BALTŲ KALBŲ VEIKSMAŽODŽIO TYRINĖJIMAI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

A. VIDUGIRIS

ČASOVÁNÍ SLOVESA V ZIETELOSKÉM NÁŘEČÍ

O slovesech zietelského nářečí vědí jazykovědci nejvíce z prací P. Arumaa, E. Fraenkela, Chr. Stanga a Z. Zinkevičiuse¹, v nichž se pojednává především o méně častých a typičtějších rysech.

Tento článek se snaží podat co nejúplnější obraz časování slovesa v zietelském nářečí. Samotný článek je částí rozsáhlejší práce o zietelském nářečí, napsané v letech 1957—1961, a zde se otiskuje pouze s drobnými redakčními úpravami a doplněná o několik nových příkladů².

1. Obecné poznámky

§ 1. Slovesa mají čtyři způsoby: oznamovací, podmiňovací, rozkazovací a žádací.

Oznamovací způsob má tři časy: přítomný, minulý (jednorázový) a budoucí. Nářečí nemá samostatné tvary minulého opakovacího času. Jeho existenci naznačují adverbializované tvary būlau, būlo, např.: būlau, giedame visalòkas giemės „bývalo, zpíváme všelijaké písně (písničky)“; būlo, an Pētro kãsa kunodãs „bývalo, na Petra (29. června) se kopaly brambory“. Opakovaný a opakující se děj se vyjadřuje především slovotvornými prostředky, zvláště příponami -inėti, -dinėti aj.

Slovesa mají dvě čísla: jednotné a množné. Dvojné číslo se dnes již neužívá. Je zaznamenána pouze jedna věta s koncovkou 1. osoby množného čísla podmiňovacího způsobu -va, která je nesprávně užita ve 2. osobě: pastorōkitės, kad jūs būt u v a a b u d u „postarejte se (snažte se), abyste byli oba“ (P. Dicevičiūtė-Chaleckienė z vesnice Pagiriai).

Tvary 1. osoby množného čísla ve všech způsobech a časech končí nejčastěji na -m, zatímco tvary 2. osoby na -t. Občas se však říká také -me nebo -mė, -te, řidčeji -te. Samohláska koncovky -ė byla nejspíše převzata podle zvratných sloves, srov. turimės, turitės.

Tvary třetí osoby jednotného a množného čísla jsou vždy stejné.

§ 2. Infinitivní tvary jsou v nářečí nejčastěji zkrácené, např.: áust, bėginėt, diūot, gẽrt, giedót, kirpt, krimst, varguót „trpět“. Souhláska na konci t³ je však, zdá se, o něco měkčí než u jihozápadních aukštaitských nářečí. Možná

¹Viz P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen, Dorpat, 1931 (dále jen LMT); E. Fraenkel, Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen, — Balticoslavica, sv. II, Wilno, s. 14—107; Chr. S. Stang, Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiete von Wilna, — Norsk Tidskrift for Sprogvidenskap, sv. 18, Oslo, 1958, s. 171—201 (dále jen NTS); Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966.

² Z morfologie nářečí byly publikovány práce o tvoření sloves s příponami -inėti, -dinėti, MAD, A, t. 2(11), p. 219—231; o zájmenu, LKK, t. 3, p. 113—131, o podstatném jménu, LKK, t. 11, p. 147—182. Několik poznámek k fonetice nářečí viz LKK, t. 2, p. 195 nn.

³ Plg. K. Būga, Zýtėlos šnektą (užrašai), rankraštis Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto bibliotekos Rankraštyne (toliau — ZŠ), p. 19 (rašo sjūtō).

199

že jde o takový případ, tento dojem vzniká proto, že toto t je v zietelštině zcela neaspirované nebo alespoň méně aspirované než například v okolí Kybartů. Kromě toho se v zietelštině koncová souhláska infinitivní přípony t, ocitne-li se před znělými souhláskami nebo sonorami l, m, n, r a polosamohláskou j, často znělostně mění, např.: láugd~láukti, nudᵘdinėd~nuduodinėti, padaríd~padaryti, pérnakvod~pérnakvoti, ragėd~regėti, turėd~turėti, važiuod~važiuoti.

Infinitivy na -ti se užívají méně často: áiti, dūmi'ti „kouřit“, girdėti, glūdi'ti „hladit, laskat“, jėsti „žrát, jíst“, varinėti. Jen velmi zřídka se vyskytují tvary na -tie, např.: būt ie, pjautie. O tom, že se dříve užívaly častěji, svědčí příklady zaznamenané K. Būgou: yškuotie, jįmtie, šienavūotie⁴.

Infinitiv zvratných sloves končí nejčastěji na -tis, např.: bārtis, guldāvi'tis „ulehnout“, kūltis „prát se, snažit se“, riñktis „chystat se“, varītis, méně často — -ties, např.: turėtíes „držet se“. Zvratné částice na konci mívají často i předponová slovesa, např.: nėgalu pavef sties „nemohu se proměnit“, jėmė žmonės pærbūda-votinėtis an futurū „lidé se začali stěhovat na samoty“, srov. také § 41.

§ 3. Nářečí vůbec nemá formy supina, adverbiálního příčestí, přítomného a budoucího činného příčestí ani příčestí nutnosti. Zanikly také formy polopříčestí, srov. § 51.

2. Časování

Oznamovací způsob

Přítomný čas

Souhláskový kmen. § 4. V nářečí se zachovalo několik sloves, která mají převážně ve 3. os. atematické, neboli souhláskové tvary. Ostatní osobní tvary mají buď kontaminované, nebo pouze atematické koncovky. Nejvíce kontaminovaných tvarů mají paradigmata sloves ait, dėt, giedót, jėst, mi'gót:

Jednotné číslo

1. aimù, dēmù, jēmù⁵, gìemù, mièg mù

2. aimi, dēmi, jēmi, gìemi, miègmi

3. ait(i), dāst, rč. dėst(i), jēst(i), gíest(i), mīg(e)t(i)

jdu, dávám, jím, piji, spím

Množné číslo

1. jdeme, dáváme, jíme, pijeme, spíme,

2. jděte, dávejte, jezte, pijte, spěte

Poznámky. § 5. Uvedená atematická slovesa se vyznačují rozmanitostí tvarů. Nejčastěji se užívají kontaminační tvary s -m-, zobecněné podle 1. osoby jednotného čísla, např. aimù, jėmu, dėmi, gíemam, mīgmat(e). Pouze ve 3. osobě se častěji užívají atematické tvary: ānas aĩt ir aĩt an dārbo „on jde a jde do práce“; bėginėdami jēšti ānas „běhá a jí on“, tvārte dāst višta; padēst vežima; ot, gìesti gražai „hle, krásně zpívá“; jāu mīe kt anā. Kontaminační tvary té osoby ještě poněkud

⁴ K. Būga, ZS, p. 11—12.

⁵ Dvojí přízvuk u tvarů ukazuje, že mohou být přízvučně realizovány dvěma způsoby, např. jėmu, jėmi, jėmù, jėmi atd.

200

užívají se méně často: už všichni ãima namón; sązdėm a an kaisnūko do ir gãno „sesedají se na jedno místo a pasou“; a teb jėma visi „a tak všichni jedí“; móterės ir prag dãrbi gėma „ženy zpívají i při práci“. Pravděpodobně podle těchto tvarů se vyskytují také utvořené jiné tematické slovesné tvary 1.–3. osoby, např.: grūmu kap mėdžas; skimu kviekas.

Někdy se vyskytují tvary utvořené z atematických tvarů 3. osoby s tematickou koncovkou -a, např.: gĩsta „zpívá“, jėstasi „jí se“, lieksta „zůstává“, peršta „svědí“, skausta „bolí“. Část těchto tvarů může být utvořena podle derivátů se sufixem -sta (diksta, džiūsta).

Někteří mluvčí nářečí někdy užívají tvary 3. osoby utvořené podle minulého kmene, např.: dėja „klade“, gidója „zpívá“, migója „spí“. Ti, kdo se naučili číst nebo byli v kontaktu s mluvčími jiných litevských nářečí, však u slovesa eiti užívají také spisovné litevské koncovky: einu, eini, eina.

§ 6. Tvary slovesa být jsou velmi rozmanité. Zobecněný tvar irà nejčastěji označuje osobu v okamžiku promluvy: aš irà nai mažesnis „jsem nejmenší“, tu irà didėšnis kap aš; mė̄s jau visi čà irà. Z atematického slovesa přítomného času s kořenem es- je zaznamenán pouze tvar ãsti (zaslechnutý při nepřirozené výslovnosti se dvěma přízvuky): apskalãuna ru·būs, ir vėl grãžu·s ãsti.

Ve významu „žít“ se nejčastěji užívají tvary s kořenem bū-: aš būstu gerai; kap tū būsti; kas vargūoja, o kas gerai būsta „někdo strádá, někdo žije dobře“; mė̄s tep ir būstam; o jūs kap būstat? Podle těchto tvarů se vyskytuje také utvořený infinitiv būsti, někdy i tvary kondicionálu, např. dar mūmi nė čà būsti, nė važūoti „teď nám není ani tady být, ani jet“, lagadnai būstumēm „žili bychom dobře“. Tento kořen má i podstatné jméno būsti·mas „život, pobyt“.

Obě mluvčí z vesnice Pagiriai častěji užívaly tvary podle kontaminačních forem, utvořené formantem -m-, např. aš būmu daiktė „žiji ve městě“, senėik būmu an svieto; nemóžna ait žu·rėt, kur anà būma; mė̄s čà būmam kap ir pirmáik. Stejně jako tvar būstu se i būmu někdy vyskytuje s přízvukem na konci bu·stù, bu·mù.

Vedle tvarů būsta, būma se občas říká také būna, būva. Ve významu 3. osoby se někdy užívá dokonce i infinitiv būti: šen àtait anas ir būti „sem přichází on a bývá“. K vyjádření krátkého a častého pobývání se v nářečí obvykle užívá tvar buvóti, např.: anà Žiteloj dažnaĩ buvója; ir aš kap kadaik buvóju ten.

