ALDONA PAULAUSKIENĖ

Vilniuská univerzita

Oblasti výzkumu: teorie gramatiky, dějiny gramatiky jako vědního oboru, sociální lingvistika.

Rita Miliūnaitė

CO SI MYSLÍTE O ŽENSKÝCH PŘÍJMENÍCH BEZ PŘÍPONY?

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2013, 359 p.

ISBN 978-609-411-090-0

Název studie představuje aktuální a pozornost hodnou otázku. Proč je tak aktuální, když jsme už více než dvě desetiletí svobodní a nezávislí? Protože ženská litevská příjmení bez přípony (skloňovaná i nesklonná) jsou našemu jazyku cizí a jejich tvoření pomocí koncovky -ė je v rozporu s litevskými zvyklostmi a ustálenými jazykovými normami. V roce 1979 se Justinus Marcinkevičius obrátil k národu poetickým slovem:

Jsme malí, malí! Jde a jde Objímám tvé jméno: naše žito nás míjí, kam máme ukrýt svůj jazyk – svou touhu žít, jsme malí, malí, kde skrýt svou naději být? „Slza Ablingy“ a jak veliká je touha zůstat!

Kam se náhle poděla ta veliká touha zůstat? Proč ji vystřídala touha nebýt, zmizet v širém světě? Proč se dnes mnohým zdá náš jazyk ošklivý a chudý, příjmení našich žen ošklivá, a proč vůbec nechceme zůstat sami sebou? Jestliže nebudeme sami sebou, ochudíme nejen sebe. Zánik jazyka a kultury kteréhokoli národa je velkou ztrátou pro celý svět. Ženská příjmení bez přípony jsou jen malým dílem oné veliké litevské touhy po zániku.

Rita Miliūnaitė nám předložila skvělou studii o tom, co si lidé mysleli a stále myslí o litevských ženských příjmeních a jaké jsou důvody pro jejich změnu či zachování. Po jejím přečtení máme chuť obrátit se ke všem obměněnou větou z první litevské knihy: Vezměte ji a čtěte! A při čtení jí porozumějte! Nejen jí porozumějte, ale také jednejte, chcete-li zůstat. Nyní se mylně domníváte, že se litevskému jazyku nemůže stát nic zlého, ale už se stalo. A především se vzpamatujte, lingvisté! Učte se, studujte

324

Acta Linguistica Lithuanica LXIX

Rita Miliūnaitė

Ką manote apie nepriesagines moterų pavardes?

Poznávejte dějiny svého kraje a jeho obyvatel, zvyky, jazyk, vlivy cizích jazyků a kultur a střízlivě hodnoťte vše, co se již stalo a stále děje. Nyní jste jen pasivními pozorovateli. Vláda prohlásila litevštinu za státní jazyk, zřídila při Seimasu Litevské republiky Státní komisi pro litevský jazyk a umyla si ruce, protože se nezajímá ani o to, co Komise má, ani o to, co může udělat.

Miliūnaitė napsala aktuální a ve všech ohledech krásnou knihu. Jak čistá ženská krása na obálce! Obálka odráží i krásu a dokonalost knihy: vynikající kompozice a vysoká kultura psaní určují její objektivitu a přitažlivost, neboť zkoumaný objekt je jasně vymezen, cíle a úkoly formulovány a možné důsledky neúspěšné kodifikace popsány. Už samotný název knihy klade otázku: „Co si myslíte o ženských příjmeních bez přípony?“ Současně vyvstává i řada dalších otázek: Lze po oficiálním povolení ženám užívat příjmení bez přípony ještě obhájit dosavadní systém? Pokud ano, jak? Pokud ne, proč? A proč se s mateřským jazykem tak nerozumně zachází podle vzoru cizích jazyků?

