GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978)

A. VIDUGIRIS

PŘÍSLOVCE ZIETELOVSKÉHO NÁŘEČÍ

Příslovce zietelovského nářečí je součástí rozsáhlejší práce o tomto nářečí, napsané v letech 1957–1961¹. Materiál této práce, až na několik nových příkladů, ani způsob popisu se v tomto článku v zásadě nezměnily. Zde se neprobírají pouze částice, které byly dříve spolu s příslovečnými výrazy zařazeny mezi příslovce. K jejich spojení autora vedla často podobná etymologie a také zvolená metoda popisu podle původu a tvoření, od níž se ostatně neupouští ani v tomto článku.

VÝZNAM

Z hlediska významu jsou příslovce tohoto nářečí velmi rozmanitá. Stejně jako v litevském spisovném jazyce se dělí do několika různě rozsáhlých skupin. Nejvíce je příslovcí způsobu, méně příslovcí místa a účelu. Protože příslovce zietelovského nářečí jsou podrobněji popsána z hlediska původu a tvoření, jejich význam se zde již podrobněji nerozebírá. Uvedeme jen několik příznačnějších příkladů z hlavních sémantických skupin: a) příslovce způsobu, např.: baltai, brangẽi, daũgi(s), dveitė „ve dvou“, graĩta „rychle“, gražìtkai „velmi pěkně“, iš naũjo, kartù, kitẽp „jinak“, krūpà (< kruopà) „trochu“, niẽkiek „poněkud“, pamacìtkù „pomalu“, pušáu(t); b) příslovce místa, např.: artì, čà, čõndak, laũšėn (srov. bělorus. ляйша „levý“), namì, namóp, pavidùj „uvnitř“, toulì „daleko“, visùr, žemìn; c) příslovce času, např.: an(k)stì, daũ greta dabàr, kadaĩk, reč. kadà, lik kõlai(k), kuomèt, nakčà, nẽkadàik „kdysi“, ne kártą, nùn, nu·naĩk „dnes“, pérnaik, vãkar, vėlaĩ; d) příslovce příčiny a účelu (zaznamenáno jich jen několik), např.: dėle kõ, dėle tõ, kodėl, nẽko „kvůli něčemu, z nějakého důvodu“, todėl, tõdrin, užtāt. Přesnější význam příslovcí se projevuje v kontextu. Někdy může mít jedno a totéž příslovce několik významů, např.: dáiktais jau hãrd „místy už orá“ (příslovce místa); dáiktais jū⁰das „pestrý“ (příslovce způsobu); krūpà· dãu „trochu dal“ (příslovce způsobu); aš krūpà· disù (příslovce času).

PŮVOD A TVOŘENÍ

Z hlediska původu a tvoření jsou příslovce tohoto nářečí rozmanitá. Nejvíce je příslovcí odvozených od podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen. Podstatně méně je číslovkových příslovcí a jen několik málo příslovcí utvořených od sloves. Je zde také mnoho výpůjček.

¹ Iš Zietelos tarmės morfologijos autoriaus skelbta darbų apie daiktavardį (1969: 147—182); apie įvardį (1960: 113—131); apie būdvardį (1974: 277—289); apie veiksmažodį (1961: 219—231; 1973: 199—219), keletas pastabų apie tarmės fonetiką (1959: 195—213).

159

1. Příslovce odvozená od podstatných jmen

U příslovcí odvozených od podstatných jmen lze rozlišit tři typy: a) jednotlivé pády podstatných jmen, které se adverbializovaly, tj. jednoduchá, nesložená příslovce, b) složená příslovce utvořená z podstatných jmen a jiných slovních druhů a c) předložkové konstrukce s podstatnými jmény.

1. Adverbializovaných pádových tvarů podstatných jmen je v nářečí poměrně mnoho. Nejčastěji se vyskytují adverbializované tvary jednotného akuzativu, instrumentálu, inesivu², ilativu a množného instrumentálu, méně často tvary jiných pádů, např.:

sg. nom. daugis druskos nereika davinėt; o táu seserų daũgis? „a ty, máš mnoho sester?“²

sg. gen. iš tų namų dãũg o asmuõkų davinėjam „za tyto domy jsme zaplatili mnoho peněz“; staigõs vėjas užãj „náhle se zvedl vítr, přišel“;

sg. acc. kaisniũka palãuk „chvilku počkej“; ještě nejednou přijedeš; krūp· karves ganãu „chvíli jsem pásl krávy“; aš kru·pìbka aisì pirkõn „půjdu na chvilku do světnice“. Má se za to, že z tvaru jednotného akuzativu vzniklo také příslovce vakar ‚včera‘ (Būga 1959: 183; Ulvydas 1959: 82): vãkar jo nebit „včera ho nebylo“.

Zvlášť je třeba pojednat o daug(i), srov. senų bit daugį; o mūmi dar dãũgi darbo; kãrvų gãnom dãũgi — vedle dãũgi manim bit seserų, dãũgi asmuõkų nereika. Forma s krátkým i může být adverbializovaný starý nominativ-akuzativ singuláru neutra podstatného jména dãugis; srov. také tvary, které se někdy vyskytují zcela bez koncovky: dãũg pãdegė namū; dãũgel atsìliko.

sg. instr. basaminčà apsãvė; visi draugėĩ³ gãnom; ãnos abi vãisčoj visà kartù; nakčà kab imà lot; duona nubėgo pãklūonė;

sg. iness. namie kã nori ir lója; ir bõlo nebit namie; ritój mán karves ganit; aimà ir mės ritój gribũsno „pojďme zítra i my na houby“. Vedle ri·tój se někdy říká také rit: rit arielka „pije jako had“. Za staré tvary jednotného inesivu podstatných jmen (Būga 1961: 690; Kazlauskas 1968: 153) se pokládají také ankstì (zř. anstì), artì, tau lì vedle toli: kãrves ankstì vãrom; mán artì, o jūmi toulì būs ait;