§ 7. Ze slovesa duoti je utvořen atematický tvar 3. osoby dúosti, který je vzácný: ãni·s jãm viso dúosti „oni mu dávají všechno“. Podle tohoto tvaru je nejspíše utvořeno i sekundární sloveso pazdu·zdinėjas „podvoluje se“, častěji du·dinėja. Nyní se nejčastěji užívají tvary dúoju, dúoji, dúoja, dúojam, dúojat, jako šluoju, šluoji, šluoja⁶.

§ 8. V nářečí je také více sloves, která mají pouze jeden, nejčastěji atematický tvar 3. osoby, např.:

-likt(i): ir anas aĩt, neatsilikt namie⁶ vienas „a on jde, nezůstává sám doma“; poté bōt: labai varinėjas, neatsilikt „dítě svého otce velmi následuje, nezaostává“;

niẽžti: kója· nẽšti nãkap „nějak mě svědí noha“;

štípat: bolí mě v krku;

⁶ Chr. Stang se domnívá, že vznikly vlivem běloruských даю, дает, дае, viz Chr. S. Stang, NTS, t. 18, p. 194.

201

skaūst(i): uvnitř to bolí; prsty velmi bolí.

S koncovkou 3. os. j. č. -ti se vyskytují také tvary, které jsou v nářečí obvykle pouze tematické.

Často mohou být v jedné větě dva atematické tvary: jeden starý, druhý nejspíše novější, obvykle shodný s infinitivem, např.:

sėsti: bėginėdami jėsti anas, nesėsti „běhá a jí, nesedá si“;

sumálti: agūnų samált do jėst „mák umele a jí“;

vįršti: gįšti drūžina, až pirkã vįršti „mladí zpívají, až se chalupa obrací, hroutí“;

užmėsti: an pečių išmėsti do per kaklą ir aiti „hodí to přes ramena, také přes krk, a jde“.

Někdy se atematický tvar takových sloves vyskytuje ve frázi i osamoceně, např.:

áusti: káp nūima nūg snauničos, tai jau áusti „když to sundají z osnovy, pak už tkají“;

dojit: kráva dojí krev;

pinti, razskėlt: raskált aną jās ir pinti „rozštípne je (kořínky) a plete“;

raūst: džikei raūst, kab iškabina, tai káp plūgū „divočáci ryjí, když se do něčeho zapřou, jako pluhy“;

zvracet: a jemu nic, nezvracet, nic.

Všechny tyto tvary dokládají hojné zastoupení atematických sloves v nářečí.

kmen a. § 9. Jedním z charakterističtějších rysů tvoření sloves kmene a v nářečí je to, že některá slovesa s odlišným kořenem v přítomném čase jsou přizpůsobena ostatním základním tvarům (minulému času a infinitivu). Jsou to:

a) slovesa, která mají v kořeni přítomného času před sonantami samohlásku e, např.: kirpa: kirpo, kirpt, krimta: krimto, krimst, liūda: liūdo, liūst, pirka: pirko, pirkt, rińka || rynko, ryńkt, slińka: slińko, slińkt, vija „vějí“: vijo, vyti, vira: virė, virt⁷;

b) slovesa, která mají v lk. infix, např.: brida „brodí se“: brido, brist, lipa „lepí“: lipo, lipt, plūka „plumká“: plūko, plūkt, sniga: snigo, snigt, svila: svilo, svilt, šila: šilo, šilt;

c) také ještě slovesa: gija: gijo, git, gima: gimė, gimt, lija: lijo, lit, lika: liko, likt, mira: mirė, mir(t).

Tato zvláštnost tvoření přítomného času však v nářečí pravděpodobně není starou záležitostí, neboť vedle toho se ještě poměrně často říká také: gija, gimsta, kerpa, keičia, kremta, lainda (< lenda), lija, mėna „vzpomíná si, pamatuje se“, lieka || lika, miršta, peįka, prikemša, rańka || reńka, svila, šila.

V nářečí je velmi málo sloves kmene a s infixem v přítomném čase: patįnka: patįko, rańda: rādo, sāpranta: saprāto, šūnta: šūto.

Většina ostatních sloves kmene a je stejná jako v lk.: aūga, aūna, bėga, dirba, gūla, ima || jima, kanda, kėpa, lūpa, męta, mina, móka, pina, riša, rita, skina, skūta, šūva, sūka, šāla, šóka, vėda, vėža, žinda || žbnda.

Sloves kmene (n)a (nebo s příponou -na) je v nářečí málo. Jsou to především tvary, které mají v minulém čase před koncovkou -ov- a v ostatních tvarech -au-,

⁷ Že na vznik takových tvarů přítomného času měly větší vliv tvary minulého času než infinitiv, ukazují slovesa, jejichž infinitiv se liší od tvarů přítomného i minulého času, např.: list, likt, virt.

202

např.: džáuna: džóvė, pjáuna: pjovė, ráuna: róvė, sagáuna: sagóvė, sakráuna: sakróvė, kráuna, rč. kráuja;

Sloves kmene (st)a, (št)a (nebo s příponou -sta, -šta) je v nářečí poměrně mnoho, např.: apgįrsta „zahřívá se“, āūšta, dīksta ~ dýgsta, dźūsta, gaišta „mizí, ztrácí se“, gęšta, grįšta, isigāsta, išplūksta „vyplouvá“, ištrūksta, išvįsta, klūm(p)sta, mėgsta || mėsta „miluje“, mirksta, miršta, nuvįsta, pažįsta, plįšta, prijunksta, prirūksta ~ prirūgsta, rūksta | „doutná“, sasilksta „protahuje se, omrzí“, tinšta, viršta.

S příponou -sta, -šta se vyskytují i další taková slovesa, která tuto příponu v lk. nemají, např.: dulksta „práší se“, guršta „láme se“, išpūlsta „vypadává, odpadává“, pūsta „hnije“, hybridní nutīksta „ztichne“.

Mnohá slovesa s -sta (-šta) mají také různé jiné vedlejší podoby, např.: dźūsta || dźūna, gimsta || gimė, gįsta || gįja, gįja, grūsta, rč. grūna, ištrūksta || ištrūka, mė(k)sta, rč. mėga, lįpsta || lįpa „lepí se“, pavóksta, dž. vōga „krade“, prirūgsta || prirūga, sasti̇ksta || sasti̇ka, susitįnka, uskeršta || uskerd(ž)a „zabije“, tėmsta || tėma, tinšta || tina.

Jednotlivá slovesa s příponou -sta v lk. mají v nářečí jinou příponu, např.: sasilkāunina „hladoví“, senėja „stárne“, slizgoja(si) „klouže“, vargūja „namáhá se“.

§ 10. Slovesa kmene a se časují takto:

Jednotné číslo

1. běžím, nesu, vařím, miluji, sekám, učím

2. běžíš, neseš, vaříš, miluješ, sekáš, učíš

3. běží, nese, vaří, miluje, seká, učí

Množné číslo

1. běžíme, neseme, vaříme, milujeme, sekáme, učíme

2. běžíte, nesete, vaříte, milujete, sekáte, učíte

S vypuštěným koncovým samohláskovým a se vyskytují pouze slovesa ve 3. osobě a ir, nėr.

Kmen na ia. § 11. Většina sloves s kmenem na ia je stejná jako v lk., např.: áudža, braūka, daūža, grāudža, grėba || grėba, jója, kėika, kenča, klāuša, klója, láidža, lėka ~ lėkia, laīka ~ lenkia, lója, mėłza, praūša, rāuga, raūša, reīka, sėja, stója, sūnča, stūma, šaūka, tráuka, vėma, verča, vōga, žaidža „vrže, hraje“.

Několik sloves s kmenem na ia přešlo ke kmeni na a, např.: denga „zakrývá“, gniba, kvėpa „voní“, tęsa „pokračuje“.

Jednotlivá slovesa s kmenem na ia přešla ke kmeni na a z fonetických důvodů, tj. v důsledku ztvrdnutí souhlásky r na konci kmene, např.: āra ~ āria, gira ~ giria, gēra ~ gēria, kāra ~ kāria, skira ~ skiria, tvēra || tvēra, vēra || vēra.

Někdy mají kmen na ia slovesa, která mají v lk. jiný kmen, např.: girdža, dž. girdina „slyší“, grūdža, dž. grūda, krimča, dž. krimta, kremta.

Některé tvary tohoto kmene mají někdy místo afrikát č, dž t, d, např.: āuda, grāuda, láida, skerdą, spāuda, sūita.

203

§ 12. Slovesa kmene ia se časují takto:

Jednotné číslo 1. klóju, áudžiu || audžiu, praūši, šunčiu || šuntiu 2. klóji, áudi, praūsi, šunti 3. klója, áud(ž)ia, praūša, šunčia || šunįta Množné číslo 1. klójam, áud(ž)am, praūšam, šūntam || šūnčam 2. klójat, áudžat, praūšat, šūnčat

Samohlásku koncovky někdy postrádá primární sloveso reik || reikia ‚je třeba‘ a někdy také sekundární slovesa, např.: kas po bála bráidžioj, pašunta špāros „kdo se brodí kaluží, tomu mezi prsty změknou“; kap kas išdūmoj, tep ir sako; nėkas iš giros važúoj.

Kmen i. § 13. V nářečí je málo sloves kmene i v přítomném čase, např.: gãli, gùli, nóri, pěni, rãgi ~ regi, rāvi, rūpi, sėdi, stóvi, tūli, tingi, turi, usigavi, židi, žūri.

Jen několik příkladů se podařilo zaslechnout s příponou -s-i: kùtkudáksi „kdáká, kdáká (slepice)“, lòpsi „mrká (očima)“.

Kmen i má také slovo nãkvi (vých. lit. nakvója) a odvozeniny s příponou -elėti: dūsteli „foukne, vydechne“, lòpteli „mrkne“, stūkteli, žvìl(k)teli.

§ 14. Kmen i se časuje takto:

Jednotné číslo 1. stóvu, tūriu, nãkvi — stóvim, tūrim, nãkvim 2. stóvi, tūri, nãkvi — stóvit, tūrit, nãkvit 3. stóvi || stóu, tūri, nãkvi Množné číslo

Kromě slova stóu nemají koncovku i občas ještě také gál „může“ a tūr „má“.

