ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LII (2005), 67 – 82

Značení intranzitivního subjektu nominativem a/nebo genitivem^*

LORETA SEMĖNIENĖ

Institut litevského jazyka, Vilnius

Tento článek zkoumá faktory určující užití nominativu a genitivu jakožto označení intranzitivního subjektu v litevštině. Jsou formulovány následující předběžné závěry: subjekty prototypické z hlediska kategoriálních vlastností jsou označovány nominativem, ačkoli toto pravidlo mohou převážit jiné faktory související s číslem, referencialitou atd. Méně prototypické subjekty mohou být označeny nominativem nebo genitivem; animovanost není nejvýraznějším faktorem určujícím volbu. Důležitými faktory jsou určitost a slovosled. Určité subjekty ve větách s neoznačeným slovosledem jednoznačně upřednostňují nominativ. V méně typických konfiguracích, jako je VS_def nebo S_indefV, se nominativ a genitiv často užívají jako označení určitosti, respektive neurčitosti.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

0.1. Subjekt v litevských záporných intranzitivních větách¹ se vyjadřuje třemi způsoby: i) v záporných intranzitivních větách se stejně jako v kladných intranzitivních větách užívá nominativ intranzitivního subjektu (dále také subjektu), např.:

(1) Jonas spí.

(2) Jonas nespí.

* Článek se začal připravovat k vydání v roce 2003 během stáže v Německu (Univerzita Carla von Ossietzkého, Oldenburg). Autorka upřímně děkuje vedoucímu stáže, prof. habil. dr. Gerdu Hentschelovi, za veškerou pomoc a rady, a také nadaci DAAD (Německo), která stáž financovala. Prof. habil. dr. Axeli Holvoetovi děkuji za připomínky, které zazněly během gramatických seminářů. Za pečlivé přečtení článku, cenné připomínky a opravy jsem upřímně vděčná dr. Rolandu Mikulskému a recenzentům článku.

¹ Ve výzkumu litevské gramatiky se používají pojmy podmět jako syntaktická kategorie a subjekt jako sémantická kategorie (Balkevičius 1963: 74tt; Paulauskienė 1994: 107tt, 115). V některých gramatických pracích se nominativ subjektu a genitiv subjektu v kladných a záporných intranzitivních větách považují za podměty (Ambrazas, ed., 1997: 476; Balkevičius 1963: 77), jinde se genitiv subjektu v záporných intranzitivních větách syntakticky vykládá jako předmět, zatímco nominativ subjektu v kladných intranzitivních větách se považuje za podmět (srov. Ulvydas, red., 1976: 291; Ambrazas, red., 1994: 606, 625; Labutis 1998: 220; Sirt autas, Grenda 1988: 25, 107; Paulauskienė 1983: 190tt). Podmět se tradičně vymezuje na základě formálního kritéria – pádu – a typu syntaktického vztahu: obvykle se za něj považuje jméno vyjádřené nominativem, které je s přísudkem spojeno vztahem vzájemné souvislosti (shoduje se v širším smyslu) (Ambrazas, red., 1994: 487; srov. Jablonskis 1957: 453tt; Ulvydas, red., 1976: 279tt; Sirtautas, Grenda 1988: 54, 57, 86; Ambrazas, ed., 1997: 475tt; Labutis 1998: 211tt). Pojem intranzitivního subjektu (subjektu) užívaný v tomto článku je chápán z typologického hlediska; takový intranzitivní subjekt označuje jediný argument jednomístných predikátů, který může být ze syntaktického hlediska vyjádřen nejen nominativem, ale i jinými pády (genitivem, dativem, akuzativem apod.) (podrobněji viz Holvoet 1991: 50t, 80).

68 |

LORETA SEMĖNIENĖ

ii) v kladných intranzitivních větách je nominativ subjektu nahrazen genitivem subjektu², např.:

(3) Jonas je doma.

(4) Jono není doma³.

iii) v záporných intranzitivních větách lze na rozdíl od kladných v zásadě použít jak nominativ subjektu, tak genitiv, srov.:

(5a) Zpočátku, když jsem se rozloučil se „Žalgirisem“, to bylo těžké. Ještě během hraní jsem choval naději: skončím – pustím se do trenérské práce. Jenže tehdy se v Kaunasu nenašel člověk, který by mi mohl nabídnout takové místo. Když vás nepozvou – copak začnete sami žádat o práci? KT

(5b) Když doktorku Reginu Valatkienė nahradil kolega ze Šiauliai, nejeden lékař se podivoval: proč už R. Valatkienė nemůže být vedoucí lékařkou, copak se v Kaunasu nenašel člověk, který by ji mohl nahradit? Vedoucí lékař okresu K. Stankaras dnes říká, že lituje, že R. Valatkienė odvolal. KT

(6a) Malíř je pohřben na hřbitově Rasų, ale hrob se nedochoval, ačkoli místo, kde byli pohřbíváni vědci, významní malíři a veřejně činné osoby, je známo. KT

(6b) Básník a osvětový pracovník zemřel roku 1897 ve Varšavě, kde se tehdy léčil. Jeho hrob se nedochoval. Za sovětské éry se jméno S. Gimžauskase zamlčovalo a žádná z jeho básní nebyla otištěna. KT

(7a) Francouzům, Polákům a Němcům nehrozilo vymření; ba co víc – absorbovali jiné národy a rostli na jejich úkor. A ani jim nevyvstala otázka: kdo jsme? Bylo to samozřejmé. KT

(7b) Při čtení dopisů Jurgise Jankause ani jednou nevyvstala otázka: nakolik je v nich člověk každodennosti a nakolik spisovatel, tedy člověk, jemuž talent pomáhá dívat se na všechno […] z nadhledu. KT

0.2. Jak se uvádí v odborné literatuře, v posledně uvedených případech závisí užití jednoho z pádů na sémantickém typu intranzitivní věty.

Leonard Babby (1980a; 1980b: 225n) rozlišuje podle toho, kterým pádem je v záporných intranzitivních větách označen subjekt, záporné oznamovací věty (angl. negated declarative sentences) se subjektem v nominativu a záporné existenční věty (angl. negated existential sentences) se subjektem v genitivu. Subjekt označený genitivem v záporných existenčních větách je údajně neurčitý a takové věty jsou obvykle rématické, ačkoli někdy mohou mít fakultativní téma vyjádřené určením místa. V záporných oznamovacích větách je téma věty vyjádřeno nominativem určitého subjektu, zatímco predikát s povinným místním určením označuje

² O případech, kdy se nominativ v kladné větě mění na genitiv v záporné větě (genitiv negace), viz: Ambrazas, red. (1994: 584), Šukys (1998: 107n); srov. Ambrazas, ed. (1997: 668n).

