LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Aloyzas VIDUGIRIS

O RANÝCH FÁZÍCH SLAVIZACE JIHOVÝCHODNÍ LITVY

Dnes by bylo obtížné hovořit o jihovýchodní Litvě, jejím etnolingvistickém vývoji a situaci, aniž bychom zmínili starobylá aukštaitská místní jména tohoto kraje. Málokdo však asi ví, že tato místní jména, zvukem i tvořením nijak odlišná od názvů jiných míst v Litvě, se v letech 1939—1943 vrátila k druhému životu díky péči nejuznávanějšího správce litevského místního názvosloví, profesora Antana Salise. Do té doby byla tato místní jména značně zkomolena, slavizována, tedy pokryta silnou vrstvou cizích nánosů.

S profesorem A. Saliem jsem měl v roce 1969 během jeho pobytu v Litvě možnost dlouze hovořit o etnolingvistické situaci jihovýchodní Litvy. Vyprávěl mi mnoho o starcích, které potkal v okolí Vilniusu a kteří uměli mluvit litevsky, i o charakteristických rysech jejich řeči. Dobře jsem si zapamatoval jeho slova, že za války na území náležejícím Litvě, které sahalo až k Vildžům, Svirům, Ašmeně a Krevu, téměř nebylo okolí, kde by nežili lidé ovládající litevštinu^*.

Po návratu starých podob místních jmen je tento kraj bezpochyby ještě pevněji vnímán jako součást celé Litvy, jako nedílná součást našeho kulturního kontextu. Už z toho vyplývá trvalý význam prací A. Salise i velikost jeho samotného jako vědce a osobnosti.

Dnes je jihovýchodní Litva poměrně pestrá jak z jazykového, tak z národnostního hlediska a prošla dlouhým obdobím jazykových, někdy i populačních změn. Zde chceme podrobněji rozebrat příčiny ranějších fází slavizace této části Litvy i samotný průběh slavizace.

Za počátek všeobecné slavizace (polonizace) jihovýchodní Litvy se obvykle považuje polovina 19. století, zejména jeho druhá polovina (vychází se především z údajů výzkumů H. Turské¹). Toto zobecnění je však správné jen zčásti, pokud jde o počátek všeobecné polonizace venkovského obyvatelstva. Tehdy se prudký nástup polonizace projevil ve třech ohniscích: ve Vilniusu, Kaunasu a Smalvách (přesněji v Daugavpilsu).

Ještě starší proces slavizace lze nazvat inkubačním. Spisovná polština užívaná litevskými aristokraty se postupem času promísila s četnými lituanismy a prvky místní běloruské řeči (obvykle se jí říká

^* Během poválečných expedic jsme se zde (např. poblíž Nové Vilni, v obci Kyviškės, v Šumsku nebo v Bělorusku — v obci Mackonys u Kamojů, v Mikališkės, cestou do Svirů — i jinde) setkali s bývalými tehdejšími starosty, skutečnými osobnostmi, které si vytrpěly sibiřské gulagy i teror Armiji krajowé. Někteří z nich uměli litevsky od dětství (naučili se to od rodičů nebo prarodičů), jiní se to naučili později při výdělku nebo jiným způsobem.

75

(v litevské polštině — „polszczyzna litewska“, neboli v kulturním, periferním dialektu polštiny) se zde po několik staletí pomalu šířila vertikálně — od nejvyššího stavu (aristokracie) přes střední (drobná šlechta a měšťané) až k nižšímu stavu (litevští nevolníci či svobodní rolníci).

Nejdůležitějšími příčinami ústupu litevštiny byly litevská katolická církev, závislá na duchovní hierarchii Polska, a oslabování litevské státnosti, které začalo po Lublinské unii v roce 1569. Státnost byla definitivně zničena při děleních polsko-litevského státu (1772, 1793 a 1795). Většina litevských aristokratů, kteří dosud podporovali suverenitu Litvy a vždy zdůrazňovali svou odlišnost od Poláků, tváří v tvář společnému nebezpečí stále více projevovala solidaritu s polskou šlechtou. Z ústavy z roku 1791 bylo vypuštěno i jméno Litvy.

