9–10) gehe allerdings nicht auf einen Ergativ-Kasus zurück; diesen habe es sehr wahrscheinlich nie gegeben. Vielmehr sei der Genitiv in Sätzen vom Typ (9–10) als Fortsetzung eines sehr alten genetivus subiecti anzusehen, wie er auch in anderen älteren ide. Sprachen durchweg bei Verbalnomina

³⁶ K diachronnímu vývoji tzv. „neosobního“ pasiva v balto-slovanském jazykovém prostoru viz Wiemer (v tisku 2).

102 |

BJÖRN WIEMER

(nomina actionis) lze pozorovat³⁷. Podle této rekonstrukce mají dnešní rodově neutrální participia na ta původ ve slovesných substantivách s kmenem na *o, v nichž nejprve stály argumenty v nominativu, které se neshodovaly s participiem na -ta (< *to). Taková struktura se dodnes odráží ve větném vzorci typu

(14) rug-iai sėja-m-a / sė-t-a žito.NOM.PL sít.PTC.NEUT ‘Žito se seje / je zaseto’

odráží. U slovesných substantiv se sufixem t nebo m bylo možné uvést „nositele“ příslušné vlastnosti v genitivu (jako genetivus subiecti), a to jak u tranzitivních kmenů (valstiečio.GEN.SG.M sėjama / seita původně ‘seté rolníka’, tj. ‘zaseto rolníkem’), tak u intranzitivních (valstiečio.GEN.SG.M gulima / gulėta původně ‘ležení / ležení rolníka’, tj. ‘rolník leží / ležel’)³⁸.

Tato rekonstrukce má tu výhodu, (a) že je podstatně průhlednější a (b) že především nerozlišuje ani mezi participii na t a m, ani mezi tranzitivními a intranzitivními kmeny. Na rozdíl od Schmalstiegovy hypotézy se proto tento přístup nedostává do vysvětlovací tísně, která by si vynucovala další hypotetické předpoklady o rozsáhlých analogických vyrovnáních. S větší průhledností souvisí i to, že větné struktuře v (9–10) lze připsat mimořádně dlouhou diachronní kontinuitu, během níž se změnil nanejvýš syntaktický status genitivní NP (a i k tomu mohlo dojít až v posledních stoletích). Ambrazasův přístup nakonec umožňuje začlenit také tezi o posesivním původu argumentu s nejvyšší hodností, který je označen genitivem (viz pozn. 37).

Vzhledem k mimořádně spekulativní povaze ergativní hypotézy³⁹, k Schmalstiegovým rozhodnutím činěným zpravidla ad hoc (srov. zejména Schmalstieg 1988: 30n.), která obvykle nelze solidně podložit fakty, a k výše uvedeným nesrovnalostem, jakož i vzhledem k tomu, že by Schmalstiegův přístup musel vést k tomu, že pasivum vzniklo z ergativního systému (což by bylo v přímém rozporu s jasným obrazem doložených typologických případů), je třeba jednoznačně upřednostnit Ambrazasovo vysvětlení.

³⁷ Dieser Standpunkt ist in so klarer Form erst in Ambrazas (2004) formuliert. Früher schien auch er der These Holvoets nicht abgeneigt gewesen zu sein, dass der Genitiv in diesen Satztypen auf einen possessiven, zuerst nur adnominalen Kasus zurückgehe, welcher später zu einem Adjunkt umgedeutet worden sei. Auch Stepanov nahm an, daß der Genitiv in (9) zuerst possessiv zu interpretieren war. Er sah dies allerdings als eine Weiterentwicklung des früh-baltischen und früh-slavischen „Perfekt-Ersatzes“ an (vgl. 1978b: 347f.).

³⁸ V této souvislosti je pozoruhodné, že v litevských dialektech se genitiv u participií na ta a ma vyskytuje u intranzitivních kmenů dokonce častěji než u takovýchto participií od tranzitivních kmenů (Ambrazas 1994: 9).

³⁹ K dalším námitkám proti tezi o „ergativní minulosti“ indoevropštiny a k dalším bibliografickým údajům viz Comrie (2001: 24n.) a Matasović (2000: 330n.).