Kmen o. § 15. Přít. čas 1. Slovesná slovesa kmene o lze podle infinitivní přípony rozdělit do dvou skupin:

a) o sloves kmene s infinitivem s příponou -oti je v nářečí málo, např.: bijo, jėško || juoško (vedle jėškoja || juoškoja), kāro, žino || žìno;

b) více je sloves kmene o v přítomném čase, která mají infinitiv s příponou -yti, např.: ardo, bādo, daĩlo „dělí“, dāro, gāno, kláuso, kráto, laĩžo, maĩšo, sāko, samdo, vaĩko, vāro.

Většina tvarů přítomného času, jejichž infinitiv má příponu -yti, se nejčastěji tvoří s příponou -ina, a náleží tedy k jinému (a) kmeni, např.: gāudina, gīdina, kósina, láistina, mė tina, skāldina, ródina, šāldina, šildina, taisina vedle láisto, méto, skáldo, taiso.

Avšak na rozdíl od 1. osoby jednotného čísla se někdy vedle rākina říká také ižrāko „zamyká“.

§ 16. Zde jsou vzory časování sloves kmene o:

Jednotné číslo 1. bijáu, kratáu, mėtau || mėtinu — bijom, krátom, métom 2. bijái, kratái, mėtai || mėtini — bijot, krátot, métot 3. bijo, kráto, méto || métina Množné číslo

§ 17. Nepředponová slovesa přítomného času se v nářečí přízvukují téměř stejně jako v 1. nářeční skupině (s výjimkou nepravidelně se vyskytujících kolísání místa přízvuku).

204

Přízvuk předponových sloves přítomného času se liší mnohem více. Na rozdíl od 1. nářeční skupiny přesouvají přízvuk na předponu:

a) dvojslabičná slovesa s cirkumflexovým kmenem, např.: àtaìt, àtaima, àtprauša, àtšunka, ìntìt „vchází“, ìšait „odchází“, nègrìdžiu, nèdenga, nèkopa „neskrývá“, nèmìgmu, nèkenčia, nèranda, nèškaust „nebolí“, nèverka, nèžūri „nedívá se“, nùsūnča, nùveima || nùveit, pàškerdu „paškerdžiu“, pàšunta „vyvře“, pràhait „projde“, „přikryje“ || přikrývá, primirksta, primulka „přemírá“, priverpam, rč. sàpranta, sùpranta, sàgriebù || sagriebù, sàšala „uschne“, ùskerda „poráží“ vedle rč. atàit, atprauša, nèkenča, priverpa atd.;

b) slovesa s krátkým kmenem, např.: nègali, nèturi, nèmira „neumírá“ nùmira, prituri „podržuje, uchovává“, sàvira „uvaří“ (srov. vira „vaří“) atd.;

c) někdy také slovesa s akcentovaným začátkem kmene, např.: àtgrùsta „zřítí se“, àtjunku, ìndìrbam „pracujeme“, ìžgìest „zakokrhá“, nèbùsta, nèdìrba, nèkeìka, nèmiršta, nèpùsta, nèžinda, nùmiršta, pàbùsti „zůstane vzhůru“, pàdirbu, pàgirdža „napojí“, pàjėma „pojídá, nají se“, pàstovi, priru˙ga || priru˙gsta, ràzgru˙sta, sàšti˙ksta, dž. atgrùsta, ìžgìest, nekàìka.

Na rozdíl od 1. nářeční skupiny někdy nepřesouvají přízvuk na předponu tato slovesa: nekalba, nekaša, nevõga, sakalbù, nuperka, pripila, dž. nekàlba, nùperka, pripila. To však již nejsou pravidelnosti, nýbrž kolísání.

Slovesa s předponou per- mají přízvuk vždy na předponě: pèràiti, pèrneša, pèrverčia, pèrverst.

Minulý čas

kmen o. § 18. Většina sloves kmene o minulého času je stejná jako v 1. nářeční skupině, např.: àugo, adbrùko „přemohl, odsunul“, atjùŋko „odvykl“, at-ùko „opadl“, dėjo, dirbo, grùdo || grùdo, grùvo ~ griùvo, išdžùvo⁸, ištrùko, jójo, klójo, išvìdo, krim̃to, „žvýkal“, lìko, lìndo, pagàìšo „zmizel, ztratil se“, pagràùdo „rozemlel, rozdrtil“, pras·làpo, sadìgo, sėjo, stójo, vijo.

Některá slovesa minulého času mají variantní podoby, tj. tvary kmene o i ē, např.: atlàidė || atlàido, nelàidė || nelàido (srov. 1. os. palàidau, pėrlaidau), grùdo, grùdo, rč. grùdė; pàpuvė, dž. papùvo, pàšalė, pèršalė || pàšalo, sàšalė || sùšalo, sagòvė, rč. sagàvo.

Tato slovesa s krátkým kmenem mají vždy kmen o: dasikìšo „vlezl dovnitř“, palùpo „roztrhal, vytrhal“, parìto „převrátil, překotil“, rìšo, skùto, sùvo, sùpo, sùko.

Některá primární slovesa se v minulém čase užívají s předponami, např.: ìžmigój „usnul“, nepažnój(o) „nepoznal“ atd.

§ 19. Slovesa kmene o minulého času se časují takto:

Jednotné číslo

1. radaũ, klójau, gulėjau, šìnavau

2. radaĩ, klójei, gulėjai, šìnavai

3. ràdo, klójo, gulėj || -ėjo, šìna || -avo

⁸ Tvary išdžùvo, grùdo || grùdė s krátkým u se pravděpodobně objevily později podle tvarů: bùvo, rùvo, pùvo.

205

Množné číslo

1. rãdom, klõjom, gulėjom, šiẽnāv om

2. rãdot(e), klõjot, gulėjot, šiẽnāvot.

§ 20. Koncovku 3. os. -o zachovávají po souhláskách j a v většinou dvojslabičná slovesa o-kmenová: dějo, jójo, klójo, lójo, sėjo, stójo, vijo, gãvo, pūvo, būvo, ãjo, aĩjo, ėjo, vedle ãj, řidčeji aĩj. Avšak tato slovesa s předponami jsou nejčastěji již bez koncového -o: indėj, inklój, pasėj, pazdėj „podíval se“, intėj, parāj, nuvėj, sagāu, řidčeji apėjo, atsėjo, indėjo, sagāvo || sagõvē.

Tříslabičné a víceslabičné tvary 3. os. o-kmene téměř vždy po j a v nemají koncové -o: mokėj, norėj, skaudėj, žūrėj; braĩdžoj, širdoj, bijoj, treptelėj; samelāu, nuvaždāu. S nekrácenou koncovkou se tyto tvary vyskytují jen zřídka: mān viso davinėjo; lietuvėi ataidinėjo; juõškojo, kap būs padėt; ānas visa žinōjo; kārvė apsitelāvo; daržas išžalāvo. Tvary na -ėlėti s plnými koncovkami nebyly vůbec zaznamenány.

§ 21. Z tvarů 3. os. ostatních sloves minulého času se odlišuje tvar bit, biti „byl, žil“, např.: ānas bīt macinūtulis „byl maličký“; bīt maniṁ(p) ku-dėlo; ir bōčo ne bīt namìe; jėmė jā káp žōna ir bīti tenāka „vzal si ji za ženu a žili tam“; anà sa bōču nebiti, tai anà ir nemóka „nežila se svým otcem, proto to také neumí (litevsky)“; bāčis iš bīt septinazdėšim septinis metūs; anà pra bit Adesè peñkazadėšim mētų.

Ve významu jiných osob se bit(i) vyskytuje zřídka, srov. aš bit arša chvarā „byla jsem velmi nemocná“, žem. dár aš mažas buvaũ; aš sveikà buvaũ;

Tvar buvójo označuje krátce trvající opakovaný děj či pobývání, např.: neilga aš iš tavę rodā buvójau „krátce jsem byla kvůli tobě veselá (krátce jsem se z tebe radovala)“; kañp jūs vākar buvójo(t) „u koho jste včera byli, koho jste navštívili“.

Dnes se tvar bit(i) nachází už jen v zietelské nářečí; dříve se užíval i v jiných litevských nářečích a ve starých písemných památkách⁹, srov. také lotyšské bija „byl“.

§ 22. Někdy se (nejspíše podle slovanského vzoru) místo sloves reikėj(o), reikė (minulý čas) užívá tvar přítomného času reika s pomocným slovesem būvo nebo bit(i), např.: reĩka bit padarit „bylo třeba udělat“; visa reĩka atnėšt bit savīm „všechno bylo třeba přinést si sám“; reĩka būvo dūot. Zdá se, že sloveso reika je zde chápáno jako příslovce, srov. bělorus. трэба, rus. надо, нужно.

kmen ė. § 23. V nářečí je sloves minulého času kmene ė podstatně méně než ve spisovné litevštině. Mnohá slovesa kmene ė přešla do kmene I (in)o; jde o slovesa, jejichž infinitiv má příponu -yti, např.: gūdino „lovil“, mókino „učil“, pramėtino „přehazoval“, primerkināu „přimhouřil jsem“, satrūkināu „stáhl jsem“, šaldino, šildino a další.

Ostatní slovesa s prézentním kmenem na ė v minulém čase jsou stejná jako v litevské spisovné řeči. Jde o slovesa, jejichž:

a) minulý čas má stejný vokalismus kořene jako prézens, např.: arė: āra, āudė: āudža, dārė: dāro, dažūžė || dažūžė: dažūža a podobně, dengė, kāšė, kenitė, krātė, lāukė, liepė, mētė „hodil, opustil“, intārė „poškrábal“, nēšė, patrāukė „prasklo“, skāldė || skāldino, šūitė, taišė, vādė, vērė, žāidė;

⁹ A. Schleicher, Handbuch der litauischen Sprache, t. I, Prag, 1856, p. 252; F. Kurschat, Grammatik der litauischen Sprache, Halle, 1876, p. 278; A. Bezzenberger, Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache auf Grund Litauischer Texte des XVI und des XVII Jahrhunderts, Göttingen, 1877, p. 206.