sg. il. dík tu šãlin, bernužėlis (l. d.); drobinėtus tančiun vėsim, pãkulinus vórin išmėsim „oblečené do plátěných šatů odvedeme tančit, oblečené do koudelových vyhodíme do komory (ven)“. Jiné pády slov šalin, vórin nebyly v nářečí zaznamenány. Tendence k adverbializaci se projevuje také v: usìsko lãušen „otočila se doleva“; kãlas aiti i·šėn „cesta vede doprava“; viršūn ir apačõn padkeldinėj „zvedal nahoru a dolů“. Časový ilativ, např. nedėlon jau nebūsim; subatõn atvažãu může být užíván podle odpovídajících slovanských konstrukcí, srov. rus. в неделю, в суботу;

sg. al. aimù namõp; ar tu namõp d isi? Někdy se říká také namõ: o namõ ar nevažiuosi? „a domů snad nepojedeš?“

pl. instr. o pirmaik visur bėgõm ir bėgõm (srov. rus. бегом, bělorus. бе́гма). K adverbializaci mají sklon také dãiktais jau hãra; dãiktais juõdas „margas“; skrinėmi margà „pestrá do čtverců, do oken“;

pl. in. basanuõs insistój „vstoupil bosý“.

Má se za to, že z podstatného jména dabà bylo utvořeno příslovce dabãr (Fraenkel 1955—1963: 79), z něhož vznikla častější zkrácená podoba dar, např.: dabar namie būsu; Dainavój bit lietūviu, al dar jau nerà; dar gerai visiemi (srov. částice dabar, dár, dárgi: anà dabar iš Žietelos netãj „ona se ještě nevrátila ze Zietela“; aš dár mačìtkas buvau „ještě jsem byl malý“; dárgi mùsip nieko nèrõ.

2. Složených příslovcí je různých druhů. Poněkud častěji se vyskytují příslovce tohoto typu s prvním zájmenným či číselným, méně často přídavným nebo příslovečným členem a druhým jmenným členem (nejčastěji zkráceným, bez koncovky).

Z útvarů, jejichž prvním členem je akuzativ zájmena a druhým zkrácené podstatné jméno, bylo v nářečí zaznamenáno pouze šandien bit ãnas; šandien atvažãu. Dále

² V nářečí se užívá několik lokálových pádů: inesiv — vnitřní statický, ilativ — vnitřní směrový, adesiv — vnější statický, alativ — vnější směrový.

³ Plačiau apie mot. g. vns. įnag. galūnę -ai, -ei žr. autoriaus straipsnį (1969: 166—7).

160

Existují příslovce vytvořená z instrumentálu zájmena v singuláru a zkráceného podstatného jména met (< let), např.: ani·ku·met nebit mūsų kazų „nikdy jsme neměli kozy“; kitumet⁴ a jednou on přijede; a kuomet ty ještě přijedeš? tai anas čia biti nėkuomet „to oni tady kdysi žili“; aš nejėdau niekuomet to vėjuno; aš maža tuo metu buvau; tuomet viso duoja; tiem žmonėmi visųmet mažą. Někdy se příslovce kuomet užívá s jiným příslovcem (částicí?), např. kap ku·met ir āndas ā tait „někdy přichází i on“.

První složku odvozenin, jejichž druhou složkou je zkrácené podstatné jméno kart (<krát), nejčastěji tvoří akuzativ plurálu základní číslovky, např.: dešimtkart gražesnis; Li dōn savūžinėjau ketūrbskart; pãdegem penkiskart; treškart vaišėjuo Zietelon. Pouze u příslovce dūkart (vedle dukart) jsou obě složky v duálu (zde kart je zkrácená podoba nominativu–akuzativu duálu). Méně často je první složkou přídavné jméno nebo příslovce, např.: daugi·kart aš ten buvau; daugikārt⁵ vežojom ją paz dąktori; kiekkaart jūš ten buvot? Maskvōj nākiekkārt buvau „v Moskvě jsem byl několikrát“. Význam těchto forem ukazuje, že druhá složka -kart je zde zkrácený genitiv plurálu. Odvozeniny utvořené z číslovky a -kart se dále spojují se zájmenným příslovcem tiek, např.: aš dūkart tiek mātiv: turì, kap anā; dukart tiek bit; triskart tiek bit žmonių.

U příslovcí s -kart bývají zpravidla přízvučné obě složky, s výjimkou odvozeniny dukart.

3. V nářečí se často vyskytují také předložkové konstrukce, které se mění v příslovce nebo se zcela adverbializují. Jejich první složkou je nějaká předložka, druhou pak pád podstatného jména nebo jmenné příslovce.

Nejčastěji se s předložkou pojí genitiv singuláru podstatného jména: an (< na): an dūgo atvažadāvai? viškas an dākto „všechno na místě“; būk šen an dākto „buď zde na místě“; ānas dažnai an kiemo ai „často chodí ven (má průjem)“; ji vāro an kiemo; sāko an pėrdienės atvažuos „říká, že brzy, v nadcházejících dnech přijede“; an ri·tojaus laīgva būs „zítra bude lehko“; anā an vālos lāido „nechala volně (ať si vyberu)“; be: be gālo brangū visa; be gālo dūga; lėtai ir lėtai visa pavasarī be gālo; iš: satėmo iš karto; iš karto pažinojau.

Někdy se s předložkou pojí akuzativ singuláru podstatného jména, např.: po krūpa, po krūpa do ir prirašėt; rugū po krū·pīka sėjam.

Ve ztuhlých předložkových konstrukcích se často vyskytují dochované tvary dativu singuláru s kmenovým vokálem i nebo jiné podstatné názvy, které získaly jeho koncovku, např.: nūnesė lig truputūkį; po pažasti bit sniego; būstu prig brōli.

S předložkou sā se někdy adverbializuje instrumentál singuláru podstatného jména tiesa, např.: sā tiesāi aš tāu sakau „opravdu ti říkám“; sā tiesāi ānas tap padārė „opravdu to tak udělal“.

Je zaznamenáno málo jmenných příslovcí s předložkami, např.: iš arti gerašt regėt, iš toli — kap tumōnas „zblízka je lépe vidět, z dálky — jako mlha, opar“; žviltelėk iš toliaušt „mrkni z větší dálky“.

