T E R M I N O L O G I E A P R O U D

Rūta MARCINKEVIČIENĖ

Vytauto Didžiojo universitetas

PROBLÉMY TERMÍNŮ OZNAČUJÍCÍCH VARIANTY JAZYKA A TEXTU

1. Úvod

V poslední době, kdy se objevily nové termíny a změnil se obsah některých dříve užívaných termínů, vzniká potřeba znovu posoudit lingvistické termíny, které přímo souvisejí s různými typy, jednotkami a variantami jazyka. Nejlépe je postupovat systematicky a probírat je nikoli izolovaně, ale ve skupinách a dvojicích, aby vynikly podobnosti a rozdíly v jejich terminologických významech. Protiklad tvoří také dvě hlavní kategorie probíraných lingvistických termínů. Jedna se vztahuje k jazyku jako systému, třebaže může být zaměřena i na užívání jazyka, druhá je spojena se základní komunikační jednotkou jazyka – textem. Cílem tohoto článku je probrat obě kategorie termínů označujících varianty jazyka, poukázat na problémy jejich definování a podrobněji charakterizovat méně probírané termíny. Toho bude dosaženo na základě tří zdrojů: dostupných informačních publikací – slovníků a příruček, lingvistických prací a užívání některých termínů v Korpusu současné litevštiny Univerzity Vytautase Magnuse, který zahrnuje tiskoviny z let 1994–2004.

2. Názvy variant jazykového systému

Do první kategorie by patřily dlouhodobě pojmenované a popsané typy jazyka, které se užívají bez problémů (protože užívání jazyka odpovídá definicím): spisovný neboli literární jazyk a nářečí neboli dialekt. Dialekty se dále dělí do dvou skupin: územní neboli geografické a sociální a profesní. K posledním patří profesní či sociální žargony, argot a slang (Palionis 1985: 16–

7

20). Z obou zmíněných typů jazyka se v korpusu téměř čtyřikrát častěji užívá spisovný jazyk než obecný jazyk (2615krát a 736krát). Mimochodem, KTŽ 1990 definuje typ jazyka typologicky – „soubor zobecněných jazykových rysů, na jejichž základě se jazyky rozdělují v typologické klasifikaci“. Pojetí typu jazyka se tedy v učebnici Jonase Palionise a v KTŽ 1990 liší.

Další, ne zcela problematické rozlišení se označuje termíny mluvený a psaný (knižní) jazyk a chápe se jako ústní a písemná komunikace. Někdy se zaměňují s termíny psaný a hovorový (KTŽ 1990) jazyk. Užívají se také termíny živý a písemný jazyk, a ve spojení se sociologickou dichotomií, tj. systémem a užíváním, pak jazyk a řeč nebo jazyk a promluva.

Jak tuto skupinu termínů souhrnně nazývat? DLKŽ 2000 jazyk – 3. „určitá varianta systému vyjadřování myšlenek: Obecný (spisovný) j. Psaný, hovorový j. Novinový j. Poetický j. Veršovaný j. Maironisův, Žemaitės j. Živý, přirozený, jasný, kultivovaný j.“ (zvýraznil R. M.). Lexikografové tedy navrhují termín varianta, mimochodem stejně jako pro obecný (spisovný) jazyk, který J. Palionis nazýval typem. Z uvedených slovních spojení je zřejmé, že DLKŽ chápe variantu velmi široce. Terminologové v lingvistice by měli přesněji definovat jazykový typ, variantu, druh a některé další zobecňující termíny. Samotné slovo jazyk má však nevyhnutelně několik terminologických významů – systém slovního vyjadřování myšlenek (mateřský j.), již zmíněnou variantu tohoto systému (poetický j.), synonymum rozhovoru, tj. určitého žánru mluveného jazyka (dát se do řeči), a označení veřejného projevu (pronesl projev).

Podle oblastí užívání jazyka se rozlišuje umělecký a neumělecký jazyk. Ten se podle téhož kritéria dále dělí na běžný a odborný jazyk, a ten pak na vědecký a administrativní. Jazykové druhy pojmenované podle oblastí užívání se spolu s jazykem publicistické sféry nazývají funkční styly (Župerka 1997: 78).

Samostatně je třeba pojednat o protikladu běžného a odborného jazyka. Zahrnuje jazykové druhy vymezené podle dvou skupin kritérií: soukromosti a veřejnosti, tj. osobní a oficiální komunikace, a také podle znaků obecnosti a specializovanosti. Běžný jazyk, označovaný také jako hovorový, má jako protiklad veřejný jazyk. Veřejný a běžný, neboli hovorový jazyk společně tvoří již dříve zmíněný mluvený jazyk (Ko-

8

ženiauskienė 1999: 42). Taigi terminas sakytinė kalba gali būti suprantamas ir kaip šnekamosios kalbos sinonimas, ir kaip platesnės reikšmės žodis, apibrėpiantis tiek viešą, tiek privačią sakytinę komunikaciją. Skirtumas tik tas, kad šnekamoji kalba gali būti ir užrašyta, o sakytinė tik pasakyta, ištarta. Net ir užrašyta šnekamoji kalba netampa rašytine, nes išlaiko savitą struktūrą ir leksiką (apie loginius ir lingvistinius sakytinės ir rašytinės raiškos skirtumus žr. Nauckūnaitė 2003).

Dalším členem opozice běžného a odborného jazyka je odborný jazyk. Potřeba tohoto termínu stále roste. Zobecňuje jazyk jednotlivých konkrétních oblastí vědy a společenského života – právní, administrativní a jiné. Velmi se také hodí, když je třeba přeložit do litevštiny značně rozšířený anglický termín, dnes označovaný už jen akronymem LSP – Language for Specific Purpose (doslovně přeloženo by to bylo jazyk určený ke zvláštnímu účelu). V angličtině existuje i opak tohoto termínu, rovněž označovaný akronymem LGP – Language for General Purpose (jazyk určený k obecnému, neboli běžnému, účelu). V počítačové lingvistice a dalších oborech se ustálilo a rozšířilo také synonymum LSP sublanguage (doslovně přeloženo by to bylo podjazyk). Tím se označuje jakýkoli jazyk omezeného tématu, například předpovědí počasí, navigačních systémů či telegramů; ten by bylo vhodné odlišovat od odborného jazyka širšího rozsahu a možná jej nazývat speciálním, aby se nezaměňoval s jazykem oboru, chápaným jako litevština vyučovaná studentům v souvislosti s jejich konkrétním oborem.

V litevské lingvistice se nedávno začal užívat také termín doména označující oblast užívání jazyka. Tento termín je běžný ve výzkumu jazykových kontaktů, zvláště v souvislosti se ztrátou domén, tedy úbytkem oblastí užívání jazyka (podrobněji viz Vaicekauskienė 2004: 10). Existuje tedy hned několik termínů pro označení jazyka nějakým způsobem zvláštního či specifického. Litevština bohužel nemá termín, který by vymezoval veškerý nespecializovaný či neodborný jazyk. Nehodí se sem ani termín běžný, ani tím spíše obecný jazyk; byl by zapotřebí nový termín, třeba jazyk obecného charakteru, obecný nebo běžný jazyk. V dokumentech Litevské jazykové komise se objevil ekvivalent termínu Language for General Purpose, jazyk obecného prostředí, který se příliš nehodí k termínu jazyk oboru. Ať už ji nazveme jakkoli, opozici běžného a odborného jazyka, založenou na dvou různých rysech—

9

—by bylo vhodnější rozdělit na dvě: podle znaku veřejnosti na soukromý a veřejný jazyk a podle znaku specifičnosti na jazyk obecného charakteru, obecný, běžný a odborný, neboli jazyk oboru. Zvláště dobře by se k sobě hodila dvojice termínů běžný a odborný jazyk.

