LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998)

Přehledy. Recenze. Poznámky. Opinions. Reviews. Observations Überblicke. Rezensionen. Anmerkungen

Poljakov Oleg, Das Problem der balto-slavischen Sprachgemeinschaft [Heidelberger Publikationen zur Slavistik, A. Linguistische Reihe, Band 8. Hrsg.: Baldur Panzer], Frankfurt am Main: Peter Lang, Europäischer Verlag der Wissenschaften, 1995, XXX 336 p.

Kniha Olega Poljakova, docenta katedry slovanské filologie Vilniuské univerzity, kterou zde recenzujeme, je zřejmě nejrozsáhlejší studií od „Slavobaltských studií“ Janise Endzelyna¹ věnovanou jednomu z, dalo by se říci, věčných problémů historické lingvistiky – problému nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky. Kniha se skládá z „Předmluvy“ (s. XIII–XIX), tří částí (s. 1–302), „Obecných závěrů“ (s. 303–305) a seznamu literatury (s. 307–334). V „Předmluvě“ autor na základě teoretických principů charakterizuje hlavní metody používané při řešení problému nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky, svou výzkumnou metodu označuje jako "Systemanalyse, systematische Behandlung" a zdůrazňuje, že tento problém lze údajně vyřešit nikoli vypočítáváním jednotlivých společných jevů těchto jazyků, nýbrž analýzou izoglos všech jazykových rovin, a tak se vyhnout svévoli protichůdných a navzájem si odporujících hypotéz (s. XVII); vymezuje také poměrně skromný cíl, jímž údajně je „aber nicht, endgültige Lösungen vieler Probleme vorzuschlagen, sondern eine neue Diskussion über das Problem der balto–slav. Sprachgemeinschaft und der Sprachverwandtschaft überhaupt anzuregen, die der modernen Entwicklung der Sprachwissenschaft entsprach“ (s. XIX). Jak se později při četbě knihy ukazuje, O. Poljakov touto studií sledoval mnohem větší cíle. V první části „Úvod. Dějiny problému balto-slovanského jazykového společenství a otázky metodologie“ (s. 1–58) podrobně charakterizuje metody zkoumání nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky, vyčleňuje Brugmannovu a Meilletovu metodu a věnuje se obecně také otázce původu baltských a slovanských jazyků; dále na základě přehledu nejnovější lingvistické literatury popisuje stav výzkumu nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky v jednotlivých jazykových rovinách – lexikální (následuje W. Mańczaka, který považuje slovní zásobu za důležitý činitel při určování stupně příbuznosti jazyků; uvádí společné slovotvorné přípony těchto jazyků), foneticko-fonologické (přehledně pojednává pouze o prozodii a přízvuku), morfologické (zabývá se pouze slovesným systémem), syntaktické a dokonce „extralingvistické“ rovině (po přehledu výzkumu indoevropské pravlasti převážně z metodologického hlediska dochází k závěru, že údaje jiných vědních oborů, například archeologie, nemohou balto-slovanské jazykové společenství ani potvrdit, ani vyvrátit).

¹ Эндзелин И. М. Славяно–балтийские этюды, Харьков, 1911.

243

Je nápadné, že při přehledu stavu problematiky nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky v jednotlivých jazykových rovinách uvádí, komentuje a kritizuje pouze argumenty namířené proti balto-slovanskému společenství, zatímco argumentaci jeho zastánců neprobírá a spokojí se s obecnou poznámkou, že i jejich argumenty jsou sporné (s. 58).

Z metodologického hlediska stojí za pozornost poznámka O. Poljakova, že problém nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky lze vyřešit uvedením a vyčíslením nikoli jednotlivých jazykových jevů či jejich skupin, nýbrž analýzou izoglos všech jazykových rovin – a především tím, že tyto společné jevy a prvky nelze promítat do téže chronologické roviny (s. 8).

Druhá část „Foneticko-fonologické problémy balto-slovanského jazykového společenství“ (s. 59–192) pojednává o poměrně různorodých jevech fonetických a fonologických systémů baltských a slovanských jazyků, které vznikaly v různých obdobích, například o osudu indoevropských slabičných sonantů l, m, n, r, splynutí indoevropských velárních a labiovelárních hrdelních souhlásek, prodlužování kořenových samohlásek v baltských a slovanských jazycích (tzv. Winterův zákon), splynutí indoevropských aspirovaných a neaspirovaných exploziv, palatalizaci indoevropských palatálních hrdelních souhlásek, změny skupin souhlásek, změnu indoevropského *s po i, u, r, k, reflexy indoevropských nosových souhlásek na konci slova a zákony zakončování slov ve slovanských jazycích. Značný prostor je zde věnován také otázkám baltské a slovanské akcentologie. Po podrobném přehledu intonačních systémů lotyštiny, pruského jazyka a litevských žemaitských nářečí dochází k zajímavému závěru, že původní povahu balto-slovanských intonací (akut – klesavý přízvuk, cirkumflex – stoupavý přízvuk) si zachovala spisovná litevština a aukštaitská nářečí.

