Acta Linguistica Lithuanica

LXI (2009), 61 – 111

Perspektivy výzkumu diatetických alternací v různých teoretických modelech

KRISTINA LENARTAITĖ

Lietuvių kalbos institutas

Článek podává přehled přístupů uplatňovaných v různých teoretických rámcích (generativní gramatika, relační gramatika, modely lexikálních pravidel, konstrukční gramatika a lexikálně-konstrukční přístup) k vysvětlení alternací v realizaci argumentů (diatetických alternací), jako je alternace aktivu vs pasiva, alternace typu „spray/load“, dativní alternace atd. Závěrečná část článku představuje některé úvahy ve prospěch derivačního pohledu.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

Článek pojednává o následujících jevech diatetického střídání¹: aktivní a pasivní konstrukce, aplikativní alternace a další případy střídání realizace argumentů (například lokativní alternace apod.). Tedy jak-

¹ Pojem „diateze“ zavedl na počátku 70. let 20. století Cholodovič s cílem univerzálně popsat kategorii slovesného rodu. Při hovoru o rodu se tímto termínem často označuje změna sémantické funkce subjektu; například u aktivního slovesa je subjekt agentem, zatímco u pasivního je pacientem nebo „proživatelem“ (undergoer) (Matthews 2007: 104–105). Diatezi však lze chápat i šířeji — obecně jako model rozložení gramatických funkcí (větných členů) vzhledem k sémantickým rolím, přičemž rod je pouze jedním z gramatických prostředků umožňujících změnu diateze (Holvoet, Semėnienė 2004: 35–36). V tomto širším smyslu je diateze chápána i v tomto článku.

Za syntaktické alternace se v lingvistické literatuře mohou označovat velmi rozmanité procesy měnící valenci predikativního slova, které se realizují s vyjádřeným morfologickým derivačním markerem nebo bez něj. Všechny tyto jevy lze podrobněji klasifikovat podle jejich funkcí: procesy zvyšující valenci (valence-increasing) (například kauzativní konstrukce ve vztahu k odpovídajícím nekauzativním), procesy snižující valenci (valence-decreasing) (například pasivní konstrukce bývají zpravidla intranzitivní, zatímco jejich aktivní protějšky jsou tranzitivní); dále lze alternace rozdělit na ty, které zachovávají význam (například alternace aktivu a pasiva, aplikativní alternace), a na ty, které význam mění (například kauzativní konstrukce) (Kroeger 2005: 270–287).

61

KRISTINA LENARTAITĖ

Jeden ze zkoumaných případů zahrnuje dvě nebo více konstrukcí, v nichž se u téhož slovesa (s vyjádřeným morfologickým derivačním markerem, nebo bez něj) alternativně realizují dvě, či dokonce několik různých diatezí, které lze ve vztahu k tomuto slovesu považovat za alternující. Všechny teoretické modely používané k vysvětlení diateze, o nichž se v tomto článku pojednává, lze obecně rozdělit do dvou skupin: (i) konstrukční modely (zde jsou probírány pouze dva z nich — Goldbergové konstrukční gramatika a Iwatův lexikálně-konstrukční model) a (ii) jiné modely, například generativní gramatika a relační gramatika, jakož i takzvané modely „lexikálních pravidel“ (z posledně jmenovaných je zde představen přístup lexikálně-funkční gramatiky k otázce diatézových alternací a výzkum Levinové a Rappaporta Hovava a Pinkera). Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto skupiny modelů odlišuje to, zda uznávají derivační vztah spojující alternující konstrukce (kdy je jedna konstrukce (nebo její lexikálně-sémantická reprezentace) považována za základní a druhá (nebo ostatní) se z ní odvozují), nebo zda odvozování jedné konstrukce z druhé vůbec neuznávají a tvrdí, že příslušné konstrukce vznikají nezávisle na sobě (tento přístup zastávají konstrukční modely). Jak se však ukáže později, právě toto rozlišení — derivační / nederivační — není jediným zásadním kritériem, které odlišuje konstrukční modely od ostatních zde probíraných. Navíc se při pohledu na zkoumané jevy z hlediska konstrukčních modelů jeví pojem „alternace“, ačkoli jej představitelé těchto modelů tradičně používají, jako zavádějící, protože tyto modely neuznávají derivační vztah spojující konstrukce ani na syntaktické, ani na sémantické úrovni². Je tedy zřejmé, že kdybych na zkoumané jevy nahlížela z perspektivy konstrukčních modelů, pravděpodobně bych ani takto nevymezila předmět svého výzkumu; už samotný název článku tedy prozrazuje můj příklon k nekonstrukčním modelům. Své teoretické preference týkající se probíraných jevů a odpovídající volbu směru výzkumu se proto pokouším zdůvodnit v závěru článku.

² Pavyzdžiui, Goldberg konstrukcijų gramatikoje (1995, 2006) kiekvienas tokių sakinių yra laikomas skirtingų apibendrintų konstrukcijų konkrečiomis realizacijomis, arba instanciacijomis. Kel laiko konkrečių realizacijų atsiradimą čia iš esmės nulemia ne konkretaus veiksmažodžio reikšmė, o jos galėjimas būti „sulieta“ (integruotus) su skirtingomis apibendrintomis konstrukcijomis, ir kiekvienu realizacijos atveju svarbu tik tai, kaip ta konkreti reikšmė dera prie atitinkamos apibendrintos konstrukcijos reikšmės, o klausimas, koks santykis sieja dvi ar kelias vienos veiksmažodžio reikšmės pagrindu atsiradusias konstrukcijas, šiam modeliui nėra aktualus.

62

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

1. PŘEHLED ZKOUMANÝCH JEVŮ

Východiskem této studie se staly různé případy alternace vyjadřování argumentů, například lokativní alternace, označované také jako alternace typu „stříkat / nakládat“ (spray / load alternation), alternace typu „hemžit se“ (swarm alternation) atd.³ Pokus o vymezení tohoto jevu, tj. určení jeho funkcí a nalezení jeho místa v jazykovém systému, vedl k jeho srovnání s aktivními / pasivními a aplikativními alternacemi. Výše uvedené i další případy alternace argumentů a aktivní / pasivní alternace existují v té či oné podobě v mnoha jazycích světa, zatímco aplikativní konstrukce (applicatives) jsou typické pro neindoevropské jazyky (vyskytují se v mnoha afrických jazycích, v některých indonéských jazycích aj.). Všechny probírané jevy umožňují, ať už s vyjádřenými markery morfologické derivace slovesa (v případě pasivizace a aplikativních konstrukcí), nebo bez nich, přerozdělit gramatické funkce subjektu a přímého objektu, aniž by se změnil počet argumentů predikátu nebo jejich sémantické role. Často se navíc tvrdí, že probírané alternující konstrukce mají stejný propozicionální význam (Mel’čuk 1993: 11), protože vyjadřují tutéž konceptuální událost nebo tutéž základní informaci (Foley 2007: 362–370). To v žádném případě neznamená, že jsou alternující věty, například aktivní a odpovídající pasivní věta, naprosto synonymní — především se výrazně liší svou neoznačenou aktuální větnou perspektivou a u některých probíraných jevů se vyskytují i další výrazné rozdíly ve významu; například u lokativních alternací má predikát jedné z vět často navíc holistické sémantické rysové vymezení, které označuje, že argument vyjádřený přímým objektem je dějem zcela zasažen. Dále se jednotlivými zkoumanými jevy zabýváme samostatně.

³ V tomto článku označuji jako „alternace vyjadřování argumentů“ nebo prostě „alternace“ pouze takové jevy, které splňují kritéria uvedená v oddílu 1.1, ačkoli v lingvistické literatuře se tak mohou obecně označovat i jiné jevy (srov. poznámku 1). Například Levinová, jedna z nejvýznamnějších badatelek v oblasti alternací vyjadřování argumentů v angličtině, chápe alternaci argumentů jako všechny diatézové varianty, které připouští jedno sloveso: patří sem jak případy variace ve vyjadřování pozic argumentů (subjekt, přímý a nepřímý objekt), tak i pozic adverbiálních členů. Navíc může v angličtině totéž sloveso z hlediska formy (tj. bez jakýchkoli vyjádřených markerů morfologické derivace) realizovat také takové konfigurace argumentů, které by se v litevštině daly vyjádřit pouze odvozeninami příslušných sloves, srov.: a. Janet broke the crystal ‚Janet rozbila křišťál‘ a b. Crystal breaks at the slightest touch ‚Křišťál se rozbije při sebemenším dotyku‘ (Levin 1993: 26).

63

KRISTINA LENARTAITĖ

1.1. Alternace vyjadřování argumentů

Definici tohoto jevu a kritéria pro jeho vymezení jsem formulovala především na základě litevských případů (srov. Lenartaitė 2007), platí však i pro obdobné jevy v jiných jazycích. I zde budu vycházet hlavně z litevských příkladů; kromě nich budou představeny také takzvané „dativní“ alternace v angličtině a lokativní alternace v němčině. Protože alternace vyjadřování argumentů byly nejlépe prozkoumány v evropských jazycích (především samozřejmě v angličtině), může vzniknout dojem, že je tento jev charakteristický pouze pro indoevropské jazyky. Tak tomu však není: tento jev se vyskytuje například i v japonštině (srov. Iwata 2005, 2008).

Za alternace vyjadřování argumentů se zde tedy považují pouze případy splňující všechna následující kritéria:

(1) alternující věty mají stejné lexikální složení, tj. zahrnují tytéž členy predikátu se stejnými sémantickými rolemi;

(2) realizace alternujících konstrukcí vyžaduje změny ve struktuře predikátu;

(3) změny ve vyjadřování argumentů se musí týkat alespoň jedné z hlavních gramatických funkcí — subjektu a / nebo přímého objektu (tj. alespoň v jedné z těchto pozic jsou realizovány různé argumenty);

(4) vztah mezi alternujícími konstrukcemi lze chápat jako parafrastický⁴ a z hlediska logické pravdivostní hodnoty tvrzení často dokonce jako ekvivalentní.

Různé případy alternace vyjadřování argumentů splňující tato kritéria lze nejlépe klasifikovat podle syntaktických funkcí subjektu a přímého objektu, do nichž mohou být přiřazeny různé členy:

(i) alternace ve vyjadřování subjektu a přímého objektu:

(1) a. Děti obklopily matku.

b. Matka byla obklopena dětmi.

(ii) alternace ve vyjadřování subjektu:

(2) a. Na dvoře voněly šeříky.

b. Dvůr voněl šeříky.

(iii) alternace vyjádření přímého objektu:

⁴ Dėl šios sąvokos ir jos taikymo plg. Chafe (2003: 107–108).

64

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

(a) alternace vyjádření jak přímého objektu, tak adverbiálního termínu označujícího místo děje⁵:

(3) a. Dívky si zapichují květiny do copů.

b. Dívky zdobí (ob-) copánky květinami.

(b) alternace vyjádření přímého objektu a nepřímého (recipientního / benefaktivního) objektu:

(4) a. Mama dítěti (na-, přes-) nasadí čepici.

b. Mama nasadí dítěti čepici.

(c) alternace adverbiálního termínu označujícího místo děje / působení a přímého objektu:

(5) a. Pes přeběhl přes silnici.

b. Pes přeběhl silnici.

(6) a. Dítě koplo do míče.

b. Dítě koplo do míče.

Nyní můžeme na základě konkrétních příkladů alternací podrobněji probrat každé z výše uvedených kritérií. Pokud jde o první kritérium, je třeba zdůraznit, že požadavek stejného lexikálního složení alternujících konstrukcí se vztahuje především na totožnost termů (argumentů) a adverbiálních termů realizovaných v alternujících větách, zatímco podoba predikátů v těchto konstrukcích se může lišit, tj. někdy lze jednu z alternujících konstrukcí vytvořit pouze s předponovým slovesem a druhou s odpovídajícím nepředponovým slovesem (srov. 5ab), případně se mohou lišit předpony sloves v alternujících konstrukcích (srov. 4ab). Konstrukce realizované i slovesy s různými předponami jsou však ve všech ostatních ohledech (z hlediska všech kritérií uplatňovaných při určování alternací) rovnocenné konstrukcím tvořeným formálně stejnými predikáty, srov.:

(7) a. Prezident daroval studentům knihy.

b. Prezident odměnil žáky knihami.

(8) a. Maminka (roz-)kládá jablka kolem husy.

b. Maminka obkládá husu jablky.

⁵ Tak lze shrnout obsah různých sémantických funkcí okolnostních členů, jako jsou lokativ, direktiv nebo cíl (goal).

65

KRISTINA LENARTAITĖ

Lexikální význam sloves způsobuje, že změněnou argumentovou strukturu některých predikátů lze realizovat, aniž se změní forma slovesa (srov. dvojice vět (1), (2), (3), (6)), zatímco změny sémantické struktury jiných predikátů musí být vyjádřeny (signalizovány) příslušným markerem, v litevštině předponou (srov. věty (5b), (7b) a (8b)). Procesy probíhající ve všech uvedených případech alternace však lze vysvětlit a popsat jednotně. Navíc je v mnoha případech předpona v jedné z alternujících konstrukcí pouze žádoucí, nikoli však nezbytná (srov. věty (3ab)) — to je další argument pro to, že všechny tyto případy patří k témuž jevu, totiž alternacím, a měly by být pojednávány jednotně. Zde je vhodné zmínit také lokativní alternace v němčině, v nichž lze jednu z alternujících vět realizovat pouze se slovesem, které má předponu be-⁶, srov.:

(9) a. Die Randalierer spritzten Farbe auf das Auto. ‚Vandalové stříkali barvu na auto‘ b. Die Randalierer bespritzten das Auto mit Farbe. ‚Vandalové postříkali auto barvou‘ (Příklady podle Iwata 2008: 153.)

Lokativní alternace v němčině lze také využít jako další argument pro to, že litevské alternující konstrukce, realizované jak se slovesy stejné formy, tak s příslušnými předponovými slovesy, by měly být pojednávány jednotně. Kromě toho takzvaná aplikativní varianta německých lokativních alternací (věta (9b)) (viz také poznámku 6), stejně jako například aplikativní konstrukce v bantu a dalších afrických jazycích (podrobněji se o nich pojednává v oddílu 1.3.), slouží mnoha badatelům jako argument ve prospěch derivačního vztahu mezi alternujícími konstrukcemi (derivaci lze postulovat na úrovni konstrukcí nebo na úrovni lexikálně-sémantických reprezentací sloves): vychází se z toho, že na povrchu předponou be-

⁶ Protože je tento proces povyšování okolnostního členu do pozice přímého objektu v němčině důsledně doprovázen prefixací be-, a velmi se tak podobá aplikativním konstrukcím charakteristickým pro neindoevropské jazyky, v nichž jsou obdobné procesy povyšování členů do pozice hlavního objektu věty (primary object) rovněž povinně doprovázeny připojením aplikativní přípony ke slovesu, nazývá se příslušná německá konstrukce také aplikativní (srov. Michaelis & Ruppenhofer 2001).

