Acta Linguistica Lithuanica

LV (2006), 55 – 87

Z Afriky: logoforická zájmena a reprodukovaný diskurz ve finštině a vysokých lotyšských dialektech

Nicole Nau

Uniwersytet im. Adama Mickiewicza

V tomto článku pojednám o vlastnostech logoforických konstrukcí a jejich místě v typologii reprodukované řeči. Údaje z finštiny a lotyšských dialektů dokazují, že tento jev se neomezuje na Afriku, a podporují názor, který vyjádřili Culy (1994; 1997) a další, že logoforická zájmena jsou na rozdíl od zájmenných reflexiv s dlouhým dosahem zakotvena v reprodukovaném diskurzu a nelze je vysvětlit syntakticky. Bhatovo (2004) tvrzení, že jejich primární funkcí je odlišit účastníky reprodukovaného řečového aktu od skutečného mluvčího a adresáta, vede k protikladu logoforických konstrukcí vůči přímé řeči, nikoli nepřímé řeči, a k funkčnímu vysvětlení distribuce typů reprodukovaného diskurzu.

1. ÚVOD

Logoforický marker je prostředek používaný v reprodukované řeči, který odkazuje na autora reprodukovaných slov, zatímco užití anaforického zájmena třetí osoby v takovém kontextu signalizuje odkaz k jiné osobě. Uvažujme následující minimální dvojici z hovorové finštiny, citovanou podle Saukkonena (1967):

(1) Se₁ sano, ettei hän₁ voi tulla.

PRO say:PRS:3 COMP:NEG:3 LOG can come:INF

„On/ona₁ říká, že on/ona₁ nebude moci přijít.“ (reprodukovaná výpověď: „Nebudu moci přijít.“)

55

Nicole Nau

(2) Se₁ sano, ette(i) se_{(not 1)} voi tulla. PRO říkat:PRS:3 comp:NEG:3 PRO moci přijít:INF ‘On/ona₁ říká, že on/ona_{(not 1)} nebude moci přijít.’ (reprodukovaná výpověď: ‘On/ona nebude moci přijít’)

Fenomén logoforicity je v lingvistice široce diskutován již třicet let, od doby, kdy tento termín zavedl Claude Hagège ve své zásadní studii (Hagège 1974). Přehledy podávají Roncador (1988; 2006) a Stirling (1994). Data, jimiž se budu v tomto článku zabývat, podporují názor, že užití logoforických zájmen nelze vysvětlit syntaktickými parametry ani čistě sémanticky či pragmaticky. Naopak jsou úzce spojena s reprodukovaným diskurzem. Formální rysy, které se často vyskytují v konstrukcích s logoforickými zájmeny, vyplývají z povahy reprodukované řeči, nejsou však podmínkami užití těchto zájmen. Podobně není vyznačování hlediska základem logoforických zájmen ve finštině a vysoké lotyštině, v některých jejich varietách se však vyvinulo jako sekundární funkce.

Ačkoli jsou skutečnosti týkající se finštiny a lotyštiny, které zde předkládám, lingvistům v příslušných zemích již dlouho známy, mimo jejich domovské země jsou stále z velké části přehlíženy, protože většina literatury je pro nespecialisty na tyto jazyky obtížně dostupná. Finští lingvisté teprve nedávno začali popisovat finské logoforické zájmeno z obecnějšího hlediska a publikovat své výsledky v angličtině (viz zejména Laitinen 2002; 2005). Lotyšská data jsou stále dobře střeženým tajemstvím, ale už by jím zůstávat neměla. Vzhledem k nedostatku dostupných dat uvedu v dodatku dva delší příklady. V oddíle 2 stručně okomentuji data použitá v tomto článku.

Většina diskusí o vlastnostech logoforických konstrukcí v lingvistické literatuře vychází z dat z jazyků západní a střední Afriky. Dokonce se tvrdilo, že je tento fenomén omezen na tento kontinent (Culy 1994: 1059; Roncador 2006: 314)¹. Jedním z cílů tohoto článku je zpochybnit tento názor a ukázat, že finská a lotyšská nářečí mají logoforická zájmena velmi podobná zájmenům afrických jazyků. V oddíle 3 se budu podrobně zabývat jejich vlastnostmi.

¹ Güldemann (2003) is more cautious, and Kibrik (2001: 1133) explicitly mentions other parts of the world.

56

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Reprodukované výpovědi s logoforickými zájmeny nezapadají do tradičního dělení na přímou a nepřímou řeč (srov. Roncador 1988). Protože jedním z hlavních rysů, které tyto dva typy reprodukovaného diskurzu odlišují, je zacházení s reprodukovaným mluvčím jako s první, nebo třetí osobou, je zřejmé, že u logoforických zájmen máme co do činění s třetím typem. Navíc nabízejí jedinečný způsob, jak jednoznačně určit referenci k osobám, když aktuální mluvčí reprodukuje slova jiného mluvčího. Je důležité si uvědomit, že v reprodukované řeči mohou vznikat dva různé druhy referenční nejednoznačnosti:

(i) reference k reprodukovanému mluvčímu na rozdíl od jiného účastníka aktuální řečové situace;

(ii) reference k reprodukovanému mluvčímu na rozdíl od aktuálního mluvčího.

V jazycích, jako je angličtina, se první typ nejednoznačnosti objevuje v nepřímé řeči (jako v překladech příkladů (1) a (2)), zatímco druhý typ nastává tehdy, není-li jasné, zda jde o přímou, nebo nepřímou řeč, jako ve větě She says I know. Skutečnosti, že logoforická zájmena představují účinný způsob, jak se vypořádat s tímto druhým typem nejednoznačnosti, nebyla věnována dostatečná pozornost. V oddíle 4 se touto otázkou budu podrobněji zabývat a rozvinu typologii reprodukované řeči založenou na protikladu logoforických konstrukcí vůči přímé i nepřímé řeči.

Logoforická zájmena v pojetí tohoto článku je třeba odlišovat od zvratných a jiných zájmen, která mohou mít logoforické užití jako sekundární funkci. Příklady druhého typu, nejčastěji probírané pod označením „reflexivum neomezené na klauzi“ (NCBR) nebo „reflexivum s dlouhým dosahem“ (LDR), se vyskytují v jazycích východní Asie, jako jsou japonština, čínština a korejština, a také v Evropě; nejznámějším příkladem je zde islandština (viz Sells 1987; Stirling 1994; Huang 2002). Důležitým rozdílem mezi těmito dvěma typy zájmen je, že v jazycích, kde mají zvratná zájmena logoforické užití, užití anaforického zájmena v logoforickém kontextu nevylučuje koreferenci a ani LDR není jednoznačné, neboť může mít stále zvratný význam. Jazyky s takovými zájmeny se někdy nazývají „smíšené logoforické jazyky“ (Culy 1994; 1997; Huang 2006: 236). Naproti tomu tam, kde je logoforická funkce primární funkcí zájmena, je vyznačení koreference v reprodukovaných výpovědích (ideálně) jednoznačné a povinné; je gramatikalizováno. Gramatikalizace je však často otázkou míry. Logoforicita může začínat jako sekundární funkce užívaná příležitostně a

57

NICOLE NAU

Postupem času se stanou primárními a povinnými. Na druhé straně může někdejší „čisté“ logoforické zájmeno získat další sekundární funkce, které se zase mohou stát ústředními. Neměli bychom proto předpokládat, že rozlišení mezi „čistými“ a „smíšenými“ logoforickými jazyky je tak jednoznačné, jak navrhl Culy (1994) (k tomuto bodu viz také Güldemann 2003 a Bhat 2004: 69–70). Varianty finštiny a lotyštiny ilustrují celou škálu variace od jasně gramatikalizovaných logoforických zájmen (jimž se bude věnovat tato studie) až po příležitostné logoforické užití zájmena, které je primárně anaforické.

2. DATA

2.1. Zájmeno hän ve finštině

Finské zájmeno hän, v množném čísle he, je původně anaforickým zájmenem třetí osoby (etymologii a příbuzné tvary v dalších ugrofinských jazycích viz Itkonen 1992). Jako logoforický ukazatel se užívá ve všech finských dialektech i v nedialektálních mluvených varietách (Hakulinen et al. 2004: 708, 1368, 1408; Laitinen 2005). Anaforickým zájmenem třetí osoby v těchto varietách je se, v množném čísle ne. Míra gramatikalizace logoforické funkce zájmena hän i škála jeho dalších funkcí se liší. Zdá se, že ve východních dialektech je gramatikalizováno nejvíce (v logoforické konstrukci je jednoznačné a povinné), zatímco v západních a zejména jihozápadních dialektech a v nedialektálních hovorových stylech není jeho užití v logoforickém kontextu povinné a zájmeno třetí osoby nevylučuje koreferenci s původcem sdělení. V těchto varietách má hän také širší škálu funkcí. Ve spisovné finštině je hän zájmenem třetí osoby užívaným k anaforickému odkazování na lidi, zatímco se je ukazovací zájmeno užívané k anaforickému odkazování na neživé referenty. V této studii se budu zabývat pouze dialektálními daty a zaměřím se na dialekty, v nichž je logoforická funkce nejvíce gramatikalizována.

