…ný konec by byl lotyš. biete „ein Kalk-, Lehmschlägel“ ME I 306. Poměr vokalismu kořene ju by byl takový, jaký má např. pr. playnis: lit. plienas, lotyš. pliens, přičemž spojovací sémantický článek by snad tvořilo lotyš. bīte „der Proviantsack, die Speisepaudel“ ib. 304 (dále srov. slovesa bit „schieben“, bī-d-īd „schieben, rücken, schiebend stossen“).

S. KARALIŪNAS

K INTERPRETACI DVOJICE FONETICKÝCH JEVŮ

1. Ekvivalenty ie, uo v litevském spisovném jazyce v dzūninské nářeční oblasti

Skutečnost, že se již v 16. století výslovnostní podoby i˙ ~ y a i˙ ~ ie u dzūninských nářečí slily, dobře dokládají údaje ze slovníku J. Sprogise¹. Zde se místní názvy z oblasti dzūninských nářečí zapsané rusky často uvádějí také s e, ie (=žem. i˙, lk. ie) vedle žemaitských podob s u (=lk. ie), např.: Сетова (s. 289), Ситова (s. 290) ‘řeka spojující jezero Paršėžeris s jezerem Lūkstas’; Скабя пиева (s. 290) (okres Pavandenė), Кявлес пивас мишкас (s. 159) (okres Karšuva), Жардинветис (s. 112) ‘pole v okrese Kražiai’, Жардинвиты (s. 112) ‘pole v okrese Karšuva’ a mnoho dalších. Podoby s e, ie (=lk. ie) jsou nejspíše výsledkem jejich převedení na aukštaitské podoby. Že tomu tak pravděpodobně skutečně je, ukazují hyperkorektní podoby místních názvů, které se ve slovníku vyskytují, tj. zápis e namísto i˙ ~ y (=ie), např.: Ежня (s. 108) = Ÿžnė ‘řeka v okrese Karšuva’ vedle Пожижни (s. 246) = Payžnys ‘panství v okrese Karšuva’; Пекойти (s. 225) = Pykaičiai ‘panství v okrese Pajūris’ vedle Пикоити (totéž) atd. Z toho plyne, že již v 16. století mluvčí dzūninských nářečí nedokázali rozlišit jejich splynulé lit. y a ie (a stejně tak ū a uo).

První zmínky o realizaci dvojhlásek ie, uo jako į, ū v žemaitských nářečích se již nacházejí v litevské gramatice A. Schleichera². Později toto tvrzení konkretizoval a podrobněji rozpracoval J. Juška³. Jasně je dosvědčují také práce všech lingvistů, kteří zkoumali dzūninská nářečí Žemaitů – K. Jaunia, A. Salise, J. Gerulise, P. Jonikase, V. Grinaveckise, Z. Zinkevičiuse, A. Balasaitise, V. Vitkauskase a dalších – i texty těchto nářečí zaznamenané poměrně kvalifikovaně v publikaci „Lietuvių kalbos tarmės“⁴. Lingvista A. Girdenis však toto splynutí neuznává. V článku „Co mají dzūninští mluvčí místo spisovných ie, uo“⁵ se pokouší ověřit, zda „ekvivalenty spisovných litevských ie, uo v žemaitském dzūninském nářečí jsou dlouhé monoftongy ī, ū, které se neliší od dlouhých į, ū = y, ū“ (s. 143). Za tímto účelem byly podle slov autora článku vybrány „dvojice slov, které se ve spisovném jazyce a aukštaitských nářečích liší pouze opozicí ie: ī, uo: ū: grūodas: grūdas, kuodas: kūdas ‚hubený‘, lieti:

¹ Viz Географический словарь древней жомойтской земли XVI столетия, Составленный Иваном Яковлевичем Спрогисом, Вильна, 1888, 363 стр.

² Žr. Handbuch der litauischen Sprache von August Schleicher, I, Grammatik, Prag, 1856, p. 5.

³ Žr. Jon’s Juszka, Kalbos lėtuviszko lėžuvo’ ir lėtuviszkas statrazimas arba ortograpija, Peterburge, 1861, p. 12, 14.

⁴ Viz LKT, s. 93–129.

⁵ Viz A. Girdenis, Ką turi džūnininkai vietoj literatūrinės kalbos ie, uo, „Baltistica“ VI(2), 1970, s. 143–146.

