RAMUNĖ VASKELAITĖ

Litevská banka

NÁKLADY – NEŽÁDOUCÍ CIZÍ SLOVO, NEBO NEVYHNUTELNOST EKONOMICKÉ TEORIE?

KLÍČOVÁ SLOVA: výpůjčka, nežádoucí cizí slovo, význam slova, norma, užívání, termín, pojem.

ÚVOD

Okolnosti, za nichž litevský jazyk musí v posledních několika desetiletích fungovat, jsou důvodem, proč se pozornost jazykových normotvůrců soustřeďuje především na jednu vrstvu přejaté slovní zásoby, totiž na nová cizí slova. Tyto okolnosti jsou dobře známé a pochopitelné: rozšířené politické, ekonomické, kulturní a téměř všechny ostatní vazby země, v níž se daným jazykem mluví, jejich udržování převážně v angličtině, členství ve skupině zemí, v níž rovněž převládá angličtina, a integrační, konvergenční, globalizační procesy aj., které status tohoto jazyka ještě více posilují.

Při soustředění většiny pozornosti na nová cizí slova a zásady jejich normování zůstávají poněkud stranou slova, která do litevštiny pronikla nebo se do ní pokoušela proniknout již dříve. Jejich problematičnost z hlediska normy je samozřejmě menší. Tato slova bývají dlouhou dobu prověřována užíváním a ta, která se v něm ukázala jako potřebná, jsou obvykle kodifikována jako norma. Naopak cizí slova, která nejsou v užívání aktuální a lze je snadno nahradit domácími ekvivalenty, zůstávají nejčastěji mimo kodifikovanou normu. Diachronní kritérium aktuálnosti v užívání, podmíněné časovým odstupem mezi vstupem cizího slova do jazyka a současností, výrazně zjednodušuje rozlišení mezi normou a nenormou u starších cizích slov. Spolehlivě se o něj opírají nejen normativní, ale i lexikologické práce. V těchto pracích se slova, která do litevštiny pronikla v dřívějších obdobích, dělí na výpůjčky vžité ve spisovném jazyce a na slova, která nejsou v užívání aktuální (Jakaitienė 2010: 233). V normativních publikacích nebo publikacích souvisejících s normováním se první z nich obvykle označují jako výpůjčky či vlastní výpůjčky, zatímco druhá se s důrazem na jejich nepřípustnost nazývají

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

265

ve spisovném jazyce cizími slovy (nepřípustnými, nevhodnými), přičemž se uvádí také rozdíl oproti nepřípustným slovům, která do jazyka pronikají v současném období – staršími cizími slovy (KPP₁ 1976; KPP₂ 1985; Girčienė 2004; KP4 2005, 2013; Vaicekauskienė 2007). V užívání nejčastěji nejsou aktuální ty výpůjčky, které mají vhodné litevské náhrady plně vystihující význam cizího slova.

Diachronní kritérium aktuálnosti v užívání by mělo předpokládat absolutní soulad mezi užíváním a normou, lze však takový soulad konstatovat vždy? Alespoň u jednoho podstatného jména řazeného k cizí slovní zásobě – kaštas – vztah mezi jeho užíváním a normou takový soulad neukazuje. Ve vydání příručky Kalbos praktikos patarimų z roku 1976 (dále jen KPP₁) je toto slovo označeno za nepřípustné cizí slovo (KPP₁ 1976: 122); v brožuře Kalbos patarimų (dále jen KP4), která uvádí současnou normu přejatých slov, je rovněž hodnoceno poměrně přísně – jako cizí slovo, kterému je třeba se vyhýbat (KP4₁ 2005: 64); stejný stupeň hodnocení zůstal zachován i v právě vydaném novém vydání brožury (KP4₂ 2013: 37), zatímco v tak důležité oblasti užívání spisovného jazyka, jakou je ekonomická teorie, se kaštas běžně užívá. Bez tohoto slova a termínů vytvořených s ním v rámci celé skupiny se neobejde téměř žádná učebnice ekonomie, včetně školních učebnic; jsou zahrnuty také do terminologických slovníků. To okamžitě umožňuje vyslovit předpoklad, že užívání tohoto slova není náhodným porušením kodifikované normy, nýbrž rozporem v užívání založeným na určitých argumentech.

Na skutečnost, že se ekonomové a jazykovědci neshodnou ohledně kaštas, upozornila Zofija Babickienė (2012), avšak rozpor mezi normou a užíváním podrobněji nezkoumala. Otázka kaštas jako ekonomického termínu byla vznesena na třetí konferenci uspořádané 7. června 2013 Terminologickým fórem institucí a úřadů Evropské unie a Litvy¹, avšak jedna odpolední diskuse je příliš krátká doba na podrobnou analýzu tohoto jevu. Právě tato diskuse přiměla autorku článku, aby tento výjimečný případ nesouladu normy a užívání prozkoumala podrobněji. Tento jev je skutečně pozoruhodný – slovo, které se začalo opravovat téměř před čtyřiceti lety, z užívání nemizí, a tudíž za tím mohou stát závažné příčiny. Cílem analýzy užívání v oblasti ekonomie je tyto příčiny objasnit, přinejmenším je postihnout v míře, kterou umožňuje jazykovědcova odbornost. Autorka se totiž pouští do zkoumání složité oblasti – ekonomické teorie a vědy. Jejich jemným nuancím nemohou jazykovědci, kteří nedokončili studium této oblasti,

¹ O konferenci a diskusích o otázce kaštas se píše na internetových stránkách fóra, přístup přes internet <http://ec.europa.eu/translation/lithuanian/ltf/index_lt.htm>.

266

KALBOS KULTŪRA | 86

Odborníci v daném oboru nemají tolik možností jako ekonomičtí teoretikové, takže některé faktory mohou zůstat nezachyceny. Na druhou stranu představitelé ekonomické vědy, kteří zpravidla nestudovali jazykovědu, nemají možnost proniknout do všech jemností jazykového systému, jeho fungování a normy. Tento vzájemný nedostatek možností je nejspíše důvodem, proč se dosud nikdo neodvažuje zabývat jazykovými aspekty problému kaštų; absence podrobnější analýzy pak mohla být příčinou rozporu mezi kodifikovanou normou a územ, případně alespoň ustálení problematického vztahu mezi nimi.

Nakolik je rozpor s kodifikovanou normou opodstatněný, lze velmi dobře zjišťovat na textech, jako jsou učebnice a slovníky. V nich se totiž termíny nejen používají, ale také vysvětlují, vymezují se jimi označované pojmy, a odhalují se tak všechny sémantické aspekty příslušného slova. Protože je předkládán soubor termínů, vyjasňují se navíc i jejich vzájemné vztahy. Nejdůležitější však je, že učebnice a slovníky nestojí mimo spisovný jazyk ani na jeho okraji. Jde o oblast užívání spisovného jazyka mimořádného významu, která zásadně ovlivňuje užívání jazyka v daném oboru, ale i mimo něj².

ŠÍŘENÍ STÁVAJÍCÍ PSANÉ NORMY A NEJASNOSTI

Hodnocení podstatného jména kaštas je třeba hledat především v publikacích stanovujících lexikální normu litevského jazyka. Takové jsou tři, případně s určitými výhradami čtyři. Jsou to Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (dále jen DŽ), KP4₁ a KP4₂; Lietuvių kalbos žodynas (dále jen LKŽ) lze k této skupině zařadit pouze s výhradami, protože jazyková normativnost není jeho hlavním cílem. Hodnocení slova kaštas je v elektronických verzích DŽ_e a LKŽ_e dostupných na internetu stejné jako v tištěných vydáních³.

Ve všech publikacích se hodnocení pojednávaného podstatného jména liší. V LKŽ se u výrazu kaštui neuvádí žádný stupeň negativního hodnocení, pouze se uvádí význam slova

² Když už byl tento článek odevzdán do tisku, začalo se problém řešit prakticky: termín projednala VLKK a na základě argumentů odborníků na ekonomii a účetnictví bylo rozhodnuto doporučit jeho užívání v určitých významech jako termínu z oblasti ekonomie a manažerského účetnictví. Rozpor mezi normou a územ se tak zmenšil, avšak jak ukazují schválené definice (viz http://www.vlkk.lt/lit/104940),), nevyřešené otázky zůstaly. Tento článek by mohl přispět k dalšímu zmenšování tohoto rozporu.

³ Dále se pracuje s online verzemi LKŽ_e a DŽ_e, proto se neuvádějí čísla stran. Pokud se internetové a tištěné vydání v něčem liší, uvádí se tištěné vydání.

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė? 267

původovým zdrojem je polské podstatné jméno koszt a jsou vyjmenovány lokality, kde byla výpůjčka zaznamenána. Už jejich výčet ukazuje na rozsáhlé územní rozšíření zahrnující všechny litevské regiony: Léipalingis, Seirijai, Sìmnas, Liškiavà, Rozalìmas, Dùsetos, Joniškėlis, Pasvalỹs, Skìršnemunė, Viekšniai, Mažeikiai, Plùngė. Příklady užití pocházejí z Taurágnů, Daukšiů, Bagótsilia, Alytu, Geistarů (Didvyžių), Veiviržėnů, Alsėdžių, Rietava a Kùktiškių. Že se kaštas užíval i v psaném jazyce, potvrzují v LKŽ_e uvedené dílo Filipa Ruigyse z roku 1747 Lietuvių–vokiečių ir vokiečių–lietuvių kalbų žodynas (materiál pro ně byl shromažďován také z litevských knih) a jeho Lietuvių kalbos tyrinėjimas, o o něco později spisy Jurgise Pabrėži (1771–1849), Lietuviškai–latviškai–lenkiškai–rusiškas žodynas Mykolase Miežinise (1894) a Lietuviška gramatika (1886), jakož i příklady z Lietuvių kalbos žodyno Antana Juškevičiuse (Jušky) (1897–1922). Příklady písemného užití jsou zařazeny také ze spisů Simona Daukantase (1793–1864) a z méně známých písemných pramenů bývalého Východního Pruska a Klaipėdského kraje.

Ačkoli LKŽ_e dokládá široký areál rozšíření slova a jeho starobylé užívání, samo o sobě by to ještě nebylo důvodem k jeho užívání v současné spisovné litevštině. Struktura LKŽ_e naznačuje, že uvádění míst, kde bylo slovo zaznamenáno, je spíše známkou jeho nářečního zabarvení; ve starších textech se navíc nelze vyhnout cizí slovní zásobě. Na druhou stranu normování není hlavním cílem LKŽ_e. Tento slovník je především výkladový a vědecký. Přesto obsahuje i normativní prvky: cizí výrazy jsou ve slovníku označeny znakem ×, výpůjčky mají hned za heslovým slovem v závorkách uveden ekvivalent v jazyce, z něhož dané slovo pochází. U kašto je uveden polský ekvivalent, znak × však chybí; LKŽ_e ho tedy hodnotí pouze jako výpůjčku. Chybí také stylistická značka psn. („zastaralé“), kterou tento slovník používá jen zřídka, a to pro označení slov užívaných jen zřídka. Pravda, znak × se uvádí u některých slov s kořenem kašt- (kaštaunas, kaštaunus, kaštaunai, kaštaunumas a další), je však zřejmé, že jsou tak označena kvůli slovotvorným rysům nepřijatelným v litevštině. Sloveso kaštuoti je stejně jako základové slovo v LKŽ ponecháno bez značky označující cizí původ; uvádí se pouze jeho polský původ (z kosztować). Taková značka chybí i u odvozenin kaštavimas, kaštytis (a įsikaštyti, išsikaštyti), kaštuodintis (įsikaštuodinti, išsikaštuodinti), zatímco značka a uvedený správný tvar kaštuoti u slovesa kaštavoti by naznačovaly, že toto slovo není přijatelné kvůli nelitevské příponě.

Z hlediska aktuálnosti užití je třeba kaštas posuzovat také podle DŽ, neboť v jeho úvodu se uvádí, že jde rovněž o normativní slovník. Od druhého

268

KALBOS KULTŪRA | 86

od vydání z roku 1972 až po poslední⁴ jak kaštas, tak kaštuoti jsou označeny odkazem žr. (=podívej se). Smysl tohoto odkazu není zcela jasný. Vydání z roku 1972 uvádí, že odkaz „orientuje čtenáře od slova, které se nepovažuje za jazykovou chybu, k častějšímu, obvyklejšímu slovu“ (DŽ 1972: III), zatímco novější vydání uvádějí, že jím „se odkazují méně užívaná, nářeční, zastaralá, přejatá a jiná podobná slova či slovotvorné varianty k slovům běžně užívaným ve spisovném jazyce“ (DŽ 2000: XII). Odkazem tedy může být označeno nejen méně časté užívání, ale také status slova jako přejímky. Jestliže se odkazuje pouze na druhé z toho, vyplývá, že v DŽ není kaštas považován za nesprávný, tím spíše, že v úvodu se píše, že do slovníku se zařazují starší přejímky, které se vžily ve spisovném jazyce nebo nemají ustálené litevské ekvivalenty (DŽ 2000: VII). Pravda, do DŽ byla zařazena také slova cizího původu, která se ve spisovném jazyce nedoporučují, jejich status cizího slova však ukazuje zkratka ntk. a rovnítko (nedoporučuje se=). Ať už je kaštas označen odkazem žr. z jakéhokoli důvodu – kvůli méně častému užívání, nářečnímu původu, statusu přejímky nebo z několika důvodů zároveň –, v současném spisovném jazyce se nejspíš nepovažuje za široce rozšířené slovo.

Rozhodnutí odkázat kaštą k běžněji užívaným slovům by bylo možné chápat jako poskytnutí možnosti, aby samotní uživatelé rozhodli, nakolik toto slovo potřebují. Takovou svobodu volby však značně omezuje jiná publikace stanovující normu pro přejímky – výše zmíněná brožura KP4. Zde jsou kaštai (uvádí se nikoli tvar jednotného, nýbrž množného čísla) označeny za nedoporučované cizí slovo: svet. vngt. (KP4₁ 2005: 64). Za nedoporučované se zde považují takové hodnocené jevy, které nejsou kodifikovány jako norma spisovného jazyka: buď jsou již nenormativní a bez perspektivy, anebo ještě nenormativní, nedostatečně prozkoumané apod. (KP4₁ 2005: 11). Je zřejmé, že kaštai jsou považovány za slovo již nenormativní a bez perspektivy, základ takového rozhodnutí však není jasný.

V předmluvě publikace se píše, že při zařazování přejatých slov do seznamu se přihlíží ke dvěma typům zdrojů: k dřívějším či současným písemným opravám (vydáním KPP z let 1976 a 1985, „Seznamu závažných jazykových chyb“ schválenému VLKK, opravám zveřejněným Pranem Skardžiem a Juozasem Vaišnisem, internetovým databázím jazykových konzultací aj.) a k veřejnému úzu mluveného jazyka (KP4₁ 2005: 5–6). Odkaz fin., který ukazuje, že ekvivalent sąnaudos se doporučuje pro finanční texty, by podněcoval k pochybnostem, zda se vycházelo z druhého z uvedených zdrojů. „Seznam závažných jazykových

⁴ Vydání DŽ: I – 1954, II – 1972, III – 1993, IV – 2000, V – 2003, VI – 2006, VII – 2012. Na internetu je zpřístupněno vydání z roku 2006.

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

269

klaidų sąraše“ (LKK 1998: 127–177) nei daiktavardžio kaštai, nei veiksmažodžio kaštuoti nėra. Šie žodžiai taisyti tik 1976 m. KPP₁ leidime, tikriausiai ir pasiremta juo, nes į antrąjį leidimą – KPP₂, išėjusį 1985 m., žodis kaštai neįtrauktas. DŽ_e pratarmėje neminimas, bet jei būtų remtasi juo, nebūtų pateikiamas palyginti griežtas žodžio vertinimas. Be to, KP4₁ teikiamas ir kitoks nei DŽ pakaitas – sąnaudos. Tai, kad vengtina svetimybe laikomas daugiskaita pavartotas daiktavardis ir jis taisomas kaip finansų srities terminas, leistų daryti prielaidą, kad žodis vertinamas kaip leksikalizavęsis, t. y. terminijoje įgijęs kitą reikšmę.

Věrohodnost takového předpokladu však snižuje KP4₂. V seznamu přejatých slov z lexiky uvedeném zde jsou kaštai rovněž hodnoceny jako nedoporučované cizí slovo z oblasti financí (KP4₂ 2013: 37), jsou však uvedeny tři náhrady a dvě z nich – išlaidos, lėšos – se shodují s těmi, které uvádějí DŽ_e a LKŽ_e, sestavené převážně na základě obecného úzu. To vyvolává otázku, zda se při hodnocení termínu dostatečně přihlíží k rozdílům mezi oblastmi užívání. Uvádění tří náhrad je rovněž typičtější pro obecný úzus než pro terminologickou oblast. Na terminologickou synonymii existují různé názory, obecně se však považuje za příznak počátečního utváření terminologie (Zemlevičiūtė 2001; Umbrasas 2004; Stunžinas 2005; Rimkutė 2007). Jestliže jsou jako odlišné náhrady doporučena tři slova, ukazovalo by to rovněž na problematičnost hodnocení (nebo hodnoceného jevu) – nejspíš se význam opravovaného slova nepřenáší náležitě.

