LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Elena GRINAVECKIENĖ

PŘIZPŮSOBOVÁNÍ LITUANISMŮ V BĚLORUSKÝCH NÁŘEČÍCH A ZPŮSOBY JEJICH ROZPOZNÁVÁNÍ

Litevská nářečí, která se v historických dobách z různých politických, sociálních a ekonomických důvodů ocitla obklopena běloruskými nářečími a byla vystavena jejich asimilačnímu vlivu, se přizpůsobovala systému běloruského jazyka, asimilovala se a pozbyla mnoha podstatných rysů svého rodného jazyka, především jeho živosti, správnosti a obraznosti; zároveň jim však zanechala poměrně výrazné stopy své skutečné existence na těchto územích. Další vývoj slov litevského původu, která pronikla do systému běloruského jazyka a v něm se uchytila, je velmi různorodý a celkově složitý. Zpravidla závisí na době převzetí lituanismu a na zeměpisné oblasti, kde se objevil. Starší lituanismy a lituanismy z běloruských oblastí vzdálenějších od Litvy se natolik změnily a slavizovaly, že je často skutečně obtížné rozpoznat. Novější lituanismy užívané blíže k litevským hranicím tomuto vlivu dosud tolik nepodlehly a obvykle je snazší je identifikovat.

Dlouholeté pátrání po lituanismech v běloruských nářečích formou expedic (zejména v příhraničních oblastech s Litvou a v litevských nářečích) a jejich podrobný výzkum (1956–1996) přinášejí mnoho nových údajů, které poměrně spolehlivě odhalují rysy jejich přizpůsobování systému běloruského jazyka, ukazují běloruské nánosy a napomáhají jejich poměrně přesnému rozpoznávání.

Především lituanismy postupně začínají ztrácet svou původní (přinesenou) litevskou podobu a bezvýhradně ji přizpůsobují systému běloruského jazyka; dochází k podstatným kvalitativním změnám jejich formy a obsahu a k odchylkám od litevštiny, mění se úloha a funkce jejich jednotlivých složek a v běloruštině získávají neobvyklé, nové rysy.

Lituanismus, který pronikl do běloruských nářečí a v nich se uchytil, okamžitě a náhle ztrácí svůj přízvukový intonační protiklad. Je tomu tak proto, že běloruština takové intonace nemá. Když se tedy začleňuje do běloruských nářečí, odkládá nejvýraznější znak své litevskosti a národní příslušnosti – svou osobitost, ztrácí zdobný šat a ochuzuje se. Povšimli jsme si pouze toho, že například v okolí Kamojů (Pastovský rajón, Bělorusko) a jinde v běloruských nářečích si místní názvy, názvy řek, příjmení apod. litevského původu ve dvojhláskách i, u + l, m, n, r dosud zachovávají původní cirkumflexovou intonaci a vyslovují se zřetelně (LKK XXX 126–128). Jde však samozřejmě již o netypický, přechodný jev. Zánik intonací je podle našeho názoru nejvýraznějším přiblížením přízvukového systému lituanismů systému běloruských nářečí.

171

Když lituanismus ztratí intonaci, velmi rychle pozbývá také svého litevského přízvuku – okamžitě se podřizuje zákonitostem běloruského pohyblivého přízvuku.

Tak například lituanismy койш < káušas, лойж < láužas aj další, které měly v litevských nářečích stálý přízvuk na kmeni (např. káušas, káušo, káušu, káušai apod.), nyní mají přízvuk pohyblivý, a to podle zákonitostí charakteristických pro běloruštinu, např. койшу, кайша́, кайшо́м... Lituanismus бо́нда < bandà a další, který měl pohyblivý přízvuk (: bandà, bandõs, bandái, bandà...), má nyní přízvuk stálý (:бо́нда, бо́нды, бо́ндай...) apod.

Spolu se zánikem intonací lituanismů a rozrušením jejich přízvukového systému se konstatuje také úplné splynutí jejich přízvučných i nepřízvučných dlouhých slabik s krátkými. Všechny samohlásky lituanismu ztrácejí délkový protiklad. Všechny se stávají kvalitativně stejné jako v běloruštině, např. ата́дурам ‘odděleně’ (< atódurom ‘izolovaně’) (СБГ I 103), баже́лка ‘buoželė’ Lis. (< buoželė + ka), гаруды (< arúodai), г’ілонь¹ Rod. (< gyluonìs), г’іве́лка ‘pempė’ Achr. (< gyvėlė + ka), Г’убін (LKK XXX 116) ‘název lesa’ Rod. (< Guobýnas), кукуць ‘selátko’ (LKK XXX 116); ‘píšťalka’ (Мат., 86), (< kūkūtis, kaukūtis), купене́ць Rod. (< kopinėti), падзі́нка Kur. (< puodýnė + ka), шніпе́ць Kam. (< šnýpšti), тру́кзель Kir. (< trúkžolė), визикава́ць Bok. (< vyzdėti) ‘hledat’ a další.

Bylo zjištěno, že při přejímání do běloruštiny obvykle nemění svou podobu ty lituanismy, jejichž fonetický systém (především nářeční) a přízvuk se shodují s běloruštinou, např. апі́кула ‘lenoch’ (СБГ I 87) (< apýkula ‘totéž’), бумбе́ла (< nář. bumbėla, b embėlė), кяту́рка ‘rozparek na přední části pánských kalhot’ (СБГ II 597–598) (< ketūrka ‘totéž’), кумша́ ‘vydláždění nerovností na cestě větvemi’ Rag. (< nář. kumšà, kamšà ‘totéž’), стадба́ ‘svatba’ Kam. (< mišà ‘totéž’), вяпла ‘trouba’ (СБГ I 389) (< vėpla ‘totéž’), вягела (СБГ I 389) (< nář. vėgėlà, vėgėlė), вапсва́ (СБГ I 281) (< vapsvà ‘totéž’), кипа́пла (СБГ II 464) (< kerépla) a mnoho dalších.

Celá koncovka -as se vypouští pouze u starších lituanismů, např. apýд (< arúodas), бронкт/брункт ‘branktas’, койш (< káušas), карш (< kéršas), лойж (< láužas), ройст (< raìstas), сцимбу́р (< stim̃būras), склют/шклюот ‘skliutas’, жа́г’ar (< žágaras) a další. Pokud po vypuštění této koncovky vzniknou dvě souhlásky, které se obtížněji vyslovují, vkládá se mezi ně э(a), např. сві́рэн/сві́ран (< sví̃nas).