³ Plg. Jono Šukio (1998: 68) teiginį: „Dėl vokiečių kalbos įtakos arčiau buvusios Prūsijos sienos ir žemaičių paribiais klaidingai pasakoma ir Ji nėr namie (= Jos nėr(a) namie), […] taigi nepaisoma, jog neiginys linksnį čia turi keisti“. Akademinėje lietuvių kalbos gramatikoje (Ambrazas, ed., 1997: 666tt, plg. Ambrazas, red., 1994: 625) teigiama, kad intranzityviniai sakiniai, kuriuose neigiama ko nors egzistencija (visų pirma sakiniai su būti), dažniau reikalauja kilmininko, o ne vardininko.

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

69

réma věty. Za záporné oznamovací věty se považují i případy, kdy je referenčně určitý subjekt označen genitivem negace (srov. větu (4)).

Vladimiro Borschevo ir Barbaros Partee (2002a: 5tt, 2002b: 8tt; 2002c: 8tt) nuomone, egzistenciniai sakiniai visada susiję su eksplicitiniu ar implicitiniu, t. y. paaiškėjančiu iš platesnio konteksto, vietos nurodymu, žyminčiu sakinyje temą. Kitaip tariant, semantiniu požiūriu egzistencija visada susijusi su buvimu tam tikroje vietoje (angl. being in a location). Skirtingai nei Babby, autoriai laikosi nuomonės, kad skirtumas tarp neigiamų lokatyvinių sakinių (pagal Babby, konstatuojamųjų sakinių), kuriuose subjektas paprastai žymimas vardininku, ir neigiamų egzistencinių sakinių, kurių subjektas tipiškai reiškiamas kilmininku, greičiau susijęs ne su temos vs. temos skirtumais, bet su sakinio perspektyva, t. y. intranzityvinių sakinių skirtumai remiasi egzistencinėje / lokatyvinėje situacijoje (angl. existence / location situation) pasirenkamu perspektyvos centru (angl. Perspectival Center) (Babby terminais kalbant, tema). Egzistencinių sakinių perspektyvos centras yra vieta, o lokatyvinių sakinių – daiktas. Esama sakinių, interpretuotinų kaip tarpiniai lokatyvinių ir egzistencinių sakinių atvejai. Tokiais galima laikyti lokatyvinius sakinius su subjekto kilmininku (dar žr. Holvoet 2005: 3t)⁴.

0.3. Aniž bychom podrobněji rozebírali historii otázky a názory jednotlivých badatelů⁵, bylo by na jedné straně možné tvrdit, že volba dvou různých pádů k označení subjektu v označených záporných intranzitivních větách typu (5a)–(7b) svědčí o nějakém protikladu mezi těmito větami (sémantickém, syntaktickém či jiném). Jinými slovy, takové tvrzení by vycházelo z předpokladu, že označení syntaktické funkce (subjektu) náležející k jádru věty⁶ různými pády není náhodné, nýbrž je motivované. Na druhé straně lze předpokládat, že rozdíly mezi větami označovanými dvěma různými pády jsou v zásadě nepodstatné a souběžné užívání dvou pádů je v podstatě synonymní a rovnocenné, tj. nominativ a genitiv intranzitivního subjektu se užívají jako morfosyntaktické varianty⁷. Vycházíme-li z předpokladu, že za určitých sémantických-

⁴ Elena Padučeva (1997: 103) neigiamus intranzityvinius sakinius su neiginio kilmininku skiria į du – egzistencinių ir percepcinių – sakinių tipus. Egzistenciniais sakiniais teigiama, kad „X (daiktas) neegzistuoja tam tikroje vietoje ar apskritai pasaulyje“; percepciniais sakiniais teigiama, kad „X nėra stebėtojo percepcijos lauke (rus. перспективное пространство Субъекта сознания)“. Percepcinių sakinių X (subjektas) gali būti žymimas ne tik kilmininku, bet ir vardininku; egzistencinių sakinių X (subjektas) paprastai (bet ne visada) žymimas kilmininku (t. p.: 106tt). Aldonos Paulauskienės (2001: 159) manymu, „yra tokių atvejų, kai neiginys leidžia vardininką ir kilmininką vartoti sinonimiškai. Taip esti, kai loginis subjektas nesutampa su gramatiniu veiksniu ir reiškiamas naudininku: Ar neliko ir man koks kąsnelis (kokio kąsnelio)?“⁴

⁵ Přehled prací, které odlišně vysvětlují akuzativ/genitiv v záporných tranzitivních větách a nominativ/genitiv v záporných intranzitivních větách, viz Hentschel (1992a). Viz také bibliografie, kterou sestavil Greville G. Corbett (1986), o užívání akuzativu/genitivu v záporných tranzitivních větách v ruštině.

⁶ Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (Ambrazas, red., 1994: 587t) sakinio branduolys apibrėžiamas kaip kiekvienam sakiniui gramatiškai būtinos žodžių formos, t. y. tarinys (predikatas) su gramatiškai būtinomis sakinio dalimis.

⁷ Vychází se z pojetí morfosyntaktických variant Gerda Hentschela. Morfosyntaktické varianty jsou různé morfosyntaktické formy téhož sémantického argumentu, užívané na jedné pevně stanovené strukturální pozici spojené se stejnou perspektivou situace, které se mohou vzájemně nahrazovat bez významových rozdílů (podrobněji viz Hentschel 1992a; 2001; srov. Valiulytė 1992: 50; Švambarytė 1992: 7n). Podle Babbyho (1980a: 66n), dokonce i v případech, kdy lze oba

70 |

LORETA SEMĖNIENĖ

Vzhledem k sémantickým a/nebo formálním podmínkám věty může být jeden či druhý pád intranzitivního subjektu pravděpodobnější, nikoli však nezbytný; bylo by třeba zjistit, co může v konkrétním případě ovlivňovat častější volbu jednoho z těchto pádů.

V další části článku ponecháme stranou věty typu (1)–(4) a s ohledem na výzkum jiných jazyků a závěry jednotlivých badatelů se podrobněji zaměříme na korelaci sémantických (živý/neživý, určitý/neurčitý) a syntaktického (slovosled) kritérií s pádem subjektu ve větách typu (5a)–(7b).

1. KORELACE ŽIVOSTI A URČITOSTI S PÁDEM INTRANZITIVNÍHO PODMĚTU

1.0. V mnoha studiích se při pojednání o vlivu záporu na užití pádu (objektu či subjektu) často hledají souvislosti mezi životností (nebo individualitou) a určitostí na jedné straně a neživotností (abstraktností) a neurčitostí na straně druhé⁸.

1.1. Hierarchie životnosti se často rozlišuje podle zobecněného rysu životnosti živý vs. neživý. Při zkoumání způsobů vyjadřování intranzitivního subjektu v litevštině se ukázalo jako vhodné pojednat o vlivu hierarchie životnosti na pád subjektu v záporné větě s ohledem na tři různé hierarchie (osobní zájmeno, typ podstatného jména (nebo slova užitého jako podstatné jméno), rys životnosti) (podrobněji viz Croft 1990: 111n, 127n; srov. Comrie 1989: 128, 185n): ZÁJMENO 1. A 2. OSOBY > ZÁJMENO 3. OSOBY > VLASTNÍ JMÉNO > OBECNÉ PODSTATNÉ JMÉNO OZNAČUJÍCÍ ŽIVOU BYTOST (OSOBU > ZVÍŘE) > OBECNÉ PODSTATNÉ JMÉNO OZNAČUJÍCÍ NEŽIVOU VĚC (KONKRÉTNÍ > ABSTRAKTNÍ).

