LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Aloyzas GUDAVIČIUS

SLOVNÍK SOUČASNÉ LITEVŠTINY Z HLEDISKA SYSTÉMOVOSTI SLOVNÍ ZÁSOBY

Nikdo už nepopírá, že slovní zásoba je systém stejně jako ostatní jazykové roviny, ačkoli povaha samotného lexikálního systému není všemi chápána stejně. Lze však tvrdit, že lexikální systém je co do počtu prvků a rozmanitosti i množství vztahů mezi nimi nejsložitějším útvarem ze všech jazykových rovin. Proto bylo pro strukturalisty tak obtížné pracovat se slovní zásobou. Lexikální systém se těžko vměstnává do jakýchkoli schémat. Specifičnost lexikálního systému určují tyto jeho základní rysy:

a) množství a nestálost prvků, neboť neustále vznikají nové prvky (lexémy, sémy) a stávající se znatelně mění,

b) rozmanitost vztahů mezi prvky (vztahy podle obsahu, podle formy, obsahu i formy),

c) členění systému na větší a menší podsystémy,

d) neostré hranice mezi prvky a podsystémy, jejich částečné překrývání a prolínání.

Lexikální systém, ba ani jeho část, nelze ve skutečnosti podrobně a adekvátně popsat a znázornit. Zde se vůbec nehodí mozaikový princip, který uznával J. Tyro. Prostší představa: množství menších a větších objemů, které se navzájem dotýkají a ještě častěji do sebe pronikají v mnohorozměrném prostoru. To nelze znázornit v dvourozměrné rovině – na listu papíru.

Nejpodrobnější a nejpřesnější popisy lexikálního systému jazyka podávají výkladové slovníky. V podstatě však jde pouze o registraci prvků systému, nikoli o popis systému samotného (struktury). To platí zejména o abecedních slovnících. O tomto typu slovníků výstižně psal významný ruský lexikograf V. Dal, který pro svůj vlastní slovník zvolil hnízdní princip uvádění slov: „Nejbližší, příbuzná slova (...) jsou roztroušena daleko od sebe a trpí tam osamoceně, každé živé jazykové pouto je přetrženo a ztraceno (...), není síly číst takový slovník, u desátého slova otupí mysl a začne se točit hlava, protože naše mysl všude hledá nějakou smysluplnou souvislost a návaznost“ (Dal’ 1989 s. XXVI). Do jisté míry se systémovost slovní zásoby odráží v systémových (ideografických) slovnících, zatímco v abecedních slovnících lze najít jen tu a tam nějaký rys systémovosti. Předně je určitou explikací systémových vztahů výklad významů slov pomocí synonym a antonym – ukazuje se shoda či blízkost různých sémém. Za druhé, výklad pomocí odkazů na jiné prvky ukazuje ty nejbližší-

33

… nejrůznější lexikální vztahy (uvádí se stejný význam jiného slova nebo slovotvorný vztah). Za třetí, popisné vysvětlení významu rovněž ukazuje systémové vztahy mezi významem vysvětlovaného slova a významy slov použitých ve vysvětlení (např. siekti – „snažit se dotknout, vzít něco, co je dále“ jasně ukazuje vztah mezi významy „dosahovat“, „snažit se“, „dotknout se, vzít“ a „dále“).

Výkladový abecední slovník nemůže plněji odrážet systémovost lexika kvůli abecednímu principu řazení slov (vedle sebe se často ocitají slova s velmi vzdáleným sémantickým vztahem, čímž se narušují skutečné sémantické vztahy (Piesarskas 1987: 121)); jeho cílem je také něco jiného – poskytovat informace o jednotlivých prvcích lexikálního systému. Při sestavování takového slovníku a popisu sémantické struktury jednotlivých slov je však nutné mít na paměti celý systém nebo jeho část. Zdůrazňují to i sami lexikografové. J. Paulauskas píše, že redigování slovníku nikoli podle abecedy, ale podle společných rysů slov (ve skupinách slov) „by mělo pomoci odstranit různé chyby, nesrovnalosti a případy nejednotného zacházení, kterým se při abecední přípravě slovníku nelze vyhnout“ (Paulauskas 1985: 6; viz také Švedova 1981: 171; Babickienė 1985: 231).