Za pozornost stojí zkušenost autorky vyjádřená v dedikaci knihy: „[...] čtvrt století užívání rodného příjmení v životě nevyvolalo žádné diskriminační zážitky, překážky ani, tím méně, různé komplexy“. Na konci studie, opírající se o vědu i lidovou jazykovědu, však nacházíme neveselý závěr: „[...] feministická vzpoura proti příponám v ženských příjmeních se postupem času proměnila ve vzrůstající vzpouru proti celému systému litevských příjmení jako součásti litevské identity“ (s. 319). Nebojme se pojmu lidová jazykověda kvůli slovu lid, které bylo více než půl století vláčeno blátem. Toto slovo je litevské, užíval je Simonas Daukantas, bylo zaznamenáno i v kraji Dusetos a mělo význam ‚dav, velké množství lidí‘ (Lietuvių kalbos žodynas VII 391).

Vedle odborné medicíny existuje i lidové léčitelství a vedle odborné lingvistiky také lidová jazykověda, protože člověku připadá, že už o sobě ví všechno: může se léčit sám, sám rozhodovat, jaký má být jeho jazyk, a zděděné příjmení považovat za svůj majetek jako nějakou věc. Každý zdravý člověk má jazyk, ten však není majetkem jeho samotného, nýbrž celé společnosti, a proto je i jeho příjmení majetkem jazyka. Jedinec si může z vlastní vůle vytvořit pouze pseudonym. Dobře zvolený pseudonym slavného člověka často před lidmi skryje jeho skutečné příjmení. Proto někteří lidé možná ani neznají skutečná příjmení Maironise, Vaižgantase, Krėvėho, Vienuolise či Žemaitė.

Stejně jako lidové léčitelství nemůže nahradit odbornou medicínu, nemůže lidová jazykověda nahradit odbornou lingvistiku. Důvody pro změnu příjmení, které uvádí lidová jazykověda, nejsou v souladu s profesionální lingvistikou. Může změna příjmení přinést nějakou rovnost pohlaví? Ve snaze o rovnost vzniká nerovnost, protože přirozené poslání muže a ženy se neshoduje a shodovat nemůže: muži nikdy nebudou rodit děti. Ženy v mnoha zemích čelí diskriminaci bez ohledu na své příjmení. Proč je tedy třeba takové povstání proti příjmením litevských žen?

Recenzijos / Reviews

325

ALDONA PAULAUSKIENĖ

Z poznámek Zigmy Zinkevičiuse a Antanase Salia vyplývá, že kdysi se i příjmení litevských žen od mužských lišila pouze koncovkami (Daugirdas – Daugirda, Derkintis – Derkintė), není však známo, nakolik to bylo rozšířené. Tato oblast sousedí s Lotyšskem, kde se ženská lotyšská příjmení pravidelně tvoří se dvěma koncovkami (-a a -e) (Ozols – Ozola, Kalnačs – Kalnača, Rozenbergs – Rozenberga; Balodis – Balode, Rudzītis – Rudzīte, Ceplītis – Ceplīte) a nevyjadřují příslušnost k rodině. Žádný z litevských lingvistů si přitom nevšiml jednodušších lotyšských mužských příjmení, která umožňují pravidelné tvoření ženských příjmení pomocí koncovky. Přípony a koncovky litevských mužských příjmení jsou rozmanitější než u lotyšských. Proto z nich nelze pravidelně tvořit ženská příjmení pomocí jediné navrhované koncovky -ė. Zajímavé je, že přípona -ienė se hodí ke všem litevským mužským příjmením; chtěla by však některá z mladých krásných žen nosit příjmení s touto příponou, která se nám už téměř nesmazatelně vryla do povědomí jako označení vdané ženy? Ve studii Miliūnaitė najdeme jak návrh užívat ji pro všechna ženská příjmení, tak i zdůvodnění, že připomíná starou seschlou bábu, třebaže žena bývá ještě mladá a krásná, když se vdává; a všichni bez výjimky zestárneme.

Dnešní jazykověda je od litevsky mluvící společnosti (a dokonce i od některých lingvistů) vzdálená jako hvězda od hvězdy. Co říci o lingvistovi, který ženské příjmení bez přípony spojuje dokonce s baltštinou, když litevská příjmení jako celek pocházejí z poměrně pozdní doby (litevská knížata příjmení neměla) a ženská příjmení jsou ještě pozdější než mužská?

