LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993) PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS

Aloyzas VIDUGIRIS

PŘÍNOS P. ARUMY KE STUDIU JIHOVÝCHODNÍCH LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ

Peter Arumaa (dále jen Aruma) je dodnes nejvýznamnějším estonským baltistou. Do dějin litevské jazykovědy se nesmazatelně zapsal svými pracemi, z nichž nejvýznamnější jsou „Litevské texty z nářečí vilniuského kraje s gramatickými poznámkami“ (1930) a „Studie k dějinám osobních zájmen v litevštině“ (1933). Neméně důležité jsou i jeho další rozsáhlejší (např. „Praslovanská gramatika“, 1964) či drobnější práce. Pro litevskou dialektologii, stejně jako obecně pro vědu o litevském jazyce, jsou však nejcennější texty z jihovýchodních litevských nářečí, které Aruma shromáždil a vydal i nevydal — nářečí, jež nyní jedno po druhém nesmírně rychle mizí. Škoda jen, že vědec, který tolik vykonal pro litevská studia, je dodnes příliš málo znám jak v Litvě, tak v Estonsku. K bližšímu zájmu o Arumovo dílo a osobnost podnítila jarní cesta do Tartu v roce 1988, kde bylo nalezeno mnoho (asi 900 stran sešitů) jeho rukou litevsky zapsaných nářečních textů.

Aruma dobře chápal neutěšenou situaci jihovýchodních litevských nářečí, okupovaných Polskem a brutálně ničených, i jejich mimořádný význam pro jazykovědu. Okraje jihovýchodní části litevského jazykového území se vyznačují neobyčejnou rozmanitostí nářečí, uchvacují archaickými rysy a specifickými inovacemi vzniklými v důsledku těsných kontaktů se slovanskými jazyky (především běloruštinou, dále polštinou a nyní ruštinou). Každá farnost, někdy dokonce každá vesnice, tu má trochu jiné nářečí či nářeční podobu. Stačí připomenout jedinečnou, historicky utvářenou mozaiku nářečí v dnešní východní a jihovýchodní Litvě (okresy Zarasai, Ignalina, Švenčionys, Molėtai, Vilnius, Trakai, Šalčininkai, Varėna a další) a v severozápadním Bělorusku (v okrese Breslauja okolí Apso, Breslauje, Pelekoniů a Vidžių; v okrese Pastovai okolí Jūravo, Kamojů a Lentupia; v okrese Astravas okolí Gervėčių, Rimdžiūnů a Kliukščionů; v okrese Vija okolí Bókšta, Dūdů a Lazūnů; v okrese Varenavas okolí Armoniškiů, Asavõsu, Balatnõsu, neboli Varenava, Benekainiů, Kaulėliškiů, Nočios, Pelesõsu, Ródūnios a Žirmūnů; v okrese Gardinas okolí Ašiūžios, Pariečės a Pérvalka; v okrese Diatlovo, neboli Zietela, a jeho okolí). Kolik dalších oblastí připadlo Bělorusku, kde se až do začátku 20. století mluvilo více či méně litevsky, ale které do té doby buď nebyly soustavněji zkoumány, nebo do nich dokonce nevkročila noha žádného jazykovědce (např. v okrese Astravas okolí Bistryčios, Kiemeliškiů, Mikališkiů a Varnioniů; v okrese Ašmena okolí Graūžiškiů,

8

Klevėčios a Palioniů; v okrese Smurgainys okolí Salų a Sniegoniů; v okrese Vija okolí Geranainių, Lipniškiů, Subātinků, Surviliškiů, Takoriškiů aj.).