Vliv měla také skutečnost, že litevský stát nebyl tak homogenní jako ve 13. století za vlády krále Mindaugase. Později se Litva rozprostírala od Baltu až k Černému moři. Navíc mezi Litevci a východními Slovany, předky dnešních Bělorusů, nikdy neexistovala jasná etnická hranice: východní Slované, kteří přijali křesťanství mnohem dříve, při křtu dvojjazyčného obyvatelstva postupně pronikali i do etnických litevských zemí. Když Gediminas v roce 1323 psal z Vilniusu, tehdejšího oficiálního hlavního města, dopisy do západní Evropy, působily už ve Vilniusu nejen katolický kostel, ale i pravoslavný chrám. S růstem státu a upevněním katolictví se Vilnius stal jedním z největších měst nejen v Litvě, ale i v celé východní Evropě². Byl hlavním městem nejen etnické Litvy, nýbrž i západních území východních Slovanů, která náležela k Litevskému velkoknížectví, a jedním z nejvýznamnějších center na křižovatce západní a východní Evropy.

Od dob protireformace začala univerzita sídlící ve Vilniusu a četné řeholní řády postupně ovládat značnou část okolních zemí. Mnoho neštěstí přinesly švédské a ruské invaze v 17. století a na počátku 18. století, které způsobily hladomor a mor. Do vylidněných oblastí jihovýchodní Litvy přišlo z východu značné množství slovanského obyvatelstva, které na některých místech výrazně změnilo poměr užívání jazyků.

Z nahodile získané křestní matriky farnosti Lavoriškės z počátku 18. století (1702—1729)³ je patrné, že mnohá příjmení byla ještě litevská a ukazovala také na litevsky mluvící obyvatele, např.: Bajoraytis (1716, ves Dekaniškės), Bielunas (1705, Dekaniškės), Bivoynis (1704, Juozapinė), Butkunas (1723, Lavoriškės), Czeszninkas (1716, Lavoriškės), Dackunas (1713, Kirtimai), Dedela (1703, Kyviškės), Dervinis (1704, Slabada), Dudela (1717, Dekaniškės), Dutkus (1713, Bildžiai), Gaydaytis (1716, Kirtimai), Gaydis (1704, Skaisteriai), Gawris (1721, Puntuzai), Kuialis (1719, Mickūnai), Pavilenas (1713), Szwogzlis (1712, Bildžiai) a mnoho dalších. Vedle nich byla i řada již poslavenštěných mužských příjmení (se slovanskou příponou, bez litevské koncovky), např.: Bilksztowt (1723, Dekaniškės), Buywid (1718, Bildžiai), Derwin (1704, Slabada), Derwinowicz (1705, Skaisteriai), Gražul (1721, Dūbiai), Mikulaniec (1721, Slabada), Szwagżelewicz (1704, Dekaniškės) a další. Litevsky mluvící obyvatele nepochybně dokládají četná dívčí příjmení z dzūkijského nářečí, např.: Awksztadwaricia (1713, Dekaniškės), Bajoryucia (1716, Dekaniškės), Derwin(i)uczia (1709, Skaisteriai), Dirwoniuszkn yczia (1716, Lavoriš-

76

kės), Ga(i)daluczia (1716, Bildžiai), Gaylucia (1714, Skaisteriai), Jeremnuzy-czie (1716, Dubniškės), Karaniucia (1702, Skaisteriai), Kiekcziucia (1705, Bildžiai), Melnikuycia (1718, Lavoriškės), Mikulayczia (1716, Kirtimai), Szaltanosa(i)cia (1713, Lavoriškės), Waskaitie (1713, Lavoriškės), Zmitruntkucia (1703, Rusai) ir nemaža kitų. Greta yra ir suslavintų pavardžių, pvz., Biżwoyniowa (1709, Kirtimai), Buywidowna (1717, Dekaniškės), Dedelówna (1703, Kýviškės), Derviniowna // Derviniuwna (1704, Skaisteriai; 1705, Slabadà; 1718, Bildžiai), Dagiliowna (1703, Dekaniškės), Mikulanka (1714, Slabadà), Milucanka (1703, Kýviškės), Smilginicha (1724, Mickūnai), Szakulanka (1712, Mickūnai) ir kt.