14. Užs. Nr. 1026

209

lyti, rietas: rytas, žiedukas: žvydūkas a bylo učiněno pokusné zjištění, zda je v nářeční řeči rozlišují osoby pocházející z těchto míst v oblasti žemaitských dünininků: Karklėnai, Laukuva […], Užventis, Varniai […], Batakiai […], Eržvilkas, Lauksargiai […], Skaudvilė, Šaukenai, Tauragė […], Vainutas […], Viduklė […]. Informátoři byli požádáni, aby tyto dvojice přeložili do svého nářečí a řekli, zda se v něm liší, a (pokud se ukázalo, že se liší) v čem se liší“ (s. 143—144). „Výsledky výzkumu, — jak uvádí autor, — se ukázaly jako překvapivě jasné a jednoznačné: na všech uvedených místech v oblasti dünininků (včetně takových okrajových nářečí, jako jsou Eržvilkas a Viduklė) se tyto dvojice rozlišují bez větších výkyvů — pochybují jen lidé, kteří se od svého nářečí už dávno odtrhli a aktivně je již neužívají. Namísto hlásek ie, uo ve spisovném jazyce se všude vyslovují hlásky s poněkud menším napětím a zřetelností než namísto y, ū […].“ (s. 144). Proto „se zdá nejvhodnější interpretovat a zapisovat nářeční ekvivalenty ie, uo v nářečí dünininků jako dvojhlásky iį, uu“ (s. 144). Při vědeckém hodnocení tohoto experimentu a jeho metody však sotva lze uznat, že se zdařil. První dvojici litevských slov použitou v experimentu, grūodas a grūdas, nelze do nářečí dünininků ani přeložit (a tedy ani postavit do protikladu a experimentálně zkoumat), protože slovo grūodas dünininkové vůbec neznají⁶. Experiment založený na uměle přeloženém neexistujícím žemaitském tvaru je tedy v tomto smyslu chybný. Jak ukazuje citát, informátoři experimentu nebyli skutečnými místními představiteli nářečí dünininků (zdálo by se, že vědecký experiment, a zvláště takový, jehož cílem je korigovat dřívější názor, by měl vycházet pouze z výslovnosti těchto skutečných mluvčích), nýbrž jen osobami pocházejícími z oblasti dünininků⁷. Ani tito lidé však, protože se odtrhli od svého rodného nářečí a byli ovlivněni spisovným jazykem, nemohou svou žemaitskou výslovností plně reprezentovat fonetiku nářečí této oblasti. A pouhým překládáním — jak uvádí A. Girdenis — příslušných dvojic slov spisovného jazyka do nářečí a pokusy o jejich žemaitizaci sotva může někdo dosáhnout toho, aby hlásky v těchto dvojicích vyslovil přesně tak, jak se vyslovují v nářečí. V tomto případě totiž informátoři experimentu zastávali pouze roli imitátorů. Mezi imitací a skutečností nelze klást rovnítko. Objektivní pravda se tedy z výslovnosti těchto informátorů fakticky dosud nevyjasňuje a nelze z ní usuzovat, co dünininkové ve skutečnosti mají namísto spisovných ie, uo. Situaci komplikuje také metoda kódování experimentu. Jak uvádí A. Girdenis: „Po krátkém tréninku (po 4—5 pokusech) snadno zjišťovali (= posluchači, tj. osoby, které poslouchají výslovnost zkoumaných hlásek, pozn. naše — E. G.), jaká hláska — i nebo į, ū nebo ų — je obsažena dokonce i ve slovech předložených izolovaně, bez kontextu“ (s. 145). Kódování zkoumaného objektu se obvykle provádí právě takto, avšak pokud posluchači slyšenou věc nepoznali hned a dokázali ji určit až po 4—5 tréninkových pokusech, je to nejjasnější důkaz, že ani výsledky takového výzkumu nemohou být tak „překvapivě jasné a jednoznačné“, jak se domnívá A. Girdenis. Jak vidíme, závěry experimentu jsou značně přitažené za vlasy. Proto je opravdu obtížné je přijmout a opírat se o ně. Experiment A. Girdenise tedy ještě není s to korigovat starý zákon o ekvivalentech spisovných ie, uo v nářečích dünininků.

⁶ Na jejich místě se v těchto nářečích běžně užívají plikšalai. Mimochodem, slovo grūuc „grūodas“ nikde nezmiňuje ani V. Grinaveckis, který tento jev jako první uvedl a v jehož článku A. Girdenis čtenáři doporučuje hledat příklady tohoto typu (s. 143).

⁷Je třeba poznamenat, že A. Girdenis při výběru informátorů experimentu není vždy pečlivý: informátor pocházející z nářečí Lauksargiai v experimentu patrně z nedopatření zastupuje dünininky, ačkoli nářečí Lauksargiai ve skutečnosti patří k severozápadním aukštaitským nářečím; viz LKT, s. 173 a mapu.

