RECENZIJOS

143

Litevskému prý, studenty změněnému v prý, tady jako by ani nebylo třeba dál rozšiřovat. V nářečí je „čtyřnohý“ student i tady „počeštěn“ – čtyřnohý.

Autoři slovníku mnohé značně mění, například všechna jednoslabičná slova s cirkumflexovým přízvukem mění na slova s akutovým přízvukem: tuõs, šiõs, kuriõs, jìe, tìe atd. v celém textu, ale odkud se vzalo įjėję, ijėję, ijėję, juõsios (ale také jūosius) (viz s. 569).

Zdá se, že hranice slov jsou podávány velmi zobecněně a jednotně. V hovorovém stylu řeči se často vyskytují samohlásky a dvojhlásky – ai ir a, e samohlásky, avšak -ai, -‘ai ir -u, -o nesplývají: atėiv’ei ó-k’iec’ei Žvr, acārg’ei užriek Bajoraičiai a další.

Slovník žvanavského nářečí je důležitý z mnoha hledisek – rozsahem i krásnými větami hovorového jazyka. Mnoho lidí na něm pracovalo upřímně a obětavě. Práce lexikografů je náročná, vyžaduje velkou pečlivost, pozornost a vytrvalost. Nebyl stálý kolektiv sestavovatelů slovníku, jeho složení se stále měnilo, střídali se vedoucí, a proto se objevují i kolísání. V důsledku toho se literatura k této otázce neprobrala, a to ani hypernormalizace Antana Tatarėho s příponami sloves -yti a -inti, které se takto objevily (prozkoumal prof. Zigmas Zinkevičius⁵); v úvodu slovníku nebyla tato otázka v podstatě rozebrána.

Vytautas Vitkauskas Litevský jazykový institut P. Vileišio g., 10308 Vilnius, Litva

Obdrženo 21. 4. 2004

INETA SAVICKIENĖ

OSVOJOVÁNÍ MORFOLOGIE LITEVSKÝCH PODSTATNÝCH JMEN

Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2003, 152 p., ISBN 3-7001-3138-0 (Veröffentlichungen der Kommission für Linguistik und Kommunikationsforschung, 28)

Recenzovaná monografie⁶ je vůbec prvním pokusem popsat vznik gramatických kategorií jmen v řeči litevského dítěte. Zaslouží si proto zvláštní pozornost a poněkud obsáhlejší shrnutí, protože každá další studie o osvojování podstatných jmen bude muset vycházet z průkopnické práce Inety Savickienė z kaunaské VDU University.

Shromažďování a zpracování údajů o osvojování litevštiny zahájila v roce 1992 prof. Magdalena Smoczyńska (Jagellonská univerzita, Krakov) a získání vyčerpávajícího popisu osvojování morfologie jedním litevským dítětem⁷ trvalo přes deset let. Dalším badatelem, jehož úsilí k tomuto výzkumu významně přispělo, byl prof. Wolfgang U.

⁵ Zinkevičius, Z., Lietuvių kalbos istorija IV, Vilnius, 1990, 202–203 (apie matindamas ‘matydamas’, suvalginsių ir kt.).

⁶ Monografie vychází z doktorské disertace: Ineta Savickienė, Lietuvių vaiko daiktavardžio morfologija, Kaunas, VDU, 1999.

⁷ Osvojování sloves bylo na základě téhož souboru dat pojednáno autorem této recenze (Paweł Wójcik, The Acquisition of Lithuanian Verb Morphology: A Case Study, Kraków: Universitas (Baltica Varsoviensia, 2).

144 |

RECENZIJOS

Dressler, iniciátor a spiritus movens mezinárodního „Mezijazykového projektu o pre- a protomorfologii při osvojování jazyka“. W. U. Dressler byl také editorem recenzované monografie.

Studie se skládá ze sedmi kapitol (11–124), jimž předchází stručné představení projektu pre- a protomorfologie a samotné monografie W. U. Dresslera (7–8) a předmluva (9–10). Doplňuje ji studie srovnávající osvojování jmenné morfologie v litevštině a němčině (125–138).

První, úvodní kapitola (11–15) představuje empirická data, která jsou předmětem zkoumání. Savickienė ve své longitudinální studii analyzovala přepisy rozhovorů s litevskou dívkou jménem Rūta, které její matka nahrála a převedla do elektronické podoby. Analyzovaný materiál pokrýval období od věku 1 roku a 7 měsíců (1;7) do 2 let a 6 měsíců (2;6). Během tohoto období bylo zaznamenáno téměř 35 hodin rozhovorů. Výpovědi Rūty a jejích rodičů byly kódovány podle systému CHILDES, programu běžně používaného psycholingvisty.