Slovník finských subdialektů (SMS) podává dobrý přehled o užití tohoto zájmena, popisuje jeho funkce a uvádí příklady ve dvou samostatných heslech pro jednotné číslo hän (sv. 4, s. 418–423) a množné číslo he (sv. 4, s. 1–5). Vilppula (1989) podává přehled užití

58

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

zájmena hän mimo nepřímou řeč. Řada finských badatelů zkoumala jednotlivé subdialekty². Ylikahri (1996) popisuje subdialekt obce Siikainen v západním Finsku, kde je hän v zásadě logoforickým zájmenem, jehož užití se však může rozšiřovat. Kuiri (1984) podává monografický výklad nepřímé řeči ve dvou sousedních dialektech východního Finska, Kainuu a severokarelském dialektu, a jednu část věnuje užití zájmena hän. Ačkoli nepoužívá termín „logoforický“, pravděpodobně jako první upozornila na podobnosti mezi finským hän, japonským dlouhodosahovým reflexivem zibun a logoforickým zájmenem neh v jazyce mabila. Ikola (1960) zkoumá gramatické rysy nepřímé řeči ve finštině ze synchronního i diachronního hlediska. Zajímavé je, že se zájmenem hän výslovně nezabývá, jeho kniha je však dobrým zdrojem příkladů, neboť uvádí data z mnoha dialektů.

2.2. Hornolotyšské šys

Lotyšské dialekty se dělí do tří skupin: tamijské neboli livonské, střední a hornolotyšské. Na rozdíl od hornolotyšských dialektů lze tamijské a střední dialekty, které pokrývají západní a střední část Lotyšska, zařadit společně jako dolnolotyšské³. Hornolotyšsky se mluví ve východní části země, tedy v Latgalsku a na některých přilehlých územích. Tento jazyk se také označuje jako latgalština. O otázce, zda je latgalština/hornolotyština dialektem lotyštiny, nebo samostatným jazykem, se vedla polemika, pro účely této studie však není podstatná.

Gramatikalizované logoforické zájmeno se vyskytuje v mnoha hornolotyšských subdialektech. Jde o zájmeno šys, pocházející z ukazovacího zájmena vyjadřujícího deixi mluvčího („tento“; etymologii a příbuzné tvary viz Euler 1993). Ve většině subdialektů se ukazovací funkce tohoto zájmena vytratila, případně se zachovala jen tam, kde se zájmeno užívá jako determinátor. Obvyklým anaforickým zájmenem třetí osoby je jis. Ukazovací zájmeno tys „tamten“ se také užívá

² Bohužel jsem neměl k dispozici nepublikované práce, které jsem v literatuře nalezl citované.

³ Informace o lotyšských dialektech lze nalézt u Balode & Holvoet (2001) a Gāters (1977).

59

Nicole Nau

anaforicky. Následující příklad ilustruje použití jis (třetí osoba), tys (demonstrativum) a šys (logoforikum):

High Latvian, speaker Anna (AA 70)

(3) tys₁ Broks₁, jā, tys₁ čiš pordzeivuojis beja.

DET Broks yes PRO very suffer:PAP:M.SG AUX:PST

Jis₁ teice, ka šys₁ grybiejs nūšautīs

PRO say:PST:3 COMP LOG want:PAP:M.SG shoot:INF:REFL

‘this Broks₁, well, he₁ had really suffered. He₁ said that he₁ wanted to shoot himself’

Některá vysokolotyšská subdialekta, všechny nízkolotyšské dialekty i spisovná lotyština ztratily anaforické zájmeno jis a nahradily je zájmenem viņš. Ve spisovné lotyštině se viņš používá pouze pro živé referenty, což je pozoruhodná paralela ke spisovné finštině, kde se, jak bylo uvedeno výše, užití hän oproti se rovněž řídí životností. Spisovná lotyština a některá nízkolotyšská subdialekta stále používají šis (nízkolotyšskou a spisovnou podobu zájmena) jako demonstrativum, častěji se však šis používá jako druhé, funkčně příznakové anaforické zájmeno (srov. MLLVG–I, 517). Může se používat také jako logoforický marker, tato funkce však v nízkolotyšských dialektech není gramatikalizována tak jako ve vysokolotyšštině a užití anaforického zájmena viņš v nepřímé řeči nevylučuje koreferenci.

Zde uvedené údaje z vysokolotyšštiny pocházejí ze dvou různých zdrojů. Pro tento výzkum byla nejcennější nahrávka rozhovoru ze sbírky životních příběhů lotyšské orální historie. Vypravěčka Anna, narozená v roce 1918, pochází z vesnice Viļāni ve střední Latgalii. V roce 1993 s ní o jejím životě vedla rozhovor její vnučka. Při přepisu úryvků tohoto textu jsem se pokusil použít novou latgalskou standardní ortografii, aniž bych slova příliš standardizoval. Bez pomoci Lidiji Leikumy, dialektoložky Lotyšské univerzity a rodilé mluvčí vysokolotyšštiny, které jsem velmi vděčen, by tento úkol pro mě nebyl možný. Druhým typem použitých pramenů jsou dialektové texty vydané lotyšskými dialektology. Aby byly příklady čitelnější a usnadnila se redakce tohoto článku, zjednodušil jsem (opět s laskavou pomocí Lidiji Leikumy) často velmi propracované fonetické transkripce těchto pramenů: odstranil jsem značky přízvuku tónového, omezil rozmanitost vokalických alofonů a palatalizaci vyznačil pouze tam, kde

60

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

nevyplývá z pozice souhlásky, a polohlásky zaznamenal jako <j> a <v>. Konzultoval jsem také gramatické popisy subdialektů, ty však bohužel obvykle uvádějí pouze velmi krátké příklady vytržené z kontextu, což ztěžuje interpretaci konstrukce, nebo neuvádějí žádné příklady. Přesto mě tyto zdroje, stejně jako osobní komunikace s Annou Stafeckou a Lidijou Leikumou, přesvědčily, že logoforické užití šys je v horní lotyštině poměrně rozšířené. V Annině vyprávění je logoforické šys zřetelně gramatikalizované a užití anaforického jis v řečovém referátu odkazuje k jiné osobě než k osobě, jejíž řeč je referována:

Horní lotyština, mluvčí Anna

(4) Tagad jis₁ suoka runuot, tys bruolāns₁, lai es nyní PRO začít:PST:3 mluvit:INF DET bratranec COMP 1sg precējus oženit se:PA: F.SG ar s ju₃ PRO:ACC ‚Teď on₁ začal říkat, tenhle bratranec₁, že si ho mám vzít₃‘ (ne 1) [= strýc]’ (AA 55)

Delší úryvek z Annina vyprávění, který dokládá pravidelné užívání logoforického zájmena, je uveden v příloze.

3. FORMÁLNÍ VLASTNOSTI LOGOFORICKÉHO MARKERU A LOGOFORICKÉ KONSTRUKCE

V této části pojednám o formálních rysech logoforické konstrukce ve finštině a horních lotyšských dialektech. Stejné rysy byly popsány i u jiných logoforických jazyků a budu se řídit především typologií Stirlingové (1994).

3.1. Formální vlastnosti logoforického markeru

Logoforické zájmeno má ve finštině i horní lotyštině stejné flektivní kategorie jako ukazovací zájmena a zájmena třetí osoby v příslušném jazyce: ve finštině se skloňuje podle čísla a pádu, v horní lotyštině podle čísla, pádu a rodu. Je-li užito jako podmět, vyvolává shodu ve třetí osobě.

61

Nicole Nau

Zdá se, že možné podoby pádů a syntaktické funkce nejsou nijak omezeny. Logoforické zájmeno se nejčastěji používá jako podmět nebo předmět, objevuje se také jako genitivní přívlastek nebo doplnění předložky. Laitinen (2005: 77–78) upozorňuje na skutečnost, že finské hän sdílí dvě morfosyntaktické vlastnosti se zájmeny první a druhé osoby (v jednotném čísle). Zaprvé mají zvláštní akuzativní koncovku pouze osobní zájmena (nikoli však se) a tázací kuka „kdo“. Zajímavé je, že tento rys pronikl do spisovného jazyka z východních dialektů, kde je, jak bylo uvedeno výše, logoforické užití hän gramatikalizovanější než na západě. Druhý rys se týká užívání posesivní přípony, o němž se nebudu dále rozepisovat, protože v této oblasti existuje značná dialektální variace.

Výraznější paralela se zájmeny první a druhé osoby se v obou jazycích týká určování čísla, které není otázkou shody s antecedentem. To je zřejmé v případech, kdy se při referování o jediném mluvčím používá plurálové logoforické zájmeno, jako v následujících příkladech:

Finnish, Siikainen [Western Satakunta; Häme group] (Ylikahri 1996: 186)

(5) Kalle₁ sano että he(incl. 1) otti sen aina veneeseen ko he(incl. 1) lähti, kalastelemaan ni kissa sai ruokaa.