4. Vedle spojení předložkových konstrukcí, jejichž obě složky jsou samostatné, nesrostlé, se v nářečí vyskytují také formy se srostlými složkami, např.: aš sėdu papirkoji; āni·s būsta pavidūli vesės „žijí uprostřed vesnice“; lachōne: statom pavidūn „mísu stavíme doprostřed (stolu)“; pa vidūri vesės buvo „žili uprostřed vesnice“ pāhara paviršuj „zavíří na povrchu“. Z těchto forem se zdá, že předložka (v tomto případě předpona) pa (< po) je k příslušným pádům připojena teprve nedávno, srov. výpověď tik iš po viršo šlāpas „mokré jen na povrchu“. Tyto příslovce lze stěží považovat za vzniklé z předponových podstatných jmen, protože druhá složka, tj. podstatné jméno, má nezměněný kmen. Kromě toho se zdá, že se v nářečí jiné pády těchto forem neužívají.

⁴ V nářečí se často vyskytuje zkrácená podoba nekrouženého nepřízvučného u·(< uo).

⁵ Krátké i v této formě může být způsobeno neutrem genitivu singuláru nominativu a akuzativu daugi.

11. Gramatinės kategorijos ir jų raida

161

Příslovce se někdy mohou vyskytovat i se sekundární koncovkou, např.: užporītų vari'sim pėkų „pozítří požene­me dobytek“. Koncovka -ų zde mohla být přidána podle jiných tvarů singuláru instrumentálu (srov. rītų, vākų), protože se častěji říká: užporīt dienas Narčiosna; išporīt mán kārvės ganit; užpovāk ar ādžio lietūs „předevčírem pršelo“. Má se za to, že z předponového substantiva s kmenem na a pāsakas vznikla podle tvarů singuláru instrumentálu a instrumentálního pádu s kmenem na u příslovce paskui, řidčeji paskum̃ (Ulvy das 1957:: 122), např.: pirma apdravėk, paskui apvarįsi „nejprve okop, potom okopeš“; palūk, paskum̃ nuneši.

Suprieveiksmėjęs daiktavardžio pusė dviskaitos vietininkas pusáu(t) (Endzelynas 1957: 207) dažniausiai yra su slavišku prielinksniu na, pvz.: linúosna vilnai padauzdinėja na pusáu „lininius metmenis per pusę vilna atauždžia“; razgūrino žiedą napusáut „perl a u žė žiedą pusiau“, reč. pusáu dienõs atvažiuos „vidurdienį atvažiuos“.

2. Adverbiální příslovce odvozená od adjektiv

Adverbiální příslovce v nářečí jsou tvořena různými způsoby.

1. Nejčastěji se užívají příslovce utvořená z adjektiv v pozitivu pomocí formantu -ai (po měkké souhlásce -ei), např.: au(k)štai, baltai, brangei, dažnai, gardžei, gerai, gilei, gludžei, lygiai, sklandžiai, gražiai, išilgai, lįgei, plačei, plonai, rūštai „kysele“, slims lai „slabě, málo“, sūnkei, surai, vēlai.

Stejnou koncovku -ai (-ei) mají také příslovce utvořená z předponových adjektiv, např.: mėlinai, geltonai, raudonai, gudiškai, lietuviškai, rusiškai, seniškai „starodávně“; nevi'nodai; dažnokai, ratokai; an(k)štikai, artikai, gluditkai „plynule“; gražikiai, netoulitkai, plonitkai, ratitkai „řídce, velmi zřídka“; stiprikai⁶.

Má se za to, že z adjektiv, která se již nevyskytují nejen v nářečí, ale ani ve spisovném jazyce, jsou odvozena také příslovce nu'nai(k) „dnes“, pėrnai(k) (Skardžius 1943: 216–217), např.: nu'nai(k) dar bit šilta; nu'nai an darbo neisu, reč. aš nūn jau nevirsu; nūn šiltėst „dnes je tepleji“; pėrnai pirko; pėrnaik atvažau.

Starým příslovcem, které již nemá adjektivum, z něhož bylo odvozeno, je také labai (ani spisovné labas už téměř nemá adjektivní význam), např.: ānds labāi mēksta šūptis; rugīna labāi ār̃dosi; labai gražai mokate rašīt. Vedle koncovky -ai se užívá také -au, např.: kvi'čei nelabou geri „pšenice nejsou příliš dobré“. O tvarech s -au viz níže.

S přidaným k po -ai se nejčastěji tvoří tyto podoby adverbiálních příslovcí: nu'naik, pėrnaik a příležitostně seneik. O těchto a dalších příslovcích s k viz také níže.

2. V nářečí se vyskytují také adverbializované jednotlivé adjektivní pády. K adverbializaci mají zvláště sklon neutra adjektiv, tj. nominativ a akuzativ singuláru, např.: graita parvažau namõp; graita atāj, reč. grait užūgo (místo grait(a) se nezřídka užívá viekau ~ viekiāu), viz níže); gražū padarīta visa gražiai padaryta viskas“; ar ilga ča būsi? pigū adavė „prodal levně“.

Někdy se užívá také adverbializovaný instrumentál singuláru některých adjektiv, např.: raitū jājau „jel jsem na koni“; raitū kam atsitiko kunodas „brambory zbyly jen málokomu“; retū kas moka.

3. Příslovcí odvozených od adjektiv pomocí formantu -yn je v nářečí velmi málo, např.: au(k)štin patkėlti; man dabar žamin reika „teď už musím dolů (zemřít)“; nu'nūk galva žamin „skloň hlavu dolů“.

4. Adverbializovaných spojení adjektiva s předložkou je rovněž málo, např.: ne an ilgo būstu čonaik; iš naujo pasaudinom „nově, znovu jsme zasadili“; reiks ir mán sēnaut po macitkū itai nedėlai „budu muset i já pomalu sekat seno tento týden“. Předložka po > pa a adjektivum často srůstají, např.: ait palangvi „jde pomalu“; pamacitkū nurōvēm linūs.

⁶ Příslovce s příponou -itkai jsou v nářečí častější než adjektiva s příponou -itk-.

