HARALD BICHlMEIER

Saská akademie věd

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg

Vědecké výzkumné zaměření: staroevropská hydronymie, indoevropská, keltská a germánská etymologie, historická fonologie a morfonologie, mykénština, staroindoíránská syntax.

VÁCLAV BLAŽEK

Masaryk University

Vědecké výzkumné zaměření: staroevropská hydronymie; indoevropská, keltská, baltská, slovanská a tocharská etymologie; historická fonologie a tvoření kmenů, sémantická typologie.

LABE – K PRAMENŮM HYDRONYMA^*

Labe: o původu jednoho hydronyma

A N N O T A C E

Článek osvětluje hydronymum Albis/Elbe/Labe z různých hledisek: geografického, historických dokladů a diachronní fonologie a morfologie, zejména slovotvorby. Etymologické návrhy, které byly předloženy v kontextu germánské, keltské i takzvané „staroevropské hydronymie“, jsou hodnoceny z hlediska své sémantické motivace ve světle sémantické typologie názvů vodních toků.

* Autoři děkují oběma anonymním recenzentům příspěvku za různé užitečné připomínky týkající se jak obsahu, tak opomenuté literatury.

K L Í Č O V Á S L O V A: hydronymum, historická fonologie, historická morfologie, slovotvorba, etymologie, sémantická typologie, slovanská hydronymie, germánská hydronymie, keltská hydronymie, staroevropská hydronymie, sufixální systém Calanda a Wackernagela.

K L Í Č O V Á S L O V A: hydronymum, historická fonetika, historická morfologie, slovotvorba, etymologie, sémantická typologie, slovanská hydronymie, germánská hydronymie, keltská hydronymie, staroevropská hydronymie, sufixální systém Calanda a Wackernagela.

Straipsniai / Articles

125

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

ANOTACE

Článek zkoumá hydronymum Albis/Elbe/Labe z různých hledisek: z hlediska geografie, historických dokladů, diachronní fonetiky a morfologie, zejména slovotvorby. Etymologické pokusy v kontextu germánské, keltské a takzvané „staroevropské“ hydronymie jsou hodnoceny s ohledem na svou sémantickou motivaci ve světle sémantické typologie.

1. GEOGRAFICKÉ ÚDAJE

Labe pramení v Krkonoších na takzvané Labské louce (doslova „labská louka“) v nadmořské výšce 1 386, respektive 1 387 m, asi jeden kilometr jihozápadně od hory Violík. Do Severního moře se vlévá mezi městy Cuxhaven a Friedrichskoog v ústí dlouhém přibližně 100 km a širokém 2,5 až 15 km. Odvodňuje území o rozloze 144 055, respektive 148 286 km², její délka činí 1 096 km (podle jiných údajů 1 154 nebo 1 165 km [v závislosti na tom, kde se lokalizuje vlastní ústí]). Celková délka Labe a Vltavy, která pramení na Šumavě¹, dosahuje dokonce 1 245, respektive 1 329 km, neboť samotná Vltava měří 430, respektive 433, respektive 440 km, zatímco Labe měří až po soutok s Vltavou pouze 255 km.

2. MODERNÍ POJMENOVÁNÍ LABE

Podoby názvu v moderních jazycích jsou: hornoněmecky, nizozemsky, anglicky, švédsky, finsky Elbe, dánsky Elben (včetně postponovaného členu), dolnoněmecky Elv, katalánsky, španělsky, portugalsky, italsky, rumunsky, maďarsky Elba, rusky El’ba, hornolužickosrbsky Łobio, dolnolužickosrbsky Łobje, polsky Łaba.

3. HISTORICKÉ DOKLADY HYDRONYMA

Hydronymum je doloženo od 1. století n. l. (níže je uveden výběr dokladů)²:

¹ Tacitus klade pramen Labe do bavorsko-českého pohraničí na konci 1. století n. l. (srov. pozn. 7). Teprve Dio Cassius, prokonzul v Pannonii před rokem 229 n. l., lokalizoval pramen Labe do Vandalského pohoří, tj. do Krkonoš (srov. pozn. 9).

² Vgl. etwa schon Pape/Benseler 1863–1870: I, 53; Udolph 1990b: 89–98.

126

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

18 n. l. Ἄλβις³ [Strabo VII, 292];

30 n. l. Albis⁴ [Velleius Paterculus II, 106.2];

44 n. l. Albis⁵ [Mela III, 30–31]; 61–65 n. l. Albis⁶ [Lucanus, Pharsalia II, 52];

77 n. l. Albis⁷ [Plinius IV, 100];

³ Διέχει δὲ τοῦ Ἄλβιος ὁ Ῥῆνος περὶ τρισχιλίους σταδίους, εἴ τις εὐθὺ πορεύσας εἴχε (v.l. ἔχει) τὰς ὁδούς νυνὶ δὲ διὰ σκολιάς καὶ ἑλώδους καὶ δρυμῶν κυκλοπορεῖν ἀνάγκη. „Rýn je od Labe vzdálen asi tři tisíce stadií, pokud by člověk měl k dispozici přímé cesty; ve skutečnosti však musí putovat oklikami krajinou křivolakou, bažinatou a zalesněnou.“ (Radt 2003: 240f.).

⁴Fracti Langobardi, gens etiam Germana feritate ferocior; denique quod numquam antea spe conceptum, nedum opere temptatum erat, ad quadringentesimum miliarium a Rheno usque ad flumen Albim, qui Semnonum Hermundurorumque fines praeterfluit, Romanus cum signis perductus exercitus. Et eadem mira felicitate et cura ducis, temporum quoque observantia, classis, quae Oceani circumavigaverat sinus, ab inaudito atque incognito ante mari flumine Albi subvecta, cum plurimarum gentium victoria parta cum abundantissima rerum omnium copia exercitui Caesarisque se iunxit. <http://penelope.uchicago.edu/Thayer/L/Roman/Texts/Velleius_Paterculus/2D*.html> „Langobardi byli poraženi, kmen ještě divočejší než divocí Germáni; a konečně se stalo něco, o čem se nikdy předtím ani nesnilo, natož aby se o to někdo pokusil: římské vojsko s praporci bylo dovedeno až k čtyřicátému milníku od Rýna k řece Labi, která protéká územím Semnonů a Hermundurů. A díky témuž podivuhodnému štěstí, péči velitele a také ohledu na roční dobu se k Caesarovu vojsku připojila flotila, která obeplula zátoky Oceánu a po dosud neznámém a neprobádaném moři plula vzhůru po Labi; předtím dosáhla vítězství nad mnoha národy a vezla nesmírné množství všemožného zboží.“

