LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

KAZIMERAS AMBRASAS-SASNAVA

RECENZE – ALFA KRITIKY

Když J. Balčikonis napravoval jazykové nedostatky, nejednou se dotkl různých nedostatků překladů. Například při recenzi knihy, kterou L. Valkūnas přeložil z řečtiny¹, důkladně rozebírá množství lexikálních neobratností, chyb v pádech i dalších chyb². Nejednou se i autor tohoto článku musel červenat a vrtět na židli jako na hrnci s uhlíky, když profesor, již ležící na lůžku těžce nemocného, vzal mou přeloženou knihu a klidně, přesvědčivě a pomalu škrtal slova, výrazy a věty, které neodpovídaly jeho vkusu, duchu jazyka a požadavkům mateřštiny³. Náročnému recenzentovi jsem se neodvážil říci ani křivé slovo — jen jsem kýval hlavou a nezbývalo mi než se vším souhlasit. Profesorova trvalá pozornost věnovaná nejen původnímu, ale i překladovému slovu mě přiměla podívat se blíže na recenze našich překladových knih, které dnes někdy (a kolik překladů, dokonce i skvělých děl, se takového ocenění vůbec nedočká!) bývají jedinou příležitostí seznámit se v tisku s kritickým slovem tohoto druhu.

Nedávno R. Gamzatov napsal: „Překlad nelze vytvořit pouze rukama, bez duše a bez srdce; je třeba upřímnosti a individuality“⁴. A co teprve říci o kritických pracích, především o recenzi. Zde je zapotřebí dvojnásobná míra pozornosti, upřímnosti a individuality. Vždyť v jistém smyslu se v tomto případě hodnotí práce nikoli jedné, nýbrž několika osob — účastníků komunikačního procesu — autora, překladatele, redaktora a dalších. Jaká tedy naše recenze překladových knih vlastně je?

Překladovou literaturu lze analyzovat a hodnotit různými způsoby. Vědec či kritik ji může zkoumat z literárního nebo čistě jazykového, sémiotického či strukturálního hlediska. Zajímavá kritická analýza by mohla být dokonce i z filozofického aspektu: zda byla zachována například filozofická koncepce⁵. Z literárního hlediska: zda byly přesně zprostředkovány obrazy originálu, charakteristiky postav, celková nálada díla, autorův osobitý styl a jeho světonázor⁶. Každý recenzent může najít takové úhly hodnocení, které jsou podle jeho názoru pro ten či onen překlad nejaktuálnější.

¹ Longas. Dafnis ir Chlojė / Iš graikų k. vertė L. Valkūnas. — V., 1958. — 191 p.

² Balčikonis J. Rinktiniai raštai. — V., 1978, t. 1, p. 331—332.

³ J. Balčikonis zvlášť pozorně a pečlivě podtrhával tužkou a sám nahlas upozorňoval na mnohé jazykové „třísky a listí“ v knize Dž. Darela „Perkrautas laivas“ (přeložil K. Ambrasas. — V., 1967). Škoda, že jsem si tehdy ty opravy nezapsal a knihu, kterou mi daroval s opravami, jsem kamsi zašantročil. Dnes by byly neocenitelným dokladem a živou připomínkou náročného recenzenta.

⁴ Тамзатов Р. Высокие звезды. — Литературная газета, 1983, 24 авг.

⁵ Prustas M. Prarasto laiko beieškant. Svano pusėje. — V., 1979.

⁶ Dantė A. Dieviškoji komedija. Skaistykla. — V., 1970.

