LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996)

LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Aloyzas VIDUGIRIS

O PŘÍSLUŠNOSTI A PŮVODU ZIETELSKÉHO NÁŘEČÍ

Zietelské (Дятлово, Дзятлава, Здетела, Зецело, l. Zdzięcioł) nářečí je snad nejzáhadnějším ze všech dosud známých nářečí litevštiny. Neshoduje se s žádným současným litevským nářečím ani dialektem. O zietelském nářečí a jeho původu byly vysloveny různé názory. Většině z nich však chybí opodstatnění. Zde chceme podrobněji rozebrat vztahy zietelského nářečí k ostatním dialektům litevštiny, uvést více autentických údajů o zietelském nářečí a vyslovit jednu či druhou hypotetickou myšlenku.

Ze všech okrajových litevských dialektů leží zietelské nářečí nejvíce na jihu. Od hranice litevského státu je vzdáleno více než 100 km, asi 20 km za Němenem, na půli cesty mezi Lídou a Slonimem, u řeky Zietely (levého přítoku Maučėdė (Maučadė)).

Zietelské nářečí zajímalo a zkoumalo mnoho lingvistů různých národností: E. Volteris, J. Rozwadowskis, K. Būga, P. Arumaa, J. Gerulis, Chr. Stangas, E. Frenkelis, J. Balčikonis, J. Senkus, T. Sudnik, A. Nepokupnas a další. Před druhou světovou válkou shromáždil patrně nejvíce materiálu o zietelském nářečí jeden z nejvýznamnějších litevských a německých baltistů a dialektologů té doby Jurgis Gerulis (G. Gerullis). Zietelskému a lazūnskému* nářečí věnoval zvláštní pozornost. Do obou těchto oblastí přijel dvakrát. Poprvé přijel J. Gerulis do Zietely v roce 1928 nebo 1929, ale tehdy kvůli překážkám ze strany tehdejší polské vlády pobyl jen tři dny (polská policie ho vyhnala z vesnice Zasečiai, protože neměl všechny potřebné doklady a povolení). Podruhé přijel v roce 1930 se svým asistentem, norským baltistou Chr. Stangem, a zůstal téměř měsíc a půl (od poloviny srpna do konce září). Hostila je bývalá učitelka ve vesnici Zasečiai Kotryna Žukelytė-Juodienė. Bohužel během války veškerý shromážděný materiál zahynul spolu s lingvistou. Zůstalo jen několik lístků se slovy, která J. Gerulis zapsal pro Velký slovník litevštiny.

Prof. J. Gerulis zanechal v mnoha lidech hluboký dojem svou působivou osobností, rychlou orientací, bystrým rozumem a vtipem. Na Zietelany navíc zapůsobil tím, že přespával pouze na zahradě ve spacím pytli (protože uvnitř světnice štípaly blechy). Informátorům štědře vynahrazoval čas, který jim zabral. Učitelka K. Žukelytė-Juodienė opakovala, že „zietelský dialekt nikdo neprozkoumal tak dobře jako profesor Gerulis“.

V okolí Zietely publikoval Chr. Stang v roce 1958 spolu s J. Gerulisem materiál, který shromáždil: stručný popis fonetiky a morfologie nářečí vesnice Zasečiai (Stang 1958: 171—201). Pravděpodobně i pod vlivem J. Gerulise se podle původního záměru považuje zietelské nářečí za izolovaný a nejvíce vzdálený východolitevský dialekt. Kvůli výslovnosti nosovek ą, ę a dvojhlásek an, en však není striktně východní a odlišuje se od ostatních nářečí Vilniuského kraje (Stang 1958: 173).

* Do Lazūnů přijeli J. Gerulis a Chr. Stangas z Gervėčiai (DW 1930:176)

127

Ve skutečnosti se lietuvština ze Zietely dnes jako celek neshoduje ani s jedním existujícím nářečím litevštiny. Jako by byla utvořena z různých litevských nářečí — některými rysy se více přibližuje k východním aukštaitským nářečím vilniškého typu, jinými k nejbližším sousedům, jižním aukštaitským nářečím, dalšími pak k jižním západním aukštaitským nářečím (kaunaskému typu) a jiným. Jednotlivé rysy se podle rozšíření nebo rozsahu daného jevu nejčastěji vyskytují v několika podnářečích, případně jen v jejich části. Než tedy začneme rozdělovat jednotlivé rysy lietuvštiny ze Zietely podle jejich odlišného rozšíření, je třeba především uvést, že se lietuvština ze Zietely v mnoha obecných rysech, stejně jako ostatní nářečí, shoduje s hlavními litevskými nářečími a neodlišuje se od nich. Lietuvština ze Zietely má stejný inventář hlásek, převážně stejné slovotvorné a tvaroslovné modely, velkou část stejné slovní zásoby i syntaxe.

I. Nejprve je třeba přehledně vyložit vztahy lietuvštiny ze Zietely k ostatním litevským nářečím. Jednotlivé rysy lietuvštiny ze Zietely se postupně porovnávají se stejnými rysy východních, jižních a západních aukštaitských nářečí podle oblastí jejich rozšíření. K lokalizaci jevů společných lietuvštině ze Zietely a srovnávaným nářečím se využívají údaje z fonetických (LKA II), morfologických (LKA III) a lexikálních (LKA I) svazků „Lietuvių kalbos atlaso“ (dále jen LKA).

