ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LII (2005), 167–182

RECENZE

Recenze

AXEL HOLVOET, ARTŪRAS JUDŽENTIS, RED.

VÝZKUM SYNTAKTICKÝCH VZTAHŮ

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2003, 216 p., ISBN 1648-8628

(Práce z gramatiky litevského jazyka, 1.)

Skupina badatelů sdružená v Institutu litevského jazyka, vedená prof. Axelem Holvoetem, již několik let utváří teoretické základy nové gramatiky litevského jazyka. Výsledky této práce se odrážejí ve dvou svazcích edice Práce z gramatiky litevského jazyka (2003, 2004); připravuje se také třetí. Svazky jsou uspořádány podle tematického principu. To umožňuje diskutovat v nich navrhovaná řešení, aniž by bylo nutné čekat, až budou výzkumy dokončeny a shrnuty. Rád bych se mezitím zaměřil na první svazek prací, věnovaný syntaktickým vztahům.

Za povšimnutí stojí, že zásadní problémy syntaktických vztahů jsou v tomto svazku prací řešeny na vysoké teoretické úrovni a s ohledem na směry, které v současné lingvistice převládají. V knize jsou v samostatných kapitolách pojednány hlavní typy syntaktických vztahů, shoda adjektiva, aktuální členění věty, vztahy volných predikativů, slovních spojení a větných členů souvětí. Autorem či spoluautorem většiny kapitol je Axel Holvoet; jeho myšlenky i rukopis jsou patrné všude, takže lze tuto knihu považovat nikoli za sborník jednotlivých článků, nýbrž za ucelenou a cílevědomou práci.

Pojetí syntaktických vztahů do značné míry určuje popis gramatické stavby jazyka. Především je tedy vhodné objasnit, co nového tato práce přináší o typech syntaktických vztahů a čím se navrhované názory liší od dřívějších.

V gramatice současné litevštiny (dále jen DLKG) se rozlišují tři základní typy syntaktických vztahů: koordinace, subordinace a vzájemná závislost. Podobně se postupuje i jinde (srov. Labutis 1998: 26–29). Tato klasifikace vychází z trojčlenného schématu vztahů konstelace, determinace a interdependence L. Hjelmsleva, které umožňuje na základě syntaktických vztahů vymezit funkce základních jednotek větné stavby (včetně podmětu) (viz autor 1986: 16–17).

V této práci (s. 12 a násl.) se navrhuje vrátit k binárnímu dělení syntaktických vztahů na souřadicí a podřadicí. Takto se postupuje ve většině současných syntaktických prací, funkce podmětu v nich však bývá nejčastěji charakterizována nikoli na základě syntaktických vztahů, ale podle jiných kritérií (formálních, aktuálního členění, sémantických) či jejich kombinací (srov. Keenan 1976; Comrie 1981: 101; Holvoet 1991: 41–55). Autoři zde recenzovaného svazku o vztahu vzájemné závislosti vůbec nehovoří. Domnívám se, že při použití binárního dělení by bylo možné tento vztah vymezit na nižší úrovni tohoto dělení – jako jednu z podob subordinace, totiž vzájemnou subordinaci, kdy má typicky ukazatel subordinace jak hlavní, tak závislý člen. To by pomohlo syntaktických

168 | RECENZIJOS

na základě vztahů popsat funkci podmětu, která není probrána v kapitole o vztahu syntaktických vztahů k funkcím větných členů (28–35).

Podřadné vztahy se v knize rozlišují na dva typy: řízení a modifikaci. Řízením se rozumějí takové vztahy, v nichž řídící slovo vyžaduje doplnění, bez něhož by jeho význam byl neúplný, zatímco při modifikaci takové doplnění není nezbytně nutné (12–15).

Pojetí řízení se zde tedy liší od pojetí převládajícího v dosavadních popisech syntaxe, v nichž byly řízení a přimykání považovány za způsoby podřazování, určované podle jeho formálního vyjádření: zda má závislé slovo ohebný (skloňovaný) či neohebný tvar (DLKG ³1997: 480; Labutis 1998: 33–35; Sirtautas, Grenda 1988: 38–40). Je třeba uznat, že takové morfologizované protikladné pojetí řízení a přimykání se při zkoumání syntaktického systému litevštiny a jeho vývoje ukázalo jako málo přínosné; v nedávných pracích o syntaxi již byla patrná tendence se od něj upustit a za řízené považovat pouze syntakticky nezbytné závislé členy, zatímco nezbytné nejsou a jsou přimykající se (aut. 2001: 5, 15, 34–35; DLKG 2005: 480; Vaskelaitė 2003: 144–145). Upřesnění pojetí řízení, které navrhují Holvoet a jeho kolegové, je nepochybně pozitivním přínosem pro litevskou syntaxi.