Mohlo by se zdát, že při užívání dávno ustálených názvů funkčních stylů (vědecký, administrativní, publicistický, běžný, umělecký) už nejsou potřeba podobné termíny jako administrativní či běžný jazyk. Jazyk však není totéž co styl, jak dokládají i spojení jako styl vyučovacího jazyka (Župerka 1997: 83). Jazyk se zde chápe jako určitá jazyková varianta, styl jako její svébytnost, soubor určitých rysů. Mimochodem, termín styl má ve filologii dva různé významy: individuální neboli autorský styl a funkční styl, chápaný jako „kolektivní návyk užívání jazyka v různých oblastech komunikace“ (Župerka 1983: 11), tedy určitá jazyková varianta, kterou bychom neměli zaměňovat se stylem konkrétního textu. Angličtina v tomto případě užívá dva termíny: style a functional style (styl a funkční styl), nebo častěji style a register (styl a registr). Registr, stejně jako funkční styl, označuje druhy jazykového užívání podle obsahu, povahy či funkcí jazyka, které tak či onak určují i jeho vlastní formu (Halliday a kol. 1964: 77; Leckie-Tarry 1993: 28). Anglický termín register může označovat různé věci – široké oblasti činnosti, například právo, vědu či náboženství. V tomto případě je termín register synonymem termínu diskurz. Jindy se jako registry označují mluvené a psané jazykové varianty; nejčastěji se však registr vztahuje ke škále veřejnosti a soukromosti a k jazykovým druhům na ní rozloženým, srov. široce známé registry pojmenované M. Joosem: frozen, formal, informal, colloquial, intimate (Joos 1961), tj. rituální, formální, neformální, běžný. Termín registr se již objevil také v litevských překladech prací z literární teorie, pochopitelně ve významu anglického termínu (Hawthorn 1998; PMLS 2000). Zabývají se jím i lingvisté a srovnávají jej s funkčním stylem (Vladarskienė 2000). Proto stojí za úvahu, zda by nebylo vhodné termín registr definovat a začlenit do vlastní terminologické soustavy lingvistiky pro označení stupňů škály běžného či soukromého a veřejného jazyka. Jinými slovy, registr by mohl být zaveden jako termín pro jazykové varianty z hlediska jejich soukromosti–veřejnosti či oficiálnosti–intimity.

10

3. Názvy komunikačních jazykových jednotek

Termín styl se používá v obou kategoriích termínů označujících rozmanitost jazykových typů, druhů a variet. Lze jej chápat jak jako styl celého jazyka, tak jako styl konkrétního textu. Druhá kategorie, tj. termíny komunikačních jazykových jednotek, se vztahuje k textu. Tvoří ji základní termín text, který se nejlépe vymezuje v opozici k diskurzu a jazyku chápanému jako veřejný mluvený jazyk nebo jako projev (Koženiauskienė 1999: 42). Další dvojici termínů tvoří typ textu a žánr. Dvojice termínů text a diskurz, typ textu a žánr je třeba charakterizovat podrobněji, protože tyto široce užívané termíny lingvisté neprojednávají, ačkoli se používají v pracích o lingvistice textu a korpusové lingvistice, lingvistické analýze textu a žánru, rétorice, stylistice a dalších lingvistických oborech. Veřejné projevy jsou rozebrány v knihách o rétorice (Koženiauskienė 1999; Nauckūnaitė 2000), proto zde tento termín nebude probírán.

Existuje několik vzájemně se doplňujících způsobů, jak termíny vymezit. Jedním z nich je vycházet z pojetí různých autorů, kteří je užívali, druhým, doplňkovým, pak také ze skutečného používání těchto termínů v jazyce, zejména v odborné komunikaci. U uvedených dvojic termínů budou uplatněny oba přístupy, přičemž nejprve ověříme, jak jsou tyto termíny definovány ve slovnících a encyklopediích, neboť tato slova nejsou pouze lingvistickými termíny, ale patří i do každodenní slovní zásoby.

3.1. Přehled informačních publikací

Výkladové slovníky obecného zaměření obsahují jen některá z hledaných slov. DLKŽ 2000 definuje text významy 1. „souvislý jazykový útvar“, 2. „slovní část, na rozdíl od obrázků, nákresů apod.“, 3. „slova hudebního díla“, žánr jako „jednotku třídění uměleckých děl podle zvláštností jejich struktury“. Dva slovníky cizích slov charakterizují text podobně a připojují několik dalších specifických významů [v těchto slovnících jsou uvedeny také typografické a počítačové významy slova text (TŽŽ 2001a; TŽŽ 2001b), které zde nejsou podstatné]. Tyto slovníky definují žánr stejně jako DLKŽ 2000, zatímco diskurz je charakterizován velmi abstraktně a pouze jako termín dvou vědních oborů

11

– [fr. discours – řeč, typ řeči, text] 1. lingv. „výpověď vyjadřující myšlenku o nějaké věci, utvořená podle určitého systému a zpravidla rozvinutá“, 2. „v sémiotice – jazykový nebo nejazykový proces mající určitý význam“. Jak lze očekávat, slovníky obecného zaměření uvádějí nikoli odborné, nýbrž pouze obecné a jen některé významy termínů text, žánr, diskurz, které neodrážejí výrazně proměněný pohled na jevy označované těmito slovy.

Od specializovaných filologických publikací bychom očekávali více, je však třeba být zklamán, protože i zde jsou informace neúplné. KTŽ 1990 charakterizuje pouze jeden ze čtyř termínů – text. Jde o „jazykový projev či úsek tvořící posloupnost jazykových zvuků nebo písmen a vyjadřující určitý vymezený obsah. Z hlediska rozsahu není text omezen“. LKE 1999 nemá hesla žánr, diskurz, typ textu, zatímco text je charakterizován pouze ze dvou hledisek: písemné podoby a ucelenosti, tj. jako a) „zapsaný úsek jazyka“ a b) „soubor vět, které spolu významově souvisejí“. Uvádějí se zde také tři typy textů: vyprávění, popis, úvaha. Naproti tomu LLE 2001 a překladové příručky literární teorie definují žánr a diskurz, nikoli však text či typ textu. Důvodem může být tradiční spojování prvních uvedených termínů spíše s literární vědou než s lingvistikou. Žánr je zde definován tradičně a velmi úzce, pouze jako „podrobnější členění základních literárních (zvýraznila jsem já – R.M.) druhů – lyriky, epiky a dramatu, spojující skupiny děl, které jsou si strukturálně blízké“. V příručce Jeremyho Hawthorna Moderní literární teorie (Hawthorn 1998) je žánr, ačkoli je rovněž omezen tradičním významem žánru jako literárního typu či podžánru, vymezen šířeji – „žánr je společenská i literární či jazyková kategorie“. Uvádí se zde pro autora přijatelný názor badatelky feministických žánrů Anne Cranny-Francis: „ačkoli její definice žánru vychází z textových prvků (konvencí, formulí, rozsahu), její výzkum klade také sociální, historické a ideologické otázky“ (tamtéž). Takové pojetí žánru, jak bude vysvětleno později, se blíží interdisciplinární definici žánru.