Část obyvatel tehdy zřejmě ještě uměla slovansky jen velmi málo. Dokládají to dívčí příjmení tvořená dvojitou příponou — litevskou a slovanskou, např. Dudician̨ka (<Dūd + yč + anka; 1716, Dekaniškės), Markuniczųwna (<Morkūn + yč + own̨a; 1702, Skaisteriai) a patrně také Brazaciow̨na (<Braz + aič + owna; 1716, Lavoriškės), Grigaičiow̨na (<Grig + aič + owna; 1713, Kaniūkai), protože v uvedené matrice není ani příjmení Brazaitis, ani Grigaitis. Dvojjazyčných obyvatel však nejspíš rychle přibývalo, neboť v prvním a druhém desetiletí 18. století bylo litevských příjmení výrazně více než ve třetím desetiletí. Přibývalo také příjmení se slovanskými příponami -evič, -ovič. Dvojjazyčnost se zřejmě šířila stále více. Kvůli moru a příchozímu obyvatelstvu se možná měnilo etnické složení obyvatelstva. Přesto se až do konce 18. století, a na jiných místech i později, etnolingvistická situace zásadně nezměnila.

Ve Vilniusu i v jeho bližším a vzdálenějším okolí se až do druhé poloviny 19. století považovalo za běžné, že člověk uměl litevsky. Litevský charakter Vilniuského okresu, diecéze a částečně i celé gubernie byl proto pokládán za samozřejmý. Dobře to dokládají spisy tehdejších autorů K. Boguše, K. Kontrima, D. Pošky, P. Kėpena, M. Balinského, T. Lipinského, J. Jaroševiče, T. Narbuta a dalších. Současně však vyjadřovali obavy o postavení litevštiny, o její bezprávnost a vytlačování.

Reakce, která následovala již po prvním dělení litevsko-polského státu — školská reforma z roku 1773 — si vytkla za úkol sjednotit a slít Litevce a Poláky v jeden národ⁴. Za tímto účelem byla výrazně rozšířena síť farních škol⁵. Dozor nad nimi a koordinaci učebních osnov měl zajišťovat zesvětštěný Vilniuský univerzitní ústav (akademie), kde se již nevyučovalo latinsky, ale polsky. Brzy nato byl dekretem z roku 1787 zaveden polský jazyk v kostelích Vilniuské diecéze⁶. Pro litevštinu to byla nejbolestnější rána, neboť byla vytlačena z posledního veřejného prostoru oficiálního užívání. Na mnoha místech východní Litvy byla tato rána pro litevštinu osudná.

Jak se náhlá změna statusu promítla do užívání litevštiny, ukazuje stručná charakteristika jazykové situace v okolí z roku 1827, kterou podal farář z Lavoriškės: „rodným jazykem obyvatel farnosti je litevština, ale nyní se již mluví rusky (tj. bělorusky — A. V.); dříve, před 40 lety, všichni mluvili litevsky“⁷. Od roku 1787 — kdy byla litevština vytlačena z kostela a svým způsobem zakázána — do roku 1827 tedy uplynulo přesně 40 let a litevsky se už zřejmě na veřejnosti mluvit zdráhali. V nejlepším případě Litevci

77

jazyk se zachoval pouze v rodinách, ale i to — ne všude a po různě dlouhou dobu. Obyvatelé, kteří začali mluvit slovanskými jazyky, sami také rychle slavizovali.

Až do druhé poloviny 19. století, a někde ještě později, se však šířila nikoli protežovaná polština (ačkoli se ji všichni snažili ovládat), nýbrž běloruština neboli prostý jazyk, který se z tradice přímo šířil prostřednictvím horizontálních (laterálních) kontaktů a plnil úlohu přechodového, prostředního a do jisté míry regionálního jazyka. Zejména za vlády carského Ruského impéria jeho význam a užívání vzrostly, protože byl litevskými rolníky vnímán jako méněcenná varianta prestižního polského (panského) jazyka a byl jim společensky mnohem bližší. Potřebu běloruštiny podporovala nejprve politika polonizace, cíleně prosazovaná prostřednictvím panství a církve, a poté také rusifikace (Rusové ji považovali za nářečí ruštiny). Naučit se prostě polsky pouze na základě nahodilých kontaktů se správci panství a duchovními, bez přímých vazeb na polské etnikum, nebylo možné.

