GIEDRĖ ČEPAITIENĖ

Univerzita v Šiauliai

JONAS JABLONSKIS O KNIZE JONA ŠLIŪPA LIETUVISZKIEJIE RASZTAI IR RASZTININKAI

KLÍČOVÁ SLOVA: recenze, Jonas Jablonskis, Jonas Šliūpas, literatura, období, periodika.

Na dílo Jona Jablonského se obvykle nahlíží z hlediska formování spisovného jazyka a jeho kodifikace. Jeho další činnost byla zkoumána jen málo a zpravidla se spokojíme pouze s její zmínkou: J. Jablonskis – veřejný činitel, překladatel, pedagog. Recenze publikované jazykovědcem se také nejčastěji zmiňují pouze jako práce odrážející určitá kritéria jazykové kodifikace¹. Tento článek pojednává o dvou pracích J. Jablonského, v nichž se píše o knize Jona Šliūpa Lietuviszkiejie Rasztai ir Rasztininkai². Knihu, vydanou roku 1890 v Tilsitu, financoval Baltimorský spolek milovníků Litvy. Jde o první dějiny litevského písemnictví, které přehledně představují litevské písemnosti od roku 1547 do konce 19. století; na titulním listě se uvádí, že knihu připravil milovník Litvy. J. Jablonskis se touto knihou zabýval ve dvou publikacích: recenzí zmíněné knihy zveřejněnou roku 1894 v první části oddílu „Kritika a bibliografie“ prvního čísla Varpo (V 1894 1: 10–11) a článkem „Život a spisy S. Daukantase“ zveřejněným roku 1893 v jedenáctém čísle Varpo (V 1893 11: 165–168).³

Poznámky Jona Jablonského ke knize Jona Šliūpa Lietuviszkiejie Rasztai ir Rasztininkai jsou důležité z několika hledisek. Tyto texty jsou prvními recenzemi J. Jablonského; do té doby práce tohoto žánru nepsal. Odhalují tedy také určité

¹ Několik poznámek k publicistické činnosti J. Jablonského lze nalézt v knize Arnolda Piročkinase Prie bendrinės kalbos ištakų (1977: 80–85).

² Tak je to uvedeno na titulním listě knihy.

³ J. Jablonskis ve své recenzi knihu označuje takto: Lietuviškiejie Raštai ir Raštininkai. Přehled litevského písemnictví připravil Lietuvos Mylėtojo. Tilsit, 1890, 234.

G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis apie Jono Šliūpo knygą Lietuviszkiejie Rasztai ir Rasztininkai

37

Postoje J. Jablonského, který tehdy působil jako učitel na gymnáziu v Mintauji a dozrával v jazykovědce. Důležité je také to, že jde o první recenze věnované práci z dějin litevské literatury; ukazují, jak publikaci hodnotili současníci. Proto je třeba zjistit, jakými kritérii se recenzent řídí, co považuje za klady a co kritizuje. Recenze navíc odhalují i určité rysy osobnosti samotného recenzenta. Cílem této studie je ukázat, jakými kritérii se J. Jablonskis tehdy řídil při recenzování knihy Jonase Šliūpase Lietuviszkieji Rasztai ir Rasztininkai a jaké požadavky kladl na autory litevských knih.

Recenze je text analytického žánru, který vyjadřuje vztah autora recenze k recenzovanému dílu a jeho hodnocení. Za nejcharakterističtější rysy recenze se obvykle považují její kritičnost, která podněcuje čtenáře k přemýšlení (Bitinienė 2007: 95; Marcinkevičienė 2008: 152). Ačkoli se rozlišují vědecké a publicistické recenze, tento rozdíl se patrně projevuje v jazykovém vyjádření, neboť dobrou recenzí je pouze taková, v níž jsou odhaleny aspekty hodnoceného díla, které dokáže rozpoznat jen kompetentní odborník v daném oboru (Bitinienė 2007: 95).