Pojmy řízení a modifikace, které práce předkládá, jsou syntakticky opodstatněné, ale velmi široké: řízení zde zhruba odpovídá vztahu, který DLKG označuje jako silné (nezbytné) podřazení, a modifikace jako slabé (nepovinné) podřazení. Pokud se od další diferenciace těchto vztahů upustí, stírají se hranice mezi různými syntaktickými jevy. Za řízení se například považuje jak nezbytná závislost slova na větném centru – přísudku –, tak vztah jmenné části přísudku ke sponě (32–33) i vztah podmětu v nominativu k přísudku (srov.: „podmět je závislý na slovese, stejně jako předměty“ 29). Z toho vyplývá, že ve větách jako Knyga yra įdomi se předpokládá stejný syntaktický vztah mezi slovesným tvarem yra a dvěma nominativy s různými funkcemi, knyga a įdomi. Jak známo, spona může být nulová. Bude tedy třeba předpokládat, že ve větě Knyga įdomi nulová spona (tj. časový a způsobový ukazatel bez lexikálního významu) řídí oba nominativy jako nezbytná doplnění významu slovesa (srov. 28–29). Zobecněný přístup k řízení odpovídá univerzálnímu restriktivnímu modelu slovních spojení (tzv. X–Bar schema), jeho použití při popisu syntaktické stavby konkrétního jazyka však vyžaduje další subkategorizaci syntaktických vztahů.

Podobné obtíže přináší i nediferencované pojetí modifikace, zvláště když se zcela zbytečně upouští od přimykání (to je pouze zmíněno na s. 19). Za modifikátory se považují takové různé syntaktické jednotky, jako jsou přívlastek shodný s podstatným jménem (įdomi knyga), doplněk (resp. volný predikativ – Broliai grįžo linksmi), příslovečné určení přimykající se k přísudku (skaitė bibliotekoje) a podobně.

Uvedeným obtížím by bylo možné alespoň částečně předejít, kdyby se termín řízení používal pouze pro jednostranné podřazení a řízení se stavělo do protikladu k přimykání (adjunction) – vztahu, který neurčuje řídící člen a který je založen pouze na významu slov. To by umožnilo uskutečnit potřebu, kterou uznávají i sami autoři, totiž definovat funkce větných členů na základě syntaktických vztahů: předměty by bylo možné chápat jako slova řízená přísudkem, příslovečná určení jako slova přimykající se k přísudku a funkce podmětu, doplňku i jmenné části přísudku popsat podle směru syntaktického vztahu – jako vzájemnou neboli oboustrannou závislost. Nebylo by také třeba sahat k rozporuplnému termínu būtinųjų aplinkybių, používanému pro jmenné části přísudku ve větách jako Namas yra prie ežero (30–31), když se zároveň navrhuje „nazývat příslovečnými určeními pouze modifikátory sloves“ (35), tj. syntakticky nezbytná slova a jejich spojení.

RECENZIJOS

169

Kniha oprávněně uvádí, že „shoda odráží syntaktický vztah mezi dvěma slovy, ale není jedním ze syntaktických vztahů vedle řízení a přimykání“ (38). Způsoby shody jsou soustavně a přesně probrány v kapitole Lorety Semėnienė (37–66). V popisu syntaxe by však bylo užitečné uvést, o jaký vztah jde a čím je specifický, jestliže shoda je považována za jeho ukazatel.

Na základě souřadicích a podřadicích vztahů se rozlišují také typy souvětí. Významným krokem vpřed je zde zobecnění formálních znaků souřadicích vět (99–114). Na jeho základě byla zpřesněna interpretace vět se spojkou nes a přesvědčivě ukázáno, že podle strukturních znaků je třeba tyto věty považovat nikoli za podřadné (jak se činilo dosud), nýbrž za souřadné (109–112).

Lze jen souhlasit s tím, že takzvaná souřadná slovesná slovní spojení (Jonas sėdi ir skaito knygą apod.), která mají dvě syntaktická centra, strukturou odpovídají souřadným větám (177–179). Na druhou stranu je sporné, zda se popis syntaktické stavby souvětí stane přehlednějším, budou-li mezi souřadné věty zařazena také adjektivní a adverbiální slovní spojení (např.: Jonas rašo ilgą ir nuobodžią knygą; rašo ilgai ir nuobodžiai), tím spíše, že odpovídající substantivní spojení (Jonas ir Birutė sėdi) se za souřadné věty nepovažují (183–184). Není také jasné, co se získá nahrazením syntaktické klasifikace podřadných vět podle vzájemných vztahů mezi větnými členy, jejich funkcí a prostředků jejich vyjádření navrhovaným morfologizovaným dělením podle slovních druhů na věty substantivní, adjektivní a adverbiální (117 a násl.). Substituce podstatnými jmény, přídavnými jmény a příslovci není zdaleka vždy možná; v mnoha případech je stejně nutné vycházet ze stavby větných členů a jejich syntaktických funkcí, použít transformaci nebo se opřít o sémantické důvody.

