LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Nechci, říkám, hanět telšský jazyk; stále toužím vzdát náležitou poctu jeho slávě.

Antanas Klementas

Giedrius SUBAČIUS

ŽEMAITSKÝ JAZYK ANTANASE KLEMENTASE

Jedním z prvních, kdo nám zanechali své úvahy o normování žemaitštiny jako spisovného jazyka, byl básník a šlechtic Antanas Klementas (asi 1756 – 4. června 1823). Z Klementových dochovaných litevských básní „máme 156 větších i menších děl, která čítají 1494 veršů“¹. Mnohem více toho však napsal polsky; dochovaly se tři rozsáhlé svazky Klementových rukopisných básní, které spolu se zmíněnými litevskými básněmi obsahují přibližně 60 tisíc veršů².

Touha poznávat, „objevovat“ a oceňovat litevský jazyk, vyvolaná novými evropskými myšlenkovými proudy, se nejprve výrazněji zrodila v hlavách T. Čackého, K. Bogusze a Z. Niemcewicze. Čacki chtěl vědět, co je litevský jazyk a na jakém území se jím mluví. Bogusz již tvrdil, že tento jazyk je samostatný a neméně bohatý než ostatní.

Klementas, který se rodnému žemaitskému jazyku naučil už v dětství, byl jedním z prvních Žemaitů, kteří začali uvažovat o otázce spisovného jazyka a jako jeho základ navrhovali žemaitský dialekt. Je pravda, že jeho žemaitská orientace zesílila až v závěru života. Ačkoli se narodil mezi dounininskými Žemaity na dvoře Laumiai (nedaleko Barstyčiai) a vyrůstal v Rietavasu (nevíme, jak dlouho), už kolem třinácti let, od roku 1769, odešel s rodiči ze žemaitského prostředí do Vorobina. Navštěvoval školu v Dąbrowici a v těchto místech žil až do roku 1777, tedy ještě asi osm let, dokud mu nebylo přibližně 21 let. Poté se vrátil do Žemaitije – v Raseiniai, na území dūnininského žemaitského dialektu, pracoval od roku 1777 do roku 1792, tedy asi čtrnáct let. A od té doby, ve věku kolem šestatřiceti let, se znovu vrátil do oblasti dounininských Žemaitů, do Telšiai, kde roku 1823 zemřel, s-

¹ Vanagas V. Antanas Klementas. – A. Klementas, Žemaitiška giesmelė. Vilnius: Vaga, 1972, 12.

² Biržiška M. Antanas Klementas, litevský spisovatel na počátku 19. století, Vilnius: tiskárna M. Kuktose, 1910, 3. Tři svazky Klementových rukopisů jsou uloženy v LLTIBR – sv. 1: Dziełko moje własnoręcznie Wierszem, a w małey cząsteczce prozą napisane y alfabetnie porządnie zrejestrowane Którego Tom Iszy, sign. f. 1–2156 (dále KIDI806); sv. 2: Dziełko moje własnoręcznie Wierszem, a bardzo w małey części prozą napisane y alfabetnie porządnie zrejestrowane Którego Tom 2gi, sign. f. 1–2157 (dále KIDII1808); sv. 3: Dziełko moje własnoręcznie Wierszem, a w małey sząstce prozą napisane y alfabetnie porządnie zrejestrowane Którego Tom 3ci, sign. f. 1–2158 (dále KIDIII1810).

225

dožil se věku přibližně šedesáti sedmi let³.

Není přesně známo, kdy Klement začal skládat verše v žemaitštině. Mykolas Biržiška vyslovil domněnku, že jeho první díla mohla být vytvořena kolem roku 1792; Vytautas Vanagas se ji opatrně pokouší upřesnit: „mohla být veršována i dříve. Nasvědčovala by tomu jeho ‚naratyva‘ (vyprávění), věnovaná jeho vlastní svatbě [...], která se konala kolem roku 1789.“⁴ Ať tak či onak, zdá se, že začal skládat verše teprve po návratu do Žemaitije, snad v Raseiniai, anebo až v Telšiai.

Vanagas pokračuje, že „je možné, že verše přibližně z této doby tvoří začátek DI [KIDI1806], který končí díly z konce roku 1806“⁵. Protože „pořadí básní v rukopisných svazcích zřejmě zhruba odpovídá chronologii tvorby jejich autora“⁶, lze se domnívat, že za první známé Klementovy žemaitské verše lze považovat první „písničku“ zapsanou do jeho rukopisných svazků, „Piosenka Żmudzka Czasu Rewolucyi robiona a teraz po wynalezieniu wyciąga się“, vyzývající k boji během Kosciuszkova povstání roku 1794. Už samotný název napovídá, že ačkoli byla napsána v době povstání, na světlo vyšla později, možná byla znovu přepsána. Klementovu žemaitštinu tedy známe pouze z jeho dounininského období života v Telšiai, již po povstání.

1.0. PRAVOPIS

1.1. Do konce roku 1806. Jak je patrné z již zmíněné „Piosenka Żmudzka“ KIDI1806, s. 125, a z „Takoż Piosenka Żmudzka Dawniey zrobiona, czyli zPols wytłumaczona“, napsané na následující straně, KIDI1806, s. 126, hlavní rysy Klementova pravopisu byly od samého počátku následující.

(1) Vůbec nepoužíval nosová písmena ą, ę. Například psal nejen y wyita wyina 126 ~ į vietą vieną, wiera 125 ~ vierą, ale také ku 125 ~ ką, kde mnoho Žemaitů vyslovuje nosovou hlásku.

(2) Písmenem y příležitostně označoval rozšířenou žemaitskou [e]: dydziu 126 ~ didžia, motryszkiela 125 ~ motriškele, padyrbsett 125 ~ padirbsat, susytyki 126 ~ susitikę, stypruwkiet 125 ~ stipruokiат, unsytropij 126 ~ antsitropij[a], usydegin 126 ~ užsidegin[a], wysi 126 ~ visi, ačkoli takto se někdy zapisovalo i úzké [i] -y 126 ~ į.

(3) Písmenem i zapisoval: 1) nerozšířené žemaitské [i]: giwa 125 ~ gyva, ikir 126 ~ įkyr[i], klawsik 125 ~ klausyk, a 2) rozšířené [e]: ir126, isz 125 ~ iš, kita 125 ~ kitą, lig 125, umzina 126 ~ amžinai, Zina 126 ~ žinai. Není vidět, že by Klement-

³ Údaje podle: B i r ž i š k a M. Antanas Klementas, Lietuvių rašytojas pradžioj XIX-ojo amžiaus, 5–6; B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, Čikaga: JAV LB kultūros fondas, 1963, 225 (bylo použito vydání fotografované v roce 1990).

⁴ V a n a g a s V. Antanas Klementas, 163.

⁵ Ibid.

⁶ Ibid.

226

Tím by se zachoval zákon regresivní asimilace, který má část severních Žemaitů – Telšiaiští: před následující slabikou s úzkým vokalismem (s i, u) vyslovovat neotevřené [i]⁷. Ačkoli užíval jak písmeno y, tak i písmeno umzina, Žina vokalismus uvedených slov tomuto zákonu odporuje (měl by napsat s y).

(4) Písmenem u označoval všechna [u] své nářečí. 1) [u] (dnešní u, ū, ų) – budas 126 ~ būdas, butum 126 ~ būtum, ku 125 ~ ką, kuna 125 ~ kūną, rustibie 126 ~ rūstybę (?), suwed⁸ 126 ~ suved[a]; 2) [ɔ] (dnešní u) – abtur126 ~ aptur[i], muna 125 ~ mano, saldziu 126 ~ saldžia sg. i.

(5) Písmenem o zapisoval žemaitské [uo] (dnešní o): motryszkiela 125 ~ motriškele, sodos 125 ~ sodos, žinot 125 ~ žinot. Příklad nog 125 ~ nuog ukazuje umělou podobu, která pravděpodobně vznikla tak, že Žemait pochopil vokalismus aukštaitské podoby s uo jako žemaitský a zapsal jej o – Žemaiti měli takto zapsaný zvuk číst jako [uo].

(6) Dvojpísmenem uu Klementas označoval žemaitské dounininské [ọu] (dnešní uo): duutas 126 ~ duotas, srov. také hyperžemaitismus vytvořený z výpůjčky luusa 125 ~ liuosą ‘svobodnou’. Ještě jedno slovo, v němž by dnešní pravopis měl uo, je stypruwkiet 125 ~ stipruoki at, s uw, jímž je zapsáno dounininské [ọu]. Tyto první texty neposkytují další údaje o zápisu této pozice. Jak uvádí Aleksas Girdenis, v nářečí Tirkšlių se dvojhláska [ọu] vyslovuje dvěma způsoby (jeho příklady: du·udi || ọoudi ~ duodi, ju·udus || ọoudus ~ juodus). „Asimilace těchto hlásek není zcela důsledná“⁹. Zdá se, že i Klementas se mohl narodit v oblasti, kde se tato dvojhláska vyslovuje různě¹⁰, a mohl mít sklon při psaní zobecnit jednu podobu [uu] z obou různých variant, které slýchal – uu.

Na druhou stranu je patrné, že Klementas zřejmě zamýšlel označovat nářeční [ọ], stejně jako [u], prostě písmenem u, běžným způsobem (tj. nevymýšlet nový znak pro specifickou žemaitskou hlásku). Protože se nechtěl vzdát samotných žemaitských dvojhlásek, mohl si logiku takového značení vysvětlovat takto: jestliže se [ọ] a [u] zapisují u, pak se dvojhláska [ọu] musí zapisovat uu. Potvrzovalo by to označení un [ɔn] (snad i [un]?) a um [ọm] (snad i [um]?). Je tedy obtížné určit, zda se Klementas snažil zapisovat výslovnost [uu], nebo [ọu]; jisté je pouze to, že k rozhodnutí psát uu mu mohla napomoci jak nejednotná výslovnost [ọu], tak jemu obvyklé písmeno u označující hlásku [ọ].

(7) Dvojpísmenem um Klementas označoval žemaitské [ọm] nebo [um] (dnešní am): umzina 126 ~ amžinai. Jak vyplývá z Girdenisova článku, regresivní asimilace v Tirkšlių působila také na dvojhlásky [ọm], [ɔn], tedy v pozicích před slabikami s [i],

⁷ Srov.: Girdenis A. Balsių asimiliacijos reiškiniai Tirkšlių tarmėje. – Kalbotyra 4, 1962, 141–147.