Již bylo zmíněno, že kniha Lietuviszkieji Rasztai ir Rasztininkai vyšla pod pseudonymem Lietuvos mylėtojas (Milovník Litvy), ale J. Jablonskiovi byla totožnost autora známa. V převážné části textu autorovo příjmení neuvádí, pouze říká, že „je to známý náš emigrant, který se usadil v Americe“ (V 1894 1: 10). V recenzi J. Jablonskis seznamuje čtenáře se strukturou knihy a vyzdvihuje její klady i nedostatky.

Recenzent upozorňuje, že písemnictví 16.–18. století je v knize pojednáno stručně (s. 1–23), zatímco publikacím z 19. století je věnováno téměř desetkrát více prostoru (s. 23–222). Uvádí, že v kapitole knihy o písemnictví 16.–18. století „autor, jak se dalo očekávat, neshromáždil veškerý materiál o našem písemnictví“⁴ (V 1894 1: 10). J. Jablonskis tuto disproporci zároveň omlouvá, „protože taková práce by se v současnosti jen stěží dala svěřit jedinému člověku, zvláště když žije daleko od své vlasti“ (V 1894 1: 10). Přesto této kapitole vytýká závažný nedostatek: její informace „nejsou vůbec spojeny s dějinami našeho národa“ (V 1894 1: 10).

Písemnictví 19. století je v recenzi pojednáno podrobněji. Podle J. Jablonského zde autor „hovoří o 35 spisovatelích různé hodnoty, počínaje D. Poškou a knězem A. Strazdelem a konče životopisy M. Jankuse a knížete A. Bur-

⁴ Všude se cituje podle originálu.

38

KALBOS KULTŪRA | 85

byse“ (V 1894 1: 10). Tato část je v recenzi v zásadě hodnocena kladně. J. Jablonskis píše: „Kdo by se chtěl blíže seznámit s naším písemnictvím 19. století, bude nezbytně potřebovat informace shromážděné v popisované knize.“ (V 1894 1: 10). Tato kapitola se však dočkala i výtek. Jazykovědec považoval za problematické tyto rysy publikace:

1) autor na mnoha místech pouze převypráví, co tvrdil ten či onen člověk, který se zasloužil o litevské písemnictví, ale nepřidává žádné hodnocení, takže čtenář nepozná skutečnou hodnotu popisovaných prací;

2) o některých autorech jsou uváděny neobjektivní či tendenční informace;

3) v litevském písemnictví existují důležité skutečnosti, které autor knihy znal, avšak zamlčel je.

Ačkoli je recenzovaná publikace přehledem litevské literatury, J. Jablonskis ji hodnotí nikoli jako literární vědec, nýbrž jako jazykovědec. Uvádí, že čtenáři není jasné, jak hodnotit díla Mikolajuse Akelaitise či kněze Mykolase Miežinise. J. Šliūpas ve své knize skutečně uvádí naivní etymologie slov M. Akelaitise bez jakéhokoli komentáře, takže je čtenář může považovat za vědecká fakta. J. Šliūpas například píše, že M. Akelaitis na základě lingvistické vědy v knize Rzut oka na starożytności narodu litewskiego (Petrohrad, 1885) ukázal, že název hory Šatrija souvisí se sanskrtskými slovy s’ath a adri, což znamená „vznešená hora“; název Karpat je spojován s neznámým kmenem Karpů a název tohoto kmene má znamenat „střihači ovcí“; název kmene Tráků je dáván do souvislosti s litevským slovem draikus, což podle J. Šliūpase znamená, že „lidé rozptýlení, žijící bez svazků“ (LRR 1890: 93–94); M. Akelaitis odvozoval název ruského národa od názvu ostrova Rusnė, což J. Šliūpas rovněž předkládá jako nezpochybnitelný fakt (LRR 1890: 94). J. Šliūpas uvádí příklady i z další knihy M. Akelaitise – List otwarty do pana Leonarda Niedzwiedzkiego (Paříž, 1887) – v níž autor tvrdí, že objevil zákon střídání kořenů, který ukazuje, jak se mohou slova měnit v rámci jednoho jazyka i při přechodu z jednoho jazyka do druhého. M. Akelaitis se tak domnívá, že dokazuje příbuznost slov různých jazyků „skargas, skundas, klage, lugeo“. Tuto část J. Šliūpas uzavírá citátem M. Akelaitise, že jeho následovníci „posouvají vpřed vědu jazykovědy a stavějí se výše než německá věda“ (LRR 1890: 96). Je pochopitelné, že takové názory nemohly být přijatelné pro J. Jablonského, který absolvoval studium klasické filologie.