1. Lietuvština ze Zietely se na základě těchto f o n e t i c k ý c h rysů řadí k jihovýchodním litevským nářečím (tj. k jižním a východním aukštaitským nářečím nebo jen k některé jejich části): a) místo počátečního samohláskového e se vyslovuje a, např. aglė~eglė, aikit~eikit(e), ažeras~ežeras, aža~ežė (srov. LKA II 26—28, mapa č. 9, 10); b) po ztvrdlém l se mění kvalita samohlásek typu e, tj. místo e, ė se vyslovuje a, ɛ, např. lākia~lėkia, laidžia~leidžia, sāulė~saulė, sāulą~saulą, žolė~žolė (srov. LKA II 33—35, 48—50, mapa č. 15, 16, 31, 32); c) zachovává se neslabičné předložkové a předponové in „į“, např. in lauką~į lauką, in rudenį~į rudenį, in turgu~į turgų, in(t)āugo, inbėgo, inlindo (srov. LKA II 68—69, mapa č. 53, 54); d) v genitivu plurálu podstatných jmen kmene ē bez afrikát bitį~bičių, mergytį~mergyčių a v 1. osobě singuláru prostého minulého času sloves kmene ē jėdiau~ėdžiau, metiau~mečiau (srov. LKA II 95—96, mapa č. 80); e) v 1. a 2. osobě singuláru sloves budoucího času se zachovává starobylý přízvuk na koncovce, např. aisù~eisiu, aisi~eisi, nešù~neštu, nešì (srov. LKA II 177, mapa č. 108); f) podstatná jména s příponou -ėja se přízvukují podle třetího přízvukového typu, např. audėja, pjovėja (srov. LKA II 128—129, mapa č. 110); m o r f o l o g i e: a) místo tvarů kmene įo se užívají tvary jmenných slov kmene įo, např. jaučias „jautis“, medžias „medis“ (srov. LKA III 23—24, mapa č. 2, 3); b) místo podstatných jmen kmene įįo s baritonickým přízvukem se užívají oxytóna, např. sprindys, žvirblýs (srov. LKA III 24, 26, mapa č. 5, 8); c) koncovka -(i)u v dativu singuláru podstatných jmen mužského rodu (spis. -ui), např. árkliu „arkliui“, piemeniu „piemeniui“, žmogù „žmogui“ (srov. LKA III 40—43, mapa č. 36, 39); d) užívání forem illativu, vnitřního směrového pádu, např. tanà laukàn „į tą lauką“, pirkčion, laukiuosna, tvartuosnan (srov. LKA III 54—55, mapa č. 48); e) nominativ osobních zájmen ānas, -à, ānys, -os „jis, ji, jie, jos“.

128

Užívají se některá stejná slova (lexémy) nebo jejich varianty: a) akėčia „nástroj na kypření půdy, brány“ (srov. LKA I 107—108, mapa č. 47); b) apušė~epušė „osika“ (srov. LKA I 165—166, mapa č. 92); c) brauktuvė „nástroj na lámání lnu, lamací nástroj na len“ (srov. LKA I 122, mapa č. 59); d) dalgė „nástroj na sekání obilí či trávy, kosa“ (srov. LKA I 111, mapa č. 50); e) niekočia „dlouhá vyhloubená nádoba, necky“ (srov. LKA I 67—68, mapa č. 21); f) pirčia „obydlí rolníků, světnice“ (srov. LKA I 34, mapa č. 2) a další.

2. Nebyly zaznamenány žádné rysy, které by lietuvštinu ze Zietely spojovaly pouze s východoaukštaitským vilnišským nářečím (a odlišovaly ji přitom od jižních aukštaitských nářečí). Jde jen o morfologické rysy. Z diachronního hlediska jsou však většinou archaické a kdysi se, jak dokládají staré písemné prameny, užívaly široce: a) formy konjunktivu s postpozicemi -be, částicemi, které pozbyly morfologického významu, např. būčiabe, nešččiobe, būtbūbe, sukčiobės. V lietuvštině ze Zietely tato částice znělost ztratila, např. būčiap, dirpčiap, aičiapė, sukčiapės, siktųsčpės. V nářečí Gervėčů mají místo částice b(p) k: būčiak, naveičiak, aitųk. sūčkiakės (srov. LKA III 107—108, 111—112, mapa č. 103, 104, 107); b) čtyři místní pády se dochovaly pouze v okrajových litevských nářečích (Dieveniškės, Gervėčiai, Lazūnai a Zietela); z nich nejvíce zanikají formy adesi­vu, současného ablativu místa, např. arklėp, bėrnip, manip, mūsip, kárveip, vištàip, a allativu, směrového pádu, např. arkliop, josp, mūsumųp, namóp (srov. LKA III 55—56, mapa č. 48); c) ze všech východolitevských nářečí se atematická forma 3. osoby singuláru přítomného času slovesa ait nebo aĩt „jde“ užívá pouze v lietuvštině ze Zietely a v nářečí Lazūnů (srov. LKA III 89—90, mapa č. 87). Ani tato shoda však není zásadní, protože tuto formu měli litevští obyvatelé Malé Litvy a západní žemaitské nářečí si na jejím základě vytvořilo celé paradigma.

Lazūnské a zietelské nářečí spojuje obecně také řada dalších shod, například místo būva nebo būna se užívá tvar būsta (srov. LKA III 91, mapa č. 84); místo gỹja — gỹsta (srov. LKA III 91—91, mapa č. 88); giema a vedle něj zietelské giėsta „zpívá“ (srov. LKA III 88—89, mapa č. 85); deminutiva s příponou -àitas, -(i)ù, např. lazūnské mergutà, mergùtos, zietelské kiškùtas, mergùčios, vaikùtas; slovo žáisti, žáidžia, žáidė ve významech 1. hrát na hudební nástroje, 2. hrát (karty, šachy), 3. dovádět, pobíhat a další.

