Origin and semantic motivation of the lett. “piedurkne” ‘a sleeve’

Ilga Jansone

Go to original

Preparing document pages…

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XL (1998)

Ilga JANSONE

Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts, Rīga

**PŮVOD SLOVA A JEHO SÉMANTICKÁ MOTIVACE (lotyš. piedurkne)**

K upřesnění často nejasné či sporné etymologie se využívají jak doklady z nářečí a starých textů, včetně slovníků, tak i údaje z příbuzných a kontaktních jazyků. Při objasňování původu se zvláštní pozornost věnuje fonetické stránce, tedy hláskovým změnám v určitém čase a prostoru, zatímco sémantická stránka neboli motivace, tedy výběr konkrétních znaků při pojmenování, bývá neprávem opomíjena; přitom právě ta nejúžeji souvisí s myšlením a poznávacím procesem.

O etymologii slova piedurkne, rozšířeného v lotyšském spisovném jazyce, a jeho variant se diskutuje již po mnoho staletí.

O jeho původu byly vysloveny nejméně tři více či méně přijatelné hypotézy.

1. První hypotéza souvisí se vzájemnými kontakty baltských a germánských kmenů a jazyků. Již A. Bilenšteins (BB XXII 123, 77) vyslovil domněnku, že slovo piedruokne je hybridní forma, jejíž druhou část tvoří lotyš. ruoka, zatímco první část představuje starou germánskou formu *pieda nebo *piede, která odpovídá gótskému paida, starohornoněmeckému Pfeit a starosaskému peda, které označují sukni. Slovo piedurkne by tedy původně znamenalo „ruka sukně“. Na počátku své lingvistické činnosti (v roce 1902 v časopise „Jaunības draugs“) připustil možnost tohoto výkladu i J. Endzelīns, podle něhož varianty piedruokne a piedruoka lze spojovat s tímto složeným slovem. (Viz DI I, s. 211–212.)

2. Lotyšské piedurkne, respektive piedruokne, souvisí s lotyšským apdruoksts. K. Būga totiž v práci „Aistiški studijai“ z roku 1908 píše, že litevské ranka vzniklo ze staršího dranka, protože lotyšská slova piedruokne a apdruoksts ‘Querdel am Weiberrock’ ukazují, že před r původně stálo d (Būga 1908: 143). Tuto hypotézu v souvislosti s lotyš. piedruokne rozebíral také J. Endzelīns (viz ME III 246).

3. Lotyšské piedurkne je složené slovo, jehož základem je předpona pie- a sloveso durt, takže piedurkne je část oděvu připojená, připevněná k jeho základu. Tato hypotéza byla rozpracována již v díle A. Leskiena „Die Bildung der Nomina im Litauischen“ (s důrazem na možnou změnu přípony tn v příponu kn)¹; opakovaně se k ní kladně vyjadřoval

¹ „-ni-s, fem. -ne se často vyskytuje ve spojení -tnis, -tne, které bychom zprvu mohli považovat za další tvoření z participia minulého trpného nebo za staré kmeny na ti. Mezi nimi však jsou

J. Endzelīns (srov. DII 128–129 a ME III 246) uvádí jako jedinou možnou etymologii také K. Karulis (viz LEV II 43).

Po krátkém přehledu možných etymologií tohoto slova však vyvstává otázka: „Čím si tento název části oděvu vysloužil takovou pozornost?“

Odpovědí může být zřejmě několik. První z nich souvisí s množstvím fonetických a morfologických variant slova piedurkne v lotyšských nářečích a s jejich různým zachycením v historických slovnících (historickými slovníky se rozumějí lotyšské překladové i výkladové slovníky vydávané v různých stoletích).

Dosud bylo v lotyšských nářečích (včetně variant lotyšských lidových písní) zaznamenáno přibližně 30 různých variant názvu rukávu, které lze zkusit seskupit podle předpokládaného kořene a změn v něm:

• piedurtne, piedurkne, piedurkle, piedurksne, piedurne, pieduorkne, pieduorksne, piederkne, piedarkne, piedārkne, piedārpne (poslední pouze v lotyšských lidových písních);

• piedruokne, piedruokns, piedruoknis; piedruokle, piedruoksne, piedrunkne, piedrukne, piedrūkne, piedrukle, piedrekne, piedraukle, piedrakne, piedrakns, piedraknis;

• pierdūkne, pirduokne, pirduokne, pirdakne, pirdākne;

• pirnute, pirnuote.

Kromě toho se v nářečích i ve spisovném jazyce vyskytuje několik názvů rukávu souvisejících s přenesením významu z části těla na část oděvu (například ruoka je známo ve spisovném jazyce souběžně s názvem piedurkne a v nářečích souběžně s některou z variant piedurknes; ruokāve je známo v Lejas-kurzemē jako výpůjčka z litevštiny).