66

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

označený směr derivace se shoduje s derivačními procesy, které probíhají na předpokládaných úrovních lexikální sémantiky nebo hluboké syntaxe. Avšak stejně jako u většiny jazykových jevů se i v případě alternací v němčině setkáváme s výjimečnými případy. Například němčina ve velmi vzácných případech umožňuje vyjádřit alternující věty nepředponovým tvarem slovesa, přičemž je k dispozici také předponový tvar (například u slovesa streichen ‚rozprostírat, mazat‘) (podrobněji viz Iwata 2008: 153–156). Tato situace je velmi podobná případům alternací v litevštině. V němčině se navíc lze setkat i s případy, kdy předponové sloveso v aplikativní konstrukci nemá odpovídající nepředponovou podobu; například je doloženo užití slovesa beampeln ‚instalovat semafory‘ (doslova: „semaforovat“) v aplikativní konstrukci, ale neexistuje odpovídající věta se slovesem *ampeln, což lze vysvětlit takto: protože je sloveso odvozeno od podstatného jména Ampel ‚semafor‘, zahrnuje ve svém významu jako objekt i základové podstatné jméno, a proto jej lze užít pouze v takové konstrukci, v níž je do pozice přímého předmětu (v pasivní konstrukci odpovídajícím způsobem do pozice podmětu) přesunut adverbiální výraz se sémantickou rolí lokace, srov. Die Kreuzung Arsenalstraße wird beampelt ‚Křižovatka Arsenalstraße bude vybavena semafory (dosl. „nosemaforována“)‘. (Příklad z Michaelis & Ruppenhofer 2001: 19.) Zastáncům derivačních modelů tento příklad působí potíže: problematická je zde nesekvenční derivace, tj. přeskočení jednoho derivačního kroku, srov.: Ampel → *ampeln → beampeln. Na závěr pojednání o kritériu stejného lexikálního složení alternujících konstrukcí je třeba dodat, že případy, kdy některý z termů nelze v jedné z konstrukcí realizovat, se za alternace nepovažují, srov. Dívka setřela drobky ze stolu a Dívka setřela stůl (?? od drobků). Tyto věty jsou nejspíše realizovány pomocí sloves s odlišným významem: první znamená ‚odstraňovat něco (z něčeho) tím, že se po něčem přejíždí‘, druhé pak ‚čistit (omývat, sušit) něco tím, že se po něčem přejíždí‘.

Druhé kritérium — že alternující konstrukce vyžadují změny ve struktuře predikátu — lze považovat za nadbytečné: změny ve struktuře predikátu totiž lze určit pouze na základě změn v jeho argumentové struktuře, které vymezuje třetí kritérium. Toto kritérium však mělo vymezit případy kolísání ve vyjadřování adverbiálních termů (srov. Medvědi přes zimu spí a Medvědi spí v zimě — změny adverbiálních termů nemění pre-

67

KRISTINA LENARTAITĖ

struktury predikátu) a od jiných podobných případů připomínajících alternace (srov. Jie atplėšė vaiką nuo motinos ir Jie atplėšė motiną nuo vaiko — zde se struktura predikátu rovněž nemění, protože predikát v obou případech otevírá totožné pozice, které však obsazují různí účastníci situace).

Třetí kritérium — že za syntaktické alternace se považují pouze případy variabilního vyjádření subjektu a/nebo přímého objektu — vytyčuje jasnou hranici mezi dvěma čistě strukturními syntaktickými pozicemi — subjektem a přímým objektem — a pozicí nepřímého objektu, která je zčásti syntaktická a zčásti sémantická⁷. Gramatická funkce nepřímého objektu koreluje s kompaktní skupinou sémantických rolí (recipient / beneficient / experiencer / adresát) a nebyly nalezeny případy, kdy by se několik různých termů zahrnutých do valence jednoho slovesa ucházelo o syntaktickou pozici dativního objektu. Term, který je realizován jako dativní objekt, může být stejně jako jiné termy realizované v pozici vzdálenějších objektů nebo adverbiálních doplnění nanejvýš povýšen do pozice přímého objektu (věty (4), (7)); nelze si však představit povýšení adverbiálního termu realizovaného v nižší adverbiální pozici do pozice dativního objektu, natož pak degradaci argumentu realizovaného v pozici subjektu nebo objektu do pozice dativního objektu. A zcela na rozdíl od právě probírané gramatické funkce nepřímého objektu umožňují subjekt a přímý objekt, ačkoli jsou prototypicky chápány jako korelující se sémantickými rolemi agenta a pacienta, povýšit do těchto pozic také adverbiální termy s jakýmikoli jinými sémantickými rolemi.

Při pojednání o roli dativních objektů v litevštině v alternacích by bylo užitečné přehledně představit „dativní“ alternace v angličtině, jinak též nazývané „dativní posun“ (dative shift), srov.:

(10) a. John handed the scarf to Mary.

„John podal šálu Mary“

b. John handed Mary the scarf.

„John podal Mary šálu“

(Příklady ze Shaumyan 2006: 236.)

Věta (10b) se také nazývá konstrukcí s dvojitým objektem (double object), neboli ditranzitivní-

⁷ Zde se pojmu „nepřímý objekt“ přisuzuje užší význam než v tradiční litevské gramatice a míní se jím pouze objekty v dativu se sémantickou rolí recipienta / beneficienta apod.

68

Diatesės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

…tivní konstrukci a tyto konstrukce zaujímají v gramatice angličtiny výjimečné postavení, neboť hrají rozhodující roli při odlišení recipientních / beneficientních objektů od ostatních okolnostních větných členů (oblique) a při přisuzování gramatické funkce nepřímého objektu. Jinými slovy, nebýt ditranzitivních konstrukcí, v nichž je participant se sémantickou rolí recipienta / beneficienta realizován jako hlavní větný objekt (primary object), a proto ztrácí předložkové označení (srov. Mary ve větě (10b) a to Mary ve větě (10a)), nebyl by žádný přesvědčivější důvod vyčleňovat participant realizovaný předložkovou konstrukcí ve větě (10a) z ostatních okolnostních participantů, které se rovněž vyjadřují předložkami. Rozdíl mezi hlavními gramatickými funkcemi — podmětem a přímým předmětem — a okolnostmi lze tedy v angličtině vymezit snáze než v litevštině: v angličtině se za okolnosti považuje vše, co je realizováno předložkovými konstrukcemi. Výjimku, jak již bylo zmíněno, tvoří pouze předložkové konstrukce korelující s recipientními / beneficientními objekty. Dále je třeba při pojednání o anglických „dativních“ alternacích zmínit, že se jich účastní slovesa, která se podle významu obecně řadí do sémantické skupiny sloves „dávání“⁸. Pokusíme-li se z hlediska významu slovesa porovnat anglické „dativní“ alternace s litevskými alternacemi, jichž se účastní participanty s rolí recipienta (srov. větu (7)) nebo beneficienta (srov. větu (4)), nejprve si povšimneme…

⁸ Ditranzitivní konstrukce „dativních“ alternací se v angličtině a dalších jazycích nejčastěji realizují se slovesy označujícími fyzický přenos (transfer), jako jsou ‚dát‘, ‚poskytnout‘, ‚prodat‘, ‚vrátit‘ apod. Taková slovesa kódují událost, v níž agens způsobuje přechod objektu do vlastnictví jiné živé bytosti (tj. recipienta, příjemce neboli budoucího vlastníka). Ditranzitivním konstrukcím jsou v mnoha jazycích velmi blízké benefaktivní (benefactive) konstrukce. Slovesa označující benefaktivní situace (tj. situace uskutečňované ve prospěch někoho) se často obtížně odlišují od právě probíraných sloves označujících fyzický přenos; například anglickou ditranzitivní konstrukci She brought me a coffee ‚Přinesla mi kávu‘ lze parafrázovat také „dativní“ konstrukcí She brought a coffee to me ‚Přinesla kávu mně‘ i benefaktivní konstrukcí She brought a coffee for me ‚Přinesla mi kávu (pro mě)‘. Jak jsme právě viděli v angličtině, a stejně tak v mnoha dalších jazycích, lze slovesa označující benefaktivní situace realizovat v ditranzitivních konstrukcích, což často ztěžuje rozlišení sémantických rolí recipienta a benefaktivu (beneficienta). Na rozdíl od sloves označujících fyzický přenos však může být participant se sémantickou rolí benefaktivu realizován i u intranzitivních sloves, například She sang for me ‚Zpívala mi (pro mě)‘ (Malchukov, Haspelmath & Comrie 2007).

69

KRISTINA LENARTAITĖ

Zjistíme, že litevské případy s beneficientním dativem je třeba odlišit od anglických případů, protože sémantická role beneficienta, kterou zde participanty mají, nesouvisí se sémantikou „dávání“ a alternace tohoto typu v litevštině je vhodnější hodnotit jako variantu lokativních alternací, srov.:

(11) a. Žena (ob-, za-) oblékla kabátek holčičce /??na holčičku /?na figurínu / na figurínu.

b. Žena (ob-) oblékla holčičku / figurínu do kabátku.

(12) a. Maminka (ob-) obula botičky dítěti / *na dítě / na (malé) nožičky / *(malým) nožičkám.

b. Maminka (ob-) obula dítěti / malým nožičkám botičky.

Ve větách (11) a (12) (dále srov. větu (4)) neumožňuje rys živosti participantů označených dativem (holčičce, dítěti) jejich vyjádření předložkovou konstrukcí, jak je typické pro lokativy. O tom, že sémantická role beneficienta zásadně souvisí s hierarchií živosti jmenných výrazů (Silverstein 1976: 112–171), svědčí také skutečnost, že ve větě (11) lze dativem označit i neživou věc (figuríně), případně je možné dvojí označení živého tvora (nikoli však člověka!), srov. Ublíž koni / na koně deku. Kromě toho bychom slovesa umožňující takové alternace, jako jsou obléci, obout, omotat apod., stěží mohli zařadit do sémantické skupiny predikátů „dávání“. Z hlediska významu lze z uvedených litevských příkladů s anglickými „dativními“ alternacemi srovnat pouze větu (7): její sloveso (pa-, ap-)dovanoti nepochybně nese sémantiku „dávání“, srov. také (pa-)dalinti obuoliu vaikams ir (ap-)dalinti vaikus obuoliais. Přesto tyto litevské případy prozatím odlišíme od „dativních“ alternací v angličtině a dalších jazycích podobného typu, už jen proto, že v těchto jazycích jsou ditranzitivní konstrukce, které dokládají neostrost rozložení funkcí objektu (srov. Holvoet 2009: 48–55), úzce spojeny s pevně daným slovosledem ve větě (Rappaport Hovav & Levin 2008: 160–163). Navíc při bližším pohledu vidíme, že i skupina anglických sloves umožňujících „dativní“ alternace je heterogenní; můžeme například rozlišit sémantické skupiny sloves give „dát“ a throw „hodit“: slovesa první skupiny nezdůrazňují sémantický aspekt změny lokace argumentu se sémantickou rolí tématu, takže obě alternující věty jsou vždy spojeny s významem kauzovaného vlastnictví, zatímco slovesa druhé skupiny tento sémantický aspekt naopak zdůrazňují, a jejich alternující věty proto mohou mít buď

70

Di atezes alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

význam kauzovaného pohybu neboli kauzovaného přivlastnění (Rappaport Hovav & Levin 2008; Jackendoff 1990: 197–200). Případy alternace recipientních termů v litevštině je třeba ve vztahu k významu sloves podrobněji prozkoumat, proto je zatím nebudeme srovnávat s anglickými „dativními“ alternacemi.

Čtvrté kritérium — parafrázovatelnost alternujících konstrukcí, případně dokonce logická ekvivalence výpovědí — je nejvýraznějším a na první pohled nejzřejmějším rysem zkoumaných případů; jak se hned ukáže, je neméně důležité při odlišování alternací od jiných jevů, srov.:

(13) a. Jonas vystříkal všechny moje barvy (na zeď domu).

b. *Jonas vystříkal zeď domu všemi mými barvami.

c. Jonas pokryl zeď domu mými barvami.

(14) a. Jonas stříkal moje barvy na všechny zdi domu.

b. Jonas (po-, vy-)stříkal všechny zdi domu mými barvami.

Ve větě (13a) sloveso vystříkat znamená ‚spotřebovat, vyčerpat něco stříkáním‘, zatímco význam slovesa ve větě (13c) je ‚stříkáním pokrýt určitý povrch nějakou tekutinou apod.‘ — významy sloves v těchto větách se tedy liší, a proto tyto věty v žádném případě nemohou být navzájem parafrázemi, a tudíž je nelze považovat za alternace. Navíc kvantifikátor přímého objektu (všechny), který se pojí s významem slovesa ve větě (13a), neumožňuje odpovídající realizaci s významem „pokrytí povrchu“, srov. větu (13b). Věty (14ab) lze chápat jako parafráze, avšak z hlediska vzájemného „rozsahu“ jejich významů jsou asymetrické, srov.: z toho, že Jonas (po-, vy-)stříkal všechny zdi domu mými barvami, vyplývá, že Jonas stříkal moje barvy na všechny zdi domu, nikoli však naopak. Tuto asymetrii „rozsahu“ významů alternujících vět způsobuje holistický sémantický rys vlastní jedné z nich (například 14b), který označuje, že objekt je dějem zcela nebo alespoň z větší části zasažen. To je charakteristické pro většinu lokativních alternací (tj. alternací, v nichž se term sémanticky představující místo, pojatý obecně, povyšuje z příslovečného určení do pozice podmětu (2b) nebo přímého objektu (3b, 5b, 6b, 8b, 9b, 14b)). V případech, kdy alternuje vyjádření nikoli lokativního, nýbrž benefaktivního/recipientního objektu, lze věty většinou považovat za ekvivalentní, nejspíše proto, že účinek holistického rysu — lze-li jej zde vůbec rozpoznat — je jiný než u lokativních alternací, srov.: jestliže je pravda, že Maminka oblékla dítěti kabátek, pak je pravda, že Maminka oblékla dítě.

71

KRISTINA LENARTAITĖ

kabátkem, a naopak — jestliže platí, že Mama oblékla dítě do kabátku, pak platí, že Mama oblékla kabátek dítěti. Při zpřesnění tohoto kritéria je tedy třeba dodat, že v případě lokativních alternací lze věty považovat za parafráze, avšak vztah mezi jejich významy je (kvůli holistickému sémi) asymetrický: jedna z nich (3b, 5b, 6b, 8b, 9b, 14b) implikuje informaci druhé (respektive 3a, 5a, 6a, 8a, 9a, 14a), nikoli však naopak. Logická ekvivalence výpovědí tudíž není vlastní všem případům alternací vyjádření argumentů, avšak parafrastický vztah mezi alternujícími větami je, jak jsme viděli, velmi důležitým rysem probíraných jevů.

Na závěr je třeba znovu zdůraznit, že dvojice vět řazená k jevu alternace musí splňovat všechna čtyři kritéria.

1.2. Pasivizace

Tato kapitola pouze vymezuje jev pasivizace, tj. pojednává o jeho postavení v jazykovém systému a nejcharakterističtějších rysech; rozbor otázek, jako je vztah aktivních a odpovídajících pasivních konstrukcí nebo atypické případy pasivizace, se přesouvá do kapitol, které přehledově představují stanoviska různých teoretických modelů k jevům diatezové alternace.

Nejprve je třeba zmínit, že jev pasivizace je třeba chápat jako podkategorii vzhledem k nadřazené kategorii rodu (Mel’čuk 1993). Obecně lze rody⁹ charakterizovat jako operaci, která prostřednictvím určitých opozic (například aktivní — pasivní konstrukce nebo aktivní — mediální

⁹Z hlediska jazykové typologie zahrnuje kategorie rodu jevy velmi podobné z hlediska funkcí, avšak velmi rozmanité z hlediska způsobů realizace (nebo různých úrovní realizace), jako je například fokusový rod (focus voice), typický pro filipínské jazyky, který nemění syntaktický status termů, ale vyznačuje změny informační struktury věty (tj. tématu a rématu): příslušný ukazatel slovesného lexému koreferuje se sémantickou rolí termu ve fokusu; inverzní rod (inverse voice) v jazycích, které jej mají, orientuje alternace při přiřazování argumentů k pozicím logického subjektu a logického objektu podle hierarchie ontologické význačnosti / nevýznačnosti referentů predikace (za její subhierarchie lze považovat hierarchie potenciální agentnosti a životnosti); odvozený rod (derived voice), který v různých jazycích zahrnuje různé strategie značení umožňující alternativně přiřadit jednu nejvyšší — podmětovou — pozici různým argumentům (například alternace aktivní — pasivní); základním rodem (basic voice) se nazývá alternace aktivní — mediální (Klaiman 1991).

