254 |

RECENZIJOS

s. 32, 2. sloupec. V litevské části je chyb více – nejen tiskových, např.: Aurelia (= Aurelija) s. 16, 10. ř., pozn. 6; busimasis (= būsimasis) s. 25, 8. ř.; lekti (= lėkti) s. 31, 8. ř.; pusti, putė (= pūsti, pūtė), žadžia (= žaidžia) s. 31, 13. ř.; baigiai (= baigei) s. 34, 6. sloupec; práce litevských akcentologů zmíněné na s. 34, pozn. 27 nejsou uvedeny v bibliografii; mokė-tė-ės ir mokė-me-ės (s. 35, 2., 3. sloupec) je třeba prohodit; tečiu (= tečiu) s. 58, 12. sloupec; biški (= biški „trochu“) s. 92, 3. sloupec; není pravda, že by forma šokinti v litevštině neexistovala (s. 103, pozn. 64); krenta (= krinta) s. 115, 15. sloupec (mateřský jazyk krenta – nejde o podobu spisovného jazyka); MFTYTI (= MĖTYTI) s. 117, 1. ř.; {tevelis} (= tėvelis) s. 133, 13. sloupec; tetis (= tetis {tėtis}) s. 134, 10., 13. ř. Zde uvedené překlepy „zanikají“ mezi množstvím bezvadně podaných příkladů a příliš neruší. Horší je to s litevským shrnutím – jeho jazyk, styl i interpunkce potřebují značnou redakční úpravu. Je politováníhodné, že mnoho chyb v litevském textu bylo převzato z disertace. To by naznačovalo, že přípravu monografie provázel spěch. Ukvapeností je patrně třeba vysvětlit i to, že se v textu knihy místo monografie objevila disertace, např. „In this dissertation, I shall refer to problems of accentuation“ (s. 34, pozn. 27).

Na závěr této recenze chci říci, že navzdory vytčeným nedostatkům a chybám je monografie P. Wójcika závažným dílem, které rozšířilo obzory lituanistiky o výzkum dětské řeči. Recenzovaná kniha ani články by nevznikly bez úsilí mnoha lidí: zvukové záznamy pořizovala a přepisovala Rūtiny matka, lituanistka Aurelija Kaškelevičienė (tuto práci částečně podpořila Rakouská akademie věd – grant zajistil prof. W. U. Dressler; dále Fond otevřené Litvy, který zakoupil počítač, magnetofon a kazety); data kódoval a analyzoval samozřejmě P. Wójcikas, s konzultacemi a všestrannou podporou známé psycholingvistky prof. M. Smoczyńské, z jejíhož podnětu výzkum řeči litevských dětí také začal; disertaci vedl a při její obhajobě byl školitelem baltista prof. Axelis Holvoetas. Pomoc těchto i dalších lidí autor v knize výstižně zdůrazňuje (s. 7), hlavním hrdinou nového oboru litevské lingvistiky je však on sám, profesionálně připravený psycholingvista a lituanista, který podle mého přesvědčení bude ve výzkumu lituanistiky úspěšně pokračovat.

Bonifacas Stundžia Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra Vilniaus universitetas Universiteto g. 5, 2734 Vilnius, Lietuva [email protected]

Došlo 17. 8. 2001

PIETRO U. DINI, Baltské jazyky. Srovnávací dějiny.

Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, 540 p.

Úvod Pietra U. Diniho do baltské filologie Le lingue baltiche se již dočkal mnoha kladných ohlasů v lingvistickém tisku. Překlady do litevštiny a lotyštiny svědčí nejen o tom, že zaplňuje mezeru v baltistické literatuře, ale také o kladných vlastnostech samotné knihy. Aby litevské vydání převzalo všechny tyto přednosti originálu, vynaložil značné úsilí odborný redaktor knihy Bonifacas Stundžia. Jeho pečlivá práce umožnila předejít mno-

RECENZIJOS

255

ha terminologickým a faktickým nepřesnostem, které by se při překladu mohly snadno vloudit. Samostatně recenzovat litevské vydání, když již dříve v tomto časopise (roč. 39, 1998, 253–257) Giedrius Subačius recenzoval italský originál, by se zdálo zbytečné. Vydání překladu v Litvě je však významnou a radostnou událostí a k jeho připomenutí vedou i další důvody: originál v Litvě nejspíš zůstane bibliografickou vzácností, zatímco litevské vydání nepochybně zaujme čestné místo vedle italského, tím spíše, že bylo (jak se píše v předmluvě litevského vydání) upřesněno a značně rozšířeno.

