ale vyjde až za časů našich dětí a dětí jejich dětí. Sám vyslovuji a píšu (aniž bych to věděl lépe) „pjauti“, „spjauti“, „bjaurus“, „labjau“, ale „sunkiau“, „geriau“. Kdybych psal „pjauti“ atd., nemohl bych rozlišit „pjauti“ = schneiden, pautas ‘Ei’ a staropruské peuse ‘Fichte’ (psali bychom *piausė). Ale to jsou maličkosti! Jestliže nám pan Jablonskis a Būga přikážou „pište jednotně ‚pjauti‘, ‚geriau‘, ‚labjau‘“, budeme všichni psát a radovat se, že jsme se dočkali jednotného pravopisu. Dokud vy dva nesjednotíte učebnici, jedni budou říkat „vyslovujeme ‚labjau‘, ale ‚geriau‘, a tak také píšeme“, zatímco druzí: „Proč je třeba psát tentýž dvojhláskový zvuk jednou ‚lab-jau‘ a jindy ‚ger-iau‘!“ Konec tomu nebude!

Zmínil jste Žemaitė. To je žena, jejíž spisy se mi velmi líbí. Ovšem my, synové Malé Litvy, máme v jazyce mnoho germanismů, ale umíme rozlišit, co je v jazyce čisté a co nečisté. Žemaitė píše nejkrásnějším jazykem. Není umělý. Když čtu Šviet. darbą nebo nějaký jiný dnešní text, rozčilují mě nově vytvořená slova, syntax a podobně, a to bez jakéhokoli důvodu. Musím přiznat, že často nerozumím tomu, co tito muži píší: σκοτεινοί εἰσιν². Z textů Žemaitė a Vašich se učím psát opravdu litevsky, tedy čistě a „ungekünstelt“³, jak říká Němec. Předmluvu ke svému Mažvydovi píšu tak, jak mě matka učila litevsky mluvit, tedy ne krásně, ale také ne způsobem překrouceným bez důvodu. Psal jsem schválně prostě, příště už budu psát lépe.

Doufám, že za osm dní budu moci „Mažvydą“ poslat Vám. — Příští léto se chystám ve Vilniusu i jinde hledat staré litevské spisy. Pevně věřím: najdu je!

Srdečně Vám přeji zdraví

Váš ctitel

Jurgis Gerulis

Kronprinzstrasse 15.

¹ nedostatku

² jsou temné

³ přirozeně, jednoduše

A. S.

ÚDAJE K BIOGRAFII F. KURŠAITISE

1. Dopis Mikelise, otce F. Kuršaitise, J. Šnelerovi

V oddělení rukopisů Knihovny Litevské akademie věd (fond Ludwiga Rhesy, F 228—624) se nachází záznam o otci významného jazykovědce z Malé Litvy Frydricha Kuršaitise (1806—1884), učiteli školy v Lenkvietech, Mikelu Kuršai-

206

tise knězi Johanu Šnelerovi. Dopis byl napsán 19. června 1839 v Lenkviečiai (Lengwethen, dnes centrum obvodu Lunino v Němanském okrese) a poslán s konfirmandem Liutkusem do Gastas (Heinrichswalde, dnes Slavsk). Seikviečiai, které zmiňuje V. Biržiška (Aleksandrynas. Chicago, 1965. Sv. 3. S. 172), vznikly chybným přečtením místa, odkud byl dopis napsán.

Lenkviečiai leží asi 10 km jižně od Ragnity, poblíž kostela. Kostel byl postaven v letech 1732—1735 a po usazení salcburských kolonistů zde byla roku 1741 zřízena farnost (Hubatsch W. Geschichte der evangelischen Kirche Ostpreußens, Göttingen, 1968. Bd. 2. S. 111). Jak uvádí L. Rhesa (Kurtzgefaßten Nachrichten von allen seit 1775 an den evangelischen Kirchen in Ostpreußen angestellten Predigern... Königsberg, 1834. S. 151), Šneleris (Johann Schneller, nar. 1786) byl vysvěcen roku 1824, nejprve působil jako farář v Lenkviečiai, později v Gastas, kde k jeho povinnostem zřejmě patřil také dohled nad farními školami.