3. Několik rysů spojuje lietuvštinu ze Zietely s jižními a jižními západními aukštaitskými nářečími nebo s některými jejich částmi: z fonetiky — zachování úplných smíšených dvojhlásek am, an, em, en, např. kãmpas, lángas, penkì, sémti (srov. LKA II 83—88, mapa č. 68—71); z morfologie — a) užívání atematických sloves v 1. osobě singuláru budoucího času, např. būsu „budu“, aisù „půjdu“, sakỹsu „řeknu“ (srov. LKA III 104, mapa č. 102); b) tvary 2. osoby singuláru kondicionálu s „dzūkijskou“ koncovkou -ai, např. būtài, sakýtai, sùktai, atsiuktái, jen zřídka būtum, būtumei (srov. LKA III 108—109, mapa č. 105); c) deminutiva s příponou -ùkas, např. arklùkas, bernùkas, grūdùkas, zřídka bernùkas (srov. LKA III 130—131, mapa č. 116); d) zobecnělé tvoření sloves s příponou -yti, např. augỹti, kabỹti, lỹgyti, skūbyti

129

(srov. rozšíření posledně uvedeného odvozeného tvaru v LKA III 151, mapa č. 142); z lexika — a) kiemas „prostranství u obytného domu“ (srov. LKA I 45, mapa č. 9); b) klonis „protáhlá sníženina v terénu, údolí“ (srov. LKA I 178—179, mapa č. 103); c) vežimas „vozidlo tažené koňmi, vůz“ (srov. LKA I 89—90, mapa č. 34).

4. Je více takových rysů, podle nichž se zietelský dialekt odlišuje od jižních a východních aukštaitských dialektů a shoduje se s jižními poddialekty západních aukštaitských dialektů, a to jak s takzvanými kaunaskými, tak s dialekty někdejších baltsermėgů a striuků z Malé Litvy. Z těchto společných rysů lze uvést několik:

Podstatné jsou fonetické společné rysy: a) zkrácené samohlásky akutových koncovek a (<*ǫ́<*án), e (<*ę́<*én), zůstávají nezměněné, např. instrumentální tvary jednotného čísla adverbiálně užívaných substantivních kmenů ā, į ā ir ē — basaminčia „bosou nohou“, nakčia, pakluone, tadā (srov. LKA II 23—24, 35—36, mapa č. 5, 17) a tvary lokálu (inesivu) jednotného čísla substantivních kmenů o — kelē „na cestě, při cestování“, klūone, tvārte (srov. LKA II 35, mapa č. 17); b) zpravidla zůstávají nezměněny nosové ą, ę (<*an, *en) v kořeni a koncovce s cirkumflexovým přízvukem, např. grąžtas, grąžtēlis, tęsa „protahuje“, tęsiotis, tę kārvę, raṅką, pripūvę (srov. LKA II 61—67, mapa č. 44—51). Pouze nosovému ą s cirkumflexovým přízvukem nejčastěji odpovídá dvojhláska -ai, jako v dialektech Malé Litvy, méně často v kaunaských dialektech, např. gelāistuwas „galastuvas“, pagelāisk „pagalask“, kaisnūs „kasnis“, kāisni „kasnį“, inkāisk „užkask“ (Gerullis, Stang 1933: 9,11) a snad také instrumentální tvary jednotného čísla substantivních kmenů ā, į ā ir ē sa baltā rankāi, sa didelai kārvei. Zietelský výraz áržuolas „dub“ se vyslovuje zcela stejně jako v jižních západních aukštaitských a kaunaských dialektech (srov. LKA II 61—62, mapa č. 44); c) první složka přízvučných smíšených dvojhlásek i, u + l, m, n, r se neprodlužuje, např. dirba, kūlsim, pilnas, stūmti (srov. LKA II 38—39, mapa č. 20); d) y v koncovce 3. osoby budoucího času sloves sekundárního kmene ā s příponou -yti se nezkracuje, např. darȳs, prašȳs, sakȳs (srov. LKA II 60—61, mapa č. 42); e) Zietelané stejně jako západní Aukštaitové neodzudzkují, tj. říkají například áudžia, jáučiai, nakčia || nakčiái, dvi, marti, pati (srov. LKA II 93—97, mapa č. 80); f) souhláska t ve zkráceném infinitivu se vždy vyslovuje tvrdě, např. dirbt, nėšt, pjāut (K. Būga po tomto t dokonce psal ruský znak tvrdosti ъ — būt, sakytō, siūtō (srov. LKA II 106—107, mapa č. 90).

Z morfologie stojí za zmínku užívání momentálních sloves s příponou -telėti, např. áikštelėti, bāchtelėti „pokštelėti“, žvīltelėti „žvilgtelėti“ (srov. LKA III 152, mapa č. 143): jižní Aukštaitové mají pouze -terėti nebo -terti.

Od jižních Aukštaitů odlišují zietelský dialekt a zároveň jej přibližují k západním Aukštaitům a někdy i k jiným dialektům také jednotlivá slova (lexikum): giriā „místo porostlé stromy, jakýkoli les“ (srov. LKA I 191—192, mapa č. 113), vedegā „sekera se zahnutým ostřím k vydlabávání koryt a necků“ (srov. LKA I 187, mapa č. 33), jakož i různá další slova, jejichž rozšíření nebylo zkoumáno, např. kārtis „dlouhý tenký osekaný kmen stromu“: jižní Aukštaitové šatrā; mélžti „vymačkáváním struků získávat mléko z vemene“: jižní a východní Aukštaitové vilnišké láidytį; mūlkti „polykat“ (slovo z dialektů Malé Litvy) atd.

