BALTŲ KALBŲ VEIKSMAŽODŽIO TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

RECENZE

J. Kazlauskas, Historická gramatika litevského jazyka (přízvuk, podstatné jméno, sloveso), Vilnius, 1968, 414 s.

Každý jazyk má delší či kratší historii, v níž se do značné míry odráží také historie celého národa. Cestu, kterou jazyk prošel, odhaluje poznání původu a vývoje slov a gramatických tvarů. Mít etymologický slovník mateřského jazyka a historickou gramatiku je proto jedním z nejdůležitějších úkolů lingvistů každého národa. Tato zásadní díla však nelze vytvořit bez rozsáhlého faktografického materiálu ze starých písemných pramenů a současných nářečí, bez četných detailních přípravných výzkumů a bez vědců s vysokou kvalifikací a širokým lingvistickým rozhledem. Z těchto a dalších důvodů má dnes napsané etymologické slovníky a historické gramatiky poměrně málo jazyků.

Litevština svou archaičností a bohatostí přitahovala pozornost mnoha světových lingvistů již od poloviny 19. století a dodnes ji nepřestává přitahovat. Za tu dobu vzniklo mnoho studií věnovaných jednotlivým otázkám dějin litevského jazyka a vyšla řada syntetických prací, z nichž je třeba zmínit zejména ty, které se objevily v posledních desetiletích: „Etymologický slovník litevského jazyka“ Ernesta Fraenkela, vydaný v západním Německu¹, třísvazkovou „Gramatiku litevského jazyka“ významného polského lingvisty Jana Otrębského², „Srovnávací gramatiku baltských jazyků“ profesora Univerzity v Oslu Kristiana S. Stanga³ a další.

Významný příspěvek do pokladnice výzkumu mateřského jazyka přinesli v posledních letech také litevští lingvisté. Jedním z jejich nejdůležitějších děl je „Historická gramatika litevského jazyka“ Jonase Kazlauskase, profesora bývalé Vilniuské státní univerzity V. Kapsukase — první gramatika tohoto druhu napsaná v litevštině. Je to velký dar všem, kdo se zajímají o litevská studia, a zejména studentům filologie na vysokých školách republiky.

Kniha J. Kazlauskase není napodobováním ani opakováním jiných podobných gramatik. Je to vyzrálé a velmi originální dílo, jehož lingvistická data a nastolené problémy jsou výsledkem téměř dvaceti let pečlivé a intenzivní práce. Základy tohoto díla položil J. Kazlauskas tím, že publikoval několik desítek studií o různých otázkách historické fonetiky, fonologie a morfologie litevského jazyka

¹ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg – Göttingen, 1955–1965.

² J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, t. III (Nauka o formach), Warszawa, 1956; t. I (Wiadomości wstępne. Nauka o głoskach), Warszawa, 1958; t. II (Nauka o budowie wyrazów), Warszawa, 1965.

³ Chr. S. Stang, Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo – Bergen – Tromsø, 1956.

239

článků, o něž se dnes opírají lingvisté mnoha národů zajímající se o baltská studia. Pozitivního hodnocení a zájmu se v krátké době dostalo také „Historické gramatice litevského jazyka“. V roce 1971 byla autorovi za ni posmrtně udělena republiková cena.

Gramatika se skládá ze tří hlavních kapitol.

V první kapitole (s. 5–122) se podrobněji rozebírá povaha přízvuku a intonace v litevštině, stažení přízvuku v nářečích a jeho příčiny i nejdůležitější zákonitosti, které utvořily dnešní litevský přízvukový systém. Značný prostor je zde věnován výkladu vzniku přízvukových paradigmat jmenných slov v litevštině a jejich vztahu k přízvukovým paradigmatům jiných indoevropských jazyků. K litevské akcentologii přináší mnoho nového také určení starého místa přízvuku u sloves s předponou, rekonstrukce pohyblivých přízvukových paradigmat sloves a objasnění vývoje přízvuku u příčestí, zvratných sloves a dalších slovesných tvarů. Kapitola končí rozborem osudu akútních koncovek a indoevropského ē v litevštině. J. Kazlauskas založil svou původní koncepci vývoje litevského přízvuku na fonologické analýze přízvukových systémů různých současných nářečí. Stažení přízvuku z koncovky v určitých případech, krácení dlouhých samohlásek na konci slova, reflexace zmíněného ē v litevštině a mnoho dalších fonetických jevů, které byly dosud obvykle zkoumány izolovaně jeden od druhého, jsou podle autora gramatiky pouze jednotlivými články v řetězci změn celé morfonologické soustavy litevštiny. Všechny tyto jevy spojuje s vývojem samotného typu přízvuku, přechodem melodického přízvuku v přízvuk dynamický a sílením kvantitativních prvků přízvuku: „zkrácení akútních koncovek nebo jejich změnu v cirkumflexní lze vysvětlit vznikem dynamického slovního přízvuku, který se v dalším vývoji litevštiny (v nářečích) stále více prosazuje nebo přechází v přízvuk kvantitativní“ (s. 108). Je samozřejmé, že pro důkladnější doložení těchto tvrzení by měly mimořádný význam všestranné a spolehlivé experimentální výzkumy přízvuku a intonace v různých nářečích, které v litevské dialektologii bohužel dosud velmi chybějí.