Existují lituanismy, u nichž se z koncovky -as vypouští pouze souhláska -s. Tím se taková podstatná jména mužského rodu mění na podstatná jména středního rodu. Litevská slova se dvěma rody se tak stávají lituanismy se třemi rody, např. бро́нкта (< bránktas), бе́рала (< bėralas), ‘nevymlácené zrno’, ро́йста (< raìstas), шва́рка (< švárkas), хо́хла ‘štětiny na šíji zvířete’ (< kák las ‘šíje’), ко́та (< akúotas), жлу́кта/жлу́та/жлу́хта ‘žlūgtas’ (СБГ II 1481) < žlúgtas),

¹ Explozivní běloruské г je v článku zapisováno modifikovaným písmenem г s diakritickým znaménkem – г’.

172

О́пса² (< Ápsas) atd.

Koncovky lituanismů -is, -ys se zpravidla zcela odstraňují. Souhlásky ж, ш, které se ocitnou na konci, se vyslovují tvrdě, všechny ostatní měkce. Např. г’ир’эль (< gigėlis), г’иль (< gylỹs), куль (< kūlỹs), курмёль ‘taková ryba’ (< kurmėlis), лаг’ёс (< lagėsis), кукуць (< kukūtis ‘sele’, a kaukutis ‘píšťalka’), бродзень (< bradinỹs), пар’гойш (< ragaišis), Абаль ‘příjmení’ (< Ábuolis ‘Obuolỹs’ < obuolỹs) atd., avšak jsou doloženy případy, kdy odpadá pouze koncovka -s, např. скилүндзи (< skilándis), a tvar lituanismu se mění na množné číslo, nebo se stává, že se místo koncovky -is užívá koncovka -a, např. шкilėnda (СБГ V 479) < skilándis; podstatné jméno pak přechází do ženského rodu. Blíže k litevské hranici zůstávají koncovky lituanismů –as, -is poměrně zřídka zachovány, např. kápklic (< karklỹs) ‘vrba’, г’ór’ic ‘nezvaný host na svatbě’ (< gúogis) Vid., р’эзас (< réžas) ‘mez’, báг’anac ‘jestřáb’ (< vánagas) Rod. atd.

Koncovka -a litevských slov se v lituanismech nejčastěji zachovává beze změny, např. но́шита (< naštà), кумша́ (< nář. kumšà, spis. kamšà), бо́нда (< bandà), стабда́ (< stabdà), вяпла (< vėpla ‘hlupák’) a další; někdy se však vedle ní v různých nářečích vyskytuje také koncovka -ia, např. пу́тра/пу́тря (< putrà). Nářeční koncovka -a litevského slova zůstává v lituanismu zachována také po ztvrdlém l, např. бумбяла (< nář. bumbėla, spis. bambėlė).

Protože systém běloruských nářečí neobsahuje samohlásku ė příznačnou pro litevštinu (nář. ė), tato samohláska z lituanismů mizí jako první. Všechny lituanismy s ė v kamienu se při slavizaci mění nejčastěji na io v kmeni, méně často na o v kmeni, např. пі́мпа (< nář. pímpė, spis. pėmpė), pav’ге́ня (< raugiénė), сауcéня (< sausiénė), кру́шня (< krūšnė), ду́лька (< dùlkė), Паці́лта (< Patìltė ‘název louky’ Vid., Гертоклі́ня (< Girtuoklýnė) ‘část lesa’ Vid., пасакі́ля (< rasakìlė), Падру́кша (< Padrūk-šė) ‘název louky’ Vid., вирці́ня (< virtinė) atd. Vyskytují se případy, kdy koncovka ė ve slavizujícím (zejména dávno přejatém) lituanismu může také odpadnout, např. я́хждель ‘takový ostřic’ (< júodžolė ‘tamtéž’), a jeho ženský rod přechází v mužský.

Koncovka lituanismů s kmenem i- -is se obvykle také odstraňuje; souhláska, která se ocitne na konci, je většinou měkká, např. клець (< klėtis), сверць (< svirtìs), не́марасц (< nėrimastis) atd., ačkoli jsou případy, kdy se jejich koncovka -is nahrazuje koncovkou -ia, např. виршня/шивиршня/сибирня ‘houpačka’.

Lituanismy rovněž odhodily koncovku -(i)us (v našem materiálu je doložena pouze u příjmení) a současně vypustily souhlásku přípony -v-, např. Куле́йч (< Kulėvičius), Лунке́йч (< Lunkėvičius) Rod. Takové vypuštění souhlásky -v- v příponě -evič- vzniklo nejspíše při přejímání těchto příjmení Litevci (srov. obdobná příjmení z okolí Dieveniškės, Uscineiči’us ‘Ustinavičius’, Vaškėleiči’us ‘Vaškelevičius’,

2 Vyskytují se případy, kdy badatelé zkoumající toto nářečí v letech 1985–1987 poměrně nezodpovědně považovali místní jméno О́пса ‘Apsas’, které nemá střední rod, za ženského rodu a tak je uváděli v celém článku, aniž vzali v úvahu jeho další pády (např. édy da О́пса; жыў пад О́псам atd.) (viz LKK XXVIII 99–117).

173

dar plg. Turska 1982: 67).

U lituanismů je doloženo jen velmi málo slov s koncovkou -uo a její osud při slavizaci není jednotný, např. стума́ (< stuomuo, nebo snad ze stumā) ‘stuomuo’, шаламянь (< šelmuo, nebo snad ze šelmenys).

Koncovka nominativu množného čísla lituanismů v běloruských nářečích je vždy slovanská -і(ы) a stejně jako v běloruštině nevyjadřuje rod, např. рэзґіні (< rėzginės), бразґуны́ (< brazgūnai), пумпо́лакичы ‘blatouchy’ (< nář. pumpólakščiai), páґуці ‘sáňky’ (< rāgutės), лӯпы (< lūpos), зяўны (< žiāunos), ато́жалы (< nář. atāžalos, spis. ātžalos), бальзе́ни (< balžienai, balžienos), го́хты (< gāktos), жэгґіні (< žaginiai) atd.

K lituanismům se často připojují běloruské zdrobňovací přípony, které však zpravidla nedodávají odvozenině zdrobňovací význam, např. кілічка (< kielė + ічка), капу́шка ‘hrůbek’ (< kaũp-ti+ушка), ко́йрачка ‘levák’ (< kairỹs+ачка), кло́ўсичка ‘ten, kdo rád poslouchá pod okny’ (< klaus-ýti+ічка), бу́рбалка (< burbulas+ка), бру́нтачка ‘branktas’ (< бру́нта+ачка, бру́нкта+ачка), подзі́нка (< puodynė+ка), кумпячо́к (< kumpis+ачок) atd.

Ačkoli se kořen lituanismů nejdéle brání slavizačnímu vlivu a lze je podle něj nejsnáze rozpoznat, i on podléhá nejrůznějším změnám, nabývá poměrně obtížně předvídatelného směru vývoje a vykazuje vokalické i konsonantické rysy, které jsou litevštině často cizí. Jak jsme již dříve zjistili, téměř ve všech případech se zúžením mění přízvučné a a první složka a v dvojhláskách a dvojzvucích na o, např. бо́нда (< banda), бронкт (< brañktas), кро́уш (nář. kraušas) ‘hruška’, ло́уж (< lāužas); пойсать (< paišyti), го́хты (< gāktos), сто́ці (< stāčias), ро́йст (< raistas), сомиц (< sāmtis) atd. (viz LKK XXVII 124).

