RECENZE, POSUDKY

Kazimieras Gaivenis, LITEVSKÁ TERMINOLOGIE: NÁČRT TEORIE A USPOŘÁDÁNÍ. Vilnius: nakladatelství LKI, 2002, 148 s.

Terminologů je mnoho druhů. Jonas Jablonskis, který vytvořil několik set termínů a jenž na samém počátku své práce nejvýstižněji formuloval zásady své novotvorby („Tvoří je tak, jak je tvoří lidé“ Jablonskis 1935: 42), ale nenapsal teorii terminologie, bývá za terminologa označován jen zřídka; dokonce i v recenzované knize se v Předmluvě pouze uvádí, že základy terminologie položili „v Litvě – S. Šalkauskis (teoretické) a J. Jablonskis (praktické)“ (9), a Jablonskisovo příjmení je dále zmíněno v souvislosti s kodifikací (89, 91, 103). Nejednou se při zmínce o terminologické, natož terminografické práci některého lingvisty či botanika, fyzika jaksi nedostává na to, aby jim náleželo označení terminolog… Nejednomu lingvistovi, který v mládí pracoval jako terminolog na plný úvazek, pak přešel do jiných oblastí a v nich se úspěšně uplatnil, zbyde z terminologie nějaký článek či jméno konzultanta, který přispěl (s poděkováním či bez něj) v předmluvě nějakého slovníku. Kazimieras Gaivenis je stoprocentní terminolog od roku 1959, praktik i teoretik. Těžký chléb terminologa začal okusovat v Terminologické komisi Ústavu litevského jazyka, vedené Jonasem Kruopasem; po dlouhou dobu komisi skutečně tvořil sám, později sám vedl Terminologickou skupinu Slovníkového oddělení, opět pod otcovskou ochranou Kruopase, a nakonec – po krátké přestávce – stanul v čele Terminologického oddělení a byl také odpovědným redaktorem Terminologijos. Po deseti letech intenzivní práce obhájil doktorskou disertaci (zkoušející v oboru uznali jeho teoretickou připravenost za velmi dobrou); pečlivě se věnoval úmorné praktické práci na tvorbě termínů (jeho vlastními výtvory jsou šienainis, stiklūnas, řada názvů rostlin a J. Dagio mu oplatil rostlinou gaivenio), na kodifikaci, nekončícím poradenství a odborných diskusích, a přitom se dál prohluboval v teorii terminologie, publikoval články z tohoto oboru a pustil se do psaní Lietuvių terminologiją. Širší teoretickou průpravu upevnil Slovníkem lingvistických termínů (spolu se Stasiem Keiniem). Na samém prahu

129

… vydal popularizační knížku Pestrý svět slov, poutavou a zábavnou, s epigrafy a básnickými slokami, s etymologiemi Gaivenise a rodných Taurāgnů, ale také prošpikovanou teoretickými vsuvkami, terminologickými nitkami a dokonce kapitolou „Nejdůležitější slova odborného jazyka – termíny“. Byl skutečným vůdcem terminologů (nikoli jejich hnacím motorem) – nejnáročnější sám na sebe, všude první, přesto však dokázal podpořit druhé, poradit třetím a poradit se se všemi; všechny dokázal sjednotit.

Z různých důvodů se vydání Litevské terminologie protáhlo, ale Gaivenis to nevzdal! Některé myšlenky možná více uzrály, zato na jednotnější strukturu a kompozici snad nezbyl čas ani síly. Není však pochyb, že autor situaci hodnotí realisticky – svědčí o tom mimo jiné i konečný název: „<…>: náčrt teorie a uspořádání“. V jednom ohledu Gaivenis projevil i zcela zbytečnou skromnost – v seznamu Literatury neuvedl ani jedinou svou práci: čtenáři tím byli ochuzeni – budou muset počkat na bibliografický rejstřík Gaivenisových prací, zatímco recenzent je už teď v úzkých.

Knihu tvoří Předmluva (9–11), 5 kapitol (vlastnosti termínů, zdroje, uspořádání, kodifikace, přehled teorií), Závěrečné slovo (137–138), seznamy Literatury – citované i další – (139–142), anglické resumé (143–145) a anglický obsah (7–8). Náčrtů je dost, přízí rozhodně ne dva druhy, osnova je poměrně hustá. Recenzent nemá v úmyslu usednout místo čtenáře k autorovu stavu, avšak nechce tajit své porozumění autorovým náčrtům ani vlastní útkové nitě.

Struktura knihy je poměrně jasná a jednoduchá, výklad je většinou klidný a souvislý. Logické rozvržení teorie terminologie a jejího uspořádání však není ani snadná, ani jednoznačná a nezpochybnitelná záležitost. Mohou vyvstat dokonce otázky: proč se nejprve probírá uspořádání termínů (terminografie, standardizace, počítačové a textové zpracování) a teprve potom zásady a pravidla kodifikace termínů, které by logičtěji následovaly po zdrojích terminologie (terminologizaci, novotvorbě, přejímání). Uspořádání termínů by oprávněně mohlo tvořit samostatnou část knihy.

I. kapitola – Vlastnosti termínů a požadavky na ně kladené (13–49) je nejdůležitější – nejteoretičtější a nejobsáhlejší – a zároveň nejdelší. Byla by kratší, kdyby do ní nebyly zařazeny podkapitoly 1. Pojmy „termín“, „terminologie“, „terminologie“ a 2. Typologie termínů, v nichž se ještě neprobírají vlastnosti. I zde by čtenářům mohla vyvstat otázka nejednotnosti…

130

… obtíží. Hned na začátku se například tvrdí, že logici, filozofové, sociologové aj. chápou termín různě, ale jejich pojetí nejsou dominantní (13), o několik stran dále se však říká: „V logice se termínem nazývá složka soudu (subjekt a predikát). Proto logici hovoří o větších, menších a ještě jiných termínech“ (16–17). Ve skutečnosti lat. terminus znamenalo „hranice; mez; zeď“, „hraniční kámen; mezník (u Římanů kámen); hraniční značka (obvykle sloupek)“, přeneseně „hranice“, „cíl“, „konec, završení“, později také „časová hranice“; v logice později nabylo významu „(soudový) pojem“: terminas 2. „v logice nezbytná složka soudu (subjekt a predikát) nebo prvek sylogismu (větším termínem se nazývá predikát závěru, menším termínem subjekt závěru, středním termínem pojem obsažený v premisách sylogismu, ale nikoli v závěru“ (FilosŽ 1975: 436). Od „pojmu“ k „pojmenování pojmu“ už vede kratší krok. I zde je dobře patrná přirozená opora terminologie v logice. Do textu se občas vloudí nějaký rozpor. Například se říká, že termín je slovo nebo ustálené a t r i b u t i v n í slovní spojení (14), vzápětí se však tvrdí, že toto spojení může mít jakýkoli gramatický vztah: souřadicí, řídící nebo přimykací (14); ale není snad přimykací spojení atributivní?