Rozsah slovní zásoby jazyka a množství sémantických skupin a podskupin jsou však objektivní příčinou toho, že se při redigování slovníku (a mělo by tomu tak být i při jeho psaní) podle skupin slov od tohoto postupu často odchyluje. Z toho vyplývají následující nedostatky slovníku:

1) analogické, stejnorodé lexikální jednotky (slova a sémy) jsou popisovány nejednotně,

2) chybně se vysvětluje pomocí synonym, a proto se stírají rozdíly ve významech blízkých sémů,

3) vysvětluje se slovy, která sama ve slovníku vysvětlena nejsou.

Protože naším cílem není podrobněji pojednat o „Slovníku současné litevštiny“, uvedeme zde jen několik příkladů, které ukazují, jaké nesrovnalosti a nedůslednosti vznikají, když se dostatečně nepřihlíží k systémovým vztahům mezi slovy a sémy a k celé struktuře lexikálního systému.

Snad nejčastějším nedostatkem sémantické části výkladových slovníků je nejednotný popis stejnorodých faktů. Slova baritonas, bosas, altas, kontral- tas, diskantas, sopranas, tenoras, jejichž hlavní význam je „určitý mužský, ženský nebo dětský hlas“, mohou označovat také zpěváka či zpěvačku s takovým hlasem. Tento pravidelný metonymický vztah je ve DŽ₂ označován nejednotně. U slov sopranas, kontr altas, bosas, tenoras je uveden druhý význam „zpěvák s takovým hlasem“, u slov baritonas a diskantas je tento význam uveden jako odstín prvního významu (za středníkem), zatímco u slova altas není uveden ani jako významový odstín. DŽ₃ je v tomto případě rovněž nedůsledný, avšak jinak: samostatný význam „zpěvačka“ je uveden u slov altas, kontr altas, odstín významu „určitý hlas“ u slova diskantas a u slov baritonas, bosas, sopranas, tenoras se význam vůbec neuvádí.

V povědomí mluvčích jsou si velmi blízké související názvy domácích zvířat: ar-

34

klys, avis, karvė, katė, kiaulė, ožka, šuo, triušis. K výkladu jejich základních významů DŽ₂ používá tři skupiny sémy: označení širší třídy („domácí zvíře“), rozlišovací znaky („velký“, „rohatý, přežvýkavý“) a účel chovu („chovaný na maso a vlnu“), důslednost však chybí. Séma účelu není uvedena u významů slov katė a triušis (mohlo by jít o „pro domácí pohodu, k chytání myší“ a „na kožešinu a maso“), séma „domácí“ není uvedena u významu ožkos, rozlišovací sémy chybějí u avies („středně velký“), kiaulės („porostlý štětinami“), katės („malý“, „s jemnou srstí“), šuns („štěkající, koušoucí“) a triušio („s jemnou srstí“); zdá se, že bezdůvodně je u katės („řád šelem“) a triušio („čeleď zajícovitých“) vyznačena séma příslušnosti k zoologické klasifikaci a terminologická značka zool. pouze u názvů katės, ožkos, šuns a triušio. Výklady v DŽ₃ jsou jednotnější, avšak chudší: uvádí se pouze séma účelu chovu, ale opět nedůsledně; k významu karvės se přidává „velký rohatý“, zatímco k výkladům katės a triušio značka zool.

První význam slova DŽ₂ pogrupis je vymezen takto: „jednotka systematiky živočichů nebo rostlin, nižší než skupina“; ve slově grupė se přitom takový terminologizovaný význam nerozlišuje. V DŽ₃ tato nedůslednost již není.

Sémy téměř analogické sémantické struktury a hodnoty (valeur) karštakraujis, šaltakraujis „prudký, náhlý“ a „pomalý, klidný“ plus „o člověku“ se v obou slovnících vykládají zcela odlišně; první je uvedeno jako podstatné jméno a vysvětleno synonymem „prchlivec“, druhé jako přídavné jméno a jako odvozený význam základního významu „měnící tělesnou teplotu podle teploty okolí“ (se značkou prk.). Těžko by však asi bylo možné popřít, že v povědomí mluvčích jsou obě slova chápána jako expresivní charakteristika lidského temperamentu, jejímž základem je přenesené užití prvních kořenů karštas a šaltas; mezi prvním a druhým významem slova šaltakraujis lze jen stěží spatřit vztah sémantické závislosti, jde prostě o paralelní pojmenování.