Nejkontroverznějšími tématy této kapitoly jsou pochopitelně Winterův zákon a působení de Saussurova–Fortunatovova zákona ve slovanských jazycích.

Třetí část „Deklinace baltských a slovanských jazyků a jejich vztahy“ (s. 193–302) je věnována deklinačním systémům baltských a slovanských jazyků, které jsou podle O. Poljakova při řešení otázky nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky důležitější než systémy konjugace, protože deklinace je „statická“, méně proměnlivá a změněná. Za základ analýzy přijímá systém osmi pádů (včetně vokativu), který byl příznačný pro pozdější vývojovou fázi indoevropského prajazyka.

Závěr, k němuž O. Poljakov na základě analýzy deklinačních vztahů baltských a slovanských jazyků dospívá ohledně jejich nejstarších vztahů, je překvapivý – již po rozpadu indoevropského prajazyka existoval společný zdroj deklinace baltských a slovanských jazyků, který lze údajně nazývat „prajazykem“ („Ursprache“) nebo „jazykovým společenstvím“ („Sprachgemeinschaft“) (s. 302). Když však O. Poljakov dodává, že tento společný zdroj měl stejnou povahu jako indoíránský, vše je jasné: po rozpadu indoevropského prajazyka existoval společný balto-slovanský jazyk, z něhož se později vyvinuly

244

baltské a slovanské jazyky. Vždyť existence indoíránského prajazyka je v indoevropeistice uznávaným faktem.

Není pochyb o tom, že vydání studie O. Poliakova představuje novou významnou etapu ve výzkumu nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky, nemluvě o tom, že kniha vydaná v zahraničí a napsaná německy je významným biografickým faktem v životě O. Poliakova jako vědce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že tím, že O. Poljakov tuto knihu napsal a vydal v němčině – klasickém jazyce indoevropeistiky –, posloužil také litevské jazykovědě. Díky knize O. Poliakova se do zorného pole západních vědců dostaly práce, interpretace, hypotézy a myšlenky litevských lingvistů. Pro litevské a lotyšské lingvisty je velmi užitečné, ba přímo nezbytné knihu O. Poliakova pozorně prostudovat. Na první pohled je zřejmé, že byla napsána nejen v Litvě, ale také v centrech západní vědy a kultury. Jsou v ní shrnuty a citovány nejnovější indoevropeistické publikace a vychází se z výsledků nejnovějšího výzkumu, hypotéz a závěrů. Každá probíraná otázka je podrobně doložena přehledem literatury a jsou předložena vysvětlení i hypotézy; nic není zamlčeno. O. Poljakov má však také vlastní stanovisko – zdůvodňuje je, argumentuje pro ně a polemizuje se stanovisky jiných badatelů. Kniha O. Poliakova je tedy vědeckým výzkumem. Za kladný rys vědecké metody O. Poliakova je třeba označit to, že fakta a jevy baltských a slovanských jazyků zkoumá v širokém kontextu údajů indoevropských jazyků – fakta a jevy baltských a slovanských jazyků se tak ukazují v novém světle, buď jako archaismy, nebo jako inovace. Přístup k nejnovějším výzkumům indoevropských jazyků a jejich výsledkům, stejně jako systematický přístup autora knihy, umožnil zásadně přehodnotit řadu tvrzení baltské historické srovnávací jazykovědy, například dějiny neuter v baltských jazycích (s. 197–209).

Jak již bylo naznačeno, kniha O. Poliakova obsahuje i kontroverzní témata, o nichž stojí za to skutečně diskutovat, ovšem samozřejmě ne tónem a stylem W. Hocka.²

O. Poljakov rozlišuje dva hlavní přístupy ke zkoumání nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky a jejich povahy – Brugmannův přístup a Meilletův přístup (s. XIV). Podle O. Poliakova spočívá jejich podstata v následujícím: výčtem společných výlučných jevů a faktů baltských a slovanských jazyků (tzv. „osm Brugmannových bodů“) se tvrdí, že existovala „eine balto-slavische Sprachgemeinschaft“ (po rozpadu indoevropského prajazyka); poukazem na totožné či podobné protějšky a paralely z dějin jiných indoevropských jazyků se uznává paralelní, nezávislý vývoj baltských a slovanských jazyků (Meilletův přístup). Právě tyto dva přístupy, dva pohledy, byly příčinou nejslavnější lingvistické diskuse, které se účastnila řada vědců. Někteří badatelé uznávají existenci „balto-slavische Sprachgemeinschaft“, pokračuje O. Poljakov, jiní ji popírají „ausgehend paradoxerweise von den methodologischen Vorstellungen K. Brugmanns (pro) oder A. Meillets (con-

² Viz Linguistica Baltica 5–6, 1996–97, 227–233.