162

Podle běloruštiny vznikla s předložkou po tato příslovce: ānas po lietuviškai nesupranta; mēs maži po prastų nemokėjom „my, když jsme byli malí, jsme neuměli bělorusky, prostě (bělorus. па-просту)“; po dabarišĉamu āti dzeğarīkas „hodiny jdou novodobým způsobem“; po senomu gerāst bit, ale ir po naujomu prijūnkom „podle starých (hodin) to bylo lepší, ale i na nové jsme si zvykli“ (srov. bělorus. па-новаму, па-старому).

Střední rod přídavného jména a zájmena přešel k příslovečnému užití ve spojení visa ligu „stejně, tak jako tak“: visa ligu aš aišu; visa ligu ānas nenóri būt.

3. Číslovková příslovce

V nářečí se užívá jen málo číslovkových příslovcí.

1. Z adverbializovaných pádových tvarů číslovek se nejčastěji vyskytuje lokál souborových číslovek, např.: āni's sāu dveitė būsta „žijí si ve dvou“; traitė kūlė; jų ketvertė bit; šešetė pjovė: aštuonetė būstam. Méně často se vyskytuje adverbializovaný lokál základních číslovek, srov.: dvijosa paždāilėm; trijosa mėlžem kārves.

U adverbializovaného singulárového nominativu a akuzativu středního rodu je zaznamenáno jen několik příkladů: násobná číslovka kētveria „ve čtyřech“ (kāetvera vaikų bit; bōcis mus kāetvera pāmētē) a řadová číslovka pirma (pīrma tu atāik pōtim as).

2. S formantem -ai je třeba zmínit také dvojici příslovcí, např.: násobné dvejei „ve dvou“ (pāti's sāu dvejei abū visa ūtarino) a řadové pirmai(k) (ānas pirmaik padūmos, pōtim isijūks „nejprve si to promyslí, potom se zasměje“; pirmai padkaldinėj ir jāučus).

3. Příslovce utvořená ze slovních spojení jsou několika druhů. K vyjádření způsobu života se zvlášť často užívá spojení vienum vienā, -as (būstu vienum vienā, vienas, vienum vienā varguoju), jehož druhou složkou je nominativ singuláru základní číslovky; pokud jde o podobu první složky, srov. tvoření již zmíněného příslovce paskum.

Spojení visa viena „stejně“ je utvořeno z tvarů středního rodu základní číslovky a ukazovacího zájmena, např.: visa vėna kā dīrpt; aš visa vėna disū nāmōp, srov. častější výše zmíněné příslovce obdobného významu visa ligu.

Vyskytují se adverbializované pádové tvary číslovek (zejména genitiv singuláru) s předložkami, např. s an: an pirmo išaidinēja pruźbnā „nejprve vyjde, uvolní se (hodinové) pero“; an pirmo dār krūpa dantų sedi „vpředu je ještě trochu zubů“; inbrūks žāmen rāmti an pīrmā jōs „zapíchne do země hůl před sebe“; an vėno gerāst, an kīto blogēst;

s iš: iš pēn(k)to iš dešimto paūtarino „mluvil, jak mu to přišlo, nesouvisle, zmateně“.

Tato spojení jsou nejspíše utvořena podle odpovídajících příkladů užívaných ve slovanských jazycích, srov. bělorus. на першае, на перад, на другое; пятае через дзесятае; rus. из пятого в десятое; через пятое на десятое.

4. Zájmená příslovce

Příslovcí odvozených od zájmen je v nářečí poměrně mnoho.

1. Z pádů zájmen, které se změnily v příslovce, se nejčastěji užívá nominativ a akuzativ jednotného čísla středního rodu, např.: ānas iz manē jaunēsnis nēka mētū penkis ar šešis; šiēnas netiēka indžūdinēja „seno se nedaří usušit“; visa mīekt ānas „on všechno spí“; ānas atvažūdinēj ča visa. Častěji se užívají zkrácené podoby kiek, tiek, tiek, nēkik, bile kiek, např.: tiek nebūs mētū „tolik let nebude“; kīek būs, tiek duōs; jūsų nēkiek irā „něco, několik vašich je“; reiks ne bile kiek dīonos; tai šēi, tai tei zināu „tohle i tamto vím“.

11*

163

Někdy se vyskytuje zobecněný genitiv jednotného čísla: būsta ani's viso dveite. Ustrnuly také tvary lokálu jednotného čísla, např. ilativ jednotného čísla kanà tu važūsi nakčai? nēkùna užveža ir nēkùna nerōdina „někam tě odvezou a nikde tě neukážou“; adlativ jednotného čísla kám(p) tu būsti? „u koho, u koho bydlíš?“

2. Příslovce s formantem -ur (obvykle užívaná ve významu lokálu místa), např.: o kur nūn buvai? kurgig vaikas? anà nēkur po bólkai būsta „ona je někde pod stromem“; bē dárbo nī'kur nebūsi; visur žmonės miršta; visur žūri, nēkur nēr.

3. Příslovce s formantem -da || -dai(k), např.: gāl izbrinks kadà vīna liežūvi „snad vybere, přijme někdy jeden jazyk“; tadà pasakis. Častěji se užívají tyto podoby s -daik: kadaik žinōri, tadaik ir atvažūja; tadaig nebit nēko; vaišioja nēkadaik škālon „chodil jsem někdy do školy“, kadaik tu aisi? aš niekadà neimù vienōn kruvōn; niekadaik nebit musìm tokō vėjo. S -daik však nebylo zaznamenáno příslovce visadà: visadà girtas; jam visadà mažà (častěji visùmet).

Souhláska k (zaznamenáno též g) nejspíše vznikla z částice gi a na konci slova se změnila v neznělou: kadaig > kadaik. Nejistotu vyvolává pouze toto k v podobách s dvojitou částicí, např.: kadaikik, tadaikik greta kadaigig, tadaigig. Možná je zde k přidáno podle častějších podob kadaik, tadaik.