Diskurz je na rozdíl od žánru v literárních encyklopediích charakterizován mnohem rozmanitěji. LLE 2001 uvádí dokonce tři významy diskurzu význam-

12

mů: 1. „rozhovor nebo diskuse na filozofické, politické, náboženské, literární či podobné téma; vědecké dílo, traktát“, 2. „V lingvistice označuje diskurs jakýkoli úsek jazyka delší než věta. V tomto smyslu se pojmy diskurs a text často používají jako synonyma. Diskursem se rozumí jakákoli jazyková činnost – báseň, biblický komentář, novinový úvodník nebo přípitek“, 3. „V moderních kulturních teoriích se za diskurs označují také jiné než verbální formy vyjádření (film, reklama, hudební dílo, rituál). V ještě širším smyslu se diskursem rozumí soubor výpovědí, tvrzení (verbálních i vyjádřených jiným způsobem, například vizuálně či znakovým jazykem), charakteristických pro určitou sociální činnost (medicínský, právní, politický diskurs apod.).“

Jau minėtame J. Hawthorne Moderniosios literatūros teorijos žinyne (Hawthorn 1998) diskursas pristatomas per atskirų autorių deklaruojamus požiūrius ir iš jų darbų išryškėjusią termino diskursas vartoseną, kuri, beje, ne visada sutampa su tų pačių autorių pateikiamomis apibrėžtimis, kitaip sakant, autoriai ne visada nuosekliai vartoja savaip apibrėžtus terminus. Pastarasis terminų reikšmės suvokimo būdas, kai žiūrima ne tiek apibrėžčių, kiek realios vartosenos, yra artimas žemiau taikomam tekstynų lingvistikos metodui. J. Hawthorno žinyne pabrėžiama paini ir dviprasmiška diskurso vartosena. Lingvistikoje, ypač pragmatikoje, diskursu vadinama vartojama kalba, o ne kalba kaip abstrakti sistema. Anot Michaelo Stubbso, palyginti su tekstu, diskursas implikuoja platesnę sąvokos apimtį, be to, gali implikuoti sąveiką, nors nebūtinai. Cituojama Michaelo Foucault samprata, pagal kurią diskursai – „didelės pranešimų grupės“, taisyklių valdomos kalbos sritys, kurioms būdingos tam tikros „strateginės galimybės“. Tos taisyklės, konvencijos ir sistemos kontroliuoja, kaip, kada, kur ir kas kalbama viename ar kitame diskurse, pavyzdžiui, medicinos. Anot M. Foucault, kiekviena visuomenė tam tikru būdu kontroliuoja, atrenka, organizuoja ir paskirsto diskursų produkciją, o šių diskursus kontroliuojančių procesų tikslas yra saugoti nuo „jėgų ir pavojų“. Šiame leidinyje dar pristatoma E. Benveniste’o, R. Fowlerio ir M. Bachtino diskursui teikiamos prasmės. Dviejų pastarųjų autorių pozicijoms, šalia kitų aspektų, yra būdingas diskurso kaip ideologijos supratimas, pagal kurį diskursas įtvirtina įsitikinimus, vertybes ir kategorijas (Stubbs 2001: 165).

13

Shrneme-li citované publikace, lze říci, že text je v nich charakterizován pouze podle tří rysů: soudržnosti, neomezeného rozsahu a verbálnosti. DLKŽ 2000 a KTŽ 1990 označují verbálnost šířeji – jako mluvené i psané slovo, zatímco LKE 1999 užším způsobem, pouze jako psané slovo. Žánr je popsán poměrně stručně, pouze jako členění umění či výhradně jeho odvětví – literárních děl; doplňuje se poněkud širší, tedy společenský, nikoli pouze jazykový či literární aspekt jeho analýzy. Nejšířeji je definován diskurs, mimochodem velmi podobně v LLE 2001 a v přeložených příručkách. Při zdůraznění mnohostranného užívání pojmu diskursu se uvádějí následující jevy označované tímto termínem: a) diskuse, dílo implikující interakci či dialogičnost, b) jakýkoli verbální text, jinými slovy jazyk užívaný v konkrétním kontextu, nebo i neverbální díla, c) soubor výpovědí charakteristických pro sociální činnost, určité ideologicky angažované oblasti jazyka.

3.2. Přehled lingvistických prací

Jiným způsobem, jak definovat termíny označující varianty užívání jazyka, by bylo prozkoumat práce nejvýznamnějších teoretiků, v nichž jsou tyto termíny a jimi označované pojmy podrobně popsány. Hned je třeba říci, že pohledy informačních publikací a různých autorů se nemusejí nutně shodovat. Kromě toho se značně liší rozsah definic – pohybují se od slovníkových definic v informačních publikacích až po monografické, jejichž cílem je pojmy popsat důkladně a všestranně.

3.2.1. Teoretické pojetí textu

Text je chápán a definován různě; uvádějí se přitom jeho rozmanité rysy nebo podmínky jeho vzniku. Asi nejšířeji definuje text M. Halliday – jako jakékoli funkční užití jazyka, jakýkoli příklad skutečného jazyka, který plní určitou úlohu v kontextu nejazykové situace. Text netvoří ani tak slova a věty viditelné na povrchu, jako spíše významy, které jsou slovy zakódovány a následně dekódovány; text je proto sémantickou jednotkou. Od jiných sémantických jazykových jednotek (morfému, slova, slovního spojení či věty) se text v zásadě liší nikoli tolik svým rozsahem, jako spíše odlišnou strukturou,

14

interakcí s kontextem, zvláštnostmi jeho tvorby a vnímání. V tomto ohledu je text jedinečným a jediným svého druhu jazykovým útvarem (Halliday, Hasan 1991: 10).

Na otázku, co činí text textem, se odpovídá různě. Především jsou to gramaticky správné věty, ty však samy nestačí. Věty musí být vzájemně propojeny. Toto propojení musí čtenář vnímat a umět interpretovat. Vzájemné vztahy mezi větami pomáhají vytvářet a určovat prostředky textové soudržnosti (text-forming devices), tedy slova a fráze, které se ve větách vyskytují. Ani to však není vše – kromě těchto jazykových prvků zajišťují soudržnost textu také nejazykové faktory, tedy nejazyková kompetence spojená s věcným obsahem a obsahem textu. Podle tohoto pojetí lze tedy text charakterizovat jako souvislý řečový útvar skládající se z několika vět (Nunan 1993: 4–5). Teun van Dijk (1998: 39) tvrdí, že za text lze považovat pouze ty řady vět, které mají určitou makrostrukturu. Makrostruktura je zde chápána jako tematická a propozicionální kostra zahrnující text, která spojuje jazykové prvky v celek textu.

M. Halliday poukazuje na zásadní nejednoznačnost pojmu text. Textem je pro něj cokoli, co má v určité situaci význam; za text považuje nepřetržitý sémantický výběr (1978: 136–137). Kontext, tedy situace, je jednou ze záruk vzniku a vnímání textu. Ze sociálního hlediska je text neoddělitelný od kontextu, etymologicky chápaného jako texty, které jdou společně, ačkoli ve skutečnosti je důležitý nejen tento kontext, ale celý kontext jazykové i nejazykové situace. Právě kontext vede k tomu, abychom na text pohlíželi dvojím způsobem: jako na produkt i jako na proces, tedy jako na uzavřený, autonomní útvar, nebo jako na útvar určovaný kontextem. Text jako proces je chápán díky interaktivitě textu a jeho schopnosti umožňovat určování významů; nejvýrazněji se to projevuje v dialogu. Text lze chápat jak jako určitý objekt, tak jako dění určované konkrétní situací a prostředím.