Studie Miliūnaitė začíná vymezením zkoumaného objektu, metod a cílů výzkumu i představením vědy, která vysvětluje vznik litevských příjmení. Autorka využila vědecké práce Zigmy Zinkevičiuse, Meilutė Ramonienė, Vitalije Macijauskienė, Almy Ragauskaitė a dalších. V seznamu literatury najdeme všechny lingvisty i nelingvisty, kteří veřejně vyjádřili svůj názor na ženská příjmení.

Z vyprávění byl zaznamenán také názor „otce litevštiny“ Jonase Jablonskise na ženská příjmení bez přípony. Vyprávění však nejsou dokumenty: některá budí dojem, že k nim Jablonskis přistupoval příznivě (s. 50). S Juozasem Senkusem mluvil o poněkud statné dívce Deveikytę a říkal, že by se k ní lépe hodilo příjmení Deveikė a že příjmení dospělých dívek by se měla užívat bez zdrobňovacích přípon. Jablonskis prý také říkával Vosylyté Vosyle, není však známo, za jakých okolností: zda jí to říkal přímo do očí, nebo o ní mluvil jen s ostatními. S Brone Vosylyté jsem velmi dlouho a důvěrně spolupracoval, vyslechl jsem mnoho vyprávění o Jablonskisovi, ale nikdy nezmínila, že by jí Jablonskis říkal Vosyle.

Senkus tlumočí Jablonskisův názor: vesničané dělali dobře, když malému Senkų říkali Senkiuku, ale základní škola jednala špatně, když malému capartovi říkala Senkum.

V dnešních diskusích Albinas Petrulis připomíná zcela opačné Jablonskisovo tvrzení (s. 54), že příjmeními bez přípony se označují hanlivě pouze promiskuitní ženy.

326

Acta Linguistica Lithuanica LXIX

Rita Miliūnaitė

Ką manote apie nepriesagines moterų pavardes?

Jablonskis mohl říkat jedno i druhé, protože nejen psal gramatiky, ale také naslouchal každodenní mluvené řeči lidí. Lidé mohli dospělou a už poněkud sešlou ženu nazvat i nepříponovým příjmením, mohli ztotožňovat přípony příjmení dospělých dívek s domáckými a zdrobňujícími příponami obecných slov a pociťovat, že se k sešlé ženě nehodí. Malí chlapci byli skutečně nazýváni a dodnes jsou nazýváni Senkiukais, Vitkauskiukais, Jonaičiukais, čímž se ukazuje, že nejsou dospělí, samostatní a stále jsou závislí na rodinách Senků, Vitkausků, Jonaičių. Nikdo však nikdy nenavrhoval zapisovat do dokladů zdrobnělé podoby mužských příjmení, protože přijde čas, kdy chlapci vyrostou, ožení se, osamostatní se od rodičů a stanou se hlavami jiných rodin; z jejich příjmení se pak budou tvořit příjmení jejich žen a dcer. Také malí chlapci v jejich rodinách budou až do dospělosti a založení vlastních rodin oslovováni zdrobnělými podobami příjmení.

Jablonskis, profesionální jazykovědec, měl důvod tvrdit, že v ustáleném systému příjmení nelze provádět žádné reformy a že nepříponovými příjmeními se označují pouze prostopášné ženy. A tomu je třeba věřit, protože v době Jablonského života byly morální hodnoty litevských rodin ještě velmi pevné.

Zdrobňující přípony litevských příjmení nemají zdrobňující význam. U žen označují příslušnost k rodině, zatímco u mužů jsou zcela bezvýznamné: Labutis, Seibutis, Urbutis, Gražulis, Balčytis, Saulytis, Antanėlis, Kunigėlis atd. Abychom lépe pochopili rozdíl ve významu vlastních a obecných podstatných jmen, porovnejme dvě příjmení, která se zdají mít přímo opačný význam – Didžiulis a Mažiulis. Velmi malý člověk může mít příjmení Didžiulis, zatímco Mažiulis může být urostlý muž. Příjmení patří do téhož systému vlastních jmen jako názvy měst, řek a jezer a svými sémantickými vlastnostmi se liší od obecných podstatných jmen.

