JUOZO ALEKSANDRAVIČIAUS SLOVNÍK KRETINGSKÉHO NÁŘEČÍ: PRINCIPY TRANSPOZICE A SLOŽITĚJŠÍ PŘÍPADY
Slovník kretingského nářečí Juoza Aleksandravičiuse: Zásady transpozice a problematické případy
A N O T A C E
Příprava nářečního slovníku souvisí nejen s uváděním slov a ilustrací, ale také s poměrně složitými problémy souladu mezi hláskovým systémem či prozodickými prvky nářečí a spisovného jazyka a s nejednoznačnou interpretací nářečních jevů. Spolehlivá a lingvisticky podložená transpozice heslových tvarů či ilustračních příkladů podmiňuje přesné podání nářeční slovní zásoby ve slovnících, její autenticitu i vzájemnou slučitelnost s tvary spisovného jazyka. To je zvláště důležité při přípravě lexikálních zdrojů zahrnujících celý prostor litevského jazyka, jako je například Lietuvių kalbos žodynas. Přesto mohou být tytéž fonetické jevy za stejných podmínek transponovány různě, ačkoli se uplatňuje obecná zásada: transponovat přísně pravidelně podle určitého obecného zákona hláskových korespondencí.
Článek představuje několik schémat uplatnění této zásady, která vedou k různým výsledkům transpozice. Zabývá se také principy transpozice heslových slov a jejich základních tvarů uplatněnými při přípravě slovníku Juoza Aleksandravičiuse Kretingos tarmės žodyną a uvádí problematické případy transpozice.
A N N O T A C E
Sestavení nářečního slovníku souvisí nejen s problémy prezentace slov a ilustrací, ale také s poměrně delikátními otázkami ekvivalence
K L Í Č O V Á S L O V A: nářečí, severní žemaitština kretingština, nářeční slovník, transpozice.
K L Í Č O V Á S L O V A: nářečí, severní žemaitské nářečí Kretingy, nářeční slovník, transpozice.
130
Acta Linguistica Lithuanica LXVII
Page 2
Juozo Aleksandravičiaus Kretingos tarmės žodynas: transponavimo principai ir keblesni atvejai
zvukového systému nebo prozodických prvků nářečí a spisovného jazyka, jakož i nejednoznačnou interpretací nářečních jevů. Spolehlivá a lingvisticky podložená transpozice podob hesel či ilustračních příkladů určuje přesnou prezentaci nářeční lexiky ve slovnících, její autenticitu a vztah k podobám spisovného jazyka. Zvlášť důležitá je při sestavování lexikálních zdrojů pokrývajících celý jazykový prostor litevštiny, jako je The Dictionary of the Lithuanian Language. Přesto lze stejné fonetické jevy za stejných podmínek transponovat různě, i když se uplatňuje obecná zásada – transpozice v přísném souladu s ustálenými vzorci, podle univerzálního zákona ekvivalence zvuků.
Článek představuje několik schémat uplatnění této zásady, která vedou k různým výsledkům transpozice; pojednává o zásadách transpozice hesel a jejich základních tvarů uplatněných při sestavování The Dictionary of the Kretinga Dialect Juozase Aleksandravičiuse; zabývá se problematickými případy transpozice.
Lexikální poklad litevštiny dnes obohacují nářeční údaje z nářečních slovníků vydávaných každoročně, v nichž se zaznamenávají nejen nové významy slov, ale objevují se také nová slova či slovní tvary. Přesná prezentace nářeční lexiky ve slovnících, její autenticita a souvztažnost s podobami spisovného jazyka jsou zvlášť aktuální při shromažďování lexikálních zdrojů pokrývajících celý jazykový prostor litevštiny, jako je Lietuvių kalbos žodynas (dále LKŽ). Zásady transpozice vypracované při přípravě tohoto slovníku1 se přenášejí do v poslední době rychle přibývajících slovníků jednotlivých nářečí či mluv.