Dopis se skládá z adresy a tří stran textu (formát 34,5 cm × 20 cm), psaného gotickou kurzívou drobným, poměrně neuspořádaným písmem. Papír dopisu značně navlhl, inkoust prosákl, a proto je text na některých místech obtížně čitelný. S rozluštěním obtížnějších míst pomohl berlínský jazykovědec F. Hintzė (Hinze), jemuž za to děkuji.

Z obsahu dopisu lze usuzovat, že kněz Šneleris nedávno navštívil školu M. Kuršaitise a Kuršaitis nyní ze svého pohledu jakoby shrnuje výsledky návštěvy a chce připomenout své potřeby. V dopise Kuršaitis líčí svou neutěšenou hmotnou situaci, podlomené zdraví a obtíže s vyučováním. Dopis rovněž ukazuje, že škola byla nedostatečně vybavena různými učebními pomůckami. Kuršaitis tak pokorně žádá o zprostředkování svázání litevské Bible a prosí o větší, praktičtější mapu.

Z životopisu jazykovědce Frydricha Kuršaitise, syna M. Kuršaitise, víme, že studium na univerzitě v Královci zahájil až v poměrně pokročilém věku: před studiem pomáhal otci ve škole a učil na okolních základních školách. A i když roku 1836 nastoupil na univerzitu (tedy ve věku osmadvaceti let), musel „na dva roky odložit své studium stranou“ (viz Tumelis J. Fridricho Kuršaičio autobiografija // Žmonės ir kalba. V., 1977. P. 144). Dopis M. Kuršaitise poněkud objasňuje toto období Frydrichova mládí. Syn, student v Královci, musel studium přerušit: asi půl roku byl nemocný a později se na radu lékaře vydal na cestu. Kromě toho je v té době značně okradli zloději.

Dopis je jedním z prvních dochovaných písemných dokumentů dynastie Kuršaitisů. Je významný především jako patrně jediný epistolární text Mikelise Kuršaitise, který přináší autentický materiál o poměrech ve školství v Malé Litvě v první polovině 19. století a uchovává přímé údaje o profesoru Frydrichu Kuršaitisovi. Svým obsahem dopis vhodně doplňuje také životopisy dalších jazykovědců z rodu Kuršaitisů (viz Kaunas D. Kelios pastabos kalbininkų Kuršaičių biografijai // Mūsų kalba. V., 1983. Nr. 1. P. 50—53).

Předkládáme překlad dopisu z němčiny do litevštiny.

207

[Adresas]

Jeho Vznešenosti

Panu faráři Šnelerovi

V Heinrichswalde

po konfirmantovi* Liutkusovi

[p.1]

Lenkviečiai

19. června 1839

Vaše Vznešenosti

Dnes jsem v časové tísni zapomněl Vaši Vznešenost co nejpokorněji požádat

1. Už dávno je nutné dát svázat školní litevskou Bibli, než se úplně rozpadne. Musím ji denně používat k vyučování, protože máme pouze ji ke čtení, neboť ve škole není žádná uzamykatelná knihovní skříň; a onen zvláštní litevský Nový zákon a biblické dějiny byly ze školy ukradeny. Račte mi dovolit dát Bibli svázat na náklady školní pokladny.

2. Při výuce psaní, zejména krasopisu, se mi mé písmo nelíbí a ruka sama, stejně jako mé oči, zestárla; už na něm nemohu nic zlepšit. Pokorně prosím, abyste na školní náklady zaslali opotřebované tabulky s pokyny k pravopisu. Také se mým starým očím obtížně vyučuje zeměpis, protože formát listů v atlasech je pro mě příliš malý; proto si rovněž přeji

[p.2]

velkou mapu.

