KALBŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII (1983)

SIMAS KARALIŪNAS

CHARAKTERISTIKA LINGVOSOCIÁLNÍ SITUACE REPUBLIKY

Úvodní poznámky

Litevština je dorozumívacím prostředkem socialistického litevského národa a v současné etapě vývoje společnosti uspokojuje všechny potřeby vzájemné komunikace lidí litevské národnosti. Během let sovětského zřízení, kdy rozkvétala kultura litevského národa, vzrostla také role litevského jazyka, zintenzivnilo se jeho společenské užívání a rozšířily se oblasti jeho používání. Dalším důležitým rysem lingvosociální situace republiky je, že na jejím území vedle národního jazyka funguje také jazyk vzájemného dorozumívání sovětských národů — ruština. Litevština a ruština se dělí o oblasti užívání; ve společenském a hospodářském životě republiky se navzájem doplňují. Vliv ruštiny na systém litevštiny je malý a projevuje se především nepřímou interferencí.

Harmonické soužití a fungování národního jazyka a ruštiny, povahu a směr rozvoje národně-ruského bilingvismu určují uskutečňování principů leninské národní politiky a jazyková politika.

Růst litevské kultury, užívání litevštiny a jeho zintenzivnění

Během let sovětské moci rozkvetlo v bratrské rodině národů SSSR hospodářství a kultura Sovětské Litvy. Průmysl se stal převládajícím odvětvím národního hospodářství republiky.

V poválečných letech byla v republice vytvořena nová odvětví: chemický průmysl, výroba obráběcích strojů, loďařství, elektrotechnický průmysl a radioelektronika, výroba prefabrikovaných železobetonových a betonových konstrukcí a dílců.

Růst průmyslové výroby zajišťuje zvyšování produktivity práce, které je podmíněno rychlým zaváděním nové techniky a pokrokových technologií, komplexní mechanizací a automatizací výrobních procesů, jakož i růstem kvalifikace dělníků a zdokonalováním organizace práce.

Během let sovětské moci bylo vytvořeno rozsáhlé socialistické mechanizované zemědělství. Hlavními producenty zemědělské produkce jsou kolchozy a sovětské státní statky.

Během let sovětské moci bylo dosaženo velkých úspěchů v rozvoji kultury. Negramotnost obyvatelstva byla odstraněna a vzdělání se stalo dostupným mládeži. Stát každoročně vynakládá značné prostředky na rozvoj lidového školství, vědy a kultury.

V roce 1940 bylo v Litvě 69 gymnázií a 27 progymnázií, kde studovalo přibližně 26 tisíc žáků. Ve školním roce 1976/77 ukončilo studium na školách republiky

4

– 64 tisíc žáků (Griškevičius P., 1978, 87–88). V letech 1940–1941 bylo v Litvě 7 vysokých škol a 24 středních odborných škol. Dnes je v republice 13 vysokých škol a 74 technik a dalších středních odborných škol, na kterých na začátku školního roku 1978/79 studovalo 138 tisíc lidí, z toho 68,7 tisíce na vysokých školách. Za dvacet let buržoazní vlády ukončilo vysokoškolské studium více než 4 tisíce odborníků. V letech sovětské vlády naproti tomu vysoké školy připravily 149 tisíc odborníků (Griškevičius P., 1978, 25). Jen v roce 1978 absolvovalo vysoké školy 9,9 tisíce a střední odborné školy 18,2 tisíce lidí (Lietuvos TSR liaudies ūkis 1978 metais, 8). Ve srovnání s rokem 1940 se počet studentů a žáků zvýšil jedenáctkrát.

Na 10 tisíc obyvatel republiky připadá 1,5krát více studentů než ve Francii, Itálii a Japonsku a 2,2krát více než ve Spolkové republice Německo a Anglii (Griškevičius P., 1980, 150).

Na začátku školního roku 1978/79 se různými formami vzdělávání učilo 1168 tisíc lidí: 611,9 tisíce na všeobecně vzdělávacích školách, 69,7 tisíce na technikách a dalších středních odborných školách a 68,7 tisíce na vysokých školách. Ve školách se věnuje velká pozornost výuce mateřského jazyka, aby mladí lidé po ukončení studia dobře ovládali spisovný jazyk – prostředek dorozumívání, komunikace a výměny informací celého litevského národa.

Litevský národ nic z toho neměl v carském Ruském impériu, které se podle oprávněného označení V. Lenina nazývalo „žalářem národů“.

V carském Ruském impériu, kde byly národy národnostně a kulturně utlačovány a jejich písemnictví v mateřském jazyce omezováno či zakazováno, mohlo národních literárních jazyků užívat jen dvacet národů. V Litvě carská správa nedovolovala zakládat školy s výukou v mateřském jazyce, všemožně omezovala používání litevštiny ve veřejném životě, uplatňovala násilnou politiku odnárodňování a po čtyřicet let (1864–1904) zakazovala tisk knih litevskými písmeny latinky. Dopisem vilniuského generálního gubernátora vilniuskému cenzurnímu výboru z 5. června 1864 byl zakázán tisk učebnic latinkou. Toto datum se považuje za počátek zákazu tisku. Dne 6. září 1865 byl zákaz litevského tisku formalizován tajným oběžníkem adresovaným gubernátorům Vilniuské, Grodenské, Kaunaské, Minské, Vitebské a Mogilevské gubernie.

„To, že byla litevština vyloučena ze škol v Litvě a že bylo zakázáno tisknout litevské knihy a další publikace litevskými písmeny latinky, — uvádí se v „Lietuvos TSR istorija“ (II, 204), — spolu s všeobecným sociálně-ekonomickým útlakem těžce dolehla na široké vrstvy litevského lidu; odnímání knih v mateřském jazyce a znemožnění výuky mateřského jazyka ve školách bránily jakémukoli vzdělávání lidu, prohlubovaly negramotnost a vytvářely podmínky k tomu, aby byl lid udržován v naprosté temnotě. Proto se navzdory tvrdé carské reakci již v prvních letech po povstání, souběžně s rozvojem hnutí litevských rolníků proti vykořisťování ze strany statkářů a kulaků, s tímto hnutím spojoval a sílil také boj lidových mas proti národnostnímu útlaku a jejich požadavky na zrušení zákazu litevského tisku, povolení tisku a šíření litevských knih a výuky dětí v mateřském jazyce ve školách“.

5

Litevský lid odmítal úřední knihy vytištěné ruskými písmeny – nekupoval je ani nečetl. Snaha carských správců násilím vnutit litevskému národu cizí abecedu a tím jej odnárodnit ztroskotala.

K obraně práv litevštiny ve veřejném životě významně přispěla pokroková ruská inteligence a sociálnědemokratické hnutí.

Ruská akademie věd zřejmě nebyla s uvedeným tajným oběžníkem seznámena, a proto v návaznosti na tradici výzkumu litevštiny a litevského písemnictví obecně vydala roku 1865 latinkou spisy K. Donelaitise, které připravil A. Schleicher.

Dne 22. dubna 1880 si Ruská akademie věd vymohla právo vydávat litevské knihy pro vědecké účely latinkou, aby tyto publikace byly přístupné také zahraničním filologům. Kazaňská univerzita, stejně jako všechny univerzity, měla právo vydávat knihy bez cenzury a v letech 1880–1882 vytiskla tři svazky „Lietuviškų dainų“ A. Jušky; Akademie věd pak roku 1883 vydala jeho „Lietuviškas svotbines dainas“ a v roce 1884 začala vydávat litevsko-rusko-polský slovník (I. svazek vyšel roku 1897). Akademie věd vydala také katechismus a postilu M. Daukši.

Ruští vědci F. Fortunatov, G. Uljanov, A. Šachmatov a další významně přispěli k výzkumu litevštiny i k boji litevského národa za svobodu tisku. V liberálním ruském tisku se opakovaně zvedala otázka zrušení zákazu litevského tisku (Merkys V., 1978, 114–130).

O zákazu litevského tisku, národnostním pronásledování a projevech národního hnutí opakovaně psala leninská „Iskra“. Dne 1. února 1903 v ní vyšel dopis odsuzující zákaz litevského tisku; jeho autorem byl pravděpodobně člověk, který nebyl Litevcem. Psalo se v něm: „Všechna pohraniční vězení (v oblasti obývané Litevci) jsou plná rolníků – ‚politických‘ zločinců, obviněných a odsouzených za převážení, šíření, ba i pouhé používání litevských modlitebních knih vytištěných latinkou. Pronásledována jsou samotná písmena, neboť ani úřady, které tyto modlitební knihy stíhají, v nich nenacházejí nic ‚podezřelého‘“ (Lietuvos TSR istorija, II, 296). „Iskra“ psala také o represích proti pašerákům knih a dalším účastníkům litevského národního hnutí. Dne 5. října 1905 zveřejnila seznam politických zločinců hledaných četníky; na prvním místě byl uveden šiřitel nelegálního litevského tisku Juozas Akelaitis (Merkys V., 1978, 134–136).

Jednou z příčin litevského národního obrození ve druhé polovině 19. století mohly být kruté represe carismu a zákaz litevského tisku. „Síla v takových případech obvykle vyvolává odpor, — píše norský lingvista A. Sommerfelt (1974, 69). — Ve skutečnosti je nejlepším způsobem, jak probudit umírající jazyk, pokusit se jej potlačit.“

Po obnovení sovětské vlády v Litvě v roce 1940 a vstupu litevského národa do rodiny bratrských sovětských národů začala nová etapa rozvoje litevského národa a jeho kultury. Rychlý rozvoj hospodářství a kultury litevského národa v sovětských letech byl podmíněn socialistickými přeměnami, bratrskou pomocí sovětských národů, zejména velkého ruského národa, a uskutečňováním leninských zásad národnostní politiky.

6

Rychlý rozvoj hospodářství, školství a kultury republiky vůbec výrazně zintenzivnil společenské užívání litevského jazyka a rozšířil jeho oblasti. „Společenské funkce litevského jazyka, stejně jako lotyšského, maximálně vzrostly a jeho lexikálně-sémantické, stylistické a syntaktické systémy se nebývale rozšířily. Za dlouhá staletí dějin Litvy nebyl litevský jazyk svědkem tak všestranného funkčního a strukturálního rozvoje,“ výstižně poznamenává odborník na fungování národních jazyků v sovětských letech J. Dešerijev (1976(b), 230).

Taková charakteristika se samozřejmě týká především spisovné litevštiny – psané (literární) i mluvené. Odstranění negramotnosti a zavedení povinné osmileté školní docházky, a v posledních několika letech také středního vzdělání, bezplatné vysokoškolské vzdělání, vydávání politické, krásné, vědecké a jiné literatury v obrovských nákladech, rozšířená amatérská umělecká činnost, divadla, rozhlas a televize, různá shromáždění a jiné formy kolektivního styku otevřely spisovné litevštině cestu k širokým masám pracujících, do jazykové praxe celého národa. Řady uživatelů spisovné litevštiny významně rozšířila početná studující mládež, kvalifikovaní odborníci z různých oblastí vědy a techniky i početný okruh pracovníků vědy a umění. Vzniklá národní litevská kinematografie a televize užívají spisovnou mluvenou litevštinu. Oblastí užívání spisovného psaného jazyka je literatura a tisk.

Štai kaip tarybinio periodo lietuvių kalbos funkcionavimą apibūdina J. Kruopas (1967, 19–20): „Nuvertus kapitalistinę santvarką, įvykdžius socialinę ir kultūrinę revoliuciją, plačiai ir intensyviai ėmė plisti lietuvių literatūrinė kalba, turtėdama nauja leksika ir frazeologija, apsivalydama nuo seną buitį ir ideologiją reiškiančių žodžių ir posakių. Nors tarybiniais metais iš esmės nepasikeitė nei literatūrinės kalbos žodyninė sudėtis, nei gramatinė sandara, tačiau literatūrinė kalba žymiai išplėtė savo funkcijas bei vartojimo sferą, praturtėjo daugybe naujų žodžių, reikšmių, posakių ir kitokių išraiškos priemonių. Kartu su naujais politiniais, socialiniais, ekonominiais, kultūriniais ir kitokiais reiškiniais atsirado daug nauja ir kalbos gyvenime, ypač jos leksikoje. Lietuvių literatūrinės kalbos vartojimo sferos išsiplėtimas, leksikos, frazeologijos ir gramatinės sandaros praturtėjimas aiškiai rodo, kad tarybinis laikotarpis lietuvių literatūrinės kalbos raidoje yra ypač svarbus ir reikšmingas“.

Z toho vyplývá, že společenské užívání litevského jazyka se v sovětském období měnilo dvěma způsoby: zaprvé se litevský jazyk začal užívat v nových oblastech (v národní kinematografii a televizi) a zadruhé se rozšířily tradiční oblasti jeho užívání (školství, vydávání knih, masové sdělovací prostředky aj.).

Užívání litevského a ruského jazyka

Litevština je národním jazykem se starou a bohatou písemnou tradicí. V současnosti plní základní společenské funkce a uspokojuje veškeré potřeby vzájemné komunikace mezi členy litevského socialistického národa. Je vyučovacím jazykem na našich základních, středních a vysokých školách. Litevština je jazykem repu-

7

blikového tisku, divadla, rozhlasu, filmu a televize. Vychází v ní rozsáhlá krásná, společensko-politická a vědecká literatura. Je také jazykem republikových sjezdů a konferencí.

V Litvě se užívají i další jazyky – ruština, polština aj., avšak v životě republiky má převládající úlohu litevština. Například z 532 tisíc žáků denních všeobecně vzdělávacích škol se na začátku školního roku 1978/79 vyučovalo v litevštině 451 tisíc, v ruštině 66 tisíc a v polštině 15 tisíc, tedy 85, 12 a 3% (Lietuvos TSR liaudies ūkis 1978 metais, 236).

V roce 1980 vyšlo 1672 knih a brožur v nákladu 16 mil. 716 tisíc výtisků, z toho 1270 titulů v nákladu 14 mil. 485 tisíc výtisků v litevštině a 282 knih a brožur v nákladu 1 mil. 558 tisíc výtisků v ruštině. V témže roce vyšlo v republice 126 časopisů a bulletinů s celkovým nákladem 2 mil. 762 tisíc výtisků, z toho 94 titulů v nákladu 2 mil. 622 tisíc výtisků v litevštině a 27 časopisů a bulletinů v nákladu 74 tisíc výtisků v ruštině (Lietuvos TSR spaudos statistika, 22, 87).

Převládající úloha litevštiny je patrná také z údajů získaných prostřednictvím sociolingvistických dotazníků, které byly shromážděny při průzkumu studentů vyšších ročníků Kaunaského polytechnického institutu Antanase Sniečkuse (asi dva tisíce) (Korsakas J., 1979). Na otázku „Které jazyky užíváte během studia?“ odpověděli takto: 92,8% absolventů komunikuje litevsky, 6,2% rusky a 1% v cizích jazycích; 69,2% absolventů čte literaturu v litevštině, 28,6% v ruštině a 2,2% v cizích jazycích; 90,5% absolventů píše litevsky, 8,5% rusky a 1% v cizích jazycích. Studenti prvního a druhého ročníku, kteří dosud navštěvují praktické kurzy ruštiny a cizích jazyků, odpověděli na uvedenou otázku takto: komunikujeme litevsky (88%), rusky (10,5%), v cizích jazycích (1,5%); čteme litevsky (81,4%), rusky (11,5%), v cizích jazycích (7,1%); píšeme litevsky (89,9%), rusky (7,9%), v cizích jazycích (3,2%).

Z toho vyplývá, že hlavním jazykem každodenního života, běžné komunikace a studia studentů je jejich mateřský jazyk – litevština. Vedle ní plní určitou úlohu také ruština, především jako prostředek ke čtení literatury (učebnice jsou většinou v ruštině), a částečně také jako komunikační prostředek.

Jako národní jazyk se starou a bohatou písemnou tradicí má litevština znatelný vliv na příslušníky různých národností žijící na území republiky. Při celosvazovém sčítání lidu v roce 1979 uvedlo litevštinu jako druhý jazyk národů SSSR, který ovládají plynně: 106 954 Rusů, 27 506 Poláků, 7341 Bělorusů, 4865 Ukrajinců, 4579 Židů aj. (Вестник статистики, 71).

Část obyvatel hovořících jinými jazyky, kteří žijí a pracují na území Litevské SSR, přechází k trvalému užívání litevštiny a litevština se pro ně stává mateřským jazykem. Podle údajů posledního celosvazového sčítání lidu (Вестник статистики, 71) považuje litevštinu za svůj mateřský jazyk 9536 osob polské národnosti, 6641 osob ruské národnosti, 790 osob běloruské národnosti, 654 osob ukrajinské národnosti, 619 osob židovské národnosti aj.

Z toho vyplývá, že litevština je hlavní složkou sociálně-komunikativního systému (k termínu srov. Швейцер А. Д., 1977, 75), který je nezbytnou součástí republiky

8

podmínkou hospodářského, sociálního, společensko-politického a kulturního života. To souvisí se skutečností, že absolutní většinu obyvatel republiky (80%) tvoří Litevci. Jejich počet se za 9 let zvýšil o 205,5 tisíce lidí, tedy o 8,2 procenta. Při této příležitosti stojí za to připomenout, že v ostatních svazových republikách žije 138,7 tisíce Litevců, z toho: v Ruské federaci — 66,8 tisíce, v Kaliningradské oblasti — 19,6 tisíce, v Lotyšsku — 37,8 tisíce, v Kazachstánu — 11 tisíc, na Ukrajině — 9,7 tisíce, v Bělorusku — 7 tisíc, v Estonsku — 2,4 tisíce, v Uzbekistánu — 1 tisíc, v ostatních republikách — 3 tisíce (Obyvatelé Litevské TSR, 17). Je samozřejmé, že Litevci žijící v ostatních svazových republikách jsou bilingvní či polilingvní — kromě rodné litevštiny ovládají a užívají ruštinu a patrně i jazyky těch sovětských národů, na jejichž území žijí. Proto se při posledním sčítání lidu na svazové úrovni více než polovina Litevců (52%) prohlásila za osoby, které dobře ovládají ruštinu (na republikové úrovni — 48%).

Na druhé straně je dalším důležitým faktorem, který určuje specifika lingvosociální situace republiky, fungování ruského jazyka. Znalost a užívání ruštiny představují společenskou nutnost vyplývající ze zájmů budování komunismu v naší zemi. Ekonomika svazových republik a jejich vědeckotechnický potenciál se rozvíjejí a rostou jako součást celkového hospodářského a vědeckotechnického komplexu Sovětského svazu. Tím vzniká nezbytný společenský předpoklad existence společného komunikačního prostředku, jehož funkci plní ruština. Tato společenská nutnost celkově závisí na veškerém hospodářském, sociálním, společenském a kulturním životě republiky.