Podobná situace jako v okolí Lavoriškės panovala tehdy i v dalších farnostech východně od Vilniusu, kde převládal slovanský jazyk („rusko-polský“, „rusínský“, tj. běloruský), například ve farnostech Rudamina, Rukainiai, Kena, Šumskas, Taboriškės, Medininkai, Aštravas⁸ a dalších. V první polovině 19. století litevština stále převládala už jen na druhé straně od Lavoriškės, například ve farnosti Buivydžiai — „všichni obyvatelé vesnic farnosti Buivydžiai spolu mluví obvyklou litevštinou“⁹. V Bistryčia — „všichni v celé farnosti mluví litevsky, jen zřídka polsky nebo rusky“¹⁰; ve Varnionys — „mluví se střídavě rusky, polsky a litevsky; litevština sem sahá od Kaunaské a Kuronské gubernie“¹¹; v Mikalikiškės — „26 vesnic mluví litevsky“¹², nemluvě vůbec o stále litevském okolí Gervėčiai. Na druhé straně tohoto „koridoru“, který začal slavizovat o něco dříve, zůstávaly litevské také oblasti Pārudaminis, Rūdninkai, Turgėliai, Šalčininkėliai, Šalčininkai a další¹³.

Situaci v oblasti jazyků ve vilniuském okrese v první polovině 19. století výstižně a stručně popsali dobří znalci tohoto kraje, historikové M. Balinskis a T. Lipinskis: „Vilniuský okres obývají sami Litevci. Litevština však nepřetržitě převládá pouze na severní straně, neboli na pravém břehu Neris; v bezprostředním okolí Vilniusu na jižní straně ustupuje polštině; dále se litevské vesnice mísí s vesnicemi, v nichž se užívá polsko-ruský (běloruský — A. V.) jazyk. Přesto mezi venkovským obyvatelstvem tohoto okresu litevština převažuje nad oběma posledně jmenovanými jazyky“¹⁴. Nerovnoměrnou asimilaci obyvatel podél cest Vilnius-Medininkai-Ašmena a Vilnius-Šumskas-Salos-Smur­gainys, kteří začali slavizovat dříve, potvrdil roku 1860 spisovatel V. Sirokomlė, jenž cestoval z Vilniusu do Ašmeny: „Cestou jsme místy potkávali lidi mluvící litevsky, avšak mezi příslušníky mladší generace se již litevština zapomíná a ustupuje rusínsko-polskému jazyku“¹⁵. V 19. století se prostá neboli místní běloruština jako druhý jazyk rychle šířila také dále na západ od Vilniusu: podél cest Vilnius-Trakai a podél Neris — v okolí Riešė, Sudervė, Rykantai, Dūkštas a jinde. Bělorusky navíc často mluvili i drobní šlechtici.

Mnozí autoři psaním názvů slovanských jazyků se spojovníkem — „polsko-ruský“, „rusínsko-polský“ a další — chtěli zdůraznit nikoli tolik jejich příbuznost jako spíše neoddělitelnost jejich užívání: starší generaci Litevců střídala mladší, pro niž se geneticky příbuzné jazyky staly neoddělitelnými a nezbytnými. Převládajícím jazykem každodenního života se stal

78

prostý jazyk neboli běloruština, zatímco jazykem panství, šlechty, církve a kultury obecně byla polština. Od konce 18. století do druhé poloviny 19. století a později se nejvíce šířil prostý jazyk: někde jako hlavní, jinde jako pomocný, druhý prostředek komunikace. V té době však probíhala asimilace obyvatelstva především jazyková, nikoli národní. Ačkoli obyvatelé již ovládali a mluvili jinými jazyky, obvykle byli stále nazýváni Litevci nebo se sami za Litevce považovali¹⁶.

První fáze slavizace (konec 18. století – polovina 19. století) tedy zasáhla především východní část vilniuského okresu: nejbližší jihovýchodní okolí Vilniusu (včetně silnice Vilnius-Trakai) a okolí cest Vilnius-Ašmena a Vilnius-Šumskas, neboli takzvané Černé cesty („Čiorny tracht“), a další oblasti. Úbytek litevštiny způsobila především církev, která začala užívat výhradně polštinu (pod vedením z Polska), a polské farní školy, které dětem zakazovaly mluvit litevsky nejen ve škole (metelingų kabinėji-mas a podobně), ale i v rodinách.