Spolehlivá a lingvisticky podložená transpozice fonetických jevů nářečí řeší nejen otázky prezentace slov a ilustrací, ale také někdy poměrně obtížné problémy ekvivalence zvukového systému či prozodických prvků nářečí a spisovného jazyka, nejednoznačnou interpretaci nářečních jevů apod. Nejde pouze o technický úkol při sestavování nářečního slovníku či jeho vědecké redakci, nýbrž o řešení vědeckého problému – jak transponovat nářeční tvary co nejpřesněji, aby byly nářeční rysy správně vystiženy a předešlo se takzvaným neexistujícím slovům a tvarům (takové nepřesnosti se vyskytují již od počátků přípravy LKŽ, srov. Būga 1959: 724), které zkreslují obraz fonetické, akcentové a morfologické struktury nářečních promluv. Při psaní nářečního slovníku se tedy musí lexikografická kompetence snoubit s velmi dobrou znalostí nářečí a zkušeností s dialektologickou prací, aby pochybné transponování slova nevytvářelo neexistující tvary a aby případy přebírané z jednoho lexikografického zdroje do druhého nezkreslovaly nářeční fakta či jejich interpretaci.
Zásady transpozice se obvykle probírají při představování slovníku a v zásadě se liší pouze interpretací fonetických jevů, vědeckým zdůvodněním a transpozicí
1 Srov. v instrukcích z roku 1963 pro Lietuvių kalbos žodyno je transpozici věnováno pouhých pět a půl strany (LKŽI 1963: 87–92), zatímco v roce 1980 je tato kapitola již několikanásobně rozsáhlejší (LKŽI 1980: 88–104).
Straipsniai / Articles
131
Page 3
DAIVA VAIŠNIENĖ
zdroji pravidel2. Základní princip deklarovaný v LKŽ a běžně uplatňovaný v nářečních slovnících – slova je třeba transponovat přísně pravidelně s ohledem na zvláštnosti nářeční fonetiky (a morfologie) a přihlížet k příkladům obecných hláskových korespondencí ve spisovném jazyce (Vitkauskas 2006: 35, 38) – vychází z korespondence ve spisovném jazyce3, tj. vychází se z předpokladu, že transponované formy foneticky co nejvíce odpovídají systému spisovného jazyka. Samozřejmě je třeba vyčlenit případy, kdy je hlásková změna nepravidelná a přenáší se přímo do transponované formy, tj. neuplatňuje se žádný zákon hláskové (jevu) korespondence.
Státní komise pro litevský jazyk také stanovila obecné principy transpozice, založené na korespondenci ve spisovném jazyce, ve Všeobecných požadavcích na sestavování nářečních slovníků, schválených protokolárním usnesením ze zasedání dne 21. prosince 2006 (doporučení R-4; Inf. pran., 2007-12-29, Nr. 100), tj. pravidelné zvukové zvláštnosti nářečí (mluvy) a případy posunutého přízvuku se přepisují podle systému hlásek a přízvuku spisovné litevštiny, nepravidelné zvláštnosti morfologické stavby slova a struktury slova se netransponují (viz bod 104).
Podle popsaného obecného principu transpozice by bylo možné chápat korespondenci nářečního jevu ve spisovném jazyce jako souvislý lineární proces. Vyslovená hláska nebo nějaký prozodický jev se co nejpřesněji zapíše transkripčními značkami a poté se podle stanovené fonetické zákonitosti transponuje na odpovídající prvek spisovného jazyka – hlásku, přízvukovou intonaci apod.
1 SCHÉMA
2 Přesnost a kvalita transpozice velmi závisí na rozmanitosti zdrojů, tj. na nových dialektologických výzkumech a vědeckých interpretacích nářečních jevů; srov. v instrukcích k Lietuvių kalbos žodynas z roku 1980 se při transpozici doporučuje vycházet pouze z izoglos map hlavních rysů litevských nářečí Zigma Zinkevičiuse (LKŽI 1980: 88), zatímco v opravách Lietuvių kalbos žodynas se uvádějí četnější a rozmanitější zdroje, například Lietuvių kalbos atlasas a další dialektologické práce (Vitkauskas 2006: 20).
3 V instrukcích k LKŽ z roku 1963 se používá pojem „překládat nářeční výrazy do spisovného jazyka“ (srov. LKŽI 1963: 87).
