LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993)

PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS

Danguolė MIKULĖNIENĖ

TENDENCE DEfonologizace PŘÍZVUKOVÝCH INTONACÍ V GERVĚČSKÉM NÁŘEČÍ

§ 1. Nářečí okolí Gervėčiai přitahuje pozornost jazykovědců nejen archaickými rysy, ale i novinkami. Stejně jako ostatní ostrovy, které se oddělily od rozsáhlého území litevského jazyka, je, slovy Z. Zinkevičiuse, přirozenou laboratoří pro výzkum různých fází míšení a zániku jazyka (Zinkevičius, 1966, s. 29).

Gervėčių tarmės bruožai aprašyti P. Arumos (Arumaa, 1930), J. Kardelytės (1975), T. Sudnik (Судник,1975), A. Vidugirio (1972, 1974, 1989), J. Lipskienės (1972, 1989), E. Grinaveckienės (1973), A. Romančiuk (Романчик,1988), A. Jonai­tytės (1989) ir kitų kalbininkų. Remiantis jų darbais, nesunku nustatyti pokyčius, naujai besirandančius tos tarmės atstovų kalboje.

§ 2. Z hlediska přízvuku se nářečí Gervėčiai zcela podobá ostatním východoaukštaitským vilniuským nářečím (podrobněji viz Kardelytė, 1975, s. 6; Jonai­tytė, 1989, s. 230). Místní Litevci, zejména příslušníci starší generace, rozlišují přízvukové intonace — akutovou a cirkumflexovou (srov. Zinkevičius, 1966, s. 33; Kardelytė, 1975, s. 13)¹.

Kromě popsaných případů akutové a cirkumflexové intonace se v monografii J. Kardelytė i v pracích dalších jazykovědců uvádí také střední intonace, charakteristická pro samohlásky i, u, které se v přízvučné pozici prodlužují na polodlouhé iˑ, uˑ (vi­sas, bū.va)². Tato střední intonace souvisí s prodlužováním krátké samohlásky („polodélkou“), a proto je třeba ji považovat za kvantitativní charakteristiku přízvučné samohlásky (srov. Garšva, 1977, s. 77–78).

Jde tedy o to, že z fonologického hlediska tato střední intonace vůbec není intonací: s přízvučnou dlouhou slabikou nevytváří intonační fonologickou opozici (srov. Kazlauskas, 1968, s. 6; Girdenis, 1981, s. 188–189; Garšva, 1982, s. 65).

§ 3. Za systémový jev tohoto nářečí lze považovat pouze opozici přízvučných dlouhých slabik. Právě k ní se přihlíželo při tvrzení, že v okolí Gervėčiai, stejně jako v dalších východních okrajových oblastech litevského jazykového území, se akut „ve všech případech zřetelně rozlišuje od cirkumflexu“ (Zinkevičius, 1966, s. 33; viz také nářeční texty — Lietuvių, 1970, s. 394–395; Kardelytė, 1975, s. 120–140).

¹ Přízvukových intonací jako jevu výlučně charakteristického pro litevský jazyk se zřekla monografie T. Sudnik (Судник, 1975), v níž jsou typologicky srovnávány fonologické systémy všech běloruských, litevských a polských nářečí rozšířených na jednom území.

² Značka střední intonace označuje také místo přízvuku v nelitevských slovech, jako například: o čitat’ lietu.viskai čito.us’u. O značení střední intonace v jiných případech viz Zinkevičius (1974).

95

Fonologický systém nářečí zůstal nezměněn. Jelikož však existuje v obklopení slovanských jazyků, působí na něj různé faktory narušující tento systém.

§4. Protože jazyk místních obyvatel v okolí Gervėčiai není ze sociolingvistického hlediska homogenní, lze rozlišit alespoň tři skupiny uživatelů jazyka:

1) litevští obyvatelé, kteří neumějí nebo téměř neumějí bělorusky (o domácích pracích, pečení chleba a pěstování lnu odmítají vyprávět bělorusky — "gadnai nemoku");

2) litevští obyvatelé, kteří doma mluví litevsky, ale kromě mateřského jazyka umějí také bělorusky a polsky (střední a mladší generace i rusky);

3) nelitevští obyvatelé, kteří se litevsky naučili v smíšených rodinách.