245

tra)“ (s. XIV). Odtud vyplývají dvě kategorie badatelů – „Anhänger dieser Theorie und Gegner dieser Theorie (d. h. der balto-slavischen Sprachgemeinschaft)“. Takové rozdělení zásadních pohledů na problém nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků je schematické, příliš hrubé, a proto neodpovídá skutečnosti. Připomeňme, že O. Poljakov považuje Meilletův přístup za „im großen und ganzen ein großer methodologischer Fehler“ (s. 14); víme tedy, na čí straně jsou Poljakovovy sympatie – je horlivým zastáncem jednoty baltských a slovanských jazyků. Předem zaujaté apriorní přesvědčení o existenci této jednoty oslabilo přesvědčivost a důkazní sílu dobré a zajímavé knihy.

Skutečnost je taková, že neexistují ani odpůrci, ani zastánci balto-slovanského jazykového společenství; existuje však problém i n t e r p r e t a c e, který tvoří podstatu výzkumu nejstarších vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky. Baltské a slovanské jazyky mají řadu izoglos, které tyto jazyky vzájemně spojují a odlišují je od ostatních indoevropských jazyků. Jak tyto izoglosy vznikly? Je nutné uznat, že po rozpadu indoevropského prajazyka existoval samostatný balto-slovanský jazyk, a opírat se tedy o pojem prajazyka, který ve skutečnosti sahá k A. Schleicherově „Stammbaumtheorie“ z poloviny XIX. století? Nebo lze vznik této řady vysvětlit jinak – paralelním vývojem baltských a slovanských jazyků, jak předpokládal A. Meillet, anebo konvergentním vývojem těchto jazyků, jejich druhotným sbližováním, jak se domníval J. Endzelīns a mnoho dalších badatelů? Velký francouzský komparatista A. Meillet se pokusil nalézt jiné řešení problému – ve vývoji baltských a slovanských jazyků spatřoval prvek paralelismu; metodologicky právě to bylo při řešení problému nejstarších vztahů baltských a slovanských jazyků nejdůležitější. Podobnost struktur baltských a slovanských jazyků podle A. Meilleta způsobily tyto faktory: 1) baltské a slovanské jazyky pocházejí z totožných dialektů indoevropského jazykového společenství (l’unité indo-européenne) (de parlers indo-européens sensiblement identiques), které neoddělovala žádná významnější izoglosa; 2) baltské a slovanské jazyky během svého vývoje nezažily žádné radikální systémové zlomy ((aucune fracture brusque du système), jsou tedy konzervativní a archaické, a proto si uchovaly mnoho starobylých rysů; 3) Baltové a Slované žili po celou dobu v sousedních geografických oblastech za podobných civilizačních podmínek, což se odrazilo v jejich jazycích. Podobnost baltských a slovanských jazyků navíc zvýšily výpůjčky – zejména ze slovanských jazyků do baltských.³

Možnost konvergentního vývoje baltských a slovanských jazyků neodmítal ani N. Trubeckoj, který poznamenal, že důsledný divergentní vývoj by pravděpodobně vedl ke vzniku přechodných jazyků, respektive dialektů.⁴

Ještě před druhou světovou válkou byly sestaveny atlasy hlavních evropských národních jazyků – italštiny, francouzštiny, němčiny aj. Pro zkoumání jevů z dějin jazyků a jazykových kontaktů se ukázaly jako zvláště významné atlasy zahrnující několik jazyků, například osmisvazkové dílo K. Jaberga a J. Juda „Itálie a

³ M e i l l e t A. Les dialectes indo-européens, Nouveau tirage, Paris, 1922, 40–41.

⁴ Т р у б е ц к о й Н. С. Избранные труды по филологии, Москва, 1987, 48.