206

b) minulý čas má odlišný vokalismus kořene než prézens, např.: àpsàvė || àpsàu: apsąnga, dãvė || dãu: dùoja, dõvė: džáuma, gẽrė: gẽra, gìmė: gimsta a podobně, jėmė, krõvė, kùlė, minė, mirė, pakõrė, pìlė, pinė, pjõvė, rẽmė || rẽmė, sagõvė, skėlė, skìrė, šlãvė, šõvė, trinė, võgė.

U jednotlivých slov se kmen na ė střídá s kmenem na o, např.: gùle, rč. gùlo, kã-sė, rč. kãšo, pagãdė, dž. pagadino, reĩkė, dž. reĩkėj(o), usìrãkė, dž. rakino, žãidė, rč. žãid(ž)o, srov. § 18.

§ 24. Slovesa s kmenem na ė v minulém čase se časují takto:

Jednotné číslo

1. laukau, davāu, (j)ėdau, kratāu

2. laukėi, davėi, (j)ėdėi, kratėi

3. laukė, dãvė || dãu, (j)ėdė, kratė

Množné číslo

1. čekali jsme, dávali jsme, (j)edli jsme, třásli jsme

2. čekali jste, dávali jste, (j)edli jste, třásli jste

§ 25. 1. V 1. osobě jednotného čísla minulého času má kmen na ė měkkou koncovou souhlásku kmene. Na rozdíl od 1k. mají všechny tvary tohoto typu nářečí s kmenem na ė místo koncových kmenových afrikát č, dž souhlásky t, d: ardau, audau, iškratau, išvertau, ižidau, jėdau, kentau, metau, nùšuntau, pagadau, paláidau, pasamdau, pastatau, pėrkratau, pėrlaídau, saspãudau, variau. Je možné, že tyto tvary v nářečí Zietelas afrikáty neměly ani dříve, protože afrikáty v 1k. jsou zde novější¹⁰. Vzniku afrikát zde navíc pravděpodobně bránily i tvary s kmenem na ė v jiných osobách, srov.: áudei, sùntei, áudė, šùntė, áudėm, šùntėt. Ojediněle se vyskytující tvary išverčiau, pàgrūdžau je třeba považovat za nahodilé, vzniklé v důsledku styku s mluvčími jiných nářečí.

Z tvarů s kmenem na ė ve 3. osobě, u nichž po v odpadlo -e, bylo zaznamenáno jen několik, totiž: àpšàu basanùos „obul se naboso“; tai ãnas mán dãu ita ramìti „to on mi dal tuto hůl“; nėdau jàm nìko ani·s; pasìdau, an sandò „dal se k soudu“.

§ 26. Většina tvarů minulého času má stejný přízvuk jako v 1k. Vedle nich se však občas vyskytují i jednotlivé tvary s jiným přízvukem. Přízvuk na jiné slabice mívají někdy předponová slovesa se změněným kmenem, např.: papùvo, pašãlo, ale pàpuvė, àpšale, nùšale, pàšale.

Ostatní jednotlivé rozdíly v přízvuku mají převážně nahodilý charakter: pàgrūdžau, nekeldinau, neverte, prikìšau, sagriebau, dž. pagrūdo, nekėldina, prikìšo, sàgriebau.

Budoucí čas

§ 27. Tvary budoucího času v nářečí se stejně jako v 1k. tvoří z infinitivu. Slovesa v budoucím čase se časují takto:

Jednotné číslo

1. būsu, kabisu, žaisiu, nešù, jimsù, lisù

2. būsi, kabisi, žaisi, neši, jimsi, lisi

3. būs, kabis, žais, neš, jìms, lis

¹⁰ Žr. J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, t. I, Warszawa, 1958, p. 299.

207

Množné číslo

1. půjdeme, pověsíme, zahrajeme si, poneseme, budeme řezat, budeme jíst 2. půjdete, pověsíte, zahrajete si, ponesete, budete řezat, budete jíst

§ 28. V 1. os. je -s- nebo -š- před koncovkou -u vždy tvrdé: aisū, bėksu, davinėsu, kaisu „budu kopat“, lupšu, pagrašū „obrátím“, parvešu, primoksiu, važiosu¹¹.

Tvary budoucího času, 3. os. j. č., vytvořené z jednoslabičných infinitivních kmenů s delšími akutými kořenovými samohláskami i, u, mají nejčastěji zkrácené i, u, např.: diks (< *dīgs), išgis (< *-gīs), išvis „uvidí“, lis (déšť); būs (< *būs), pabūs „bude stačit“, nugris, inrūks „zrezaví“, padžūs „uschnou“, pūs.

Vedle toho se však vyskytují i tvary s nezkrácenými i, u: aplis (déšť), sadiks, pažis (otřes); išdžūs, grūs, nedavis (srov. vīt), pašūs „sešijí“, pūs. Pravděpodobně se zde i, u vyslovují analogicky podle sekundárních sloves, která v budoucím čase, 3. os. j. č., vždy zachovávají dlouhé i, u. Jen místo akutového přízvuku se vyslovuje cirkumflex: gaišis, iškabis „zavěsí“, iškinkis, iškratis, iškuris „vyhřeje“, nulaižis, padaris, sakis, varis, rč. varis.

Metatonie nastala i ve tvarech 3. os. s jinými kořenovými samohláskami nebo dvojhláskami, např.: aukš, dėš, dūš, geš, kuiš, laiš, likinėš „zůstane“, ragės, satemės ~ sutemš, stōs, važios, žais. Jen zřídka se tvary budoucího času, 3. os. j. č., vyslovují s akutem: laiš, kaiš ~ kąs, pritėms, žais. Cirkumflex se pravděpodobně vyskytuje podle jiných tvarů, srov.: laist, laisu, laisti, kaist, inkaiškit, žaist, žaisit.

Tvary budoucího času, 3. os. j. č., s krátkým nebo cirkumflexním kořenem jsou stejné jako v lk.: aīs, imš, lis, liks, kąs, mėš, neš, ramš ~ remš, ras, šūps, šūs, šaukš, veš.

Budoucí čas slovesa reikėti, reikti „být třeba, muset“ má ve 3. os. j. č. nejčastěji slovanskou konstrukci: žāras reĩka būs ravēt daržą „brzy bude třeba plít zahradu“, rč. reiks, reikės.

Nejspíše jde o náhodný tvar 1. os. mn. č. padarīsime.

§ 29. Slovesa zietselského nářečí s krátkým nebo cirkumflexním kořenem zachovala v 1. a 2. os. j. č. starobylé koncové přízvukování, např.: 1. os. ataisū, atnešū, jimšū, ištašū „vytáhnu“, kirsū, lupšū, neužmiksū, numirsū, nuprausū, pagrašū „obrátím“, rinksū, užvešū „odvezu“; aisi, atneši, neimši, neinsi'si, nepa-suksi, pavirsi, pirksi, rasi, rinks i, riši, sukepši, samirksi, veši.

Jen zřídka se tyto tvary vyslovují nesprávně, s odtaženým přízvukem: jimšū, išlisi, prisimši, rinksi, sarinksi.

Podmiňovací způsob

§ 30. Podmiňovací způsob se tvoří z infinitivního kmene a osobních koncovek podmiňovacího způsobu.

Slovesa tohoto způsobu se časují takto:

Jednotné číslo

1. mėkčap, neščā(p), norėčā(pė), sakīčap 2. mėktai, neštai, norėtai, sakitai mėktum(ei), neštum(ei), norėtum(ei), sakītum(ei) 3. mėktū(p), neštū(p), norėtū(p), sakītū(pė)

¹¹Měkce tyto s, š vyslovují jen občas osoby mluvící směsí také s jinými výslovnostními variantami.

208

Množné číslo

1. mėktumėm, nėštumėm, norėtumėm, sakitumėm

2. mėktumėt, nėštumėt, norėtumėt, sakitumėt

§ 31. Koncovka 1. os. j. č. podmiňovacího způsobu má nejčastěji dvě podoby: atneščà, bū́ċa, bijóca, meščà, mirčà, važiúȯca, verkč๲ vedle aičàp, bū́càp, ganičàp, giėdočàp, išviščàp, ješčàp, klóčàp, pirkčàp, stovėčàp, šókčàp.

Jen občas (velmi zřídka) se místo formantu -p vyskytuje -b: aičàb, bū́càb, kaščàb, laukčàb, turėčàb, srov. také zvratné tvary turėčabės „měl(a) bych, držel(a) bych se“, turėtusibės „měl(a) by, držel(a) by“. Na základě těchto posledních tvarů bychom mohli usuzovat, že formant -p vznikl ze znělého -b na konci slova (< -be < -bė, srov. pr. be, stsl. be). Tento předpoklad však nepodporují vyskytující se tvary s nezkráceným formantem -pė, např.: aičapė || aičapė, bučapėgi, pa(si)kláuščiapė, primdinčapė. Snad se ve tvarech s -pė začala souhláska p (< -b < -be) vyslovovat podle častějších tvarů dirpčap, verkčap, podobně jako vznikla neznělá souhláska k (< g) v ukazovacích zájmenech (tsaikig < *tasaigigi) a příslovcích (kadaikig < *kadaigigi).

V 1. os. j. č. se někdy užívá také koncovka -tau, typická pro dzūky: nepasi-skustau „nenoholil(a) bych se“, pasėdėtau, tilėtau.

Koncovka 2. os. j. č. je nejčastěji stejná jako u dzūků, -ai: adėtai, būtai, daskúltai „dosáhl(a) bys“, galėtai, jėškotai || jųškotai, imtai, išgėrtai, neatátai, kláustai, papúltai, sadėktai, vaiščotai, vi˙žėtai.

Podstatně řidčeji se užívá koncovka -umei, častěji pouze u pagirišků: atvažiúotumei, galėtumei, girdėtumei, indėtumei, išgėrstumei, nuveitumei, pagautumei, rašītumei, sajėstumei. Někdy se koncovka vyslovuje -umai: atautumai, išrašitumai, nuveitumas, prijėstuma. Tvary se zkrácenou koncovkou -um jsou ještě vzácnější: kad krūpà prijunktum, tai pažįstum „kdybys trochu přivykl(a), pak bys poznal(a)“; kad jū́s atsi-vartitum. Posledně uvedený tvar se někdy užívá také ve významu 3. osoby, např.: reikà kokós, kab jō dažu˙rētum „je potřeba nějaké (ženy), aby na ni dohlížela“; kad paláuktu˙p nedēlā; tai anà atsilik­tum „kdyby počkala týden, pak by zaostala“.