„Stranická organizace Litvy, všichni pracující lidé republiky i inteligence si to dobře uvědomují a dělají vše pro to, aby naše mládež vedle litevštiny dokonale ovládala ruštinu, která je hlavním prostředkem dorozumívání sovětských národů a vytváří příznivé podmínky pro poznávání duchovních hodnot velkého ruského národa i všech sovětských národů a světové kultury. Díky ruštině se zase litevská kultura stává majetkem bratrských národů naší země a překračuje své hranice,“ uvedl tajemník ÚV Komunistické strany Litvy L. Šepetys (1981, 153) na svazové vědecko-teoretické konferenci „Ruský jazyk — jazyk přátelství a spolupráce národů SSSR“, která se konala 22.—24. května 1979 v Taškentu.

Takto charakterizuje úlohu ruštiny v litevském literárním životě významný veřejný činitel, vědec a básník, akademik K. Korsakas (1962, 77—78): „Jen díky ruštině se již mnohé knihy našich spisovatelů a nejcennější díla jejich literárního odkazu dostaly za hranice republiky a za poměrně krátkou dobu se staly široce známými nejen v Sovětském svazu, ale i daleko za jeho hranicemi. Ruština je účinným prostředkem k seznamování s hodnotami litevské literatury nejen těch, kdo čtou rusky, ale také pomáhá, aby slovo našich spisovatelů zaznívalo v mnoha dalších jazycích. Díky ruštině se díla našich spisovatelů, jejich články i vyjádření k nejaktuálnějším otázkám stále častěji překládají do jazyků jiných národů a získávají mezinárodní ohlas“.

Jazykový život republiky ovlivňuje také skutečnost, že na jejím území žijí a pracují lidé 54 národností, jejichž počet přesahuje 20 (Obyvatelé Litevské TSR, 16). Podle údajů posledního svazového sčítání lidu (Tiesa, 22. února 1980; Obyvatelé Litevské TSR, 16),

9

na začátku roku 1979 žilo v republice 2 miliony 712 tisíc (80%) Litevců, 303 tisíce (8,9%) Rusů, 247 tisíc (7,3%) Poláků, 58 tisíc (1,7%) Bělorusů, 32 tisíc (0,9%) Ukrajinců, 15 tisíc (0,4%) Židů a 25 tisíc (0,8%) lidí jiných národností.

Pro sociolingvistickou charakteristiku jazykového života republiky je důležité, že absolutní většina obyvatel republiky (96,9%) považuje za svůj mateřský jazyk jazyk své národnosti a 3,1 procenta jazyky jiných národů SSSR. Samotná skutečnost, že zde žijí lidé různých národností a každý z nich mluví svým jazykem, rovněž vytváří společenskou potřebu mít jeden dorozumívací jazyk — prostředek vzájemné komunikace sovětských národů.

Vedle základní složky — litevštiny — je tedy dalším důležitým komponentem sociálně-komunikativního systému ruština. Paralelní fungování litevštiny — národního prostředku komunikace — a ruštiny — prostředku vzájemné komunikace sovětských národů — tvoří specifikum lingvosociální situace republiky.

Litevština a ruština se rozdělují podle sfér užívání; v hospodářském, sociálním, společensko-politickém a kulturním životě republiky se vzájemně doplňují a harmonicky koexistují.

Funkce litevštiny a ruštiny v životě Litevské TSR poměrně podrobně zkoumal a srovnával J. Dešerijev (1976). Rozlišil dvaadvacet sfér užívání jazyka. Podle jeho názoru se litevština a ruština používají souběžně v těchto sférách: republikový rozhlas a televize, vysoké školství, věda a technika, státní úřady, vedení administrativy a úřední korespondence, kulturní a vzdělávací instituce, vědecký život, společensko-politický život, kulturní život, komunikace v průmyslové výrobě a technická dokumentace, místní doprava a poštovní a telekomunikační služby, služby obyvatelstvu v běžném životě, obchod, veřejné stravování. Za hlavní prostředky komunikace v těchto oblastech hospodářské, sociální, společensko-politické a kulturní činnosti jsou považovány litevština a ruština. Ve třech sférách se užívá výhradně ruština — jde o vzájemnou komunikaci lidí ruské národnosti, komunikaci Litevců s představiteli jiných národů a korespondenci s ústředními úřady a jinými republikami. Litevština a ruština se užívají ve stejné míře v jedné sféře, totiž v průmyslové výrobě a technické dokumentaci; poměr užívání litevštiny a ruštiny zde závisí na národnostním složení dělníků, zaměstnanců a technicko-inženýrských pracovníků. Ve zbývajících oblastech hospodářské, sociální, společensko-politické a kulturní činnosti republiky se užívá litevština. Patří sem základní, všeobecné střední a střední odborné vzdělávání dětí litevské národnosti, soudnictví a periodický tisk.

Doplňujeme-li a upřesňujeme-li tento celkový obraz poměru užívání litevštiny a ruštiny, je třeba zdůraznit, že v republice jsou vytvořeny dobré podmínky pro užívání a fungování ruštiny. Například v tak důležité oblasti kultury, jakou jsou masové sdělovací prostředky, zaujímá ruština významné místo. V roce 1980 vycházelo v republice v ruštině 22 novin, 27 časopisů a bulletinů (Statistika tisku Litevské TSR, 85, 87). V ruštině vycházejí noviny „Pabaltijo geležinkelietis“, republikové noviny „Vakarinės naujienos“ a jejich příloha „Reklama“, „Tarybų Lietuva“, „Savaitės ekranas“, městské noviny „Tarybinė Klaipėda“, vilniuské, trakajské,

10

Noviny okresů Zarasai, Šalčininkai a Švenčionys, jakož i několik časopisů a periodik, například „Zprávy Nejvyššího sovětu a vlády Litevské SSR“ s přílohou „Abecedně-věcný rejstřík platných normativů legislativních aktů Litevské SSR“, „Kino“, „Komunista“, „Literární Litva“ (od roku 1978), „Sbírka litevské matematiky“, „Sbírka litevské fyziky“, „Ruština ve škole“ (od roku 1977), „Čas a události“, „Práce Akademie věd Litevské SSR“ (řady B a V), „Lingvistika (slavistika)“ aj.

Ve Vilniusu působí Ruské činoherní divadlo.

Litevský rozhlas a televize umožňují poslouchat programy v ruštině. Vilniuský rozhlas vysílá každý den své pořady v ruštině po dobu 1 hodiny a 10 minut (od 15 do 16 hodin a od 18 do 18 hodin 10 minut). Během školního roku se dvakrát týdně vysílají lekce ruštiny v délce 20 minut. Sportovní události, koncerty a slavnostní akce se v ruštině vysílají 2 hodiny a 20 minut denně. Dobu vysílání pořadů Vilniuského rozhlasu v ruštině výrazně prodlužuje retransmise z Moskvy — 3,5 hodiny denně.

Značnou část vysílacího času používá ruštinu také litevská televize. Například v pátek 10. října 1980 bylo z 9 hodin a 43 minut televizního vysílání věnováno ruštině 2 hodiny a 37 minut. V sobotu 11. října 1980 vysílala republiková televize celkem 15 hodin a 56 minut — z toho (9 hodin a 34 minut v litevštině) 4 hodiny a 33 minut v ruštině. V neděli 12. října 1980 trvalo vysílání litevské televize 15 hodin. Kromě pořadu „Čas“ a retransmisí bylo pořadům v ruštině věnováno 4 hodiny a 35 minut (v litevštině 8 hodin a 23 minut). Za celý měsíc září téhož roku tvořily programy v ruštině 85 hodin z 201 hodin provozu litevské televize, tedy 35% celkového času.

Další rozsáhlou oblastí, v níž se ruština intenzivně používá, je lidové školství. V sovětské Litvě je mnoho osmiletých a středních škol, v nichž je vyučovacím jazykem ruština.

Podle údajů Statistického úřadu Litevské SSR působí v republice 3 248 osmiletých a středních škol, z nichž 97 škol má dva vyučovací jazyky: 43 z nich litevštinu a ruštinu, 42 ruštinu a polštinu; v 18 školách jsou vyučovací jazyky tři — litevština, ruština a polština. Tyto školy se nacházejí převážně v jihovýchodních okresech Litvy s národnostně smíšeným obyvatelstvem.

Další rozsáhlou oblastí, v níž se ruština intenzivně používá, je systém vysokého školství. Používání ruštiny se zde projevuje nejen tím, že studenti čtou v ruštině značnou část učebnic a jiné odborné literatury (učebnic různých oborů v mateřském jazyce je nedostatek), ale především tím, že v systému vysokého školství Litevské SSR ruština funguje vedle litevštiny jako vyučovací jazyk. Výmluvně o tom svědčí následující údaje. Ve školním roce 1980/81 působilo na třinácti vysokých školách Litevské SSR z celkem 400 akademických skupin denního studia, 140 skupin večerního studia a 150 skupin dálkového studia v příslušných formách studia 40, 14 a 15 skupin (jednu skupinu tvoří v průměru 22—25 studentů), v nichž se všechny předměty přednášejí v ruštině. O důležité úloze ruštiny v systému vysokého školství Litevské SSR svědčí také složení studentského kontingentu. V roce 1980 bylo na vysoké školy Litevské SSR přijato 9100 studentů. Z tohoto počtu tvořilo uvedené skupiny s ruštinou jako vyučovacím jazykem 1587 studentů (neboli 17,4%): v denním studiu v průměru 920 studentů, neboli 57,9%, ve večerním studiu přibližně 1322 studentů, neboli 20,3%, a v dálkovém studiu přibližně 345 studentů, neboli 21,7%: vi-

11

dětním studiu¹.

Z toho plyne závěr, že Komunistická strana Litvy bere v úvahu a zabývá se jazykovými, kulturními a každodenními potřebami občanů nerodilých národností, kteří v republice pracují a žijí.

Ruština tedy zaujímá v Litevské SSR, stejně jako v ostatních svazových republikách, významné místo rozsahem svých společenských funkcí. Jak již bylo uvedeno, ruština je hlavním prostředkem, jímž Litevci komunikují s příslušníky jiných národností žijícími v republice, kteří litevštinu neovládají. Vedle litevštiny se používá na republikových konferencích a poradách. V mnoha podnicích a institucích ve Vilniusu, Klaipėdě a Sniečkusu, kde většinu zaměstnanců a úředníků tvoří příslušníci nelitevských národností, se úřední agenda, technická dokumentace a korespondence vedou v ruštině.

Obecně ruština na území Litevské SSR plní zaprvé funkci jazyka mezietnické komunikace mezi sovětskými národy: Litevci jejím prostřednictvím komunikují s představiteli ostatních sovětských národů. K vzájemné komunikaci ji častěji než litevštinu používají lidé různých národností žijící na území republiky (Poláci, Bělorusové, Ukrajinci, Židé aj.). Zvlášť je třeba poznamenat, že Poláci žijící ve Vilniuské oblasti často komunikují s Litevci právě v ruštině. Zadruhé ruština na území Litevské SSR plní funkci vzájemné komunikace mezi příslušníky ruského národa žijícími trvale v republice. Zatřetí je funkcí ruštiny prostředek vzájemné komunikace mezi starousedlíky ruského původu. Tuto funkci plní nářeční varianta ruštiny.

O otázce vzájemného působení litevštiny a ruštiny

Střídavé užívání dvou jazyků — v tomto případě litevštiny a ruštiny — přirozeně vede k tomu, že se jazyky začínají navzájem ovlivňovat. Při sledování konkrétních situací užívání litevštiny a ruštiny se lze snadno přesvědčit, že ruština do určité míry ovlivňuje litevštinu, zatímco litevština poněkud působí na ruštinu užívanou v Litevské SSR. Vliv ruštiny na litevštinu se projevuje v řeči, tj. v produkci hlásek a vět a v užívání jazykových prostředků, zkrátka v mluvení, a částečně proniká také do psaného jazyka. Na litevský jazykový systém — jeho strukturní jednotky a jejich vzájemné vztahy — však ruština výrazněji nepůsobí. Organizovanější a strukturované jazykové úrovně, jako jsou fonologický a gramatický systém a některé části syntaktického systému, zůstávají po dlouhou dobu nedotčeny. Zřetelně to dokládá osud litevských jazykových ostrovů v Běloruské SSR (Zietela, Rodūnia, Gervėčiai aj.): jejich celkově poměrně chudá slovní zásoba se jen hemží slovanskými slovy, věty se tvoří podle modelů slovanských jazyků, tentýž foném lze vyslovovat několika způsoby, fonologické opozice jsou však litevské, a skloňování jmen a

¹Data shromáždila sociolingvistka L. Grumadienė.

12

časování sloves, systém zájmen a číslovek zůstaly zcela zachovány.

Ruština výrazněji ovlivňuje fonetiku litevštiny, ještě více její slovní zásobu, která má otevřený systém a obecně citlivěji reaguje na změny společenského života a kultury, a dále syntax.

Lze uvést následující případy fonetické interference v oblasti řeči: výslovnost nepřízvučného krátkého o jako a v některých slovech (například komunizmas, kampotas); výslovnost tvrdého l před i v některých slovech (například šalibakas); výslovnost měkkého l a č v některých slovech (například kul’tūra, bač’ką, Sniec’kus, Radčkauskas). Není dostatečně jasné, z jakých důvodů vznikají takové fonetické jevy, jako je tvrdá výslovnost i, y a e, ė po š, ž nebo prodlužování přízvučných krátkých samohlásek v řeči některých obyvatel Vilniusu. Mohou zde působit jak okolní litevská nářečí, tak ruština či polština užívané v sousedství, pro něž jsou tyto rysy charakteristické. Je třeba zdůraznit, že uvedené rysy jsou patrné pouze v řeči jednotlivců.

Lexikální interference je v řeči jednotlivců, případně i jednotlivých sociálních skupin, poměrně výrazná: on se špatně vede sám (místo chová se) — он плохо ведет себя; co je mi do toho? (místo co já s tím mám společného?) — при чем тут я?; odstranit se z práce, z vyučování (místo odejít, vytratit se, utéct) — сняться с работы, уроков; špatný přístup (místo názor, postoj) — плохое отношение; ke své práci přistupuje chladně (místo dívá se na ni lhostejně) — холодно относится к своей работе; jaké překvapení (místo ač je to velmi podivné, jakkoli je to podivné) — как ни странно a mnoho dalších.

Taková a podobná nesprávná vyjádření někdy pronikají z hovorového jazyka do spisovného — psaného i mluveného — jazyka, proti nim však důrazně bojuje jazyková praxe.

Vliv ruštiny na litevštinu by bylo zřejmě vhodnější charakterizovat jako nepřímou interferenci. Projevuje se zaprvé kalkováním ruských slov a frazeologických spojení a zadruhé stimulací užívání litevských slov a spojení, jakož i určitých slovotvorných prostředků.

Většina neologismů, které vznikly v sovětských letech v psaném jazyce, byla utvořena podle slovotvorných modelů litevštiny, jež mají odpovídající ekvivalenty v ruštině. Například přibylo přídavných jmen s příponou -inis vlivem ruských přídavných jmen na -енный: tėvyninis — отечественный, plėšininis — целинный, gamybinis — производственный aj. Kalkování ruských slov a frazeologických spojení se v sovětských letech stalo převažujícím způsobem tvoření nových slov, především odborných a společensko-politických termínů. Výrazně tak obohacuje litevskou slovní zásobu. Pro ruské slovotvorné prvky lze snadno najít litevské ekvivalenty, protože gramatické struktury litevštiny a ruštiny jsou si poměrně blízké. Takto vzniklé kalky mají slovotvorné rysy charakteristické pro litevštinu.

Kromě určitých slovotvorných formantů ruština podněcuje užívání litevských slov: například užívání slov jako kovoti (kovą), vystytis (vystymas, -asis) nebo aukštas zesílilo pod vlivem ruských ekvivalentů бороться (борьба), развивать (развитие) a высокий. Ruština také podněcuje například

13

užívání některých syntaktických konstrukcí, například: Jei... tai Если... то: Jei pernai pieno buvo primelžta tiek tūkstančių tonų, tai šįmet jo pagaminta dvigubai daugiau.

Terminologický systém litevského jazyka je ustálený a během jeho utváření byla zdrojem mnoha termínů některá ze západních jazyků (němčina, angličtina, francouzština, polština), nikoli však ruština, jak se někdy bezdůvodně soudí. Je to jasně patrné z rozdílné gramatické podoby termínů v litevštině a ruštině; porovnejme například molekulė, dozė (z němčiny die Molekül, die Dose, Dosis) a rus. молекула, доза. V poslední době je, pravda, prostředníkem při přejímání mnoha internacionalismů, které odrážejí nové technické objevy a vědecké úspěchy, do litevštiny již ruština.

Kalkování nových, zejména sovětských, ruských slov a frází, stále intenzivnější užívání ekvivalentů slov, výrazů a frazeologických spojení tohoto jazyka v národních jazycích, šíření sovětismů a rozšiřování fondu internacionalní slovní zásoby zprostředkované ruštinou jsou charakteristickými rysy jazyků všech sovětských národů. V důsledku těchto procesů vznikají v jazycích sovětských národů určité podobnosti a probíhá sémantická konvergence těchto jazyků.

Do ruského spisovného jazyka proniká také tu a tam litevské slovo, které úžeji souvisí se specifiky národní kultury a každodenního života. Prostřednictvím překladů litevské poezie a lidových písní se v ruštině postupně šíří daina. V ruských překladech díla K. Donelaitise se užívají litevská slova būpче, шюпинис, шальтишюс. V překladech Žemaitiných spisů nacházíme litevská slova auksin, бичюлис, клумпы, милас, путра. Ve folkloristické ruské literatuře se široce užívají litevská slova канклес, сугатине aj. (Sabaliauskas A., 1967, 100).

K poměrně rychlému vlivu ruštiny na litevštinu na různých jazykových rovinách nepochybně přispívá také velká blízkost struktur litevštiny a ruštiny a příslušnost těchto jazyků ke stejnému genetickému typu.

