Asta MITKEVIČIENĖ

Litevský jazykový institut

Varianty terminologie v učebnici světové literatury V. Duba

Jedním ze zdrojů terminologie každého vědního oboru jsou práce z minulosti daného oboru. Termíny z učebnice světové literatury V. Duba jsou důležité pro poznání dějin literárněvědné terminologie. Jsou v ní totiž zachyceny termíny z této i příbuzných oblastí, které se začaly ve velké míře vytvářet ve dvacátých letech 20. století a používají se dodnes.

Vladas Dubas (1887–1937) – tarpukario Lietuvos literatūrologas romanistas, publicistas, rašytojas. Jis buvo labai išsilavinęs – studijavo Varšuvoje, Paryžiuje, Romoje, baigė Maskvos universitetą, mokėjo daug kalbų – lotynų, prancūzų, vokiečių, italų, lenkų, rusų (Bartkus 1987: 57). Tai vienas pirmųjų tarpukario žmonių, dirbusių Lietuvos aukštojo mokslo bare. Nuo 1920 m. V. Dubas skaitė Vakarų Europos literatūros paskaitas Aukštuosiuose kursuose, o 1922 m. pradėjo dirbti Lietuvos universitete, kur dėstė romanistiką. Rašytinis šio mokslininko (nuo 1928 m. ekstraordinarinio profesoriaus) palikimas apima vadovėlį Įvadas į bendrąją literatūrą¹ (1923, kiti du leidimai – 1927 ir 1931² m. – vadinasi Literatūros įvadas), dvitomę Prancūzų literatūros istoriją (1929–1930), studijas Chateaubriand’as (1925), Anatole France (1928), Voltaire (1932) ir kt. Šie darbai išleisti skaitytų paskaitų pagrindu (Bartkus 1987: 56–57; LLE 2001; VLE V 2004). V. Dubas rėmėsi kultūrinės istorinės mokyklos ir jos šalininkų tyrinėjimo principais – daugiau dėmesio kreipė į kūrėjų biografijas, kultūrinę aplinką, o ne į kūrinių meninę analizę (LLE 2001). Tai lėmė kitų sričių (ne vien literatūrologijos) terminų gausą jo darbuose.

¹ V některých encyklopediích, například VLE V 2004 aj., se uvádí název Úvod do obecné literatury.

² Rok třetího vydání není v učebnici uveden, ale v bibliografických publikacích se uvádí, že vyšla v roce 1931.

119

Zdrojem tohoto článku je učebnice světové literatury V. Duba (pro vyšší školy), která, jak již bylo uvedeno, vyšla třikrát (po opravách a doplněních): v roce 1923 vyšel Úvod do obecné literatury (je možné, že Úvod do obecné literatury byl napsán již v roce 1920, neboť tento rok je uveden na konci předmluvy), zatímco v letech 1927 a 1931 vyšel Úvod do literatury. Od prvního vydání k poslednímu tedy uplynulo téměř deset let. Úvod do obecné literatury byl sestaven podle přednášek, které V. Dubas přednesl v roce 1920 na Vyšších kurzech (Dubas 1923: XIII). Úvod do literatury z roku 1927 je přepracovaným vydáním knihy z roku 1923, zatímco třetí vydání učebnice je opraveným a doplněným vydáním Úvodu do literatury. Hned je třeba poznamenat, že první vydání se od ostatních vydání učebnice velmi liší (nejen obsahem a rozsahem, ale i jazykem).

Úvod do obecné literatury A. Voldemaras v roce 1923 velmi zkritizoval v recenzi otištěné v Švietimo darbas. Recenzent toto dílo zhodnotil takto: „Litujeme práce pana Duba, litujeme promarněného času, ale přesto musíme uznat, že dílo je nevyhovující, a to natolik, že je nelze opravit“ (Voldemaras 1923: 266). A. Voldemarovi vadila struktura i obsah učebnice a také její jazyk. Recenzentovi se především nelíbil název knihy, protože učebnice podává přehled literatury sedmi národů, a nikoli jakýsi úvod do světové literatury (Voldemaras 1923: 254–255). Dále kritizoval členění materiálu podle žánrů (učebnice se skládá ze čtyř částí – Epos, lyrika, drama a román), teorii vzniku literatury a omezení pouze na určité literární díla a autory. A. Voldemaras nalezl značné množství faktických chyb i chybných citací (jak v originálním jazyce, tak v překladu). Recenzent dochází k závěru, že „pan Dub se nemýlí tolik sám, jako mají špatné své prameny“ (Voldemaras 1923: 260). Jazyk učebnice zhodnotil takto: „Při čtení jeho knihy má člověk pocit, jako by šel po ostrém štěrku“ (Voldemaras 1923: 268). Lze dodat, že toto vydání obsahuje velké množství různých tiskových chyb.

Z Úvodu do literatury (1927) je patrné, že V. Dubas některé kritické připomínky zohlednil, jiné nikoli. Například změnil název učebnice a upustil od výkladů o původu literatury, její struktura však zůstala stejná (mimochodem, B. Sruoga kritizoval uspořádání materiálu podle žánrů v recenzi druhého vydání (Sruoga 1927: 3)). Přesto lze tvrdit, že vydání z roku 1927 se od prvního velmi liší.

120

Za prvé je rozsáhlejší (má více než 100 stran, celkem 382 s.). Za druhé je z jazykového hlediska mnohem lepší. To zdůraznili také J. Jablonskis: „chyb [– A.M.] je poměrně málo, autorův jazyk je téměř všude plynulý, správný a srozumitelný“ (Jablonskis 1959: 446), a B. Kantvydis v recenzi učebnice vydané v Litvě roku 1927: „Jen zřídka lze najít školní i mimoškolní tiskoviny, jejichž jazyk by byl tak dokonalý: Úvodu věnoval autor, jak je patrné, v tomto ohledu úsilí a radil se i s ostatními“ (Kantvydis 1927: 3). Recenzenti (B. Kantvydis, J. Jablonskis, B. Sruoga) hodnotili roku 1927 Literární úvod vesměs kladně. B. Kantvydis (1927: 3) i B. Sruoga (1927: 2) jej považovali za nejlepší litevskou učebnici světové literatury té doby.

Druhé a třetí vydání se liší poměrně málo. V obou knihách se nejčastěji zcela shodují nejen celé věty a odstavce, ale i kapitoly. Třetí vydání je o něco rozsáhlejší než druhé (408 s.). V. Dubas třetí vydání rozšířil o přehled slovanských literatur, ale některé podkapitoly či odstavce z druhého vydání vypustil (většinou vysvětlovaly kontext tvorby). Slovy samotného V. Duba: „při úpravě tohoto třetího vydání ‚Úvodu‘ se autor celkově snažil přihlížet k oprávněným požadavkům kritiky“ (Dubas 1931: 3). Přestože V. Dubas tvrdil, že požadavkům kritiky vyhověl, k opravám J. Jablonského nepřihlédl (v třetím vydání se opakují tytéž chyby jako ve druhém). Bylo zjištěno, že ve třetím vydání již nejsou některé tiskové chyby z druhého vydání.

Rozdíly v obsahu a jazyce mezi prvním a pozdějšími vydáními učebnice a podobnost druhého a třetího vydání lze říci určují užívání stejných či odlišných termínů. Ve druhém a třetím vydání se tedy nejčastěji nacházejí tytéž termíny, zatímco v prvním některé z nich chybějí.

Tento článek se zabývá variantami termínů nalezenými ve všech třech vydáních učebnice V. Duba: fonetickými a pravopisnými, morfologickými, slovotvornými a syntaktickými.

Pojem varianty termínu

Než začneme zkoumat varianty termínů v učebnici světové literatury V. Duba, měli bychom pojednat o pojmu varianty. V litevské ling-

121

vistice se místo později zavedeného termínu varianta používal a někdy se stále používá termín souběžná forma (podoba), souběžnost, souběžný výskyt aj.; dvojice variant se nazývala grute (např.: Būga 1961: 81; Skardžius 1999: 273)³.

Ve Slovníku lingvistických termínů se uvádí, že varianta je „odlišnost téže jazykové jednotky“; zdůrazňuje se, že varianty „mají zpravidla totožnou funkci a liší se pouze výrazovou stránkou, proto se často říká, že jde o různé realizace téže jednotlivé jazykové jednotky“ (KTŽ 1990). Podobně je tento termín definován i v zahraničních lingvistických slovnících a encyklopediích (STJ 1968; KWST 1975; OCDL 1997; РЯЭ 1998 aj.), ačkoli se často omezuje jen na jeho pojetí ve fonologii (CLT 1960; LST 1988; LE 2004 aj.).