Jinak se tvary 3. os. podmiňovacího způsobu užívají jak bez -p, tak s -p: būtų, dirptu˙, galėtu˙, ataitu˙, kultu˙, nunėštu˙, sašaltu˙, pirk­tu˙, řidčeji atsiūstu˙p, atvažiúotu˙p, bütur˙p, neimturu˙p, pamirturu˙p, reiktu˙p, taisitu˙p, žaistu˙p. Někdy se vyskytují i tvary s -pė, řidčeji -pė, např.: būtu˙pė, nekáistu˙pė „nevařilo by se“, ganitu˙pė, reiktu˙pė, rḃnktu˙pė, sarińktu˙pė, řidčeji nepirk­tu˙pė. Postpozice -p(ė) se zde připojila až po starém *un>u˙.

Občas se užívají také zkrácené tvary 3. os., např.: tsai neimtu˙p už žaniko, kad anà nebūt graži „ten by se neoženil, kdyby nebyla krásná“; prirašė, kad atsiūst „napsal, aby poslali“; ānas nórí, kad anà atvažiúodinėt paz ji; ānas manè įžješt „on chce, aby k ní přijel; on by mě snědl“; nóri, kad kità jīḿt.

Místo reiktų se někdy užívá slovanská konstrukce: reikà būt˙ davāšt „bylo by třeba přivést“; nereikà būt˙ budavótis.

Koncovka 1. os. mn. č. je -umėm: atneš­tumėm, gėrtumėm, imtumėm, pirk­tumėm, raštumėm, važiúotumėm. Občas se vedle ní užívá i kratší koncovka -um(e), -um(ė): atvažiúotume, atsiskirtume, galėtum, ūtari˙tumė, žaistum. Koncovka -umėmė je vzácná: norėtumėmė, rḃnktumėmė.

¹² Zástupkyně vesnice Pagiriai častěji užívají tvary bez -p.

14. 902

209

Koncovka 2. os. mn. č. je -umėt, méně často -umėte. Zkrácená koncovka -ut je velmi vzácná: atvažiuotut.

§ 32. Přízvuk na koncovce se nejlépe zachoval v tvarech 1. os. j. č., na něž působil Sosiurův–Fortunatovův zákon: atneščā, išsbrinkčā(p), išdekčāp „zapálil bych“, nei-čāp, mirčā, pajimčāp, sakepčāp. Jen občas se vyskytují odchylky: ačāp, numirčāp.

V 2. a 3. os. j. č. se z přízvuku na koncovce zachovaly jen zbytky: jimtaī, nepamestaī, numir-tāi, sadeḳtai, užkurtāi, rč. dirptū, išaitū, nerastūp, rastū(si), reikū, sadektū.

Vyskytne se tu a tam tvar s proběhlou metatonií: dirptū, prijunk­tum „přivykl bys“, pripintū. Jinak se většinou zachovává přízvuk infinitivu: kāistu, kūltū, atsi-skirtum(e), išgėrtumėt, papūltai, žāistumėt.

Tvary konjunktivu utvořené od primárních infinitivů, které měly kdysi v kořeni krátké a, e, jsou přízvukově poměrně nestejné. Tvary 2. a 3. os. j. č. obvykle zachovávají uvedené samohlásky beze změny, např.: kāstai, rāstai, sadēktai, sakēptai; kāstu, rāstu, padēktu(p), pakāktu(p), vēštu(p). Tvary s prodlouženým a, e jsou mnohem vzácnější: kāstai, nāštai, kāstu, rāstū(p), vēštu. Tvary 1. a 2. os. mn. č. mají většinou již prodloužené a, e: atnāštumēm, atvāštumēt, kāstu-mēm, rāstumēt, rč. atnēštumēt, rāstumēm. Kolísání přízvuku u uvedených tvarů ukazuje, že prodlužování a, e začalo teprve poměrně nedávno: u tvarů 1. a 2. os. mn. č. je tento proces již téměř dokončen, zatímco u 2. a 3. os. j. č. teprve začal.

Rozkazovací způsob

§ 33. Rozkazovací způsob zietelské nářečí se stejně jako v litevštině tvoří z infinitivu pomocí formantu -k.

Nářečí má tvary rozkazovacího způsobu pro tyto osoby:

Jednotné číslo

2. bēk, kāēpk, nakvōk, kabīk, penēk

Množné číslo

1. pojďme, prosme, přenocujme, pověsme, žijme 2. pojďte, proste, přenocujte, pověste, žijte

§ 34. Původní koncovka 2. os. rozkazovacího způsobu -ki (< -kie) se poměrně častěji zachovává v uzavřené pozici: dirpkig (< dirbki+gi) || dirpkig, jēskig, lāisik, nekabikig „nedotýkej se“, nesirōdikig, nusiprauskig, pasiklausikig, turēkig, ustātikig, žūrēkig. Enklitická částice gi se k tvarům 2. os. rozkazovacího způsobu připojila až po zkrácení -kie na -ki. Jen velmi zřídka se samohláska -i zachovává v otevřené koncovce: a) přízvučná: gulkī, jimkī; b) nepřízvučná: abdengdīnēki, nemēki, pasidairīki, užraśki. Jinak jsou tvary vždy bez -i: aik, duok, nupīrk.

Někdy se vyskytují tvary s částicí ne-litevského původu -ka: užvēška jā ir adiōk „odvez ji a odevzdej“.

P. Arumaa zde zaznamenal také tvary 2. os. j. č. rozkazovacího způsobu bez pozůstatků formantu -k, např.: girdī „poslouchej“, ragī „podívej se“¹³.

¹³ Viz P. Arumaa, LMT, s. 73, avšak v textu na s. 42 píše girdī (s krátkým -i). Tyto tvary jsem nyní neslyšel.

210

Koncovka 1. os. mn. č. je nejčastěji -kim. Odlišuje se stará atematická forma 1. os. mn. č. rozkazovacího způsobu slovesa eiti: aimà Zētelon; bról, aimà; broliuk a i m à (ži m à), išgērsim; ėmà pirkõn; a m à insigērsim; srov. větu zapsanou K. Būgou: a m à sijoti¹⁴ vedle aìkim. Chr. Stang se domnívá, že forma a(i)ma je původem starou (atematickou) formou indikativu¹⁵.

Formy 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu se poměrně často užívají také s koncovkou -ė, -e: ieškìte, išpìlkite, nerìnkite, pasùlskite, sėskìte || sėskite, palàukite, žiūrėkite || žùrėkit, kàskit.

Kromě toho se v nářečí u jednotlivých tvarů 2. os. mn. č. vyskytují i jiné formy. Bez -ki- jsou zaznamenány tvary 2. os. mn. č. rozkazovacího způsobu ve větě: nuvažiuòte, nuvažùote, pažiūrėsite „sjeďte, sjeďte, podívejte se“. Je těžké říci, zda jde o formu rozkazovacího způsobu bez -ki-, nebo o haplologický jev. Existují také tvary 2. os. mn. č. se synkopou (po k vypadlo -i-), např.: palàukte, lìkte „počkejte, zůstaňte“; nu, nulėkìet „no, odleťte (děti)“. Souhláska t na konci je zde přidaná.

Přací způsob

§ 35. Syntetickou formu přacího způsobu, utvořenou pomocí te-, zaznamenal pouze K. Būga: tedirbý šaú¹⁶ „ať pracuje šaũ“. Nyní jsou formy tohoto způsobu nejčastěji analytické, tvořené od sloves přítomného času se slovy tegùl, nář. nechòj, někdy chòj: prirašìkit, tegùl atvažiuòja „napište, ať přijede“; nechòj jėmi dūgno nebūsta „ať jim není dna (ať je pohltí propast)“; nechòj jì plàškėna „ať jí je konec“; chòj diēz gina „ať Bůh chrání, opatruje“.

3. Zvratná slovesa

§ 36. Zvratná slovesa se tvoří pomocí zvratné částice -s(i) <-sie. Pro nářečí je typické, že se někdy zvratnými tvary stávají tvary, které v spisovném jazyce zvratné nejsou nebo jsou zvratné jen zřídka: auginasi „roste“, bėrasi || bērasī „sype se“, būstasi „bydlí se, daří se“, bėginė́josi „běhal“, dirbasi „stává se, vzniká“, giemasi „zpívá se“, gimàus „narodil jsem se“, jėstasi „jí se“, kándasi „kouše, kouše se“, samdosi „nastupuje do služby“, sasìdega „shoří“, žùrėjosi „díval se“.

Podle místa, kde se s(i) připojuje ke slovesu, lze rozlišit dvě hlavní skupiny: nepředponová (dirbtis, jūoktis, rūpi·tis) a předponová (apsisakāti, atsilìgdinėti, isigulėti, pasitraukti „vybouchnout“) zvratná slovesa.

§ 37. Nepředponová slovesa mají zvratnou částici vždy na konci slova. Plné -si se nejčastěji zachovává ve 3. osobě přítomného, minulého a podmiňovacího způsobu, např.: dirbasi, dirbosi, jūokasi, jūokėsi, lìetu·si, mokì·tu·si. Se zkráceným -si se častěji užívají pouze slova i-kmenu přítomného času nóris, rágis ~ rėgìsi, tùris, zatímco u ostatních kmenů se vyskytují jen ojedinělé formy: lējas ~ lėjąsi, reñkas. Ve všech ostatních případech se toto i na otevřeném konci slova nezachovalo.

§ 38. Zvratná částice -s(i) na konci slova pomohla zachovat nejen mnoho nezkrácených starobylých koncovek (jū·kies, turù·s), ale také jednotlivá slovesa se starobylým koncovým přízvukem nebo jejich tvary. Ve větší či menší míře koncový přízvuk-

¹⁴ Viz K. Būga, Žs, s. 19.

¹⁵ Viz Chr. Stang, NTS, sv. 18, s. 196–197.

¹⁶ Viz K. Būga, Žs 17.