130

5. Rysů, které spojují zietelský dialekt výhradně s jižními Aukštaitidy, je málo. Z fonetických shod jižních aukštaitských dialektů a zietelského dialektu lze uvést poměrně rozšířenou výslovnost samohlásky e prodloužené přízvukem ve všech slabikách, nezávisle na složení následující slabiky, např. dėst „dává“, gėrt, gėria, kėlia, nėša, párneše, svẽčias, vaikẽlis, vẽda, J. Rozwadowski přepisuje 'a: d'ága, šilt'ális. Pravděpodobně vlivem kontaktů s jižními či východními Aukštaitidy někteří mluvčí zietelského dialektu místo nosovek ą, ę užívali į, ų, např. ištįst, prispejį „uzrálé“, tį~tę „tam“, tusýt~tusýt, nebo padžuk(u)odavo, např. ciesą~tiesą, cionáik~cionáik, dzieškà~dzieškà (pol. „duonkubilis“), skaudžia~skaudžia místo skaust, skaūsti „bolí“ a podobně.

Z morfologie je společným rysem zietelského dialektu a jižních Aukštaitů koncovka -sa v lokálu plurálu, tj. inesivu, např. juosà, klūonuosà, namuosà, savosà pirkiosa, vienuosà marškinuosà (srov. LKA III 72—73, mapa č. 67); z lexika některá slova či jejich tvary, např. dirgėlė „kopřiva“ (srov. LKA I 167—168, mapa č. 94), priemnė „předsíň“ (srov. LKA I 38, mapa č. 5) atd.

6. Zietelský dialekt svádí značné pokušení spojovat s takzvaným přiedžukským dialektem (podle starší klasifikace nářečí s jižní částí středoaukštaitského dialektu v okolí Birštonasu, Jieznasu a Stakliškėsu). Tato oblast spadá do území tvrdé výslovnosti, kterým procházejí některé izofony zúžené výslovnosti nosovek ą, ę; zahrnuje uvedené neafrikované formy (bìtų, áudiau), užívají se zde zdrobněliny s příponou -utas (kiškūtas, vaikūtas) atd. Problémem však je, že vzhledem k rozmanitosti svých jevů se zietelský dialekt nedá vměstnat pouze do oblasti přiedžukského dialektu.

7. Zietelský dialekt svými jednotlivými jevy někdy přesahuje i všechny dosud probírané dialekty. Například vyšší stupeň s prodlouženou samohláskou e nutí spojovat zietelský dialekt se severními dialekty litevštiny: brangẽsnis, garãšnis, mažãšnis. Jiné rysy, například tvar 3. osoby minulého prostého času bìt, bìti „byl“, a užívání předložky a předpony sa místo su obracejí pozornost k již zaniklým litevským dialektům Malé Litvy.

Všechna zde uvedená srovnání a porovnání rysů zietelského dialektu s rysy hlavních dialektů litevštiny jsou samozřejmě podmíněná. Mnohé ze srovnávaných jevů od sebe bezpochyby dělí obrovský časový odstup. V průběhu mnoha let či staletí se areály těchto rysů mohly výrazně změnit, izofony či izoglosy oddělující nebo spojující dané jevy se mohly značně posunout jedním či druhým směrem a mohly vzniknout inovace. Ani v zietelském dialektu nechybí nové jevy, zejména výpůjčky. Vedle nich se však dochovalo mnoho konzervovaných a starých rysů, které v hlavních litevských dialektech na mnoha místech již vymizely.

Ze srovnání charakterističtějších rysů zietelského dialektu s odpovídajícími jevy východních, jižních a západních aukštaitských dialektů vyplývá, že zietelský dialekt je svébytný a plně se neshoduje s žádným litevským dialektem. V zietelském dialektu, stejně jako v nejbližších jižních aukštaitských dialektech, jako by splynuly dvě odlišné vrstvy či proudy: východní (jižní) Aukštaitové a západní Aukštaitové. Při srovnání zietelského dialektu s jižními Aukštaitidy spočívá rozdíl v tom, že jižní aukštaitský poddialekt překryla poměrně silná vrstva východního aukštaitského dialektu, zatímco

131

V Zietelské nářeční oblasti stále převládá základ západní aukštaitské dialektové skupiny. To ukazuje, že vazby Zietelské nářeční oblasti na jižní Aukštajce byly v době jejího utváření omezené.

II. Otázka původu litevštiny v Zietele je podstatně složitější. Dosud převládal názor, že Zietela je nářečí pruských přistěhovalců, které se od 13. století uchovalo v slovanském obklíčení.

K utvoření tohoto názoru přispěl záznam, který se objevil kolem roku 1276 v Ipatijevské kronice: že Traidenis přijal Prusy prchající z německého otroctví a jednu jejich část usadil v Gardinu a druhou ve Slanimi (PSRL II:874). Někteří badatelé se domnívali, že se kolem Zietely usadili Prusové (Keppen 1927: 39; Volter 1912: 151—160), jiní, že to byli Sudovové (Jatvingové) (Kamiński 1953: 63; Otrembskij 1961: 7—8). První badatel Zietelského nářečí E. Volter uvedl i další úryvky z Dusburgovy kroniky, v nichž se hovoří o obyvatelích oblastí Pogezanie a Barta, kteří po potlačení pruského povstání uprchli do oblasti Gardinu ovládané Litvou. Jako první poukázal na několik svérázných rysů Zietelského nářečí, připomínajících západní Balty (Volter1912: 152—160).