246

Pietų Šveicarijos kalbų atlasas“ ((I tomas, 1928). Kartografiniu kalbinių duomenų pavaizdavimu – pirmiausia klasikiniu izoglosų bei jų pluostų pavidalu – buvo padėti arealinio geografinio indoeuropiečių kalbų tyrimo pagrindai. Šie atlasai iškėlė įdomių faktų, rodančių, kad kalbiniai reiškiniai peržengia dialektų ir kalbų arealų ribas, įsiterpia į kitos kalbos plotą. Indoeuropiečių kalbotyroje atrasta komparatyvinį metodą ėmus taikyti ir genetiškai negiminingoms kalboms, paaiškėjo, kad bendrų, tipologinių fonetinės ir gramatinės sistemų ypatybių gali turėti ir skirtingų struktūrinių tipų kalbos⁵. Visa tai tyrinėtojams kėlė mintį, kad dėl kitų kalbų poveikio ir didelės svetimų elementų akumuliacijos kalbos gali iš esmės pasikeisti – iš vieno struktūrinio genetinio tipo pereiti į kitą, pavyzdžiui, iš fleksyvinio į agliutinatyvinį⁶. Todėl Prahos funkcinės lingvistikos atstovai skyrė genealoginę kalbų giminystę (parentė, Verwandschaft) ir antrinę tipologinę kalbų giminystę (affinité, Affinität). Genealoginės giminystės sąvoka, išreiškianti ryšį tarp kalbų, išaugusių iš vieno kelmo, vadinamo čia prokalbe (Ursprache), čia kalba-baze, buvo būdinga visos XIX a. istorinės lyginamosios kalbotyros mąstymo aparatui. Antrinė tipologinė kalbų giminystė atsiranda tarp genetiškai nesusijusių kalbų ir apima bendrus jų bruožus, atsiradusius dėl konvergentinės raidos ir interferencijos (Prahos lingvistų terminas). Balkanų kalbų struktūrų panašumas leido tyrinėtojams imti kalbėti apie kalbines sąjungas (alliance linguistique, Sprachbund): kaimyninės, kad ir negiminingos kalbos, ilgą laiką palaikiusios pastovius intensyvaus bendravimo ryšius, viena kitą „užkrečia“ ir įgyja panašių tarimo įgūdžių, bendrų garsų bei fonotaktikos elementų, taip pat panašių gramatinės struktūros ypatybių⁷.

Zdá se, že v důsledku těchto areálních konvergentních faktorů vznikla také podobnost mezi baltskými jazyky a baltofinskými jazyky. Baltofinské jazyky si z baltských jazyků nejen vypůjčily velké množství slov, ale s baltskými jazyky se sblížily také fonetickým systémem⁸; vykazují překvapivé podobnosti i v gramatických strukturách. Srovnejme například paradigmata přítomného času litevského miegoti a estonského magama „spát“:

litevsky estonsky aš miegu mina magan „spím“ tu miegi sina magad „spíš“ jis, ji miega tema magab „spí“ mes miegame meie magame „spíme“ jūs miegate teie magate „spíte“ jie, jos miega nemad magavad „spí“

⁵ Я кобсон Р. Характеристике евразийского языкового союза, Париж, 1931.

⁶ Трубецкой Н. С. Op. cit., 29–30, 53–58.

⁷ Jakobson R. Selected Writings. – I. Phonological Studies, The Hague – Paris, 1962, 137–201.

⁸ Anttila R. An Introduction to Historical and Comparative Linguistics, New York–London, 1972, 174.

247

Jak vidíme, nejde před námi o jednotlivá, oddělená fakta, a proto snad i náhodně podobná, nýbrž o fragment morfologického systému, jehož strukturální a funkční podobnost zahrnuje dokonce i materiální totožnost prvků (množné koncovky -me, -te a samotné slovesné kořeny mieg-, mag-). V estonském paradigmatu se ve třetí osobě vyskytuje čistý kmen – stejně jako v baltských jazycích –, protože -b-/-va- jsou ukazatele přítomného času a -d- je formant množného čísla. Strukturální podobnost paradigmat se ještě zvětší, víme-li, že koncovka jednotného čísla 1. osoby měla historicky podobu *-m a souhláska m se na konci slova pravidelně změnila v n – stejně jako v baltských jazycích. Materiálně totožný prvek nacházíme v baltských jazycích ve flexi atematických sloves, srov. ei-m-i „jdu“. Rozdíl mezi paradigmaty spočívá pouze v tom, že prvek -t-/-d- v estonštině funguje ve druhé osobě jednotného čísla, zatímco litevština jej má ve třetí osobě, srov. es-t-i. Jiné indoevropské jazyky, například chetitština, jej mají jak ve třetí, tak ve druhé osobě, srov. chet. e-eš-ta „byl jsi; byl“.

Jestliže konvergentní vývoj dokázal vyvolat tak překvapivou shodu v jazycích geneticky i strukturálně značně odlišných typů, co potom říci o baltských a slovanských jazycích, které se vyvinuly z jediného jazyka, byť nářečně rozrůzněného indoevropského prajazyka, a které po tisíciletí žily v sousedství za podobných geografických a civilizačních podmínek a jejichž mluvčí udržovali úzké a intenzivní kontakty.