4. Příslovce (nebo spojky) s formanty -aip, -eip. Dvojhlásky ai, ei v těchto formantech v nářečí splynuly v jednoduché samohlásky (možná vlivem enklize a proklize), např.: būsta kap visi „žijí jako všichni“; ir dabar tep ir; itep jū'kasi mūsu žmonės tō; Adōlo bōcis nēkap kitēp sakē; visēp bit greta visāp gal būt; viselēp ūtarino „mluvil úplně všelijak“. Někdy se pod vlivem spisovného jazyka zachovávají dvojhlásky ai, ei, např.: aš mėgstu, kaip pasakīt, ita saldūma; nemėtino tep vieni vi'nus „neměli je tak nechávat samotné“ vedle tep nebūs (snad se zde ei a ie střídají stejně jako ve slovech sviekas greta sveikas, šievā ~ šeivā, viekāu ~ veikiau).

5. Méně jasného původu jsou příslovce čà, čōn, čōnai(k), čanaik, šēn, šēnaik, tēn, tenai(k): i tady umírá, i tam umírá; dcera přijede tam; šel jsem tam; on tam byl; je třeba se hádat tu i tam; tady byl otec schovaný; kdysi dávno jsem tam byl já; jak to, že tam bude jeden? myši tam naplnily; my tam přijedeme.

Někdy se tyto podoby vyslovují také s částicí ka, např.: přijel jsem sem; podívej se tam; tam bydlí; sem přišel.

6. V nářečí je mnoho příslovcí vzniklých ze spojení zájmen s předložkami. Jejich části mohou být srostlé i nesrostlé.

Když zájmeno stojí před předložkou, obě části jsou obvykle srostlé, např.: proč jsi nebyl? A proč jsem nechtěl? Kůň se vzpíná, proto je třeba ho přivázat. Zvláště staré je příslovce tōdrin: Brōnēs sviekatā neasabli·va, tōdrin nuvej Zietelon „Bronės zdraví nebylo dobré (nebylo příliš dobré), proto šla do Zietely (k lékaři)“, srov. tōdrin v Daukšově Postile 6₁₂, kōdrin 28₃₃, kōdrinag 128₁₈.

Když stojí nejprve předložka a potom zájmeno, části obvykle nesplývají, např.: ona je tak zvláštní ve všem; mně kvůli tomu nic; proč to bude tak? Vím, proč nechtěl; se vším dobře; se vším stará; potom se zasměje.

7. Příslovce z předložek a zájmenných příslovcí, např.: odkud jsi přijel? Ze všech stran přijíždějí lidé; všechno odváží odtud; udělali práci, ale přijel jsem odtamtud; sjel jsem shora; odkud pojedeš dolů? odtud blíž; odtamtud dojdeš; až sem přišel; až dosud všechno spím; až do kdy tu budeš? Se vším to nejde (visāi se může užívat i bez předložky: všechno se rozpadne; ne úplně upečená husa „ne zcela upečená husa“) vedle se vším nedaleko. Srov. také příslovce sa visūm, které zaznamenal E. Volter: tep anà pristōje sa visūm pas arkli (Wolter 1899: 172).

Předložka (předpona) a příslovce se vyskytují srostlé, např.: sadūmoj datōl laukē jīškot vėjo, pakōl’ rās; uštāt daug padāžgino namū.

⁷ Apie panašios darybos įvardžius plg. (aut. 1960: 130).

164

8. Různé složené příslovce a spojení se tvoří různě.

Ze zájmena a zájmenného příslovce, např.: vaikami tai tiek to, o mŏmai tai negadnai „dětem to stačí, ale mamince to není dobře“; ânas teĩ pâčo būsta vĩenas „on také žije sám“; tei pâča nūmirė âni s; tep pâča gerai būsta.

Příslovce tūoj <, vzniklé ze zájmena v instrumentálu jednotného čísla a částice jau, se nejspíše vyvinulo ze spojení tuo + jau (Otrębski 1956: 362), např.: an fabrikos, tai tūoj dastotai pensija- „v továrně bys hned dostal důchod“.

Spojení dvou zájmenných příslovcí, např.: viselēp kàp būsta „všelijak, jak to bývá, přihází se“; nēkap kitēp sakē; ânas čà nēkur bit; kàp kur ir nuvežūjam; kàp kadaik atàima; bōčū tavàm vistiek.

5. Slovesná příslovce

V nářečí bylo zaznamenáno jen velmi málo příslovcí souvisejících se slovesy. Např. od slovesného kmene je předponovým útvarem příslovce aplink: aplink nuvėj; aplink vaiščoj. Ze zájmenného příslovce a slovesa vzniklo spojení kap ragi „naráz, při pohledu, náhle“: kap ragi nuvažiuojam Li-dōn; kap ragi pastatīs pirkà.

Zatuhlých slovesných tvarů je také více, nejsou to však příslovce. Např. za vsuvná slova je třeba považovat rēgis (tokàs gēras, rágis, visa tau dúotup, rágis, ten viso dúoja), būlo rēč. būlau „bývalo“ (būlo, an Pētro kàsa kunodàs „bývalo, o Petrovi — 29. června — okopává brambory“, būlau, gīemame visalōkas giēsmės).

Jako neměnná jmenná část přísudku se užívá reĩkia, patrně podle slovanských vzorů, srov. bělorus. трѐба, rus. надо, нужно (reĩka gi màn sa jū būt reĩka bit ait „bylo třeba jít“, reĩka būs pæku varit „bude třeba hnát dobytek“).

6. Převzatá příslovce

Vedle vlastních příslovcí baltského původu se v zietelském nářečí vyskytuje značné množství výpůjček, zejména ze slovanských jazyků (především z běloruštiny, méně z polštiny a ruštiny). Jsou velmi rozmanité.

Především je třeba zmínit příslovce, která v nářečí podle významu již nemají (některá možná ani nikdy neměla) litevské ekvivalenty, např.: aš aršà ju nemėstu „velmi, obzvlášť je nemám rád“ (srov. bělor., rus. горше); ānis nazharōk tep dirba „dělají to schválně“ (doslova — „na schválnost“) (bělor. знапок); ânas narōčna tep padàrē (rus. нарочно); nazōt atāi (bělor., rus. назад); pės̆a reĩka ait pro girà „pěšky je třeba jít přes les“ (bělor. пѐша); pėuna (a také pėunei) atvažūos „asi, pravděpodobně přijede“ (bělor. пўна); kuni po-prōstu tiklaik ūtarina (bělor. по-просту); iš zōdo nepažnau jūsu „zezadu jsem vás nepoznal“ (bělor. ззаду) aj.