Druhá kapitola gramatiky (s. 123–286) je věnována dějinám deklinace substantiv. Podává přehled kategorií rodu, čísla a pádu a podrobně osvětluje historický vývoj všech substantivních kmenů i zánik jednotlivých kmenů nebo jejich přechod k jiným kmenům. Zvláště obsáhle a zajímavě je pojednáno o vývoji tvarů jednotného dativu, lokálů, množného dativu a instrumentálu. Studium všech zde probíraných otázek věnoval J. Kazlauskas nejvíce času a úsilí. Proto je kapitola o morfologii substantiv patrně nejúplnější; obsahuje nejbohatší materiál ze starých litevských písemných památek i současných nářečí a její závěry a tvrzení v mnoha případech nevyvolávají pochybnosti. Je pravda, že výklady některých jevů substantivní morfologie jsou přesto stále hypotetické a lze předpokládat, že o nich budou lingvisté diskutovat. Příkladem mohou být tvary typu namie, orie, dosud pokládané za relikty starého lokálu, které podle autora gramatiky „jsou příslovci, nikoli pozůstatky nějakých zaniklých pádových tvarů“ (s. 136; na s. 160 jsou v tomto ohledu posuzovány méně kategoricky: „nejspíše tyto tvary nikdy nebyly pádovými tvary, nýbrž dříve byly určitými adverbiálními tvary, které se později začaly užívat s postpozicemi. A pouze nepostpoziční tvary některých kmenů mohly v nářečích plnit také pádové funkce.“). Pochybovat lze také o autorově tvrzení, které absolutizuje vyjadřování lokálu v pruštině

240

„předložkou en (an) a dativem nebo akuzativem“ (s. 136). Písemné památky pruštiny (z jejichž údajů se vychází) mohly být ze známých důvodů silně ovlivněny tehdejší němčinou. Vlivem tohoto jazyka (ovšem mnohem novějším) je bezpochyby třeba vysvětlovat i užívání konstrukce į + akuzativ ve významu inesivu v Nidě, kterou autor uvádí mimo jiné při hledání analogie v litevských nářečích na podporu svého předpokladu, „že v pruštině mohly být en s dativem a en s akuzativem dříve rozlišovány významově: en + dativ vyjadřovalo místo pobytu, kdežto en + akuzativ směr“ (s. 136). Lze uvést i další případy, kdy jsou tvrzení podložena údaji, které by bylo možné vykládat jinak než v gramatice. Například koncovka -ij tvarů jednotného lokálu (inesivu) káili, móli (vedle aký, pirtý) z okolí Bagaslaviškisu, Gelvonů a Pabaiska může pocházet nejen z -ij(e) (s. 156), ale také z -yj(e), které se tam v nepřízvučné pozici zkrátilo. Kromě toho bychom mohli tvar jednotného lokálu kártij, uvedený spolu se zmíněnými příklady, přepsat také jako kártę, neboť ženská substantiva i-kmenového skloňování s přízvukem na kořeni přešla v nářečí těchto oblastí ke skloňování kmenů na ē (srov. také nominativ sg. žēmė ~ žēmėj, lokál sg. žēmij ~ žēmėj).

Některé nářeční skutečnosti z oblasti morfologie substantiv, které v posledních desetiletích vyvolaly mezi lingvisty značné rozpory ohledně svého původu, J. Kazlauskas nejen nezkoumá, ale ani nezmiňuje. Jde o koncovku dativu singuláru -aikmenů o, tvary typu rankai „(s) rukou“ instrumentálu singuláru kmenů a a další.⁴

Název třetí kapitoly (s. 287–404), „Z dějin slovesa“, ukazuje, že si gramatika neklade za cíl podat všestranný výklad vývoje tvarů této velmi složité slovní druhové kategorie. Vybrané otázky — vývoj osobních koncovek, vznik a dějiny tvarů přítomného, minulého a budoucího času i rozkazovacího a podmiňovacího způsobu — však v zásadě odhalují systém časování litevských sloves. Svůj obecný pohled na litevské sloveso vyjadřuje J. Kazlauskas na začátku kapitoly, kde přehledně rozebírá obecné rysy vývoje indoevropského slovesa. Podle něj „struktura slovesa ve všech současných indoevropských jazycích (tedy i v litevštině) obsahuje řadu inovací, utvořených zákonitostmi individuálního vývoje jazyků, které neodrážejí starý indoevropský slovesný model“ (s. 288). Zároveň souhlasí s lingvisty (V. Toporovem aj.), kteří kritizují dlouho převládající koncepci mladogramatiků, podle níž byl model slovesa v indoevropském prajazyce rekonstruován na základě staroindického a starořeckého slovesa.