Přehled kodifikované normy by ukázal, že tato norma je značně nejednotná a nejasná: v LKŽ_e je slovo považováno za přejímku, nejspíš i za nářeční výraz, ale není opravováno; v KP4₁ a KP4 jde o cizí slovo, které se opravuje. Za co je kaštas považován v DŽ_e, lze z uvedeného odkazu žr. jen obtížně určit, je však zřejmé, že mu není přisuzován status nedoporučovaného cizího slova. Dalším rozporem v normě je, že KP4₁ a KP4₂ považují daný termín za nedoporučované cizí slovo, zatímco v žádném ze slovníků není u podstatného jména kaštas uvedena značka označující jeho terminologický status. Vzhledem k tomu, že jeho přijatelnost pro všeobecné užívání ve spisovném jazyce v nich v zásadě není zpochybňována, je málo pravděpodobné, že by slovo, které lze užívat, mohlo být v odborné oblasti považováno za nedoporučovaný termín. Absence značky označující terminologický status ve slovnících ovšem ještě neznamená, že v nich kaštas není považován za termín. To se pokusíme objasnit dále, ale ukáže-li se, že se mezi podstatným jménem a termínem nerozlišuje, rozpor v normě přesto přetrvává – KP4₁ a KP4₂ hodnotí tento termín mnohem přísněji.

270

KALBOS KULTŪRA | 86

EKVIVALENTY A VÝZNAMY VE VŠEOBECNÝCH SLOVNÍCÍCH

LKŽ a DŽ nejsou soubory termínů, odborným výrazům se však nevyhýbají. Například LKŽ označuje dialekty za hlavní lexikální fond, ale za další důležitý zdroj považuje písemné prameny od první litevské knihy až po současnost. V LKŽ_e se uvádí, že lexika pro slovník byla shromažďována nejen z nejvýznamnější krásné literatury, publicistiky a textů z dalších oblastí, ale také z odborné literatury; kromě toho byly využity všechny významnější tištěné i rukopisné slovníky. Mezi zdroji lexiky DŽ jsou uvedeny odborné termíny objevující se v populárně-vědecké literatuře, tisku a učebnicích pro všeobecně vzdělávací školy (DŽ 2000: VII). V DŽ_e by se mělo k odborné terminologii přihlížet zvláště, protože „jak při výběru slov zařazovaných do slovníku, tak při jejich výkladu byly využity všechny litevské výkladové slovníky vydané ve 20. století a na počátku 21. století i litevské encyklopedie. Důležitými zdroji pro vyhledávání a výběr slov byly litevské terminologické slovníky a také některé překladové obecné slovníky. Při přípravě slovníku se vycházelo z vědeckých prací o litevštině, publikací o jazykové praxi <...>. K výkladu některých termínů a dalších slov byly v nezbytných případech využity výkladové slovníky a encyklopedie v jiných jazycích.“

Takový popis výběru slov samozřejmě neumožňuje určit, zda se při zařazení podstatného jména kaštas do slovníků vycházelo z obecného úzu, nebo z terminologie, lze to však zjistit z uváděných příkladů, výkladu významů a konečně i ze struktury slovníků.

To, že LKŽ_e u slova kaštas uvádí litevská městečka a vesnice, by svědčilo o tom, že hlavním zdrojem je starý lidový jazyk, v němž slovo nemohlo být užíváno jako odborný termín. Že jím skutečně nebylo, ukazují příklady: Bez kašto to nic nepadarysi (Tauragnai); Jo kaštu važiuos (Daukšiai); Jis turėjo daug kašto (Bagotoji); Tas darbas didelio kašto vertas (Alytus); Neturiu kašto – iš ko padarysi (Geistarai); Kaštai jam žuvo, tik sumą gavo (Geistarai); Dėjau didžiausių kaštą, ka tik įsitais[y]čio karvę (Veiviržėnai); Vien kaštai ir kaštai (Alsėdžiai); Be kašto nebūs rašto (Rietavas); Kiek aš in tavęs kašto padėjau (Kuktiškės). Podobné užití hovorové řeči dokládá také psaný jazyk – příklad z děl S. Daukantase (Kaštas buvo didis), z méně známé písemné tvorby bývalého Východního Pruska a Klaipédské oblasti (Jie išleido savo kaštais trejas knygeles).

Jak již bylo uvedeno, LKŽ_e slovo kaštas z hlediska normy nehodnotí negativně, pouze uvádí ekvivalenty, které lze považovat také za výklad významu.

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

271

Kaštas se vysvětluje jako výdaje, prostředky, přičemž rozdíl mezi výdaji a prostředky je vyjádřen tak, že prostředky jsou definovány jako peněžní zdroje, peníze, úvěry, zatímco výdaje jako vydávané peníze, prostředky. Takový vzájemný vztah slov je stanoven i v DŽ. Slova výdaje a prostředky jsou v DŽ definována stejně a, jak již bylo zmíněno, od roku 1972 se na ně odkazuje heslem kaštas. Protože v tomto vydání je odkaz viz znakem méně častého, méně obvyklého slova, vyplývá z toho, že se v roce 1972 rozhodlo, že podstatné jméno kaštas ustupuje z užívání a může být nahrazeno slovy výdaje a prostředky.

Bez výzkumu původu by se jen na základě těchto slovníků dalo předpokládat, že oba ekvivalenty vznikly, nebo se přinejmenším rozšířily později než kaštas. LKŽ_e uvádí příklady ilustrující podstatné jméno lėšos teprve počínaje spisy Jonase Jablonskise (Jeho prostředky nestačí; Žije z prostředků – má spoustu všeho). Dále se uvádí DŽ_e (Prostředky k obživě; oběžné prostředky), a u věty Lidová moc vyčleňuje obrovské prostředky na ochranu zdraví pracujících, na jejich vzdělávání a rozvoj kultury je uvedena zkratka (sov.) sp., která označuje slovo odrážející sovětskou realitu a pocházející z tisku; to by mohlo naznačovat, že bylo populární v sovětském období. V lidovém jazyce je uveden pouze příklad z Léna v okrese Ukmergė (Ne jejich prostředky syna vyučit), ale i ten může pocházet z pozdějšího úzu. Věta ilustrující išlaidos, Růst průmyslových zisků země umožní zvýšit výdaje na investiční výstavbu (sp.), stejně jako příklady uvedené v DŽ_e a poznámka, že význam slova je opačný k významu slova příjmy (Měl jsem ve městě mnoho výdajů; Slaďování výdajů s příjmy), by vedly k domněnce, že i slovo išlaidos se rozšířilo později než kaštas⁵. Takové příklady mnohem více než příklady ilustrující kaštas reprezentují oficiální odborný styl a spojení prostředky k obživě, oběžné prostředky jsou termíny. Protože DŽ odkazuje u hesla kaštas na slova ilustrovaná takovými větami a LKŽ vysvětluje kaštas pomocí těchto slov, lze předpokládat, že slovníky nerozlišují mezi kaštas jako slovem běžného úzu a kaštai jako termínem.

Ačkoli je kaštas ve slovnících spojován pouze s výdaji, prostředky, příklady v LKŽ_e takovou shodu významů neukazují. Obecně je z nich obtížné určit význam, tím spíše, že ve větách téměř nejsou slova, která by pomohla jej rozpoznat. V příkladech Ten jeden kaštas by byl, Měl mnoho kaštas, Jen kaštai a kaštai, Kaštas byl veliký lze užité podstatné jméno spojovat jak s výdaji, tak s jistou ztrátou, která nemusí být peněžní. Snad poněkud zřetelnější souvislost—

⁵ Jistější závěry o vzniku a ustálení slov išlaidos a lėšos by bylo možné získat pouze výzkumem staršího úzu, ten však není předmětem tohoto článku.

272

KALBOS KULTŪRA | 86

tější souvislost s vydávanými prostředky se objevuje pouze ve větách Titis měl velký kaštas na svatbu své dcery, Vydali vlastním nákladem tři knížky. Sloveso kaštuoti, odvozené od kaštas, by skutečně naznačovalo, že souvislost s penězi nemusí být přítomna. V příkladech uváděných v LKŽ_e, Každý klacíček stojí peníze (Žemaitė), Tato čepice stojí dva rubly (J. Jablonskis), Svatba stojí hodně peněz (Leipalingis), Takový šat ale stojí tisíc zlatých (Jurkšaitis), je tato souvislost zřejmá, nevyjadřuje ji však sloveso, nýbrž závislé výrazy s předmětným nebo příslovečným významem: stojí peníze, stojí hodně peněz, stojí dva rubly, stojí tisíc zlatých. V příkladech Ty opratě a sedlo ho stály dobrého koně (A. Vienuolis), To mě stálo mnoho peněz, mnoho práce (Kursaitis) závislé členy (stály ho dobrého koně, stálo mnoho práce) ukazují, že souvislost s peněžním vyjádřením chybí. Pokud to není vyznačeno závislými členy, samotné sloveso tuto souvislost nevyjadřuje, např.: Ach, děvčátko, lilie, co stojí ta levandulka? (Rudamina); A co stál ten zelený věneček? (V. Kalvaitis, sbírka Písně pruských Litevců). Z toho by vyplývalo, že sloveso tuto vlastnost necharakterizuje na peněžním základě. Potvrzovaly by to i uváděné ekvivalenty kainuoti a atsieiti. Ekvivalent kainuoti je spojitelný s penězi; LKŽ_e také uvádí, že jeho základním významem je „mít peněžní hodnotu“. Druhý ekvivalent, atsieiti, však s penězi spojován být nemusí. Ve větách Kupovat drahé oblečení vyjde levněji, když je levné (Kairiai), Udržování osla vyjde docela levně (J. Balvočius–Gerutis) lze takovou souvislost rozpoznat, ale i zde ji ukazují závislé členy. Ve větě Stálo ho to nemálo zdraví (K. Boruta) naopak takový člen ukazuje, že souvislost chybí.

Význam sloves kainuoti a atsieiti lze tedy rozlišovat na základě peněžního hlediska, slovníky však takovou možnost u slova kaštas nepřipouštějí – jeho význam spojují pouze s výdaji, prostředky, jinými slovy s penězi. Další analýza slovotvorných vztahů však obecně vede k pochybnostem, zda se slovotvorný vztah mezi slovy kaštas a kaštuoti adekvátně odráží ve vysvětlení jejich významů. Vždyť jeden z uváděných ekvivalentů slovesa kaštuoti, totiž kainuoti, jej spojuje se slovem kaina; mezi těmito slovy by tedy měly existovat i sémantické vztahy. A skutečně, v obou slovnících je kainuoti definováno jako „mít peněžní hodnotu“, zatímco kaina jako „peněžní hodnota“. Je-li ekvivalentem slova kaštuoti slovo kainuoti, pak by i kaštas měl souviset se slovem kaina, a protože cena je peněžní hodnota, nejspíše také s hodnotou. Jeden z významů slova vertė uváděných v LKŽ_e – „množství něčeho, za které se jedna věc vyměňuje za jinou“ – by znamenal, že podstatná jména kaina a vertė,

R. VASKELAITĖ. Kaštai – veng tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

273

Stejně jako slovesa kainuoti a atsieiti rozlišuje objekt na peněžním základě – hodnota se od ceny liší tím, že není vyjádřena v penězích. Po takovém vysvětlení významu se však dodává ještě „cena, kupní (peněžní) síla“, což už naznačuje, že významy lze ztotožňovat. Potvrzoval by to i výklad jednoho z významů slova vertės uvedený v DŽ_e: „peněžní vyjádření věci, cena“. S ohledem na derivační vztah mezi kaštuoti a kašto lze předpokládat, že kaštas může mít významy slov kaina, vertė.

Souvislost s verte byla skutečně rozpoznána, ovšem až po vydání svazku LKŽ (1959), do něhož bylo zařazeno kaštas. Pranas Skardžius v roce 1962 v časopise Gimtojoje kalboje při rozboru podstatného jména mitas užitého u hesla koszt ve slovníku Konstantina Sirvyda polsko-latinsko-litevských jazyků Dictionarium trium linguarum tvrdil, že kaštas je především přejato z polského koszt, které přes české košt pochází z německého Kosten (Skardžius 1998: 292). Zároveň se uvádí, že Němci své Kosten „výdaje, náklady“ získali přes románské jazyky z latinského costus (costa) „výdaje, náklad“; uvádí se jak starohornoněmecké slovo kosta, tak středohornoněmecké koste, kost „výdaje, cena, hodnota“. Zmiňuje se zde také slovník Viktora Gailia, v němž se německé Anschaffungskosten překládá jako įsigijimo išlaidomis, Auslage jako kaštu a Kosten jako išlaidomis, iškaščiais, kaštais, což by rovněž naznačovalo, že kaštas nebylo ztotožňováno pouze s výdaji.

Z LKŽ_e lze rovněž vyvodit souvislost výrazu kaštas s cenou, hodnotou; nabízí se otázka, proč je v obou slovnících a později i v KP4 toto slovo spojováno s výdaji, náklady. Vždyť slovotvorná souvislost výdajů je spojuje se slovesem vydat. Při hledání odpovědi na tuto otázku pomáhá také analýza odvozených slov. S výdaji jsou v LKŽ přímo spojována některá slova s kořenem kašt-. Například u slovesa kaštuotis je uveden význam „vynakládat výdaje“ a jako příklady jsou uvedeny Hloupá věc, vynakládat výdaje kvůli zemřelému (Skirsnemunė), Proto s tím rodiče vynaloží mnoho nákladů (K. Donelaitis), což naznačuje, že význam lze spíše vyjádřit odvozeným slovem od výrazu výdaje, totiž utrácet. U předponového slovesa įsikaštuoti (Nekupuj, jen zbytečně budeš mít výdaje (Vilkaviškis); Hodně se zadlužil výdaji (Skirsnemunė)) se uvádí význam „způsobit si výdaje“, zatímco išsikaštuoti znamená „mít výdaje“ (S těmi hosty měl ten člověk jaké výdaje (Kuktiškės); Kolik toho utratil! (Rumšiškės); Tolik toho jeho rodiče utratili (Seinai)); sloveso kaštuodintis znamená „vynakládat výdaje, kaštuotis“ (Když pořádal tuto svatbu, vynaložil mnoho nákladů (Kuršaitis); Vždyť snad nebudeš chtít vynakládat výdaje?! („Aušra“); Ostatní nechtěli utrácet tolik (K. Donelaitis)); kaštytis znamená „vynakládat výdaje, náklady, kaštuotis“ (Zbytečně, Petře, utrácíš (Žygaičiai); Neutrácej mnoho za slavnostní hostinu, tj. nevydávej

274

KALBOS KULTŪRA | 86

daug pinigų ir zoposto valgių (A. Juškos žodynas))⁶. Jak vidno, význam související s výdaji mají pouze zvratná slovesa. Z toho by vyplývalo, že LKŽ_e uvádí sémantické vztahy pouze mezi slovem kaštas a zvratnými slovesy, zatímco význam kašto jako základového slova slovesa kaštuoti zůstal nevyjádřen. Je možné, že ve starším úzu, tedy v nářečích a starých písemných památkách, se kaštas užívalo pouze ve významu uvedeném v LKŽ_e. Z příkladů ve slovníku je obtížné tento význam určit. Se slovem kaštu je však zjevně derivačně spojeno i nezvratné sloveso kaštuoti, takže kaštas by mělo mít s ním také sémantické vztahy.

Výraz kaštas lze spojit s ekvivalenty cena, hodnota, které ve slovnících nejsou uvedeny; dále lze předpokládat, že toto slovo může být víceznačné, neboť jak cena, tak hodnota mají několik významů. Vedle přímého významu, definovaného jako peněžní hodnota, uvádí DŽ_e u ceny také přenesený význam: „ztráta, újma při dosahování něčeho“ (Nepřítele bylo třeba zadržet za každou cenu). LKŽ_e ji definuje jako „hodnotu ztráty; výdaje vynaložené při tvrdošíjném usilování o něco“ a dokládá ji příklady z překladů i jiných písemných pramenů: Nepřítele je třeba zadržet za každou cenu! Válečných úspěchů bylo dosaženo pouze za cenu velkých ztrát. LKŽ_e uvádí také význam ceny „užitek, zisk“. U podstatného jména hodnota je ve slovnících rovněž uvedeno několik významů, z nichž jeden je typický pro oblast ekonomiky. DŽ_e ji definuje jako „ekon. jakost, cennost věci“, LKŽ_e jako „ekon. vlastnost věci, která ji činí užitečnou; užitečnost, prospěšnost, jakost“⁷.