Druhá etapa všeobecné slavizace — (druhá polovina 19. století — začátek 20. století) — byla přímou reakcí na násilnou rusifikaci: po povstání v letech 1863—1864 byl zakázán litevský tisk latinkou, ve školách se vyučovalo pouze rusky, obyvatelé byli pronásledováni a kostely se měnily v pravoslavné chrámy. Právě tehdy propukl boj o vliv na litevské rolníky mezi carskými úředníky-rusifikátory a statkáři-polinizátory a duchovními orientovanými na Polsko. Ačkoli tato etapa časově představuje nepřerušené pokračování první fáze slavizace, kvalitativně jde o nové období: všeobecná polonizace Litevců zasáhla nejen jazyk, ale i národní sebeuvědomění. Polština, která se dříve prosadila pouze ve vyšších společenských vrstvách, tehdy pronikla i do nižší vrstvy. Periferní varianta polštiny neboli přímo litevská polština („polszczyzna litewska“) se začala šířit mezi litevskými rolníky západně a severně od Vilniusu — v okolí Nemenčinė, Paberžė, Pabradė, Sužionys, Karvys, Maišiagala, Joniškis, Dubingiai, Inturkė, Giedraičiai, Bijūtiškis, Širvintos, Kernavė a dalších.

Vrchol polonizace nastal v osmdesátých letech 19. století — na začátku 20. století, kdy zesílilo litevské národní hnutí. Po vydání „Aušra“, od roku 1884—1885, přešla pod tlak polonizovaných statkářů a duchovních duchovní správa vilniuské diecéze do otevřeného útoku proti představitelům litevské kultury, pašerákům knih, duchovním litevské orientace a litevštině vůbec, s cílem ji zdiskreditovat¹⁷.

Lidé trpěli dvojnásobně: podléhali administrativnímu útlaku carské moci a duchovnímu polskému jhu. Polští političtí ideologové, využívající svého neomezeného vlivu, začali neúnavně hlásat, že v bývalém státě Litva-Polsko existuje pouze jeden polský národ, jeden polský jazyk a jedno polské náboženství („polska wiara“). Všechny ostatní jazyky jsou prý pouze nářečími polštiny. Od té doby se Poláky začali nazývat všichni katolíci bez ohledu na to, jakým jazykem mluvili. Velká města, mnohá větší městečka, centra obcí a farností i hustá síť panství se proměnily v největší ohniska polonizace.

Pro lidi nebylo snadné přijmout tuto zradu vyšších stavů. Mnozí, ne-li většina, byli stále silně ovlivněni litevskou kulturou minulosti a různými „prot panskými“ tradicemi; většina z nich ještě sama uměla, rozuměla-

79

Ti, kdo si ještě pamatují rodiče, prarodiče či praprarodiče, kteří mluvili litevsky, se raději označovali neutrálně — jako místní, zdejší (tuteišové) apod. Lidé, vystavení nátlaku různých vlád, dodnes nedokážou odlišit svou národnost od náboženství a občanství.

Až do šedesátých let 19. století se nikde ještě nehovoří o nějakých polských oblastech severozápadně od Vilniusu či jinde. Polština byla pouze jazykem panství, církve, šlechty a města. Podle údajů shromážděných roku 1857 místními duchovními z podnětu P. Kėpenase je dokonce i dnešní „hlavní město“ polské Vilnijsko — okolí Nemenčinė — považováno za souvisle litevské. Polsky se mluvilo jen „v městečku a na faře“¹⁸. Zcela litevské byly také oblasti Pabradė, Sužionys a Paberžė. Smíšeně či střídavě se litevsky a bělorusky nebo polsky mluvilo již v okolí Verkiai, Riešė, Kairvys, Dūkštas a částečně Maišiagala, Kernavė a Dubingiai.

Poznání jazykové situace přináší také mnoho materiálu z ekonomického dotazníku z roku 1872, na nějž odpovídali místní úředníci a učitelé (zřejmě většinou Rusové). Například ve volosti Riešė mluvili místní obyvatelé převážně polsky a litevsky („žemaitsky“), občas bělorusky („litevskou ruštinou“)¹⁹; ve volosti Maišiagala polsky a bělorusky (část obyvatel Geisiškės vzpomíná, že se jejich rodiče přistěhovali od Vitebska a z Polesí)²⁰; ve volosti Nemenčinė se v některých rodinách začalo mluvit polsky, částečně bělorusky, avšak na veřejnosti a při shromážděních bylo nejčastěji slyšet litevštinu a částečně ruštinu²¹; ve volosti Paberžė polsky a litevsky²²; ve volosti Inturkė polsky, ale převážně litevsky²³; ve volosti Vievis převážně litevsky, na jihovýchodě také bělorusky, zatímco šlechtici mluvili polsky²⁴; ve volosti Širvintos pouze litevsky²⁵ atd.²⁶.