Text i kontext jsou sémiotické jevy, určité způsoby zprostředkování významů; text lze proto definovat podle toho, jak souvisí s kontextem situace a jak lidé určují jeho významy na základě tohoto kontextu. Má se za to, že text i jazyk obecně formují jejich funkce a cíle (Halliday, Hasan 1991: 11–12). Podobně i Tony Bex přistupuje k textu pouze prostřednictvím kontextu. Podle něj texty nemohou být autonomní a nezávislé na kontextech; vždy jsou

15

část jazykové interakce. Ani psaný text není pouze produktem, ale součástí procesu. Tvůrci textů si vybírají zvláštní prostředky jazykového vyjadřování pod vlivem situací, v nichž se jejich texty nacházejí, a adresáti těchto textů tyto jazykové prostředky rozpoznávají a interpretují (Bex 1996: 51).

M. Stubbs zdůrazňuje reálnost, přirozenost a autentičnost textu. Textem nazývá přirozeně vzniklou, souvislou mluvenou či psanou řeč užitou v reálných kontextech. Texty bývají obvykle delší než jedna věta a mají určitou strukturu. Existují však i jednověté texty (Odchod, Natřeno, Zavřeno na oběd), jejichž textovost vytvářejí jejich kontexty. To znamená, že jazyk užívaný ve skutečnosti je součástí sociálního jednání, a proto je nezbytné zkoumat interakci jazyka a kultury (Stubbs 2001: 5–6).

Podobně, jen poněkud podrobněji, definují text také průkopníci textové lingvistiky (Beaugrande 1981: 1). Charakterizují text jako komunikační událost splňující několik podmínek – sedm kritérií textovosti. Podle jejich definice jsou dopravní značka, novinový článek, hádka či román texty, které se řídí pravidly určitých žánrů nebo typů textu. Všechny uvedené žánry mají specifické jazykové znaky, plní určité funkce a souvisejí se specifickou situací svého vzniku a vnímání. Tito autoři tvrdí, že existují vnitřní a vnější podmínky vytváření a vnímání významu textu. Některé básně nelze chápat jako texty (a nikoli jako pravopisná cvičení) bez určitých okolností, předpokladů, očekávání nebo porozumění žánru. Proto klademe na texty různých žánrů odlišné požadavky a právě na jejich základě vnímáme texty těchto žánrů jako texty. Tyto podmínky neboli kritéria identifikace textu zahrnují dvojí soudržnost textu, a to na povrchové, syntaktické úrovni (cohesion, microstructure), nebo na hlubší, sémantické úrovni (coherence, macrostructure). Soudržnost souvisí s intertextualitou, tedy vztahy jednoho textu k jiným, které mohou konkrétní text objasnit a usnadnit jeho vnímání a interpretaci. Další podmínkou textu je záměrnost, která zahrnuje postoje a cíle tvůrců textu. Podle tohoto znaku není mluvení ze spaní textem, ale telefonní seznam již ano. Zrcadlovým odrazem záměrnosti je přijatelnost textu, která umožňuje za určitých podmínek vnímat určitý jazykový útvar jako text. Přijatelnost souvisí s konvenčností textu, protože neobvyklé texty mohou být nepřijatelné, tedy nemusí být chápány jako texty

16

protože jsou pro čtenáře nesrozumitelné, nesouvislé nebo jinak nedostatečné. Informatívnost textu označuje množství nových informací a způsoby jejich předávání, vztahy mezi novými a starými informacemi v textu, zatímco jeho situačnost, tedy interakce se situací vzniku a vnímání textu, způsobuje, že se text stává diskurzem, tj. textem v kontextu. První kritérium, soudržnost, je vnitřní, ostatní jsou vnější.

Shrneme-li tyto pojetí textu, lze říci, že termínem text se označuje sémantická, souvislá jednotka určité struktury, úzce spojená s kontextem verbální či neverbální komunikace, přirozená, mající určitý účel a libovolný rozsah, ať už jde o mluvený, psaný, nebo dokonce neverbální jazykový útvar.

3.2.2. Teoretické pojetí diskurzu

Je-li text chápán v širším smyslu, v kontextu, lze jej označit jiným termínem – diskurzem. Etymologicky se termín diskurz odvozuje od latinského slovesa discurrere (1. „rozběhnout se, rozptýlit se“) nebo od podstatného jména od něj utvořeného, discursus (3. „proslov, úvaha“). Uvádí se, že Tomáš Akvinský začal tento termín jako první používat ve filozofii – znamenal pro něj intelekt či myšlení, v protikladu k prosté intuici. Diskurzivní znamenalo myslící v pojmech. Stejný protiklad lze nalézt v dílech T. Hobbese, G. W. Leibnize a I. Kanta. Postupem času se diskurzem začala označovat intelektuální diskuse a později také dialog (Titscher a kol. 2000: 20).

Dnes lze termín diskurz užívat jako synonymum textu, častěji se však chápe poněkud jinak a šířeji – jako sociálně orientovaný jazyk, jako text v kontextu. Tradičně se text častěji chápe jako psaná jednotka jazykového užití (i když ne nutně), zatímco diskurz zahrnuje mluvenou i psanou jazykovou varietu. V obou případech se zdůrazňuje soudržnost a sémantičnost textu či diskurzu. David Nunan definuje text jako psanou komunikační událost, ať už mluvenou, nebo psanou, a diskurz jako interpretaci této komunikační události v kontextu (Nunan 1993: 6). M. Foucault popisuje vztah mezi diskurzem a textem jako vztah systému a jeho konkrétního projevu či příkladu, sociálního a individuálního, makrostruktur a mikrostruktur (viz Stubbs 2001: 230).

17

T. Bex chápe diskurz poněkud abstraktněji – jako význam, který přesahuje jednotlivé texty či jejich skupiny a zahrnuje sociální chování, neboť význam diskurzu spočívá mimo jazyk – ve společnosti, která diskurz užívá. Význam je tedy věcí dohody – není zakódován pouze v jazyce, ale lidé komunikující spolu jej v kterémkoli okamžiku vytvářejí a ověřují (Bex 1996: 51). Podobně také T. van Dijk definuje diskurz nejen jako text v kontextu, ale i jako sociální jednání (2001: 17–21).

Norman Fairclough uvádí několik pojetí diskurzu: jde o mluvený dialog, stavěný do protikladu k psaným textům, o řeč pronesenou či napsanou, o situační kontext užívání jazyka, o interakci čtenáře či autora s textem, a dokonce o styl či žánr, například mediální diskurz (díky tomuto autorovi se termín media discourse v angličtině ustálil a rozšířil). Sám zastává názor, že diskurz, tedy jazyk užívaný písemně i ústně a chápaný jako forma sociální praxe, zdůrazňuje dialektický vztah mezi jednotlivou komunikační událostí a situací, institucí a sociální strukturou, které ji rámují. Diskurz je tedy společensky podmíněný jev, který předpokládá situace, jedince se sociální identitou a vztahy mezi nimi či jejich skupinami. Diskurz může skutečnost nejen odrážet, ale také vytvářet, mít ideologický vliv, legitimizovat mocenské pozice a sociální nerovnost (Fairclough 1992: 3).