Rozlišování významů slov je pro lexikografa pravděpodobně často nejobtížnější úkol, protože v zásadě lze ve slově rozlišit buď více specializovanějších významů, nebo méně významů, avšak obecnějších a abstraktnějších (takových příkladů lze snadno najít porovnáním DŽ a LKŽ). Nelze však ospravedlnit nejednotnost členění významů mezi základovým slovem a předponovými odvozeninami, které mají většinou jednodušší sémantickou strukturu. DŽ₂ rozlišuje dva významy slova keipti: „slábnout, omdlévat“ a „chcípat, hynout“, zatímco u odvozeniny nukeipti je první význam fakticky rozdělen na tři: „zeslábnout, zchátrat“, „ochabnout, ochrnout“ a „omdlít“; nejednotný je i stylistický popis – u slova keipti má značku šnek. pouze druhý význam, zatímco u nukeipti celé slovo.

V DŽ₂ jsou profesní lexikum a stylistické charakteristiky slov často uváděny nedůsledně. Například u slov virusas, lazdelė je značka biol., u užkratas med., zatímco u mikrobas, bacila, bakterija, net gonokokas žádné značky nejsou; v DŽ₃ jsou bez značky ponechána pouze slova mikrobas a gonokokas, zatímco bacila a bakterija mají značku biol.

35

Lexémy patřící do kulinářské oblasti įsnauja „vepřové sádlo upravené určitým způsobem a zabalené do pobřišnice; škvarková tlačenka“, kraujienė „polévka z krve“, nugarinė „maso ze zadní části zvířete“ mají v DŽ₂ značku kul., zatímco lexémy se zcela analogickými významy a oblastmi užití taukinė, žarnokai, šoninė, kumpis tuto značku nemají. DŽ₃ ponechává značku kul. pouze u kraujienės, k žarnokų pak přidává etnogr.

Ve výše zmíněné skupině názvů lidských hlasů mají všechny lexémy značku muz., s výjimkou altas ir tenoras. V tomto ohledu jsou DŽ₂ i DŽ₃ zcela stejně nedůsledné. Nedůsledné zacházení s profesním (terminologickým) lexikem ilustruje následující příklad: v DŽ₂ nejsou vyčleněny čeledi motýlů peledagalvių, baltukų, ačkoli ve výkladech jednotlivých zástupců se názvy čeledí používají (kaspinuotis – 3. „takový motýl z čeledi peledgalvių“; citrinukas – zool. „motýl z čeledi baltukų“), zatímco v hesle sprindis je uveden samostatný význam „čeleď“: 3.dgs.zool. „taková čeleď motýlů“.

Velmi častým jevem je rozdílné stylistické zacházení s předponovými odvozeninami ve srovnání se stylistickým označením základového slova, ačkoli předpona obvykle nemění stylistickou hodnotu slova (sémy). Například v DŽ₂ je značka šnek. uvedena u sémy traiškyti, pritraiškyti „dojit, nadojit, získat málo mléka“, chybí však u analogické sémy patraiškyti; v DŽ₃ je značka šnek. uvedena u obou předponových slov, nikoli však u traiškyti.

Slova apdriskėlis, nudriskėlis nemají v DŽ₂ značku menk., zatímco sudriskėlis ji má. V DŽ₃ jsou všechna tato slova uvedena bez značky menk.. V DŽ₂ chybí značka menk. u slova išdvasa „ubohé, vyhublé zvíře nebo člověk“, zatímco u sémy slov dvasna ir nuodvasa, zcela analogických z hlediska emocionálního hodnocení, uvedena je; stejně je tomu i v DŽ₃.