83

Proto je obzvlášť lákavé nahlédnout do textů těch, kteří jsou na takovou práci skutečně připraveni. V recenzi „Od počátků až po současnost“⁷ je čtenář seznámen s americkými povídkami⁸. Cílem bylo co nejvíce a co nejobjektivněji zdůraznit principy výběru, jimiž se řídila sestavovatelka sborníku L. Vanagienė, zasadit ideově-tematické zaměření přeložených povídek do širšího kontextu americké literatury a vyzdvihnout jejich zásadní rysy. O kvalitě překladu ani o jejich umělecké hodnotě se však vůbec nezmiňuje. J. Kunčinas píše o knize, kterou přeložil T. Četrauskas⁹. Z 186 řádků je překladu věnováno pouze pět: „Nezbývá než ještě říci, že překladatel T. Četrauskas se s nelehkým překladem zdařile vypořádal; musel se přitom potýkat jak s rozmanitostí stylu, tak s diferencovanou lexikou i s bohatou terminologií.“ Jistě nejednoho čtenáře bude zajímat, které biografické údaje o autorovi románu, stručný obsah tohoto díla, charakteristiky postav a ideový význam díla. Tyto řádky uspokojí i čtenáře, kteří před několika desetiletími psali v časopise „Literatūra ir menas“: „Žádná z recenzí nových překladových knih otištěných v „Pergalė“ nerozvíjela ani neprohlubovala dojmy, které jsme my, obyčejní čtenáři, bezprostředně získávali z přečtené knihy. O autorovi, o místě díla v sovětské literatuře ani o významu uměleckých kvalit knihy jsme se téměř nic nedozvěděli. Je zřejmé, že redakce ani recenzenti se nesnaží podat hlubší a závažnější rozbor nové překladové knihy. Z těchto chladných recenzí, psaných lhostejným tónem, z nichž se nedozvíme ani obsah knihy, je patrné, že psaní o překladových knihách pokládá redakce časopisu za druhořadou povinnost“¹⁰. Jakým směrem se recenze tohoto druhu ubíraly během dvou či tří desetiletí? Recenzent při hodnocení lotyšských povídek¹¹ píše: „jak je tomu s tím předběžným očekáváním — bylo naplněno a oprávněno? Cítil ses příjemně, když tě zasvěceně provázeli Lotyšskem, jeho myšlenkami, lidmi a náladami, nebo ses na ně díval profesním pohledem?“¹² Těmto otázkám jsou věnovány téměř tři stránky časopisu. Kdyby dole na stránce nebyla poznámka s údaji o nakladatelství a roku vydání, dalo by se pomyslet, že jde o původní knihu, protože autor nezmínil ani samotné slovo „překlad“. Srovnávají se zde lotyšská a litevská díla, témata a problémy, zdůrazňují se zajímavější myšlenky, zmiňují přednosti a slabiny výběru a několika slovy se vystihuje význam díla, které vstoupilo do litevské literatury.

Dnes litevská periodika víceméně rozlišují oblasti své činnosti: „Naujos knygos“ propaguje a inzeruje produkci našich nakladatelství, „Literatūra ir menas“ spolu s „Pergalė“ se na ni dívají z tematicko-ideově-kritického hlediska, zatímco o překladových knihách se možná jen občas objeví jakási jazyková „drbárna“ v „Mūsų kalba“.

⁷ Plg. Kuosaitė-Jašinskienė E. Nuo ištakų ligi nūdienos. – Pergalė, 1981, Nr. 7, p. 176–178.

⁸ Amerikiečių novelės. – V., 1980, 520 p.

⁹ Kunčinas J. Tarp realybės ir fikcijos. – Pergalė, 1981, Nr. 3, p. 178–179 (Rec.: Andersas A. Vinterspėltas. – V., 1980, 419 p.).

¹⁰ Krasauskas V., Jurevičiūtė J. Rimtą recenziją verstinei knygai. – Literatūra ir menas, 1950, gruod. 10.

¹¹ Žaliosios iliuzijų burės. – V., 1983, 517 p.

¹² Aputis J. Amalas Latvijos pusėje. – Pergalė, 1983, Nr. 8, p. 182–184.