Autor knihy rozlišuje terminologii a terminologii, používá pojmy terminologický význam (13, 17, 39), neterminologickou lexiku (122), avšak přeměnu slova v termín nekonzistentně, nelogicky a nesystematicky nazývá nikoli terminizací, nýbrž terminologizací (18, 121, 130), terminologizováním (51), a činí tak z toho jediného důvodu, že „někdy je třeba mluvit nejen o přizpůsobení slov, ale i jejich tvarů či afixů terminologii“ (18); dále také determiniza (18, 121, 130), transterminologizaci (18, 130), reterminologizaci (130), ačkoli intraterminizaci (114); pak následují také terminologický význam (17, 52, 53, 130), terminologický systém (116), terminologický pojem (117), terminologické pojmenování (129), terminologické pole (130), dokonce se terminologie (126, 127) používá ve významu terminologie. Kvůli někdy nelze obětovat obvykle, a hlavně, terminizace (terminování) může skutečně znamenat jak „převod na termín či přeměnu v termín“, tak „převod na terminální či přeměnu v terminální“. Mimochodem, skvělým příkladem terminizace, transterminizace a determinizace je sám termín. O jeho terminizaci a transterminizaci již byla řeč, jen

131

je třeba dodat, že k tomu došlo mimo litevský jazyk – termín je pro nás přejaté slovo. Novolat. terminus byl také determinován a získal dokonce význam „slovo“ (stal se synonymem lat. dictio, z něhož mimochodem pochází naše rčení, pro nefilology ne zrovna snadno srozumitelné) – pozůstatky tohoto vývoje se nacházejí v mnoha evropských jazycích: franc. en d’autres termes – jinými slovy, autrement dit, dans toute la force du terme – v pravém slova smyslu; ital. in altri termini – jinými slovy; angl. in sel terms – uváženými slovy, jasně, in the simplest terms – prostými slovy, srozumitelně; pol. spojení inszym terminem – jinými slovy; rus. spojení протестовал в энергетических терминах – odporuje důraznými slovy. V litevštině se termín ve významu „slovo“ vyskytuje jen jako překladatelská chyba (mezinárodní slova – faux amis du traducteur!..). Ale i v recenzované knize se objevují speciální slova neboli speciální termíny (21). Mezinárodní termín je tedy pozoruhodný: jako slovo je velmi mnohoznačný (nebo dokonce homonymní, srov.: terme I 1) konec, hranice, zeď, 2) stanovená doba, lhůta, 3) (za byt, dům) lhůta splatnosti nájemného; nájemné, 4) (porodní) doba, termín, 5) mezník; terme II 1) slovo, termín, 2) mat. člen, 3) (v logice) termín, složka soudu, 4) mn. vztahy (PLKŽ 1976); v logice terminizovaný – jednovýznamový; v terminologii a lingvistice transterminizovaný – jednovýznamový; v jazyce determinovaný; v terminologii má synonyma – dublet, profesionalismus, vyskytoval se (RŽ 1948, RLKŽ II 1967 термин – termín, pojmenování) a znovu může být pojmenováním: jeho odvození od slovesa pojmenovat je bezvadné (existuje také příslovce pojmenováním ve významu „přesně; při pojmenování, označení“ LKŽ IV 1957).

Za nedostatek výkladu je třeba považovat i užívání méně častých termínů, které dosud nebyly nebo vůbec nejsou vysvětleny. Např.: „Terminologický význam se neshoduje ani s lexikálním významem slova, ani s definicí termínu. Posledně uvedená odráží intenzionál terminologického významu a některá séma implikacionálu. Extenzionální definice termínů, jimiž se pojmenovává souhrn druhových pojmů náležejících k jedné úrovni abstrakce, sémata termínu neodhalují“ (17); „Ideologická séma společenských věd patří nikoli k intenzionálu, nýbrž k implikacionálu“ (19). Termíny extenze a intenze se však vysvětlují až mnohem dále (28–30), extenzionálu a intenzionálu, tím spíše pak implikacionálu, tam není vůbec. Nevysvětlen zůstává termín konceptologie (19).

132

Terminologická lexikografie – terminografie (16) se začala užívat nedávno, ale všeobecně. Mimochodem, termíny terminografie, terminizace, transtermin(i)zace, determinizace jsem přivezl z Kyjeva na podzim roku 1970 (Ковалик 1970: 14). Jiný význam terminografie – „historiografie termínů či terminologie“ (16) – je v litevské terminologii neznámý a podle mého názoru nesprávný.

Kniha rozlišuje nomenklaturu a také nomen (16), ale pak bez rozpaků říká: „Občas se slovo termín nahrazuje slovem jméno, např.: ‚Slovník botanických jmen‘, jména měsíců atd. (25) – jako by jméno nebylo litevským ekvivalentem nomenu. Také názvy objektů (26) jsou zřejmě v podstatě nomina.

Téměř polovina 1. podkapitoly je věnována výkladu vztahu mezi termíny a profesionalismy. Ačkoli se hned na začátku říká: „V profesním jazyce jsou nejen termíny, ale také profesionalismy, žargonismy a jiná slova“ (13), už tam je výklad nepřehledný: na základě stejné specializovanosti pojmů lze hovořit nejen o terminologii vědy, ale také sportu či kuchařství; zůstává však nepochopitelné, proč „specializovanost pojmu je znakem jeho úzkého profesního užívání“ (13). Přirozeným a srozumitelným protikladem je obecný ↔ speciální (nikoli profesní). Profesní, pokud není úzce vymezen, je speciální, zatímco úzké, uzavřené profesní užívání je vlastní jen vzájemné výměně označení: termín převod ↔ profesionalismus bėgis. Termíny musí mít definice, a tím se liší od profesionalismů. Široké pojetí profesionalismů začíná citátem o délce 24 řádků, v němž jsou chápány trojím způsobem – jako termíny užívané mezi zasvěcenými, profesionalismy hovorového jazyka a také jako dublety profesního žargonu. Pojem terminologie se tak stává dvojznačným: 1) speciální (úzce užívané) termíny = profesionalismy, 2) termíny, 3) profesionalismy hovorové řeči, 4) profesní žargonismy. Autor, který jednodušší věci znázorňuje schématy, zde schematicky nezobrazil své konečné pojetí: „část profesionalismů jsou termíny, ale část termínů nejsou profesionalismy a část profesionalismů nejsou termíny“ (23–24). Mimochodem, Slovník lingvistických termínů se přidržuje úzkého pojetí profesionalismů, pouze v závěru dodává: „Pojem profesionalismus se často velmi rozšiřuje – za profesionalismy se považují termíny, a dokonce i žargonismy“ (KTŽ 1990). Podle mého názoru, pokud jde o profesionalismy a termíny – jejich společné…

133

… vymezování a rozlišování – problém pochází z oblastí, kde je pojem profesionalismů (např. něm. Fachwortschatz, Fachausdrücke) starší než pojem termínů.