Šíří se názor, že litevština a ruština mají asi dva tisíce společných slov. Například V. Michalčenko (1976, 128) píše: „V litevštině se napočítají asi dva tisíce slov se společnými kořeny v baltských, slovanských a částečně i jiných indoevropských jazycích.“ Základem pro vznik tohoto ne zcela opodstatněného názoru mohly být práce samotných litevských jazykovědců. Zjevnou podobnost slovní zásoby litevštiny a ruštiny takto charakterizují A. Lyberis a K. Ulvydas (1958, 35): „Blízkost litevštiny a ruštiny dokládá množství slov se společným kořenem. Jen ve vydaných etymologických slovnících se uvádí asi dva tisíce kořenů společných baltským a slovanským jazykům. Samotný počet slov se společným kořenem v baltských a slovanských jazycích je samozřejmě podstatně vyšší, neboť z každého kořene lze obvykle odvodit nikoli jen jedno či dvě, ale několik nebo i více odvozenin.“ Podobně se vyjadřuje i J. Kruopas (1967, 28): „Baltské a slovanské jazyky mají od pradávna mnoho společného v lexiku, gramatice i fonetice. Například jazykovědec Trautmann ve svém ‚Balto-slovanském slovníku‘ uvedl asi dva tisíce slov se společnými kořeny v baltských, slovanských a částečně i jiných indoevropských jazycích, např. ranka, karvė, varna, geležis, ledas, liepa aj.“

Při upřesňování tohoto názoru je třeba především říci: hovoříme-li již o dvou tisících společných slov, je třeba mluvit nikoli o litevštině a ruštině, nýbrž obecně o

14

baltských a slovanských jazycích, které mají takový počet společných slov. To je něco zcela jiného, neboť do společné slovní zásoby baltských a slovanských jazyků patří také slova, která nacházíme například v lotyštině a slovanských jazycích, v pruštině a slovanských jazycích nebo v litevštině a jihoslovanských jazycích aj. Odtud lze snadno pochopit, že společných slov litevštiny a slovanských jazyků, a tím spíše litevštiny a ruštiny, je podstatně méně než slov společných baltským a slovanským jazykům obecně. Ve slovníku Reinholda Trautmanna „Baltisch-Slavisches Wörterbuch“ (Göttingen, 1923) je skutečně uvedeno asi dva tisíce slov baltských a slovanských jazyků, zvláště důležité však je vědět, že jsou zde zahrnuta i četná slova baltských jazyků (například upė, augti, gimti atd.), která nemají ve slovanských jazycích žádné příbuzné výrazy, a také slova slovanských jazyků, k nimž v baltských jazycích nenacházíme protějšky. Společná slova baltských a slovanských jazyků tedy tvoří v R. Trautmannově slovníku mnohem menší část. Přibližný obraz rozložení slov z hlediska, o němž je řeč, mohou poskytnout tato čísla (Slawski, 1970, 502): z 888 podstatných jmen uvedených ve slovníku R. Trautmanna je novotvarů společných baltským a slovanským jazykům pouze 289 (195 základových slov a 94 odvozenin), což představuje 32,5% všech podstatných jmen ve slovníku. Naproti tomu 334 podstatných jmen nemá protějšek v druhé jazykové skupině: z nich je 181 slov doloženo pouze v baltských jazycích a 153 pouze ve slovanských jazycích. Je pravda, že společnou slovní zásobu baltských a slovanských jazyků výrazně rozšiřují archaismy, slova zděděná z indoevropského prajazyka, kterých mají baltské a slovanské jazyky mezi podstatnými jmény 265. K tomu je třeba připočítat také značné množství slovanských výpůjček a vůbec různých kulturních slov, která se dostala přes slovanské jazyky (například bažnyčia, botagas, čerpė, kaminas, muilas, plyta, seklyčia aj.).

Litevština–ruština a ruština–litevština: bilingvismus

Bilingvismus není jazykový jev. Je to zvláštnost užívání jazyka, jeho fungování. Bilingvismus je skutečností sdělení, nikoli kódu. Patří nikoli do oblasti jazyka (langue), nýbrž do oblasti mluvení, řeči (parole). Jazyk je majetkem sociální skupiny, společnosti, národa, zatímco bilingvismus je vlastnictvím jednotlivce. Pokud jednotlivec užívá dva jazyky, znamená to, že existují dvě odlišná jazyková společenství, neznamená to však, že existuje bilingvní společenství. Bilingvní společenství lze považovat za skupinu jednotlivců, kteří potřebují mluvit dvěma jazyky. Samostatné bilingvní společenství nemůže zůstat bilingvní, neboť uzavřené společenství, jehož každý člen dobře ovládá oba jazyky, si může snadno vystačit i s jedním jazykem. Je tedy snadné pochopit, že předpokladem existence bilingvismu je existence dvou společenství hovořících různými jazyky. Jakmile se dvě odlišná monolingvní společenství ocitnou vedle sebe, mohou vstoupit do kontaktu. Tento kontakt vyvolává bilingvismus (Mackey W., 1968).

Neexistuje všeobecně přijímaná definice bilingvismu, protože teprve v posledních desetiletích se lingvisté začali jevem bilingvismu více zabývat. Není proto divu, že jej různí badatelé chápou různě. Někteří považují za bilingvismus stejně dobrou znalost a užívání dvou jazyků, jiní vztahují pojem bilingvismu na jakýkoli možný kontakt s druhým jazykem a schopnost poněkud jej využívat v prostředí mateřského jazyka. Takové rozšíření pojmu je třeba vysvětlit tím, že hranice, na níž se jedinec užívající vedle mateřského jazyka také druhý jazyk stává bilingvním, je buď stanovena svévolně, nebo ji nelze vůbec určit.

15

jedinec, který vedle svého mateřského jazyka užívá jiný jazyk, se stává bilingvním, je buď stanovena svévolně, nebo ji vůbec nelze určit.

Za bilingvismus v nejobecnějším smyslu se považuje střídavé užívání dvou jazyků týmiž jednotlivci. Přihlíží se však také k takovým charakteristikám bilingvismu, jako je míra znalosti jazyků, funkce, které plní (K čemu jednotlivec tyto jazyky užívá? Jakou roli hrají tyto jazyky v jeho životě?), střídání (Jak často jednotlivec tyto jazyky střídá? Jak a za jakých podmínek přechází od jednoho jazyka k druhému?) a interference (Dokáže jednotlivec tyto jazyky dobře oddělovat? Do jaké míry je směšuje? Jak jeden z jazyků, které užívá, ovlivňuje druhý?).

Bilingvismus je zde tedy chápán především ze sociolingvistického hlediska: „V sociolingvistickém (sociálně-lingvistickém) aspektu se bilingvismus zkoumá s důrazem na takový rozsah znalosti obou jazyků, který uživatelům těchto jazyků umožňuje uskutečňovat vzájemnou komunikaci, vyjadřovat vlastní myšlenky a rozumět myšlenkám ostatních, tj. realizovat minimální či maximální počet sociálních funkcí. Podle toho se ze sociologického hlediska požaduje vymezit rozsah sociálních funkcí a oblastí užívání každého z jazyků, které bilingvní obyvatelé používají“ (Дешериев Ю. Д., 1976(a), 7).

O formování litevsko-ruského bilingvismu jako společenského jevu lze hovořit pouze v souvislosti s dětmi obyvatel větších měst republiky. Děti na litevském venkově vyrůstají a dospívají až do věku 5—7 let v podmínkách monolingvismu, tj. v prostředí mateřského, litevského jazyka. S ruštinou se děti na venkově dnes poprvé seznamují v první třídě, protože ruština se ve škole začíná vyučovat od této třídy. Jak ukazují pozorování, absolventi osmileté školy dokážou v ruštině pouze číst s pomocí slovníku a něco napsat podle diktátu, ale ještě nemohou mluvit ani ruštinu volně užívat. Znalost ruštiny u mladých lidí z venkova, kteří dokončili osmiletou školu, je tedy velmi omezená a pasivní. Znalost ruštiny se značně rozšiřuje a prohlubuje na střední škole.

Druhým důležitým kanálem osvojování ruštiny, který se však týká pouze chlapců, je služba v Sovětské armádě. Během dvou let, kdy jsou neustále v prostředí ruského jazyka, se ruštinu naučí natolik, že ji po návratu domů mohou volně užívat při rozhovorech o nejrůznějších tématech a v různých situacích.

Znalost ruštiny u dnešních obyvatel litevského venkova je tedy nestejná. Muži, kteří vykonali vojenskou službu v Sovětské armádě, ovládají ruštinu plynně. Ruštinu ovládají nejméně ženy, protože nejisté znalosti získané na střední škole v průběhu let vyblednou. Z celkového počtu lidí, kteří plynně hovoří rusky, tvoří muži, kteří také čtou a píší, 61,7%, zatímco ženy — 38,3%. Mezi těmi, kdo ruštinu neovládají, je mužů asi 24% a žen asi 76%.

Uvedenou obecnou charakteristiku znalosti ruštiny u venkovského obyvatelstva potvrzují údaje sociologických průzkumů (Šimkus S., 1967, 92—106). Ze 1443 dotázaných obyvatel okresů Alytus, Kapsukas a Kėdainiai uvedlo 6,5% respondentů, že plynně hovoří, čtou a píší rusky; dalších 12,7% dotázaných mluví a píše a 38,3% mluví jen slabě. 42,5% venkovských obyvatel ruštinu vůbec neovládá. Nabízí se otázka, kdo tvoří těch 6,5% lidí, kteří plynně hovoří, čtou a píší rusky. Jsou to především mladí obyvatelé venkova ve věku 16—35 let, kteří dokončili sovětskou

16

muži, kteří školu navštěvovali nebo se v ní učili, sloužili v Sovětské armádě, jsou nejaktivnější ve výrobě i ve společenském životě a hodně cestují. Je proto přirozené, že nejvyšší počet lidí znalých ruštiny je ve věkových skupinách 21–25 let, 26–31 let a 31–35 let. Mladí muži a ženy ve věku 16–20 let téměř všichni uvedli, že rusky umějí; pravda, značná část (42,4%) pouze slabě, zatímco úplně neznali ruštinu jen dva lidé. Ve věkové skupině 21–25 let 26% lidí mluví, čte a píše plynně a 35,6% mluví a čte. Naproti tomu ve věkové skupině 41–45 let neovládá ruštinu 50% a ve věkové skupině 51–60 let 62,2%. Je tedy snadno patrná tato zákonitost: s rostoucím věkem obyvatel roste i počet těch, kteří ruštinu neovládají. V buržoazní Litvě se totiž příslušníci starší generace ruštinu ve škole neučili a v práci ani ve společenském životě již nejsou aktivní. Na druhé straně se postupem času, jak současná mladá generace stárne a do života vstupuje další mladá generace, znalost ruštiny soustavně rozšiřuje a zahrnuje stále větší okruh lidí.

Na míru a rozsah znalosti ruštiny má určitý vliv také povolání. Podle znalosti ruštiny zaujímají první místo mechanizátoři (15,9%), druhé místo pracovníci správy kolchozů (10,6%), následují dělníci (8,5%), pracovníci v živočišné výrobě (5,3%), zaměstnanci (2,1%) atd. Ti, kdo ruštinu neovládají, se podle profesí dělí takto: pracovníci v živočišné výrobě — 57,6%, pracovníci rostlinné výroby — 49,9%, dělníci — 1,9%, mechanizátoři — 1,8%, zaměstnanci — 0,6%, pracovníci správy kolchozů — 0,2%.

Nejvíce lidí ovládajících ruštinu je tedy mezi mechanizátory. Spolu s venkovskou inteligencí představují nejvzdělanější vrstvu venkovského obyvatelstva. Nejméně lidí ovládajících ruštinu je mezi pracovníky v živočišné a rostlinné výrobě. Jejich jazykové znalosti tedy ovlivňuje povaha práce, usedlý způsob života a nedostatek kontaktů.

Taková je úroveň znalosti ruštiny mezi venkovským obyvatelstvem — kolchozníky a pracovníky sovchozů. Jazyková situace se ještě více rozrůzňuje a komplikuje, vezmeme-li v úvahu i další sociální skupiny na venkově — zaměstnance a pracovníky správy kolchozů a sovchozů. V těchto skupinách najdeme lidi jiného sociálního původu a s jiným vzděláním. Nemálo agronomů, inženýrů, veterinářů či zootechniků absolvovalo vysokou školu. Jejich znalost ruštiny je tedy zcela jiná než u řadového kolchozníka — pracovníka na poli či na farmě. Uvedený sociolingvistický průzkum ukázal, že ruštinu ovládají téměř všichni pracovníci správy kolchozů a že 76,9% z nich ji ovládá dobře. Znalost jazyků ostatně vyžaduje i jejich samotná práce.

Obecnou charakteristiku vzdělání venkovského obyvatelstva lze upřesnit na základě údajů sociologického průzkumu (Šimkus S., 1967, 98–106). Ze 1443 dotázaných mělo vysokoškolské vzdělání 0,1% lidí; neukončené vysokoškolské vzdělání mělo 0,4% lidí; 1% absolvovalo střední školu; 2,1% mělo odborné středoškolské vzdělání; osmiletou školu absolvovalo 11,7%; osoby s ukončeným základním vzděláním tvořily 42,6%; 20,9% obyvatel mělo neukončené základní vzdělání a stejný podíl se nikdy nikde nevzdělával. Jde o lidi starší generace.

Je třeba zdůraznit, že absolventi vysokých a středních škol, jak se dalo očekávat, uvedli, že někteří ovládají ruštinu lépe, jiní hůře. Část lidí se základním vzděláním

2. 949

17

ruštinu také ovládá, byť slabě; většina z nich patří ke starší generaci a nenavštěvovala sovětskou školu. Z této kategorie lidí ruštinu vůbec neovládá 37,9%. Mezi těmi, kdo nikdy nikde nechodili do školy, se toto procento výrazně zvyšuje.

S těmito údaji souhlasí sociolingvistické poznatky získané při zjišťování významu školy pro osvojení ruštiny. Proto bylo dotázáno 440 pracovníků hospodářství a kultury ze pěti okresů a dvou měst republiky (s pracovní praxí alespoň tři roky), 285 demobilizovaných příslušníků Sovětské armády (zastupujících všechny okresy a města republiky) a také 304 studentů II—IV. ročníků různých oborů (Šernas V., 1979, 12—13). Údaje z průzkumu ukázaly, že většina dotázaných je více či méně spokojena s dovednostmi čtení (90,9% dotázaných), psaní (81,3%) a mluvení (76,6%), které získali na střední škole. Částečně nespokojeno s dovednostmi čtení bylo 6,5%, psaní 16,2% a mluvení 20,8%; zcela nespokojeno bylo pouze 2,6%.

Tyto údaje také ukazují, jak důležitým činitelem při osvojování a užívání ruštiny je škola.

Míra a rozsah znalosti ruštiny jako jazyka vzájemné komunikace sovětských národů jsou nepřímo úměrné etnické jednotnosti regionu. Tam, kde je obyvatelstvo místního původu rozmístěno kompaktně (například v okrese Alytus tvoří Litevci 95,1%, v okrese Kapsukas 97,6%, v okrese Kėdainiai 92,4% a v okrese Šiauliai 96%), jen 6,5% obyvatel dobře mluví, čte a píše rusky, 12,7% obyvatel mluví a čte, 38,3% obyvatel mluví rusky slabě a 42,5% ruštinu vůbec neovládá. Tam, kde je národnostní složení obyvatelstva různorodé, a místní obyvatelstvo tedy netvoří tak kompaktní celek, je znalost ruštiny lepší a rozšířenější; někdy dosahuje až 50% obyvatel. Ti, kdo ruštinu neovládají, jsou zde většinou důchodci a ženy v domácnosti. Například v okrese Zarasai žije 68% Litevců a ruštinu zde dobře ovládá 39,1% obyvatel. V okrese Ignalina tvoří Litevci 79,3% obyvatel a rusky zde plynně hovoří 44,6% obyvatel. V okrese Trakai tvoří lidé litevské národnosti až 51,7% obyvatel a ruštinu zde ovládá 49% obyvatel. V okrese Vilnius žije 16,8% Litevců a dobrou znalost ruštiny zde vykazuje 48,8% obyvatel.

Největší národnostní rozmanitost obyvatelstva pozorujeme ve městech republiky, zejména ve velkých městech (Vilnius, Klaipėda, Kaunas, Šiauliai), kde je soustředěn těžký průmysl celé republiky. V něm pracují početné mnohonárodnostní dělnické kolektivy. Například v loděnici „Baltija“ v Klaipėdě pracují mimo jiné 4 tisíce Litevců. Za těchto okolností, kdy je hlavním prostředkem vzájemné komunikace ruština, mohou si Litevci i lidé jiných národností při každodenním styku poměrně rychle a dobře osvojit ruštinu. Je proto zcela pochopitelné, že 62% obyvatel měst republiky mluví plynně rusky a téměř dvě třetiny obyvatel Vilniusu jsou bilingvní.

Děti obyvatel velkých měst republiky (Vilniusu, Klaipėdy, Kaunasu, Šiauliai) mají mnohem lepší podmínky k osvojení jazyků, především ruštiny. Už samotné prostředí — děti sousedů hovořící jinými jazyky, televize a kino — umožňuje dětem poměrně

18

rychle osvojit ruský jazyk. Proto děti z měst přicházejí do školy již s několika či několika desítkami naučených ruských slov a frází, které jsou samozřejmě velmi krátké, například: Где Альгис? Здравствуй! Пусти! Дай мне! Od první třídy základní školy – v poslední době se ruština vyučuje již ve vyšších skupinách mateřských škol – se děti začínají učit rusky systematicky. Jinak děti žijí a hrají si v mateřštině, pravda, občas do ní vkládají některé z častěji užívaných ruských slov či frází (давай, привет, здоров (při zdravení), закон (na souhlas), на ходу, шайбу! Ну, заяц, погоди!).

Zajímavé jsou případy jazykového kontaktu v dětské řeči. V mateřské řeči žáků základních škol lze zřejmě vlivem rodičů s nižším vzděláním zaslechnout užívání ruských slov (gruzovikas, šaiba, chokėjaus, davaj, zakonas a další.). Někdy naopak litevští žáci při rozhovoru v ruštině užívají litevská slova přetvořená podle rysů ruského jazyka (například скирптум, титнар, копы, конвалия, пунд a další namísto správných ruských slov разница, кремень, дюны, ландыш, сверток).

Děti komunikují v rodině, ve škole a s přáteli v litevštině, ale film nebo televizní pořad sledují v ruštině; někteří čtou beletrii nejen v litevštině, ale i v ruštině. Žáci, zejména ve vyšších ročnících, tedy pociťují potřebu učit se rusky, a proto ji žáci ve velkých městech republiky po absolvování střední školy ovládají poměrně dobře.

Hlavními cestami, jimiž si litevské děti osvojují ruštinu, jsou tedy škola, televize a kino a hry s vrstevníky.

Ruština osvojená na střední škole se dále rozvíjí na vysoké škole. Je zajímavé podívat se, jaký význam mají litevština a ruština pro každodenní komunikaci a studium studentů v širším lingvosociálním kontextu. Za tímto účelem byl proveden sociologický výzkum a sociolingvisticky byl dotázán soubor studentů (přibližně dva tisíce), kteří v roce 1975 nastoupili na Kaunaský polytechnický institut (Korsakas J., 1979). Litevské lingvosociální prostředí dotázaných studentů charakterizují tyto ukazatele: děti dělníků tvořily 49,8% uvedeného souboru, děti kolchozníků 18,2% a děti úředníků 32%. V daném roce bylo na Institut přijato 36,5% dívek a 63,5% chlapců. Přibližně 40% jejich otců mělo základní vzdělání, 29% neúplné střední, 15% střední, 4% neúplné vysokoškolské a 12% vysokoškolské. Jako mateřský jazyk rodičů byla uvedena litevština (98%). Ukázalo se, že z ostatních jazyků rodiče (asi 90%) nejlépe ovládají ruštinu. Ruštinu vůbec neovládalo 5% otců a 12% matek. Zato 33% otců a 20% matek ovládalo ruštinu nejen ústně, ale i písemně. 15% otců ovládalo polštinu. Z vyučovaných cizích jazyků převažuje němčina, za ní následují francouzština a angličtina.

Takové bylo litevské lingvosociální prostředí zmíněných studentů, v němž se utvářelo jejich jazykové vzdělání.