S ohledem na hierarchii životnosti nebo individuality⁹ se tvrdí, že nominativem (nebo akuzativem v záporných tranzitivních větách) se obvykle vyjadřuje referent označený podstatným jménem (nebo slovem užitým jako podstatné jméno), který je co nejživější nebo nejindividuálnější (srov. Babby 1980a: 11n; Timberlake 1986: 339; Behnke 2005: 88n).

1.1.1. Je skutečně patrné, že když jsou subjekty záporných intranzitivních vět osobní zájmena stojící nejvýše v hierarchii životnosti, obvykle se označují nominativem bez ohledu na to, zda odkazují na živé (osoby, zvířata), či neživé (konkrétní, abstraktní) věci, např.:

(8) Chtěl by ses ode mě naučit tuto hru? Zavolej mi. Telefonní číslo je u Arūna. „Vaida A. z ‚Exemplum‘, tento dopis je určen tobě. Ve tvém životě už neexistuji, ale jsi jako elixír pro mou duši, která den co den tone v husté každodennosti.“ KT

užívání pádů v záporu, existují určité (někdy jemné) funkční rozdíly mezi větami, proto prý ze syntaktického hlediska nelze hovořit o „volných variantách“ pádů (angl. free variation) (dále srov. Haiman 1985: 19, 71).

⁸ O vlivu hierarchií životnosti a/nebo určitosti na pád subjektu v záporných intranzitivních větách v ruštině viz Babby (1980a); Hentschel (1992a); Behnke (2005); o vlivu uvedených hierarchií na pád objektu v záporných tranzitivních větách podrobněji viz Hentschel (1992a); Ueda (1992); Mustajoki, Heino (1991); Schaller (1978); Švambarytė (1992); Timberlake (1986); srov. Holvoet (1991: 99n). Srov. kritiku prací Mustajoki, Heino (1991) a Ueda (1992) in: Hentschel (1996, 1998).

⁹ Hierarchii podle životnosti (v užším smyslu), určitosti, čísla, konkrétnosti a dalších rysů individuality (angl. individuation) rozlišuje Alan Timberlake (1986).

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

71

(9) V Petroniškiai nedaleko hradiště byl nalezen poklad mincí. Nezachoval se. KT

(10) Zpěvák Deivis figuruje hned ve třech nominacích: na nejlepšího interpreta, album a píseň. „Taková pozornost je opravdu velmi příjemná. Myslím, že se neobjevila bez důvodu, protože se dost dlouho pracovalo na tom, abych se dostal tam, kde jsem teď.“ KT

Osobní zájmeno 3. osoby v pozici subjektu se vyjadřuje nejen nominativem, ale také genitivem, a to v případech, kdy má označený tvar množného čísla. Proto by se dalo domnívat, že v posledně uvedeném případě je užití genitivu spíše dáno nikoli rysem živosti, nýbrž právě označeným tvarem množného čísla; srov. věty (11)–(13) (srov. Padučeva 1997: 112)¹⁰. Toto tvrzení by umožňovala skutečnost, že vlastní jméno, které se v hierarchii živosti nachází níže, se obvykle vyjadřuje prototypickou formou subjektu – nominativem (srov. Timberlake 1986: 339; Babby 1980a: 11t) (viz také dále), srov. věty (14)–(15).

(11) T. Kosciuszko je zobrazen z profilu a u jeho nohou jsou kosy, které povstalcům nahrazovaly zbraně. A. Vivulski vytvořil i další díla, ta se však nezachovala. KT

(12) O prostituci v Litvě na počátku 19. století lze říci jen málo konkrétního. Především chybějí fakta. Je tomu tak nejen proto, že se nedochovala, ale také proto, že v té době byla policejní kontrola slabá; seznamy prostitutek ani nevěstinců se nevedly, na rozdíl od druhé poloviny století. KT

(13) Obě tato domnělá předložková slova jsou kalky ze sousedních slovanských jazyků (vardan – starší, ženklan – novější). V nářečích se nevyskytují, zejména ženklan. Užití výrazu vardan jako předložky nebo postpozice (KKP uznává pouze předložku) se toleruje. KT

(14) Raimondas má ženu, děti a matku. Musíme vědět, kde bývá. […] Raimondas se neobjevil ani ráno. Matku napadlo podívat se, zda jsou všechny vrtulníky na svých místech. Neodjela však na místo jejich dislokace, nýbrž do opravárenského podniku. KT

(15) [Hvězdokněz] jí také oznámil hroznou zprávu o Černém měsíci. Když Hvězdokněz spatřil Důňin zděšený výraz, vysvětlil, že Černý měsíc v každodenní realitě neexistuje, přesto však neúprosně ovlivňuje lidský osud. Důňa pomyslela na svou Černou díru, která také ve skutečnosti neexistovala. KT

V případech, kdy je intranzitivní subjekt vyjádřen obecnými podstatnými jmény, užívá se vedle sebe nominativ i genitiv (srov. věty (5a)–(7b)). Je patrné, že v záporné intranzitivní větě se živá obecná podstatná jména dokonce častěji označují neprototypickým pádem subjektu (genitivem) než méně prototypické subjekty – neživá obecná podstatná jména (viz tabulka 1; dále viz níže).

¹⁰ Płg. Šukys (1998: 70; dar žr. t. p.: 100t) teigia tam tikra prasme priešingai: „neapibrėžto kiekio kilmininkas vartotinas, kai pirmą kartą pristatoma nežinomo ar nebūtino žinoti skaičiaus daiktų, reiškinių bei asmenų grupė, kartais – ir tam tikros visumos neapibrėžta dalis. […] Kai neapibrėžta grupė skaitytojui ar klausytojui jau buvo pristatyta, toliau apie ją kalbama kaip apie apibrėžtąja vartojamas vardininkas“. Toliau (Šukys 1998: 101) teigiama, kad „dalies (kiekio) kilmininkas dažniausiai reiškiamas daugiskaitos formą turinčiu konkrečiuoju daiktavardžiu. Paprastai toks kilmininkas vartojamas tik tada, kai nežinomo ar nebūtino žinoti kiekio vienarūšių daiktų grupė minima pirmą kartą. Toliau apie tą grupę jau kalbame kaip apie žinomą ir vartojame vardininką. […] Renkantis dalies kilmininką, daugiausia lemia veiksmažodžio reikšmė, nemaža – ir daiktavardžio skaičius, jo reikšmė; be to, svarbu kontekstas“.