Autorovo pojetí makaronismů, zahrnující dokonce latinská botanická a anatomická pojmenování i italské hudební názvy (24), je neslýchaně radikální a v zásadě se liší od Kalbotyros terminų žodyno.

V pododdílu Terminų tipologijos jsou termíny pojmenovávající objekty (např. dirvožemio, vandentiekio terminai) z neznámého důvodu chápány jako neoficiální (25). Zde uvedené (sąvokų) skirstinys (26, 27 (2x)) se objasní až po dlouhé době (skirstymas ↔ klasifikacija „rozdělení do tříd“ 41–42).

Pořadí vlastností termínů není vysvětleno a při pohledu na obsah (význam) a formu nepůsobí důsledně: 3. Terminų ekstensija ir intensija (otázky významu); 4. Terminų gramatika; 5. Terminų pragmatika (blízká významu); 6. Terminų taisyklingumas (tvoření, gramatika, přízvuk, pravopis); 7. Terminų tikslumas (význam); 8. Terminų sistemiškumas (zde logická systematičnost; může však být také lexikální, slovotvorná či gramatická); 9. Terminų trumpumas; 10. Terminų stilistinis neutralumas (nejbližší významu); 11. Terminų darybos patogumas. Jiné možné pořadí by bylo: 1) systematičnost; 2) extenze a intenze, pragmatika, přesnost, stylistická neutralita; 3) gramatika, správnost, snadnost tvoření; 4) stručnost. V popularizační řadě „Kalba ir žmonės“ je v knížce Stasise Keinyse Terminologijos abėcėlė pořadí následující: jednoznačnost, přesnost, [emocionální neutralita], systematičnost, praktičnost, správnost (Keinys 1980: 28–58).

V pododdílu Terminų gramatikos se výstižně konstatuje, že v terminologii jsou pouze dva gramatické rody, nezkoumá se však, proč chybí rod střední. Je zmíněna terminologizace množného čísla, ale opomenuta poměrně častá terminologizace zdrobnělin (medis ↔ medelis, pelėda ↔ pelėdikė, smilga ↔ smilgaitė). Gaivenis správně tvrdí, že klasifikace pojmů může měnit obvyklé pořadí přívlastků, např.: papelių bakterinė degligė (podrodový + druhový + rodový člen). To se však vyskytuje nejen v terminologii, např.: jis paliko žodyne savo nuopelnų nenykstamą paminklą J. Balčikonis (Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius, 1941, V).

134

V pododdílu Terminų taisyklingumo je v definici správnosti nejasné jedno slovo: „jde o soulad s pravidly přízvuku, pravopisu, gramatiky, slovotvorby, gramatikalizace a u ž í v á n í“ (36), příklady porušení pravidel užívání však uvedeny nejsou. Pokud bychom tímto vartojimu rozuměli nějakou lexikální spojitelnost (valenci) či slučování významů, patřilo by to do sémantiky, tedy k přesnosti. Princip pseudoanalogie není vysvětlen (37), ačkoli se analogie v jazykovědě chápe dvojím způsobem. Mimochodem, herbera je příkladem nikoli nesprávné gramatikalizace (36–37), nýbrž pseudoanalogie (: herba) (ve skutečnosti však: Gerberis). Příkladem pseudoanalogie je nejen bebrìmvietė (37), ale také perimvietė, uvedené mezi analogickými příklady (protože je perėjimas, nikoli perimas). Vāžiūklė (36), sąnaudos (37) a podobně jsou chybami nikoli v přízvuku, ale pouze v jeho označení. Zvláště zavádějící může být tato formulace: „c) nesprávně se klade přízvuk na druhou část složených slov (např.: lūpažiedžiai, šimtakojis, daugiasluoksnis a podobně)“ (37). Člověk by mohl nabýt dojmu, že se vytýká přízvuk na druhé části těchto složenin, protože většina podobných slov klade přízvuk na spojovací samohlásku. Ve skutečnosti jsou to však pouze chyby v označení přízvuku – správně má být lūpažiedžiai, šimtakojis, daugiasluoksnis.

Významný pododdíl Terminų stilistinis neutralumas. Při této příležitosti by stálo za to dodat, že při obhajobě expresivních metaforických geomorfologických termínů balnas, avinų kaktos bychom se měli zastat také termínu ragas – třebaže byl už dávno nahrazen termínem iškyšuliu, později kyšuliu, a výraz Gerosios Vilties ragą by se těžko vracel, ale měli bychom vědět, že existuje, a nechat beze změny Ventės ragą, Grobšto ragą (o anatomickém slovníku v lidové geografické terminologii obecně a konkrétně o „rohu“ v baltských, slovanských, germánských, čínském a vietnamském jazyce viz Мурзаев 1974: 133–134). Také Mirties taškas byl bez nutného důvodu nahrazen výrazem rimties tašku, přičemž ten klid je zde falešný a velmi relativní.

V pododdílu Terminų darybos patogumo se hovoří pouze o snadnosti či obtížnosti slovotvorby. Mnoho termínů je však také slovními spojeními. Roku 1910 napsal K. Būga J. Jablonskiovi: „Termíny – gramatika, etimologija a sintaksis – potřebujeme: tam, kde se hodí, je nebudeme moci nahradit výrazy kalbos mokslu, kilmės mokslu ir sakinių mokslu, protože z těch posledních nelze vytvořit přídavná jména“ (Būga 1961: 912).

Kapitola Terminijos šaltiniai (51–62) je nejkratší. Teorie je pomálu a praktických záležitostí mnoho, ale mohlo by být více zobecňujících poznatků.