Znalost a užívání jazyků samotnými studenty dokládají tyto údaje ze sociolingvistického průzkumu: na otázku „Jak ovládáte mateřský jazyk?“ odpovědělo 29% studentů: „Mluvím a čtu dobře, píšu uspokojivě“; 71% studentů uvedlo: „Mluvím, čtu i píšu dobře“. Na otázku „Jak ovládáte ruštinu?“ studenti odpověděli takto: „mluvím plynně“ (28% dotázaných), „uspokojivě“ (56%), „slabě“

19

(16%); „píšu dobře“ (6%), „uspokojivě“ (60%), „špatně“ (34%). V cizích jazycích čte plynně 6% studentů, 94% slabě; 5% studentů čte bez slovníku a 95% se slovníkem.

Z toho vyplývá, že hlavními cestami osvojování ruštiny, a tedy i utváření litevsko-ruského bilingvismu, jsou: zaprvé, učení se jazyku dorozumívání mezi sovětskými národy ve škole, zadruhé, přímé kontakty s lidmi hovořícími jinými jazyky v mnohonárodnostních pracovních kolektivech a zatřetí služba v Sovětské armádě.

Z údajů získaných prostřednictvím sociolingvistických dotazníků a ze sčítání lidu vyplývá, že ruštinu ovládají široké vrstvy litevského obyvatelstva. Při celosvazovém sčítání lidu v roce 1979 uvedlo 48% obyvatel republiky ruštinu jako druhý jazyk, kterým hovoří plynně (Tiesa, 22. února 1980). V roce 1970 činil tento podíl ještě 33,8%. Znalost ruštiny se tedy soustavně a rychle šíří a zahrnuje stále širší vrstvy obyvatelstva. Těchto významných ukazatelů bylo dosaženo díky neúnavné činnosti Komunistické strany Litvy a vlády republiky při internacionalistické výchově pracujících. Výmluvným dokladem je v tomto ohledu také skutečnost, že pro určitou část Litevců a příslušníků jiných národností žijících v republice se ruština stala mateřským jazykem. Při celosvazovém sčítání lidu v roce 1979 uvedlo ruštinu jako mateřský jazyk 25 720 Bělorusů, 17 447 Poláků, 14 330 Ukrajinců, 7 990 Židů a 5 745 Litevců (Вестник статистики, 71).

Dosud byla podrobněji charakterizována kvantitativní stránka znalosti a užívání ruštiny. Kvůli nedostatku podrobnějších výzkumů lze o kvalitě této znalosti a užívání jen stěží říci něco konkrétního. Povahu a kvalitu ruštiny užívané Litevci poměrně podrobně popsala V. Michalčenko v kolektivní monografii „Vývoj národního—ruského bilingvismu“ (M., 1976). Vychází z dělení bilingvismu mezi sovětskými národy a ruštinou, přijatého v sovětské sociální lingvistice, na čtyři stupně: bilingvismus I. stupně zahrnuje jazykovou praxi žáků I.—IV. tříd, bilingvismus II. stupně žáků V.—VIII. tříd; bilingvismus III. stupně litevsko-ruského bilingvismu představují požadavky na výuku ruštiny v učebních osnovách IX.—XI. tříd a bilingvismu IV. stupně odpovídají znalosti ruštiny u vysokoškolských studentů. I bez zvláštních výzkumů je však zřejmé, že znalost ruštiny se v různých sociálních skupinách litevské společnosti liší — jedna sociální skupina ji ovládá lépe, jiná hůře. V ruštině užívané Litevci lze snadno pozorovat jevy interference — přenášení norem litevského jazyka do ruské výslovnosti, skloňování slov (například pro Litevce je zvláště obtížné naučit se užívat tvary sloves třetí osoby množného čísla v ruštině) a tvorby vět. Tato interference však není natolik výrazná, aby komunikaci zcela znemožnila. Dokládá to většina absolventů středních škol: jsou spokojeni s ruskými jazykovými dovednostmi, které si tam osvojili. Jevy interference narušující komunikaci (například nerozlišování быть „bít“: быть „být“, tedy neschopnost vyslovit foném ы) jsou přechodnou záležitostí.

Obecně se zdá, že litevsko-ruský bilingvismus je třeba považovat za bilaterální: při posledním sčítání lidu téměř polovina Litevců uvedla, že ruštinu ovládá plynně. Většina Rusů, kteří na území republiky žijí již déle, však také více či méně rozumí litevsky a nezřídka litevsky i mluví. Litevsko-ruský bilingvismus je kontaktní: vzniká z každodenního styku dvou národů.

20

Na rozdíl od lokálního bilingvismu, který existuje v části území republiky (příkladem může být polsko-litevský bilingvismus ve Vilniuském kraji), je litevsko-ruský bilingvismus globální: jde o případ projevu národně-ruského bilingvismu, základního typu bilingvismu v SSSR, který má státní a společensko-politický význam.

Hlavním důvodem změny kódu, v tomto případě přechodu z litevštiny do ruštiny, je přítomnost účastníka komunikačního aktu, který mluví jiným jazykem, tj. neumí litevsky.

Litevci používají ruštinu nejen ke komunikaci s příslušníky jiných národností, ale také ke čtení krásné a odborné literatury, k poslechu moskevského rozhlasu, ke sledování pořadů ústřední televize a k poznávání bohaté kultury ruského národa. Litevská inteligence si váží velkého ruského jazyka a jeho kulturního významu a vždy si jich velmi vážila.

V letech vlády buržoazie, která se odvrátila od Ruska, se pokroková část litevské společnosti, zvláště mládež, navzdory nepříznivému, či přímo nepřátelskému postoji oficiálních kruhů stále více zajímala o život v SSSR, sovětskou i klasickou ruskou literaturu a učila se rusky. Petras Cvirka, tehdy začínající spisovatel, žijící v chudé ubytovně „Žiburėlis“, se učil rusky v noci, když všichni spali. Kostas Korsakas se učil rusky a četl Puškina ve vězení v Šiauliai. „Velmi dobře si vzpomínám, — píše A. Venclova (1958, 474), — s jakým nadšením věnovávali pokrokoví studenti volný čas studiu ruštiny, bez učebnic a bez slovníků [...]. I já jsem se bez cizí pomoci naučil rusky natolik, že jsem po maturitě plynně četl knihy ruských klasiků a sovětských autorů [...]“. Takový vliv měla ruština a seznámení s ruskou literaturou a kulturou na formování osobnosti A. Venclovy: „Moje studentská léta, počínaje podzimem roku 1925, byla obdobím, kdy se přede mnou v celé šíři otevřely nepředstavitelné poklady ruské literatury; tato léta ve mně vypěstovala hlubokou lásku k pokrokové ruské kultuře, utvořila můj světový názor; právě tehdy jsem definitivně našel svou spisovatelskou cestu, rozešel se s buržoazním zřízením a postavil se na stranu Sovětského svazu“ (Venclova, 1958, 475).

* * *

V důsledku zásadních socialistických přeměn sovětské Litvy má litevsko-ruský bilingvismus tendenci sílit a rozšiřovat se.

V letech sovětské moci se, jak lze říci, podstatně změnily demografické parametry společnosti, což přímo zasáhlo složení uživatelů jazyka. Počet rolníků výrazně poklesl, zatímco počet dělníků vzrostl. V roce 1940 bylo v Litvě 179 tisíc dělníků, v roce 1975 jich už bylo 1 mil. 325 tisíc, tj. 7,4krát více než v roce 1940. Taková změna ve složení uživatelů jazyka má pro užívání jazyka dvojí význam. Zaprvé, dělnická třída v mnoha případech používá spisovnou formu litevštiny. Zadruhé, dělnická třída, nejdynamičtější a sociálně nejaktivnější skupina společnosti, má sklon rychleji se učit jiné jazyky a používat je.

V letech sovětské moci rychle roste počet obyvatel měst. V roce 1897 tvořili z celkového počtu 2 mil. 536 tisíc obyvatel městští obyvatelé 14%, tj. 355 tisíc,

21

zatímco venkovských obyvatel bylo 2 mil. 181 tisíc, neboli 86%. V roce 1939 měla země 2 mil. 880 tisíc obyvatel, z toho 658 tisíc městských a 2 mil. 221 tisíc venkovských, neboli 22,9% a 77,1%. V roce 1979 tvořili z celkového počtu 3 mil. 398,8 tisíce obyvatel městští obyvatelé 2 mil. 61,7 tisíce, neboli 60,7%, a venkovští obyvatelé 1 mil. 337,1 tisíce, neboli 39,3%. Ze sociolingvistického hlediska to znamená, že téměř dvě třetiny všech obyvatel republiky jsou nyní ve větším či menším kontaktu s jinými jazyky, a jsou tedy potenciálními bilingvy.

* * *

Charakteristika jazykově-sociální situace republiky a popis litevsko-ruského bilingvismu by byly neúplné, kdybychom nevzali v úvahu druhou stránku tohoto jevu, která je stejně důležitá jako první, totiž znalost a užívání litevštiny lidmi ruské národnosti žijícími v republice. Rusko-litevský bilingvismus je druhou stránkou litevsko-ruského bilingvismu. Rozvoj oboustranného bilingvismu za současných podmínek napomáhá dalšímu upevňování přátelství národů, jejich vzájemné důvěry a porozumění. „Samozřejmě je třeba věnovat náležitou pozornost také rusko-litevskému a dalším typům bilingvismu. Důležité je například pomáhat Rusům a příslušníkům jiných národů, kteří trvale žijí v Litvě, aby se naučili litevsky a osvojili si litevsko-ruský bilingvismus,“ poznamenává J. Dešerijevas (1979, 10).

Rusové a příslušníci jiných sovětských národů, kteří trvale žijí v republice, mají dobré podmínky k tomu, aby se naučili litevsky. Kromě přímé komunikace v litevštině na ulici, na trhu, v obchodě či ve škole a v práci se litevština vyučuje na středních školách, které navštěvují děti ruské, polské a jiných národností, i ve skupinách na univerzitě a institutech. Společnost „Žinija“ každoročně pořádá kurzy litevštiny. O znalosti litevštiny u Rusů a příslušníků jiných národností žijících v naší republice a o její úrovni lze usuzovat jen velmi obecně, protože v této oblasti neexistují žádné popisy ani výzkumy.

Při charakteristice rusko-litevského bilingvismu je třeba vzít v úvahu dvě skutečnosti: zaprvé, část obyvatel ruské národnosti žijících v republice používá při vzájemné komunikaci spisovnou ruštinu a přijela za trvalou prací po Velké vlastenecké válce. Zadruhé, část obyvatel ruské národnosti používá mezi sebou hovorovou ruštinu, některé její nářečí, a patří ke starousedlíkům. Podle údajů sčítání lidu ze 17. září 1923 žilo na území Litvy 50 460 lidí ruské národnosti, neboli 2,5% všech obyvatel buržoazní Litvy. Podle údajů celosvazového sčítání lidu z roku 1979 žilo v republice 303 tisíc lidí ruské národnosti, neboli 8,9% všech obyvatel republiky. Ta část příslušníků první kategorie, která se naučila litevsky, používá spisovnou litevštinu, zatímco příslušníci druhé kategorie — starší lidé ruské národnosti — jsou bilingvní všichni a používají litevská nářečí.

Rozlišují se tři období stěhování ruských starousedlíků do Litvy: první období — od příchodu prvních ruských obyvatel do etnografické Litvy do církevní reformy roku 1667; druhé období — od roku 1667 do připojení Litvy k Rusku v roce 1795; třetí období začíná rokem 1795 a končí první světovou válkou.

22

Lidé ruské národnosti utíkali do Litvy především před náboženským pronásledováním. Je známo například, že roku 1490 novgorodský arcibiskup Genadij na příkaz velkoknížete a s požehnáním metropolity Zosimy kacíře „одних велел жечи на Духовском поле, иных торговые казни предали, а иных в заточение посла, а иные в Литву сбежали“ (Немченко В., 1963, 64).

Skutečnost, že v Litvě, která se vyznačovala tolerancí vůči disidentům, odedávna žili lidé ruské národnosti, potvrzuje existence pravoslavných kostelů. Ve Vilniusu se dodnes dochovaly kostely postavené ještě ve 14. století za knížete Algirdase (kostel Piatnického, postavený roku 1345, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, postavený roku 1346). Pravoslavný kostel stával také v Kaunasu; teprve roku 1620 jej zbořil král Zikmund Vasa. Autor „Nástinu vzniku ruských osad v Litvě“ A. Stankevičius (1909, I) uvádí, že do konce 16. století představovaly ohniska ruského osídlení v Kaunaské gubernii již zmíněný kaunaský pravoslavný kostel a klášter v Surdegi – „tato nepřemožitelná pevnost pravoslaví v 18. století“ – a také několik ruských ostrůvků v brasławském starostenství, které vznikly na území někdejšího Polockého knížectví.

Většina starousedlíků ruské národnosti jsou potomci starověrců (старообрядцы), kteří uprchli do Litvy, když po církevní reformě roku 1667 začalo jejich pronásledování. Od počátku 17. století, možná i o něco dříve, se starověrci, z nichž většina byli stoupenci sekty Teodosia Vasiljeva, začali postupně stěhovat z Vitebské gubernie do sousedních livonských a litevských zemí, kde hledali nejen náboženskou svobodu, ale také práci. Jejich nejstarší osady byly Rimkai v Jonavském okrese (Римки Ковенского уезда), Degučiai v Zaraském okrese (Дегуцы Новоалександровского уезда), Girelė v Anykščijském okrese u Kavarsku (Пущель Вилкомирского уезда) a Vidžiai v Běloruské SSR (Видзы Новоалександровского уезда).

Příznivé podmínky pro přistěhovávání Rusů do Litvy vznikly roku 1795, kdy byla připojena k Ruské říši. Teprve po povstání roku 1831 však dozrál plán státní kolonizace. Byla přijata opatření na podporu starousedlíků a na přistěhování nových rolníků na volnou státní půdu. Tehdy bylo přesídleno 158 rodin a v Jurbarkasu a Tauragė byly založeny majoráty. Kolonizace výrazně zesílila po roce 1861, kdy její záležitosti začal řídit generální gubernátor M. Muravjov, kterému lidé pro jeho krutost přezdívali „kat“. Roku 1862, tedy rok poté, co M. Muravjov nastoupil do úřadu, žilo v Litvě již 13 000 obyvatel ruské národnosti, rozptýlených v 730 vesnicích v okresech Kaunas, Ukmergė, Zarasai a Panevėžys. V okresech Telšiai, Raseiniai a Šiauliai tehdy ještě nežil ani jeden starověrec.

Již roku 1864 bylo na půdu zkonfiskovanou účastníkům povstání – statkářům a rolníkům – přistěhováno až 653 rodin. Poskytováním nejrůznějších úlev a finančních podpor bylo roku 1867 přistěhováno 1 016 rodin. V letech 1863–1900 bylo do někdejší Kaunaské gubernie přistěhováno 2 129 rodin kolonistů. Demografický výzkum v letech 1907–1908 zjistil, že v Kaunaském okrese žilo 6 073 lidí ruské národnosti (1 079 hospodářství), v Raseiniaském 1 343 lidí (239 hospodářství), v Telšiaiském 934 lidí (126 hospodářství), v Ukmergėském 5 654 lidí (955 hospodářství), v Panevėžyském 1 545 lidí (277 hospodářství), v Šiauliaiském 4 327 lidí (650 hospodářství) a v Zaraském 21 454 lidí (3 449 hospodářství). Celkem tedy v někdejší Kaunaské gubernii žilo 41 330 obyvatel ruské národnosti.

23

Obyvatelé ruské národnosti v Kaunaském okrese uvádějí, že jejich předkové žili ve Vitebské gubernii; obyvatelé Zaraského okresu se domnívají, že jejich předkové přišli z Tverské gubernie atd. Starověrci náležející k Teodosiově sektě se do Litvy přistěhovali z Pskovské a Novgorodské oblasti, kde byla tato sekta rozšířena. Analýza nářečních zvláštností starousedlických dialektů ruského obyvatelstva Litvy ukazuje, že tyto dialekty mají nejblíže k pskovským nářečím.

Roku 1959 žilo ve venkovských oblastech 53 tisíc lidí ruské národnosti, především v Zaraském a Jonavském okrese (19, respektive 12% veškerého obyvatelstva).

Jen část starousedlíků ruské národnosti žije v samostatných vesnicích, většinou jsou promíseni s Litevci a v takzvaném Vilniuském kraji také s Poláky a Bělorusy. Větší část dětí starousedlíků ruské národnosti navštěvuje litevské školy společně s litevskými dětmi. Některé však studují také ve školách s vyučovacím jazykem ruským, které byly otevřeny v letech sovětské vlády. Starousedlíci ruské národnosti v Litvě jsou bilingvní – užívají ruštinu a litevštinu.

Je příznačné, že starousedlíci ruské národnosti v Litvě si dodnes zachovali svůj způsob života, národní tradice, zvyky, víru i jazyk.

Jazyk vzájemné komunikace sovětských národů a jeho úloha

Současná etapa jazykového vývoje sovětského lidu se kromě tendence k nerušenému fungování a rozvoji národních jazyků vyznačuje také tendencí k rozšiřování jazyka vzájemné komunikace sovětských národů (язык межнационального общения). Sovětský lid je mnohonárodnostním společenstvím lidí. Na území sovětské země se rozšířilo téměř sto třicet jazyků. Je tedy zcela pochopitelné, že v hospodářském, společensko-politickém a kulturním životě sovětské společnosti přirozeně vznikla společenská potřeba mít jeden jazyk pro vzájemnou komunikaci všech národů a národností Svazu SSR. Tato úloha připadla ruštině. „Rostoucí úloha ruštiny v životě sovětské společnosti, s utvářením a rozvojem sovětského lidu jako nového historického společenství lidí a s intenzifikací procesů sbližování národů, národností a jejich kultur, je podmíněna společenskými faktory a objektivními zákonitostmi budování socialismu a komunismu,“ zdůrazňuje J. Dešerijev (1976, 420), jeden z nejvýznamnějších badatelů zabývajících se ruštinou jako prostředkem vzájemné komunikace sovětských národů.

Ruština je komunikačním prostředkem, jehož pomocí spolu komunikují zástupci různých národů Svazu SSR. Sovětští lidé – zástupci všech sovětských národů, národností, národnostních skupin a etnografických skupin – si ruštinu samostatně osvojují a používají, neboť si uvědomují její velký význam pro svůj život a práci. Ruština tedy plní funkci jazyka vzájemné komunikace sovětských národů. Kromě této velmi důležité funkce plní ruština i další funkce, a to funkci národního jazyka ruského národa a funkci jednoho z jazyků mezinárodní komunikace (vedle angličtiny a francouzštiny).

Ruština se začala používat jako prostředek vzájemné komunikace sovětských národů z těchto důvodů:

24

1. Ruský národ je největší ze všech národů a národností Svazu SSR. Podle údajů sčítání lidu z roku 1979 činil z celkového počtu 262 mil. obyvatel Sovětského svazu počet příslušníků ruské národnosti 137,3 mil. (asi 53% všech obyvatel země). Lidé ruské národnosti tedy tvoří více než polovinu obyvatel Sovětského svazu. Kromě toho se při sčítání 16,3 mil. lidí neruské národnosti přihlásilo k ruštině jako ke svému mateřskému jazyku. Ruština je tedy mateřským jazykem 153,5 mil. lidí (asi 60% všech obyvatel země).