Varianty nejsou jen otázkou jazykové kodifikace (Pupkis 1980; Miliūnaitė 1995, 2003 aj.). Litevská lingvistika zkoumá varianty v nářečích (habilitační práce V. Vitkauskase Morfonemické jevy litevských nářečí a jejich kolísání, 1999); variabilita se zkoumá ze sociolingvistického hlediska (disertační práce L. Grumadienė Проблема социальной обусловленности речевого варьирования, 1982). Variabilita jazykových jednotek je důležitá pro lexikografii. LKŽ uvádí různé typy variant slov a frazémů (spisovných i nářečních) (LKŽ I 1968: VII, XI, XIV–XV; LKŽ instrukcija 1980: 6, 8–9, 11–12, 15, 19–20, 26, 80, 92, 94, 95, 102–103, 106). Do DŽ byly zařazeny varianty přízvuku v současné spisovné litevštině, častější gramatické a lexikální varianty a častější nářeční varianty (DŽ₅ 2003: 20, 21, 22, 39). Z hlediska stylistiků neexistuje mezi variantami a synonymy ostrá hranice (Župerka 1983: 29; Pikčilingis 1988: 46–47).

Ruská lingvistika věnuje variantám větší pozornost. Poměrně podrobně se zde zkoumá problém hranice mezi variací a synonymií. K. Gorbačevič považuje za slovní varianty pravidelné podoby jednoho a téhož slova, jejichž morfologicko-slovotvorná stavba a lexikální i gramatický význam jsou totožné, liší se však pouze svou fonetickou stránkou nebo afixy tvoření tvarů (Горбачевич 1978: 17). L. Graudina tvrdí, že slovní va-

³ Na druhou stranu se grute v lingvistice používalo také v neterminologickém významu: označovalo jakoukoli dvojici jazykových jednotek (např.: Būga 1961: 47; Skardžius 1941: 323).

122

Varianty jsou podoby téhož slova, které se vyznačují totožnou lexikálně-sémantickou funkcí a částečně odlišnou fonetickou stavbou významové části slova (Грудина 1981: 39). V Ruské jazykovědné encyklopedii, jejíž heslo o variantách napsala L. Graudina, jsou uvedeny tyto znaky gramatických variant: gramatická systémovost, pravidelná zaměnitelnost, funkční totožnost gramatického významu a společný kořen (РЯЭ 1998: 62).

V terminologických pracích o variantách termínů se v mnoha bývalých sovětských republikách o tomto jevu vůbec nehovoří. O variantách se zmiňuje kniha O. Achmanovové a kol. Terminologie: teorie a metody (Akhmanova 1974: 176–177). Rozlišují se zde tyto lexikální varianty termínů: fonetické, pravopisné a morfologické. Slovník jazykovědných termínů O. Achmanovová tvrdí, že varianty termínů je třeba jasně odlišovat od termínových dublet, ačkoli tento problém dosud nebyl vyřešen (СЛТ 1966). V další významné terminologické práci – knize V. Danilenkové Ruská terminologie – nejsou varianty a synonyma striktně oddělena, autorka však zdůrazňuje, že některé varianty krátkých termínů nelze považovat za synonyma (Даниленко 1977: 73–79, 174). Svůj názor zdůvodňuje tím, že některé varianty krátkých termínů jsou vytvořeny ze stejného jazykového materiálu jako dlouhé termíny, pouze je zkrácen (Даниленко 1977: 174). V litevské terminologii se však kolísání krátkých a dlouhých podob termínů řadí k synonymii, nikoli k jevu variantnosti (viz Keinys 1974, 1980). Lotyšská terminoložka V. Skujinia řadí tyto podoby k absolutním synonymům (Skujina 2002: 49). Běloruská lingvistka G. Veštort se v článku Typy variant terminologické lexiky opírá o široké pojetí variant – variantnost termínů je zde chápána jako přítomnost fonetických, slovotvorných a lexikálních dublet (Бевтропт 1985: 39). O variantách v terminologii se zmiňuje Obecná terminologie A. Superanské, N. Podolské a N. Vasiljevové. Autorky uvádějí, že varianty téhož slova vytvářejí morfologické, fonetické nebo pravopisné dublety téhož kmene. V Obecné terminologii se synonyma a dublety (varianty) rozlišují: za synonyma se považují pouze zcela odlišná slova (tj. slova s různými kořeny), zatímco za dublety varianty téhož slova (Суперанская 1989: 51–52). S. Griniov řadí varianty termínů k jednomu z druhů absolutních synonym. S odkazem na V. Leičika zdůrazňuje,

123

že pojmy „synonymum“, „varianta“ a „dubleta“ označovaly ve odborné literatuře totéž, ačkoli někdy byly varianty považovány za podobu synonym a dublety za lexikální varianty (Гринев 1993: 108–109).

V příloze 4 normy Litevské republiky Zásady a metody terminologie jsou za synonyma termínů považována slova s různými kořeny, zatímco za varianty slova téhož kořene s různými koncovkami, předponami a příponami (RST 1115–90: 27). V normě ISO Mezinárodní terminologické normy – tvorba a uspořádání jsou uvedeny tyto druhy variant: pravopisné, morfologické a syntaktické (ISO 10241:1992 (E): 4).

Podle jazykových jednotek, které vykazují variantnost, se ve Slovníku jazykovědných termínů rozlišují varianty fonémů, morfémů, slov, jejich tvarů, slovních spojení, vět aj. (KTŽ 1990). Jednoslovné termíny jsou tedy variantami slov, zatímco víceslovné termíny variantami slovních spojení. V tomto článku se za varianty termínů považují různé podoby téhož termínu⁴. Varianty se zde dělí do 5 skupin: 1) fonetické a pravopisné, 2) morfologické, 3) slovotvorné, 4) syntaktické, 5) smíšené. Dlouhé a krátké podoby termínů (např.: giesmių giedotojai II 8, III 12 – giedotojai II 10, III 14, politinio gyvenimo elementas II 183 – politinis elementas II 188⁵ apod.) se za varianty nepovažují.

V učebnici světové literatury V. Duba bylo nalezeno 125 řad variant termínů. V učebnici převažují fonetické a pravopisné varianty (68,8% všech řad variant) a morfologické varianty (16,8%). Syntaktických variant je méně (8%). Nejméně časté jsou slovotvorné a smíšené varianty termínů (po 3,2% všech řad variant). Četnost jednotlivých typů variant termínů znázorňuje obrázek 1. V učebnici bylo nalezeno 107 řad variant (85,6%) termínů cizího původu a hybridních termínů (nebo termínů, jejichž proměnlivá složka je mezinárodní či hybridní)⁶.

⁴ Tento článek vychází z pojetí varianty a dublety uvedeného v KTŽ 1990 (dubleta – „paralelní vyjádření jazykové jednotky“; tento pojem zahrnuje varianty a synonyma totožného významu).

⁵ Římská číslice označuje vydání, arabská číslice stránku (výjimečně také římská číslice).

⁶ Do tohoto počtu nejsou zahrnuty takové mezinárodní termíny, jejichž původ nemá žádný vliv na variantnost termínu (např. syntaktické varianty).

124

Obr. 1. Varianty terminů v učebnici V. Duby

Fonetické a pravopisné varianty

Z hlediska vyjádření se fonetické varianty termínů ve srovnání s jinými variantami obvykle liší nejméně. V encyklopedii ruského jazyka se za fonetické varianty považují varianty lišící se výslovností hlásek, složením fonémů, místem přízvuku nebo kombinací těchto rysů. Rozlišují se zde varianty výslovnostní, přízvukové a fonémové (фонематические) (РЯЭ 1998: 62). Podle K. Gorbačeviče vznikly fonémové varianty v důsledku jazykového vývoje, zatímco fonetické (výslovnostní) varianty jsou živým jevem (Горбачевич 1978: 20–22, 123).

V tomto článku se fonetické varianty termínů probírají společně s pravopisnými variantami, neboť fonetické rozdíly se nejčastěji odrážejí v pravopisu. Korektorské chyby se za pravopisné varianty termínů nepovažují. Bohužel není vždy možné je od pravopisných variant důsledně odlišit. V učebnici je celkem 86 řádků s fonetickými a pravopisnými variantami.

V učebnici světové literatury V. Duby se nejčastěji vyskytují varianty termínů (téměř všechny jsou mezinárodní), které se liší samohláskami.