Jiné výpůjčky se užívají vedle litevských příslovcí a často je vytlačují, např.: ânas ir vienas čēsam (a čēsnam) atvažūoja vedle kartais „někdy“ (bělor. часам); čista (jinak čōlsta) paspaūs „úplně stiskne“ vedle visai, sa visu (bělor. чыста); ten ināčei ūtarina vedle kitēp „jinak“ (bělor. іначай); jau baznīčon māla kas āiti „do kostela chodí čím dál méně“ vedle mažà, mažai „málo“ (bělor. мала); nāit a šaltis bit didelis „byla velmi, příliš velká zima“ vedle labai „velmi“ (bělor. надта); nigdi nepamiršū vedle niekadaik „nikdy“ (pol. nigdy); rāptam (zř. rāptum) pamirē „náhle zemřel“ vedle staigōs, kap ragi (bělor. раптам); zāras atais namōp vedle tuoj „hned“ (bělor. зараз), zausdōbl ânas ten sēdi, srov. visuomet „vždy“ (bělor. заўсёды); zūsim (někdy sausēm) arti būsta „úplně blízko bydlí“ (také sa visai, sa visū) (bělor. зусім, rus. совсем) aj.

165

Z příkladů je patrné, že mnoho slovanských příslovcí se v zietelském nářečí užívá téměř zcela beze změny, srov. čįsta, māla, nātta, naznaŕok, žāras, zaušōdb⁸ aj. Taková lexikální interference se nejčastěji projevuje v rozhovorech mluvčích nářečí, kteří stejně dobře ovládají litevštinu i běloruštinu a nekontrolují svůj projev. Většina mluvčích nářečí se při rozhovoru s mluvčím jiného nářečí (např. s autorem tohoto článku) často snažila svůj jazykový projev kontrolovat, volit litevštější slovo nebo vysvětlit význam běloruského slova a vyjádřit myšlenku opisem. Z toho plyne, že nejde o nedávné výpůjčky; māla, zaušōdb jsou například méně časté než jejich litevské ekvivalenty.

Jiná, starší převzatá příslovce jsou více přizpůsobena litevštině, např.: arša (slovanské přízvučné o se změnilo v a, někdy dochází i ke změkčení a š — arša), nigdi (po d se samohláska i posunula k přední artikulaci), nazoť, iš žōdo (slovanské přízvučné a se změnilo v o) apod.

Kromě toho se v nářečí užívá značné množství převzatých přídavných jmen a také příslovcí s příponou -ai, od nich vytvořených, např.: biednai, britkei „ošklivě“, dramnai nebo drabnai „jemně“, gadnai „dobře“, slobai „slabě“, žitkei „rychle, obratně“. Někdy dojde k adverbializaci jejich tvaru středního rodu jednotného čísla v nominativu-akuzativu, např.: britku || britkų, slisku || sliskų „kluzko“, vesēla „veselo“ aj. Liší se od odpovídajících slovanských příslovcí, srov. bělor. бе́цела, слі́зка, сла́бка, rus. сла́бо aj.

Část příslovcí tvoří hybridy, např. abikāp „jakkoli“, bělor. абы-як, abikūr „kdekoli“, bělor. абы-дзе, na pusā(t). Možná jsou stejného původu také útvary s ne-, např.: nēkap, nēkadaik || nēku⁰met, nēkiek, nēkur, nēkanda, srov. bělor. не́дзе, не́калі, не́куды, не́калькі, rus. не́когда, не́сколько, нéкуда⁹.

Některá příslovce jsou utvořena z litevských slov, avšak podle slovanského vzoru, srov. již zmíněná po dabarīščemu, po lietuviški (někdy prostě po litouški), po najōmu, po senōmu. Za kalky lze snad považovat také příslovce sa ti'sai, visa ligu, srov. bělor. сапаўды, уё по́ўна, rus. всё равно, ačkoli podobné, široce užívané baltsko-slovanské slovotvorné společné rysy se patrně za kalky nepovažují, srov. pamacitkų, litev. pamažu, lotyš. pamazītēm, pamazītņām, bělor. памале́ньку, rus. и ukrajinsky помале́ньку.

Stupňování

Stejně jako adjektiva v nářečí mají i příslovce (především adjektivní, méně často jiná) kromě základního stupně dva stupně: vyšší a nejvyšší. Tvary vyššího a nejvyššího stupně se tvoří ze základního stupně.

1. Příslovce vyššího stupně se tvoří převážně příponou — est (po ztvrdlých souhláskách — ast), např.: au(k)štēst, blogēst, daugēst, dru'tēst „tvrději“, gardēst, gerēst, gražāst, jilgest, langvēst, mažāst, min(k)štēst, pigēst, plonēst, pradēst, ratēst, sausēst, storēst, sviekēst „zdravěji“, šaltēst, šiltēst, vēlēst, vikēst „rychleji“, žamēst.

Souhláska t je přidaná a podle předpokladu vznikla z enklitického zájmena druhé osoby ti > t, které zde slouží jako formální příznak příslovce (Arumaa 1933: 35; Hermann 1936: 388). V nářečí se někdy (poměrně zřídka) říká také daigēs || daugēs, gerās, gražās; srov. západodžukské daugēs a daugēs: daugēsni i·sipilk Plikiai, okres Varenavas, a také daugēsni 93₆, didesn’ 450₄₈ v Daukšově Postile; nēudingesn’ 432 vedle daugiaus 7₃₂, rōmieus 289₂₉, kde daugēsni < daugēsni nebo daugēsnia je vyšší stupeň adjektiv středního rodu (Arumaa 1931: 65; 1933: 35; Otrębski 1956: 305).

⁸ Přízvuky výpůjček jsou velmi proměnlivé. S litevskými přízvuky vyslovují výpůjčky častěji mluvčí nářečí, kteří vyrůstali v čistě litevských rodinách (současně se přizpůsobují i hlásky slov, např.: čįsta), zatímco ve výslovnosti mluvčích ze smíšených rodin se jejich výslovnost neliší od běloruské (stačilo by tedy uvést pouze přízvučnou slabiku, tj. slovní přízvuk).