2. Při sčítání lidu 61,3 mil. lidí neruské národnosti uvedlo ruštinu jako druhý jazyk, který volně používají (v roce 1970 — 41,9 mil. lidí).

3. Lidé ruské národnosti jsou široce rozptýleni po celém území země. Podle údajů sčítání lidu z roku 1979 žilo mimo RSFSR 23,8 mil. lidí ruské národnosti: Ukrajinská SSR — 10,4 mil. (neboli 21,1% všech obyvatel republiky), Běloruská SSR — 1,1 mil. (neboli 11,9%), Uzbecká SSR — 1,6 mil. (neboli 10,8%), Kazašská SSR — 5,9 mil. (neboli 40,8%), Gruzínská SSR — 372 tis. (neboli 7,4%), Ázerbájdžánská SSR — 475 tis. (neboli 7,9%), Litevská SSR — 303 tis. (neboli 8,9%), Moldavská SSR — 506 tis. (neboli 12,8%), Lotyšská SSR — 821 tis. (neboli 32,8%), Kyrgyzská SSR — 912 tis. (neboli 25,9%), Tádžická SSR — 395 tis. (neboli 10,4%), Arménská SSR — 70 tis. (neboli 2,3%), Turkmenská SSR — 349 tis. (neboli 12,6%) a Estonská SSR — 409 tis. (neboli 27,9%).

4. Ruština je geneticky velmi blízká jazykům dalších dvou velkých sovětských národů — Ukrajinců (42,3 mil.) a Bělorusů (9,4 mil.). Proto se příslušníci těchto národů, kteří dohromady tvoří 33% všech obyvatel země, ruštinu snadno osvojují a dobře ji ovládají. Této zvláštnosti si všiml a zdůraznil ji také V. Lenin (Spisy, 19, 221): „... více než sedm desetin obyvatel Ruska náleží k příbuzným slovanským kmenům, které by při svobodné škole ve svobodném státě snadno dosáhly možnosti dorozumívat se bez jakýchkoli ‚státních‘ privilegií pro jeden z jazyků, a to v důsledku požadavků hospodářského oběhu“.

5. Ruština, největší duchovní kulturní bohatství ruského národa, je právem považována za jeden z nejbohatších jazyků světa. F. Engels, který ruštinu ovládal (1961, 18, 526), zdůraznil, že ruština „si po všech stránkách zaslouží, abychom se ji naučili jako jeden z nejmocnějších a nejbohatších živých jazyků“. V dopise V. Zasuličové z roku 1884 napsal F. Engels s obdivem: „Jak krásný jazyk je ruština! Má všechny přednosti němčiny, ale bez její strašné hrubosti“ (Маркс и Энгельс, Сочинения, 36, 106).

Kiti tyrinėtojai, pavyzdžiui, J. Dešerijevas (1977, 34), nurodo dar kitokius socialinius veiksnius, lėmusius rusų kalbos iškilimą į tarybinių tautų tarpusavio bendravimo kalbą, būtent: pirma, negalima iš kiekvieno tarybinio žmogaus reikalauti, kad jis, bendraudamas ar bendradarbiaudamas su gausių TSR Sąjungos tautų atstovais, mokėtų visas 130 kalbų. Antra, nerealu tvarkyti raštvedybą centrinėse įstaigose visomis mūsų šalies nacijų, tautų, tautelių ir etninių grupių kalbomis. Trečia, būtų tikrai sunku, neturint tautų tarpusavio bendravimo kalbos, palaikyti efektyvius ryšius tarp nacionalinių respublikų, kraštų, sričių ir apygardų, kurios įeina į tokią savarankišką nacijų sandraugą, kokia yra Tarybų Sąjunga. Ketvirta, nacijų tarpusavio bendravimo kalbos nebuvimas trukdytų sėkmingai daugiatautės šalies ekonominei, politinei ir kultūrinei raidai.

25

Za podmínek vyspělého socialismu a v dalším procesu budování komunismu objektivně roste a bude růst úloha ruského jazyka jako prostředku vzájemného dorozumívání sovětských národů.

Šíření ruského jazyka a intenzivnější používání tohoto jazyka částečně souvisí také s tím, že, jak se uvádí v předmluvě ke knize „Ruský jazyk jako prostředek vzájemného dorozumívání národů“ (1977), „ruština je jazykem velikého Lenina, jazykem pokrokové kultury a vědy, vychází v ní literatura odrážející všechny výdobytky lidského myšlení. Sám život ukazuje, že znalost ruského jazyka se stala nezbytnou pro každého občana SSSR (samozřejmě při plném dodržování zásady dobrovolnosti jeho studia)“. F. Filin v téže knize (s. 8) k tomu dodává: „V naší zemi dnes neznat ruštinu znamená připravit se o nejbohatší zdroj vědomostí, duchovně zchudnout a omezit svůj život na místní podmínky. Sám život potvrzuje, že všichni občané SSSR musí znát ruský jazyk“.

Ačkoli sovětští lidé, představitelé různých sovětských národů, etnik a národnostních skupin, obecně ovládají ruštinu poměrně dobře, stále se ještě nezřídka stává, že mladí muži, kteří nastupují službu v Sovětské armádě, mluví rusky špatně. Místo aby se takoví mladí muži ihned začali věnovat programu vojenského výcviku, musí se učit rusky, což vyžaduje mnoho času a prostředků. Bez dostatečné znalosti ruského jazyka není možná produktivní práce v národním hospodářství. Ekonomika svazových republik a jejich vědeckotechnický potenciál se rozvíjejí a rostou v rámci společného ekonomického a vědeckotechnického komplexu Sovětského svazu. Dobrá znalost ruského jazyka je společenskou nutností vyplývající ze zájmů budování komunismu.

Proto je zcela pochopitelné, že stranické a sovětské orgány i celá sovětská společnost věnují pozornost výuce a vyučování ruského jazyka a že se v této souvislosti objevily některé důležité dokumenty.

Dne 13. října 1978 přijala Rada ministrů SSSR usnesení „O opatřeních k dalšímu zdokonalování výuky a vyučování ruského jazyka ve svazových republikách“. Navrhuje se v třídách I–III všech škol a IV–X městských škol s více než 25 žáky vyčlenit polovinu účastníků výuky ruského jazyka a ministerstvům školství svazových republik se povoluje přerozdělit hodiny v učebních plánech a odpovídajícím způsobem zvýšit počet hodin určených pro výuku ruštiny. Doporučuje se připravit nové učebnice ruského jazyka a některé předměty na vysokých a částečně i středních školách vyučovat v ruštině. Předpokládá se také příprava nového učebního plánu pro obor ruský jazyk a literatura v národní škole, který má být zaveden od roku 1980 na pedagogických institutech; jeho cílem je důkladněji připravit učitele tohoto oboru atd.

Důležitou úlohu při zintenzivnění výuky a vyučování ruštiny ve svazových republikách a při řešení jazykových problémů, které vyvstaly v období vyspělého socialismu, sehrála vědecko-teoretická konference „Ruský jazyk — jazyk přátelství a spolupráce národů SSSR“, která se konala v květnu 1979 v Taškentu. Konference doporučila zkvalitnit výuku ruského jazyka ve starších skupinách mateřských škol (od pěti let), vytvořit na středních všeobecně vzdělávacích školách podmínky pro aktivní jazykovou praxi v ruštině a na odborných učilištích lépe připravovat budoucí dělníky v mluveném i psaném ruském jazyce a jeho terminologii; na středních odborných a vysokých školách uplatňovat zkušenosti Kyrgyzstánu, Uzbekistánu,

26

Moldavska a dalších svazových republik, totiž od druhého až třetího ročníku vyučovat některé společenskovědní a odborné předměty v ruštině atd.

Vědecko-teoretická konference „Ruský jazyk — jazyk přátelství a spolupráce národů SSSR“ ukázala, že je třeba organicky spojovat na jedné straně rozvoj a užívání mateřských jazyků sovětských národů a zachování jejich společenských funkcí a na straně druhé rozšiřování ruštiny jako jazyka vzájemného dorozumívání národů. Ve svém pozdravu účastníkům konference L. Brežněv důkladně zdůvodnil národní politiku Komunistické strany a charakterizoval současnou úlohu národních jazyků i jazyka vzájemného dorozumívání národů: „Za podmínek vyspělého socialismu, kdy se hospodářství naší země stalo jednotným komplexem národního hospodářství a vzniklo nové historické společenství — sovětský lid, objektivně roste úloha ruského jazyka jako jazyka vzájemného dorozumívání národů při budování komunismu a výchově nového člověka. Dobrá znalost ruštiny vedle mateřského jazyka, kterou všechny sovětské národy dobrovolně přijaly jako společné historické dědictví, pomáhá dále upevňovat politickou, ekonomickou a duchovní jednotu sovětského lidu“ (Брежнев Л. И. Ленинским курсом, т. 8, с. 44). Národní jazyky a ruština jako jazyk vzájemného dorozumívání národů se tedy za podmínek vyspělého socialismu v životě a činnosti sovětských lidí vzájemně doplňují.

Jak již uvedli P. Fedosejev, F. Filin a další, šíření ruštiny jako prostředku vzájemného dorozumívání sovětských národů národním jazykům neškodí. Naopak, ruština napomáhá rozkvětu všech národních jazyků a jako prostředník jejich vzájemných vztahů je může při tvůrčím užívání obohacovat. „To, že všichni občané SSSR musí znát ruštinu, není v rozporu se zájmy neruských národů a národností,“ píše F. Filin (1977, 8—9). „Zásada dobrovolnosti při studiu jazyků národů SSSR zůstává i nadále nejdůležitější. Národní jazyky se rozvíjejí a vzkvétají a budou se rozvíjet a vzkvétat i nadále; k omezování národních zájmů nesmí docházet. Jde o něco jiného, totiž o všeobecnou dvojjazyčnost občanů neruské národnosti, v jejímž rámci by ruština jako prostředek vzájemného dorozumívání národů a národní jazyky nadále existovaly v harmonii, bez jakéhokoli antagonismu“.

Za důležitou podmínku fungování a šíření ruštiny ve svazových a autonomních republikách se považuje dvojjazyčnost. Jak známo, dvojjazyčnost je rozšířena nejen v Sovětském svazu, ale i v mnoha dalších zemích. Pouze v socialistické společnosti je její základ zásadně odlišný, jak uvádí P. Fedosejev (1980, 68): dvojjazyčnost vytváří jazykové prostředí, v němž se národní jazyky rozvíjejí a uplatňují, zároveň však roste potřeba znát ruštinu, jazyk vzájemného dorozumívání sovětských národů. P. Fedosejev píše: „Je důležité i nadále cílevědomě a důsledně vysvětlovat, že v podmínkách dvojjazyčnosti, tedy národně-ruské bilingvnosti, nejsou národní zájmy nijak omezovány; naopak vzniká jazyková situace, která umožňuje harmonicky spojovat internacionální a národní princip v kultuře národů. Proto je rovnoprávná dvojjazyčnost jako jedna z nejdůležitějších zásad jazykové politiky v SSSR potřebná pro další rozvoj a široké uplatnění na různých stupních vzdělávání, zejména na národních středních a vysokých školách“

27

„Charakteristickým rysem bilingvismu (a polilingvismu) v naší zemi, — jak poznamenávají redaktoři publikace „Ruština jako prostředek vzájemného dorozumívání národů“ (1977, 3), — je to, že v naší zemi jazyky existují vedle sebe v harmonii a neexistuje národnostně-jazykový antagonismus, — to vše je dáno tím, že v Sovětské zemi byla uskutečněna leninská národnostní politika, založená na přátelství národů socialistické společnosti, sjednocených velkým cílem světového významu — vybudováním komunismu. Nejdůležitějším úkolem naší jazykové politiky je všestranně podporovat rozkvět národních spisovných jazyků a současně usilovat o to, aby všichni občané SSSR ovládali ruštinu“.

Tato principiální tvrzení potvrzuje vědecká analýza reálné lingvosociální situace v SSSR.

V letech 1969—1976 vyšlo vícesvazkové dílo připravené z iniciativy Vědecké rady pro komplexní problém „Zákonitosti vývoje národních jazyků v souvislosti s vývojem socialistických národů“, nazvané „Zákonitosti vývoje spisovných jazyků národů SSSR v sovětské době“. Dílo se skládá z jednotlivých knih — kolektivních monografií, které se zase skládají z popisů jednotlivých jazyků. První monografie „Hlavní procesy vývoje vnitřní struktury íránských a ibero-kavkazských jazyků“ (1969) je věnována tádžickému, osetskému, kurdskému, adygejskému, lakskému a abcházskému jazyku. Ve druhé monografii „Hlavní procesy strukturálního vývoje turkických, ugrofinských a mongolských jazyků“ (1969) jsou charakterizovány jazyky kazašské, baškirské, tuvinské, gagauzské, estonské, komijské-zyrjanské, burjatské a samodijské, jakož i dalších malých severních národů. Změny v arménském, litevském, moldavském, ázerbájdžánském, uzbeckém a gruzínském spisovném jazyce v sovětské době jsou analyzovány v monografii „Strukturální vývoj jazyků s písemnou tradicí“ (1973). Závěrečnou knihou tohoto díla je monografie J. Dešerijeva „Vývoj společenských funkcí spisovných jazyků“ (1976).

„Zákonitosti vývoje spisovných jazyků národů SSSR v sovětské době“ představují rozsáhlý výzkum založený na komplexních metodách, jaký dosud neexistoval ani v sovětské, ani v zahraniční jazykovědě. Na jedné straně se v kapitolách napsaných odborníky na jednotlivé jazyky zkoumají změny jazykových struktur a lexikální, frazeologické a stylistické obohacování jazyků národů SSSR v sovětské době; na druhé straně se v monografii J. Dešerijeva k zkoumaným jazykům přistupuje sociologicky — zkoumá se fungování jazyka ve společnosti, určují se oblasti jeho společenského užívání a jejich proměny v závislosti na vývoji kultury, ekonomiky a společnosti.

Výsledky rozsáhlého výzkumu struktury a fungování mnoha národních jazyků Sovětské země J. Dešerijev (1976, 425) shrnul takto: „Vznik určitých společných rysů v jazycích národů SSSR (ve fonetice, gramatice) je poměrně dlouhý proces. Proto se při zkoumání problému prognózování jazykového vývoje v SSSR nemůžeme řídit koncepcí sbližování jazyků, jejich splývání a vytváření jazykového svazu jako jevů velkého společenského významu a účinnosti.“ Vydání tohoto vícesvazkového díla potvrdilo, že mateřské, národní jazyky sovětských národů, které svobodně fungují, odhalují své vnitřní rozvojové možnosti a rychle se rozvíjejí, zaujímají v životě těchto národů pevné postavení, protože základní jazykové prvky jsou v zásadě stabilní, snadno nepodléhají vlivu jiného jazyka či jazyků a v krátké době se nemění. Podobně lze usuzovat i na základě malých severních

28

a sibiřských národů a odhalení faktického stavu fungování jejich jazyků. Například V. Avrorin (1975, 210–211), odborník na výzkum fungování jazyků malých severních a sibiřských národů, píše: „Nestranného pozorovatele překvapuje něco zcela jiného — rychlý rozvoj jazyků naprosté většiny národů SSSR, malých i velkých, které byly po staletích sebeurčení přivedeny k životu leninskou národnostní politikou. Krajně zajímavé je také to, že jazyky nejmenších národů díky bezvýhradnému uznání jejich rovnoprávnosti a společenské hodnoty vykazují mimořádnou odolnost. Lze jen žasnout, že jednojazyčné jazyky Kavkazu, a dokonce i jazyk Kereků na Čukotském poloostrově, jejichž představitelů jsou jen několik desítek, žijí dodnes. Za typické pro naše podmínky lze považovat svobodné přežívání a rozvíjení všech jazyků... Proto se mi zdá nevhodné mluvit stejným způsobem o rychlém rozvoji jazyků velkých národů a zániku jazyků malých národů, o perspektivnosti jedněch a bezperspektivnosti druhých.“ Průzkum obyvatelstva ukázal, že i příslušníci nejmenších národů se vyslovují nejen pro užívání mateřských jazyků v běžném životě, ale také pro jejich výuku na základních školách. Na druhé straně je patrný poměrně výrazný sklon příslušníků malých národů užívat ruštinu, zejména v práci a ve škole, kde jsou lidé hovořící jinými jazyky. Mateřský jazyk a ruština si rozdělují oblasti užívání, a tím se vzájemně doplňují. Ruština se užívá především v oblastech, které tyto národy dříve nepotřebovaly a které rozvinulo sovětské zřízení (Аврорин В., 1975, 241, 237).

Sovětští lidé si uvědomují společenskou nutnost dobře ovládat ruštinu, která je prostředkem vzájemného dorozumívání lidí všech národů naší země, a oceňují významnou úlohu ruštiny ve svém životě. Sklon sovětských lidí k ruštině se projevuje dvěma způsoby: zaprvé vedle mateřského jazyka užívají ruštinu při každodenní práci a ve společenské činnosti, jinými slovy stávají se bilingvními; zadruhé část sovětských lidí přechází k trvalému užívání ruštiny a ruština se stává jejich mateřským jazykem. Je pravda, že úroveň znalosti ruštiny a její rozšířenost v jednotlivých regionech Sovětského svazu a v jednotlivých sovětských republikách se v závislosti na specifických historicko-kulturních podmínkách, jak lze očekávat, značně liší. Hlavní tendence k šíření a intenzivnějšímu užívání ruštiny v národních republikách je však zřetelná a stálá. Při celosvazovém sčítání obyvatelstva v roce 1979 uvedlo 61,3 milionu lidí jiných (neruských) národností ruštinu jako druhý jazyk, kterým hovoří plynně. Ruština je nejméně rozšířena v Zakavkazsku a Střední Asii. Podle údajů sčítání obyvatelstva z roku 1979 (Население СССР, 23–24) ovládá ruštinu: 38,6% Arménů (v roce 1970 — 30,1%), 29,5% Ázerbájdžánců (v roce 1970 — 16,6%) a 26,7% Gruzínců (v roce 1970 — 21,3%). Ruštinu ovládá 52,3% Kazachů (v roce 1970 — 41,8%), 49,3% Uzbeků (v roce 1970 — 14,5%), 29,6% Tádžiků (v roce 1970 — 15,4%), 29,4% Kyrgyzů (v roce 1970 — 19,1%) a 25,4% Turkmenů (v roce 1970 — 15,4%). Z baltských národů ji ovládá nejméně Estonců (24,2%, v roce 1970 — 29,0%) a nejvíce Lotyšů (56,7%, v roce 1970 — 45,2%). Mezilehlé postavení zaujímají Litevci — 52,1% (v roce 1970 — 35,9%). Z národností SSSR žijících v unijních republikách i mimo ně ovládá ruštinu nejvíce Bělorusů (57,0%), Lotyšů (56,7%), Kazachů (52,3%) a Litevců (52,1%). To znamená, že více než polovina příslušníků těchto národů uvedla, že ovládá ruštinu. K tomuto podílu se blíží Ukrajinci (49,8%), Uzbe-

29

kainští (49,3%) a Moldavané (47,4%). Tempo růstu při studiu ruštiny jsou následující: ve srovnání s rokem 1970 se počet Uzbeků ovládajících ruštinu zvýšil o 35%, Litevců o 17%, Tádžiků o 14%, Ukrajinců a Ázerbájdžánců o 13%, Lotyšů, Moldavanů a Kazachů o 11%, Turkmenů a Kyrgyzů o 10%, Bělorusů a Arménů o 8% a Gruzínců o 5%. Estonci patří mezi 14 malých národností SSSR, u nichž počet lidí ovládajících ruštinu klesl (o 5%).