84

Avšak žádné noviny ani časopis nevěnují soustavné kritické, objektivní, zasloužené a věcné hodnocení ani pozorný pohled na překlady. Proto nyní, když dočteš nějakou knihu kritiky původní literatury, mimoděk ji srovnáváš s recenzí přeložených knih. Při analýze literárních procesů a tvůrčích zákrut původních děl se objevují zajímavé předpoklady, smysluplná srovnání, bystré a odvážné závěry, zjevné ukazatele literárního růstu, rysy podstaty uměleckého hledání, svěžest abstrakce a zobecnění myšlenek, přesvědčivá syntetičnost a analytická stručnost. Právě zde se totiž projevuje šíře recenzentových obzorů, přesvědčivost jeho vlastního názoru, intelekt atd.¹³ Zcela odlišný je pohled na přeloženou knihu: špetka životopisných faktů, odstavec o ději, kousek analýzy charakterů postav a kompozice, a přidáme-li ještě místo díla ve vývoji literatury, ideově-umělecký obsah či drobné střípky vzájemného působení literárních vztahů — to je celý rozsah recenze. To všechno je samozřejmě potřebné, možná mnohé i zajímavé, ale nebylo by třeba rok co rok, desetiletí za desetiletím opakovat totéž. Po pravdě řečeno se objevují i recenze, které naplňují své poslání a cíl. Jednou z nich je text J. Lebedise o překladu Donelaitisových „Metų“ do němčiny¹⁴. Vymyká se obvyklým rámcům tradiční, standardní recenze svou konkrétností a věcností. Stručně, ale přesně je tu podána historie překladu díla, zmíněny a objektivně zhodnoceny předchozí překlady „Metų“, představen teoretický přístup překladatele k překladu i jeho zásady. „Uměleckost a tvůrčí přístup vedle přesnosti — to je Budenzigovo nejdůležitější úsilí,“ uznává recenzent. Jasně zdůrazňuje problém adekvátnosti: není vynechán ani jeden verš, je zachována národní svébytnost originálu i autorova individualita, mnoho obrazných sloves, ideově-tematický obsah je podán poměrně dokonale, stejně jako charakteristiky pánů a nejvýznačnější rysy Donelaitisova jazyka. Nezapomíná ani na zásadní nedostatky: nebyla zachována lyričnost originálu, vyskytují se některé prozodické nesrovnalosti, nepřesnosti v hyperbolách a přirovnáních, zejména lexikální, sémantické, korektorské a jiné chyby. To pochopitelně není ideál recenze, ale už jde o skutečně vážné zhodnocení přeložené knihy, které lze hodnotou srovnat s jinou podobnou recenzí překladu „Fausta“¹⁵. Začíná nikoli cestou litevského, nýbrž lotyšského Fausta. Hned je patrné, že recenzentovým záměrem není jen rychle uspokojit zvědavého čtenáře, ale podívat se na toto dílo ze širší perspektivy: ukázat, proč Goethovo dílo překročilo náš práh mnohem později než v lotyštině, ruštině, ukrajinštině, finštině, arménštině, gruzínštině, srbštině a dalších jazycích. Pečlivě jsou tu přehledně představeny první překladatelské pokusy, kritické názory, vliv díla německého básníka na litevskou literaturu a autory, a uvedeny dokonce i důvody, proč se nikdo neodvažoval objektivně hodnotit obrovské profesionální úsilí překladatele A. Churgina trvající několik desetiletí. V. Kubilius se na překlad dívá problematicky. Recenzent se nespokojuje s jednostranným hodnocením překladatelovy práce-

¹³ Zalatorius A. Menant Borutos mįslę. — Pergalė, 1981, Nr. 4, p. 167–171; Girdzi-jauskas J. Brandi teorinė mintis. — Pergalė, 1981, Nr. 6, p. 167–171.

¹⁴ Lebedys J. Nový překlad K. Donelaitise „Metų“ do němčiny. — Pergalė, 1966 Nr. 10, s. 120–129; V lituanistických oblastech. — V., 1972, s. 48–61.

¹⁵ Kubilius V. „Faustas“ keliauja į Lietuvą. — Pergalė, 1980, Nr. 3, p. 133–154; Susitikimas su J. V. Gėte. — Kn.: Lietuvių literatūra ir pasaulinės literatūros procesas. V., 1983, p. 220–256.