Z faktorů, které určují hodnotu recenzované knihy, je třeba zvlášť zdůraznit, že její autor je stejnou měrou lingvistou i filologem a při rozebírání podstaty diskuse o de Saussurově zákonu se cítí stejně jistě jako při charakteristice úvah autorů renesančního období o baltských národech a jazycích a jejich původu („paleokomparativismus“ v baltském areálu patří k oblíbeným oblastem autorova výzkumu). Rovnováha mezi lingvistickými a filologickými hledisky, obzvláště důležitá v době sílící specializace, činí z Diniho knihy přímo vzorový úvod do baltistických studií.

Kniha pojednává o baltské pravěké minulosti, hlavních rysech srovnávací baltské lingvistiky, jazykových kontaktech a areálních aspektech, vývoji litevštiny a lotyštiny a jeho historickém a kulturním kontextu; charakterizuje také skrovné údaje o pruštině a dalších vymřelých baltských jazycích a nářečích, které se dochovaly do dnešní doby. Na konci najdeme ukázky textů v baltských jazycích z různých období s komentáři a mimořádně obsáhlou bibliografii. Uspořádání látky je poněkud nevyrovnané a asymetrické, což je však dáno její povahou: vývoj litevštiny a lotyštiny je přehledně sledován od pravěku až po současnost, a proto jsou údaje o těchto jazycích rozptýleny v několika kapitolách; autor postupně odhaluje jednotlivé historické vrstvy jazykové struktury. Pruštinu, doloženou jen několika krátkými texty, nebylo možné popsat stejným způsobem, proto jsou všechny údaje o tomto jazyce soustředěny v jedné kapitole, která mimochodem nabízí velmi dobrý přehled filologické problematiky spojené s rekonstrukcí tohoto jazyka. Obsah knihy je v této recenzi referován velmi neúplně; bez nadsázky lze říci, že neexistuje oblast baltistického výzkumu, kterou by autor čtenáři alespoň v obecných rysech nepředstavil. Autorova pečlivost a široký vědecký rozhled se projevují jak v rozsáhlé bibliografii, tak v obsahu knihy.

Diniho kniha je dobře napsaná a pečlivě redigovaná; ani velmi puntičkářský recenzent by nenašel dost materiálu pro dlouhý seznam zaznamenaných chyb. Formy v různých jazycích jsou většinou citovány bezchybně. To, že jsou příklady z lotyštiny uvedeny o něco hůře než příklady z jiných jazyků, odpovídá průměrné úrovni baltských lingvistických publikací. Vzhledem k velkému množství diakritických znamének užívaných při zápisu lotyšských slov lze statistickou pravděpodobnost, že v lingvistické publikaci vydané mimo Lotyšsko budou správně uvedeny všechny nebo alespoň většina lotyšských forem, považovat za nulovou. Proto nepřekvapí takové nepřesnosti jako varš místo varš/varš (s. 119), pērkuns místo pērkūns (s. 119), māsīnam místo māsīnam saucamies (s. 137), ķiselis místo ķiselis (s. 181), nākt priekš místo nākt priekšā (s. 338). Je třeba zdůraznit, že takových případů je velmi málo.

O něco větší překvapení představuje transkripce [z’in’a] (místo [ziņa]) uvedená u lotyšského slova ziņa (s. 92). Čtenáři by se nemělo zamlčovat, že fonologické systémy litevštiny a lotyštiny se liší; že v lotyštině nedochází k asimilačnímu změkčování před předními samohláskami a že souhláska označená písmenem <ņ> není změkčenou dentálně-alveolární souhláskou, nýbrž palatální souhláskou (tj. palatální artikulace je primární, nikoli sekundární). Protože neexistují tvrdé a měkké

256 |

RECENZIJOS

Protiklad alveolárních souhlásek a transkripce slova šūt [ʃ’uːt] (s. 83) jsou nemotivované a patrně pouze odrážejí transkripci litevského ekvivalentu siūti: v jazycích, které nemají korelaci měkkosti, jsou sykavky většinou samy o sobě alveolární-palatalizované. Také lotyšské slovo blāurs je transkribováno podle pravidel výslovnosti litevštiny [bl’eurs] (s. 80). Sporný je autorův princip uvádět litevské tvary s přízvukovými intonacemi, ale lotyšské bez nich: tvar būt, uvedený vedle litevského būti, budí dojem, jako by přízvukové intonace rozlišovala pouze litevština. Na druhou stranu je třeba uznat, že lotyšské tvary se značkami přízvukových intonací se velmi vzdalují obvyklému vzhledu tištěného slova, což může čtenáře nezvyklého na vědecký pravopis mást.