G. ČEPAT tienė. Jonas Jablonskis apie Jono Šliūpo knygą Lietuviszkieji Rasztai ir Rasztininkai

39

J. Jablonskis v recenzi upozorňuje na to, že kniha věnuje velmi mnoho prostoru Andriusi Vištelisovi-Višteliauskasovi, ale neobsahuje žádnou kritiku jeho díla. Ve skutečnosti tato osobnost v publikaci působí jako nejvýznamnější postava dějin litevské písemnictví 19. století; je jí věnováno přes 30 stran (LRR 1890: 136–168), pouze kapitola o Jonasi Basanavičiusovi je o pár stran delší. Kniha J. Šliūpase zdůrazňuje, že A. Vištelis-Višteliauskas je málo známou osobností, přestože výrazně ovlivnil Jurgise Miksase⁵, Martynase Jankuse⁶, Jonase Basanavičiuse a další litevské vzdělance. Většinu této podkapitoly tvoří úryvky z dopisů A. Vištelise-Višteliauskase (kniha neuvádí, kdo byl jejich adresátem); myšlenky v nich obsažené jsou jakoby podpořeny úryvky z básní otištěných v Aušroje. Tento autorův život je tak představen jen fragmentárně; pojednává se o jeho pojetí litevství a vztazích Litevců a Poláků a uvádí se, že A. Vištelis-Višteliauskas hovořil o postavení litevského jazyka a zdůrazňoval nezbytnost litevské gramatiky.

J. Jablonskis hodnotí tuto podkapitolu velmi přísně. Dalo by se říci, že zde nenechává kámen na kameni. Vadí mu dokonce i básně A. Vištelise-Višteliauskase citované J. Šliūpasem a jejich komentáře: „zde nacházíme zmínky, zcela bez kritiky, o písních V-ka, pravdu říci, naprosto nepodařených“ (V 1894 1: 10). Různé myšlenky A. Višteliauskase citované v knize se setkávají s mimořádně emotivní kritikou J. Jablonskise: „V-ovy [Višteliauskasovy] žvásty se mohou v očích nejednoho čtenáře proměnit ve skutečné úvahy a vědecká tvrzení.“ (V 1894 1: 10). Recenzent zaměřuje kritiku na dvě hlavní oblasti tvrzení A. Višteliauskase: 1) nepodložené etymologie; 2) chápání vzájemných vztahů mezi různými jazyky. Jako zcela nepovedené etymologie J. Jablonskis uvádí příklady z knihy J. Šliūpase, podle nichž jsou příbuzná litevské motina, francouzské matin „ráno“ a polské mowa „jazyk“ (mimochodem, A. Višteliauskas uvádí ještě více „příbuzných“ tohoto slova: mutter, mater, madre, dokonce „litevské“ slovo muterkė). J. Jablonskis také znovu cituje myšlenky A. Višteliauskase, které ukazují, jak tento chápal vztahy mezi různými jazyky. Dnes by vyvolaly úsměv, avšak čtenář konce 19. století, zejména ten, kdo neměl základy jazykovědy, je mohl přijmout jako skutečnost. J. Jablonskis ironicky cituje tyto myšlenky A. Višteliauskase: „Poláci mají přetvořený litevský jazyk, nic jiného. Němci mají polovinu litevských slov ve své oděvní řeči, jenže strašně přetvořených; litevský jazyk jako matka polského nemůže zapudit ani pohrdat svou

⁵ Jurgis Mikšas (1862–1903) – činitel tisku v Malé Litvě, člen hnutí Aušra, překladatel.