Po představení dat autorka uvádí, že studie byla provedena v rámci přirozené morfologie, a podává stručný popis prvních stadií osvojování morfologie: premorfologie, protomorfologie a modularizované morfologie. Upozorňuje také, že jedním z cílů studie je ověřit, zda se vznik jmenných kategorií u Rūty shoduje s výsledky výzkumů osvojování jiných jazyků, podle nichž si děti nejprve osvojují zdrobněliny, poté číslo a nakonec pád.

Druhá kapitola (16–36) se věnuje osvojování zdrobnělin. Savickienė uvádí několik poznámek k významu zdrobnělin obecně, pojednává o vzniku zdrobnělých tvarů v řeči Rūty, o jejich užívání dívkou a její matkou, o sémantice zdrobnělých tvarů používaných účastníky rozhovoru i o pragmatice zdrobnělin. Výsledky autorčiných výpočtů ukazují, že dívka začala zdrobněliny užívat velmi brzy (již ve věku 1;7) a jejich frekvence byla vysoká v poměru k celkovému počtu jmenných tvarů (nejčastější byly tvary označující zvířata, hračky a části těla). Rūta si zdrobněliny osvojila dříve než flektivní koncovky a jejich užívání bylo celkově určováno pragmatickými faktory (např. snahou vyjádřit náklonnost nebo zmírnit nepříjemnou situaci), zatímco význam malosti vyjadřovala pomocí přídavného jména mažas („malý“, „drobný“).

Třetí kapitola (37–48) je věnována kategorii čísla. Autorka nejprve vysvětluje, jak tato kategorie funguje v současné litevštině, a podává přehled výsledků výzkumů osvojování čísla v jiných jazycích. Poté popisuje vznik této kategorie v řeči Rūty. Savickienė zde upozorňuje na velmi zajímavou skutečnost: dívka vnímala rozdíl mezi jednotným a množným číslem velmi brzy (již ve věku 1;7), avšak význam množnosti nadále vyjadřovala střídavým (a často nesprávným) užíváním číslovky du „dva“ a příslovce daug „mnoho“. První tvary množného čísla se objevily ve věku 1;8 a ve věku 1;9 byl zaznamenán jejich prudký nárůst; pozorovány byly také první protiklady tvarů jednotného a množného čísla.

V nejrozsáhlejší kapitole, která se zabývá osvojováním kategorie pádu (49–90), Savickienė analyzuje vznik a rozložení jednotlivých pádů v řeči Rūty a komentuje také sémantické a syntaktické funkce konstrukcí, v nichž se užívají. První opozicí, kterou autorka zaznamenala ve věku 1;8, byl akuzativ/genitiv

RECENZIJOS

| 145

singulár oproti nominativu singuláru. Současně se objevily tvary nominativu plurálu a vokativu singuláru. Po celé sledované období převažovaly tvary singuláru, avšak počet plurálových tvarů výrazně vzrostl až po dosažení věku dvou let.

Pokud jde o význam pádů, dívka si nejprve osvojila základní významy a teprve později okrajové, jak se dalo očekávat. Nejčastěji užívanými pády byly nominativ ve funkci gramatického podmětu, posesivní genitiv a akuzativ užívaný k vyjádření přímého předmětu. Toto pořadí osvojování pádů u Rūty odpovídá poznatkům z jiných jazyků.

V této kapitole Savickienė pojednává také o chybách, kterých se dítě dopouštělo při tvoření podstatných jmen. Například během prvních měsíců sledovaného období (1;7–1;11) měla Rūta sklon nahrazovat koncovky „premorfémem“ -a (např. smėlia namísto smėlis „písek:NOM“, bulia namísto bulvė „brambora:NOM“, obuoliuka namísto obuoliuko „jablíčko:DIM.GEN.SG“)⁸; dlouhou dobu také užívala koncovky ženského dativu pro nominativ singuláru, např. Pauliukui namísto Pauliukė (vlastní jméno). Dívka se dopouštěla i chyb při užívání pádů; například až do věku 2;3 bylo zaznamenáno několik případů, kdy při záporu neprovedla přechod od akuzativu ke genitivu (ausytž nekauda namísto ausytės neskauda „ucho:DIM.ACC nebolí“).