72

Di atezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

konstrukce) realizují odlišné rozložení syntaktických pozic argumentů (jinými slovy diatezi), aniž by měnily propozicionální (tj. pravdivostní) význam. Dalším důležitým rysem pro vymezení jevů rodu je skutečnost, že všechny zde probíhající změny diateze jsou vyznačeny ve slovesné struktuře. Značicí strategie se mohou v různých jazycích lišit; shrneme-li možnosti značení pasivních konstrukcí, je zřejmé, že jazyky mohou mít striktně morfologický pasiv (kdy se pasivizační afix připojuje přímo ke slovesu (například v japonštině), realizuje se infixem (v jazyce tagalog (Filipíny)) nebo střídáním samohlásek (v hebrejštině a arabštině)) nebo perifrastický pasiv, realizovaný pomocným slovesem a zvláštním tvarem tranzitivního slovesa (například takzvaným příčestím trpného rodu) (například v litevštině, němčině a angličtině). Někdy může mít jeden jazyk několik způsobů značení (například v ruštině vedle produktivních perifrastických pasivních tvarů existuje i jiný způsob značení zvratným afixem (-sja), srov. Doma strojat-sja rabočimi ‚Domy jsou stavěny dělníky‘). A jen ve velmi vzácných případech není proces pasivizace ve slovesné struktuře označen žádným zvláštním ukazatelem, nýbrž pouze shodou slovesa s podmětem příslušné jmenné třídy (například v jazyce svahilština (swahili, skupina bantuských jazyků)) (Keenan & Dryer 2007: 332–339).

Dále se budeme zabývat funkcemi pasivizace a procesy, které tento jev provázejí. Pasivizace, stejně jako všechny jevy kategorie rodu, zachovává význam výpovědi (tzv. sémantický obsah) beze změny, takže rozdíly realizované aktivními a odpovídajícími pasivními konstrukcemi jsou především pragmatické povahy (tj. mění aktuální členění věty). Na rozdíl od většiny ostatních prostředků značení rozdílů v aktuálním členění, které je třeba chápat jako operace na úrovni věty, například větný přízvuk, inverze slovosledu ve větě nebo vytčené téma (viz Holvoet 2003: 79–98), je však pasivizace operací na úrovni predikátu (Keenan & Dryer 2007: 325–328). Obecně zahrnuje realizace pasivních konstrukcí tyto hlavní procesy: odsunutí nejvýznačnějšího (tematického) argumentu do pozadí (backgrounding), tj. do adverbiální pozice, čímž se snižuje (demotion) jeho syntaktický status, nebo přesunutí netematického argumentu do popřední (tematické) pozice ve větě (foregrounding), čímž se zvyšuje (promotion) jeho syntaktický status (tj. realizuje se v syntaktické pozici podmětu), srov.:

73

KRISTINA LENARTAITE

(15) a. Jonas postavil dům. b. Dům byl (Jonasem) postaven.

(16) a. John políbil Marry. „Jonas políbil Mary¹ b. Mary byla políbena (Johnem). „Mary byla (Johnem) políbena¹

V pasivních větách (15b) v litevštině i (16b) v angličtině dochází v porovnání s jejich odpovídajícími aktivními variantami k operacím obou typů: detopikalizaci nejvýraznějšího (agensového) argumentu (Jonas, John), který se realizuje v adverbiální syntaktické pozici, a topicalizaci druhého nejvýraznějšího (pacientského) argumentu (domą, Marry), který se realizuje v pozici subjektu. Oba jazyky však umožňují podle potřeby agensový argument v pasivních větách vyjádřit, nebo nikoli. I zde je důležité odpovědět na otázku, kterou pasivní konstrukci — s realizovanou agensovou frází, tj. „dlouhou“ pasivní konstrukci (long / agented passive), nebo bez agensové fráze, „krátkou“ pasivní konstrukci (short / agentless passive) — považovat za základní. S touto otázkou souvisí i další: který z procesů pasivizace — posunutí účastníka kódované situace do popředí (tematické pozice) a odpovídající povýšení jeho syntaktického statusu, nebo jeho odsunutí z nejvýraznější pozice a odpovídající snížení syntaktického statusu — tvoří podstatu tohoto jevu? I na to existují různé názory. Givón se například domnívá, že pasivizace je proces, který povyšuje neagensový argument do hlavní tematické pozice. A protože jazyky mají kódovací prostředky, které identifikují hlavní tematický argument jako subjekt, může procedura povýšení v pasivní konstrukci zahrnovat také subjektivizaci (Givón 1979: 186). Ve prospěch této operace by mohla svědčit i skutečnost, že povýšení neagensového argumentu do pozice subjektu nutně zahrnuje také snížení statusu agensového argumentu, nikoli však naopak — snížení statusu by tedy mohlo být považováno za důsledek procedury povýšení. Existuje však řada jazyků, například lotyština (17) a taba (Indonésie) (18), které v pasivních konstrukcích vůbec nepřipouštějí realizaci sníženého agensového argumentu, srov.:

(17) Es tieku mācīts (*no mātes).

1SG tapti-1SG mokyti:PART.PASS.PRAES

„Jsem vyučován¹

74

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

(18) a. i n=bes niwi. 3SG 3SG-oloupat kokosový ořech „Ona oloupala kokosový ořech“ b. niwi ta-bhes do. kokosový ořech DEAGENT-oloupat REALIS „Kokosový ořech byl oloupán“ (Příklady z Keenan & Dryer 2007: 331.)

Ve větě (18b) prefix označující pasivní predikát obecněji vyjadřuje nepřítomnost agensu a připojením k sémanticky tranzitivním slovesům plní funkci značky pasivizace; zároveň ukazuje, že jediný argument takového slovesa odpovídá patientu aktivní věty (ibid., 331). Tyto skutečnosti spolu s neosobními pasivními konstrukcemi (srov. neosobní pasivní konstrukci v latině (b): a. Boni cives (NOM.PL) legibus (DAT.PL) parent „Dobří občané poslouchají zákony“ a b. Legibus (DAT.PL) (a bonis civibus) paretur „Zákony (dobrými občany) jsou poslouchány“ (Keenan & Dryer 2007: 347), jakož i s případy pasivizace intranzitivních sloves (srov. neosobní pasivní konstrukci v němčině s intranzitivním slovesem Gestern wurde getanzt „Včera se tančilo“ (ibid., 346)) svědčí ve prospěch odsunutí agensového argumentu do pozadí (snížením jeho syntaktického statusu)¹⁰. Tohoto stanoviska se budeme držet i dále; za základní proto považujeme pasivní konstrukce s nevyjádřenou agensovou frází (srov. Keenan & Dryer 2007: 328–342, Mel’čuk 1993: 21, Desclés, Guentchéva & Shaumyan 1985: 26–27, 42–46).

1.3. Aplikativní konstrukce

Jak již bylo zmíněno, tyto konstrukce jsou typické pro neindoevropské jazyky; například jsou velmi rozvinuté v jazycích bantuské skupiny v Africe. Stručně se tento

¹⁰ Jako další argument ve prospěch operace degradace lze patrně chápat i takové atypické případy pasivizace, kdy se v pasivní konstrukci v pozici přímého objektu realizuje také patientní argument, srov.: a. U nej třex teljat (ACC) zarezano (PART.PASS.SG.N) „přibližně u ní tři beránky podřezáno“ (Mel’čuk 1993: 24) a b. Štěňátku se dnes ještě nic nedalo (Jablonskis 1997: 140). V prvním případě (a) je pasivní konstrukce neosobní, zatímco ve druhém (b) byl do pozice subjektu povýšen recipientní argument; v obou případech se však postavení patientního argumentu ve srovnání s odpovídajícími aktivními větami nemění — zůstává v pozici objektu.

75

KRISTINA LENARTAITĖ

Tento jev se popisuje jako povýšení adverbiálního termu do pozice přímého objektu (neboli hlavního objektu). Tento proces je ve struktuře slovesa vždy označen aplikativní příponou. Podívejme se na několik příkladů z čičevštiny (chichewa), jazyka ze skupiny bantuských jazyků¹¹:

(19) a. Ndi-na-tumiz-a kalata kwa mfumu. 1SG.SUBJ-PRAET-poslat-ASP dopis představenému „Poslal jsem dopis představenému“

b. Ndi-na-tumiz-ir-a mfumu kalata. 1SG.SUBJ-PRAET-poslat-APPL-ASP představený dopis „Poslal jsem představenému dopis“

(20) a. Msangalatsi a-ku-yend-a ndi ndodo. performer(1) SUBJ(1)-PRAES-chodit-ASP s holí „Performer chodí s holí“

b. Msangalatsi a-ku-yend-er-a ndodo. performer(1) SUBJ(1)-PRAES-chodit-APPL-ASP hůl „přibližně Performer chodí s holí“

(Příklady z Kroeger 2004: 64.)

Ve větách (19a) a (20a) získávají adverbiální termy realizované předložkovými konstrukcemi (kwa mfumu, ndi ndodo) ve větách (19b) a (20b) jiný syntaktický status — zde jsou již přímými objekty. Tento proces povýšení adverbiálního termu do pozice přímého objektu je ve struktuře predikátu vždy označen aplikativní příponou — v čičevštině jde o příponu (-ir- ~ -er-). Zde by mohla vyvstat otázka, zda termy mfumu a ndodo ve větách (19b) a (20b) skutečně jsou objekty. Hned uvidíme, že objektovost uvedených termů dokládá slovosled, shoda slovesa s objektem a reflexy pasivizace. Ve větě (19a) zaujímá term (kalata), vyjádřený bez předložky (tj. z hlediska formy neoznačený), pozici bezprostředně za slovesem; ve větě (20b) tuto pozici zaujímá term (mfumu), který je rovněž realizován nikoli předložkovou konstrukcí. Věta (20b) je ditranzitivní (neboli konstrukce s dvojím objektem), protože obsahuje dva neoznačené objektové komplementy; v aplikativních konstrukcích (tj. těch, jejichž sloveso má aplikativní příponu) se však povýšený objekt se sémantickou funkcí recipienta / beneficienta realizuje jako první

¹¹ Duomenys apie čičeva kalbos aplikatyvines konstrukcijas pateikiami iš Kroeger (2004: 63–71).

76

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

v pozici za slovesem před dalším, rovněž z hlediska vyjádření neoznačeným objektovým komplementem, který má sémantickou funkci tématu. Ve většině jazyků s konstrukcemi s dvojím objektem se primární objekt rovněž realizuje v první pozici za slovesem (srov. ditranzitivní konstrukci v angličtině (10b)). Kromě toho se ve čičevštině sloveso povinně shoduje v rodě¹² se subjektem, zatímco shoda s objektem je nepovinná. Pokud sloveso nemá značku shody s objektem, musí být objekt realizován bezprostředně po slovese. Má-li však sloveso vyjádřenou značku shody s objektem, objekt nemusí být realizován v první pozici za slovesem. Povýšený objekt (nebo aplikativní objekt (applied object)) aplikativních konstrukcí v čičevštině se realizuje bezprostředně po slovese, pokud sloveso nemá vyjádřenou značku shody; je-li značka shody s objektem vyjádřena, může být objekt realizován i jinde nebo nemusí být vyjádřen vůbec, srov.:

(21) Amayi [a-ku-mu-tumb-ir-a mtsuko]^VP Žena(1) SUBJ(1)-PRAES-OBJ(1)-lít-APPL-ASP šálek(3) (mwana). dítě(1) „Žena mu (dítěti) lije šálek.“ (Příklad z Kroeger 2004: 67.)

Zde sloveso v (21) vykazuje shodu v rodě s hlavním objektem (dítě), který je realizován mimo hranice slovesné fráze, nebo může dokonce zůstat zcela nevyjádřen. Dále je třeba probrat údaje o pasivizaci, které rovněž potvrzují, že povýšené termy v aplikativních konstrukcích jsou přímými (nebo hlavními) objekty, srov.:

(22) a. Ndodo i-ku-yend-er-edw-a. hůl(9) SUBJ(9)-PRAES-chodit-APPL-PASS-ASP „S holí se chodí.“ b. *Ndodo i-ku-yend-edw-a (ndi). hůl(9) SUBJ(9)-PRAES-chodit-PASS-ASP s („S holí se chodí“), srov.

¹² Čičevština má složitý systém rodových kategorií, který tvoří 18 rodových tříd; při glosování se rodová třída označuje arabskými číslicemi v závorkách.

77

KRISTINA LENARTAITĖ

V pasivní větě (22a) (pasivní sloveso je označeno příponou -idw- ~ -edw-) je subjektem term sémantické role nástroje ndodo, avšak sloveso této věty má také aplikativní příponu (-er-), která ukazuje, že ndodo je povýšeným objektem; srov. věty (20a) a (20b), v nichž je daný term postupně okolnostním určením a objektem. Sloveso věty (22b) nemá aplikativní příponu, která by ukazovala, že ndodo je povýšeným objektem, a proto je v pasivní větě nemožné i jeho přesunutí do pozice subjektu. Predikát aplikativních ditranzitivních vět, jako je (19b), by umožňoval realizovat v pozici subjektu v pasivní konstrukci pouze objekt se sémantickou rolí příjemce, nikoli objekt se sémantickou rolí tématu (tj. primární objekt).

Shrňme tedy: účelem aplikativních konstrukcí je povýšit okolnostní term do syntaktické pozice objektu. Tento proces je vždy doprovázen změnami ve struktuře predikátu, které jsou v čičevštině vždy označeny vyjádřenou aplikativní příponou. Lokativní alternace v němčině, probírané v oddíle 1.1, se jevu aplikativních konstrukcí velmi podobají (viz také poznámku pod čarou 6). V tomto článku se aplikativní konstrukce využívají nejen k doložení široké rozmanitosti jevů alternace diateze, ale především proto, že je různé teoretické modely často používají k podložení svých hypotéz o jiných jevech alternace argumentů.

1.4. Shrnutí

Po přehledu všech zkoumaných jevů lze shrnout a porovnat, jak se v nich odrážejí následující aspekty: (i) změny významu a funkcí alternujících vět, (ii) kterých syntaktických pozic se změny vyjádření týkají a (iii) jak se změna statusu argumentů odráží ve struktuře slovesa. Při pohledu na všechny zkoumané případy je nejprve patrný parafrastický vztah mezi alternujícími větami; obecně lze o všech těchto jevech říci, že fungují jako gramatikalizované prostředky vyjadřování změn aktuálního členění. Typické případy aktivně-pasivních alternací zahrnují změny vyjádření obou hlavních syntaktických pozic — subjektu i přímého objektu. Aplikativní alternace umožňují variabilní vyjádření pouze přímého objektu. Různé případy alternace vyjádření argumentů probírané v oddíle 1.1 umožňují variovat vyjádření subjektu a/nebo přímého objektu. Kromě toho, jestliže jsou změny syntaktického statusu argumentů v aktivně-pasivních a aplikativních alternacích vždy

78

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

zatímco jsou označovány ve struktuře slovesa, ostatní alternace vyjádření argumentů se v tomto ohledu chovají velmi různorodě: například naprostá většina případů lokativních alternací v němčině je označena předponou slovesa be-, v anglických alternacích sloveso nikdy nemá žádný vnější ukazatel, litevština se zde chová nejednotně — stejné sloveso často umožňuje alternaci jak bez jakýchkoli ukazatelů, tak s odpovídajícím předponovým derivátem, existuje však také mnoho případů, kdy lze jednu z alternujících konstrukcí vytvořit pouze s odpovídajícím předponovým slovesem. Tyto rozdíly související s označováním alternačních procesů ve struktuře slovesa zacházejí různé teoretické modely různě. Je zřejmé, že všechny zkoumané jevy mají mnoho společného, ale je to skutečně dostatečný důvod k jejich srovnávání a hledání společných principů, které tyto procesy řídí? Ani na tuto otázku nelze dát jedinou odpověď. Pokud však jako základ pro vymezení všech zkoumaných jevů zvolíme pojem diateze, můžeme tyto jevy chápat jako různá schémata uspořádání syntaktických pozic sémantických proměnných (termů) zaváděných jedním slovesem. Důsledné setrvání u tohoto stanoviska dále dokonce umožňuje chápat všechny tyto jevy jako podkategorie jedné superkategorie — kategorie slovesného rodu — pokud je rod definován jako inflexní¹³ (inflectional) kategorie, která specifikuje modifikace základní diateze slovesného lexému (Mel’čuk 1993: 11). Zde je třeba upozornit na to, že jedna diateze se v takovém případě chápe jako základní (basic) a ostatní jako její modifikace, což se nejčastěji vyjadřuje příslušným ukazatelem ve slovesném lexému¹⁴.