O. Poliakov přikládá velký význam společné baltské a slovanské slovní zásobě, prozodickým jevům a ablautu – to vše podle něj svědčí o genetickém, nikoli paralelním a nezávislém původu společných baltských a slovanských jazykových jevů. Je docela možné, že některé morfologické inovace, například koncovka gen. sg. o-kmenů *-ā (litev. vilko, lotyš. vilka), -a (stsl. vlъka), koncovka instr. sg. a-kmenů -ān (litev. ranka, stsl. rǫkǫ), vznikly v době, kdy se utvářela společná baltská a slovanská slovní zásoba (např. názvy částí těla: galva, stsl. glava, ranka, stsl. rǫka, delnas, srb.-chorv. dlan, ragas, stsl. rogъ, pentis, stsl. pěta). Znamená to však, že existoval jeden jazyk? Koncovka gen. sg. o-kmenů je skutečně překvapivou baltsko-slovanskou izoglosou, která tyto jazyky odlišuje od ostatních indoevropských jazyků, neboť jde o paradigmatickou novotvarbu vzniklou nahrazením staré genitivní formy ablativní formou (s. 216). Prusština si však zachovala starou flexi (deiwas „boha“ s -as z indoevropského -oso). Logickým závěrem by bylo, že v době nahrazení genitivu ablativem, možná také v době vzniku společné baltské a slovanské slovní zásoby, tvořily baltské a slovanské jazyky dva samostatné nářeční kontinua. Jinak by byl genitiv nahrazen ablativem i v pruštině. Totéž zřejmě ukazují i některé fonetické jevy, například zachování indoevropského *s po i, u, r, k: kdyby po rozpadu indoevropského prajazyka existoval balto-slovanský jazyk, slova se zachovaným neporušeným s jako teisūs, viešulas, blusà, mūsas, mūsė, ausis, daūsos, klausýti, saūsas, tausýtis (srov. stsl. tichъ, starorus. vichъrъ, blъcha, tъchъ, mъšica, stsl. ucho, duchъ, slušati, suchъ, po-tuchnoti) by se sotva zachovala.

Podle nejnovějších výzkumů – podrobně je referuje O. Poliakov (s. 202–205) – mají pruská neutra koncovku nom. – akuz. sg.

248

-an < ide. *-om (např. assaran, creslan: lit. ežeras, krėslas) je superarchaizmus. Vznik predikativních forem středního rodu v litevštině (např. Kaip man gera! „Jak je mi dobře!“) a výskyt podstatných jmen středního rodu s -o (ozero, krėslo) ve slovanských jazycích namísto archaických forem středního rodu s *-om jsou tedy inovací východobaltských a slovanských jazyků. Vysvětlení O. Poliakova, že stará forma středního rodu *geran (srov. pr. labban) byla nahrazena formou gera analogicky podle adjektiv s kmenem na u, jejichž neutrum nikdy nemělo -n < *-m (srov. gražu a het. idalu „špatné“), je zcela možné. Výsledkem analogického vyrovnání může být také neutrum slovanských jazyků na -o. Když se nom. acc. sing. *-om hláskově pravidelně změnilo v *-b, hrozilo vážné nebezpečí zániku kategorie neutra. Aby se tomu zabránilo, mohla být do jmenných tvarů neutra z pronominální deklinace (srov. to „tento“) nebo snad také z kmenů na s (srov. slovo < *slovos) přenesena koncovka -o. S tímto klasickým indoevropeistickým výkladem jevu (A. Leskien, K. Brugmann, F. Fortunatov) souhlasí i O. Poliakov. Kategorie neutra praindoevropštiny s *-om tedy zanikla nezávisle v baltských i slovanských jazycích; k tomuto jevu však nedošlo pozdě, neboť výpůjčky baltského původu ve finských jazycích Baltického moře již nemají -an (srov. finské silta „most“, heinä „seno“).

Další případy paralelního a nezávislého vývoje lze najít i v deklinačním systému jmen. Koncovka nom. plur. kmenů na i *-ies > lit. -ys (srov. ugn-ys „ohně“) a slov. -bje < *-i̯ies (srov. staroslověnské gostbje) nahradila indoevropskou flexi tohoto pádu *-eies (srov. staroindické agnayas „ohně“) nezávisle v každé z těchto jazykových skupin. Dokládá to skutečnost, že starou indoevropskou flexi zachovala litevská nářeční (aukštaitská) forma ugnies s -ies < *-eis < *-eies. Tento vývoj uznává i O. Poljakov (s. 274).