Varianty se samohláskami ė a e. Poměrně často se termíny nebo jejich složky liší samohláskami ė a e. Takové varianty pocházejí nejčastěji z různých vydání učebnice, např.: hipotezė I XIV – hipotezė II 196, III 207, poetė I 58 – poetė II 94, III 108 (a didaktinis poetas I 184 – didaktinis poetas II 26, III 31, dvaro poetas I 222 – dvaro poetas II 112, III 127, epinis poetas I 41 – epinis poetas II 269, III 279, lyrinis poetas I 54 – lyrinis poetas II 89) (ale poetas I 9 – poetas I 98 kolísá i v témže

125

vydání), poetika I XV – poetika II 4, III 131 (a minesingerių poetika I 77 – minnezingerių poetika II 124, III 138), poetinė kūryba I 70 – poetinė kūryba II 160, III 178, poetinis žanras I XIV – poetinis žanras II 32, III 37, poezija I XIV – poezija II 7, III 11 (a antikinė idilinė poezija I 220 – antikinė idilinė poezija II 313, III 323, goliardų poezija I 82 – „goliardų“ poezija II 125, III 138⁷, lyrinė poezija I 53 – lyrinė poezija II 88, III 102, melinė poezija I 51 – melinė poezija II 7, III 11, poezijos globėjas I 59 – poezijos globėjas II 95, III 109, poezijos mecenatas I 52 – poezijos mecenatas II 87, III 101, poezijos rūšis I XIV – poezijos rūšis II 269, III 279, poezijos taisyklės I 153 – poezijos taisyklės II 116, III 131, poezijos teorija I 153 – poezijos teorija II 237, III 247, poezijos žanras I 4 – poezijos žanras II 88, III 102, politinė poezija I 89 – politinė poezija II 150, III 165, romantinė poezija I 87 – romantinė poezija II 148, III 163, trubadurų poezija I 68 – trubadurų poezija II 106, III 121, vagantų poezija I 82 – „vagantų“ poezija II 125, III 138), „trėnas“ II 89, III 103 – trenas I 53. Jak je patrné z těchto dvojic variant, varianty s ė se vyskytují ve vydání učebnice z roku 1923, zatímco v pozdějších vydáních byly nahrazeny. Jde o historické skutečnosti doložené také v dalších literárněvědných pracích a slovnících z první poloviny 20. století. Ve slovníčku Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlyje, sestaveném J. Šlapelisem a vydaném roku 1907 v Tilžė (dále jen SNŽŽ 1907), jsou uvedena slova poetas, poezija. V prvním litevském učebním textu teorie literatury pro vyšší školy, vydaném krátce před prvním vydáním učebnice V. Duby, K. Bizauskasově Raštijos bei literatūros teorija (d. 1, 1918), se již užívají termíny poetiška kalba (17), poezija (18), zatímco ve slovníčku J. Norkuse z roku 1924 Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlyje (dále jen SNŽŽ 1924) jsou uvedeny výrazy poetas, poezija. Jak zjistil St. Keinys, Maironis ve své Trumpoje visuotinės literatūros istorijoje, vydané roku 1926 (tj. tři roky po Dubově Įvade į bendrąją literatūrą), ještě užíval termíny poezija, poėta ir poetė a pouze zřídka-

⁷ Část termínů nebo jejich složek se v učebnici V. Duby píše v uvozovkách. Bylo zjištěno, že takto jsou uváděny nepočeštěné termíny cizího původu nebo jejich složky, české náhrady těchto termínů apod. U některých termínů je obtížné vysvětlit, proč jsou psány v uvozovkách.

126

čiais poezija, poeta (žr. Keinys 2002: 40). 1928 m. V. Kamantausko Trumpas kalbos netaisyklingumų ir barbarizmų žodynėlis liudija po-ėto(s) keitimą poetu. Tarpukario Tarptautinių žodžių žodynas (1936 m., red. J. Žiugžda) (toliau – TŽŽ 1936) įtvirtino žodžius hipotezė, poetas, poetika, poetinis, poezija. Maironis, kaip ir V. Dubas 1923 m., rašė trenas (žr. Keinys 2002: 31).

Přesto lze najít případy, kdy se termíny su e ir e užívaly ve stejném období. Ve vydání z roku 1923 je pouze termín tema, zatímco ve vydáních z let 1927 a 1931 se objevují ir tema II 101, III 142 a téma II 40, III 45. Bylo zjištěno, že ve druhém vydání učebnice se od strany 101 objevuje a dále užívá pouze tema, zatímco ve třetím tato varianta nadále soupeří s druhou (srov. také erotinė tema II 102, III 284 – erotinė téma III 117, satyrinė tema II 102 – satyrinė téma III 117). K. Bizauskas užíval termín tema (6), ve SNŽŽ 1924 je uvedeno tema. V Maironisově učebnici je tematas, ale také tėmos platumas (viz Keinys 2002: 33, 35); v TŽŽ 1936 – tema.

Vedle již zmíněných variant poetas a poetas (druhá varianta je v prvním vydání méně častá než první) si pouze v prvním vydání učebnice konkurují tezė I 152 a tezė I 92, ačkoli se užívají termíny hipotezė I XIV a antitezė I 19. V pozdějších vydáních se již ustálily varianty poetas II 8, III 12, tezė II 107, III 143⁸ (také TŽŽ 1936 uvádí tezė; v SNŽŽ 1924 je uvedena jinak morfologicky utvořená varianta tezis).

Varianty s krátkými a dlouhými samohláskami. V učebnici V. Dubo se střídají dvojice termínů lišící se délkou samohlásky, např.: kalambūras I 63 – kalambūras II 99, III 114, naturalistinė drama I 173 – natūralistinė drama II 256, III 267, naturalistinė mokykla I 252 – natūralistinė mokykla II 259, III 269, naturalistinis romanas I 246 – natūralisti-

⁸ Termíny literatūrinė revoliucija I 163 (srov. literatūrinė revoliucija II 242, III 252), lyrinė poema I 90 (srov. lyrinė poema II 141, III 154) jsou také patrně tiskovými chybami, neboť jejich členy „literatūrinė“ a „poema“ jsou psány s ė. Přestože se tyto termíny v prvním vydání vyskytují pouze jednou, o tiskových chybách lze usuzovat z termínů obsahujících členy literatūrinė, poema, např.: literatūrinė kryptis I 100, literatūrinė mokykla I 97, literatūrinė srovė I 175; poema I 11 (!), ciklo poema I 33, dramatinė poema I 166 a další.

127

nis romanas II 351, III 358, naturalistinis teatras I 173 – natūralistinis teatras II 256, III 267 (srov. také natūralistas II 368, III 369, natūralizmas II 160, III 178), preliudija I 137 – preliūdija II 206, III 217, satira I 43 – satyra II 98, III 113 (a plakama romėnų satira I 65 – plakamoji romėnų satyra II 103, III 118), satirikas I 63 – satyrikas II 98, III 113, satirizmas I 115 – satyrizmas II 173, III 191, satirinė daina I 82 – satyrinė daina II 125, III 139, satirinis elementas I 126 – satyrinis elementas II 184, satirinis romanas I 188 – satyrinis romanas II 274, III 283, Šekspiro laikų teatras I 149 – Šekspyro laikų teatras II 209, III 220, Šekspirologas I 145 – šekspyrologas II 210, III 221, Šekspirologija I 145 – šekspirologija II 210, III 221, trubaduras I 73 – trubadūras II 115, III 129 (a trubadūrų lyrika I 73 – trubadūrų lyrika II 52, III 55, trubadurų poezija I 68 – trubadūrų poezija II 106, III 121). Varianta s krátkou samohláskou se u všech těchto dvojic termínů užívá v prvním vydání učebnice. SNŽŽ 1907 uvádí naturalistas, natūrališkas, SNŽŽ 1924 již natūralistas, natūrališkas. Maironis ještě psal naturalizmas (ačkoli se vyskytuje natūrali kalba) a kalambūras. V této učebnici navíc soupeří také trubadūras ir trubaduras (viz Keinys 2002: 30, 33, 37, 40). Maironis však již užíval varianty s dlouhými samohláskami satyra, satyrikas, satyriškas romanas, satyrizmas (viz Keinys 2002: 31, 32, 35). Přesto byla v roce 1928 ve slovníčku V. Kamantauska varianta satyra změněna na satira.