Z lituanismů mizí také dvojhlásky uo a au, protože jsou pro běloruštinu netypické. Dvojhláska uo při zániku dala v různých nářečích a v různých dobách tři reflexy: o, a, u, např. Ёдлавічы (< nář. Júodek-nai, spis. Júodelėnai), г’а́ба (< guõbas), ару́д (< arúodas) (viz LKK XXVII 125–128); au má čtyři reflexy – oy, o, a, u, např. ло́уж (< lāužas), ложа́виска (< lāužas+ависка), капу́шка ‘hrůbek’ (< kaũpti + ушка), куку́цъ ‘píšťalka’ (< kaukutis³ atd. (viz Baltistica 1989: 70–80).

V běloruských nářečích se vyskytují lituanismy s nepravidelně změkčenou kořenovou souhláskou, např. кло́ня ‘kloňas’, сюптня ‘suktinis’, кло́мбы ‘klumpės’ atd.

Méně výrazně se slavizují lituanismy s velárním n před k a g a se závěrovým g; to ukazuje, že slova, v nichž se tyto hlásky zachovaly, jsou nejspíše litevského původu, např. инг’ірічнік ‘vingiarykštis’, Ві́нг’ра ‘Vingra, název řeky u Kamojų Pastovių

³ Příklady z textů ze lietuviské nářeční oblasti Zietela vydaných roku 1995, zapsaných v letech 1901–1903 významným polským lingvistou prof. J. Rozwadowským, kóūła a k’óūłe ‚prase‘ (Rozwadowski 1995: 42) ukazují, že nejspíše vlivem běloruských nářečí mohlo docházet k monoftongizaci litevského dvojhlásky au již v samotném litevském nářečí, dokud se jím ještě mluvilo.

174

raj’, púnkili ‘řepa’ aj. Běloruská a polská území, kde se takové n vyskytuje, považuje polská lingvistka H. Turska za oblasti litevského substrátu (viz Turska 1982: 64 aj.), zatímco významný polský dialektolog prof. Stanislav Glinka, který v běloruských a polských nářečích v okolí Augustówa nalezl velární n cizí slovanským jazykům, jej oprávněně považuje za relikt litevského jazyka, jímž se v těchto oblastech mluvilo v historické době (Glinka 1990: 119–120 a připojená mapa).

Zároveň bylo zjištěno, že běloruské lituanismy mají místo litevské souhlásky k souhlásku ch, např. го́хты (< gáktos), ху́рстацца ‘hýbat se’ (< kùrstytis), рjóхаць ‘kvičet’, хо́хла ‘štětiny na vepřovém zátylku’ (< kákłas), хлúба (< klúbas ‘spády’), хайлуха ‘prostopášnice’ (< kiaulė+уха), хурну́ (< kurniau) aj. Jde o nic jiného než o ukazatel slavizace lituanismu; srov. také opačný zákon ve slovanských výpůjčkách v litevských nářečích: káta (< br. хата), koč ‘ačkoli’ (< br. хоць). Je třeba upozornit, že některá běloruská nářečí často užívají slovanskou souhlásku ch také místo k v přejímkách z jiných slovanských jazyků nebo z jiných běloruských nářečí, např. ху́ртка ‘bunda’ Sal. (< рус. куртка ‘totéž’), ха́тар ‘zánět’ (< рус. катар ‘totéž’), хвадра ‘čtvrt měsíce’ (< рус. квадра ‘totéž’), харму́шка (< рус. кармушка ‘totéž’), хорт Mal. (< рус. курт), хо́хлюш (< рус. коклюш ‘totéž’). Podle našeho názoru jde o zvláště cenný rys, který umožňuje pokládat všechna běloruská slova s takovým ch za slova jiného původu, nebo za slova přejatá z jiných jejich nářečí.

Při rozpoznávání běloruských lituanismů je tedy nutné mít tyto důsledky jejich slavizace na paměti, přihlížet k nim a uplatňovat je.

Rozpoznat lituanismy je poměrně obtížné, když se počáteční souhláska jejich kořene v důsledku neetymologické změny nahradí jinou a zkreslí jejich původní podobu. Byly zaznamenány následující častější případy takové změny souhlásek:

a) Počáteční s- se mění na š-: шмі́рак ‘škvarek’, шклюот ‘skliutas’, шме́рг’я ‘nudle’, шло́кшына ‘vrstva, lýko’, шкіле́нда ‘klobása’, шклузбо́к ‘klobása’, швіршну́ ‘závora’ aj.

b) Počáteční p- a také v- se mění na znělé b-, např. бу́кшты ‘pūkštos, větve spuštěné do vody, aby se v nich ryby mohly ukrýt’, бо́йсаць ‘dbát’, бірба́ты ‘ochablý’ aj.

c) Počáteční k- se mění na znělé g-, např. г’яблы (< kėblas) ‘nešikovný’, глу́мбы/глу́бы (< klùmpės) aj.

d) Vzácněji se počáteční g- nahrazuje d-; l- a n-; j- se mění na l-, např. драбе́сты (< grebėstai), ну́рба (< люрба) ‘tlustá tříska’, лютру́ца (< jùdrė+ца) ‘takový plevel, který obtáčí len’ aj.

e) Vyskytují se také lituanismy s neetymologicky změněnou souhláskou kmene, např. пацуба́йла ‘kdo dlouho ohmatává’ (< dial. рацига́ла, spis. pačiupáila), ре́звины (< rėzgìnės), рóyг’aч ‘plačka’ (< raudóti+ач), кульня/кульжа́ (< kùlsė), каптано́сы ‘nahoru zahnuté nosy’ (< karkanósis) aj. V běloruských nářečích se vyskytují i přejímky tohoto typu z jiných slovanských jazyků, např. трудні (< рус. тру́тни), ярмарка (< рус. ярмарка) aj.

K obdobným případům neetymologické změny souhlásek dochází jak v litevštině, tak

175

v běloruských nářečích se vyskytujících výpůjčkách z jiných jazyků či nářečí, např. šėkštas (< kėkštas); ко́бачка „jamka pod hrudní kostí“ (< ко́бачка „tamtéž“), крымытник „taková léčivá bylina“ (< rus. трыщутник „tamtéž“), кужу́рка „vesta“ (< rus. тужурка „tamtéž“), батла́шка „vojenská kovová láhev“ (< rus. баклажка „tamtéž“) atd.