210

2. Ekvivalenty ide. *ā v baltských jazycích

Litevský lingvista V. Mažiulis, který důkladně prostudoval pruské prameny a jejich jazyk, předložil ve svých významných lingvistických studiích z posledních let novou koncepci, podle níž již ve staré (společné) baltštině mělo ide. *ā přejít v *ō⁸. Na tomto základě nově vykládá původ a vývoj mnoha morfologických jevů v litevštině, respektive v baltských jazycích, i jejich vztah k odpovídajícím morfologickým rysům jiných ide. jazyků. Protože tato koncepce je dosud předmětem živých diskusí⁹ a nemáme v úmyslu podat konečné řešení této otázky, pokusíme se vývoj ide. *ā v baltských jazycích analyzovat z hlediska dialektologie.

V. Mažiulis uvádí vokalismus takových slov z 16. století pruského jazyka (sembské nářečí)¹⁰, jako m-ū-ti III 67₃ ’matka’, br-ā-ti ’bratr’, a místních názvů z této oblasti ze 13.—15. století By-o-ten, Bev-o-ten (srov. litev. Bij-o-tai), Grind-o-s (srov. litev. grìnd-o-s), Layp-o (srov. litev. liep-a)¹¹ na jedné straně a vokalismus takových forem ze 14.—15. století (zřejmě zastupujících pruské pamédské nářečí¹²), jako m-o-the E 170 ’matka’, br-o-te E 170 ’bratr’, mens-o E 154, 374 ’maso’, na straně druhé. Pruské údaje přitom považuje za vodítko k dějinám vokalismu všech baltských jazyků¹³ a argumentuje ve prospěch dvou hypotéz: a) „pruské *ū ve slově m-ū-ti III 67₃ (= litev. m-ó-tė, lotyš. m-ā-te) nemůže pocházet z *ā[…]. Toto pr. *ū pravděpodobně vzniklo ze zadního nízkého dlouhého zaokrouhleného vokálu, zapisovaného jako pr. *ō“; b) „sembský vokál *ā (br-ā-ti III) pochází ze staršího sembského *ō“¹⁴. Zároveň tvrdí, že „Takové pr. *ō […] dokládá i nejstarší písemná památka pruského jazyka — elbinský slovníček“¹⁵. Na tomto všem zakládá závěr, že „vývoj vokálu ide. *ā ‚směrem k vokálu *ō‘ (pr. E oa, resp. o=litev. o, tj. ō, nářeční lotyš. ō atd.) je třeba považovat za jev z dob (společné) baltštiny“¹⁶ a tohoto stanoviska se důsledně drží.

V této souvislosti je třeba upozornit, že K. Būga při pojednání o pruském jazyce jasně rozlišuje jeho dvě nejvýraznější nářečí: severní a jižní, která se navzájem značně liší¹⁷. Jižní (pamédské) nářečí zastupuje I. pruský jazykový pramen, elbinský (E) slovníček, napsaný kolem roku 1400; severní (sembské) nářečí pak pruské katechismy sepsané přibližně 150 let po vydání tohoto slovníčku¹⁸. Tedy, mluvíme-li o ide. *ā

⁸ Viz B. Мажюлис, Заметки по прусскому вокализму. — Вопросы теории и истории языка, Ленинград, 1963, стр. 192—194; V. Mažiulis, Baltų ir kitų indoeuropiečių santykiai, Vilnius, 1970 (dále — V. Mažiulis, Baltų sant.), s. 11—25 a násl. Tato otázka je probírána také v Й. Казлаускас, К развитию общебалтийской системы гласных, „Вопросы языкознания“, 1962, № 4, стр. 20—24.

⁹ Viz З. Зинкявичюс, О развитии балтийского вокализма, — Балто-славянский сборник, Москва, 1972 (dále — Z. Zinkevičius, BV), стр. 5—14.

¹⁰ Viz V. Mažiulis, Baltų sant., s. 11—12.

¹¹ Dále srov. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961 (dále — K. Būga, RR, III), s. 106, kde jsou uvedeny sembské místní názvy Dywone—lauken, Kopte (Kupte), Aucopte, Pobeti vedle Pu-bethyn a slova pōstam, pōmien, perōniskan, encops, encopts aj.

¹² Viz V. Mažiulis, Baltų sant., s. 13.

¹³ Viz V. Mažiulis, tamtéž, s. 21.

¹⁴ Viz V. Mažiulis, tamtéž, s. 12.

¹⁵ Viz V. Mažiulis, tamtéž, s. 13.

¹⁶ Viz V. Mažiulis, tamtéž, s. 24.

