LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI,I

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

ZMĚNA PŘÍZVUKU A INTONACE, NEBOLI METATONIE, V JIHOZÁPADNÍ DZÚKSKÉ DIALEKTU

E. MIKALAUSKAITĖ

Metatonie je v litevštině, stejně jako v jiných indoevropských jazycích, velmi starým jevem. Působí však i v současnosti. Rozlišit staré a nové metatonické jevy je nesnadné¹. Proto se autorka ve své práci, která má spíše popisný charakter, nepokouší metatonii ani vysvětlovat, ani podávat její vývoj. Zde se pouze pokusila zaznamenat fakta a podat určitou klasifikaci těchto jevů v popisovaném nářečí.

Metatonické jevy jsou dvojího druhu: čistě fonetické a v jistém smyslu slovotvorné. Na poslední metatonické jevy bychom se snad měli ve skutečnosti dívat jako na jeden ze slovotvorných prostředků, a proto by se o nich pravděpodobně lépe pojednávalo v rámci slovotvorby. Autorka se zde však drží uspořádání tradičních gramatik.

Že metatonie skutečně slouží především k rozlišování významů slov, a stojí tak blíže slovotvorbě a sémantice, dokládají i jiné indoevropské jazyky, např.: řečtina λευκός (bílý): λεῦκος (taková ryba) nebo sanskrt kṛṣṇá-h (černý): kṛṣṇa-h (antilopa), ruština замо́к (hrad): замо́к (zámek), lotyština laũks (pole, podst. jm.): làuks (polní, příd. jm.). Stejný prostředek používá i současná litevská spisovná řeč, např.: àpsiaustas (obklopený): apsiaũstas (plášť), ãvalynė (obuv): avalìnė (prodejna obuvi) atd.

V těchto příkladech jsme měli nejen změnu intonace, ale také změnu přízvuku. V litevštině, a tedy i v tomto nářečí, se změna intonace užívá ve větší míře, setkáváme se však i s jevy změny přízvuku, byť méně často. V této práci nebude mezi změnou přízvuku a intonace rozlišováno a oba jevy budou pojednány společně, protože spolu souvisejí a často se prolínají.

Změna přízvuku a intonace se v jihozápadním dzúkští užívá především k rozlišování významově odlišných slov téhož původu a slovotvorného typu se stejným kořenem, např.: mẹ̀lìnè (modrá skvrna na těle): mẹ̀lìnẹ̀ (borůvka), áukštas (příd. jm.): aũkštas (podst. jm.), raũkìmas, -aì (záhyby pomačkaného oděvu): rù̃kìmas, -aì (vrásky) atd. Více příkladů změny přízvuku nacházíme u příslovcí, např.: kur tep ilgai buvai? (příslovce času): ilgaì nèpjàuk (příslovce způsobu); aš pas-

¹ Srov. J. E n d z e l ī n s, Baltu valodu skaņas un formas, 13, Rīgā, 1948.

85

kū̃: atẽi.s u (laiko priev.): kumeliukas bė̃ga pãskui (būdo priev.); skẽr.sai² išilgai³ svẽntu pã:raik ir to:kō:s nerasi: pẽrkirsk pã:gali: skersai.⁴ ir išilgai.⁵; šviesei parẽ:jom (laiko priev.): šviesei. žã:las (būdo priev.); tá:msei parvãža:bo:m tamsei. žã:las; var.gei gĩ:vas (vos gyvas): vargėi. is atẽi.s (greičiau jis neateis); perdaũ.g dúodži: — ar daũ.k rugū̃. prikéi.rto.t? — nepẽr.dauk (nedaugiausia, nedaug); perdžidelis pė̃.das sunkūs: nepẽr.dzidelis (nedidelis) arkliukas ale grãi.tas.

Změna přízvuku se užívá také tehdy, když určitý pád podstatného jména, jehož paradigma ještě není úplné, plní funkci příslovce, např.: su βisai.s daiktai.s aci-krá:uste: dá:iktais (na některých místech) palīta dá:iktais saū.sa; neacidζauga sábo gra-žumu⁶: aduók grãžumu; ai.k jau ai.k su iõ:s gerumū⁷: gẽ:rūmu nieko nebūs neduõs atd.

Jak již bylo zmíněno, v tomto nářečí se změna přízvuku užívá mnohem méně než změna intonace. Ta se užívá především k rozlišování homonymních slov s odlišným významem, ať už příbuzných (nebo i různého původu), např.: á:ncis (pták): aň.cis (košile), kâltas (nástroj): kãl.tas (příd. jm.), miėlas (příd. jm.): miėlas (sádra), á:ušta (vývar): aū̃.šta (úsvit), dé̃:ng̃a ~ déngia (rychle kráčí): deň.ga ~ deñgia (střechu), dá:řkc — dá:řg̃a ~ dērgi — dérgia (házet, vrhat): deř.kc — deř.ka ~ dērkti — deřkia, má:řkc ~ mérkti (oko): meř.kc ~ merkti (len, konopí), káuksi ~ kiáuksi (kukačka, kukačka): káu.ksi ~ kiáuksi (štěňátko), váu ~ viáu (zvuk vzlykání): váu. ~ viáu (zvuk štěkání štěňátka) atd.