Je samozřejmé, že litevština užívaná v každé skupině je velmi různorodá a různá je také míra znalosti a užívání dalších jazyků. Při porovnání jazykových rysů zástupců všech skupin se však rýsují nově vznikající změny nářečí. Je třeba si jich nejen všimnout, zaznamenávat je či modelovat, ale také předvídat — odhadovat jejich možný vliv na systém přízvuku nářečí.

§5. V řeči informantů první skupiny jsou zřetelně slyšitelné jak intonace přízvučných dlouhých samohlásek, tak intonace dvojhlásek (viz text 1). Jsou výrazné ve všech přízvukových pozicích: na konci slova (žirgais / ark'l'ais / t'enais / tais / san'aa / tai / ragai / klanañ / gaiž'ai / vel'n'ai / žinat), v předposlední slabice (á.rkl'us / ei.na / ei.nam / is'imá.ud'e's) a na začátku slova (p'é.reina / p'é.rn'eš'u³). Rozdíl mezi stoupavou a klesavou intonací realizovaný ve všech případech tedy ukazuje, že systém přízvuku nářečí se dobře zachoval.

§6. Podle J. Kazlauskase souvisí v nářečích jižní, jihozápadní a východní Litvy prodloužení či délka přízvučné složky dvojhlásky zřejmě s přízvukem, zatímco její krátkost s nepřízvučnou pozicí (Kazlauskas, 1968, s. 8-9). Opozici intonací lze tedy interpretovat také jako kvantitativní kontrast složek dvojhlásky.

Stoupavou intonaci dvojhlásky lze tedy chápat jako protiklad dlouhé první a krátké druhé složky (á:R = L̄ ˘), zatímco klesavou jako opozici krátké první a dlouhé druhé složky (aR̄ = ˘ L̄)⁴.

§7. Litevci z okolí Gervėčiai, stejně jako mnozí východní Aukštaitové, vyslovují v koncové pozici slova klesavé dvojhlásky kratčeji, aniž by plně realizovali jejich druhou složku. Ve srovnání například s výslovností jižních západních Aukštaitů zní tento zvuk otevřeněji a jako by ztratil svou kvantitu. Přízvučná složka pak ztrácí délku a průběhová intonace se mění ve svůj aloton, lingvisty označovaný také jako střední intonace: aR̄⁽˙⁾ ⇒ aR̄⁽˙⁾, tj. ˘L̄ ⇒ ˘L̄ (srov. Gerullis, 1930, s. 48-49).

³ Zde jsou uvedeny příklady pouze s přízvučnými dvojhláskami (smíšenými dvojhláskami aR, eR a složenými diftongy), jejichž intonace dokážou podle sluchu dobře rozlišit zástupci všech nářečí.

⁴ K označení kvantity se používají konvenční značky „Evropského jazykového atlasu“ („Atlas linguarum Europae“) (Лингвистический, 1981, c. 24).

— přízvučná (dlouhá) složka dvojhlásky,

— nepřízvučná (krátká) složka dvojhlásky,

— přízvučná složka dvojhlásky, která však ztratila délku („polodlouhá“).

96

Tento střední přízvuk — aloton tvarové intonace — není ani foneticky, ani fonologicky totožný s oním středním přízvukem — ukazatelem krátké samohlásky prodloužené pod přízvukem (viz § 2)⁵.

§8. Je pravda, že oba stejně nazývané přízvuky označují především kvantitativní změny přízvučné samohlásky, projevují se však různě: alofon krátké přízvučné samohlásky souvisí s nárůstem kvantity (+ prodloužení), alofon průběžného přízvuku s jejím poklesem (- prodloužení)⁶.

Lze říci, že pojednávaný aloton průběžného přízvuku je poziční variantou průběžného přízvuku. V řeči místních jednojazyčných Litevců jej obvykle slýcháme na konci slova před pauzou — při klesající intonaci fráze nebo věty, např.: p’irm’au / paskuĩ / beveik (viz text 1). V řeči dvojjazyčných a trojjazyčných informantů je takových případů ještě více (viz texty 2, 3).