135

U terminologizace se rozlišují dva způsoby – rozšíření významu a zúžení významu; říká se, že „termín získává speciální sémy, které běžné slovo nemá“ (53). Je však těžké souhlasit s tím, že „lze se o tom snadno přesvědčit“ (53). Banga (vlna) a banga (fyzika) – zde je to snadné, ačkoli v takovém klasickém případě by se hodila komponentová analýza. Snadnost dalších příkladů je však pochybná, zde jsou uvedeny takto: „čivy lis (co ví obyčejný člověk o tomto ptáčkovi) a čivy lis (Acanthis cannabina), tiesė (prostě přímka) a tiesė (matematika) a podobně“ (53). Gaivenis na některých místech nezmiňuje deklarovanou terminologizaci, která se projevuje pouze přidělením definice – taková terminologizace je skutečně pochybná a podle mého názoru při ní z jazykového hlediska k žádné sémantické změně nedochází.

Podkapitola Tvorba neologismů se obejde bez Jablonského, a to je věru správné. Značný prostor oprávněně zaujímají citace a myšlenky V. Urbučio, pochybný je však výčet slovotvorných prostředků podstatných jmen z akademické gramatiky (mimochodem, i to je dílo V. Urbučia) – zde je zapotřebí problematičtějšího, aktualizovaného pohledu. V knize zůstala neprobrána terminologická specializace slovotvorných prostředků (Gaivenis ji dobře zná). Podkapitola však obsahuje dvě významné myšlenky. První sice není nová, ale stále aktuální: je třeba rozlišovat slovotvorbu od struktury (právě nerozlišením těchto dvou věcí se chybuje při hodnocení įvardą). Druhá rovněž není nová (alespoň pro Gaivenise), je však ještě aktuálnější: „V terminologii často nelze ani zřetelné útvary či odvozeniny zařadit ke slovotvorbě termínů. Například entomologický termín čiuožikas, bakteriologický termín lazdelė, termín rostlinné morfologie šluotelė a podobně nejsou odvozeniny vytvořené příponami, nýbrž slova s přeneseným významem, která byla terminologizována“ (56). Lze tvrdit, že od nynějška by si terminologové měli osedlat koníka slovotvorby (skvěle prozkoumané V. Urbučio) jen tehdy, jde-li o zřetelný proces tvorby nových termínů; o terminologizaci je také načase hovořit hlouběji, fundovaněji a konkrétněji – a nezapomínat, že v litevštině často probíhá paralelně (v zásadě se uskutečňuje mimo litevštinu).

Podobně také staré výpůjčky (agurkas, asiūklis, gandras, stiklas aj.) jsou v terminologii „už nikoli výpůjčkami, nýbrž terminologizovanými slovy lidského jazyka“ (58).

Mezi oběma podkapitolami zůstaly zatoulané, podrobněji neprobrané a jen letmo zmíněné dvě významné věci – „xenomanie (záliba ve výpůjčkách) a purismus (vyhýbání se výpůjčkám)“ (58). I zde by se naskytla příležitost

136

dát rozhodující slovo vůdci novotvorby, který umravnil rozvášněné puristy – Jablonskiui. Požadavky současnosti a konkrétně nová „Směrnice pro nahrazování cizích slov litevskými ekvivalenty“ a její uskutečňování nás bezpochyby přimějí, abychom se tímto tématem znovu vážně zabývali z teoretického hlediska.

Pouze zmíněné kalky neboli skryté výpůjčky (51, 58), jejichž kalkování je široký a složitý dialektolingvistický a interlingvistický jev, se vůbec nezkoumají. Zcela opomenuta zůstala také lingvistická indukce neboli kalkování. Vůbec nejsou probrány přejaté hybridy a hybridní tvoření, ačkoli – zcela bezdůvodně – je vztyčena zákazová značka: „Ačkoli se slovotvorné míšení mezinárodních a litevských termínů nezakazuje, takové termíny nejsou příliš vhodné ani perspektivní. Snažíme se jim vyhýbat“ (62). Nikdo ovšem na půdě litevštiny záměrně nemíchá; naše hybridy obvykle vznikají kalkováním. Jak se ale vyhnout takovým termínům: anti- kūnas, antimedžiaga, ekskunigas, infragarsas, kontrsmūgis, kontržval- gyba, protožvaigždė, subnuoma, superlaidininkas, ultragarsas, vicepir- mininkas, jakož i termínům zmíněným v této knize, auksidas (101), digeležis (102)?

Litevské slovotvoření některých mezinárodních slov je pochybné, byť je lze chápat jen přibližně: abonentas, reflektorius, klaviatūra, partitūra, ad- miralitetas (61–62). Mezi specializovanými mezinárodními prefixy je třeba navíc uvést miriado – miriadometrinės bangos.

Gramatikalizace mezinárodních termínů, která je celkově poněkud vzdálená tématu této kapitoly, je sice zmíněna jako věc prakticky sporná, je však představena téměř výhradně výčtem údajů z jiných zdrojů; aktuální témata se neuvádějí.

Kapitola IV – Zásady a pravidla tvorby a normování terminologie (89–108) je poměrně obsahově bohatá a informativní, ale také nedůsledná. V podkapitole Obecné zásady normování termínů (89–100) se rozlišují zásady a kritéria normování, ale činí se tak v poznámce pod čarou, kde se kritéria označují jako požadavky – a jsou vyjmenována podle I. kapitoly. V textu se však hovoří o zásadách a kritériích a říká se: „Vyzdvihli a rozebrali je normotvůrci současného spisovného jazyka A. Girdenis a A. Pupkis“ (89), není však uvedeno ani jak, ani kde – snad se míní obsáhlý článek těchto dvou autorů Zásady normování a kodifikace spisovného jazyka ve sborníku článků Pobaltské jazyky a metody jejich výzkumu z roku 1978 (53–56), ačkoli tito dva autoři napsali i další článek – Zásady jazykového normování (Gimtoji kalba 1996 5 1–5). Ale dále Gaivenisův výčet