⁵Montium altissimi Taunus et Retico, nisi quorum nomina vix est eloqui ore Romano. Amnium in alias gentes exeuntium Danuvius et Rhodanus, in Rhenum Moenis et Lupia, in oceanum Amissis, Visurgis et Albis clarissimi. Super Albim Codanus ingens sinus magnis parvisque insulis refertus est. [http://www.thelatinlibrary.com/pomponius3.html] „Z hor jsou nejvyšší Taunus a Retico, pomineme-li ty, jejichž jména římská ústa sotva dokážou vyslovit. Z řek, které tečou k jiným národům, jsou nejznámější Dunaj a Rhôna; z těch, které se vlévají do Rýna, Mohan a Lippe; z těch, které ústí do Oceánu, Ems, Vesera a Labe. Za Labem se prý rozkládá obrovský záliv Codanus, posetý velkými i malými ostrovy.“

⁶Fundat ab extremo flavos Aquilone Suevos Albis, et indomitum Rheni caput. „Labe teče od nejzazšího severu k plavovlasým Svébům; horní tok Rýna je nepoddajný.“

⁷Amnes clari in oceanum defluunt Guthalus, Visculus sive Vistla, Albis, Visurgis, Amisis, Rhenus, Mosa. „Do Oceánu ústí tyto významné řeky: Guthalus (dnešní Pregola, nebo snad Odra), Visculus či Vistla (Visla), Albis (Labe), Visurgis (Vesera), Amisis (Ems), Rhenus (Rýn), Mosa (Máza).“ – Z pořadí řek vyplývá, že Plinius lokalizoval řeku Guthalus východně od Visly; mohlo by tedy jít o Pregolu, snad o Němen / Nemunas. Podle Solina [20] tekla řeka Guthalus západně od Visly/Wisy, takže nejspíše mohlo jít o Odru. P. J. Šafárik (1862: 539f., pozn. 41) vyslovuje zajímavou myšlenku, že toto hydronymum odpovídá skandinávskému hydronymu Göta-Älv = Gothelba u Adama Brémského. Východiskovou podobou by pak bylo latinské maskulinum *Gutalbus, tj. ‚gótský Albus‘.

Straipsniai / Articles

127

HARALD BICH LMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

98 n. l. Albis⁸ [Tacitus, Germania 41; Ann. I,59 a jinde];

asi 150 n. l. Ἄλβις⁹ [Ptolemaios II, 11, 1–2];

asi 200 n. l. τοῦ Ἀλβίου¹⁰ [Cassius Dio LV, 1,2];

asi 200 n. l. τὸν Ἀλβίαν [Cassius Dio LV 10a,2];

asi 200 n. l. τοῦ Ἄλβιδος [Cassius Dio LV 1,28];

asi 300 Alba [Mamertin. Senet. Maximiani 10,4];

asi 300 ad Germanicum Albam (v.l. album) [Paneg. Constantino Aug. 21,5];¹¹

⁸ V zemi Hermundurů pramení Albis, proslulá a kdysi známá řeka, o níž se však nyní slýchá zřídka „V zemi Hermundurů pramení Labe, slavná a kdysi známá řeka, nyní se však o ní slýchá zřídka“ [Germania 41].

⁹ 1. Západní stranu Germánie ohraničuje řeka Rýn, severní stranu pak Germánský oceán; její popis je následující. Za ústím Rýna (řeky),...

Ústí řeky Visourou 28° 30´ (27° 30´) 54° 20´ přístav Manarmanis (Mararmanis) 28° 54° 45´ (15´) ústí řeky Amisios 29° 55´ prameny řeky 32° 52° ústí řeky Visourgios (Visourgos) 31° 55° 15´ (55°) prameny řeky 34° 52° 30´ ústí řeky Albios (Labios) 31° 56° 15´ prameny řeky 39° 50° 2. Výběžek Kimbrického poloostrova za Albidem 32° 56° 50´

„1. Západní stranu Germánie ohraničuje Rýn, severní stranu pak Germánský oceán / Severní a Baltské moře; její popis je následující: po [východním] ústí Rýna;... ústí Vidru 28° 30´ (27° 30´) 54° 20´ přístav Manarmanis (Mararmanis) 28° 54° 45´ (15´) ústí Amisie / Emsu 29° 55° prameny řeky 32° 52° ústí Visurgisu / Vesery 31° 55° 15´ (55°) prameny řeky 34° 52° 30´ ústí Albisu / Labe 31° 56° 15´ prameny řeky 39° 50° 2. Na Kimbrickém poloostrově / v Dánsku: mys severně od Labe 32° 56° 50°“ (Stückelberger/Graßhoff 2006: 220–223).

¹⁰ Odtud postupoval dále k zemi Cherusků, překročil Veseru a táhl až k Albisu, cestou všechno pustoše. Ta [Labe] totiž pramení ve Vandalských horách a jako mohutný tok se vlévá do Severního oceánu. Pokusil se ji překročit, ale nepodařilo se mu to; vztyčil tedy trofeje a stáhl se. „Odtud pokračoval [Drusus] dále do země Cherusků, překročil Veseru a pronikl až k Labi, přičemž cestou všechno ničil. Ta [Labe] pramení ve Vandalských horách a jako mohutný tok se vlévá do Severního oceánu. Pokusil se tuto řeku překročit, ale nepodařilo se mu to; vztyčil tropaia a stáhl se.“ <http://zocher-regel.gmxhome.de/ArbaloSchlacht/CassiusDioDrususTod.html>

¹¹ Vgl. zum Zitat Udolph (1990b: 90), der dies als „Rasch 5“ zitiert, wobei wiederum „Rasch“ im Literaturverzeichnis nicht auftaucht. Gemeint ist wohl die Dissertation Gerhard Raschs, in deren gedruckter Version (Rasch 2005[1950]) befindet sich die Aufstellung auf S. 12.

128

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

5. století Alba [Solin XX 2];

kolem roku 700 Albis [Geograph von Ravenna IV, 18];

786 ab Albia fluvio [Hamburgisches Urkundenbuch I 3];

805 Albia [Chronicon Moissiacense; MMFH I: 58];

9. století Ælfe mupa [Orosius] a další;¹²

kolem roku 1120 používal pražský kronikář Kosmas vedle sebe latinizované podoby Alb, Albe, Albye, také Albia, a domácí podobu Labe, která se střídala s podobou Albea;¹³

středohornoněmecká podoba hydronyma již zněla Elbe;

ve staroanglických dokumentech jsou doloženy podoby Ielf, Ælf.¹⁴

4. ETYMOLOGIE

Dosavadní úvahy o původu hydronyma lze podle jazykového určení předpokládaného zdroje shrnout do tří skupin:

4.1. Germánské

Holder (1896: 85) und Schwarz (1931: 28; 1961: 48) ordneten den Namen der Elbe unter den Hydronymen germanischen Ursprungs ein. Dies geschah im Hinblick auf aisl. elfr, nisl. elfur, fär. elvur/elfa, norw. elv > dän. elv, schwed. älv ‘Fluss’, schwed. dial. älv ‘vertieftes Flussbett’, älve ‘steiles Flussufer’, mnd. elve ‘Flussbett’.¹⁵

Už ve scholích k dílu Adama Brémského z 11. století (IV, 21; srov. Udolph 1994: 857–859) se však objevuje racionální vysvětlení, které předpokládá proměnu vlastního jména v apelativum:

GotheIba [dnes Göta-Älv] fluvius a Nordmannis Gothiam separat, magnitudine non impar est Albiae Saxonum, unde ille nomen sortitur

„Řeka Gothelba odděluje Gótíi od Nordmannů. Svou velikostí se podobá Labi Sasů, od něhož pochází i její jméno.“

Podobným vývojem prošlo také hydronymum Wisła, které má v jihopolských nářečích podobu wisła ‚záplava, (jarní) povodeň‘, v kašubštině.