Významy slov žliaubti, žliaugti „hltavě jíst, hltat“ nemají v DŽ₂ značku šnek., zatímco předponová slova sužliaubti, sužliaugti ji mají; DŽ₃ důsledně označuje značkou šnek. i nepředponová slova. Ze srovnání DŽ₂ a DŽ₃ je patrné, že DŽ₃ uvádí stylistické charakteristiky a značky emocionálního hodnocení důsledněji; srov. dále: u kiaulinti je v DŽ₂ značka šnek., u iškiaulinti nikoli; u tauzyti, taukšti je značka menk., u pritauzyti, pritaukšti nikoli; u pliurpti je značka šnek., u papliurpti pak menk.; v DŽ₃ mají všechna tato slova značku šnek.. V DŽ₂ je značka menk. uvedena u liežuvauti, zatímco paliežuvauti ir priliežuvauti jsou uvedena bez této značky; v DŽ₃ zůstává bez značky pouze priliežuvauti. V DŽ₂ je značka šnek. uvedena u slova pirmokas, ale u antrokas, trečiokas a dalších chybí; uvádí se u penketukininkas, nikoli však u dvejetukininkas, trejetukininkas, ketvertukininkas. V DŽ₃ jsou všechna uvedená slova považována za stylisticky neutrální.

Nedůsledně se označuje také povaha přeneseného významu; někdy má jedna ze sémy se stejným vztahem sémantické závislosti značku prk. a druhá šnek., například: v DŽ₂ je význam slova dergti vyjádřený slovy „hanobit, tupit, pomlouvat“ označen jako přenesený, zatímco analogický význam slova išdergti nikoli (v DŽ₃ jsou oba případy označeny prk.); zcela analogické jsou významy slov atšauti ir atkirsti „odpovědět přísně“, ale v DŽ₂ je značka prk. pouze u prvního (v DŽ₃ u obou); slova

36

Význam slovesa rėžti ‚říkat otevřeně, přímo‘ je v DŽ₂ uveden jako přenesený, zatímco analogický význam odvozeného slovesa išrežti je označen šnek. (v DŽ₃ jsou v obou případech označena šnek.); význam slovesa ryti ‚hltavě jíst, žrát, pít‘ je v DŽ₂ opatřen značkou prk., zatímco analogický význam slovesa praryti je označen menk. (v DŽ₃ jsou v obou případech označena menk.).

Kvůli nedostatečnému zřeteli k systémovosti jsou tytéž gramatické vlastnosti slov podávány nejednotně. V DŽ₂ i DŽ₃ jsou slova pirmaklasis, pirmakursis (v DŽ₂ také penktaklasis) uváděna jako podstatná jména, zatímco antrakursis, antraklasis, trečiaklasis atd. jako přídavná jména; slova trečiakursis, ketvirtakursis, penktakursis v obou slovnících vůbec nejsou. Další příklady z DŽ₂: dykakalbis je podstatné jméno, kdežto tuščiakalbis přídavné jméno; šaltakraujis je přídavné jméno, kdežto šiltakraujis podstatné jméno; šiurkščiavilnis je podstatné jméno, kdežto švelniavilnis, ilgavilnis, plonavilnis, trumpavilnis, šiltavilnis, juodavilnis jsou přídavná jména; vienergis, aštuonergis jsou podstatná jména, zatímco ketvergis – septynergis a devynergis jsou přídavná jména; v DŽ₃ se názvy zvířat podle věku uvádějí stejně, zatímco všechna ostatní slova jsou důsledně považována za přídavná jména.

Nemáme-li na paměti celou sémantickou skupinu, lze snadno přehlédnout ničím neospravedlnitelná opomenutí. Například v DŽ₂ jsou uvedena všechna označení žáků podle ročníku, ale chybějí vienuoliktokas a dvyliktokas; jsou zde keturiolikinis, šešiolikinis, septyniolikinis, devyniolikinis, ale z nějakého důvodu chybějí penkiolikinis, aštuoniolikinis.