Nelze samozřejmě vyloučit možnost, že se v okolí Zietely usadili uprchlí Prusové nebo Sudovové. Možná se jen až příliš nekriticky přijímají zmínky kronikářů jako hotová odpověď na otázku, odkud se v okolí Zietely vzali Litevci. Nikdo si nepoložil otázku, jak mohli západní Balti, kteří se dostali do slovanského prostředí, přijmout litevštinu. Jako by k tomu stačilo samotné jméno litevského knížete Traidenise. Na druhou stranu nelze popřít, že na tyto přistěhovalce měl vliv litevský stát, do jehož svazku tato oblast vstoupila od poloviny 13. století. Vzhledem k tehdejší samosprávě a administrativnímu aparátu (o jehož litevskosti lze velmi pochybovat, pokud vůbec existoval) si však lze takovou izolovanou proměnu Sudovů či Prusů v Litevce (politevštění) jen těžko představit.

V podstatě zcela jinak je třeba otázku původu Litevců v Zietele klást s ohledem na samotný systém Zietelského nářečí, jeho vztahy k ostatním litevským nářečím i jeho geografickou polohu.

Geograficky se Zietelské nářečí nachází na území někdejších starověkých Sudovů (Jatvingů, neboli Dainavů; jejich názvy viz Būga 1961: 126—130; Zajączkowski 1940: 57—76), které začali brzy kolonizovat východní a západní Slované. Z jihovýchodu zde v 11. století postupně vznikaly východoslovanské pevnosti — Valkavisk, Slanimas, Zditov, Zaslavlis, Minsk, Naugardukas, Gardinas — odkud se vybíraly dávky, šířilo křesťanství a asimilovalo místní obyvatelstvo. Z jihozápadu do pruských a sudovských zemí úporně pronikali Poláci. Protože nedokázali sami zlomit odpor Prusů a Sudovů, povolali si roku 1230 na pomoc z Uher Řád německých rytířů (Dundulis 1968: 38). Speciálně proti Sudovům byla roku 1254 uzavřena aliance Haliče-Volyně, mazovského knížete a Řádu německých rytířů, která usilovala o rozdělení dobytých území (Tautavičius 1994: 4). Území obývané Sudovy se postupně zmenšovalo. Na jihu historikové vymezují tři výraznější hranice — Bug, jeho přítok Narew (Narvis) a konečně Narewský přítok Biebrza (Tautavičius 1994: 6). Ve 13. století (krátce před svým vyhlazením) jsou Sudovové lokalizováni severně od řek Biebrzy a Łuku, mezi středním tokem Nemunu a lesem Raminta (Nalepa 1964: 60; Ivinskis 1990: 43). Za těmito hranicemi byli Sudovové převážně jen přistěhovalci (Kamiński 1953: 63 n.; Nalepa 1964: 11—60). Podle našeho názoru byly tyto hranice Sudovů spíše politické než skutečně etnické.

V zemích kolonizovaných cizinci bezpochyby ještě dlouho přetrvávali jak Litev-

132

ci, tak Sudovové a Prusové. Nebyly snad oblasti na horním toku Němenu na jihu (okolí Valkavisku, Słanima, Zditova, Naugarduku a Gardinu) nazvány Černou Rusí právě kvůli baltským kmenům, které zde žily, a jejich odporu?! Vzpomínka na Sudovy žijící v západní části tohoto území přetrvala až do poloviny 19. století (Gaučas 1974: 21—24).

O dávném osídlení Sudovů svědčí také místní názvy. Kromě známého Kšny, levého přítoku horního toku Bugu Kšna (z původního Kirsna, viz V. Toporov 1959: 251—261) a složenin s komponentem -da (Jaselda, Sokolda; Būga 1961, 601—602) je třeba zmínit také názvy řek — Žėlva (levý přítok Nemunu a město v gardinské oblasti), Žietela (levý přítok Maičėdės, někdejší jezero a město, dnes Diatlovas v gardinské oblasti), a názvy vesnic — Dainava, Zasėčiai (v okolí Zietely). O dlouho trvající baltsko-slovanské dvojjazyčnosti svědčí název jezera v rodišti A. Mickiewicze Svitezj (nebo Svitiazi), který doslova odpovídá sudovskému názvu jezera v alytuském okrese Svaitingis (srovnání A. Nepokupna). Už samotný původ těchto hydronym nelze vysvětlit západobaltskými přistěhovalci.

Na jihu Litvy je zřejmě archaickým rysem (sudovským) užití souhlásky s místo š; takový je název řeky Visinčia (pravý přítok Šalčii v šaltšininkském okrese), srov. Vaišėtis (jezero v trakajském okrese), Veisiejis (jezero v lazdićském okrese), Vėžintas (jezero v anykščiajském okrese) a Viešintà (řeka v kupiškiském okrese) (Skardžius 1973: 70; jinak Vanagas 1981: 388). V nářečích povodí Šalčii a Visinčii se diftongoid ie často monoftongizuje na i, např. gìdó „zpíval“, prìmė „přijal“ (srov. LKA I 38, mapa č. 5). Zajímavé je, že horní tok Visinčii se zcela kryje s izofonou tautosylabických dvojhlásek am, an. K sudovským názvům by snad bylo třeba přiřadit místní názvy bez afrikát, např. Minàitai (vesnice v lydském okrese, srov. Mináičiai, vesnice v šiauliaiském okrese), Skubėtai (vesnice v okolí Jasiūnů ve vilniuském okrese), Žlàuktai<* Žlàugtai<* Žliaugtà řeka (vesnice v šaltšininkském okrese); srov. Pabėtai (vesnice v okolí Labguvy), Šuketai (vesnice v šakiajském okrese) aj.