⁸ Předložku a předponu su Klementas nejspíše vyslovoval [su], jak se říká v Telšiai a okolí, kde se narodil, srov.: Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis, 1966, 63. Část Žemaitů – Kretingaiští (dounininkové) a část Varniškiai (dūnininkové) – však zde vyslovuje [sọ], srov. ibid. 64, takže Klementas mohl v dětství v Rietavas slýchat i takovou výslovnost.

⁹ Girdenis A. Jevy asimilace v tirkšlėnském nářečí, 144.

¹⁰ Ibid., 147.

227

[u] se vyslovovalo [um], [un]¹¹. Klement mohl znát i takovou nestejnou výslovnost těchto dvojhlásek jako v případě uu [ou]. K tomu, aby se zde rozhodl psát um, ho tedy mohly vést jak fonetické, tak grafické důvody.

(8) Dvojici un chtěl Klement použít k zápisu žemaitského [ɔn] nebo [un] (standardně an): untsytropij 126 ~ antsitropij[a]. Podobně jako v případech uu a um, mohly být příčiny přinejmenším dvě. Lze také zmínit, že v poněkud pozdějších textech, rovněž napsaných před koncem roku 1806, Klement vedle zpočátku užívaného a dosud užívaného un [ɔn], např. weyzunt 229 ~ veizant, občas napsal také on - wafondele 522 ~ valandelė[je].

(9) Dvojicí yi označoval dvojhlásku svého nářečí [ei] (standardně ie): anyi 125 ~ anie, tyisa 126 ~ tiesa, wyina 125, 126 ~ vieno, vieną, wyita 126 ~ vietą. Tradiční aukštaitské ie v této pozici nepoužíval. Po l se žemaitské [ei] někdy zapisovalo také ij: lijpsnu 126 ~ liepsna sg. i. Na začátku slova napsal také i: iszka 126 ~ ieško.

(10) Dvojici ie používal k zápisu: 1) [ie] svého nářečí (standardně e): biegs 125 ~ bėgs, niera 125 ~ nėra, padies 125 ~ padės, spiera 125 ~ spėrai (e tradičně psal po plynulé souhlásce l: miletiś 126[4x] ~ mylėtis, miletumi 126 ~ mylėtumi); 2) vokalismu kořene přejatých slov: miestela 125 ~ miestelio, wiera 125 ~ vierą ‘víru’.

(11) Dvojicí aw obvykle zapisoval dvojhlásku [au]: dawg iaws 125 ~ daugiau, iawni 126 ~ jauni, jszpazinaw 126 ~ išpažinau, ktawsik 125 ~ klausyk, ačkoli se objevilo i iauns 125 ~ jauns.

(12) Dvojhlásky ai, ei zapisoval jako ay, ey: kayp 126 ~ kaip, labay 126 ~ labai, reyk 125 ~ reik, reykats 126 ~ reikals, tayp 126 ~ taip, uzlaykiti 125 ~ užlaikyti, waykielis 125 ~ vaikelis. Avšak snad ještě častěji zapisoval žemaitské monoftongizované [ā], [ē]: kap 126(2x) ~ kaip, kartas 126 ~ kartais, metela 126 ~ meteliai, nepritela 125 ~ nepritėliai, pikta 126 ~ piktai, tikta 125 ~ tiktai, umzina 126 ~ amžinai, waykiela 125 ~ vaikeliai, Zina 126 ~ žinai.

(13) Měkké [č’] označoval c, cz: Bazniczius ~ bažnyčių (?) 125, neisztizciu 126 ~ ne iš tyčių, Ziemaycius 125 ~ žemaičius, [š’] – sz: szirdis 126 ~ širdis.

(14) Souhlásku ž zapisoval nedůsledně: měkkou i tvrdou psal někdy s tečkou, jako ž: kožnus 125 ~ kažnas, už 125 ~ už, žinot ~ žinot; jindy bez tečky, jako z: Jszpazinaw 125 ~ išpažinau, uzem 125 ~ užem[a], uztaykiti 125 ~ užlaikyti.

(15) Měkkost souhlásek g, k před e tradičně označoval písmenem i: waykielis 125 ~ vaikelis, Zmogielis 125 ~ žmogelis. Měkkost před e označoval také po ž: Ž iemaycius 125 ~ žemaičius.

(16) Ačkoli se v prvních dvou textech neobjevilo, v poněkud pozdějších dílech, rovněž napsaných před koncem roku 1806, lze již najít příklady s dvojhláskou yn [en] (standardně en): pynkta 522 ~ penktą, tyn 229 ~ ten.

¹¹ Ibid., 143-144.

228

Mnohé Klementovy pravopisné postupy se shodují s pravopisem v „Žyvatu“¹² – v často vydávané žemaitské knize z 18. století –; písmena aw, uw, vi mohl převzít právě odtud. Klement už tedy měl koho následovat a následoval tento vzor od samého počátku.

Poté se jeho pravopis až do konce roku 1806, o němž víme z KIDI1806 a k jehož rekonstrukci nemáme příliš mnoho údajů, měnil jen málo. Z výraznějších změn lze zmínit pouze (první rys) zavedení nosových písmen ą a ų (sic!), např. kų 522 ~ ką, tą 522 ~ tą, tų 597 ~ tą (úplně zpočátku psal bez nosovky – ku 125 ~ ką). Jak v Klementově rodišti, tak v Telšiai se zde vyslovuje [ɔn]¹³. Protože Klement zapisoval hlásku [ɔ] i jinde písmenem u, lze se domnívat, že i zde ono u označuje [ɔ], zatímco [n] je vyznačeno nosovkou (nosové ą stačilo přečíst polsky [on], aby vznikla hláska velmi podobná žemaitské). Klement tedy pravděpodobně začal psát přízvučné koncovky zájmen s nosovkami, aby přesněji vyjádřil výslovnost svého nářečí [ɔn].

1.2. Konec roku 1806 – říjen 1808. KIDI1808 zahrnuje texty od konce roku 1806 do října 1808. V tomto druhém svazku „Dzielka“, stejně jako v prvním, je žemaitských básní stále málo. Do té doby nejsou patrné žádné významnější pravopisné změny; lze zaznamenat jen některé kolísavé podoby.

(1) Například, ačkoli se již, jak bylo uvedeno, před koncem roku 1806 pokusil napsat kų ~ ką, tą ~ tą, po roce či dvou znovu psal anu 755 ~ aną, ku 755 ~ ką. Nosové samohlásky v kořeni ztotožnil s dvojhláskami: stejně jako un psal muszunti 206 ~ mušantį, runka 184 ~ ranką, tak také grunžinu 755 ~ grąžinu, uszkunszti 184 ~ užkąsti. K takovému splynutí dochází i v telšiaiském nářečí, kde se dvojhlásky i nosové hlásky vyslovují [ɔn]¹⁴.

(6) Dvojpísmenem uu i nadále obvykle označoval žemaitské [ou]: duuk 183(2x), 184 ~ duok, duus 755 ~ duos, neduusi 183 ~ neduosi. Objevilo se také žyvatské uw - paskuw 184 ~ paskuo=ui. Velmi důležité však je, že Klement dvakrát opravil uu na uo: iuuda 206 ~ juoda a duunas 206 ~ duonos změnil na iouda a dounas. Jde o jeden z prvních známých pokusů zapisovat žemaitské [ou] jako ou a zpřesnit tak tradici „Žyvatu“. Na druhou stranu není zcela jasné, zda Klement opravu provedl až o něco později, než napsal samotné dílo.

(9) V prvním období při zapisování žemaitské dvojhlásky [ei] převažoval zápis vi, po roce 1806 však začalo dominovat yi: dyjna 184 ~ diena, links mintyjs 185 ~ links minties, pyjna 206 ~ pieno, wyjna 184 ~ viena, wyjsz nies 184 ~ viešnios, wyjto 184 ~ vieto[je]. Objevila se však i varianta převažující před rokem 1806: Dyjws 755 ~ Diev[ą]s, wyjna 206 ~ vieną. Stejně tak ij po g: gijisme-

¹² Žyvatas Pona yr Diewa musu Jezusa Christusa, Wilniow: Drukarnie J.K.M. yr RP Kolligio Kunigu Pioriu, 1759 ir kiti leidimai.

¹³ Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija, žem. 50; Lietuvių kalbos atlasas 2, Fonetika, Vilnius: Mokslas, 1982, 63, žem. 46 (dále jen LKA 2).

¹⁴ LKA 2, 61–63 žem. 44, 45, 46.

229

la 183 ~ píseň, gif mie 184 ~ píseň, pagįdokiet 184 ~ zazpívejte. Jako by se tu začínala prosazovat nepříliš výrazná tendence opouštět obvyklý dvojhláskový zápis „Žyvata“ yj s druhým písmenem i.

(11) Také Klementův odklon od tradice „Žyvata“ v letech 1806–1808 je patrný ze zápisu dvojhlásky [au]. Ačkoli se ještě objevilo aw – taw 183 ~ tau, na dalších stránkách tohoto svazku se však již psalo jen au: brolau 184 ~ brolau, daugiaus 184, gausie 755 ~ hojně, ilgiaus 755, fauk 755 ~ čeká[á], piaun 184 ~ řežu, praszau 755 ~ prosím.

(13) V KID1808 byl poprvé použit také grafém š k označení měkkého (?) [s'] – turieś 755 ~ bude mít; zde se zřejmě objevil zcela spontánně.

1.3. Říjen 1808 – březen 1810. V prvním a druhém svazku KID je však litevských textů ještě velmi málo. Jak uvádí Vytautas Vanagas, „většinu svých litevských básní napsal A. Klementas v letech 1808–1810. Do té doby složil agitační báseň, pár idyl, pár epigramů a několik příležitostných dopisů¹⁵. Tyto texty napsané od října 1808 do roku 1810 jsou ve třetím svazku KIDI-II1810. Jedno z nejdůležitějších míst Klementovy tvorby – verše věnované a zaslané 17. března 1810 žemaitskému biskupovi Juozapasu Arnulfui Giedraičiui – je rovněž zapsáno zde, na s. 534–559. Ještě před těmito texty věnovanými biskupovi jsou však zaznamenány i litevské texty. Ty lze patrně datovat přibližně do roku 1809 nebo na samotný začátek roku 1810. Podoby, které se v předchozích etapách střídaly, v textech z doby kolem roku 1809 (tedy podoby v KIDIII 1810 na stránkách před texty věnovanými biskupovi) vypadají takto:

(1) Klementas psal jak s nosovými samohláskami, tak bez nich, na týchž pozicích, srov. ku 461 ~ co, tu 19 (2×) ~ to, avšak také tų 490 (3×) ~ to.