V tomto nářečí se metatonie nejčastěji vyskytuje mezi cirkumflexovou a akutovou intonací nebo naopak — mezi akutovou a cirkumflexovou. Méně často se objevuje mezi krátkou a akutovou intonací a naopak — mezi akutovou a krátkou, a nejméně často — mezi krátkou a cirkumflexovou nebo střední intonací.

Metatonie v substantivních a adjektivních tvarech

Již bylo uvedeno, že při tvoření jmenných slov se vedle jiných prostředků využívá také metatonie. V popisovaném nářečí se metatonie při tvoření jmenných slov vyskytuje v těchto případech:

1. V odvozených podstatných jménech, kde se změnou kmene mění i intonace:

a) při označování odlišného rodu (cirkumflexová přízvuková intonace se mění v akutovou a naopak akutová v cirkumflexovou): vĩl.kas: ví.lke (samice), maĩ.šas: maĩše (velký, široký pytel na pěchování plev). K této skupině by bylo možné zařadit i taková novější substantivní derivata adjektivního původu, např.: bá:lcis (bílý mladý vepř): bãl.te (bílá svině), juódzis (černý kocour): juõde (černá kočka), má:rgis (strakaté tele): mãr.ge (strakatá jalovice), pá:liš (plavý kůň): pãl.še (plavá klisna), pí.lkis (šedý kocour): pĩl.ke || pí.lke (šedá kočka) atd.;

b) při označování určitého zaměstnání či živnosti (akutová přízvuková intonace se mění v cirkumflexovou): ká:ilis: kãi.lus (koželuh), púodas: puõdζus (hrnčíř)

^2–5V posledně uvedených příkladech se tento rozdíl rozlišuje jen zřídka.

^{6, 7} V těchto příkladech rozdíl činí pouze starší generace.

86

atd. K této skupině je třeba přiřadit takové novotvary, např.: bùlvė: bul.ßus (milovník brambor), duona: duõnus (milovník chleba), kãulas: kaũ.lus (ten, kdo rád hlodá kosti), pienas: piẽnus (milovník mléka) atd.

2. V odvozených podstatných jménech od přídavných jmen: a) k označení konkrétních podstatných jmen: áukštas: aũ.kštas; b) k označení abstraktních podstatných jmen: áukštas: aũ.kštis ~ výška, íl:gas: il:gis, ká:rštas: kar:ščis ~ horko, stó:ras: stõ:ris, šál:tas: šal:cis ~ chlad atd. V těchto odvozeninách dochází k metatonii mezi akutovou a cirkumflexovou intonací.

3. V odvozených podstatných jménech od sloves: a) k označení konkrétních podstatných jmen α) akutová intonace přechází v cirkumflexovou: ká:nda: kan:das (mol), tráu.ke ~ táhnout: traũ.kas (smrkánek; kdo se smršťuje), vá.lgi.c ~ jíst: vał.gis, bráizge.c ~ škrábat (drhnout): brai.zgæs (drsňák), svæ:r.c ~ vážit: sva:r.scis (závaží), vę:r.c ~ vařit: va:r.tai; β) cirkumflexová intonace se mění v akutovou: li:n.kc ~ ohýbat se: li:n.kis (kolenní ohyb, ohýbání nohy): kó:ja skaũ.da per li:n.ki; mi:c ~ šlapat: pami:nklas: sviẽto pami:nklai! (neslýchaná věc); pastá:te· naũ.ju pami:nklu ~ postavil nový pomník; vę:r.š.č ~ utahovat: vá:rža (nástroj na chytání ryb); b) k označení abstraktních podstatných jmen (akutová intonace přechází v cirkumflexovou): gráu.sc ~ hřmít: graũ.smas ~ hřmění, kæ:ikc ~ klít: kėi.ksmas atd. c) k označení takzvaných podstatných jmen obecného rodu (cirkumflexová intonace se mění v akutovou): drim.ba: drímba ~ drimba (tlouštík), nũr.žga ~ bručoun: nũrzga ~ bručoun (mrzout, reptal), šúr.pcie ~ ježit se: šúr.pa ~ ježatka (rozježenec) atd.

4. V adjektivech se sufixy, kde akutová intonace přechází v cirkumflexovou: a) bá.ltas: bal.svas, júodas: juõsvas, pí.lkas: pil.ksvas, báltas: bal.zganas atd.; b) se střídáním kořenových samohlásek: mé:li.nas: mel.svas atd.

Metatonie ve slovesech

V systému sloves se metatonie projevuje mnohem šířeji než u jmen. Slouží zde nejen k tvoření nových slov, ale také nových významů a kategorií. Metatonii ve slovesech nacházíme v těchto případech:

1. Při tvoření odvozených primárních sloves, kde akutová intonace přechází v cirkumflexovou, např.: júodas: juõsta, kartùs — kár.tu: kar.sta, má.rgas: mar.ksta ~ stává se pestrým, pí.lkas: pil.ksta: vã.idas papil.ksta; í.lgas: prail.ksta || pra-íl.ksta ~ prodlužuje se: be dá:rbo prail.ksta; pá.rkai (usíná): apár.ksta ~ probouzí se: riebõ·i žã.mę·i bùlvę·s apár.ksta (onemocní bramborovou rakovinou); nó· tu· žo·lų ran.ko·s apár.ksta (zčerná).