Pro široké užívání spisovného jazyka a jeho neformální styly je víceznačnost přijatelná, stejně jako synonymie. Lze-li kaštą vyjádřit slovy kaina nebo vertė, případně také lėšos, išlaidos, sloveso kaštuoti slovy kainuoti, atsieiti a zvratná slovesa kaštytis, kaštuotis výrazy prisidaryti išlaidų či išsileisti, išlaidauti, lze se v tomto úzu obejít i bez slov s kořenem kašt-. Pokud běžné užívání dostatečně odráží Korpus současného litevského jazyka, který poskytuje Centrum počítačové lingvistiky Univerzity Vytautase Velkého, lze tvrdit, že podstatné jméno kaštas se v jednotném čísle téměř neužívá. Množné číslo není zaznamenáno v mluveném jazyce, v krásné literatuře je doloženo jen zřídka, zatímco v odborné literatuře a publicistice se vyskytuje; například nominativ byl mezi zdroji odborné literatury o 397 377 slovech užit 738krát, mezi 763 798 slovy publicistických textů 402krát,

⁶ Mimochodem, sloveso kaštytis je v LKŽ_e označeno zkratkou sl., která ukazuje, že jde o výpůjčku ze slovanského jazyka, není však určeno, ze kterého.

⁷ LKŽ_e dále uvádí „množství, kapacita, objem“ a významy, v nichž se vertė užívá jako termín z fyziky (fiz. „číselné vyjádření“) nebo lingvistiky (lingv. „významnost“).

R. VASKE-LAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

275

genitiv – odpovídajícím způsobem 582 (360 525 slov) a 549 (775 994 slov), podobná je i četnost užívání ostatních pádů (VDU 2013). Častější výskyt v odborné literatuře a publicistice, stejně jako množné číslo, by naznačovaly, že většina zaznamenaných případů může představovat termíny. Sloveso kaštuoja se v administrativní literatuře z 19 496 slov vyskytlo pouze jednou (kaštavo nebylo zaznamenáno), v odborné literatuře z 92 134 slov třikrát (kaštavo nebylo zaznamenáno), zatímco v mluveném jazyce nebyl jeho výskyt zaznamenán vůbec (kaštavo se mezi 962 slovy vyskytlo pouze jednou). To, že se četnost užívání odvozeného slova a základového slova neshoduje, by rovněž potvrzovalo, že základové slovo je aktuální pouze jako termín. Obecné užívání by však bylo třeba zkoumat samostatně, neboť publicistika tvoří 63,8% a mluvený jazyk jen 0,3% veškerého materiálu korpusu.

Mnohem složitější je otázka synonymie a polysémie ve specializovaných sférách užívání spisovného jazyka – ve vědeckém a administrativním stylu. V nich řada slov plní funkci termínu, a musí proto být užívána ve významech, které jsou jasně vymezeny. Možnost používat v terminologii synonyma tedy nemůže být řešením; řešením nemůže být ani přisuzování několika významů slovům išlaidos, lėšos, která, jak je patrné, nejsou adekvátními prostředky k vyjádření významu slova kašto. V KP₄ se objevil výraz sąnaudos. LKŽ_e toto slovo vysvětluje jako prostředky, pracovní sílu, materiály apod. spotřebované k nějakému účelu a dokládá je příklady z tisku (Darbo sąnaudos net kelis kartus sumažėjo, o kiek sutaupyta laiko! Darbo laiko sąnaudos) a ze specializovaných slovníků vydaných v roce 1971 (Materialinės sąnaudos, Pašarų sąnaudos). Odpověď P. Skardžiause z roku 1962, otištěná v časopise Gimtojoje kalboje, na otázku, zda jsou v Litvě užívaná nová slova prievaisa a sąnauda vhodná, naznačuje, že toto slovo vzniklo v litevštině pod vlivem ruské terminologie. Uvádí se, že slovo sąnauda, utvořené od sunaudoti, které samo pochází z naudo (význam sąnaudos by proto měl být „spotřebování, to, co bylo spotřebováno, tj. přeměněno v užitek“), překládá ruské slovo zatrata, užívané vedle zatratit’. Význam slovesa je „vynaložit (peníze) s očekáváním určitého výsledku“, přeneseně „vynaložit práci či úsilí s očekáváním určitého výsledku, izraschodovat’, upotrebít’ trud, usilija.“ Podle P. Skardžiause mohlo při překladu tohoto druhého významu jako sunaudoti vzniknout také slovo sąnauda (Skardžius 1998: 450).

KP₄ však ukazuje, že k vyjádření významu výpůjčky sąnaudų kaštai nestačí; uvádějí se také lėšos, išlaidos. Jaký význam má kaštų jako termín a jaký je jeho vztah k uváděným ekvivalentům, by lépe objasnila analýza terminologických slovníků.

276

KALBOS KULTŪRA | 86

VÝVOJ TERMÍNU A JEHO VÝZNAM V EKONOMICKÝCH TERMINOLOGICKÝCH SLOVNÍCÍCH

Termín náklady se do slovníků ekonomických termínů zařazuje již dlouho. V rusko-litevském slovníku ekonomických termínů vydaném v roce 1966 Rusko-litevský slovník ekonomických termínů (dále RLŽ) je u ruského výrazu издержки uveden ekvivalent náklady a 24 složených termínů: vojenské náklady, degresivní náklady, dodatečné náklady, závislé náklady, nezávislé náklady, přímé náklady, nepřímé náklady, produktivní náklady, neproduktivní náklady, náklady oběhu, všeobecné náklady, náklady na skladování zboží, dodatečné zpracování, přepravu, balení, výrobní náklady, společenské výrobní náklady, kapitalistické výrobní náklady, obchodní náklady, dopravní náklady, čisté náklady atd. (RLŽ 1966: 64). Výdaje se v tomto slovníku důsledně používá jako překlad ruského výrazu расходы; termínů obsahujících toto slovo je uvedeno 100 (RLŽ 1966: 187–189). Je patrné, že termíny vytvořené se slovem výdaje označují konkrétnější druhové pojmy (v. na přípravu a osvojení nových druhů produkce, v. na vytvoření a zavedení nové techniky, v. na realizaci hotové produkce, v. na údržbu a provoz zařízení, v. na obsluhu a řízení výroby, skladovací v., celní v., nákupní v., poštovní a telegrafní v., pokladní v., komunální v., pracovní v., cestovní v., reklamní v., v. na zboží, organizační v. atd.), ačkoli se vyskytují i obecnější pojmy (budoucí v., skutečné v., mimořádné v., dočasné v., stálé v., variabilní v., proporcionální v., neproporcionální v., oběžné v. atd.). Výrazná je také jistá míra překrývání: uvádějí se nejen neproduktivní náklady, produktivní náklady, ale také neproduktivní výdaje, produktivní výdaje; případy takového překrývání představují vojenské výdaje, degresivní výdaje, nepřímé výdaje, přímé výdaje, všeobecné výdaje, obchodní výdaje, dopravní výdaje, výrobní výdaje. S těmito určujícími členy se uvádí také několik termínů, jejichž základním členem je spotřeba (rus. затраты): nepřímá spotřeba, přímá spotřeba, produktivní spotřeba, neproduktivní spotřeba, pracovní spotřeba, skutečná spotřeba, spotřeba na výrobu, dočasná spotřeba (RLŽ 1966: 60–61).

Protože RLŽ není výkladový, nelze z něj určit významy. Lze pouze předpokládat, že termín kaštai se užívá již dlouho, že v ekonomické terminologii sovětského období bylo rozšířeno slovo išlaidos, zatímco sąnaudos se teprve začínalo prosazovat nebo se užívalo méně, a že ruské slovo издержки nemá se slovem kaštas fonetickou podobnost. V ruské terminologii, která měla nepochybně vliv na litevskou terminologii té doby, se užívala slova издержки, расходы ir затраты, avšak výpůjčka z polštiny (koszt) do ní převzata nebyla.

V době vydávání RLŽ neexistovaly normativní práce, v nichž by se kaštai důsledně opravovalo. V roce 1935 bylo v časopise Gimtojoje kalboje jako cizí-

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

277

mybė įvardytas tik veiksmažodis kaštuoti (Skardžius 1998: 42–43). 1962 m. P. Skardžius teigė, kad mitas to meto žmonių kalboje visiškai nežinomas ir jau nuo pradžios neturėjo didesnio pasisekimo kaip terminas, vietoj jo vartotas kaštas. Kartu atkreiptas dėmesys, kad vietoj kaštuoti vartojami savi pakaitai apsieiti, atsieiti, mokėti, bet kaštui neturima vieno pakaito, tinkančio visais atvejais, tik tam tikrais atvejais tinka lėšos, išlaidos. Taigi, primygtinai nebuvo siūlyta kaštą keisti (Skardžius 1998: 293).

Kromě toho RLŽ posoudila Terminologická komise tehdejšího Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR, což znamená, že terminologové výraz kaštams schválili. Tento slovník byl dlouho jedinou příručkou, kterou měli ekonomové a redaktoři po ruce, a proto dlouhodobě ovlivňoval jazykové užívání. Od vydání RKŽ do vydání KPP₁, v němž byl výraz kaštas označen za nevhodný cizí prvek ve spisovném jazyce (KPP₁ 1976: 122), uplynulo celé desetiletí. Tento slovník se používal i po vydání KPP₁, tím spíše, že do KPP₂ nebylo slovo kaštas zařazeno. Výzva, aby se výpůjčka neužívala, přišla až téměř 30 let po vydání RLŽ – v šestém čísle časopisu Gimtosios kalbos z roku 1995. Uvádělo se zde, že sloveso kaštuoti se v tehdejším jazyce téměř neužívá, a není proto třeba snažit se zachovat ani podstatné jméno kaštas, zvláště když je čím je nahradit (Pupkis 1995). Išlaidos byly uvedeny jako náhrada s nejobecnějším významem, dále pak lėšos ir sąnaudos; dodávalo se také, že se v tisku slovo kaštas někdy užívá i v méně obvyklých významech „hodnota“ či „cena“. Dlouhá tradice užívání byla jedním z důvodů, proč návrh nahradit toto slovo vyvolal nesouhlas. V desátém čísle časopisu téhož roku byl otištěn dopis čtenáře, v němž se píše, že kaštai jsou ekonomický termín s dlouhou tradicí užívání, na který se v sovětské době pouze zapomnělo; navíc bylo toto slovo označeno za mezinárodní. S odvoláním na tehdejší ekonomické práce – učebnici VDU Mikroekonomika a dva slovníky vydané v roce 1994 – se tvrdilo, že pojem kaštai se dále člení na zvláštní podkategorie, zatímco uváděná synonyma jsou příliš obecná (Banaitis 1995: 26).

Výrazy kaštai se skutečně zařazovaly do ekonomických terminologických slovníků vydávaných v tomto období, což naznačuje, že aktuálnost termínu rostla. Tyto slovníky vycházely v době proměny hospodářského systému, kdy se ekonomická věda, která se do té doby v Litvě rozvíjela, začala orientovat na Západ, a vznikala tak řada nových pojmů. Staré pojmy musely být vytlačovány z užívání nebo nově uspořádávány. Skutečnost, že přibývalo termínů tvořených se slovem kaštais, naznačuje, že je podporovala také nová ekonomická teorie a její terminologická struktura.

V roce 1991 vyšel Encyklopedický slovník moderních ekonomických termínů v litevštině, angličtině, němčině a ruštině (dále jen ŠET) – patrně první, ro-

278

KALBOS KULTŪRA | 86

… ukazuje kontakt litevské ekonomické terminologie s vývojem světové ekonomické vědy. Jak se píše v „Předmluvě“, většina termínů „byla převzata z anglicky psané ekonomické literatury, která již dlouhou dobu poskytuje převážnou část neologismů“ (ŠET 1991: 9). Samotný slovník je čtyřjazyčný, takže termíny musely být nevyhnutelně porovnávány také s německými a ruskými ekvivalenty, a tak mohlo vyjít najevo, že slovo kaštai má kromě polského koszt velmi podobné nejen anglickému cost, ale i německému Kosten. Taková podobnost, zejména pro neodborníky na jazykovědu, mohla být považována za znak internacionalismu; skutečnost, že se termín používá v mnoha jazycích, je faktorem, který jej výrazně podporuje. ŠET uvádí celou skupinu ekonomických pojmů teoretické úrovně, které v RLŽ chyběly, a anglické ekvivalenty všech termínů obsahujících složku kaštai mají složku cost, německé pak Kosten: analýza nákladů a přínosů (angl. cost–benefit analysis, něm. Kosten-Nutzen-Analyse), deflace nákladů (angl. cost-pull deflation, něm. Kosten deflation), nákladová inflace (angl. cost-push inflation, něm. Kosten inflation), nákladová funkce (angl. cost function, něm. Kosten funktion), kontrola nákladů (angl. cost control, něm. Kosten kontrolle), nákladová neefektivnost (angl. cost inefficiency, něm. Ineffektivität der Kosten) atd. Při překládání slovníků se také mělo ukázat, že v takových složených termínech, v nichž se střídaly výrazy kaštai, išlaidos a sąnaudos, se v angličtině používá pouze cost. Pravděpodobně i tento systém vedl k tomu, že se rozsah litevského termínu kaštai rozšiřoval, zatímco rozsah výrazu išlaidų se zužoval. Definice v ŠET (1991: 90) ukazuje, že výdaje jsou pouze peněžní prostředky vynakládané na nákup (zboží, služeb), placení daní apod.

Kaštų Jako doklad rostoucí popularity tohoto termínu by mohla posloužit i další lexikografická práce z přechodného období ekonomiky – Biznio, bankų, biržos terminų žodynas (dále BBB), vydaná v roce 1994. I ta byla posouzena terminology – termíny zkontroloval Kazimieras Gaivenis. Termín eksploatacinės išlaidos, který se vyskytoval v RLŽ, je zde již uveden jako eksploatacijos/naudojimo kaštai (operating/running costs), normatyvinės i. jako normatyviniai k. (standard c.), pastovios i. jako pastovieji k. (fixed c.), kintamosios i. jako kintamieji k. (variable c.); z termínů gamybos kaštai, gamybos išlaidos ir sąnaudos gamybai, které se v RLŽ překrývaly, zůstal pouze termín gamybos kaštai; z termínů bendrieji kaštai a bendrosios išlaidos pouze bendrieji kaštai (total c.); faktinės išlaidos a faktinės sąnaudos byly nahrazeny pouze termínem faktiniai kaštai (real c.), cirkuliacijos kaštai a cirkuliacijos išlaidos pouze termínem cirkuliacijos kaštai atd. (BBB 1994: 105–107). Počet termínů, jejichž hlavním členem je išlaidos, se ve srovnání s RLŽ snížil na polovinu – na 48, včetně slovesných spojení s tímto slovem. BBB

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

279

ukazuje takové rozvrstvení terminologie: termínům se složkou cost se jako ekvivalenty nejčastěji volí termín kaštai, zatímco anglickým ekvivalentem výrazu išlaidų je nejčastěji expenses (administracinės i. – office e., iš anksto apmokėtos i. – prepaid e., kanceliarinės i. – office e., komandiruotės i. – travelling e. ir kt.), dar pasitaiko charges (grįžtamosios i. – back c., pervedimo i. – remittance c. ir kt.), spending (visuminės i. – agregate s., deficitinės i. – deficit s.), expenditures (nebalansinės biudžeto i. – e. below line). Uvádějí se pouze čtyři termíny obsahující výraz sąnaudos: iš anksto apmokėtosios s. (prepaid expenses), kapitalo s. (capital expenditures), laiko s. (time costs) ir s. padengimas (cost recovery); samotné slovo sąnaudos je spojeno s výrazy input a expenditure(s).

V Ekonomikos terminų žodyne, vydaném téhož roku v prvním překladu (dále ETŽ₁), se výraz sąnaudų vůbec nevyskytuje, jde však o první slovník, v němž zcela chybí i kaštų. Téměř všechny anglické termíny obsahující cost jsou zde přeloženy litevskými termíny, které mají ekvivalent išlaidos. Tak se bendrieji k. (total c.) mění na bendrosios i., ribiniai k. (marginal c.) na ribinėmis i., gamybos k. (production c., factor c.) na gamybos i., kaštai (costs) na išlaidomis; objevují se také i. funkcija (c. function), išlaidų ir pelno analizė (c.-benefit analysis), i. mažinimas (c. minimization), sandorių i. (transaction c.), visuomeninės i. (social c.), sandorių i. (transaction c.), ekonominės i. (economic c.) atd. Občas se cost překládá jako kaina (c. of capital – kapitalo k.), gamyba (c. price – g. kaina, average c. price – vidutinė g. kaina) atd. Jelikož ve slovnících vydaných v letech 1991 a 1994 nejsou patrné žádné náznaky poklesu aktuálnosti termínu kaštai, naopak ukazují, že se tento termín šířil, nelze rozhodnutí ETŽ₁ vzdát se termínu kaštų vysvětlit jeho neaktuálností. Mohlo by je vysvětlovat nanejvýš úsilí o nahrazení výpůjčky domácím výrazem nebo o sjednocení významově se překrývajících pojmů kaštai a išlaidos. Nakolik je druhý předpoklad odůvodněný, lze těžko určit, snaha vyhýbat se internacionalismům a anglicismům je však skutečně výslovně uvedena (ETŽ₁ 1994: 5). Slovo kaštai však nemohlo být považováno za anglicismus a v té době sotva mohlo být pokládáno za internacionalismus.