¹³ Pojem „inflexní kategorie“ je zde třeba chápat poněkud jinak, než je obvyklé (tj. nikoli jako paradigma úplných morfologických opozic), protože například v litevštině je opozice činného a trpného rodu charakteristická pouze pro participia, nikoli však pro určité slovesné tvary, a rozdíly v rodovém významu se vyjadřují slovesným spojením; to je jedním z důvodů, proč je opozici činného a trpného rodu v litevštině vhodnější hodnotit jako sémantickou kategorii, nikoli jako inflexní. Navíc v litevštině nelze stanovit přísnou paradigmatickou korespondenci mezi činnými tvary a odpovídajícími trpnými tvary (srov. Holvoet & Semėnienė 2004: 36–41). „Inflexnost“ rodu je zde třeba spojovat s odpovídajícím označováním, které nejčastěji doprovází modifikace základní (basic) diateze slovesa (tj. konfigurace sémantických rolí argumentů a syntaktických funkcí) ve struktuře slovesa (srov. Mel’čuk 1993: 5–13).

¹⁴ To, že v některých případech alternací v některých jazycích sloveso nemá žádný dodatečný ukazatel, se nepovažuje za důvod k oddělení takových případů od těch, které příslušné ukazatele mají (srov. Mel’čuk 1993: 25–29).

79

KRISTINA LENARTAITĖ

Z této perspektivy je srovnávání zkoumaných jevů skutečně opodstatněné.

2. PŘEHLED TEORETICKÝCH MODELŮ

Než přejdeme k přehledu stanovisek různých teoretických modelů k otázce diatetických alternací, je třeba zdůraznit, že hlavní pozornost bude věnována případům alternací vyjádření argumentů (tj. jevům probíraným v oddíle 1.1), zatímco alternace aktivní/pasivní a aplikativní budou nejčastěji využity pro účely argumentace. Jak již bylo uvedeno v úvodní kapitole, všechny probírané teoretické modely lze rozdělit do dvou skupin — konstrukční modely a všechny ostatní, pro které by bylo obtížné najít společné označení.

2.1. Modely generativní gramatiky, relační gramatiky a „lexikálních pravidel“

Všechny tyto teoretické modely spojuje to, že se na jedné či druhé úrovni, například na úrovni věty nebo na úrovni sémantické struktury predikátu, tj. lexikálně-sémantických reprezentací, snaží vymezit vztah, který spojuje alternující konstrukce. Nejprve proberme modely, v nichž se předpokládá několik úrovní organizace syntaktických reprezentací, jako je tomu například v generativní a relační gramatice. V generativní gramatice se rozlišují dvě úrovně syntaktické struktury — hlubinná struktura (deep structure) a povrchová struktura (surface structure) — první z nich vytváří základ pro sémantickou interpretaci věty, zatímco druhá je základem pro fonologickou reprezentaci. Transformace působí mezi těmito dvěma úrovněmi. Například se zde tvrdí, že odpovídající aktivní a pasivní konstrukce mají společnou hlubinnou syntaktickou strukturu; při realizaci pasivní konstrukce se však ještě před organizací povrchové struktury uplatňují zvláštní transformační pravidla přesunu jmenné fráze¹⁵ (NP movement) (srov. Radford 2002: 420–435). Tomuto teoretickému modelu je podobná relační gramatika, pouze na rozdíl od generativní gramatiky, v níž predikát a

¹⁵ Zde se tento termín interpretuje v čistě syntaktickém smyslu a zahrnuje pouze doplnění slovesa (slova nebo jejich spojení).

80

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

Vztahy termů se vymezují prostřednictvím jejich strukturální konfigurace (například subjektový vztah má jmenný výraz přímo dominovaný uzlem věty, zatímco objektový vztah jmenný výraz přímo dominovaný slovesnou frází); v relační gramatice naproti tomu vztah termů k predikátu — subjekt, objekt a nepřímý objekt — funguje v syntaktickém popisu přímo, tedy jako primitivní pojmy, které nelze odvodit z ničeho ani definovat na základě jiných prvků. V relační gramatice se na každé úrovni syntaktické reprezentace neboli vrstvě (stratum) identifikují gramatické funkce termů a pravidla vymezující příslušné změny gramatických funkcí propojují danou reprezentaci s předchozí, základní (underlying) reprezentací a znovu určují gramatické funkce termů, pokud daná reprezentace není výchozí úrovní, tj. pokud zahrnuje více než jednu vrstvu (Blake 1990). Například se zde tvrdí, že pasivní konstrukce sestávají alespoň ze dvou vrstev, srov.:

(23) a. John sent the letter to Mary. „John poslal dopis Mary“ b. John sent Mary the letter. „John poslal Mary dopis“ c. The letter was sent to Mary by John. „Dopis byl poslán Mary Johnem“ d. Mary was sent the letter by John. „dosl. Mary byla Johnem poslána dopis“ (Příklady z Perlmutter & Postal 1986: 92–93.)

Za jednovrstvou lze považovat pouze větu (23a), v níž term John plní funkci subjektu, letter funkci přímého objektu a (to) Mary funkci nepřímého objektu. Věta (23b) je dvouvrstvá. V konečné vrstvě, kterou daná věta reprezentuje, mají její termy tyto gramatické funkce: John — subjekt, Mary — přímý objekt a letter — chômeur (francouzsky „nezaměstnaný“), avšak základní vrstvou této reprezentace je věta (23a), která odráží výše popsané odlišné rozložení gramatických funkcí termů. Věta (23c) je dále pasivním protějškem věty (23a), zatímco věta (23d) je pasivní variantou věty (23b). Věta (23c) je dvouvrstvá, protože její základní reprezentací je jednovrstvá reprezentace věty (23a); funkce termů jsou v ní rozloženy takto: letter — subjekt, (to) Mary — nepřímý objekt a (by) John — chômeur. Pasivní věta (23d) však zahrnuje tři

81

KRISTINA LENARTAITĖ

vrstvy, protože už její základní reprezentace (23b) byla dvouvrstvá; funkce termů jsou ve větě (23d) rozloženy takto: Mary — subjekt, letter — chômeur, (by) John — chômeur (srov. tamtéž, 92–95). Dvojice vět (23a) a (23b) představuje případ „dativních“ alternací (srov. věty (10) v oddílu 1.1.), takže v relační gramatice se věty realizující jak „dativní“, tak aktivní/pasivní alternace posuzují stejně — jedna je základní vzhledem k druhé (odvozené). Zdá se však, že v relační gramatice není vymezen jeden důležitý aspekt: jak se vzhledem k reprezentacím různých vrstev mění pozice příslušného predikátu; zda zůstává stejná (což je vzhledem ke změně gramatických funkcí termů sotva možné), nebo zda se změny predikátu mají automaticky projevit změnami gramatických funkcí termů. Kromě toho se zde, jak se zdá, vůbec neberou v úvahu morfologické změny struktury predikátu vyjadřované v příslušných alternujících konstrukcích (například značky pasivního tvaru apod.) — pravděpodobně se od nich abstrahuje, stejně jako od lineárního uspořádání slov ve větě (srov. Blake 1990: 2).

Vrátíme-li se k tomu, jak generativní gramatika zachází s diatezovými alternacemi, které nás zajímají, je třeba poznamenat, že derivační vztah se zde jednoznačně stanovuje pouze mezi aktivními a pasivními alternacemi; v případě takzvaných lokativních a „dativních“ alternací však různí badatelé předkládají odlišné interpretace, a to i v rámci jednoho teoretického modelu. Například ve variantě probírané gramatiky Government & Binding Projekční princip (Projection Principle) stanoví, že všechny lexikální vlastnosti slovesa musejí být zakódovány na začátku derivace, tedy již v hloubkové struktuře. Subkategorizační vlastnosti každého slovesa (tj. jeho doplnění, jejich typ — realizovaný předložkovou frází (PP) nebo bez předložky (NP) — a pořadí lineárního uspořádání doplnění ve větě (Radford 2002: 339–361)) lze předpovědět z tematických vlastností jeho argumentů, a proto se tematické role (například agens, téma atd.) podílejí na uspořádání syntaktické projekce slovesa. V případě alternací ve vyjadřování argumentů pak vyvstává zásadní otázka, zda existuje několik sloves, z nichž každé různě specifikuje tematické role spojené s odlišnými syntaktickými strukturami, nebo zda existuje pouze jedno sloveso, které je spojeno s jedinou syntaktickou strukturou, přičemž druhá struktura se považuje za odvozenou z první. Jelikož jev alternací zahrnuje mnoho různých případů, není překvapivé, že se u některých uplatňuje jedna z uvedených strategií a u jiných druhá. Pokud jde o lokativní alternace (příkla-

82

Diатеzės alternacijos iš skirtingų teorinių modelų tyrimų perspektyvos

dy například a. I loaded hay onto the truck „naložil(a) jsem seno na vůz“ a b. I loaded the truck with hay „naložil(a) jsem vůz senem / sena“), častěji se má za to, že základem těchto realizací jsou různá slovesná lexémata (srov. Radford 2002: 372–384). Pokud jde o „dativní“ alternace (srov. (10), (23ab)), shoda nepanuje¹⁶, proto tento případ prozkoumejme podrobněji. Jsou-li „dativní“ alternace považovány za propojené derivačním vztahem, pak se právě konstrukce s dvojím objektem (10b, 23b) považuje za odvozenou z „dativní“ konstrukce (10a, 23a). Pokud se naopak probírané případy pokládají za lexikální alternace (tj. za syntaktické projekce různých slovesných lexémů, které nejsou spojeny derivačním vztahem), jako důvody pro takový přístup se často uvádějí tyto aspekty: (i) derivační operace se obvykle vyznačují pravidelností a produktivitou, zatímco „dativní“ alternace postrádají obojí (zahrnují pouze slovesa z určitých sémantických skupin, avšak i v rámci těchto konkrétních skupin je obtížné vymezit omezení, která alternace povolují či nepovolují); (ii) konstrukce spojené derivačním vztahem nejsou slučitelné s působením Projekčního principu (viz výše). Zastánci derivačního vztahu tvrdí, že bez uznání derivace by nebylo možné adekvátně vysvětlit ani tak pravidelné a produktivní alternace, jako jsou aplikativní alternace (viz oddíl 1.3.); ty se ostatně využívají k vysvětlení procesů, jimiž se realizují „dativní“ alternace. Již jsme viděli, že s aplikativními alternacemi byly srovnávány lokativní alternace v němčině, u nichž se jedna z konstrukcí nutně realizuje se slovesem obsahujícím předponu be- (viz oddíl 1.1. a srov. poznámku 6). Aby se tedy doložil transformační přesun dativu v konstrukcích s dvojím objektem, bylo rozhodnuto vykládat tyto konstrukce v angličtině a dalších germánských jazycích jako realizace nulového aplikativního sufixu. Jinými slovy, predikát konstrukcí s dvojím objektem se odvozuje z predikátu příslušné „dativní“ konstrukce, realizuje se však s nulovým morfologickým derivačním markerem, tedy s nevyjádřeným derivačním markerem. Především to umožňuje zahrnout analogické jevy v různých jazycích a vysvětlit je jednotným způsobem; tento výklad navíc pomáhá řešit některé problémy vznikající v generativním popisu: je-li v „dativní“ konstrukci (srov. 10a, 23a) realizována předložková fráze,

¹⁶ Odlišné hodnocení lokativních a „dativních“ alternací zřejmě do značné míry vyplývá z toho, že jejich konstrukce zaujímají odlišné postavení vzhledem k aspektu parafrázovatelnosti; podrobněji viz oddíl 1.1.

83

KRISTINA LENARTAITĖ

Jestliže jsou předložky, jak se tvrdí, lexikalizovány v hloubkové struktuře a neumožňují transformací přesunout jimi řízené jmenné fráze do pozice přímého objektu, zdá se to být v rozporu s transformačním původem konstrukce dvojího objektu — protože právě zde se v pozici přímého objektu realizuje ona jmenná fráze (srov. 10b, 23b), která je v odpovídající „dativní“ konstrukci s předložkou (10a, 23a) vyjádřena jako předložkový doplněk (její komplement). Tento problém se však řeší, pokud derivace konstrukce dvojího objektu zahrnuje nulový predikátový afix, který nahrazuje směrovou předložku „dativní“ konstrukce a nese sémantický rys CESTY (PATH)¹⁷, přičemž odpovídající transformace v konstrukci dvojího objektu povyšuje nepřímý objekt hloubkové struktury (předložkový doplněk „dativní“ konstrukce) do pozice přímého objektu. Efekt aplikativního nulového afixu lze navíc přirovnat ke „konverzi“ v derivační morfologii, kdy se například v angličtině také pomocí nulového afixu „konvertují“ lexikální adjektiva na slovesa, srov. brown ‚hnědý‘ a brown ‚barvit na hnědo‘. Tím se problém neproduktivnosti „dativních“ alternací přesouvá na lexikální úroveň (podrobněji viz Emonds & Whitney 2006: 73–144). Lze si snadno představit, jak by se taková interpretace dala uplatnit na jiné typy alternací, například na lokativní alternace.

Na tomto místě by bylo vhodné probrat poněkud odlišný, ale rovněž s proměnou statusu předložkových frází v alternujících konstrukcích související jev — atypické pasivní konstrukce neboli předložkové pasivní konstrukce (prepositional / non-canonical / peculiar passive / pseudopassive), srov.:

(24) a. S touto lžící se jedlo.

‚S touto lžící se jedlo‘

b. V této hospodě se předtím nekouřil hašiš.

‚V této hospodě se předtím nekouřil / nekouříval hašiš‘

(Příklady z Kageyama 2006: 88–90.)

c. V tomto hrnci se vařilo (po generace Smithů).

‚V tomto hrnci se vařilo ([po celé] generace Smithů)‘

d. V této posteli se nespalo (nikým).

‚V této posteli nikdo nespal‘

(Příklady z Anderson 1997: 202.)

¹⁷Na přesném umístění nulového afixu v konfigurační struktuře nepanuje shoda, panuje však shoda v tom, že by měl být přímo dominován uzlem V (Emonds & Whitney 2006: 73–144).

84

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

(25) a. Jeskyně jsou obývány zvířaty.

(Příklad z Ambrazas, red., 1997: 322.)

b. Tento pokoj byl jím obýván.

c. Tato lžíce je tebou používaná k jídlu.

d. Tato cesta už se nyní (lidmi) nepoužívá k jízdě.

e. Štěňátku se dodnes nic nedalo.

(Příklady z Jablonskis 1997: 132, 140.)