72 |

Loreta Semėnienė

TABULKA 1. KORELACE PÁDŮ INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU VYJADŘOVANÉHO ŽIVÝMI A OBECNÝMI PODSTATNÝMI JMÉNY¹¹

ŽIVÝ (osoba, zvíře)

NEŽIVÝ (konkrétní, abstraktní)

NOM

56 (44%)

NOM

224 (64%)

GEN

71 (56%)

GEN

125 (36%)

Z toho, co bylo řečeno, je patrné, že jména stojící nejvýše v hierarchii životnosti (osobní zájmena, vlastní jména) se obvykle označují nominativem intranzitivního subjektu; jména stojící níže a nejníže v hierarchii mohou být označena nominativem i genitivem. V takovém případě se nominativ a genitiv intranzitivního subjektu užívají jako morfosyntaktické varianty.

Pripažįstant Gerdo Hentschelio (1996: 276tt) kritiką, esą neiginio linksnio aiškinimas, remiantis gyvumo hierarchija, esąs tik faktų aprašymas ir būtina ieškoti kitų vieno iš neiginio linksnių pasirinkimo priežasčių, toliau aptariama apibrėžtumo ir intranzityvinio subjekto linksnio koreliacija.

1.2. Určitost nám podle Babbyho (1980a: 12; srov. Hentschel 1992a; Gladrov 1992; 240 a násl.; Plungian 2003: 286 a násl.) říká, jak mluvčí hodnotí znalosti posluchače¹². Určitý jmenný výraz (podstatné jméno nebo slovo užité substantivně) se chápe jako již zmíněný v diskurzu. Referent označený takovým jmenným výrazem je posluchači obvykle znám; posluchač jej dokáže identifikovat a odlišit od ostatních referentů téže třídy. Takový jmenný výraz předává již známou, tedy starou informaci. Určitost jmenného výrazu může vyplývat nejen z jazykového kontextu, ale také ze situace nebo ze společného fondu znalostí účastníků rozhovoru (angl. general knowledge). V těchto posledních případech je jmenný výraz, přestože není zmíněn v předchozím jazykovém kontextu, implicitně „aktivní“, tj. lze jej vyvodit ze situačního kontextu¹³. Referent označený neurčitým jmenným výrazem je vzhledem ke kontextu obvykle neidentifikovatelný: takový výraz předává novou informaci; referent označený jmenným výrazem posluchač dosud nezná.

¹¹ Tabulky byly sestaveny na základě dat z korpusu současné litevštiny Centra počítačové lingvistiky VDU v Kaunasu (přístup online: http://donelaitis.vdu.lt).

¹² Podrobněji o určitosti viz Lyons (1999a; 1999b); Givón (1978a). Christopher Lyons (1999a: 253 a násl.) vysvětluje určitost jako gramatickou kategorii; určitost je gramatikalizací identifikovatelnosti (angl. grammaticalization of identifiability). Talmy Givón (1984: 399 a násl., 427 a násl.) rozlišuje protiklad určitý vs. neurčitý s ohledem na schopnost posluchače určit referenční určitost jmenného výrazu (angl. specify) a referenční identitu (angl. referential identity). O označování určitý vs. neurčitý v litevštině bylo napsáno málo (viz Ambrazas, ed., 1997: 142 a násl.; Ambrazas, red., 1994: 174 a násl.; Grenda 1979; Valeckienė 1986; 1998: 261 a násl.; Rosinas 1980; Kalėdaitė 2002: 169 a násl.; srov. Lyons 1999a: 83).

¹³ Larsas Behnke (2005: 78t), remdamasis Givóno aktualumo (angl. topicality) sąvoka, skiria tris jo laipsnius: nauja informacija (vardažodis pirmą kartą minimas diskurse); implicitinė informacija (daiktavardis nėra minimas ankstesniame kontekste, bet yra implicitiškai numanomas (via asociacijas) iš situacijos), sena informacija (ankstesniame diskurse minėtas vardažodis). Daroma išvada, kad nė vienas iš aktualumo laipsnių neturi lemiamos įtakos intranzityvinio subjekto linksnio vartojimui.

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

73

Hierarchie určitosti (URČITÝ > NEURČITݹ⁴) souvisí s hierarchií životnosti: čím živější (individuálnější) je věc, tím určitější je jméno označující tuto věc (podstatné jméno nebo slovo užívané jako podstatné jméno). A naopak, čím určitější je jméno označující věc, tím menší je pravděpodobnost užití genitivu záporového (Timberlake 1986: 339, 342; srov. Babby 1980a: 60t, 67t; Paulauskienė 2001: 160, 162)¹⁵.

1.2.1. Osobní zájmena 1. a 2. osoby v pozici intranzitivního subjektu jsou inherentně určitá; jak již bylo zmíněno (viz 1.1.1.), obvykle se označují nominativem (srov. větu (8))¹⁶. Pádové označení osobních zájmen 3. osoby, která jsou rovněž určitá, může ovlivnit číslo: osobní zájmena 3. osoby jednotného čísla se označují nominativem (srov. věty (9)–(10)), osobní zájmena 3. osoby množného čísla se označují jak nominativem, tak genitivem (srov. věty (12)–(15)) (srov. Timberlake 1986: 342).

Podobně jako osobní zájmena se užívají také substantivní ukazovací zájmena tas, šis ir pan. nebo vztažná zájmena kuris, kuri v pozici subjektu vedlejší věty; i ta jsou určitá: intranzitivní subjekt se často vyjadřuje nominativem (srov. Hentschel 1992a), např.:

(16) Edvardas čekal v Ignasově pracovně, ale když se tento neukázal, sám odešel do synova pokoje. Ignas se už chystal jít spát. – Proč ses nestavil? – zeptal se otec. – A proč? – zeptal se syn lhostejně. – Jsem unavený. KT

(17) Apaštalas, dar prieš mums žinomą I-ąjį laišką anksčiau minėtajį, buvo parašęs tai bendruomenei laišką, kuris iki mūsų laikų neišliko. Laiškas Korintiečiams (II-asis) buvo parašytas Makedonijoje 57 metų rudenį. KT

Genitiv lze očekávat častěji v případech, kdy substantivními ukazovacími zájmeny nebo vztažnými zájmeny v pozici subjektu vedlejší věty je označena nereferenční věc (srov. větu (13)), srov.:

(18) K. Regelis to předvídal už v prosinci 1922, když v zahraničním tisku zveřejnil, že je třeba odborníka na místo zahradníka, protože se v Litvě žádný takový nenašel. Mezitím byl dočasně jmenován vrchním zahradníkem K. Grybauskas a od roku 1924 P. Martynaitis, který do té doby pracoval jako správce statku ve Fredě. KT

(19) Moskva navrhla vyznamenat jubilejním odznakem také umělecké pracovníky, pokud ve svých dílech zobrazovali práci sovětské milice. V Litvě se žádní takoví nenašli. KT

¹⁴ Apie apibrėžtumo hierarchiją (apibrėžtas vs. neapibrėžtas) plačiau žr. Croft (1990: 115tt).

¹⁵ Babby (1980a: 12tt; plg. Hentschel 1992a; Padučeva 1997; Behnke 2005) manymu, neiginio kilmininkas intranzityviniuose sakiniuose yra neapibrėžtumo rodiklis.