Po přehledu systému slovesných koncovek autor dochází k závěru, že v baltských jazycích je mnohem jednodušší než v ostatních indoevropských jazycích. „Tato jednoduchost je zčásti dána zachováním mimořádně archaických rysů na jedné straně a svébytným vývojem baltských sloves na straně druhé“ (s. 304). Z výkladů jednotlivých koncovek stojí za zvláštní zmínku dobře zdůvodněný názor, že jedna forma 3. osoby singuláru a plurálu baltských sloves je archaismus, nikoli novotvar, a že funkci 3. osoby zde může plnit prehistorický čistý kmen. Zároveň autor spatřuje případy reliktního užívání tvarů 3. osoby také v takových východních aukš-

⁴ Maty, J. Kazlauskas, podobně jako někteří další lingvisté ve svých pracích z posledních let, považuje tuto koncovku za novou, vzniklou podle fonetických zákonitostí těchto nářečí z -ui (srov. dativ sg. vaikai „dítěti“ a lokál sg. turgai „na trhu“ v mluvě Debeikiů).

16. 902

241

avšak ve výrazech vyskytujících se v nářečích, jako jsou: není kdy jede, nebylo kdy dělá, nebude kdy jde apod. Je jen škoda, že zatím nelze tuto domněnku opřít ani o údaje z našich písemných památek, které sahají do poměrně nedávné minulosti.

Z forem přítomného času se v gramatice probírají atematická a infixová slovesa a slovesa se sta-kmenem. Je podán úplný obraz sloves, která si zachovala atematickou flexi přítomného času, její zbytky či stopy; uvádí se četnost těchto tvarů a jejich poměr k odpovídajícím tematickým tvarům v jednotlivých památkách starší litevské písemné tradice (v M. Daukšově „Postille“, M. Petkevičiusově „Katechismu“ aj.) a v nářečích. Zajímavě je vykládán vývoj osobních koncovek atematických sloves a vzájemné působení tvarů jednotného a množného čísla.

Na základě údajů ze starých písemností a nářečí autor velmi přesvědčivě dokázal, že tvary žádacího způsobu (neboli permisivu) typu tedārai, teeini, tetylė (ar tetylỹ), stejně jako tvary 2. osoby jednotného čísla rozkazovacího způsobu v některých východních aukštaitských nářečích (např. dārai „dělej“, tylỹ „mlč“), jsou totožné s tvary 2. osoby jednotného čísla přítomného času. Zároveň byl vyvrácen dlouho převládající názor na tuto otázku a učiněn nepochybně správný závěr, že „stopy existence optativu tematických sloves, zcela totožného s optativem staroindštiny, řečtiny či jiných indoevropských jazyků, v litevštině zřejmě nejsou“ (s. 382).

Je pochopitelné, že nelze tvrdit, že by autor v kapitole o slovese, stejně jako v ostatních kapitolách, již ve všech otázkách pronesl „poslední slovo“. O původu krátkých tvarů 3. osoby minulého času, které se vyskytují v nářečích, jako jsou dė, sto, jež J. Kazlauskas pokládá za starší než delší tvary dėjo, stojo, se zřejmě bude diskutovat i nadále. Navzdory několika novým argumentům zůstává tvrzení, že formant rozkazovacího způsobu -k(i) pochází z částice gi, přesto málo přesvědčivé. Takový původ formantu -k(i) je mimo jiné těžko pochopitelný i z fonetického hlediska.

Lze zmínit i jednu či druhou obecnější kritickou poznámku, která se týká všech kapitol gramatiky. Například autor, aniž by vysvětlil důvody, v práci uvádí příklady z litevských nářečí nejednotně: někdy ve fonetickém přepisu, jindy je převedl do spisovného jazyka. Lokalizace nářečních údajů není vždy uvedena důsledně a někdy ani zcela přesně.

Některé termíny nebyly zvoleny ani užívány zcela vhodně. Týká se to zejména názvů jednotlivých litevských nářečí⁵, jejichž různé dublety často vyvolávají nejasnosti nebo čtenáře dokonce matou; srov. názvy užívané pro jedno a totéž nářečí: „západní aukštaitové“ a „aukštaitové západní“, „jihozápadní aukštaitové“ a „nářečí jihozápadních aukštaitů“, „východní aukštaitové“ a „aukštaitové východní“, „dzúkové“ a „východní aukštaitové“ aj.