Tyto příklady z angličtiny a litevštiny ukazují, že jako podmět pasivních konstrukcí mohou být v netypických případech realizovány recipientní / beneficientní (25e), instrumentální (24a, 25c) nebo lokativní (24b–d, 25abd) okolnostní termy. Na první pohled se může zdát, že podmětové substantivní fráze v anglických pasivních konstrukcích (24) (srov. this spoon, this pot) odpovídají v aktivních konstrukcích předložkovým konstrukcím (například with this spoon, in this pot) a že předložka by zde měla bránit tomu, aby její doplnění bylo transformací přesunuto do pozice podmětu (stejně jako v případě výše probíraných „dativních“ alternací); kromě toho je transformace přesunu NP (substantivní fráze) do pozice podmětu pasivní konstrukce možná pouze z první pozice za slovesem (v níž se obvykle realizuje přímý předmět). Tak tomu ale není: doplnění předložky ve odpovídající pasivní konstrukci zastává funkci podmětu a předložka navíc v takové pasivní konstrukci obvykle nikam nemizí. Tyto případy pasivizace lze vysvětlit pomocí pravidla reanalýzy: v hluboké syntaktické struktuře pravidlo reanalýzy po procesu lexicalizace (tj. poté, co byly lexicalizovány předložka i její doplnění) umožňuje nově interpretovat vztahy mezi jednoduchým slovesem a jeho nepřímým komplementem (okolnostním termem), vyjádřeným předložkovou konstrukcí; například původní struktura konstituentů před reanalýzou [V eat] [PP with [NP spoon]]], se po reanalýze mění na [V eat with] [NP spoon] (Radford 2002: 427–432). Po takové reanalýze se tedy jednoduché sloveso mění ve složené a v substantivu, které se nachází v první pozici za slovesem, už nic nebrání tomu, aby bylo během transformace přesunuto do pozice podmětu. Jak by však bylo třeba vysvětlit anglickou větu (24b), v níž se substantivum pub přesouvá do pozice podmětu nikoli z první pozice za slovesem (v této pozici se i v pasivní konstrukci realizuje přímý předmět hash), nýbrž z pozice okolnostního určení, a jak je třeba interpretovat obdobné litevské konstrukce? V litevštině jsou všemi podměty pasivních vět v odpovídajících aktivních

85

KRISTINA LENARTAITĖ

V těchto větách by byly označeny nepřímými pády (lokálem – (25ab), instrumentálem — (25cd), dativem — (25e)). V generativní gramatice lze nepřímé pády interpretovat jako předložkové konstrukce s nulovou předložkou (Emonds & Whitney 2006: 78), takže se zdá, že analýza litevských atypických pasivních konstrukcí by se neobešla bez nulových afixů, které by bylo třeba postulovat přímo ve struktuře predikátu pasivní konstrukce. Dále je třeba upozornit na to, že v případě probíraných anglických vět (s výjimkou věty (24b)) je jméno řízené předložkou po reanalýze interpretováno nejen jako samostatná NP, která zaujímá první pozici za slovesem, ale také jako přímý objekt (který se obvykle identifikuje právě vzhledem k této pozici). V případě litevských vět je obtížnější prokázat i to, že podmětová jména v atypických pasivních větách byla před přesunem do této pozice interpretována jako přímé objekty¹⁸. Zde je třeba ještě připomenout, že alternace realizace argumentů, které umožňují variaci v realizaci přímého objektu, realizují také v pasivních konstrukcích jako podměty různé argumenty, srov.:

(26)(= 4) a. Matka dítěti (při-, na-)táhne čepici.

b. Matka dítě přikryje čepicí.

(27) a. Čepice je (matkou) (při-, na-)tahována dítěti.

b. Dítě je (matkou) přikrýváno čepicí.

Pasivním protějškem věty (26a) je (27a) a věty (26b) — (27b). Možnost realizovat oba termíny (čepici i dítě) jako podměty pasivních vět pouze potvrzuje, že jde o přímé objekty; z toho by však mohl vyplývat i další závěr — podměty pasivních vět jsou nutně přímými objekty odpovídajících aktivních konstrukcí¹⁹ (bez ohledu na to, zda tuto pozici zaujímaly již od samého

¹⁸Ačkoli by v litevštině bylo teoreticky možné například pro větu (25a) vytvořit lexém gyventi-kame, který by řídil přímý objekt, jenž je v pasivní konstrukci přesunut do pozice podmětu, přesto by nešlo o přímý objekt v obvyklém smyslu tohoto termínu (Holvoet 2009: 14). Pokud jde dále o tranzitivnost litevských predikátů umožňujících atypické pasivní konstrukce a o předpoklad, že podměty takových pasivních vět by měly být před realizací v této pozici chápány jako přímé objekty, srov. Lenartaitė (2009: 80).

¹⁹Také pasivní varianty konstrukcí s anglickými „dativními“ alternacemi se liší, srov. věty (23). V generativní gramatice se zastává názor, že pasivizace nepřímého objektu (neoznačeného žádným dativním pádem) je možná

86

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

nejprve, nebo až po povýšení). Jak ale v takovém případě vysvětlit věty (25e) a (24b), v nichž se v pozici subjektu realizují hlubinněstrukturní nepřímý (recipientní / benefaktivní) objekt (šunelis) a příslovečné určení (lokativ) (in this pub), ale v pozici přímého objektu se v pasivních konstrukcích vyjadřují také termy nieko, hash? Zdá se, že po odstranění příslušného termu z prominentní (subjektové) pozice se o ni mohou ucházet nejen termy realizované v pozici přímého objektu, ale i další termy (srov. také poznámku 10).

Viděli jsme, že v obou probíraných modelech se jevy alternace diateze, které nás zajímají, vysvětlují jako povrchové struktury odvozené z jedné výchozí syntaktické struktury (v generativní gramatice z hlubinné struktury neboli báze, v gramatice relační z počáteční vrstvy (initial stratum)) (nebo v případě gramatiky relační jako nové vrstvy vzhledem k počáteční vrstvě). V generativní gramatice se jako jedna z největších předností transformační analýzy pasivizace či jiných alternací často uvádí, že v takovém případě je třeba stanovit selekční omezení pro jednotlivé predikáty pouze jednou — v hlubinné struktuře. Kdyby alternující věty nebyly generovány na základě jedné báze, bylo by nutné stanovovat samostatná omezení pro aktivní / pasivní a jiné alternující věty. Derivace však v těchto i v modelech „lexikálních pravidel“, jimiž se budeme zabývat záhy, naráží na jeden problém: zatímco v případě aktivních / pasivních a aplikativních alternací není směr derivace sporný, u dalších případů alternace vyjádření argumentů není v tomto ohledu vždy tak jednoznačný.

Lexikální pravidla jako alternativa k transformačním pravidlům určují příbuznost jednotlivých lexikálních jednotek, tj. tato pravidla určují, jak

přesunutím příslušné jmenné fráze (NP) pouze z pozice, v níž již byla povýšena¹ na přímý objekt (Emonds & Whitney 2006: 96–98).

Pokud jde o další okolnosti, které vedou ke vzniku atypických pasivních konstrukcí, například o sémantickou povahu (vnitřní strukturu) jejich predikátů, lze pozorovat, že predikáty aktivních protějšků takových pasivních konstrukcí bývají nejčastěji intranzitivní; navíc se předpokládá, že takové pasivní konstrukce umožňují pouze neergativní slovesa (tj. intranzitivní slovesa, jejichž povrchový subjekt je zároveň subjektem hlubinné struktury, například mąstyti, kalbėti, atsistoti aj.), nikoli však slovesa neakuzativní (tj. intranzitivní slovesa, jejichž povrchový subjekt je zároveň objektem hlubinné struktury, například skęsti, degti, mirti aj.) (srov. Blake 1990: 29–34). Ne všechna neergativní slovesa angličtiny však umožňují předložkové pasivní konstrukce (Levin 1993: 86).

87

KRISTINA LENARTAITĖ

slova z různých tříd (například slovesa a jejich nominalizace) mohou být navzájem spojena příbuzenským vztahem na fonologické, syntaktické a sémantické úrovni. Existují dvě strategie uplatňování lexikálních pravidel, podle nichž lze klasifikovat takzvané modely „lexikálních pravidel“: (i) lexikální pravidla mohou spojovat lexikální jednotky, které mají jednu a tutéž lexikálně-sémantickou reprezentaci, ale odlišné syntaktické realizace (například v lexikálně-funkční gramatice); (ii) lexikální pravidla mohou definovat vztah mezi lexikálními jednotkami s odlišnými, avšak systematicky souvisejícími lexikálně-sémantickými reprezentacemi (například ve výzkumech Levinové a Rappaport Hovavové a Pinkera).

V lexikálně-funkční gramatice (Lexical-Functional Grammar) reprezentuje argumentová struktura každého predikátu sémantické funkce jeho n argumentů, které lze gramaticky interpretovat, a každému argumentu predikátu je v lexikální formě přiřazena gramatická funkce. Sémantické funkce reprezentované predikátem musí být slučitelné se všemi sémantickými interpretacemi subjektů, objektů a dalších gramatických argumentů, které jsou s daným predikátem spojeny. Jde o požadavek sémantické slučitelnosti, jenž v lexikálně-funkční gramatice nahrazuje selekční omezení generativní gramatiky (viz výše). Podívejme se nyní, jak tento model zachází s jevy, které nás zajímají. Například aktivní / pasivní alternace v typických případech zachovávají tutéž argumentovou strukturu predikátu (a tedy i tatáž selekční omezení); liší se pouze tím, že se ve srovnání s aktivním predikátem mění rozdělení gramatických funkcí mezi argumenty pasivního predikátu — pasivizace přerozděluje gramatické funkce týchž argumentů. Požadavky na sémantickou slučitelnost tedy nejsou porušeny. Lexikálně-funkční gramatika uplatňuje selekční omezení na sémantiku argumentové struktury predikátu, zatímco generativní gramatika tato omezení chápe jako soubor sémantických rysů vymezených s ohledem na relevanci pro gramatiku (například [abstraktní], [živý] aj.), na jejichž základě se omezení stanovují. Dále zákon Funkční úplnosti (Functional completeness) vyžaduje, aby každý argument predikátu byl spojen s funkčním argumentem (tj. gramatickou funkcí) typu specifikovaného lexikální formou slovesa. Například věta *John admired „John obdivuje“ je v angličtině nepřípustná, protože zde není vyjádřen funkční argument — objekt — spojený s druhým argumentem lexikální formy ‚ADMIRE ((SUBJ), (OBJ))‘. Kromě toho zákon Funkční kohe-Functional cohe-

88

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

rence) zákon vyžaduje, aby každý významový funkční argument typu specifikovaného lexikální formou slovesa byl povinně spojen s argumentem predikátu. Například věta Fred sent John Mary „Fred poslal Mary Johnovi“ je funkčně koherentní, protože všechny tři funkční argumenty — subjekt Fred, objekt John a druhý objekt Mary — lze v lexikální formě vyjadřující ‚SEND ((SUBJ), (OBJ), (OBJ2))‘ spojit s odpovídajícími argumenty predikátu (Bresnan 1982a: 39–49). V lexikálně-funkční gramatice se tedy aktivní / pasivní alternace hodnotí jako dvě různé syntaktické projekce jedné lexikálně-sémantické reprezentace; příslušná aktivní a pasivní slovesa se přitom pokládají za samostatné lexikální jednotky. Pasivní věta může být navíc generována přímo, nezávisle na odpovídající aktivní větě, pokud příslušné pasivní sloveso existuje v lexikonu. Funkce pravidla pasivizace jsou následující: odvodit z aktivního slovesa pasivní sloveso a současně vyjádřit systematický vztah mezi těmito dvěma lexikálními jednotkami. Schematicky lze pravidlo pasivizace pro typické případy znázornit takto:

(28) (SUBJ) → (OBLagt)

(OBJ) → (SUBJ).

Toto pravidlo je třeba vykládat takto: každá reference k objektovému vztahu (OBJ) základní lexikální jednotky se v odvozené lexikální jednotce mění na referenci k subjektovému vztahu (SUBJ) a současně se každá reference k subjektovému vztahu (SUBJ) základní lexikální jednotky mění na referenci k obvodovému vztahu (OBLagt) (Bresnan 1982a: 2–86; Kroeger 2004: 53–63). V tomto modelu se obdobně vysvětlují také „dativní“ alternace: jedné argumentové struktuře predikátu sémantických rolí agenta, tématu a cíle (goal) se přiřazují dvě různé sady gramatických funkcí, srov.:

(29) a. Fred handed a toy to the baby.

‚Fred podal hračku dítěti‘

b. Fred handed the baby a toy.

(Příklady z Bresnan 1982b:150–151.)

‚Fred podal dítěti hračku‘

c. ‚HAND ((SUBJ), (OBJ), (TO OBJ))‘

d. ‚HAND ((SUBJ), (OBJ), (OBJ2))‘.

89

KRISTINA LENARTAITĖ

Zde (29c) představuje reprezentaci gramatických funkcí věty (29a), zatímco (29d) představuje (29b). V lexikální-funkční gramatice tedy systémový vztah mezi konstrukcemi NP_to-NP (29a) a NP–NP (29b) stanovuje příslušné lexikální pravidlo, srov.:

(30) (OBJ) → (OBJ2²⁰)

(TO OBJ) → (OBJ).

Toto pravidlo stanoví, že lexikální jednotku se specifikacemi (OBJ) a (TO OBJ) (tj. objektu řízeného předložkou to), jako je tomu například ve větě (29a), lze nahradit jinou lexikální jednotkou, v níž je (OBJ) nahrazeno (OBJ2) a (TO OBJ) nahrazeno (OBJ) (Kaplan & Bresnan 1982: 173–180). V tomto modelu se obdobně vykládají i aplikativní alternace (viz oddíl 1.3.): příslušná lexikální pravidla ([X]v → [X-APPL]v; (OBL) → (OBJ); (OBJ) → (OBJ2)) zde stanovují systémový vztah mezi neaplikativními a odpovídajícími aplikativními slovesy a jimi specifikovanými gramatickými funkcemi (srov. Kroeger 2004: 68–69).

Shrňme: v lexikální-funkční gramatice se uznává, že diatezové alternace zahrnují samostatné jednovrstevné syntaktické reprezentace, avšak predikáty alternujících konstrukcí jsou nepřímo spojeny „příbuzenským“ vztahem, který definují příslušná lexikální pravidla. Derivační vztah mezi alternujícími konstrukcemi lze tedy v tomto modelu stanovit pouze nepřímo, tj. prostřednictvím derivačního vztahu, který spojuje jejich predikáty.

K další variantě takzvaných modelů „lexikálních pravidel“, v nichž lexikální pravidla definují vztah mezi lexikálními jednotkami s různými, avšak systémově propojenými lexikálně-sémantickými reprezentacemi, patří výzkumy Levinové a Rappaport Hovavové a také Pinkerovy výzkumy alternací ve vyjadřování argumentů. Levinová a Rappaport Hovavová zkoumají případy lokativních alternací. Tento výzkum vychází z předpokladu, že alternující konstrukce, které odrážejí systémové variace významu, jsou realizacemi různých lexikálně-sémantických reprezentací a že příslušná lexikální pravidla určují přiřazení různých lexikálně-sémantických reprezentací slovesa ke správným vzorcům realizace argumentů, srov.:

²⁰ V ditranzitivních konstrukcích angličtiny a dalších jazyků je hlavním objektem recipientní / beneficientní objekt (jak dokládají pasivizační efekty, pevně stanovená pozice ve větě a další rysy), zatímco objekt se sémantickou rolí tématu se v takových větách považuje za druhý objekt; v lexikální-funkční gramatice i v dalších modelech se označuje jako (OBJ2).

90

Diateses alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

(31) a. They loaded boxes onto the truck. „Naložili krabice na nákladní vůz.“ b. They loaded the truck with boxes. „Naložili nákladní vůz krabicemi.“ c. Load: [x způsobuje [y se ocitnout v z] / LOAD] „Nakládat: [x způsobuje [y být na z] / NAKLÁDAT]“ b. Load: [[x způsobuje [z dostat se do stavu]]] POMOCÍ [x způsobuje [y se ocitnout v z] / LOAD] „Nakládat: [[x způsobuje [z změnit stav]]] TAK, ŽE [x způsobuje [y být na z] / NAKLÁDAT]“

Věta (31a) zde souvisí se sémantickou reprezentací slovesa load (31c), zatímco věta (31b) s (31d). Je třeba upozornit, že pouze sémantická reprezentace (31d) přejímá a inkorporuje sémantickou reprezentaci (31c), avšak v žádném případě ne naopak. Protože v sémantické reprezentaci (31d) je lokace (z) prvním argumentem, který podléhá změnám, je vyhodnocena jako argument, který lze propojit s objektovou syntaktickou pozicí v modelu syntaktické realizace argumentů (31b). V sémantické reprezentaci (31c) je téma (y) (přepravovaný náklad) prvním argumentem podléhajícím změnám (lokace), a proto je propojeno s objektovou pozicí (31a) (Levin & Rappaport Hovav 2005: 206–208).