⁶ Martynas Jankus (1858–1956) – činitel tisku v Malé Litvě, člen hnutí Aušra, tiskař.

40

KALBOS KULTŪRA | 85

dceru“ (V 1894 1: 10). Recenzent dochází k tomuto závěru: „V-s [Višteliauskas] patří k těm našim jazykovědcům, kteří považují litevský jazyk za matku všech jazyků, za jazyk Adama a Evy.“ (V 1894 1: 10). J. Jablonskis přitom kritizuje také J. Šliūpase. Podle jeho názoru „[t]uto temnotu a slabou stránku našich domácích jazykovědců měl autor ‚Lietuv. R. ir R.‘ nutně objasnit a neměl všechny takové žvásty nazývat bádáním“ (V 1894 1: 10). J. Jablonskis tedy od publikace požaduje vědeckost.

J. Jablonskis je zde přesto poněkud zaujatý. Lze souhlasit s jeho výtkami vůči naivním etymologiím a chápání vzájemných vztahů mezi jazyky. Jazykovědec však v recenzi vůbec nic neříká o dalších skutečnostech zmíněných v knize J. Šliūpase: o postoji A. Višteliauskase k tehdejšímu postavení litevského jazyka, o nezbytnosti litevské gramatiky a podobně.

Značná část recenze je věnována tomu, jak kniha Lietuviszkiejie Rasztai ir Rasztininkai pojednává o osobnosti Antanase Baranauskase a jeho díle. J. Jablonskis v této části recenze nevidí nic pozitivního. Recenzent píše, že autor pojednávané knihy slíbil nezmiňovat jména spisovatelů žijících v Rusku (V 1894 1: 11) a že tento přístup podporuje. To je pochopitelné: kniha i její recenze vyšly v době zákazu tisku, kdy byli pronásledováni jak autoři litevských tiskovin, tak jejich šiřitelé. Proto se v knize pojednává o autorech, kteří v době jejího vydání již byli mrtví. Výjimkou je Antanas Baranauskas. J. Jablonskis považuje uvedení jeho jména za chybu autora knihy, protože takové počínání ohrožuje pojednávaného autora. J. Šliūpasovi se také vytýká, že věnuje pozornost nikoli tolik A. Baranauskasovi-básníkovi jako A. Baranauskasovi-církevnímu hodnostáři a opírá se přitom o své dojmy z dětství. J. Jablonskis uvádí, že „Čtenář by ve stati o tomto muži marně hledal kritiku jeho ‚Šilelisu‘ a hodnocení samotného spisovatele“ (V 1894: 11). Kniha Lietuviszkiejie Rasztai ir Rasztininkai skutečně neobsahuje podrobnější hodnocení básně Anykščių šilelis. Autor knihy pouze uvádí, že „[n]ejlepší z jeho písní je svou povahou ‚Anykszsciu Szilelys‘“ (LRR 1890: 83). J. Šliūpas zde cituje vysvětlení samotného A. Baranauskase, kdy a kde byl „Šilelis“ napsán, a uvádí známá vydání básně: vydání z roku 1861 v kalendáři Laurynase Ivinskise, z roku 1875 zásluhou Leopolda Geitlera a z roku 1892 zásluhou Huga Webera (LRR 1890: 83). Recenze říká, že autor knihy A. Baranauskasovi vytýká jeho přehnanou zbožnost („několik hodin denně věnovat vědě, a přitom promarnit čas odříkáváním středověkých modliteb“ (LRR 1890: 82), jako by nechápal stav A. Baranauskase. J. Ja-