2. Při tvoření odvozených sekundárních sloves: a) samovolných sloves se sufixem -auti, kde cirkumflexová intonace přechází v akutovou, např.: marči — mar.ču: már.tauna || már.tauja, mergà — mer.gu:

87

mė˙rgauna || mė˙rgauja: byla jsem mladá.—mė˙rgavau⁸; apsiža˙nijau—màrta vau⁹; pase-nau.—akìs ingijau, per tas akìs pacì išlindau. (mák); bérgždžà—bérgždžù: bérgždauja || bérgždauja: už druhý rok kráva bérgždauja; mū˙so˙džau.s pùse˙ bernù bérgždauja (jsou svobodní, staří mládenci); b) inchoativní slovesa se sufixem -uoti, u nichž cirkumflexní přízvuk přechází v akut, např.: báltas: bal.tuoja, júodas: juodúoja, márgas: mar.guoja, mė˙linas: mė˙linuoja¹⁰, pàlas: pal.suoja, pìlkas: pil.kuoja atd.;

c) inchoativní slovesa se sufixem -ėti, u nichž akut přechází v cirkumflex: ai.šč~eĩžti: á˙žėc~eĩžėti: ran.kos no˙ bé.jo sudížejo (praskákaly); dau.šč~daužti: dáuže˙c~daužėti: šil.ka sto.bė.dama sudáužeja~hedvábí se při stání roztrhne; ker.ta: kàrti || kèrteja: no˙ tu˙ šo.lu˙ ran.kos insikèrti (přepásat se) ani se nemůže umýt; klì.šč~klyšti (chyba?): klá.ide˙c: pùsi naktiès klá.ide.jom iki išèjom in kėlìa; svei.kc~sveikti: sve˙ikė.c~sveikėti: sve˙ikė.tu˙si ža.sukai visùs ko.purštùs mìlase (kéž by byla všechna housátka zdravá); brìk.šč~brįgzti (bràižgas?): bráizge˙c~brįzgėti: ran.kó.pė˙s jau˙ po˙ bìški brì.zgeja (pomalu se třepí, třepotají).

3. Tvořením sekundárních pracovních sloves (akut přechází v cirkumflex): dárbas: dar.buja (pracuje).

4. Tvořením kauzativních sloves: a) od jmenných slov: bjaurùs — bjaù.ru˙: bjaurina, daí.lus — daí.lu: dá.lina: kó˙ tep susidá˙linai? (zhubl jsi); kal.tas: kál.cina~káltina, saù.sas: sá.usina, svei.kas: sve˙ikina, šve˙n.tas: šve˙ncina~šventina, mergà—mer.gu: mė˙rgınasi (miluje se), vár.gas: vàrgina, smá.las || sme˙.las: smá.lina || sme˙ilina¹¹: nusismá.ilino˙ gražùtukai (zcela zpustli), kai anàs bùt ilgáu. pabùsis bùt mùs visá.i nusmá.ilinis (byl by se úplně zruinoval, zchudl);

b) od primárních sloves: ár.ža~éržia: á.rzina~erzina, bír.ba: bír-bina, čìr.ka: čì.rkina, kir.ka: kí.rkina || kí.rko; zìr.ža: zì.rzina, cì.la~tyla: cì.ldo, gì.la: gí.ldo, pì.la: pí.ldo, žì.la: žì.ldo, vèr.ka: ví.rkdo~ virkdo atd. U slovesa tohoto typu se cirkumflexní přízvuk vždy mění v akut.

5. Tvořením iterativních sloves: a) vyjadřujících prostý opakovaný děj, u nichž cirkumflexní přízvuk přechází v akut: α) kam.šo˙: ká.mšoja~kamšioja, vaìr.to: và.rtel.oja, šlau.ža~

⁸, ⁹ V těchto příkladech slouží metatonie také k rozlišení významu slova: mártauti, mė˙rgauti znamená být snachou či děvečkou, zatímco martáuti, mergáuti znamená hledat snachu či děvečku. Tento rozdíl však už nečiní všichni. Starší jej ještě rozlišují, mladší přízvukují oba významy na sufixu.

¹⁰ Slovesa tohoto typu mají také paralelní přízvuk na sufixu, např.: mė˙linuoja, pilkuoja atd. Také slovesa tohoto druhu s odlišným významem mají vždy přízvuk na sufixu, např.: mė˙linuoja, raudo˙nuoja (natírá, barví namodro či načerveno).

¹¹ V tomto slově se metatonie užívá také k rozlišení významu slova: sloveso v doslovném významu má cirkumflexní přízvuk, např. se nejčastěji říká: no˙rá.gu˙ smá.lina || sme˙.lina, kuólu sme˙.lina; ale nusismá.ilino˙ (zpustl).