Juozo Aleksandravičiaus Kretingos tarmės žodynas: transponavimo principai ir keblesni atvejai
Samozřejmě je třeba vyčlenit jednotlivé nepravidelné změny, kdy nelze uplatnit zákon hláskových korespondencí; takových případů však rozhodně není mnoho, například lze zmínit adaptaci některých přejatých slov, nepřizpůsobení nových slov pravidelným fonetickým zvláštnostem, sporadické hláskové změny apod.5
Výsledek uplatnění obecného principu však není vždy tak jednoznačný a jednoduchý, tj. tytéž fonetické jevy lze za stejných podmínek transponovat různě při použití téhož obecného pravidla korespondence. Ve složitějších případech, kdy předkládané nářeční formy nemají žádné zvláštní znaky, které by pomohly určit přesné protějšky, navrhuje Vytautas Vitkauskas čerpat doklady z těch mluv, v nichž je protějšek jasný a nevyvolává pochybnosti (Vitkauskas 2001: 36). Tím se doklady z jednoho nářečí neinterpretují jako jednotky samostatného nářečního systému, nýbrž se začleňují do souboru nářečních protějšků a obvykle se uvádějí do souladu se systémem spisovného jazyka. Z toho vyplývá, že někdy nestačí pouze určit pravidelný protějšek; je třeba vzít v úvahu, jak bude tento protějšek fungovat v systému spisovného jazyka a jak bude souznít s protějšky v jiných nářečích.
2 S C H É M A
Rozdíly mezi oběma popsanými přístupy dobře ilustruje transpozice a a e ve slovnících podnářečí, která prodlužují přízvučné krátké samohlásky, srov.: ve slovníku kupiškénského nářečí se slovo lemã.na. transponuje jako liemėnė, nõ.mas jako nàmas. V tomto případě se uplatňuje pravidelná korespondence s ohledem na systém délky samohlásek v nářečí a s vědomím, že Kupiškénci prodlužují původně krátké samohlásky na polodlouhé a že takové byly historicky i a, e. Taková transpozice však není obvyklá – ve spisovném jazyce se původně krátké a a e obvykle prodlužují pod vlivem přízvuku, proto se v LKŽ uvádějí formy liemėnė a nàmas bez ohledu na možný rozdíl těchto samohlásek-
5 Daugiau atvejų žr. Vitkauskas 2001: 17–20.
Straipsniai / Articles
133
Page 5
DAIVA VAIŠNIENĖ
interpretaci jejich vývoje v nářečích. Srov. Aleksas Girdenis: přestože uznává, že v této pozici by bylo přesnější i u Žemaitů transponovat krátkou samohlásku, sám ji rovněž nevolí, protože by to příliš odporovalo tradicím naší dialektologie (Girdenis 2008: 23, pozn. 12).
Tyto příklady nejsou žádné sporadické ojedinělé změny, z čehož vyplývá, že vzájemné působení nářečních a transponovaných podob je mnohem složitější než pouhé přímé hláskové nebo jevové korespondence a shody s podobou spisovného jazyka. Částečně to může souviset i se subjektivní interpretací autora, například s jeho postojem k případům tradičně považovaným za pravidelné, které mají jasné protějšky ve spisovném jazyce; srov. v nářečním slovníku oblasti Daukšiai by transponované dlouhé cirkumflexní gýrn̄os, múrgdyti a podobné podoby svědčily o autorově přesvědčení, že tato změna není pravidelná6.
Rozdíly mezi transponovanými podobami tedy určují především zvolený pohled na vztah mezi nářečními a spisovnými podobami. Jinými slovy, zda bude podoba pouze transponována podle protějšků ve spisovném jazyce, přičemž nářečí bude chápáno jako samostatný jazykový systém a bude se přihlížet pouze k původu hlásek a jejich historickému vývoji (viz schéma 1), nebo zda se zohlední také protějšky v jiných nářečích a ve spisovném jazyce, tedy zda bude v případě dvou možností interpretace nářečního jevu zvolena ta, která lépe odpovídá systému spisovného jazyka (viz schéma 2).
Jak se tato schémata uplatňují v jednom z nejnovějších lexikálních pramenů žemaitského nářečí – ve Slovníku kretingovského nářečí? Jaké principy transpozice heslových slov a jejich základních tvarů autor zamýšlel a co se změnilo při redakci slovníku? Je třeba upozornit, že většina zvláštností transpozice a praktických aspektů redakce zde nebude zmíněna, protože již byly probrány v úvodním článku ke slovníku (Vaišnienė 2011: XXIX–XXXIII). Dále se budeme opírat o příklady uvedené ve slovníku.
