LIETUVIŲ KALBOS LEKSIKOS RAIDA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SIMONAS DAUKANTAS – PRŮKOPNÍK LITEVSKÉ GRAMATICKÉ TERMINOLOGIE

A. BALASAITIS

Įvairiapusiška veikla Simonas Daukantas (1793–1864) yra nusipelnęs vieno iš žymiausių XIX a. pirmosios pusės lietuvių švietėjų vardą. Iki šiol lietuvių literatūros ir istorijos veikaluose nušviečiami ir akcentuojami jo nuopelnai istorijos, literatūros ir tautosakos srityse. Ne mažiau reikšmingi S. Daukanto darbai lietuvių kalbotyroje kol kas mažai tenagrinėti. Šiame straipsnyje apžvelgsime S. Daukanto pastangas kurti lietuvišką gramatikos terminiją.

Vědeckou a osvětovou činnost zahájil S. Daukantas již během studií na Vilniuské univerzitě. Uvědomělí litevští studenti na počátku XIX. století přemýšleli o litevských středních školách a litevských učebnicích, o vzdělávání lidu v mateřském jazyce. Budoucí vědec, ovlivněný populárními myšlenkami lidového vzdělávání a vytváření národní kultury, považoval za jeden z cílů své činnosti přípravu osvětové literatury dostupné lidu a litevských učebnic¹. Dokládají to S. Daukantem vydané překladové i původní knížky o včelách, ohni, zahradách, pěstování pícnin, chmele, tabáku aj. S. Daukantas připravoval také učebnice pro budoucí litevské školy. Vydal latinskou gramatiku „Prasmą lotynų kalbos“ (1837)², čítanku se slovníčkem „Epitome historiae sacrae“ (1838) a litevskou abecední učebnici „Abėcėlę lietuvių kalnėnų ir žemaičių kalbos“ (1842)³. Kromě toho se dochoval rukopis rozsáhlého polsko-litevského slovníku, který sestavil, počátek litevsko-latinského slovníku a další lexikografický materiál⁴. Na základě gramatiky a abecední učebnice charakterizujeme zásluhy S. Daukantase o utváření litevské gramatické terminologie.

Nejprve několik slov o „Prasmě lotynų kalbos“. Z názvu se zdá, že tato knížka o 129 stranách⁵ pojednává pouze o gramatice latinského jazyka. Její autor však poté, co čtenáře stručně seznámil s hláskoslovím latinského jazyka a slovními druhy, před výkladem o podstatném jménu v poznámce takto zdůvodňuje výběr lát-

¹ Žr. Lietuvių literatūros istorija, I (red. K. Korsakas), Vilnius, 1957, p. 478.

² Prasmą lotinų kalbos paraszė K. W. Myle. Petrapilis, 1837; dále „Prasma“.

³ Abečelą lijtuwių-kalnėnių ir žiamajtių kalbos..., Petropilė, 1842; dále „Abėcėlė“.

⁴ Žr. J. Kruopas, S. Daukanto leksikografiniai darbai, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, IV, Vilnius, 1961, p. 301–317.

V číslování stran „Prasmy“ došlo k chybě: místo strany 121 je vytištěna strana 112 a dále opět v pořadí 113 atd. Číslování končí stranou 120. „Prasma“ je tedy ve skutečnosti kniha o 129 stranách.⁵

203

návrh v učebnici: „...abych co nejvíce usnadnil výklad latinského jazyka, vyložím nejprve skloňování, neboli deklinace, žemaitského jazyka, neboť každému je mnohem snazší učit se cizímu jazyku, zná-li všechny možnosti svého vlastního; může totiž oba jazyky vzájemně porovnávat a vidět, v čem se jeden od druhého liší“⁶. V souladu s touto zásadou S. Daukantas podrobně popisuje skloňování podstatných jmen a časování sloves ve své rodné západní žemaitské nářeční podobě a věnuje tomu téměř polovinu celé učebnice: z jejích 129 stran připadá na výklad litevského jazyka v „Prasmě“ 53 stran. Kromě toho při objasňování hláskové soustavy latiny ji srovnává s hláskami žemaitského nářečí. V oddílu o třídách a časování latinských sloves v poznámce o dvou stranách vysvětluje sémantické rozdíly mezi litevskými slovesy a rozmanitost jejich časů⁷. „Prasma“ je tedy také stručnou učebnicí litevského jazyka, v níž byly poprvé v litevštině vyloženy hlavní otázky morfologie litevského jazyka (autorova rodného západního žemaitského nářečí) a vytvořeny litevské gramatické termíny.