Podle údajů shromážděných roku 1890 A. Piaterem a zveřejněných Anonimem (J. Rozwadowským?) výrazně vzrostl počet polsky mluvících obyvatel ve volostech Nemenčinė (3/4) a Maišiagala (3/5) a až na polovinu ve volosti Paberžė²⁷. V okolí Dubingiů, Joniškisu, Giedraičiai, Inturkė, Bijutiškis, Širvintose a jinde se začalo rychle objevovat mnoho dvojjazyčných lidí, jejichž druhým jazykem byla polština. Z neoficiálních novinových zpráv z počátku 20. století je patrné, že počet litevsky mluvících v okolí Dubingiů a Joniškisu klesl na polovinu (dříve 5/6), v Paberžė na 1/3 (1/2), v Nemenčinė na 1/3 a v Maišiagale na 1/3 (1/5)²⁸.

Během expedic v letech 1957–1964 byli v okolí Nemenčinė, Pabradė, Sužionys a Paberžė nalezeni ještě litevsky znalí staří lidé narození v šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých letech 19. století. V době jejich mládí se mluvilo pouze litevsky. Ještě více lidí vzpomínalo, jak jejich rodiče při styku se sousedy mluvili jen litevsky, jak si přáli litevské školy, ale za polské okupace je nejen nedostali, nýbrž jim bylo zakázáno mluvit veřejně litevsky. Mluvit litevsky bylo zvlášť nebezpečné v městečkách Maišiagala a Nemenčinė a ve Vilniusu kvůli agresivně naladěným šovinistickým měšťanům. Staří obyvatelé Švenčionys nejednou vyprávěli, že pro ty, kdo jeli do Vilniusu na trh nebo na odpust, bylo největším útrapou projet městečkem Nemenčinė, protože je velmi napadali fanatičtí polonizovaní lidé. U obyvatel Ukmergė a Širvintos vyvolávali podobný strach zpupní šovinisté z Maišiagaly. Nejedna osoba z Nemenčinė tvrdila, že hranicí mezi místní polštinou a prostou (běloruskou) jazykovou

80

jazykovou oblastí byla řeka Neris, tedy na levém břehu Nerisu lidé mluvili prostě („poprostu, poprostemu“), zatímco na pravém již polsky. V obci Karveliškės, ležící hned u Nerisu nedaleko Nemenčinė, se roku 1964 setkali s dvaaosmdesátiletou stařenkou, která ještě zazpívala litevskou písničku. Vyprávěla, že někteří sousedé už začali mluvit bělorusky, ale sousedé je zkazili a přešli k polštině. Rodiče uměli dobře litevsky a často spolu ještě mluvili litevsky. Ona sama to uměla od malička, ale časem litevštinu zapomněla.

Polská lingvistka H. Turska, která v meziválečných letech zkoumala původ polštiny v Litvě ve druhé polovině 19. století, konstatovala poměrně náhlý rozmach užívání periferní polštiny mezi venkovským obyvatelstvem. Nejedna osoba začala mluvit polsky až v dospělosti, aniž tento jazyk pořádně ovládala. Tento jev měla sklon vysvětlovat spontánní potřebou kulturního jazyka a neviděla jeho sociální kořeny. Že k přelomu v sebeuvědomění a užívání jazyků došlo kolem poloviny osmdesátých let 19. století, dokládá řada skutečností. Bratři Barkovští z vesnice Piliakalnis v okolí Nemenčinė, narození kolem roku 1880, si dobře pamatovali, jak s nimi rodiče nejprve až do jejich pěti až sedmi let mluvili litevsky a poté začali mluvit výhradně polsky. Podobné jsou i vzpomínky J. Sinkevičiuse (nar. 1881), obyvatele vesnice Ąžuolaukė. Ačkoli rodiče v rodinách už začali mluvit polsky, se sousedy a se svými zvířaty mluvili pouze litevsky. Obyvatele vesnice Kaniūkai v okolí Šalčininků A. Lašakevičiuse (nar. 1886), kterému bylo osm nebo devět let, chtěl otec poslat za pasáčka, ale tehdy sousedé z jiných vesnic začali velmi bělorusizovat a on ještě nerozuměl ani slovo bělorusky. Najali ho tedy do vesnice Kiemėliai v okolí Benekainys, kde téměř všichni stále mluvili litevsky.