Velmi často zmiňovaným nedostatkem výkladových slovníků je vadný výklad významu, tj. význam některého slova je vysvětlen synonymem, jehož význam je pak vysvětlen odkazem na první slovo. V takovém případě není jasné ani to, co obě slova znamenají, ani zda se jejich významy liší, a pokud ano, v čem (Lyberis 1962: 201). Často se navzájem vysvětlují slova s velmi blízkými či totožnými významy. Příklady lze snadno najít v DŽ₂ a DŽ₃: pjūdyti – 1. „siundyti“, a siundyti – 1. „pjūdyti“; zimbti – 1. „zvimbti, bimbti“; bimbti – 1. „zirzti, zvimbti“, zvimbti – 1. „bimbti“, zirzti – 1. „birbti, bimbti (o hmyzu)“, birbti – 2. „zirzti, bimbti“. Poněkud pomáhají občasné významové upřesňující poznámky u toho či onoho slova, jako v uvedeném příkladu „(o hmyzu)“, srov. také (v obou slovnících): čirkšti – 1. „čirpti, svirpti“, svirpti – „čirkšti (o cvrčkovi)“, čirpti – 1. „čirkšti, svirpti (o cvrčkovi, ptáčkovi)“. Logicky však taková upřesnění nejsou opodstatněná, protože z toho vyplývá, že například v uvedeném příkladu je čirkšti totéž co i svirpti, zatímco svirpti už není totéž co čirkšti. Ještě zřetelnější rozpor lze pozorovat v tomto příkladu: skepeta – „skarelė“, a skarelė – „malý šátek na uvázání kolem hlavy“ (DŽ₂). Je zřejmé, že při vysvětlování slov synonymy se nejvíce přihlíží k principu systémovosti. Problém však spočívá v tom, že rozdíly mezi slovy blízkého významu se většinou nezdůrazňují a zaznamenává se pouze jejich společný význam (Němec 1970: 293). V obou vydáních je bur(b)ti vysvětleno synonymem burgzti, to pak synonymy bigzti, ūžti, dūgzti, birgzti – synonymy bimbti, zirzti, přičemž dūgzti a ūžti mají navíc i popisné vysvětlení významu: první „vydávat slabý, tenký zvuk, zvimbti, birgzti, ūžti“, druhé „vydávat nízký, táhlý zvuk, gausti“. Z tohoto kruhového výkladu je poněkud zřejmý pouze rozdíl mezi dūgzti

37

a užžti, není však jasné, v čem se liší významy všech ostatních slov. Z uvedeného synonymického výkladu by se zdálo, že se jakoby neliší, ale ve skutečnosti tomu tak není (srov. miškas ūžia, ale * miškas burbia, burzgia, birzgia).

Častým nedostatkem výkladových slovníků je, že významy jsou vysvětlovány slovy, která sama ve slovníku vysvětlena nejsou. Takový „výklad“ je obzvlášť nevhodný, když jediným slovem, které význam odhaluje, je právě slovo nevysvětlené. Například v DŽ₂: bū išt. „mū (o bučení dobytka)“, avšak mū chybí; vamptelėti 1. „suvamspėti“, avšak suvamspėti chybí; vedekliauti žem. „vozit dřevo z lesa“, avšak važnyčioti chybí; prisirpti – „dozrát“, avšak išsirpti chybí; capsenti – „pomalu capsėti“, avšak capsėti chybí; vypa b. „ten, kdo často vypčioja, výtržník“, avšak chybí jak vypčioti, tak išvypelis. V DŽ₃ je takových nesrovnalostí méně; v zde uvedených případech najdeme výklady slov mū, suvamspėti, capsėti, vypčioti. Problém tohoto výkladového slovníku nastává také tehdy, když je význam objasněn popisným způsobem, ale vedle toho (nebo i přímo ve výkladu) je uvedeno slovo, které ve slovníku chybí, například (ve výkladech jsou zvýrazněna slova, která sama v DŽ₂ nejsou): pliumpinti 2. „neohrabaně jít, plumpinti“; širšėti dz. „hučet, bimbiliuoti (o včelách, sršních)“; motina 2. „včela kladoucí vajíčka; bitinėlis“, dvasna 3. b. menk. „vyschlé zvíře nebo člověk; mršina, vyschlina“, kačiukas 1. „kotě, katukas“; pakarūklai dgs.2. „struky na krku selátka; sargučiai“; svisti ryt. „svítit, rozednívat se“; gluodenas zool. „neškodný plaz podobný hadovi; železný had, měděnka“; sukiaukšėti „krátce pakiaukšėti, kiaukštelėti“; sukirksėti „krátce pakirksėti, kirkštelėti“. V DŽ₃ se takové nesrovnalosti vyskytují méně často, ale jsou zde (stejně jako v DŽ₂ jsou vysvětlena slova sukiaukšėti, svisti, pliumpinti).