(6) Častěji psal nezdvojené u [ou]: atiduti 19 ~ odevzdat, iustela 20 ~ stužku, tedy také jednu z variant příznačných pro „Žyvata“. Je možné, že Klementovi se dvě samohlásky napsané vedle sebe někdy jevily jako nadbytečné, a proto psal jen jednu. Méně pravděpodobné je, že by zde měl sklon zaznamenávat zvuk typický pro dūnininkai.

(9) Je možné, že Klementas začal [ei] častěji zapisovat jako yj místo yi vlivem snahy polského pravopisu užívat obecně častěji písmeno j; srov. níže vlastnost č. 12. Ani Klementův zápis yj zde není důsledný (vedle tvarů dyjna 490 ~ den, wyjna 21, 490 ~ jeden, se vyskytly také tvary s ij: dijna 21 ~ den, wijųu 20 ~ jedním).

(11) Dvojhláska [au] se i nadále nejčastěji zapisuje jako au: didžiaus 461 ~ největší, paras zau 461 ~ píšu, praszau 461 ~ prosím, sau 20, 490, saus iay 490 ~ suché, ačkoli se objevuje také aw- jawnu 461 ~ mladý.

(12) Velmi nečekaně začal Klementas vedle obvyklých ay, ey (mayszus 461 ~ pytel, Szateykius 19 ~ Šateikiai) zapisovat slova také s aj, ej: gailus 461 ~ lituji, kajp 20 ~ jak, tejsybie 21 ~ pravda, wajkiela 20 ~ děvčátko.

¹⁵ Vanagas V. Antanas Klementas, 13.

230

Je známo, že zápis těchto dvojhlásek s j se v polském pravopisu definitivně ustálil až ve čtyřicátých letech 19. století, tj. poté, co byl tento zápis schválen zvláštní Deputací v publikaci „Rozprawy i wnioski o ortografii polskiej“, vydané roku 1830 ve Varšavě: „Před schválením joty Deputací se šířila pouze v regionech, avšak byla přijímána neochotně; když byly zveřejněny pokyny Deputace, situace se okamžitě zcela změnila, všude bylo přijato nové písmeno a během prvního desetiletí po vydání „Rosprawy...“ roku 1830 se používání j přiblížilo normě – a brzy jí i dosáhlo“¹⁶. Rozšíření joty v litevských textech lze nejčastěji spojovat s jejím šířením v polském pravopisu. To znamená, že litevští autoři, kteří začali v polských textech podle nového pravopisu zapisovat dvojhlásky aj, ej (namísto starších ay, ey), je začlenili i do litevských textů.

Klementův pokus začít zde psát j je však podstatně starší, z počátku let 1809–1810. Je pravda, jak uvádí Bajerowa, že „zastánci joty byli již v 18. století Szylarski a Nowaczyński, šlo však pouze o ojedinělé pokusy, v zásadě bez odezvy“¹⁷. Jak lze usoudit z příkladů ve studii Jana Łosie, ani jeden z nich v 18. století jotou ještě nepsal dvojhlásky, pouze některé jiné pozice (v tradičním polském pravopisu 18. století a dřívějších staletí písmeno j vůbec neexistovalo)¹⁸. Jedním z prvních, kdo veřejně navrhovali psát s j také polské dvojhlásky, byl roku 1816 básník Ałoyz Feliński¹⁹. Obecně „je nepochybným faktem, že j se nejdříve šíří ve Vilniusu“²⁰. Je však dobře známo, že o reformě polského pravopisu veřejně psal ve Vilniusu již dříve, v roce 1808, F. N. Golianski²¹, že takovou reformu v letech 1809 až 1814 projednávala Varšavská společnost přátel vědy²² a že Joachim Lelewel napsal roku 1809 článek o nutnosti změnit polský pravopis²³. Lze se patrně domnívat, že Klement, který často jezdil do Vilniusu, zachytil první reformistické tendence v polském pravopisu, možná i potřebu zpřesnit zápis dvojhlásek, a novinku sám příležitostně vyzkoušel ve svých žemaitských textech. Ze stejných důvodů se tak mohl častěji objevovat i zmíněný

¹⁶ B a j e r o w a I. Obecná polština 19. století, Stav a vývoj 1, Pravopis, fonologie s fonetikou, morfonologie, Katovice: Slezská univerzita, 1986, 39: „Před schválením joty Deputací se šířila pouze regionálně a s odporem; po zveřejnění předpisů Deputace se situace okamžitě zcela změnila, všude bylo přijato nové písmeno a v prvním desetiletí po Rozpravách z roku 1830 se už zastoupení j blížilo normě – brzy jí dosáhlo“

¹⁷ Tamtéž, 36: „Zastánci joty byli již v 18. století Szylarski a Nowaczyński, šlo však pouze o ojedinělé pokusy, v zásadě bez odezvy“.

¹⁸ Ł o ś J. Pisownia Polska w przeszłości i obecnie, zagadnienia i wnioski, Kraków, 1917, 55–57.

¹⁹ Srov. tamtéž, 58; B a j e r o w a I. Obecná polština 19.... století 1, 36.

²⁰ Tamtéž, 38: „Je tedy nepochybným faktem, že j se nejdříve šíří ve Vilniusu“.

²¹ K a u p u ž A. Z dějin polského pravopisu ve Vilniusu v první třetině 19. století. – Acta Baltico-Slavica 8, 1973, 172.

²² Tamtéž, 178.

²³ Tamtéž, s. 170 a násl.

231

varianty yj [ei] namísto yi (9 výskytů).

(13) A dále Klement používal písmeno ś: tauksiu 490 ~ lauksiu, tarší 541 ~ tarsi.

1.4. březen 1810. A tak tedy při hledání přesnější grafické podoby svých žemaitských textů Klement usedá k napsání básní biskupu Juozapui Arnulfui Giedraičiui. Je to odpovědný okamžik v životopise tvůrce. Biskup už tehdy proslul péčí o litevské záležitosti a snahou rozvíjet litevský jazyk. Ve svých rukou měl mnohem větší finanční a administrativní možnosti ovlivňovat utváření spisovného jazyka než kdokoli jiný. Klement musel pociťovat i morální autoritu biskupa. Litevské evangelijní vydání z roku 1806, které Giedraitis podpořil a které bylo poprvé vytištěno bez paralelních polských textů, věnovalo velkou pozornost přesnému výběru slov, obsahovalo četné poznámky s litevskými synonymy a vyzařovalo filologický přístup k péči o jazyk litevských písemností. Klement o tomto vydání nemohl nevědět. Když tedy poměrně oficiálně, písemnou formou předkládal svůj názor, musel jasně pociťovat velkou odpovědnost. Giedraitisův souhlas či nesouhlas mohl mnoho ovlivnit. Žádná přímá odpověď od Giedraitise se nedochovala a pouze filologické studium umožňuje odhadnout, že jeho názor nebyl Klementovi příznivý. Klement už tehdy mohl vnímat a znát Giedraitisův odlišný postoj, a proto byla důležitost dobrého zdůvodnění tvrzení ještě větší.

Soubor básní věnovaných žemaitskému biskupovi Klement nejprve sepsal do svého KIDIM1810 (1. čistopis) a teprve poté je ještě úhledněji přepsal a poslal samotnému Giedraitisovi²⁴. Díky šťastné náhodě se obě čistopisné verze dochovaly až do našich dob a určité, byť nepříliš výrazné tendence k upřesňování pravopisu lze pozorovat při srovnání prvního čistopisu nejen s dřívějšími texty, ale také s druhým čistopisem, který pořídil sám autor.

Určité posílené či nově vzniklé tendence lze pozorovat v programovém a nejvýznamnějším Klementově díle, tj. „Donis pridera...“ (KIDP1810, s. 3–9), prvním z textů zapsaných pro Giedraitise.

(1) Když Klement posílal básně Giedraitisovi, už se rozhodl důsledně používat nosové písmeno ų, zřejmě především k označení přízvučného konce slova, který si zachoval nosovou hlásku. Například KIDIII1810: ką 534, 535, 539 ~ ką, tų 535, 536, 537, 538(2x), 539 ~ tą. Již v tomto textu však Klement napsal také podoby Gudųsi 535 ~ Gudūse, Žiemayciūsi 539 ~ Žemaičiūse, a tak začal pozvolna rozšiřovat distribuci psaní nosového písmene ų. Při opisování druhé verze, poslané biskupovi, případů nosového písmene přibylo. Například v KIDIII1810 byly Alsiediusie 534 ~ Alsėdžiuose, anų 538 ~ anų, buwysiu (sic!) 534 ~ buvusių, Telsziu 535 ~ Telšių, zatímco v Klementově KIDP1810 už bylo napsáno Alsiedūsi 1, anų 8, buwysių 1,

²⁴ [Antanas Klementas], Donis pridera Dijino ward=metu Szwisiey-Skayciausiu Juzapou Kunigaykszcziu Giedrayciuu Wiskupuu Ziemayciu, Kavalieriu Grazibies Buwysių Linku Ponistes Metųsi 1810mę morciaus 19 D Ligiy su rasztas eyla sudietas Par tikra, ir wysa ziemiausi Tarna AK Alsiedųsi Adtydouta, rukopis uchovávaný v LNMMB, sign. PR 1317, 34 s. (dále KIDP1810).

232

Telsių 4. Pouze ve slově metūsi 1 ~ metūse, které se objevilo až v KIDP1810, je rovněž písmeno ų.

Je tedy patrná Klementova živá snaha rozhodnout se, zda podle žemaitské výslovnosti zavést nosovou značku ų do přízvučných koncovek (někdy i nepřízvučných), do koncovky plurálu inessivu. Už z první verze KIDIII1810 zmizelo psaní ku ~ ką, tu ~ tą. Klement se odvážně vydal novou cestou a v tomto případě se svého novátorství držel již poměrně důsledně. Písmeno ų se v tradičních litevských písemnostech vůbec nepoužívalo. Ve Velké Litvě je před Klementem snad najdeme pouze u Mikalojuse Daukši v „Postile“ z roku 1599. V Malé Litvě užíval ų Danielius Kleinas ve svých gramatikách z let 1653 a 1654 a řada dalších autorů je užívala až po gramatiku Kristijonase Gotlybase Milka z roku 1800 včetně (pravda, graficky se nosovost neoznačovala dnes běžným obloučkem, nýbrž šikmou přímou čárkou). Klement tuto grafému zřejmě převzal z textů Malé Litvy, třebaže ji používal v poněkud odlišných pozicích (Milkovo ų se užívá pouze v sg. acc., zatímco v pl. g. píše ų²⁵).