Značné obtíže při rekonstrukci lituanismů vznikají také v případech, kdy byla vypuštěna počáteční souhláska slova, zpravidla kořenová, méně často samohláska, např. капа́ч (< skaročius), про́га (< spragà), клу́нкі „klouby“ (< шкулу́нкі < шлу́нкі < šlaunys), рюхаец (< kriūks), иксба́ (< viksva), инг’иру́чник (< vingiarykštis), ко́ткі (< akuotai), виршня „páka“ (< свиршня), расхле́йдацца „rozprostírat se“ atd. Výpůjčky tohoto typu se vyskytují také v běloruských nářečích převzaté z jiných běloruských nářečí a z ruštiny, např. япру́к (< вяпру́к), яntroбы (< вентро́бы), ярушка (< дзяру́шка), яўкі (< ва́йкі) atd.

Navzdory původní podobě takových lexémů a bez jejího hledání se občas objevují i značně mylné a nepodložené etymologizace. Tak se například stalo u výše zmíněného KÓTKI (akuotai) (ЭСБМ I: 102; V: 104).

Lituanismus někdy při slavizaci získává přidanou samohlásku nebo souhlásku, např. acbép/ acbíp „páka“, rapýd „sýpka“ atd. V těchto případech zůstává jeho kořen téměř nezměněn, lituanismus zní litevsky a rozpoznat jej je poměrně snadné.

Někdy se do kmene lituanismu vsune souhláska, např. гу́льшта (< gūžta), клу́нкі „klouby“ (< шклу́нкі) atd. Vložená souhláska kmene obecně nemá na rozpoznání lexému zásadní vliv – pomáhá k němu zejména jeho význam a litevský zvuk celého slova.

V běloruských nářečích se vyskytuje mnoho lituanismů s vypuštěnou souhláskou nebo i celou slabikou (synkopa), např. непу́м „neklid“ (< neramumas), бру́нта „branktas“, шу́мята (< šūmėtė), шу́я (< šunauja), шалау́я (< šalavija), кýраčki „paty nohou“ (< кýкараčki < каūkaras+ачки) atd. V běloruských nářečích se vyskytují také výpůjčky tohoto typu slovanského původu, např. калалу́ха „ptačí třešeň“ (< халаха́луха „tamtéž“), калма́шка „takový vůz“ (< калама́шка „tamtéž“), мана́рка „sako“ (< мары́нарка „tamtéž“), самаре́ска „stroj na okopávání brambor“ (< саламаре́ска „tamtéž“), ячнíška „ječná kaše“ (< ячмені́шча „tamtéž“) atd.

Změnu role jednotlivých částí lituanismu ve slově, kterou způsobila běloruská nářečí, dobře dokládá skutečnost, že se někdy celý lituanismus (včetně jeho koncovky) považuje pouze za kmen, k němuž se připojují běloruské koncovky. Tak byly například v nářečích Bělorusů žijících převážně na litevském pomezí zaznamenány lituanismy s dvojími koncovkami – litevskou, kterou obvykle tvoří neměnná koncovka nominativu jednotného čísla zobecněná pro všechny pády, a běloruskou, která se při skloňování lituanismu mění, např. го́гіцы прышлі да васёлі. Vid. „nezvaní hosté – guogiai přišli na svatbu“; гу́ча го́гіцаў сабралась. Vid. „sešlo se mnoho guogiů“; плялі ко́шчыкі з ка́рклісаў. Vid. „pletli košíky z vrb“; ба́г’анасы ку́ры ла́паюць. Rod. „jestřábi chytají slepice“; тры ре́засы зямлі меў. Rod. „měl tři rėžius půdy“ atd.

Funkce litevské slovní koncovky je tedy v tomto případě zcela izolována a kmen slova je uměle rozšiřován. Taková modifikace lituanismů, bez

176

bezpochyby může často zkomplikovat jejich přesnou rekonstrukci.

Někdy se zde také vyskytuje případ, kdy se souhláska na konci litevského slovního kmene vlivem metateze přesune více dopředu ve slově-lituanismu a na konci kmene se ocitne jiná souhláska, např. брунткі < брункты (< nář. brunktai, spis. brañktai), брунтко́у < брунто́ў, прышчы́ць ‚štípat, pálit‘ (< першы́ць ‚per-šti‘), сквярстуне́ (< skerstuvės), карла́па (< кера́пла) ‚nešika‘, ро́скач (< skaročius), мórва (< мóyра) ‚mraveniště‘, ві́схва (< viksva).

Podobné případy se vyskytují i u výpůjček z jiných slovanských jazyků, např. ко́блік ‚kilbukas‘ (< ко́блік ‚t.p.‘), прае́рх ‚praskiepas‘ (< прапе́рх ‚t.p.‘).

Rekonstrukci lituanismů ve skutečnosti ztěžují i jiné metatetické změny, které se většinou netýkají konce kmene. Například lituanismus лю́рба ‚tlustá tříska‘ (СБГ II 314) se místy změnil na ру́льба ‚t.p.‘ (СБГ IV 314), о ва́наг’ас na ва́ганас, адбуле́йка ‚protikladný člověk‘ na абдуле́йка ‚t.p.‘, вірці́нка ‚vařená věc‘ na вянце́рка ‚t.p.‘, не́рымась ‚neklid‘ na не́марась ‚t.p.‘ atd.

Analogické záměny slabik jsou typické jak pro výpůjčky v běloruských, tak v litevských nářečích, které do nich pronikly z jiných jazyků či nářečí, např. bělor. лянде́рак ‚hrneček s rukojetí‘ (< pol. radełek/rondełek ‚t.p.‘), халма́ны ‚nekvalitní hadry, roztrhané oblečení‘ (< pol. łakmany ‚t.p.‘), радзю́ра ‚hrubé prostěradlo‘ (< дзярю́ра ‚t.p.‘), хруста́лкі ‚jahody‘ (< pol. truskalki ‚t.p.‘) aj., litev. šašvóklė ‚červený rybíz‘ (< vašóklė ‚t.p.‘) aj.

Neznáme-li původní podobu takových lexémů a neurčíme-li jejich původní kořen, možnost jejich rekonstrukce se fakticky komplikuje nebo zcela mizí. Proto je v takovém případě obzvlášť důležité, máme-li podezření, že jde o výpůjčky, ale nenajdeme-li jejich další odvozeniny ani v běloruských, ani v litevských nářečích, trvat na předpokladu, že jejich kořen je jiný, a intenzivně jej hledat tak, že lexémy obměňujeme podle kombinačních zákonitostí jejich fonetiky.