V Zietelském nářečí se zachovaly také jazykové prvky typické pro západní Balty (nebo k nim přiřaditelné). Jde převážně o rysy, které se jinde nedochovaly nebo jejichž stopy se vyskytují v domnělých zemích někdejších západních Baltů, zejména Sudovů. Většina z nich je fonetické povahy.

Zietelské nářečí, stejně jako jižní podřečí západních Aukštajců, si zřejmě nejlépe zachovalo západní (sudovský) systém vokalismu:

1. Již zmíněné tautosylabické dvojhlásky am, an, em, en, které „neztmavly“, nosové ą, ę a zkrácené akútové koncovky -a, -e (mimochodem, moderní spisovná litevština, utvořená na základě jižních podřečí západních Aukštajců — takzvaných Kapsů, Zanavyků, dnešních Kaunasanů, jakož i bělských Sermežů a Striuků v Malé Litvě — někdy ztěžuje pochopení archaičnosti těchto nářečí);

2. Nedokončený proces změny dvojhlásky ei na ie (např. svìėkas, sviekatà, pasvėik i sveikas, sveikatà, šievà, řidčeji tìep (< teip), častěji tep a pouze vie-kest, vi-kėst „spíše“;

3. Možná také změna samohlásky u na i před souhláskou v ve slovech brivai „proti oku“, liežùvis „jazyk“, žìvis „ryba“ (Volter 1912: 158);

133

4. Nepravidelné zkracování koncovky nominativu singuláru, např. arkliukas „hříbě“, nieks, vaiks (Būga 1961: 136; Zinkevičius 1987: 262).

Z významnějších pozůstatků archaického konsonantismu je třeba uvést následující:

1. Pravidelná výslovnost souhlásky z místo ž ve slovech bažnyčia, žąsis „husa“ nebo střídavě žemė, žėⁱmà, žuvis, žvaigždė, častěji žvėris, zverys, žėmė, žamė, žiemà, žiùvs, žvaigždė, řidčeji žvėris atd. Souhláska s místo š se nejčastěji vyslovuje před souhláskou v, např. svéntina, svỹ(k)ščia, svìr(k)ščia vedle švéntina, švỹ(k)ščia, švìr(k)ščia „píská“. Je možné, že souhlásky s, z místo š, ž se zachovaly nebo vznikly pod vlivem analogie odpovídajících hlásek slovanských jazyků, ale sotva lze tím zcela popřít úlohu západobaltského substrátu. Tím spíše, že se tento jev zachoval i na jižních okrajích jižní aukštaitštiny (v okolí Druskininků, Kabeliai aj.);

2. Archaickým jevem patrně pocházejícím z doby Jatvingů je užívání souhláskových skupin st(rt.), šč, št, žd bez vsunutých souhlásek k, g (pokud nejde o opačný jev, tj. zjednodušení, srov. Endzelīns 1974: 430–431), např. aúštas, někdy áukštas, paũštė „pták“, mỹstė „rozbřesk“ (srov. pruské ryste), rúštas, rũštus „kyselý“, skráždė „vlaštovka“, suìrščia~suìrščia, žvìrždos „písek, štěrk“, ale obvykle anksti, mègsta, mińkštas;

3. Výskyt souhlásky j místo v v instrumentálových tvarech singuláru osobních zájmen a někdy i v adesiálních tvarech singuláru, např. sajĩm „sebou“, tajĩm „tebou“, řidčeji sajĩp, tajĩp „teboup“ (srov. pruské màim a nářeční maimì, taimì, maimīn, taimīn z Lazūnů);

4. Nepravidelné změny souhlásek, z nichž se poněkud častěji souhlásky t, d před předními samohláskami mění, stejně jako na jižních okrajích jižní aukštaitštiny, v k, g, např. řidčeji girgėjau, zkr. girdėjau, gĩrsa < dĩrsa, dĩrsė, kìltas, zkr. pàdegė, zkr. pàdegė, šìlkis, zkr. šìltis „teplo, oheň, světlo“, viršùkinė, zkr. viršùtinė;

5. Omezené užívání afrikát, např. dañčio „zubu“, danteĩ „zuby“, gaidỹ, gardỹ, gaidžiãmì „kohoutům“, jáutìus, ramteĩs, žodeĩ „slova“, žodžius, žodeis, vedle dañčio, gaidžių, žodžiais; neuvádíme pravidelné formy vysvětlitelné analogií — bitù, éduau, metùai atd.

Některé rysy uvedené zde mezi fonetickými jevy lze považovat za morfologické, např. o, u kmenových podstatných jmen se někdy zkracuje koncovka nominativu singuláru -as, dále specifické tvary instrumentálu singuláru osobních zájmen. K morfologickým jevům je třeba zařadit tvar druhé osoby singuláru kondicionálu s koncovkou -ai, např. būtai, aitai, sakytai. O tom, že tato inovativní koncovka je poměrně stará, svědčí její zachovaný cirkumflexní přízvuk v jižní aukštaitštině a její rozšíření od Kurského zálivu v Malé Litvě (Gerullis, Stang’as 1933: 48) až k izofoně am, an a Zietele na jihovýchodě (LKA III 108—409, mapa č. 105), tj. na předpokládaných územích někdejších Jatvingů, Nadruvů a Skalvů. Z jazyka západobaltských kmenů byly pravděpodobně zděděny tvar 3. osoby minulého času bit(i) (srov. lotyšské bija „byl/a/o“), předložka a předpona sa(-) aj.

Bohužel toho zatím víme o samotném jazyce Jatvingů příliš málo. V současnosti se pátrá především po jednotlivých jeho reliktech a archaických rysech. Předpokládá se, že jazyk Jatvingů byl přechodný mezi litevštinou a pruštinou, není však známo, nakolik si zachoval společné

134

rysů jak s jedním, tak s druhým jazykem. Rovněž není známo, kolik a jakých rysů zdědili a kolik nových získali současní potomci Jatvingů asimilovaní Litevci a Slovany.