Rekonstruktion grammatischer Kernbereiche | 103

3. ANALOGICKÝ PŘÍPAD VE SLAVISTICE: „ESSE“ A „HABERE“ V POSESIVNÍCH KONSTRUKCÍCH

Vedle Schmalstiega stavěli až donedávna své rekonstrukce na sotva udržitelných základech i další badatelé. Někdy jsou dokonce rysy domněle archaické morfosyntaxe, pocházející ještě z protoindoevropského období, považovány za původní místo inovací, které se v jednotlivých indoevropských jazycích mohly prosadit teprve v důsledku jazykového kontaktu (mimo jiné s neindoevropskými jazyky). Velmi názorným příkladem je např. Bauer (2000: 10, 151), která uvádí ruskou posesivní konstrukci typu u + GEN (у меня книга „mám knihu“ atd.) jako příklad rysů, jež byly „zděděny z prajazyka“. Nabízí se otázka, zda zde nebyla chronologie do jisté míry postavena na hlavu. Protože tato posesivní konstrukce navíc úzce souvisí s otázkou alignmentu (viz oddíl 2), stojí za to věnovat se vznikajícímu metodologickému problému trochu podrobněji.

Vyjádřeme se tedy k tezi, podle níž posesivní konstrukce u + GEN (+ ESSE, s předmětem vlastnictví v nominativu) představuje v ruštině ugrofinské substrátové dědictví. Tuto tezi probíral Veenker (1967: 117–119) a v podstatě ji také přijal, zatímco Panzer (1982: 330 a násl.) a Vasilev (1973) o ní pochybovali. Panzerova skepse se však de facto opírá výhradně o (poněkud dogmatický) předpoklad, že slovanské jazyky jsou vlastně „BE-languages“, a nikoli „HAVE-languages“ (v návaznosti na Isačenka 1974), a že je proto pravděpodobnější, že ruština pouze pokračuje ve zděděném praslovanském stavu; pokud ostatní slovanské jazyky používají k vyjádření posesivnosti konstrukci HABERE (staroslověnské iměti a její ekvivalenty), mělo by to být důsledkem podpůrného působení řečtiny (případně zprostředkovaného staroslověnštinou), latiny nebo pozdějších západoevropských jazyků. Má-li Panzer ohledně tohoto podpůrného působení patrně pravdu, předpokládalo by to naopak, že sloveso HABERE bylo přece jen společným slovanským dědictvím z praslovanštiny. Takový předpoklad poměrně jednoznačně podporují i údaje etymologických slovníků (srov. Vasmer 1953: 479 a Walde 1930: 124). Panzerova skepse vůči ugrofinskému vlivu tedy není příliš pevně odůvodněná, ani ji nelze vyvrátit či potvrdit. Spíše bychom měli zvážit možnost, že oba typy posesivních konstrukcí existovaly souběžně už v předhistorické době a že úlohou ugrofinského substrátu bylo podpořit přerozdělení těchto konkurenčních konstrukcí ve prospěch adessivní konstrukce (s ESSE). Právě tento předpoklad podporuje výzkum Safarewiczowé (1964, zejména s. 17, 55 a násl.).

Je tedy třeba poměřit Veenkerovu důležitou poznámku, že adessivní konstrukce ESSE se jako převládající posesivní konstrukce (se všemi svými funkčními rozšířeními) prosadila proti konstrukci HABERE pouze v ruštině, tj. na severovýchodním okraji slovanskojazyčného území, s Vasilevovým dokladem, že adessivní konstrukce je doložena již v raných písemně zachycených obdobích různých slovanských jazyků, včetně jihoslovanských, a to vedle posesivní funkce v užším smyslu také ve funkci partitivní (u inalienabilních vztahů), ve funkci vlastnictví a ve funkci příslušnosti k příbuzenstvu. Vasilev

104 |

BJÖRN WIEMER

(1973: 363) také právem upozorňuje, že na základě poznatků o migračním pohybu přímých předků východních Slovanů je třeba předpokládat, že bezprostřední kontakt mezi nimi a ugrofinskými kmeny mohl začít teprve v 5. století n. l. Protože se konstrukce ‘u + GEN + ESSE’ vyskytuje už v nejstarších dochovaných východoslovanských textech (srov. Safarewiczowa 1964), lze pro její ustavení počítat s téměř 500 lety „virulence“. To by, jak se lze domnívat, mělo pro kalkování za podmínek ugrofinského substrátu postačovat; předpoklady k němu byly v ruštině od té doby hojné (srov. k tomu mimo jiné Veenker 1967: 17–21). To by byl další důvod zmírnit skepsi Panzera a Vasileva. Počínající rozpad praslovanštiny (kolem roku 500 n. l.) totiž víceméně souvisí se začátkem slovanské migrace na severovýchod.