V těchto pozdějších Klementových textech se tradiční polská nosová písmena ą, ę již vůbec nevyskytují. Z Klementova rozhodnutí zapisovat žemaitské [ɔn] či [un], [ɔm] či [um] jako un a um je však například patrné, že v žemaitských písemnostech nepotřeboval ani písmeno ą[ɔn] užívané v „Žyvate“; rozhodl se totiž označovat tento zvuk jiným písmenem, u. To mu mohlo pomoci rozhodnout se pro užívání písmene ų — nosovou značku připojit nikoli k a, ale k u. Klementova odvaha reformovat tradici Velké Litvy a navrhnout biskupovi novinku z Malé Litvy v tomto případě nebudí pochybnosti. Písmeno ų Klement zavedl již důsledně. Jeho užívání je o to pozoruhodnější, že ostatní nosová písmena chybějí.

(6) V Klementově vlastním rukopisu KIDIII1810 stále převládá uu. Giedrayciu 534 ~ Giedraičiou=ui, isziuuk 539 ~ išjuok[ia], Juzapuu 534 ~ Juozapou=ui, luusas 534 ~ liuosas, tuumi 539 ~ tuomi a podobně. Objevuje se však také ou - adouti 534 ~ atduoti. Ačkoli se uu často píše i v odeslaném KIDP1810, jsou patrné také určité snahy nahradit uu podobou ou. Tak bylo původní isziuuk změněno na isziouk 8, Juzapuu>Juzapou 1, luusas>lousas 3, tuumi>toumi 9 (slova isziouk a lousas, obsahující dvojhlásku ou, byla v KIDP1810 zpočátku rovněž zapsána jako uu, ale opravena). Na několika místech, kde je v KIDP1810 ou zapsáno hned (iszioug dams 3 ~ išjuokdam[a]s, isz doutas 5 ~ išduotas), bylo uu opraveno na ou již v předchozím KIDIII1810: isz ioug dams 535 a iszdoutas 536. Původní iog 535 v KIDIII1810 bylo v KIDP1810 změněno dokonce na ioug 4, tedy na hyperžemaitskou podobu! Jsou patrné výrazné snahy o vědomou modifikaci.

Kromě toho bylo na některých místech původní jediné u v KIDP1810 nahrazeno zdvojeným uu: aplinku 536 ~ aplinkou=ui > aplinkuu 5, Kunigaykszcziu 534 ~ kunigaikščio=iuo >

²⁵ Mielcke Ch. G. Anfangs=Gründe einer Littauischen Sprach=Lehre, worinn zwar die von dem jüngern Ruhig ehemals herausgegebene Grammatik zum Grunde gelegt, aber mit starken Zusätzen und neuen Ausarbeitungen verbessert und vermehrt worden von Christian Gottlieb Mielcke, Cantor in Pillckallen, Královec: Druck und Verlag der Hartungſchen Hofbuchdruckerey, 1800, 12 a další.

233

Kunigaykscziau 1. Dokonce i podobu uu zapsanou s dvojitým wydiu 535 ~ vidou=uj Klementas poslal Giedraitovi opravenou, netypicky pro něj s ui - wydūi 4.

Je zřejmé, že i tento případ ukazuje, že se Klementas vzchopil, dal do pořádku a začal věnovat větší pozornost svému pravopisu; zřetelně se začal vzdalovat žyvatské tradici. Ačkoli zde ještě není patrná převaha konečného ou, nepochybné je, že se snažil takový způsob psaní zavést.

(9)Když psal Giedraitovi, Klementas se již musel rozhodnout nepoužívat yi[ei] a ustálit se na dvou variantách: yj (jíž nahradil yi) a ij. Mimo jiné se tím sjednotilo alespoň druhé písmeno digrafu. Máme-li více příkladů z písemností této doby, lze s jistotou říci, že Klementas se rozhodl označovat dvojhlásku zapisovanou dvěma písmeny ij pouze po souhláskách k, g a l, například KIDIII1810: kijk=wyjnam 538 ~ každému, kijk=wyjinas 535, kijk=wyjinas 539 ~ každý, Lijt uwa 536 ~ Litva, Lijtuwβkay 537 ~ litevsky, Lijtuwos 536 ~ Litvy, lijžuwia 537, 538, 539 ~ jazyky, jazyka, lijžuwie 538 ~ jazyka, netolij 535 ~ nedaleko, tolij 535 ~ daleko (příklady s gij, které se zde nevyskytují, lze nalézt ve starších textech, srov. výše uvedené gijsmela, gijmie, pagjidokiet, stejně jako v pozdějších textech – gijd gijsm es KIDIII1810 s. 547 ~ zpívá [písně], gijdi 990 ~ zpíváš).

Po ostatních souhláskách (např. d, t, w) Klementas psal yj: dyjnas 539 ~ dny, dyjno 534 ~ dne, dyjnu 536 ~ dní, Dyjws 534 ~ Dievs, kijk=wyjnam 538 ~ každému, kijk=wyjinas 535 ~ každý, tyjsiau 535 ~ přímočařeji, wyjini 536 ~ jedni (opraveno z wyini!), wyjinims 538 ~ jedněm, wyjnok 534, 536, 537, 538 ~ přece jen. Varianty kijk=wyjinas 539 ~ každý, wyina 536 ~ jednoho s yi lze považovat za sporadické odrazy staršího pravopisu; jediný případ Swisiey 534 ~ jasně – mohl být opsán z jiných písemností. Z pozdějších textů je třeba uvést příklady, v nichž Klementas píše yj i po souhláskách p, r, s, ž: pyjmou 547 ~ pastýř, pyjmenie 547 ~ pastýřka, vyjbus 547 ~ tuční, syjnas 540 ~ zdi, žyjda 543 ~ prstenu, žyjdus 543 ~ prsteny.

Je tedy patrné, že ačkoli Klement ještě i později občas psal nepřesně s yi, při oslovování biskupa už byl rozhodnutý, jak zapisovat [ei] ve svém nářečí: po g, k ir l- ij, po ostatních souhláskách – yj. Je zde jednak zřejmý Klementův sklon přijmout písmeno j a reagovat na postupně sílící rozruch tím, že je bude častěji používat i v polských textech z Litvy. Jednak je zřejmé, že dvojí zápis Klementova diftongu [ei] není známkou nedbalosti či neorientovanosti (Z. Zinkevičiusovou poznámkou, že „ei on [Klementas] označuje […] písmeny yi, yj, ij“²⁶ by mohl vzniknout takový dojem). Jde o Klementovo vědomé rozhodnutí rozlišovat je podle pozice. Lze tvrdit, že grafémy yj a ij jsou ve vztahu doplňkové distribuce, takže jde jednoduše o alografy. Klement zřejmě chtěl označovat měkkost souhlásek g, k, l poněkud jinak, než bývalo tradičně obvyklé.

²⁶ Zinkevičius Z. Historie litevského jazyka 4, Litevština v 18.–19. století, Vilnius: Mokslas, 1990, 132.

234

Obecně se před hláskou [e] většina souhlásek v jeho nářečí zachovává tvrdá a neměkčí se, „výjimku tvoří k, g, š, ž, č, dž, které se vyslovují měkce před každou přední samohláskou“²⁷. Klementas věděl, že v polském pravopisu se měkkost g, k před e, kde se vyskytuje, vždy zvlášť označuje, a že graféma i stejně vždy znamená pouze měkkou hlásku; právě proto si ze souhlásek vyslovovaných měkce ve svém nářečí vybral k grafickému označování jejich měkkost. Učinil to velmi originálně – nevložil změkčující i za g nebo k, nýbrž následující dvojhlásku [eı] začal zapisovat změkčujícím i – ij. Stejný zápis Klementas zachoval i po l – jistě si nedovedl představit, že by za tímto písmenem psal znak y, který se v polštině užíval pouze po tvrdých souhláskách! Jde o jasné a vědomé Klementasovo rozhodnutí jemněji označovat měkkost. Velký důraz se klade na měkkost, i když tím trpí označování kvalitativních rozdílů mezi samohláskami.

(2–3) Po zjištění, že snaha označovat měkkost přiměla Klementase zavést alografy yj a ij, lze upřesnit i motivaci některých dalších nejednotných pravopisných podob. Například stejně jako v textech napsaných do konce roku 1806 se zdánlivě poměrně nejednotně užívají písmena y a i k označení širokého a úzkého zvuku i. (Pokus zjistit, zda Klementas chtěl označovat výsledky zákonů regresivní asimilace, nepřinesl žádné výsledky.) Tak se píše s i gir 535 ∼ gir[ia], kiti 534, 536 ∼ ostatní, kitu 535 ∼ jiných, lig 540 ∼ až, mokytinelis 537 ∼ učitel, nepalika 536 ∼ nenechal, Raseyniszkiu 535 ∼ raseiniškých, raßiti 536 ∼ psát, silpney 539 ∼ slabě, tiewiskie 535 ∼ otcovsky, tikieti 539 ∼ věřit, tikray 537, 539 ∼ opravdu, tiktay 538 ∼ pouze a podobně.

Příkladů s y lze shromáždit neméně: dydesni 536 ∼ větší, mokityniu 538 ∼ žáků, pagadynuma 536 ∼ zkažení, stypryay 534 ∼ silně, tyn dydyi 536 ∼ tam ti velcí, wysas 536 ∼ všechny, wsyi 536, 538 ∼ všichni, Žiemaytisz kay 537 ∼ po žemaitsky. Když porovnáme, po kterých souhláskách se píše i [?] (po g, k, l, s, t, w, a podle předchozích příkladů také po ž) a po kterých y (po d, t, w a podle předchozích příkladů také po s), je vidět, že po měkkých souhláskách g, k, l a ž (?) – tedy většinou po stejných souhláskách jako při zápisu dvojhlásky [eı] – Klementas nikdy nepíše y! Ačkoli po s, t, w píše obojím způsobem, infinitivní formant nikdy nezapisuje s y, takže určitá pravidelnost je nepochybně zachována. Je vidět, že i v tomto případě Klementas považoval měkkost za mnohem důležitější než označování kvality samohlásek. Všude, kde se rozhodl, že souhláska je vyslovována měkce, za ní důsledně značil i. Samohlásku zapisoval nejednotně pouze po tvrdé souhlásce – někdy i, jindy y.