88

šliáužia: šláužoja ~ šliáužioja, kai̇̀šo: ká'išoja ~ ká' išoja atd. β) (se střídáním samohlásek v kořeni): nár.pa: ne'rploja, vèlka: vá'lkoja, rièca: rá'icoja, gnì-ba: gná'ibo;

b) označující opakovaný, pomalu prováděný děj: α) přízvuk s pevným začátkem se mění na přízvuk s cirkumflexem: smá'uga: smaũ.go: visùs paršukùs išsmáu.ge ~ visus paršiukus išsmaugė (srov. izskardė, tj. postupně všechny porazil); gná'ibo: gnai.bo: nespė'į bulbùkės usimėkšč ir jau. gnai.bo ~ nestihl si obléci malé boty a už je gnaibo (po troškách rýpe); β) krátký přízvuk (po samohláskové alternaci) se mění na přízvuk s cirkumflexem: knìsa: knai.so: kaũ.le nenó'ri é's ci knai.so ~ prase nechce žrát, jen knaiso (po troškách ryje); kiša: kai.šo atd.

c) opakovaná slovesa snažení, která mají vždy přízvuk s pevným začátkem: α) přízvuk s cirkumflexem se mění na přízvuk s pevným začátkem (kořen se nemění): 1) či̇r.ka ~ či̇̀kia: čìr.kauna, gai.li: gá'ilauna, krū'ga ~ krūgia: krū'gauna ~ krūgauna, prun.kš ča: prun'kštauna, švil.pa ~ švilpia: švi'lpauna, ùr.zga ~ ùṙzgia: ùṙzgauna, ver.ka ~ verkia: vè'rkauna¹² atd., 2) se střídáním samohlásek v kořeni: gei.dza ~ geidžia: gá'idauna: viz gá'idavau gà'idavau in Vi'l'nu. nuvažiucoc ale gá'l jau netėks ~ pořád jsem gaidavau, gaidavau (velmi jsem toužil) jet do Vilniusu, ale možná už to nevyjde; rẽn.ca ~ renčia: rá'ntauja, sé'dzi i rá'ntauja li'k sė'ne ~ sedí a rantauja jako stařena (vypráví, žvaní); spiẽga: spi'gauna, žviẽga: žvi'gauna, krai.pa ~ kreipia: kri'pčoja ~ krypčioja, tū'pa ~ tūpia: tū'pčoja ~ tūpčioja, žań.ga ~ žengia: ži'nkčioja ~ žingčioja, krań.to: kri'msčoja ~ krimščioja atd. β) krátký přízvuk se mění na přízvuk s pevným začátkem (kořen získává prodloužený stupeň samohlásky): súka: súkina || sú'koja: kàs teb diònu apsú'kino? (oloupal kůru); nesú'kokit lai.kro.džo! ~ neotáčejte hodiny! (nešroubujte jimi); súpa: súpauna: pasú'pauk manì (pohoupej mě);

d) opakovaná slovesa označující pozvolné provádění děje, u nichž se přízvuk s pevným začátkem mění na přízvuk s cirkumflexem: láuka: lù'kurauna, smáudža: smù'durauna, stú'ga: stū'gurauna atd.

e) opakovaná slovesa s dějem malé míry: kláuša ~ kláusia: klau-sinėja || klausinėja. I zde se přízvuk s pevným začátkem mění na přízvuk s cirkumflexem.

6. Slovesa okamžitého děje mohou rovněž vykazovat metatonii. Zde přízvuk s cirkumflexem obvykle odpovídá přízvuku s pevným začátkem, např.: krái.pc ~ kreipti: kri'pterėc ~ krypterėti, lan.kc ~ lenkti: li'nkterėc ~ linkterėti, siẽkc ~ siekti: si'kterėc ~ sykterėti, švil.pc ~ švilpti: švi'lpterėc ~ švilpterėti, žvel.kc ~ žvelgti: žvi'lkterėc ~ žvilgterėti atd.

Ve srovnání s příbuznými slovesy vykazují změnu přízvuku také zvukomalebná slova: a) přízvuk s cirkumflexem se mění na přízvuk s pevným začátkem, např.: lan.kc ~ lenkti: li'nkc < *linkti, siẽkc: si'kc ~ sykt, žiẽpc ~ žiebti: ži'pc ~ žybt, žań.kc ~ žengti: ži'nkc ~ žingt; b) přízvuk s cirkumflexem nebo s pevným začátkem se mění na krátký přízvuk (kořen má slabý stupeň samohlásky): drẽ.pc ~ drėbti: dri.pc ~ dribt, dziẽkc ~ diegti:

¹² Slovo „verkauti“ ve skutečnosti znamená po troškách plakat, a proto by se významově lépe hodilo mezi opakovaná slovesa označující pozvolné provádění děje. Zde je pouze tvoření stejné jako u opakovaných sloves snažení.

89

dži̇kc ~ digt, spāus c ~ spāusti: spū̄s c ~ spūst, trāukc ~ traukti: trūk c ~ trūkt atd.

Ve skutečnosti je třeba považovat slovesa okamžitého děje s ohledem na jejich původ za slovesa bez metatonie, protože jsou těsněji spjata se zvukomalebnými slovy, s nimiž mají společný kořen (se stejnou kořenovou samohláskou) i stejný přízvukový intonační průběh. Jsou zde uvedena pouze kvůli úplnosti slovesného systému.