Vgl. ausführlicher dazu Udolph 1990b: 89f.

Srov. Bretholz 1923: 6, 39, 49, 56, 93, 206, 218.

Srov. de Vries 1962: 100.

Srov. de Vries 1962: 100; Magnússon 1995: 151; Bjorvand/Lindeman 2007: 223; Kroonen 2013: 20: *albī- f.

Straipsniai / Articles

129

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

vjislo ‘říční tok, potok’¹⁶ se proměnilo, nebo hydronymum Dunaj (‘Dunaj’), které se stalo ukr. dunáj ‘záplava, velké množství vody’, rus. dial. ‘tok potoka vyvěrající ze země’.¹⁷

Podobným příkladem je také proměna jména Karla Velikého ve všeslovanské apelativum *karlb ‘král’.¹⁸ J. Udolph (1994: 857) uvádí jako nepřímý argument proti germánskému původu úvahu, že by bylo již samo o sobě pozoruhodné, kdyby tak velká a významná řeka nesla mladší jméno než její přítoky, u nichž se pravidelně předpokládá předgermánský původ, například u jmen řek Iser/Jizera a Eger/Ohře v Čechách nebo Saale, Ilm, Seeve, Bille, Oste a dalších v Německu.

4.2.

Keltský původ

V české historické a archeologické literatuře se opakovaně objevuje tvrzení, že předgermánská hydronyma jako Elbe/Labe, Eger/Ohře, Iser/Jizera¹⁹ atd. jsou keltského původu.²⁰ Žádné z těchto jmen však nenese znaky, které by byly charakteristické výhradně pro keltské jazyky. Podobná jména řek se objevují nejen v oblastech, které byly kdysi osídleny Kelty, například:

Alba (potok u pobřeží ve Španělsku [Plinius 3, 22]);

Aube (přítok Seiny: 877 Alba, u ravennského geografa Albis);

Aubetin (přítok Grand-Morinu: 632 Alba);

Albe (přítok Sáry: 1200 Alba);

Alb (přítok Rýna u Karlsruhe: 890 Alpa-gowe) atd.;²¹

možná také východoslovenské jméno řeky Laborec (přítok Latorice: 1150 Loborcy, 1254 Laborch);²²

ale také daleko za hranicemi onoho sídelního území, například řec. Ἀλφειός (řeky v Arkádii, Élidě a Bithýnii);

¹⁶ Vgl. Udolph 1990a: 309.

¹⁷ Srov. ÉSSJa V, 156f.

¹⁸ Srov. Berneker 1924: 572f.; ESJS 357.

¹⁹ Vgl. zu diesem Flussnamen Bichlmeier 2013: 425.

²⁰ Srov. např. Dobiáš 1964: 31; Drda/Rybová 1998: 11.

²¹ Srov. Krahe 1964: 52f.

²² Srov. Lutterer/Majtán/Šrámek 1982: 170.

130

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

Albula (jiný název Tibery a řeka u Tiburu – obě v Lat iu): Göta-Älv, Klar-Älv, Ljusne-Älv, Vindel-Älv a další řeky ve Skandinávii.

Význam „bílá (řeka)“, který se přisuzuje hydronymu Albis, nemá přímou oporu ani v keltských jazycích. Lze nalézt pouze odvozeniny vycházející z primárního významu „bílý“ či „světlý“. Ty převzaly nejprve nespisovné románské dialekty, resp. jazyky, z galských dialektů: *albēna > švýcarsko-francouzsky orbeina, ve Val Soana (Piemont) albena, rétorománsky obwaldensky amblana aj. „bělokur“,²³ *albūka > okcitánsky (Dauphiné) obūzo „bílý plamének“ / „Clematis vitalba“,²⁴ vedle *albūka > okcitánsky (Morvand) obū, (Rouergue) aubūgo „bílá, slínovitá zemina“.²⁵

Starověcí autoři označovali názvem Albion Británii, například v 70. letech 1. století n. l. Plinius [4, 102]:

Albion ipsi [Britanniae insulae] nomen fuit, cum Britanniae vocarentur omnes, de quibus mox paulo dicemus.

„Dříve se [ostrov Británie] nazýval Albion, zatímco nyní se všechny [ostrovy], o nichž si za chvíli povíme ještě něco málo, nazývají Britániemi.“

Téhož původu je staroirské označení Británie a později také Skotska, Albu. Obě toponyma, Albion a staroirské Albu, lze odvodit z keltské předlohy *albi̯ōn-, z níž pochází také velšské elfydd „svět“.²⁶ Zjevně sem patří také první člen složených galských osobních jmen typu Albio-rix „král světa“ (jméno galského boha odpovídajícího římskému Martovi; srov. CIL XII, 1300). Souvislost s významem „bílý, světlý“, který přímo vyjadřuje latinské albus, spatřuje například Holder (1896: 83f.) v charakteristických křídových útesech na jižním pobřeží hlavního britského ostrova.²⁷ Velšské a zřejmě také galské označení „světa“ má obdobu v praslovanském *soětъ „světlý, svět“.²⁸

²³ Srov. REW č. 319b.

²⁴ Srov. REW č. 324a.

²⁵ Srov. REW č. 325.

²⁶ Srov. Meid 1990; EDPC 29.

²⁷ Stüber 1998: 101f. trennt indes (im Gefolge von Hamp 1989: 109f.) urkelt. *albi̯ōn- ‘Welt’ von lat. albus etc., gibt aber (ebensowenig wie Hamp) eine Etymologie im eigentlichen Sinne bzw. eine für die dem keltischen Lexem zugrundeliegende Wurzel anzusetzende Grundbedeutung an. Die ebenda erwogene vor- bzw. nichtindogermanische Herleitung des Worts erscheint etwas an den Haaren herbeigezogen.

²⁸ Srov. IEW 30; ESJS 908–910.