85

ní, nýbrž nahlíží na překlad v kontextu celé škály původní poetické tvorby A. Churgina, jejích nálad a prožitků lyrického „já“. Jde o jednu z nejplodnějších, ale zároveň nejobtížnějších metod analýzy překladu, s níž se v recenzích, ba ani v monografiích nesetkáme příliš často¹⁶. V. Kubilius s ohledem na předchozí překlady A. Churgina přesně a uvážlivě hodnotí profesionálně odvedenou práci: ačkoli ji vytvořil člověk s obrovskými zkušenostmi, fenomenální pamětí a talentovanou osobností, překladateli se ne všude podařilo zachovat individuální způsob myšlení postav, zprostředkovat psychologii hrdinů a intelektuální napětí; místy je příliš zdůrazněna Mefistofelova hrubost, zatímco Margaritinu něžnost „otřese“ tvrdé slovo. Podle recenzenta se z kanonických břehů vychylují dokonce i hlavní leitmotivy filosofického díla — v litevském „Faustovi“ už není živelnost, odvaha a prostota hovorové němčiny. Překlad nese zřetelný otisk poetiky klasicismu a myšlení moderní evropské lyriky.

Recenzi, v níž svébytně, živě a zároveň pronikavě srovnává tvorbu dvou velkých básnických osobností — Adama Mickiewicze a V. Mykolaitise-Putina, napsala I. Kostkevičiūtė¹⁷. Recenzentka citlivé duše a čilého rozumu dokázala na jediné stránce týdeníku představit syntézu tvůrčího působení dvou básnických osobností z hlediska překladu. Nechybějí tu příklady, úvahy o problému adekvátnosti ani konkrétní analýza toho, jak se Putinovi podařilo přeložit Mickiewiczova díla. Asi jen málokdo dokáže tak jemně, literárně, citlivě, a přitom věcně a obezřetně analyzovat a hodnotit tvorbu velkých talentů.

Snad ne každému se podaří psát jako J. Lebedys, V. Kubilius nebo I. Kostkevičiūtė. Především bychom si však měli připomenout, že latinské slovo recensio znamená hodnocení, přehlédnutí, prověření. V recenzi by tedy mělo jít především o hodnocení a kritičnost, nikoli o povrchní konstatování a komentáře. Kritické práce tohoto žánru by měly být mnohem rozmanitější. Neměly by se držet ustálených, po tolik let vítězně pochodujících stránkami týdeníků a časopisů, otravných, šablonovitých obratů a nekritických měřítek. Jak navrhuje český profesor a překladatel naší literatury do češtiny E. Parolekas, bylo by užitečné zvážit, zda si překladatel ujasnil, „jaké estetické a etické modely hodnocení skutečnosti najdeme v autorově díle. Co miluje a co nenávidí, co vyzdvihuje jako krásu a co esteticky diskredituje a k čemu je lhostejný. Někdy sám autor komentuje a otevřeně hovoří o svém postoji, nejčastěji to však činí nepřímo, náznaky“¹⁸. Někteří tuto modelovanou skutečnost nazývají klíčem k dílu, jiní náladou, další duchem díla. V podstatě, jak uvádí zmíněný český vědec, není třeba pečlivě studovat rukopisy, memoáry, dopisy ani jiný archivní materiál spisovatele či básníka, chceme-li pocítit a objasnit autorův postoj ke skutečnosti. Tyto signály lze nalézt přímo v díle: v různých epitetonech, shodných i neshodných přívlastcích, opakujících se leitmotivech a mnoha dalších detailech, ve vnitřních emocionálních, morálních a estetických hodnotících signálech.

¹⁶ Егиазарян А. Поэт и перевод. – Ереван, 1979.

¹⁷ Kostkevičiūtė I. Putin a Adam Mickiewicz. – Literatūra ir menas, 1969, 23. srpna. (Rec.:) Mykolaitis-Putinas V. Spisy. – V., 1968, sv. 9.

¹⁸ Parolekas E. Evokace uměleckého modelu světa v překladu (O tom, co se ve skutečnosti překládá). – Pergalė, 1981, Nr. 24, s. 148–157.