¹⁶Zvláštní pozornost si zaslouží takové záporné intranzitivní (lokativní) věty jako: copak jsi včera nebyl doma; copak tě včera nebylo doma, v nichž může být osobní zájmeno (nebo jiné referenčně určité jméno) označeno nominativem nebo genitivem. Zůstává otázkou, zda nominativ a genitiv vždy označují sémantické rozdíly. Pokud ano, jaké; pokud ne, kdy lze oba pády užívat jako morfosyntaktické varianty. Podrobněji o sémantických rozdílech referenčně určitého subjektu označeného nominativem nebo genitivem viz Padučeva (1992: 56tt); Borschev, Partee (2002b: 25t, 32tt; 2002c: 10t); Holvoet (2005: 3t).

74 |

LORETA SEMĖNIENĖ

(20) Skinnerio nuomone, negalima daryti skirtumo tarp moralių ir nemoralių visuomeninių santvarkų, tik tarp tų, kurios išliko, ir tų, kurios neišliko. Išlikimas esantis aukščiausia visuomeninė vertybė. KT

(21) Na vázových malbách je zachyceno mnoho předmětů denní potřeby, které se vzhledem ke své pomíjivosti nedochovaly. Patří k nim i vysoké mělké mísy, v nichž Řekové hodovali napůl vleže, jako na lůžkách. KT

Referenti označovaní vlastními jmény bývají zpravidla určití; k označení intranzitivního subjektu se nejčastěji užívá nominativ (srov. věty (14)–(15)) (srov. Gladrov 1992: 255). V některých případech je možný také genitiv záporu, srov.:

(22) Historikové tvrdí, že hmotná kultura Prusů byla dokonce vyspělejší než kultura Litevců. Neměli však vlastní stát, byli jen směsicí kmenů. Mezi nimi se nenašel žádný Mindaugas. Lze jen uvažovat, co by se stalo, kdyby se například Herkus Mantas objevil na historické scéně ne v roce 1260. KT

Zde je na rozdíl od předchozích vět (14)–(15) vlastním jménem označován neindividuální objekt; věta nehovoří o konkrétní (identifikovatelné, individuální) osobě jménem Mindaugas, nýbrž o tom, že se mezi Prusy neobjevil člověk typu litevského krále Mindaugase. Z podobných důvodů, tj. kvůli označení neindividualizovaného, nereferenčního objektu, může být vlastní jméno označeno genitivem záporu i tehdy, když je užito spolu s ukazovacím zájmenem, srov.:

(23) Kdyby se na něj podívali, možná by změnili svá rozhodnutí. „Zdá se, že vůbec nemáš srdce, když se k sobě chováš jako kat,“ napsal V. Š. v sonetu. Bohužel, neobjevil se žádný takový Hamlet, odvážný, svéhlavý prorok-filozof. Pro katolíka je otázka „být, či nebýt“ vyřešena. Být! KT

Z hlediska určitosti tvoří největší protiklad k osobním zájmenům a vlastním jménům obecná podstatná jména označující abstraktní objekty, která bývají často neurčitá. V takovém případě bychom mohli očekávat častý genitiv záporu (srov. Gladrov 1992: 255). Jak však ukazují věty (24)–(25), užívá se jak nominativ, tak genitiv záporu (srov. také věty (7a)–(7b)): prototypický pád subjektu – nominativ – se užívá dokonce častěji než genitiv¹⁷. Srov.:

(24) Zdálo by se, že o nic nejde – v podnikání každý den zkrachuje spousta jednání a zmaří se stovky obchodů. Tentokrát však v Litvě jen málem propukla panika. Především proto, že všechno, co souvisí s „Mažeikių nafta“, vyvolává téměř stejné vášně jako blížící se Vánoce. KT

(25) Již příští týden se má zveřejnit povinná veřejná nabídka na odkup zbývajících akcií pivovaru Kaunas. Ačkoli na trhu nepropukla panika, obchodníci s cennými papíry intenzivně zvažují, kolik za akcii zaplatí estonský holding. KT

¹⁷ Obecná podstatná jména označující abstraktní objekty se v 97 (61%) větách označují NOM, zatímco v 62 (39%) větách GEN.

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

75

V záporných intranzitivních větách se nominativ a genitiv záporu užívají souběžně i v případech, kdy jsou obecná podstatná jména označující abstraktní věci z hlediska kontextu určitá, srov.:

(26) Ar kapitonui Henrikui Žalandauskui niekada nebuvo kilusi mintis viską čia mesti ir likti ten, kur vertinamas žmogaus darbas? Ne, sako jis, tokia mintis nekilo. Kapitonas tikina nesuprantąs, kodėl žmonės palieka Lietuvą. KT

(27) Ale ona se strašně rozzlobí, začne mi nadávat a říkat mi egoisto. Musím počkat na chvíli, kdy neuvidí ani neuslyší. Jenže taková chvíle pořád nenastává. KT

(28) Ale v zemích obývaných Litevci ještě zůstaly pozůstatky pohanství. A tak vyvstala i před samotnými Litevci otázka, kým vlastně jsou. Taková otázka nevznikla, například Polákům, protože tehdy ve vlastním státě tvořili většinu a až do reformace byli téměř všichni obyvatelé Polska Poláci. KT

U záporného genitivu bychom očekávali výskyt pouze u abstraktních věcí označujících obecných podstatných jmen se záporným neurčitým zájmenem niekas (srov. Hentschel 1992a). Jak je však vidět z vět (29)–(30), užívá se nejen genitiv intranzitivního subjektu, ale i nominativ, srov.:

(29) Věděl jsem, že riskuji. Strach, odpovědnost – všechno však zmizí, když přijde chuť krást. Nic neexistuje. KT

(30) Tvorbě musíš věnovat většinu sebe, svých citů a prožitků. „Při tvorbě se jako by ocitneš ve svém vlastním světě a kolem tebe nic neexistuje“, tvrdí A. Deltuva. KT

Podobně jako určitá a neurčitá obecná podstatná jména označující abstraktní věci (nebo neurčité zájmeno niekas) se vyjadřují obecná podstatná jména označující určité a neurčité živé (osoby, zvířata) i neživé (konkrétní) věci. Je vidět, že bez ohledu na určitost a životnost se užívá nominativ i genitiv (viz také věty (5a)–(6b)), srov.:

(31) Přístroj určený k předvádění pohybu planet s družicemi kolem Slunce, tedy podle Koperníkovy soustavy. Tento zajímavý přístroj se do dnešních dnů nedochoval.Později byl pro výuku pořízen jiný, který lze nyní spatřit ve Vědeckém muzeu univerzitní knihovny. KT

(32) Polemizuje s některými Ciceronovými tvrzeními, která jsou vyložena v díle „O řečníkovi“. Celé toto Caesarovo dílo se nedochovalo,z jeho fragmentů však lze usuzovat, že Caesar byl důsledným zastáncem analogie v jazyce a snažil se stanovit jednotné formy latiny. KT