Do té doby byly gramatiky litevského jazyka psány latinsky nebo německy a používaly se v nich latinské termíny. Pravda, nesmělé pokusy o tvorbu litevských gramatických termínů se objevily již před „Prasmou“ S. Daukantase. Několik pojmů spojených se čtením a psaním pojmenoval litevsky K. Nezabitauskis ve své slabikářové učebnici „Naujas mokslas skaitymo“ (1824)⁸, a sice: skaitytinės „písmena“, balsinės neboli balsininkės „samohlásky“, dvibalsinės „dvojhlásky“, pusbalsinės „souhlásky“. Překladové ekvivalenty některých polských termínů uvedl v závorkách také K. Kasakauskis v polsky psané gramatice litevského jazyka „Kalbrėda liežuvio žemaitiško“ (1832)⁹. K. Kasakauskis nerespektoval zvláštnosti litevského slovotvorného systému a termíny otrocky překládal z polštiny. Většina jeho překladových neologismů je nepodařená, například: patbalsės (: samogłoski) „samohlásky“, skaitlius daug ingas (:liczba mnoga) „množné číslo“, susmulkintiniai vardai (:zdrobniale imiona) „zdrobnělá podstatná jména“, žingsniai (:stopnie) „stupně“, daiktininkas (: rzeczownik) „podstatné jméno“, pripultininkas (: przymiotnik) „přídavné jméno“, praštuktojis (: wykrzyknik) „citoslovce“, žodis (: verbum, słowo) „sloveso“ atd. Jen několik jeho překladů se ujalo a používá se dodnes: balsės, dvibalsės, aukštesnis || aukščiausiasis (laipsnis), sudėtiniai žodžiai.

S. Daukantas, který své učebnice určil pro budoucí litevskou školu, chtěl ve slabikáři i gramatice pojmenovat litevsky všechny probírané gramatické pojmy a tím také ukázat, že i v litevštině lze psát odborná díla. K tomu bylo třeba vytvořit řadu neologismů. V „Prasmě“ se užívá jen několik termínů vytvořených či užívaných jinými autory (např.: balsės, aukštesnysis || aukščiausiasis (laipsnis), laikas, sudėtinis (įvardis), v „Abėcėlė“ také dvibalsės), zatímco všechny ostatní termíny v „Prasmě“ a „Abėcėlė“ (celkem asi 150) vytvořil sám S. Daukantas.

⁶ Viz „Prasma“, s. 11. Citace a termíny se pro pohodlí zapisují současným pravopisem. Fonetičtí nářeční prvky byly převedeny do spisovné podoby.

⁷ Ve snaze ukázat „šíři a jasnost žemaitského jazyka“ zahrnul S. Daukantas do paradigmatu místy také nepoužívané tvary časů: būsiu esęs, būčiau esęs, kauzativní slovesa būdinti (būti), braukinti (braukti) a další.

⁸ Naujas mokslas skaytima diel mažų waykų Žemajcziu yr Lietuvos… par Kajetona Niezabitawski, Vilnuje, 1824.

⁹ Gramatika języka litewskiego Kalbrieda leżuwio żiamaytiszko przez K. Kossakowskiego, Wilno, 1832.

204

Termíny z „Prasmy“ jsou uspořádány tematicky, přičemž základem jsou latinské termíny. Čísla označují stránky, na nichž se vyskytují.

Grammatica – nauka o jazyce neboli grammatika 7,44,113 || pras ma 1.