Tímto způsobem se písmeno y sice píše v případech zdánlivě podobných těm v „Žyvate“, v Klementasových textech je však mnohem vzácnější – Klementas písmena i a y chápal především jako označení měkkosti a tvrdosti, nikoli úzkosti a šíře; navíc v nejednoznačných případech častěji volil i. I zde tedy Klementas měl jiné než „Žyvato“

²⁷ Zinkevičius Z. Litevská dialektologie, 156.

235

autora. Je zřejmé, že takový podnět nemohl Klementa napadnout bez příkladu polského pravopisu. Důležitost označování měkkosti mu byla zřejmá, zatímco potřeba označovat šířku byla méně jasná a možná jí neporozuměl tak dobře. Ve stejné době, kdy Pabrėža písmenem y označoval žemaitsky vyslovované rozšířené [ę], Klement označoval tvrdost předcházející souhlásky. A o více než čtyři desetiletí později napíše Juozas Čiulda, že „tvrdé souhlásky g, k před samohláskou širšího znění měknou: gyrė ‚háj‘, kyrwis ‚sekera‘“²⁸; jemu bude jasné, že souhlásky jsou měkké, ale nebude ho proto napadat měkkost nějak zvlášť označovat – prostě všichni už budou muset vědět a naučit se, jaké jsou.

(11) Klement už je zcela rozhodnutý psát a poslat biskupovi sjednocený dvojhlásek [au] – au: auginc 535 ~ augint[a]s, buwau 535 ~ buvau, daugiaus 537, dydžiaus 537 ~ didžiaus, galiniaus 540 ‚posledního‘, ganitoiaus 534 ~ ganytojaus, iau 534, 535, 538 ~ jau, fauktum 538 ~ lauktų, matau 534 ~ matau, nežinau 538 ~ nežinau, sakau 535, 537, sau 539, toliaus 539, tuiau 538 ~ tujau, žinau 539 ~ žinau atd. V prvním čistopisu se vyskytlo také dawgiei 538 ~ daugel, avšak ve druhém čistopisu – dawgiel 7, zřejmě opravené z dawgiel. Úplné a vědomé odklonění od žemaitské a Universitas tradice.

(13) Měkkou hlásku [s’] (!) Klement stále častěji označoval ś, samozřejmě podle vzoru polského pravopisu: dydėśni 536 ~ didesni, eśi 538 ~ esi, nepameśi 539 ~ nepamesi, raśi 538 ~ rasi, supraśi 538 ~ suprasi. Místo podoby atleyśi 535 ~ atleisi z prvního čistopisu se ve druhém objevily Gudųśi 535 ~ Gudūse, neadmeśi 535 ~ neatmesi, pryiṃśi 535 ~ priimsi, dále adleyśi 4, Gusuśi 4, neadmeśi 3, pryiṃśi 3 (KIDP1810).

Měkké [č’] začal Klement v KIDIII1810 někdy označovat také jako ć: Giedrayčių 543 ~ Giedraičių, Žiemayčių 534 ~ Žemaičių. Vedle toho jsou ovšem i podoby cicie 535 ~ čičia, neiunciu 535 ~ nejunčiu, neturiecio 537 ~ neturėčio, Ziemayciu 534, 535, Ziemayciu 534, avšak v KIDP1810 jsou už i tyto podoby psány s ć: cićie 4, neiuńćiu 4, neturiećio 6, Ziemayćiu 3 (3×), 4. Na druhé straně však pouze c píše i KIDP1810: cie 5 ~ čia, płacio 3 ~ plačio[je], Szauliciu 3 ~ Šaulyčiu.

Je tedy znovu patrná Klementova snaha označovat měkkost souhlásek v stále rozmanitějších pozicích a stále častěji. V práci přepisované pro biskupa lze vnímat, jak se Klement ukáznil a vynaložil značné úsilí na sjednocení a zpřesnění označování měkkosti – na užívání ć, ś s diakritikou.

(16) Zápis dvojhlásky en [ęn] jako yn Klement již změnil na in, např. v KIDP1810: kintieja 7 ~ kentėjo, Linkizskay 3 ~ lenkiškai, Linku 5 ~ lenku, neabkinti 5 ~ neapkentę, tin 6 ~ ten. Většina dounininků zde vyslovuje [ęn]²⁹, takže je zcela jasné, proč Klement nepíše *en. K tomu, že po l, k začal psát in, ho nejspíš přiměla táž snaha označovat měkkost souhlásky (srov. ij po týchž

²⁸ Čiulda J. Stručné úvahy o pravidlech gramatiky žemaitského jazyka. – Studie o dějinách litevského národního obrození 6, Vilnius: Vydavatelství vědy a encyklopedií, 1993, 253.

²⁹ Srov. LKA 2, žem. 70, 71.

236

vedle alografu souhlásek yj) a nevěnovat tolik pozornosti kvalitě samohlásky. Výskyt tin by mohl být považován za výsledek zobecnění zápisu dvojhlásky en.

Ze všech zmíněných pravopisných změn z března 1810, pokud jde o zápis Giedraičiu, je patrná snaha pravopis zdokonalovat a vědomé úsilí o jeho sjednocení. Zcela sjednocen nebyl, avšak mnoho případů nepochybně odráží takové úsilí a snahu o normování.

Důležité jsou také Klementovy snahy hledat některé novinky – označovat uo, nosové ų, yj (s jotem!) a jeho alograf ij. Všechny tyto případy, stejně jako například au, zároveň znamenají odklon od žemaitského pravopisu navrženého v „Žyvatu“, hledání vlastních způsobů vyjadřování a touhu tvořit.

1.5. Od března 1810 do listopadu 1810. Mnohé pravopisné jevy, které byly do značné míry sjednoceny, nikoli však úplně, zůstaly stejné i v dalších textech napsaných v tom roce. Ačkoli na konci roku 1810 nejsou patrné žádné mimořádné novinky, stojí za zmínku několik rysů.

(6) Jau labai ryškiai dominuoja dvibalsio rašymas uo, net ir sg. d., pvz., kuysiu 982 ~ kuisiuo=iui ‘uodui’, szuniou 979 ~ šuniui, wyłkou 979 ~ vilkui, zuykio(u) 980 ~ zuikiui. Galutinį Klemento apsisprendimą visur rašyti uo, o ne uu, u rodo ir hiperžemaitibės joug 976, 980, 987 ~ jog, senou 979 ~ senou=ui ‘senam’.

(13) Klementovi zřejmě přestalo vyhovovat označovat měkké [č’] znakem ć, protože od něj upustil, srov. Bažniccio 978 ~ bažnyčio[ję], czie 983, 985 (3x), 986 (2x) ~ čia, gieydieczio 976 ~ geidėčio, ptaucius 986 ~ plaučius, wiszticzius 982 ~ višt yčius. Přešel k prostému zápisu cz před značkou měkkosti i (vyskytuje se i starší pravopis s c); patrně dospěl k názoru, že znak ć je vhodný pouze k označení měkkého [c’], nikoli měkkého [č’] – vždyť i nadále písmeno ś označovalo pouze [s’], nikoli [š’].

Tak tedy vypadal Klementův pravopis do roku 1811. Ačkoli Klement žil ještě asi 13 let a podle domněnek psal litevsky ještě intenzivněji, z tohoto nejpozdějšího období jeho tvorby se nezachovaly žádné písemnosti. A v roce 1811 se ještě žádný z představitelů žemaitské kultury definitivně nerozhodl, jaký spisovný žemaitský jazyk by si přál – do takového rozhodnutí zbývalo Dionizasi Poškovi ještě asi 12 let a Jurgisi Ambraziejisi Pabrėžovi asi 18–20 let. Snad by gramatika Aleksandrase Butkevičiuse z roku 1811 mohla ukázat více či méně utvořený postoj, její rukopis se však nenašel. Je možné, že v roce 1823 byla Klementova představa spisovného jazyka již mnohem zralejší a výrazně proměněná. Vždyť tendence zdokonalovat pravopis je dobře patrná z jeho dřívějších písemností. V nedatovaných výpiscích z přednášek studentky Aldony Dirmantaitė (ještě před druhou světovou válkou) o Klementově ortografii stojí: „O samotném pravopisu toho mnoho říci nelze. Psal, jak uměl, jak ho napadlo“³⁰. Silně to naznačuje, že Klement nevěnoval žádnou pozornost

³⁰ D i r m a n t a i t ė A. Paskaitų fragmentiški konspektai, [be datos], 19. Rankraštis saugomas LNMMB, sign. f. 64–143.

237

pravopisu. Tak tomu však není. Navzdory mnoha nedůslednostem je zároveň patrná snaha je záměrně omezovat a hledat přesnější způsoby vyjadřování. Když Klementovi něco „přišlo na mysl“, před napsáním se zamyslel, jak by se to hodilo do jeho textů.

2.0. Dialektový základ spisovného jazyka. Při rekonstrukci Klementových názorů na spisovný jazyk a obnově jeho modelu spisovného jazyka je snad nejdůležitější nejprve stanovit vzájemný poměr fonetických a morfologických podob různých nářečí v jeho textech. Jonas Palionis například napsal, že Klementovy „výrazné jsou zvláštnosti podnářečí žemaitských dounininků [...]. Vedle forem dounininků se však v jeho básních (zejména pozdějších) vyskytují i formy únininků, a dokonce aukštaitské. Toto mísení forem, jak autor sám přiznal, bylo způsobeno především změnami místa jeho bydliště“³¹.