(33) Každá existence začíná v Čase: dokud neexistuje věc,nemůže existovat ani její čas. KT

(34) Tak rád bych byl zítra na Vašem představení, že se uchyluji k poslednímu prostředku – obtěžovat Vás. Opravdu je na pováženou, že se mi v divadle nepodařilo sehnat lístek…Píši pro jistotu a prosím, odpusťte mi mou čirou dětskou dotěrnost. Duchem oddaný J. Baltrušaitis. P. S. Zítra pošlu pro odpověď člověka. KT

Z toho, co bylo řečeno, je patrné, že v příznakových záporných intranzitivních větách je prototypické označení subjektu nominativem charakteristické pro případy, kdy sub-

76 |

LORETA SEMĖNIENĖ

Subjekt je prototypicky vyjadřován: určitými osobními zájmeny (zejména 1. a 2. osoby), vlastními jmény. Zdá se, že existuje tendence užívat genitiv záporu, když je objekt označen vlastním jménem (viz věta (22)), ukazovacím zájmenem (viz věty (18)–(19)) nebo ukazovacím zájmenem s vlastním jménem (viz věta (23)), případně obecným podstatným jménem a je neindividuální, nereferenční¹⁸. Pokud je intranzitivní subjekt z hlediska kategoriálních vlastností méně prototypický (tj. jeho vyjádření se nevyznačuje inherentní určitostí), může být vyjádřen jak typickým, tak netypickým pádem subjektu; obecná podstatná jména označující živé či neživé věci se tedy synonymně vyjadřují jak nominativem, tak genitivem záporu¹⁹. V takovém případě může být z hlediska kontextu oběma pády intranzitivního subjektu označeno určité i neurčité podstatné jméno. Je patrné, že nominativem se spíše označuje určité obecné podstatné jméno (živé či neživé), zatímco genitivem neurčité (viz tabulku 2a) (srov. dále). Pravda, tam, kde bychom genitiv očekávali nejvíce, tedy u nejméně typických subjektů – obecných podstatných jmen označujících abstraktní neurčité věci –, je tendence k jeho užívání slabší (srov. tabulku 2b). Lze tedy předpokládat, že neurčité obecné podstatné jméno se v litevštině zpravidla označuje nejen morfologicky (pádem), ale také jinými prostředky (srov. Gladrov 1992: 242tt).

TABULKA 2A. KORELACE ŽIVOSTI A URČITOSTI S PÁDEM INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU VYJÁDŘENÉHO OBECNÝM PODSTATNÝM JMÉNEM

Živé (osoba, zvíře) | Neživé (konkrétní, abstraktní) | NOM | GEN | NOM | GEN | určité | 36 (71%) | 15 (29%) | určité | 130 (73%) | 47 (27%) | neurčité | 13 (22%) | 45 (78%) | neurčité | 57 (49%) | 59 (51%)

¹⁸ V této věci bychom v článku neradi činili konkrétnější závěry, jednak kvůli malému množství empirického materiálu, jednak proto, že vliv referenčnosti na pád intranzitivního subjektu by bylo třeba podrobněji prozkoumat také v případech, kdy je subjekt vyjádřen méně či nejméně prototypickými prostředky – obecnými podstatnými jmény označujícími živé (osoby a zvířata) nebo neživé věci. To však není cílem tohoto článku.

¹⁹ Přesto se nominativ intranzitivního subjektu ne vždy nahrazuje genitivem, ani naopak. Existují případy, kdy užití jednoho z pádů určuje kontext, syntaktická distribuce apod., např.: [Varšui] byl svěřen tajný úkol předat Skirgailovy výhrůžky Vytautasovi: „ty se mě měj na pozoru a já tebe“. Zdá se, že nikde jinde se nedochovalo zaznamenané jméno tohoto sluhy, Varše. KT. Sotva je možné (alespoň stylisticky) užít pět genitivů za sebou, srov.: Zdá se, že nikde jinde se nedochovalo zaznamenané jméno tohoto sluhy, Varšova(?).

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

77

TABULKA 2B. KORELACE ŽIVOSTI A URČITOSTI S PÁDEM INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU VYJÁDŘENÉHO OBECNÝM PODSTATNÝM JMÉNEM

ŽIVÉ (osoba, zvíře) | NOM | GEN | NEŽIVÉ (konkrétní) | NOM | GEN | NEŽIVÉ (abstraktní) | NOM | GEN | určité | 36 | 15 | 79 | 24 | 51 | 23 | (71%) | (29%) | (77%) | (23%) | (69%) | 31%) | neurčité | 13 | 45 | 11 | 20 | 46 | 39 | (22%) | (78%) | (35%) | (65%) | (54%) | (46%)

1.3. Dosud uvedené poznatky o genitivu záporu u intranzitivního subjektu lze znázornit takto:

NOM > NOM / GEN

OSOBNÍ ZÁJMENO / VLASTNÍ JMÉNO > OBECNÉ PODSTATNÉ JMÉNO OZNAČUJÍCÍ ŽIVOU / NEŽIVOU VĚC

URČITÉ > URČITÉ / NEURČITÉ

2. KORELACE SLOVOSLEDU A PÁDOVÉHO ZNAČENÍ INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU

2.1. Nepříznakový slovosled v litevských intranzitivních větách je SV²⁰. Prototypický subjekt stojí na začátku věty a je vyjádřen nominativem osobních zájmen (zejména 1. a 2. osoby) a vlastních jmen (Hentschel 1993: 105; 1992b: 238)²¹. Prototypický subjekt obvykle vyjadřuje starou informaci: daná, již známá (určitá) informace bývá uváděna před informací novou, neznámou (neurčitou). Na základě těchto tvrzení vyvstává otázka, zda v případech, kdy může být subjekt v záporných intranzitivních větách zásadně vyjádřen morfosyntaktickými variantami (nominativem, genitivem), stojí nominativ (kterým se, jak bylo uvedeno, obvykle označují určitá substantiva) častěji na začátku věty, tj. v prototypické pozici subjektu²². Jinými slovy, zda je v případech, kdy je intranzitivní subjekt vyjádřen nominativem označujícím určitá obecná substantiva, slovosled ve větě nepříznakový – SV.

²⁰ Srov. „Ve větách s aktuálním členěním, jejichž jádro tvoří S a V, je převládajícím a neutrálním slovosledem SV“ (Ambrazas, red., 1994: 648).

²¹ Dar apie prototipiškus subjekto požymius žr.: Givón (1984: 145–168, 422; 1990: 960); Keenan (1976); plg. Comrie (1989: 107, 110–122, 128tt); Sasse (1982).

²² O vlivu slovosledu na objekt v záporných tranzitivních větách viz: Mustajoki, Heino (1991: 194nn.); Hentschel (1992a; 1992b: 240nn.); Švambarytė (1992: 11nn.; 1998: 55nn.); srov. Oginskienė (1979).