14*

211

… tvarů si zachovaly tyto zvratné slovesné formy: bartis, dėtis, duotis, gultis, (į)imti(s), klaustis, laistis, mestis, rastis, rinktis, sėstis, stotis, tvertis, vilktis. Celou paradigmatu s koncovým přízvukem si uchovalo jen málokteré z nich. Zaznamenány byly tyto infinitivy: dėtis, imtis, klaustis, rastis, rinktis, sėstis, stotis, vilktis. Snad nejčastěji se koncový přízvuk vyskytuje u tvarů 1. a 3. osoby prézentu a préterita. Přízvuk obvykle dopadá na zvratnou částici -si, např.: barasì, jimasi, randasi, renkasi, sėdasi, stojasi¹⁷; davėsi, dėjosi, gulėsi, jėmėsi, laidosi, metėsi, radosi, rinkosi, sėdosi, stojosi. Mnohem řidší jsou tvary s přízvukem na konci kmene: davėsi, metėsi, radosi nebo gulės, jėmės, tverės; srov. v dzukštině hojně užívané tvary radõs, sėdõs, stojõs. Poměrně často se vyskytují také tvary 3. osoby budoucího času, totiž dėsis, duosis, imsīs, laisis, rasis, sėsis, stosīs. Tvary ostatních osob jsou řidší, např.: jėmeis, radais, sėdais, sėdės, sėdomės. Vedle nich se poměrně často užívají i běžné tvary s přízvukem na kmeni: bārasi, gūlesi, jėmesi, rā­dosi, sėduos, stojomės. To ukazuje, že slovesa s koncovým přízvukem v nářečí zanikají. Na druhou stranu může být tu a tam méně častý tvar s přízvukem na koncovce také výsledkem analogie. Dále uvádíme nejlépe zachované paradigmatické tvary sloves sėstis a stotis.

J e d n o t n é č í s l o

Přít. 1. préter. 1. bud. 1.

1. sedíme si, vstáváme si, sedli jsme si, vstali jsme si, sedneme si, vstaneme si 2. sedíš si, vstáváš si, sedl jsi si, vstal jsi si, sedneš si, vstaneš si 3. sedá si, vstává si, sedl si, vstal si, sedne si, vstane si

Množné číslo

1. sedáme si, vstáváme si, sedli jsme si, vstali jsme si, sedneme si, vstaneme si 2. sedáte si, vstáváte si, sedli jste si, vstali jste si, sednete si, vstanete si

§ 39. Zvratné tvary 1. osoby jednotného čísla kondicionálu mají vždy postpozici -pė (tvary s přízvukem na cirkumflexovém kořeni častěji přízvukují koncovku), např.: gulčapės, juokčapės, klauščapės, prauščapės, kulčapės, skūščapės, šukūčapės, turėčapės. S postpozicí -bė byla zaslechnuta pouze forma turėčabės; bez afrikáty — mōki·tepes.

Zvratné tvary 2. osoby jednotného čísla mají dvě možné koncovky: -umeis a -ais, např.: klāustum(e)is, māudi·tumeis, vedle klāustais, gultais, mōki·tais, prauštais.

Tvary 3. osoby kondicionálu se velmi liší: a) jako v spisovném jazyce: lė·tu·si, mōki·tu·si, rastu·si || rāstu·si; b) nejčastěji se užívají tvary s postpozicí -p(e), připojenou za zvratnou částici -si-: lė·tu·sip(ė), klāustu·sip, melstu·sipe, mōki·tu·sip, prauštu·sip(ė), rastu·sip; c) někdy se po postpozici -pė nebo -bė vyskytuje ještě druhá zvratná částice: kad sviekė ganitu·sipės kėltuva; kad melstu·sipes dī·vu; gul­davi·tu·sipės „lehli by si“, prauštu·sipes, turėtu·sipes || turėtu·sibės; d) tvary s jedinou zvratnou částicí po postpozici -pė (nebo -bė) jsou vzácné: prauštu·pes, rūpi·tu·bės „starali by se“.

Koncovka zvratných tvarů 1. osoby množného čísla je -umės: dailitumės, riṅktumės, a 2. osoby -umėtės: dailitumėtės, mōki·tumėtės, žaidotumėtės.

Ze zvratných sloves s koncovým přízvukem bylo zaznamenáno jen málo tvarů rozkazovacího způsobu: 2. osoba jednotného čísla gulkis, rinkis, sėskis, stokis, 1.–2. osoba množného čísla gulkimės, gulkītės, sėskimės, stokītės aj. Nejčastěji se říká: bārkis, gulkis, prauškis, sėskis, dailikimės, kū·opkimės „schovejme se“, dailikītės, prauškītės aj.

¹⁷ Chr. Stango, NTS, t. 18, s. 199 zaznamenaný tvar stovisi se dnes už nepodařilo zaslechnout.

212

§ 40. U sloves s předponou stojí zvratná částice -s(i)- většinou mezi předponou a kořenem, např.: préz. apsisáko „projevuje se“, insidūja „zdá se“, isiríngdinėja „stěhuje se“, nesiguldavina „neulehá, nelehá“, pasijėst „najedl se, pojedl“, prasi va iščioji, prisivargūoja, rasia idinėja „rozcházejí se“; imperf. apsižūrėj, atsitiko „zůstalo“, insidirbo „uvízl, ušpinil se“, isilaižė ~ išsilaižė „uzdravil se“, pasitraukė „praskočil“, prasilaukė, patsikėlė „vstal“, prisikentėj, sasikraud inėj „naložil se“; fut. isivísim „uvidíme se“, pasiklausisit, prisiriždinėsu, rasibėks „rozběhne se, rozšíří se“; imper. a kond. insiaudinėk „obuj se“, isivirtu·p, nusipraūškik, pasigaditu·, pasiklãuskig.

Je-li sloveso s předponou opatřeno záporkou ne nebo má-li dvě předpony, pozice částice -si- se zpravidla rovněž nemění: nepasikrãusim, neprisižinódinėkit „nepřiznávejte se“, painsiringdinėja „vyšňořuje se, zdobí se“, panusiveddinėj, parasia idinė, pausikeldinėjom „vstali jsme, probudili jsme se“. Někdy však -si- tyto dvě předpony, anebo záporku a předponu, rozděluje. Stává se to nejčastěji tehdy, když první předpona zcela změní význam slovesného kořene. Taková slova mluvčí vnímají již jako prostá slovesa (bez předpony), např.: isipradėdinėja ~ išsipradedinėja „začíná“, neprisipažindinėjau „nepřiznával jsem se“, nesirastój, pasirazmedinėję.

§ 41. V zietelské nářečí se vyskytuje nemálo příkladů, kdy i sloveso s předponou má zvratnou částici v koncovce (srov. žemaitské nářečí), např.: abdengáus, ateimasi, dadėjosi, ištrūpinosi, nepagri·žavinosi „nevrátil se“, padabó josi „zalíbil se, zamiloval se“, padaraús, padėjosi, padjėsi·s „uložil si“, padjėsi·s „oblékl se, najíš se“, pamóki·tu·si, prikuldinė jasi „přibíjí se, přibíjí“, prisegd inėjosi „připnul se“, rukinas „kouřil“.

Zvratná částice bývá často na konci také u sloves se záporkou, např.: nebėginėjosi, nedėsė·s, nedu·jasi, negūrinasi, nejuo·kū·si, nejuo·kėsi, nelanksū·s, nenóris, neragėjomės, netūris, neūtarinasi, nežaidójasi, neguldavi·tu·sipės „neulehl by si“.

§ 42. V nářečí se vyskytuje nemálo sloves se dvěma zvratnými částicemi: jedna stojí mezi předponou a slovesným kořenem, druhá na konci slova, např.: apsitūrė josi, apsižāninosi, insidairais, isigandėsi, isigandáus, isidūsinasi, išmokinosi, isipraūstusip, parsida v inėjosi, pasibū·simės, pasijėsi·s, pasijėsi·s, pasiklausáus, pasipraščosimės, pasiskaldinosi, pas(i)taisysis, pasulsėsities, pazdabójosi, pazdaraús, pazdárėsi, pazdarisis, pazdu·dinėjasi, prisiringdinėsu·os, prismóki·tumėis, sasriñksimės, sasriñktumės, usinorėjo s i „zatoužil si“.

U slovesech sulsėjosi, silsėjosi „odpočíval“, záiro si, -ėsi „rozhlíží se, dívá se“ již vůbec není vnímána přítomnost dvou zvratných částic. Proto se vyskytují také od těchto slov utvozené odvozeniny, srov. nesizda irėsi, prisuslsėjosi.

§ 43. Zvratná slovesa mají stejné přízvukové zákonitosti a odchylky jako slovesa s předponou, např.: isidenga, isimiegmu, nesikėla, nesikópa, nesikūla, nesimė·kt, nesivėrča, pasijėst, pasikūlė, pasilanka, pasilã nka, sas iait, sasaiam „zakrývá se“, „vyspí se“, „neskrývá se“, „nekope“, „nespí“, „najedl se, pojedl“ || pasijėst, pasikūlė, pasilanka || pasilã nka, sas iait, sasaiam „scházejí se“, „scházíme se“ atd., srov. § 17, 26, 29, 32.

213

Dalyvis

Činná příčestí

§ 44. V zietelském nářečí se užívají pouze činná příčestí minulého času. Činná příčestí přítomného a budoucího času se již nevyskytují. Na jejich místě se užívají jiné tvary. Například ve významu činných příčestí přítomného času je doložen tvar trpného příčestí minulého času stovėtas, např.: stovėtas vandūo vekau išala „stojící voda rychle zamrzá“. Často se užívají výpůjčky, např.: kur stojāščas vandūo, ten ān’s būsta „kde stojí voda, tam žijí (karasi)“, srov. kalūščas „bodající“, letiščā „letící“ aj.