Metatonie v přízvukování sloves

Dosud se hovořilo o jevech metatonie, které více či méně souvisejí se slovotvornými prostředky. V tomto nářečí se však vyskytují také jevy metatonie čistě fonetické povahy. Setkáváme se s nimi v systému přízvukování sloves. Metatonii máme v přízvukování sloves v těchto případech:

1. Slovesa mir.c, gim.c ~ mirti, gimti mají v přítomném čase metatonii mi̇ršta, gi̇msta || gėma. Ve slově „mirti“ je metatonie stará (srov. lot. miršt), avšak metatonie druhého příkladu vznikla analogicky podle „mirti“. Kromě toho se v nářečí častěji užívá podoba gėma ~ gema.

2. Třetí osoba budoucího času dvouslabičných sloves s akutuovaným kořenem, stejně jako 1. osoba množného čísla, má metatonii:

a) akut se mění v cirkumflex: áuksu, áuksi, aũks ~ augsiu, augsi, aũgs; dži̇rpsu, dži̇rpsi, dži̇rps ~ dirbsiu, dirbsi, dirbs; dė̇su, dė̇si, dė̇s ~ dėsiu, dėsi, dėš atd.;

b) akut se mění v krátký přízvuk: bū̇su, bū̇si, būs ~ būsiu, būsi, būs; pū̇s u, pū̇si: pūs; li̇c ~ lyti: lįs, ri̇c ~ ryti: ris, dži̇kc ~ dygti: dži̇ks ~ digs, pli̇šč ~ plyšti: pliš, ale: s ū̇c ~ siūti: s ū̇s ~ siūs; vi̇̇sc ~ vysti: vi̇̇s ~ vys. Zde k metatonii zřejmě nedošlo kvůli rozdílu ve významu (srov. s ū̇s c ~ siūsti: s ū̇s ~ siūs, vi̇sc ~ visti: vi̇s).

K metatonii v budoucím čase došlo podle obecného zákona litevštiny: v jednoslabičném slově se akut, pokud se slabika nezkrátí, mění v cirkumflex. S tímto obecným zákonem se neshodují pouze žemaitská a některá západoaukštaitská nářečí: v budoucím čase si zachovala akut neporušený.

3. Víceslabičná slovesa, jejichž infinitivní kmen končí na i̇- (-y-) nebo i̇- < -in-, mají metatonii také ve 3. osobě budoucího času: zde se dlouhá samohláska zkracuje a akut se mění v krátký přízvuk, např.: raši̇su, raši̇si, raši̇s....; saki̇su, saki̇si, saki̇s... ~ rašysiu, rašysi, rašys...; sakysiu, sakysi, sakys; vadži̇su, vadži̇si, vadži̇s... ~ vadinsiu, vadinsi, vadins, va-dins; kuri̇su, kuri̇si, kuri̇s... ~ kūrinsiu, kūrinsi, kūrins (kūrėns i u, kūrėnsi, kūrėns) atd.

4. Dvouslabičná slovesa s akutuovaným kořenem mají metatonii také v podmiňovacím způsobu, jinými slovy, v podmiňovacím způsobu mají cirkumflex, např.: aũ.ktau, aũ.ktai, aũ.ktu || aũ.kt; kei̇.ktau, kei̇.ktai, kei̇.k-tu || kei̇.kt; kel.tau, kel.tai, kel.tu || kel.t; dži̇r.ptau, dži̇r.ptai, dži̇r.ptu || dži̇r.pt; stuṁ.tau, stuṁ.tai, stuṁ.tu || stuṁ.t atd.

90

Metatonie kondicionálu je v litevských dialektech velmi rozšířeným jevem. Znají ji západní Aukštaitové (Kapsové), Žemaité (Dūnininkové) a konečně také většina dialektů východních Aukštaitů.

Tato metatonie je poměrně nedávným jevem. Vznikla v době, kdy se smísilo koncové přízvukování kořene s akcentem s počátečním přízvukováním kořene. Dříve se taková slova jako: árti, áugti, bėgti, būti, ėsti, sėsti, šalti, vírti, džūti atd. přízvukovala na koncovce (srov. rus. бегу́), zatímco slova jako: ìrti, kárti, rìmti, skìrti, skìlti, vêrti atd. se přízvukovala na kořeni. Dokládají to rozdílné intonace v lotyštině. Slova první skupiny mají v dnešní lotyštině lámanou intonaci: ārt, augt, bēgt, būt, ēst, sēst, salt, vìrt, žūt (vyschnout), zatímco slova druhé skupiny mají intonaci stoupavou: ìrt, kàrt, rìmīt, šķìrt, šķìlt, vērt atd.

Stopy koncového přízvukování (kořenů s akcentem s počátečním přízvukem) se vyskytují i v našich dialektech. Jižní Dzúkové stále říkají burtáu, burtái; to ukazuje na koncové přízvukování. Některé zbytky tohoto přízvukování se dříve vyskytovaly také v popisovaném dialektu. Asi před pětadvaceti lety jsem zaznamenala tyto příklady: kab dėjaũ·s an lā·do· ~ jako dėjaũs ant lėdo (prudce jsem spadla); ė·jo· ė·jo· ir sė·dė·s (šel, šel a posadil se); kab gailėsis stojōsi tai ir žō·džāi radō·si ~ jako gailestis stojōsi, tai ir žodžiai radōsi (když se dostavil žal, objevila se i slova k nářku); tokìs mažùkas veršiùkas radō·s ~ takový malý telátek se našel. V dialektu západních Aukštaitů (v okolí Kiduliai) jsem si poznamenala tyto výroky: aš tuojau nubėgau ir parsinešiau; sakau, kad mokais, tai mokykis. Těchto několik příkladů rovněž podporuje naše tvrzení o kořenovém a koncovém přízvukování sloves.