Sotva někde jinde, alespoň v Evropě, existuje podobný jazyk, který by se vyznačoval takovou rozmanitostí nářečí. Je to fenomén nejen litevského jazyka, ale i naší kultury vůbec. Sotva však někde jinde byly a v podstatě stále jsou litevské nářeční oblasti ničeny a pustošeny tak jako zde, a to již druhé století, jak na severozápadě Běloruska, tak na jihovýchodě Litvy, kde Litevci zůstali menšinou. Každé zdejší nářečí je svou osobitostí a jedinečností živým dokladem litevské etnické příslušnosti obyvatel těchto míst. Dějiny okrajových oblastí jihovýchodního litevského jazykového území jsou bohužel živou historií nejen zániku našich nářečí, ale také zmenšování litevského etnického území, které nejčastěji způsobuje politika mocnějších sousedů a naši soukmenovci, kteří pod jejím vlivem ztratili či ztrácejí národní identitu.

Z tohoto hlediska je tedy třeba hodnotit i činnost jazykovědce Arumy. V dějinách výzkumu těchto litevských nářečí zanechal nesmazatelnou stopu nejen jako vědec a badatel, ale také jako určitý kronikář a diplomat tohoto kraje.

Aruma byl jazykovědec širokého záběru a dobré odborné průpravy. Narodil se 11. října 1900 (podle starého kalendáře 28. září) v Estonsku, nedaleko Tartu, ve městě Piltsama (dnes okresní centrum), v rodině řemeslníka. V roce 1920 absolvoval tartuské gymnázium a v roce 1921 nastoupil na historicko-filologickou fakultu Tartuské univerzity, kterou v roce 1927 dokončil s magisterským titulem. Na univerzitě studoval indoevropskou jazykovědu, slovanskou a ugrofinskou filologii. Profesorem slovanských jazyků byl L. Masing, jehož rané jazykovědné práce zajímaly Antanase Baranauskase, člověka devíti talentů, který se tehdy pohroužil do jazykovědy. Indoevropskou jazykovědu přednášel prof. E. Kiekers. Po jeho smrti v roce 1938 měl Aruma zaujmout místo zesnulého profesora a vedoucího katedry indoevropských jazyků. Již od gymnaziálních let se Aruma zajímal o ugrofinské jazyky: estonštinu a její nářečí, později finštinu, maďarštinu, uralské finské jazyky, livonštinu aj. A především na Tartuské univerzitě zahájil svou dráhu baltisty diplomovou prací „О порядке слов в литовском языке, место глагола в начальном предложении“.

Po studiích získal zahraniční stipendium a tři roky se dále vzdělával v Berlíně, kde navštěvoval přednášky Schultzeho z řečtiny, němčiny, litevštiny a sanskrtu, M. Vasmera ze slovanské filologie, H. Lüderse ze sanskrtu, J. Pokorného z keltských jazyků a J. Marchwarta z perštiny. Čtvrtý rok strávil sběrem materiálu pro doktorskou disertaci v Litvě a Polsku. V letech 1931–1932 se zdokonaloval v Praze a navštěvoval přednášky o slovanských jazycích u profesorů S. Smetanky, M. Weinharta, J. Toráka a O. Hujera. Pracoval v knihovnách v Danzigu (Gdaňsku), Královci, Kaunasu a Vilniusu a zkoumal také nářečí na okraji jihovýchodní části litevského jazykového území.

Od roku 1933 přednášel P. Aruma na Tartuské univerzitě ruskou literaturu a slovanskou filologii. V roce 1934 obhájil doktorskou disertaci a byl jmenován mimořádným profesorem slovanské filologie na Tartuské univerzitě. V roce 1939 byl Aruma jmenován profesorem slovanské filologie a srovnávací indoevropské jazykovědy

9

titul řádného profesora. Během působení na univerzitě zkoumal ruská nářečí v Estonsku a účastnil se slavistických kongresů pořádaných v zahraničí. Byl tajemníkem Estonské vědecké společnosti, redigoval švédsko-estonský slovník, sestavil a redigoval sborník prací Estonské vědecké společnosti („Liber saecularis“) aj. O tom, že Aruma byl jako baltista uznáván, svědčí i skutečnost, že jej v roce 1938 Lotyšská filologická společnost v Rize zvolila korespondujícím členem¹. V letech 1940–1941, když vzbudil značnou nelibost sovětských úředníků (jak lze poznat už z několikrát psaných autobiografií v krásné ruštině), s blížící se frontou emigroval P. Aruma v roce 1944 do Švédska, kde v roce 1982 zemřel.