Nepřesně přeložená litevská označení se nemohla ujmout. Například opportunity cost (economic cost) se v úzu nemohlo rozšířit jako tinkamiausios išlaidos. Návrh ETŽ₁ překládat ve všech případech cost jako išlaidas byl také poměrně rychle odmítnut – už po třech letech, při novém vydání slovníku v roce 1997. V novém vydání ETŽ₂ všude místo išlaidų přibylo sąnaudos: bendrosios s., ribinės s., gamybos s., alternatyviosios s., visuomeninės s., s. funkcija, s. efektyvumas, s. maksimizavimas, sandorių s., implicitinės (netiesioginės) s., eksplicitinės (tiesioginės) s., pridėtinės s. atd. Soudě pouze podle vývoje slovníků,

280

KALBOS KULTŪRA | 86

Za český ekvivalent „náklady“ by bylo možné považovat východisko z ekonomické terminologie, které vzniklo poté, co z ní bylo rozhodnuto vytlačit kaštus. ETŽ₂ se k termínu kaštai nevrací. Zřejmě mělo vliv opravení slova v roce 1995 v časopise Gimtoji kalba a poté, co vznikla uvedená námitka, také redakční návrh vytištěný pod čtenářovým dopisem, aby se člověk tvrdošíjně nedržel kaštů, když už bylo upuštěno od slovesa kaštuoti. Další vývoj slovníků však naznačuje, že sąnaudos nebyly dostatečnou náhradou za kaštus.

Termíny z Bankovního a obchodního terminologického slovníku Antana Buračase, vydaného v roce 1997, rovněž revidoval K. Gaivenis. Sestavovatel uvádí jako základ slovníku zahraniční vícejazyčné slovníky, klasifikátory a mezinárodní počítačové databáze (BKT 1997: V–VII); zahraniční terminologie tedy musela mít na termíny v BKT značný vliv. Možná proto byly kaštai znovu zařazeny, avšak odkazem viz propojeny s išlaidos. Sestavovateli BKT však nemohl být neznámý ETŽ₁, který navrhoval išlaidos, ani ETŽ₂, v němž byly išlaidos opraveny na sąnaudos. Bylo třeba přihlížet i k tehdejšímu úzu. Patrně kvůli těmto faktorům je vedle termínů utvořených s termínem kaštai uvedeno také po jednom synonymu: išlaidos (apyvartos k./-inės i., atsitiktiniai k./-ės i., cirkuliacijos k./ i., faktiniai k./i., išoriniai k./-ės i., kintamieji k./-osios i., sandorių k./i. a další), sąnaudos (atiddėtieji k./-osios s., bendrieji k./-osios s., fiksuotieji k./-osios s., grynieji k./-osios s., įsigijimo k./s., išoriniai k./s., normatyviniai k/-ės s., ribiniai k./s., vidiniai k./s. a další), případně dokonce po dvou synonymech (netiesioginiai k./-ės s./i., papildomieji k./-osios s./ i., pastovieji k./-osios s./i., pradiniai k./-ės s./i. a další). Základní složkou téměř všech anglických ekvivalentů je costs. Celkem je uvedeno 53 synonymních termínů se slovem kaštai.

Taková synonymie a rozmanitost nepomáhají rozhodnout, který termín používat, tento slovník však není ani standardizační, ani normativní. Je pouhým odrazem úzu a ukazuje, že pro něj nestačily jen išlaidos, ale ani sąnaudos. Používají se také kaštai. Jeden z možných důvodů, proč sąnaudos nepostačují, odhalují významy pojmu kaštai uvedené v BKT: 1) výdaje; 2) peněžní vyjádření nákladů (BKT 1997: 165–166). Kaštai nejsou jen tak náklady – jde o peněžní vyjádření nákladů. Druhý význam kaštů uvedený v BKT by bylo možné přisoudit i slovu sąnaudos, kdyby se už dlouho, počínaje ŠET vydaným v roce 1991, sąnaudos nedefinovaly jako zdroje využívané ve výrobním procesu: „Sąnaudos (input) – ekonomické zdroje využívané ve výrobním procesu (pracovní síla, materiály a suroviny, zařízení, kapitál atd.).“ (ŠET 1991: 190). Mimochodem, tato definice se shoduje s definicí uváděnou v litevských slovnících, takže se v této otázce obecné užívání jazyka

R. VASKĖLAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

281

a odborné slovníky shodují. Sąnaudos jsou jako zdroje využívané podniky k výrobě zboží nebo poskytování služeb definovány také ve slovníku Ekonomické termíny a pojmy, vydaném v roce 1999 (ETS 1999: 148), zatímco pro označení peněžní částky za zdroje spotřebované podnikem při výrobě produkce se používá výraz kaštai (ETS 1999: 77). Sąnaudos jsou jako využívané zdroje definovány i ve slovníku Výkladový slovník podnikových manažerských termínů, vydaném v roce 2000 (dále AĮV). Ve slovníku není ani slovo označující jiný význam sąnaudų, ani termín kaštai, který by jej mohl vyjadřovat (AĮV 2000: 157). Tento slovník však není ekonomický, nýbrž zaměřený na podnikové řízení. Pojem kaštų jako termín ekonomické teorie zde není zapotřebí, proto patrně problém s termínem nevzniká.

Objevuje se v jedné z nejnovějších lexikografických prací z oblasti ekonomie – ve slovníku Ekonomický terminologický slovník Rūty Vainienė, vydaném v roce 2005. Pokouší se ji řešit tím, že nabízí několik ekvivalentů. U hesla kaštai (cost) s označením ntk. (=nedoporučuje se), jsou uvedeny ekvivalenty išlaidos, sąnaudos, kaina, o savikainos; anglický ekvivalent „savikaina“ ukazuje, že i tento výraz odpovídá slovu cost. Slovník uvádí takové termíny ekonomické teorie jako analýza nákladů a přínosů (cost-benefit analysis), nákladová inflace (cost-push inflation), alternativní náklady (opportunity costs), variabilní náklady (variable costs) a pojem sąnaudos definuje jako „hodnotové vyjádření ekonomických zdrojů spotřebovaných při výrobě zboží a poskytování služeb“ (Vainienė 2005: 242). Výrazu se tedy přisuzuje význam spojený s hodnotou zdrojů. Samotné zdroje jsou v definici popsány, zatímco jako samostatný termín je uvedeno gamybos ištekliai. Odkaz „viz“ jej však přesměrovává k termínu gamybos veiksniai, který je definován jako „ekonomické (omezené) zdroje využívané ve výrobním procesu“ (Vainienė 2005: 95). Patrně se tedy předpokládá, že funkci termínu sąnaudos, tedy označovat zdroje používané při výrobě, může plnit dvouslovné spojení gamybos veiksniai. Nakolik je tato možnost reálná, by mělo vyplynout z textů operujících s pojmy – ve slovníku to není třeba.

Z ekonomických terminologických slovníků je pak patrné, že termín kaštai z užívání sám od sebe nezmizel. Soudě pouze podle nich, používal se v sovětském období méně než išlaidos; v terminologii přechodného období ekonomiky, ovlivněné kontaktem se západní ekonomickou teorií, se šířil a nabýval na aktuálnosti. Důsledná náhrada termínu výrazem išlaidos nemohla terminologii jednoho ze slovníků vyhovovat kvůli nedostatečné shodě významů, a ve slovnících (nebo v úzu) se začaly hledat jiné ekvivalenty. Nejpravděpodobněji se v důsledku takového hledání místo kaštų objevilo sąnaudos, ale další vývoj slovníků ukazuje, že toto jediné slovo nestačilo k vyjádření významu kaštų.

282

KALBOS KULTŪRA | 86

Litevský překlad Výkladového ekonomického anglicko-litevského slovníku Davida W. Pearce, vydaný v roce 2006 (dále AETŽ), se od slovníků z tohoto oboru odlišuje tím, že jej připravovala skupina ekonomů za pomoci jazykových odborníků z Terminologického centra Ústavu litevského jazyka. Patrně společná práce, anebo snad vytrvalost úzu způsobily, že se po dlouhé objížďce vrací termín kaštai – právě ten byl zvolen jako ekvivalent anglického cost. Slovník však uvádí i jiné ekvivalenty – cost se překládá jako kaštai/sąnaudos/kaina/išlaidos (AETŽ 2006: 131–132). V samotném AETŽ se cost překládá pouze jako kaštai: c.-benefit analysis – analýza k. a přínosů, c.-effectiveness analysis – analýza k. a účinnosti, c.-push inflation (c. inflation) – inflace vyvolaná k., c. minimization – minimalizace k., c. of capital – k. kapitálu, marginal c. – mezní k., variable c. – variabilní k., fixed c. – fixní k., implicit c. – implicitní k., opportunity c. – alternativní/přiřaditelné/přisuzované k., transactions c. – transakční k. a další. V termínech této skupiny se sąnaudos nepoužívá, zatímco išlaidos se spojuje pouze s expenditure (aggregate e. – celkové i., e.-switching policies – politika přechodu i., e. tax – daň z i., e.-variation controls – kontrola změn i.) nebo expence (e. preference – přednost i.).

Stručný popis termínu cost uvedený v AETŽ v podstatě odhaluje jak důvod této volby, tak patrně i příčinu množství ekvivalentů. Jde o význam, který pojmu kaštai přisuzují ekonomové. Jak se uvádí, ti obvykle ztotožňují kaštus s pakaitiniai kaštai (opportunity costs)⁸, které jsou vymezeny jako hodnota všeho, čeho by se člověk musel vzdát, co by ztratil nebo co by musel odevzdat, aby získal něco jiného (AETŽ 2006: 131). Tato definice potvrzuje předpoklad, k němuž jsme dospěli při rozboru litevských slovníků: slovo kaštai je přinejmenším jako termín ekonomické teorie spojeno nikoli s výdaji, nýbrž spíše s hodnotou či cenou; výraz išlaidos je tedy nemůže nahradit. AETŽ také přímo uvádí rozdíl mezi kaštai a išlaidos: náklady chápané v ekonomickém smyslu mohou být shodné, ne vždy se však shodují s peněžními výdaji, které by účetní zaúčtoval jako išlaidos (AETŽ 2006: 132). Z popisu pojmu vyplývá také další významový odstín – to, co by člověk musel ztratit, aby získal něco jiného. Ani slovo išlaidos by tento význam nevyjádřilo. Pojem pakaitiniai kaštai je druhový, takže i kdyby ekonomové pojmy ztotožňovali, měl by existovat také pojem nadřazený. Termín kaštai v tomto slovníku definován není, některé pojmy jím označované však…

⁸V tomto slovníku uvedené litevské ekvivalenty pro opportunity costs, pakaitiniai kaštai, priskirtiniai kaštai, se v pracích z ekonomické teorie nepoužívají; jako termín se již ustálilo alternatyvieji kaštai (v učebnicích z dřívějšího období se používalo také alternatyviniai kaštai).

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

283

Významové odstíny tohoto pojmu odhaluje výklad analýzy nákladů a přínosů (cost-benefit analysis). Tato analýza, definovaná jako systém hodnocení investičních projektů ve veřejném sektoru, je vysvětlována jako odlišná od přímého finančního ocenění tím, že „bere v úvahu všechny příjmy (přínosy) a ztráty (náklady) bez ohledu na to, komu připadají“, přičemž přínos se vysvětluje jako zvýšení užitku a náklady jako jeho snížení, vymezené alternativními náklady posuzovaného projektu; dále se uvádí, že v mnoha případech se přínos nevyjadřuje v penězích a náklady se určují jako skutečné peněžní výdaje na projekt (AETŽ 2006: 132). Náklady jsou tedy zde ztotožňovány se ztrátou, která se vyjadřuje v penězích. Z tohoto výkladu i z definice alternativních nákladů je patrné, že pojem náklady nesouvisí s používáním či spotřebováváním, takže slovo spotřeba by se přinejmenším v tomto významu nehodilo. Ekonomické učebnice skutečně ukazují, že termín náklady není v ekonomické teorii nahrazován slovem spotřeba, ačkoli se i toto slovo používá.

SYSTÉM POJMŮ V UČEBNICÍCH

Mezi ekonomickými učebnicemi pro vysoké školy je jen velmi málo takových, které se obejdou bez nákladů. Je pravda, že tyto učebnice nejsou stejné. Již dlouho se rozlišují dvě části ekonomické vědy – mikroekonomie a makroekonomie. Při výkladu makroekonomické teorie, která se zaměřuje na ekonomiku jako celek, se náklady samostatně neprobírají; učebnice se soustředí především na taková základní témata, jako jsou nezaměstnanost, inflace a hospodářský růst. To, že se nějaký pojem neprobírá, však ještě neznamená, že se nepoužívá. Při analýze různých ekonomických zákonitostí a procesů se používá jako samozřejmý a objevuje se v takových složených termínech jako náklady na půjčování, náklady držby peněz, alternativní náklady spotřeby, náklady práce, náklady nezaměstnanosti, alternativní náklady ztráty zaměstnání, náklady na menu, společenské náklady, náklady inflace, náklady očekávané inflace, nákladová inflace, náklady hospodářského růstu, externí náklady aj. (Wonnacott, Wonnacott 1994; Drilingas ir kt. 1997; Paliulytė 2005; Snieška ir kt. 2005; Skominas 2006; Čiegis 2012). Pojem nákladů přímo souvisí s výrobou, kterou si nelze představit bez podniků – jednoho z hlavních objektů mikroekonomie; proto se podrobně probírá ve všech učebnicích mikroekonomie (Wonnacott, Wonnacott 1997; Varian 1999; Snieška ir kt. 2000; Skominas 2000; Rastenienė 2005; Klimašauskienė 2006; Panovas 2011).

284

KALBOS KULTŪRA | 86

O pojednávaný pojem se zajímají učebnice, které zahrnují témata mikroekonomie i makroekonomie. Jde o učebnice ekonomické teorie či základů ekonomie a studijní materiály určené vysokým školám. Tento žánr vede k značnému opakování textů a učebnice navíc vycházejí v mnoha vydáních; při analýze pojetí nákladů, které se v nich vykládá, a skupiny termínů, jež z něj vyplývá, proto nebude cílem obsáhnout všechny, ale vybrat typické příklady. Dále se souhrnně označují jako ekonomické učebnice a v případě potřeby se uvádí jejich typ.

Alternativní náklady a náklady

Kapitola o nákladech je nezbytnou součástí učebnic obecné ekonomie. Obvykle se zařazuje po výkladu tržního mechanismu a teorie elasticity, ale jeden pojem se vysvětluje již na začátku učebnic.

Podstata pojmu alternativní náklady se vysvětluje při probírání základního ekonomického problému, který je všude popisován stejně – jako rozpor mezi neomezenými potřebami a omezenými zdroji (Kerem, Randveer 1998: 16–17; Skominas 2000: 36–38; Martinkus, Žilinskas 2001: 95–99; Jakutis ir kt. 2003: 14–15; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 42; Buračas ir kt. 2005: 24; Rastenienė 2005: 13–16; Snieška ir kt. 2005: 26; Jakutis 2006: 15–16; Davulis 2009: 19–22). Lidské potřeby jsou neomezené, zatímco zdroje potřebné k jejich uspokojení jsou omezené, a každá společnost se proto potýká s problémem nedostatku zdrojů. Tento problém nutí hledat, jak zdroje efektivně využívat. Různé ekonomické systémy řeší tyto úkoly odlišně: například v podmínkách centrálně plánované (direktivní) ekonomiky na takové otázky odpovídají plánovací instituce, zatímco v tržní ekonomice odpovídá samotný trh; nejčastěji se uvádí také smíšená ekonomika (Kerem, Randveer 1998: 20; Martinkus, Žilinskas 2001: 16; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 42–47; Rastenienė 2005: 20; Snieška ir kt. 2005: 25; Davulis 2009: 35–39). I ekonomie sama se často vymezuje jako věda o tom, jak se volí jedna z možných variant využití omezených zdrojů k výrobě produktů (Jakutis ir kt. 2003: 14; Jakutis 2006: 16; Paunksnienė, Liučvaitienė 2009: 7).