⁹ Plačiau apie darinius su ne- žr. aut. 1960: 123.

166

Vedle tvarů s -est se často užívají také tvary vyššího stupně s -(i)au < *(i)au, -(i)aus, -(i)aust, např.: daugáu, častěji daugáust, geráu || geráus, častěji geraũst, langvãu || langvãist, mažáust, paskãu, sunkáust, taulãu || taulãust, véliaust¹⁰.

Je možné, že přípona -(i)au byla původně vlastní výhradně příslovcím, avšak se zjednodušováním systému stupňování ji v užívání v zietelském nářečí začala vytlačovat přípona vyššího stupně adjektiv středního rodu -es(t). V jiných nářečích i ve spisovné litevštině se podobně zobecnila příslovečná přípona -(i)au. Pouze tvary s kontaminovanou příponou -(i)aus (v zietelském nářečí také -iaust), které se v nářečích vyskytují jen ojediněle, ukazují, že kdysi existovala odlišná přípona vyššího stupně adjektiv středního rodu -es(ni).

Někdy tvary s -(i)au(st) už nemají význam vyššího stupně a užívají se místo základních tvarů, např.: labau and teń gi·va būsta „velmi dobře se jí tam žije“; labau gerau ča būt „je tu velmi dobře žít“; labau gerau ānas teń mókinasi „velmi dobře se tam učí“; tokāi pagadāi negerāu „za takového počasí to není dobré“; iš taulāu āni·s čā „zdaleka jsou tady“; labdáus ítep mékštu útàrt „velmi rád takto (litevsky) mluvím“. Zdá se, že dnes je častější základní tvar příslovce labai s -(j)au. Základní tvar příslovce vièkāũ nemá žádné další varianty, srov.: aš vièkāũ aisù namóp „rychle jdu domů“; vikāũ aš teń nuvažavāũ „rychle jsem tam dojel“; vekāũ ānas āiti šeń „rychle jde sem“. Jeho vyšším stupněm je dnes vièkešt || vekèšt || vikèšt.

Z těchto příkladů je zřejmé, že přípona -(i)au často už nemá svůj původní význam vyššího stupně. To je pochopitelné. Když se přestalo rozlišovat tvoření příslovcí vyššího stupně a adjektiv středního rodu, přípony -est a -(i)au se staly zcela rovnocennými. Jedna z nich musela ustoupit. Tvary s -(i)au(st) je třeba v zietelském nářečí považovat za reliktní.

Výpůjčka arša má někdy význam vyššího stupně i bez jakékoli koncovky, např.: ča ir karvė neimindžos arša „tady ani kráva neušlape zem tvrději (hůře)“; nežinom kāp būs, ar gerāst ar arša „nevíme, jak to bude, jestli lépe, nebo hůře“; srov. aršā || aršast.

2. Příslovce nejvyššího stupně se tvoří převážně z příslovcí vyššího stupně se slovanskou částicí nāi: náidaugėst, náibrangėst, náimažāst, náipigėst, náitaulėst, řidčeji náidaugāust, náimažāust, náivėlāust.

Tvary nejvyššího stupně s příponou -ausia jsou mnohem vzácnější. Ale téměř vždy mají také částici nai, např.: náiau(k)ščāusà, náidaugāusà, náimažāusà, náipirmāusà. Tvary bez částice nai jsou vzácné: dalgelāi gerāusà pjāut.

Z příslovcí odvozených od substantiv se stupňují pouze an(k)sti, an(k)stėst, nāian(k)stėst; arti, artėst, nāiartėst || nāiartāusà; taulì || tolì, taulėst || tolėst, nāitaulėst.

U číslovkového příslovce pirmāik nebylo slyšet jiné stupně.

3. Někdy vyjadřují určitý přechodný vyšší stupeň odvozeniny s příponou -itkiau, -itkest, např.: kab jāunas, tai vekìtkāũ nuhāis „když je mladý, odejde rychleji“; vekìtkāũ anà atāi namóp „velmi rychle se vrátila domů“; iš čā tāu būs artièkèst „odtud to budeš mít blíž“. Obecně nářečí nemá sklon stupňovat příslovce s příponou -itkai.

Překročení míry vlastnosti vyjadřované základními tvary ukazují příslovce s částicí per, např.: per brangei davėi; per vēlai atājo; nebo výpůjčka nātta: nātta brangũ visà; nātta dáugi svieto bit.

Adverbiální podoby přídavných jmen s předponou pa- (z předložky po) mají zdrobňující, zeslabující význam: palangvì važũok ir nuvažũosi; pamacìtkũ būstam „budeme žít pomalu, pozvolna, po troškách“.

¹⁰ Chr. S. Stangas (1958: 188) prieveiksmius su (i)aust pateikęs prie aukščiausiojo laipsnio formų, priduria, jog iš savo surinktos medžiagos negalėjęs nustatyti, ar jos yra aukštesniojo, ar aukščiausiojo laipsnio.

167

Zde jsou uvedena především příslovce zdejšího nářečí zaznamenaná během rozhovorů. Je třeba předpokládat, že značná část jich zůstala nezaznamenána (nenastala vhodná situace, aby je bylo možné vyslovit). Navíc je zietelské nářečí ve srovnání s ostatními nářečími podstatně chudší. Dlouhou dobu bylo pouze jazykem domácího života, v poslední době přenechalo své funkce i v rodinách běloruštině. Ve skutečnosti si je dosud pamatuje a dobře ovládá už jen několik starců.

LITERATŪRA

Arumaa P. Litauische mundartliche Texten aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen. Dorpat, 1931.

Arumaa P. Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina. Tartu, 1933.

Būga K. Rinktiniai raštai. T. 2. V., 1959; T. 3. V., 1961.

Endzelynas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957.

Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg, 1955–1963.

Hermann E. Litauische Studien. Berlin, 1936.

Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1968.

Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. T. 3. Warszawa, 1956.

Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943.

Stang Chr. S. Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiet von Wilna. — „Norsk Tidskrift for Sprogvidenskap“, Bd. XVIII, 1958.