Naštěstí se zachoval rozsáhlý soubor nářečních textů, které P. Aruma shromáždil. Nejvíce textů bylo zaznamenáno v nářečích na okraji jihovýchodní oblasti litevského jazyka: z Gervėčiai, Lazūnai, Dieveniškės a Zietely, méně pak z okolí Ródūnie, z vesnic Kargaudai a Klaišiai a z vesnice Ramaškoniai v okolí Kamojů. Několik textů bylo zaznamenáno také z takzvaných hlavních litevských nářečí, v okolí Jurbarkasu, Uteny aj. Převládají souvislé pohádky, méně je písní, různých vyprávění a občas i samostatných vět, slov, skloňovacích a časovacích paradigmat. Texty jsou opatřeny přízvuky, zapsány tužkou úhledným a krásným písmem, ve zjednodušené transkripci. Nářeční texty shromážděné Arumou jsou tedy důležité nejen pro litevskou dialektologii a lingvistiku obecně, ale také pro folkloristiku, etnografii aj.

Část shromážděných nářečních textů Aruma poměrně záhy připravil a v krátké době vydal s úvodem napsaným německy a rozsáhlými gramatickými poznámkami „Litauische mundartliche. Texte aus der Wilnaer Gegend. Mit grammatischen Anmerkungen“ (Dorpat, 1930). Jde o první vědecky připravenou sbírku litevských nářečních textů. Téměř stejný počet textů je zde uveden z okolí Dieveniškių, Gervėčių, Lazūnų a Zietely. Texty jsou zaznamenány poměrně velmi dobře, byť poměrně složitou transkripcí. Baltisté získali příručku, jejíž význam nepoklesl ani do dnešních dnů. Naopak, její význam stále roste. Vždyť Aruma zaznamenával texty v době, kdy tradiční nářečí ve všech uvedených místech ještě přirozeně fungovala. V rodinách v mnoha vesnicích těchto oblastí tehdy litevsky stále mluvili lidé všech generací.

Škoda jen, že Aruma nezveřejnil všechny litevské nářeční texty, které shromáždil. Nabízí se otázka, proč se do zmíněného vydání textů nedostaly také texty zaznamenané v nářečích z okolí Ródūnie a Kamojů, ležících nedaleko na okraji dané oblasti. Snad jich měl příliš málo a nestihl jich shromáždit více. Nebo rozhodly jiné důvody?

Je třeba připomenout, že Aruma ve stejné době psal také doktorskou disertaci „Untersuchungen zur Geschichte der litauischen Personalpronomina“, vydanou v roce 1933 v Tartu. (Tuto práci Aruma věnoval Vilniuské litevské vědecké společnosti. Tak či onak se o ní vyjádřili K. Avižonis, P. Skardžius, Chr. S. Stangas a F. Specht.) Tato rozsáhlá studie o více než 300 stranách se zabývá především vzácnými tvary osobních zájmen, kterých si autor hojně nasbíral

¹Údaje byly čerpány z Arumových autobiografií, napsaných v ruštině a estonštině pro různé atestační komise v roce 1941, které se nacházejí v oddělení rukopisů Vědecké knihovny Tartuské univerzity. Další údaje k biografii P. Arumy jsou uloženy v Ústředním státním historickém archivu v Tartu (F. 2100. Ap. 2. B. 662) a v literárním muzeu Kreutzwalda v Tartu.

10

ze starých litevských písemných památek. Je obdivuhodné, jak dobře prostudoval staré písemnosti — nejen Mažvydovu, Bretkūnovu, Daukšovu, Sirvydovu a Morkūnovu tvorbu, ale i druhořadé památky litevského písemnictví z 19. století. Nejzajímavější je, že většinu protějšků k nejrůznějším tvarům osobních zájmen shromážděným ze starých písemností našel Aruma v nářečích Gervėčių, Lazūnų, Zietely a v menší míře Dieveniškių. Zdá se, že právě to vedlo autora k tomu, aby při publikování shromážděných textů omezil výběr na nářečí uvedených míst. Z toho vyplývá, že Arumovy publikované nářeční texty a častá srovnání tvarů těchto nářečí s odpovídajícími údaji ze starých písemných památek v gramatických poznámkách představují jakýsi dodatek k disertaci a první významnou publikaci na téma disertace.