137

tyto principy se shodují s kritérii uvedenými v podkapitole Základy jazykové kultury učebnice A. Pupkise („Mokslas“, 1980) s názvem Principy a kritéria kodifikace kritérii (Pupkis 1980: 40–48), pouze zde chybí odkaz (ačkoli je tato kniha zařazena do druhého – necitovaného – seznamu literatury); A. Pupkis má navíc ještě podkapitolu Hierarchie kodifikačních kritérií (Pupkis 1980: 48–53). Při výčtu je zmíněn princip „komunikační účelnosti“ (P. Jonikas, P. Skardžius), kdy se hodnotí nikoli situační úroveň řeči, nýbrž strukturální rovina jazyka“ (89), zatímco vysvětluje se již funkční účelnost – „je třeba řídit se tím, co je účelné (tj. přijatelné, perspektivní) pro celou společnost“ (90). Nejprve A. Girdenis a A. Pupkis hovořili o kritériu účelnosti (nebo funkčnosti) (Girdenis, Pupkis 1978: 60), v učebnici A. Pupkise již o kritériu komunikační účelnosti (Pupkis 1980: 41), A. Girdenis a A. Rosinas o kritériu společenské účelnosti (Girdenis, Rosinas 1983: 68), poté A. Girdenis a A. Pupkis o veřejné (společenské) účelnosti (Girdenis, Pupkis 1996: 1), a v dokumentu schváleném Státní komisí pro litevský jazyk o principu společenské účelnosti (LBKTP, KK ir jų T 1997: 1). Vrátíme-li se k hierarchii principů a kritérií, která v recenzované knize chybí, lze připomenout, že jedno z posledních a nejstručnějších vysvětlení této problematiky je uvedeno ve zmíněném dokumentu VLKK: „Kodifikaci jazykových jevů si lze představit přibližně takto. Nejprve se fakta odpovídající principu společenské účelnosti hodnotí z hlediska správnosti, poté podle kritérií čistoty, distinktivnosti, úspornosti a pružné stability. Na základě funkčního rozšíření lze využít také kritéria živosti, estetičnosti, jasnosti a autentického úzu“ (LBKTP, KK ir jų T 1997: 3).

Při výkladu zásady živého jazyka se znovu vracíme k terminologizaci (téma oddílu I kapitoly II). Jedna myšlenka by zde byla skutečně významná, ale není vůbec rozvedena, a dokonce ani doložena příklady, takže může zůstat nepochopena: „Terminologizaci slov živého jazyka často brání několik příčin. Důležitější z nich jsou patrně tyto: 1) velká část litevské odborné slovní zásoby sestává z úzce užívaných slov (okazionalismů úředního či hovorového jazyka); 2) značná část lexikálních jednotek tohoto druhu jsou slova s nejasnou motivací a asociativní slova; 3) slova živého jazy-

138

ka se vyznačují variantností a synonymií atd.“ (93–94). Nepochybně jsou tyto autorovy myšlenky do větší či menší míry potvrzeny jeho dlouholetou terminologickou praxí, avšak zde nerozvedené, nepodložené a neilustrované se mohou obrátit proti němu samému.

Při psaní o principu autority se hovoří nejen o ideálu minulosti a autoritách vědy, ale také o autoritě terminologických slovníků a o kolektivních základních autoritách – mezinárodních kodexech, normách a pravidlech (94–96). Je těžké zbavit se dojmu, že by toto téma mělo patřit do podkapitoly Zvláštní zásady a pravidla tvorby a normování termínů (100–108). Teprve uprostřed této podkapitoly se vysvětluje: „Zvláštní pravidla tvorby termínů upravují uspořádání různých terminologických oblastí nebo jejich mikrosystémů“ (105). Teprve tam se také opožděně uvádí, že mohou být litevská i mezinárodní (105) – řada mezinárodních pravidel však byla probrána již dříve, ačkoli některá z nich, například chemická, jsou neprávem připsána litevským prostředníkům (101–103). Některá z těchto pravidel navíc nejsou jazyková, nýbrž věcná nebo logická.

IV. kapitola – Směry, školy a významnější badatelé v terminologii (109–135) je sice přehledová a místy fragmentární, ale poměrně informativní, pronikavá a kritická. Je správné, že existuje sémasiologická a onomaziologická terminologie (109) a že v teorii terminologie existuje lingvistická koncepce (121). Ale není už čas pojmenovat také samostatné větve terminologie jakožto spojené (komplexní), nikoli složené vědy – především lingvistickou terminologii, která náleží do jazykovědy (a nejen aplikované), dále logickou (nebo snad již konceptologickou) terminologii a věcnou terminologii (většinou onomaziologickou a definiční). Obecně je třeba říci, že terminologie vznikla a rozvíjela se jako vědecký fenomén střední a východní Evropy – věcná („inženýrská“) a logická v německy mluvících zemích a Sovětském svazu (E. Drezen, D. Lotte), lingvistická ve slovanských zemích, především v Sovětském svazu a nyní v Rusku; existuje již také ve francouzsky mluvících zemích, ale v anglosaském světě neexistuje; v mnoha zemích se terminologie skutečně omezuje na správu termínů a standardizaci. Velmi správná je myšlenka ruské terminoložky V. Danilenko, že i pro termíny jsou charakteristické všechny lexikální a sémantické procesy živého jazyka (124). Tyto procesy – polysémie a synonymie, homonymie a antonymie – se však v terminologii teprve začínají zkoumat, takže bychom asi neměli spěchat se souhlasem se vším. Kategorický

139

mnohoznačnost (125) je poměrně zřejmá. Mezioborová terminologická homonymie (125–126) může být přinejmenším poněkud přitažená za vlasy, aniž se vůbec přihlíží k blízkosti či vzdálenosti oborů – rozhodně nestačí rozdílné definice a fungování v různých systémech (126): nutně se musí lišit centrální sémy. Jde o skutečný rozpor, když je reakce v jednom případě oborovým termínem (122) a v jiném mezioborovým homonymem (126). Opravdu není jasné, na jakém základě jsou k mezioborovým homonymům přiřazovány také interferenční termíny (130). Je dobře, že se upouští od „inženýrského“ (a informačně-jazykového) pojetí synonym, ale ani zde není vše jasné, protože v logice není ekvivalent synonyma. Synonymie termínů synonymie je v knize celkově osvětlena jen málo.

Gaivenis se velmi odůvodněně a bez sebemenšího dogmatismu kriticky staví k tendenci neustále zvyšovat počet terminologických škol (109). Autor bohužel pouze tvrdí, ale neukazuje, jak A. Superanskaja, N. Podolskaja a N. Vasiljeva „poprvé srovnali terminologické názory představitelů ruské a vídeňské školy“ (131). Celkově není jasné, jak a proč byla srovnána oborová a lingvistická terminologie.

Vysoké hodnocení teorie terminologie S. Šalkauskise je podle mého názoru správné, ačkoli chybějí údaje k posouzení její originality.

III. kapitola, která by mohla tvořit samostatnou část knihy – Způsoby uspořádávání termínů (63–87), nyní působí skutečně nepatřičně – měla by být alespoň za normalizací a kodifikací.