78 |

LORETA SEMĖNIENĖ

Dostupné údaje ukazují, že určité živé či neživé obecné substantivum vyjádřené nominativem se skutečně obvykle uvádí před predikátem. Na druhé straně se na začátku věty neméně často objevuje i živý či neživý předmět označený genitivem obecného substantiva (viz tabulku 3).

TABULKA 3. KORELACE SLOVOSLEDU A PÁDOVÉHO ZNAČENÍ URČITÉHO INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU

Určitý živý (osoba, zvíře) | Určitý neživý (konkrétní, abstraktní) | SV | VS | SV | VS | NOM | 28 (78%) | 8 (22%) | NOM | 102 (78%) | 28 (22%) | GEN | 11 (73%) | 4 (27%) | GEN | 28 (60%) | 19 (40%)

Vzhledem k tomu, že určité obecné substantivum vyjádřené nominativem nebo genitivem obvykle stojí před predikátem, lze předpokládat, že neurčitý jmenný výraz se častěji uvádí za predikátem (VS). Je patrné, že neurčitý živý či neživý předmět označený obecným substantivem se bez ohledu na to, zda je vyjádřen nominativem, nebo genitivem intranzitivního subjektu, obvykle uvádí za predikátem, tj. pro větu je příznačnější slovosled VS (viz tabulku 4).

TABULKA 4. KORELACE SLOVOSLEDU A PÁDOVÉHO ZNAČENÍ NEURČITÉHO INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU

Neurčitý živý (osoba, zvíře) | Neurčitý neživý (konkrétní, abstraktní) | SV | VS | SV | VS | NOM | 3 (23%) | 10 (77%) | NOM | 15 (26%) | 42 (74%) | GEN | 13 (29%) | 32 (71%) | GEN | 13 (22%) | 46 (78%)

Taigi lietuvių kalbos duomenys patvirtina Babby (1980a: 115tt; 1980b: 227tt) mintį, esą neigiamuose intranzityviniuose sakiniuose su neiginio kilmininku žodžių tvarka atspindi apibrėžtos vs. neapibrėžtos informacijos žymėjimą: jei sakinio modelis yra S_GenV, intranzityvinio subjekto kilmininku žymima apibrėžta informacija, jei sakinio modelis VS_Gen – tuomet intranzityvinio subjekto kilmininkas žymi neapibrėžtą informaciją. Tačiau duomenys rodo, kad neigiamuose intranzityviniuose sakiniuose su subjekto vardininku žodžių tvarka taip pat koreliuoja su apibrėžtos vs. neapibrėžtos informacijos žymėjimu: jei sakinio modelis yra S_NomV, intranzityvinio subjekto vardininku dažniausiai pasakoma apibrėžta informacija, jei sakinio modelis VS_Nom –

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

79

Nominativem intranzitivního subjektu se obvykle vyjadřuje neurčitá informace. Jinými slovy, v litevských záporných intranzitivních větách úzce souvisí určitost / neurčitost s pořádkem slov. Lze tvrdit, že z hlediska informační struktury textu není slovosled záporných intranzitivních vět zcela volný.

Pokud je ve větě použit příznakový slovosled z hlediska určitosti / neurčitosti, volí se pak častěji odpovídající nominativ, nebo genitiv (viz tabulka 5). Jinými slovy, podle principu izomorfismu je patrná tendence kódovat jednou pádovou formou jeden obsah a jinou formou obsah druhý.

TABULKA 5. KORELACE MEZI SLOVOSLEDEM A URČITOSTÍ / NEURČITOSTÍ A PÁDEM OZNAČENÍ INTRANZITIVNÍHO SUBJEKTU

Větný vzorec | NOM | GEN S_def V | 130 (77%) | 39 (23%) S_indef V | 18 (41%) | 26 (59%) VS_def | 36 (61%) | 23 (39%) VS_indef | 52 (40%) | 78 (60%)

3. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Shrneme-li uvedené, lze tvrdit, že v případech, kdy lze subjekt v záporných intranzitivních větách v zásadě vyjádřit morfosyntaktickými variantami nominativu a genitivu, může volbu jednoho z pádů ovlivnit několik či mnoho faktorů: některé mají v konkrétním užití na volbu pádu větší vliv, jiné menší. Zde stručně pojednaná sémantická a syntaktická kritéria umožňují formulovat následující předběžné závěry:

(i) Z hlediska kategoriálních vlastností se prototypické subjekty označují nominativem, s výjimkou případů, kdy volbu pádu určují jiná kritéria, například číslo, referenčnost apod. Méně prototypické intranzitivní subjekty z hlediska kategoriálních vlastností lze vyjádřit morfosyntaktickými variantami nominativu a genitivu, avšak častější užívání jednoho z pádů je spíše ovlivněno jinými rysy než životností.

(ii) Častější užívání jednoho z pádů intranzitivního subjektu částečně koreluje s určitostí a slovosledem ve větě. Věty s určitým významem a formálně nepříznakovým pořádkem slov mají tendenci užívat nominativ intranzitivního subjektu a naopak. Ve větách, v nichž určitý nebo neurčitý obecný název stojí v pro něj netypické pozici (odpovídajícím způsobem VS_def nebo S_indef V), se v prvním, respektive druhém případě volí nominativ, nebo genitiv k diakritickému označení určitosti vs. neurčitosti.

80 |

LORETA SEMĖNIENĖ

ŠALTINIAI

KT – Kauno Vytauto Didžiojo universiteto Kompiuterinės lingvistikos centro dabartinės lietuvių kalbos tekstynas (prieiga internetu: http://donelaitis.vdu.lt).

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red., 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

AMBRAZAS, V., ed., 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

BABBY, L. H. 1980a: Existential sentences and Negation in Russian, Ann Arbor: Karoma.

BABBY, L. H. 1980b: Word Order, Case and Negation in Russian Existential sentences. In: Chvany, C. V., Brecht, R. D., eds., Morphosyntax in Slavic, Columbus: Slavica Publishers.

BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

BEHNKE, L. 2005: A discourse-functional perspective on the nominative-genitive-variation in Russian negated existential sentences. Zeitschrift für Slawistik 50 (1), 75–94.

BORSCHEV, V., PARTEE, B. H. 2002a: Existential sentences, BE, and the Genitive of Negation in Russian. www-unix.oit.umass.edu/~partee/docs/ancy4.pdf

BORSCHEV, V., PARTEE, B. H. 2002b: The Russian Genitive of Negation in Existensial sentences: The Role of Theme-Rheme Structure Reconsidered. www-unix.oit.umass.edu/~partee/GenNegTravaux.PDF

BORSCHEV, V., PARTEE, B. H. 2002c: Genitive of Negation and Scope of Negation in Russian Existential sentences. www-unix.oit.umass.edu/~partee/docs/Partee-BorschevFASL10.pdf

BRECHT, R. D., LEVINE, J. S., eds., 1986: Case in Slavic, Columbus: Slavica Publishers.

COMRIE, B. 1989: Language Universals and Linguistic Typology. Syntax and Morphology, 2nd ed., Oxford: Basil Blackwell.