§ 45. Činná příčestí minulého času mají nyní v nářečí pouze jeden ustrnulý tvar nominativu jednotného čísla mužského rodu, s koncovkou -e (vyslovuje se e˙, po ztvrdlé souhlásce -a˙). Koncovka ženského rodu -us (< -usi) je doložena pouze od P. Chaleckienė: aš būčan bijojus sakit „byla bych se bála říci“. Tentýž příčestní tvar minulého času s -e může označovat jednotné i množné číslo a mužský i ženský rod, např.:

muž. rod, j. č. ānas atait insirīnkā˙: „on přichází vyšňořený, oblečený“; nēkur inšīla˙ išajei „někam jsi vyšel rozehřátý“; kō tu išlūpa˙ galva˙ tēp āimi „proč jdeš s tak vztyčenou hlavou“; atāj sasmainā˙ „přišel proměněný, změněný“, tas jau krūpa˙ padāugė˙ nuvažiāu „ten už trochu vyrostlý odjel“; aš ausis pastātā˙ ir klau-sau; gili žaltīs sasisūkā˙; sėdi ānas rasikėtā˙; kōjas rastātā˙;

žen. rod, j. č. stōu obolē iššāugā˙; didelē; vaišcoja anā kepelūšī šaudini; izdējā˙; chvāsta vištos inkišā˙ „chodí s nasazeným slaměným kloboukem a zastrčeným kuřecím ocasem“;

muž. rod, mn. č. (dvoj.) kūlasi iššāje˙ an kēlo; padējə˙ bāltinam; bit du brōhu ne-sidailā˙ „byli dva bratři, kteří se nerozdělili, nerozešli“; tep ir važūjat rasisišēgā˙; palāuakə˙ per k’ēk mēnu˙, išlūpo strūcha „po několika měsících čekání strhli střechu“;

žen. rod, mn. č. žūri kap vā rnos rasižōvā˙ „dívá se, jako by vrány zívaly“; paskilā˙ rańkos skaušt.

Někdy se tento zobecněný tvar nominativu užívá ve významu jiných pádů, např.: išsuntē vīra˙ nejēdē laukān „poslal muže, který nejedl, na pole“. Místo příčestních tvarů jiných pádů se vlastnost vyplývající z děje obvykle vyjadřuje opisně, skupinami slov, např.: mažā liko pirkū, kad nesādegē „málo stodol zůstalo nespálených“; itai bōbai, kad chvarā, nesām pieno „této nemocné ženě neseme mléko“.

Příčestní tvar si všude zachovává přízvuk a intonaci příslušného slovesa v minulém čase.

Trpná příčestí

§ 46. Tvary příčestí trpného rodu jsou poměrně rozmanitější a lépe zachované než tvary příčestí činných. Příčestí trpného rodu přítomného času však v nářečí téměř nejsou, kromě dvou zaznamenaných tvarů pochybné autentičnosti: šuvamā mašinā; melžamā anā, jau melžasi¹⁸. Odpovídající tvary příčestí přítomného času se vyjadřují jinými způsoby: příponou -imis, -e˙ — melžinē karvė „dojená kráva“;

¹⁸Tvary byly zaznamenány od Bernarda Žukelise, jehož bratr studoval ve Vilniusu, a od Adoma Žukelise, který nějakou dobu pracoval na Ukrajině, kde se stýkal s Litevci z jiných nářečí.

214

příze: šulų komolukas „klubíčko příze, která se právě spřádá“; skupinami slov — pūdas, kad virt, dirptas iš molio „hrnec, který se vaří, vyrobený z hlíny“, minulým časem — nežinotas žmogus atāj „neznámý člověk přišel“, hybridními útvary — vaišiojom kap savi nežinojomi žmonės (srov. незнакомые люди).

§ 47. Trpná příčestí minulého času se skloňují podle rodu, čísla a pádu. Jejich koncovky jsou stejné jako u adjektiv s kmenem na a, o, srov. paradigmata:

Jednotné číslo

V. kāptas, keptā, virtas, virtā, dūmi·tas, -a K. kāpto, keptōs, virto, virtōs, dūmi·to, -os N. keptām, kāptai, virtām, virtai, dūmi·tam, ai G. keptà, virtà, dūmi·ta· Į. keptì, keptái, virtù, virtái, dūmi·tu, -ai In. keptām, keptōj, virtām, virtōj, mirkī·tam Il. keptān, keptōn, virtān, virtōn, dūmi·tan Ad. keptām(p) keptāi(p), dirptaip,

Množné číslo

V. keptì, kāptos, virtì, virtos, dūmi·ti, -os K. keptū, virtū, dūmi·tu· N. keptī·mi, keptōmi, pjautī·mi, dūmi·tīmi, -omi G. keptūs, keptàs, virtūs, virtàs, dūmi·tus, -as Į. keptais, keptomi, pjautais, pjautomi, dūmi·tais, -omi In. keptī·s(ā), keptosā, virtū·s(ā), virtosā, dūmi·tu·sa, -osa Il. keptī·sna, keptōsna, virtū·sna, dūmi·tu·sna, -osna

V nářečí se častěji užívají trpná příčestí minulého času s předponou: apkāltas, apsukti, apringdinėtos „sebrané“, inspāustas „stlačený“, inkastas, išāštri·tas, išlāngvi·tas „vykastrovaný“, išāl di·tas „zmrazený“, išūstas „odeslaný“, pakultà, pasamdīta, paraskultà „rozbitá“, pėrlaistas, paišneždinėti, pririždinėtos, užrumbi·ta „sešitá, sešitá na záplatku“.

Vedle tvarů mužského a ženského rodu se poměrně často užívá také rodově nerozlišený tvar trpných příčestí minulého času: dū·ta, dirpta, aplipīta, neatardinėta, išāusta, neprijunkta, padarīta, pridırpta, pradūrta, užvārīta, iššāsta.

Trpná příčestí minulého času se přízvukují většinou stejně jako 1. třída. Přízvukování jednotlivých (častěji předponových) příčestí však kolísá, např.: apdėnk-tas, apautas, atvėžta, iškāsta, ištestas, išāšta, išvēžtas, nekāstos, nurinkta, pakōptas „pohřbený“, palūnta „oloupaná“, raskirstas „překácený“, sakėpta „upečená“, uždėnkta, užskāstas, častěji apdengtas, iškastas, nurinkta, sākėpta, uždengta.

V nářečí nebyla vůbec zaznamenána příčestí budoucího času ani příčestí možnosti. Nepoužívají se ani zvratné a zájmenné tvary trpných příčestí.

Složené časy a způsoby

§ 48. Zietelský dialekt nemá v indikativu jednoduché časy, tvořené jak s činnými, tak s trpnými příčestími. Užívají se pouze složené perfektivní časy.

215

Složené perfektivní časy činného a trpného rodu jsou dva: přítomný a minulý.

1. Složené tvary přítomného času nikdy nemají spojovací pomocné sloveso yra:

a) činný rod: žmogus jau apsiláidę· barzdai „člověk už je zanedbaný, zarostlý vousem“; jáunas ir rasigėra· „mladý a opilý“; vidùj sapùvę· ánas; vênas básas, kitas apsǽvę·; visokù̃ sasrĩnkę·; visì prijùnkę· pri savo liẽžùvò; kurì atsidalinę·; tĕmi sunkęst; kója išstìnę· „noha je oteklá“; karà jau atsikėlę· „kůra se už odloupla“; anà, kab virvę, sasisùkę·; kunòdos apsilùpę·; vesėj sasryñkė· daugì bóbu; kraujù abėgę· akės „krví zalité oči“;

b) trpný rod: arkļis dár nekáltas „kůň ještě není okovaný“; galė invalidas cvìkas; vênas pìštas ràzdauštas ir išgìdi·tas; gerai pripenėtas ãnas; slimstai inspaustas šiẽnas „slabě stlačené seno“; anà pamaišìta „má smíšenou krev“; ski·lè prakultà; manà momà pakoptà; mes atsu·sti; ragì, kap sanesòti čerẽvi·kėlei; visì stalai an kẽmo paišneždinẽti; baltì žìrnèi samaišìti sa juòdais; ános druskái pasùdi·tos „jsou osolené její solí“.

2. Tvary minulého času mají vždy pomocné sloveso bit(i), buvo“;

a) činný rod: ánas bit labai insiragãvę·; arkļis bit blógas, išdžūvę·; sadìgę· buvo linai; pripùvę· bit kvìčėi „pšenice zplesnivěla a byla nahnilá“; neinšalę· bit ákmeni·s; anà daugest kap mėnà rasilaidę· bit „ona kvetla déle než měsíc“; anà numirà bit;

b) trpný rod: ánas apautas biti; ánas ir čanaik bit krūpa· móki·tas; Rafàlinas bit žmonesà pratìntas kǽk. „Rapolas byl mezi lidmi poněkud vzdělaný“.

V dialektu je poměrně mnoho složených tvarů přítomného a minulého času vytvořených s bezrodými příčestími trpného rodu, např.: přít. č. jáu manìp visa padìrpta, padarìta; išmokėta visa, visa išdù·ta; vískas pakùlta; nedù·ta jėst, dabar viskás apsodìta, apsėta; dár neatardìnėta, o žolė jėmėsi „ještě není zoráno, a tráva už roste“; jei dár visa čà neprijùnkta „pro ni je tady ještě všechno nezvyklé“; min. č. prìversta akmenų bit; taukù prìlaista bit; strùchà an strùchós sàbrukta buvo „střecha byla natlačena na střechu (domu)“; užvàrìta bit snìegù.

Složené tvary budoucího času byly zaznamenány pouze s příčestími trpného rodu: kãelas būs nuklótas žmonėmi; tadaìk visa bus padarìta; visà žãmė būs išàrtà.

§ 49. Kromě uvedených složených časů indikativu se v dialektu užívají také složené tvary kondicionálu. Nejčastěji jsou tvořeny s činnými příčestími: būčap žinóję·, tai nevažàvę· „kdybych to byl věděl, nebyl bych jel“; bútumėm sėdėjė· ir ùtarinà·; jėsk, kab bútai pri-jėda· „jez, abys byl najedený“, srov. výrok P. Chaleckienės: aš būčap bijójus sakìt, kad neusìširdot „bála bych se říci, aby se nerozzlobili“.

Složené tvary kondicionálu trpného rodu jsou vzácné: kab ne li·tus tsaik tai visa jau būtù·p papjauta ir pàrinkta „nebýt toho deště, už by bylo všechno posekáno a sklizeno (z polí)“.

Složené tvary imperativu nebyly zaznamenány.