Podkapitola Terminografie (63–80) začíná od pradávna – terminologické slovníky „vznikly ze slovníků glosářového typu, v nichž se vysvětlovala zastaralá nebo málokomu známá a zřídka užívaná slova“ (63). Nyní však glossary ve standardizovaném terminologickém významu označuje „překladové terminologické slovníky a seznamy termínů“ (63), ačkoli tu a tam znamená „výkladový slovníček termínů“. Pojem tezaurus je v Gaivenisově knize vysvětlen nedostatečně: „Tezaury se nyní nazývají slovníky, které odrážejí vztahy mezi termíny“ (63). Ve skutečnosti „tezaury mohou být výkladové i překladové, obecné i speciální“ a „v teorii a praxi strojového překladu se tímto termínem označuje slovník určený pro elektronický počítač a do něj vložený“ (KTŽ 1990). Tezaurus však může být i neelektronický, dokonce nemusí být ani nástrojem automatického vyhledávání informací, nýbrž popisem terminologie podle termínů tam

140

matici skutečných vztahů (funkcí). Například v Tezauru teoretické a aplikované lingvistiky S. Nikitiny vypadá termín podle souboru 28 příznaků takto: 1) termín, 2) synonymum: – [tj. není], 3) korelát: –, 4) nadřazený pojem: slovo, slovní spojení, 5) podřazený pojem: vědecký termín, technický termín, 6) souhrn: terminologie, 7) komponenty: –, 8) třída: –, 9) člen třídy: –, 10) parametr: jednoznačnost, [značka nepřítomnosti] expresivita, 11) označení parametru: –, 12) hlavní funkce: pojem, 13) způsob vyjádření funkce: –, 14) lingvistický objekt: –, 15) způsob zobrazení objektu: –, 16) operace: standardizace, uspořádání, 17 a) výchozí objekt: –, b) závěrečný objekt: –, 18) nástroj/metoda: –, 19) (jazyková) rovina: lexikum, 20) jednotky roviny: –, 21) vztah: –, 22) členy vztahu: –, 23) implikace: –, 24) kontext/předmět: terminologie, 25) jazykový aspekt: –, 26) objekt vědního oboru: –, 27) „související s“: –, 28) nestandardní funkce (asociace): profesní jazyk (Никитина 1978: 79, 348). Takto popsané termíny se nazývají deskriptory – na rozdíl od d e f i n o v a n ý c h termínů (Никитина 1978: 54–58). Tezaurů existuje i mnohem jednodušších. Zde jsou vztahy deskriptorů v tezauru „Eurovoc“: oblast použití, odkazy na mikrotezaurus, vztahy mezi deskriptory a nedeskriptory, vztahy mezi širšími a užšími termíny, související termíny z různých mikrotezaurů (Bodin 2001: 7).

S. Šalkauskis nazývá Obecnou pedagogickou terminologii Gaivenis slovníčkem (66, 67), přestože obsahuje 1600 termínů (Šalkauskis 1991: 277–345); na jiném místě (113) tak nazývá i jeho Obecnou filozofickou terminologii, přestože je dvakrát rozsáhlejší (Šalkauskis 1991: 126–274). Po výčtu deseti novotvarů S. Šalkauskise je kriticky charakterizuje jako „nevýrazné z hlediska tvoření“. Je jich mnohem více – atgamus, draudus, jautulys, jusena, juslė, juslingumas, kaitumas, kursena, lyta, mąstinys, pagava, pasąmonė, paskata, paveikumas, regumas, ryžtis, savaveiksmškumas, savimana, saviveika, savivoka, sielovada, šeimotyra, vaikotyra; mnoho z nich se vžilo, některé se však nevžily, a přesto jsou dobré.

Ještě méně se v knize podařilo zpracování Slovníčku obchodní korespondence L. Dargise a A. Salise. Z vhodných novotvarů autor uvádí pouze šest – apmoka, bendraskolis, darbūmas (mimochodem, toto slovo užil i S. Šalkauskis), pirklumas, važtaraščio antrininkas, važus. Slovníček obsahuje asi 1000 termínů. Jsou zde nářeční slova – atlygis, atmokestis, brangymetis, brangininkas,

141

išrankos, kainų pokytis, laivininkas, mokėsena, pamokestis, piginėti, pigininkas, pirkinys, pirksena, podėlis, postovis, praženginas, -à, -ai, rankpinigiai, žinovas; J. Brodovskio žodyno atlyginimas, J. Brodovskio, P. Ruigio, K. Milkaus žodynų krova, P. Ruigio, K. Milkaus, F. Kuršaičio žodynų išmota (išmestinė prekė), P. Ruigio, K. Milkaus, F. Nesselmanno žodynų prekymetis, F. Kuršaičio žodyno priepelnis. Nemažai J. Jablonskio naujadarų – antspaudas, atmoka, išgalioti, mokumas, pirmaraštis, spaudinys, vadyba, A. Lelio, J. Šlapelio, Vydūno, A. Barono, A. Vireliūno, S. Šalkauskio ir kt. įmonė, įmoka, išmoka, priemoka, moka, nuošimtis, pirmenybė, pirmenybinis, prekyrastis, prekyvietė, santoris, siunta, spauda, žinyba. Tačiau didžiausias yra paties A. Salio įnašas: „A. Salys, L. Dargiui paaiškinus kurio termino sąvoką, dažnai pasiūlydavo po kelis lietuviškus terminų atitikmenis, pagaliau kartu su L. Dargiu pasirinkdavo tą žodį bei jo formą, kuri abiem labiau patikdavo. Pats K. Dargis vėliau (1975) yra pareiškęs, kad čia „lietuviškosios dalies naujų terminų pagrindinis autorius buvo prof. A. Salys“ (Salys 1979: 455). Taigi gausiausia žodynėlyje paties Salio naujadarų: apmoka, apmuita, bendraskolis, beteismis susitarimas, didmuo, draudlakštis, draudpin igiai, įpirka, kainų nuokrytis, krausta, krovaraštis, kursaraštis, laivaraštis, langinis vokas, mokumas, nameivis, naminėti, neišmoka, nepri emoka, nuosvoris, nuotąsa, nuotąsus, padarumas, pajamoti, palanka, paštiniai, patikėtinis, pavada, pavadinis, perdraudimas, perkrova, persavinimas, pigymetis, pigmena, pirk ybos, pirklumas, póterminis, prekybininkas, prekylangis, priedrauda, prieminus, priepirka, priesvoris, priimtis, saugiraštis, sendaikčiai, sendaiktininkas, slaptaraštis, sukčinės bendrovės, vamzdinis paštas, važykla, vieninė prekyba (LKŽ duomenimis; kai kas gali būti tikslinama: ydraštis pateiktas ir M. Jurkyno – GK 1938 6 83). Ne visi žodynėlio naujažodžiai pateko net į LKŽ – nėra: antraraštis, beteismis, dervadrobė, mažmuo, mokmenys, naminėti, nuotąsa, paštiniai, perrašininkas, podienis, telkmenys, vidursąskaitis, vilkstininė prekyba, žininė; nėra žodžių pagava, perrašas žodynėlio teikiamų reikšmių. O kurie yra LKŽ, dažniausiai – net jei su A. Salio sakiniu – slepiasi po pažyma rš (t. y. raštai), nes pažyma A. Sal (t. y. A. Salys) atsirado nuo XVI t. (1995), kiti – NdŽ (t. y. Lietuvių rašomosios kalbos žodynas 1–5, sudarė M. Niedermannas, A. Senn’as, F. Brender’is ir A. Salys, Heidelberg, 1932–1968; čia