Není dostatečně jasné, zda jsou koncovka acc. plur. kmenů na i -is (lit. akis, lot. acis „oko“) a slov. -i (staroslověnské ogni „ohně“) „eine gemeinsame ostbaltish-slavische Neuerung“ (s. 276), neboť *-ins > -i je jediným případem takové hláskové změny, a proto je krajně problematický. Spíše bychom zde očekávali stejný výsledek jako v podobě acc. plur. kmenů na o, kde *-i̯ins dalo reflex nazální samohlásky; srov. zájmena staroslověnské je „je“, ježe „které“ a také gen. plur. kmenů na i staroslověnské gostbji s -bji z *-i̯ōm. Baltská a slovanská flexe tohoto pádu je patrně rovněž výsledkem paralelního, nezávislého vývoje. Jasným příkladem paralelního vývoje ve vokalickém systému je změna dvojhlásky *eu v lit. iau a slov. ju, neboť v době kontaktů baltských jazyků s finskými jazyky Baltického moře měly baltské jazyky ještě zachované eu; srov. finské leuka „Unterkiefer, Kinn“ < baltské, srov. lit. liaukà „Drüse“ (k významovému vztahu srov. lit. geležūnys „Drüse“: lot. dzēdzs „Kinnlade, kiefer“; lot. žuokli „Kinladen; Mandeln“). Stejně tak není zcela pochopitelné, proč má forma gen. sing. kmenů na i s koncovkou *-eis (ugnies, staroslověnské ogni) představovat inovaci baltských a slovanských jazyků (s. 270). Vždyť takovou koncovku mají germánské jazyky (gen. sing. starohornoněmecké ensti, starosaské ensti, staroanglické ēste „přízeň, milost“ s germ. *-eiz < ide. *-eis), oskické a pravděpodobně také staroindické (gátes „chůze“)⁹.

⁹ B a m m e s b e r g e r A. Die Morphologie des urgermanischen Nomens, Heidelberger, 1990, 124–125.

249

Vedle tvarů dat. plur. s germ. *-miz, které jsou pravděpodobně původem instr. plur. (srov. Saitchamimis v nejstarších germánských pramenech), se nyní uznává, že existovaly také tvary dat. plur. s koncovkou *-maz <ide. *-mos, např. got. dat. plur. dagam „dnům“ se odvozuje z *dagamaz synkopou třetí slabiky a následnou asimilací *dagamz >dagam(m)¹⁰. Koncovka dat. plur. slovanských jazyků -ть může pokračovat jak *-mus, tak *-mos, přičemž v baltských jazycích jsou případy, kdy se samohláska a mění v samohlásku u, zvláště vedle retných souhlásek (srov. lit. mazgas: muzgas, paskui: puskui, kaponė: kuponė, sambarė: samburė, lot. jūrmala: jūrmule). Flexe dat. plur. *-mos a instr. plur. *-mis, resp. *-mis, je tedy dialektickým rysem zděděným z indoevropského prajazyka, který tvořil opozici vůči flexi jiných indoevropských jazyků (árijských, řeckých, italických a keltských) *-bhi(i)os.

Z níže uvedených dvou příkladů je patrná metoda O. Poliakova, jíž chce dokázat existenci balto-slovanského jazyka po rozpadu indoevropské jazykové pospolitosti. Nom. plur. jmen s kmenem na o *-oi (vilkai, staroslověnské vьlci) je „eine gemeinsame genetische Isoglosse im Baltischen und Slavischen“ (s. 236), zatímco táž koncovka v řečtině (λύκοι) je již výsledkem paralelního, nezávislého vývoje řečtiny. Při výkladu původu flexe dat. sing. jmen s kmenem na o (vilkui, staroslověnské vьlku) se O. Poliakov opírá o teorii V. Mažiulise, podle níž měly baltština a slovanské jazyky společnou koncovku *-ō, která byla později ve slovanských jazycích nahrazena koncovkou *-u<-*-ou¹¹ přejatou od kmenů na u, odmítá však tvrzení V. Mažiulise, že tato koncovka byla společná indoevropštině, protože s připojeným *-i ji měly hetitština, árijské jazyky, řečtina aj. To totiž oslabuje dojem balto-slovanské jednoty (s. 223–224).