Počet lidí jiných (neruských) národností, kteří považují ruštinu za svůj mateřský jazyk, neustále roste: v roce 1926 jich bylo 6,5 milionu, v roce 1959 10 milionů, v roce 1970 13 milionů a v roce 1979 již dosáhli počtu 16,3 milionu. Tento počet samozřejmě tvoří především Bělorusové (25,8%) a Ukrajinci (17,2%) žijící mimo území republiky, dále takzvané národnostní menšiny: ruštinu považuje za mateřský jazyk 85,8% Židů, 72% Řeků, 70,9% Poláků, 69,3% Peršanů, 58,9% Rumunů, 45,1% Asyřanů, 43% Němců, 32% Bulharů atd.

Dochází k případům, kdy většina malého národa mění svůj jazyk a přechází k jinému jazyku (nejčastěji k ruštině), takových případů je však málo. Podle údajů sčítání lidu z roku 1979 považovalo ze 500 Aleutů pouze 17,7% (v roce 1970 21,8%) za svůj mateřský jazyk aleutštinu. Ze 1400 Itelmenů uvedlo pouze 24,4% (v roce 1970 35,7%) lidí jako svůj mateřský jazyk itelmenštinu. Jen 31% Udegejců (celkem jich je 1600) a jen 30,6% Nivchů žijících na ostrově Sachalin (celkem 4400 lidí) stále považuje za mateřský jazyk jazyk své národnosti (Население СССР, 25–26). Na druhou stranu jsou případy, kdy se počet lidí považujících jazyk své národnosti za mateřský zvyšuje. Patří k nim Nganasané (nárůst ze 75,4 na 90,2%), Selkupové (z 51,1 na 56,6%), Dolgani (z 89,8 na 90,0%) aj.

Z toho vyplývá, že jazyky národů SSSR, byť malých, jsou poměrně odolné, posuny v jazykovém životě jsou pomalé a složité a v žádném případě nelze říci, že probíhají jediným směrem. Sklon užívat ruštinu je zřejmý a přinesl již značné výsledky, mateřské jazyky však také neztratily svůj společenský význam. V. Aušrorinas (1975, 211) zdůrazňuje, že postupná ztráta pozic, které jazyky malých národů měly, je netypickým jevem. To, že část malých národů Severu a Sibiře ztrácí své jazyky, není důsledkem sovětských podmínek; jde o jev, který začal dávno před Říjnovou revolucí.

Išanalizavęs įvairias lingvosocialines situacijas ir jų dinamiką, H. Paulis (1960, 460), vienas žymiausių XIX a. pabaigos ir XX a. pradžios kalbotyros teoretikų, priėjo prie tokių išvadų: „Ten, kur tautos maišosi ir jungiasi, bilingvizmas yra įprastas reiškinys, kartu su juo prasideda ir kalbų tarpusavio sąveika. Jei, be to, kuri nors tauta kuo nors pralenkia kitą – gyventojų skaičiumi, politine ar ekonomine galia arba dvasiniu atžvilgiu – jos kalba imama vis plačiau vartoti ir išstumia kitą kalbą; galų gale bilingvizma vėl pakeičia vienos kalbos dominavimas. Priklausomai nuo nugalimosios kalbos rodomo pasipriešinimo šis procesas gali vykti sparčiau ar lėčiau, o jos paliekami kalboje nugalėtojoje pėdsakai gali būti daugiau ar mažiau ryškūs“. Bet bilingvizmas yra pereinamoji stadija iš vienos monolingvinės situacijos į kitą tik tautų ir kalbų nelygiateisiškumo sąlygomis. Tai būdinga kapitalistinio pasaulio tikrovei, kur kalbų išplitimas (pavyzdžiui, anglų po Šiaurės Ameriką, Australiją ir Indiją) „yra šalutinis produktas karinės, politinės, religinės, kultūrinės, eko-

30

…nomické či přímo demografické expanze těch národů, jejichž dorozumívacím prostředkem je daný jazyk“ (Martine A., 1972, 81–82). To, že za takových podmínek jeden jazyk vítězí nad jiným, vůbec nezávisí na jeho struktuře. „Jazyk vítězí nad svými soupeři nikoli díky nějakým vnitřním vlastnostem, ale proto, že jeho uživatelé jsou bojovnější, fanatičtější, kultivovanější a energičtější,“ poznamenává francouzský lingvista A. Martiné (1972, 81–82). „Struktura latiny, arabštiny, španělštiny a angličtiny nijak nepředurčovala rozšíření těchto jazyků daleko za jejich původní hranice. To, co v jejich strukturách k tomuto procesu alespoň přispělo, odráželo rysy národního charakteru a kultury, které tak či onak určovaly další průběh událostí.“

V kapitalistickém světě, kde větší a mocnější národy ekonomicky a kulturně dominují a snaží se podřídit si menší a slabší národy, může za určitých historicko-sociálních okolností (v důsledku dobytí, okupace či násilného začlenění) vzniknout ohrožení existence národa: jeho kultura a jazyk mohou být vytlačeny. Tehdy se cíleně vyvíjí úsilí na obranu a zachování existence. Jazyk jako etnický symbol národa zaujímá v hierarchii národních hodnot vysoké místo, a proto je v případě ohrožení nejprve bráněn jazyk. Tím, že národ brání jazyk, brání současně i svou národnost a svou existenci. Ztráta jazyka se považuje za první stupeň ztráty národnosti.

Leninská národnostní politika a rozkvět sovětských národů a jazyků

V referátu Ústředního výboru KSSS na XXVI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu hovořil generální tajemník Ústředního výboru KSSS L. Brežněv (1981, 62): „Život potvrzuje, že intenzivní ekonomický a sociální rozvoj každé z našich republik urychluje proces jejich všestranného sbližování. Národní kultury vzkvétají a navzájem se obohacují, utváří se kultura jednotného sovětského lidu — nového sociálního a internacionálního společenství. Tento proces u nás probíhá tak, jak za socialismu probíhat má: na základě rovnosti, bratrské spolupráce a dobrovolnosti. Strana přísně dohlíží na dodržování těchto leninských zásad národnostní politiky. Nikdy se jich nezřekneme!“

Těmito slovy je vyjádřeno hluboké teoretické pochopení společensko-kulturního vývoje naší země — rozkvětu socialistických národních kultur, jejich vzájemného obohacování a utváření kultury jednotného sovětského lidu — nového sociálního a internacionálního společenství.

Fungování jazyků sovětských národů v období rozvinutého socialismu v Sovětské zemi závisí jednak na obecných zákonitostech vývoje sovětské společnosti a jednak na konkrétních etnolingvistických podmínkách, v nichž se tyto zákonitosti uskutečňují. Jedním z nejdůležitějších faktorů určujících tendence jazykového vývoje Sovětské země je vznik nového sociálního a internacionálního společenství — sovětského lidu, který vytvořil společnou kulturu socialistického obsahu zahrnující nejcennější prvky a tradice kultur všech sovětských národů. Vedle ní přetrvávají, rozvíjejí se a vzkvétají také svébytné socialistické národní kultury.

31

S těmito procesy souběžně koexistují také dvě tendence ve vývoji jazyků sovětských národů: zaprvé realizace potenciálních možností jazyků sovětských národů a zadruhé rozšiřování fungování ruštiny — prostředku vzájemné komunikace sovětských národů.

Sovětský lid je historicky utvořené nové sociální a internacionální společenství. Jeho základem je pevné spojenectví dělnické třídy, rolnictva a inteligence, vedené dělnickou třídou, právní a faktická rovnost všech národů a národností země Sovětů, jejich přátelství a spolupráce (Федосеев П., 1980, 60). Sovětský lid není nějakým novým národem, nýbrž společenstvím svobodných a rovnoprávných socialistických národů.

Socialistický národ je nové sociální společenství, které vyrostlo z národa a národnosti kapitalistické společnosti v důsledku likvidace kapitalismu a vítězství socialismu; zachovaly se v něm, byť na kvalitativně jiném základě, některé jeho původní etnické rysy, avšak struktura jeho politického, sociálně-ekonomického a duchovního života se přetvořila na socialistických internacionálních základech (Ленинизм и национальный вопрос, 222). Sovětský lid je organickou a účinnou formou, v níž každý národ a národnost rozvíjí a zušlechťuje své materiální a duchovní síly.

Sovětské socialistické národy a národnosti mají veškeré podmínky pro hospodářský a kulturní rozvoj a růst. Předpoklady národního rozvoje představují růst ekonomického a vědeckotechnického potenciálu ve společném ekonomickém a vědeckotechnickém komplexu Sovětského svazu, rozvoj národní socialistické státnosti a národní kultury, jakož i rozvoj mateřského jazyka.

Jednou z nejdůležitějších podmínek hospodářského a kulturního růstu sovětských národů je široké užívání mateřského jazyka ve všech oblastech společensko-politického, sociálního a kulturního života. Takto charakterizuje sovětský filozof P. Fedosejev (1980, 68) význam národních jazyků v období zralého socialismu: „Zároveň je třeba věnovat větší pozornost řešení teoretických otázek souvisejících s vyučováním a výukou jazyka místního obyvatelstva ve školách svazových a autonomních republik. Rozvoj národních jazyků není jen svědectvím jejich rovnoprávnosti. Nejdůležitější je, že v mateřském jazyce se vědomosti a kulturní hodnoty osvojují snáze a rychleji. Při úspěšném rozvoji kultury a lidového školství a při přípravě národních kádrů ve svazových a autonomních republikách, autonomních oblastech a okruzích země hrají velkou úlohu jazyky všech národů a národností SSSR“.“

V naší zemi existují jazyky vedle sebe v harmonii. Je tomu tak proto, že se v naší zemi uskutečňuje leninská národnostní politika, založená na zásadách rovnoprávnosti a přátelství socialistických národů.

Základní principy národnostní politiky socialistické společnosti a jazykové tvorby formuloval V. Lenin dávno před Říjnovou revolucí. V roce 1914 V. Lenin (Raštai, 19, 71—72) při výkladu dělnické demokracie zdůvodnil princip rovnoprávnosti všech národů a jejich jazyků: „Aby různé národy mohly svobodně a mírumilovně žít společně, nebo se rozejít (když jim to více vyhovuje) a vytvořit samostatné státy, je k tomu zapotřebí plné demokracie, kterou hájí dělnická třída. Žádné výsady žádnému národu, žádnému jazyku! Ani nejmenší útlak, ani nejmenší nespravedlnost vůči národnostní menšině! — to jsou zásady dělnické demokracie“.

32

Při analýze základů proletářského státu V. Lenin (Raštai, 20, 203) poznamenal: „Demokratický stát musí nepochybně uznat úplnou svobodu různých jazyků a odmítnout jakékoli výsady pro jeden z jazyků. Demokratický stát nedovolí, aby kterákoli národnost utlačovala či ovládala jinou národnost v jakékoli oblasti, v jakémkoli odvětví společenských záležitostí.“ Uskutečněním principu rovnoprávnosti všech národů a jejich jazyků je „neexistence povinného státního jazyka při zajištění škol, v nichž se obyvatelé vyučují ve všech místních jazycích, a začlenění do ústavy základního zákona, který prohlašuje za neplatné jakékoli výsady jednoho národa a jakékoli porušování práv národnostních menšin…“ (V. Leninas. Raštai, 20, 53).

V odpovědi na kritiku liberálů napsal V. Lenin v článku „Je povinný státní jazyk zapotřebí?“ (Raštai, 20, 55): „My víme lépe než vy, že jazyk Turgeněva, Tolstého, Dobroljubova a Černyševského je velký a mocný. Více než vy si přejeme, aby se mezi utlačovanými třídami všech národů žijících v Rusku bez rozdílu vytvořilo co nejužší spojení a bratrská jednota. A samozřejmě jsme pro to, aby se každý obyvatel Ruska mohl naučit velký ruský jazyk.“

Jen jedno nechceme: prvek násilí. Nechceme do ráje hnát klackem. Vždyť […] povinný státní jazyk je spojen s násilím a vězněním. Domníváme se, že velký a mocný ruský jazyk nepotřebuje, aby se ho kdokoli učil pod hrozbou hole. Jsme přesvědčeni, že rozvoj kapitalismu v Rusku, vůbec celý průběh společenského života vede ke sbližování všech národů. Statisíce lidí se přesouvají z jednoho konce Ruska na druhý, národnostní složení obyvatelstva se proměňuje, izolovanost a národní zaostalost musí zmizet. Ti, kdo se kvůli podmínkám svého života a práce potřebují naučit rusky, se to naučí i bez hole.“

Na těchto principech V. Lenina je založena národnostní politika a jazyková tvorba Komunistické strany a sovětské vlády. Již v usneseních X. sjezdu Komunistické strany z roku 1921, pod přímým vedením V. Lenina, byl stanoven hlavní úkol rozvoje kultur a jazyků národů země Sovětů. V usneseních sjezdu se uvádí, že „úkolem strany je pomoci pracujícím masám nejmenších národů dohnat pokročilejší centrální Rusko a pomoci jim: a) rozvíjet a upevňovat u sebe sovětskou státnost v takových formách, které odpovídají národním a každodenním podmínkám těchto národů; b) rozvíjet a upevňovat u sebe činnost soudnictví, správy, hospodářských orgánů a orgánů moci v mateřském jazyce, sestavených z místních lidí, kteří znají způsob života a psychologii místního obyvatelstva; c) zřídit u sebe tisk, školy, divadla, kluby a vůbec kulturně-vzdělávací instituce v mateřském jazyce; d) organizovat a rozvíjet širokou síť jak všeobecně vzdělávacích, tak odborně-technických kurzů a škol v mateřském jazyce (především pro Kyrgyzy, Baškiry, Turkmeny, Uzbeky, Tádžiky, Ázerbájdžánce, Tatary a Dagestánce), aby se rychleji připravily místní kádry kvalifikovaných dělníků a sovětských stranických pracovníků ve všech oblastech řízení a především v oblasti školství“ (V rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plén ÚV KSSS, I, 543).

3. 949

33

V souladu se zásadami leninské národnostní politiky se v prvních letech sovětské moci v celé zemi rozvinula rozsáhlá jazyková tvorba: sestavovaly se abecedy pro jazyky národů, které dosud neměly písmo, stanovovaly se základy nově vytvářených spisovných jazyků, připravovaly se slovníky, gramatiky a jiné učebnice, vytvářela se terminologie, organizovaly se školy s výukou v mateřských jazycích, připravovaly se národní kádry atd. Více než 50 národů, které dosud neměly písmo (například Baškirové, Abcházové, Avaři a mnozí další), si vytvořilo spisovné jazyky, jež těmto národům umožnily odstranit hospodářskou a kulturní zaostalost. Jazyky všech národů naší země získaly rovnoprávné postavení a svobodně se užívají v různých oblastech činnosti sovětských národů (v administrativě, ve školství, literatuře, tisku, divadle, ochotnické činnosti atd.). Rozkvět národních kultur a jazyků v Sovětské zemi je skutečným triumfem leninské národnostní politiky.

Jazyky, které získaly písmo teprve nedávno, rozšířily oblasti svého užívání: a) vznikala v nich krásná literatura; b) vycházejí periodické publikace (noviny, časopisy, almanachy); c) vyučuje se jimi na základních a někdy i na středních školách; d) působí národní divadla a divadelní soubory; e) připravují se rozhlasové a televizní pořady; f) mateřské jazyky se užívají v hospodářské, státní a společensko-politické činnosti; g) tyto jazyky se často užívají při vedení písemností a osobní korespondenci (Дешевьев Ю. Д., 1976, 391).

Národy carského Ruska vyznávaly různá náboženství a měly odlišné kulturní tradice, a proto užívaly i různá písma. Vlastní písmo spojené s dlouhou literární tradicí měli Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci a Arméni. Slovanskou abecedu užívalo ve větší či menší míře také šest dalších národů (Mordvinci, Čuvaši, Udmurti, Komijci, Jakuti a Oseti), které přijaly pravoslavné křesťanství. Estonci, Lotyši (vedle gotického písma) a Litevci psali latinkou. Burjati a Kalmyci, kteří vyznávali lamaismus, psali určitou formou starověkého ujgursko-mongolského písma. Židé a Karaimové, vyznavači judaismu, psali starověkým hebrejským písmem. Šestnáct národů Střední Asie a Kavkazu, které vyznávaly islám, užívalo pro své jazyky arabské písmo. Byli to Uzbeci, Tádžikové, Kazaši, Ázerbájdžánci, Tataři, Čečenci, Ingušové, Kabardinci, Balkarové, Karačajové, Adygejci, Kumykové, Avaři, Lakové, Tabasarané a Lezginci. Ujgursko-mongolské, starověké hebrejské a arabské písmo, které uvedené národy užívaly, mělo mnoho nedostatků, neadekvátně zachycovalo zvláštnosti fonetické soustavy těchto jazyků, mělo úzkou, převážně náboženskou oblast použití, a proto bylo prostému lidu nepřístupné. Z těchto důvodů byla ve třetím desetiletí našeho století místo ujgursko-mongolského, starověkého hebrejského a arabského písma zavedena latinka. Byl to správný krok národnostní politiky, neboť vnitřní i zahraniční nepřátelé by okamžitý přechod k ruské abecedě vykládali jako návrat k rusifikační politice carismu. Konečně ani samotné lidové masy národních okrajových oblastí by ještě nebyly schopny pochopit procesy sbližování národů a jejich kultur. První období jazykové tvorby, kdy se latinizovala stávající písma a vytvářela nová, sehrálo pozitivní úlohu ve vývoji spisovných jazyků, národních kultur a národní státnosti.

Ve druhém období jazykové tvorby, v letech 1937—1940, přešla naprostá většina národů Střední Asie, Povolží, Severního Kavkazu a Ázerbájdžánu na ruskou abecedu (staré písmo si zachovali pouze Gruzínci a Arméni). To bylo důsledkem budování socialismu

34

v praxi: s růstem hospodářství a kultury sovětských národů rozkvetly spisovné jazyky a s rostoucí sociální integrací společnosti začaly hrát důležitou úlohu procesy vzájemného působení jazyků a jejich obohacování.