Pátá kapitola (91–104) pojednává o osvojování deklinačních tříd. Autorka nejprve konstatuje, že v současných studiích litevské gramatiky neexistuje jednotná, ustálená klasifikace deklinačních tříd, a na základě teorie, kterou rozvinul Wolfgang Dressler, navrhuje novou klasifikaci podstatných jmen. Rozlišuje dvě makrotřídy – maskulinum (I) a femininum (II) – a v první makrotřídě vymezuje sedm mikrotříd, zatímco ve druhé čtyři mikrotřídy a izolované paradigma feminina (sesuo „sestra“).

Autorka stručně vysvětluje pojmy „mikrotřída“ a „makrotřída“, „flektivní produktivita“ aj., tyto popisy by však mohly být podrobnější. Například podle jakých kritérií bylo určeno, zda je mikrotřída produktivní, či neproduktivní?

Produktivní třídy tvoří maskulina na -as (třída I.1) a -is, -ys (I.3), jakož i feminina na -a (II.1) a -ė (II.3). Autorka konstatuje, že podstatná jména náležející do těchto tříd byla ve zkoumaném korpusu nejpočetnější a jejich skloňování si dítě osvojilo jako první.

Šestá kapitola studie (105–118) podává stručný přehled osvojování zájmen, se zvláštním důrazem na otázku sebereference a způsoby oslovování komunikačního partnera. Výzkumy různých jazyků ukázaly, že v raných rozhovorech jsou zájmena v řeči dítěte i rodičů málo častá. Místo nich se užívají vlastní jména nebo označení příbuzenských vztahů. Totéž bylo pozorováno ve výpovědích Rūty a její matky.

⁸ Podobný jev lze pozorovat u sloves, kde Rūta měla sklon užívat neutrální samohlásku -a nebo opakovanou slabiku namísto zvratných afixů či předpon. Pro taková nahrazení bych však raději použil termín „výplň“, neboť je obtížné jednoznačně posoudit, jaké důvody stojí za užíváním takových „prázdných“ slabik. Je docela dobře možné, že dítě chce spíše zachovat prozodickou podobu slova či fráze, než vyjádřit gramatický význam.

146 |

RECENZIJOS

V závěrech (119–124) Savickienė uvádí, že na základě analýzy Rūtina jazykového materiálu lze rozlišit tři stadia morfologického vývoje: předmorfologické stadium (1;7), v němž dívka hojně užívala zvukomalebná slova, citoslovce a slova, jejichž význam nebo podobu nebylo možné jednoznačně určit; stadium protomorfologie (1;8–2;3), v němž se objevily první gramatické značky, a stadium modularizované morfologie (2;4–2;5), v němž se kategorie začaly užívat produktivně. Po stručném shrnutí výsledků autorka konstatuje, že proces osvojování podstatných jmen u Rūty odpovídá výsledkům studií o osvojování jiných jazyků.

K podobným závěrům vedlo srovnání osvojování podstatných jmen u Rūty a u chlapce mluvícího rakouskou němčinou jménem Jan, popsaného v článku, který monografii doplňuje (viz poznámka pod čarou 3). Srovnávaná data navíc potvrdila tezi, že děti osvojující si jazyky s komplexnější morfologií rozpoznávají morfologické rozdíly a začínají je používat dříve než děti osvojující si jazyky s chudší morfologií.

K autorčině interpretaci faktů či forem lze vznést jen málo kritických připomínek. Poněkud překvapivé je členění na s. 24, kde je forma trup-uć-iuk-ą „trochu“ uvedena jako příklad zdrobněliny s dvojitou sufixací. Synchronně je základní podoba výrazu trupučiu ką trup-ut-i (ačkoli se formálně i sémanticky podobá zdrobnělině), takže trupučiu ką nelze uvádět jako příklad odpovídající výrazu žmog-el-iuk-as „člověk:DIM“.

Také bych nesouhlasil s tvrzením, že důvodem, proč Rūta v raném věku (zejména v 1;7) při vyslovování svého jména vynechávala první slabiku (říkala Tytė, Telė místo Rūtytė, Rūtelė), byly potíže s výslovností hlásky /r/ (s. 27). Skutečnost, že se ve slově vyskytuje obtížná hláska, neznamená, že je třeba vynechat celou slabiku – vedle Tytė, Telė lze v 1;7 najít i případy, kdy dítě použilo podobu Ūtvė.