Jako hlavní nedostatek této studie se uvádí jednosměrnost derivace, v důsledku čehož tento model nedokáže vysvětlit, proč některá sémanticky blízká slovesa umožňují pouze jeden model realizace argumentů. Navíc se zdá, že implikace jedné sémantické reprezentace v jiné vychází především z předpokládané časové přednosti jedné události před druhou, tj. zdá se nám, že událost nakládání předchází události naplnění, neboť při nakládání něčeho do nějakého kontejneru (například sena do vozu) se nakládané věci obvykle po určitou dobu vnášejí (nebo se jinak přepravují) do daného kontejneru, a nějakou dobu trvá, než se konečně stane plným — doba nakládání jako by tyto úzce související události oddělovala. Právě tím se z velké části zakládá intuice, že tyto dvě „po sobě jdouc퓲¹ události spojuje také příčinná souvislost (bez nakládání, které nějakou dobu trvá

²¹ Ačkoli bychom se mohli oprávněně domnívat, že v takových případech byl výsledek činnosti (plný vůz sena) podmíněn provedeným nakládáním, při bližším pohledu probíhalo jak nakládání (sena), tak i naplňování vozu souběžně, tj. obě události byly až do samého konce současné.

91

KRISTINA LENARTAITĖ

po určitou dobu nebude kontejner naplněn). Takové vysvětlení se však obtížněji uplatňuje na analogické případy, v nichž je současnost událostí zjevnější, a příčinná souvislost mezi nimi se tudíž neprojevuje (srov. Iwata 2005: 375–376).

V Pinkerově modelu také příslušné lexikální pravidlo upravuje, že sloveso, jehož sémantickým jádrem (core) je,x způsobuje pohyb y / na z’, se mění v nové sloveso, jehož sémantickým jádrem je,x způsobuje, že z změní stav tak, že se y pohybuje do / na něj’ (Pinker²² 1989: 79). Ve srovnání s právě probraným výkladem je novinkou to, že u lokativních alternací může derivace probíhat oběma směry: od lokativní varianty (31a) k variantě with (31b) i od varianty with k lokativní (jde o případ „inverzní subordinace“). Směr derivace se určuje podle toho, který argument nelze vypustit, tj. který argument může být jediným objektovým komplementem: má-li sémantickou roli tématu, derivace probíhá od lokativní varianty, a má-li roli cíle (goal), pak od varianty with. Ukazuje se však, že tento testovací postup není spolehlivý, protože se vyskytují případy, kdy komplementy mohou v alternujících větách zaujímat tutéž syntaktickou pozici a oba mohou být vypuštěny (nebo nelze vypustit ani jeden). Podle Pinkera případy, jako jsou alternace se slovesem stuff ‚(na)cpávat‘, ukazují derivaci od varianty with (32b) k lokativní (32a), srov.:

(32) a. He stuffed the breadcrumbs into the turkey.

„Napchal strouhanku do krocanaᵉ

b. Nacpal krůtu strouhankou.

„Napchal krocana strouhankouᵉ

c. *Nacpal strouhanku.

d. Nacpal krůtu.

Věty (32c) a (32d) ukazují, že jediným objektovým komplementem slovesa stuff může být pouze turkey, neboť věta (32c) je negramatická, a proto je výchozí formou (32b). Sémantická reprezentace slovesa zde má složitější strukturu události (,x způsobuje, že z změní stav tak, že se y pohybuje do / na něj (z’)), a když příslušné pravidlo vymaže hlavní predikát (,x způsobuje, že z změní stav tak, že se y pohybuje do / na něj (z’)), může být podřízený predikát povýšen na hlavní predikát (Iwata 2005:

²² Referuojama iš Iwata (2005: 358).

92

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

358–375). V Pinkerově modelu jsou za „prostředníky“ mezi formou a významem považována tematická jádra (thematic cores), tj. schematické reprezentace typu události či vztahu, které tvoří významové jádro příslušné třídy sloves. Tematická jádra, například „x působí na y“ nebo „x způsobí, že y má z“, se přiřazují k odpovídajícím syntaktickým rámcům [NP V NP], [NP V NP NP]. Sloveso se tedy vyskytuje v některém syntaktickém rámci, pokud je jeho tematické jádro s tímto rámcem spojeno (ibid., 363).

Pinker navíc roztřídil anglická lokativní slovesa na ta, která alternace umožňují, a ta, která je neumožňují: některá z nich, „orientovaná na obsah“ (content-oriented), nutně vyjadřují argument označující příslušnou „přemisťovanou věc“ (locatum), zatímco jiná, „orientovaná na nádobu“ (container-oriented), nutně vyjadřují argument označující lokaci (location). Podle Pinkera jsou typy dějů, jejichž argumenty s významovou rolí cíle (goal) lze snadněji chápat jako podstupující změnu, náchylnější realizovat své cílové argumenty jako pacienty, a mohou se proto účastnit alternací (srov. Arad 2006: 474–477).

Shrneme-li, je třeba poznamenat, že v obou modelech „lexikálních pravidel“, navržených Levinovou a Rappaport Hovavovou a Pinkerem, jsou dvě různé sémantické reprezentace jednoho slovesa, spojené nepřímým derivačním vztahem, přiřazeny k různým realizacím argumentů. Ačkoli zde tedy nelze stanovit přímý derivační vztah mezi dvěma realizacemi, stejně jako v případě lexikálně-funkční gramatiky, přesto lze nepřímo, prostřednictvím lexikálních pravidel, vysledovat vztah spojující příslušné lexikálně-sémantické reprezentace. Zásadní rozdíl mezi zde probíranými modely generativní a relační gramatiky na jedné straně a modely „lexikálních pravidel“ na straně druhé spočívá v tom, že první vysvětlují rozdíly mezi alternujícími konstrukcemi na syntaktické úrovni, zatímco druhé naopak tvrdí, že rozdíly mezi alternujícími konstrukcemi jsou určovány procesy probíhajícími na sémantické úrovni, které se následně přiřazují k různým syntaktickým reprezentacím; modely „lexikálních pravidel“ jsou tedy vzhledem k syntaktickým reprezentacím jednovrstevné, zatímco modely generativní a relační gramatiky jsou vícevrstevné.

2.2. Konstrukční modely

O konstrukčních modelech lze hned na úvod říci, že jde o lingvistické modely orientované na užití, jinými slovy založené na užívání (usage-based), ling-

93

KRISTINA LENARTAITĖ

vistické modely, které uznávají procesy postupného osvojování jazyka, jež z velké části probíhají induktivní cestou poznávání (tj. od jednotlivých případů k zobecněním), a zobecnění stavějí do popředí jako hlavní mechanismus určující různé jazykové procesy. Tyto modely navíc neuznávají takový proces, důležitý pro jiné modely, jako je odvozování jedněch jazykových struktur z jiných, protože na rozdíl od dosud probíraných modelů považují konstrukční modely za základní lingvistickou jednotku konstrukce ustálené v jazykovém užívání, které již nelze dále rozložit na žádné atomické primitivy. Za konstrukce, tj. osvojené konkrétní lingvistické jednotky s vlastní formou a významem či diskurzní funkcí, se považují struktury (za konstrukce se zde pokládají také morfémy, slova a idiomy), jejichž formální nebo významové aspekty nelze zcela předvídat z jejich jednotlivých složek ani z jiných konstrukcí existujících v jazyce. Konstrukcí však může být považován i konkrétní případ spojení formy a významu, které lze zcela předvídat, pokud se užívá dostatečně často (Goldberg 2006: 5). Dále v této kapitole probereme jevy diatetických alternací z hlediska Goldbergové konstrukční gramatiky a Iwatova lexikálně-konstrukčního modelu.

Goldbergová ve své konstrukční gramatice vymezuje jako základní prostředky větného vyjádření například následující konstrukce argumentové struktury v angličtině:

(33) a. Ditranzitivní konstrukce „x způsobí, že y získá z“ Subj V Obj Obj2 Pat faxed Bill the letter. „Pat poslal Billovi dopis faxem (odfaxoval mu dopis)“ b. Konstrukce kauzovaného pohybu „x způsobí, že y se přesune do z“ Subj V Obj Obl Pat sneezed the napkin off the table. „dosl. Pat kýchnutím shodil ubrousek ze stolu“ (Goldberg 1995: 3–4).

Takové konstrukce argumentové struktury souvisejí spíše se skupinou blízkých významů než s jediným abstraktním významem, byť by bylo možné takový význam v hierarchii zděděných konstrukcí vymezit (Goldberg 1995: 108–110). V konstrukční gramatice, stejně jako v dalších variantách konstrukčních modelů, konstrukce do značné míry určují rozdíly ve významech vět a

94

Dia tezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

sloveso²³ se do konstrukce integruje pouze sémanticky. Konstrukce existují nezávisle na slovese, mají vlastní význam a specifickou syntaktickou strukturu. Například v konstrukci kauzovaného pohybu (caused motion) jsou argumentové role x, který způsobuje, že se y pohybuje do z — příčina (cause), cíl (goal), téma (theme) — přímo spojeny s konstrukcí, zatímco participantní role slovesa DÁT — dávající, dávaný, místo, kam se dává — souvisejí se slovesem. „Sloučením“ neboli integrací argumentových rolí s participantními rolemi děje vzniká složená syntakticko-sémantická struktura, srov.:

(srov. Goldberg 1995: 52)

Proces slučování argumentových rolí konstrukce a participantních rolí slovesa se řídí těmito principy: (i) princip sémantické koherence (Semantic Coherence principle): „sloučeny“ mohou být pouze sémanticky slučitelné role; (ii) princip korespondence (Correspondence Principle): každá participantní role, která je lexikálně profilována a vyjádřena, musí být „sloučena“ s argumentovými rolemi profilovanými konstrukcí. Má-li sloveso tři participantní role, může být jedna z nich „sloučena“ s rolí, která není v argumentové struktuře konstrukce profilována (Goldberg 1995: 50). Zde je třeba upozornit na to, že lexikálně profilované participantní role jsou ty, jejichž vyjádření ve větě je povinné, zatímco argumentové role profilované konstrukcemi (například příčina (agens), cíl, téma) jsou spojeny se základními syntaktickými pozicemi — podmětem a přímým předmětem.

Případy alternací se v konstrukční gramatice vysvětlují jako realizace jedné a téže slovesné významové jednotky (tj. děje chápaného na základě příslušného sémanticko-interpretačního rámce a participantních rolí, které zahrnuje)

²³ Význam slovesa se v konstrukčních modelech nutně spojuje se sémantikou příslušného sémanticko-interpretačního rámce, na jehož základě se určují omezení participantních rolí slovesa (viz Goldberg 1995: 25–31; 43–44).

95

KRISTINA LENARTAITĖ

schopnost integrovat se se dvěma či více různými konstrukcemi argumentové struktury. Například v případě anglických lokativních alternací neboli alternací spray / load, sprejovat / nakládat (srov. věty (31a) a (31b)) může být totéž sloveso load integrováno buď s konstrukcí kauzovaného pohybu (31a), nebo s kauzativní konstrukcí + konstrukcí s předložkou with²⁴; jinými slovy, dané věty je třeba považovat za realizace různých konstrukcí: věta (31a) je realizací konstrukce kauzovaného pohybu a věta (31b) realizací kauzativní konstrukce + konstrukce s předložkou with. Rozdíly ve významu alternujících vět jsou v takovém případě dány rozdíly ve významech konstrukcí (srov. Goldberg 1995: 175–179; Goldberg 2006: 34–38).

Aktivní a pasivní alternace se zde rovněž vysvětlují jako realizace různých konstrukcí. Účelem pasivní konstrukce je zastřít (shading) participantní roli nejvyššího řádu spojenou se slovesem. Konkrétní pasivní větu je tedy třeba považovat za realizaci konstrukce zastírající příslušnou participantní roli, tedy pasivní konstrukce (Goldberg 1995: 56–57). Skutečnost, že takové alternace, jako je pasivizace nebo aplikativní konstrukce, jsou obvykle provázeny morfologickou derivací, se v konstrukční gramatice vysvětluje takto: s uvedenými jevy souvisejí uzavřené třídy gramatických morfémů, například pasivní markery sloves nebo aplikativní sufixy, které lze pokládat za konstrukce argumentové struktury²⁵, takže sémantická integrace příslušného morfému se slovesem je analogická integraci konstrukce se slovesem (Goldberg 1995: 22–23). Je zajímavé, jak by se v tomto modelu posuzovaly aplikativní konstrukce jazyka čičeva probírané v oddíle 1.3: při integraci sloves se stejnou uzavřenou skupinou gramatických morfémů, přesněji řečeno s aplikativním sufixem (-ir- ~ -er-), zde totiž vznikají zcela odlišné konstrukce, například ditranzitivní (19b) a kauzativní (20b). V jiných modelech je odmítnutí derivačního vztahu, který probírané jevy na syntaktické či sémantické úrovni nějakým způsobem propojuje, v konstrukční gramatice zdůvodněno takto: (i) je lepší generovat A přímo, nikoli však

²⁴ Takovou konstrukci argumentové struktury je třeba považovat za komplexní, tedy složenou ze dvou nezávislých konstrukcí: kauzativní konstrukce a konstrukce řízené předložkou with (Goldberg 2006: 36).

²⁵ V konstrukčních modelech, stejně jako v kognitivní gramatice, neexistuje ostrá hranice mezi lexikálními a gramatickými jednotkami.

96

Di atezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

odvodit z C, pokud existuje model B, který má stejné (target) syntaktické vlastnosti jako A, ale zjevně není odvozen z C; (ii) je lepší A z C neodvozovat, pokud existuje model B, který má stejné syntaktické vlastnosti jako C, ale není vstupem (input), z něhož lze A odvodit. (Goldberg 2006: 22–25). Tím odpadá problém, s nímž se potýkají jiné modely, které derivaci na té či oné úrovni uznávají: konstrukce argumentové struktury v tomto modelu fungují jako povrchová zobecnění (surface generalizations) ve vztahu ke svým konkrétním instancím.

Za nedostatek Goldbergové konstrukční gramatiky se považuje to, že se zde jako základní lingvistická jednotka volí abstraktní konstrukce vyšší úrovně, ačkoli osvojování jazyka dětmi a další fakta ukazují, že v tomto ohledu fungují jako základní jednotky konstrukce nižší úrovně spojené s konkrétními třídami sloves. Abstraktní konstrukce vyšší úrovně nemohou existovat bez konstrukcí nižší úrovně, proto první nelze považovat za adekvátnější z hlediska psychologické reality²⁶ než druhé (Iwata 2008: 123–129). Další uváděný nedostatek souvisí s výše probíraným působením principu korespondence: zaprvé je zde, jak ukazuje použití testu vynechání, problematické určování rolí účastníků děje lexikálně profilovaných, tj. rolí účastníků, které je nutné vyjádřit; navíc tento princip podle Iwaty zčásti zdvojuje princip sémantické soudržnosti a obecně by bylo možné obejít se bez něj (tj. bez principu korespondence) (Iwata 2005: 382–387). Mohlo by se také zdát, že se v konstrukční gramatice na různých úrovních opakuje předávaná informace a že je nadbytečná: například role účastníků děje spojené se slovesem zřejmě poskytují dostatek informací také o syntaktických projekcích argumentů, avšak totéž se znovu opakuje i na úrovni konstrukcí. Tato nadbytečná informace však tvoří podstatu mechanismu instanciace, který má v kognitivní a konstrukční gramatice mimořádný význam. Účelem abstraktnějších konstrukcí (jejich funkční motivací) je schvalovat konstrukce nižší úrovně, konkrétnější, například věty, včetně nově vytvářených. Konstrukce tak plní tutéž funkci jako pravidla v generativních modelech.

²⁶ Pro konstrukční modely, stejně jako pro modely založené na užívání (usage-based), je velmi důležité, aby jimi uznávané gramatické jednotky a tvrzení byly adekvátní také z hlediska dalších psychologických a kognitivních procesů, tj. aby byly pro mluvčího / posluchače psychologicky reálné.