Straipsniai / Articles

131

HARALD BICHlMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

4.3. Staroevropská hydronymie

Na základě více či méně obecného výskytu hydronym určité struktury, rozšířených zejména na evropském kontinentu, byla formulována hypotéza tzv. „staroevropské hydronymie“. Její zakladatel Hans Krahe a jeho následovníci Wolfgang P. Schmid, Jürgen Udolph aj. vycházejí z předpokladu, že jde o dědictví první migrační vlny, která přinesla indoevropský jazyk (jazyky) do Evropy. Nešlo však již o nediferencovaný prajazyk, nýbrž o jakýsi jeho hlavní proud, který zůstal po odštěpení anatolské, tocharské, indoíránské, arménské a řecké větve. Derivační sufixy, jimiž se rozšiřují hydronymické slovní základy, jsou zřetelně indoevropské, stejně jako hydronymický kořen pozdně praindoevropský *alb^h- < praindoevropský *h²el-b^h-, na němž se zakládá název Labe/Elbe i četná další evropská hydronyma:²⁹

−ā

−ī/−iā

−nā

−rā

−lā

−(V)nt(i)ā

Albaₑ (1. Jh.) [Plin. 3, 22]

Albis (1. Jh.) > Elbe^D&Labě^CZ

Albina (777) > Alm^A

Alvra^CH

Albula = Tiber^I [Verg. Aen. 8,332]

Albenta (16. Jh.) > Elbentas^LT

Alba (632) > Aubetin^F

Elber^N

Albula [Plin. 3,110] > Fiume dell’Albero^I

Labenza (864) > Lafnitz^A

Alba (817) > Alf^D

Albuera^E

Alfenz^A

Alba (877) > Aube^F

Aubance^F

Alba (986) > Alb^D

Ulvunda^NO

Alba (1095) > Alp^CH

Z K R A T K Y: A Rakousko; CH Švýcarsko; CZ Česká republika; D Německo; E Španělsko; F Francie; I Itálie; LT Litva; No Norsko.

Obecně jde o derivační sufixy, které byly produktivní ve většině indoevropských jazykových větví a lze je rekonstruovat pro prajazyk. Zbývá ještě určit původ a význam hydronymického základu pozdního praindoevropského jazyka *alb^h-.

²⁹ Srov. Krahe 1953: 40–42; Krahe 1964: 52f., 76, 101f.; tab. 1 mezi s. 63 a 64.

132

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

4.3.1. Krahe (1964: 52f.) se domníval, že jde o označení „bílé“ či „světlé“ barvy vody určité řeky nebo určité krajiny (krajinného útvaru), jímž vodní tok protéká. Opíral se přitom zejména o údaje z italické větve indoevropské jazykové rodiny: lat. albus ‚bílý‘ s odvozeninami lat. alburnus ‚bělavý‘, albarus ‚bílý topol‘,³⁰ umbr. ak. pl. n. alfu, abl. pl. n. alfer ‚bílý‘.³¹ Význam ‚bílý‘ zachovávají také mladší řecké glosy ἀλφούς · λευκούς³² a ἄλωφούς · λευκούς,³³ doložené kolem roku 500 n. l. alexandrijským lexikografem Hésychiem. Starší je řecké ἀλφός ‚bílá vyrážka apod. při lepře‘; toto slovo znal již Hésiodos kolem roku 700 př. n. l.³⁴

Příbuzné formy v jiných indoevropských jazycích již pravděpodobně neumožňovaly přímý návrat k původnímu apelativu: pragerm. *alb-it-/-ut- > starosever. elptr a ǫlpt, později také álpt, novoisland. álft, staroangl. (kent.) ælbìtu, (wessex.) ielfetu, později ylfet(t)e, starohornoněm. elbìz, varianty albìz, alpiz, aluiz atd. ‚labuť‘, ale nizozem. alft, elft ‚aloska (Alosa Alosa)‘;³⁵ praslov. *olb-ędb/-ǫdb > bulh. lébed, maked. labed/lebed, srb.-chorv. läbūd, slovin. labód, slov., čes. labuť, pol. łabędź, kašub. łabądz, bělorus. lébedz’, ukr. lébid’, rus. lébed ‚tamtéž‘.³⁶

Hypotetický kořen pragerm. *alb- s významem ‚bílý, světlé barvy‘ mohl motivovat i vznik slov jako novohornoněmecké dial. Alben ‚písčitá půda obsahující vápenec pod úrodnou půdou‘, švédské dial. alf ‚tamtéž‘.

Příbuzné jsou nejspíš také alb. elb ‚ječmen‘ (~ ř. ἄλφι ‚ječná mouka nebo kroupy‘) a chet. alpa- ‚mrak‘, přičemž počáteční *h₂- v ablautové variantě *h₂olbh₀-³⁷ pravidelně zaniklo.

4.3.2. Také „staroevropská“ hypotéza prochází vývojem. Mladší generace jejích zastánců v čele s W. P. Schmidem a Jürgenem Udolphem upřednostňuje „hydrologičtější“ etymologii hydronyma Elbe/Albis/Labe. Předpokládá se, že hydronyma typu *Al⁰, *Alb⁽ʰ⁾⁰, *Ald⁽ʰ⁾⁰,

³⁰ Srov. REW č. 318, 329a.

³¹ Srov. Untermann 2000: 79f.; EDL 32.

³² Srov. Latte 1953: 117.

³³ Srov. Latte 1953: 119.

³⁴ Srov. LfgrE I, 591.

³⁵ Srov. EWA II, 1032–1036.

³⁶ Srov. Vasmer 1986–1987: II, 470f.; ESSJa VI, 19; 32, 50f.; EDPS 365.

³⁷ Srov. IEW 30f.; EDHIL 169; EDG 77f.; Bichlmeier 2012: 388f.

Straipsniai / Articles

133

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

*Alm⁰, *Aln⁰, *Al(V)nt⁰, *Als⁰, *Alist⁰ mají všechny v konečném důsledku stejný původ, tj. sahají ke stejnému praindoevropskému kořeni. ³⁸ Otázku původu labiálního prvku následujícího po tomto kořeni (ať už jde o rozšíření kořene, nebo o sufix) si tito dva badatelé vážně nepoložili, a proto ji ani uspokojivě nevyřešili (viz níže). Za výchozí bod považují slovesný kořen praindoevropský *el-/*ol- ‚téci‘.³⁹ Střídání *e-: *o- přitom podle současného pojetí indoevropeistiky předpokládá počáteční laryngálu *h₁-. Podle současného odborného názoru tedy patrně jde o praindoevropský kořen *h₁elh₂- ‚hnát kam‘ (LIV² 235), jehož význam může celkem bez problémů motivovat názvy řek s (rychle) tekoucí vodou.