Na s. 117 Miliūnaitė píše, že v diskusích na počátku 21. století nebyl využit celý potenciál argumentů předkládaných v diskusích 20. století. Jsme už takoví, že nás nejvíc zajímá ne to, co kdysi někdo řekl nebo co říká ještě i nyní, ale sami chceme vystoupit se svou jedinou pravdou. Tato studie Miliūnaitė je první, která představuje velmi rozmanité argumenty; zda však někdo využije potenciál racionálních argumentů, které vyzdvihuje, je stále nejisté, protože si velmi často nevšímáme jednotlivých myslitelů.

V diskusi z roku 1967 psal nejrozumněji Kazys Ulvydas (s. 62–63). Kdo by dokázal říci, jak se měl jeho rozum předat společnosti? Souhlasil s ním Jonas Kazlauskas, ale například Aleksas Girdenis zde neviděl ani lingvistické problémy: s koncovkou -ė si lze pohrávat, jak je libo. Zpočátku mohou znít trochu nezvykle Degutė, Girdenė, Vanagė, Skiauterė, Kačerauskė, ale „protože v těchto příjmeních není nic nelitevského, snadno by se časem vžily“ (s. 65). Ulvydas chyby nedělal, Girdenis ano. Záleželo to na době, v níž žili a dospívali, na jejich věku i na tom, nakolik pronikli k podstatě věci.

Recenzijos / Reviews

327

ALDONA PAULAUSKIENĖ

Ulvydas neviděl žádný vliv ani možnost, aby někdo svou vůlí zasahoval do přirozených procesů vzniku a vývoje jazykových jevů. Je přesvědčen, že to, co je jazyku vlastní, specifické a krásné, je třeba oceňovat a chránit. Postoj k vdaným a neprovdaným ženám nemění příjmení, nýbrž společenské uspořádání. Osobní jména neztotožňuje s dvojicemi názvů povolání (daktaras – daktarė), tím méně s označeními zvířat (vilkas – vilkė), zatímco Girdenis tvrdí, že právě tyto příklady ukazují, že nepříponová ženská příjmení nejsou v rozporu s povahou litevštiny (s. 64). Podle Girdeniho by byla nevýhodná jen jedna jazyková drobnost: kdyby mužovo příjmení znělo Dirsė, Lapė, Kupė, Rutė, Ružė, Tupė, Žylė, ženské příjmení by se pak od mužského nelišilo. Ani Girdeniho závěr však nakonec neslibuje žádný převrat, protože důvod ke změně ženských příjmení není jazykový, nýbrž společenský, a všechno tedy zůstane jako dosud (s. 64). Ulvydas má tudíž k sociolingvistice blíže než Girdenis.

Studie Miliūnaitė uvádí také názor, že nám Poláci vnutili příponová dívčí příjmení žen a pak se jich sami vzdali. Sociolingvistika by to vyvrátila, protože studuje nejen jazyk, ale také dějiny, zvyky a tradice společnosti, která jej užívá, a folklor, z něhož jsou patrné normy společenského života a rodinné morálky. Litevci mají starou mytologickou pohádku „Eglė, královna hadů“. Pochází patrně z pohanských dob, kdy Litevci uctívali stromy a ještě neměli příjmení, přesto se v ní již odrážejí normy zakládání rodiny. Žilvinas je králem hadů a Eglė, jeho žena, královnou hadů. Jejich děti – tři synové a nejmladší dcera – mají jména stromů: Ąžuolas, Uosis, Beržas a Drebulė. Sňatek Žilvinase a Eglė se nezakládal na lásce, nýbrž na lsti a násilí. Eglė slíbila, že si hada vezme, aby získala zpět košili, a hadi ji pak teprve na třetí pokus dokázali násilím odvést z rodičovského domu. Eglė byla ve svém domově šťastná, ale stýskalo se jí i po rodičích, bratrech a sestrách; chtěla je jen navštívit. S pomocí věštkyně splnila těžké úkoly a manžel jí dovolil odjet pod podmínkou, že nevysloví jeho jméno. Nevyslovila je a neprozradili ho ani synové, prozradila ho však dcera. Po Žilvinasově smrti se Eglė přesto nevrátila do rodičovského domu, protože pro vdanou ženu není cesta zpět do rodiny rodičů. Proklela dceru, zaklela syny i sebe a všichni se proměnili ve stromy.