3. Protože jsem celou zimu trpěl bolestmi kloubů a hned poté jsem až do Letnic onemocněl žloutenkou, vyžaduje ode mne náležité vedení školy velké úsilí. To je hlavní důvod, proč jsem vstal z postele; se svými žáky teprve začínám probírat učivo. Proto velmi pokorně prosím, abyste mi zde přidělili prostředky. Protože jsem ve svém úřadě nikdy nebyl lenochem a své skrovné znalosti a síly jsem využíval co nejpilněji, a protože mi navíc skrovný příjem nestačí na živobytí a příprava na vyučování také vyžaduje mnoho času, musím vynechávat (vyučovací úkoly). Co nejpokorněji prosím Vaši Vznešenost, abyste se přimluvila za to, aby mi byl k malému platu přidán příplatek, který mi byl slíben už dávno a v nějž jsem dosud doufal, neboť musím také pomáhat svým dětem, které při mém skrovném příjmu stojí nemálo, a také já chci žít.

4. Také chci Vaší Vznešenosti povědět o situaci svého syna, königsberského studenta. Již nějakou dobu, asi půl roku, churavěl; lékař mu doporučil

[s. 3]

* V závorkách jsou uvedena slova doplněná překladatelem k rozvedení zkratek nebo pro větší srozumitelnost.

208

aby si trochu pocestoval, jezdil po Elbingu, Pruském Holandsku a jinde; po návratu z cesty našel svou šatní skříň a postel prázdnou, šaty, prádlo a ložní vybavení ukradené.

5. Knihy, které jste u mě zapomněl, obdržíte po doručiteli (dopisu).

S hlubokou úctou

zůstávám

Vaší Vznešenosti

nejpokornější služebník

Kuršaitis

2. Dopis O. Vitulského F. Kuršaitisovi

Informace k osvětlení mladých let F. Kuršaitise poskytuje také dopis Otty Vitulského (Otto Witulski) budoucímu jazykovědci. Jde o Vitulského odpověď Kuršaitisovi, napsanou 25. listopadu 1830.

O samotném Vitulském se ví jen málo. Pocházel z Gumbinnen, do Pruského Holandska přišel roku 1794, tedy před 36 lety, a byl správcem panství Kalthof (Adlig-Kalthof) v pruskoholandském okrese. Z dopisu je patrné, že se poněmčil jen málo („já, starý Litevec, miluji své krajany“). Považuje se za starého („Odpustíte mi, starému člověku“). Není známo, kdy zemřel: Kuršaitis ve své autobiografii napsané roku 1845 o Vitulském hovoří jako o „již zesnulém“. V. Biržiška píše Wittalskis (viz Aleksandrynas. Čikaga, 1965, T. 3. P. 172), samotný dopis však mezi Kuršaitisovými dokumenty nezmiňuje. — Na podzim roku 1830 se Vitulskis setkal v Braunsbergu s Frydrichasem (který tam zřejmě pobýval za účelem cesty doporučené lékaři a zmíněné v otcově dopise) a odvezl ho do Královce. Jejich seznámení bylo náhodné, pro Kuršaitise však významné. Vitulskis, jakožto školní patron, Kuršaitise doporučil a roku 1831 ho pozval, aby se stal samostatným učitelem ve škole v Kalthofu; Kuršaitis vyučoval i samotné Vitulského děti (podrobněji viz „Žmonės ir kalba“, P. 143). Během působení v Kalthofu dostával Kuršaitis lepší plat než na předchozích místech a mohl si našetřit na další studia.

Vitulského dopis byl otištěn v 7. čísle „Tilžės keleivis“ z roku 1889, na s. 141–142. Děkujeme J. Tumelisovi, že navrhl jeho zveřejnění.

Můj pane!

Vaše psaní z 3. [z. M. jsem obdržel a s radostí přečetl. Že mě velmi chválíte za to, že jsem Vás z Braunsbergu do Královce vzal s sebou, to je taková pocta, kterou mi jako příteli lidí prokazujete zbytečně, neboť se domnívám, že je mou povinností, abych jako člověk byl nápomocen svému bližnímu — i když ho neznám — a přitom sám sebe netrápil; radost jsem však měl, nebo Vaše psaní mi radost udělalo, protože jsem z něj poznal, že jste takový, za jakého jsem Vás považoval.