86

ukazuje, jak autor hodnotil prostředí, postavy, události a další skutečnost popisovanou ve svém díle. Právě v recenzi J. Lebedise nacházíme takové hodnocení: „Budenzigas obnovuje lidový světonázor, pojetí lidí, prostředí i přírody až do nejmenších nuancí. Co je v originále odsuzováno a znevažováno a co vyzdvihováno, je odpovídajícím způsobem odsuzováno a vyzdvihováno i v překladu, přičemž se autor snaží zachovat stejnou míru, stupeň i odstín“¹⁹.

Kdyby některý překladatel měl přeložit do němčiny, angličtiny, španělštiny či jiného jazyka novelu V. Jasukaitytė „Balada o ženě stojící na mostě“²⁰, měl by se do ní pořádně začíst a vnímat její oblíbené opakující se leitmotivy: „Jsem šťastná. Jsem šťastná, jsem šťastná a ještě jednou mohu zopakovat: jsem šťastná.“ Tato opakování tedy dosvědčují, že spisovatelka, vymaňujíc se z každodennosti, líčí skutečnost romanticky, jakýmisi abstraktními výtrysky. Její chápání světa je neobyčejné, jako by odtržené od nudy a všednosti. Právě zde se skrývá specifický úkol překladatele a pro kritika univerzální klíč k recenzi.

Abychom nemuseli vymezovat, jaká by dnes měla být recenze překladové knihy, stojí za to znovu připomenout slova V. Krasauska a V. Jurevičiūtė: „Potřebujeme seriózní recenzi překladové knihy, která by odhalila ideový obsah knihy, význam díla i vlastnosti jeho myšlenky. Potřebujeme recenzi napsanou strhujícím stylem, čistým jazykem, potřebujeme uměleckou recenzi.“ Zde je namístě souhlasit s A. Merkyte, která, aby ukázala, jak se knihy recenzovat nemají, byla dokonce nucena napsat o jedné recenzi celý článek — antirecenzi²¹. Zdůrazňuje se tu jedna věc, kterou stojí za to mít na paměti: „Recenze — to je patrně nejen předvádění erudice, vynalézavé citace a neustálé připomínání translatologické vědy, ale také vážný přístup k textům originálu i překladu, jejich konkrétní analýza a upřímná snaha pozvednout celkovou úroveň našich překladů.“

Chceme-li tedy, aby byla práce našich překladatelů náležitě a věcně hodnocena, bylo by vhodné, aby redakce nejen pečlivě vybíraly recenzenty, ale také je školily a vychovávaly, vyhlašovaly soutěže o recenze, organizovaly v tisku širší diskuse a pomocí zvláštních dotazníků sociologicky zkoumaly, které recenze jsou nejpotřebnější, nejčtenější a nejaktuálnější vzhledem k potřebám dneška.

RECENZE — ALFA KRITIKY

Resumé

Tento článek se pokouší zhodnotit stav recenzí překladových knih. Na základě studia článků Ju. Lebedkise, V. Kubiliuse, I. Kostkevičiūtė a dalších jsou formulovány požadavky také na další články uveřejňované v periodickém tisku, které se nevyznačují rozmanitostí ani vědeckostí. Článek navrhuje zásadně zvýšit kvalitu publikovaných recenzí, uspořádat soutěž o nejlepší recenzi překladu a sociologicky zkoumat aktuálnost recenzí i další otázky.

¹⁹ Lebedys J. Naujas K. Donelaičio „Metų“ vertimas į vokiečių kalbą. — Kn.: Lituanistikos baruose, p. 50—51.

²⁰ Jasukaitytė V. Baladė apie stovinčiąją ant tilto. — Pergalė, 1981, Nr. 6, p. 12—57.

²¹ Petrauskas V. Prusto pusėje. — Pergalė, 1981, Nr. 4, p. 126—142.

²² Merkytė A. Kelias į Prusto pusę. — Pergalė, 1981, Nr. 10, p. 150—160.

87