Je zřejmé, že diskurz je chápán jako jednání, jako součást společenského života. Termín diskurz se obvykle užívá pro označení sociální činnosti, jejímž prostřednictvím vytváříme významy z jazykových a jiných sémiotických zdrojů (neverbálních pohybů, modulací hlasu apod.). Tento termín, spojený se svým dřívějším významem „výpověď“, zdůrazňuje interakci a interpretaci. Diskurz zahrnuje účastníky, typy situací, v nichž se texty užívají, i sociální systémy a struktury, na jejichž základě se text vytváří a chápe. Označuje typické způsoby mluvení a psaní, jazyka a textu, které souvisejí se sociální činností (Titscher a kol. 2000: 20).

3.2.3. Text a diskurz

Termín text, který se objevil později než diskurz a prošel značným vývojem, lze nejlépe definovat pouze ve srovnání s textem. Diskurz se

18

chápe mnohem abstraktněji a šířeji, s důrazem na jeho dialogičnost, interaktivitu a vazby na společnost. Oba termíny, text a diskurz, které dříve označovaly odlišné věci – písemnou a ústní komunikaci –, se dnes někdy užívají jako synonyma. K posunu v užívání těchto termínů v angličtině přispělo rozšířené přesvědčení, že text se nestává textem tehdy, když jej autor napíše, nýbrž až tehdy, když jej čtenář pochopí. Toto interaktivní pojetí významu textu, který společně vytvářejí autor a čtenář, text výrazně přiblížilo diskurzu chápanému jako určitý dialog. Někteří analytici diskurzu tvrdí, že rozdíly ve významu těchto termínů téměř zanikly (Widdowson 1995: 161). Jiní naopak spatřují nové významové rozdíly (Garret, Bell 1998: 3).

Termín text se začal nejčastěji užívat pro označení záznamů diskurzivních procesů, které zahrnují komunikační události, ale neomezují se na ně. Text ztělesňuje všechny nižší jazykové roviny a další zdroje významu, například žánrové konvence a očekávání, jakož i další očekávání diskurzního společenství týkající se forem a funkcí určitých typů diskurzu. Text má určitou strukturu, která umožňuje vnímat jej jako celek. Pochopení toho, kdo komu co a za jakých okolností říká, umožňuje propojit text s jeho sociálním kontextem a vnímat jej jako celek. Diskurz se užívá také ve významu obvyklého způsobu vyjadřování v určitém oboru či oblasti, srov.: akademický, politický diskurz. Jednotlivé texty jsou v takto chápaném diskurzu pouze konkrétními projevy rozšířených diskurzních vzorců, a vzájemně tedy fungují jako obecné a konkrétní (Stillar 1998: 147).

Přesto jsou termíny text a diskurz chápány odlišně. Tento rozdíl zdůrazňují také rozdíly mezi disciplínami, které s nimi souvisejí, tj. lingvistikou textu a analýzou diskurzu. Tradiční lingvistika textu vychází z vnitřních, jazykových rysů textů, zatímco analýza diskurzu z jejich vnějších, sociálních a kulturních rysů. Lingvistická analýza textu zahrnuje syntaktickou, sémantickou a pragmatickou rovinu, zatímco mnohé sociologické metody se spokojí pouze s jednou z těchto rovin. Nejnovější práce z různých vědních oborů zdůrazňují především funkční aspekty textu a diskurzu; všem je společné hledání pravidelností, zákonitých opakování a vzorců (podrobněji o funkcích textu a žánrech viz Marcinkevičienė 2004).

19

Dva diskutované termíny, které lze používat jako synonyma, si navzájem konkurují a jeden termín zastíní druhý. Lingvisté častěji volí termín text, filozofové, sociologové a literární vědci pak diskurz. Glenn Stillar například raději používá termín text, aby zdůraznil jeho konkrétnost a materialitu, jeho význam jako konkrétního projevu diskurzu. Pojmy textu a diskurzu se však jinak vzájemně doplňují, protože diskurz chápeme jako celek prostřednictvím jeho konkrétního textového vyjádření. Předmětem analýzy diskurzu je text, který odráží sociální činnost a sociální vztahy, tj. určité projevy diskurzu.

Shrneme-li různé přístupy k diskurzu, lze říci, že je spojován s kontextem, sociálním chováním, konkrétní situací užívání jazyka a charakteristikami jazykového užívání, které tato situace určuje. Diskurz je tedy chápán podobně jako text v kontextu svého užívání, jenže v případě diskurzu sahá kontext mnohem dále a zahrnuje společenské jevy; diskurz je proto sociálním jevem určeným společností.

3.2.4. Žánru charakteristiky

O systému významů termínu žanras a specifikách jeho užívání bylo podrobněji pojednáno jinde (viz Marcinkevičienė 2004), proto zde budou jen stručně shrnuty hlavní body. Především je třeba říci, že dnešní užívání termínu žanro sahá mnohem dál: hovoří se nejen o žánrech uměleckých děl, ale také o žánrech jakýchkoli textů, například stížnosti, či jakéhokoli média. Při ještě širším pohledu lze do žánrů rozdělit jakékoli sociální jednání, srov. pamokos, renginio žanras. Toto abstraktnější užití odpovídá i zaměření výzkumu žánrů. Teorie žánru, která vznikla v literární vědě, se nyní šíří i do zcela jiných oblastí. V posledních několika desetiletích se začaly podrobněji analyzovat žánry literatury faktu, zejména tisku; mnoho se psalo o filmech a nových internetových žánrech – hypertextu, e-mailových zprávách a diskusích.

Dalším charakteristickým rysem pojetí žanro je snaha propojit jazykové zákonitosti se zákonitostmi lidské činnosti. Jinými slovy, nové pojetí žánru zahrnuje typy diskurzu analyzované sociální-

20

nėje ir kultūrinėje kalbos vartojimo plotmėje (Freedman 1994a: 3). Štai Guntheris Kressas teigia, kad įprastinės bendravimo formos lemia konvencines tekstų formas, t. y. tam tikrus specifinius žanrus. Žanrai turi savo formą ir reikšmę, atsiradusią dėl tuo žanru koduojamų socialinių bendravimo formų tikslų, funkcijų ir reikšmių. Todėl žanrai atspindi būdingiausias bet kurios bendruomenės socialines progas ir bendravimo formas (Kress 1989: 19). Žanro analizė turi būti siejama su konvencijų tyrimais.

Vzájemné působení společnosti a žánrů, které jsou v ní rozšířené, lze pozorovat v tom, že změny ve společenském životě vedou ke vzniku nových žánrů a naopak – nové žánry urychlují vývoj společnosti. Dnešní studia žánrů proto vycházejí z nové rétoriky – z výzkumu toho, jak se rétorických komunikačních cílů dosahuje prostřednictvím různých žánrů. Význam žánru nespočívá pouze v obsahu textů daného žánru; význam má také jeho funkce. Žánr bývá součástí nějakého obřadu či sociálního jednání; tento obřad klade určitá omezení, která tvoří základ specifiky žánru (Freedman 1994b: 59–60).