Za zmínku stojí termíny mytas I 7 a mitas I 61, které si v prvním vydání konkurují (srov. také mytinis turinys I 5 a mitinė drama I 121), zatímco ve vydáních z let 1927 a 1931 se objevuje pouze mitas II 90, III 104. SNŽŽ 1907 uvádí slovo mitai, Maironis v roce 1926 psal mytas (viz Keinys 2002: 31), ve slovníčku V. Kamantauska z roku 1928 se mytas opravuje na mitą.

Jak je vidět, prosadily se nyní varianty z pozdějších vydání učebnice s dlouhou samohláskou (stejně jako v TŽŽ 1936 – kalambūras, satyra, trubadūrai; srov. také natūralizmas, natūralistas, natūralus). Výjimkou je pouze preliudija, užívaná v prvním vydání, nikoli varianta tohoto termínu preliūdija (TŽŽ 1936 rovněž uvádí preliudija).

U termínů tobula forma II 90, III 89 – tobūla forma I 68 a formos tobulumas II 106, III 121 – formos tobūlumas I 65 se varianta s dlouhou samohláskou užívala v prvním vydání. Tyto termíny se od nej-

128

Od výše uvedených se liší také tím, že kolísající složky termínů jsou litevské. K. Bizauskas psal nejednotně: užil tobulumas (5), ale také tobūlas perijodas (20). V Maironisově učebnici se objevuje pouze tobula forma, kalbos tobulumas (viz Keinys 2002: 36, 37). V. Kamantauskas navrhoval místo tobūlas užívat tobulas, za což jej v roce 1928 kritizoval J. Jablonskis (viz Jablonskis 1959: 474). Výslovnost a pravopis tohoto slova s ū, které doporučoval J. Jablonskis, se však ve spisovném jazyce neprosadily. LKŽ XVI 1995 zaznamenává, že slovo tobū lumas užíval také K. Būga. P. Skardžius dával přednost variantě tobulas (Skardžius 1941: 95, 186, 371).

Jak píše Z. Zinkevičius, po první světové válce ve městech vlivem slovanských jazyků mizela zřetelnější hranice mezi ė a e a dlouhé samohlásky se nerozlišovaly od krátkých (Zinkevičius 1992: 277). To mohlo mít vliv na vznik většiny probíraných variant.

Varianty s i a j. Další podskupinu termínů tvoří varianty lišící se i a j, např.: iambas II 89 – jambas I 53, III 103 (a pajuokiamas iambas II 92, III 106 – pajuokiamas jambas I 54), iambinė poezija II 87, III 104 – jambinė poezija II 87, III 101, romanisto kariera I 224 – romanisto karjera II 321, III 330. Z dvojice romanisto kariera – romanisto karjera je varianta s j pozdější, tj. užívala se od roku 1927. Pravopis kariera mohl vzniknout vlivem originálu (fr. carrière). Jak SNŽŽ 1907, vydaný na počátku 20. století, tak TŽŽ 1936, vydaný ve čtvrtém desetiletí téhož století, uvádějí pouze kariera. Ve vydání z roku 1923 se užíval mezinárodní termín jambas (a od něj odvozené vedlejší složky termínů či termíny, např.: jambinė lyrinė poezijos rūšis I 53, jambistas I 54 aj.), který ve druhém a třetím vydání soupeří s iambas (pravděpodobně vlivem řeckého originálu iambos). K. Bizauskas a Maironis užívali pouze variantu jambas (viz Keinys 2002: 36) (srov. také jambinės eilės (57)), která je uvedena také v TŽŽ 1936.

Je tedy obtížné na základě těchto variant nalézt zřetelnější pravidelnosti, které by určovaly, kdy (v roce 1923, nebo 1927) se termíny psaly s j a kdy bez něj. Lze jednoduše konstatovat, že učebnice V. Duba odráží tuto kapitolu dějin pravopisu (srov. perijodas „Sturm und Drang“ I 85, „audros ir varžto“ periodas I 163, II 242, III 252, keliaujantis komediantas II 212, III 223, poezijos žanrų diferenciacija I 1). J. Jablonskis psal o podobných případech pravopisu s j v roce 1922:

129

„takový pravopis těchto slov mi... připadá dost podivný, dosud neobvyklý“ (Jablonskis 1934: 113).

Varianty s cizími souhláskami a jejich náhradami. Varianty termínů v učebnici V. Duba se liší také přítomností nelitevských hlásek h a ch v užívaných termínech. V některých případech (chronika I 196, II 35, III 39 – kronika I 204, III 302, heroldas II 196, III 206 – geroldas I 136) je cizí souhláska nahrazena domácí, v jiných případech (elenizmas I 97 a helenizmas II 149, III 164) taková souhláska zcela chybí. V prvním vydání byly nalezeny varianty termínů elenizmas, geroldas, v nichž bylo vypuštěno h nebo ch, ačkoli v něm kolísají podoby chronika a kronika. Ve druhém vydání knihy je pouze varianta chronika, která byla na konci třetího vydání nahrazena podobou kronika. V SNŽŽ 1907 a 1924 je chronika, Maironis již užíval tento termín bez cizí hlásky – kronika (viz Keinys 2002: 31). TŽŽ 1936 uvádí také poslední variantu (stejně jako ostatně i další varianty s h v pozdějších vydáních učebnice V. Duba – heroldas ir helenizmas).

Fonetickými protějšky termínů s cizími souhláskami humoras I 65, humoristika I 131, humoristinis charakteris I 83 jsou varianty jumoras I 227, II 102, III 117, jumoristika II 188, jumoristinis charakteris II 126, III 139. Varianty humoristika, humoristinis charakteris se vyskytují pouze v prvním vydání učebnice V. Duba, v němž však kolísají podoby humoras ir jumoras (srov. také humoristinė ten­sena I 73, jumoristinis elementas I 138). Maironis, stejně jako V. Dub v pozdějších vydáních, psal pouze jumoras, jumoristinis pasakojimas (viz Keinys 2002: 36, 43), v glosáři V. Kamantauskase je uvedena varianta humoras a do TŽŽ 1936 je humoras zařazen s odkazem na jumorą.

Dvojice „chornada“ II 203, III 213 – jornada I 138 je zvláštní tím, že varianta začínající na j odpovídá originálu (špan. jornada – „děj“ (div.)). Vznik varianty „chornada“ v pozdějších vydáních souvisí se španělskou výslovností: ve španělštině se písmeno j vyslovuje jako ch.

Rozdíly v přizpůsobování a zápisu výpůjček z třetího desetiletí 20. století ukazují varianty kolísající v prvním vydání: verterizmas I 233 / „verterizmas“ II 333, III 340 a werterizmas I 223 (Maironis psal verterizmas (viz Keinys 2002: 33)).

Kolísání termínů této podskupiny odráží stav psaného jazyka v

130

období, kdy výslovnost a pravopis slov s cizími souhláskami ještě nebyly definitivně ustáleny.

Varianty s tvrdými a měkkými souhláskami. Varianty epistoliarinė forma II 321, III 330 – epistoliarinė forma I 232 se liší tvrdostí souhlásky v postpozitivní části přejatého základu. Jak je patrné, termín s měkkou souhláskou se užíval v prvním vydání. V učebnici K. Bizauskase je epistularinė forma (12), tedy další varianta s tvrdým l (srov. řec. epistolē – dopis).

Varianty s dvojitými souhláskami. V různých vydáních si konkurují varianty atinė komedija I 121 – attinė komedija II 180, III 197 (a naujoji atinė komedija I 115 – naujoji attinė komedija II 186, III 198, vidurinė atinė komedija I 115 – vidurinė attinė komedija II 173, III 191, vidurinioji atinė komedija I 128 – vidurinioji attinė komedija II 186, III 198, senoji atinė komedija I 128 – senoji attinė komedija II 186), impresionizmas I 252 – impresionizmas II 361, III 383, neorusoistas I 256 – neorussistas II 365, III 387 a již zmíněné elenizmas I 97 a hellenizmas II 149, III 164. K variantám této podskupiny patří také Minesingeris I 73 / minesingeris I 76 – minnezingeris II 122, III 135 a minesingerių lyrika I 73 – minnezingerių lyrika II 122, III 135, minesingerių poetika I 77 – minnezingerių poetika II 124, III 138 (a také rozdíl s–z). Termíny s dvojitými souhláskami se užívaly pouze ve druhém a třetím vydání učebnice V. Dubase. V učebnici literatury Maironise z roku 1926 se zdvojené souhlásky buď zapisují (minnezingeris), nebo ne (impresionizmas) (viz Keinys 2002: 33, 34), zatímco TŽŽ 1936 nikoli (helenizmas, impresionizmas, minezingeriai ir minezengeriai). Zajímavé je, že minnezingeris se v pozdějších vydáních zapisuje s dvojitými souhláskami stejně jako v původním jazyce (něm. Minnesinger), ale se z (podle výslovnosti); se z se toto slovo užívá také v Maironisově učebnici a v TŽŽ 1936. V prvním vydání byla při počeštění uvedeného termínu zachována jeho grafická podoba se s, avšak zdvojené souhlásky byly vypuštěny.