Litera – souhláska / písmeno 12,74,112 || souhláska / písmeno 3, 5, 6, 7,24; vocales – samohlásky: krátké a dlouhé 4; consonantes – souhlásky 4: labiales – retové 5, dentales – zubní 5, gutturales – hrdelní 5, liquidae – znělé 5, mutae – neznělé 5; diphthongi – dvojhlásky, neboli dvojzvuky 4; syllaba – slabika¹⁰ 6,38,43,63.

Augmentum – přírůstek 50,52,87 || přírůstek 48,61,85; terminatio – zakončení 114; composita – složeniny 9 || složená slova 115: simplicia – jednoduchá 9, primitiva – prvotní 9, pirtmutiniai 112, derivativa – odvozená 9.

Partes orationis – slovní druhy 7: flexibiles – ohebné 7, inflexibiles – neohebné 7.

Nomina – jména 7; verba – slovesa 7; particulae – částice 7; nomen substantivum – podstatné jméno 9: proprium – vlastní jméno 9, appellativum – obecné jméno 9, neboli visuomenis 9, commune – společné jméno 9; nomen adjectivum – jméno přídavné 8, neboli přídavné jméno 8,16,33,38 || būdrod is 36,37: přídavná jména mužského || ženského || středního rodu 33, „přídavná jména mužského, ženského a středního rodu“; adjectiva numeralia – číselná přídavná jména 39 „číslovky“: cardinalia – základní 39, ordinalia – řadová 40, distributiva – podílná 40, adverbia numeralia – číselná příslovce 40.

Pronomen – zájmeno 8: pronomina indefinita – obecná zájmena 20, definita – určitá 21 „zájmenná přídavná jména“, personalia – osobní 42, simplicia – jednoduchá 42, composita – složená 42.

Verbum – sloveso 8: verba inchoativa – počáteční slovesa 8,113, frequentativa – opakovací 8,113, impersonalia – neosobní 119, activa – činná 45, passiva – trpná, atkalia 45, deponens – činné-trpné 45, verbum substantivum – pomocné sloveso 47, pašalpinis 95, pašelpinis 114, participium – slovesné přídavné jméno 8,60, participia activa – činná příčestí 73, passiva – trpná 81, irregularia – nepravidelná 113.

Adverbium – příslovce 8,117.

Praepositio – předložka 12,116 || první třídění 8: praepositiones – oddělitelné předložky 112, oddělitelné předpony 113, praefixae – neoddělitelné předložky 112, neoddělitelné předpony 116; praefixae verborum – předpony 20.

Conjunctio – spojka 8 || spojovací výraz 113: copulativae – slučovací 113, disjunctivae – rozlučovací 114, conditionales – podmiňovací 114, adversativae – odporovací 114, concessivae – přípustkové 114, causativae – příčinné 114, conclusivae – závěrové 114, ordinativae – pořadové.

Interjectio – citoslovce, anebo povzdech 9; vzdychání, anebo zvolání || citoslovné zvolání 114. Subjectum – činitel 45.

Numerus – číslo, anebo počet 10: singularis – jednotné číslo 10, jednočíslo 14,24,43, pluralis – množné číslo 10, mnohačíslo 14,24,43, dualis – dvojné číslo 14.

Genus – rod 9: masculinum – mužský 9, femininum – ženský 9, neutrum – střední 9.

Declinatio – skloňování 9 || skloňovací vzor 12 || skloňování 12; casus – pád 9: nominativus – kdo-pád 10, genetivus – koho-pád 10 – dativus – komu-pád 10, accusativus – koho-pád 10, vocativus – oslovovací pád 10, localis – místní pád 11; casus recti – přímé pády 11.

Gradatio – stupňování 38; gradus – stupeň 39 || stupnice 112: positivus – pozitiv 38, comparativus – komparativ 38, superlativus – superlativ 38, nejvyšší stupeň 38.

Tempus – čas 51: praesens – přítomný čas 51, imperfectum – minulý čas 51, imperfectum consuetudinis – habituální minulý čas 53, perfectum – předminulý čas 53, plusquamperfectum – dávno minulý čas

¹⁰ Na s. 3 „Prasmos“ se jednou objevuje také forma balsinys (nominativ plurálu).