Počáteční a- namísto očekávaného e- nebo o- se vysvětluje obtížněji v jazycích, v nichž se pozdně praindoevropské *a a *o neslily (jako v baltských, slovanských a germánských jazycích), tedy v keltštině a italických jazycích (a také v řečtině, kterou lze vzít za kontrolu). P. Schrijver (1991: 65–73) ukázal, že sekvence *h₁RC- a *h₂RC- se v italických jazycích pravděpodobně vyvíjely stejným způsobem v *aRC-. V keltštině lze obdobný vývoj předpokládat alespoň ve většině případů,⁴⁰ pravidlo však neplatí, jestliže po *-l- následovala samohláska. Nejjednodušší proto zůstává předpoklad dvou různých původních sloves pohybu, která se lišila alespoň počáteční laryngálou. Ta se vyskytují také v již zmíněném praindoevropském *h₁elh₂- ‚hnát kam‘ (LIV² 235) vedle praindoevropského *h₂elh₂- ‚jít bez cíle‘ (IEW 27f.; LIV² 264); z hlediska významu se první kořen hodí spíše pro rychle tekoucí vodní toky, druhý spíše pro pomalejší, snad meandrující toky. Takovým meandrujícím vodním tokem byla na mnoha místech ještě v 19. století i Labe, než na ní byly provedeny příslušné stavební úpravy.

Toto řešení ovšem předpokládá existenci labiálního sufixu a vede k nutnosti vysvětlit i tento sufix. Uspokojivé řešení nyní předložil Hyllested (2010: 203–208), když ukázal, že

³⁸ So folgt etwa auch Fischer 1996: 65 dem Vorschlag Schmids 1993: 39f. und setzt mit diesem idg. *albhā- ‘Fluss’ an (wobei völlig unklar bleibt, wie daraus ebenda genanntes aisl. elfr entstanden sein soll, wenn kein Umlaut bewirkendes *-i/ī- im Suffix enthalten ist), während etwa HOS I, 239 neben der traditionelleren Ansicht, dass der Name der Elbe auf einem Adjektiv der Bedeutung ‘weiß’ beruhe auch eine Vorform germ. *albhī- ‘Fluss’ erwägt.

³⁹ Srov. Schmid 1983: 305f.; týž 1985: 139; týž 1986: 100f.

⁴⁰ Srov. Zair 2012: 29–38.

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

mohly vytvořit slovesa ze sufixů založených na praindoevropských *–bʰ– substantivních základech (nomina agentis, nomina actionis, nomina rei actae⁴¹).⁴²

4.3.3. Nezávisle na tom, zda upřednostňujeme ‚bílou‘, nebo ‚meandrující‘ etymologii,⁴³ je třeba objasnit koncovou část hydronyma. Z hlediska pozdně praindoevropské morfologie se nabízejí tyto možnosti:⁴⁴

(a) Abstraktum *albʰi– k adjektivu *albʰo–. Pokud adjektivum znamenalo ‚bílý, světlý‘, abstraktum znamenalo ‚bělost, jas‘.

(b) Pozdně praindoevropské *albʰi– jako součást nedoloženého, zkráceného kompozita v rámci sufixového systému Calandova a Wackernagelova. Zde je třeba dodat, že takový hydronymický kořen pozdně praindoevropský *albʰ– se vyskytuje také s dalším sufixem Calandova a Wackernagelova –ro–(/–rā–): Elber, Alwra, Albuera (viz tabulka 1).

(c) Hysterodynamický kmen *–ī– (nom. *–ih₂: gen. *–ih₂–ós); vzor véd. urḱís ‚vlčice‘, gen. urḱyàs, starosev. ylgr ‚tamtéž‘ (< prager. *uulgʷīz), gen. ylgar.

(d) Proterodynamický kmen *–ī– (nom. *–ih₂: gen. *–i̯eh₂–s); vzor véd. devī́ ‚bohyně‘, gen. devyās, gót. mawi ‚dívka‘ (< prager. *mag̑uî), gen. maujos.

(e) Některá adjektiva s pozdně praindoevropským *–ī(–) mohou mít také komitativní funkci, pokud jejich koncovku ztotožníme s koncovkou instrumentálu *–i–h₁

⁴¹ Srov. vedle dalších barevných adjektiv například útvary jako praindoevropské *tih₁–bʰo– > ř. τῖφος ‚stojatá voda, bažina‘ vedle praindoevropského *tih₁–ro– > lit. týras ‚kaše‘ nebo praindoevropského *sal–bʰo– *šedý ‚špinavý‘ > ‚špína, výkaly‘ > arm. alb ‚hnůj, trus‘, chet. *šal–pa– ‚(psí) trus‘ atd. (srov. Hyllested 2010: 203–205).

⁴² Je třeba poznamenat, že u sufixu, který se dále zapisuje jako *–bʰo–, přichází v konečném důsledku v úvahu jak výklad, že jde o skutečný sufix, tak možnost, že na starší vývojové úrovni šlo vlastně o druhou část kompozita *–bʰh₂–o– ke kořeni praindoevropskému *bʰeh₂– ‚zářit, svítit, jevit se‘ (LIV² 68f.).

⁴³ V literatuře se také často uvádějí obě řešení vedle sebe bez rozhodnutí mezi nimi, například v Bily 1996: 160 nebo HOS I, 239.

⁴⁴ Vgl. Bichlmeier 2012: 384–388; ebenda 381 werden der Vollständigkeit halber auch die hypothetischen Kandidaten *h₁el–bʰ–/*h₁ol–bʰ– ‘rot(braun) seiend’ angeführt, deren Nullstufe uridg. *h₁l̥–bʰ– sich auf keltischem und wohl auch auf alteuropäischem Boden zu *albʰo entwickelte. Die Schwäche dieser Erklärung bleibt freilich, dass eine Bildung aus uridg. *h₁el– ‘rot(braun)’ mit dem Ableitungssuffix *–bʰ– im urindogermanischen Lexikon keine direkte materielle Stütze hat (vgl. IEW 462–464), wenngleich freilich Ableitungen von einem auch sonst nachweisbaren n-Stamm zu dieser Wurzel durchaus existieren, vgl. gr. ἔλαφος ‘Hirsch’ < uridg. *h₁el–n–bʰo– neben gemeinlaw. *jelenъ < urslaw. *(j)eleni– < *h₁el–en– + –i–).

Straipsniai / Articles

135

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

které spojuje kmeny na i. ⁴⁵ V zásadě může také véd. devī „bohyně“ představovat komitativní derivát véd. devá- „bůh“ a původně znamenat „vystupující společně s bohem“ apod.

Podle modelů (c) a (d) se tvoří feminina, a to jak substantiva, tak adjektiva. S ohledem na preferenci (nikoli však úplnou převahu) ženského rodu v indoevropských názvech řek se oba tyto modely jeví jako nejpravděpodobnější kandidáti. Je-li výchozí forma západogerm. *Albī, Gen. *Alb(i)jōz správná, k čemuž ukazují také výsledky přejímání v západoslovanských jazycích, pak by se výběr zúžil na model (d), tedy na „vzor“ devī. To má ještě jeden přitažlivý vedlejší výsledek: řada řek se v různých indoevropských tradicích těšila uctívání jako božstva. Skloňování takového jména řeky, které označovalo řeku uctívanou jako božstvo, podle vzoru devī „bohyně“ tedy nemusí být anachronickou fikcí.