Akut se nejprve změnil v cirkumflex v konjugaci sloves koncového typu, když se přízvuk přesunul z koncovky na kořen, např.: būtáu > bū́tau, augtų́ > augtų¹³ atd. Později se podle tohoto typu zobecnilo také přízvukování druhého typu, tj. kořenového typu. Podle vzoru: aìgtų, bėgtų, būtų, artų, ėstų sėstų, virtų atd. se tedy začalo říkat: ìrtų, rìm tų, skìrtų, skìltų atd. Tak dnes v jihozápadním dzūkijském dialektu zůstal u kondicionálu dvojslabičných sloves pouze jeden typ přízvukování, totiž cirkumflex, avšak s přízvukem na kořeni.

Náš spisovný jazyk při vyrovnávání přízvukování kondicionálu postupoval opačným směrem. Podle kořenového typu se zobecnilo přízvukování koncového typu, takže dnes se všechna slovesa s kořenem s akcentem s počátečním přízvukem přízvukují na kořeni a mají akut.

V tomto dialektu se v kondicionálu některých dvojslabičných sloves s kořenem s akcentem s počátečním přízvukem dlouhá samohláska zkracuje a akut se mění v krátký přízvuk, např.: dzì·kc ~ dygti: dzìktau, dzìktai, dzìktu || dzìkt ~ digtau, digtai, digtu || digt; lū·šč ~ lūžti: lūštau, lūštai, lūštu || lūšt ~ lūžtau, lūžtai, lūžtų || lūžt; plì·šč ~ plyšti: plìštu || plišt; rù·kc ~ rūgti: rùktu || rùkt! ka tù surūk-tai! ~ kéž bys zkysl! (jemně zakleje); slù·kc ~ slūgti: slùktu || slùkt,

¹³ Že se při přesunu přízvuku z koncovky na kořen mění akut v cirkumflex, ukazují také severní aukštaitské dialekty, např.: arkìys > ār.kèlis, ale à·rkl a (stoupá), galvù > gal.va, ale gà·lvo (rod.).

91

trūkė ~ trūkti: trūktu || trūkt, ale: pærplištau, pærplištai, pærplištu || pær-plišt¹⁴ ~ pérplyštau, pérplyštai, pérplyštu || pérplyšt.

Původ metatonie v těchto příkladech lze jen těžko určit. Nejspíše jde o analogii podle budoucího času. Tomu by snad nasvědčoval poslední náš příklad, jehož kořen i přízvukování se zcela shodují s kořenem a přízvukováním budoucího času: pæ’rplišu, pæ’rpliši, pæ’rpliš ~ pérplyšiu, pérplyši, pérplyš. Kromě toho se v tomto dialektu ve 3. osobě kondicionálu mnohem častěji užívají zkrácené tvary: džikt, lūžt, rūkt ~ digt, lūžt, rūgt atd., u nichž se podle obecného pravidla měla po zkrácení kořene uskutečnit metatonie. Později se podle příkladu 3. osoby zkrátily i ostatní tvary a metatonie nastala v celém kondicionálu. Ostatně tyto poslední příklady znovu potvrzují, že metatonie kondicionálu je novým jevem, totiž že je mladší než zkrácení jednoslabičných slov s akcentem s počátečním přízvukem.

Metatonie ve složených slovech

1. Působení metatonie v předponových jménech. Pravidelné působení metatonie lze snáze sledovat u předponových jmen složených z předložky a ohebného slovního druhu jiného než sloveso:

a) ā’pæ- < kolem, api-, api-: api’galvis (část náhubku), api’daira (okruh, louka), api’pietė (polední odpočinek), api’verpinė (hrubá lněná tkanina)..., ale: apigamas (mateřské znaménko), apināstris (náhubek), apivara (šňůrka k uvázání nohavic nebo onucí)..., přídavná jména: api’au kštis ~ apyaukštis, api’ilgis, api’senis, api’storis, api’žalis atd.

b) bė: dúona: beduõnė. (doba, kdy není chléb, chléb dojde) gá’lβos (mn. č.): begalvis, dá’rbas: bedar’bis (ten, kdo nemá práci), pláukus: beplau-kis, kælne’s: bekel’nis..., ale: ká·ulas: beká·ulis, kója: bekó·jis, plúksna, beplúkšnis, žá’ndas: bežá’ndzis atd.

c) nuõ || n’õ: núobraukos, núogrę·bos núosema, núoteka (nevěsta), núota-rascis ~ núotarasistis (podezření, domněnka), núotrauko·s atd.

d) pēr¹⁵. pæ’rauda (řídké místo vzniklé při tkaní), pæ’rsliėkė (při předení vypuštěná tenčí nit), pæ’rstogė (přerušení), perlaidžini’s — pæ’rlaidžini’ (náhradní oj vozu)..., ale: per’nagis (zisk): gæ’ras pær’nagis bus; pēr’pete’s (část oděvu od límce po rukáv), pēr’pietė (čas kolem poledne): ar pār’gena pēr’pietė·s?; pēr’takis (místo, kudy všichni chodí): pasordžino· medė·li· an to·kō· pēr’tako· neau·ks; pēr·se·ja (objížďka vzniklá při setí): pį·lno’s ā·vižo’s pēr·se·ju pridarīta; pēr·vagis (objížďka vzniklá při orbě) atd. metatonii nemají. Těžko říci, proč mají poslední příklady cirkumflexový přízvuk. Vždyť jsou starší než první příklady. Snad proto, že první jsou spíše dějového původu, a proto má jejich předpona stejný přízvuk jako u sloves, a