Lze také litovat, že recenzovaná kniha se téměř nedotýká otázek vývoje přídavného jména a vůbec neosvětluje dějiny číslovky, zájmena, příslovce a dalších méně významných slovních druhů. J. Kazlauskas plánoval těmto slovním druhům věnovat samostatnou knihu. Hodnotíme-li neúplnou „Historickou gramatiku litevského jazyka“, kterou již máme v rukou, můžeme konstatovat, že byla zdařile napsána s využitím moderní metodiky synchronní a diachronní analýzy jazykových faktů. Gau-

⁵ J. Kazlauskas v gramatice používá tradiční klasifikaci litevských nářečí (K. Jauniaus–K. Būgy–A. Salise) a důrazně odmítá novou variantu klasifikace A. Baranauskase navrženou A. Girdenisem a Z. Zinkevičiusem (viz s. 410).

242

Využití materiálu z litevských dialektů, starých písemných památek, lotyštiny, pruštiny i dalších indoevropských jazyků, zejména slovanských, a opírání se o statistické údaje umožnily autorovi vyslovit nový, velmi dobře podložený závěr o utváření současného litevského přízvukového systému i o původu a vývoji mnoha gramatických tvarů. Kniha J. Kazlauskase má význam nejen pro litevskou jazykovědu, ale také pro baltská studia, indoevropeistiku a obecnou jazykovědu.

K. Morkūnas

R. Eckert, Baltistische Studien, Berlin, 1971, 102 p.

Profesor Lipské univerzity Rainer Eckert je pro jazykovědce naší republiky „člověkem od nás“: často se s ním setkáváme na různých konferencích a poradách, často čteme jeho zajímavé články publikované v Německé demokratické republice, v Sovětském svazu (především samozřejmě v naší republice) i v dalších zemích; jeho jméno tu a tam najdeme v informacích o činnosti baltistů v NDR, o překladech krásné litevské literatury do němčiny atd.

Lipská Saská akademie věd nedávno vydala ve své řadě zpráv jako samostatnou knihu soubor článků tohoto jazykovědce nazvaný „Baltistische Studien“. Vydání takové knihy je radostnou událostí už proto, že jde o první knihu vydanou v NDR, která se věnuje čistě problémům baltistiky. Je jakousi vzdálenou ozvěnou krásných tradic Lipské univerzity a německé baltistiky obecně, které významní němečtí vědci vytvořili již v minulém století. Průkopník těchto tradic August Schleicher je připomenut v předmluvě, kterou pro tuto knihu napsal významný slavista NDR Rudolf Fischer a v níž se mimo jiné uvádí, že zájem o baltské jazyky v poslední době opět vzrůstá.

Při vzpomínce na A. Schleichera lze konstatovat potěšující skutečnost, že v posledních několika letech vyšlo o tomto německém jazykovědci — „hrdinovi jazykovědy“, jak jej kdysi nazval Friedrich Kurschat — obzvlášť mnoho zajímavých prací (J. Dietzeho, R. Fischera aj.)¹.

Kniha R. Eckerta rovněž začíná článkem o A. Schleicherovi „Zu August Schleicher's ‘Litauischer Grammatik’“ (s. 9—20). Autor článku výstižně charakterizuje proslulou Schleicherovu gramatiku, uvádí zajímavou historii vzniku této knihy a připomíná její význam pro dějiny výzkumu litevského jazyka, vývoj našeho spisovného jazyka atd. Samozřejmě poukazuje také na slabá místa A. Schleicherova díla, za něž mohl převážně nikoli autor, nýbrž tehdejší úroveň lingvistiky.

Snad jen jedna výtka R. Eckerta vůči A. Schleicherovi je trochu příliš „přísná“. Autor článku připomíná výrok A. Schleichera, který se už patrně stal „okřídleným“ mezi mnoha baltisty: lotyština je „eine in Laut und Grammatik jüngere Sprache (ist), die sich zum Litauischen etwa verhält wie das Italienische zum Latein“ (srov. s. 13). R. Eckert má pravdu, když tvrdí, že lotyština tehdy ještě nebyla dostatečně prozkoumána a že tuto mezeru zaplnily teprve práce J. Endzelīnse. Avšak ani po J. Endze-

¹Američané znovu otiskli snad jeden z nejzajímavějších článků o A. Schleicherovi jako člověku a vědci, který před více než stoletím napsal jeho slavný žák Johann Schmidt; srov. Portraits of Linguists, A Biographical Source Book for the History of Western Linguistics, 1746—1963, edited by Thomas A. Sebeok, I, Bloomington and London, 1967, s. 374—395.

16*

243