§ 9. Projevování tvarové intonace tímto alotonem na konci slova je přirozeným prozodickým jevem, který svým původem souvisí s tendencemi k neutralizaci přízvuků obecně typickými pro konec slova (srov. Girdenis, 1981, s. 191). Při popisu prozodického systému gervėčské nářeční variety je tedy třeba zohlednit, jak se opozice přízvuků realizuje v nefinálních (tj. kmenových) slabikách.

A za druhé. Změny kvantity složky přízvučného dvojhláskového spojení na konci slova mohou být podnětem k další defonologizaci přízvuků, tj. k zániku jejich opozice v jiných, nefinálních slabikách slova.

§10. V řeči dvojjazyčných a trojjazyčných Litevců jsou změny tvarové intonace na konci slova podstatně častější a výraznější. Často se zde přízvučné dvojhláskové spojení s tvarovou intonací vyslovuje tak, že se hlasový tlak přesune z druhé slabiky na první složku, jinými slovy aR₍ˌ₎ ⇒ àR₍ˌ₎, srov.: vaikái / labài / vaikài / vaistài. Často se první složka po přízvučném označení prodlužuje, tj. aR₍ˌ₎ ⇒ ǎːR₍ˌ₎, např.: jinái / daug’ǎ.u / p’irm’ǎ.u / labǎ.i / dabǎ.r / san’ǎ.u / t’e.vǎ.i / vaikǎ.i / lungv’ǎ.u (viz texty 2, 3).

Tvarová intonace dvojhláskového spojení se pak od akutové liší pouze odlišnou realizací první složky, srov. ǎ₍ˌ₎R (ˌˌ) a ǎːR (ˌˌ). Samohláska s akutovým přízvukem se vyslovuje intenzivněji a rázněji, sluchový rozdíl například mezi á.u a à.u však není příliš výrazný, srov. á.uk a à.uk (‹ àd.k). Jeho nejdůležitějším rysem je délka (podrobněji viz Грумадене, Стунджа, 1987, 97-98).

§ 11. V řeči informantů druhé skupiny byl tento častý prozodický jev zaznamenán nejen v pozici na konci slova, ale i v předposlední slabice, např.: žaid’ė. / skáito. / skǎ.usmo. / pǎ.ukšč’ài / paskǎ.ito. / r’e.ik’á / rù.ṅko.m / l’î.nksma / sù.nk’ái (viz texty 2, 3).

⁵ Šiuos abu atvejus A. Salys vadino antrine tęstine priegaide (Salys, 1992, p. 125). Antrinės terminas ypač tinkamas tvirtagalės priegaidės alotonui.

⁶ Patrně s ohledem na to považuje Z. Zinkevičius střední přízvuk za heterogenní přízvuk (Zinkevičius, 1966, s. 36), jeho rozlišovací rysy jsou však potom zcela nejasné. Navíc dosud nebylo experimentálně prokázáno, že v obou případech středního přízvuku může vzniknout tentýž zvuk co do kvantity i kvality, jak by tomu mělo být u heterogenního přízvuku.

97

Znamená to, že pro nářečí typický fonologický protiklad přízvuků áR: aR⁽ⁱ⁾ v litevských diftonzích a triftonzích je již značně oslaben — á.R: ǎR (⊥ ∪: ∪ ∪).

§ 12. Velmi často se přízvukový důraz přesouvá na první složku ve smíšených diftonzích, např.: pi.ļβo. / sū.ŋk’ai / rū.ŋko.m / k’etvī.rtu. / deši.mts / ji.-rgī / l’i.ŋksma / v’isu.r (viz texty 2 a 3).