¹⁷ Viz K. Būga, RR, III, s. 104—110.

¹⁸ Žr. V. Mažiulis, Prūsų kalbos paminklai, Vilnius, 1966, p. 27—29.

14*

211

příslušné ekvivalenty ve vokalismu pruských jazykových památek a chceme-li z nich něco vyvozovat o vývoji ide. *ā ve všech baltských jazycích, nesmíme ztrácet ze zřetele vokalické zvláštnosti a rozdíly nikoli jednoho, nýbrž dvou samostatných fonetických systémů – jižního a severního pruského nářečí. Rozdíl mezi těmito dvěma pruskými nářečími odráží mimo jiné také vokalismus pruských slov a pruských místních jmen, na který poukazuje V. Mažiulis (různé reflexy ide. *ā). Obě hypotézy, které předkládá V. Mažiulis, však vycházejí pouze z reflexů ū a ā tohoto původu v sambijském nářečí (severním pruském nářečí). Jak ale potom vysvětlit, že v textech téhož sambijského nářečí vedle ū (m-ū-ti, poglab-ū) před týmiž retnicemi (nebo velárami) souběžně existuje také ō, o (pōstam, Layp-o)? Vokalismus pōstam, Layp-o a analogických příkladů s ō (o) z ide. *ā tedy ukazuje, že v sambijském nářečí tento reflex ō objektivně existoval vedle ū(u). Jeho skutečná koexistence s ū však ještě neukazuje, který z nich je starší, zvláště když sambijské místní jméno Kopte uvádí K. Būga spolu s jeho variantou Kupte¹⁹. Ani výskyt sambijského ō(o) vedle ā (brāti), stejně jako ū(u), neposkytuje důvod odvozovat jejich ā ze sambijského *ō (tj. ze sambijského archetypálního *ō). Protože v jižním pruském nářečí uvádí V. Mažiulis jako reflexy ide. *ā pouze o a oa (v případě oa: s-oa-lis E 293 „tráva“ znamená oa podle V. Mažiulise nepochybně rovněž pr. *ō̄²⁰), zůstává nevysvětlená jeho samohláska a (< ide. *ā) v takových slovech jako pon-a-sse E 90 „prostor pod nosem“ (srov. n-o-zy E 85 „nos“), pom-a-tre E 180 „macecha“ (srov. m-o-the), která existuje souběžně s reflexy téhož původu o, oa (m-o-the, lubbo E 206 „Brett“²¹, m-oa-zo E 178 „babička“). Jestliže tedy v jižním nářečí zastupují ide. *ā tři reflexy, je třeba brát v úvahu všechny a objasnit jejich vzájemný vztah. To vše by naznačovalo, že ve skutečnosti dochovaný (nikoli archetypální!) reflex ide. *ā v památkách obou pruských nářečí je ō. Existoval souběžně s dalšími reflexy, které se vyskytují většinou v jiných pozicích ve slově. To však nedává důvod tvrdit, že se z něj mohly vyvinout všechny ostatní reflexy ide. *ā v obou nářečích a že byl jejich předchůdcem, vůbec prvním reflexem ide. *ā ve staré (pra)baltské době nebo že by vůči nim měl alespoň nějakou přednost. Situace s různými reflexy ide. *ā, kterou máme k dispozici, tedy nepotvrzuje názor, že vývoj ide. *ā „směrem k samohlásce *ō“ začal od *ō, jež bychom měli považovat za jev (pra)baltské minulosti. Různé reflexy ide. *ā v těchto pruských písemných památkách ukazují, že jeho vývoj v obou pruských nářečích nebyl stejný. Především naznačují, že reflex a v jižním nářečí by mohl (a patrně také skutečně může) představovat původní ekvivalent ide. *ā, který v tomto nářečí potvrzuje tradiční názor, že ide. *ā mělo ve staré (pra)baltské době rovněž podobu *ā. Skutečnost, že je v tomto případě krátké, nemůže situaci změnit. Samotný fakt, že reflex ide. *ā a skutečně existoval i v nejstarším pruském prameni – elbinském slovníčku –, jako by opět nepotvrzoval závěr, že vývoj ide. *ā začal ve staré (pra)baltské době od *ō. Ostatní reflexy ide. *ā v památkách tohoto nářečí (oa, o) by ukazovaly, že se zde baltské *ā přece jen zužovalo a stávalo se poněkud zavřenějším. V důsledku toho se labializovalo a teprve se změnilo v oa (s-oa-lis), případně se změnilo v o (m-o-the, gald-o- E 365 „necky“). V severním pruském nářečí se vývoj tohoto *ā zřejmě ubíral jiným směrem. V pruských písemných památkách tohoto nářečí jsou rovněž doloženy tři reflexy ide. *ā. Po retnicích a velárách v kmeni slova se obvykle vyskytuje reflex ū, avšak někdy se v týchž případech místo něj objevuje také ō (o). Ve všech ostatních případech se zde ide. *ā zachovalo

¹⁹ Srov. K. Būga, RR, III, s. 106.