Varianty s neznělými a znělými souhláskami. Kromě již dříve probíraných variant s a z si v různých vydáních učebnice V. Dubase konkurují anekdotas I 206 a anegdotas II 297, III 306. Zřejmě vznikly v důsledku psaní podle původu nebo podle výslovnosti. V SNŽŽ z let 1907 i 1924, v Maironisově učebnici i v TŽŽ 1936 se píše podle originálu – anekdotas (řec. anekdotos).

131

Varianty s velkými a malými písmeny. Další skupinu variantních termínů tvoří rovněž čistě pravopisné varianty – termíny se píší s velkým nebo malým počátečním písmenem. Kolísat může buď přídavné jméno tvořící součást termínu, např.: Alexandrijská škola I 63 – alexandrijská škola I 18, Provensálská poetika I 74 – provensálská poetika I 73, Svaté písmo III 65 (Svaté Písmo I 219) – svaté písmo II 60, anebo podstatné jméno, např.: Bible I 47, III 79 – bible I 218, II 77, III 321, Mecenáš I 150 – mecenáš II 218, III 229, a již zmíněné shakespearolog I 145 – shakespearolog II 210, III 221, shakespearologie I 145 – shakespearologie II 210, III 221. Bylo zjištěno, že názvy posvátných knih se v učebnici z roku 1927 psaly spíše s malým počátečním písmenem, zatímco v jiných vydáních většinou s velkým písmenem. Termíny vzniklé z vlastních jmen nebo jejich složky se v prvním vydání knihy psaly s velkým písmenem (shakespearolog, shakespearologie), případně s velkým i malým písmenem (Alexandrijská škola a alexandrijská škola, Provensálská poetika a provensálská poetika; srov. také Mecenáš a mecenáš I 52, mecenáš poezie I 52). Pravopis termínu Minesinger I 73 (vedle minesinger I 76 a minnezing eris II 122, III 135) lze vysvětlit vlivem němčiny, v níž se podstatná jména píší s velkým počátečním písmenem.

Varianty s pomlčkou a bez ní. Pravopisné varianty se vyskytují u přístavkového termínu artistas mėgėjas I 124, II 182, III 198 – artistas-mėgėjas I 124. Pomlčka (nebo spojovník) mezi složkami termínu se měla tendenci psát v prvním vydání učebnice (srov. epo specialistas-dainininkas I 30, klajojantis dainininkas – poetas I 200, poetas–dainius I 73).

Specifickými pravopisnými variantami jsou leitmotyvas I 49, II 102, III 117 – leit-motyvas I 221 (vyskytuje se i leit - motyvas I 39, patrně však jde o tiskovou chybu), které si konkurují v prvním vydání učebnice.

Varianty v originále. Psaní termínů s velkým nebo malým písmenem je typické pro některé termíny užívané v původním jazyce, např.: Chanson de geste I 27 – chanson de geste I 23, II 31, III 36, Deus ex machina I 103 – „deus ex machina“ II 159, III 177, Fascenina I 125 – „fascenina“ II 183.

Varianty převzaté z francouzštiny fableau I 191 a fabliau II 277, III 281 („krátká lidová veršovaná vyprávění ve Francii 13.–14. století“) se liší jak pravopisem, tak výslovností. V současné litevské literární vědě se užívá termín fablio.

132

Jak je patrné z tohoto přehledu fonetických a pravopisných variant, některé variantní termíny se liší dokonce v několika rysech, např.: elenizmas ir hellenizmas; Minesingeris, minesingeris – minnezingeris, minnesingerių lyrika – minnezingerių lyrika, minesingerių poetika – minnezingerių poetika; Šekspirologas – šekspyrologas, Šekspirologija – šekspyrologija; trubadūrų poezija I 68 – trubadūrų poezija II 106, III 121.

Jak uvádí St. Keinys, ve třetím desetiletí „ještě nebyl zcela ustálen způsob počešťování a psaní takzvaných mezinárodních slov, který se prosadil později“ (Keinys 2002: 40–41). Není tedy divu, že v učebnici V. Duba se vyskytuje poměrně mnoho cizích a hybridních termínů s variantní výslovností a pravopisem. Většinu variant (81,2%) užíval V. Dub v různých vydáních učebnice (1923 a pozdějších), například většinu či všechny varianty lišící se ě a e, délkou samohlásky, přítomností j, zdvojenými souhláskami aj. Lze se domnívat, že takové termíny odrážejí vývojové fáze ve výslovnosti a psaní slov (téměř ve všech případech přejatých).

Morfologické varianty

Šiame darbe morfologiniais variantais, remiantis K. Župerka (1983: 28), laikomi formų darybos ir kaitybos variantai. V. Dubo vadovėlyje rasti morfologiniai variantai (21 eilutė) skirstomi į 1) terminų galūnių ir baigmenų, 2) skaičiaus, 3) giminės, 4) dalyvio formų, 5) dalyvio rūšies ir 6) laiko variantus. Prie morfologinių variantų šiame straipsnyje priskiriami ir sudėtiniai terminai.

Varianty koncovek a zakončení termínů. Varianty koncovek a zakončení termínů (52,3% morfologických variant) se v učebnici V. Duba objevily v důsledku morfologicky odlišného přizpůsobení týchž výpůjček. Některé varianty tohoto typu se užívaly v různých vydáních učebnice, např.: formulė I 35 – formula II 228, III 237 (a epinė formulė I 30 – epinė formula II 8, III 12), genijus I 54 – genijas II 58, III 62 (a audringas genijus I 166 – „audringas genijas“ II 245, III 256 (instrumentál jednotného čísla má v pozdějších vydáních typ -us – genijum II 92, III 107), komiškas genijus I 116 – komiškasis genijas II 173, III 191), herojus I 15 – herojas II 7, III 11 (a epo herojus I 48 – epo herojas II 78). Tyto varianty tedy odrážejí změny v morfologickém přizpůsobování termínů litevštině. Formula

133

Vznik v pozdějších vydáních by bylo možné vysvětlit snahou zachovat termín bližší originálu (srov. lat. formula) či jinými důvody. Tuto variantu uvedl mnohem dříve J. Šlapelis; byla zařazena do SNŽŽ 1924. V SNŽŽ 1907 a 1924, v Maironisově slovníku (viz Keinys 2002: 34) i ve slovníčku V. Kamantauskase se píše genijus. V současné terminologii se však užívají varianty z prvního vydání (1923) (formulė, genijus, herojus). Jsou uvedeny také v TŽŽ 1936.

Varianty koncovek termínů se objevují nejen v průběhu času, jak tomu bylo u právě probíraných příkladů, ale užívají se také v témže vydání. Například v prvním vydání se vyskytuje jak psichologinė analizė I 227 (srov. analizė I 54, charakterių analizė I 174, literatūrinių reiškinių analizė I XIV), tak i psichologinis analiz as I 233. V pozdějších vydáních se užívá pouze psichologinė analizė II 323, III 333. V souboru termínů Z. Žemaitise Geometrijos ir trigonometrijos terminų rinkinyje jsou uvedeny dvě varianty – analizis (analizė). Na počátku 20. století se zřejmě užívala varianta analizas (tak je tomu v SNŽŽ 1907; tato varianta je později zaznamenána také v SNŽŽ 1924), která byla ve slovníčku V. Kamantauskase z roku 1928 změněna na analizė. V TŽŽ 1936 je však uvedena varianta analizis.

Ve vydání z roku 1923 byl snad jen jednou (poprvé) užit termín novela I 141, zatímco asi o 40 stran dále se důsledně (stejně jako v pozdějších vydáních) užívá pouze novelė I 183, II 204, III 214. Obě varianty se píší také v SNŽŽ 1907 a v Maironisově učebnici (v ní se navíc objevuje fonetická varianta novelė) (viz Keinys 2002: 40).