Autor slovníku Juozas Aleksandravičius nestihl po předání rukopisu k vydání přečíst jej od začátku do konce, sjednotit jej a rozhodnout o podobě slov či tvarů, které vyžadovaly posouzení. Některé problémy se podařilo s autorem probrat, stále však zůstala řada lingvistických otázek k řešení; odpovědi na ně byly hledány na základě novějších výzkumů a pramenů týkajících se severožemaitského nářečí, zejména jeho kretingovské variety. Je třeba přiznat, že při řešení problematických otázek směšování kmenů a přízvuku nebylo vždy dostatek spolehlivých údajů, a proto se při redakci v takových případech více přihlíželo k autorovu názoru. Na druhou stranu se měnil i autorův vlastní pohled na některé diskutované fonetické a morfologické jevy; v některých případech se definitivně nerozhodl vůbec, jak dokládají alternativní možné podoby, otazníky či poznámky na okrajích ponechané v závorkách.
6 Ačkoli lze předpokládat, že toto neobvyklé řešení bylo zvoleno jen proto, že tato vlastnost hláskového systému je mimořádně výrazná a specifická (srov. Labutis 2002: 6).
134
Acta Linguistica Lithuanica LXVII
Page 6
Juozo Aleksandravičiaus Kretingos tarmės žodynas: transponavimo principai ir keblesni atvejai
Po přezkoumání nepravidelností transpozice v rukopisu a případů, které bylo třeba redigovat, lze konstatovat, že Aleksandravičius při přípravě Slovníku kretingovského nářečí uplatňoval dva principy vztahu mezi vyslovenou hláskou a transponovaným písmenem, čímž vytvářel transponované podoby, které nebyly zcela přesné. Je pravda, že se těchto principů nedržel vždy důsledně, a nejspíše si je tedy sám ani neformuloval; rozhodoval se případ od případu.
I. princip. Přímý převod nářeční fonetické podoby do spisovného jazyka se zohledněním pouze nářečních pravidel. Základem transponované hlásky je vyslovená nářeční hláska, která se transkribuje a přímo převádí do transponované spisovné podoby, pokud nedochází k nějaké pravidelné hláskové změně; srov.:
Tento princip by částečně odpovídal schématu transpozice 1, v němž se zohledňují pouze pravidelné nářeční korespondence. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že při tradiční transpozici se obvykle přihlíží k univerzálním fonetickým změnám hlásek – asimilaci, akomodaci, degeminaci apod. – a ty se považují za pravidelné, byť nikoli nářeční. Zdá se, že Aleksandravičius za fonetické změny, které by bylo třeba transponovat pomocí protějšků ve spisovném jazyce, považoval pouze pravidelné nářeční korespondence.
Jako příklady nevhodného uplatnění popsaného principu lze uvést následující případy:
• Ačkoli si autor při transkripci zvolil morfologický způsob zápisu souhlásek, v kombinacích nb, np tento princip nedodržel; v transkripci jsou uvedeny podle fonetické výslovnosti – vlivem akomodace se mění na mb, mp. Protože jde o univerzální fonetickou, nikoli pravidelnou nářeční změnu, Aleksandravičius při uplatňování principu přímé korespondence s protějšky ve spisovném jazyce důsledně převádí m z transkribovaných příkladů do transponovaných heslových slov, např.: sémbernis, šiempjūtė apod.
Mimochodem, je třeba upozornit, že v případě asimilace souhlásek podle činnosti hlasivek se nepřesnostem transpozice předešlo, protože autor v transkripci
Straipsniai / Articles
135
Page 7
DAIVA VAIŠNIENĖ
Důsledně se držel morfologického principu psaní souhlásek. Zbývá jen hádat, proč byla v probíraném případě akomodace zvolena jiná interpretace interakce souhlásek.