To ukazuje, že defonologizaci přízvuků výrazně podporují okolní slovanské jazyky: podle vzoru běloruštiny a polštiny se za jádro přízvučné slabiky považuje pouze samohláska (smíšené diftongy v těchto jazycích nejsou). A tak se i základ přízvučné slabiky v litevských slovech — smíšený diftong — bez ohledu na jeho přízvuk již chápe jako kombinace samohlásky prodloužené pod přízvukem a prosté souhlásky, srov. píl’t’ (í·ə R = ⊥∪) a pi.rk’t’ (i·ə R = ∪́).⁷

Tuto myšlenku podporuje také výzkum řeči informantů třetí skupiny. Jejich přízvučné diftongy se vyslovují stejně — přízvukový důraz se vždy soustřeďuje na první složku (viz text 4).

§13. Defonologizace přízvuků v diftonzích je v nářečí šířícím se jevem. Svědčí o tom údaje z experimentu provedeného s mladšími místními obyvateli⁸.

Informantky, které absolvovaly litevskou školu, snadno rozpoznávají heterotony — slova lišící se přízvukem, např.: šauk a šaũk, aũk a aũk, kaũšo a kaũšo, kaũkė a kaũkė. Když se je však snaží správně vyslovit, nejčastěji chybují u cirkumflexového přízvuku: vždy zdůrazňují první složku diftongu.

Zvláště často se — zřejmě kvůli podobnosti s běloruským oỹ — defonologizuje cirkumflexové aũ (⇒ ǎ.u): šaũk, a.ũk, kã.ušo.

§14. Srovnáme-li tedy řeč informantů všech skupin, je zřetelně vidět, jak se v současnosti defonologizují přízvuky přízvučných diftongů. V řeči zástupců každé skupiny byly zjištěny prozodické změny, které lze chápat jako určitý stupeň zániku protikladu přízvuků, srov.: ⊥ ⇒ ⊥̩ ⇒ ∪̩ ⇒ ⊥̩ ∪ ⇒ ⊥̩ (∪̩).

§15. Lze se domnívat, že s rozpadem fonologické opozice přízvuků v diftonzích se podobně změní i přízvuky dlouhých přízvučných samohlásek. (Alespoň v současnosti) tomu tak ale není: jedno- i dvojjazyční (trojjazyční) místní Litevci zřetelně realizují oba přízvuky — jak akutový, tak kontinuální, srov. s’ú· s’ím a s’·a s’ím, m’íŋkštó·kas a šeštó·kas⁹.

⁷ — symbol konjunkce označující součet.

⁸ V létě 1988 provedla experiment dr. L. Grumadienė. Informantky: Joc Valda, nar. 1950 v obci Petruki, Litevka; Karalienė Valentina, nar. 1954 v obci Gudinykai, Litevka. Magnetofonový záznam je uložen ve fonotéce Oddělení dějin jazyka a dialektologie Institutu litevského jazyka. Registrační číslo nahrávky: 673.

⁹ Tato skutečnost podporuje tvrzení A. Pakerise, že přízvuky přízvučných dlouhých samohlásek a diftongů nemají stejnou fonetickou povahu (Pakerys, 1982, p. 154). Navíc znovu potvrzuje, že v oblasti východních Aukštaitů se přízvuky dlouhých samohlásek nejen vyslovovaly, ale také rozlišovaly (podrobněji viz Zinkevičius, 1974, p. 93-94; Eidukaitienė, 1977, p. 18-23).

98

S rozšiřováním procesu defonologizace by v nářečí časem zřejmě zanikl i protiklad mezi intonacemi dlouhých přízvučných samohlásek, po určitou dobu by však v řeči místních obyvatel ještě existovaly obě intonace — dlouhé přízvučné samohlásky si fonetické rysy intonací zachovávají nejdéle (srov. Labov, 1978, s. 297).

§ 16. Rozpad opozice intonací ukazuje, že pod vlivem běloruštiny a polštiny intonace nářečí v okolí Gervėčiai postupně ztrácejí svou nejdůležitější, rozlišovací (distinktivní) funkci, a proto se časem mohou stát pouze doplňkovou fonetickou charakteristikou délky dlouhé přízvučné samohlásky (resp. dvojhlásky).

Fonologický protiklad přízvučných a nepřízvučných samohlásek se může změnit v jednodušší kvantitativní opozici dlouhých a krátkých samohlásek (viz schéma).