Morfologicky odlišně utvořené varianty idilė I 10 a idilija II 24, III 28. Jak je patrné, tyto varianty se užívaly v různých obdobích. Druhá varianta je uvedena již v SNŽŽ 1907 a také v SNŽŽ 1924. Její vznik (pravděpodobně pod vlivem ruského идиллия) v pozdějších vydáních učebnice V. Duba není náhodný. Termín idilija užíval také Maironis (viz Keinys 2002: 30). O tom, že se výraz tohoto termínu v meziválečné Litvě lišil, svědčí TŽŽ 1936, kde jsou uvedeny obě varianty idilija, idilė. Dnes se však ustálila varianta idilė.

Mezi varianty zakončení patří varianty s různou mírou přizpůsobení litevštině epas I XV, II 3, III 9 a eposas I XIV. Koncovka poslední varianty byla beze změny připojena ke řeckému epos. Bylo nalezeno pouze jedno užití této varianty (v předmluvě prvního vydání, ačkoli už na následující straně se nachází epas). Je však třeba poznamenat, že eposas, ma-

134

… byl užíván až do V. Duba. Tato podoba termínu řeckého původu se nachází v učebnici K. Bizauskase z roku 1918 (s. 64). Maironis užíval variantu epas (viz Keinys 2002: 30).

Varianty čísla. Varianty čísla tvoří 14,3% všech morfologických variant. V učebnici V. Duba kolísají podoby viduramžis III 66 a viduramžiai II 27, III 31. Tyto varianty si konkurují pouze ve třetím vydání knihy (srov. také ankstybi viduramžiai III 55, viduramžių literatūra III 286, viduriniai amžiai III 35 a viduramžio idealas III 66). Bylo zjištěno, že jako vedlejší složka termínu se nejčastěji vyskytuje množné číslo viduramžiai. Také Maironis užíval viduramžis, v jeho učebnici je však přesto častější varianta viduramžiai (viz Keinys 2002: 42). Jak ukazují doklady uvedené v LKŽ XIX 1999, tento termín se v jednotném čísle užíval v Aušra, u K. Būgy a dalších (zřejmě především na konci 19. a počátku 20. století).

Za morfologické varianty čísla lze považovat podoby konkurující si v prvním vydání anekdoto elementas I 35 – anekdotų elementas I 30 a časově nesouběžné varianty miesto kultūra II 52, III 55 – miestų kultūra I 191. Členy těchto dvojic termínů se liší číslem podstatných jmen, která fungují jako řídící přívlastek – opozice jednotného a množného čísla je neutralizována.

Varianty rodu. Byly nalezeny také tři dvojice variant lišících se rodem. Jednou z nich je koturnos I 104 – koturnai II 160, III 178. Tyto varianty se užívaly v různých obdobích, tj. v různých vydáních. TŽŽ 1936 uvádí termín ženského rodu koturnos. Do TŽŽ 2001 jsou zařazeny obě varianty termínu (přednost má podoba ženského rodu), zatímco VaitkTŽŽ 2001 uvádí pouze koturnos. Otázka, jak tento termín přizpůsobit litevštině, zřejmě dosud nebyla vyřešena.

Za morfologické varianty rodu lze patrně považovat podoby tvořené různými koncovkami grožė I 81 a grožis II 61, III 66 (a odpovídající grožės kultas I 252 – grožio kultas II 61, III 66). K. Bizauskas roku 1918 (s. 9) a Maironis užívali podobu grožį (viz Keinys 2002: 32).

Varianty participiálních tvarů. Za varianty participiálních tvarů lze považovat podoby užívané v týchž vydáních: keliaujantysis dainius II 35, III 39 – keliaująs dainius II 41, III 45, keliaujantysis siužetas I 36 – keliaująs siužetas I 30. Vedlejší složky vyjádřené participii se liší především dlouhým a krátkým tvarem nominativu: keliaujantysis a keliaująs.

135

Poslední podoba nominativu nemůže být pronominální, a proto zde nemůže vzniknout opozice mezi pronominální a prostou podobou.

Varianty participiálního rodu.Veikiamasis asmuo I 185 a veikiantysis asmuo I 129, užité v prvním vydání učebnice V. Duba, se liší rodem participia. V tomto případě oba výrazy označují tentýž pojem, opozici participiálních rodů zde však nelze neutralizovat, protože trpný rod není vhodný: veikiamasis asmuo působí dvojznačně (veikiamasis – „který je ovlivňován“, zatímco veikiamasis asmuo – „osoba, která jedná; činitel“).

Časové varianty. Varianty neribojama fantazija I 90 – neribota fantazija I 90, které se rovněž vyskytují pouze ve vydání učebnice z roku 1923, se liší časem participia. Je třeba poznamenat, že bez kontextu by podoby neribojama fantazija – neribota fantazija nebyly chápány jako varianty, avšak v učebnici V. Duba je jejich časová opozice neutralizována.

Z tohoto přehledu je patrné, že v učebnici V. Duba jsou nejčastější varianty zakončení a koncovek termínů (52,3% všech morfologických variant). Ostatních morfologických variant je podstatně méně. Varianty čísla a rodu tvoří každá 14,3% morfologických variant, varianty participiálních tvarů 9,5% a varianty participiálního rodu i času každá 4,8%. Méně než polovina (42,8%) variant si konkuruje v témže vydání učebnice V. Duba (byť alespoň v jednom).

Pseudovarianty. Pronominální a prosté tvary nelze teoreticky považovat za varianty, neboť v jazykovém systému jde o jazykové jednotky s různým významem. O konkurenčních termínech téhož významu, utvořených z těchto tvarů, lze hovořit jako o pseudovariantách, například: baironiška poema II 85 – baironiškoji poema II 84, jausminga mokykla I 84 – jausmingoji mokykla II 135, III 149, komiškas elementas I 135, II 190, III 202 – komiškasis elementas II 203, III 214, pirmas artistas I 102 – pirmasis artistas II 158, III 176, poetiška priemonė II 275, III 284 – poetiškoji priemonė II 28, III 32, svarbiausias veikėjas I 116, II 175, III 192 – svarbiausiasis veikėjas I 116, II 40, III 250, vyriausias herojus II 83, III 83 – vyriausiasis herojus II 61, III 66 aj.

136

Slovotvorné varianty

O. Achmanova považuje slova se stejným kořenem a stejným významem, která se mohou vzájemně nahrazovat, za varianty (Ахманова 1957: 213–217). Tento přístup vyvolal v ruské jazykovědě diskusi o vymezování slovotvorných variant a jejich vztahu k synonymům. Například F. Filin zastává opačný názor: slovotvorné afixy slov se stejným kořenem a stejným významem neztrácejí své funkce, a taková slova tedy nejsou variantami (Филин 1963: 131–133). Encyklopedie ruského jazyka uvádí, že slovotvorné varianty jsou gramatické varianty s variantními slovotvornými afixy (РЯЭ 1998: 62). V. Urbutis, odborník na slovotvorbu litevských slov, se ve své Teorii slovotvorby dívá na slovotvorné varianty z jiného hlediska: nehovoří o odvozených slovech, nýbrž o variantách slovotvorných prostředků – přípon. O rozdílu mezi slovotvornými variantami a slovotvornými synonymy psala J. Vaskelienė. Uvádí, že „za varianty téhož slova je třeba považovat takové jeho podoby, které se od sebe liší nepodstatnými fonetickými či morfologickými znaky, jež nemění jejich význam“. Lingvistka však upozorňuje, že v praxi není vždy snadné tyto jazykové jednotky rozlišit (Vaskelienė 2000: 11–13). V tomto článku se za slovotvorné varianty považují rozdílné podoby téhož termínu vzniklé z variantních slovotvorných prostředků. Tyto rozdíly nemění význam termínu, který je chápán jako totéž slovo. Za slovotvorné varianty se zde považují také dvojice víceslovných termínů, jejichž složkami jsou slovotvorné varianty.