Problém volby se dále spojuje se společenskou výrobou, protože většina ekonomické činnosti je zaměřena na výrobu zboží a služeb. Jsou-li zdroje omezené, nelze každý z nich, jakmile je použit jedním způsobem, využít k výrobě jiných produktů. Jestliže se společnost rozhodne zvýšit výrobu jednoho produktu, má méně zdrojů na výrobu jiného (Martinkus

R. VASKE-LAITĖ. Kaštai – veng­tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

285

tinkus, Žilinskas 2001: 96–99; Jakutis ir kt. 2003: 15–16; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 42–47; Rastenienė 2005: 13–17). Taigi, pasirinkimas alternatyvus: pasirinkus vieną, prarandama kita. Vadovėliuose nurodomi prancūziški aptariamą reiškinį įvardijantys atitikmenys: alternatif (Lukoševičius, Stankevičius 2003: 42), alternative (Martinkus, Žilinskas 2001: 19). Su pasirinkimo alternatyva susiję kaštai ir pavadinami alternatyviaisiais kaštais, tik šis terminas, kaip matyti ir iš aptartų ekonomikos terminų žodynų, jau siejamas su anglišku atitikmeniu, t. y. opportunity costs (Martinkus, Žilinskas 2001: 20, 213). Pastarasis junginį leistų versti kaip galimybės ar alternatyvos kaštai, bet kaip terminas beveik be išimties vartojamas junginys su būdvardinio dėmens įvardžiuotine forma, retkarčiais pavartojama neįvardžiuotinė (Jakutis ir kt. 2003; Jakutis 2006).

Ve spojení s výrobou zboží se alternativní náklady chápou jako ztracené zboží, které mohlo být vyrobeno z prostředků spotřebovaných na výrobu daného zboží: „Skutečné alternativní náklady na výrobu jakéhokoli zboží lze definovat jako alternativní zboží, které by bylo možné vyrobit z prostředků spotřebovaných na výrobu tohoto zboží.“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 206). Ještě konkrétněji jsou vymezeny jako množství zboží či služeb, kterého se musíme vzdát, abychom získali určité množství jiného zboží či služeb (Martinkus, Žilinskas 2001: 97), a abstraktně jako alternativa využití prostředků, které se vzdáváme při výrobě určitého produktu (Mikučionis 2000: 46; Rastenienė 2005: 14).

Problém volby je však v učebnicích spojován nejen se společností a ekonomickým systémem, ale i s každým jednotlivcem a podnikem:

S nutností volby i s problémy alternativních nákladů se setkává každý – lékař i právník, podnikatel i učitel, úředník i spotřebitel. Mladí lékaři se musí rozhodnout, zda se budou věnovat všeobecnému lékařství, nebo zda budou dále investovat peníze do studia, aby se stali úzce specializovanými odborníky. Podnikatelé si musí vybrat jeden z možných druhů produkce a rozdělit své peníze na zařízení, materiály a zaměstnance tak, aby jim výdaje přinášely co nejvyšší příjmy. Spotřebitelé se musí rozhodnout, jak utratit své peníze, aby dosáhli co nejlepších výsledků (užitku): zda koupit ryby, nebo maso, chléb, nebo brambory, nové oblečení, nebo nové záclony, novou knihu, nebo vstupenku na koncert, a kolik nakoupit zboží, které si musí pravidelně pořizovat. (Martinkus, Žilinskas 2001: 20).

Takto široce chápané alternativní náklady se často označují jednoduše jako ztracená příležitost (Wonnacott, Wonnacott 1994: 32; Martinkus, Žilinskas 2001: 20; Davulis 2009: 20) nebo nejlepší nevyužitá alternativa při rozhodování-

286

KALBOS KULTŪRA | 86

rinkimą (Martinkus, Žilinskas 2001: 20). Iš sąvokos aiškinimo akivaizdžiai matyti, kad žodis išlaidos šios reikšmės neperteiktų. Juk dauguma atvejų nieko neišleidžiama – tiesiog renkantis viena prarandama kita.

Vysvětlení pojmu alternativní náklady v učebnicích by nejprve umožňovalo rozpoznat významové souvislosti s nepřímým významem slova cena uváděným ve všeobecných výkladových slovnících, tj. „hodnota ztráty“; „ztráta, pozbytí něčeho při dosahování nějakého cíle“, zvláště když se tyto náklady také označují jako cena. V jedné učebnici je tento význam pojmenován přímo: „Alternativy využití prostředků nás vedou k pochopení prosté pravdy, že nic nedostáváme zadarmo. Proto vzniká pojem cena volby neboli cena ztracených příležitostí. Odborně se tomu říká alternativní hodnota neboli alternativní náklady. Název podstatu nemění, protože jde o to, že každá volba má svou cenu. Je to univerzální pravda, ale nejvýrazněji se projevuje v ekonomii.“ (Mikučionis 2000: 43). Souvislost s přeneseným významem slova cena by naznačovalo označování alternativních nákladů jako ztracený užitek: „Ztracený užitek při srovnání zvolené alternativy využití prostředků s odmítnutou alternativou tvoří alternativní neboli možné náklady“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 213); „Obecně vzato, alternativní náklady jsou užitkem nejlepší alternativy využití prostředků, které jsme se vzdali.“ (Skominas 2000: 41). Jinde se píše, že alternativní náklady jsou „ztracený užitek z nejlepší alternativy zvolené činnosti“, vzápětí se však upřesňuje, že „v praktické analýze se alternativní náklady obvykle vyjadřují v penězích“ (Kerem, Randveer 1998: 35), což umožňuje spojovat tento termín také s přímým významem slova cena. A skutečně, ztráta se někdy spojuje s penězi, například alternativní náklady na hudební centrum se přirovnávají k ceně nového počítače (Martinkus, Žilinskas 2001: 20).

Při uvádění definic termínu alternativní náklady se tato ztráta obvykle označuje jako hodnota: „<...> alternativní náklady jsou hodnotou nejlepší alternativy, které jsme se vzdali nebo ji odmítli.“ (Kerem, Randveer 1998: 16); „Alternativní náklady jsou hodnotou jiných statků, které mohly být vyrobeny, kdyby byly prostředky využity jinde“ (Rastenienė 2005: 14). Také pojem náklady se definuje jako hodnota: „Náklady jsou hodnotou prostředků spotřebovaných podnikem na výrobu produkce“ (Rastenienė 2005: 72). I tu lze vyjádřit v penězích: „Náklady jsou hodnotou všech výrobních faktorů spotřebovaných ve výrobě, tj. hodnotou výdajů v běžných cenách.“ (Skominas 2000: 142). Když se náklady definují jako hodnota (spotřebovaných prostředků) a alternativní náklady jako hodnota alternativy, mohlo by se zdát, že význam ztráty, neobdrženého užitku

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

287

dvojčlennému termínu dodává závislý člen, zatímco hlavní člen souvisí s hodnotou nebo cenou. Vztah mezi pojmy náklady a alternativní náklady však není tak jednoznačný a jasný.

Na jedné straně lze tyto pojmy, jak již bylo uvedeno při pojednání o AETŽ, ztotožňovat. Uvádí se to i v ekonomických učebnicích: „Ekonomové považují všechny náklady za ztracené příležitosti, takže slova náklady a alternativní náklady znamenají totéž. Aby však ekonomové připomněli, že při volbě se obětují skutečně existující možnosti, přidávají slovo alternativní.“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 20). Pokud přijmeme toto ztotožnění, lze se domnívat, že stačí definovat náklady jako ztracenou příležitost (užitek), hodnotu ztráty nebo cenu a upřesňujícího výrazu alternativní již není třeba. Závislý člen však vyjadřuje druhovou povahu, což znamená, že by měly existovat i nealternativní náklady nebo jiné pojetí nákladů. To se projevuje na úrovni mikroekonomie, přesněji u podniků, které uskutečňují výrobní proces. Tímto pojetím se budeme zabývat dále; z výkladu alternativních nákladů v ekonomických učebnicích lze vyvodit, že se tento pojem užívá jak v abstraktnějším smyslu, tj. jako určitá ztráta, tak konkrétněji – jako ztráta vyjádřená množstvím zboží, služeb nebo penězi.

Pro označení ztráty jsou v litevštině k dispozici slova: ztráta, újma, pozbytí, ztracení, připravení o něco, škoda. Pojetí alternativních nákladů však ukazuje, že pojednávaným jevem není jen prostá ztráta či majetková škoda. Jde o ztrátu, neobdržený užitek při volbě či získání něčeho jiného; litevštině chybí slovo, které by tento významový odstín vyjadřovalo. V obecném úzu by tuto sémantickou mezeru mohlo zaplnit slovo cena užívané v přeneseném významu (např. cena života, cena lásky), avšak v ekonomické teorii se toto slovo užívá v přímém významu a jako termín.

Náklady a výdaje

Ačkoli, jak je vidět, náklady jsou v učebnicích ekonomie spojovány s jakoukoli volbou, především však souvisejí s výrobou. Nejčastěji se v samostatné kapitole probírají právě výrobní náklady (Kerem, Randveer 1991: 35–40; Martinkus, Žilinskas 2001: 191–222; Žutautienė 2007: 43–46; Davulis 2009: 49–71). Stejně jako alternativní náklady se i ony označují jednoduše jako náklady a definují se jako hodnota či cena, avšak přinejmenším v definicích se nespojují se ztrátou.

V Ekonomických základech Petra Šalčia, vydaných v roce 1933, se k definici nákladů používá pojem statek – V Ekonomických základech náklady jsou definovány jako prostředky vynaložené na získání statku

288

KALBOS KULTŪRA | 86

išleistų kitų gaminamų ir vartojamų gėrybių kiekis (Šalčius 1991: 60), tačiau pastarųjų dviejų dešimtmečių ekonomikos vadovėliuose gamybos kaštus linkstama apibrėžti vartojant gamybai naudojamų išteklių sąvoką. Tie ištekliai paprastai aptariami vadovėlių pradžioje ir nusakomi kaip visa tai, kas naudojama prekėms ir paslaugoms, t. y. gėrybėms, gaminti (Skominas 2000: 37; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 37). Ištekliais laikoma žemė, darbas ir kapitalas, atskirai paminimas verslumas, informacija (Martinkus, Žilinskas 2001: 14; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 37–38; Rastenienė 2005: 11–12). Nors neretai terminai ištekliai (ekonominiai ištekliai) ir gamybos veiksniai pavartojami sinonimiškai (pvz.: „Ištekliai – visa tai, kas naudojama prekių ir paslaugų gamyboje, dėl to ištekliai dažnai vadinami gamybos veiksniais“ (Lukoševičius, Stankevičius 2003: 37), kai kur pabrėžiamas terminų skirtumas: „Ekonominiai ištekliai yra tai, kas turi potencinę galimybę dalyvauti prekių ir paslaugų gamybos procese, kas yra riboti, ir kurių apimties didinimas teigiamai veikia visuomenės ūkinės veiklos rezultatus. Dėl šių savybių jie įgyja ekonominį vertingumą, t. y. turi kainą. Gamybos veiksniai yra tik ta ekonominių išteklių dalis, kuri naudojama gamybos procese.“ (Skominas 2000: 235).

Náklady výroby jsou definovány jako hodnota zdrojů spotřebovaných při výrobě. Takto definovaný pojem na první pohled nemá ten významový odstín, který se projevil při výkladu pojmu alternativních nákladů. Podobnost významu však nemusí ukazovat pouze definice. Vždyť výroba se v týchž učebnicích vysvětluje jako účelná činnost, jejímž cílem je uspokojovat lidské potřeby a vyrábět statek, který je uspokojuje, např.: „Výroba — to je tvorba zboží a služeb k uspokojování lidských potřeb s využitím ekonomických zdrojů.“ (Rastenienė 2005: 13). Tak by bylo možné postřehnout sémantickou podobnost: slovem náklady se i v tomto případě jakoby označuje to, co se musí obětovat, aby bylo získáno něco jiného, tj. vyroben statek, posuzujeme-li to měřítkem podniku, za jehož charakteristický rys považuje ekonomická teorie snahu o dosažení zisku, – získáním zisku. Tento významový odstín pojmu náklady výroby však učebnice přímo nezdůrazňují.

Protože se při výrobě používají zdroje a navíc se jimi vytváří užitek⁹, hodilo by se je tedy označit slovem náklady. V roce 1962 P. Skardžius

⁹ Srov.: „Jinými slovy, výroba je proces, v němž se ekonomické zdroje společnosti používají k vytváření užitku, bez ohledu na to, jakou podobu tento užitek získá. Výroba tedy tím, že uspokojuje naše potřeby, vytváří také užitek.“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 162).

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

289

pojednáno jako neologismus, v současné ekonomické terminologii se však toto slovo vžilo. Souvislosti, které rozpoznal P. Skardžius, naznačují, že význam tohoto slova by v jistém ohledu dokonce opakoval význam slova náklady: spotřeba je to, co se spotřebovává za účelem dosažení výsledku, zatímco náklady jsou to, co se při dosažení určitého výsledku ztrácí. V učebnicích ekonomie se však slova spotřeba a náklady navzájem nezastupují.

Slovo náklady se v učebnicích používá jak v abstraktnějším, tak v konkrétnějším významu. V abstraktním významu se ztotožňuje se zdroji využívanými k výrobě neboli s výrobními faktory: „Náklady jsou ekonomické zdroje využívané ve výrobním procesu (pracovní síla, materiály a suroviny, zařízení, kapitál atd.).“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 14); „Produkční funkce vymezuje maximální objem výroby (výstup), který lze vyrobit při určité kombinaci zdrojů (nákladů).“ (Bhaskar 2000: 97). Konkrétní význam slova náklady – „množství spotřebovaných zdrojů“ – se projevuje ve funkcích, které vyjadřují ekonomické vztahy, především v produkční funkci. Produkční funkce, která ukazuje vztah mezi libovolnou kombinací výrobních faktorů a maximálně dosažitelným výsledkem, se zapisuje jako Q = f(L, K), přičemž Q zde označuje maximální objem výroby, kterého lze dosáhnout při určité úrovni technologie, zatímco L a K označují náklady měřené ve fyzických jednotkách, respektive práci a kapitál (Davulis 2009: 189).

Produkční funkce vyjádřená ve fyzických jednotkách je však pouze předpokladem ekonomické analýzy, která pracuje s jinými veličinami – hodnotovými nebo peněžními. Pro tuto analýzu je důležité peněžní vyjádření nákladů, cena, a to se označuje slovem náklady. Tato veličina se vypočítá vynásobením množství cenou, například: „Nejjednoduššími co do podoby jsou celkové variabilní náklady – náklady spojené s náklady na variabilní faktor ve výrobním procesu. Variabilní náklady se vypočítají vynásobením množství nákladů na variabilní faktor jejich cenou.“ (Jakutis 2006: 6); „Pokud předpokládáme, že náklady na jeden výrobní faktor (práci) jsou variabilní a na druhý (kapitál) fixní, celkové variabilní náklady se rovnají součinu jednotkové ceny nákladů variabilního faktoru a počtu těchto jednotek nákladů: BKK = WL; zde L označuje počet jednotek nákladů na práci a W jednotkovou cenu nákladů na práci.“ (Jakutis 2006: 63). Z různých druhů nákladů podniku se některé rovněž definují jako cena nákladů: „Celkové náklady BK jsou cenou nákladů na výrobní zdroje použité k výrobě a prodeji veškeré produkce.“ (Davulis 2003: 17). Slova náklady a náklady tedy označují různé veličiny: náklady představují množství zdrojů využívaných k výrobě, zatímco náklady peněžní vyjádření nákladů neboli jejich cenu.

290

KALBOS KULTŪRA | 86

Získanou veličinu rovněž nelze nazývat náklady – to by vedlo k nejasnostem. V učebnici ekonomie, která se snaží vyhnout přejatému výrazu kaštai a respektovat jazykovou normu¹⁰, se objevují podobné problémy s mnohoznačností slova, například: „Celkové náklady zahrnují veškeré náklady související s náklady na výrobu produktu.“ (Jakutis ir kt. 2007: 66). Je pravda, že když se slovo sąnaudos užívá ve významu peněžního vyjádření nákladů, této učebnici se zároveň předejde označování množství spotřebovávaných zdrojů týmž slovem – užívají se termíny zdroje (množství zdrojů), výrobní faktory (množství výrobních faktorů). To by však znamenalo přeskupit systém pojmů, který se v litevské ekonomické teorii utvářel již po dlouhou dobu.