Kalle říci:PRS:3 COMP LOG:PL vzít:PST:3 PRO:ACC vždy loď:ILL když LOG:PL odejít:PST:3 rybařit:INF:ILL takže kočka dostat:PST:3 jídlo:PAR ‘Kalle₁ řekl, že oni(včetně 1) vždy brali kočku do lodi, když odcházeli rybařit, takže dostala jídlo.’ (referovaná výpověď: „vždy bereme kočku…“)

Vysoká lotyština, mluvčí Anna (AA 99)

(6) jis₁ teice, ka, vot, ši₁ jau ka karuojusi […]

PRO říci:PST:3 COMP PTC LOG:PL PTC když bojovat_ve_válce:PAP:M.PL ‘On₁ řekl, že tedy, když oni(včetně 1) byli ve válce […]’ (referovaná výpověď: „když jsme byli ve válce“)

Tento jev je dobře znám z logoforických jazyků Afriky a obvykle se popisuje tak, že singulární antecedent může „spustit“ plurálové logoforické zájmeno, pokud je jeho referent zahrnut do množiny označované zájmenem, zatímco plurálový antecedent nikdy nespouští singulární…

62

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

gular logophor (cf. Sells 1987: 449; Roncador 2006: 313). However, the use of the word ‘trigger’ seems somewhat misleading to me. In my eyes, number assignment simply follows from the functioning of logophoric pronouns within reported discourse and reflects their closeness to first person pronouns: a plural logophor refers to the reported speaker and other persons, just as a first person plural pronoun refers to the current speaker and others. In other words, a plural anaphoric pronoun replaces a ‘we’ of the reported utterance. And while it is natural for a single speaker to speak of himself and others as ‘we’, it would be odd for a group of speakers to refer to one of them as ‘I’.

V obou případech (u zájmen první osoby množného čísla a logoforických zájmen množného čísla) můžeme sémanticky rozlišovat mezi inkluzivním a exkluzivním významem, toto rozlišení se však nemusí v jazyce formálně vyjadřovat. Ve finštině a horní lotyštině se ve skutečnosti takové rozlišení nevyskytuje ani u osobních, ani u logoforických zájmen. Oba výše uvedené příklady ilustrovaly exkluzivní „my“ (referující mluvčí a osoby, které se neúčastní referovaného řečového aktu), zatímco následující příklad ukazuje inkluzivní „my“ (referující mluvčí a adresát referované výpovědi):

High Latvian, Varakļāni (Jokuba uska 1988: 139)

(7) sokeite₍₁₎, nu niu pēc šūs_{(incl. 1)} dzanās pakaļ.

říkat:PAP:F.SG PTC nyní po LOG:ACC.M.PL pronásledovat:PST:3 za

„[ona₁] řekla, teď [oni] je_{(incl. 1)} pronásledovali=“ („za námi, tebou a mnou“)

Podobně se v horní lotyštině rod zájmena určuje podle pohlaví referentu. V důsledku toho se antecedent a logoforické zájmeno obvykle shodují v rodě. Pokud je antecedentem jediná mluvčí ženského pohlaví, ale logoforické zájmeno odkazuje na ni a alespoň jednu osobu mužského pohlaví, má logoforické zájmeno tvar mužského rodu množného čísla (viz příklad (7)). Opět zde nacházíme stejný způsob určování rodu jako u osobních zájmen; nedává však příliš smysl hovořit o tom, že antecedent ženského rodu „spouští“ logoforické zájmeno mužského rodu.

63

Nicole Nau

3.2. Logoforická konstrukce

V odborné literatuře se k popisu prvků konstrukce obsahující logoforické zájmeno používají různé termíny. Pokusím se tuto terminologii sjednotit, aniž bych tím zvýšil zmatek.

Logoforická konstrukce je úsek diskurzu obsahující řečové podání, v němž se samo nachází logoforické zájmeno. Tato volná charakteristika umožňuje považovat za logoforické konstrukce nejen věty, ale také posloupnosti nezávislých vět. Prvek, který uvádí řečové podání, budu nazývat uvozovací prvek řečového podání (německy Redeeinleitung); Stirling (1993; 1994) jej nazývá „logoforickým spouštěčem“, tento termín však jiní badatelé používají v odlišném významu. Jmennou frázi nebo jiný prvek, s nímž je logoforické zájmeno koreferenční, budu nazývat antecedentem (Wiesemann 1986, podle Hymana & Comrieho 1981: „(logoforický) spouštěč“; Stirling 1993; 1994: „logocentrická NP“). Část diskurzu obsahující antecedent a uvozovací prvek řečového podání budu nazývat úvodem. Podle Stirlinga budu používat termín logoforický kontext ve významu „syntaktická a/nebo diskurzní doména, v níž je možné použít logoforické zájmeno“ (Stirling 1994: 2303; podobnou definici uvádí Roncador (2006: 312); Culy (1994; 1997) používá termín „logoforická doména“). Pomocí těchto termínů lze následující schéma považovat za obecné schéma logoforické konstrukce:

Je třeba poznamenat, že „úvod“ a „logoforický kontext“ nejsou syntaktické konstrukce, nýbrž úseky diskurzu, a schéma nic nevypovídá o jejich struktuře ani o formálním vztahu mezi nimi. V kanonické logoforické konstrukci jsou všechny prvky schématu součástí jediné věty: úvod tvoří hlavní věta a logoforický kontext věta vedlejší. Kanonický uvozovací prvek řečového podání se skládá ze slovesa řečového aktu a komplementizátoru (jako anglické says that). Kanonický antecedent je podmětem slovesa řečového aktu.

64

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Mnohé příklady z finštiny a vysokolatgalských dialektů odpovídají kanonické konstrukci. Vyskytuje se však značná variabilita, a přestože úplný úvod s antecedentem, slovesem řečového aktu a komplementizátorem je častý, žádná z těchto složek není povinná. Nyní se na tyto prvky podívám podrobněji, jeden po druhém.

3.2.1. Uvozovací výraz přímé či nepřímé řeči

Velmi často je výpověď uváděna slovesem řečového aktu. Přichází v úvahu řada sloves, ale v obou jazycích se jedno sloveso, nejobecnější sloveso s významem „říkat“, používá mnohem častěji než ostatní. Ve finštině i ve vysokolatgalských dialektech navíc existuje tendence zobecňovat přítomný čas tohoto slovesa a používat jej jako neměnný tvar: finské sano a vysokolatgalské soka, doslova „říká“, se používají také v kontextech minulého času (příklady (8), (9), (11)) a při uvozování nepřímých otázek, kde by bylo sémanticky vhodnější sloveso znamenající „zeptat se“ (příklad (8)):

Finnish, Puolanka [Kainu; Savo group] (Kuiri 1984: 118)

(8) se₁ (pappi) tuli iltasella ja sano että PRO (kněz) přijít:PST:3 večer:ADE a říkat:PRS:3 COMP etkö sinä hänen₁ kansal lähe, metälle. NEG:2SG:Q 2SG LOG:GEN s odejít les:ALL „On₁ (kněz) přišel večer a zeptal se, jestli s ním₁ půjde do lesa.“ (doslova „říká, že nejdeš s LOG do lesa“)

Ve vysoké lotyštině se z nejobecnějšího slovesa řečového aktu vyvinula ustálená formule užívaná jako uvozovací výraz: soks, ka soka, doslova „říkaje, že říká“, přičemž soka znamená „říká“ a soks je přítomné činné příčestí téhož slovesa (viz příklad (A2) v dodatku).

Nejběžnější komplementizátory, srovnatelné s anglickým that, jsou finské että a jotta a vysokolatgalské ka a lai. Finské komplementizátory se někdy zkracují a mohou splývat s předcházejícím nebo následujícím prvkem. V žádném z těchto jazyků není komplementizátor povinný; logoforický kontext může následovat po uvozovací části jako syntakticky nezávislá věta:

65

Nicole Nau

Finnish, Suomussalmi [Kainu; Savo group] (Kuiri 1984: 118)

(9) se isä₁ sano, kun minä kyselin siltä₁, niin se₁ sano

DET otec říkat:PRS:3 když 1SG ptát_se:PST:1 PRO:ABL tak PRO říkat:PRS:3

ei häll₁ oom mittääh hätteeä

NEG:3SG LOG:ADE být nějaký:PAR problém:PAR

„Otec₁ řekl, když jsem se ho₁ ptal, on₁ řekl, že₁ nemá žádný problém.“

Ve finských pramenech jsou také příklady, v nichž je výpověď uvedena komplementizátorem bez slovesa (srov. Laitinen 2005: 85).

Ve vysoké lotyštině je dalším prvkem s uvozovací funkcí diskurzní částice vot, přejatá z ruštiny, která se může vyskytovat spolu s komplementizátorem nebo samostatně (viz příklad (6) výše a (21) níže).

Ačkoli většina výpovědí má nějaký uvozovací výraz, některé jej mohou zcela postrádat. Zdá se, že tomu tak bývá nejčastěji v pohádkách, jako v následujícím příkladu:

Finnish, Nurmijärvi [Souther Häme; Häme group] (Ikola 1960: 170, citing Kettunen 1930)

(10) Se₁ otti tulukseks ja iski valkiaa. Koira tuli taas. Hānell₁ on tullutuh halu nähäräp prinsessaa.

PRO vzít:PST:3 troud a udeřit:PST:3 oheň:PAR pes přijít:PST:3 znovu LOG:ALL AUX:PRS:3 přijít:PAP:SG touha vidět:INF princezna:PAR

„On₁ vzal troud a vykřesal oheň. Znovu se objevil pes. On₁ [řekl, že] dostal chuť vidět princeznu.“

V tomto příkladu je to především samotné logoforické zájmeno, které označuje větu jako nepřímou řeč. Logoforický kontext je formálně nezávislá věta.