Současnou etapu vývoje mnohonárodnostní sovětské společnosti charakterizuje několik rysů: jednotný komplex národního hospodářství založený na vysoké úrovni techniky; sociální homogenita celé socialistické společnosti; socialistická demokracie; mnohonárodnostní kultura socialistického obsahu; převaha marxisticko-leninské ideologie a zásad socialistického internacionalismu. Je proto zcela pochopitelné, že tyto jevy ve společnosti vyspělého socialismu vyvolávají a zintenzivňují internacionalizační procesy, tj. procesy sbližování všech sovětských národů a jejich všestranné spolupráce, posilování jejich bratrského přátelství. Nejdůležitějšími činiteli určujícími internacionalizační procesy jsou společná materiálně-technická základna socialismu, jednotný svazový stát, sovětská kultura socialistického obsahu, národní formy a internacionalistické podstaty a široké rozšíření jazyka, jímž sovětské národy vzájemně komunikují (Федосеев П., 1980, 61). Dobrovolné sbližování národů za socialismu předvídal V. Lenin. „Cílem socialismu, — psal (Raštai, 22, 135), — je nejen odstranit rozdělení lidstva na malé státy a jakoukoli izolovanost národů, nejen sbližování národů, ale i jejich splynutí“.

Národ je na jedné straně stabilním historickým společenstvím a na druhé formou společenského vývoje, která vznikla na základě společného ekonomického života. V marxistické definici národa se tedy do popředí klade společný ekonomický život; důležitými rysy národa jsou rovněž společný jazyk a území, kultura, národní vědomí a psychologie (Ленинизм и национальный вопрос, 23). Národní zvláštnosti neboli rozdíly představují především jazyk a kultura, národní vědomí a psychologie. Výrazně se projevují ve způsobu života, tradicích a zvycích národa či etnické skupiny. Pocit národní příslušnosti a potřeba národního dorozumívání, národní zájmy, city, myšlenky, národní hrdost, národní tradice a zvláštnosti etnografického způsobu života, chápání a uvědomování si vztahů vlastního národa k jiným národům, národnostem a etnickým skupinám, schopnost tvořit a přispívat k lidské civilizaci — to vše náleží k národnímu vědomí. Národní psychologie zahrnuje národní charakter, národní city, národní temperament, zvláštnosti nálad a zvyků i psychologickou stránku národních tradic a obyčejů. Bylo by nesprávné se domnívat, že v důsledku sbližování národů všechny tyto národní zvláštnosti, a zejména jazyk, zaniknou.

Předpoklad přibližování a splývání národů v socialistické společnosti V. Lenin zdůraznil třemi zásadními momenty. Při zdůvodňování programových ustanovení strany o národnostní otázce V. Lenin (Raštai, 24, 54) napsal: „Proletářská strana usiluje o vytvoření co největšího státu, protože je to prospěšné pracujícím lidem; usiluje o sbližování národů a jejich další splývání, avšak tohoto svého cíle chce dosáhnout nikoli násilím, nýbrž výhradně svobodným, bratrským svazkem dělníků a pracujících lidí všech národů.“ V. Lenin (Raštai, 31, 68—69) také uvedl, že národnostní rozdíly „přetrvají ještě velmi a velmi dlouho i poté, co bude v celosvětovém měřítku uskutečněna diktatura proletariátu“. Z toho vyplývá, že když hovoříme o přibližování a splývání národů

3*

35

Za podmínek socialismu měl V. Lenin na mysli to, že zaprvé je proces sbližování a splývání národů svobodný a dobrovolný, zadruhé jde o utváření těsné jednoty socialistických národů a jejich bratrského svazku, nikoli však o likvidaci národních rozdílů, a zatřetí je existence národních rozdílů a zvláštností trvalá a dlouhodobá. Na tomto základě se v Programu Komunistické strany Sovětského svazu uvádí, že po vítězství komunismu v Sovětském svazu se národy ještě více sblíží, vzroste jejich ekonomická a ideová pospolitost a rozvinou se společné komunistické rysy jejich duchovní tváře. „Zahlazování národních rozdílů, zejména jazykových, je mnohem delším procesem než zahlazování třídních hranic,“ zdůrazňuje se v Programu. Ve zprávě o návrhu Ústavy SSSR L. Brežněv poznamenal: „Sociálně-politická jednota sovětského lidu vůbec neznamená zánik národních rozdílů.“ A skutečně, nové historické společenství lidí — sovětský lid — nelikviduje existující národy ani nevytváří nad národy nějaké nadstavby, nýbrž je příkladem sjednocování lidí různých národností, v němž zároveň přetrvávají samotné národy a etnika, jejich svébytnost, jazyk a kultura. Nikdy předtím neexistovaly tak široké možnosti rozvoje národních atributů a faktorů, jejich obnovy a obohacování jako dnes (Федосеев П., 1980, 63).

Komunistická strana Sovětského svazu uskutečňuje leninskou národnostní politiku. V jejím Programu (1961, 93) se uvádí: „… i v budoucnu zajišťovat svobodný rozvoj jazyků národů SSSR, plnou svobodu každému občanovi SSSR mluvit, vychovávat a učit své děti v kterémkoli jazyce, bez jakýchkoli privilegií či omezení a bez nucení používat ten či onen jazyk. V podmínkách bratrského přátelství národů a vzájemné důvěry se národní jazyky rozvíjejí na základě rovnoprávnosti a vzájemného obohacování.“ Ústava Svazu sovětských socialistických republik (1977, 18, 21) zaručuje právo užívat mateřský jazyk a vzdělávat se ve škole v mateřském jazyce: „… uskutečňování práv poskytovaných občanům SSSR zajišťuje politika všestranného rozvoje a sbližování všech národů a národností SSSR, výchova občanů v duchu sovětského vlastenectví a socialistického internacionalismu, možnost užívat mateřský jazyk i jiné jazyky národů SSSR.“ Právo občanů SSSR na vzdělání zajišťuje mimo řadu dalších faktorů „možnost vzdělávat se ve škole v mateřském jazyce“.

* * *

Tato práce zkoumá některé aspekty lingvosociální situace republiky. Z přehledu vyplývá, že v sociálním a kulturním životě republiky hraje litevština dominantní roli. Rozvoj a fungování mateřského jazyka, které zajišťuje uskutečňování zásad leninské národnostní politiky v sovětském státě, jsou nezbytnou podmínkou výchovy nového člověka, jeho úspěšné socializace a rychlého osvojení duchovních hodnot vytvořených vlastním národem i ostatními národy, jakož i utváření jeho duchovního potenciálu. Komunistická strana tomu věnuje velkou pozornost. Vedle toho nabývá stále většího společenského významu ruština, která je hlavním prostředkem vzájemného dorozumívání sovětských národů. Znalost ruštiny doplňuje sociální funkce, které plní litevština, a přispívá k formování nového člověka. Harmonické soužití litevštiny a ruštiny je výrazným rysem lingvosociální situace v republice.

36

LITERATŪRA

I

Маркс К., Энгельс Ф. Соч. 2-е изд., т. 36.

Энгельс Ф. Эмигрантская литература. — В кн.: Маркс К., Энгельс Ф. Соч. 2-е изд., т. 18.

Leninas V. Darbininkų klasė ir nacionalinis klausimas. — Raštai. V., 1953, t. 19, p. 71–72.

Leninas V. Tezės nacionaliniu klausimu. — Raštai. V., 1953, t. 19, p. 219–227.

Leninas V. Kritinės pastabos nacionaliniu klausimu. — Raštai. V., 1953, t. 20, p. 3–34.

Leninas V. Ar reikalinga privaloma valstybinė kalba? — Raštai. V., 1953, t. 20, p. 54–56.

Leninas V. Nacionalinės politikos klausimu. — Raštai. V., 1953, t. 20, p. 196–203.

Leninas V. Apie nacijų apsisprendimo teisę. — Raštai. V., 1953, t. 20, p. 369–425.

Leninas V. Socialistinė revoliucija ir nacijų apsisprendimo teisė. — Raštai. V., 1953, t. 22, p. 132—145.

Leninas V. Proletariato uždaviniai mūsų revoliucijoje. — Raštai. V., 1954, t. 24, p. 39–68.

Брежнев Л. И. Участникам Всесоюзной научно-теоретической конференции „Русский язык — язык дружбы и сотрудничества народов СССР“. — В кн.: Брежнев Л. И. Ленинским курсом. М., 1981, т. 8, с. 44–45.

Brežnevas L. TSKP Centro Komiteto ataskaitinis pranešimas Tarybų Sąjungos Komunistų partijos XXVI suvažiavimui ir eiliniai Partijos uždaviniai vidaus ir užsienio politikos srityje 1981 m. vasario 23 d. — V., 1981.

TSKP XXVI suvažiavimo medžiaga. — V., 1981.

Tarybų Sąjungos Komunistų partijos programa. — V., 1961.

Tarybų Socialistinių Respublikų Sąjungos Konstitucija. — V., 1977.

TSKP suvažiavimų, konferencijų ir CK Plenumų rezoliucijose ir nutarimuose. — V., 1955, t. 1.

II

Balčikonis J. Rusų mokslininkų įnašas į lietuvių kalbos mokslą. — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos žinynas, 1952, t. 9.

Baskakovas A., Trifonovas J. [Rec.:] Kalbos vaidmuo dabartinėje visuomenėje. — Komunistas, 1980, Nr. 9.

Griškevičius P. Kovų ir darbo pergalių kelias. — Komunistas, 1979, Nr. 6.

Karaliūnas S., Vidugiris A. Bilingvizmo tipų Lietuvos TSR klausimu. — Lietuvos TSR paminklų apsaugos ir kraštotyros draugijos respublikinės kalbos komisijos sąsiuvinis: Mūsų vardų kultūra. V., 1970, sąs. 19.

Karaliūnas S. Sociolingvistiniai lietuvių kalbos tyrinėjimai. — Kn.: Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979.

Kruopas J. Lietuvių literatūrinės kalbos vystymasis praeityje ir tarybiniais metais. — Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1967.

Lyberis A. ir Ulvydas K. Lietuvių literatūrinės kalbos leksikos praturtėjimas tarybinės santvarkos metais. — Kn.: Literatūra ir kalba. V., 1958, t. 3.

Lietuvos TSR ekonomika ir kultūra. — V., 1977.

Lietuvos TSR ekonomika ir kultūra 1977 metais. Statistikos metraštis. — V., 1978.

Lietuvos TSR gyventojai. 1979 metų sąjunginio gyventojų surašymo duomenimis. — V., 1980.

Lietuvos TSR laikraščių ir žurnalų kainoraštis. 1978. — V., 1977.

Lietuvos TSR liaudies ūkis 1978 metais. — V., 1979.

Lietuvos TSR spaudos statistika 1977—1978—1979—1980. — V., 1981.

Michalčenko V. Kelių kalbų vartojimas ir kalbos kultūra. — Kalbos kultūra. V., 1974, sąs. 27.

Mironas R. Lietuvių ir rusų kalbų lyginamoji istorinė fonetika. — Tarybinė mokykla. 1952, Nr. 6.

Mironas R. Lyginamoji-istorinė lietuvių ir rusų kalbų morfologija. — Tarybinė mokykla, 1954, Nr. 5, 6, 8.

37

Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. — V., 1979 (Skyrius „Lietuvių literatūrinė kalba tarybiniu laikotarpiu“).

Rutkevičius M. Draugystės ir bendradarbiavimo kalba. — Komunistas, 1981, Nr. 12.

Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksikos raida ir jos turtėjimas tarybinės santvarkos metais. — Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1967.

Stanaitis A., Adlys P. Lietuvos TSR gyventojai. — V., 1973.

Vaitkevičius B. Tarybų Lietuva: praeities ir dabarties bruožai. — V., 1980.

Аврорин В. А. Опыт изучения функционального взаимодействия языков у народов Сибири. — ВЯ, 1970, № 1.

Аврорин В. А. Ленинские принципы национальной политики. — ВЯ, 1970, № 2.

Аврорин В. А. Двуязычие и школа. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Аврорин В. А. Проблемы изучения функциональной стороны языка. — Л., 1975.

Базиев А. Т., Исаев М. И. Язык и нация. — М., 1973.

Баскаков Н. А. Развитие языков и письменности народов СССР. — ВЯ, 1952, № 3.

Белодед И. К. Русский язык — язык международного общения народов СССР. — Киев, 1962.

Белодед И. К. Развитие языков социалистических наций СССР. — Киев, 1969.

Белодед И. К. Ленинская теория национально-языкового строительства в социалистическом обществе. — М., 1972.

Белодед И. К., Язык и идеологическая борьба. — Киев, 1974.

Белодед И. К., Ижакевич Г. П., Черторижская Т. К. Русский язык как источник обогащения языков народов СССР. — Киев, 1978.

Бернштейн В. Некоторые источники и формы проявления интерференции в процессе изучения иноязычной лексики. — В кн.: Взаимодействие языков в процессе обучения / Под ред. В. Шярнаса. Вильнюс, 1971.

Взаимоотношение развития национальных языков и национальных культур / Отв. ред. Ю. Д. Дешериев, Э. Г. Туманян. — М., 1980.

Взаимоотношение языков и культур народов СССР в условиях развитого социализма: Реферативный сборник. — М., 1980.

Вестник статистики. — М., 1980, № 10.

Видугирас А., Каралюнас С. К вопросу о типах двуязычия в Литовской ССР. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Виноградов В. В. Великий русский язык. — М., 1945.

Виноградов В. В. Русский язык в современном мире. — Русская речь, 1970, № 1.

Внутриструктурное развитие старописьменных языков / Отв. ред. д-р филол. н. Ю. Д. Дешериев. — М., 1973.

Гаршва К. К. Развитие двуязычия в Литовской ССР. — Тр. АН ЛитССР. Серия А, 1982, т. 3(79).

Граудина Л. К., Семенова М. Ф. Русский язык в Латвийской ССР. — В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977.

Гришкявичус П. П. Советская Литва. — М., 1978.

Гришкявичус П. В едином строю народов СССР. — Вильнюс, 1980.

Гроссе Р. О соотношении языка и нации. — Иностранные языки в школе, 1970, № 3.

Дешериев Ю. Д. Развитие младописьменных языков народов СССР. — М., 1958.

Дешериев Ю. Д. О развитии языков народов СССР. — В кн.: Вопросы строительства коммунизма в СССР. М., 1959.

Дешериев Ю. Д. Закономерности развития и взаимодействия языков в советском обществе. — М., 1966.

Дешериев Ю. Д. К методологии теории билингвизма и методике билингвистических исследований. — В кн.: Методы билингвистических исследований. — М., 1976 (в ссылках: а).

38

Дешериев Ю. Д. Закономерности развития литературных языков народов СССР в советскую эпоху. Развитие общественных функций литературных языков. – М., 1976 (в ссылках: б).

Дешериев Ю. Д. Развитие общественных функций литовского и других литературных языков в Литовской ССР. – В кн.: Дешериев Ю. Д. Развитие общественных функций литературных языков. М., 1976 (в ссылках: в).

Дешериев Ю. Д. Развитие социальных функций русского языка как общего языка межнационального общения народов СССР. – В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977.

Дешериев Ю. Д. Языковые проблемы взаимодействия культур. – В кн.: Межнациональные связи и взаимодействие культур народов СССР. Таллин, 1978.

Дешериев Ю. Д. Современное состояние социолингвистики в СССР и актуальные проблемы развития языковой жизни советского общества. – В кн.: Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979.

Дешериев Ю. Д., Протченко И. Ф. Национальные отношения в зрелом социалистическом обществе и развитие двуязычия в национальных школах. – В кн.: Пути развития национально-русского двуязычия в нерусских школах РСФСР. М., 1979.

Джусусов М. О некоторых актуальных теоретических вопросах национальной политики КПСС. – В кн.: Интернациональное воспитание трудящихся. Рига, 1967.

Жукаускас К. К. Совершенствуем обучение русскому языку. – Tagybinė mokykla, 1976, Nr. 4.

Закарьян М. Лексико-семантическая интерференция при изучении второго языка. – В кн.: За развитие методики обучения русскому языку и литературе в литовской школе / Под ред. В. Шярнаса. Каунас, 1969.

Зиманас Г. О. О сущности процесса сближения социалистических наций. – Вопросы философии, 1966, № 7.

Исаев М. И. Решение национально-языковых проблем в советскую эпоху. – ВЯ, 1977 (в ссылках: а), № 6.

Исаев М. И. Панорама языковой жизни народов СССР. – В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977 (в ссылках: б).

Исаев М. И. О языках народов СССР. – М., 1978.

Исаев М. И. Языковое строительство в СССР. – М., 1979.

Итоги Всесоюзной переписи населения 1970 г. – М., 1973, т. 4.

Каралюнас С. Литовский язык. Развитие двуязычия. – В кн.: Внутриструктурное развитие старописьменных языков. М., 1973.

Корсакаѕ Ю. Функционирование родного и русского языков в школах Советской Литвы. – В кн.: Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979.

Крупас Й. Р., Гайвянис К. Б. Терминологическая работа и подготовка терминологических словарей в Литовской ССР. – В кн.: Вопросы разработки научно-технической терминологии. Рига, 1973.

Крупас Й., Сабаляускас А., Валяцкене А. и др. Литовский язык. – В кн.: Закономерности развития литературных языков народов СССР в советскую эпоху. Внутриструктурное развитие старописьменных языков / Отв. ред. Ю. Д. Дешериев. М., 1973.

Крупас Й. Р. О современном состоянии и путях дальнейшего развития литовского языка. – В кн.: Вопросы развития литературных языков народов СССР в советскую эпоху. Алма-Ата, 1964.

Ленинизм и национальный вопрос в современных условиях. 2-е изд. – М., 1974.

Марченко Е. Нарушение синтаксических норм русского литературного языка. – Mūsų kalba, 1974, Nr. 9.

Михальченко В. Ю. Особенности речи учащихся в условиях литовско-русского двуязычия. – В кн.: Взаимодействие языков в процессе обучения. Вильнюс, 1971.

39

Михальченко В. Ю. О функционировании языков в Литовской ССР. – В кн.: Социолингвистические проблемы развивающихся стран. М., 1975.

Михальченко В. Ю. О взаимодействии литовского и русского языков в условиях двуязычия. – В кн.: Социолингвистические проблемы развивающихся стран.

Михальченко В. Ю. Условия развития литовско-русского двуязычия. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия. М., 1976.

Михальченко В. Ю. Типологические особенности литовского и русского языков. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия.

Михальченко В. Ю. Первая ступень литовско-русского двуязычия. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия.

Михальченко В. Ю. Вторая ступень литовско-русского двуязычия. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия.

Михальченко В. Ю. Третья ступень литовско-русского двуязычия. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия.

Михальченко В. Ю. Четвертая ступень литовско-русского двуязычия. – В кн.: Развитие национально-русского двуязычия.

Михальченко В. Ю. Функционирование русского языка в Литовской ССР и его взаимодействие с литовским языком. – В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977.

Михальченко В. Ю. Актуальные социолингвистические проблемы языковой жизни Литовской ССР. – Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979.

Михальченко В. Ю. Развитие литовского литературного языка в связи с развитием культуры литовского народа. – В кн.: Взаимоотношение развития национальных языков и национальных культур. М., 1980.

Михальченко В. Ю. Развитие литовского литературного языка в связи с его функционированием в сфере высшего образования (в печати).