Vliv Litevců a jejich jazyka na Jatvingy a jejich nejbližší sousedy se podle mínění začal projevovat od V.–VII. století po Kr., kdy do východních (centrálních) baltských zemí začali pronikat východní Slované (Mažiulis 1994: 6). Mezi západními Balty se pravděpodobně usídlilo také nemálo litevských uprchlíků z východních oblastí. Do víru formování litevské národnosti byly brzy vtaženy i další baltské kmeny. Zřejmě na počátku XIII. století, ještě před příchodem Řádu německých rytířů, už byla značná část Jatvingů, stejně jako jejich nejbližších sousedů Nadrovanů a Skalvů, silně politevštěna nebo zcela politevštěna.

Podobně musel probíhat proces asimilace Jatvingů i v okolí Zietely. Je možné, že v určité době procházela Zietelou hranice mezi Jatvingy a Litevci, na něž silně tlačili východní Slované. Nasvědčuje tomu dvojí pojmenování vesnice v okolí Zietely — litevsky Dainavà a slovansky Jatviaž (Jacvež). Oba názvy jsou etnonymického původu a označují tentýž jatvingský kmen. Proto se původ Litevců nejen v této vesnici, ale i v okolí Zietely vysvětluje pruskými nebo jatvingskými uprchlíky, které uvádí Ipatijevská letopisná kronika. Když se však Litevci a Jatvingové začali brzy mísit, není nutné považovat za přistěhovalce pouze Jatvingy. Vždyť za přistěhovalce jsou podle mínění považováni i sami Slované. Na druhou stranu, pokud zde skutečně byly vesnice založené přistěhovalými Jatvingy, samotný dvojí název vesnice Dainava prozrazuje, že se přistěhovali do litevského či politevštěného prostředí svých soukmenovců. Tak se časem zřejmě politevštilo i více izolovaných jatvingských sídel jižněji a jihozápadněji (v okolí Gärdinu, Slänimu, Valkavisku, Prużanů, Bälstogě a jinde). Dokládá to zde dochovaná početná vrstva baltské a litevské toponymie, antroponymie, výpůjček i stop baltské a litevské kultury (Nepokupnyj 1976: 5—198; Nepokupnas 1983: 5—199; Laučiūtė 1982: 9—150; Kondratiuk 1985: 10—250; Zinkevičius 1987: 43—135; 1993: 84—89; 1994: 15—23; Gaučas 1988: 195—213; LTE IX: 241).

Zietelská litevská nářeční mluva, která se brzy ocitla pod vládou východních Slovanů (halicko-volyňských knížat) a v jejich kulturním prostředí, byla po dlouhou dobu oddělena od hlavních nářečí litevštiny. Široký pás podél Němenu se v důsledku trvalých nájezdů východních Slovanů, a dokonce i Tatarů, a bojů s Jatvingy a Litevci značně vylidnil a proměnil v pustinu (Łowmiański 1931: 56—57). Za vlády Litevského velkoknížectví, když války utichly, byla tato místa znovu osídlena, tentokrát však převážně smíšeným obyvatelstvem. Od XIV. do poloviny XVII. století sahaly oblasti obývané Litevci, byť ne vždy souvisle, až k Zietele a ještě dále (srov. Zinkevičius 1993: 31—39; 1994: 19—23 a mapy připojené tamtéž). Bohužel, s oslabováním litevské státnosti a rychlou polonizací litevské šlechty a církve vznikly pro přežívání litevštiny velmi nepříznivé podmínky. Války s Ruskem a Švédskem si vyžádaly mnoho životů, zejména krutá okupace ruským vojskem v XVII. století, po níž následoval hladomor a několik morových epidemií. Rozsáhlá litevská území mezi Zietelou a jižními Aukštajty zanikla. Proto se do Zietelské nářeční mluvy nedostalo mnoho změn hláskového systému a dalších změn, které proběhly v nářečí jižních Aukštajtů.

135

LITERATŪRA

Būga K. 1961: Lietuvių tauta ir kalba bei jos artimieji giminaičiai. — Būga K. Rinktiniai raštai 3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 126—156; Jotvingių žemės upių vardų galūnė -da. — Ten pat, 601—602.

Dundulis B. 1968: Lietuvių kova dėl valstybinio savarankiškumo 15 amž. Vilnius: Mintis.

DV 176 — Dzienik Wileński, 176, 1930.

Endzelīns J. 1974: O savočných k i g v baltijskich jazykach. — Endzelīns J. Darbu izlase 2, Rīga: Zinātne, 420—433.

Gaučas P. 1974: Jotvingiai 19 a? — Mokslas ir gyvenimas 2, 21—24.

Gaučas P. 1988: K voprosu o vostočnych i južnych granicach Litovskoj etničeskoi territorii v srednevekovje. — Balto — slavjanskie issledovanija 1986, Moskva: Nauka, 159—213.

Gerullis J., Stangas Chr. 1933: Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas.

Ivinskis Z. 1990: Lietuvos istorija. Lietuvos kraštas ir kaimynai. — Tautinė mokykla 5, 42—45.

Kamiński A. 1953: Jaćwież. Łódź.

Keppen P. 1827: O proizchoždenii, jazyke i literature litovskich narodov, SPB.

Kondratiuk M. 1985: Elementy bałtyckie w toponimii i mikrotoponimii regionu Białostockiego, Wrocław, Warszawa, Kraków, Gdańsk, Łódź: Wydawnictwo Polskiej akademii nauk.