209

Nyní, můj nejmilejší pane! Při naší cestě jste mě žádal, abych Vám pomohl získat místo v pruském Polsku, neboť v litevském, či přesněji řečeno gumbinnenském Polsku se ho tak brzy nedočkáte. Vstříc Vašim přáním Vám chci něco navrhnout, a pokud se Vám to bude líbit, tento můj návrh Vás může během 4 týdnů přivést do „Oberlandu“, nebo přesněji do pruského Polska. Pokud by Vám to vyhovovalo, bydleli bychom na jednom panství a téměř stejně blízko jako při cestě z Braunsbergu do Královce. — Náš učitel ve škole zemřel již v květnu a já — jako patron školy — jsem tuto záležitost odložil, protože jsem nechtěl dát místo nevhodnému člověku, a mezitím jsem dal děti vyučovat nějakým mladým lidem.

Až do dnešního dne jsem na toto místo do školy nikoho nepovolal, nyní — když Vás znám — povolal jsem Vás; proto Vám přikládám výtah z toho, co zde učitel dostává. Takový učitel by měl přijmout místo, a i kdyby se zřítilo nebe, jen se nelekejte, že ke školnímu společenství patří 4 panství; budete přijati jako pomocník. Zdaleka ne! Je tu celkem 40 školních dětí, polovina z nich ve škole. Jsou to děti čeledínů, ale jsou tu i děti správců panství; záleží na Vašem vyučování i na názorech správců panství, proto nemohu nic slíbit. Ale žádal jste, že můžete důkladně vyučovat i latinsky, což by bylo zvláště dobré pro mého syna Rudolfa, který navštěvuje školu v holandském městě. Toho i mladšího bych Vám ihned svěřil a slibuji Vám především toto: pokud budete chtít mé děti vyučovat soukromě u mne doma, můžete si své veškeré příjmy proměnit v peníze a jíst u mého stolu, dokud se neoženíte a budete mít jedno z mých dětí ve své výuce. Také u mne doma se o Vás bude dobře mluvit.

Nyní, můj pane, dobře si to rozmyslete, ale odpovězte, jakmile to bude možné, neboť se může stát, že vrchnost žádá, abych učitele jmenoval. Kněz i biskup Vám již přejí; musíte mi však ještě poslat ověřená vysvědčení: 1/ rodný list, 2/ kde jste vyučoval, 3/ kde jste byl předtím učitelem a 4/ jak dlouho jste působil jako pomocný učitel. Taková vysvědčení by ode mne vrchnost požadovala, protože jsem Vás povolal z jiné provincie. Nyní, můj milý Kuršati, udělejte, jak chcete; našel jste ve mně přítele. Pán Bůh nás svedl dohromady, mohu Vám předložit tento návrh; na tomto místě nemůžete ztroskotat, i kdybyste měl manželku a 6 dětí. Napište mi také, zda umíte hrát hudbu, protože zde máme více kostelů než ve Wejmalunii, což je v Litvě naopak; pokud tedy umíte hrát na varhany, můžete na tomto školním místě získat dobré místo varhaníka. Já, starý Litevec, miluji své krajany; ačkoli jsem do tohoto kraje přišel již roku 1794, tolik lásky, kolik chovám ke svým krajanům, jsem si v tomto kraji získal. Ještě jednou, můj milý Kuršati, přesvědčovat Vás není mou věcí; vše si promyslete podle svého uvážení a vyberte si, co je pro Vás nejlepší. Pokud mým slovům nevěříte, podívejte se na přiložený doklad o tom, co zde učitel dostává; takový učitel u nás musí dostat, a kdyby — jak

210

Jak jsem již řekl – a nebe se zhroutí. Odpusťte mi, starému člověku, že již končím svůj dopis, neboť hodiny odbíjejí deset, mé oči jsou slabé a moje paní jde spát. Proto přeji svému milému Kuršaitisovi dobrou noc a téměř už čekám na jeho odpověď; ať je frankována, či nikoli, zůstávám svému Litevci vždy oddaným a zvu se jeho poddaným služebníkem.

Kalthof u Pr. Hollandu, 25. listopadu 1830.

Wittulski.

Připravil Vincentas DROTVINAS

211