14 Je pravda, že velmi často lze ve všech osobách slyšet výslovnost s krátkým „i“ (srov. „plyšti“).

15 Předpona „per“ má u sloves a slovesných podstatných jmen vždy, stejně jako v lk, cirkumflexový přízvuk.

92

u druhých, které jsou substantivního původu, je již více patrný předložkový charakter, proto je zde také přízvuk předložkový. Je však vidět, že metatonie v posledních příkladech je pozůstatkem dávných dob.

e) pó-, pa: pó·ažis ~ požezis, pó·ažari ~ požezė, pó·dukre, pó·sunis, pó-gro·žis (obdivování, předvádění se a pozorování druhých), pó·žmo·nis (společenské setkání, návštěva), přídavná jména: pó·aukštis ~ požaukštis, pó·ilgis, pó·mažis, pó·trumpis atd.

Podstatná jména s předponou „pa“ mají téměř vždy metatonii: dan·gu (sg. ak.): padánge·s, gá·lvą ~ galvą: pagal·ve· (individuální daň, menší rodinná daň), juósta: pajuóste· (zástěra), ká·lnas: pakal·ne·, kam·pas: pa-kámpe·s, kran·tas: pakrá·nte·, vá·ndeni·: pavañ·dene·s (když hodně prší nebo na jaře taje sníh): pava·saro· pavañ·dene·s prasidė·s nemážne·s išvažiuoc ~ pavasario pavañdenės prasidės, nemažnės išvažiuoti atd. Příslovce tohoto typu mají rovněž metatonii: sá·ule·: pasaul·ui (odvrácený od slunce), vá·ndeni· (ak.): pavañ·denui, vé·jas: pavé·ji || pavé·jui atd. Máme však také příklady bez metatonie: bá·ržas: pabá·ržis (taková houba), gú·rblė: pa-gú·rklė (ak.), ká·usas: paká·usis, lá·ngas: palá·nge·, stó·gas: pastó·ge·, sá·rmas: pasá·rme·s, í·gas: paí·lgis (bochník), í·gas: paí·lgas (příd. jm.).

f) priè: priegalvi ~ priegalvį, prieva karis, priemo·lė ~ priemolė (země s jílem): priemo·lė·s labaĩ. indžústa; príetema (podvečer), príekurtė· (trochu nedoslýchavá), príekušlis (napůl slepý).

g) prieš: priešakis, priešgina ~ priešgina, priešpie·čiai ~ priešpiečiai, prieš-pusri·čiai ~ priešpusryčiai atd.

h) pró·, pra: pró·švaistė·, pró·tarpis, pró·me·c·om (jen letmo pohled): aš cik pró·me·c·om pažurė·jau ~ aš tik prōmečiom pažiūrėjau; ke·ršas: praker·šum, ale: praká·ulis, praskiep as, prapiestis ~ prapiestis atd. jsou bez metatonie.

i) su: sú·temo·s, sú·taupo·s, sú·rausvis (načervenalý), sú·pilkis, sú·partas (tkaný pruhovaný, tj. se vzorem rybí kosti), sú·žalis (nazelenalý), ale: sugrážtai ~ sugrąžtai (vrtačky), suβ·ertuβe·s atd.

j) su < san-: sú·malinus má·la; sú·naru skau·da ~ sąnarius skauda; sú-sma uga, sú·βaro·s (navlékačky), sú·βe·la (zamotané vlasy) atd.

k) užuo, už: užúogana, užúomarša, užúoβarta (tvrdohlavec) … Někdy také předpona už získává prodlouženou samohlásku a cirkumflexový přízvuk (srov. předponu su): u·škuri·s — u·škuri· ~ užkurys — užkuri.

l) ant, in: án·tjuoscis ~ ántjuostis (opasek), án·tkešenis, án·tβo·že· atd. iñ·kilas, iñ·klornis, iñ·mgis, iñ·pilas, iñ·žaginis; tá·u rai·ka gė·ro· in·žagino· (dobré pruty). Zdá se, že tyto dvě předložky metatonii nikdy nemají.

2. Působení metatonie ve dvoukmenových jmenných slovech. Ve dvoukmenových jmenných slovech je ještě obtížnější určit zákonitosti působení metatonie než u předponových slov, např.:

a) buožgal·vis (pulčík), ale: rugapjú·te·, o·škraiv·lne·: ví·lno· su o·škraiv·lni ~ vlna s kozí vlnou (hrubá);

b) gi·vaplaũ·kei, žalavař·ne· (takový pták), graitadár·be·, kraivagal·vis atd., ale: raudongúrklis (takový pták), ilgavé·ide· (změkčená svině), bal-

93

taplū'ksnis, baltasėdis, ilgakõjis, ilgavãrpis, kraivabõrnis, kietasprāndis, kietašĩrdzis, labanãuda;

c) baltmar̃gis, mė'liñdrėžis, raudonmar̃gis, žalmãrgis a tak dále.

d) devi'ngalvis || devingal.vis, šimtadařbis, ale: devi'nšārdė: || devinšārdė: ~ devynsėrdė (taková květina, Dianthus barbatus), devi'nšārvė: || devinšā'rvė: (totéž);

e) apsmuk.takel.nis, ale: išverstagė'rklis (křikloun), varvanó'sis a tak dále.