3.2.2. Antecedent

Antecedent logoforického zájmena je sémanticky zdrojem reprodukované řeči. Formálně je často podmětem slovesa řečového aktu, ale nemusí být vyjádřen jmennou frází ani zájmenem v téže větě jako

66

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

sloveso. Jediným zobecněním, které lze učinit, je, že v obou jazycích jsou antecedenty vždy ve třetí osobě. To znamená, že logoforické konstrukce se nevyskytují, když je mluvčí reprodukované řeči zájmeno v první nebo druhé osobě; tato možnost se vyskytuje v některých (i když ne mnoha) logoforických jazycích Afriky.

Ve vysokolatgalských dialektech se finitní slovesa často objevují bez formálních podmětů. Ve finštině je tato možnost omezenější. V následujícím příkladu z vysokolatgalského dialektu je antecedent uveden v předchozí větě, která navíc náleží do jiného tahu, a před větou obsahující logoforické zájmeno již není znovu výslovně vyjádřen. Tato věta je formálně i intonačně nezávislá:

Vysokolatgalský dialekt, mluvčí Anna (AA 20)

(11) A tu ar redzēji kodus mežabruoļus₁? [interviewer]

and 2SG also see:PST:2SG some:ACC.PL partizan:ACC.PL

Nu redzēju, redzēju, gondreiž īguojuši beja

PTC see:PST:1SG see:PST:1SG almost come_in:PAP:M.PL aux:PST:3

nakts laikā ustobā,

night:GEN time:LOC house:LOC

pateice īlaist, citaid, soka, slikti byus.

say:PST:3 let_in:INF otherwise say:PRS:3 badly be:FUT:3

Šī₁ zyniši, ka jūs asūt nabadzēigi.

LOG:PL vědět:PAP:M.PL COMP 2PL být:PAI chudý:M.PL

Tazatel: „A viděla jste také partizans₁?“ Anna: „No ano, viděla. V noci už skoro přišli k nám domů, říkali, že je máme pustit dovnitř, jinak to prý špatně dopadne. Říkali₁, že věděli, že jsme (doslova ‚jste‘) chudí.“

Příklady jako (10) a (11) dokazují, že mezi antecedentem a logoforickým zájmenem neexistuje formální vztah, pouze sémantický. V těch nářečních textech, které zachycují spontánní mluvený projev, může být pro někoho zvenčí dokonce velmi obtížné určit, která z několika osob jmenovaných před logoforickým kontextem je antecedentem logoforického zájmena (příklad takového spletitého textu je uveden v dodatku (A2)). Přesto tam, kde je logoforické zájmeno gramatikalizováno, jednoznačně odkazuje k autorovi, jehož slova jsou reprodukována – bez ohledu na obtíže, které můžeme mít při určování, kdo tímto autorem je.

67

Nicole Nau

3.2.3. Logoforický kontext

Jak již ukázalo několik výše uvedených příkladů, logoforický kontext, přesněji řečeno věta obsahující logoforické zájmeno, může být různě vnořená a různě samostatná. Stačí říci, že závislost není pro logoforický kontext povinným rysem. Pravděpodobně existuje statistická tendence, aby se zájmeno vyskytovalo ve vnořených a závislých větách, přinejmenším ve finštině, avšak k prokázání (či vyvrácení) této teze by bylo zapotřebí mnohem rozsáhlejší analýzy textů.

Kromě spojovacích výrazů, které, jak již bylo ukázáno, nejsou povinné, může být možným ukazatelem závislosti užití způsobových a časových tvarů. Ani finština, ani lotyština nemá subjunktiv, který by sloužil k vyznačení závislosti. Ve finštině se v nepřímé řeči někdy užívá kondicionál, mnohem častější je však indikativ (srov. Ikola 1960: 187–199). Pokud jde o čas, ve finských nářečích se nejčastěji zachovává časová deixis původní výpovědi. Relativní čas je vzácný (Ikola 1960: 167–173).

Všechna lotyšská nářečí, stejně jako spisovná lotyština, užívají zvláštní slovesné tvary k označení zprostředkovaných či doslechnutých informací. Tyto tvary se vyvinuly z příčestí a zde se jim bude říkat „reportativní způsob“, podle lotyšského termínu „atstāstījuma izteiksme“⁴. Ve vysoké lotyštině existuje šest časových tvarů reportativu, jeden jednoduchý a jeden složený pro každý z časů přítomného, budoucího a minulého (srov. Cibuls & Leikuma 2003). Časové tvary reportativu se užívají jak s relativním, tak s absolutním významem; minulý čas reportativního způsobu tedy může odkazovat k minulosti z hlediska buď reprodukovaného mluvčího, nebo aktuálního mluvčího, a totéž platí pro přítomný a budoucí čas. Srovnejte následující příklady (zkrácené):

Reportativ minulého času ve vysoké lotyštině, relativní užití (mluvčí Anna)

(12) teice, ka šys grybiejs nūšautīs

říci:PST:3 COMP LOG chtít:PAP:M.SG střílet:INF:REFL

„řekl, že se chtěl zastřelit“ < „Chci se zastřelit“

⁴ In previous publications, I used the term “evidential” for these forms (Nau 1998); other traditional terms are modus relativus / relative mood and modus obliquus / oblique mood. Whether evidentiality should be regarded as belonging to mood is of no importance here. In this article, I gloss reportative verb forms with the labels for the respective participles.

68

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Vysoká lotyština, reportativ, přítomný čas, absolutní užití (mluvčí Anna)

(13) pateics, ka nikuo šys nazyns

say:PAP:M.SG COMP nothing:ACC LOG NEG:know:PA:M.SG

‚řekl, že nic nevěděl‘ < „nic nevím“

High Latvian reportative, future tense, absolute (from Viļāni, Stafecka 1988: 150)

(14) šys teu idūškys viṅu ģimini atmeit

LOG 2SG give:FAP:M.SG one:ACC family:ACC exchange

‚dal by mu výměnou rodinu‘ < „dám ti rodinu“

Reportativní způsob se v mých pramenech velmi pravidelně užívá v logoforických kontextech, ale také v jiných větách. Není prostředkem podřazení, vyskytuje se však jak ve vedlejších, tak v nezávislých větách.

3.2.4. Predikáty

V několika afrických jazycích s logoforickými zájmeny se tato zájmena používají nejen v samotných výpovědích o řeči, ale také při referování o myšlenkách, pocitech, zkušenostech či vědění. Bylo konstatováno, že jazyky a dialekty se v tomto parametru liší a že tuto variaci lze popsat jako hierarchii predikátů umožňujících (nebo vyžadujících) užití logoforických zájmen. Stirling (1993: 259; 1994: 2304) navrhuje následující hierarchii⁵:

komunikace > myšlení > psychický stav > vnímání

Culy (2002: 202) proposes a slightly different hierarchy:

řeč > myšlení > nefaktivní vnímání > vědění > přímé vnímání

Také ve finských dialektech se vyskytují rozdíly podél této škály, ačkoli moje data neumožňují určit, nakolik se užívání rozšiřuje směrem k pravé straně hierarchie ani kolik dialektů a které z nich používají logoforická zájmena mimo samotnou přímou řeč. Existuje několik jasných příkladů

⁵ Hierarchie se čte takto: Používají-li se logoforická zájmena u jednoho typu predikátů, používají se také u predikátů, které jsou na škále vlevo od něj.

69

NICOLE NAU

pro kanonické logoforické konstrukce se slovesem „myslet“ nebo „pamatovat si“:

Jääski-Kirvu [jižní karelština; jihovýchodní skupina]

(Ikola 1960: 169, podle Sirelia 1894)

(15) Pekka₁ muist sitt, jott onha hänell₁

Pekka pamatovat:PST:3 pak COMP být:PRS:3:PTC LOG:ADE

toinenkii vel’.

druhý:PTC bratr

„V té chvíli si Pekka₁ vzpomněl, že má₁ ještě druhého bratra.“

Laitinen (2005: 88–90) claims that Finnish hän is used with predicates denoting various kinds of mental states as well as perception and even cause. Unfortunately, she does not specify the varieties which allow these uses, and her article deals not only with dialects. Her example (22) (Laitinen 2005: 88), with a verb ‘to hear’, seems to be from Standard Finnish. Judging from the examples in SMS, in Finnish dialects only predicates of communication and thought are widespread in logophoric constructions, while predicates further to the right-hand side of the hierarchy are found only in subdialects where the logophoric pronoun is also used in various non-logophoric functions.