Rozpor ve výkladech původu slova piedurknes, který lze pozorovat jak v dílech J. Endzelīnse, tak dalších lotyšských (a nejen lotyšských) lingvistů, je způsoben neschopností nalézt v důsledku fonetických a morfologických změn (v prostoru a čase) jediný výchozí bod.

Podle názoru psycholingvistů a zastánců teorie nominace (Ullmanna, Breklese a zprostředkovaně také Pāvela a Foltiny) je množství variant (pomineme-li diachronní areálové hláskové změny a změny koncovek ve flektivních jazycích) jedním z ukazatelů cizího původu. V lotyšské lingvistice dospěla k tomuto závěru při analýze výpůjček z ugrofinských jazyků také E. Kagaine (viz LZA Vēstis 1993, č. 7, s. 8–17).

Vraťme se však k položené otázce a k možné druhé odpovědi, která souvisí se zvláštním způsobem nominace slova piedurkne.

V slovech je bezpochyby několik případů, v nichž tn zastupuje kn, a to zase kl; k této změně tn a kn… je třeba patrně přiřadit slovo s kn a tn v sufixu, např. pēdurkne „rukáv“, od durt „píchnout“. (Leskien 1981: 376)

Nejprve by bylo vhodné věnovat se aspektu motivace a zjistit:

1) jaké motivační rysy byly využity při tvoření názvů rukávu v baltských, slovanských, germánských, ugrofinských a případně i dalších vzdálenějších jazycích;

2) jaké jsou nejcharakterističtější nominační rysy oděvu a jeho částí v baltských (lotyšských) jazycích a jak souvisejí s možnými nominačními rysy názvu rukávu;

3) jaké jsou významy polysémního slovesa durt ve spisovné lotyštině a v nářečích.

Ve většině příbuzných a kontaktních jazyků se při pojmenovávání rukávu uplatňuje sémantický model „část těla“ → „část oděvu, která tuto část těla zakrývá“. Gramaticky se využívá rozlišovací morfém, obvykle koncovka, přípona, případně také alternace samohlásky v kořeni. Několik příkladů z každé jazykové skupiny:

baltské – litevsky ranka → rankovė, zde také lotyšsky ruoka „část těla“ → ruoka „část oděvu“, nář. ruokāve „rukáv“;

slovanské – rusky pyka → рукав; polsky ręka → rękaw; česky ruká → rukáv; bělorusky рука → рукаў;

germánské – německy Arm → Ärmel; švédsky arm → ärm; anglicky arm → sleeve < staroanglicky slēfe, severofrísky slēv, slīv;

románské – francouzsky bras → manche „část oděvu, která zakrývá paži“ (poprvé doloženo ve francouzštině kolem roku 1150) < latinsky manica, manus „dlouhý rukáv oděvu (sahající až k ruce)“; italsky mano → manica;

ugrofinské – estonsky käsi → käis; livonsky kāds → kāduks, ale finsky käsi, käsi-varsi → hiha < předfinština *šiša < *iša.

Jak ukazují uvedené příklady, ve všech kontaktních jazycích, přinejmenším v jejich spisovných variantách, se pro pojmenování rukávu používá zmíněný sémantický model „část těla“ → „část oděvu, která tuto část těla zakrývá“. V lotyšském nominačním systému není tento model neznámý ani zde, například mugura, priekšā, kāja/stara, kakls → ap kakle aj.

V lotyštině, zejména v nářečích, souvisí několik názvů oděvu a jeho částí se slovesem označujícím děj, jehož výsledkem je připojení (přišití) oděvu nebo jeho části: piešūt → piešuve „spodní část dvoudílné košile (z koudelné nebo hrubší látky); pietriekt → pietriekums „spodní část dvoudílné košile (z koudelné nebo hrubší látky)“, aust → austene, austine „pokrývka hlavy nebo ramen“, segt → sagša „pokrývka ramen“ aj. S výjimkou posledního příkladu je uvedený sémantický model rozšířen pouze v nářečích, přičemž každý příklad pochází z jiné oblasti. Takový model se vyskytuje také v litevštině, například lit. pridurka „část přidaná ke spodnímu okraji ženské košile“ LKŽ X 612–613; padurkas „přídavek ze silné tkaniny z méně kvalitní příze na spodním okraji starodávné ženské košile“ LKŽ IX 61.