Celkově si výsledky teoretického výzkumu a nové pohledy na modelování syntaktické stavby předložené v této práci zaslouží pozornou pozornost badatelů litevštiny a příznivé hodnocení. Některé z nich nepochybně pomohou zpřesnit popisy litevské gramatiky, jiné by měly podnítit širší diskusi a hledání nových řešení. Bez takových diskusí, kterých bylo dosud málo, není pokrok v gramatickém výzkumu možný. Autorům přeji, aby úspěšně ušli náročnou cestu, která je čeká, od zajímavých teoretických postřehů až k jejich uskutečnění v jednotném gramatickém modelu s doplněnými paradigmaty konkrétních forem a konstrukcí.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4–44.

AMBRAZAS, V. 2001: Lietuvių kalbos adverbialinis genityvas istorinės sintaksės požiūriu. Acta Linguistica Lithuanica, 44, 3–39.

COMRIE, B. 1981: Language Universals and Linguistic Typology, Oxford: Basil Blackwell.

HJELMSLEV, L. 1953: Prolegomena to a Theory of Language, Bloomington: Indiana University.

HOLVOET, A. 1991: Transitivity and Clause Structure in Polish. A Study in Case Marking, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy.

KEENAN, E. L. 1976: Towards a universal definition of “subject”. Li, Ch., ed., Subject and Topic, New York: Academic Press, 303–333.

LABUTIS, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

SIRTAUTAS, V., GRENDA, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas.

170 |

RECENZIJOS

Vaskelaitė, R. 2003: Lietuvių kalbos daiktavardiniai junginiai sintaksinių ryšių požiūriu. Acta Linguistica Lithuanica 48, 143–158.

Vytautas Ambrazas

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-10308 Lietuva

Gauta 2005 04 22

Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija

Sudare Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2004, 328 [16] p., ISBN 9986-668-56-5

Didžiųjų mūsų kalbininkų Juozo Balčikonio, Zigmo Zinkevičiaus, Adelės Laigonaitės ir kitų ilgai buvome mokomi apie liaudies (gyvosios kalbos, tarmių) didžią reikšmę tautos gyvenimo kultūrai, mokslui, kiekvieną knygą apie tarmes sutikdavome džiaugsmingai. Taip džiaugiamės ir naująja Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija. Ją rengė jaunesnioji kalbininkų tarmėtyrininkų karta, dažnai naujais metodais tyrinėjusi ir tirianti mūsų šnektas šnekteles (mokslinė redaktorė doc. dr. Laima Grumadienė).

Viskas teikiama iš magnetofono įrašų (todėl visai nutylima 1970 metų tolgi chrestomatija), nevengiama teikti tekstų su tarmių sistemos pažeidimais (prof. Juozas Balčikonis seniai mokė, kad dabar tarmėse jau galima rasti visko, nes raštu, mokyklos daug kas sugadinta). Jau kaip ir nebesant kaimo bendruomenių, visi dabar mokosi iš radijo, televizijos, įvairiausiose mokyklose, tai pašnekėsiuose su tarmių žmonėmis girdi taikymąsi prie „taisyklingos“ kalbos – (per 15–20 min. negalima ir ko užrašyti, nes tai tik minutine šneka, „mokytumo“ rodymas, o ne paveldėta šnekta. Šioje chrestomatijoje tokių dalykų esama, „Įvade“ apie tai įspėjama – visi juk žinome dabartinę padėtį, suvokiame, kad ir anksčiau to būdavo įrašuose ir įvairiuose straipsniuose. Tai gali suklaidinti kitus kalbininkus, randančius šalia paveldėtų dalykų ir labai naujų.

Pateikiama visa vartojama transkripcija, nors yra daug ir neišspręstų klausimų (ypač prie-balsių grupės minkštumo žymėjimo ankščiau, kel'ti ir pan., redukuotų balsių nuo Chylinskio laikų vaikas Dv, maišas Drsk, Rtn rašymo ir kt.). Matyti klaidų: deŋ'kt' = deŋgt', mė·d'is = mė·d'is, ų̄ks = ų̄oks (p. 18, 19); šiauliškiai neturi formos ž'uŋkšn'us = ž'uŋkšn'us, tai yra Rytų Lietuvos žiųngšnys (žr. dar LKŽₓₓ, iš LD 67, Grv).

Sakoma, kad „bendrinės kalbos tvirtapradžių dvigarsių i, u + l, m, n, r pirmasis dėmuo yra trumpas, todėl jų priegaidė žymima gravis (ˋ), pvz.: gìrtas, kùrmis, bet knygoje nebeliko vietų, kur taip sakoma: kauniškių, jurbarkiškių, žagariškių tik ilgi ar pusilgiai pirmieji sandai (tik užmirštas dvibalsis ùi).

Ar vieno Alekso Girdenio kurti nauji tarmių pavadinimai, ar prof. Zigmui Zinkevičiui neteko prisidėti (p. 26)? Mokslo veikaluose atidumas ir teisybė – būtini dalykai.

Pradedama skyrium „Vakarų aukštaičiai“ (poskyriu „Kauniškiai ir Klaipėdos krašto aukštaičiai“). Įdomus įvadinis straipsnis apie tų šnektų istoriją, prisimenamos Mažosios Lietuvos patarmės striūkiai ir baltsermėgiai. Prie kauniškių pridedama ir Jurbarko šnekta (apibendrinant