142

(zřejmě se tam dostaly péčí samotného A. Salise), DŽ (tj. Výkladový slovník současné litevštiny, Vilnius, 1954), TTŽ (tj. Slovník právních termínů, sestavil A. Žirgulys, Vilnius, 1954), ETŽ (tj. Rusko-litevský slovník ekonomických termínů, Vilnius, 1966) a další; nuodera je označeno burž., důvěrník a ilustrováno větou z „Komunista“, pasiūla 2. – z Marxových spisů... Některá slova z tohoto slovníčku byla zařazena mezi novotvary sovětské éry (Lyberis a Ulvydas 1958): přírůstek (39, 77), obchod (67), tajný spis (67), úřad (68), odměna (68), výplata (68), solventní (68), nedoplatek (68), převaha (68), doplatek (69, 67).

Kromě novotvarů je velmi cenným rysem tohoto slovníčku soustavné a plodné úsilí o politevštění: darbumas (Leistungsfähigkeit; produktivity); draudlakštis (Police; insurance policy); įpirka (bonusas); krova (Ladung, Last; loading, cargo); laivo nuomos sutartis (Charterpartie, Befrachtungsbrief; charter party); padarumas (Produktivität; productivity, efficiency); palanka (Begünstigung, Entgegenkommen; favor, protection, patronage); pavada, konsignacija; perrašas (Indossament; endorsement); perrašininkas (Indossant; endorser, endorser); pirmenybė (Vorrecht; preference, priority); pirmenybinės akcijos (Vorzugsaktien; preferred stock); prekrašti̇s (Prospekt, Faktura; prospectus, pro forma invoice); priimtis (akceptas); remitentas, gavėjas; skubinis (express; express); slaptaraštis (Chiffre, Geheimschrift; code, cipher); teikimas, rekomendacija; tolinė prekyba (Distanzhandel; distance trade); vadyba (Verwaltung; management, administration; vedomstvo); važma (Fracht, Frachtgeld; freight); važta (Fracht, Frachtgut; load, freight, shipment, cargo). Ve slovníčku jsou dlužník (Kreditnehmer; debtor) a věřitel (Kreditgeber; creditor), ale věřitele (a úvěru) nikoli. Horliví nahrazovači cizích slov by mohli z tohoto slovníčku plnými hrstmi čerpat litevské ekvivalenty.

Ve slovníčku je zřetelně patrný systematický přístup k terminologii: platba, solventní, solventnost, platí, splácí, vklad, výplata, nevyplacení, příplatek, nedoplatek; vývozy (Ausfuhr, Ausfuhrgüter; exports), dovozy (Einfuhrgüter; imports), tranzitní zboží (Transit-, Durchgangsgüter; transit goods), dovážené zboží (Zufuhrwaren; loads, goods, cargo to be loaded), vyvážené zboží, vývozní zboží, dovážené zboží, dovozové zboží, tranzitní zboží, tranzitní obchod; podomní obchodník (Hausierer, Hausierhändler; hawker, peddler), podomní, domácký obchod, podom-

143

níti; niekena (Brack; defective merchandise, refuse), niekikas, niekti, niektinis; važykla (Fuhrgeschäft; carrier, trucking enterprise), važta (Fracht, Frachtgut; load, freight, shipment, cargo), važtaraštis, važtininkas (Frachtführer; carrier, forwarding agent), važma (Fracht, Frachtgeld; freight.- Važma se nazývá poplatek za přepravu nebo odměna), važmuo (Frachtsatz; freight rate), važūs (transportable; easily transportable). Mlýny nepříznivé doby zde semlely mnohé, například važta se proměnila v šelenom (zachována pouze v DŽ – ve všech vydáních, ale v užívání dosud chybí!), ačkoli zůstalo važtaraštis (ale je to systematické: krovinys – važtaraštis?); zakořenily se frachtas, frachtavimas, kargas; teprve nyní se znovu jako kolo vynalézá važus, važumas; náležitě byla nahrazena pouze ztráta važmos – važtapinigiais (mimochodem, známými rovněž z meziválečného období), ale i toto slovo se většinou zachovalo pouze v DŽ. Je velká škoda, že se nezachovalo A. Salio gyvi, gyvieji pinigai (užívali je také K. Būga, Vaižgantas a A. Baronas), gyvinė prekyba. Gryni pinigai by nejprve znamenalo skutečné, tj. nepadělané peníze (jejich přiřazení k grynas 1. „který je bez příměsí, čistý, ryzí“ v DŽ₄ je skutečné nedorozumění).

Autor knihy uvádí, že slovníček obsahuje také předložky, příslovce, participia a infinitivy (72), nepředkládá však ani jedno příslovce vyjadřující význam a právě těch je tam nejvíce – atsiskait ytinai, įskaitytinai, išskaitytinai, atsiųstinai, išpirk tinai, išsiųstinai,... Ve slovníčku nebyla postřehnuta důležitá gramatická skutečnost: když se sloveso ve spojení transformuje v podstatné jméno, příslovce se transformuje v přídavné jméno (nebo participium): parduoti išsimokėtinai → išsimokamasis pardavimas. V roce 1969 nebyla tato Salysova myšlenka Gaivenisovi známa – uznával prekyba išsimokėtinai (Гайвяниц 1969: 9), později však badatelé syntaxe (E. Valiulytė) potvrdili pravdivost A. Salysa: „Spojení podstatného jména s příslovci jsou velmi vzácná“ (LKG 1976: 233), a s kvalitativními příslovci se vyskytují „jen v ojedinělých případech“ (LKG 1976: 234). Terminologie nemůže vycházet z ojedinělých případů. V pododdílu Terminografijos autor pojednává také o definicích a jejich chybách, ačkoli sám říká, že definice ve výkladových terminologických slovnících „nemohou nahradit vědecké definice těchto pojmů“ (74). Vědecké definice tedy patří do I. kapitoly.