5. VÝVOJ NA SLOVANSKÉ PŮDĚ

Slované se s hydronymem Elbe/Albis seznámili nejdříve v 6. století n. l. Západoslovanské podoby jako polab. Lābi, hornoluž. Łobjo, dolnoluž. Łobje, staročes. Labě, čes. Labe (stř. r.)⁴⁶ přitom neodrážejí, jak se v literatuře dlouho uvádělo, praslovanskou výchozí podobu *Olbbji, Gen. *Olbbję⁴⁷, nýbrž spíše praslovanské *Olb’e stř. r. (jako praslov. *pol’e „pole“, *mor’e „moře“). Praslovanské *Olbbji, Gen. *Olbbję by bylo spíše femininem a vedlo by stejně jako praslovanské *Olbbję stř. r. také k českému *Labí atd.⁴⁸ Na tomto základě lze spekulovat, zda mělo hydronymum v době kontaktu v západogermánských dialektech tehdejších obyvatel povodí Labe zřejmě podobu západogerm. *Albī, Gen. *Alb(i)jōz, tedy zda se skloňovalo podle vzoru véd. devī – viz výše (d) –, nebo zda mělo podobu západogerm. *Albīz, Gen. *Alb(i)jaz, a skloňovalo se tedy podle vzoru véd. vṛkís – viz výše (c). Ve slovanském prostředí pak v každém případě došlo k paradigmatickému vyrovnání nominativu podle kmenové podoby ostatních pádů a také k

⁴⁵ Srov. Widmer 2005.

⁴⁶ Srov. Shevelov 1964, 396.

⁴⁷ Vgl. etwa Profous 1949: 472.

⁴⁸ Srov. Rozwadowski 1948: 170n. s pozn. 2.

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

Je třeba předpokládat změnu původně ženského rodu v rod střední. K té však mohlo dojít spíše na základě paradigmatu typu (c), které bylo utvořeno na západogermánském základě *Alb(i)ja- (→ praslovanské *Olb’e), neboť paradigma založené na západogermánském kmeni *Alb(i)jō- f. (s dlouhou „tematickou samohláskou“) by spíše vedlo k praslovanskému *Olb’a- f., respektive *Olbbja- f., z čehož se doložené střední tvary v západoslovanských jazycích vysvětlují obtížněji. K převzetí muselo dojít ještě před začátkem přehláskových procesů v západogermánském nářečním kontinuu. Po slovanské metatezi likvid ve skupině *oRT, kterou lze datovat přibližně do období 750–850 n. l.,⁴⁹ tedy ještě před rozpadem západoslovanské větve kolem roku 900 n. l.,⁵⁰ získalo hydronymum na západoslovanském území podobu *Lab’e, která vzhledem ke své fonologické podobě získala střední rod.⁵¹ V rámci české (a také ostatní slovanské) krajiny říčních jmen je toto jméno s tímto rodem poměrně osamocené. Zpočátku mohlo mít toto jméno ovšem ještě rod ženský, doložit to však nelze. K přechodu sice patrně došlo vlivem shody koncovek, neboť staročeské -ě > stejně jako české -e se vyskytuje v deklinačních paradigmatech středního i ženského rodu, avšak analogie, podle níž k přechodu muselo dojít, zůstává vzhledem k tomu, že říční jména jsou jinak téměř bez výjimky ženského rodu, zcela nejasná.

Poněkud stranou stojí pol. Łaba < praslov. *olba- ← západogerm. *albō-⁵², jehož základem je zřejmě movovaná podoba starého kmene na o, jaký například představuje lat. albus „bílý“ (předpokládáme-li totožnost etymologie).

6. POHLED NA SÉMANTICKOU TYPOLOGII

Pojmenovávání vodních toků podle barvy představuje velmi častou sémantickou motivaci a zvláštní oblibě se těší bílá, respektive světlá barva.⁵³ V České republice sem patří například

⁴⁹ Srov. Shevelov 1964: 633n.; Lamprecht 1987: 161–163.

⁵⁰ Srov. Novotná/Blažek 2007: 201.

⁵¹ Die ältere Ansicht (vgl. Profous 1949: 472; Schwarz 1961: 363), nach der *Labbъji, Gen. *Labbję entstanden sei, ist nicht länger haltbar; vgl. dazu auch die oben in Anm. 47 zitierte Literatur.

⁵² Srov. Rozwadowski 1948: 171n.

Je však třeba zdůraznit, že alespoň v případech, kdy vedle „bílé“ řeky existuje také „černá“ řeka, nemusí to nutně souviset s nějakým zabarvením, ale může jít prostě o rozlišení blízko sebe ležících řek, respektive horních toků, které se někde spojují do jednoho⁵³

Straipsniai / Articles

137

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Bílina (84 km), levostranný přítok Elbe/Labe; Bělůnka (25 km), levostranný přítok Elbe/Labe; Bílá voda (po soutoku s Sloupský potok vzniká Punkva); nejméně šest potoků jménem Bělá (přítoky Svitava, Kladská Nisa/Nysa Kłodzka/Glatzer (Schlesischen) Neiße, Jizera/Iser, Divoká Orlice, Hejlóvka a Chotovický potok); tři vodní toky jménem Bílý potok (přítoky Bílina, Bezdrevský potok a Svratka); pramenné toky větších řek, jako jsou Bílé Labe/Weißwasser (levý přítok Elbe/Labe), Bílá Opava/Weiße Oppa (pravý přítok Střední Opava), Bílá Desná (pravý přítok Desná), Bílá Ostravice/Weiße Ostrawitza (po soutoku s Černá Ostravice/Schwarzen Ostrawitza vzniká Ostravice/Ostrawitza). Neměly by být opomenuty ani Svitava/Zwitta(wa) (97 km), levostranný přítok Svratka/Schwarza(ch), a Světlá (12 km), pravostranný přítok Studená Vltava/Kalten Moldau. K slovanským hydronymům tohoto původu patří nejdelší vodní tok rusko-baškirské vodní soustavy, Belaja (1430 km), přítok Kamy. Průhledné je také pojmenování dvou islandských řek jménem Hvítá (185 a 117 km). Z Asie uveďme: západoíránskou řeku Sefid-Rūd (670 km), která ústí z jihu do Kaspického moře; staroindické říční jméno Śvetyā [RV X,75,6], které ve védském období označovalo jeden z přítoků horního Indu. Ve Střední Asii jde například o ujgurskou řeku Aksa (282 km), jeden z hlavních pramenných toků řeky Tarim v severozápadní Číně, a stejnojmennou řeku Aksa (316 km) v Kazachstánu, která napájí jezero Balchaš. V Číně je nejdelší „Bílou řekou“ 白河 Bái Hé (1329 km), protékající Pekingem/Beijingem, dnes nazývaná Hǎi Hé, „Mořská řeka“. V Africe je kromě Bílého Nilu třeba uvést například západoafrickou řeku Bakoye (560 km), jejíž jméno v jazyce mandingo znamená „bílá řeka“; po soutoku s řekou Bafing („Černá řeka“) nese řeka jméno Senegal. V Americe patří mezi tato průhledná hydronyma například White River (265 km), přítok Yukonu na Aljašce; Blanco River (140 km) ve středním Texasu, který ústí do řeky San Marcos; brazilská Rio Branco (1300 km, povodí 195 000 km²), přítok Río Negro (2300 km), jenž je zase jedním ze severních přítoků Amazonky. V Oceánii sem patří například maorské jméno Waima na Severním ostrově Nového Zélandu a mnohé další.