Ve vysokolatgalštině je omezení na samotnou přímou řeč ještě výraznější. V mých zdrojích není žádný příklad, v němž by predikát označující něco jiného než řečový akt uváděl logoforický kontext. Nedostatek příkladů samozřejmě není důkazem, že takové konstrukce nejsou možné. V jediné větě, která referuje o myšlence v kanonické konstrukci, však mluvčí Anna používá anaforické zájmeno, nikoli logoforické:

Vysokolatgalština, mluvčí Anna (AA 131)

(16) Ā, jis₁ grybē, jis₁ dūmuo, ka jam₁ īnuokums byus

PTC PRO chtít:PST:3 PRO myslet:PST:3 COMP PRO:DAT příjem být:FUT:3

lyls, že tam jsou lidé, jim₁ rozumím.

velký:M.SG COMP sem jít:FUT:3 lidé PRO:DAT platit:FUT:3

‚A, on₁ chtěl, on₁ si myslel, že on₁ bude mít velký příjem, že lidé přijdou a zaplatí mu₁.‘

Všimněme si, že v této větě je sloveso v oznamovacím způsobu, nikoli v reportativu. Tento příklad naznačuje, že v horní lotyštině je užívání logoforických zájmen

70

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

omezeno na vlastní citovanou řeč, jinými slovy, že myšlenky a duševní stavy se nepovažují za komunikaci. V konstrukcích bez uvozovacího slovesa však není vždy zřejmé, zda se referují vyslovená slova, nebo spíše myšlenky. Zvažme následující příklad z pohádky, v němž hrdina sedí sám v zoufalství, protože dostal za úkol vybrat z popela mák:

High Latvian, Varakļāni (Jokubauska 1988: 138)

(17) sieš̌ i raudois, kū šys var izlaseit. sedět:PA:M.SG a plakat:PA:M.SG co:ACC LOG moci:PRS:3 vybrat:INF ‚[On₁] seděl a plakal, [přemýšlel/říkal?], jak by je mohl₁ vybrat.‘

Domnívám se, že v horní lotyštině se sémantické rozšíření logoforické konstrukce směrem k referovaným myšlenkám nebo pocitům objevuje pouze mimo kanonickou logoforickou konstrukci nebo v varietách, v nichž je logoforická funkce méně gramatikalizovaná. V této oblasti je zapotřebí dalšího výzkumu.

Shrneme-li zjištění této části, lze konstatovat následující: Zaprvé existuje několik formálních rysů, které charakterizují typickou logoforickou konstrukci. Užívání logoforických zájmen ve finštině a horní lotyštině však nelze formálně vymezit. Nejdůležitější je v tomto ohledu přiřazování čísla a rodu, v němž se logoforická zájmena chovají jako zájmena první osoby, jejich užívání ve větách nezávislých a jejich poměrně volný vztah k antecedentu. Zadruhé formální a sémantické charakteristiky logoforických konstrukcí vyplývají ze skutečnosti, že představují referovaný diskurz: pravidelný výskyt prvku uvádějícího referovanou řeč (sloveso řečového aktu se sklonem k fosilizaci v jedné podobě, komplementizátor a/nebo částice), omezení na predikáty komunikace (v horní lotyštině) nebo komunikace a myšlení (ve finštině). Zatřetí formální vlastnosti logoforických zájmen ve finštině a horní lotyštině nejsou zvláštnostmi těchto dvou jazyků, nýbrž mají paralely v afrických logoforických jazycích, s nimiž nejsou geneticky ani geograficky příbuzné. Lze tedy bezpečně uzavřít, že jde skutečně o charakteristiky logoforických konstrukcí. Podrobnější srovnání jednotlivých jazyků může odhalit další paralely i rozdíly, to však přesahuje rámec tohoto článku. Nyní se místo toho zaměřím na místo logoforických konstrukcí v typologii nepřímé řeči.

71

NICOLE NAU

4. TYPY REFEROVANÉ DISKURZU A PŘIŘAZOVÁNÍ OSOBY

Tradiční binární klasifikace případů referovaného diskurzu na přímou a nepřímou řeč vychází z údajů z psaných standardních variet evropských jazyků, v nichž se několik gramatických a lexikálních rysů obvykle shlukuje u dvou pólů⁶. Již dlouho se upozorňuje, že v mluvených varietách, zejména v hovorové řeči a dialektech, se tyto rysy mohou kombinovat velmi odlišnými způsoby, takže je obtížné, nebo dokonce nemožné, rozlišit přímou a nepřímou řeč (k finským dialektům viz Ikola 1960: 235–237). Jak je patrné z diskuse v oddílu 3, logoforické konstrukce ve finských a vysokolatvijských dialektech se mohou více podobat jednomu či druhému z obou ideálních typů. V kanonické logoforické konstrukci se pravděpodobně více podobají nepřímé řeči, zatímco v konstrukcích s (více) nezávislými větami, absolutním časem, indikativním způsobem a diskurzními částicemi se výpověď s logoforickými zájmeny blíží přímé řeči. V těchto případech odlišuje logoforický kontext od přímé řeči pouze zájmeno. Zvažte následující příklad, kde použití uvozovek naznačuje, jak výpověď interpretoval lingvista, který text přepisoval:

Urjala [Northern Häme; Häme group] (Ikola 1960: 236, citing Kannisto 1902)

(18) Sano “kyllä te männäs saatte”, kyllä häl lapsen kattoo.

say:PRS:3 PTC 2PL go:INF may:2PL PTC LOG child:ACC look:PRS:3

‚[ona₁] řekla: „můžete odejít“, ona₁ by se postarala o dítě.‘

Všimněte si přesné paralely mezi oběma souřadnými větami: obě obsahují diskurzní částici a žádná z nich není formálně závislá. Domnívám se, že uvozovky byly u první věty, na rozdíl od druhé, použity pouze kvůli zájmenům, nikoli kvůli významnému rozdílu v intonaci.

⁶ O referovaném diskurzu existuje rozsáhlá literatura; souhrnnou bibliografii viz Güldemann 2002, k rysům spojeným s rozlišením přímé a nepřímé řeči viz příspěvky v Coulmas (ed.) 1986 a Günthner 2000.

⁷ Překlad podle vzoru německého překladu Ikoly: ‚Řekla: „už můžete jít“, ona se o dítě postará.‘ Tento překlad potvrzuje interpretaci logoforického kontextu jako nepřímé řeči. Zároveň ilustruje problém překladu spontánního mluveného jazyka – německý překlad odpovídá poměrně formálnímu registru.

72

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

V textu v jednom vysokém lotyšském dialektu jsem našel následující (téměř) minimální dvojici reprodukovaných výpovědí, které se liší tím, že původní mluvčí je označen logoforickým zájmenem, respektive zájmenem první osoby. V přepisu jsou obě graficky podány jako přímá řeč:

High Latvian, Varakļāni (Jokuba uska 1988: 138 and 139)

(19) nu i sokute:

PTC and say:PA:F.SG

– kū šuos tāus teu aizlyka šūnakt strūduot?

what:ACC LOG:F.GEN father 2SG:DAT order:PST:3 tonight work:INF

„A [ona₁] řekla: Co LOG₁ otec přikázal, abys dnes večer dělal?“

(20) – nu, kū teu aizlyka munc tāus strūduot?

PTC what:ACC 2SG:DAT order:PST:3 my:M.SG father work:INF

„A co jsem ti teď přikázal, abys dělal?“

Způsob, jakým je v reprodukované řeči označen původní mluvčí, lze považovat za klíčový pro rozlišení různých typů reprodukovaného diskurzu a pro pochopení povahy logoforických zájmen. Tento aspekt opomíjeli badatelé, kteří se zaměřovali na protiklad mezi logoforickými zájmeny a zájmeny třetí osoby. V takových pojetích se zdůrazňuje, že logoforická zájmena jakožto ukazatele koreference odstraňují nejednoznačnost odkazu k třetí osobě, která vzniká v nepřímé řeči, kde je reprodukovaný mluvčí považován za třetí osobu. Jak však bylo uvedeno v úvodu, existuje ještě jiný druh potenciální nejednoznačnosti, kterou logoforická zájmena pomáhají řešit, totiž nejednoznačnost mezi reprodukovaným a skutečným mluvčím, na něž se v přímé řeči odkazuje zájmenem první osoby. Výslovně na to upozornil Stirling (1993: 257) a v nedávné době také Bhat (2004: 58–74), který tomu věnoval zvláštní pozornost a jehož neortodoxní pojetí logoforičnosti mě velmi inspirovalo. Podle Bhata je hlavní funkcí logoforických zájmen rozlišovat mezi účastníky reprodukovaného řečového aktu a účastníky aktuálního řečového aktu (v jeho terminologii mezi endoforickými a exoforickými účastníky řečového aktu).

Podle toho, jak se v reprodukované řeči odkazuje na reprodukovaného mluvčího (S_r), můžeme tedy rozlišit tři základní typy:

(i) S_r je označen zájmenem první osoby (přímá řeč),

73

Nicole Nau

(ii) S_r, na nějž odkazuje zájmeno třetí osoby (anaforické) (nepřímá řeč),

(iii) S_r, na nějž odkazuje logoforické zájmeno odlišné od (i) a (ii) (logoforický kontext).

Pokud je mi známo, pouze první typ se vyskytuje ve všech jazycích. Druhý a třetí typ jsou tedy možnosti, které kontrastují s přímou řečí. V varietách, kde je logoforické zájmeno v logoforickém kontextu povinné, je nepřímá řeč, jak je zde definována, vyloučena. To může být argumentem ve prospěch výše citovaného Bhatova tvrzení, neboť jak (ii), tak (iii) umožňují rozlišit endoforického a exoforického mluvčího. Pokud existuje gramatikalizované logoforické zájmeno, není nepřímá řeč potřebná. Na druhou stranu tam, kde je přímá a nepřímá řeč jasně rozlišena, jako ve standardních evropských psaných jazycích, nejsou logoforická zájmena potřebná. Jazyky si místo toho mohou vyvinout prostředky k řešení nejednoznačnosti, která vzniká mezi několika třetími osobami v nepřímé řeči. Existují také variety, v nichž jsou doloženy všechny tři typy, tedy kromě přímé řeči může být referováno o mluvčím buď logoforickým zájmenem (které v tomto případě není plně gramatikalizované), nebo zájmenem třetí osoby.