Netikslus teiginys, kad ilgojo dvibalsio *ōi refleksas ui „im Inlaut nie vorkommt“ (p. 217), todėl atmeta *ōi > *uoi > ui raidą, nes, girdi, jos negalima paremti faktais (p. 219). Tačiau yra žodžių, kurių ui gali būti kilęs iš dvibalsio *ōi¹². Šakninio *-ōi galimybę rodo ir liet. kuomija „būstinė, vieta (apie vilką)“, kuris yra tos pačios šaknies kaip kaimas. Tik čia *ōi refleksas buvo kitoks – pozicijoje prieš m išnyko i¹³. Šitai turint galvoje ir žinant, kad o kamieno dat. sing. *-ōi (iš *-o +-ei) ide. kalbose yra gerai paliudytas, nėra visiškai negalimas tradicinis aiškinimas, kad *-ōi pakito 1) į *-ō (dėl sandhi nukritus -i) >liet. -uo ir 2) per tarpinę stadiją *-uoi >liet. -ui >-u (su vėliau nukritusiu -i). Netikslus teiginys yra ir tas, kad baltų ir slavų kalbos neišlaikė šakniažodžių su diftongine šaknimi ir kad tai esanti dar viena tų kalbų bendrybė ((p. 290)¹⁴. Kad u kamieno dat. sing. galūnė -ui (sūnui) < *-uoi < *-ōi būtų kilusi iš *-ou-ei (p. 282), yra negalima fonetiškai. Bet dėmesio verta O. Poliakovo mintis, kad u kamieno dat. sing. galūnė

¹⁰ B a m m e s b e r g e r A. Op. cit., 45–46.

¹¹ M a ž i u l i s V. Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai, Vilnius, 117 ir tolesni.

¹² K a z l a u s k a s J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius, 1968, 120 (su literatūra).

¹³ K a r a l i ū n a s S. Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė, Vilnius, 1987, 183.

¹⁴ K a r a l i ū n a s S. Op. cit., 188.

250

-uo (žemaitsky a gervėčsky šūnuo) mohlo pocházet z lok. sg. *-ōu (srov. žem. turguo <’-uo-ēn a <’-ōu a staroind. śūnaú <’-ōu).

Dějiny konsonantických kmenů baltských a slovanských jazyků a vývoj jejich flexe rozhodně nejsou zvláštním dokladem baltsko-slovanského jazykového společenství (s. 299), neboť typ konsonantického skloňování v těchto jazycích je zřetelně zachovaným indoevropským starobylým stavem, který ukazuje, že baltské a slovanské jazyky pocházejí z indoevropského prajazyka. Některé společné změny paradigmat tohoto skloňování v baltských a slovanských jazycích (např. kmenová zakončení normálního ablautového stupně -en-, -er-) jsou podmíněny obecným vývojovým trendem jazyků – tendencí ke zjednodušování a vyrovnávání paradigmat – a vznikly proto pozdě a nezávisle v každé jazykové skupině. A vůbec, dějiny deklinačního systému baltských a slovanských jazyků nepotvrzují závěr, že po rozpadu indoevropského jazykového společenství existoval společný zdroj deklinace baltských a slovanských jazyků obdobného typu jako u jazyků indoíránských (s. 302). To, co je v deklinaci jmenných slov společné baltským a slovanským jazykům, je zaprvé v mnoha případech zachovaný indoevropský archaický stav, zadruhé odraz dialektálních rysů severozápadní oblasti indoevropského prajazyka, z níž se vyvinuly jazyky baltské, slovanské a germánské (a tocharské), a zatřetí inovace baltských a slovanských jazyků vzniklé konvergencí, a to na úrovni morfologie, fonologie a prozodie i lexikálně-sémantické úrovni, v důsledku sousedství baltských a slovanských národů, jejich dlouhodobých intenzivních kontaktů a podobných civilizačních a geografických podmínek.

Pochybných rekonstrukcí či srovnání se vyskytuje ještě více, stejně jako tu a tam nějaký omyl. Snad lze staroslověnské azъ rekonstruovat jako předpokládaný tvar *eg’hom (s. 180), srov. staroind. ahám „já“, avšak litev. aš (srov. nářeční a staré písemné ėš) a lotyš. es <baltské ēz mohou pocházet pouze z indoevropského *Hēg’h₃ s nulovým vokalickým stupněm, existujícího vedle *Heg’ēh₃ s normálním ablautovým stupněm v latinských a řeckých tvarech ego a ἐγώ. Ačkoli původ diftongu ui není objasněn, jak správně poznamenává O. Poliakov (s. 217–218), jisté však je, že litev. lūisas „kulhavý“, kuīnas „bezrohý, bezroháč“ a tuikti „mít závrať, být zmatený“ etymologicky nijak nesouvisejí, respektive, s lūsis „Lynx lynx“, kūnas „tělo“ a tūkti „tloustnout“ (s. 218). Navíc je nespojuje ani Chr. Stang¹⁵. Lūisas zřejmě souvisí s lūsas „kulhavý“, lūšinti „zmrzačit“, lušónas „mrzák“, ap-lūšti „zmrzačit“ a dále s lūžas „kulhavý“; kuīnas může etymologicky souviset s kuīnas „palice, kyj“, kuīnis „hůl, klacek“ a dále prostřednictvím přechodného tvaru *kain- s keinis, keinys „hůl k odpalování ripky“ (pro sémantickou souvislost srov. litev. baužas „bezrohý, bezrohý vůl“: lotyš. bauzis „bezrohý býk“, bauze „hůl, klacek; válec tkalcovského stavu…“), zatímco tuikti nepochybně patří ke kořeni, který se vyskytuje v tvaikti „…mít závrať, omámit se“. Pr. naryti s „být vzdorovitý“ (s. 155) je ve skutečnosti litev. narytis (-ijasi) „projevovat tvrdohlavost“, LKŽ VII 564; v pruských litevských textech se užívá místo nářečního slavismu narãvytis „tamtéž“, a proto nijak nesouvisí s nóras. Kvůli odlišné struktuře kořenů litev.