Laučiute J. 1982: Slovarj baltizmov v slovianskich jazykach, Leningrad: Nauka.

LKA I — Lietuvių kalbos atlasas 1, Lek­sika, Vilnius: Mokslas, 1977.

LKA II — Lietuvių kalbos atlasas 2, Fonetika, Vilnius: Mokslas, 1982.

LKA III — Lietuvių kalbos atlasas 3, Morfologija, Vilnius: Mokslas, 1991.

Lowiański H. 1931: Studja nad początkami społeczeństwa i państwa litewskiego 1, Vilno.

LTE I — Lietuviškoji tarybinė enciklopedija 9, Vilnius: Mokslas.

Mažiulis V. 1994: Prūsai ir kiti vakarų baltai. — Prūsijos kultūra, Vilnius: Academia, 4—9.

Nalepa J. 1964: Prowizoryczna mapa plemion jaćwieskich. — Nalepa J., Jaćwięgowie. Nazwa i lokalizacja, Białystok: Panstwowe wydawnictwo naukowe — Warszawa.

Nepokupnas A. 1983: Baltai slavų giminaičiai, Vilnius: Mokslas.

Nepokupnyj A. 1976: Balto — severoslavjanskie jazykovyje sviazi, Kiev: Naukova Dumka.

Otrembskij J. 1961: Jazyk jatviagov. — Voprosy slavianskogo jazykoznanija 5, Moskva.

PSRL II — Polnoe sobranie russkich letopisej 2, SPB, 1908.

Salys A., Ivinskis Z. 1963: Sūduviai. — Lietuvių enciklopedija 29, Boston, 114—125.

Sedov V. V. 1987: Balty. Finno—ugry i balty v epochu srednevekovja, Moskva: Nauka, 411—419, Karty 1, 48.

Skardžius P. 1973: Lietuvių vandenvardžiai su -nt-. Jų daryba, kilmė, reikšmė. — Lituanistikos darbai 3. Brooklyn, 9—72.

Stang Chr. 1958: Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiet von Wilna. — Norsk Tidsskrift for sprogvidenskap 18, Oslo, 171—201.

Tautavičius A. 1994: Jotvingiai, dainaviai, sūduviai, polekšėnai ir... — Lietuvos mokslas 2, Kn. 1(2), 4—14.

Toporov V. N. 1959: Dve zametki iz oblasti baltijskoj toponimii. — Rakstu krājums, Rīgā: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība, 251—261.

Vanagas A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Volter E. 1912: Sledy drevnich Prusov i ich jazyka v Grodnenskoj gub. — Izvestija otdelenija russkogo jazyka i slovesnosti Imperatorskoj Akademii Nauk 1911, 16, Kn. 4, SPB, 151—160.

Zajączkowski S. 1940: Kajp jotvingiai buvo vadinami viduriniais amžiais. — Lietuvos praeitis 1, sąs. 1, Kaunas, 57—76.

136

Zinkevičius Z. 1987: Lietuvių kalbos istorija 2, Vilnius: Mokslas. Zinkevičius Z. 1993: Rytų Lietuva praeityje ir dabar, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Zinkevičius Z. 1994: Kur prieš šimtmečius lietuviškai (baltiškai) kalbėta... — Lietuvos mokslas 2, Kn. 1(2), 15—23.

ZUM STAND UND ZUR HERKUNFT VON ZIETELA

Zusammenfassung

Aus dem Vergleich der charakteristischeren Besonderheiten der Mundart von Zietela mit den entsprechenden Erscheinungen der östlichen, südlichen und westlichen hochlitauischen Mundarten sieht man, daß die Mundart von Zietela eigentümlich ist und völlig mit keiner Mundart der litauischen Gegenwartssprache zusammenfällt. In ihr haben sich zwei verschiedene Schichten oder Reihen der Mundarten vereinigt: das Ost-(Süd-) und Westhochlitauisch. Beim Vergleich der Mundart von Zietela mit der südlichen hochlitauischen Mundart sieht man, daß die letztere von der dicken Schicht der östlichen hochlitauischen Mundart zugedeckt wurde, aber in der Mundart von Zietela dominiert noch klar Grund der westlichen Mundarten (südlichen Untermundarten) des Hochlitauischen (”kapsų”, ”baltsėrmegių” und ”striukių”). Sie haben sich im Land der Sudauer, Nadrauer und Schalauer formiert und am wenigsten von den anderen litauischen Mundarten beeinflußt waren.

In der Mundart von Zietela erhaltengebliebene dicke Schicht sudauischer Hydronyme erlaubt uns nicht ihre Herkunft nur durch die in Jahrbüchern erwähnten westbaltischen Flüchtlinge zu erklären. Obwohl eine Übersiedlung der Sudauen oder Preußen gewesen sein könnte, so mußten sie in die von Ostslawen (Dregoviči), früh kolonisierte westbaltische Länder zu den noch nicht slawisierten eigenen Stämmen übersiedeln. Die Letzteren sollten noch früher mit den von Ostslawen gestoßenen Litauen zusammentreffen und die ganze Zeit der Konsilidation der litauischen Sämme und ihrer Volksformierung Kontakte haben. Später wurden die Verbindungen von Zietelern mit den südlichen Hochlitauern infolge der verschiedenen politischen Ereignisse, der Unglücksfälle und der früh slawisierten einzelnen Umgebungen begrenzt. Die große Zahl der Veränderungen im Lautbestand und andere, die sich in der hochlitauischen Südmundart befanden, erreichten die Mundart von Zietela nicht. Auf dieser Weise haben sich in der Mundart von Zietela viele charakteristische Elemente der Westbalten erhalten.

137