CORBETT, G. G. 1986: The Use of the Genitive or Accusative for Direct Object of Negated Verbs in Russian: A Bibliography. In: Brecht & Levine 1986, 361–371.

CROFT, W. 1990: Typology and Universals, Cambridge etc.: University Press.

GIVÓN, T. 1978a: Definiteness and Referentiality. In: Greenberg, J. H. e.a., eds., Universals of Human Language. Vol. 4: Syntax, Stanford: University Press, 291–330.

GIVÓN, T. 1984, 1990: Syntax. A functional-typological introduction. Vols. 1–2, Amsterdam: John Benjamins.

GLADROV, V. 1992: Определенность / неопределенность. In: Бондарко, А. В., ред., Теория функциональной грамматики. Субъектность. Объектность. Коммуникативная перспектива высказывания. Определенность / неопределенность, Санкт-Петербург: Наука, 232–266.

GRENDA, Č. 1979: Apibrėžtumo / neapibrėžtumo požymių opozicija veiksmažodžių konstrukcijose su daiktavardžiu. Kalbotyra 30 (1), 32–38.

HAIMAN, J. 1985: Natural Syntax: Iconicity and erosion, Cambridge etc.: University Press.

HENTSCHEL, G. 1991: Drei Strategien zur Verdeutlichung der Subjektrolle in russischen Sätzen: Zu Variation und Wandel im Russischen und zur typologischen Differenzierung slavischer Sprachen. In: Klein, E., Duteil, E. P., Wagner, K. H., Hrsg., Betriebslinguistik und Linguistikbetrieb, Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 297–309.

HENTSCHEL, G 1992a: Konstanten der Kasusvariation. Zum Nominativ-Instrumental- und Akkusativ-Genitiv-Wechsel im Russischen. Habilitationsschrift. Göttingen. [Rankraštis.]

HENTSCHEL, G. 1992b: Zum Einfluß der Konstituentenfolge auf die Kasuswahl im Russischen. Lingua 87, 231–255.

HENTSCHEL, G. 1993: Haben Kasus Bedeutungen oder sind sie diakritische Kategorie? Zeitschrift für Slavische Philologie 43 (1), 97–112.

HENTSCHEL, G. 1996: О квантитативных препятствиях на пути к качеству: Замечания к: Mustajoki, A., Heino, H., Case Selection for the Direct Object in Russian Negative Clauses, Helsinki, 1991 (Slavica Helsingiensia, 9). Russian Linguistics 20, 265–281.

INTRANZITYVINIO SUBJEKTO ŽYMĖJIMAS

81

Hentschel, G. 1998: [Rec.], Ueda, M.: The Interaction between Clause-level Parameters and Context in Russian Morphosyntax: Genitive of Negation and Predicative Adjectives, München: Verlag Otto Sagner, 1992 (Slavistische Beiträge, 295). Russian Linguistics 22, 333–340.

Hentschel, G. 2001: On defining „variable marking“ or „marking variation with nominal groups“. In: Boeder, W., Hentschel, G., Hrsg., Variierende Markierungen von Nominalgruppen in Sprachen unterschiedlichen Typs, Oldenburg: BIS (Studia Slavica Oldenburgensia, 4), 15–28.

Holvoet, A. 1991: Transitivity and Clause Structure in Polish: A Study in Case Marking, Warszawa, Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy. (Prace Slawistyczne, 95.)

Holvoet, A. 2005: Intransityvinių sakinių tipai: egzistenciniai, lokatyviniai ir posesyviniai sakiniai. www.lki.lt/php/files/intranzityv.pdf

Jablonskis, J. 1957: Rinktiniai raštai 1, sudarė J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Kalėdaitė, V. 2002: Existential sentences in English and Lithuanian: a contrastive study, Frankfurt am Main etc.: Peter Lang. (European University Studies, Series XXI: Linguistics, 248.)

Keenan, E. 1976: Toward a universal definition of „subject“. In: Li, Ch. N., ed., Subject and Topic, New York: Academic Press, 303–333.

Labutis, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Lyons, C. 1999a: Definiteness, Cambridge: Cambridge University Press.

Lyons, C. 1999b: Definiteness. In: Brown, K., Miller, J., eds., Concise Encyclopedia of Grammatical Categories, Amsterdam etc.: Elsevier, 125–132.

Mustajoki, A., Heino, H. 1991: Case Selection for the Direct Object in Russian Negative Clauses, Helsinki. (Slavica Helsingiensia, 9.)

Oginskienė, E. 1979: Galininko vartojimas vietoj neiginio kilmininko. Kalbos kultūra 35, 25–31.

Padučeva, E. V. 1992: О семантическом подходе к синтаксису и генитивном субъекте глагола быть. Russian Linguistics 16 (1), 53–63.

Padučeva, E. V. 1997: Родительный субъекта в отрицательном предложении: синтаксис или семантика. Вопросы языкознания 1997 (2), 101–116.

Paulauskienė, A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa.

Paulauskienė, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Paulauskienė, A. 2001: Lietuvių kalbos kultūra, Kaunas: Technologija.

Plungian, V. A. 2003: Общая морфология: Введение в проблематику, Москва: Эдиториал УРСС.

Rosinas, A. 1980: Dar kelios mintys dėl baltų kalbų artikelio, arba artroido. Kalbotyra 31 (1), 96–98.

Sasse, H.-J. 1982: Subjektprominenz. In: Heinz, S., Wandruszka, U., Hrsg., Fakten und Theorien: Beiträge zur Romanischen und Allgemeinen Sprachwissenschaft, Tübingen, 267–286.

Schaller, H. W. 1978: Das direkte Objekt in verneinten Sätzen des Russischen, Frankfurt am Main etc.: Peter Lang. (Symbolae Slavicae, 5.)

Sirtautas, V., Grenda, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas.

Šukys, J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos, Kaunas: Šviesa.

Švambarytė, J. 1992: Correlation of Genitive and Accusative in the Collections of Folk-lore of J. Basanavičius. Thesis of candidate of philology, Vilnius.

Švambarytė, J. 1998: Objekto galininko ir kilmininko linksnių kaita prie neiginio J. Basanavičiaus publikuotuose pasakojamosios tautosakos rinkiniuose. Lituanistica 3 (35), 53–60.

Timberlake, A. 1986: Hierarchies in the Genitive of Negation. In: Brecht & Levine 1986, 339–359.

Ueda, M. 1992: The Interaction between Clause-level Parameters and Context in Russian Morphosyntax: Genitive of Negation and Predicative Adjectives, München: Verlag Otto Sagner. (Slavistische Beiträge, 295.)

Ulvy das, K., red., 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas.

82 |

LORETA SEMĖNIENĖ

VALECKIENĖ, A. 1986: Apibrėžtumo / neapibrėžtumo kategorija ir pirminė įvardžiuotinių būdvardžių reikšmė. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 168–188.

VALECKIENĖ, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VALIULYTĖ, E. 1992: Iš sintaksinės sinonimikos. Lituanistica 4 (12), 50–55.

Loreta Semėnienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2005 03 29