Veličinu v konkrétní funkci nebo rovnici by bylo možné nazvat cenou spotřebovávaných zdrojů, cenou výrobních nákladů, náklady v peněžním vyjádření, avšak výrobní náklady nejsou pouze touto veličinou, nýbrž také teoretickým pojmem klasifikovaným podle různých kritérií; už jen z tohoto důvodu by taková spojení byla nepraktická. Na druhé straně se jak výrobní náklady, tak pojmy označující jejich druhy obvykle definují nikoli jako cenu, ale jako hodnotu (spotřebovaných zdrojů), což naznačuje, že konkrétní význam získává termín kaštai pouze tehdy, označuje-li určitou veličinu. Stejně jako slovo sąnaudos může mít jeho význam konkrétnější i abstraktnější podobu. Při pojednání o výrobní činnosti společnosti jedna učebnice mikroekonomie uvádí, že statky a služby se vyrábějí prací z materiálu a energie poskytovaných přírodou, za použití přírodních prostředků a informací, a poté shrnuje: „K jejich získání jsou tedy zapotřebí náklady (v tržním hospodářství – kaštai, náklady vyjádřené v penězích).“ (Skominas 2000: 38). Spojení kaštai s tržním hospodářstvím částečně vysvětluje také výše popsané opětovné rozšíření termínu kaštai v ekonomických slovnících, které se časově shoduje s obdobím proměn národního hospodářství a ekonomické vědy v něm rozvíjené.

V neodborných textech, především v publicistice a na internetu, kde není třeba odlišovat a označovat množství nákladů a jejich cenu samostatnými symboly, je snazší přisoudit slovu sąnaudos význam ceny nákladů, jejich peněžního vyjádření. Je pravda, že při užívání pojmu analýza nákladů a přínosů (analýza nákladů–přínosů) se v těchto textech obvykle uvádí, že se při ní analyzují náklady v peněžním vyjádření, přesto se však užívá slovo sąnaudos¹¹. Takto-

¹⁰ Respektování jazykové normy dokládá, že v předchozích vydáních této učebnice se užíval výraz kaštai. Toto vydání pravděpodobně ovlivnila KP₄, v níž je tento termín hodnocen jako nevhodná cizí výpůjčka.

¹¹ Viz vyhledávání Google.

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

291

V tomto spojení jej nejspíše podporuje zvuková podobnost. V těchto textech se užívá dokonce termín alternativní náklady¹², ačkoli, jak vyplývá z výkladu pojmu alternativní kaštai v učebnicích ekonomie, s používáním nesouvisí. V publicistických a internetových textech není třeba vyučovat ekonomickou teorii, definovat pojmy, natož předkládat jejich celý systém, a proto se systematické vztahy mezi pojmy nebo rozpor mezi pojmem a termínem, který jej označuje, obtížněji odhalují. Konkordance Korpusu současných textů litevštiny však ukazují, že i většina výskytů slova sąnaudos v publicistice (například nominativ se mezi 6 980 355 slovy vyskytl 1 663krát) souvisí s kvantitativním vyjádřením využívaných zdrojů nebo s jejich souhrnným označením (VDU 2013).

Kaštai a výdaje. Protiklad účetních a ekonomických nákladů

Náklady podniku, který se zabývá výrobou, se částečně překrývají s jeho výdaji. Podnik nakupuje zdroje neboli výrobní faktory k výrobě zboží nebo poskytování služeb, což představuje jeho výdaje. Po prodeji vyrobené produkce získává příjmy.

Pojem výdaje (peníze vynaložené na výrobní činnost) se staví do protikladu k příjmům z prodeje (peníze získané z prodeje nebo jiné činnosti podniku) či příjmům a v praxi podnikové činnosti se široce užívá. V účetnictví podniků se zaznamenávají, klasifikují, analyzují a shrnují hospodářské operace a skutečnosti vyjádřené v penězích, přičemž značnou část z nich tvoří výdaje. Proto by podle učebnic ekonomie účetní počítal náklady podniku především jako výdaje. Takový výpočet však vyvolává nedorozumění u podnikového ekonoma, neboť pro něj jsou kaštai především ztracenou alternativou: „pro ekonomy jsou kaštai především alternativními náklady. Ekonomové tedy oceňují nejen explicitní účetní neboli účetnické náklady, ale také náklady imputované, například normální zisk plynoucí z kapitálu investovaného do alternativního podnikání.“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 214). Učebnice ekonomie používají k odhalení rozdílů v pojetí těchto nákladů spojených s činností podniku pojmy účetní náklady a ekonomické náklady, z předkládaných výkladů, které bývají zpravidla poněkud matoucí a rozporné, však vyplývá, že označují spíše různé způsoby výpočtu nákladů podniku než rozdíly v jejich pojetí.

¹² Dokládá to vyhledávač Google.

292

KALBOS KULTŪRA | 86

Účetní náklady se obvykle charakterizují jako výdaje zaznamenané v účetních dokladech: „Účetní náklady jsou výdaje, které se zapisují do účetních knih“ (Rastenienė 2005: 72). Ekonomické náklady se definují jako účetní náklady po započtení nákladů, které se do účetních knih nezapisují; tvoří je ušlé příjmy (např. úroky), které by podnikatel, vlastník zdrojů získal, kdyby vlastní zdroje investoval do alternativního podnikání, pronajal budovy a pozemek jinému podnikateli apod. (Bhaskar 2000: 120–122; Martinkus, Žilinskas 2001: 214; Jakutis ir kt. 2003: 43; Rastenienė 2005: 72). Pro označení těchto nákladů se navrhuje ještě jeden složený termín s určujícím členem neslovanského původu, totiž implicitní náklady. Obvykle se uvádějí také české ekvivalenty: předpokládané či presumované náklady (Martinkus, Žilinskas 2001: 214; Rastenienė 2005: 72), domnělé či presumované náklady (Kerem, Randveer 1998: 46; Skominas 2000: 142), nepřímé (vnitřní) náklady (Bhaskar 2000: 120; Davulis 2009: 55). Implicitní náklady se vymezují jako „ztracený užitek, který se stanoví porovnáním zvolené alternativy využití zdrojů s alternativou zamítnutou“ (Rastenienė 2005: 72); takové vymezení odpovídá výše popsanému pojetí alternativních nákladů. Tyto náklady se také ztotožňují: „Kromě přímých nákladů ekonomové při hodnocení problému používají také nepřímé (neboli alternativní) náklady.“ (Bhaskar 2000: 120). Alternativní náklady chápané jako ztráta způsobená alternativní volbou jsou tedy pro vlastníka podniku ušlým užitkem (příjmem), který by získal při alternativní investici. Proti implicitním nákladům stojí explicitní náklady, označované také jako přímé (Bhaskar 2000: 119; Skominas 2000: 142), zjevné (Kerem, Randveer 1998: 35–36; Rastenienė 2005: 72) nebo vnější (Davulis 2009: 55); učebnice ekonomie je ztotožňují s účetními náklady, takže ekonomické náklady se definují nejen jako součet implicitních a explicitních nákladů (Skominas 2000: 142), ale také jako účetní náklady po započtení presumovaných (Martinkus, Žilinskas 2001: 214). Pojmy implicitní a explicitní náklady, ekonomické a účetní náklady se tedy objevují v souvislosti s náklady podniku a využíváním vlastních zdrojů.

Z učebnic ekonomie by se dalo usuzovat, že protiklad účetních a ekonomických nákladů podněcuje ztotožňování nákladů podniku s výdaji zapisovanými do účetních knih. To znovu potvrzuje, že slovo náklady v ekonomickém významu nemůže nahradit slovo výdaje, ačkoli se zdá, že účetní pojetí vystihuje. V současném litevském účetnictví se skutečně široce užívá termín výdaje. Pravda, v tomto účetnictví se již nějakou dobu rozlišují dva druhy – finanční a manažerské

R. VASKELAITĖ. Kaštai – veng tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

293

účetnictví¹³. Uvádějí se mezi nimi různé rozdíly, nejčastěji se však vychází z kritérií týkajících se uživatelů poskytovaných informací: údaje finančního účetnictví jsou určeny externím uživatelům (státním orgánům, akcionářům, vkladatelům, dodavatelům, zákazníkům aj.), zatímco údaje manažerského účetnictví vedoucím pracovníkům a manažerům podniku a jeho organizačních složek (Kalčinskas, Černius 1997; Mackevičius 2003; Kalčinskas 2007; Lakis ir kt. 2010). Uvádí se, že spojovacím článkem manažerského a finančního účetnictví je účetnictví nákladů (Lakis ir kt. 2010: 16).

Zdálo by se, že pokud se účetní a ekonomické pojetí nákladů rozlišuje podle základních členů slovního spojení (výdaje a náklady), nebylo by již třeba je diferencovat pomocí určujících členů. Potřeba rozlišovat účetní náklady a ekonomické náklady mohla ve skutečnosti vzniknout pod vlivem anglické terminologie, v níž se v obou případech užívá výraz cost: konkrétně accounting cost a economic cost. Protože ekonomická teorie vzniká převážně v angličtině a při přípravě litevských učebnic se vychází z anglických předloh nebo se učebnice z angličtiny překládají, může být toto rozlišování pojmů důsledkem uplatňování ekonomické teorie vytvářené v angličtině. Přesto se tentýž výraz cost v angličtině při vyjadřování účetního i ekonomického pojetí nákladů pravděpodobně neužívá náhodou. Naznačuje to již přehled pojetí základního pojmu manažerského účetnictví, který se v litevštině rozhodli označovat jako výdaje a který je uveden v jedné z litevských prací o manažerském účetnictví:

K charakteristice výdajů se užívají nejrůznější termíny, argumenty, důkazy a příklady. Velmi často se tvrdí, že výdaje představují vše, co snižuje zisk nebo zvyšuje ztrátu. V této definici není jasné, co se skrývá pod pojmem vše. Domníváme se, že vše znamená především spotřebu či ztrátu určitých zdrojů. Ztráta určitých zdrojů se v literatuře často vykládá jako určitá oběť, přičemž se užívá anglické slovo sacrifice. Charakteristiku výdajů jako oběti, ztráty něčeho však nelze hodnotit pouze negativně. Podnik přece využívá zdroje k dosažení určitého cíle. Tato ztráta zdrojů tedy podniku přináší užitek, protože dosáhl cíle (například vyrobil produkci) (Mackevičius 2003: 132).

Souvislost s výše popsaným významem nákladů by dokládal nejen tento přehled, ale také dále uváděná definice Roberta N. Anthonyho a Jamese S. Reese, která bývá často citová-

¹³ Tento druh účetnictví se zatím označuje velmi různě: manažerské, managementové, řídicí, výdajové aj. Vzhledem k tomu, že anglický název zní management accounting, nejpřesnějším překladem by bylo účetnictví řízení. Samozřejmě lze přihlédnout k ustálené litevské tradici. O tomto termínu by se mělo diskutovat samostatně; zde se předkládá jeden z konkurenčních názvů.

294

KALBOS KULTŪRA | 86

vaná v pracích západních autorů, že výdaje jsou peněžním vyjádřením zdrojů spotřebovaných k dosažení určitého cíle. Uvádějí se v ní tři důležité aspekty: 1) výdaje jsou dány spotřebou zdrojů při výrobě produkce nebo poskytování služeb, 2) množství spotřebovaných zdrojů se vyjadřuje peněžně, 3) výdaje vznikají za účelem dosažení konkrétních cílů – přičemž tyto znaky jsou vlastní také pojetí nákladů probíranému v učebnicích ekonomie. Souvislost významů by ještě více potvrzovala uváděná definice Alicji Jarugové, podle níž lze z účetního hlediska výdaje definovat jako soubor zdrojů spotřebovaných ve výrobním procesu a přeměněných na užitečné výrobky a služby, a zejména definice Davida Myddletona, že výdaj je to, čeho se musíte vzdát, abyste získali to, po čem toužíte (Mackevičius 2003: 133).

Vývoj litevské účetní terminologie vedl k tomu, že anglický výraz costs se v ní vyjadřuje třemi slovy: výdaje, náklady a vlastní náklady. Jedenáctý standard účetnictví podniků, který upravuje účetnictví společností, spojuje výdaje se spotřebou aktiv a poklesem jejich hodnoty: jsou definovány jako spotřeba aktiv či služeb a pokles hodnoty aktiv během účetního období; výdaje, které přinesou příjmy v budoucnu, se zařazují mezi aktiva, zatímco výdaje vynaložené na dosažení výnosů běžného účetního období se považují za náklady příslušného období (VAS 2013). Práce o manažerském účetnictví ukazují, že výdaje lze dělit podle 27 znaků: na fixní, variabilní a smíšené, přímé a nepřímé, výrobní a nevýrobní, dlouhodobé a krátkodobé aj. (Mackevičius 2003: 135–137). I v litevské účetní terminologii je však patrná potřeba „rodového“ pojmu, který by jediným slovem označoval výdaje, náklady a vlastní náklady (v angličtině se to vše nazývá cost); takový pojem se také užívá – jde o náklady¹⁴ (Kalčinskas, Černius 1997; Kalčinskas 2007). To, že potřeba tohoto pojmu vzniká především v manažerském účetnictví, rovněž naznačuje určitou významovou příbuznost s pojmem náklady jakožto pojmem ekonomické teorie. Údaje manažerského účetnictví se poskytují manažerům podniku k provádění analýz a přijímání strategických rozhodnutí; pro ně jsou důležité nikoli výdaje jako retrospektiva, nýbrž perspektiva jejich předvídání a alternativ.

Na druhé straně se termín výdaje užívá nejen v účetnictví. Nevyhýbají se mu ani učebnice ekonomie. Některé druhy nákladů-

¹⁴ Srov.: „Rodový pojem náklady vyjadřuje tři nejdůležitější ukazatele manažerského účetnictví: výdaje, náklady a vlastní náklady. Všechny tyto termíny jsou stejně důležité. Náklady se užívají k vyjádření obecných pojmů, neměly by však nahrazovat konkrétní termíny, mluví-li se o konkrétních ukazatelích.“ (Kalčinskas 2007: 781) (Zde už za závorkou není tečka)

R. VASKE LAITĖ. Kaštai – veng tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

295

klady jsou dokonce definovány jako výdaje, například fixní náklady se popisují jako „výdaje, které se nemění při změně (zvýšení či snížení) množství vyráběné produkce (služeb)“, zatímco variabilní náklady jako „výdaje, které se mění v závislosti na množství vyráběné produkce (služeb)“ (Martinkus, Žilinskas 2001: 190). Ve školní učebnici ekonomie se definice kombinují; například výrobní náklady se definují jednak jako hodnota všech výrobních faktorů spotřebovaných při výrobě, jednak jako výdaje nutné k uhrazení všech výrobních faktorů (Makutėnas, Makutėnienė 2004: 94), celkové náklady jako součet fixních a variabilních nákladů za určité období a zároveň jako veškeré peněžní výdaje určené na výrobu produkce nebo poskytování služeb (Makutėnas, Makutėnienė 2004: 95). V knize Gediminase Davulise Ekonomikos teorijoje se při užití termínu výrobní náklady v závorkách obvykle uvádí výdaje (Davulis 2009: 56). Jako termín a klasifikační pojem se však v učebnicích ekonomie, na rozdíl od většiny prací z manažerského účetnictví, volí náklady. Rozlišují se krátkodobé a dlouhodobé náklady podniku, fixní a variabilní náklady, celkové náklady, průměrné náklady, mezní náklady (Kerem, Randveer 1998: 38–40; Varian 1999: 347–366; Bhaskar 2000: 122–135; Skominas 2000: 149–156; Martinkus, Žilinskas 2001: 193–208; Jakutis ir kt. 2003: 44–52; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 76–78; VDU 2005: 80; Davulis 2009: 49–55; Panovas 2013: 123–129). I definice jednotlivých druhů nákladů podniku se přesto obvykle formulují s pojmem náklady. Fixní náklady se popisují jako náklady, které se nemění, když podnik mění objem výroby, variabilní náklady jako náklady, které se mění, když podnik mění objem výroby, celkovými náklady se nazývá součet fixních a variabilních nákladů a průměrnými náklady celkové náklady dělené množstvím vyrobeného produktu (Kerem, Randveer 1998: 38; Lukoševičius, Stankevičius 2003: 76–77; Skominas 2000: 149–150; Davulis 2009: 51).