Schéma

Ta je typická pro sousední slovanské jazyky. Podle názoru J. Kazlauskase může mít taková situace s ohledem na malé funkční zatížení intonací zásadní význam pro další vývoj přízvuku (Kazlauskas, 1968, s. 9). A to nejen v nářečí Gervėčiai — možná ve všech litevsko-slovanských pohraničních nářečích.

Texty¹⁰

Odlišnosti v řeči informátorů jsme se snažili zaznamenat co nejpřesnější fonetickou transkripcí. Proto se používají tyto méně obvyklé znaky:

α — „vyhaslý“, krátký alofon samohlásky a,

æː — otevřený, dlouhý alofon samohlásky e,

ɛ — odtažený, stažený dozadu alofon samohlásky e,

β — labializovaný alofon souhlásky v,

w — obouretný alofon souhlásky v.

¹⁰ Všechny texty zaznamenali L. Grumadienė a A. Romančuk v létě roku 1988. Magnetofonový záznam přepsala autorka článku.

99

Měkkost souhlásky se označuje apostrofem nad písmenem (s výjimkou vždy měkké souhlásky j). Před přední samohláskou, jejíž kvalita se nezměnila, může být souhláska také tvrdá. Tvrdost souhlásky se zvlášť neoznačuje, např. šit iei, žinau.

Intonace věty se označuje šipkami: ↗ — stoupavá, ↘ — klesavá.

1

| ↗ n’ė. ↘ pra.vda ↗ sā.ko. san’i ↘ žmō’n’es | ↗ ka(b) bū.Po· p’irm’au ↘ | to ↗ on/a ↘ říká. | ↗ jōja ↘ nakc’igo’nęn | ↗ nu, tehdy jsme vyjížděli s koňmi ↘ | s koňmi | ↗ jōja ↘ nakc’igo’nęn gan’ic’ ↘ á.rkļ’us už | říká | ras’(s’)ikuŕā’na itu ↗ ū.gn’i· | pak ↘ | ↗ říká. odchází ↗ kō’k’is ↘ tam | ↗ říká | dává ↘ kũ·ric’i | ↗ kũ·rija | ↘ říká. | papirusūs ↘ všichni | ši.tuoz’gi ↘ pap’irosūs | ↗ dává | ↗ kũ·ri(j)a | ↘ říká | ↗ tohle není pap’irosai | ale al’e ši.to.s ↘ alav’ī.sko.s | od m’æ ↘ [...] | jak ↗ kuŕæna ↘ | [...] | ↗ no, jindy | už jede s koňmi ↘ | už ↗ jedeme | jedeme ↘ přes tohle | přes bažiny ↘ | už ↗ takový dobrý | protože taková ↗ cesta ↘ byla | tam říká | bā’lon kō’k’on ↘ ū̃.gr’uvam | že se nedá ↘ vyjet | a s těmi koňmi už ↘ domů | jak jsem šla. ↘ | moje ↗ maminka mi ještě vyprávěla | jak ↗ jsem šla ↘ byla jsem | to ↗ byla pravda ↘ | [...] | ↗ jde | k řece ↘ přes ni přejde | přejde | stojí barō’nas ↘ k’ō’kis | rohy ↗ | říká | ↘ velké | ↗ říká | ↘ velké | sek | říká | na mě ↘ | ↗ já | říká | ↗ tebe přenesu přes tuhle řeku ↘ | říká | ↗ ũn’ęšę· k’ō’k’an klanan. ↘ a | říká | no, že už skoro nemůže ↘ vyjít z toho údolí | pak už ↗ asi po dvou hodinách ↘ už | už ↗ se tam zdržoval ↗ už začal ↘ hledat | tehdy ↗ on už | tihle ↗ čerti nebo co ↘ | kam ↗ on ↘ zmizel | potom ↗ člověk | říká | ↘ mokrý ↘ | promočený | už skoro nemá sílu | ↗ když přijde ↘ domů | ↗ mamince všechno vyprávěl ↘ takhle | [...] | ↗ já to ↗ vím | mně ↘ | ↗ vzpomínáte si i na ni ↘ |

Lukaitienė Genė, nar. 1923, vesnice Galčiūnai. Registrační číslo nahrávky 673.