97

KRISTINA LENARTAITĖ

V Iwatově lexikálně-konstrukčním modelu (lexical-constructional approach), který v zásadě vychází z Goldbergové konstrukční gramatiky, jsou však všechny její hlavní aspekty poněkud pozměněny: (i) zatímco konstrukční gramatika volí za základní jednotku gramatického popisu abstraktní konstrukce vyšší úrovně, lexikálně-konstrukční model volí jako základní konstrukce nižší úrovně spojené s konkrétní třídou sloves; (ii) v konstrukční gramatice lze význam slovesa redukovat na role účastníků děje, tj. k reprezentaci významu slovesa postačují jím označované role účastníků děje, kdežto v lexikálně-konstrukční gramatice není význam slovesa omezen pouze na role účastníků, nýbrž je chápán šířeji; (iii) v konstrukční gramatice se vztah mezi slovesem a konstrukcí určuje podle toho, jak je význam konkrétního slovesa slučitelný s významem konstrukce, zatímco v lexikálně-konstrukčním modelu je důležité, jak je celý výpovědní celek, například He sprayed the wall with paint ‚Nastříkal na zeď barvu‘, slučitelný s konstrukcí konkrétní třídy sloves (srov. Iwata 2008: 123). Výhoda použití konstrukcí nižší úrovně již byla zmíněna výše; to, že parametry tradičně spojované s lexémem slovesa (například argumentová struktura) nemohou slučitelnost s konstrukcí adekvátně vystihovat, ukazují případy, kdy je tato slučitelnost zjevně určována nejen slovesem, ale i dalšími větnými prvky, tj. sloveso lze v dané konstrukci realizovat s některými substantivy, s jinými však nikoli, srov.:

(34) a. *He spread the sleeping child with a blanket. ‚Přikryl spící dítě dekou‘ b. He spread the bread with butter. ‚Namazal chléb máslem‘ (Příklady z Iwata 2008: 124.)

Obě Iwatovy práce probírané v tomto článku (Iwata 2005; 2008) se věnují problémům lokativních alternací a hlavní otázky kladené v souvislosti s těmito jevy jsou následující: proč některá slovesa lokativní alternace umožňují, zatímco jiná nikoli; z této otázky vyplývají i další: které sémantické aspekty sloves účastnících se lokativních alternací tuto možnost určují a proč. Je tedy zřejmé, že Iwatův výzkum se více zaměřuje na analýzu sémantiky lokativních alternací. Podrobněji

98

Diატезės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

po podrobnějším prozkoumání Pinkerova a dalších tvrzení, že takzvanou variantu with v páru lokativních alternací (srov. (31b)), v níž člen zastávající roli místa, stručněji lokativu, vystupuje jako objekt, lze charakterizovat jako vyjadřující „změnu stavu (lokativu)“ (change of state) vzhledem k druhé alternující větě, která vyjadřuje „změnu umístění (tématu)“ (varianta onto / into, srov. (31a)), dospěl Iwata k závěru, že charakteristika „změny stavu (lokativu)“ nemůže adekvátně popsat sémantické aspekty zkoumaného jevu, a to jak pro svou příliš obecnou povahu, tak kvůli výrazným sémantickým rozdílům mezi slovesy umožňujícími lokativní alternace a prototypickými slovesy změny stavu, jako je break ‚rozbít‘ (Iwata 2008: 22–25). Proto Iwata ve svém navrhovaném lexikálně-konstrukčním modelu zastává názor, že sémantické a syntaktické procesy lokativních alternací mohou adekvátně zachytit pouze konstrukce nižší úrovně, tj. konstrukce spojené s konkrétní třídou sloves. Variantu with lokativních alternací (31b), v níž lokativ vystupuje jako objekt, lze popsat jako realizující sémantiku slovesné třídy „cover“ ‚pokrýt‘ (a v některých případech slovesné třídy „fill“ ‚naplnit‘), zatímco varianta into / onto (31a), v níž předmět měnící umístění (locatum) vystupuje jako objekt, realizuje sémantiku slovesné třídy „put“ ‚umístit‘. Konstrukce spojená s konkrétní třídou sloves se posuzuje jako schvalující schéma²⁷ vzhledem ke konkrétním realizacím, které ji instanciují, srov.:

(35) a. The vandal sprayed paint onto the sculpture. ‚Vandal nastříkal barvu na sochu‘ b. The vandal sprayed the sculpture with paint. ‚Vandal nastříkal sochu barvou‘ (Příklad z Iwata 2008: 48.)

²⁷ V teoriích orientovaných na užívání nejsou konstrukce ničím jiným než schematickými útvary formy a významu abstrahovanými z užívacích událostí (vět). Konstrukce chápané jako schémata ustálená v užívání, zahrnující společné rysy svých konkrétních realizací, jsou v těchto realizacích ztělesněny a schvalují nové realizace odpovídající jejich specifikacím (Iwata 2008: 38). Jak konkrétní význam slovesa účastnícího se alternací, tak význam konstrukce je třeba ve vztahu ke konkrétním užívacím událostem chápat jako určité abstrakce. Význam slovesa je navíc obtížné oddělit od významu konstrukce, tj. tyto významy se překrývají. Význam konkrétního slovesa si tedy lze představit jako minimum informace, které je s daným slovesem spojeno (ibid., 87–99).

99

KRISTINA LENARTAITĖ

Věta (35a) se považuje za instanci konstrukce na úrovni slovesné třídy, která obsahuje sémantickou složku „put“ ‚dát‘, zatímco věta (35b) je konkrétní realizací konstrukce na úrovni slovesné třídy, která obsahuje sémantickou složku „cover“ ‚pokrýt‘ (ibid., 27–51). O alternacích hovoříme tehdy, když lze sémantiku téhož slovesa (jejíž specifikační hranice vymezuje příslušný sémanticko-interpretační rámec) sladit (integrovat) se dvěma různými konstrukcemi. Dalšími významnými sémantickými rysy sloves umožňujících lokativní alternace jsou holistická povaha děje a jeho tel(i)čnost (tj. předpokládané završení děje). Ve větách, jako jsou (31b) a (35b), kde lokativ vystupuje jako objekt, způsobují slovesné třídy se sémantikou „cover“ (35b) nebo „fill“ (31b), které tyto věty sankcionují, vznik další sémantické složky — holistického účinku, tedy chápání, že objekt, který je dějem zasažen, je jím zasažen celý. Například věta (35b) však připouští dvojí — holistickou i neholistickou — interpretaci: pokud jde o sochu jako umělecké dílo, i sebemenší proužek barvy na ní může být hodnocen jako změna stavu sochy, tj. jejího estetického vzhledu, a proto je možná i realizace (35b). Podle Iwaty jsou však konstrukcemi slovesných tříd se sémantikou „cover“ / „fill“ sankcionovány pouze realizace s holistickým účinkem. Tatáž věta (35b) bude tedy při holistické interpretaci hodnocena jako instance konstrukcí uvedené skupiny, zatímco pokud holistickou interpretaci nepřipouští, znamená to, že sankcionuje konstrukci nějaké jiné slovesné třídy (například sloves „znechucení“). Pokud navíc konkrétní věta, v níž je lokativ zvolen jako objekt, nepřipouští holistickou interpretaci, pak se při přísném posouzení nejedná o zcela skutečný případ lokativní alternace, protože ji nesankcionují konstrukce slovesné třídy se sémantikou „cover“ / „fill“. Podobně se vysvětluje i reflex sémantické složky tel(i)čnosti: je-li děj ve větách, v nichž je lokativ zvolen jako objekt, tel(i)cký (nedurativní / ohraničený), sankcionují je konstrukce slovesné třídy se sémantikou „cover“ / „fill“, a je-li atelický, pak konstrukce nějaké jiné slovesné třídy (ibid., 55–64).

Při rozboru případů lokativních alternací, v nichž je jedna z vět tvořena morfologicky složitějším slovesem, jako například u lokativních alternací v němčině (srov. větu (9)) nebo japonštině, postupuje Iwata nedůsledně: ve větách s německými slovesy s předponou (be-) se lokativ realizuje v pozici objektu

100

Di atezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

(9b), obecně řečeno, při přísném posouzení se nepovažují za případ lokativních alternací, protože nejsou sankcionovány konstrukcemi slovesné třídy se sémantikou „cover“ / „fill“, údajně proto, že pro ně není příznačná holistická interpretace (ibid., 2008: 152–156). Naproti tomu například ve větách s lokativním objektem v japonštině, tvořených slovesem s příponou (-tsukusu), lze realizace s těmito slovesy považovat za instance konstrukcí slovesné třídy se sémantikou „cover“ / „fill“; a protože přípona -tsukusu není gramatickým morfémem, hodnotí se tyto případy alternace stejně jako případy lokativních alternací v angličtině (ibid., 2008: 188–192).

Lexikálně-konstrukčnímu modelu lze vytknout následující: (i) označení „lokativní alternace“ by se zdánlivě mohlo vztahovat na všechny alternující věty, v nichž se v jedné z nich v pozici objektu realizuje větný člen se sémantickou rolí lokativu (v obecném smyslu), avšak Iwata má tendenci za lokativní alternace považovat pouze případy relevantní z hlediska jím stanovených sémantických omezení; (ii) zdá se, že se zde přeceňuje význam některých aspektů sémantické struktury slovesa — holističnosti a telicity. Holističnost je vždy relativní — vždy ji posuzuje mluvčí — a možnost několika interpretací (holistické / neholistické) vět, jako je (35b), právě ukazuje, že holističnost nemusí v případě lokativních alternací hrát tak rozhodující roli, jakou jí Iwata přisuzuje (k této otázce srov. také Michaelis & Ruppenhofer 2001: 23–27). Holistický sém je bezpochyby vlastní většině lokativních alternací, nikoli však všem.

Ačkoli tedy konstrukční modely nepochybně dokážou vysvětlit jevy alternace argumentů, v těchto modelech naše probírané jevy jako „alternace“ v doslovném smyslu tohoto pojmu neexistují, protože je nespojuje žádný zvláštní vztah. V konstrukčních modelech by se obecně daly za alternace označit všechny realizace, které lze vytvořit s týmž slovesem.

2.3. Závěrečné poznámky

Nyní je třeba krátce vysvětlit, proč se všechny teoretické modely probírané zde (v oddílech 2.1 a 2.2) odmítáme klasifikovat na základě derivace, tedy na derivační a nederivační. O generativní a relační gramatice i o modelech „lexikálních pravidel“ již bylo řečeno, že v nich derivační procesy

101

KRISTINA LENARTAITĖ

probíhají na různých úrovních — v prvních modelech přímo a v syntaxi, ve druhých nepřímo (prostřednictvím lexikálních pravidel) a v sémantice. Označit je všechny za „derivační“ lze tedy jen s určitými výhradami. Konstrukční modely naproti tomu nelze označovat za „nederivační“, protože odmítnutí derivace je zde spíše třeba chápat jako důsledek významnějšího rysu těchto modelů — jejich orientace na mluvčího a užití jazyka. Jak jsme viděli, derivační přístupy narážejí na řadu problémů, například na otázku směru derivace a obecně na prokázání její existence v konkrétním případě. Zastáncům konstrukčních modelů se proto jeví jako důležitější procesy, jako jsou generalizace, které zároveň umožňují posuzovat gramatické procesy ve vztahu k jiným procesům lidské mentální činnosti.

Postavení probíraných modelů vůči jevům diateze jsme již objasnili, je však ještě třeba stručně zdůraznit, jak jsou tyto modely uspořádány vůči sobě navzájem. Na základě předloženého stručného přehledu je samozřejmě obtížné určit společné styčné body generativní gramatiky, relační gramatiky a konstrukčních modelů. Na úrovni filozofického hodnocení jazykových jevů by se snad někde setkat mohly, nikoli však v rámci gramatického popisu. Modely „lexikálních pravidel“ lze naproti tomu srovnávat s konstrukčními modely: oba hledají příčiny vzniku různých realizací na sémantické úrovni, a proto uznávají pouze jednovrstevné syntaktické realizace; oba modely připisují různým realizacím různé významy (modely „lexikálních pravidel“ však tyto významy spojují s konkrétním slovesem, zatímco konstrukční modely s významy různých konstrukcí, které různé realizace sankcionují). V zásadě se liší tím, že v modelech „lexikálních pravidel“ jsou odlišné lexikálně-sémantické reprezentace alternujících konstrukcí systematicky propojeny prostřednictvím lexikálních pravidel, zatímco v konstrukčních modelech jsou různé syntaktické reprezentace spojeny pouze tím, že mají totéž sloveso; jeho role je v konstrukčních modelech ve srovnání se všemi ostatními výrazně omezená.

3. NAMÍSTO ZÁVĚRŮ

Z přehledu teoretických modelů zkoumajících diatezní alternace, který článek předkládá, vyplývá, že všechny řeší stejné či podobné problémy odlišně — každá z rozebíraných studií (a mnohé další zde nezmíněné) nahlíží zkoumané jevy z jiné perspektivy, kritizuje nedostatky ostatních a pokouší se je napravit. Na závěr proto stručně pojednám o

102

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

modelu, který jsem si zvolila pro výzkum diatezních alternací, a pokusím se tuto volbu zdůvodnit. K vysvětlení jevů střídání realizace argumentů používám univerzální aplikativní gramatiku Shaumyana (Shaumyan) (Universal Applicative Grammar) (Shaumyan 2006; 1987), v níž se podobně jako například v lexikálně-funkční gramatice vztah mezi alternujícími větami určuje na sémantické úrovni — alternující konstrukce lze propojit pouze prostřednictvím vztahu spojujícího jejich predikáty, který je vymezen příslušnými pravidly změny predikátové struktury. Jedním z prvních a nejdůležitějších úkolů zvoleného modelu je tedy prokázat, že predikátovou strukturu jedné z alternujících konstrukcí lze pokládat za základní vzhledem k predikátové struktuře druhé konstrukce.

Nejprve je velmi důležité upozornit na to, že popis aplikativní gramatiky přísně rozlišuje dvě roviny jazykových jevů — genotypovou (genotype) a fenotypovou (phenotype). Na genotypové rovině jsou reprezentovány základní univerzální rysy světových jazyků jakožto znakových systémů. K této rovině patří funkční jednotky, jako jsou predikáty a termy, i jejich abstraktní vztahy — jako operátorů, operandů či modifikátorů. Jevy genotypové roviny zkoumá genotypová gramatika, která pracuje s teoretickými konstrukty vytvořenými na základě empirických dat. Fenotypová rovina popisuje označování jevů genotypové roviny morfologickými, fonologickými a dalšími prostředky konkrétního jazyka (Shaumyan 1987: 97, 101, Desclés, Guentchéva & Shaumyan 1985: 5). Proto je při analýze diatezních alternací nutné rozlišit také dvě fáze: na genotypové rovině (tj. univerzálně) se vymezují pravidla a zákonitosti, které tyto jevy řídí, zatímco na fenotypové rovině se popisují prostředky konkrétních jazyků, jimiž se pravidla a zákonitosti genotypové roviny vyjadřují.