• Stejně tomu bylo i v případě geminát – v přepsaných příkladech se nedodržuje morfologický princip psaní souhlásek a zapisuje se pouze jedna ze dvou totožných souhlásek. To bylo přeneseno i do heslových slov, např.: ādaras, ādrēkis, dālkotis, saūšakė a podobně.7
II princip. Konstrukce pravidelného protějšku podle zákonitostí fungování zvuku stejného původu ve spisovném jazyce. Formy přepsané podle tohoto principu vyvolaly patrně nejvíce diskusí, protože volba pravidelného protějšku, v některých případech dokonce jeho teoretická konstrukce, souvisí se subjektivní interpretací a může záviset na tom, jak ve spisovném jazyce funguje pravidelný protějšek nebo protějšek stejného původu (srov. schéma transpozice 2). Například s přihlédnutím k zákonitosti, že přízvučné a a e ve spisovném jazyce se obvykle prodlužují na dlouhé samohlásky, se tento princip dodržuje bez výjimky, i v případech, kdy jsou a, e ve spisovném jazyce zachovány jako krátké, viz první příklad:
Druhý příklad je složitější – slova ženského rodu s kmenem *i̯ā v kretingštině mají sklon přecházet ke kmeni *ē̯, takže Aleksandravičius ve své disertaci Kretingos tarmė uvádí, že paradigmata obou kmenů se v podstatě shodují (Aleksandravičius 1967: 195). Zdá se, že autor to interpretuje tak, že by ve spisovném jazykovém systému měly fungovat jako totožné formy. Autor se důsledně držel názoru, že hláska na konci otevřeného slova, zkrácená z *ē̯ a ve spisovném jazyce odpovídající ē, má být v transkripci označena zvláštním znakem – ę.
7 Daugiau pavyzdžių žr. Vaišienė 2011: XXX–XXXI.
136
Acta Linguistica Lithuanica LXVII
Page 8
Juozo Aleksandravičiaus Kretingos tarmės žodynas: transponavimo principai ir keblesni atvejai
Z toho vyplývá, že ve všech případech by se taková hláska měla do spisovného jazyka převádět jako ė, např.: saujė > saujė, kūojė > kójė, mėlninčė > mėlninčė, dešinúojė > dešinójė a podobně.
Potíže nastávají tehdy, když je tato koncovka přízvučná, neboť samohláska v koncovce je krátká, a proto ji v přízvučné pozici nelze převést jako ė, např.: áldabėjė, dvàšė. Podle popsaného principu by měl být totožný přepsaný zvuk převeden stejným spisovným protějškem – ve všech případech by ę odpovídalo ė, např. aldabijė, dvasė a podobně. Jak však sladit kvantitu dlouhého ė s přízvukem, když je slabika na konci slova krátká? V rukopisu se autor pokusil najít kompromisní řešení – ponechal koncovku heslového slova -ià a vedle ní v závorce uvádí, že jde o slovo kmene ė, např. aldabijà (kmen ė), dvasìà (kmen ė). Při přípravě slovníku k vydání se v těchto případech přihlíželo k ilustračním příkladům, protože některé pády, například lokál jednotného čísla, jasně ukazují kmen slova. Pokud nejsou k dispozici ilustrační příklady, které by kmen přesně určovaly, dodržovala se zásada, že koncovka nepřízvučných slov je -ė, zatímco přízvučná koncovka je -ià (na odlišný vývoj skloňování kmene *i̯ā poukazuje také Vladas Grinaveckis: slova s kmenovým přízvukem přešla ke kmeni *ē, zatímco slova s koncovým přízvukem zůstala zachována (Grinaveckis, 1973: 141)8.
Zde je uvedeno jen několik soustavnějších příkladů obtížnější transpozice, které lze vysvětlit jako výsledek uplatnění popsaných principů. Je třeba poznamenat, že při redakci podobných případů byla přepsaná heslová slova ve Kretingos tarmės žodyno upřesňována v souladu s těmito zásadami:
1) kde to bylo možné, vycházelo se z ilustračních příkladů a principu analogie;
2) pokud nebyly k dispozici jednoznačné ilustrační příklady, byla ponechána autorem zapsaná podoba; je však zřejmé, že řešení problémů s uvedením některých sporných případů by vyžadovalo další výzkum.
Je třeba upozornit, že principy uvedené v článku byly formulovány pouze na základě údajů z jediného pramene – Kretingos tarmės žodyno –, avšak je zřejmé, že alespoň zčásti je lze uplatnit i při analýze problematických případů převodu nářečních slovníků. Je třeba upozornit, že v novějších slovnících se téměř nevyskytují případy přímého převodu nářeční fonetické podoby do spisovného jazyka (ledaže se nářeční jev posuzuje jinak než obvykle, jako v případě Daukšių krašto žodyno, který byl zmíněn výše). Nejobtížnější případy transpozice souvisejí s teoretickou volbou pravidelného protějšku s ohledem na to, jak ve spisovném jazyce funguje pravidelný protějšek nebo protějšek stejného původu. Není-li původ jevu dostatečně prozkoumán, vědecké zdůvodnění transpozice do značné míry závisí na subjektivní interpretaci autora.