Obzvlášť obtížné je rekonstruovat slova běloruských nářečí podezřelá z lituanismů, která vykazují nikoli jednu, nýbrž poměrně několik složitých změn – monoftongizaci kořenového dvojhlásky, neetymologické střídání souhlásek, vypouštění hlásek a slabik (synkopu), záměnu slabik (metatezi) apod. Po dlouhých analýzách a srovnáváních lexému я́дждаль ‚tvrdá bahenní tráva‘ (a jeho variant), při zohlednění lingvogeografických údajů se nám zdá, že se nám podařilo určit, že jde nejspíše o složené slovo (яжд-жаль), které je třeba považovat za lituanismus. Jeho zdrojem bylo pravděpodobně litev. juódžolė ‚bylina černýš hajní, Actaea spicata‘. Do první jeho části bylo zřejmě v důsledku asimilace či z jiných příčin vloženo ж. Tedy я́дждаль < я́джаль. Srov. původem analogickou litevskou výpůjčku šekštárnė ‚ozubené kolo‘ (< šeštarnė ‚t.p.‘, LKŽ XIV 617). Druhá jeho část – жаль – vznikla bezpochyby z litevského nářečního žálė ‚tráva‘. Lituanismus я́дждаль (s variantami), užívaný na běloruských územích značně vzdálených od hranic Litvy (viz mapu připojenou k ABS XX 328), si dodnes ve své fonetické podobě zachovává staré litevské *ā(> o); vzhledem k tomu, že byl poměrně silně ovlivněn běloruskými nářečími, nepochybně patří ke staré vrstvě výpůjček. Další složený lexém téhož významu

177

ляжджа́й – nejspíše vznikl metatezí z varianty жяжджэў svého příbuzného výrazu жяжджаль (viz ABS XX 326–327). Tedy ляжджа́й < жяжджэў, srov. litev. šãmalas < mãšalas.

Podařilo-li se nám to skutečně dokázat, je možné, že se při budoucí etymologizaci těchto lituanismů podaří vyhnout chybám, kterých jsme se dopustili na začátku výzkumu, když jsme při hledání jejich litevských ekvivalentů postupovali poněkud amatérsky (viz Веци 1969: 123–134).

Nebo například zvuková podoba vzácných lexémů шынтыклёр ‚starobylá dlouhá úzká sváteční sukně s četnými záhyby, které se směrem dolů rozšiřují‘, шантаклёр ‚t.p.‘ a dalších variant, nejspíše rovněž složených, v nás vzbudila podezření, zda nejde o lituanismy. Tato slova běloruských nářečí jsme dlouho analyzovali a dospěli k závěru, že jde nejspíše opět o lituanismy, které se již v našem jazyce nedochovaly. Máme-li však v něm sémantické ekvivalenty s analogickou slovotvorbou, jako jsou šimt akloščiai (šimtaraukiai, šimtarūkšliai, také šimt akvóldžiai) sukně (LKŽ XIV 815, 817), a přihlédneme-li k tomu, že zkoumané běloruské lexémy přece jen znějí litevsky, máme důvod se domnívat, že se i ony v litevštině skutečně mohly vyskytovat. Již dříve jsme vyslovili názor (LKK XXII 197–198), že jejich první složkou by mohlo být slovo šimtas ‚sto‘ a druhou skliūras ‚kus látky, záplata, hadr‘ nebo kliūrmas ‚kus‘ (u posledního výrazu podle našeho podezření mohlo dojít také k odpadnutí počátečního s-, srov. dále skliùmbas ‚kus‘, skliùmbė/sklium̃bė ‚t.p.‘). Pokud jde o možný vznik první složky lexému шантаклёр, шанта, ze slova šim̃tas, srov. litev. šañšūdis < šuñšūdis (LKŽ XIV 505), a také litevské výpůjčky šimkarkà (< šinkorkà) ‚žena rozlévající nápoje v krčmě‘, šimkúoti (< šinkuóti) ‚rozlévat nápoje‘ (LKŽ XIV 811).

Lexémy г’ужалки, бужалки, жужалки jsou jednovýznamové, označují právě ‚pulce‘, a podle našeho názoru znějí také litevsky. Nejen jejich litevský zvuk, ale i jejich diftong -al-, který se vyskytuje v litevštině, avšak nikoli ve slovanských jazycích, kde je typická pleofonie (plnohlasí, srov. bělor. галава, litev. galvà), umožňuje domnívat se, že jejich původ může být také litevský. Je třeba poznamenat, že příbuzné výrazy s tímto významem nebyly nalezeny ani v běloruštině, ani v jiných slovanských jazycích. Začali jsme tyto lexémy vzájemně srovnávat a rozebírat po slabikách. Výsledky analýzy nám dovolují považovat všechny tři za nepochybné příbuzné výrazy. Všechny tři je třeba považovat za složená slova. Základem lexému г’ужалки bylo litev. búožgaly(iai) a běloruská přípona – ki. Když Bělorusové lituanismus dále přizpůsobovali slovanskému jazyku, došlo pod silným vlivem superstrátu k poměrně výrazným změnám jeho podoby. Nejprve se monoftongizoval diftong uo, cizí běloruskému jazykovému systému, a původní b se následkem vzdálené regresivní asimilace vůči explozivnímu г’ v prostřední slabice lexému změnilo rovněž v explozivní г’. Tedy: búožgalv(iai) + ki > *буожг’алвкі > бужг’алвкі > г’ужг’алвкі. Zachované explozivní г’ v tomto lexému svědčí o tom, že jde o lituanismus (v běloruských slovech se explozivní г’ nevyskytuje). Později, když se lexém přizpůsoboval běloruštině ještě více, se jeho souhláskové skupiny -жг’- a -лвк-, které se ve skutečnosti obtížně vyslovovaly a byly Bělorusům nezvyklé, zjednodušily na -ж- a -лк-.

178

Takže *rūžgalvki > rūžalki (viz LKK XXVII 128; LKK XXX 120–121). Lexém žužalki také patrně vznikl z rūžalki buď regresivní asimilací (:rūž- > žuž-), nebo v důsledku neetymologického střídání počátečních souhlásek slova (méně pravděpodobné).

Obzvláště obtížné bylo prokázat litevský původ lexému kykiški ‘paty’ a četných dalších lexémů téhož významu (kókawki, kópkiški aj.). Po jejich podrobné analýze, vzájemném porovnávání a srovnávání se nám podle našeho názoru podařilo poměrně spolehlivě určit, že jsou ve skutečnosti příbuzné a geneticky navzájem spjaté s litevským kaūkaras, kūkaras ‘hrb’ (viz LKK XXVIII 162–164).