Obecně měl v té době pro lidi velký význam názor a slovo vážené osoby (duchovního či statkáře). Virus slavizace by se stěží šířil tak rychle, kdyby život v Litvě neřídili cizinci a lidé zastupující zájmy cizinců. Jak mnoho pro lidi znamenal osobní postoj duchovního a jeho slovo pronesené ve správnou chvíli, ukazuje kulturní činnost kněze S. Gimžauskase (1845–1897), rodáka z Kirdeikiai, přítele K. Jauniuse z dob studií na petrohradské duchovní akademii, který působil jako vzdělavatel, básník a lingvista ve východní Litvě. Právě díky S. Gimžauskasovi, který byl v letech 1884–1892 knězem ve Valkininkai, zůstala tato farnost neslavizovaná. Účastníkům expedice v roce 1976 to potvrdili sami obyvatelé. Podle rodičů a prarodičů současné generace ve farnosti Valkininkai začali tehdejší obyvatelé Valkininkai (na konci 19. století), stejně jako litevsky mluvící lidé v sousedních farnostech Paluknys, Rūdninkai, Paberžė a Eišiškės, které jsou dnes silně bělorusizované, mluvit bělorusky a snažit se mluvit nelitevsky, tedy bělorusky nebo polsky, na podnět polonizovaných kněží či statkářů. Kdyby kněz S. Gimžauskas tehdy jejich snahy osobně i veřejně v kázáních neodsoudil, byla by se polonizovala i farnost Valkininkai.

Pozoruhodný je také osud farnosti Butrimonys (dříve filiálky Beniakainys). Podle vyprávění místních obyvatel bylo na konci 19. a na začátku 20. století celé okolí Butrimonys ještě čistě litevské. V městečku Butrimonys mluvil litevsky jen jeden člověk — přivandrovalec Vasiukevičius. Lidé teprve začínali mluvit bělorusky. Litevštinu zvlášť nenáviděl statkář z Rėkliškės. Když byl roku 1905 do Butrimonys přeložen litevský kněz Budra a začal kázat litevsky, zfanati

81

… a šlechticem ponoukaní farníci, kteří stále mluvili litevsky, šli zbít kněze v domnění, že tím, že se brání „pohanskému litevskému jazyku“, chrání „polské náboženství a církev“. Bohužel na začátku 20. století už výzva kněze Budry, aby se nevzdávali litevského jazyka, na mnohé lidi nezapůsobila, protože zlom v jejich sebeuvědomění nastal dříve.

Druhá vlna všeobecného slavizování, která nabrala na intenzitě zejména na konci 19. a na začátku 20. století, zasáhla ještě rozsáhlejší oblasti jihovýchodní Litvy. Slavizování výrazně pokročilo od Vilniusu směrem na jih, západ a sever.

Kdo ví, co by dnes z celé Litvy zůstalo, kdyby se nenašli idealističtí lidé, kteří ji přivedli k druhému životu a k boji o přežití, kdyby se v roce 1918 neobnovila nezávislá Litva. Samotný zárodek polonizace v jihovýchodní Litvě se však rozšířil a upevnil v polském a sovětském období.

Literatūra

1 Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie. Wilno, 1939.

2 Vilniaus miesto istorija, Vilnius, 1968. P. 214.

3 Księga metryk chrzestnych kościoła Lawaryskiego. 1702—1729. 1966 m. ekspedicijos metu gauta pasiskolinti iš Lavoriškių apylinkės Adomaičių kaimo gyventojo A. Jankovskio (buv. agronomo).

4 Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorija. Lietuvių kalba XVIII—XIX a. Vilnius, 1990. T. 4. P. 16. Taip pat jo. Rytų Lietuva praeityje ir dabar. V., 1993. P. 96.

5 Lukšienė M. Lietuvos švietimo istorijos bruožai XIX a. pirmojoje pusėje // Pedagogikos darbai. T. 4. Kaunas, 1970. P. 68 t.t.

6 Vidmantas E. Rytų Lietuvos lenkinimas (XIX a. pab. — XX a. pr.) // Voruta. 1990. Nr. 4(7). P. 3.

7 Ведомости о костелах и монастырях епархии. 1827 г. Lietuvos Centrinis istorinis archyvas. F. 694. Ap. 769. L. 1.

8 Ведомости...L. 8—10, 17—21, 25.

9 Ten pat, L. 16.

10 Ten pat. L. 15.

11 Ten pat. L. 14.

12 Ten pat. L. 23.

13 Ten pat. L. 5—7.

14 Baliński M., Lipiński T. Starożytna Polska pod względem historycznym, geografycznym i statystycznym. Warszawa, 1846. T. 3. P. 122—123.