Málo průkazná jsou pak pozorování, že se v historicky doložené době konstrukce ‘u + GEN + ESSE’ vyskytovala prakticky v celé Slavii. Sám Vasilev (vedle Safarewiczowé 1964 pro společnou slovanštinu a starší ruštinu) poukazuje na kolísání četnosti užívání této konstrukce a konstrukce HABERE. To, že se dlouhodobě udržela v normě pouze v ruštině, lze nejvěrohodněji přičíst pokračujícímu substrátovému vlivu ugrofinských mluvčích. Zvýšené užívání této konstrukce v posesivních (a sémanticky blízkých) funkcích lze i v novější době snadno vysvětlit kontaktem s idiomy, které ji již výhradně nebo převážně užívaly tímto způsobem. Dokládá to mimo jiné výrazně častější výskyt konstrukce u + GEN v posesivní funkci v severní „polszczyzně kresowé“ (na rozdíl od spisovné polštiny) i v litevské hovorové řeči a v těch litevských nářečích, která byla v úzkém kontaktu s východoslovanskými varietami.

Tyto úvahy obecně podporuje srovnání s baltskými jazyky. I v nich lze sloveso HABERE počítat k zděděné slovní zásobě: litevské turėti je třeba chápat jako všeobecně baltskou ablautovou formaci ke kořeni *tuer (srov. etymologickou příbuznost se slovesem tverti „(ob)jímat“; Fraenkel 1965: 1142 a násl.; Pokorny 1959: 1101). V lotyštině již, jak známo, žádné sloveso HABERE není; k litevskému turėti příbuzné sloveso turēt nabylo významu „držet“ a užívá se především v tomto konkrétním významu. Lze tedy předpokládat, že také v baltských jazycích se sloveso HABERE podílelo na utváření základních větných typů a určovalo tak alignment (jako je tomu dodnes v litevštině). Dále lze předpokládat, že lotyština měla podstatně rozsáhlejší jazykové kontakty s východobaltskofinskými jazyky a byla odpovídajícím substrátem ovlivněna mnohem silněji než litevština. Ústup slovesa HABERE v lotyštině by tedy bylo možné považovat za analogický totožnému procesu v ruštině – a to dává smysl jak z areálnělingvistického hlediska, tak i vzhledem ke známým historickým faktům o osídlení.

Prozatím lze pouze říci, že tomuto problému je třeba se v jeho podrobnostech ještě důkladně věnovat. Už předchozí zběžný přehled problematiky ESSE-HABERE ukazuje toto: chceme-li mluvit o „archaické syntaxe“, měli bychom nejprve objasnit, jaký je konkurenční vztah mezi dotyčnými konstrukcemi k…

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 105

které se patrně týkaly jejich morfosyntaktických konstrukcí (značkovacích postupů apod.) a jaký byl jejich chronologický vzájemný vztah. Mohlo by se přitom ukázat, že vzorec kódování, který se z dnešního hlediska jeví jako archaický, neexistoval nepřetržitě a bez odporu od dob nějakého (jakkoli postulovaného) prajazyka, nýbrž mohl být po určitou dobu vytlačen, aby byl teprve později znovu aktivován jako primární postup. Spouštěčem takového oživení může být především jazykový kontakt (zejména vliv substrátu), takže bychom neměli zůstávat pouze u pokusů o vysvětlení založených na systémových faktorech.