Dalším krokem k typologii reprodukované řeči podle těchto zásad je prozkoumat možnosti, jimiž lze odkazovat k adresátovi reprodukované výpovědi (A_r). Situace se zde poněkud komplikuje, ačkoli existují jasné preference. Ve finských a latgalských logoforických konstrukcích se k adresátovi řečového aktu nejčastěji odkazuje zájmenem druhé osoby, stejně jako v přímé řeči. Stejný jev je uváděn u logoforických konstrukcí v afrických jazycích (Roncador 1988: 290). Za nejpozoruhodnější považuji skutečnost, že stejně jako v typické přímé řeči v logoforickém kontextu často převládá deixis původního sdělení nad deixis aktuálního sdělení: druhá osoba v reprodukované řeči zůstává druhou osobou, i když odkazuje na aktuálního mluvčího nebo jej zahrnuje⁸. V následujícím příkladu z horní lotyštiny mluvčí reprodukuje výpověď, která byla určena jí:

⁸ Je však také možné použít zájmeno první osoby v případech, kdy reprodukovaný adresát je (nebo zahrnuje) táž osoba jako aktuální mluvčí.

74

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Horní lotyština, mluvčí Anna (AA 35)

(21) […] reitā atit tāvs i muote, i jau tur

ráno:LOC přijít:PRS.3 otec a matka a PTC tam

taida lauku

taková:F.SG země

vecine it leidza jai, nu i atnas

ženy jít.PRS.3 s pro:DAT.F PTC a nést.PRS:3

mozu bārnu

malý:ACC dítě:ACC

i līk _man₂, ka lai

a nechat:PRS:3 1SG:DAT COMP COMP

– vot ši atmazuši bruoleiti _tev₂.

PTC LOG:PL bring:PAP:PL brother:DIM:ACC 2SG:DAT

„ráno přijíždějí otec a matka a s ní jde jakási stará vesnická žena, [ona/oni] nese/nesou malé dítě a dovolí/dovolí mi₂ – [přerušení] – tam, LOG vám₂ přivezl malého bratra.“

V anglickém překladu této poslední věty si musíme vybrat mezi modely přímé a nepřímé řeči: „přivezli jsme ti malého bratra“ nebo „přivezli mi malého bratra“. Následující příklad z finštiny ukazuje tentýž princip:

Finnish, Ristijärvi [Kainu; Savo group] (Kuiri 1984: 119)

(22) (_mies₁) sano jotta _hän₁ ei lähe jotta

man say:PRS:3 COMP LOG NEG:3 leave COMP

sinä ossoat ite

2SG be_able:PRS:2SG self

„(ten muž₁) řekl, že neodejde, že to můžu udělat sám/sama₂“ nebo: „(ten muž₁) řekl: ‚Já₁ neodejdu, ty₂ to můžeš udělat sám/sama.‘“

Pro označení adresáta, o němž se referuje, v logoforickém kontextu existují ještě dvě další možnosti. Zaprvé, stejně jako v nepřímé řeči, může být označen třetí osobou

⁹ Není jasné, kdo je v tomto textu referovaným mluvčím a kdo je podmětem sloves „nést“ a „dovolit“: matka, vesnická žena, nebo skupina tří dospělých.

75

NICOLE NAU

osobní zájmeno. V následujícím příkladu je tato možnost zvolena v první větě, zatímco ve druhé větě je použito zájmeno druhé osoby. Tento příklad tak ukazuje přepnutí mezi dvěma modely přiřazování osoby (taková přepnutí nejsou zdaleka neobvyklá).

High Latvian, Varakļāni (Jokuba uska 1988: 138)

(23) lai COMP jis₂ PRO izlosa pick_out:PRS:3 par nakti, for night:ACC a and ka if nē, not teu₂ 2SG:DAT reitā morning:LOC golva head byus be:FUT:3 nūst. dolů ‘[řekli₁, že] má vybrat₂ [máková semínka] přes noc, a pokud ne, ráno přijde₂ (doslova „přijdeš“) o [svou] hlavu’

V mých pramenech se referuje o adresátovi sdělení v logoforickém kontextu zájmenem třetí osoby pouze tehdy, když se na něj nereferuje logoforickým zájmenem, tedy buď je odkaz na mluvčího vynechán (jako v příkladu (23)), nebo je referovaný mluvčí totožný se skutečným mluvčím, a proto se na něj odkazuje zájmenem první osoby.

Za druhé, v některých subdialektech a nedialektálních varietách finštiny a lotyštiny lze logoforické zájmeno (hän, šys) použít také k odkazu na adresáta nepřímé řeči. Tuto možnost nazvu „konstrukcí logoforického adresáta“. Uvažujme následující příklady:

Finština, Lavansaari [jižní karelština; jihovýchodní skupina] (SMS sub hän)

(24) Mie 1SG mänen go:PRS:1SG sanomaa say:INF:ILL Annil Anni:ALL jos if hänel LOG:ADE olliis be:CND aikaa time:PAR tulla come:INF meil 1PL:ALL kohvil. coffee:ALL ‘Já₁ se chystám zeptat Anni₂, zda by₂ měla čas přijít k nám na kávu.’

Finština, Vihti [západní Uusimaa; jihozápadní skupina] (SMS sub hän)

(25) se₁ PRO kysyi ask:PST:3 isält₂ father:ABL sit then osaak know:Q här₂ LOG₂ ruattii. Swedish „Potom se₁ zeptal otce₂, zda₂ umí švédsky.“

76

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Může se zdát zvláštní, že tentýž ukazatel lze použít se dvěma různými významy, totiž k označení buď původce, nebo příjemce řečového aktu. Nejednoznačnosti však brání několik faktorů. Zaprvé je v příkladu (24) citovaným mluvčím osoba první osoby a citovaný adresát je jediným možným antecedentem logoforického zájmena. Zadruhé se logoforické označování adresáta nejčastěji vyskytuje tehdy, když je citovaný řečový akt otázkou nebo rozkazem, tedy v kontextu, v němž je adresát pro řečový akt důležitější než u oznamovacích vět. Také není obvyklé, aby se mluvčí někoho jiného ptal na sebe sama – například v (25) mluvčí jistě ví, zda sám mluví švédsky! Zatřetí je tato možnost, stejně jako označování citovaného adresáta zájmenem třetí osoby, zjevně dostupná pouze tehdy, pokud se ve stejné větě neodkazuje na citovaného mluvčího, nebo pokud je původní mluvčí totožný se současným mluvčím a je označen zájmenem první osoby. To znamená, že se používá v kontextech, kde je nutné rozlišit pouze mezi endoforickým a exoforickým adresátem, zatímco u citovaného a skutečného mluvčího problém nejednoznačnosti nevzniká. I to lze opět považovat za argument ve prospěch názoru, že primární funkcí logoforických zájmen je řešit tento druh nejednoznačnosti.

Nejsem si jistý rozšířením konstrukce s logoforickým adresátem ve dvou zkoumaných jazycích, ale je rozhodně mnohem vzácnější než užívání hän a šys pro citovaného mluvčího a předpokládá toto užití. Kuiri (1984: 122-123) uvádí, že se nevyskytuje v nářečích, která zkoumala (Kainuu a severokarelském nářečí, obojím z východního Finska). Ve vysoké lotyštině jsem ji zaznamenal pouze v varietách, v nichž užívání šys k označení citovaného mluvčího není plně gramatikalizováno.

Tři možnosti označení citovaného adresáta (A_r) (druhá osoba, třetí osoba nebo logoforické zájmeno) tedy závisí na označení citovaného mluvčího (S_r) a na jeho vztahu ke skutečnému mluvčímu (S_a). S přihlédnutím k tomu lze údaje z finštiny a vysoké lotyštiny shrnout takto:

(i) Na A_r se odkazuje zájmenem druhé osoby,

pokud je S_r označen jako první osoba (přímá řeč),

nebo pokud je S_r označen logoforickým zájmenem (logoforická konstrukce),

nebo pokud S_r není vyjádřen;

(ii) Na A_r se odkazuje zájmenem třetí osoby,

pokud je S_r označen jako třetí osoba (nepřímá řeč),

77

NICOLE NAU

nebo S_r je označeno jako první osoba a S_r = S_a, nebo S_r není vyjádřeno;

(iii) A_r je označeno logoforickým zájmenem (konstrukce s logoforickým adresátem), pokud je S_r označeno jako první osoba a S_r = S_a, nebo pokud S_r není vyjádřeno.

Jak je vidět, první možnost je nejméně omezená a zdaleka nejčastější je také v dialektech s logoforickým zájmenem. Je doložena i v několika logoforických jazycích Afriky.

Dalším typům označování osoby v reprodukované řeči, které zahrnují logoforická zájmena, věnuji jen krátkou poznámku. Zaprvé, některé jazyky méně omezují kombinaci logoforických zájmen se zájmeny třetí osoby: v jazyce babungo může být reprodukovaný adresát označen třetí osobou, když je na reprodukovaného mluvčího odkazováno logoforickým zájmenem (Heath 2004: 1006); v jazyce pero je logoforický odkaz na reprodukovaného adresáta slučitelný s odkazem na reprodukovaného mluvčího ve třetí osobě (Bhat 2004: 65). Zadruhé, u několika jazyků jsou známy dva typy logoforických zájmen, které rozlišují reprodukovaného mluvčího (LOG-S) a reprodukovaného adresáta (LOG-A). Příkladem je jazyk mupun (Culy 1997: 855).