Zde uvedené příklady (a máme jich více) nebyly záměrně shromažďovány pro kritiku DŽ, ale byly zaznamenány při zkoumání jiných otázek lexikální sémantiky. Lze tedy předpokládat, že v DŽ je podobných nesrovnalostí ještě více. Nemyslíme si, že uvedené nedostatky představují závažnou vadu výkladového slovníku, neboť důsledné dodržování principu vědeckosti nezaručuje, že slovníková hesla budou čtenáři jasná a užitečná (Pravdin 1983: 3). Logicky bezvadné definice významů, které často navrhují lexikologové, by se do výkladového slovníku určeného široké veřejnosti vůbec nehodily; srov. možnou charakteristiku významu slova gerbti v kontextu „X gerbia Y“: „X při styku s Y cítí to, co obvykle cítíme při styku s tím, co je podle našeho názoru takové, jaké má být.“ Právě takto definuje význam polského slova szanować významná lingvistka A. Wierzbicka (Wierzbicka 1971: 72). Na druhé straně lze snadno pochopit, jak složitým úkolem je pro sestavovatele slovníku neustále mít na zřeteli všechny sémantické skupiny, do nichž patří slovo, jehož význam či významy lexikograf vysvětluje. Přesto je třeba o tento cíl usilovat. Vysvětlování synonymy bez uvedení významových rozdílů mezi nimi a užívání slov k vysvětlení, která sama ve slovníku vysvětlena nejsou – to vše snižuje hodnotu tohoto typu slovníku a narušuje praktické cíle jeho používání.

38

LITERATŪRA

Babickienė Z. 1985: Reguliariųjų išvestinių reikšmių pateikimas aiškinamuosiuose lietuvių ir rusų kalbų žodynuose. – Lietuvių kalbotyros klausimai 24, 223–235.

D a l’ V. 1989: Даль Б. Напутное слово. – Толковый словарь живого великорусского языка 1.

DŽ₂ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972.

DŽ₃ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993.

Lyberis A. 1962: Sinoniminis žodžių reikšmės aiškinimas “Lietuvių kalbos žodyne”. – Lietuvių kalbotyros klausimai 5.

N ė m e c I. 1970: Systémové pojetí slovní zásoby v jejím lexikografickem popise. – Slavica slovaca 5(3).

P a u l a u s k a s J. 1985: Žodyno redagavimas žodžių grupėmis. – Kalbos kultūra, 49.

P i e s a r s k a s B. 1987: Sisteminiai žodžių ryšiai mokomajame dvikalbiame žodyne. – Kalbotyra 27(3).

P r a v d i n M.N. 1983: Правдин М.Н. Словарное толкование, научность и здравый смысл. – Вопросы языкознания 6.

Š v e d o v a N. J. 1981: Шведова Н. Ю. Однотомный толковый словарь: специфика жанра и некоторые проблемы дальнейшей работы. – Русский язык: проблемы художественной речи. Лексикология и лексикография. Виноградовские чтения 9, 10, Москва.

W i e r z b i c k a A. 1971: Kocha, lubi, szanuje. Medytacje semantyczne, Warszawa.

THE DICTIONARY OF CONTEMPORARY LITHUANIAN FROM THE POINT OF VIEW OF LEXICAL SYSTEMATICS

Summary

The alphabetical dictionary can reflect the system of lexical relations to a certain degree only. However, when editing such a dictionary one must have a clear image of the structure and relations of semantic groups. The paper reviews inaccuracies or diversities which originated because of the lack of attention to the systemic organization of the vocabulary. These include a different description of analogous lexemes, synonymic explanation which makes the meanings of close sememes almost identical, and their description by words that are not explained in the dictionary.

39