¹¹ Na s. 38 je tento termín jednou použit s prohozenými složkami – rodveikvardžiai.

¹² Na s. 8 je jednou použita forma prievardė.

¹³ V „Prasmoje“ se jednotlivé pády nezřídka označují také čísly, např.: 4. pád, 1. pád apod.

205

53, nezbytně předminulý 59, futurum — budoucí 59, futurum exactum — budoucí dokonavý 61, budoucí 67, praeterita composita — předminulé časy složené 85.

Conjugatio — laikuosena¹⁴ 46,47,112 || laikuotinė 62,82 || jungtinė 119: conjugatio parisyllabica — laikuotinė lygbalsūninė 62, imparisyllabica — nelygbalsinė 82,77; persona — asaba 45.

Modus — dingstė 57,69,73,75,81 || dingsis 45,51,63 || dėsmė 45: infinitivus — abelinė 61, indicativus — reiškinė 46,63, reiškiančioje 51,75, conjunctivus — linkėtinė 46,69 || linkinčioje 57, imperativus — liepiantinė 46 || liepiančioje 61,73,81.

Actio indeterminata — veikimas abelnas 48: continua — tuoįtipminis 48, perfecta — tobulas 48, determinata — paženklintas 48.

Termíny „Abėcėlės“ uvádíme rovněž tematicky. Čísla označují stránky, na nichž se používají.

Rodbalsės 7 „písmena“: stambiosios 7 „velká“, smulkiosios 7 „malá“; balsės 2; gret-balsės, nebo glaudbalsės 5 „souhlásky“; dvibalsės 3: tikrosios, netikrosios 3; tribalsės 3; rodbalsės dantinės || lūpinės || nosinės || liežuvinės 5; pusnosinės 5; drika 12 „slabika“; praeju­sis (laikas) 5 „minulý (čas)“; třetí asaba 5 „třetí osoba“.

Rašto ženklai 7 „rozlišovací znaménka“: il­sis „čárka“, ilsūnas „středník“, dvispuogis „dvojtečka“, spuogis „tečka“, bohužel „vykřičník“, klaustinis „otazník“, svetžodis „uvozovky“, raukys 8 „apostrof“.

Kdy S. Daukantas tvořil litevské termíny? Je pochopitelné, že tradiční latinská gramatická terminologie a národní terminologie, která se v té době utvářela v polské a německé jazykovědě, na něj musely mít vliv. Proto i S. Daukantas při vytváření litevských ekvivalentů často překládal z jiných jazyků. Část termínů v „Prasmoje“ je přeložena z latiny, např.: kalbos dalys (: partes orationis), vardai (: nominal), būdvardžiai lykiniai (: adjectiva numeralia) „číslovky“, pamaininiai (: cardinalia) „základní číslovky“, veikiniai, veiktiniai (: activa), lankuosena, lankuotiné (: declinatio), laipsnis (: gradus), laip­tosena (: gradatio), liepiantinė, liepiančioje dingstė (: modus imperativus), sklidžiosios (: liquidae), veikimas tobulas (: actio perfecta) a další.

Některé termíny byly přeloženy z němčiny: kalbos mokslas (: Sprachlehre), kaslinkis (: Werfall), kienolinkis (: Wesfall), kamlinkis (: Wemfall).

Polské gramatické termíny mohly ovlivnit tvorbu těchto termínů: laikuosena, laikuotinė (: czasowanie) „časování“, svetžodis (: cudzysłów) „uvozovky“, rašto ženklai (: znaki pisarskie) „interpunkční znaménka“.

Kromě uvedených kalků jsou většinou termíny S. Daukantase samostatnými popisnými neologismy, vytvořenými na základě významu nebo funkcí daného pojmu. Autor věnoval své učebnice litevské škole a snažil se, aby slovotvorné složky nových termínů vyjadřovaly obsah zvláštního lingvistického pojmu, např.: daiktavardis (název věci), būdvardis (název způsobu), rodbalsė (znak označující hlásku), veikrodis (slovo označující děj či činnost), pryvardeš (slovo stojící před jménem, tj. substantivem), veikrodvardis (jméno označující děj), veikro­daiškis (slovo vysvětlující veikrodis), veikėjas (ten, kdo jedná).