2.1. Žemaitské formy. O žemaitských formách dounininků u Klementa nemůže být ve skutečnosti pochyb. Již při pojednání o pravopisu bylo řečeno, že naprosto převládají fonetické formy dounininků s [ọu], [ẹi], zapisované příslušně ou, uu nebo dokonce u a yj, ij, yi nebo dokonce i. Není jen jasné, co měl Palionis na mysli, když zmiňoval, že Klement užíval také formy únininků. Sotva by bylo přesné spojovat poměrně spontánní zápisy u a i s tímto podnářečím. Jak ukazují jiné žemaitské texty, například „Žyvatas“, u se zapisovalo také pro označení dounininského [ọu]; rovněž celá výše rozebraná Klementova pravopisná logika naznačuje, že chtěl označovat hlásku dounininků. I vyskytující se hyperdounininské formy svědčí o mimořádné snaze psát v tomto podnářečí, srov. časté joug, joug ~ jog, a také výpůjčku luusas ~ liuosas, opravenou dokonce na lousas. Je také možné, že několik podob s i místo očekávaného dvojhláskového yj, ij, yi jsou pouhé písařské chyby nebo podoby odkoukané z jiných textů. Hyperdounininské formy Dyivs 3 ~ Dievs (protože Žemaité prostřednictvím církve přejali podobu s aukštaitským ie, potvrzoval by to důsledně žemaitský text „Žyvata“ s převládajícím zápisem kořene Diew-³²), wos tyjk 5 ~ vos pouze dokládají Klementovu vytrvalou snahu užívat výhradně formy dounininků. Formy s u, i je tedy možná přesnější vykládat jako alografy označující hlásky dounininků, tedy jako pravopisnou nedůslednost.

Z poměrně důsledné žemaitské fonetiky u Klementa lze dále uvést zmíněné formy s um (7. rys), un (8), ie (10), in (16).

Z Klementových morfologických podob je také patrné, že obvykle volí žemaitské formy. Například v KIDP1810 užívá zkrácenou podobu 3. osoby sloves o-kmenů: atevý 5 ~ atein[a], dydin 4 ~ didin[a], iem 4 ~ im[a], kath 5 ~ kalb[a], parstou 5 ~ parstov[i], pratin 5 ~ pratin[a], prider 3 ~ prider[a], priguf 4 ~ prigul[i], sznek 4 ~ šnek[a], tur 5 ~ tur[i], warstoj (sic!)

³¹ P a l i o n i s J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. Vilnius: Mokslas, 1979, 188.

³² Aleksas Girdenis napsal, že ve vydání „Žyvata“ z roku 1759 se „Diewas VII, 15 (a jeho různé podoby) [...] vyskytuje 728krát a jen jednou je zapsáno s yi (sg. akuz. Dyiwa 70, 2)“ (Girdenis A. „Baltiškųjų *tĭ, *dĭ refleksai 1759 m. “Žyvate” – Baltistica 8[2], 1972, 175). Jen se dopustil chyby při počítání – v téže knize se ještě vyskytlo Dyjwas 68 a 6

238

5 ~ užívá. Mnohokrát se vyskytovalo pouze aukštaitsky zapsané sloveso ira ~ yra; Klement se zřejmě kvůli krátkosti (neznělosti?) vyhýbal žemaitskému [ir]. Klement nezkracoval infinitiv, jak by to mohl udělat Aukštait, například: girdėti 4 ~ girdėti, mokiti 4 ~ mokyti, pasakiti 4 ~ pasakyti, pažinti 4 ~ pažinti, peykti 4 ~ peikti, rašiti 5 ~ rašyti, sznekieti 5 ~ šnekėti, teykti 4 ~ teikti, wadinti 4 ~ vadinti. Užívá žemaitský tvar 1. os. sg. kondicionálu: isymokiečio 12 ~ įsimokėčio, negalečio 6 ~ negalėčio, nenutrotičio 12 ~ nenutrotyčio, neturiečio 6 ~ neturėčio.

Klement měl také sklon volit žemaitské koncovky pádů. Srov. sg. dat. Szwisiew-Skayciausiu Juzapou Kunigaykszciu Giedrayciu Wiskupuu 1 ~ Šviesiai skaičiausiu=ui Juzapou=ui kunigaikščio=ui Giedraičiu=ui vyskupou=ui; sg. ines. lijžuwie 7 ~ liežuvė[je] „v jazyku“, łopiszie 8 ~ lopiše [je] „v kolébce“, szirdie 8 ~ širdė[je] „v srdci“, to pacio ganikło 3 ~ to[je] pacio[je] ganyklo[je], žinio 4 ~ žinio[je]; pl. dat. anims 5 ~ anims, wysims 4 ~ visims; pl. akuz. anus 5, kurius 8; pl. ines. Alsiediūsi 1 ~ Alsėdžiūse, rasztūsi 5 ~ raštūse, Ziemayciusi 4 ~ Žemaičiuose.

Není tedy pochyb o tom, že „jazyk Klementových litevských básní se v zásadě shoduje s jeho rodným severním žemaitským [dounininským] podnářečím“³³. Vyskytují se však i aukštaitské formy.

2.2. Aukštaitišké podoby.

Lze rozlišit pouze dva případy, v nichž jsou patrné výraznější Klementovy snahy užívat také aukštaitské podoby. Zaprvé jde o to, že vedle žemaitských monoftongizovaných dvojhlásek ai a ei (např. KIDP1810 Guda 5 ~ gudai, ia 4 ~ jei, Linka 5 ~ lenkai, nedy dia 4 ~ nedidžiai, raszta 5 ~ raštai, Telszia 4, 5 ~ Telšiai, wakus 4 ~ vaikus, Warnia 5 ~ Varniai) se často píší aukštaitské tvary se zachovaným dvojhláskovým zakončením: błogay 4 ~ blogai, dydziay 5 ~ didžiai, gieray 5 ~ gerai, ilg ay 4 ~ ilgai, kayp 5 ~ kaip, Linkiszkay 3 ~ lenkiškai, protingay 3 ~ protingai, tay 4 ~ tai, tayp 5 ~ taip, tynay 5 ~ tenai, žodžiay 3 ~ žodžiai. Aukštaitské podoby jsou příliš časté na to, aby je bylo možné považovat za náhodné a nevědomky proniklé.

Zadruhé jde o afrikáty gieydziu ~ geidžiu, Giedrayčių 3 ~ Giedraičių, Žemayčių 3(3x) ~ žemaičių, žodžiay 3 ~ žodžiai, žodžiu 5 ~ žodžiu. O tom, že se Klement záměrně vyhýbal žemaitským podobám bez afrikát, svědčí také hyperaukštaitské podoby s afrikátami: Kunigaykszciau 3 ~ kunigaikšti, neižėydzies 3 ~ neižėidės, žodži 6 ~ žodį. Podoby bez afrikát pronikaly jen občas, když Klement nepostřehl, že jimi jsou, například dydlay 5, nedydia 4. Pouze o těchto dvou rysech lze hovořit jako o aukštaitských podobách, které Klement záměrně upřednostňoval před žemaitskými (pravda, lze k nim přiřadit také častou 3. osobu přítomného času slovesa būti ira ~ yra). Právě tyto rysy Žemaité nejčastěji považovali za nejméně vhodné pro užívání ve své dialektu při psaní—

³³ Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių kalba XVIII–XIX a., 132.

239

ného jazyka. Zdá se, že nejde o rozhodnutí samotného Klementa, nýbrž o určitý obecný postoj tehdejších Žemaitů. Ostatní vyskytující se aukštaitismy jsou pouze náhodné, například giwendami 5 ~ gyvenami (žem. by bylo *giwendamis), wydui 4 ~ viduj (žem. by bylo *vėdou).

2.3. Žemaitská spisovná řeč.

Poměr žemaitských a aukštaitských podob v Klementových textech jasně ukazuje, že psal žemaitsky, dialektem dounininků. Aukštaitské podoby namísto žemaitských jsou zvoleny pouze ve dvou případech (dvojhlásky a afrikáty), což v žádném případě neumožňuje hovořit o teoretickém záměru kombinovat různé dialekty. Stejně tak je nepravděpodobné, že by se tyto aukštaitské prvky vmísily pouze v důsledku častého střídání Klementova místa pobytu, jak badatelé na základě Klementových vlastních slov často rádi uvádějí, neboť byly vloženy záměrně.

Klement v KIDP1810 teoreticky Giedraitisovi navrhoval, aby se pro spisovný jazyk zvolilo také žemaitské telšiaiské nářečí. Argumentoval přinejmenším dvěma způsoby. Prvním argumentem bylo, že telšiaiské nářečí je Klementovým rodným nářečím. Je však třeba uznat, že Klement byl patrně prvním, kdo veřejně přiznal, že pro něj, stejně jako pro každého jiného, je velmi důležitá vlastní příslušnost k nářečí: “Tay ira zinio wysims: iog kijk wyj nas sawa ||Gir pusie tu; kur gimiś, kur tiewiszkie gawa –||Diełto dydin tas, ir kic Lizda sau prigimta,||Kur giwenima pradzia žmogaus ira imta –||Diełto nenoriu sakau: Telszių kalba peykti;||Dar troksztu szłowie anay priderunti teykti”, p. 4.

Giedraitisovi, pro něhož žemaitský dialekt patrně nebyl rodným, však Klement předložil jiný, zeměpisný argument: Telšiai leží nedaleko Varniů, které jsou údajně středem Žemaitska: “Nu Warniu, Telzia esu netolij padieti,||Abu wydui Ziemayčių –/;Jog tayp sznek girdieti:/ – Jszto paskuyto priguł teysibie pazinti:||Kad kalba musysk ie reyk tikroui wadinti”, p.4. Klement samozřejmě mohl doufat, že někoho (v tomto případě biskupa) přesvědčí, pouze druhým argumentem. Klementovi by se navíc více líbilo, kdyby i K. Sirvydas napsal svůj slovník „opravdu žemaitsky“: “Kurius/:regiems daktc:/wercie daugiaus Litjuwyszkay ||Nekayp priguł mussiszkay, tikray Ziemaytyszkay”, p. 6.

Tyto argumenty ukazují, že Klementovi již tehdy teoreticky záleželo na spisovném jazyce, přesněji řečeno na žemaitském spisovném jazyce.

3. Území užívání spisovné žemaitštiny.

Dalším krokem by bylo pokusit se zjistit, zda už Klement měl představu o tom, kdo má psát žemaitsky, tedy obyvatelé kterých litevsky mluvících území by mohli tuto žemaitskou psanou řeč užívat. Samozřejmě především Žemaité. Představoval si však jako její čtenáře a spisovatele také Aukštajty z Malé i Velké Litvy?