Taková je tedy rodinná struktura. Synové zůstávají věrní otci, zatímco dcery odcházejí z rodičovského domu. Litevština odráží rozdíl mezi přirozeností mužů a žen a jejich postavením v rodině: muži se ženou, zatímco ženy se vdávají (opouštějí rodičovský dům), přijímají manželovo příjmení a stávají se jeho majetkem. To odpovídá i desátému Božímu přikázání. I dnes, kdy je toto přikázání formulováno poněkud jinak a již se nezdůrazňuje, že žena je stejně tak manželovým majetkem jako osel či věc, mužům stále vadí, když se jim dívka sama nabízí, věší se jim na krk a chce muže ovládat. Taková je nezajímá, protože jejich přirozenost vyžaduje získat ženu překonáváním překážek. V přírodě samci bojují o samice. Vidíte, jak daleko může sociolingvistika zajít od lingvistiky, kterou všichni chápeme.

Systém příjmení litevských žen utvořil společenský (sociální) pohled na rodinu jako na přirozený a zároveň posvátný útvar. A bylo to správné. Prozkoumejme

328

Acta Linguistica Lithuanica LXIX

Rita Miliūnaitė

Ką manote apie nepriesagines moterų pavardes?

svatební zvyky. Ukazují, že nejdůležitější nebyla láska, nýbrž rozumnost: dbalo se na to, aby založená rodina mohla žít normálním životem, měla střechu nad hlavou a každodenní chléb. Rodiče většinou vybírali, koho si vzít a za koho se provdat: dívkám chystali věno a k ženichovi jezdili na obhlídku, zda dohazovač nelhal a něco si nenapovídal. Nevěsta na vlastní svatbě vždycky plakala, protože u tchyně jí nebude tak dobře jako u maminky. Jen málokdo se bral z lásky, ale rodiny bývaly početné a pevné: Za dobrým mužem jako za kamennou zdí.

Odpovědnost za rodinu a děti se dělí napůl, práce podle možností. Muži orali půdu, seli obilí, sklízeli žito, stavěli domy, sázeli sady a starali se o všechny těžší hospodářské práce, které se nehodily pro ženy, ale s naběračkou se kolem hrnců nikdy neotáčeli. Ženy vařily, předly, tkaly a byly blíž dětem a domu. Ještě v první polovině 20. století v Litvě nebyly feministky usilující o rovnost mužů a žen. Ani při sňatku nebyla láska na prvním místě. Mně už rodiče muže nevybírali, protože byla jiná doba, ale když jsem se před svatbou zeptala maminky, co se stane, až láska pomine, odpověděla: „Nedívej se na to, co pomíjí, ale jen na to, co přichází.“ „A co tedy přichází?“ „Přichází odpovědnost za muže a děti, přicházejí starosti a teplo domova, které závisí na tobě.“

„Utonulá“ od Vienuolise z první poloviny 20. století. Jak hluboce a jemně se Vienuolisův talent vcítil do nešťastné Veroniky, že se čtenářům zdá, jako by kolem Veroniky žili jen velmi hrozní, necitliví, krutí a nespravedliví lidé (dokonce i otec a mládenci, kteří Veroniku kdysi tolik milovali). Ve skutečnosti však lidé kolem Veroniky žili ve společnosti, kde byly mimomanželské sexuální vztahy považovány za smilstvo, smrtelný hřích, a byli zcela normální. Ani kněz jí neodpustil: před zraky celého kostela Veroniku odehnal od zpovědnice.