8 Ledaže bychom zde viděli nový kmen e, který by v žemaitském nářečí podle Alekse Girdenise předpokládala taková spojení jako jaunystė: durnystė (Girdenis, 1996, 83). Podle názoru Vytautase Vitkauskase sotva stojí za to zde hledat nový kmen; bylo by třeba interpretovat to jako směšování kmenů (Vitkauskas, 2001, 76, poznámka 7).
Straipsniai / Articles
137
Page 9
DAIVA VAIŠNIENĖ
LITERATŪRA
Aleksandravičius Juozas 1967: Kretingos tarmė. Filologijos mokslų kandidato laipsnio disertacija. Vilnius.
Aleksandravičius Juozas 2011: Kretingos tarmės žodynas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Babickienė Zofija, Birutė Jasiūnaitė, Angelė Pečeliūnaitė, Rūta Bagūzytė 2007: Centrinė šiaurės žemaičių kretingiškių tarmė: Tarmės tekstai su komentarais ir žodynėliu. Vilnius: Baltos lankos.
Būga Kazimieras 1959: Rinktiniai raštai 2. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.
Girdenis Aleksas 1996: Taip šneka tiršliškiai: Šiaurės žemaičių telšiškių tekstai su komentarais. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.
Girdenis Aleksas 2008: Žemaičių dzūkai: Tekstai su komentarais. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.
Grinaveckis Vladas 1973: Žemaičių tarmių istorija. Vilnius: Mintis.
Labutis Vitas 2002: Daukšių krašto žodynas. Vilnius: Alma littera.
LKŽI 1963 (II leidimas 1980) – „Lietuvių kalbos žodyno“ instrukcija. Vilnius: Lietuvių kalbos ir literatūros institutas.
Tarmių (šnektų) žodynų rengimo bendrieji reikalavimai. Interneto prieiga: http://www.vlkk.lt/lit/programos/zodynu-reikalavimai.html#tarmes.
Vaišnienė Daiva 2011: „Kretingos tarmės žodynas“: pagrindiniai medžiagos pateikimo principai. – Kretingos tarmės žodynas, XX–XXXVII.
Vitkauskas Vytautas 2001: Lietuvių kalbos tarmių morfoneminiai reiškiniai. Vilnius: Žara.
Vitkauskas Vytautas 2006: „Lietuvių kalbos žodyno“ taisymai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Vosylė Kle멘tina 2010: Kupiškėnų tarmės žodynas I–O. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
138
Acta Linguistica Lithuanica LXVII
Page 10
Juozo Aleksandravičiaus Kretingos tarmės žodynas: transponavimo principai ir keblesni atvejai
The Dictionary of the Kretinga Dialect by Juozas Aleksandravičius: Principles of transposition and problematic cases
SUMMARY
The compilation of a dialect dictionary is not only related with the problems of presentation of words and illustrations but also with rather delicate problems of equivalence of the sound system or prosodic elements of the dialect and the standard language, as well as ambiguous interpretation of dialectal phenomena. Nevertheless, in dialectal dictionaries the same phonetic phenomena can be variously transposed under the same conditions, even though the general principle is applied – the transposition in strict compliance with consistent patterns, following a universal law of equivalence of sounds. The article presents several schemes of application of this principle determining varying transposition results; the problematic principles of transposition of headwords and their principal forms applied in the compilation of the dictionary of the Northern Samogitian dialect The Dictionary of the Kretinga Dialect by Juozas Aleksandravičius are also discussed; the cases of problematic transposition are addressed: a) a dialectal phonetic form is directly transposed to the standard language taking into account the dialectal consistent patterns exclusively, with no regard to the universal phonetic sound changes – assimilation, accommodation, degemination, etc.; b) the choice of equivalence of a dialectal form depends on the functioning of a regular equivalent or, according to the author, an equivalent of identical origin, in the standard language.