¹⁵ S t a n g Chr. S. Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsö, 1966, 72.

251

mokėti, laukas, toli, sotus na jedné straně a staroslověnské mogą, logą, ruské dalb a staroslověnské sytb na straně druhé (s. 108–110) představují odlišné kořeny. Kvůli odlišnému vokalismu kořene nelze etymologicky spojovat ani litev. glodùs a lotyš. gluds (s. 109), litev. brėžti a braũkti (s. 114). Původový vztah mezi litev. nãmas a dimstis „dvůr, statek“ (s. 109) je sice nejasný¹⁶, ale nelze vyloučit možnost, že namas a lotyš. nams mají samostatný kořen 'nem-. Staroslověnské trepetati a ruské pryskatb je také lépe nespojovat s litev. drebėti a rus. bryzgatb (s. 104–105), nýbrž je pokládat za samostatné kořeny¹⁷.

Litev. strãzdas, lotyš. str azds a slovanské 'drozdъ je třeba vysvětlit rozdíl souhlásek na počátku slova (s. 104) Siebsovým zákonem. Litev. geĩsti nemá -ds- (s. 100), nýbrž je složeno z kořene geid- a infinitivního formantu *-t(e)i, takže na morfémovém švu je *-dt- (> *-tt- >-st-). Na s. 94 se uvádí, že pirštas a staroslověnské prъstъ mají litevské š, slovanské s z ‘k’, zatímco na s. 115 jsou zařazeny mezi slova, která mají v litevštině š pocházející z indoevropského *s po r. Na s. 293 se uvádí, že koncovka gen. sg. o-kmenů *-ā (vilko, staroslověnské vlъka) pochází z indoevropského *-ās; na s. 210 se správně dokazuje, že jde o starou ablativní koncovku (*-ōd). Na s. 178–179 je finské paimen „pastýř“, na s. 208 je již správně uvedeno piemen. Na s. 179 najdeme pruské menschon „ryby“, na s. 263 správně „masa“. Pruské guntwei není 1. pl. (s. 69). Místo litev. taišyti (s. 96), pruského sachis (s. 101), staroind. ugnis (s. 110), litev. taisytis (s. 116), lotyš. bārti (s. 141), litev. sù vienà šviesà (s. 226), instr. sg. bãdu (s. 227, pozn. 269), gen. du. Dviijų karvių má být postupně tašyti, sackis, ágnis, taušytis, bārt, sù viena šviesà, badù, dvijų karvių.

Simas Karaliūnas

NÁVRAT JAZYKOVĚDKYNĚ

Tamara Buch. Opuscula Lithuanica. Wydal Wojciech Smoczyński, Warszawa, 1998: Katedra Językoznawsta Ogólnego i Bałtystyki Uniwersytetu Warszawskiego, 381 p.

Naše známá germanistka Ina Meikšinaitė v nedávno zveřejněných vzpomínkách na svou sestru Tamaru Buchienė citovala úryvek z jejího dopisu monsignoru Vincentu Mincevičiovi žijícímu v Římě: „A co se mnou ten život vlastně dělá! Vždyť jsem vždycky chtěla jen žít v Kaunasu, chodit po březích Nemunu, potřebovala jsem borové lesy, jezera, ticho; proč jsem tedy musela žít v různých zemích, mezi různými lidmi, mluvit různými jazyky a – v tuto chvíli – přijít o

¹⁶ F r e a n k e l E. Litauisches etymologisches Wörterbuch, I, Heidelberg–Göttingen, 1962, 483.

¹⁷ Ф а с м е р М. ЭСРЯ III (1987) 391, IV (1987) 99.

252