Za sovětských časů, když jsme s učitelkou literatury a vyučující Vilniuské univerzity Brone Katiniene ústně zkoušely budoucí studenty, všichni bez výjimky při odpovědi o „Utonulé“ od Vienuolise odsuzovali buržoazní společenské zřízení a zaostalost lidí a říkali, že v sovětských časech by se Veronika už zabíjet nemusela, protože i úřady podporují svobodné matky a nikdo je neodsuzuje. Tehdy se Katiniene zeptala:

– A je tedy za sovětských časů v pořádku, když má dívka dítě?

Zkoušený nevěděl, co odpovědět. Cítil, že to není správné, ale také věděl, že takových žen je mnoho, že se na ně už pohlíží jinak a jejich děti nikdo zvlášť nevyčleňuje z ostatních.

Za sovětských časů se mnohé změnilo: lidé byli vyhnáni ze svých domovů, půda byla kolektivizována, kostely znesvěceny, ustálené životní normy rozvráceny a práva mužů a žen zrovnoprávněna. Ženy stejně jako muži v kombinézách, které zakrývaly všechny půvaby a zvýrazňovaly nedostatky, míchaly cement, nosily cihly, omítaly stěny domů, stavěly a asfaltovaly silnice, řídily trak-

Recenzijos / Reviews

329

ALDONA PAULAUSKIENĖ

tory. Po celém Sovětském svazu znělo jméno Pašy Angelinové, první stachanovské traktoristky. Touží po takové rovnosti i naše současné feministky? Chtějí být samy s houfkem dětí?

Miliūnaitė si všimla, že ve všech diskusích a usneseních o ženských příjmeních bez přípony chyběly lingvistické důvody. Důvody čistě lingvistické by nestačily. Bylo zapotřebí sociální lingvistiky. Například při diskusi o ženských příjmeních, která se konala v roce 1967, Girdenis, jeden z nejtalentovanějších litevských jazykovědců, v tom žádnou lingvistiku nespatřoval. Jazyková normotvorba za sovětských let ještě nemohla sociální lingvistiku nahradit. Ta nyní jako by vznikala, ale pouze popisně. Nesnaží se a zatím ani nemůže odpovědět na otázku, zda se vůbec vyplatí vzdát se zděděných přípon ženských a dívčích příjmení, pokud nevyjadřují ani stařeckost, ani staropanenství.

Není ostuda být vdaná ani neprovdaná, protože přípona –ienė neznamená, že je její nositelka seschlá baba, stejně jako přípony dívčích příjmení neznamenají, že jejich nositelky jsou nešťastné staré panny. Naopak – dívčí příjmení si už tradičně ponechávají slavné vdané ženy z jeviště: Vos yliūtė (Dauguvietienė), Dauguviety tė, Mironaitė, Juodytė, Kymantaitė, Ožel y tė, Pleškytė, Kazragytė, Teišerskytė, Kochanskytė, Leitaitė, Rubackytė, Starošaitė, Ibelhauptaitė, Prudnik ovaitė a další. Když si žena ponechá dívčí příjmení s příponou, není nejdůležitější ani to, že se vdala, ani národnost či země, v níž nyní žije! Výběr příjmení řídí úcta k rodné zemi a vrozené kultuře, k níž člověk patří a kterou zastupuje nejen v Litvě, ale i na celém světě.

Dlouholetý učitel litevského jazyka a literatury, spisovatel, který cestuje po Litvě po stopách tvůrců, Benjaminas Kondratenka si vědomě zvolil příjmení Kondratas. Důvod změny příjmení vysvětluje takto: „Není nic špatného na tom, když se v manželství prolnou národnosti nebo náboženství; důležité je, jak se chováš v zemi, kde ses narodil, kde žiješ a jejímž jazykem mluvíš, v kraji, který je dnes jako rodná Matka“ (Kondratas Benjaminas. Kūrėjų pėdsakais 6. Vilnius, 2010, p. 138).