V oddílu 2.2.4 (s. 20) Savickienė tvrdí, že Fergusonovo tvrzení o tom, že řeč orientovaná na malé děti představuje zjednodušený registr, pro litevštinu neplatí. Jako argument uvádí skutečnost, že rodiče při rozhovorech s dětmi často používají zdrobněliny, které jsou delší a obtížnější k osvojení než základní podoby. Podle mého názoru je tento závěr formulován příliš kategoricky. Časté užívání zdrobnělin je pouze jedním z „expresivních procesů“ (o nichž pojednává také Ferguson). Příklady zjednodušujících a objasňujících procesů, řečeno Fergusonovou terminologií, jsou v řeči určené litevským dětem mimořádně četné – promluvy jsou kratší, formy, fráze či věty se často opakují, užívá se mnoho lexémů dětské řeči atd.

Jak již bylo uvedeno, interpretace forem a faktů Inety Savickienė i závěry, k nimž dospěla, jsou v zásadě správné. Několik připomínek je však třeba uvést k prezentaci empirických dat, která autorka použila, a k některým výpočtům, jež z nich vycházejí.

Při prezentaci empirických dat Savickienė uvádí, že citace, zvukomalebná slova a formy dětské řeči byly z výzkumu vyloučeny (s. 12). Takový postup je správný, neboť tyto formy nedokládají, že dítě aktivně ovládá gramatickou kategorii. Autorka však nevylučuje formy přímo napodobující promluvy dospělých. Zdá se nám, že měla vysvětlit, proč byly tyto formy do zkoumaného korpusu zahrnuty. Imitace mohou výsledky výpočtů do jisté míry ovlivnit a jejich nevyloučení může vést k zavádějícím závěrům –

RECENZIJOS

| 147

jak však třeba poznamenat, v hlavní části monografie autorka na toto obecné pravidlo nezapomíná a upozorňuje, která podstatná jména nebyla zcela spontánní.

V úvodu Savickienė neuvádí celkový počet podstatných jmen zaznamenaných během rozhovorů a použitých v analýze. V samotné knize se výsledky výpočtů rozcházejí a není zcela jasné, kolik forem bylo skutečně analyzováno. V tabulce uvádějící rozložení pádů se zdá, že celkový počet tokenů užitých dítětem činí 9 851 a matka použila podstatná jména 12 869krát (s. 60–61), zatímco v tabulce zachycující rozložení podstatných jmen podle deklinace jsou příslušné počty 9 677 a 12 812. Je třeba zdůraznit, že tento rozdíl je zanedbatelný a nemá negativní vliv na celkové výsledky, protože autorka obvykle uvádí data v procentech.

A konečně lze zaznamenat určité nesrovnalosti v oddílu pojednávajícím o užívání pádů Rūtou a její matkou. V tabulce 4.2 (s. 54) je vokativ správně z analýzy vyloučen a jeho formy se nezapočítávají. V tabulkách 4.3 a 4.4, které ukazují rozložení pádů z hlediska rysu životnosti, však vokativní formy v tabulkách uvedeny nejsou, přesto se započítávají (procenta šesti pádů nedávají dohromady 100). Tato chyba ovlivňuje výsledky výpočtů, protože vokativ se u neživotných podstatných jmen užívá velmi zřídka. Relativní četnost neživotných podstatných jmen ve vokativu se navíc v promluvách dívky a její matky liší.

Výše uvedené připomínky se týkají drobných chyb, které nesnižují hodnotu této vyčerpávající a pečlivě připravené monografie. Výzkum byl proveden pečlivě a závěry jsou formulovány až po podrobném rozboru výsledků studií o osvojování dalších jazyků, příbuzných i typologicky odlišných.

Je třeba konečně zmínit, že kniha je pečlivě redigována a citované formy a úryvky rozhovorů jsou opatřeny všemi potřebnými gramatickými informacemi. Struktura knihy je logická, hlavní kapitoly jsou rozděleny do menších, číslovaných oddílů. Čtenář se tak v textu snadno zorientuje.

Není pochyb o tom, že monografie Inety Savickienė se stane zdrojem užitečných informací nejen pro lingvisty a psycholingvisty, ale i pro každého, kdo se zajímá o osvojování prvního a druhého jazyka nebo o vývojovou psychologii.

Paweł Wójcik Uniwersytet Warszawski Katedra Językoznawstwa Ogólnego i Bałtystyki Krakowskie Przedmieście 26/28 PL-00-927 Warszawa

Přijato 8. 6. 2004