Mnohé termíny, které S. Daukantas používal, jsou slova z hovorového jazyka, nejčastěji z jeho rodného nářečí, přizpůsobená k vyjadřování speciálních pojmů. Takto utvořené

¹⁴ Vedle termínu laikuosenos, používaného v celé „Prasmoje“, a slovesa laikuojas (orig. laikousina, laikouies) je na s. 45 jednou zapsána také podoba laikausina. Tento termín uvádí s příponou -ausena pouze P. Skardžius ve svém díle „Žodžių daryboje“ (s. 593), přičemž měla být uvedena podoba laikuoseną, užívaná v celé učebnici.

206

tyto termíny: čas, drika „slabika“, baigimas „koncovka“, ištisiniai (žodžiai), pašalpos „pomocná slova“, antaugas „přípona“, dejavimas, arba ačiavimas „citoslovce“, dingstis „způsob“, atentis laikas „budoucí“, prydurai „praefixae verborum“, vientinys (lytis) „jednotné číslo“, keimarinis (lytis) „dvojné číslo“ atd. Názvy druhů hlásek jsou rovněž přídavná jména z hovorového jazyka: retové || zubní || hrdelní || chraplavé || nosové (znělé). Slova z hovorového jazyka S. Daukantas přizpůsobil také k označení těchto druhových pojmů: plnovýznamová slova, vlastní jméno, určité (zájmeno) „definita“, plná (zájmena) „simplicia“, velká || malá (písmena) „písmena“, souvislé jednání „actio continua“.

S. Daukantas při tvoření termínů obecně využíval také slovotvorných možností slov svého nářečí. Příponu -sena, charakteristickou pro Žemajty a mající stejný význam jako -imas (srov. krioksena „burácení, křik“, lėksena „let, prudký běh“, sėsena „setí“), používal i v termínech, např.: lankuosena „skloňování“, laiptosena „stupňování“, laikuosena „časování“. S touto příponou S. Daukantas vytvořil také další neologismy, např.: aukau­sena „obětování“, griesena „loupení“, kariausena, jaunikau­sena, mergusena atd.

Jak vyplývá z uvedeného seznamu termínů, S. Daukantas se snažil vytvořit ryze litevskou gramatickou terminologii. Dokonce i samotný termín gramatika označil litevským slovem prasmą¹⁵, které v jiných spisech používal ve významu „porozumění“, např.: „Ženy předly, tkaly a barvily svá plátna a sukna různými barvami, aniž je tomu kdokoli učil, svým vlastním porozuměním. Na housle neboli skripky hrály rovněž z vlastního porozumění.¹⁶

Namísto tehdy i později užívané překladové přívlastkové konstrukce litevský jazyk, litevská řeč¹⁷ používal S. Daukantas k tomuto účelu nejčastěji příznačný genitiv, např.: Gramatika latinského jazyka, „abych latinský jazyk co nejlépe objasnil, nejprve vyložím skloňování žemajtského jazyka“ apod.

Čistotu a litevskost gramatické terminologie S. Daukantase dokládá také to, že se vyhýbal cizím slovům; pokud je užíval, pak jen těm, která zdomácněla v hovorovém jazyce a pro něž buď nevymyslel litevský ekvivalent, nebo je snad považoval za vlastní či obecně užívaná slova. Z cizích slov užívaných v hovorovém jazyce jich pro gramatické termíny použil jen několik, např.: neurčitá (zájmena) „indefinita“, osoba „persona“, neosobní „impersonale“, neurčitý (způsob) „infinitivus“, (jednání) neurčité „actio indeterminata“.