G. ČEPATIENĖ. Jonas Jablonskis apie Jono Šliūpo knygą Lietuviszkiejie Rasztai ir Rasztininkai

41

blonskis v recenzi nezmiňuje další skutečnosti, které J. Šliūpas zveřejnil o A. Baranauskasovi (týkající se vztahů Litevců a Poláků a „šlechtického“ a „mužického“ chování biskupa), pouze říká: „Nakolik je tu pravdy a lži, zda je tento člověk opravdu tak ‚strašný‘, je nám zatím těžké vědět; <...> bez těchto očerňování jednotlivých lidí se autor měl nutně obejít, neboť to vyžadoval prospěch a hodnota samotných ‚Raštů‘.“ (V 1894 1: 11). J. Jablonskis zároveň autorovi knihy vytýká zaujatost: „Ze všeho je vidět, že L. M-jas si během pobytu v domě kněze A. B-ia (s. 82) vůči němu vypěstoval zvláštní nenávist a ve snaze se mu ‚pomstít‘ využil svých ‚Raštů ir Raštininků‘.“ (V 1894 1: 11). Vyvstává tu tedy další požadavek, který J. Jablonskis jako recenzent klade na autora – zachovat za každou cenu objektivitu.

Poslední odstavec recenze je věnován litevským novinám. Podle J. Jablonskise věnuje kniha litevskému tisku jen malou pozornost (s. 223–229). Za pozitivní považuje, že kniha zmiňuje noviny z Pruské Litvy i z Ameriky (Keleivis, Tilžės Keleivis, Garsas, Nemuno Sargas, Aušra, Šviesa, Lietuvių Balsas). J. Jablonskis si však zároveň všímá jisté zaujatosti. Ironicky poznamenává: „Nejvíce chvály je věnováno Lietuv. Balsas a jeho bývalému redaktorovi panu J. Šliūpasovi; autor ‚R. ir R.‘ nešetřil slovy, jen aby pan Šliūpas vyšel jako vyvýšený, ze všech stran ospravedlněný a obhájený....“ (V 1894 1: 11). Víme-li, že J. Šliūpas je sám autorem knihy, je ironie pochopitelná. Recenzenta mrzí, že se v knize vůbec nehovoří o Varpas a Ūkininkas (jak známo, tyto noviny probouzely národní sebeuvědomění a v té době vycházely ve vysokém nákladu – od 1 000 do 2 000 výtisků). Zklamání dokládá tato poznámka J. Jablonskise: „Zdá se, že v očích L. M-jase stojí oba níže než všelijaké ‚Laiškai‘, ‚Keleiviai‘ a ‚Ceitungas‘.“ (V 1894 1: 11).

Recenzent na závěr říká: „Těmito slovy končím své pojednání o knize vydané již dávno, jejíž obsah je tak či onak velmi zajímavý“ (V 1894 1: 11). Tato krátká poznámka ukazuje především dvě věci: 1) recenzent považuje knihu vydanou před čtyřmi lety za starou, a tím čtenáři nepřímo naznačuje, že existuje mnoho novějších knih; 2) přestože recenze obsahuje řadu kritických výhrad, J. Jablonskis končí svůj text pozitivně a vybízí čtenáře Varpo, aby se o recenzovanou knihu zajímali.

Text článku J. Jablonskise „Život a spisy S. Daukantase“ ukazuje, že jeho vznik také souvisí s knihou Lietuviškieji Raštai ir Raštininkai. Jazykovědec v něm píše: „Jak málo toho víme o Simanu D., lze pochopit už z toho, že tak odvážný autor ‚Lietuv. raštų ir raštininkų‘ (Tilžė-

42

KALBOS KULTŪRA | 85

…že mu (1890) a posouzení jeho díla mohl věnovat pouze pětinu prostoru, který poskytl A. J. Višteliauckasovi, málo známému, nedávno zemřelému našemu spisovateli“ (V 1893 11: 165). Článek J. Jablonského je tedy jakýmsi doplněním poznatků o životě a díle Simona Daukantase. J. Šliūpas pouze stručně pojednal o nejdůležitějších etapách života S. Daukantase (studiu na Vilniuské univerzitě⁷, práci v Rize a Petrohradě) a podle roku vydání vyjmenoval publikace, které S. Daukantas připravil. Zároveň vyvodil obecný závěr, že dějiny podněcují zájem o vlastní národ (LRR 1890: 37).