Po dlouhých analýzách a rozsáhlých úvahách se nám konečně snad podařilo určit litevský původ běloruských pár’i, lar’а́пы, cypár’i, cypýi a jejich četných dalších variant se stejným významem ‘proudy, potůčky, žlábky’. Už dávno jsme měli podezření, že lexém pár’i je litevského původu, a vytrvale jsme hledali jeho litevský protějšek, avšak dlouho poměrně neúspěšně (Весці 1969: 128, LKK XVI 187, LKK XXVIII 164–165, LKK XXX 116). Později jsme se setkali s jeho variantami cypár’i a cypýi téhož významu a na základě možností pravidelného vývoje litevského dvojhlásky uo v běloruských nářečích v i, a a u (СБГ V 20, 21, LKK XXVII 126–127) jsme konečně, jak se zdá, definitivně našli jejich přesný litevský protějšek. Tím je litevské srūogos, které v různých běloruských nářečích dalo vzniknout různým variantám. A tyto výpůjčky jsou v běloruských nářečích skutečně staré a prošly dlouhým vývojem. Litevské srūogos se tedy nejprve v některých oblastech změnilo v *cпár’i, jinde v *cпýi (srov. г’аб < guóbas a Губін < Guobýnas); ty se časem, snad kvůli snazší výslovnosti nebo vlivem zákona o běloruské pleofonii (polnoglasiji), změnily v cypár’i nebo cypýi a v této podobě se v nářečích zachovaly. Když se litevské srūogos v běloruštině ještě vyslovovalo jako *cпár’i, v některých nářečích se kvůli vyblednutí významu slova patrně vypustilo počáteční s- (srov. jejich про́г’a < spragà). Tak vzniklo pár’i z *cпár’i. Zdrobnělou podobou varianty je lar’а́пы < par’а́лы < sruogelės (СБГ II 603), vzniklá metatezí.

Značné pronikavosti je zapotřebí také při dokazování litevského původu lexémů pocкач (< skaročius), трыбла́ты (< driblà), чэйдаць (< čiáudėti), шаплукі (< šapelūkai), ярушка (< eriūkas), чвыр (< žvyras), перар’i ‘přehlídky’, ру́паль ‘ropucha’, ранцкі ‘rýhy na kravském rohu’, hydronyma Mapút’a aj. Jejich litevský původ nejzřetelněji dokládá význam všech těchto slov a poměrně velká fonetická podobnost s litevskými výrazy téhož významu. Tak pocкач je zjevný metatezní útvar, odvozený z litevského skaročius; lexém трыбла́та (каро́ўка) je bezpochyby odvozen z litevského driblà+атый, srov. také driblià ‘člověk statné postavy’. Počáteční t tohoto slova je výsledkem neetymologického střídání souhlásek, vyvolaného slavizačním procesem poté, co se přerušila jeho litevská zvuková souvislost s významem. Lexém чэйдаць ‘tlachat nesmysly’ patrně získal přenesený význam už na slovanské půdě a jeho litevské nářeční kořenové -au- se při slavizaci redukovalo (srov. Sl. Or. 1990: 317). Lexém шаплукі ‘obnošené boty’ je bezpochyby litevské nářeční šapelūkai s vypadlým nepřízvučným e. Domníváme se, že litevským zdrojem lexému ярушка ‘ovečka’ je —

179

to eras, eriùkas, které získalo slovanskou příponu. Běloruské nářeční чвыр ‘štěrk’ je odvozeno neetymologickým střídáním souhlásek z litevského žvyras (srov. také Sl. Or. 1990: 317). Litevský zdroj lituanismu пераг’і ‘přehlídky u ženicha (před svatbou)’ nejspíše souvisí s kořenem reg-(-eti), srov. pér-regeti ‘prohlédnout’, pérregos ‘přehlídky’. Litevskými zdroji lituanismu pūpaць jsou bezpochyby naše rùpė ‘ropucha’, rùpečka ‘tamtéž’ (LKŽ XI 984); ранцякі jsou výraz téhož významu, naše rañčiai ‘rýhy na kravském rohu’ + slovanská přípona -aki. Dokázali jsme, že kořen -a- hydronyma Мару́ра ‘řeka protékající Vidžiai’ vznikl z dvojhlásky au a že samotný kořen je geneticky spjat s výrazem maũrai (viz LKK XXXII 27) a nemá nic společného s hydronymem Marià, jak dosud tvrdili jiní badatelé (viz LHD 1970: 192).

Stává se, že fonetická podoba některých lituanismů je více pozměněná a ovlivněná zákonem pleofonie (polnoglasije), charakteristickým pro systém běloruského jazyka, např. шаланя́нь (< šelmenys) ‘ječmen’, сивірня ‘závora’, до́ражник (< daržiny-kas), шпірак (< spìrgas), со́мец (< sámtis, СБГ IV 447) aj. Dokládají, že jde skutečně o lituanismy, které si Bělorusové vypůjčili již dávno a které stačily podlehnout i tak poměrně starému vlivu pleofonie. Podle formy se rozpoznávají poměrně obtížně, proto je v tomto případě třeba více vycházet z jejich významu.

To, že staré lituanismy ve slovanských jazycích lze rozpoznat poměrně obtížně, dobře dokládají také některé údaje z lituanistického bádání významných ruských jazykovědců V. Toporova a O. Trubačova. Hydronymum Лоша z Horního Dněpru například ztotožňují se stejně znějícím názvem řeky v běloruském Astravském okrese, těsně u litevské hranice, a protože v něm tuší lituanismus, odvozují je mimo jiné od litevského lašìs ‘losos’ a spojují s názvem Lašupė nebo se slovesem lošti ‘řádit, běsnit’ (viz ЛАГВП 1962: 194). Řeka Ло́ша v Astravském okrese, přítok Neris (a bezpochyby pravděpodobně i Лоша na Dněpru), však pochází z litevského Aluošà/Aluošià; její dvojhláska uo, pro Slovany netypická, se v jejich nářečích často mohla změnit v jednoslabičné o, jak jsme již dokázali (viz LKK XXVII 125), např. ако́цця (< akuotai), Ёдупка (< Júodupė) aj. V jiných běloruských nářečích (nebo v jiné době) se mohlo uo převzatého lituanismu změnit v a (např. прывака́ць ‘přivoklit’ (< privokuóti ‘tamtéž’). Stává se, že litevské uo může v běloruských nářečích odpovídat také u (to se vyskytuje zejména u starších výpůjček, např. клу́ня ‘stodola’ aj.). Ani tyto možnosti přizpůsobení lituanismů fonetickému systému běloruského jazyka bychom při jejich hledání a zkoumání neměli ztrácet ze zřetele.

Nebo uvažujme další hydronymum z téhož povodí Dněpru, Лампадь. Uvedení jazykovědci mají také podezření, že by mohlo jít o lituanismus, jeho litevský protějšek však neuvádějí. Лампадь je však nejspíše rovněž nepochybný lituanismus, který má i svůj litevský protějšek. Zjistili jsme, že dvojhláska (i)au se při slavizaci v některých běloruských nářečích a v určité době změnila v samohlásku (i)a, např. бля́ць (< bliáu-ti), Мару́ра (< Maurũgà) aj., a proto se domníváme, že litevským reflexem Лампадь je nejspíše slovo s kořenem *Laum- a že celé hydronymum snad není složenina *Laũmpėdis?