2

| my jsme z ↘ Petriků. | ↗ my jsme se narodili v Petrikách | tady. ↗ Vyrostli jsme tady ↘ | oni ↗ tedy ne ↘ | můj ↗ otec se tu narodil ↘ | ↗ a matka | ta je také ze Švenčionys [Švenčionys] ↘ | doma ↗ litevsky | ↘ jakože | [...] ↗ naše děti tedy všechny ↗ mluví litevsky

100

kl’ä.ga | [...] ↗ bu.βo. ↘ d’id’ė.s’n’is | bu.βo. gi daug’ā.u ↗ pirk’ō | n’ė.t prieš ↘ paž’ėr’u | kap sù.d’egė ↗ pė.trikai | tai dabar suv’is ↘ k’itō’k’i | ↗ p’irm’ā.u g’i bu.βo. labaĵ ↘ grā.žù.s | labaĵ ž’id’ėl’i ↗ m’æž’ai ↘ bu.βo. | labaĵ g’i grā.žù.s bu.βo p’ė.trikai | dabā.r ↗ b’i.šk’i. jau ↘ gražė’ja | pо° paž’ėr’o. ↗ par mùs labaĵ(j) jau bu.βo ↘ d’ī’ku | vajkai c’ā ↗ sus’ied’ijo.i | ar t’ī ↗ ā.n’is ↗ kū’r’ijo. | ar t’ī ↘ ā.n’is su s’iern’ič’kais kū’ ↘ žaid’ė. | n’ėži.-no.m | ↗ n’iekas g’erai ↘ nežì.no. | v’ė’n’ī ↗ sā.ko. | ar t’ī sā’n’ai ↗ kū’ t’ī ↘ dā.rė. | kap ↗ san’ā.u | toi ↗ š’īlag’ėl’es tas ↘ vā.rė. | vā ↘ | ugn’ies ↗ pā.d’eda apac’oi | ↗ š’īlag’ėl’es tās vā’rė. ↘ kap samagō.na. | iš š’īlag’ė l’u ↗ labaĵ g’i g’ėr’i vaistai ↘ | ↗ iš š’īlag’ėl’u | n’uo ↗ kō’ | ↘ nuo paruše.n’ijo.s | ↗ ar kap ↘ itai | no. ↗ paruše.n’ijo.s anā g’i labaĵ gerāi ↘ | nuo ↗ v’idur’ū. | ↗ nuo p’i.lβo. ↘ skā.usmo |

Petrikienė Vanda, gim. 1922. Petrikų k. Įrašo registracijos Nr. 674.

3

Já ↗ vyrůstala jsem velmi ↘ těžce | rodiče byli ↘ chudí | ↗ bylo nás osm dětí ↘ | ↗ nebylo nám co pořádně ↘ dělat | když ↗ si vzpomenu | třeba ↘ | jak ↗ táta chodil ↘ do kostela | ↗ šel mlátit | ↗ ječmen mlátili ↗ cepy | ↘ rukama | tehdy matka ↗ zůstala a pekla placky ↘ | dětem ↘ | ↗ kupovali se studenými ↘ | ↗ jedny brýle ↘ | a ↗ děti všechny ↘ jedly | ↗ nu, tehdy maminka ↗ pekla placky ↘ | z pece ↗ podávala dětem ↘ | osmi dětem když ↗ podala jeden ↗ bochník | tak po’ kousíčky ↘ raz’(s’)íla.uži a ↘ není | tehdy na poli zase všechny | hladové jako ty ↘ ptáčci | a jiné | ↗ někdo ↗ také snědl | ↗ a třetí | ↗ a čtvrté | maminka ↗ počítá | ↗ počítá | počítá dál ↘ | méně než deset ↘ | a všechny ↗ děti ještě hladové ↘ | tak ↗ říká | dost ↘ | děti ↗ přestaňte ↗ | nedám vám | přijde ↗ také táta ↗ mlátit obilí | jemu koně potřebují ↘ nechat ↘ najíst | tak ↗ vy všechno ↘ sníte | děti ještě ↗ říkají | ↗ my jsme také ještě ↘ nejedli | ↗ nu | ↘ říká | ↗ nic | ↗ já ještě uvařím ↘ buzoš, tehdy | potom už ↘ se najíst | nu tak tehdy už zůstalo ↗ tátovi | dětem ↗ dala ještě | a tak už ↘ nás bylo | ↗ bylo nám těžko | tehdy když jsme ↘ byly malé | a když ↗ jsme vyrostly | byly jsme už ↗ mladé | ↗ dívky | chlapci ↘ | ačkoli jsme ↗ žili těžce | ↗ bylo velmi ↘ veselo | všelijaké ↗ písně ↘ jsme zpívali | když ↗ jsme vyšli večer | tak všude ↘ | ve všech stranách ↘ mládež | [...] | ještě | ↗ teď se zdá lehčí a lepší |