Příčiny sklonu volit v ekonomické teorii nikoli výdaje, nýbrž náklady je patrně třeba hledat především v předkládaných definicích výrobních nákladů. Výrobní náklady, ačkoli se vykládají jako výdaje podniku, se v ekonomické teorii, která bývá často definována jako věda o využívání omezených zdrojů, spojují s využíváním zdrojů a definují se jako hodnota zdrojů spotřebovaných při výrobě nebo cena vstupů, náklady vyjádřené v penězích. Slovo náklady se tedy chápe v jiném významu než „vydané peníze“. Nespojuje se s výdaji, nýbrž spíše s cenou, a tato cena je cenou vstupů, tedy toho, co se spotřebovává za účelem dosažení užitku. Výrobní náklady podniku se v podstatě shodují s jeho vý-

296

KALBOS KULTŪRA | 86

daji. Terminologické rozdíly tedy patrně vyplývají z posuzování jevu z různých perspektiv. Náklady zajímají ekonomii nikoli jako chronologické záznamy o vydaných penězích, nýbrž jako teoretický pojem. Svědčila by o tom také celá skupina odvozených pojmů, jako jsou nákladová funkce, krátkodobá nákladová funkce, dlouhodobá nákladová funkce, minimalizace nákladů, nákladová křivka, nákladová inflace aj. Uvedené funkce, které vyjadřují ekonomické vztahy, by rovněž potvrzovaly, že termín výdaje není pro náležité vyjádření vztahů vhodný: součin množství vstupů a ceny lze jen obtížně označit jako výdaje. Sklon označovat výrobní náklady, které se v praxi činnosti podniků shodují s výdaji, termínem náklady však patrně nejvíce vyplývá ze snahy, která se projevuje v učebnicích ekonomie, zahrnout je do jednotného klasifikačního schématu nákladů.

Obecná klasifikace nákladů a vztahy mezi pojmy

Z definic uváděných v učebnicích ekonomie vyplývá, že slovo náklady nemá zcela jednotný význam: ve spojení alternativní náklady označuje ztrátu vzniklou volbou něčeho jiného, neuskutečněný užitek či cenu příležitosti; ve spojení výrobní náklady pak hodnotu zdrojů využívaných při výrobě, nejčastěji peněžní, přesněji řečeno cenu vstupů.

Pokud toto slovo vyjadřuje různé významy nebo přinejmenším jejich odstíny, znamenalo by to, že obecný pojem náklady ani nelze definovat. Je pravda, že se mu definice v učebnicích ekonomie i terminologických slovnících vyhýbají; pokud je definován, pak jako zkrácená podoba termínu výrobní náklady. V jedné učebnici určené pro střední školy je však taková definice uvedena a za její základ je vzat význam, který může spojovat pojmy alternativní náklady a výrobní náklady: ztráta utrpěná při získání něčeho: „Náklady jsou to, co ztrácíme, když se rozhodneme něco udělat nebo koupit.“ (Makutėnas, Makutėnienė 2004: 192). To by zřejmě představovalo pojítko mezi spojeními alternativní náklady a výrobní náklady, zároveň vysvětlení významu slova náklady i argument, proč je v ekonomické teorii rozšířena výpůjčka – v litevštině chybí slovo, které by takový význam vyjádřilo. Užívání tohoto pojmu v učebnicích makroekonomie by potvrzovalo, že se slovu přikládá podobný význam. Například osobní náklady hospodářského růstu – život napjatější, „obohacený“ o emoce, stres, konflikty a zvýšenou nejistotu ohledně budoucnosti – se popisují jako náklady, „které musí nést člověk a rodina, aby získali vyšší materiální blahobyt, jejž přináší hospodářský růst“ (Buračas ir kt. 2005: 255), což ukazuje,

R. VASKĔLAITĖ. Kaštai – veng­tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė? 297

že náklady se označuje určitá ztráta vznikající při získání něčeho jiného, přesněji cena materiálního blahobytu. Jinde se náklady nezaměstnanosti přímo označují také jako cena, přičemž toto slovo je užito v přeneseném smyslu: „Nezaměstnanost má značné ekonomické náklady (economic costs). Hlavní ekonomickou cenou nezaměstnanosti je neuskutečněná (nevyrobená) produkce.“ (Čiegis 2012: 125). Některé formulace však naznačují, že význam slova náklady se zcela přibližuje významům slov ztráta, důsledek, následek. Například v podkapitole „Náklady nezaměstnanosti“ se uvádí pokles objemu výroby či hrubého domácího produktu, ztráta osobních příjmů a kvalifikace aj. (Kerem, Randveer 1998: 104), což by bylo možné označit také jako negativní důsledky nezaměstnanosti. Přerozdělení majetku a nižší konkurenceschopnost země na exportním trhu, považované za náklady inflace (Kerem, Randveer 1998: 105–106), lze nazvat důsledky inflace. Sociální náklady hospodářského růstu, jako je urbanizace provázející rozvoj průmyslu, rychlé využívání přírodních zdrojů a zásadní změna životního stylu lidí (Buračas ir kt. 2005: 255), by bylo vhodné nazývat ztrátami způsobenými hospodářským růstem nebo důsledky hospodářského růstu. Tyto jevy však lze chápat také jako cenu, kterou je třeba zaplatit za nezaměstnanost, inflaci či hospodářský růst. Protože sémantická hranice není zřetelná, při pojednání o těchto jevech se jinde užívá slov důsledek, následek, ztráta (Snieška ir kt. 2005: 403–406; 448–454), nebo se tato slova a náklady užívají jako synonyma (Kerem, Randveer 1998: 104, 106–107; Čiegis 2012: 128).

Ať už se slovu náklady přikládá jakýkoli význam, z definic je patrné, že ve spojení alternativní náklady souvisí spíše se ztrátou vznikající volbou jiné možnosti, tedy s přeneseným významem slova cena, zatímco ve spojení výrobní náklady s peněžně vyjádřenými vstupy, cenou vstupů, tedy s doslovným významem slova cena. To naznačuje, že by bylo obtížné najít společný klasifikační základ pro náklady jako nadřazený pojem. Téměř ve všech vysokoškolských učebnicích se skutečně přistupuje ke klasifikaci nákladů a definicím jejich druhů, aniž by byl nadřazený pojem definován. Většinu rozlišovaných klasifikačních jednotek tvoří zmíněné druhy výrobních nákladů podniku, do obecného schématu se však zahrnují i alternativní náklady vymezené na poněkud jiném základě, účetní a ekonomické náklady, implicitní a explicitní náklady. V některých případech se uvádějí také individuální a společenské náklady (Jakutis 2006: 58; Davulis 2009: 56).

Pojmy alternativní náklady a výrobní náklady se propojují tak, že se oba definují jako hodnota, avšak hodnota není základem, který by umožňoval tyto pojmy rozlišovat pomocí různých rozvíjejících slov. Va-

298

KALBOS KULTŪRA | 86

Rozbor nákladů uváděný v učebnicích ukazuje, že alternativní náklady nejsou druhem výrobních nákladů, jako jsou rozlišovány jejich jiné druhy (variabilní, fixní, průměrné náklady atd.). Všechny pojmy tedy nelze diferencovat na jediném základě. Na druhé straně alternativní náklady a výrobní náklady nejsou nesouvisející pojmy. Jak se již ukázalo, alternativní náklady lze v učebnicích chápat jako určité měřítko hodnocení výrobních nákladů. Jinými slovy, výrobní náklady lze vyjádřit užitkem, který nebyl získán v důsledku volby: v případě společenské výroby jde o užitek ztracený tím, že se zdroje využily jedním způsobem, o zboží či služby, které nebyly vyrobeny při takovém využití zdrojů, apod.; v případě využití vlastních zdrojů v podniku jde o neuskutečněné příjmy. Pouze takové propojení pojmů by opravňovalo k užití přívlastkového členu. Pojem probíraný na začátku učebnic ekonomie a použitelný při jakékoli volbě se však spíše označuje jako náklady alternativy, tedy náklady spojené s alternativou, nebo, jak se uvádí v učebnicích, cena alternativy, hodnota alternativy, náklady příležitosti, ušlá příležitost apod.

Široce chápané náklady alternativy a náklady jako pojem mikroekonomie se pokusil odlišit od základního slova snad jediný učebnicový text ekonomie – používá se v něm pojmů alternativní náklady a výrobní náklady (Maldeikienė 2003). Když se však jiné náklady nezmiňují, vyvstává otázka, čí alternativou jsou alternativní náklady. Na druhé straně, jak vyplynulo z provedené analýzy, náhrada výrobní náklady pojem výrobních nákladů náležitě nevystihuje. Uvedená učebnice je určena pro 9.–10. ročník, neuvádí se v ní ani výrobní funkce, ani nákladová funkce, a není proto třeba rozlišovat množstevní a hodnotové veličiny související s výrobou; problém s termínem tedy nevzniká. I výklad pojmu náklady může být dostatečný pouze pro žáky: „Výrobce tedy při dosahování cíle musí vynakládat výdaje. Takové výdaje se obvykle nazývají náklady. Náklady jsou tedy především peněžními výdaji podniku.“ (Maldeikienė 2003: 58).

Další pokusy rozlišovat pojmy pomocí odlišného základního členu se nevyskytují. Hledání různých náhrad pravděpodobně brzdí i to, že v ekonomické teorii formulované v angličtině se jak ztráta užitku spojená s alternativou volby, tak peněžní vyjádření výrobních nákladů podniku označuje slovem cost. Pokud se rozhodneme výpůjčce vyhnout, ve všech případech se rovněž volí jediný ekvivalent: náklady (Jakutis ir kt. 2007) nebo výdaje (Paunksnienė, Liučvaitienė 2009).

Pokud bychom se rozhodli výpůjčce vyhnout, možná by bylo možné hledat pro pojmy různé náhrady, vyvstává však otázka, zda je vůbec třeba hledat. Vždyť slovo

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

299

náklady mají v ekonomické terminologii již dlouhou tradici užívání – dostatečně dlouhou na to, aby se starší výpůjčka ustavila jako termín a byla i nadále aktuální v užívání. Pro terminologii ekonomického uspořádání, které převládalo v sovětském období, mohlo být toto slovo o něco méně aktuální, avšak v tržní ekonomice mají cena a peněžní vyjádření mimořádný význam. A jak se ukazuje, výrobní náklady se také vztahují k ceně vstupů. Na druhé straně neexistuje litevské slovo, které by vyjadřovalo význam „toho, co se ztrácí, když se něco jiného získává“ a hodilo se jako termín z oblasti ekonomie. Tyto sémantické faktory pravděpodobně do značné míry vysvětlují, proč se užívá výpůjčka náklady.

PŘÍČINY ROZCHODU MEZI NORMOU A UŽÍVÁNÍM

Analýza normy pro podstatné jméno náklady a jeho užívání v učebnicích ekonomie ukazuje, že příčiny vzniklého rozchodu jsou různorodé a poměrně spletité. Jak však vyplynulo z provedené analýzy, za nejdůležitější lze považovat nedostatečné zohlednění sémantiky slova a specifik jeho oblasti užívání.

Vymezují-li litevské slovníky podstatné jméno náklad pouze jako „výdaje, prostředky“, zachycují jen jeden významový odstín tohoto slova. Jako termín ekonomické teorie se toto slovo vztahuje právě k významům nákladu, které slovníky neuvádějí, tedy „cena“, „hodnota“. Ekonomická teorie zároveň užívá výpůjčku ve významu, pro který litevština nemá odpovídající slovo. Jde o ztrátu při volbě, získávání či nabývání. Není to prostě ztráta, a proto slova ztráta, škoda, újma, pozbytí, ztracení, zmaření tento význam náležitě nevystihují. V běžném užívání by tento význam zhruba vyjadřovalo slovo cena užité v přeneseném významu, v oblasti ekonomie by však způsobovalo problémy s víceznačností.

Kodifikovaná norma však jako náhrady vůbec nenabízí cenu, hodnotu. Normativní lexikální příručky a litevské slovníky vykládající významy uvádějí jako náhrady výpůjčky náklady výrazy výdaje, prostředky a náklady. Analýza skutečného užívání založená na textech ekonomické teorie ukazuje, že tyto náhrady se obvykle neužívají, a definice pojmů uváděné v textech naznačují, že je ani užívat nelze. Náhrada náklady se, jak se navrhuje v jednom z dalších slovníků, užívá v téže oblasti v jiném významu – jako termín označující zdroje spotřebované při výrobě nebo jejich množství. Ani výdaje se v ekonomické teorii pravděpodobně neujaly kvůli sémantickým

300

KALBOS KULTŪRA | 86

…důvodů: jev je v této oblasti chápán jako hodnota, cena spotřebovávaných zdrojů, nikoli jako finanční prostředky vynakládané podnikem na jejich pořízení. Náhrada finanční prostředky se v učebnicích ekonomie vůbec nepokusila prosadit, protože její význam se pro označení zkoumaného jevu vůbec nehodí.

Náhrady náklady a výdaje by vůbec nevystihly podstatu pojmu alternativní náklady, protože ten souvisí s určitou ztrátou při volbě alternativy; v učebnicích ekonomie, které převážně předávají ekonomickou teorii vytvářenou v angličtině, se pojmy alternativní náklady a výrobní náklady obvykle spojují se stejným základním výrazem. Vliv angličtiny nelze zcela vyloučit, neboť jak v Litvě, tak v dalších zemích Evropské unie převládá ekonomická teorie vytvářená v angličtině a při jejím výkladu v litevštině se dbá na terminologický systém. Tento vliv je patrný i v ekonomických slovnících: s příklonem ekonomie k Západu v nich výrazně přibylo termínů obsahujících slovo náklady. Objevilo se mnoho pojmů teoretické úrovně obsahujících slovo cost a toto slovo se začalo užívat i ve víceslovných termínech, jejichž hlavní složkou bylo v dřívějších slovnících slovo výdaje.

Na druhou stranu není kodifikace slova náklady jednotná. Kodifikovaná norma není ucelená – ani synchronně, ani diachronně. I v současnosti je toto slovo považováno jak za slovo užívané v užším rozsahu ve spisovném jazyce či prostě za výpůjčku (DŽ), tak za výpůjčku s nářečním zabarvením (LKŽ) i za nežádoucí cizí slovo (KP4). Jako nežádoucí cizí slovo byl termín náklady hodnocen až více než 30 let po prvním negativním hodnocení (ntk.), uvedeném v KPP₁ (1976). Do té doby se již užívání termínu stačilo vžít. Skutečnost, že slovo náklady nebylo zařazeno do KPP₂ vydaných v roce 1985, by rovněž naznačovala kolísání normy. Dokládá je také hodnocení slova v periodickém tisku. Poté, co P. Skardžius v roce 1962 navrhl náhrady výdaje, prostředky, bylo upozorněno, že se hodí jen v některých případech. V roce 1995 bylo rovněž zaznamenáno, že se v publicistice slovo náklady užívá také ve významu cena či hodnota, avšak jako náhrady se navrhovaly výrazy prostředky, náklady, výdaje (Pupkis 1995: 14). Kromě toho nebyl při pojednání o slově náklady zohledněn další významový odstín, totiž souvislost se ztrátou vznikající při získání něčeho jiného, s hodnotou této ztráty. Opravované podstatné jméno bylo spojováno se slovesem kaštuoti a argumentovalo se tím, že se toto sloveso přestává užívat. Rozbor ekonomických textů ukazuje, že sloveso kaštuoti se dnes vůbec neužívá, podstatné jméno je však pro ekonomickou teorii aktuální jako termín.

Angličtina, která převládá při tvorbě ekonomické teorie, nejen podporuje dbaní na pojmovou ekvivalenci, ale také poukazuje na fonetickou podobnost anglického cost a litevského kaštai fo-

R. VASKELAITĖ. Kaštai – vengtina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

301

netickou. Jak již bylo uvedeno, podobnou fonetickou stavbu má i německé Kosten. Současný kontakt s dalšími světovými jazyky ukazuje, že slovo téhož kořene se užívá i v mnoha dalších jazycích: španělsky costo (coste), italsky costo, portugalsky custo, nizozemsky kosten, francouzsky coût, norsky kostnad, bělorusky koum, dánsky omkostning, finsky kustannus atd. Článek Z. Babickienė potvrzuje etymologické postřehy P. Skardžia: termín kaštai je indoevropský. Podle autorky článku se do střední angličtiny dostal ze staré francouzštiny: cocter, to cost – lot. cōnstāre, „to be fixed“, const (Babickienė 2012: 57). Takový původ slova mění jeho status cizího slova a je dalším faktorem podporujícím jeho užívání. Ať je však jeho původ jakýkoli, slovo je zcela foneticky a morfologicky adaptované a neliší se od slov, která se za cizí nepovažují, jako jsou paštas, raštas apod.

Jak je patrné, faktory podporující užívání slova kaštai v ekonomické terminologii jsou silné a problém je mnohovrstevnatý a rozvětvený, zasahující více oblastí. Další faktory nesouladu mezi územ a normou by se ukázaly při podrobnějším zkoumání jiných oblastí užití, především účetnictví. Předloženou analýzu by významně doplnil také výzkum rozšíření slova v běžném úzu, zejména ve vědeckých článcích z ekonomie či účetnictví, stejně jako podrobnější rozbor vývoje termínu. Směrů dalšího výzkumu je tedy mnoho a tento článek je spíše prvním pokusem prozkoumat vztah mezi územ a kodifikovanou normou a faktory jeho nesouladu.