Ulvy das K. Vienaskaitos naudininko prieveiksmėjimas ir prieveiksmiai su formantais -(i)ni, -i lietuvių kalboje. — Kn.: Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai. V., 1957.

Ulvy das K. Dėl vienaskaitos galininko prieveiksmėjimo dabartinėje lietuvių kalboje. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. 2.

Vidugiris A. Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. 2.

Vidugiris A. Zietelos tarmės įvardis. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. 3.

Vidugiris A. Veiksmažodžiai su priešagomis -ineti ir -dinėti Zietelos tarmėje. — „Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai, serija A“, 1961, t. 2.

Vidugiris A. Zietelos tarmės daiktavardis. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1969, t. 11.

Vidugiris A. Zietelos tarmės veiksmažodžio kaityba. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1973, t. 14.

Vidugiris A. Zietelos tarmės būdvardis. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1974, t. 15.

Wolter E. Zur litauischen Dialektkunde. I Die Litauer im Kreise Slonim (Slanimas) Gouv. Grodno (Gardinas). — In.: Mitteilungen der litauischen Litterarischen Gesellschaft. Bd. 4. Heidelberg, 1899.

А. ВИДУГИРИС

НАРЕЧИЕ В ЗЕТЯЛЬСКОМ ГОВОРЕ

Резюме

Наречия в Зетяльском говоре анализируются главным образом в плане их происхождения и словообразования. Больше всего в говоре наречий, образованных от имен существительных (напр.: an perdienės, basamitė, daugikart, kiomet, namõr, staigõs, taulį) имен прилагательных (artitkai, glūdžei, graita, nūnaik или nūn, pamacitkū, slimslai) и местоимений (šõn, šonaik, itep, itiek, kadaik, nėkap, nėkur, netieka, šėnaik, tėdп, vislėp). Сравнительно немного наречий, которые образованы от имен числительных (напр.: dveitė, dvejei, dvijosa, pirmaik, vienum vienā) и глаголов (apliṅk, kap ragi). В говоре отмечаются также славянские, в основном белорусские, заимствования (напр.: ārša, čista, pāčei, nazōt, nigdi, pēša, rāptam, žāras, zausōbi), наречия, образованные по примеру соответствующих славянских слов (po dabar iščamu, po najūtu, sa visai, visa ligu) и гибриды (abikap, abikūr, parušaut).

Сравнительная степень наречий образуется чаще при помощи суффикса -es(t) (daugės, drūgėst, sviekėst) и иногда -(i)au(st) (daugiaust, langiau, tūliaušt). Предполагается, что в прошлом суффикс -es(t) < *-esni использовался для образования сравнительной степени имен прилагательных среднего рода, а -(i)au для той же степени наречий. При обобщенном употреблении суффикса -est, суффикс -(i)au стал вытесняться и применяется в качестве основных форм, напр.: labai gerai ča būt; iš tau lū āniščė; vikāi ānas aiti šėn. Сравнительные формы наречий иногда употребляются с контаминированным суффиксом (i)au+st: daugiaust, geraust, vėlaust.

Превосходная степень наречий образуется при помощи славянской частицы pai и форм сравнительной степени, напр.: pāidaügėst, nāimāžast, nāipirėst, иногда pāidaugāust, nāimazāust, nāivėlaust. Формы с суффиксом -(i)auша еще более редки: pāiau(k)šiaūsa, nāidaugāūsa, nāipirmāūsa и иногда без частицы pai: gerāūsa.

168

A. VIDUGIRIS

ADVERB IN DER SIETELAS MUNDART

Zusammenfassung

Adverbien in der Sietelas Mundart werden hauptsächlich im Plane ihrer Herkunft und Zu-sammenbildung analysiert. In der Mundart herrschen die Adverbien vor, die von den Substantiven (an pėrėdėnė, basamcā, daūgkārt, kūomet, namóp, staigōs, taulì), von den Adjektiven (artikìkai, glu’dzėi, graita, nu’naik oder nūn, pamacitku, slimstai) und von den Pronomen (ėn, čonaik, itep, itiek, kadaik, nėkap, nėkur, netieka, šėnak, tōdrin, visėlėp) gebildet sind. Es gibt im Vergleich nicht viel Adverbien, die von den Zahlwörtern (dveitė, dvejėi, dvìjosa, pirmàik, vienùm vienà) und von den Verben (apliṅk, kap ragi) gebildet sind. In der Mundart bemerkt man auch slawische, hauptsächlich belorussische Lehnwörter (arša, čista, ināčėi, nažōt, nigdi, dėsa, rìptam, žāras, zaušōdb), Adverbien, die nach dem Muster der entsprechenden slawischen Wörter (po dabariščamu, po nau-jōmu, sa visāi, visa ligu) und Hybriden (abikap, abikūr, na pūsāut) gebildet sind.

Komparativ der Adverbien wird meistens mit Hilfe des Suffixes -es(t) (daugėš, dru’tėst, sviekėst) und manchmal mit Hilfe des Suffixes -(i)au(st) (daugāust, langvāu, taulāust) gebildet. Man setzt voraus, daß das Suffix -es(t) < *-esni in der Vergangenheit für die Bildung des Komparativs der Adjektive sächlichen Geschlechts gebraucht wurde und -(i)au für denselben Grad der Adverbien. Das Suffix -(i)au wurde beim verallgemeinerten Gebrauch des Suffixes -est hinausgedrängt und als Grundform gebraucht, z. B.: labau gerau ča būt; iš taulāu ani’s čā; vikāu ānas aiti šėn. Komparativ der Adverbien wird manchmal mit dem kontaminierten Suffix (i)au+ +st (daugāust, gerāust, vēlàust) gebraucht.

Superlativ der Adverbien wird mit Hilfe der slawischen Partikel nai und der Form des Komparativs gebildet, z. B.: nāidaugėst, nāimazāst, nāipigėst, manchmal nidaidaugāust, nāimazāist, nāivēlaust. Die Formen mit dem Suffix -(i)āusa sind noch seltener (nāiau(k)stāusa, nāidaugāusa, nāipirmāusa), manchmal werden sie ohne Partikel nai gebraucht (gerāusa).