Občas se vyskytují zvláštní složené tvary minulého času činného rodu, tvořené oběma příčestími, tj. místo pomocného slovesa buvo, bit(i) se říká bùvę·, např.: aš jì sàgóvę· bùvę· „já jsem ho chytil“; áni·s jau nuvažàvę· bùvę.

216

V nářečí je však obecně patrná tendence zjednodušovat složené tvary, např.: kad paláuktu·p nedėla; tai anà ats iliktum „kdyby byla týden počkala, byla by zůstala pozadu“; kab negėrtu·p vãkar, nu·nài negulėtu·p; kap nerasi-bėktu; tai ji rastų „kdyby nebyl utekl, ona by ho našla“.

Přechodník

§ 50. V nářečí se užívají ustálené tvary polopříčestí (které se nemění ani podle čísla, ani podle rodu). Tvoří se většinou od infinitivního kmene příponou -dami, např.:

muž. rod, j. č. o áñas nenorėdami ait paz lóvi; „a on nechtěje jde ke žlabu“; vėjas, jām davinėdami ità nostalni·kėla, sãkė; o žmogãlis, aidami namóp, užėjo karčmón; itus metùs li·tūkas lijo neiškadavōdami; bėginėdami jėsti áñas; nemokėdami nepautari·si; aš ùtarinu, o áñas žūri, kab dùrnas nežinódami; dar savì·s kampù·s sėdėdami bùsti nekāp „teď doma seděním žiješ špatně (tj. bez práce žít nebudeš)“; áñas nusivėdė jį gi·dódami;

ženský rod, j. č. anà gulėdami áuga; bėgo jō pati rėgdami; aš (pati) nuvejau tën vergdami; anà sėdėdami miegoj; galù pirkój sėdėdami tik kā dirpt;

mužský i ženský rod, mn. č. mės kāp pàdegėm, tai kur kas žinódami rašiājom, rasirbūkom; nenorėdami visi mės sazgħadinom ait; mės tadaik kā du·módami sākōm; apā-jom jė·škodami; paz Valērika aidami, užėkit ir paz Barnādika.

Tvary s -dami (<damie) se mohly zobecnit z mužského rodu množného čísla¹⁹, neboť snad právě analogickým zobecněním vznikla také koncovka ženského rodu mn. č. -damos v příležitostně se vyskytujících tvarech: āni·s ùtarino čà gẽrdamas; tiktai·k kójas at-kula vāiščodamas; rasikirnōčīnė· pamacītku negaledamōs āj „rozvalený pomalu šel, nemaje sil“. Tvary s -damos se smísily s tvary zvratného polopříčestí s -damosi, např.: vī·nas būdamosi tai ir numirīs „jeden žije a také zemře“, kopdamōsi ištrūko áñas „skrývaje se utekl“; ir klāusasi ju·gdamōs „a ptá se se smíchem“. Vedle toho se občas vyskytne zobecněný tvar s koncovkou ženského rodu jednotného čísla -a, např.: mōža važū·dama numirīs „možná za jízdy zemře“; aš pats išimōkinau (číst) ganīdama. Na magnetofon byl zaznamenán také tvar s -damu, např.: vī·nas vī·na· dastojinēdamu kab jēmėsi do ir ištezdinē-dami ir visi trīs āni·s tēn (utopili se).

Polopříčestí

§ 51. V zietelském nářečí bylo zaznamenáno jen několik tvarů připomínajících tvary litevského a jiných litevských nářečí pro přechodník přítomného času, avšak užitých místo polopříčestí, např.: iš kokū nedėlu· kēturas itai visa iškūlam tep pasistorōjant „během asi čtyř týdnů všechno toto vymlátíme, snažíce se“; iš čà važāvant tep niūsumau lāpà „odtud jsem jedouc poslala takový dopis“. Jde nejspíše o nové tvary²⁰, neboť funkce přechodníku v nářečí obvykle plní tvary polopříčestí a činného příčestí.

¹⁹P. Skardžius se domnívá, že tyto podoby byly zobecněny z dvojného čísla, viz P. Skardžius, Dėl pusdalyvių raidos, Archivum Philologicum, sv. 6, Kaunas, 1937, s. 105.

²⁰Tvary byly zaznamenány od Adolise Žukelise a M. Burkonienė, kteří se značně stýkali s mluvčími jiných litevských nářečí. Učitelka Kateryna Jodienė, která působila na mnoha místech, užívá přechodníky stejně jako litevský spisovný jazyk.

217

Místo příčestí přechodného přítomného času se užívá přechodník, např.: dirbdami dieną mažasnė, kaip nedirbdami „při práci je den kratší než při nečinnosti“; aidama reikia atkalbėt ražončių „při cestě je třeba odříkat růženec“; aš ragėjau kiški bėgdami „viděl jsem zajíce běžet“; neragėt aidami „při cestě není vidět“; rūgūs pjaudamōs, vašarai reikia vešūte padarīt „při sekání žita je třeba v létě vytvořit stín (odpočinout si)“; mān sasīlgo namie būdamā „stýskalo se mi, když jsem byl doma“; kāršta aidamōs; ne vešēi būdama, tai reikia, kad ledōkas būtu šūo „když se nebydlí ve vsi, je třeba, aby byl pes zlý“; rātas nugrīvo važūodami „za jízdy spadlo kolo“; ale apiaudami čīstet ir veksēt „ale při loupání (brambor) je to čistší a rychlejší“; jō brōlis Vezāučie, važūodami Slāniman bit vīnas „jeho bratr (žil) ve Vezaučiu (ležícím u cesty), když jel do Slanimu“; kap rādo kā giroj kopdamōs, parūnko „když našel někoho, jak se skrývá v lese, zajal ho“.

Někdy je takto užité přechodníkové tvary vhodnější vykládat jako příslovce, nikoli jako příčestí přechodné, např.: vogdami nejėšk, o padslīnk „nejez tajně, ale odsuň (talíř blíž k sobě)“.

Místo příčestí přechodných minulého času se užívá činné příčestí, např.: reika nejėda; gildāwītis „je třeba jít spát, aniž se člověk najedl“; negadanai vienam jau likæ „není dobře zůstat už sám“; tep langvēst, kap apsāeva „tak (naboso) se jde snadněji než obutému“ a další.

Jiné tvary příčestí přechodného ani jejich náhrady nebyly zaznamenány.

§ 52. Sloveso v zietelské nářeční mluvě má řadu zvláštností, které je třeba vysvětlit dlouhodobou izolací nářečí. V důsledku toho se v nářečí především zachovaly archaické rysy časování: jde o atematické formy sloves a kontaminační formy, které vznikly za jejich účasti, formu 3. osoby minulého času bit(i), formy podmiňovacího způsobu s postpozicemi -p(ė), -b(ė), zvratná slovesa s přízvukem na koncovce aj. Mnohé z těchto rysů jsou společné nářečím na jihovýchodním okraji litevského jazykového území; pouze forma bit(i) odkazuje k nářečím litevského jazyka v někdejším Východním Prusku.

Na druhé straně má sloveso také nemálo nových rysů: jde o atematické užívání některých tematických infinitivů, jednu ustálenou formu minulého času činného příčestí a její užívání spolu s přechodníkovými formami místo příčestí přechodného, jakož i různé souběžné kmenové formy a odchylky v přízvuku. Vlivem slovanských jazyků lze vysvětlit mnohé zvratné formy, které nejsou pro litevštinu charakteristické (auginasi, būstasi, gēmasi ir kt.). Mnohem více slovanských analogií by bylo možné sledovat v práci, které se zde věnuje jen malá pozornost.

V časování sloves bylo zaznamenáno jen málo prvků z jiných litevských nářečí a litevského spisovného jazyka.

А. ВИДУГИРИС

ČASOVÁNÍ SLOVESA V ZIETELSKÉM NÁŘEČÍ

Resumé

V důsledku dlouhodobé izolace místního litevského nářečí (nachází se v prostředí běloruského jazyka) se sloveso v zietelském nářečí vyznačuje značnou svébytností. Zaprvé se v něm zachovaly některé archaické rysy, např. atematická slovesa nebo jejich kontaminované tvary (aiti | aima, ēsti | ēma, miegti | mieg-

218

ma), tvar 3. osoby jednotného a množného čísla minulého času bit(i), tvary kondicionálu s postpozicí -p(ė), někdy -b(ė) (1. osoba jednotného čísla aičār / aičārē / aičārē, giedōčār, turēčabēs, 3. osoba jednotného a množného čísla atšūstu p ganitu pē), zvratná slovesa s přízvukem na koncovce (3. osoba jednotného a množného čísla přítomného času jimasi, sėdasi, minulého času jēmėsi, stojosi, budoucího času gulsis, jimsis, rasis) aj. Většina těchto rysů je příznačná pro jihovýchodní okrajová nářečí litevštiny; pouze tvar bit(i) přibližuje zietelské nářečí západním litevským nářečím, která kdysi existovala na území bývalého Východního Pruska.

Za druhé se nářečí vyznačuje mnoha inovacemi, např.: některé infinitivy se užívají ve významu ohýbaných atematických tvarů (nesėsti — nesėda, samalt — sumala, viršti — virsta), u některých sloves s prézentním kmenem na -a se vyskytují tvary utvořené na základě kořene minulého času (krīmta — kremta: krīmto, līnda — lenda: līndo, līpa — limpa: līpo, sniga — snīga: snigo), počet tvarů činných příčestí se výrazně zmenšil: zachoval se z nich pouze jeden nesklonný, zobecněný tvar středního rodu množného čísla minulého času (dirbę, išaugę, sasiskukę, žaidę); tento tvar dnes nahrazuje také tvary minulého přechodníku (reika, nejėdę guldāvi tis) (minulý přechodník v nářečí není) a tvary přítomného přechodníku jsou nahrazovány tvary polopříčestí (dirbdami diēnā mažāšnė kab nedirbdami), které se rovněž liší (dirbdamā/dirbdamī/dirbdamos). Přízvukování slovesných tvarů se často značně liší: atati|ātai, negirdžū|negirdžū, pašunta|pašūnta aj. Při tvoření některých zvratných sloves lze pozorovat přímý vliv okolního běloruského jazyka (būstasi, gināusi, kāndasi), avšak přímý vliv slovanských jazyků na časování sloves je nepatrný.