Žánr je spojen s komunikací více než text nebo diskurz a bývá dokonce definován jako sociální jednání. Ačkoli jsou žánry rozpoznávány a vymezovány podle podobnosti formy diskurzu a dalších rysů (publika, způsobu myšlení, situací), žánr neurčuje forma ani obsah diskurzu, nýbrž rétorické jednání, k jehož uskutečnění slouží. Žánr tedy představuje typické rétorické jednání (Miller 1994a: 23–24). Jako odraz určitých zákonitostí a modelů jazykového užívání je žánr podstatnou součástí naší kulturní existence. Kulturu lze proto charakterizovat podle souboru žánrů, které jsou v ní rozšířené, a samotný žánr považovat za specifickou a velmi důležitou součást společenského života, za aspekt jeho komunikační struktury a za určitou strukturu institucionální moci (Miller 1994b: 68–71). Čím je společnost složitější a rozmanitější, tím více žánrů má a tím rozmanitější je její žánrový repertoár (Miller 1994a: 36). Totéž platí i pro jednotlivce. Pojem žánru jako sociálního jednání určuje jeho vztah k textu, kontextu a diskurzu. Význam textu a jeho porozumění určuje nejen diskurz, k němuž náleží, ale také konkrétní žánr. Obojí je sociálně podmíněno: diskurz určují instituce, které jej vytvářejí, například u publicistických textů média, zatímco žánr určují obvyklé komunikační situ-

21

ace, v nichž vzniká. Žánr i diskurz mají specifický, sociálně podmíněný význam, a texty jsou proto determinovány dvojím způsobem: typem diskurzu a omezeními konkrétního žánru. Diskurzy i žánry vycházejí z konkrétní společenské struktury a různých procesů, které v ní probíhají; žánry jsou konvenčními průvodci společenských událostí, jejichž prostřednictvím se odehrává společenský život. Diskurz určuje, co se říká, žánr pak to, jak se to provádí, při dodržení forem daných kontextem. Ačkoli diskurz i žánr určují jazykové vyjádření textu, jde o rozdílné věci: například náboženský diskurz může mít různé žánry podle situace a publika, srov. kněžské kázání a učebnici náboženství pro žáky páté třídy. Tyto dva zdroje významu a formy textů mají mnoho společného. Zaprvé jsou oba sociální a kulturní povahy; zadruhé mají jednotlivé společenské instituce, které vytvářejí určitý diskurz, více či méně ustálené soubory žánrů. Některé diskurzy jsou neslučitelné s určitými žánry (srov. Kress 1989: 20–29). V každém případě je žánr termínem s užším sémantickým rozsahem než text či diskurz, neboť ty jsou charakterizovány svými žánry, nikoli naopak.

Pojem žanro, podobně jako pojmy teksto a diskurso, se tedy rozšířil a zahrnuje více jevů sociálního kontextu než dříve. Pochopení žánru se v tomto ohledu změnilo nejvíce, protože žánr začal označovat nejen konvence typů uměleckých děl, ale všechny druhy komunikace, které jsou určeny komunikačními cíli charakteristickými pro každý z nich. Žánr chápaný široce označuje typická sociální jednání a kulturní ideologické jevy.

3.2.5. Žánr a typ textu

Mnozí badatelé popisují vztah mezi typem textu a žánrem velmi podobně. Tvrdí, že rozdíly mezi texty jsou vnímány jako znaky různých typů textů či diskurzů. Vnitřní rozdíly samotných textů (podle jejich struktury a obsahu) se označují jako typy textů či diskurzů, zatímco žánry nebo registry jsou chápány jako třídy textů vymezené z vnějšího hlediska (Östman, Virtanen 1995: 246–247). Rozlišení typů textů a žánrů se tedy shoduje s rozlišením vnitřních a vnějších znaků textů. Vnitřní znaky jsou jazykové (formální či sémantické), zatímco vnějšími znaky jsou komunikační

22

účel a téma. Takové důsledné rozlišování typů znaků je však obtížné dodržovat a vnitřní a vnější znaky často jdou ruku v ruce (Pilergaard, Frandsen 1996: 2–3).

Podle účelu psaní či funkcí textů se tradičně rozlišují rétorické typy textů. Jejich počet a rozmanitost závisí na míře obecnosti účelů. Nejčastěji se rozlišují 3–5 základních rétorických typů textů: popis (description), vyprávění (narration), výklad (exposition) a argumentace (argument). Jiní autoři k nim přidávají ještě nabádání (hortatory type) a instrukci (instruction). V pracích litevských autorů se ustálila trojčlenná klasifikace typů textů: popis, vyprávění, úvaha či rozumování (Koženiauskienė 1999: 155–178; Sirtautas, Grenda 1988: 185).

Typy textů se od žánrů liší také tím, že dosud neexistuje všeobecně uznávaná klasifikace typů textů, a proto je třeba různé typy textů uváděné různými autory považovat za předběžné, nikoli konečné. Žánry jsou naproti tomu klasifikacemi textů uznávanými v určité jazykové komunitě. Další rozdíl mezi typem textu a žánrem spočívá v tom, že typům textů často postačují jednotlivé části textu, jeho fragmenty, zatímco žánr je již vlastností celého textu (Pilergaard, Frandsen 1996: 3). Žánry a typy textů se různě prolínají, tj. žánry neodpovídají typům textů – texty jednoho žánru mohou sestávat z různých typů a text jednoho typu lze použít v různých žánrech, například vyprávění v pohádkách, zprávách, denících a popisech vědeckých experimentů. A naopak, deník zahrnuje nejen vyprávění, ale i jiné typy textů (Östman, Virtanen 1995: 246–247; Lee 2001: 41; Vestergaard 2000: 151–175).

3.3. Užívání textu, žánru a diskurzu v korpusu

Po přehledu definic textu a diskurzu uváděných různými autory se můžeme podívat, jak se tato slova užívají v jazyce, a zjistit, zda a do jaké míry se teoretické postuláty odrážejí ve skutečném úzu. Jinými slovy, je třeba ověřit, zda nejsou termíny definovány jedním způsobem, ale ve skutečnosti užívány jiným. Způsob užívání těchto slov lze nejlépe ověřit v korpusu. V tomto případě se však setkáváme s určitými metodologickými problémy. Jeden z nich vyplývá z odlišnosti jazyků.

23

Ačkoli jsou text i diskurz internacionalismy, jejich užívání se může v různých jazycích lišit; srov. analýzu užívání internacionalismu apatie v angličtině a litevštině (Marcinkevičienė 2002: 81–93). Definice těchto termínů jsou rozebírány v pracích anglicky píšících autorů, zatímco pro analýzu jejich užívání se používá korpus litevského jazyka.

Dalším problémem je, že ke zkoumání užívání termínů by byl zapotřebí specializovaný korpus prací z textové lingvistiky a analýzy diskurzu, v němž by zkoumaná slova byla užívána jako termíny. Korpus litevského jazyka je obecného zaměření, a proto užívání termínů a pojetí pojmů, které tyto termíny označují, přijatelné a typické pro jednotlivé autory, nemusí vždy odpovídat běžnému úzu. V litevštině však nelze sestavit specializovaný lingvistický korpus, protože uvedené lingvistické obory jsou v Litvě zcela nové. I přes tyto problémy stojí za to užívání probíraných slov prozkoumat v naději, že a) rozdíly v jejich užívání podmíněné jazykem nejsou příliš výrazné a b) že i z korpusu obecného zaměření mohou vyplynout určité rysy užívání termínů.

Při zkoumání korpusu nejprve upoutá pozornost rozdílná četnost jejich užívání. Text se užívá mnohem častěji a v rozmanitějších kontextech, v jednotném čísle 14412krát a v množném čísle 10902krát, zatímco diskurz 1467krát a 238krát. Kromě toho se užívání diskurzu omezuje na specializované filozofické, literárněvědné a kulturněvědné texty, z nichž vyplývá litevské pojetí diskurzu. V širokém smyslu se diskurz chápe jako jazyk či mluvení s určitými charakteristikami nebo jako způsob vyjadřování (např.: diskurz spojující společenské instituce, dnešní diskurzy jsou prostoupeny argumenty, instituce a diskurzy, projevovat se v různých diskurzech, v rámci vnuceného marxistického filozofického diskurzu), který zahrnuje texty jednotlivých autorů i jejich souhrn (např.: Hegelovy diskurzy o náboženství, určuje rétoriku Nykaova diskurzu, autor propojil působivý rétorický diskurz, můžeme rozeznat dva zdroje Beauvoirova diskurzu).