¹⁵ Ve vydání S. Daukantase „Būdė“ z roku 1935 považuje redaktor toto slovo za mužského rodu a píše „savo prasmų“. Stalo se tak patrně proto, že koncovky instrumentálu o-kmenových i a-kmenových podstatných jmen píše S. Daukantas stejně (protože se v jeho nářečí stejně i vyslovují), např.: vaiszino keptą mesą, duoną juodą ir prastą mint, jauną budams, to tarpop apod. V rukopisném materiálu pro slovník uvedl S. Daukantas také nominativní podobu tohoto slova prasma – názor, ingenium. Ženský rod tohoto slova by dokládalo i odvozené podstatné jméno prasmėna, např.: Tak jsem podle svého názoru vždy řekl, co bylo možné říci o mladých rostlinách (Pamokslai apie sodnus, 1849, s. 26).

¹⁶ Žr. S. Daukantas, Rinktiniai raštai, 1955, p. 205. I. Simonaitytės raštuose žodis prasma vartojamas „išmislo, išmonės“ reikšme, pvz.: „Čia jau nei tikėti, nei įsivaizduoti; aišku, kad tai ne o, o vienos Eitmes prasma ir darbas. Ir sakyk tu viens žmogau, prie kokių minčių pereinama“ (I. Simonaitytė, Raštai, t. 1, Vilnius, 1957, p. 401).

¹⁷ Pvz.: K. Kasakauskio „Kalbrėda liežuvio žemaitiško“ (1832), S. Stanevičiaus „Trumpas pamokymas kalbos lietuviškos arba žemaitiškos“ (1829), J. Juškos „Kalbos lietuviško liežuvio“ (1861) ir kt.

207

Vidíme, že S. Daukantas zvolil správnou cestu při tvoření termínů: při tvorbě neologismů vycházel především ze slovotvorby lidového hovorového jazyka. Proto jsou jeho termíny srozumitelnější a plynulejší než otrocké překlady K. Kasakauskise. S. Daukantase je tedy třeba považovat za vědomého a správně uvažujícího průkopníka tvoření termínů v litevské gramatické terminologii. Za vlády buržoazie v Litvě nebyl jazykový odkaz S. Daukantase zkoumán a patrně proto byl za prvního tvůrce litevské jazykovědné terminologie mylně považován A. Baranauskas¹⁸. Zohledníme-li jazykovědná díla S. Daukantase, je třeba posunout počátky litevské lingvistické terminologie z konce 19. století do dřívější doby, konkrétně do čtvrtého desetiletí 19. století.

Nepříznivé podmínky politického a kulturního života však zabránily tomu, aby S. Daukantova „Prasma“ sehrála svou úlohu. Litevské školy, pro něž byla určena, nebyly v 19. století zřízeny. Termíny z „Prasmy“ se proto nemohly rozšířit, protože se nepoužívala jako učebnice a upadla v zapomnění. Výuka některých předmětů v litevštině, včetně kurzu litevského jazyka, začala až o 30 let později (roku 1867), a to pouze v kněžském semináři v Kaunasu; jeho vyučující A. Baranauskas a K. Jaunius začali vytvářet vlastní litevské lingvistické termíny, přičemž vycházeli z gramatik A. Schleichera či F. Kuršaitise a ze S. Daukantovy „Prasmy“ převzali jen několik dobře utvořených výrazů. Tato kniha, učebnice latiny, byla tehdy již obtížně dostupná kvůli malému počtu výtisků a zejména kvůli své nářeční podobě. Na konci 19. století, kdy se litevský spisovný jazyk utvářel na základě západní aukštaitštiny, již „Prasma“ nebyla vhodná ani jako učebnice litevštiny.

Jaké jsou zásluhy S. Daukantase o litevskou lingvistickou terminologii? Především jeho vědomé úsilí psát litevsky, jež se stalo příkladem pro pozdější autory jazykovědných prací. Část termínů S. Daukantase připadala přijatelná i dalším autorům litevských gramatik. Stejné nebo jen mírně upravené termíny z „Prasmy“ a „Abėcėlė“ užíval také J. Juška v dílech „Kalbose lietuviško liežuvio“ (1861) a „Lietuviškoje kalbrėdėje“ (1862): neurčitý || rozkazovací || žádací || oznamovací způsob, střídání hlásek, osoba, budoucí || budoucí čas, podstatné jméno, znělé, časování, sklon, rod, konec, písmeno, jednoslabičný; M. Miežinis v „Lietuviškoje gramatikoje“ (1886): neurčitý || rozkazovací || žádací || oznamovací způsob, osoba, přídavné jméno, dvojhláska, odvozenina, kombinace, tázací, časování, skloňování, sklon, předložky; a K. Jaunius v „Lietuviškame kalbomokslyje“: přípona, neboli předpona, přídavné jméno, přítomný || minulý čas, spojka, skloňování „skloňování“, činitel. Ne všechny tyto termíny se však vžily a přešly do užívání spisovného jazyka, protože jazykovědné práce S. Daukantase i pozdějších autorů tehdy nemohly být široce známy ani používány jako učebnice.