V indoevropských jazycích najdeme několik případů, kdy se označení barvy objevuje ve jménech vztahujících se k vodním tokům:

po soutoku s větší řekou, jejíž jméno pak již žádný přívlastek neobsahuje. Srov. například (s jinou dvojicí barev) Roten Main a Weißen Main, které se spojují v Main atd. (srov. Holzer 1994–1995; 2007: 96).

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

(a) Psl. *balta- > praslov. *bolto- „bažina, bláto“ oproti lit. báltas „bílý“; srov. také pol. nář. biel, bělorus. bel „bažinatá louka“ oproti praslov. *bēla- >praslov. *bělъ(jь) „bílý“.⁵⁴

(b) Prakelt. *dubro- „tmavý“ > air. dobur „voda“ zřejmě vzniklo kontaminací prakelt. *dubu- „černý“ a *dubno- „hluboký“ na jedné straně a *udro- „voda“ na straně druhé.⁵⁵

Příkladů pomalejších, meandrujících řek, jejichž dolní tok se při pojmenování (většinou) ukázal jako dominantní, je méně, ale možná je to také tím, že tyto méně výrazné hydronymy se těší menšímu zájmu etymologů. Uveďme alespoň několik průhledných slovanských hydronym:

Mda – 101 km, přítok Msty (445 km) v Novgorodské oblasti;

Nemda – 162 km, pravostranný přítok Pižmy → Vjatky → Kamy → Volhy;

Nëmda – 146 km, levostranný přítok Volhy na území někdejší Kostromské gubernie;

Vasmer (1986–1987: 2, 588) erklärt beide Hydronyme als ein Gegensatzpaar *Mъda ‘langsamer (Fluss)’: *Ne-mъda ‘nicht langsamer (Fluss)’, vgl. russ.-ksl. izmъděti ‘ohnmächtig, schwach werden, debilitari.

Na západoslovanském území se vyskytuje podobné hydronymum, rozšířené však o příponu l (srov. praslov. *mъdblъ(jь) > staroslov. mъdlъ „malátný“, tj. „líný, pomalý“, čes. mdlý a praslov. *mъd(b)lnъ(jь)⁵⁶ (vedle *mъdblъ° > rus. médlennyj „pomalý“).

Mulde – 147 km, levostranný přítok Labe, do něhož ústí u Dessau. Vzniká soutokem řek Zwickauer Mulde/Cvikovská Modla (167 km) a Freiberger Mulde/Freiberská Modla (124 km) u Sermuthu (Sasko).

Modla – říčka dlouhá 27 km, levostranný přítok Labe, do něhož ústí v Lovosicích, tj. mezi ústími Ohře a Bíliny.

Je třeba dodat, že jde pravděpodobně o sorabismy, neboť o je pravidelným lužickosrbským reflexem praslov. *ъ; srov. dolnoluž. arch. módły „slabý, bezmocný, vyčerpaný; mrtvý“, hornoluž. modły vedle východodolnoluž. medly⁵⁷.⁵⁸

Srov. ĚSSJa 2, 79–81 (*bělъ(jь)); 2, 179–181 (*bolto); ESJS 61 (bělъ), 65f. (blato).

Vgl. Hamp 1972: 236; EDPC 107f.

Vgl. Vasmer 1986–1987: 2, 590f.; ĚSSJa 20, 210f.; ESJS 516f.; EDPS 332.

Srov. Schuster-Šewc 1983–1996: 939.

Vgl. zum Weiteren Vondrová/Blažek 2001, 312; Udolph 1986 lehnt die ganze auf ‘langsam’ aufgebaute Etymologie dieser slawischen Hydronyme ab und setzt stattdessen für die westslawischen Hydronyme eine Dissimilation aus *mold-l- vom Verb gemeinslaw. *melti ‘mahlen’ voraus.

Strp̄snai / Articles

139

HARALD BICH(L)MEIER, VÁCLAV BLAŽEK

7. SHRNUTÍ

Je zřejmé, že etymologie názvu Labe/Elbe založené na lexémech pro „bílý, světlý“, „pomalý“ nebo „vinout se“ apod. jsou myslitelné nejen z hlediska hláskosloví, ale také z hlediska sémantické typologie. Jedinou slabinou posledně jmenovaných etymologií je, že v apelativní slovní zásobě jednotlivých indoevropských jazyků není doloženo rozšíření kořenů praindoevrop. *h₁elh₂- a praindoevrop. *h₂elh₂- labiálním prvkem/sufixem. Porovnáme-li tyto etymologie, vychází z porovnání jako pravděpodobnější etymologie založená na významu „bílý“, aniž by však bylo možné ty další dvě skutečně vyloučit. Upřednostňovaná etymologie se opírá o jasně definovaný kořenový komplex praindoevrop. *h₂el-b_h-, pravděpodobně vykazuje hysterodynamický (méně pravděpodobně proterodynamický) kmen na i_h2-, který tvoří feminina a adjektiva, a má sémantické paralely v četných „bílých“ řekách, jakož i v obecném užívání barevných označení při pojmenovávání vodních toků.

LITERATURVERZEICHNIS

Adam Brémský 2009: Činy biskupů hamburského kostela. Praha: Argo.

Berneker Erich 1924: Slavisches etymologisches Wörterbuch. Erster Band: A–L. 2. unveränd. Aufl. Heidelberg: Winter.

Bichlmeier Harald 2012: Anmerkungen zum terminologischen Problem der ‚alteuropäischen Hydronymie’ samt indogermanistischen Ergänzungen zum Namen der Elbe. – Beiträge zur Namenforschung, Neue Folge 47/4, 2012, 365–395.

Bichlmeier Harald 2013: Analyse und Bewertung der sprachwissenschaftlichen Standards aktueller Forschungen traditioneller Art zur ‚alteuropäischen Hydronymie’ aus der Perspektive der heutigen Indogermanistik. – Namenkundliche Informationen 101/102, 2013, 397–437.

Billy Pierre-Henri 1993: Thesaurus Linguae Gallicae. Hildesheim – Zürich – New York: Olms-Weidmann.

Bily Inge 1996: Ortsnamenbuch des Mittelelbegebietes. (Deutsch-slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte 38) Berlin: Akademieverlag.

Bjorvand Harald / Lindeman Frederik Otto 2007: Våre arveord. Etymologisk ordbok. Revidert og utvidet utgave. Oslo: Novus forlag (Instituttet for sammenlignende kulturforskning).