J. Jablonskis uvádí, že vychází z článku Eduarda Voltera, materiálu získaného od nejmenované osoby a ze závěti samotného S. Daukantase. Tak doplňuje životopis S. Daukantase několika fakty. J. Jablonskis píše, že otec Jurgis D., královský poddaný, byl lesním strážcem; S. Daukantase podporoval ve studiích altarista z Trikinů, kněz Sim. Lopacinskis; roku 1814 S. Daukantas dokončil čtyřtřídní školu v Žemaičių Kalvariji; není známo, zda se během studií ve Vilniusu stýkal se „slavným Ad. Mickevičem a několika sympatickými studentskými kroužky“; magisterský titul z filozofie získal v Dorpatu (Tartu); celý život zůstal svobodný. J. Jablonskis upozorňuje na to, že S. Daukantas „byl mimořádně vzdělaný muž, skvělý znalec dějin, znal se a dopisoval si s nejslavnějšími přáteli a badateli svého národa své doby, s Pabrėžou⁸, Kazim. Maigim⁹, königsberským profesorem Voigtem¹⁰ a mnoha dalšími“; sám S. Daukantas odmítl napsat svůj životopis a bibliografii (V 1893 11: 165–167).

Článek J. Jablonského poprvé v litevské bibliografii přináší klasifikovaný popis díla S. Daukantase (publikace jsou rozděleny na historické a filologické, knížečky s užitečným čtením pro lid a knihy duchovního obsahu). O jazyce spisů S. Daukantase se pojednává velmi stručně. Uvádí se, že je žemaitský, s četnými příměsemi lotyšských slov a konstrukcí; někdy…

⁷ Mimochodem, nešířila se snad legenda o tom, že S. Daukantas přišel na Vilniuskou univerzitu pěšky, právě z knihy J. Šliūpase (LRR 1890: 34).

⁸ Je míněn kněz Jurgis Ambraziejus Pabrėža (1771–1849), tvůrce litevské náboženské literatury, tvůrce botanických termínů a básník.

⁹ Šlechtic Kazimieras Maigys (1800–asi 1858) si se S. Daukantasem nejen dopisoval, ale také mu posílal lidové písně, které sám zaznamenal ve východní Aukštaitiji. Jako správce několika panství si v dopisech stěžoval, že rolníci nejsou schopni pracovat. To podněcovalo S. Daukantase k přípravě knížek s hospodářskými radami (viz Merkys 1991: 135, 146).

¹⁰ Profesorius Johanas Voigtas (Johann Voigt) (1786–1863) – žinomas istorikas, išleidęs 9 tomų Prūsijos istoriją (Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergang der Herrschaft des Deutschen Ordens 1525), kryžiuočių ordino istoriją (Geschichte des deutsche Rittersordens). Šiais darbais S. Daukantas rėmėsi, rašydamas istorijos veikalus (žr. Kaunas 1996: 326, 438; Merkys 1991: 167).

G. ČEPATITENĖ. Jonas Jablonskis apie Jono Šliūpo knygą Lietuviszkieji Rasztai ir Rasztininkai

43

lze spatřit nesvobodná spojení. Sám J. Jablonskis chápe, že jde jen o nepatrné poznámky, a proto píše: „zkoumání jeho jazyka a posouzení jeho skutečných zásluh v naší literatuře ponechávám na pozdější dobu. Zatím by bylo třeba shromažďovat všeliký materiál a zveřejňovat jej ve „Varpasu“ – o jeho životě, o jeho spisech, rukopisech....“ (V 1893 11: 168). V tomto článku tedy J. Jablonskis ani tolik nerozebírá, co se o S. Daukantasovi píše v knize J. Šliūpase, jako spíše usiluje o doplnění jejího materiálu novými fakty a vlastními komentáři.

ZÁVĚRY

1. Jonu Jablonskému záleželo na všech litevských publikacích; již jako učitel mintauského gymnázia, tedy na počátku své práce a působení, se je snažil recenzovat nebo doplňovat o nová fakta.

2. Recenze ukazují, že J. Jablonskis nahlížel na knihu v širších souvislostech: usiloval o to, aby dějiny knihy byly neoddělitelné od obecných dějin národa.