15 Syrokomla Wł. Wycieczki po Litwie w promieniach od Wilna. Wilno, 1960. T. 2. P. 58.

16 Basanavičius J. Vilniaus lietuviai ir ”lenkai” statistikos šviesoje. // Viltis, 1908. Nr. 127(162).

17 Vidmantas E. Min. veik. P. 3.

18 Žr.: Vilnius ir Vilniaus kraštas. Kaunas, 1932. P. 75.

19 Сведения о состоянии сельского хозяйства и промышленности. Vilniaus universiteto Rankraštynas. A. 64. Nr. 11. 243. L. 3.

20 Ten pat. A. 64. Nr. 11. 238. L. 1.

21 Ten pat. A. 64. Nr. 11. 251. L. 2.

22 Ten pat. A. 64. Nr. 11. 252. L. 1.

23 Ten pat. A. 64. Nr. 11. 253. L. 1.

24 Ten pat. A. 64. Nr. 11. 207. L. 3.

25 Ten pat. A. 64. Nr. 11. 240. L. 7.

26 Plačiau žr. Vidugiris A. Dėl kalbų kontaktavimo Pietryčių Lietuvoje // Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 23. Kalbų kontaktai Lietuvos TSR. Vilnius, 1983. P. 53—55.

82

27 Anonim. Obszar języka litewskiego w gub. Wileńskiej // Materyały antropologiczno-archeologiczne i etnograficzne. Kraków, 1898. T. 3. P. 11—13.

28 B / a g d o n a s / J. Lietuvių padėjimas Vilniaus vyskupijoje // Viltis, 1908. Nr. 115(150).

ZU ZEITABSCHNITTEN DES FRÜHEREN SLAWISCHWERDEN IN SÜDOSTLITAUEN

Zusammenfassung

Es werden zwei Perioden des massenhaften Slawischwerdens in Südostlitauen unterschieden.

Die erste Periode dauerte vom Ende des 18. Jh. bis zur Mitte des 19 Jh. Sie begann als Reaktion auf die Aufteilungen des litauischen und polnischen Staates, besonders nach der 1. Aufteilung, als die Bildungsreform (1773) stattfand, die die Aufgabe gestellt hatte das litauische und das polnische Volk zu einem Volk zu vereinigen. Es wurden massenhaft polnische Pfarrschulen gegründet. Der schmerzlichste Schlag wurde der litauischen Sprache durch das Dekret 1787 versetzt, wonach in vielen Kirchen des Wilnuser Bistums anstatt der litauischen Sprache die polnische Sprache verwendet werden mußte. Allerdings hat sich bis zur 2. Hälfte des 19. Jh. nicht die protegierte polnische Sprache, sondern die weißrussische oder einfach genannt einfache Sprache ermächtigt, die sich traditionell durch unmittelbare (horizontale) Kontakte ausbreitete und während der Zarenokkupation eine gewisse Rolle der regionalen Sprache gespielt hatte. In dieser Zeit ging vor sich nicht die nationale, sondern nur die sprachliche Assimilation der Bevölkerung und umfaßte meistens den Kreis von Asmena, den südöstlichen Teil des Kreises von Švenčionys, den mittleren Teil der östlichen Seite des Kreises Vilnius. Die Einwohner, ungeachtet ihrer Sprache, wurden Litauer genannt und sie nannten sich auch Litauer.

Die sogenannte polnische Sprache oder der periphere polnische Kulturdialekt (genauer, die vom Adel gebrauchte, allgemeine polnische Sprache, im Laufe der Zeit durchtränkt mit zahlreichen Litauismen und den Elementen der weißrussischen Sprache) verbreitete sich in Litauen ein Jahrhundert senkrecht von dem höchsten Stand, über den mittleren bis zum niedrigen, bis sie sich in der 2. Hälfte des 19. Jh. zum stürmischen Prozeß der Polonisierung ergob, der nicht nur die Sprache, sondern auch die Nationalität umfaßte. Dieser Prozeß — der zweite Abschnitt des massenhaften Slawisierung —, angefangen als Reaktion gegen die Russifizierung, wandte sich seit der Mitte der achtziger Jahre des 19. Jh. mit ganzer Kraft auch gegen die von dem Zaren verfolgte litauische Sprache und die Nationalität. Seit dieser Zeit begann man alle anderen Sprachen für polnische Dialekte zu halten, und die Katholiken, ungeachtet denen, welche Sprache sie auch sprachen, wurden Polen genannt.

83