ZÁVĚRY

1. V nejnovějších pracích o kodifikované normě (KP4₁ a KP4₂) je slovo kaštai z hlediska normy hodnoceno negativně, tj. považováno za nežádoucí cizí slovo, v textech ekonomické teorie, konkrétně v učebnicích ekonomie pro vysoké školy, se však hojně užívá. Tento vztah lze označit za rozpor mezi normou a územ.

2. Jednou z příčin tohoto rozporu je nejednotnost samotné normy – současné i dřívější. V LKŽ_e je slovo kaštas považováno pouze za výpůjčku rozšířenou v nářečích (z polštiny), DŽ_e uvádí odkaz viz, který pouze doporučuje nahradit slovo častěji užívanými slovy litevského původu výdaje, prostředky, zatímco KP4 toto slovo považuje za nežádoucí cizí slovo z oblasti financí. Přísně bylo slovo kaštai hodnoceno v KKP₁ – jako nepřípustné cizí slovo, avšak do KKP₂ nebylo zařaz-

302

KALBOS KULTŪRA | 86

Takže od roku 1976 do roku 2005 uplynulo od jazykověnormativní práce poměrně dlouhé období.

3. Při opravování podstatného jména v publikacích o jazykové praxi se obvykle vychází ze samovolného ústupu odvozeného slova kaštuoti z užívání. Toto odvozené slovo se v textech ekonomické teorie neužívá, avšak podstatné jméno kaštai se ustálilo jako termín. Analýza užívání odhaluje, že v ekonomické teorii toto přejaté slovo vyjadřuje zvláštní význam „ztráta při získávání něčeho“, pro který v litevštině chybí slovo. Slova nuostolis, netektis, praradimas, žala jej nevyjadřují dostatečně. V obecném užívání by tento význam zhruba vystihovalo slovo kaina v přeneseném významu, avšak pro ekonomickou teorii se toto slovo nehodí kvůli své mnohoznačnosti. Jako termín označující výrobní náklady a jejich druhy se slovo kaštai obvykle spojuje s peněžním vyjádřením hodnoty – cenou, tedy spíše s doslovným významem slova kainos.

4. Náhrady lėšos, išlaidos, sąnaudos navrhované v jazykověnormativních publikacích význam pojmu dostatečně nevystihují; navíc se v téže oblasti užívají v jiných významech. Termín išlaidos navíc rozlišuje oblast ekonomické teorie a účetnictví.

5. Jedním z faktorů, které udržují slovo kaštai v ekonomické teorii, je snaha předložit obecné schéma klasifikace nákladů; tuto snahu ovlivňuje ekonomická teorie vytvářená v angličtině i uspořádání pojmů v anglickém jazyce. Potvrzují to ekonomické terminologické slovníky překládané z angličtiny nebo sestavované s ohledem na anglickou terminologii v oblasti ekonomie.

6. Slovo kaštai se v ekonomické oblasti užívá již poměrně dlouho. Užívá se i v ekonomickém terminologickém slovníku ze sovětského období (1966); slovníky připravené v době přechodu k tržní ekonomice a k ekonomické vědě formulující její principy ukazují, že tento termín nabyl ještě větší aktuálnosti.

7. Termín v ekonomické terminologii podporuje také jeho fonetická podobnost s obdobnými termíny užívanými v jiných jazycích. Toto slovo není polského, nýbrž indoevropského původu a v litevštině se navíc foneticky i morfologicky adaptovalo.

8. Faktory podporující Kaštus jako ekonomický termín jsou poměrně závažné, zatímco dosud navrhované náhrady neadekvátně vyjadřují jeho význam. O dalším užívání ve specializované oblasti by tedy mělo rozhodnout, zda hledat nové náhrady, nebo v souladu s principem stálosti nadále užívat termín kaštai. Vzhledem k tomu, že se v ekonomické teorii významové odstíny slova kaštai liší – označuje se jím jak hodnota ztráty způsobené nutností volby (cena), tak hodnota nákladů (cena) –, stojí za zvážení, zda není v ekonomické terminologii matoucí, že se v obou případech užívá jedno slovo.

R. VASKELAITĖ. Kaštai – veng­tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

303

ŠALTINIAI

AĮV 2000: Martin kus B., Neverauskas B., Sakalas A., Venskus R., Žilinskas V. Aiškinamasis įmonės vadybos terminų žodynas, Kaunas: Technologija.

BBB 1994: Buračas A., Svecevičius B. Biznio, bankų, biržos terminų žodynas, Vilnius: Žodynas.

Bhaskar J. D. 2000: Vadybinė ekonomika, Kaunas: Technologija.

BKT 1997: Buračas A. Bankininkystės ir komercijos terminų žodynas. I dalis: Bankininkystės ir komercijos terminų aiškinamasis žodynas, Vilnius, Kaunas: Vilniaus universitetas, Kauno humanitarinis fakultetas.

Buračas A., Jakutis A., Petraškevičius V., Stepanovas A., Šečkutė L., Zaicev V. S. 2003: Ekonomikos teorija. 5 leidimas, Vilnius: Eugrimas.

Čiegis T. 2012: Makroekonomika. Vilniaus universiteto vadovėlis, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Davulis G. 2009: Ekonomikos teorija. Vadovėlis aukštųjų mokyklų studentams. Antroji papildyta ir pataisyta laida, Vilnius: Mykolo Romerio universitetas.

Drilingas B., Čiburienė J., Snieška V. 1997: Makroekonomikos pagrindai, Kaunas: Technologija.

ETS 1999: Ekonomikos terminai ir sąvokos. Mokomasis žodynas, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.

ETŽ₁: Pass Ch., Lowes B., Davies L. 1994: Ekonomikos terminų žodynas. Redaktorius A. Pupkis, ekonomikos terminijos redaktorius konsultantas St. Vaitkevičius, Vilnius: Baltijos biznis.

ETŽ₂: Pass Ch., Lowes B., Davies L. 1997: Ekonomikos terminų žodynas. Antrasis papildytas ir pataisytas leidimas. Iš anglų k. vertė Z. Bareikytė, L. B. Žemaitvtė, K. Francūzevičienė. Redagavo ir tikslino A. V. Rutkauskas, St. Vaitkevičius, Vilnius: Baltijos biznis.

Jakutis A. 2006: Ekonomikos teorijos pagrindai. Mokomoji knyga. 6-asis pataisytas ir papildytas leidimas, Vilnius: Vilniaus Gedimino technikos universitetas.

Jakutis A., Petraškevičius V., Stepanovas A., Šečkutė L., Zaicevas S. 2003: Ekonomikos teorijos pagrindai. Ketvirtas pataisytas leidimas, Kaunas: Smaltija.

Jakutis A., Petraškevičius V., Stepanovas A., Šečkutė L., Zaicev S. 2007: Ekonomikos teorija. Šeštas pataisytas leidimas, Kaunas: Eugrimas.

Kalčinskas G. 2007: Buhalterinės apskaitos pagrindai. Šeštoji laida, Vilnius:ス Pačiolis.

Kalčinskas G., Černius G. 1997: Finansinė ir menedžmento apskaita 1: Įmonių apskaitos pagrindai, Vilnius: Pačiolis.

304

KALBOS KULTŪRA | 86

Kerem K., Randveer M. 1998: Ekonomikos pagrindai. Studijų Baltijos valstybėse įvadas, Vilnius: UAB „Jonas ir partneriai“.

Klimašauskienė Z. 2006: Mikroekonominė analizė. Mokomoji knyga, Šiauliai: VŠĮ Šiaulių universiteto leidykla.

Lakis V., Mackevičius J., Gaižauskas L. 2010: Valdymo apskaitos teorija ir praktika. Vadovėlis, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Lukoševičius V., Stankevičius P. 2003: Teorinė ekonomika. Metodinė mokymo priemonė. I dalis, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.

Mackevičius J. 2003: Valdymo apskaita: koncepcija, metodika, politika, Vilnius: TEV.

Mackevičius J., Poškaitė D. 2003: Finansinė analizė, Vilnius: Katalikų pasaulis.

Makutėnas V. Makutėnienė D. 2004: Ekonomika. Vadovėlis XI–XII klasei. Pirmoji knyga, Kaunas: Šviesa.

Maldeikienė A. 2003: Ekonomika. Vadovėlis 9–10 klasėms, Vilnius: Tyto alba.

Martinkus B., Žilinskas V. 2001: Ekonomikos pagrindai. Antrasis pataisytas ir papildytas leidimas, Kaunas: Technologija.

Mikučionis P. 2000: Ekonomikos teorijos pradmenys. Mokomoji knyga, Vilnius: Vilniaus universitetas.

Paliulytė R. 2005: Makroekonomika: paskaitų ciklas, Vilnius: Vilniaus vadybos aukštoji mokykla.

Panovas I. 2013: Mikroekonomika: vadovėlis, Vilnius: Mykolo Romerio universitetas.

Paunksienė J., Liučvaitienė A. 2009: Mikroekonomika: mokomoji knyga, Vilnius: Technika.

Rastenienė A. 2005: Mikroekonomika. Paskaitų ciklas. Antras papildytas ir pataisytas leidimas, Vilnius: Vilniaus vadybos akademija.

RLŽ 1966: Rusiškai lietuviškas ekonomikos terminų žodynas. Redakcinė kolegija: K. Meškauskas (ats. red.), A. Poviliūnas, V. Puronas, A. Skupeika, Vilnius: Mintis.

Skominas V. (ats. red.) 2000: Mikroekonomika, Vilnius: Enciklopedija.

Skominas V. (sud.) 2006: Makroekonomika, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Snieška V., Ambrasienė I., Bernatonytė D., Dapkus M. ir kt. 2000: Mikroekonomika. Antrasis pataisytas ir papildytas leidimas, Kaunas: Technologija.

Snieška V., Baumilienė V., Bernatonytė D. ir kt. 2005: Makroekonomika. Vadovėlis. Trečiasis pataisytas ir papildytas leidimas, Kaunas: Technologija.

R. VASKELAITĖ. Kaštai – veng­tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

305

Šalčius P. 1991: Petras Šalčius. Raštai. Teorinė ekonomika ir ekonominės minties istorija, Vilnius: Mintis.

ŠET: Auštrevičius P., Pupkevičius D., Treigienė D. 1991: Šiuolaikinių ekonomikos terminų enciklopedinis žodynas lietuvių–anglų–vokiečių–rusų kalbomis. Ats. red. A. Miškinis, Vilnius: Lietuvos laisvosios rinkos institutas, Lietuvos komersantas.

Vainienė R. 2005: Ekonomikos terminų žodynas, Vilnius: Tyto alba.

Varian H. R. 1999: Mikroekonomika: šiuolaikinis požiūris, Vilnius: Margi raštai.

VAS: 2013: 11-asis verslo apskaitos standartas „Pardavimo savikaina ir veiklos sąnaudos“. Prieiga per internetą: <http://www.administratorius.com/wp-content/uploads/11vas.pdf>.

VDU 2005: Ekonomika. Mokomoji knyga, Kaunas: Vytauto Didžiojo universitetas.

VDU 2013: Vytauto Didžiojo universiteto Kompiuterinės lingvistikos centras. Dabartinės lietuvių kalbos tekstynas. Prieiga per internetą: <www.tekstynas.vdu.lt>.

Wonnacott P., Wonnacot R. 1994: Makroekonomika, Kaunas: Litterae Universitatis.

Wonnacott P., Wonnacott P. 1997: Mikroekonomika. Antrasis pataisytas leidimas. Moksl. Red. Z. Lydeka, Kaunas: Poligrafija ir informatika.

Žutautienė J. 2007: Verslo ekonomika, Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

LITERATŪRA

Babickienė Z. 2012: Ekonomikos terminų gramatinių ir leksinių variantų sklaida: norma ir realybė. – Specialybės kalba: gramatika ir logika. Mokslinių straipsnių rinkinys, Vilnius: Mykolo Romerio universitetas, 51–64.

Banaitis P. 1995: Dėl ekonomikos terminų [su redakcijos prier.]. – Gimtoji kalba 10, 25–26.

DŽ 2000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

DŽ_e 2011: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Internetinė versija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga per internetą: < http://dz.lki.lt/>.

Girčienė J. 2004: Skoliniai ir bendrinė kalba, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.

Jakaitienė E. 2010: Leksikologija: studijų knyga, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

KPP₁ 1976: Kalbos praktikos patarimai. Sudarė A. Paulauskienė, Vilnius: Mokslas.

KPP₂ 1985: Kalbos praktikos patarimai. Sudarė A. Pupkis, Vilnius: Mokslas.

306

KALBOS KULTŪRA | 86

KP4₁ 2005: Kalbos patarimai 4. Leksika: skolinių vartojimas (svetimybės, tarptautiniai žodžiai), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

KP4₂ 2013: Kalbos patarimai 4. Leksika: skolinių vartojimas (Leksikos skolinių sąrašas ir Senųjų svetimybių sąrašas). Antrasis pataisytas ir papildytas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

LKK 1998: Lietuvių kalbos komisijos nutarimai 1977–1998, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LKŽ 1959: Lietuvių kalbos žodynas. V tomas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

LKŽₑ 2011: Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga per internetą: <http://www.lkz.lt/startas.htm> (žiūrėta 2013).

Pupkis A. 1995: Ar vartotinas žodis kaštai? [Klausimų kraitelė]. – Gimtoji kalba 6, 14.

Rimkutė A. 2007: Kai kurie sinoniminių religijos terminų vartosenos atvejai katekizmuose (XVI a. ir XIX a. galas – XX a. pradžia). – Terminologija 14, 135–145.

Skardžius P. 1998: Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Stunžinas R. 2005: Statybos terminijos sinonimija. – Terminologija 12, 7–26.

Umbrasas A. 2004: Bendrašakniai dvižodžių teisės terminų sinonimai ir variantai 1918–1940 m. Lietuvos kodeksuose. – Terminologija 12, 7–26.

Vaicekauskienė L. 2007: Naujoji lietuvių kalbos svetimžodžiai: kalbos politika ir vartosena, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

VLKK 2013: Valstybinė lietuvių kalbos komisija. Konsultacijų bankas. Prieiga per internetą: <www.vlkk.lt> (žiūrėta 2013 12 02).

Zemlevičiūtė P. 2001: Sinoniminiai „Medicinos enciklopedijos“ terminai. – Terminologija 8, 34–49.

Gauta 2013 12 09 Priimta 2013 12 20

KAŠTAI – A BARBARISM TO BE AVOIDED OR AN INEVITABILITY OF ECONOMIC THEORY?

Summary

The article addresses a case of word use which is in disagreement to the codified norm – the use of the noun kaštas (English cost) in the economic language. Based on the analysis of the use of this word and the whole group of terms formed with it in the economic theory textbooks for higher education institutions as well as the

R. VASKE LAITĖ. Kaštai – veng­tina svetimybė ar ekonomikos teorijos neišvengiamybė?

307

treatment of the term in the dictionaries of economic terms, the article aims to find out the factors determining the contradiction between the norm and actual use.

A rather varied evaluation of the noun kaštas in terms of norm in various dictionaries and standardising publications is considered one of such factors. Such norm variations is one of the factors of the spread of this word in the actual use, however, this loanword is special by its spread in a special area exclusively – economic theory. It means that the theory employs this word as a term for rendering a special meaning.

The analysis of the texts on economic theory, revealing the meaning of the word kaštai as a term of economic theory, also unravels the reasons of the word’s insusceptibility to corrections: the proposed replacements išlaidos (expenses), lėšos (funds), sąnaudos (expenditure) do not render the meaning of the word; what is more, they are used in the same area in different meanings. The term išlaidos also separates the spheres of economic theory and accounting.

Whereas a Lithuanian word rendering the specific meaning is lacking, the loanword is used. One of the factors in favour of the use of the loanword is also its spread in various languages, not only Polish, which was considered the source of arrival of this word in Lithuanian dialects. Contemporary interaction with other world languages shows that the word of this root is also used in other European languages. The loanword is also supported by the fact that economic theory is predominantly created in English and the arrangement of concepts in it has influence on the arrangement of Lithuanian concepts.

On the other hand, the use of the term kaštai in the economic sphere is rather old. As the norm of this word tends to vary and it is being corrected from time to time, it has already established itself in the economic language and, in contrast to the new Anglicisms, it has been adapted in Lithuanian phonetically and morphologically. Its replacement would mean the reformation of the long-established system of concepts in the science of economics; however, the major problem pertains to the fact that the replacements proposed to date do not render the meanings of this word in the economic theory. It should be up to the representatives of the economic theory, i.e. authors of new textbooks and compilers of the dictionaries of terms, to decide whether it is meaningful to search for new replacements or to support the long-established system of concepts.

KEYWORDS: loanword, barbarism to be avoided, meaning of the word, norm, use, term, concept.

RAMUNĖ VASKELAITĖ

Lietuvos bankas

Gedimino pr. 6, LT-01103 Vilnius

[email protected]

308

KALBOS KULTŪRA | 86