3. Recenzent nahlíží na recenzované vydání dějin litevské literatury očima lingvisty. V recenzích se rýsují jazykovědné postřehy, které se projevují v další činnosti J. Jablonského. Důležité jsou jeho poznámky o etymologii, vzájemných vztazích mezi jazyky apod.

4. Pro J. Jablonského jsou důležité zásady objektivity a vědeckosti; právě ty postrádá v recenzované knize (srov. poznámky o prostoru věnovaném jednotlivým autorům, kapitolu o A. Baranauskasovi, periodickém tisku aj.).

5. Recenze končí pozitivním vyzněním – autoři knih i další kulturní činitelé jsou povzbuzováni k přípravě významných děl pro litevský národ.

PRAMENY A LITERATURA

LRR – Lietuviškieji Raštai ir Rasztininkai: Raszliszka peržvalga parengta Lietuvos Mylėtojo, Tilsit, 1890.

V – Varpas – měsíčník literatury, politiky a vědy (vycházel od ledna 1889 do roku 1906 v Tilsitu a Ragnitě).

Bitinienė A. 2007: Publicistinis stilius, Vilnius: Vilniaus pedagoginio instituto leidykla.

Kaunas D. 1996: Mažosios Lietuvos knyga: Lietuviškos knygos raida, Vilnius: Baltos lankos.

44

KALBOS KULTŪRA | 85

Marcinkevičienė R. 2008: Žanro ribos ir paribiai: Spaudos patirtys, Vilnius: Versus aureus.

Merkys V. 1991: Simonas Daukantas, Vilnius: Vyturys.

Piročkinas A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų, Vilnius: Mokslas.

Přijato 2. 12. 2012

JONAS JABLONSKIS O KNIZE

LIETUVISZKIEJIE RASZTAI IR RASZTININKAI

(LITEVSKÉ SPISY A SPISOVATELÉ)

NAPSAL JONAS ŠLIŪPAS

Shrnutí

Díla Jonase Jablonskise se obvykle posuzují z hlediska utváření spisovného jazyka a jeho kodifikace. Jeho další činnost byla zkoumána jen málo. Jablonskisovy komentáře ke knize, kterou připravil Jonas Šliūpas – první dějiny litevského písemnictví, mapující litevské písemnictví od roku 1547 do konce 19^th. století –, byly publikovány v novinách Varpas v letech 1893–1894. Jablonskisovy komentáře jsou důležitým historickým faktem, který ukazuje, jak publikaci hodnotili její současníci. Tyto stati jsou také prvními recenzemi Jonase Jablonskise. V době, kdy psal recenze, pracoval Jonas Jablonskis jako učitel na gymnáziu v Mintauji. Navíc odhalují určité postoje Jablonskise jako rozvíjejícího se lingvisty.

Jablonskisovy komentáře umožňují vyvodit následující závěry: 1) Jablonskisovi záleželo na všech litevských publikacích; při práci v Mintauji se je snažil recenzovat nebo doplňovat o nové skutečnosti; 2) Jako recenzent se Jablonskis snaží být objektivní: pojednává o knize bez ohledu na svůj vztah k jejímu autorovi; 3) Recenze ukazují, že Jablonskis nahlížel na knihu v širším kontextu: jeho cílem bylo spojit dějiny knihy s obecnými dějinami národa; 4) Recenze končí pozitivním hodnocením, a tím povzbuzují autora i další osobnosti kulturního světa, aby připravovali díla důležitá pro litevský národ; 5) V recenzích se objevují jazykové poznatky, které budou důležité pro další činnost Jablonskise.

KLÍČOVÁ SLOVA: recenze, Jonas Jablonskis, Jonas Šliūpas, literatura, období, periodika.

GIEDRĖ ČEPAITIENĖ

Šiaulių universitetas

P. Višinskio g. 38, LT-76352 Šiauliai

[email protected]

G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis apie Jono Šliūpo knygą Lietuviszkieji Rasztai ir Rasztininkai 45