Už jsem se vyjádřila, že feministky usilující o stejná či dokonce širší práva by se měly zastavit u dívčích příjmení a neničit ustálené podoby ženských příjmení (s. 117), a nyní to opakuji. Nesouhlasím s usneseními, podle nichž se mají cizí příjmení psát v původním jazyce. Lotyši to neudělali a ponechali si tradiční zápis podle výslovnosti, přestože se kvůli tomu museli obrátit i na soud. Nesouhlasím ani s přestavbou litevských ženských příjmení, která by odstranila jejich přípony. Jedna operní pěvkyně světového věhlasu, provdaná za cizince a přijatá do jeho rodiny, nepřevzala manželovo příjmení, ale zkrátila si své litevské příjmení z Urmanavičiūtės na Urmaną. Poslední podoba není v rozporu s jazykovými normami, přinejmenším ukazuje ženský rod a skloňuje se. Jiná primadona, často vídaná v litevské televizi, si však z příjmení Kazlauskaitės vytvořila nesklonné příjmení Kazlaus. Toto příjmení je v kontextu litevského jazyka a kultury zkrátka nemožné, a přesto už existuje.

330

Acta Linguistica Lithuanica LXIX

Rita Miliūnaitė

Ką manote apie nepriesagines moterų pavardes?

Litevské ženy v zahraničí musely podle zákonů cizích zemí dostávat manželovo příjmení. Bylo to dáno cizím jazykem, který vůbec nerozlišuje rody. V anglickém jazykovém a kulturním kontextu měla podle zákonů Drąsučio manželka být také Drąsutis. Dnes si i v Litvě někteří lidé, pohrdajíce vlastními hodnotami, jazykem, kulturou a zákony a vůbec nedbajíce na to, že ženě manželovo příjmení nesluší a není hezké, že se jako nesklonné odděluje od manželova příjmení, volí manželovo příjmení dokonce bez koncovky označující ženský rod. Mám na mysli příjmení velmi krásné ženy Bosas. Představme si je v jazykovém kontextu. Litevci nazývali i své sousedy častěji příjmením než křestním jménem: „Šarkus jede sám na trh a rodinu zásobuje vším potřebným, zatímco Šarkuvienė žije jako nějaká paní a nevytáhne paty z domu.“ Použijme nyní v tomto kontextu ženské příjmení Bosas. Co nám vyjde? A které litevské zákony taková příjmení legalizují? Když řeknu „Tohle je Bosův dům“, lidé, kteří ještě neztratili jazykový cit pro litevštinu, budou chápat, že mluvím o domě manžela, přestože jsem chtěla říct, že je to dům jeho manželky.

Dost už o ženských příjmeních! Na závěr je třeba říci, že jsou jen malou součástí převratné proměny celé společnosti a že naše kultura jako celek upadá. V ničem, co dnes označujeme za moderní, není ani náznak národního charakteru. Na podporu tohoto tvrzení existuje spousta příkladů: všechny druhy umění, oficiální i neoficiální veřejné nápisy, oznámení, reklamy, naše jazykové způsoby, zvolání, citově zabarvená a expresivní slova. Litevština jich má sama tolik (rozlišuje citoslovce a zvukomalebná slova, což jiné jazyky nerozlišují), a přesto se ukazuje, že nám naše vlastní nestačí: křičíme super, yes, vau! Tak co, už nemají co na práci ochránci našeho státního jazyka a národní kultury?

V budoucnu bude těchto ochránců ještě větší nedostatek, protože kdo dnes dokáže říct, kdy se litevská filologie stane prestižním oborem a kdy si ji jako studium zvolí ti nejnadanější absolventi středních škol. V Sovětském svazu jsme si uchovali touhu po svobodě a byli jsme hrdí na svou vlast, zatímco dnes možná jednotně skandujeme LITVA! jen při basketbalových zápasech. Dnes je naše vlast ve vlasti, jak řekl prezident Evropské unie na nádvoří Vilniuské univerzity při slavnostním přivítání litevského předsednictví v Parlamentu EU.

Nedokázala jsem ani řádně dokončit recenzi knihy Rity Miliūnaitėové. Mohu jen odpovědět na její otázku uvedenou na obálce. Domnívám se, že nesufixová ženská příjmení nepotřebujeme.

Přijato 27. října 2013.

ALDONA PAULAUSKIENĖ

Vilniaus universitetas

Balio Sruogos g. 8-1, LT-10220 Vilnius, Lietuva

[email protected]

Recenzijos / Reviews

331