180

Zjistili jsme, že v obklopení běloruských nářečí se vlivem jejich silného a stále sílícího působení začíná rychle slavizovat dosud fakticky zcela živý systém litevského nářečí a jeho způsob vyjadřování myšlenek se náhle mění na slovanský. Jeho litevské svébytnosti se vzdávají a myšlenky se formulují podle vzoru běloruského vyjadřování. Tak například místo obvyklého litevského juodmargis (šuo), juodmargė (karvė) se v izolovaných litevských nářečích podle běloruského vzoru nejprve objevují výrazy, které jsou v litevštině nepřirozené a v běloruštině rovněž poměrně vzácné či ne zcela obvyklé: juodai baltas (šuo), juodai balta (karvė) apod., srov. bělor. чёрна-бе́лы (саба́ка), чёрна-бе́ла (каро́ўка). Později se podle živých běloruských výrazů рабу́ (саба́ка), раба́ (каро́ўка) v litevštině říká pouze márgas (šuo), margà (karvė). A tak v našich izolovaných nářečích vznikají neobvyklé kalky z běloruských nářečí. Na druhé straně však Litevci z těchto nářečí také předali svým sousedům Bělorusům některé vlastní kalky. Například stejné přídavné jméno juodmargis se vlivem litevštiny v běloruštině poměrně neobvykle nazývá také чернарабу́ (саба́ка), чернараба́я (каро́ўка). Zcela podle litevského vzoru se v některých běloruských nářečích místo снег ідзе́ць říká снег сняжыць, což ТСБМ V 228 nezaznamenává; srov. litev. sniñga. Anebo místo vlastního тайнік „úkryt“ užívají kalk z litevštiny скру́тка (srov. litev. slėptuvė), který běloruské slovníky rovněž neuvádějí (srov. ТСБМ V 186). Užívají se v nich i další kalky z litevských nářečí, např. скра́бачка „škrabka“ (СБГ IV 457), které jejich slovníky rovněž neobsahují (srov. ТСБМ V 180), a další.

V izolovaných litevských nářečích v Bělorusku, kde se způsob vyjadřování myšlenek obzvlášť intenzivně slavizuje, se rychle běloruští i jejich vyjadřování a sémantika jednotlivých slov se znatelně mění. Zdá se, že litevské významy některých slov začínají být nedostatečné, nepřesné, jako by jim chyběla úplnost; proto tato nářečí ovlivněná běloruskými nářečími začínají tyto významy uměle rozšiřovat. V důsledku toho se v nich začínají obzvlášť nápadně objevovat produkty těchto uměle rozšířených významů – běloruské sémantické kalky, které začínají nahrazovat litevské vyjadřovací prostředky a vytlačovat je z užívání. Například místo apkáli (grebėstais), nepavýko dúona, nepàkeliu kvapų apod. se zde podle vzoru běloruských nářečí абабіц (г’рабёстамі), не ўда́ўся (хлеб), не знясу́ (запаха́ў) již říká aprmúzdžic’ (grabėstais), neišdavė (dúona), nesunėšų (kvapų) apod. V nářečích, která se již slavizovala, je taková změna významů slov v lituanismech všeobecným jevem. Například dříve zde Litevci říkali suburbuliávo (balà), užtirpo (pirštai), apgrabėstáu (stógų), prišakal’áų (pirk’ų), nyní se však říká pouze забурбу́ляла (не субурбу́ляла) бало́та, паце́рпнули (не заце́рпнули) па́льцы, награбяста́ў (не аг’рабяста́ў) страху́, нашакаліняу́ (не пры-шакаліняу́) ха́ту apod. Kalky nepochybně nejvíce přispívají ke konečnému začlenění lituanismu do systému běloruských nářečí a k zániku izolovaného litevského nářečí. Pro nářečí, která jsou asimilována, jsou nejnebezpečnější, avšak patrně se jich nejhůře všímá a nejhůře se rozpoznávají.

Na druhé straně předala izolovaná litevská nářečí běloruským nářečím značné množství vlastních kalků. Tak se v nich podle vzoru litevských nářečí říká: сасе́кла

181

(булъбы) Kur., сащпіліць (спадніцу) Achr., сасніла (спадніцу) Kur., сасніла (яго́) Sal., сасо́х (часно́к) Vid., саспе́ла (да аўто́буса) Vid., (яна́) састарэла Val. atd. místo jejich obvyklých podob pasėkla (булъбы), зашпіліць (спадніцу), пасліšnila (спадніцу), прысніла (яго́), пасо́х (часно́к), паспе́ла (да аўто́буса), (яна́) пастаре́ла; srov. litev. sukapójau (bùlves), susègti (sijóną), suseiliójo (sijóną), susapnavau (jį), sudžiūvo (česnakai), suspėjau (prie autobùso), (jį) susèno atd. K tomu nejspíše došlo na samém počátku asimilace izolovaných litevských nářečí v těchto oblastech, kdy se zde běloruská nářečí teprve formovala. Tyto kalky z těchto běloruských nářečí nevymizely ani dodnes, přestože se v nich podobným způsobem již nevytvářejí nové útvary. A běloruským nářečím fakticky nijak neuškodily.

Zde vyzdvižené a rozebrané vlastnosti běloruských lituanismů osvětlují cesty a způsoby jejich běloruštění, odhalují povahu a tendence přizpůsobování a změn velkého množství jejich tvarů a zčásti i významů, ukazují, jak rozpoznat tato slova litevského původu, poskytují základ pro zjištění jejich totožnosti s odpovídajícími slovy litevského jazyka a umožňují lépe pochopit dosud nekonstatované a ve skutečnosti nepojmenované fonetické vztahy mezi litevskými a běloruskými nářečími. Všechny tyto vlastnosti, posuzované s ohledem na rozdíly a podobnosti systémů obou jazyků, představují poměrně významný a spolehlivý pramen i nový konkrétní materiál pro další dialektologická studia obou jazyků, pro otázky substrátu a superstrátu i pro kontakty baltských a slovanských jazyků.

LITERATURA A PRAMENY

АБС XX: Г р и н а в е ц к е н е Э., М а ц к е в и ч Ю. Ф., Р о м а н о в и ч Е. М., Ч е б е р у к Е. И. Lingvogeografičeskie dannye belorusskich govorov o baltoslavjanskich jazykovych svjazjach. – Acta Baltico-Slavica 20, 323–332.

Achr. – nářečí Achremovců (okres Breslauja, Bělorusko), zápisky z expedice E. Grinaveckienė z roku 1974 (archiv autorky).

Baltistica 1989: G r i n a v e c k i e n ė E., M a c k e v i č J. Reflexy vokalismu litevského -(i)au v běloruských lituanismech. – Baltistica 3 (1). Příloha, 70–80.

Bok. – nářečí Bokštů (okres Vyžia, Bělorusko), zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1972 (archiv autorky).

ЭСБМ I – Etymologický slovník běloruského jazyka 1, Minsk: Navuka i technika, 1978.