Významná témata, avšak stručné pododdíly – 2. Terminų standartizacija (81–82), 3. Kompiuterinė terminų tvarkyba (82–84) a 4. Tekstinė terminų tvarkyba (84–87). V knize se nedostalo prostoru pro terminologické banky,

144

ačkoli se počítačová terminologická banka vytváří i v Litvě – není dokončena, ale již obsahuje 187 tisíc termínů (Černiauskas 2002: 20–24).

Pro dosažení náležité úplnosti by bylo třeba uvést ještě několik drobnějších nepřesností: 1) „Například slovem gelta se v lidové řeči nejčastěji označuje jakékoli chorobné zežloutnutí“ (93). Podle údajů LKŽ III jde pouze o jeden význam slova gelta, celkem jich má pět: 1. „žlutost, zežloutnutí“: Nuo saulės tuoj gelta apsitraukė (Liškiava), 3. botan. „geltė“ (Serratula) (Salakas), 4. „žlutá barva“ (Liškiava), 5. „žluté nitě“ (Rudamina); 2) po analýze přibližně 200 názvů nástrojů s příponou -tuvas autor dochází k závěru: „všechny jsou utvořeny z nepředponových tranzitivních sloves“ (99), zatímco útvary z předponových intranzitivních sloves „je třeba hodnotit obezřetně“, ačkoli jejich příklady neuvádí (99). Není jasné, proč je zde tranzitivnost činěna závislou na předponě, když jinak předponových odvozenin tohoto typu existuje celá řada: išleistuvas, nuleistuvas, nupiltuvas, nuimtuvas, nusodintuvas, surinktuvas, atskirtuvas, atsuktuvas, užsuktuvas, užkištuvas, pramuštuvas, atmuštuvas, iškrautuvas (ADLKŽ 1995); 3) odkaz S. Keinys 1975: 7 se opakuje (48 a 57); 4) Duns Scotus převzatý od Šalkauskise (Šalkauskis 1991: 11) se v knize změnil na D. Scotus (113) – v litevštině se tradičně užívá Jonas Dunsas Škotas; 5) pochybný „novotvar“ (nebo „neonymum“) (131) – neonimas by bylo naujavardis. Autorův jazyk je téměř vzorový. Zarazilo jen p e r Lietuvą p r a e i- n a (92) a velmi nápadné spojovací spojení pro paralelu či protiklad tuo tarpu – akademická třídílná gramatika je připouští jako vzácné (LKG 1976: 770), nová jednodílná je neuvádí (DLKG 1994: 708–716), a obecně nejde o výraz z živého jazyka, proto se nedoporučuje.

Kazimieras Gaivenis tedy dostál svému závazku. Teoretické myšlení v knize žije, třebaže je nevyrovnané – chvílemi zralé, chvílemi napůl zralé, chvílemi pulzující, chvílemi unavené. Z množství autorových článků nevznikla zcela soustavná syntéza, obraz je někdy mozaikovitý, místy, jak rád říká sám autor, děravý. Kniha však existuje a obstojí. Recenzent, který s Gaiveniem nejdéle společně působil v terminologii a cítí upřímnou úctu k celoživotní práci autora, doufá, že tím plní i svůj závazek vůči mladším terminologům. A Gaivenis se v Pabaigos žodžio knihy, plném závažných myšlenek, celý obrací k budoucnosti litevské terminologie a žije jejími obtížnými starostmi.

145

LITERATŪRA

ADLKŽ 1995: Atgalinis dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Sudarė Vida Žilinskienė, Vilnius.

Bodin A. 2001: Europos žodynas. – Gimtoji kalba 12, 6–9.

Būga K. 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius.

Černiauskas V. 2002: Rengiamas kompiuterinis terminų bankas. – Gimtoji kalba 7–8, 20–24.

DLKG 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Red. Vytautas Ambrazas, Vilnius.

DŽ: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vilnius, 1954, 1972, 1993, 2000.

FilosŽ. 1975: Filosofijos žodynas. Lietuviškąjį leidimą redagavo R. Plečkaitis, Vilnius.

Гайвянс К. 1969: Составные термины в современном литовском языке, Вильнюс.

GK 1938: Gimtoji kalba 6.

Girdenis A., Pupkis A. 1978: Bendrinės kalbos norminimo ir kodifikavimo principai. – Baltų kalbos ir jų tyrinėjimo metodai, Vilnius, 53–66.

Girdenis A., Pupkis A. 1996: Kalbos norminimo principai. – Gimtoji kalba 8, 1–5.

Girdenis A., Rosinas A. 1983: Dar kelios mintys dėl bendrinės kalbos kodifikacijos. – Kultūros barai 4, 67–69.

Jablonskis 1935: Mūsų raštų kalba. – Jablonskio raštai 4, Kaunas, 40–43.

Keinys S. 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius.

Ковалик И. И. 1970: Основна проблематика сучасної української термінології. – Перша науково-методична нарада з проблем упорядкування і нормалізації термінології, Київ, 13–14.

KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys S. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas.

LBKTP, KK ir jų T 1997: Lietuvių bendrinės kalbos tvarkybos principai, kodifikacijos kriterijai ir jų taikymas (patvirtinta Valstybinės lietuvių kalbos komisijos). – Gimtoji kalba 4, 1–3.

Lyberis A. ir Ulvydas K. 1958: Lietuvių literatūrinės kalbos leksikos praturtėjimas tarybinės santvarkos metais. – Literatūra ir kalba 3, Vilnius, 31–110.

LKG 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius.

LKŽ 1941–2002: Lietuvių kalbos žodynas 1–20, Vilnius.

Мурзаев Э. М. 1974: Очерки топонимики, Москва.

Никитина С. Е. 1978: Тезаурус по теоретической и прикладной лингвистике (Автоматическая обработка текста), Москва.

PLKŽ 1976: Prancūzų–lietuvių kalbų žodynas. Sudarė A. Juškienė, M. Katilienė, A. Kaziūnienė, Vilnius.

Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius.

RLKŽ II 1967: Rusų–lietuvių kalbų žodynas 2. Paruošė V. Baronas, V. Galinis, redagavo K. Musteikis, J. Macaitis, Vilnius.

146

RŽ 1948: Lietuvių kalbos rašybos žodynas. Redagavo K. Gasparavičius, N. Grigas, J. Lazauskas, K. Ulvydas, A. Žirgulys, Kaunas.

Salys A. 1979: Raštai 1, Roma.

Šalkauskis S. 1991: Raštai 2, Vilnius.

Jonas KLIMAVIČIUS

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-2055 Vilnius

[email protected]

Gauta 2002-11-15

147