²⁰ Viz V. Mažiulis, Baltų sant., s. 13–14.

²¹ Žr. J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, p. 205.

212

neporušené, přičemž vedle u je časté také v kmenech místních jmen a po m, v, j, k, s, p²². Na konci slova se po retnicích a velárách pravidelně vyskytuje ū (jen zde se vedle něj objevuje také u: laiku III 37₁₈ „šie halten“). Ve všech zbývajících případech odpovídá ide. *ā na konci slova reflex o. Takže i zde původním stadiem ide. *ā bylo *ā. Směrem k o se *ā měnilo pouze po retnicích, velárách a na konci slova (v místních jménech také po j, v, k, s). Ve všech ostatních případech se zachovalo neporušené (br-ā-ti). Tato změna se však za uvedených podmínek zřejmě i zde ubírala jinou cestou než v jižním nářečí. Baltské *ā zde nemohlo foneticky vzniknout přímo z ā(u), jak správně poznamenal V. Mažiulis²³. Přeměna *ā v ū tedy tak či onak musela projít (a prošla) stupněm ō²⁴. Právě slova s tímto reflexem tento stupeň dokládají. Zde se však ō patrně zužovalo výrazněji a stávalo se zavřenějším. Proto se mohlo připodobnit k ū, změnit se v něj, anebo se v něj proměnit úplně (např. pōstam, -m-ū-ti, deiv-ū-tai III 115₁₄ „sēlig“, poglab-ū, laik-u). Podobný vývoj nepřízvučného baltského *ā proběhl také v části litevského veluoňského nářečí a v přilehlých oblastech²⁵.

Zde pojednané reflexy ide. *ā v pruských jazykových památkách umožňují vyvodit tyto závěry:

1. ide. *ā bylo patrně známo všem baltským jazykům a jejich nářečím jako široké otevřené *ā.

2. V jižním pruském nářečí, tj. v nářečí, jímž je napsán elbinský slovníček, se toto baltské *ā (doložený reflex a) patrně zužovalo, labializovalo, přibližovalo se k němu (oa), případně se zcela změnilo v o.

V severním pruském nářečí — v nářečí katechismů — se baltské *ā (doložený reflex ā) zužovalo a labializovalo pouze po retnicích, velárách a na konci slova (v místních jménech také před v, j, k, s). Ve všech ostatních případech se zde zachovalo neporušené. Jeho změna zde patrně probíhala poněkud jinak než v jižním nářečí. V důsledku výraznějšího zužování se zde stávalo stále napjatějším a zavřenějším a změnilo se v ō, které se svou barvou patrně více blížilo k ū, případně se v ně zcela změnilo. Vlna zužování a labializace baltského *ā, šířící se historickým baltským územím z jihozápadu na severovýchod, nejprve zasáhla oblast litevského jazyka a dala velké části jeho nářečí reflex ō; v žemaitských nářečích jej změnila v uo (s výjimkou nářečí Karklė). K východním aukštaitským a východním dzūkijským nářečím dorazila nejpozději. Proto se zde ā dodnes místy zachovalo beze změny všude, jinde pouze částečně. Vlna zužování a labializace baltského *ā nezasáhla lotyštinu (s výjimkou latgalštiny), a zde se proto zachovalo beze změny.

3. Reflex o ide. *ā je v baltských jazycích a jejich nářečích patrně sekundární.

E. GRINAVECKIENĖ

M. Kondratiuk, Nazwy miejscowe Południowo – wschodniej Białostocczyzny, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk, 1974, 304 p. (su žemėlapiu).

Dílo „Místní jména jihovýchodní části Białystockého vojvodství“, které vydal vědecký pracovník Slovanského ústavu dr. Michal Kondratiuk v 29. čísle seriálu „Monografie Slawistyczne“ Polské lidové republiky, je v mnoha ohledech zajímavé i pro baltisty.

²² Viz K. Būga, RR, III, s. 106.

²³ Viz V. Mažiulis, Baltų sant., s. 12.

²⁴ Srov. Z. Zinkevičius, BV, s. 12.

²⁵ Plg. A. Salys, Kelios pastabos tarmių istorijai, APh IV, Kaunas, 1933, p. 28; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1965, p. 68 ir žemėl. Nr. 32, 33.

213