Z termínů vytvořených nebo užívaných S. Daukantasem se v pozdější době užívaly a vžily tyto: podstatné jméno, přídavné jméno, krátké samohlásky (u S. Daukantase krátké samohlás-

¹⁸ Viz Lietuviškoji enciklopedija, sv. II, sl. 1181, kde se píše: „On (A. Baranauskas. — A.B.) je prvním tvůrcem litevské gramatické terminologie, stará gramatická díla jsou psána latinsky a německy. Jeho termíny balsis, liemuo, būdvardis, skaityvardis, sakinys, rašyba, tarmė... se ihned všeobecně vžily“. Vidíme, že toto tvrzení neodpovídá historickým skutečnostem. Navíc ne všechny zde uvedené termíny jsou dílem A. Baranauskase. Již S. Daukantas užíval výrazy balsė, būdvardis. V šestém svazku „Lietuviškosios enciklopedijos“, který pojednává o S. Daukantasovi, se naproti tomu jeho „Prasma“ podrobněji neprobírá a o termínech se nehovoří (viz sl. 144–145).

208

sés), nejvyšší stupeň, zubové || retné || nosové (souhlásky), slovní druhy, složená slova, složené časy, mužský || ženský (rod). Tyto základní gramatické termíny, které S. Daukantas vytvořil za nepříznivých podmínek pro rozvoj litevské národní kultury, představují část jeho přínosu litevské odborné terminologii (ujalo se i více jeho novotvarů z historie a etnografie) a formování spisovného jazyka obecně.

SIMONAS DAUKANTAS — ZAKLADATEL LITEVSKÉ GRAMATICKÉ TERMINOLOGIE

A. BALAŠAITIS

Resumé

Simonas Daukantas (1793—1864) byl jedním z významných litevských osvícenců a učenců první poloviny XIX. století. Napsal řadu populárních prací z oblasti litevských dějin a etnografie. V období probouzení národního sebeuvědomění litevského národa sehrála díla S. Daukantase napsaná v mateřském jazyce velmi pozitivní roli. Zasloužil se také o lingvistiku a pedagogiku: sestavoval slovníky a jako první vydal v litevštině gramatiku latinského jazyka „Prasma lotynu kalbos“ (1837).

Pozornost si zaslouží jedna z oblastí činnosti S. Daukantase — jeho tvoření slov. Aby totiž bylo možné psát učebnice v litevštině, bylo třeba vytvořit odbornou terminologii, neboť všechny litevské gramatiky vydané do té doby byly napsány latinsky nebo německy. V uvedené latinské gramatice a slabikáři „Abėcėlė“ (1842) vytvořil S. Daukantas přibližně 150 litevských lingvistických termínů. Mnohé z nich byly zdařilé a užívali je i další autoři litevských gramatik (I. Juška, K. Jaunius); výrazy jako daiktavardis „podstatné jméno“, būdvardis „přídavné jméno“, laipsnis „stupeň srovnávání“, kalbos dalys „slovní druhy“, sudurtiniai žodžiai „složená slova“, trumpieji balsiai „krátké samohlásky“ a další, pevně zakotvily v litevském spisovném jazyce a užívají se dodnes. Počátky litevské lingvistické terminologie je proto třeba klást do první poloviny XIX. století, za jejího zakladatele považovat S. Daukantase, a nikoli A. Baranauskase (1835—1902), jak se činilo dosud.

14. Užsak. Nr. 174