Autor stručně, avšak s dostatečnou (s ohledem na prostorová omezení) podrobností představuje sporné problémy srovnávací baltské jazykovědy; obratně přitom rozebírá podstatu otázky a všude se stejnou objektivitou referuje o protichůdných názorech badatelů. Zohledňuje nejnovější literaturu, takže čtenář bezpochyby získává aktuální přehled baltských studií. Vždy lze litovat, že nebyla referována ještě další teorie nebo nebyl zohledněn názor dalšího badatele, ale záměrně vyhledávat takové mezery či nedostatky by bylo marné. Zmíníme pouze několik míst, kde by podle našeho názoru mohly autorovy výklady čtenáře poněkud zmást.

Palatalizace je v knize pojednána ne zcela přesvědčivě (s. 83–84). Mimochodem, v bibliografii postrádáme Čekmonův článek „O jotacii v praslavjanskom i baltijskix jazykax“, Baltistica 11(1), 1975, 63–76, v němž jsou upřesněny pojmy korelace palatality a měkkosti. Autor při citaci Kurylowicze píše, že „nejprve se utvořily odlišné fonémy měkkých souhlásek a později byly neutralizovány před předními samohláskami; právě tato neutralizace vedla k zániku *į“. Při uvádění projevů palatalizace jsou souběžně předloženy například případy litevského sj > s’ (siūti) a lotyšského sj > š (šūt). Kurylowicz totiž pro baltský prajazyk postuloval korelaci měkkosti před zadními samohláskami; ta byla neutralizována před předními samohláskami, kde se zobecnily neoznačené tvrdé souhlásky. Dokládá to zánik j mezi souhláskou a přední samohláskou v baltském prajazyce (srov. kėdė: kedžių, verti: verčiu), které ukazuje na funkční ztotožnění C’V a CjV a je hlavním argumentem pro existenci korelace měkkosti v baltském prajazyce. Systém souhlásek litevštiny je z fonologického hlediska stále blízký systému prajazyka, ačkoli tvrdé souhlásky byly v pozici neutralizace (před předními samohláskami) z velké části nahrazeny měkkými, nejspíše pod vlivem slovanských jazyků. Množství změn souhlásek podmíněných jotací (sj, zj > š, ž, pj bj > p’, b’) v lotyštině odráží zánik korelace měkkosti: vnější palatální artikulace, která korelaci palatalizace nahradila, vedla k různým posunům místa artikulace (např. dentálně-alveolární artikulace se změnila na palatální, která se zase mohla dále měnit; srov. proces k’, g’ > c, dz, patrně prostřednictvím nějakých palatálních souhlásek). Dvojí význam termínu „palatalizace“ zmátl nejednoho badatele.

Je pravda, že „instrumentál, který se neshoduje s dativem (přesněji: s dativem nebo akuzativem – A. H.), je v lotyštině doložen pouze sporadicky“ (s. 319), avšak v autorem citovaném příkladu ze starého jazyka Dewe beernes tapt „stát se Božími dětmi“ není bezpochyby použit instrumentál (s koncovkou -is < *-ais), nýbrž akuzativ – jak ukazuje příslušné místo v překladech Gliucka a Elgera (teem dewe wiṇtch Waļļas Deewa Behrnus tapt Gliukas, Jn 1,12; Bet cek to vȥieme, dewwe tems walliu Dewa bērnus tapt Elgeris, Evangelijos ir Epistolos 6r25): celá konstrukce je chybná, lotyštině cizí a vznikla napodobením latinského accusativus cum infinitivo (dedit eis