Změny predikátové struktury, které tvoří podstatu diatezních alternací, lze na genotypové rovině vymezit pouze prostřednictvím změn vztahů mezi predikáty a jejich termy (morfologické označování, které tyto změny provází, jako například v pasivních konstrukcích různých jazyků nebo v aplikativních konstrukcích jazyků bantuské skupiny, je totiž již jevem fenotypové roviny). Protože pojmy vymezující vztahy mezi predikáty a jejich termy, jako „subjekt“, „přímý objekt“ a „nepřímý objekt“, nelze považovat za univerzální²⁸, je třeba za účelem univerzálního vymezení diatezních alternací a dalších pro-

²⁸ Například představitelé gramatiky rolí a reference (Role and Reference Grammar) se domnívají, že syntaktické funkce lze uznat pouze v těch jazycích, v nichž existují

103

Kristina Lenartaitė

cesů se tyto pojmy v aplikativní gramatice rozkládají na dvě třídy primitivních pojmů: syntaktickou třídu prvních, druhých a třetích termů a sémantickou třídu agenta, pacienta a ne[agenta / pacienta]. Subjekt v akuzativních jazycích je prvním termem a v tranzitivních a ditranzitivních větách označuje „agenta“, zatímco v intranzitivních větách „agenta / pacienta“. Přímý objekt v akuzativních jazycích je druhým termem označujícím „pacienta“ v tranzitivních a ditranzitivních větách. V ergativních jazycích se základní gramatické funkce obvykle označují příslušnými absolutivními a ergativními pády. Absolutivem se označuje první term, který má v tranzitivních a ditranzitivních konstrukcích ergativních jazyků roli „pacienta“ a v intranzitivních konstrukcích roli „agenta / pacienta“. Ergativem se označuje druhý term, který má v tranzitivních a ditranzitivních konstrukcích ergativních jazyků roli „agenta“. Pojem „nepřímý objekt“ se vymezuje stejně pro akuzativní i ergativní jazyky; sémantická role třetího termu je však heterogenní („recipient“, „beneficient“, „adresát“ atd.), a proto se jeho význam vymezuje jako „ne[agent / pacient]“. Nepřímý objekt je tedy třetím termem, který má v ditranzitivních konstrukcích akuzativních i ergativních jazyků sémantickou roli „ne[agenta / pacienta]“ (Desclés, Guentchéva & Shaumyan 1985: 3, 66–67, 79–80). Dále porovnejme následující případy diatezního alternování v litevštině:

příklady jejich nezávislé existence na sémantických či pragmatických funkcích. Na základě údajů z jazyků, jako je acehština (acehnese / achehnese / achinese, Severní Sumatra) nebo yumas (Papua Nová Guinea), kde je výjimečná argumentová funkce v konstrukci zřejmě spojena s jeho sémantickou rolí („konatel“, „prožitel“), nikoli se syntaktickými vlastnostmi, nepovažují představitelé této gramatiky gramatické funkce subjektu a objektu za univerzální a ve svém popisu je vůbec nepoužívají. Zavádějí zde zobecněné sémantické makrorole (macroroles), které označují zobecněné typy argumentů zastávající v gramatické struktuře významné role, podobně jako argumenty logické struktury, k nimž se gramatická pravidla orientují především. Zobecněná role typu agenta se nazývá „konatel“ (actor) a role typu pacienta „prožitel“ (undergoer). Kromě toho se v této gramatice rozlišuje ještě jedna rovina organizace syntaktické struktury — rovina „syntaktické osy“ (pivot). „Syntaktická osa“ plní funkci řídicího prvku syntaktických a sémantických procesů konstrukce; například shodu v angličtině, vypuštění koreferenčního prvku a další operace řídí jeden typ jmenné fráze, který se v jiných modelech nazývá subjekt (Van Valin & LaPolla 1997: 139–141, 274–285; Foley 2007: 388–402).

104

Dia tezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

(36) a. Selátka obklopila prasnici. b. Prasnice byla obklopena selaty. (37) a. Selátka obklopila prasnici. b. Prasnice se obklopila selaty.

Věty (36) představují alternaci aktivum/pasivum, zatímco věty (37) jsou jedním z případů alternace vyjádření argumentů (srov. v oddíle 1.1. alternace vyjádření podmětu a přímého předmětu); věty (36a) a (37a) jsou tranzitivní a zde syntaktické pozice typicky korelují s příslušnými sémantickými rolemi: v obou větách výraz paršeliai, realizovaný v pozici prvního termu neboli podmětu, plní roli agenta, zatímco výraz kiaulę, realizovaný v pozici druhého termu neboli přímého předmětu, v obou větách plní roli pacienta. Naproti tomu věty (36b) a (37b) jsou již intranzitivní a zde je výraz kiaulė, realizovaný v pozici prvního termu neboli podmětu, pacientem, zatímco výrazy s rolí agenta — paršelių (36b) a paršeliais (37b) — jsou zde realizovány v příslušných adverbiálních pozicích a plní gramatickou funkci modifikátoru predikátu. Predikát intranzitivní věty může v pozici podmětu realizovat výraz se sémantickou rolí pacienta (viz výše uvedenou definici), neobvyklé však je, že výrazy se sémantickou rolí agenta, které by se obvykle měly realizovat jako podměty, jsou ve větách (36b) a (37b) adverbiálními určeními. Podívejme se ještě na následující příklad:

(38) a. Dívka sype písek na cestu. b. Dívka sype cestu pískem.

Jde o případ takzvaných lokativních alternací a ve větě (38a) vidíme typické rozložení syntaktických pozic termů a sémantických rolí, které zastávají: agent (mergaitė) je v pozici podmětu, pohybující se zasažený objekt, který lze obecně chápat jako jednu z variant role pacienta (smėlį), je přímým předmětem a lokativ (ant tako) je adverbiálním určením. Ve větě (38b) naproti tomu vidíme lokativ (taką) realizovaný v pozici přímého předmětu a pacienta (smėliu) v adverbiální pozici (instrumentálu). Shrnutím tedy můžeme říci, že v případě diatezních alternací se v jedné z alternujících vět realizuje typická konfigurace syntaktických pozic termů a sémantických rolí, které zastávají²⁹, zatímco v jiné (nebo jiných) větě je konfigurace atypická.

²⁹ Zde samozřejmě mohou vyvstat potíže s klasifikací sémantických rolí a vůbec s kritérii jejich určování. Kromě toho podle Dowtyho variabilita vyjádření argumentů, tj. roz-

105

KRISTINA LENARTAITĖ

dílně — atypická. Atypické realizace termů odrážejí změny sémantické struktury predikátu, které lze na genotypové úrovni univerzálně definovat příslušnými pravidly (nebo jinak omezeními) pro změnu struktury predikátu; ta se určují na základě změny syntaktického statusu termů predikátu a jsou jí vymezena (srov. Shaumyan 2006: 234–237). Proto lze za přímé³⁰ (například ve větách (36a), (37a) a (38a)) považovat pouze typické rozložení syntaktických pozic a rolí realizované predikátem; všechny ostatní realizace lze považovat pouze za sekundární, realizované predikátem se změněnou sémantickou strukturou ve vztahu k příslušnému predikátu s nezměněnou strukturou (srov. věty (36b), (37b), (38b)). O možnostech využití aplikační gramatiky při vysvětlování jevů alternace argumentů podrobněji viz Lenartaitė 2007.

Aby bylo možné univerzálně vymezit podstatné rysy jevů diatezní alternace, je důležité odhlédnout od jevů morfologické úrovně jednotlivých jazyků, které tyto procesy doprovázejí. Je zřejmé, že ani Goldbergové konstrukce abstraktní struktury argumentů, ani už vůbec konstrukce Iwaty spojené s konkrétní třídou sloves, ani například transformační operace pasivizace v generativní gramatice, tedy přesun jmenné fráze (NP movement) zaměřený na lineární uspořádání slov konkrétního jazyka ve větě, nemohou jevy diatezní alternace charakterizovat univerzálně. Podrobný výzkum jevů alternace argumentů v konkrétních jazycích však vyžaduje objasnit, jak pravidla a zákonitosti formulované na genotypové úrovni souvisejí s údaji na fenotypové úrovni. Údaje z výzkumu fenotypové úrovně konkrétních jazyků lze samozřejmě rovněž porovnávat a lze při tom nalézt typologicky významné obecné rysy, avšak tyto jevy lze univerzálně vymezit pouze přísně prostřednictvím genotypové úrovně

realizace argumentů v pozici podmětu nebo přímého předmětu je možná tehdy, když žádný z argumentů nemá prototypické vlastnosti agenta nebo prototypické vlastnosti pacienta (srov. Levin & Rappaport Hovav 2005: 203). Ve všech případech diatezních alternací však lze konkrétním termům predikátu nepochybně přiřadit příslušné sémantické role (jako například ve větách (38ab) je termu smėlis přiřazena sémantická role pohybujícího se zasaženého objektu, tj. tématu, kterou lze obecně chápat jako variantu role pacienta, zatímco termu takas je přiřazena sémantická role lokativu), přestože často nemají všechny vlastnosti charakteristické pro prototyp. A tyto sémantické role zůstávají nezměněny navzdory změnám diateze slovesa.

³⁰ K vztahu různých diatezí téhož slovesa, například základní diateze (basic) a jejích modifikací, srov. Mel’čuk (1993: 9–10).

106

Dia tezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

teoretické konstrukty, jak se to činí i v univerzální aplikační gramatice.

ZKRATKY

APPL — aplikativní slovesná přípona

ASP — vid

DEAGENT — deagentivní forma

N — neutrum, střední rod

OBJ — ukazatel shody (rodu) s hlavním objektem

PART — participium, příčestí

PASS — passivum, trpný rod

PL — pluralis, množné číslo

PRAES — praesens, přítomný čas

PRAET — praeteritum, minulý čas

SG — singularis, jednotné číslo

SUBJ — ukazatel shody (rodu) se subjektem

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red. 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

ANDERSON, J., M. 1997: A Notional Theory of Syntactic Categories. Cambridge: Cambridge University Press.

ARAD, M. 2006: The Spray-Load Alternation. In: EVERAERT & VAN RIEMSDIJK, eds., vol. 4, 2006, 466–478.

BLAKE, B., J. 1990: Relational Grammar. London: Routledge.

BRESNAN, J. 1982a: The passive in lexical theory. In: BRESNAN, ed., 1982, 3–86.

BRESNAN, J. 1982b: Polyadicity. In: BRESNAN, ed., 1982, 149–172.

BRESNAN, J., ed. 1982: The Mental Representation of Grammatical Relations. Cambridge, MA: MIT Press.

107

KRISTINA LENARTAITE

COMRIE, B. & M. POLINSKY, eds. 1993: Causatives and Transitivity. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins.

CHAFE [ČEJF], W., L. 2003: Značenje i struktura jazyka, Moskva: URSS.

DESCLÉS, J.-P., Z. GUENTCHÉVA & S. SHAUMYAN 1985: Passivization in Applicative Grammar. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

EMONDS, J. & R. WHITNEY 2006: Double Object Constructions. In: EVERAERT & VAN RIEMSDIJK, eds., vol. 2, 2006, 73–145.

EVERAERT, M. & H. VAN RIEMSDIJK, eds., 2006: The Blackwell Companion to Syntax, vols. 1–5. Malden–Oxford–Victoria: Blackwell Publishing.

FOLEY, W. 2007: A typology of information packaging in the clause. In: SHOPEN, ed., vol 1, 2007, 362–446.

GIVÓN, T. 1979: On understanding grammar. New York: Academic Press.

GOLDBERG, A., E. 1995: Constructions: A Construction Grammar Approach to Argument Structure. Chicago: University of Chicago Press.

GOLDBERG, A., E. 2006: Constructions at work: The nature of generalization in language. Oxford–New York: Oxford University Press.

HOLVOET, A. 2003: Aktualiosios skaidos problemos. In: HOLVOET & JUDŽENTIS, red., 2003, 79–98.

HOLVOET, A. 2009: Argumentų hierarchijos ir gramatinės funkcijos. In: HOLVOET & MIKULSKAS, red., 2009, 1–36.

HOLVOET, A. 2009: Difuziniai subjektai ir objektai. In: HOLVOET & MIKULSKAS, red., 2009, 37–68.

HOLVOET, A. & A. JUDŽENTIS, red. 2003: Sintaksinių ryšių tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 1.)

HOLVOET, A. & R. MIKULSKAS, red. 2009: Gramatinių funkcijų prigimtis ir raiška. Vilnius: Vilniaus universitetas & Asociacija „Academia Salensis“. (Acta Salensia, 1.)

HOLVOET, A. & L. SEMĖNIENĖ, 2004: Rūšies kategorija: mediumas ir pasyvas. In: HOLVOET & SEMĖNIENĖ, red., 2004, 35–60.

108

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

Holvoet, A. & L. Semėnienė, red. 2004: Gramatinių kategorijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 2.)

Iwata, S. 2005: Locative alternation and two levels of verb meaning. Cognitive Linguistics 16–2, 355–407.

Iwata, S. 2008: Locative Alternation: A Lexical-Constructional Approach. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins Publishing Company.

Jablonskis, J. 1997: Lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Jackendoff, R. 1990: Semantic structures. Cambridge MA: MIT Press.

Kageyama, T. 2006: Property description as a voice phenomenon. In: Tsunoda & Kageyama, eds., 2006, 85–114.

Kaplan, R., M. & J. Bresnan 1982: Lexical-Functional Grammar: A formal system for grammatical representation. In: Bresnan, ed., 1982, 173–281.

Keenan, E. L. & M. S. Dryer 2007: Passive in the world’s languages. In: Shopen, ed., vol. 1, 2007, 325–361.

Klaiman, M. H. 1991: Grammatical voice. Cambridge: Cambridge University Press.

Kroeger, P. R. 2004: Analyzing Syntax: A Lexical-Functional Approach. Cambridge: Cambridge University Press.

Kroeger, P. R. 2005: Analyzing Grammar: An Introduction. Cambridge: Cambridge University Press.

Lenartaitė, K. 2007: Lietuvių kalbos argumentų raiškos alternacijos ir aplikacinės gramatikos priemonės joms aiškinti. Acta Linguistica Lithuanica 57, 17–44.

Lenartaitė, K. 2009: Tiesioginiai objektai ir ditranzityvinių konstrukcijų klausimas lietuvių kalboje. In: Holvoet & Mikulskas, red., 2009, 69–98.

Levin, B. 1993: English Verb Classes and Alternations: A Preliminary Investigation. Chicago–London: University of Chicago Press.

Levin, B. & M. Rappaport Hovav 2005: Argument Realization. Cambridge: Cambridge University Press.

109

Kristina Lenartaite

Malchukov, A., M. Haspelmath & B. Comrie 2007: Ditransitive constructions: a typological overview. http://email.eva.mpg.de/~haspelmt/Ditransitive.html

Matthews, P., H. 2007: The Concise Oxford Dictionary of Linguistics. Oxford–New York: Oxford University Press.

Mel’čuk, I. 1993: Voice: Toward a rigorous definition. In: Comrie & Polinsky, eds., 1993, 1–46.

Michaelis, L. & J. Ruppenhofer 2001: Beyond Alternations: A Constructional Model of the German Applicative Pattern. Stanford: CSLI Publications.

Perlmutter, D., M. & P. M. Postal 1986: Toward a universal characterization of passivization. In: Perlmutter, ed., 1986, 3–29.

Perlmutter, D. M. & P. M. Postal 1986: Some proposed laws of basic clause structure. In: Perlmutter, ed., 1986, 81–128.

Perlmutter, D., M., ed. 1986: Studies in Relational Grammar 1. Chicago–London: The University of Chicago Press.

Pinker, S. 1989: Learnability and Cognition: The Acquisition of Argument Structure. Cambridge MA: MIT Press.

Rappaport, M. & B. Levin 1988: What to do with theta-roles. In: W. Wilkins, ed., Syntax and Semantics 21: Thematic Relations. New York: Academic Press, 7–36.

Rappaport, M. & B. Levin 2008: The English dative alternation: The case for verb sensitivity. Journal of Linguistics 44, 129–167.

Radford, A. 2002: Transformational Grammar. Cambridge: Cambridge University Press.

Shaumyan, S. 1987: A Semiotic Theory of Language. Bloomington–Indianapolis: Indiana University Press.

Shaumyan, S. 2006: Signs, Mind and Reality: A Theory of Language as the Folk Model of the World. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins.

Shopen, T., ed., 2007: Language Typology and Syntactic Description. Vol. 1: Clause Structure. Cambridge: Cambridge University Press.

110

Diatezės alternacijos iš skirtingų teorinių modelių tyrimų perspektyvos

SILVERSTEIN, M. 1976: Hierarchy of features and ergativity. In: R. M. W. DIXON, ed., Grammatical Categories in Australian Languages. Canberra: Australian Institute of Aboriginal Studies, 112–171.

TSUNODA, T. & T. KAGEYAMA, eds., 2006: Voice and Grammatical Relations. Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins.

VAN VALIN, R. D. & R. J. LAPOLLA 1997: Syntax: Structure, Meaning and Function. Cambridge: Cambridge University Press.

Kristina Lenartaitė

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio 5, LT-10308 Vilnius

[email protected]

111