V užším smyslu označuje diskurz oblasti jednotlivých společenských činností či vědních oborů (společenský, vědecký, politický, filozofický, současný společenský diskurz, diskurz odborníků na umění, jazyk kancelářských diskurzů, vývoj kritiky neoromantického diskurzu) nebo verbální komunikaci s určitými charakteristikami (dekonstruktivní, inte

24

lektuální, kritický, morální, erotický, oficiální, totalitární, interdisciplinární, ideologický, současný vědecký diskurz, mezi spekulativním a poetickým diskurzem, pravidla postmoderního diskurzu neumožňují).

Z některých kontextů se rýsuje veřejný, diskusní charakter diskurzu (srov.: osm let se nevedla žádná seriózní diskuse o nové hudbě, výrazným příkladem tohoto diskurzu je diskuse, ukázala se jako neschopná kontrolovat všechny události diskurzu, litevský „veřejný diskurz intelektuálů“, ve veřejném diskurzu nacházíme pouze cynický (a někdy naivní) projev mužské arogance), stejně jako možnost synonymního užívání diskurzu a textu, tj. takové kontexty, v nichž lze diskurz bez výraznější změny významu nahradit textem (tento diskurz hovoří o skutečnosti, od fráze k diskurzu: k básni, filosofické eseji, pokusím se tedy svůj diskurz disciplinovat, metaforizace prostupuje každý diskurz: každodenní, vědecký, poezie, filosofie a další).

Jinými slovy, užívání diskurzu v korpusu textů obecného zaměření potvrzuje uvedené významy tohoto výrazu: a) užívaný jazyk, jakýkoli verbální text, b) určitá jazyková oblast, c) interaktivní, diskusní komunikace.

Poněkud odlišná je situace v případě textu. Jeho užívání je, soudě podle nejčastějších ustálených slovních spojení, jednotnější. Nejčastější přídomky označují verbální, zejména písemnou podobu textu (verbální, napsaný, čtený text), jazyk, v němž je napsán (litevský, originální text, text v angličtině, ruštině), žánr, povahu nebo konkrétní dílo (text písně, knihy, usnesení, prohlášení, přísahy, oznámení, vlastního projevu; liturgické, staré, odborné, náboženské, beletristické, umělecké, biblické texty). Další častá spojení: analýza a interpretace textu, struktura textu, v textu se uvádí, a dále jako v textu, v textu místo slov.

Neodborné užívání textu tedy nedokládá některé prvky pojetí textu, které mu přisuzují teoretikové, například to, že text může být mluvený, nebo dokonce neverbální. V reálném litevském úzu převládá tradiční pojetí textu jako něčeho zapsaného.

Podobně je tomu i u žánru, který je sice definován poměrně široce, avšak v korpusu se nejčastěji užívá v obvyklém významu, tj. k označení určitých tříd uměleckých děl. Nejčastější ustálená slovní spojení: žánr literatury, operety, románu, poezie, prózy; žánr a styl, text a žánr, žánrové dílo, druh či žánr, téma a žánr, různých

25

žánrů a obsahu, různých, odlišných žánrů. Další příklady užití ukazují, že se žánr používá k označení a) uměleckých děl, nejčastěji textů, a b) žánrů médií nebo různých akcí:

a) navrhují se koeficienty podle žánrů knih: knihy pro děti a mládež; využívat ukázky textů různého stylu, typu, žánru; jde o první kalvínské vydání kázání v litevštině; půjde o zcela nový žánr v Litvě – absurdní opera; žánr lehkého charakteru, nezatížený popem; slavnostní projevy určitého žánru; uchyluje se k žánru magického realismu;

b) samotný žánr pořadu to vyžaduje; nejméně oblíbený žánr – publicistika a esejistika; určuje to žánr a povaha těchto akcí; neštítí se publicistického žánru, píše eseje; vyzkoušet i nové televizní žánry.

Jak ukazují příklady, žánr se často užívá neurčitě a synonymicky ke stylu (publicistický žánr), literárnímu směru (žánr realismu), a také k označení útvarů mluveného jazyka. Časté užívání výrazu žánru spolu s dalšími podstatnými jmény označujícími druh (typy, druhy, styly), aniž by byly uvedeny podrobnější členění jednotlivých druhů, rovněž ukazuje na širší význam než pouze žánr uměleckého díla. Reálné užívání tohoto podstatného jména se tedy ze všech čtyř analyzovaných termínů nejvíce vzdaluje tradičnímu významu uváděnému ve slovnících a příručkách a přibližuje se široké teoretické definici žánru. Mimochodem, žánr se v korpusu vyskytuje mnohem méně často než text, ale častěji než diskurz: jednotné číslo bylo použito 2041krát, zatímco množné číslo o polovinu méně – 1027krát. Termín typ textu nebyl v korpusu nalezen.

4. Závěry

1. V práci byly shrnuty některé dvojice termínů označujících jazykový systém a souhrnné termíny, které je zastřešují:

a) j a z y k o v é t y p y: spisovný neboli literární jazyk a nářečí neboli dialekty (zeměpisné a sociální či profesní);

b) j a z y k o v é v a r i a n t y: jazyk a řeč neboli mluvení, jazyk mluvený a psaný neboli knižní, jazyk mluvený a psaný, živý jazyk a jazyk písemností;

c) j a z y k o v é d r u h y podle oblastí jeho užívání: umělecký a neumělecký

26

jazyk, který zahrnuje jazyk běžný a odborný, přičemž posledně jmenovaný zahrnuje jazyk vědecký a administrativní;

speciální (profesní, odborný jazyk, jazyková doména neboli oblast) a obecný, všeobecný jazyk; jazyk veřejný a soukromý;

d) funkční styly: vědecký, administrativní, publicistický, běžný, umělecký.

2. Porovnáním definic těchto lingvistických termínů v různých zdrojích se ukázaly některé problémy. Není jasné, kterým souhrnným slovem – variantou, typem, nebo druhem – označovat souhrnně výrazy označující funkční a strukturální rozmanitost jazyka. Kromě toho by bylo třeba přesněji definovat jazykový typ na základě tendencí v užívání tohoto termínu a pojmenovat speciální, profesní, odborný jazyk či jazykovou doménu neboli oblast, která je protikladem k všeobecnému, obecnému či prostému jazyku; možná by bylo vhodné zavést výpůjčku registr pro označení různých stupňů jazyka veřejného a soukromého.

3. Podrobněji byly probrány dvojice termínů související s nejdůležitější komunikační jednotkou jazyka – textem:

e) text a diskurz;

f) typ textu a žánr.

Byly analyzovány na základě tří zdrojů: definic těchto termínů ve všeobecných a specializovaných filologických referenčních publikacích – slovnících, příručkách a encyklopediích; popisů pojmů označovaných těmito termíny v pracích z lingvistiky textu, analýzy diskurzu a teorie komunikace; a užívání těchto slov ve všeobecném korpusu.