Texty, které Aruma shromáždil, zejména z okrajových litevských nářečí, mají mimořádný význam. Plnohodnotná nářečí Lazūnů a Zietely již v poválečných letech odumírala, když je litevští lingvisté začali zkoumat. Dnes nářečí Zietely zcela zaniklo a poslední dny svého života tráví několik starých lidí z okolí Lazūnů, kteří umějí litevsky. Nářečí Kamojů a Ródūnie jsou na pokraji zániku. Oblasti, kde se užívá litevština, se kolem Dieveniškių, Gervėčių a Pelesy stále zmenšují.

Kromě toho zde nejen ubývá osob mluvících litevsky, ale i místní nářečí jsou stále chudší a upadají. Dokonce i lidé, kteří od dětství mluvili litevsky, svůj jazyk často zapomněli a mluví deformovaným nářečím. Eroze tradičních nářečí, způsobená nejčastěji asimilací obyvatelstva, se zde projevuje na všech jazykových rovinách: fonetické, morfologické, lexikální i syntaktické. Porovnáním materiálu zaznamenaného Arumou s materiálem shromážděným pozdějšími badateli lze proto určit, jak se jednotlivé roviny těchto nářečí změnily. Pravda, bez specializovaných studií by to nebylo snadné. Bylo by třeba podrobně rozluštit složitou transkripci tištěných Arumových textů. Rozdíly v morfologické a lexikální vrstvě jsou zřetelnější. Změny v morfologické vrstvě se do větší či menší míry dotkly téměř všech lingvistů, kteří o těchto nářečích psali později (J. Senkaus, Z. Zinkevičius, E. Grinaveckienė, A. Jonaitytė, J. Kardelytė, T. Sudnik aj.).

O lexiku lze říci více. Zde se spokojíme s uvedením několika slov zaznamenaných Arumou v nářečí Zietely, která se v kartotéce připravovaného slovníku Zietely vyskytují pouze jednou, tj. jiní badatelé je nezaznamenali ani nedoložili. Z Arumových textů se tak dozvídáme o málo známých slovech nebo významech (např. kliūnkti „cvrlikat, zpívat (o slavíkovi)“; salaujys kliunkia; metinykas „bytost řídící roční období“, miegulys „ospalec“, plėstelėti „plácnout“ aj.), o prostých či méně častých předponových nebo příponových odvozeninách (např. iškloti, pralėkti, insilip(y)ti „zachytit se“, mėlynumas aj.), různých výpůjčkách či hybridech (např. kalina „kalina“, karanačia // karanavōnė „korunovace“, karanavōtis „nechat se korunovat“, karonà „věnec, koruna“, machtelėti „máchnout“ aj.). Objevují se i slova s jiným kmenem nebo přízvukem (např. klonis namísto dnes běžného klõnis aj.).

Škoda jen, že se k nám nedostaly všechny texty, které Aruma zaznamenal a které stejně jako jejich autor neušly válečným útrapám. Vždyť stačilo tak málo, aby všechny tyto texty

11

Byli by zahynuli. Zachránil je přítel litevských jazykovědců, akademik Estonské akademie věd a profesor Tartuské univerzity Paul Ariste. Po válce byl Arumův byt, který zůstal prázdný, vypleněn. Podlahy všech pokojů a chodby byly pokryty poznámkami profesora, který narychlo odešel, a listy roztrhaných knih². O této tragédii svědčí také dochované nářeční texty, jejichž stránky jsou místy nesouvislé a pomíchané; nejedna stránka je pomačkaná a pošlapaná. Například v rukopisné složce s texty ze Zietely, rozptýlenými na pěti místech, očísloval autor vlastní rukou stránky až do čísla 141; chybí asi 20–30 stran. Texty z nářečí v Lazūnai se podle nového číslování (zřejmě tak, jak je P. Ariste posbíral z podlahy) ocitly na čtyřech místech, texty z Dieveniškėse a Gervėčiaie na dvou. Z textů shromážděných v okolí Kamojů a Rodūnie zůstaly jen zlomky — po několika stránkách.