Je nápadné, že ačkoli se Klementovi nelíbil Sirvydův dialekt, jeho slovník velmi chválil: “Wyjnok reyk tų kninga poteysiey garbinti,||Jog padarė mums pradzie [...]||[...] – Tad wełtu peykti||Ano darba, dar reyktum szłowie diel Jo weykti – ||Asz pats idant Kningeles ano neturėčio, ||Nemasz paraszidinti dabar negalėčio” KIDP1810, s. 6. I v Klementově textu lze nalézt nepochybné výrazy ze Sirvydova slovníku, například iszpaustuwes sg. g. 5 ~ z tiskárny, jako nejasný výraz Klement vysvětlil polsky i v poznámce – Drukarnia (srov.

240

Sirvydovo Drukárnia [...] Išßpautuwe ráßto/literu³⁴, 152); paszápa 8 ~ podporu, v poznámce – Posiek (Sir. Posíek wojenny [...] podpora / paßalpa, 428); teysiku 6 ~ pravidel, v poznámce – Prawidła (Sirv. Prawidło [...] Taysikłe, 441–442); wilta= wilis 9 ~ příživník, v poznámce Podchlebca, (Sirv. Pochlebca [...] Wiltawilis, 402) aj.

Taková chvála a obliba Sirvydova “Dictionarium” ukazuje, že jej Klement považoval za svůj. Slovník je však napsán východoaukštajtským dialektem, který se značně lišil od žemaitského dounininského dialektu, jejž Klement navrhoval. Z toho plyne, že dialekt v tomto případě nebyl pro Klementa velkou překážkou. To by mohlo vést k výchozímu předpokladu, že aukštajtská část Velké Litvy byla Klementovi dosti vlastní a že rozdíl mezi dialekty nebyl tak důležitý jako kulturně-geopolitická sounáležitost.

Přesvědčivým příkladem Klementova uvažování o jazykové integritě Velké Litvy by navíc byla paralela, kterou uvedl s prosazením dialektu, jenž se stal základem spisovné polštiny. Ačkoli Klement skromně poznamenával, že “Neeßmu Łunkitoias swety-mu asz szalu,Wos tyjk, ar maž žinoti Linku žieme galu” KIDP1810, s. 5, věděl o určité konkurenci mezi velkopolskými a malopolskými dialekty: ”Kur ira tyn dydyi; ir maži wadinti,||Wyjni nu untru prisz sau kalbu neabkin-ti”, s. 5. Navzájem nesnášeli ani dialekty těch druhých. Klement dále poznamenal – “Wyj-nok maži=Linka tur rasztuši iszgali”, přestože “Dydesni unt mažių, parstou Kalba gali”, s. 5. V písemnostech mají navrch Malopoláci, nikoli Velkopoláci, ačkoli Velkopoláci mají větší moc. Ať se to Velkopolákům líbí, nebo ne, knihy se tisknou v malopolském dialektu: ”Wysas kningas iszdoutas wyjna jra bu-da”, a to jsou tvrzení, která nevyvolávají diskusi, neboť “Netikta mes tu žinom; bet ir wysi Guda”, s. 5. Klement nepochyboval o integritě teorie užívání spisovné polštiny.

Takový popis vztahu polských dialektů je tedy zřejmou Klementovou narážkou na konkurenci mezi žemaitskými a aukštajtskými dialekty ve Velké Litvě. Je mu jasné, že základem utvářejícího se spisovného jazyka se nemusí stát větší dialekt ani dialekt rozšířený na větším území. Klement naznačuje, že žemaitský dialekt by se pro tento spisovný jazyk hodil, i když jeho území je menší než území aukštajtského dialektu. Pokud Klement vidí, že dialekty konkurují, znamená to, že jejich možnosti poměřuje v rámci téhož území. Hovoří o území Velké Litvy, přinejmenším o jeho litevsky mluvící části, jako o celku, který by měl mít také jeden spisovný jazyk. A to, že Žemaitům byly Sirvydovy spisy vlastní, toto chápání jednoty zjevně potvrzuje. Knihy psané malopolským dialektem, které čtou Velkopoláci, jsou zase dobrou nápovědou pro aukštajtské obyvatele Velké Litvy, v jakém dialektu by měli volit texty... Ačkoli Klement své myšlenky nerozvedl přesněji, je jasné, že by považoval za nejpřijatelnější navrhovat spisovný jazyk založený na žemaitském dounininském dialektu nejen Žemaitům, ale i aukštajtským obyvatelům Velké Litvy. Jedno území a jeden spisovný žemaitský jazyk. Podobně tvrdil i Zigmas Zinkevičius, že “Kle-

³⁴ Cituojama pagal trečiąjį fotografuotą leidimą (1642): Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, Konstantinas Širvydas, Dictionarium trium linguarum, parengė Kazys Pakalka Vilnius: Mokslas, 1979.

241

ment podle svého názoru soudil, že [spisovný jazyk] by se měl opírat o žemaitský telšiajský dialekt (aukštajtský ustupuje)”³⁵

Je však sotva možné najít nějaké náznaky, které by dovolovaly rozšířit Klementovu představu o území spisovné žemaitštiny i na Malou Litvu. Některé myšlenky naznačují, že tradice písemnictví pruských Litevců se Klementovi nejevila jako důležitý nebo následováníhodný příklad. Stěžoval si například, že “Tou dydziaus negal nieka dyrpty; iou teysikku||Mes neiszkur neturiem, ney kokiu rodikhu,||Kayp ir matom, ir girdam tur Lijžuwia kiti,||Par to negalem gieray kalbėti, raszity” KIDP1810, s. 6–7. Klement si představoval, že litevský jazyk nemá žádná pravidla; zřejmě tak označoval nedostatek tištěných gramatik. Nedostatek rejstříků mohl Klement označovat jako nedostatek seznamů slov, nebo dokonce slovníků (v Sirvydově slovníku je rodyklė na jednom místě vysvětlena jako Rejestr w księgach/Elenchus, syllabus, index. Rodikłe/rodibu knigu³⁶). V Malé Litvě však vyšla řada významných litevských gramatik a slovníků; poslední z nich byla pozoruhodná díla Kristijonase Gotlyba Milkause z roku 1800. Je těžké uvěřit, že by o nich Klement neslyšel. Jako o existujícím, a tedy důležitém, hovořil pouze o Sirvydově “Dictionarium”. Malolitevské písemnictví zřejmě Klementovu pozornost nepřitahovalo; fungovalo na jiném území, jehož obyvatelům Klement necítil potřebu navrhovat vlastní spisovný jazyk.

Vynořuje se model uvažování, na němž záviselo i Klementovo pojetí území spisovné žemaitštiny. Je zřejmé, že politická hranice mezi dvěma státy – Ruskem a Pruskem –, která oddělovala dvě litevsky mluvící území, se pro Klementa stala také hranicí omezující jeho představu spisovného žemaitského jazyka. V hlavě šlechtice Klementa bezpochyby převládal tradiční geopolitický model Litvy, který nezahrnoval Litevce z Malé Litvy. Tento model byl velmi silný a jazykový model si ještě nemohl nárokovat jeho místo. Klementovi bylo vlastní staré šlechtické chápání národa, které nespojovalo jazyk s národem. Více než deset let poté, kolem roku 1823, se velmi podobný model projeví i v textech šlechtice Dionizase Pošky. Jurgis Ambraziejus Pabrėža, syn rolníka, se o dalších pět let později a poté už jakoby pokusí pro svůj projekt spisovného litevského jazyka zvolit nikoli politické, ale jazykové rozdělení litevsky mluvícího území; místo aby se však snažil rozšiřovat etnické hranice, oddělí některé Žemity – zúží etnické území na subetnické. A bude třeba, aby uplynula celá epocha, než se prosadí daukantiovské, jazykově-etnické chápání národa.

4. Přibližný vztah k mluvenému jazyku.

Dochovalo se jen málo Klementových myšlenek, které by umožňovaly uvažovat, zda přemýšlel také o mluvené variantě spisovného jazyka. Má smysl citovat například Klementův závěr poté, co si postěžoval, že pro jeho rodný jazyk neexistují žádná pravidla (gramatiky?) ani ukazatele: „Par to negalem gieray kalbėti, raszity“ KIDP1810, s. 7. Zdá se, že gramatiky (a slovníky?)

³⁵ Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių kalba XVIII–XIX a., 132.

³⁶ Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, 474.

242

Klement je potřeboval nejen dobře psát, ale také mluvit; muselo mu tedy být jasné, že při mluvení je třeba přihlížet k normativním dílům a že nelze mluvit jakkoli. Na jiném místě je opět patrné, že Klement chápal souvislost mezi psaným a mluveným jazykem: „Kiti [...]||[...] Giwendami [...] Lijtuwos pakraszti|| Tayp prad ieia sznekieti; kayp tyn rada raszti“, s. 5.

Takový povrchní popis však může být nepřesný. První citát pokračuje takto: „Sakau! isz girdieima maž weykti galetum,||Nieks pora sudurstoti wirsziu nemokietum,||Nes Linkiszkas žodžias Z-iemaycia prikayszia,||Ir tayp jau tikra kalba suw ysu sumayszia“, s. 7. Je vidět, že „dobře mluvit“ (v souladu s gramatikami a slovníky) znamenalo především ne sjednotit výslovnost, nýbrž očistit slovní zásobu. Pokračování druhého citátu zní: „Tay senu=dyjnu kalba Z-iemaytiszka musa,||Jau nupagadynima nepalika luusa“, s. 5. Klement měl zřejmě na mysli makarónské texty psané v 18. století; za pokaženou tedy i zde považoval slovní zásobu, nikoli výslovnost. Klement chtěl především říci, že z textů přecházejí do mluvené řeči slova, nikoli že se mluva přizpůsobuje zapsaným fonetickým podobám.

Klement tedy nijak výrazně neodlišoval výslovnost od užívání slov v mluveném jazyce. Dochované náznaky souvislosti mluvení s písemnými texty ještě neumožňují s jistotou tvrdit, že Klementovi záleželo na normování spisovného mluveného jazyka. Slovní zásobu mluveného jazyka chtěl Klement pěstovat stejně jako slovní zásobu psaného jazyka, potřebu výslovnost zvlášť sjednocovat však dosud nepociťoval. Proto má smysl hovořit pouze o Klementově vizi spisovného psaného žemaitského jazyka (přibl.).