101

↘ g'īvãːna ↘ žmō'nę's | ale dainù taj n'ęr ↘ | vīsu.r ↗ t'ika | kat kó kis ↗ g'irtas kūr ↘ ažb'l'ã.una | tai v'isa |

Marija Mažeikienė, nar. 1923 v obci Petrikai. Registrační číslo nahrávky 674.

4

I s. ↗ at(t')ek'ėjau trį.zd'ešimt pirmais ↘ m'ėtais s | is'imó'k'au jau | ↗ jā.u trec'ais m'ėtais aš ↘ kalb'ėjau | pė.r ↗ d'v'ėjų.s metus aš ↘ is'imó'k'au | [...] | kàp ↗ at't'ek'ėjau | tadù aš ↘ i(š')s'im'ó'k'au | tąi ↗ juōk'ę.s'i iż man'ą ↘ | toi ži.no.ma | kàp ↘ n'emó'k'i | aš ↗ ir t'eip dà.r n'egal'ù pasakít ↘ l'įe.tù.viškai | t'ikrai ↘ | t'eip ↗ kl'ãːgam | kàp m'ę.s ↘ c'ã | kl'ãːgam | vi.s'i ↗ kã.lba | mú.su. ↘ kl'ãːga | c'ã ↘ k'itap kap jau | c'ã gi ↗ l'ę.tuv'ã n'elabai dà.uk ↘ k'įę.mu. | al'e ↗ k'į.ek išv'i.rto. jau ↘ | ↗ ižguda.βo. k'įek | prieg mą.n ↘ pō'm'ę'ėi | t'ã ↗ jau gerv'ę'cuos jau daug'ãu.s'a gù.diškai ↘ kl'ãːga | ↗ gudin'į.kuose | ↗ gaigal'ųose | vat | ↘ t'ùō.s'e kę.m'ūō.s'e | [...] | nu ka.p at't'ek'ėjo. ↗ gù.d'ę.s | katarō's n'ęnóri ↗ irgi mu.sù.k | katarō's ↘ n'ę.kalba | [...] | ă.ž ↘ iš v'įenų.lik'u | ↗ sanã jau ↘ ĩ ↗ sap't'í n'azdã.šym sap't'įn'el'į m'ę'tai ↘ suv'ę.jo. | praitą.m m'ę'n'as'i ↘ bù.bo | ↘ k'etvi.rto. | jā.u m'į.rt parã. | [...] | c'ã gi v'į.sa. ↗ l'ã.ika p'ę.tr'ikai | ↗ itas k'įėmas ir gaspadù'or'ai ↘ p'ę.tr'ikai | [...] | ↗ v'įenu. tur'ù ↘ | tó'k'u.va | ↘ mažù.t'į. | ↘ m'ę.įt'ęl'į. | v'įenu. turù. ↘ mã.rgu. | e' kũ gi jau ↗ ĩ | kàp ↗ neturę's'i | aš ↗ n'įekur ↘ nedais'u | ↗ n'ę.kur ↘ nedavažó's'u ↘ nup'į.r-kt'c' | kàp pask'ers'ù ↗ | tąi ↘ sã.βo. | kó.lei vaikai ↗ atvaž'ùos | kó.lei ↗ atv'ã.ę.š | tąi ↘ lã.uk | ↗ ă.lkanas ↘ s'ę.d'ęs'i |

Marija Petrikienė, nar. 1911 v obci Petrikai. Registrační číslo nahrávky 674.