4. NĚKOLIK ZÁVĚREČNÝCH POSTULÁTŮ

Při výše uvedeném rozboru případových studií ústředních morfosyntaktických postupů kódování a jejich předpokládaných diachronních změn lze nakonec stěží něco dokázat; lze to nanejvýš učinit věrohodným. Věrohodnost vysvětlujících přístupů však poroste, nakolik bude možné opřít argumentaci o oblasti přesahující rekonstrukci vnitřního systému. Argumentaci založenou na vnitřním systému lze považovat za nutnou podmínku vysvětlení, nikoli však za podmínku postačující – zejména existují-li alternativní přístupy. Právě to měl tento příspěvek předvést. Rozbor argumentů, na nichž spočívají teoretické přístupy Stepanova a Schmalstiega, měl na příkladu mnoha dalších případů ukázat, jak nezbytné se jeví porovnání historickosrovnávací rekonstrukce s typologickými fakty a poznatky kontaktní lingvistiky, a co z této rekonstrukce může zbýt, pokud se o takové porovnání neusiluje.

Ačkoli zde tedy nemají být předkládány kompetentní soudy o ide. předhistorii historicky doložených baltských (ani slovanských) jazyků, lze v této souvislosti formulovat řadu závěrů a postulátů:

1. Spekulativní předpoklady o zásadních změnách v zarovnání jsou zcela nepřesvědčivé, vedou k vnitřním nesrovnalostem a většinou dokonce odporují typologickým srovnávacím údajům. V každém případě staví zastánce teorie ergativní syntaxe před problém, jak ji vysvětlit.

2. Zohlednění areálových faktorů (jazykového kontaktu, vytváření substrátu) posouvá vysvětlení zejména u primárně syntaktických problémů dál, činí je podstatně věrohodnějším a jednodušším. Umožňuje také posoudit postulovaný vývoj za podmínek reálného času a skutečné komunikace a s předpokladem, že již existovala variace funkčně ekvivalentních prostředků. Konečně dovoluje lépe odhadnout, co je archaické a co naopak inovativní. Zde je třeba přesně rozlišovat mezi formou (etymologickou „substancí“) a funkcemi: právě ty druhé lze zřejmě jazykovým kontaktem měnit. Jazykový kontakt může zejména znovu aktivovat latentní funkce nebo funkce, které již dříve stály v popředí.

106 |

BJÖRN WIEMER

To vše vyžaduje přesnější údaje o zkoumaných časových obdobích a chronologickém průběhu změn v nich.

3. Rekonstrukce předhistorických změn ve slovesných kořenech a kmenech, která má vysvětlit vznik akcionalních a/nebo diatezních rozlišení, může být v podstatě správná. Se vznikem moderního slovanského vidového systému však souvisí jen ve velmi malé míře; ten se objevil výrazně později. Tato rekonstrukce také nevysvětluje, jak mohl současný vidový systém v ruštině, běloruštině nebo polštině podporovat systém kmenové derivace v moderní litevštině při utváření vidových dvojic. Tyto možné nedávné vlivy totiž již nemohly vycházet z produktivních procesů tvoření kmenů, které jsou cílem Stepanovovy rekonstrukce.

4. Při hodnocení důsledků rekonstruovaných (nebo každopádně velmi dávných) procesů tvoření kmenů (a obecně morfologie) se zdá nezbytné počítat s možností, že novější „vrstvy“ produktivních morfologických procesů se mohou ukládat na starší vrstvy, aniž by výsledky starších procesů mizely z lexika. Platí to obzvlášť pro opozici kauzativních a dekauzativních (tranzitivních a intranzitivních) kmenů v litevštině (viz Appendix).

5. Podobně to platí pro výskyt kategoriálních shluků (akcionalních a diatezních rysů). Dále je třeba rozlišovat mezi difuzními shluky s nedostatečně vymezenými kategoriemi, které lze vyprofilovat, a shluky s již odlišenými kategoriemi, jejichž výsledkem jsou synkretismy, které pak lze rozlišit. Nejvýraznějším příkladem z oblastí zde posuzovaných je spojení kauzativity (diatezní rys) a frekventativity (akcionalní rys) při užití sufixu *t.

6. Při pojednání o akcionalních a diatezních rozlišeních ve slovesném kmeni lze nepřiměřeným srovnáním mezi předhistorickými procesy a vývojem novější doby (mezi nimiž leží dlouhá časová období) předejít také přesnějším rozlišením morfologických procesů na kontinuu mezi gramatickými a lexikálními opozicemi.