V učebnici V. Duby byly nalezeny pouze čtyři dvojice slovotvorných variant termínů, např.: klasická komedie II 173, III 191 – klasická komedie I 116, klasická tradice II 61, III 66 – klasická tradice I 43, klasické dílo II 251, III 261 – klasické dílo I 169, „pseudoklasická tragédie II 255, III 265 – pseudoklasická tragédie I 171. Adjektiva klasikinis, -ė, pseudoklasikinė, která vystupují jako závislé složky, mají příponu -ik-, zatímco klasinis, -ė, pseudoklasinė ji nemají. Při tvoření adjektiv s příponou -inis od mezinárodních substantiv zakončených na -ika se přípona -ik- výchozího slova vypouští. Takto jsou utvořena adjektiva klasinis, -ė, pseudoklasinė. Vypuštění uvedené přípony však může vést k dvojznačnosti (podobně jako odvozeniny od substantiva klasė). Patrně z tohoto důvodu se od druhého vydání učebnice začaly užívat termíny

137

klasická komedie, klasické dílo, klasická tradice, „pseudoklasická“ tragédie (srov. také klas inė draminė tradicija I 143, pseudoklasikinė komedija I 157 a klasická poezie II 23, III 28, „pseudoklasicinė“ drama II 255, III 250). SNŽŽ 1924 uvádí synonymní termíny klasinė, arba klasiškoji, literatūra. Maironis také užíval výrazy klasiška drama „klasická drama“, klasiška literatūra „klasická literatura“ (viz Keinys 2002: 30, 42), tedy termíny, jejichž závislá adjektiva jsou utvořena vypuštěním -ik-. J. Jablonskis v roce 1926 opravil klasinis na klasikinis (viz Jablonskis 1959: 395). V roce 1928 napsal: „‚Klasinis‘ (třídní) se zde [v A. Vireliūnasově Mūsų kalbos ugdyme. – A.M.] bezdůvodně nerozlišuje od ‚klasikų (klasikinio)‘ (klasikův/klasický)“ (Jablonskis 1959: 463). TŽŽ 1936 uvádí klasikinis, ale klasiškas.

Syntaktické varianty

Syntaktické varianty jsou syntaktické konstrukce se zcela totožným významem (Župerka 1983: 28). Encyklopedie ruského jazyka řadí mezi syntaktické varianty varianty rekce, shody a připojování (РЯЭ 1998: 62).

V učebnici V. Duby byly nalezeny syntaktické varianty, které se navzájem liší pořadím složek. V učebnici V. Duby tvoří tyto varianty 10 variantních řad. V učebnici se obměňují přístavkové termíny, např.: dainininkas specialistas I 134 – specialistas dainininkas I 34, daina giesmė II 17, III 21 – giesmė daina II 88, III 102, rašytojas realistas I 246, II 352, III 359 – realistas rašytojas I 246, II 351, III 358. Tyto varianty jsou souběžné.

Tři dvojice variant vznikly v důsledku užívání přívlastek po rozvíjeném slově, a nikoli před ním, což je v litevštině neobvyklé, např.: daiktinis simbolizmas I 173, II 259, III 270 – simbolizmas daiktinis II 259, III 270, drama liturginė II 194 – liturginė drama I 133, II 190, III 202, idėjinis simbolizmas I 175 – simbolizmas idėjinis II 259, III 270. Pouze idėjinis simbolizmas a simbolizmas idėjinis byly nalezeny v různých vydáních učebnice V. Duby. Varianta drama liturginė se užívá pouze ve druhém vydání. Ve vydání z roku 1931 byla nahrazena variantou liturginė drama, srov. „Liturgické drama se ve Francii nerozvíjelo tak rychle“ II 194 a „Liturgické drama se ve Francii nerozvíjelo tak rychle“ III 204.

138

Varianty chorální melodická poezie II 87, III 101 – melodická chorální poezie II 90, III 105 se liší pořadím řízeného a shodného přívlastek. Z této dvojice souběžných variant by byla přijatelnější druhá, protože obvyklé místo shodného přívlastku je před řízeným přívlastkem.

V učebnici V. Duba se vyskytují také víceslovné složené termíny s opačným pořadím přívlastků. V prvním vydání si konkurují „komedie pláště a meče“ II 202, III 212 / komedie pláště a meče I 139 – „komedie meče a pláště“ I 137, ve druhém vydání – kolorit času a místa II 225 – kolorit místa a času I 186, II 180, III 197, ve druhém a třetím – poetická škola „příjemného nového stylu“ II 28, III 142 – poetická škola „nového příjemného stylu“ II 56 / poetická škola nového příjemného stylu III 60. Jak je vidět, v termínu se může lišit umístění řízených i shodných přívlastků. Variantní termíny „komedie pláště a meče“ / komedie pláště a meče a „komedie meče a pláště“ jsou překlady termínu „comedia de capa y espada“ I 137, II 198, III 210, zatímco „příjemného nového stylu“ poetická škola, „nového příjemného stylu“ poetická škola / poetická škola nového příjemného stylu jsou překlady „dolce stil nuovo“ II 127, III 140.

Jak je vidět, v učebnici V. Duba se liší pořadí složek jak u dvouslovných (60% syntaktických variant), tak u víceslovných variant termínů (40%). 80% variant si konkuruje v témže vydání učebnice.

Smíšené varianty

V učebnici V. Duba se užívají varianty termínů náležející k několika typům variant, např. pravopisné a varianty syntaktické konstrukce – dainius poėtas I 37 – poėtas–dainius I 73, literatūra fableaux I 198 – fabliaux literatura II 286, periodas „Šturm und Drang“ I 85 – Šturm und Drang periodas I 235. Konkurence variantů poslední dvojice není náhodná. V SNŽŽ 1907 je zaznamenán pouze periodas, zatímco TŽŽ 1936 uvádí periodas. Maironis psal periodas – Šturm und Drang periodas (srov. Keinys 2002: 51).

V učebnici si konkurují nejen dvě, ale i tři varianty termínu, náležející ke dvěma typům variant: pravopisné varianty jsou dramatur-

139

gas simbolistas II 264, III 274 – dramaturgas – simbolistas I 180, které se syntakticky variantně střídají s simbolistu dramaturgu II 259, III 270. Zápis druhé varianty s pomlčkou namísto spojovníku je patrně třeba považovat za tiskovou chybu (srov. také poetas–redaktorius I 20 – poetas-redaktorius I 30).

Závěry

1. Tradičně se varianta definuje jako odlišná podoba jazykové jednotky téhož významu. V litevské terminologii zůstávají varianty téměř neprozkoumané.

2. Učebnice světové literatury V. Duba je vhodným zdrojem pro zkoumání proměn terminologie literární vědy a příbuzných oborů v meziválečné Litvě. Terminologie vydání učebnice z let 1923, 1927 a 1931 se vyznačuje variantností jednoslovných a složených termínů (125 řad variant). V učebnici byly nalezeny varianty termínů všech druhů vymezených podle jazykových rovin: fonetické a pravopisné, morfologické, slovotvorné, syntaktické i smíšené varianty. Převládají fonetické (a pravopisné) a morfologické varianty termínů, které dohromady tvoří celých 85,6% všech variant. Většina takových variant je výsledkem nestejné míry počeštění výpůjček (například poezija a poezija, formulė a formula). Variantnost termínů litevského původu je vzácná (například keliaujantysis dainius – keliaująs dainius).

3. Kdyby se v tomto článku zkoumaly termíny pouze jednoho vydání, bylo by nalezeno mnohem méně variant. Řady variant v učebnici V. Duba nejčastěji vznikaly v průběhu času, tj. v jednom vydání byla užita jedna varianta a v jiném druhá. Takových variant je v učebnici více než dvě třetiny (70,4%). Protože variabilita některých termínů (například trubadūras a trubadūras, epas a eposas) je doložena i v jiných publikacích z první poloviny 20. století, jsou takové varianty bezpochyby odrazem proměn jazykových norem (nebo jejich neustálení), výsledkem jazykového vývoje. Zkoumané varianty termínů v učebnici svědčí o snaze hledat správnější vyjádření termínů a důsledněji počešťovat výpůjčky. Přesto se vyskytuje několik případů, kdy se dnes ustálily varianty z prvního, nikoli z pozdějších vydání (například preliudija, idilė).

140

Nelze vyloučit, že variabilitu termínů (zejména když si varianty termínu konkurují v jednom vydání) mohly způsobit nedostatky v redakční práci (pozdější vydání), případně dokonce její absence (první vydání).

LITERATURA A PRAMENY

A k h m a n o v a O. a kol. 1974: Terminology: Theory and Method, Moskva.

B a r t k u s G. 1987: Vladas Dubas – literatūros ir kultūros istorikas. – Kultūros ba-rai 6, 56–57.

B i z a u s k a s K. 1918: Raštijos bei literatūros teorija 1, Kaunas.

B ū g a K. 1961: Rinktiniai raštai 3. Sudarė Z. Zinkevičius, Vilnius.

D u b a s V. 1923: Įvadas į bendrąją literatūrą, Kaunas–Marijampolė.

D u b a s V. 1927 [1931]: Literatūros įvadas, Kaunas–Marijampolė.