RECENZIJOS

257

potestatem filios Dei fieri). Správná lotyšská konstrukce činila německým autorům potíže, a proto byl pád zvolen podle německé konstrukce Gottes Kinder zu werden. Protože bylo kvůli homonymii pádových tvarů obtížné pád v takovém spojení určit, gramatickou interpretaci mu vnutila latina. Chybný předpoklad, že se v této konstrukci má užívat instrumentál, vychází z mechanického uplatňování pravidel litevské gramatiky na lotyštinu. Litevský instrumentál je zde ve skutečnosti inovací (zdá se ostatně, že rozsah užívání predikativního instrumentálu se v litevštině ve srovnání s baltským prajazykem značně rozšířil), zatímco lotyština zachovává dativ typický pro baltské a slovanské jazyky, jímž se označuje podmět infinitivní věty (vyjádřený či nevyjádřený) i jmenný přísudek (srov. staroslověnské Dastb imъ oblastь čedotь božijemь [dat. pl.!] stát se). V současné lotyšské konstrukci Dieva bērniem stát se je tvar bērniem skutečným dativem, nikoli instrumentálem shodným s dativem, protože na pozici jmenného přísudku v infinitivní větě lze užít nejen dativ plurálu, ale i dativ singuláru (tapt Dieva bērnam), zatímco instrumentál singuláru se s dativem neshoduje.

Nejspíše nedopatřením je jako příklad ilativu staré lotyštiny uvedena konstrukce exan hellēs „do pekla“ a jako příklady lokativu tan tresschan Deenan „třetího dne“, cenan turret „držet ve slávě“ (s. 320).

Příklady ilustrující vliv cizích jazyků i společenského a kulturního kontextu na slovní zásobu baltských jazyků jsou vybrány velmi dobře; autorovi lze vytknout jen několik nepřesností. Například slovotvorba lotyšského slova plātēzeris „chlubílek“ (s. 360) není srozumitelná bez uvedení konkrétního zdroje: slova pletēzeris (plettiser, Plätteisen) „žehlička“, vedle něhož byla na základě zvukové asociace (plātities „vychloubat se“) vytvořena zesměšňující podoba plātēzeris; sotva zde lze hovořit o slovotvorném prvku -izeris, pocházejícím ze středodolnoněmeckého iser „železo“. Vznik lotyšských přídavných jmen typu sniegbalts „sněhobílý“ (s. 370) nepochybně podnítila němčina (schneeweiß aj.), nikoli ruština (v níž tento typ vůbec neexistuje), a nestalo se tak v sovětské době, nýbrž mnohem dříve, v dílech autorů 19. století (Endzelīns se pokoušel s tímto jevem bojovat již před válkou). Lotyština si ruské slovo pud vypůjčila dvakrát, v různých obdobích: litevské pūdas a estonské puud jako „paralelní výpůjčka“ odpovídají chronologicky starší lotyšské podobě puōds, nikoli novější puds (s. 394).

Překladatel odvedl svou nelehkou práci bezpochyby velmi dobře a kritické připomínky lze vznést jen k několika místům. Nevhodné je například užití termínu „modalita“ ve větách jako „tato modalita [o nepřímém způsobu – A. H.] se projevuje užíváním tvarů činných participií…“, „debitiv se tradičně považuje za modalitu“ (s. 331–332). Lze hovořit o způsobech nebo o tvarech s modální funkcí, ale termín „modalita“ (modality, Modalität, модальность apod.) zahrnuje celou oblast modálních významů, a proto zní neobvykle, je-li užit pro označení konkrétních tvarů. Anglický termín evidential se užívá k označení tvarů, jimiž mluvčí může nebo musí vyjádřit, o jaké údaje či důkazy (angl. evidence) se při svém tvrzení opírá (například zda něco sám viděl, nebo o tom slyšel apod.); překlad „evidenciální způsob“ (s. 330) se nezdá zcela vhodný, protože takový způsob by zřejmě mohl označovat pouze to, co je zjevné (evident). Francouzské spojení tout court neznamená „docela rychle“ (s. 250), nýbrž „prostě, zkrátka, bez výhrad“.

Vždy je třeba ocenit, když vědec místo toho, aby se omezil na původní výzkum, od něhož může očekávat buď větší slávu, nebo alespoň větší intelektuální uspokojení, věnuje čas a úsilí syntéze svého oboru: ta se totiž vždy může stát terčem laciné kritiky. Pietro

258 |

RECENZIJOS

U. Dini vložil do svých baltských jazyků nepochybně mnoho srdce, a tak čtenáři nepředkládá jen suchý inventář faktů, nýbrž živou a poutavou knihu. Poděkujme Pietru U. Dinimu za skvěle odvedenou práci a redaktorovi Bonifaciu Stundžiu za úsilí, díky němuž je kniha dostupná litevským čtenářům.

Axel Holvoet

Přijato 24. 8. 2001

Institut litevského jazyka, Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Litva, [email protected]