Z uvedených příkladů je patrné, že v dvousložkových složených slovech nelze určit pravidelné působení metatonie, protože slova stejné stavby někdy metatonii mají a jindy ji nemají. Kromě toho lze pozorovat, že příkladů s metatonií máme méně než příkladů bez metatonie. Příklady s metatonií se zdají být starší. Lze také pozorovat, že přízvuková intonace prvního členu složeného slova, je-li přízvučný, zůstává vždy zachována, zatímco intonace druhého členu, je-li přízvučný, někdy zůstává zachována a jindy se mění z akutu na cirkumflex. Cirkumflexová intonace zůstává téměř vždy zachována.

Jiné je to u takzvaných předponových substantiv a adjektiv. Zde působení metatonie podléhá určitým zákonitostem, které lze formulovat takto:

1. Předložky nuo, prie, prieš mají při užití jako předpony, pokud na ně připadá přízvuk, vždy metatonii¹⁶.

2. Předložková předpona per má u sloves a dějových podstatných jmen metatonii, u jmenných podstatných jmen ji nemá.

3. Předložkové předpony po, pro mají metatonii, připadá-li přízvuk na ně; nejsou-li přízvučné, zkracují se na pa-, pra-, a tehdy může mít přízvučný člen metatonii, ale může být i bez metatonie.

4. Podstatná jména a adjektiva s předložkovou předponou be mohou mít v kořeni metatonii, ale mohou ji také postrádat. Samotná předpona obvykle přízvuk nepřebírá.

5. Předložka apė se jako předpona neužívá; zastupuje ap-, api-, apy-. Předpona apy- má vždy akutovou intonaci. Může být pouze přízvučná. Předpona api- se rovněž vyskytuje pouze přízvučná, s krátkou intonací.

6. Předložkové předpony su-, už- při užití s podstatnými jmény a adjektivy někdy dostávají prodloužený vokalický stupeň a tehdy mají akutovou intonaci.

7. Metatonie u předložkových předpon ant-, in- nebyla zaznamenána.

8. Konečně je třeba říci, že působení metatonie je u předponových substantiv a adjektiv ustálenější než u dvousložkových složených slov. U posledně jmenovaných totiž není dosud plně ustálen ani samotný slovotvorný proces.

9. Lze dodat, že v systému sloves je působení metatonie nejen mnohem šířeji uplatnitelné, ale také mnohem ustálenější než v systému substantiv a adjektiv.

10. Je třeba také poznamenat, že působení metatonie, stejně jako jiných fonetických zákonitostí, není neměnné. Jinými slovy, ne všechny metatonické jevy jsou stejně odolné. Méně obecné jevy, jak již bylo zmíněno v samotném článku, zanikají, například u některých příslovcí a některých méně častých

16 Metatonie se zde chápe ve smyslu současného jazyka, nikoli historicky.

94

Dvojí přízvukování sloves, které starší generace ještě užívá, mladší už nezná. Obecnější jevy metatonie (například přízvukování některých slovesných kategorií) však nabývají stále širšího zobecnění a stávají se novým prostředkem tvoření slov.

ZMĚNA PŘÍZVUKU A INTONACE NEBOLI METATONIE V JIHOVÝCHODNÍM NÁŘEČÍ DZUKŮ

Е. В. МИКАЛАУСКАЙТЕ

Resumé

Metatonie je v litevštině velmi starobylým jevem, projevuje se však i v současnosti.

Tento článek se zabývá působením metatonie v jednom z nářečí jihozápadních dzuků. Protože toto nářečí sousedí s jižním nářečím západního dialektu aukštaitů, které se stalo základem litevského spisovného jazyka, lze se o tuto studii opírat také při určování některých metatonických jevů ve spisovné litevštině.

Autorka rozděluje všechny metatonické jevy do dvou hlavních skupin: na čistě fonetické jevy a jevy slovotvorné. Zvláštní pozornost věnuje těm druhým: ukazuje, jak se metatonie projevuje u jmen a sloves. Z článku vyplývá, že při vytváření nových kategorií a významů se metatonie u sloves uplatňuje mnohem více než u jmen.

Při zkoumání čistě fonetických jevů metatonie byl určen původ metatonie v tvarech budoucího času a konjunktivu. V konjunktivu vznikla metatonie v důsledku smíšení baritónního a oxytonního typu slovesného přízvuku.

Autorka dále dochází k závěru, že v oblasti složených slov se projevy metatonie dosud plně neustálily.

Nakonec se dochází k závěru, že ne všechny jevy metatonie jsou stejně ustálené. Méně obecné a méně časté jevy metatonie zanikají, zatímco obecnější, rozšířenější jevy se zobecňují a stávají se ustáleným slovotvorným prostředkem.