Sloveso -durt (resp. piedurt) je polysémní jak ve spisovné lotyštině, tak v nářečích. Slovník spisovného jazyka zaznamenává také význam „připevnit něco (k něčemu, k někomu)“; tento význam znají i mluvčí nářečí, avšak v obou případech-

lze pozorovat sémantický odstín „na krátkou dobu připevnit, připevnit na jednom místě (nebo na několika málo místech)“. V jērujském nářečí byl ve sběrech materiálu z roku 1933 zaznamenán příklad „ka vēlāk sāk a celīnim šūt krēklam krūts, ta briesmig smalk nuōdur tuo krēkl“, v němž má sloveso nuodūrt význam „obšít“, jde však o jediný dosud zaznamenaný příklad s tímto významem.

Při analýze nejcharakterističtějších nominačních principů, tj. při vyčleňování hlavních motivačních rysů, je patrné, že v lotyštině se při pojmenování piedurkne vytváří zvláštní situace – motivační rysy tohoto názvu (pokud je lze vyčlenit) se liší od rysů užívaných jak v příbuzných jazycích, tak v historicky bližších kontaktních jazycích. Ani ve spisovné lotyštině, ani v rozsáhlých nářečních areálech se při tvoření názvů oděvů neuplatňuje sémantický model „činnost, jejímž výsledkem je připojení oděvu nebo jeho části“; ani u slovesa -durt se v jazyce neustálil význam „šít“.

I komplexní výzkum nominačního a sémantického aspektu naznačuje, že dosud navržené etymologie nemají ani fonetické, ani sémantické opodstatnění. Jak známo, žádný z baltských kmenů nežil v izolaci, a proto ani v lidském myšlení nemohly vzniknout zcela odlišné představy a asociace. Pátrání po původu slova piedurkne by mělo pokračovat:

• v dějinách baltských jazyků (zjištěním, zda se ve starých pramenech mrtvé pruštiny nebo litevštiny nevyskytuje podobný název piedurknes a analogický sémantický model);

• v samotné lotyštině (zjištěním, zda byl v lotyštině nejprve znám název ruoka „část oděvu“, nebo některá z variant slova piedurkne). Je třeba uznat, že to bude možné provést teprve tehdy, až bude vytvořena databáze historické lotyšské slovní zásoby;

• v dlouhodobě a krátkodobě kontaktních jazycích.

Doručeno 1998 04 15

LITERATŪRA

BB: Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen. Herausgeben von Dr. Adalbert Bezzenberger (und Dr. W. Prelwitz). Göttingen, 1877–1906.

B r e k l e H. 1972: Semantik. Eine Einführung in die sprachwissenschaftliche Bedeutungslehre, München.

B ū g a 1908: Aistiški studijai, Peterburgas.

DI: E n d z e l ī n s J. Darbu izlase. I sēj. Rīga, 1971.

EH: E n d z e l ī n s J., H a u z e n b e r g a E. Papildinājumi un labojumi K. Mīlenbaha Latviešu valodas vārdnīcai. 1.–2. sēj. Rīga, 1934–1946.

F o l t i n H. F. 1963: Die Kopfedeutung und ihre Bezeichnungen im Deutschen. – Deutsche Wortforschung in europäischen Bezügen 3, Giessen.

G r e i m a s A. J. 1992: Dictionnaire de l’ancien français, Paris, Larousse, 364.

Le dictionnaire 1996: Le dictionnaire du français langue étrangère, Paris.

L e s k i e n A. 1891: Die Bildung der Nomina im Litauischen, Leipzig.

LEV: Karulis K. Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1–2, Rīga, 1992.

LKŽ IX–X: Lietuvių kalbos žodynas 9, Vilnius: Mintis, 1973; 10: Mokslas, 1976.

ME: Milenbahs K. Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns 1–4, Rīga, 1923–1932.

Picoche J. 1979: Dictionnaire étymologique du français. Paris, Les usuels du français, 404.

SKES: Suomen kielen etymologinen sanakirja 1, Helsinki, 1955.

Ullmann S. 1972: Grundzüge der Semantik. Die Bedeutung in sprachwissenschaftlicher Sicht, Berlin-New York, 347.

ŽODŽIO KILMĖ IR JO SEMANTINĖ MOTYVACIJA (lat. piedurkne)

Santrauka

Straipsnyje mėginama aiškinti latvių kalbos žodžio piedurkne kilmę semantinės motyvacijos aspektu. Remiantis anksčiau pateiktomis šio žodžio etimologijomis (1. piedruokne < latv. ruoka + germ. *pieda; 2. piedurkne, piedruokne < balt. *dranka; 3. piedurkne latv. pie- + latv. durt) nustatyta, jog nei viena iš jų neapima visų užrašytų variantų. Kad būtų išaiškinta šio žodžio, t. y. atskirų kilmė, reikalingi tolesni semantiniai tyrimai kontaktuojančiose kalbose, giminingose kalbose, latvių kalbos diachroninėje sistemoje.