DŽ 2003: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. St. Keinys, Vilnius (e. leidimas).

ISO 10241:1992 (E): International terminology standards -- Preparation and layout.

J a b l o n s k i s 1934: Jablonskio raštai. Red. J. Balčikonis, Kaunas.

J a b l o n s k i s J. 1959: Rinktiniai raštai 2. Sestavil J. Palionis, Vilnius.

K a m a n t a u s k a s V. 1928: Trumpas kalbos netaisyklingumų ir barbarizmų žodyne-lis, Kaunas.

K a n t v y d i s B. 1927: Doc. V. Dubas. Literatūros įvadas [Rec.]. – Lietuva 190, 2–3.

K e i n y s St. 1966: Pracovní synonyma v terminologii. – Mokslas ir technika 2, 48; 3, 29; 4, 28–29; 5, 29.

K e i n y s St. 1974: Terminų sinonimijos klausimu. – Leksikos ir sintaksės klausimai, Šiauliai, 44–51.

K e i n y s St. 1980: Terminologijos abėcėlė. Vilnius.

K e i n y s St. 2002: Maironis ir mūsų literatūros mokslo terminologija. – Terminologija 9, 26–54.

K n i ū k š t a P. 1976: Priesagos -inis būdvardžiai. Daryba, reikšmės, gramatiniai sinonimai, Vilnius.

KTŽ 1990: G a i v e n i s K., K e i n y s St. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas.

KWST 1975: Kleines Wörterbuch sprachwissenschaftlicher Termini. Hrsg. R. Conrad, Leipzig.

LKŽ I 1968, XVI 1995, XIX 1999: Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

LKŽ instrukcija 1980: „Lietuvių kalbos žodyno“ instrukcija, Vilnius.

LE 2004: The Linguistics Encyclopedia. Ed. K. Malmkjær, London.

LLE 2001: Lietuvių literatūros enciklopedija. Red. V. Kubilius, V. Rakauskas, V. Vanagas, Vilnius (e. leidimas).

LST 1988: Lexicon sprachwissenschaftlicher Termini. Hrsg. R. Conrad, Leipzig.

OCDL 1997: M a t t h e w s P. H. The Concise Oxford Dictionary of Linguistics, Oxford, New York.

141

Miliūnaitė R. 1995: Variantiški bendrinės kalbos vartosenos reiškiniai (fiksavimas ir vertinimas). – Kalbos kultūra 67, 39–49.

Miliūnaitė R. 2003: Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai, Vilnius.

PetrlLKŽ 2001: Petrauskas V. V. Ispanų–lietuvių kalbų žodynas, Vilnius.

Pikčilingis J. 1988: Sinonimika. Kalbos figūros, Kaunas.

PLKŽ 1992: Prancūzų–lietuvių kalbų žodynas. Sudarė A. Juškienė, M. Katilienė, K. Kazlauskienė, Vilnius.

Pupkis A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius.

RST 1115–90: Zásady a metody terminologie. Lietuvos RST 1115–90 (ISO 704–87), Vilnius.

Skardžius P. 1941: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius.

Skardžius P. 1999: Rinktiniai raštai 5. Sudarė A. Rosinas, Vilnius.

Skujiņa V. 2002: Latviešu terminoloģijas izstrādes principi, Rīga.

Sruoga B. 1927: Literatūros vadovėliai. Doc. V. Dubas. Literatūros įvadas [Rec.]. – STJ Lietuvis 213, 2–3.

STJ 1968: Gołąb Z., Heinz A., Polański K. Słownik terminologii językoznawczej, Warszawa.

SNŽŽ 1907: Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis. Skaitytojams palengvinimas. Sudarė J. Šlapelis, Tilžė.

SNŽŽ 1924: Norkus J. Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis, Kaunas.

TD 1973: Terminologinis darbas, Vilnius.

TŽŽ 1936: Tarptautinių žodžių žodynas. Sudarė K. Boruta, Pr. Čepėnas, A. Sirutytė-Čepėnienė, Klaipėda.

TŽŽ 2001: Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. red. A. Kinderys, Vilnius.

Urbutis V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius.

VaitkTŽŽ 2001: Vaitkevičiūtė V. Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius.

Vaskelienė J. 2000: Darybiniai sinonimai, Šiauliai.

Vitkauskas V. 1999: Lietuvių kalbos tartimi morfoneminiai reiškiniai ir jų svyravimas. Habilitacinio darbo autoreferatas, Vilnius.

VLE V 2004: Visuotinė lietuvių enciklopedija, Vilnius.

Voldemaras A. 1923: Docentas V. Dubas. Įvadas į bendrąją literatūrą [Rec.]. – Švietimo darbas 3/4, 253–268.

Zinkevičius Z. 1992: Lietuvių kalbos istorija 5. Bendrinės kalbos iškilimas, Vilnius.

Žemaitis Z. 1920: Geometrijos ir trigonometrijos terminų rinkinelis, Kaunas.

Župerka K. 1983: Lietuvių kalbos stilistika, Vilnius.

Ахманова О. С. 1957: Очерки по общей и русской лексикологии, Москва.

Вепшторт Г. Ф. 1985: Типы вариантов в терминологической лексике. – Lietuvių kalbotyros klausimai 24. Mokslo kalbos kultūros ir terminologijos problemos, 39–45.

Горбачевич К. С. 1978: Вариантность слова и языковая норма, Ленинград.

Граудина Л. К. 1981: К истории нормализации вариантов в грамматиках

142

(počátek 20. století–60. léta). – Literární norma a variantnost, Moskva, 39–69).

Гринев С. В. 1993: Введение в терминоведение, Москва.

Грумадене Л. 1982: Проблема социальной обусловленности речевого варьирования (на материале литовского языка). Автореферат диссертации кандид. филол. наук, Москва.

Даниленко В. П. 1977: Русская терминология. Опыт лингвистического описания, Москва.

РЯЭ 1998: Русский язык. Энциклопедия. Гл. ред. Ю. Н. Караулов, Москва.

СЛТ 1960: Марузо Ж. Словарь лингвистических терминов, Москва.

СЛТ 1966: Ахманова О. С. Словарь лингвистических терминов, Москва.

Суперанская А. В. 1989: Суперанская А. В., Подольская Н. В., Васильева Н. В. Общая терминология. Вопросы теории, Москва.

Филин Ф. П. 1963: О слове и вариантах слова. – Морфологическая структура слова в языках различных типов, Москва, Ленинград, 128–133.

VARIANTY TERMÍNŮ V UČEBNICI SVĚTOVÉ LITERATURY V. DUBASE

Shrnutí

Tento článek se zabývá variantami termínů ve třech vydáních učebnice světové literatury V. Dubase Úvod do obecné literatury (Úvod do světové literatury) (druhé a třetí vydání – Úvod do literatury (Úvod do literatury)).

Varianty termínů v litevské terminologii byly dosud zkoumány jen zřídka. Tradičně se varianta definuje jako odlišná podoba téže jazykové jednotky se stejným významem.

V této učebnici se varianty termínů vyskytují na všech jazykových rovinách: fonetice a pravopisu (68,8% variant), morfologii (16,8%), slovotvorbě (3,2%), syntaxi (8%) a také některé smíšené varianty (3,2%). Největší část těchto variant je výsledkem litevštění přejatých slov (například poezija a poėzija). Variabilita termínů litevského původu je poměrně vzácná (například keliaujanysis dainius – keliaujas dainius).

Varianty termínů v učebnici světové literatury V. Dubase se nejčastěji objevovaly v průběhu času (v jednom vydání se užívá jedna varianta, v jiném zase jiná). Tyto varianty tvoří více než dvě třetiny celkového počtu. Variabilita některých termínů (například trubadúr a trubadur) se vyskytuje i v jiných publikacích literární vědy nebo slovnících z první poloviny 20.^th století. Asynchronní varianty odrážejí změny jazykových norem (nebo jejich nestabilitu) a jsou výsledkem jazykového vývoje. Zkoumané varianty termínů v učebnici ukazují snahu hledat přesnější vyjádření termínu a systematičtěji litevštit přejatá slova.

143

Mohlo by se předpokládat, že proměnlivost termínů (zejména případy, kdy v témže vydání existují konkurenční varianty) byla způsobena chybami redakční práce (v pozdějších vydáních), nebo dokonce její absencí (v prvním vydání).

Asta MITKEVIČIENĖ

Obdrženo 2004-10-15

Litevský jazykový institut, P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius. E-mail: [email protected]

144