Мустейкис К. В. Некоторые аспекты сопоставительного исследования морфологии русского и родного языков. – В кн.: Русский язык – язык межнационального общения народов СССР. М., 1976.

Мустейкис К. В. Ориентация на перспективу. – В кн.: Русский язык – язык дружбы и сотрудничества народов СССР. М., 1981.

Мяркене Н. Функционирование и преподавание русского языка в сфере высшего образования Литовской ССР. – В кн.: Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979.

Мяркене Н. А. Проблема функционирования русского языка в сфере высшего образования (на материале Литовской ССР): Канд. дис. – М., 1981. – Машинопись.

Население СССР. – М., 1980.

Национальное и международное в современном мире. – Кишинев, 1981.

Национальные отношения в СССР на современном этапе. – М., 1979.

Никольский Л. Б. Языковая политика как форма сознательного воздействия общества на языковое развитие. – В кн.: Язык и общество. М., 1968.

Основные процессы внутристуктурного развития иранских и иберийско-кавказских языков / Отв. ред. д-р филол. н. Н. А. Баскаков. – М., 1969.

Основные процессы внутристуктурного развития тюркских, финно-угорских и монгольских языков / Отв. ред. д-р филол. н. Н. А. Баскаков. – М., 1969.

Плакунова Т. Лингвистическое обоснование обучения русскому произношению (Из опыта работы с литовцами). – Pedagogika ir psichologija. V., 1963, т. 4.

Плакунова Т. Некоторые черты русского произношения в г. Вильнюсе. – Mūsų kalba, 1974, Nr. 9.

Пошкус К. Русский язык – язык межнационального общения. – Русский язык в национальной школе. М., 1970, № 6.

Пути развития национально-русского двуязычия в нерусских школах. М., 1979.

Пялль Э. О некоторых вопросах развития наций и национальных языков Советского Союза. – Изв. АН ЭстССР. Общественные науки, 1968, т. 17, № 4.

40

Пялль Э. Н. О развитии национальных языков и типах двуязычия. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Пялль Э. Межнациональный язык и двуязычие. — Изв. АН ЭстССР. Общественные науки, 1979, т. 28, № 4.

Рапшдов Ш. Р. Язык нашего единства и сотрудничества. — М., 1979.

Рекомендации Всесоюз. науч.-теорет. конф. „Русский язык — язык дружбы и сотрудничества народов СССР“. — Русский язык в национальной школе. М., 1979, № 5.

Римкус А. С. Преподавание русского языка в школах Литвы. — В кн.: Русский язык — язык межнационального общения народов СССР. М., 1976.

Русский язык в национальных республиках Советского Союза. — М., 1980.

Русский язык как средство межнационального общения. — М., 1977.

Русский язык — язык дружбы и сотрудничества народов СССР: Материалы Всесоюз. науч.-теорет. конф. „Русский язык — язык дружбы и сотрудничества народов СССР“, 22–24 мая 1979 г. Ташкент. — М., 1981.

Русский язык — язык межнационального общения народов СССР: Материалы Всесоюз. науч.-практ. конф. по совершенствованию преподавания русского языка в национальных школах, средних специальных и высших учебных заведениях, 21–23 октября 1976 г. Ташкент. — М., 1976.

Семенова М. Ф. Русско-латышские языковые связи. — Рига, 1973.

Сивицене М. О билингвизме и интерференции в области синтаксиса. — Mūsų kalba, 1976, Nr. 2.

Совершенствовать изучение и преподавание русского языка. — Русский язык в национальной школе. М., 1979, № 1.

Суник О. П., Дешериев Ю. Д., Мусаев К. М., Туманян Э. Г. Проблема двуязычия народов СССР. Тез. докл. конф., посвящ. вопросам взаимодействия и взаимообогащения языков народов СССР. Казань, 1964.

Теоретические проблемы социальной лингвистики / Отв. ред. Ю. Д. Дешериев. — М., 1981.

Толмачева З. А., Якубайтис Т. А. О структурно-типологическом изучении латышско-русских языковых контактов. — Изв. АН СССР, 1967, № 5.

Трифоновас Я. С. Функционирование и взаимодействие русского и литовского языков в Литовской ССР: Канд. дис. — М., 1978. — Машинопись.

Федосеев П. Н. О социальных и идейных основах сближения наций и народностей. — В кн.: Наука Союза ССР. М., 1972.

Федосеев П. Теоретические проблемы развития и сближения наций. — Коммунист, 1980, № 1.

Филин Ф. П. Ленинское учение о нации и некоторые проблемы национального языка. — Изв. АН СССР. Отделение лит-ры и яз. М., 1970, № 2.

Филин Ф. П. История общества и развитие двуязычия. — Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз., 1970, т. 29, вып. 3.

Филин Ф. П. Современное общественное развитие и проблема двуязычия. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Филин Ф. П. Русский язык в советских национальных республиках. — В кн.: Русский язык как средство межнационального общения. М., 1977.

Филин Ф. П. О дальнейшем развитии исследований по проблемам функционирования и изучения русского языка, преподавания русской литературы в союзных и автономных республиках, автономных областях и округах СССР. — Вестн. АН СССР, 1979, № 5.

Ханазаров К. Х. Историческая необходимость и прогрессивность межнационального языка в многонациональном социалистическом государстве. — Обществ. науки в Узбекистане. Ташкент, 1962, № 8.

Ханазаров К. Х. Строительство коммунизма и развитие национальных языков (На примере словарного фонда). — Обществ. науки в Узбекистане. Ташкент, 1963, № 3.

Ханазаров К. Х. Сближение наций и национальные языки в СССР. — Ташкент, 1963.

41

Ханазаров К. А. Критерии двуязычия и его причины. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Ханазаров К. К. Решение национально-языковой проблемы в СССР. — М., 1977.

Холмогоров А. И. Интернациональные черты советских наций. — М., 1970.

Холмогоров А. И. Конкретно-социологические исследования двуязычия. — В кн.: Проблемы двуязычия и многоязычия. М., 1972.

Швейцер А. Д. Современная социолингвистика. — М., 1977.

Шепетис Л. К. Забота Партии о духовном потенциале советского народа. — В кн.: Русский язык — язык дружбы и сотрудничества народов СССР. М., 1981.

Шимкус С. Интернациональное воспитание трудящихся села. — В кн.: Интернациональное воспитание трудящихся. Рига, 1967.

Чепелите Д. Основные типы нарушения лексических норм в русской речи литовцев. — Mūsų kalba, 1978, Nr. 2.

Чепелите Д. К вопросу о некоторых лексических трудностях в речи учащихся литовцев. — В кн.: Вопросы преподавания русского языка в школе с литовским языком обучения / Сост. Л. Судавичене. Каунас, 1980.

III

Korsakas K. Literatūrų draugystė. — V., 1962.

Lietuvos gyventojai (1923 m. rugsėjo 17 d. surašymo duomenys). — K., b. m.

Lietuvos TSR istorija. — V., 1963, t. 2.

Mackey W. F. The Description of Bilingualism. — In: Readings in the Sociology of Language/ Ed. by J. Fishman. The Hague, 1968.

Merkys V. Nelegalioji lietuvių spauda kapitalizmo laikotarpiu (ligi 1904 m.). — V., 1978.

Slawski F. Lexikalische Neuerungen im Baltisch-Slavischen. — In: Donum Balticum. Stockholm, 1970.

Sommerfelt A. Diachronic and Synchronic Aspects of Language. — The Hague, 1971.

Venclova A. A. Puškinas ir Lietuva. — Kn.: Laikas ir rašytojai. V., 1958.

Корецкий П. И. О раскольниках в Ковенской губернии. — В кн.: Памятная книжка Ковенской губернии на 1863 год. Отдел II.

Мартине А. Распространение языка и структурная лингвистика. — В кн.: Новое в лингвистике. М., 1972, вып. 6.

Немченко В. Русские старожилы Литвы и их говоры. — Kalbotyra. V., 1963, t. 7.

Пауль Г. Принципы истории языка. — М., 1960.

Пшеничников П. Г. Русские в Прибалтийском крае. — Рига, 1910.

Станкевич А. Очерк возникновения русских поселений на Литве. — Виленский временник. Кн. 4: Русские поселения Ковенской губернии. Вильна, 1909.

С. КАРАЛЮОНАС

К ХАРАКТЕРИСТИКЕ ЛИНГВОСОЦИАЛЬНОЙ СИТУАЦИИ РЕСПУБЛИКИ

Резюме

Главный компонент лингвосоциальной ситуации Литовской ССР составляет то, что литовский язык, являясь национальным языком с древней и богатой письменной традицией, выполняет основные социальные функции и удовлетворяет нужды взаимного общения представителей литовской социалистической нации. Он является языком республиканской печати, радио и телевидения, национального театра и кинематографии, на нем издается обширная художественная, общественно-политическая и научная литература, ведется обучение в школах, в высших учебных заведениях, им пользуются на республиканских съездах и конференциях.

42

Ведущая роль национального языка в такой важной сфере, как высшее образование, подтверждается данными, собранными путем социолингвистического анкетного опроса студентов старших курсов Каунасского политехнического института им. Антанаса Снечкуса: 92,8% студентов выпускного курса общаются на литовском языке, 6,2 — на русском и 1% — на иностранном; 69,2% студентов читают литературу своей специальности на литовском языке, 28,6 — на русском и 2,2 — на иностранном; 90,5% студентов пишут на литовском языке, 8,5 — на русском и 1% — на иностранном. Следовательно, в общеобразовательных средних школах и вузах республики основным средством общения является литовский язык, однако наряду с ним все большее значение приобретает русский язык как средство общения, расширенного познания.

Будучи основным компонентом социально-коммуникативной системы, литовский язык оказывает заметное влияние на лингвосоциальную ситуацию республики. Оно проявляется, в частности, в том, что во время последней всесоюзной переписи населения литовский язык назвали вторым языком, которым они свободно владеют, 106 954 русских, 27 506 поляков, 7341 белорус, 4865 украинцев, 4579 евреев и др. Для некоторых из них он даже стал родным. По данным переписи 1979 г., литовский язык родным назвали 9536 представителей польской национальности, 6641 — русской, 790 — белорусской, 654 — украинской, 619 — еврейской национальности и др.

Другим важным компонентом лингвосоциальной ситуации республики является функционирование русского языка как языка межнационального общения советских народов — социальная необходимость, обусловленная интересами построения коммунизма в нашей стране. Применение русского языка обусловливается также всей экономической, общественной и культурной жизнью республики.

Литовский язык как средство общения литовской социалистической нации и русский язык как язык межнационального общения советских народов в хозяйственной, общественной и культурной жизни республики дополняют друг друга и гармонически сосуществуют.

Соотношение социальных функций, выполняемых литовским и русским языками в жизни республики, весьма обширно изучил Ю. Д. Дешериев (1976). Из 22 выделенных им сфер применения языка литовский и русский параллельно функционируют в радиовещании и телевидении республики, в высшем образовании, в науке и технике, в государственных учреждениях, в делопроизводстве и официальной переписке, в культурно-просветительских учреждениях, в научной, общественно-политической и культурной жизни, в местном транспорте и учреждениях связи, в сфере обслуживания и др. В трех сферах, а именно: в общении между собою самих русских, в общении литовцев с представителями других народов, в переписке с центральными учреждениями, а также с другими республиками, — ведущая роль принадлежит русскому языку. В промышленном производстве и технической документации, где соотношение применения одного из данных языков зависит от национального состава рабочих, служащих и инженерно-технических работников, литовский и русский языки употребляются наравне. В остальных областях хозяйственной, социальной, общественно-политической и культурной жизни республики преобладает литовский язык. Это начальное, среднее общее и среднее специальное образование для детей литовской национальности, судопроизводство и периодическая печать.

Возможность слушать и смотреть программы на русском языке дают Литовское радио и телевидение. Вильнюсское радио ежедневно 1 ч 10 мин транслирует свои передачи на русском языке. В учебном году два раза в неделю по 20 мин передаются уроки русского языка; 2 ч 20 мин в сутки на русском языке транслируются спортивные программы, концерты, различные торжества. Время передач на русском языке Вильнюсского радио значительно увеличивает ретрансляция из Москвы — 3,5 ч в сутки. Литовское телевидение также значительную часть своих передач ведет на русском языке. Напр., в субботу, 11 октября 1980 г., республиканское телевидение работало всего 15 ч 56 мин, в том числе 9 ч 34 мин — на литовском языке и 4 ч 33 мин — на русском. В сентябре 1981 г. из 201 ч работы Литовского телевидения программы на русском языке занимали 85 ч, или 35% всего рабочего времени.

43

Другая обширная сфера интенсивного применения русского языка — это система народного образования. В Советской Литве действуют немало восьмилетних и средних школ с русским языком обучения.

Функционирование русского языка в сфере высшего образования проявляется не только в том, что учебниками и другой специальной литературой в значительной мере студенты пользуются на русском языке, но, самое главное, в том, что в системе высшего образования Литовской ССР русский язык наряду с литовским применяется в качестве языка преподавания. Об этом красноречиво говорят следующие данные. В 1980—1981 уч. г. в 13 вузах Литовской ССР из общего числа 400 академических групп дневного отделения, 140 групп вечернего отделения и 150 групп заочного отделения соответственно в 40, 14 и 15 академических группах занятия по всем предметам велись на русском языке. В 1980 г. в вузы Литовской ССР поступило 9100 студентов, в том числе в группах с русским языком преподавания насчитывалось 1587, или 17,4%, — в среднем 920 студентов на дневном отделении (58%), 322 — на вечернем (20%) и около 345 студентов (22%) — на заочном.

Все сказанное позволяет делать вывод, что Коммунистическая партия Литвы с большим вниманием относится к запросам в области языка, культуры и быта граждан некоренных национальностей, работающих и проживающих в республике.

Чтобы выяснить, насколько достаточны навыки в русском языке, полученные в средней школе, были опрошены 440 работников культуры и народного хозяйства (со стажем работы не менее 3 лет) пяти районов и двух городов республики, 285 демобилизованных (представителей всех районов и городов), а также 304 студента различных специальностей 2—4-го курсов. Данные обследования показывают, что большинство опрошенных более или менее удовлетворены навыками чтения (90,9% опрошенных), письма (81,3) и речи (76,6), полученными в средней школе. Частично недовольных навыками чтения было 6,5%, навыками письма — 16,2 и навыками речи — 20,8, а полностью недовольных было лишь 2,6%.

Результаты опроса подтверждают и тот факт, что очень важным фактором в освоении литовским народом языка межнационального общения является школа. Возьмем, напр., данные, полученные социолингвистическим анкетным опросом выпускников Каунасского политехнического института им. Антанаса Снечкуса. На вопрос: „Каков уровень владения русским языком?” получены следующие ответы: говорю свободно — 28%, удовлетворительно — 56, слабо — 16, пишу хорошо — 6, удовлетворительно — 60, плохо — 34. При этом следует иметь в виду, что в качестве родного языка родителей в основном указывался литовский язык (98%).

Другим важным фактором развития литовско-русского двуязычия является непосредственный контакт с иноязычным населением в многонациональных трудовых коллективах.

Третьим фактором овладения русским языком, касающимся, однако, только мужчин, следует назвать службу в Советской Армии. Это обстоятельство значительно углубляет знание русского языка, полученное в средней школе, и поэтому у представителей мужского населения оно чаще лучше, чем у женщин. Среди свободно владеющих всеми формами русского языка мужчины составляют 61,7%, а женщины — 38,3, среди не знающих русского языка мужчин около 24%, а женщин примерно 76.

Можно полагать, что знание и активное пользование русским языком в сельской местности в значительной мере зависят от этнической компактности региона и обратно пропорциональны ей. Так, в местностях с высокой компактностью населения коренной национальности (напр., в Алитусском районе — 95,1% литовцев, Капсуком — 97,6, Кедайняйском — 92,4, Шяуляйском — 96) 6,5% жителей села свободно говорят, читают и пишут на русском языке, 12,7 — говорят и пишут, 38,3 — говорят слабо, а 42,5 — не знают его. В районах с преобладанием различного по национальному составу населения процент населения, владеющего русским языком, выше. Так, в Зарасайском районе, где проживают русские старожилы, а коренное население составляет всего 68%, свободно владеющих русским языком 39,1%.

44

Следовательно, согласно данным социолингвистических анкет, знание литовским населением русского языка, несмотря на определенное варьирование по регионам, в общем является хорошим. С этим согласуются и материалы Всесоюзной переписи населения 1979 г.: 48% жителей республики назвали русский язык вторым языком народов СССР, которым они свободно владеют. В 1970 г. эта цифра достигала только 33,8%. Следовательно, знание русского языка постоянно улучшается, а активное пользование им расширяется.

Это свидетельство плодотворной деятельности Коммунистической партии Литвы и правительства Литовской ССР, направленной на интернациональное воспитание трудящихся.

Литовский народ добровольно изучает русский язык и пользуется им не только для того, чтобы общаться с представителями других национальностей, но и для того, чтобы читать художественную и специальную литературу, слушать московское радио и смотреть программы Центрального телевидения, знакомиться с богатой культурой русского народа.

Литовско-русский билингвизм, как нам представляется, следует считать билатеральным. Как указывалось выше, почти половина населения Литовской ССР свободно владеет русским языком, большинство представителей других национальностей, постоянно проживающих в республике, говорят или более-менее понимают литовский язык. Типичными билингвами следует назвать русских старожилов Литвы. Литовско-русский билингвизм является контактным: его появление обусловливается ежедневным общением представителей двух народов, их совместным участием в трудовых процессах.

В отличие от локального билингвизма, наблюдаемого на части территории республики (напр., польско-литовский билингвизм в окрестностях г. Вильнюса), литовско-русский билингвизм глобален: это проявление национально-русского билингвизма, основного типа билингвизма в Советском Союзе, имеющего государственное, общественно-политическое значение.

S. KARALIŪNAS

CHARACTERIZATION OF THE LINGUOSOCIAL SITUATION OF THE REPUBLIC

Summary

The paper consists of the following chapters: ”Progress of Lithuanian Culture, Use of the Lithuanian Language and Its Intensification“, ”Use of the Lithuanian and the Russian Languages“, ”On the Subject of Contacts of Lithuanian and Russian“, ”Lithuanian — Russian and Russian — Lithuanian Bilingualism“, ”The Language of Communication of the Soviet Peoples and Its Role“ and ”Leninist National Politics and Prosperity of the Soviet Peoples and Their Languages“.

The Lithuanian language is a means of communication of the Lithuanian socialist nation and it meets all needs of intercommunication of the Lithuanian people at the present stage of development of our society. In the years of Soviet power Lithuanian culture has flourished, the role of the Lithuanian language has risen, its social usage has intensified and spheres of its functioning have widened. At the same time in the economic, social and cultural life of the republic the Russian language functions, which is the main means of the international communication of the Soviet peoples.

During the general census of the population of 1979 48% of the Lithuanians have pointed out that they speak Russian fluently. In 1970 there were only 33.8% of them. The main channels of the formation of the Lithuanian — Russian bilingualism are a school, work in multinational industrial collectives and service in the Soviet Army.