S ohledem na tyto údaje můžeme odvodit následující typologii reprodukované řeči založenou na označování reprodukovaného mluvčího a reprodukovaného adresáta. Protože pro každého reprodukovaného účastníka existují tři možnosti, logicky je možných devět typů. Z nich jsou tři dobře doložené, tři okrajové a tři pravděpodobně nemožné.

78

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Tabulka 1. Označování reprodukovaného mluvčího (S_r) a reprodukovaného adresáta (A_r) (v případech, kdy se oba liší od skutečného mluvčího a skutečného adresáta)

Preferované typy (doložené v několika nepříbuzných jazycích)

Typ

Označování

Schematický příklad

(1)

S_r = 1. os., A_r = 2. os. Přímá řeč

On₁ jí₂ řekl: „Já₁ tě miluji₂.“

(2)

S_r = 3. os., A_r = 3. os. Nepřímá řeč

On₁ jí₂ řekl, že on₁ ji miluje₂.

(3)

S_r = LOG, A_r = 2. os. Logoforická konstrukce

On₁ jí₂ řekl, (že) LOG₁ tě miluje₂.

Okrajové typy: Variace logoforické konstrukce

(4)

S_r = LOG-S, A_r = LOG-A (Mupun)

On₁ jí₂ řekl (že) LOG-S₁ miluje LOG-A₂.

(5)

S_r = LOG, A_r = 3. osoba (Babungo)

On₁ jí₂ řekl (že) LOG₁ ji miluje₂.

(6)

S_r = 3. osoba, A_r = LOG (Pero)

On₁ jí₂ řekl (že) on₁ miluje LOG₂.

Nepravděpodobné typy, možná nemožné

(7)

S_r = 1. osoba, A_r = LOG

On₁ jí₂ řekl (že) já₁ miluji LOG₂.

(8)

S_r = 1. osoba, A_r = 3. osoba

On₁ jí₂ řekl (že) já₁ ji miluji₂

(9)

S_r = 3. osoba, A_r = 2. osoba

On₁ jí₂ řekl (že) on₁ tě miluje₂

Funkční vysvětlení distribuce těchto typů lze snadno najít. Vzhledem k tomu, že první typ, přímá řeč, je základní, lze všechny ostatní typy chápat jako řešení problému reference, který přímá řeč představuje, totiž rozlišení mezi účastníky řečového aktu v reprodukované (endoforické) a skutečné (exoforické) řeči. V tomto ohledu jsou typy (2) a (3) úspěšné a jednoduché, zatímco (4) lze považovat za redundantní. Typy (7), (8) a (9) nejednoznačnost neřeší, nýbrž ji naopak zvyšují.

79

Nicole Nau

5. ZÁVĚRY A VÝHLEDY

V tomto článku jsem si kladl za cíl obohatit analýzu logoforických zájmen dvěma způsoby. Zaprvé představením nových dat ze dvou evropských jazyků, zatímco dřívější diskuse se zabývaly téměř výhradně jazyky z Afriky. Zadruhé rozvíjením myšlenky, kterou vyslovil Bhat (2004), že primární funkcí logoforických zájmen je odlišovat účastníky řečového aktu v nepřímé řeči od účastníků aktuálního řečového aktu, zatímco dřívější přístupy se zaměřovaly na rozlišení mezi mluvčím v nepřímé řeči a ostatními osobami, které se aktuálního řečového aktu neúčastní. Ukázalo se, že logoforické konstrukce ve finštině a vysokolatgalských dialektech jsou v zásadě stejné jako v afrických jazycích a jejich vlastnosti vyplývají z toho, že představují nepřímou řeč. Logoforické konstrukce představují třetí typ nepřímé řeči, který se liší od přímé řeči tím, že signalizuje neidentitu mluvčího v nepřímé řeči a skutečného mluvčího.

Logoforická zájmena jsou velmi účinným prostředkem k odstranění nejednoznačnosti reference k osobám v nepřímé řeči. Lze se tedy ptát, proč nejsou rozšířenější mezi jazyky světa. Možnou odpovědí je, že existuje mnoho dalších způsobů, jak signalizovat, že určitý úsek diskurzu představuje text jiné osoby, takže zaměření na zájmena je pouze jednou, poměrně specifickou variantou označování nepřímé řeči. Na druhou stranu mohlo být rozšíření logoforických zájmen dosud podceňováno – skutečnost, že je stále bylo možné „objevit“ ve variantách poměrně dobře popsaných evropských jazyků, by měla vzbuzovat podezření.

V tomto článku jsem se nevyjadřoval k paralelám mezi finštinou a vysokou lotyštinou, dvěma jazyky, které nejsou geneticky příbuzné, ale patří do stejné oblasti. Přímé přejímání lze vyloučit, protože finština a vysoká lotyština nikdy nebyly v přímém kontaktu a variety, které je spojují – estonština a nízká lotyština – logoforická zájmena nemají. Přesto bude bližší pohled na areální kontext předmětem dalších studií, které snad přinesou nové poznatky o diachronním vývoji směrem k logoforickým zájmenům i od nich.

80

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji Bernhardu Wälchlimu a Geoffreyovi Haigovi za připomínky k dřívějším verzím tohoto článku a Anně Stafecké, Lidiji Leikumě, Paule Jääsalmi-Krügerové a Pirkko Luomo za pomoc s daty.

ZKRATKY

1, 2, 3 první, druhá, třetí osoba

ABL ablativ

ACC akuzativ

ADE adessiv

ALL allativ

AUX pomocné sloveso

CND kondicionál

COMP komplementizátor

DAT dativ

DET determinátor

F ženský rod

FAP budoucí činné participium

FUT budoucí čas

GEN genitiv

ILL ilativ

INF infinitiv

LOC lokativ

LOG logoforické zájmeno

M mužský rod

NEG negace (ve finských slovesech)

PA přítomné činné participium

PAI nesklonné přítomné činné participium

PAP minulé činné participium

PAR partitiv

PL plurál

PRS přítomný čas

PST minulý čas

PRO (anaforické nebo demonstrativní) zájmeno

81

Nicole Nau

PTC diskurzní částice

Q tázací částice nebo afix

REFL reflexivní (zájmeno)

SG jednotné číslo

BIBLIOGRAPHY

Bhat, D.N.S. 2004: Pronouns. Oxford: Oxford University Press.

Balode, L. & A. Holvoet 2001: The Latvian language and its dialects. In: Ö. Dahl, & M. Koptjevskaja-Tamm, eds., Circum-Baltic Languages. Vol. I Past and Present. Amsterdam: Benjamins (Studies in Language Companion Series 54), 3–40.

Cibuls, J. & L. Leikuma 2003: Latgaliešu valodas macība. Rīga: n.i.m.s.

Coulmas, F., ed., 1986: Direct and indirect speech. Berlin: Mouton de Gruyter.

Culy, Chr. 1994: Aspects of logophoric marking. Linguistics 32, 1055–1094.

Culy, Chr. 1997: Logophoric pronouns and point of view. Linguistics 35: 845–859.

Culy, Chr. 2002: The logophoric hierarchy and variation in Dogon. In: Guldemann & von Roncador, eds., 2002, 201–210.

Euler, W. 1993: Ein nahdeiktisches Demonstrativum in den nördlichen indogermanischen Sprachen – seine voreinzelsprachlichen Grundlagen. Linguistica Baltica 2, 15–29.

Gāters, A. 1977: Die lettische Sprache und ihre Dialekte. The Hague: Mouton.

Guldemann, T. 2003: Logophoricity in Africa: an attempt to explain and evaluate the significance of its modern distribution. Sprachtypologie und Universalienforschung 56 (4), 366–387.

Guldemann, T. & M. von Roncador, eds., 2002: Reported discourse. A meeting ground for different linguistic domains. Amsterdam: Benjamins.

Güldemann, T., M. von Roncador & W. van der Wurff 2002: A comprehensive bibliography of reported discourse. In: Güldemann & von Roncador, eds., 2002, 363–415.

82

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

Gunthner, S. 2000: Zwischen direkter und indirekter Rede. Zeitschrift für Germanistische Linguistik 28, 1–22.

Hagège, C. 1974: Les pronoms logophoriques. Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 69, 287–310.

Hakulinen, A. et al. 2004: Iso suomen kielioppi. Helsinki: SKS.

Huang, Y. 2002: Logophoric marking in East Asian languages. In: Guldemann & von Roncador, eds., 2002, 211–224..

Huang, Y. 2006: Anaphora, Cataphora, Exophora, Logophoricity. In: K. Brown, ed. in chief, Encyclopedia of Language and Linguistics. Second edition. Vol. 1. Amsterdam: Elsevier, 213–237.

Hyman, L. & B. Comrie 1981: Logophoric reference in Gokana. Journal of African Languages and Linguistics 3, 19–37.

Ikola, O. 1960: Das Referat in der finnischen Sprache. Syntaktisch-stilistische Untersuchungen. Helsinki. (Suomalaisen Tiedeakatemian Toimituksia. Sarja B Nide 121.)

Itkonen, E., ed. in chief, 1992: Suomen sanojen alkupera. Helsinki: SKS.