Literatūra

Arumaa P. Litauische mundartliche Texte aus der Wilnae Gegend mit grammatischen Anmerkungen. Dorpat, 1930.

Kudukaitienė E. V. Kupiškėnų monoftongų priegaidės (Audicinis tyrinėjimas) // Kalbotyra. V., 1977. T. 28(1). P. 18-23.

102

Garšva K. Akcentuacijos ir vokalizmo sąryšis šiaurės vakarų panevėžiškių tarmėje // Lietuvių arealinės lingvistikos klausimai (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 17). V., 1977. P. 76-88.

Garšva K. Svarbesnės šiaurės vakarų panevėžiškių fonologijos ypatybės // Baltistica, V., 1982. T. 18(1). P. 65-74.

Gerullis G. Litauische Dialektstudien. Leipzig, 1930.

Girdenis A. Fonologija. V., 1981.

Grinaveckienė E. Kai kurios Gervėčių tarmės veiksmažodžio ypatybės // Baltų kalbų veiksmažodžio tyrinėjimai (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 14). V., 1973. P. 221-229.

Jonaitytė A. Tarmės apžvalga // Gervėčiai. V., 1989. P. 230-237.

Kardelytė J. Gervėčių tarmė. V., 1975.

Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis. V., 1968.

Labov W. On the Use of the Present to Explain the Past // Readings in Historical Phonology. Chapters in the Theory of Sound Change. The Pennsylvania University Press, 1978. P. 275-312.

Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija. V., 1970.

Lipskienė J. Gervėčių tarmės frazeologizmai // Leksikos tyrinėjimai. (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 13). V., 1972. P. 111-141.

Lipskienė J. Gervėčių tarmės ištiktukai // Kalbų ryšiai ir sąveikos. (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 28). V., 1989. P. 118-122.

Pakerys A. Lietuvių bendrinės kalbos prozodija. V., 1982.

Salys A. Raštai. T. 4. Lietuvių kalbos tarmės. Roma, 1992.

Vidugiris A. Iš Gervėčių tarmės semantinių dialektizmų // Leksikos tyrinėjimai (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 13). V., 1972. P. 19-29.

Vidugiris A. Gervėčių tarmės leksiniai dialektizmai // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A Serija. V., 1974. T. 1(46). P. 117-127.

Vidugiris A. Iš kalbinių kontaktų raidos // Gervėčiai. V., 1989. P. 238-254.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

Zinkevičius Z. Dėl akūto ir cirkumflekso skyrimo rytų Lietuvos tarmėse // Baltistica, 1974. T. 10(1). P. 93-94.

Грумадене Л., Стунджа Б. Динамика оппозиции слоговых интонаций в фонологических системах диалектной и городской речи (на материале литовского языка) // Proceedings XIth International Congress of Phonetics Sciences. August 1-7 1987. Tallin. Vol. 5. P. 95-98.

Лингвистический атлас Европы. Второй вопросник. М., 1981.

Романичук А. Фамилии в условиях многоязычия (на материале говоров д. Гервят и окрестностей) // Lietuvių kalba ir bilingvizmas (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 27). V., 1988. P. 55-66.

Судник Т. М. Диалекты литовско-славянского пограничья. Очерки фонологических систем. М., 1975.

103

TENDENCIES OF DEPHONOLOGIZATION OF INTONATION IN THE DIALECT OF GERVĖČIAI

Summary

The present article deals with the changes of prosody that were noticed in the language of unilingual and polylingual local Lithuanians. It discusses the reasons that could determine the decline of opposition of intonation in diphtongs (ǎR: aŘ). Allotones (aŘ / ǎR) that appeared as a result of the alteration of the circumflex (aŘ(.)) differ from the acute (ǎR) only in duration.

The dephonologization of intonation in the dialect of Gervėčiai is strongly maintained by the neighbouring slavonic languages. In due course, after the loss of its most important distinctive function intonation may become only an additional phonetic characteristic of duration in a long stressed vowel (resp. diphtong).

104