5. DODATEK: MORFOLOGICKÉ TYPY KORELACE TRANSITIVITY V LITEVŠTINĚ (PODLE CHRONOLOGIE JEJÍHO VZNIKU V BALTŠTINĚ)

(na základě Stepanov 1976: 410; 1989: 170–173)

I. bez označení:

Příklad⁴⁰: degti ⇒ ∅ 1. ‘hořet_INTR’, 2. ‘spálit_TR’ dega, degė

⁴⁰ Za infinitivním tvarem následují v dalším řádku vždy 3. os. prézentu a préterita.

Rekonstruktion Grammatischer Kernbereiche | 107

II. sufixální prodloužení kmene s krátkou samohláskou:

karti ‘zavěsit.TR’ ⇒ karoti ‘viset.INTR’

karia, korē

KAUZATIVUM ⇒ INTRASITIVUM

III. kořenová ablaut + nazální infix a/nebo sta-sufix oproti změně časové flekční třídy: 2 komplementární typy:

III. a. tranzitivní kmeny: prézens na -ia, préteritum na -ē

berti ‘(vy)sypat’

beria, berē

III. b. intranzitivní kmeny: prézens na -a, préteritum na -o

birti ‘rozptylovat se; drobit se’

byra (< *bi-n-r-a), biro

SMĚR ODVOZENÍ NEJASNÝ

IV. Střídání kořene + sufix:

lipti ‘lézt, jít’

lipa, lipo

⇒ laipinti ‘pomáhat jít ven/dolů’

laipina, laipino

INTRANZITIVNÍ ⇒ KAUZATIVNÍ (v širokém smyslu)

V. nezměněný kořen, ale změna kmene na jeho „okrajích“: 3 typy:

V. a. s RM

ištempi ‘natahovat’ ⇒ išsitempti ‘natahovat se’

iš(si)tempia, iš(si)tempē

TRANZITIVNÍ ⇒ INTRANZITIVNÍ

V. b. se sufixem -(d)in- (viz IV.)

valgyti ‘jíst’ ⇒

valgydinti ‘dát najíst’

valgo, valgē

valgydina, valgydino

TRANZITIVUM ⇒ KAUSATIVUM

bėgti ‘běžet’ ⇒

bėginti

‚nutit k běhu, popohánět‘

bėga, bėgo

bėgina, bėgino

INTRANSITIVUM ⇒ KAUSATIVUM (v širším smyslu)

108 |

BJÖRN WIEMER

V. c. se sufixem -dy⁴¹

postel

gulti ‘ulehnout si’ ⇒ guldÿti ‘někoho uložit, přimět k ulehnutí’

gula, gulē INTRANZITIVNÍ ⇒ KAUZATIVNÍ guldo, guldē

• jsou možné různé kombinace!; např.

1. mirkī ‘zvlhnout, navlhnout’ ⇒ mirkyti ‘navlhčit’

mirksta, mirko ⇒ mirko, mirkē → typ II + III + V.c. V OBOU SMĚRECH

2a. pykti ‘zlobit se, hněvat se’ ⇒ pykinti ‘někoho rozhněvat’

pyksta, pyko ⇒ pykina, pykino

2b. pigti ‘zlevnit’ ⇒ piginti ‘zlevňovat’

pinga, pigo ⇒ pigina, pigino → typ III + V.b. V OBOU SMĚRECH

3. lipti ‘(pevně) přilnout.INTR’ ⇒ lipdyti ‘přilepit/pevně přilepit.TR’

limpa, lipo ⇒ lipdo, lipdē → typ III + V.c. V OBOU SMĚRECH

4. susipažinti⁴² ‘vzájemně se poznat’ ⇒ supažindinti ‘seznámit Y a Z navzájem’

susipažįsta, susipažino ⇒ supažindina, supažindino → typ V.a. + V.b. V OBOU SMĚRECH

ZKRATKY

AKK – akuzativ aks. – staroslověnský altlit. – starolitevský AOR – aorist DAT – dativ F – femininum GEN – genitiv

⁴¹Etymologicky prakticky totožné s -in-, protože vzniklo prodloužením ī po zániku nazálu. -d- původně sloužilo k odstranění hiátu (srov. Stang 1943: 142).

⁴²Přesně vzato je susi- jediným morfémem. V této souvislosti to však lze zanedbat.