5. Přibližným základem je systematičnost. Opozice mezi územ a jazykovým systémem je v Klementových úvahách snad poněkud zřetelnější. Bylo zmíněno, že kvůli nedostatku normativních textů se Klementovi zdálo nemožné dobře mluvit a psát. Zdá se, že mu více záleželo na opírání se o gramatická pravidla než o pouhé úzus. To, že „Mes cicie kalbom tikta iszprigirdieima“ KIDP1810, s. 6, představuje špatný stav a že dobře se bude mluvit teprve po vytvoření pravidel a ukazatelů. Tak vyjadřuje přání opírat se o jazykový systém. Ačkoli tedy za základ spisovného jazyka je třeba vzít jedno nářečí, k jeho uspořádání jsou zapotřebí pravidla, jimiž by se bylo možné řídit. K takovému uvažování Klementa mohlo vést i to, že si někdy nebyl jistý, zda dobře ovládá své rodné nářečí – dychtivě četl Sirvydův slovník a hledal v něm slova, a stejně dychtivě by byl četl i gramatiku, kdyby nějakou měl. Klementovu snahu orientovat se na pravidla a jazykový systém snad částečně dokládá také zmíněná mimořádně výrazná snaha označovat měkkost souhlásek (ć, i, ij, š), kterou mohl považovat za výraznější systémový rys než úzkost či otevřenost samohlásek. Ať tak či onak, Klement nemohl souhlasit s opačnou zásadou – psát tak, jak se mluví – „isz girdieima maž weykti galetum“. Mykolasi Biržiškovi se prostě zdálo, že Klement pohrdal řečí prostého lidu³⁷.

³⁷ Biržiška M. Antanas Klementas, Lietuvių rašytojas pradžioj XIX-ojo amžiaus, 28.

243

6. Zdroje Klementových představ o spisovném jazyce a perspektivy. Přibližně takové parametry budoucího spisovného jazyka Klement nastínil biskupovi Giedraitisovi. Ať už si je však představoval jakkoli, šlo pouze o nesmělé přání něco navrhnout, nikoli o rozhodnou snahu přesvědčit. Navrhoval a sjednocoval s vědomím, že rozhodovací pravomoc je v rukou biskupa. Klementův text zní jako hlasování „pro“, nikoli však jako iniciativa něco zavést. Klement vytváří myšlenky, ale sám se necítí být s to uskutečnit je.

Z textu adresovaného Giedraitisovi je patrné, že i Klement mohl něco vědět o adresátových představách ohledně formování spisovného jazyka. Klement například napsal: „Rasi cie Kunigaykszcziau! kalba neprigimta,||Jsz kitų szalu, pusiu Z-iemayčių įszimta“, s. 3. Knížecí nářečí tedy patrně nebylo žemaitské; vždyť kníže pocházel z oblastí východní Aukštaitije! Snad Klement cítil, že Giedraitis je žemaitskému nářečí poněkud vzdálený (vždyť se sám přiznal, že ví, jak každý chválí kraj, kde se narodil), a považoval proto za potřebné zdůraznit společné rysy Žemaitů a Aukštaitů: „Wyjnims, untrusius nereyk par žodžius niekinti,||Jog wysi mes Z-iemayčia esma, reyk adminti“, s. 7. Všichni jsme stejní, všichni bychom měli mít také stejné spisovné písmo. Klement se domníval, že dosavadní převaha aukštaitských písemných textů byla dána tiskárnami v Litvě (Aukštaitiji), které tam vydávaly slabikáře pro děti: „Nedydia ira Łustas, tayp mums pasakiti:||’Kad und alemtoriaus iem wakus mokiti,||Pas tokiu žodziu pratin, kayp warstoy Lijtuwą!’||Nes iszpaustuwes raszta tynay arciaus buwa“, s. 4–5. V Žemaitech je tedy třeba tiskárny, která by začala vydávat knihy v žemaitštině: „Kad Warmia arba Telszia anus [raš­tus] sau turietum,||Kayp cie aplinkuu kalb; tayp rasziti pradietum“, s. 5.

Vis dėlto Giedraičiui Klemento siūlymas neturėjo įtakos. Po šešerių metų (1816) vyskupas išleido visiškai aukštaitišką “Naująjį Testamentą”. 1813 metais kviesdamas padėjėjais šiam lietuviškam leidiniui rengti net 10 pagalbininkų³⁸, Klemento Giedraitis nepakvietė. Klemento įtikinėjimo rezultatų tame tekste taip pat nėra nė aido. Vyskupas turėjo savo nuomonę, jam aukštaičių kalbos tarmė, matyt, buvo ir senesnė, ir perspektyvesnė. Nepavyko Klementui pratęsti, kad ir modifikuotos “Žyvato” tradicijos. Bet vis dėlto jo tekstai Giedraičiui – vienas iš pirmųjų išlikusių teorinių mąstymų kurti bendrinę rašomąją žemaičių kalbą.

Badatelé uvádějí také další Klementovy kulturní kontakty s osobnostmi té doby, které se zajímaly o osud litevštiny nebo její kodifikaci. Klement se například znal dokonce i s Ksaverem Bogušem: „už roku 1803, když kněz Baužys jménem Vilniuské univerzity navštěvoval žemaitské školy (wizy­tator) a patrně už také sbíral materiál pro svou knihu, Kl. velmi toužil se s ním setkat, ‘bo jego bytnosť ciekawść wzrusza’ [...]. Zanedlouho mu kněz B., který měl vliv na vilniuského generálního gubernátora Benningsena a dokonce u něj bydlel, pomohl v osobních záležitostech u generálního gubernátora (vděčný Kl. oběma políbil ruce!)“³⁹.

³⁸ Srov.: Prašmantaitė A. Žemaitský biskup J.A.Giedraitis – překladatel Nového zákona. – Senoji Lietuvos literatūra 3, Devynioliktam amžiun įžengus, Vilnius: Pradai, 1994, 232–234.

³⁹ Biržiška M. Antanas Klementas, litevský spisovatel na počátku 19. století, 24.

244

Lze stěží pochybovat, že Klement věděl o Bogušových jazykových představách a že byl ovlivněn jeho myšlenkami. Opakovaně se poukazovalo na to, že „dříve sám psal makarónské verše, nyní se K. už pohoršoval, že ‘žemaité protkali svou tak jako tak opravdovou řeč polskými slovy a úplně ji pomíchali’“,⁴⁰ a že „zpočátku ve svých litevských básních sám užíval všemožné výpůjčky, později se jim začal vyhýbat a dokonce se nad nimi pohoršoval“⁴¹. Přímý vliv na tuto změnu mohl mít Boguš a jeho dílo vydané roku 1808, které Klement musel také znát. Biržiškovými slovy Klementovi „záleželo pouze na cti jazyka“⁴², zatímco Boguš pěstoval potřebu této cti i její chápání.

Klement udržoval styky také s Dionizem Poškou, o deset let mladším: „D. Poška znal A. Klementa důvěrně už od mládí. Několik let se oba pohybovali v kruzích soudu v Raseiniai [...]. Setkávali se i později a diskutovali nejen o ‘pozemských’, ale také o literárních tématech“⁴³. Předpokládá se, že Klement mohl ovlivnit Poškovy literární experimenty. Není však patrné, že by měl takový vliv na Poškovy jazykové názory. Poška sice teoreticky rozhodl, že bude prosazovat spisovný jazyk založený na nářečí dünininků, mnohem později, teprve roku 1823, nelze však v jeho rozhodnutí najít žádné výraznější přímé následování Klementových představ o spisovném jazyce. Mladší Poška hledal vlastní cesty.

Zdá se tedy, že Klementovy představy o spisovném jazyce neměly žádné známější následovníky. Nikdo z literátů v jeho okruhu známých nezačal psát tak, jak Klement navrhoval. Ve snaze zdokonalit dounininkskou tradici „Žyvata“, povzbuzen Bogušem a dalšími literáty k obratu k vlastnímu jazyku, se snažil formulovat teorii spisovného jazyka, nebyl však jejím aktivním šiřitelem a nezískal žádné stoupence. Jako první teoretik bžk byl také posledním následovníkem dounininkské tradice „Žyvata“, než se objevila dominantní skupina literátů podporující nářečí dünininků. Pabrėža sice už tehdy psal rukopisná kázání dounininsky, své myšlenky však rozvinul výrazněji až po povstání roku 1831. Když tedy potenciál dünininků opět oslabil, přepracováním obnovil dounininkskou tradici a poté se ji snažil šířit mnohem aktivněji a ve větším rozsahu než Klement.

7. Shrnutí. Antanas Klementas hledal a postupně zdokonaloval a sjednocoval pravopis; věnoval zvláštní pozornost vyznačování měkkosti, nikoli šířky či úzkosti. Vycházel z žemaitského dounininského nářečí – z tradice „Žyvata“ – a zdokonaloval ji. Chtěl také prosazovat svůj bžk u aukštaitů Velké Litvy; o podobě spisovného mluveného jazyka ještě neuvažoval, přednost dával jazykovému systému,

⁴⁰ M a c i ū n a s V., Klementas Antanas. – Litevská encyklopedie 12, Boston: nakladatelství Litevské encyklopedie, 1957, 102.

⁴¹ P a l i o n i s J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, 159.

⁴² B i r ž i š k a M. Antanas Klementas, litevský spisovatel na počátku 19. století, 27.

⁴³ V a n a g a s V. Dionizas Poška, Vilnius: Pradai, 1994, 58.

245

pravidlům, nikoli úzu. Biskupa Giedraitise však nepřesvědčil a nezískal žádné následovníky. Klementovy snahy vychovávat je nejsou patrné.

Chicago, 25. dubna 1996

ŽEMAIČTINA ANTANA KLEMENTA

Shrnutí

The Samogitian texts of the poet Antanas Klementas (1756–1823) have survived only from the period of 1794 to 1810, nevertheless even these texts reveal a certain development of Klementas’ attitude to written language. In course of time Klementas made his Samogitian orthography more precise. He also made noticeable efforts to express palatalization of consonants in an innovative way. However, Klementas did not manage to make his orthography uniform.

Klementas se snažil založit normy spisovné žemaitštiny, kterou upřednostňoval, na tradici žemaitských duonininkai v díle „Žyvatas“ (1759 atd.). Chtěl také, aby se jeho verzi spisovného jazyka naučili i uživatelé aukštaitského nářečí. Klementas však neuvažoval o mluvené podobě spisovné žemaitštiny. Jeho priority spočívaly v pravidlech (systému) jazyka, nikoli v jeho užívání. Juozapas Arnulfas Giedraitis, biskup Žemaitska, však Klementovy myšlenky nepodpořil a nejsou známi žádní jeho následovníci.

246