Jokubauska, N/1988: Varakļānu izlokšne. In: N. Jokubauska, ed., Augšzemnieku dialektu teksti. Latgaliskās izloksnes. Riga: Zinātne, 138–146.

Kannisto, A. 1902: Lauseopillisia havaintoja läntisen Etelä-Hämeen kielimurteesta. Suomi III (20).

Kettunen, L. 1930: Suomen murteet. I. Murrenäytteitä. Helsinki: SKS.

Kibrik, A. A. 2001: Reference maintenance in discourse. In: M. Haspelmath et al., eds., Language Typology and Language Universals. Vol. 2. Berlin: Mouton de Gruyter (Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft 20.2.), 1123–1141.

Kuiri, K. 1984: Referointi Kainuun ja Pohjois-Karjalan murteissa. (Abstract: Reported speech in the Finnish dialects of Kainuu and North Karelia). Helsinki: SKS.

83

Nicole Nau

Laitinen, L. 2002: From logophoric pronoun to discourse particle. A case study of Finnish and Saami. In: I. Wischer & G. Diewald, eds., New Reflections on Grammaticalization. Amsterdam: Benjamins, 327–344.

Laitinen, L. 2005: Hän, the third speech act pronoun in Finnish. In: R. Laury, ed., Minimal Reference: The Use of Pronouns in Finnish and Estonian Discourse. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura, 75–106.

MLLVG-I. 1959: Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika. I Fonētika un morfoloģija. Rīga: Zinātne.

Nau, N. 1998: Latvian. München: LINCOM. (Languages of the World / Materials 217.)

Roncador, M. von 1988: Zwischen direkter und indirekter Rede. Nichtwörtliche direkte Rede, erlebte Rede, logophorische Konstruktionen und Verwandtes. Tübingen: Niemeyer. (Linguistische Arbeiten, 192.)

Roncador, M. von 2006: Logophoric pronouns. In: K. Brown, ed. in chief, Encyclopedia of Language and Linguistics. Second edition. Vol. 7. Amsterdam: Elsevier, 312–315.

Saukkonen, P. 1967: Persoonapronominien hän: se, he: ne distinktiivi oppositio. (Zusammenfassung: Die distinktive Opposition der Personalpronomina hän: se, he: ne). Virittäjä 71, 286–291.

Sells, P. 1987: Aspects of logophoricity. Linguistic Inquiry 18, 445–479.

Sirelius, U.T. 1894: Lauseopillinen tutkimus Jääsken ja Kirvun kielimurteesta. Suomi III (10: 2).

SMS = Tuomi, Tuomi et al., eds. 1994. Suomen murteiden sanakirja. Vol. 4. Helsinki: Kotimaisten kielten tutkimuskeskus.

Stafecka, A. 1988: Viļānu izloksne. In: N. Jokubauska, ed., Augšzemnieku dialektu teksti: Latgaliskās izloksnes. Rīga: Zinātne, 147–151.

Stirling, L. 1993: Switch-reference and discourse representation. Cambridge: Cambridge University Press.

84

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

STIRLING, L. 1994: Logophoricity and long-distance reflexives. In: R. E. ASHER, ed. in chief, The Encyclopedia of Language and Linguistics. Vol. 4. Oxford: Pergamon, 2302–2306.

VILPPULA, M. 1989: Havaintoja hän- ja he-pronominien käytöstä suomen murteissa. (Abstract: On the use of the 3rd person pronouns in Finnish dialects). Virittäjä 93: 389–400.

WIESEMANN, U. 1986: Grammaticalized coreference. In: U. Wiesemann, ed., Pronominal systems. Tübingen: Narr, 437–463.

YLIKAHRi, K. 1996: Referoinnin laajentunnat hän-, he-, ja se-, ne- pronominien käytössä siikaisten murteessa (Abstract: The use of hän, he and se, ne pronouns in extensions of reported discourse in the siikainen dialect). Virittäjä 100: 182–203.

APPENDIX: FRAGMENTS OF HIGH LATVIAN DIALECT TEXTS

(A1) Speaker Anna, born 1918 (text recorded in 1993) (AA 18)

This fragment illustrates the regular use of the logophoric pronoun šys as opposed to the third person pronoun jis in a longer stretch of discourse. Both pronouns are used in three different case forms:

PRO LOG NOM jis šys ACC jū šuo DAT jam šam

The fragment also shows that the use of šys is motivated only by reported speech; it does not signal any change of perspective or point of view.

Nu Preilim jis aizguo. Aizguoja iz Daugoupili, from Preili;_{DAT PRO} leave._PST:3 leave._PST:3 to Daugavpils:_ACC pizateice. announce._PST:3

Nu tur jū beja pajāmūši, padauziejuši i paturiejuši, there _PRO:ACC AUX._PST:3 take:_PAP:M.PL beat:_PAP:M.PL and keep:_PAP:M.PL

85

Nicole Nau

a jis vīnīs vuordūs pateic, ka šys Vuocējā tik bejs i nikuo šys nazyns nikur. Nu tod paturiejuši, palaiduši jau jü prūjom. Tikai jis prasijeis, ka dūt šam – nu, dokumentu kaidu. Lai šuo naizturūt ceļā. Nu jis i atguo kuojom, nu i tod jis prasijeis, lai dūdūt šam dorbu. Tod ideve Jersikā jam par mežsorgu. and PRO one:LOC.PL word:LOC.PL say:PAP.M.SG COMP LOG Germany:LOC just be:PAP.M.SG and nothing:ACC LOG NEG:know:PA.M.S nowhere PTC then keep:PAP:M.PL let:PAP:M.PL PTC PRO:ACC away only PRO ask:PAP:M.SG COMP give:INF LOG:DAT PTC document:ACC some:ACC COMP LOG:ACC NEG.detain:PAI way:LOC PTC PRO and come:PST:3 on_foot PTC and then PRO ask:PAP:M.SG COMP give:PAI LOG:DAT work then give:PST:3 Jersika:LOC PRO:DAT as forester:ACC

‘He (pro) left Preili and went to Daugavpils, announced himself. Well, there they took him (pro), beat [him] and arrested [him], but he (pro) told them simply that he (log) had only been to Germany and that he (log) didn't know anything. Well, so they kept [him] for a while and then set him (pro) free. He (pro) only asked that they give him (log) – well, some kind of document, so that he (log) wouldn’t be detained on his way. So then he (pro) came here on foot, and then he (pro) asked that they give him (log) work. So they gave him (pro) [a job] as a forester in Jersika.’

(A2) Speaker Jēkabs Stafeckis, born 1907 (text recorded in 1981) (Stafecka 1988: 150)

This text shows the different kinds of functions of the logophoric pronoun and the demonstrative pronouns. The demonstrative itys, discontinuous form tys … ite, is used for reference tracking, to distinguish one referent from the other. The logophoric šys, on the other hand, is not a reference tracking device. It is not used to show coreference with one of the noun phrases as such, but indicates coreference to the reported speaker – exactly which of the two gentlemen this speaker is, is not indicated at all, the listener infers this only through the logic of the story.

86

Logophoric pronouns in Finnish and High Latvian

The text tells the family legend of how the Stafecki family had come from Poland to Latgalia. It was recorded and transcribed by the narrator’s daughter-in-law, dialectologist Anna Stafecka, who also kindly helped me to understand this intricate passage, for which I am very grateful.

Masaļski beja tepat tāvaļnc sacē, ka senejūs laikūs,

Masaļski was right here father say:PST:3 COMP old:LOC.PL time:LOC.PL

ka tys kunks ite₂, vot, ir beis, adbraucs i

COMP DET lord here PTC AUX:PRS:3 be:PAP.M.SG come:PAP.M.SG PTC

nu Pūlejsys viñc kunks₁ iz itū kungu₂.

from Poland:GEN one lord to DET:ACC lord:ACC

a itam kungam₂ beis suņc, lops beis.

and DET:DAT lord:DAT be:PAP dog good be:PAP.M.SG

soks, ka soka, atdūt šam₁ tū suņi,

say:PA.M.SG COMP say:PRS:3 give:INF LOG:DAT DET:ACC dog:ACC

šys₁ teu₂ idūškys viñu gimini atmeit,

LOG 2SG give:FAP:M.SG one:ACC family:ACC exchange

i tys₂ ar mīru. to, vot, atvec tū suņi,

and PRO with peace:ACC PTC PTC bring:PAP:M.SG DET:ACC dog:ACC

addeus,

give:PAP:M.SG

acsyuties viñu gimini, to Stapecki beiši.

sent:PAP:M.SG one:ACC family:ACC PTC Stafeckis:PL be:PAP:M.PL

‘Masaļski (a manor) was right here. My father said, in the old times, that this gentleman here₂, well, a gentleman₁ had come from Poland to this gentleman₂ (= of Masaļski). And this gentleman₂ had a dog, a good one. Now [he₁ (= the guest from Poland)] said that [the other] should give him₁ this dog, he₁ would give him₂ a family (of bondsmen) in exchange, and he₂ agreed. So, [he₁] brought the dog, gave it [to him₂], sent a family, and these were the Stafeckis.’

Nicole Nau

Uniwersytet im. Adama Mickiewicza

Zakład Bałtologii

al. Niepodległości 4, PL 61-876 Poznań, Polska

[email protected]

87