REKONSTRUKTION GRAMMATISCHER KERNBEREICHE | 109

ide. – indoevropský

INF – infinitiv

INTR – intranzitivní

ipf. – imperfektivní

lit. – litevský

M – maskulinum

NOM – nominativ

pf. – perfektivní

PL – plurál

poln. – polský

PRS – prézens

PRT – préteritum

PTC – participium

rus. – ruský

SG – singulár

TR – tranzitivní

praslov. – praslovanský

1, 3 – 1., 3. osoba

CITOVANÁ LITERATURA

AMBRAZAS, V. 1990: Sravnitel'nyj sintaksis pričastij baltijskich jazykov, Vilnius: Mokslas.

— 1994: O interpretaci litevských konstrukcí s neutrálními pasivními participii. Linguistica Baltica 3, 7–11.

— 2004: O genitivu u neutrálních participií a slovesných substantiv v litevštině. Baldi, Ph., Dini, P. U., eds., Studies in Baltic and Indo-European Linguistics (in honor of William R. Schmalstieg). Amsterdam, Filadelfie: Benjamins, 1–6.

BARTON, Ch. R. 1981: Notes on the Baltic Preterite. Indogermanische Forschungen 85, 246–278.

BAUER, B. 2000: Archaic Syntax in Indo-European (The Spread of Transitivity in Latin and French), Berlin, New York: Mouton de Gruyter.

BERMEL, N. 1997: Context and the Lexicon in the Development of Russian Aspect, Berkeley-Los Angeles-London: University of California Press.

BIRNBAUM, H. 1975: Common Slavic (Progress and Problems in its Reconstruction), Cambridge, MA: Slavica Publishers, Inc.

BREU, W. 1998: Komplexe aktionale Verbklassen, insbesondere Inchoativa. In: Berger, T., Raecke, J., Hgg., Slavistische Linguistik 1997. München: Sagner, 55–80.

BYBEE, J., DAHL, Ö. 1989: The creation of tense and aspect systems in the languages of the world. Studies in Language 13 (1/2), 51–103.

CHRISTEN, S. 1998: Unpersönliche Konstruktionen und sekundäre Personifizierung. Linguistica Baltica 7, 51–61.

COMRIE, B. 1975: The Antiergative: Finland’s Answer to Basque. In: Grossman, R. E. et al. (eds.): Papers from the eleventh regional meeting, Chicago Linguistic Society 11. Chicago, 112–121.

COMRIE, B. 2001: Typology and the history of language. In: Bisang, W., ed., Aspects of Typology and Universals. Berlin: Akademie, 21–35.

DIXON, R. M. W. 1994: Ergativität, Cambridge: University Press.

110 |

BJÖRN WIEMER

ESTIVAL, D., MYHILL, J. 1988: Formal and functional aspects of the development from passive to ergative systems. In: Shibatani, M., ed., Passive and Voice. Amsterdam, Philadelphia: Benjamins, 441–491.

FRAENKEL, E. 1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch, Bd. 2, Heidelberg / Göttingen: Winter / Vandenhoeck & Ruprecht.

GALKINA-FEDORUK, E. M. 1958: Bezličnye predloženi̯ja v sovremennom russkom jazyke, Moskva: Izd-vo MGU.

HASPELMATH, M. 1987: Transitivity alternations of the anticausative type, Köln: Universität zu Köln. (Institut für Sprachwissenschaft. Arbeitspapier Nr. 5, Neue Folge.)

ISAČENKO, A.V. 1974: On ‘Have’ and ‘Be’ Languages (A Typological Sketch). Flier, M. S., ed., Slavic Forum (Essays in linguistics and literature). The Hague etc.: Mouton, 43–77.

KARDELIS, V., WIEMER, B. 2002: Ausbildung von Aspektpaarigkeit in litauischen Grenz- und Inseldialekten (am Beispiel von Sprechverben). Linguistica Baltica 10, 51–80.

KAZLAUSKAS, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis), Vilnius: Mintis.

KLAIMAN, M. H. 1991: Grammatical voice, Cambridge etc.: University Press.

KRASUCHIN, K. G. 1990: Nekotorye problemy rekonstrukcii indoevropejskogo sintaksisa (v svjazi s vychodom knigi Ju. S. Stepanova «Indoevropejskoe predloženie». M., 1989). Voprosy jazykoznanija 6, 71–84.