ЭСБМ V – Etymologický slovník běloruského jazyka 5, Minsk: Navuka i technika, 1989.

Glinka S. 1990: Lituanizmy fonetyczne w gwarach białoruskich i polskich Białostocczyzny. – Balto-słowiańskie związki językowe 81, 115–127.

Kam. – nářečí Kamojů (okres Pastoviai, Bělorusko), zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1989 (archiv autorky).

Kir. – nářečí Kiraliů (okres Ščiūčinas, Bělorusko), zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1976 (archiv autorky).

Kur. – nářečí Kurapolė (okres Pastoviai, Bělorusko), zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1974 (archiv autorky).

ЛАГВП 1962: Т о п о р о в В. Н., Т р у б а ч е в О. Н. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва: Издательство Академии Наук СССР.

Lis. – nářečí Lisna (okres Verchnedvinsk, Bělorusko), zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1974 (archiv autorky).

182

LHD 1970: V a n a g a s A. Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis.

LKK XVI – Г р и н а в е ц к и й Э., М а ц к е в и ч Ю. Ф., Р о м а н о в и ч Е. М., Ч е б е р у к Е. И. Lidová slovní zásoba litevského původu v západním Bělorusku. – Lietuvių kalbotyros klausimai 16, Lietuvių terminologija, 1975, 163–195.

LKK XXII – G r i n a v e c k i e n ė E. Slovní zásoba litevského původu v běloruských nářečích na litevském pohraničí. – Lietuvių kalbotyros klausimai 22, Lietuvių kalbos specialioji leksika, 1983, 182–204.

LKK XXVII – G r i n a v e c k i e n ė E., M a c k e v i č J. Fonetické zvláštnosti některých běloruských lituanismů. – Lietuvių kalbotyros klausimai 27, Lietuvių kalba ir bilingvizmas, 1988, 121–131.

LKK XXVIII – Г а р ш в а К., П о л я к о в О. Litevské nářečí v okolí Opsy, 99–117; G r i n a v e c k i e n ė E. Nové lituanismy v běloruských nářečích, 162–166. – Lietuvių kalbotyros klausimai 28, Kalbų ryšiai ir sąveikos, 1989.

LKK XXX – G r i n a v e c k i e n ė E. Lituanismy v běloruských nářečích z okolí Kamojů (Paštovský okres v Bělorusku). – Lietuvių kalbotyros klausimai 30, Periferinės lietuvių kalbos tarmės, 1993, 113–133.

LKK XXXII – G r i n a v e c k i e n ė E. Místní názvy litevského původu z okolí Vidžů. – Lietuvių kalbotyros klausimai 32, Baltų onomastikos tyrinėjimai, 1993, 21–33.

LKŽ XI – Slovník litevského jazyka 11, Vilnius: Mokslas, 1978.

LKŽ XIV – Slovník litevského jazyka 14, Vilnius: Mokslas, 1981.

Mal. – Zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1980 z nářečí v Mali (okres Astrav, Bělorusko) (archiv autorky).

Mat. – Матэрыялы для слоўніка Мінска-Маладзечанскіх гаворак, Minsk: Навука і тэхніка, 1974.

Rag. – Zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1977 z nářečí v Raguliškiai (okres Daugavpils, Lotyšsko) (archiv autorky).

Rod. – Zápisky z dialektologických expedic E. Grinaveckienė z let 1972 a 1982 z okolí Rodūnie (Grodenská oblast, Bělorusko) (archiv autorky).

R o z w a d o w s k i J. 1995: Litewska gwara okolic Zdziecioła na Nowogródczyźnie. – Prace Komisji językoznawstwa 59, Kraków.

Sal. – Zápisky z dialektologické expedice E. Grinaveckienė z roku 1979 z nářečí na Salosech (okres Smarhoň, Bělorusko) (archiv autorky).

СБГ I – Slovník běloruských nářečí severozápadního Běloruska a jeho pohraničí 1, Minsk: Навука і тэхніка, 1979.

СБГ II – Slovník běloruských nářečí severozápadního Běloruska a jeho pohraničí 2, Minsk: Навука і тэхніка, 1980.

СБГ IV – Slovník běloruských nářečí severozápadního Běloruska a jeho pohraničí 4, Minsk: Навука і тэхніка, 1984.

СБГ V – Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 5, Мінск: Навука і тэхніка, 1986.

Sl.Or. 1990: Г р ы н а в е ц к е н е А. И., М а ц к е в и ч Ю. Ф., Р а м а н о в и ч Я. М., Ч а б я р у к А. И. Вачыма аўтараў. – Slavia Orientalis 39 (3–4), 309–317.

ТСБМ V – Тлумачальны слоўнік беларускай мовы 5, Мінск: Беларуская савецкая энцыклапедыя імя Петруся Броўкі, 1983.

T u r s k a H. 1982: O powstaniu polskich obszrów językowych na Wileńszczyźnie. – Studia nad polszczyzną kresową 1, Prace językoznawcze 98, 19–121.

Val. – zápisky z nářečí Valynců (okres Verchnedzvinsk, Bělorusko) pořízené E. Grinaveckienė během dialektologické expedice v roce 1974 (archiv autorky).

Вестві 1969: А р а ш о н к о в а А. У., Г р ы н а в е ц к е н е Е. И., К а в а л ь ч у к И. П., М а ц к е в и ч Ю. Ф., Р а м а н о в и ч Я. М., Ш т а л а в а Л. Ф. З лексікі беларускіх гаворак заходняй зоны. – Весці Акадэміі Навук БССР, Серыя грамадскіх навук 4, 123–134.

Vid. – zápisky z nářečí Vidů (okres Pastavy, Bělorusko) pořízené E. Grinaveckienė během dialektologické expedice v roce 1991 (archiv autorky).

183

PŘIZPŮSOBENÍ LITUANISMŮ BĚLORUSKÝM NÁŘEČÍM A ZPŮSOBY IDENTIFIKACE TĚCHTO VÝPŮJČEK

Shrnutí

V příspěvku jsou zkoumány hlavní fonetické zvláštnosti lituanismů vyskytujících se v běloruských nářečích a procesy jejich přechodu do běloruštiny. Běloruské přizpůsobení lituanismů se projevuje v mnoha podobách, částečně také přizpůsobením významů systému běloruských nářečí, jakož i konkrétním charakterem a tendencemi těchto změn. Pokoušíme se rovněž ukázat, jak lze rozpoznat a identifikovat lituanismy, které pronikly do běloruských nářečí, respektive byly jimi převzaty. Předkládáme především zásady, jež mají umožnit interpretaci fonetických vztahů mezi litevskými a běloruskými nářečími. Podrobně přitom uvádíme výsledky dlouholetého výzkumu běloruských dialektů, které mají význam pro užívání a teorii výpůjček, pro otázku vztahu substrátu, respektive superstrátu, i pro kontakty baltských a slovanských jazyků.

184