Obecně řečeno, při čtení textů, které Aruma zapsal jasným a krásným rukopisem, se nelze ubránit údivu nad tím, jak výborně uměl litevsky. Člověk by nikdy neřekl, kdyby to nevěděl, že je nepsal Litevec. O to větší vděčnost a náklonnost proto cítíme k tomuto estonskému vědci s obdivuhodnou pílí, který zůstal věrný baltistice (stejně jako slavistice) až do konce života³.

Když Aruma jezdil do jihovýchodní Litvy, která tehdy byla součástí Polska, často tam vystupoval jako jakýsi litevský vyslanec a velvyslanec Vilnianského kraje. Vypráví se, že často předával dary vybrané v Litvě na podporu vilnianských kulturních a vzdělávacích spolků a převážel je přes Československo, Danzig a Lotyšsko, neboť Litva tehdy neměla s Polskem přímé diplomatické styky. Ještě i dnes staří lidé z okolí Dieveniškėse a Rodūnie vzpomínají na Arumu s velkou vřelostí. Učitelka ze Zietely K. Juodienė ho zmiňovala neustále. Není divu: litevština byla polskými úředníky a šlechtou zakazována, pronásledována a tupena, zatímco přijel mladý cizinec a oslovoval utlačované jejich mateřským jazykem. Aruma si zde získal upřímné přátele a pomocníky. Dokládá to korespondence sedláka Petrika z Gervėčiaie a sešit s vyprávěními zaznamenanými v nářečí. P. Aruma je v nich nazýván velmi váženým a nejdražším přítelem Litevců, přítelem, dobrodincem a zastáncem. Jsou to skutečně dojemná slova.

P. Aruma, jazykovědec širokého záběru, odborník na baltské a slovanské jazyky a indoevropeista, získal mezinárodní uznání. Jako baltista však sobě postavil největší pomník výzkumem jihovýchodních nářečí litevštiny. Vedle takových vědců jiných národů, jako byli E. Volteris, O. Brochas, Chr. S. Stangas, J. Rozwadowskis, V. Porzeziński, J. Otębski, G. Gerullis, E. Fraenkelis, a Litevců K. Būga, J. Jablonskis, J. Balčikonis, J. Senkus aj., zaujímá P. Arumaa co do významu své práce nepochybně jedno z nejvýznamnějších míst.

²O tom vyprávěl autor těchto řádků 14. dubna 1988 profesor P. Ariste. Částečně je to patrné také ze zápisu na první straně složky s texty /Signatūra ERA Leedu 3/.

³Podrobněji o jazykovědných pracích P. Arumy viz A. Sabaliauskas. Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija iki 1940m. V., 1979. P. 233-235.

12

PŘÍNOS P. ARUMAA K VÝZKUMU JIHOVÝCHODNÍCH NÁŘEČÍ LITEVŠTINY

Shrnutí

Článek analyzuje výzkum litevštiny, který prováděl nejznámější estonský baltista Peter Arumaa. Největší pozornost je věnována jeho zápisům textů z Dievēniškėse, Gervėčiaie, Kamojů, Lazūnai, Ródūnie, Žietely a dalších rychle mizejících, avšak pro jazykový výzkum velmi důležitých jihovýchodních nářečí litevštiny. (P. Ariste, další blízký přítel litevštiny, zachránil velkou část těchto rukopisů během druhé světové války před zničením a předal je Literárnímu muzeu Kreutzwalda ve městě Tartu.) Zdůrazněna je také kulturní a diplomatická činnost P. Arumy, důležitá pro východní Litvu.

13