LEHMANN, V. 1990: Zur ontogenetischen und diachronen Entwicklung grammatischer Kategorien des Polnischen. Breu, W., Hg., Slavistische Linguistik 1989. München: Sagner, 167–188.

LEHMANN, V. 1996: Die Rekonstruktion von Bedeutungsentwicklung und -motiviertheit mit Funktionalen Operationen. Girke, W., Hg., Slavistische Linguistik 1995. München: Sagner, 255–289.

LEHMANN, V. 1999: Sprachliche Entwicklung als Expansion und Reduktion. In: Anstatt, T., Hg., Entwicklungen in slavischen Sprachen. München: Sagner, 169–254.

MARVAN, J. 1973: Baltic and Indo-European Ergative (Based on Professor Pavel Trost’s pioneer work). Lituanus 19, 31–38.

MATASOVIC, R. 2000: Uses and misuses of typology in Indo-European linguistics. Ofitsch, M., Zinko, C., Hgg., 125 Jahre Indogermanistik in Graz. Graz: Leykam, 327–340.

MATTHEWS, W. K. 1955: Lithuanian Constructions with Neuter Passive Participles. Slavonic and East European Review 33, 350–371.

MICHELINI, G. 1990: Die indogermanische Vorlage der -ā- und -ē-Präterita in den baltischen Sprachen. Zeitschrift für Slavistik 35 (6), 841–847.

PADUČEVA, E. V., ROZINA, R. I. 1993: Semantičeskij klass glagolov polnogo ochvata: tolkovanie i leksiko-sintaksičeskie svojstva. Voprosy jazykoznanija 6, 5–16.

PALMAITIS, M. L. 1977: Del baltų kalbų nenominatyvinės praeities. Baltistica (2 priedas), 114–123.

PANZER, B. 1982: Genetische und stratalinguistische Faktoren in der Entstehung der ostslavischen Schriftsprachen. Ureland, P. St., Hg., Die Leistung der Strataforschung und der Kreolistik (Typologische Aspekte der Sprachkontakte: Akten des 5. Symposions über Sprachkontakt in Europa, Mannheim 1982). Tübingen: Niemeyer, 321–337.

PLANK, F. 1995: Ergativity. Jacobs, J. et al., Hgg., Syntax: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, 2. Halbband. Berlin–New York: De Gruyter, 1184–1199.

POKORNY, J. 1959: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bd. 1, Berlin–München: Francke.

ROSÉN, H. B. 1979: Amamini und die indogermanischen Diathesen- und Valenzkategorien. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 92, 143–178.

SADNIK, L. 1962: Die Nasalpräsentia und das frühurslavische Verbalsystem. Die Sprache 8, 238–249.

SAFAREWICZOWA, H. 1964: Oboczność я имею i у меня есть w języku rosyjskim dziś i dawniej, Wrocław

Rekonstruktion grammatischer Kernbereiche | 111

atd.: Ossolineum.

Schmalstieg, W. R. 1982: The shift of intransitive to transitive passive in the Lithuanian and Indo-European verb. Baltistica 17 (2), 119–134.

Schmalstieg, W. R. 1984: The genitive with verbs denoting ‘to fill’: partitive or ergative? Baltistica 20 (2), 136–140.

Schmalstieg, W. R. 1988: A Lithuanian Historical Syntax, Columbus, Ohio: Slavica Publishers.

Schmalstieg, W. R. 1993: Tevas dirbta?! — A misinterpretation. Linguistica Baltica 2, 39–45.

Schmalstieg, W. R. 1994: Again the Baltic genitive of agent. Linguistica Baltica 3, 13–19.

Schmid, W. P. 1963: Studien zum baltischen und indogermanischen Verbum, Wiesbaden: Harrassowitz.

Schmid, W. P. 1966: Baltische Beiträge IV: Zur Bildung des litauischen Präteritums. Indogermanische Forschungen 71, 286–296.

Schmidt, K. H. 1980: Zur Typologie des Vorindogermanischen. Ramat, P. et al., eds., Linguistic Reconstruction and Indo-European Syntax (Proceedings of the Colloquium of the Indogermanische Gesellschaft’, University of Pavia, 6–7 September 1979). Amsterdam: Benjamins, 91–112.