4. Ukázalo se, že text a žánr je třeba definovat šířeji, aby definice těchto termínů odpovídaly nejen teoretickému pojetí označovaných jevů, ale také změněnému skutečnému užívání v jazyce. Diskurz a typ textu by měly být definovány na základě nejnovějších prací z lingvistiky textu a analýzy diskurzu a zařazeny mezi lingvistické termíny.

5. Cílem tohoto článku bylo systematicky probrat problémy některých lingvistických termínů v naději, že se o diskutovaných otázkách povede diskuse a budou předloženy návrhy.

27

LITERATŪRA

Beaugrande de R. 1981: Introduction to text linguistics. New York–Amsterdam.

Bex T. 1996: Variety of written English: texts in society: societies in text, London and New York.

DLKŽ 2000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius.

Fairclough N. 1992: Discourse and Social Change, Cambridge.

Freedman A. 1994a: Locating Genre Studies: Antecedents and Prospects. – Genre and the New Rhetoric. Ed. by A. Freedman and P. Medway, London, 3–20.

Freedman A. 1994b: Anyone for Tennis? – Genre and the New Rhetoric. Ed. by A. Freedman and P. Medway, London, 43–66.

Garret P., Bell A. 1998: Media Discourse: A Critical Overview. – Approaches to Media Discourse. Ed. by A. Bell and P. Garret, Malden, USA and Oxford, UK, 2–20.

Halliday M. A. K. 1978: Language as Social Semiotic, London.

Halliday M. A. K., Hasan R. 1991: Language, Context, and Text Aspects of Language in a Social-semiotic Perspective, Oxford.

Halliday M. A. K. ir kt. 1964: Halliday M. A. K., Macintosh A., Strevens D. D. The Linguistic Sciences and Language Teaching, London.

Hawthorn J. 1998: Moderniosios literatūros teorijos žinynas, Vilnius.

Joos M. 1961: The Five Clocks, Bloomington.

Koženiauskienė R. 1999: Retorika: iškalbos stilistika, Vilnius.

Kress G. 1989: Linguistic Processes in Sociocultural Practice, Oxford.

KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys S. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas.

Leckie-Tarry H. 1993: The specification of a text: register, genre and language teaching. – Register Analysis: Theory and Practice. Ed. by M. Ghadessy, London and New York, 26–42.

Lee D. YW. 2001: Genres, Registers, Text Types, Domains, and Styles: Claryfying the Concepts and Navigating a Path Through the BNC Jungle. – Language Learning and Technology 5/3, 37–72.

LKE 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius.

LLE 2001: Lietuvių literatūros enciklopedija, Vilnius.

Marcinkevičienė R. 2002: Polygaminieji tekstynai – šalinis tarptautinių žodžių vartosenai tirti. – Kalbotyra 51 (3), 81–93.

Marcinkevičienė R. 2004: Spaudos žanrų tipologija (Vakarietiškoji patirtis). – Darbai ir dienos 38, 191–234.

Miller C. R. 1994a: Genre as a Social Action. – Genre and the New Rhetoric. Ed. by A. Freedman and P. Medway, London, 23–42.

Miller C. R. 1994b: Rhetorical Community: The Cultural Basis of Genre. – Genre and the New Rhetoric. Ed. by A. Freedman and P. Medway, London, 67–78.

Nauckūnaitė Z. 2000: Iškalbos mokymas, Kaunas.

Nauckūnaitė Z. 2003: Loginiai ir lingvistiniai sakytinės ir rašytinės kalbos skirtumai. – Žmogus ir žodis 1/5, 78–83.

Nunan D. 1993: Introducing Discourse Analysis, London.

28

Östman J.-O., Virtanen T. 1995: Discourse Analysis. – Handbook of Pragmatics (Manual). Ed. by J. Verschueren, J.-O. Östman, J. Blommaert, Ch. Bulcaen, Amsterdam/Philadelphia, 239–253.

Palionis J. 1985: Kalbos mokslo pradmenys, Vilnius.

Pilergaard M., Frandsen F. 1996: Text Type. – Handbook of Pragmatics (Manual). Ed. by J. Verschueren, J.-O. Östman, J. Blommaert, Ch. Bulcaen, Amsterdam/Philadelphia, 1–13.

PMLS 2000: Pagrindinės moderniosios literatūrologijos sąvokos, Vilnius.

Sirtautas V., Grenda Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius.

Stillar G. 1998: Analyzing Everyday Texts. Discourse, Rhetoric, and Social Perspectives, London.

Stubbs M. 1993: British Traditions in Analysis. From Firth to Sinclair. – Text and technology. In Honour of John Sinclair. Ed. by M. Baker, G. Francis and E. Tognini-Bonelli, Amsterdam/Philadelphia, 1–33.

Stubbs M. 2001: Words and Phrases. Corpus Studies of Lexical Semantics, Malden, USA and Oxford, UK.

Titscher S. ir kt. 2000: Titscher S., Meyer M., Wodak R., Vetter E. Methods of Text and Discourse Analysis, London.

Tolson A. 1996: Mediations. Text and Discourse in Media Studies, London.

TŽŽ 2001a: Vaitkevičiūtė V. Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius.

TŽŽ 2001b: Tarptautinių žodžių žodynas. Ats. red. A. Kinderys, Vilnius.

Vaičekauskienė L. 2004: Naujųjų lietuvių kalbos svetimžodžių norminimo teorija ir praktika. Daktaro disertacija, Vilnius.

van Dijk T. A. 1998: Opinion and Ideologies in the Press. – Approaches to Media Discourse. Ed. by A. Bell and P. Garret, Malden, USA and Oxford, UK, 23–63.

van Dijk T. A. 2001: Discourse, Ideology and Context. – Folia Linguistica 35/1–2, Berlin, 11–40.

Vestergaard T. 2000: From Genre to Sentence: the Leading Article and its Linguistic Realization. – English Media Texts – Past and Present. Language and textual structure. Ed. by F. Ungerer, Amsterdam / Philadelphia, 151–175.

Widdowson H. 1995: Discourse Analysis. A Critical View. – Language and Literature 4.3.

Vladarskienė R. 2000: Apie funkcinius stilius ir registrus. – Acta Linguistica Lithuanica 42, 132–140.

Župerka K. 1983: Lietuvių kalbos stilistika, Vilnius.

Župerka K. 1997: Stilistika, Šiauliai.

SOME PROBLEMS OF language AND text RELATED TERMS

Summary

The paper deals with two groups of Lithuanian linguistic terms. One group consists of the terms referring to different types and sorts of language as a system, e.g.

29

literary, standard language, language and speech, written and spoken, public and private language, functional styles, etc. Another group comprises the names of the communicative units of language, i.e. text, discourse, text type, and genre. The first group is merely overviewed pointing out the need to have more consistent generic names, and some equivalents for widely spread linguistic terms in English, such as language for general purpose vs language for specific purpose, and register. The second group of terms is analysed using three different sources: dictionaries and encyclopedias, theoretical papers, and the Corpus of Contemporary Lithuanian Language. Analysis of different sources revealed the discrepancy between the theoretical approaches to the notions mentioned above, definitions of the terms in general and specific dictionaries, and their usage in the general corpus. It was suggested to widen the definition of the terms text and genre in order to make them compatible with the most recent theoretical approaches as well as everyday usage. The other two terms discourse and text type were suggested to be included in the list of linguistic terms and defined.

Rūta MARCINKEVIČIENĖ

Vytauto Didžiojo universitetas

Donelaičio g. 58, LT-44248 Kaunas

E. paštas [email protected]

Gauta 2004-09-09

30