Schmidt, K. H. 1983: Kaukasische Typologie als Hilfsmittel für die Rekonstruktion des Vorindogermanischen, Innsbruck. (Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft. Vorträge und Kleinere Schriften, 31.)

Stang, Chr. S. 1943: Das slavische und baltische Verbum, Oslo: Jacob Dybwad. (Skrifter utgitt av det Norske Videnskaps-Akademi i Oslo II. Historisk-Filosofisk Klasse, 1.)

Stang, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen, Oslo–Bergen– Tromsö: Universitetsforlaget.

Stepanov, Ju. S. 1976: Vid, zalog, perechodnost’ (Balto-slavjanskaja problema I). Izvestija AN SSSR, serija literatury i jazyka 35 (5), 408–420.

Stepanov, Ju. S. 1977: Vid, zalog, perechodnost’ (Balto-slavjanskaja problema II). Izvestija AN SSSR, serija literatury i jazyka 36 (2), 135–152.

Stepanov, Ju. S. 1978a: Slavjanskij glagol’nyj vid i baltijskaja diateza (problema obščego genezisa i rekonstrukcii). Borkovskij, V. I. et al., red., Slavjanskoe jazykoznanie. VIII meždunarodnyj s”ezd slavistov, Zagreb–Ljubljana, sentjabr’ 1978 g. Doklady sovetskoj delegacii. Moskva: Nauka, 335–363.

Stepanov, Ju. S. 1978b: «Perfektnyj centr» v russkom sintaksise (Vid, zalog, perechodnost’. Balto-slavjanskaja problema IV). Izvestija AN SSSR, serija literatury i jazyka 37 (4), 344–353.

Stepanov, Ju. S. 1989: Indoevropejskoe predloženie, Moskva: Nauka.

Archiv univerzálií: http://ling.uni-konstanz.de/pages/proj/sprachbau.htm.

Vasilev, Chr. 1973: Ist die Konstruktion ‘u menja est’ russisch oder urslavisch? Die Welt der Slaven 18, 361–367.

Vasmer, M. 1953: Russisches etymologisches Wörterbuch, Bd. 1, Heidelberg: Winter.

Veenker, W. 1967: Die Frage des finnugrischen Substrats in der russischen Sprache, Bloomington: Indiana University.

Walde, A. 1930: Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen (herausgegeben und bearbeitet von Julius Pokorny), Bd. 1, Berlin–Leipzig: De Gruyter.

Wiemer, B. 2001: Aspektual’nye paradigmy i leksičeskoe značenie russkich i litovskich glagolov (Opyt sopostavlenija s točki zrenija leksikalizacii i grammatikalizacii). Voprosy jazykoznanija 2, 26–58.

— 2003: Objektivní druhy opakování, zmatené funkční obsazení a degenerované inference v synchronii jako důsledek diachronie. In: Anstatt, T., Hansen, B., eds., Vývoj ve slovanských jazycích 2 (Volkmaru Lehmannovi k 60. narozeninám od jeho studentek a studentů). Mnichov: Sagner, 35–62.

— 2004: Vývoj pasiv jako gramatických konstrukcí v severoslovanských a baltských jazycích.

112 |

BJÖRN WIEMER

Bisang, W., Himmelmann, N. P., Wiemer, B., eds., Co činí gramatikalizaci? Pohled z jejích okrajů a na její složky. Berlín–New York: Mouton de Gruyter, 271–331.

— v tisku 1: O razgraničenii grammatičeskich i leksičeskich protivopostavlenij v glagol’nom slovooobrazovanii, ili: čemu mogut naučit’sja aspektologi na primere sja-glagolov? Vyjde v: Lehmann, V., ed., Semantika i struktura slavjanskogo vida. Mnichov: Sagner.

— v tisku 2: O diachronním a areálovém pozadí konstrukcí označovaných jako „neosobní“ v polštině, východoslovanských a baltských jazycích. Vyjde v: Manninen, S., Hiiетam, K., Kaiser, E., Vihman, V., eds., Pasiva a neosobní konstrukce v evropských jazycích. Amsterdam, Filadelfie: Benjamins.

Björn Wiemer

Obdrženo 19. 11. 2004

Univerzita v Kostnici

Katedra lingvistiky

Universitätsstrasse 10, 78457 Konstanz

[email protected]