Blažek Václav 2000: Keltové – Germáni – Slované. Lingvistické svědectví o kontinuitě a diskontinuitě osídlení střední Evropy. – Čeština: univerzália a specifika 2, ed. Zdeňka Hladká, Petr Karlík. Brno: Masarykova univerzita, 9–30.

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

Bretholz Bertold (Hg.) 1923: Cosmae Pragensis: Chronica Boemorum. Berlin: Weidmann.

Cassius Dio Cocceianus: Historiae Romanae, ed. by Earnest Cary, Herbert Baldwin Foster. London: Heinemann – New York: Harvard University Press 1914.

Dobiáš Josef 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. Praha: ČSAV.

Drda Petr / Rybová Alena 1998: Keltové a Čechy. Praha: Academia.

EDG – Beekes Robert with the assistance of Lucien van Beek: Etymological Dictionary of Greek (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 10) Leiden–Boston: Brill, 2010.

EDHIL – Kloekhorst Alwin: Etymological Dictionary of the Hittite Inherited Lexicon. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 5) Leiden – Boston: Brill 2008.

EDL – de Vaan Michiel: Etymological Dictionary of Latin and the other Italic Languages. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 7) Leiden – Boston: Brill 2008.

EDPC – Matasović Ranko: An Etymological Dictionary of Proto-Celtic. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 9) Leiden – Boston 2009.

EDSIL – Derksen Rick: Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 4) Leiden – Boston 2008.

ESJS – Havlová, Eva et al.: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Praha: Academia [bis Fasz. 13], Tribun EU [ab Fasz. 14] 1989ff.

ĖSSJa – Trubačev Oleg N. (Hg.): Ėtimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov. Moskva: Nauka 1974ff.

EWA II – Lloyd Albert L. / Lühr Rosemarie / Springer Otto: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen. Band II. Göttingen – Zürich: Vandenhoeck & Ruprecht 1998.

Fischer Reinhard 1996: Brandenburgisches Namenbuch Teil 10: Die Gewässernamen Brandenburgs. Mitautoren: Elżbieta Foster, Klaus Müller, Gerhard Schlimpert †, Sophie Wauer, Cornelia Willich. Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger.

Hamp Eric P. 1972: Keltic *dubpo- ‘water’: the story of a lexeme. – Smith M. Estellie (Hg.): Studies in Linguistics in honor of George L. Trager. The Hague – Paris: Mouton, 233–237.

Hamp Eric P. 1989: Miscellaneous notes. – Bulletin of the Board of Celtic Studies 36, 107–110.

Holder Alfred 1896, 1904, 1907: Alt-celtischer Sprachschatz, I–III. Leipzig: Teubner.

Straipsniai / Articles

141

HARALD BICHlMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Holzer Georg 1994–1995: Weiße und schwarze Flüsse. – Österreichische Namenforschung 22/23, 35–53.

Holzer Georg 2007: Slavische Gewässernamen in Niederösterreich: ihre Bildung und ihr Verhältnis zu den Geländenamen. – Greule Albrecht, Janka Wolfgang, Prinz Michael (Hgg.): Gewässernamen in Bayern und Österreich. 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung (Regensburg, 27./ 28. Februar 2004). (Regensburger Studien zur Namenforschung 1) Regensburg: edition vulpes 2005, 95–109.

Hyllested Adam 2010: PIE *-bh- in verbs and Nouns: Distribution, Function, Origin. – Lühr Rosemarie / Ziegler Sabine (Hgg.): Protolanguage and Prehistory, Akten der XII. Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft (vom 11. bis 15. Oktober 2004 in Krakau) Wiesbaden: Reichert 2009[2010], 202–214.

IEW – Pokorny Julius: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern – München: Francke 1959.

Krahe Hans 1953: Alteuropäische Flußnamen. – Beiträge zur Namenforschung 4, 37–53.

Krahe Hans 1964: Unsere ältesten Flußnamen. Wiesbaden: Harrassowitz.

EDPG – Kroonen Guus: Etymological Dictionary of Proto-Germanic. (Leiden Indo-European Etymological Dictionary Series 11) Leiden - Boston: Brill 2013.

Lamprecht Arnošt 1987: Praslovanština. Brno: Universita J.E. Purkyně.

Latte Kurt (Hg.) 1953: Hesychii Alexandrini Lexicon. Volumen I: A–Δ. Kopenhagen: Ejnar Munksgaard.

LfgrE – Snell Bruno / Meier-Brügger Michael (Hgg.): Lexikon des frühgriechischen Epos, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 1955–2010.

LIV² – Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen, unter Leitung von Helmut Rix bearb. von Martin Kümmel, Thomas Zehnder, Reiner Lipp, Brigitte Schirmer Zweite, verb. u. erw. Aufl. bearbeitet von Martin Kümmel und Helmut Rix. Wiesbaden: Reichert 2001.

Lutterer Ivan / Maitán Milan / Šrámek Rudolf 1982: Zeměpisná jména Československa. Praha: Mladá fronta.

Magnússon Ásgeir Blöndal 1995: Íslensk orðsjafabók. 3., verb. Aufl. Reykjavík: Orðabók Háskólans.

(Pomponii) Melae De Chorographia Libri Tres, recognovit Carolus Frick. Stuttgart: Teubner 1968.

Meid Wolfgang 1990: Über Albion, elfy dd, Albiorix und andere Indikatoren eines keltischen Weltbildes. – Ball Martin J. / Fife James / Poppe Erich / Rowland Jenny (Hgg.): Celtic Linguistics. Leithyddiaeth geltaidd. Readings in the Brythonic Languages. Festschrift for T. Arwyn Watkins. Amsterdam – Philadelphia: Benjamins, 435–439.

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

MMFH I – Magnae Moraviae Fontes Historici I: Annales et Chronicae, ed. Dagmar Bartonková et alii. Brno: Masarykova univerzita 2008.

Much Rudolf 1911–1913: Albis. – Reallexikon der germanischen Altertumskunde, herausgegeben von Johannes Hoops. Strassburg: Trübner, 55f. <http://archive.org/stream/reallexikonderg01hoop#page/56/mode/2up>

Novotná Petra / Blažek Václav 2007: Glottochronology and its application to the Balto-Slavic languages, I. – Baltistica 42/2, 2007, 185–210.

Pape Wilhelm 1863–1870: Handwörterbuch der griechischen Sprache, in vier Bänden. Bd. 3: Wörterbuch dergriechischen Eigennamen. 2 Teile. 3. Aufl., neu bearb. von Gustav Eduard Benseler. Braunschweig: Friedrich Vieweg und Sohn.

Plinius Caius: Naturalis Historiae, III–IV, ed. G. Winkler. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft 1988.

Pliny the Elder: The Natural History, translated by John Bostock & H.T. Riley. London: Taylor & Francis 1855.

Pomponius Mela’s Description of the world, translated by F.E. Romer. Ann Arbor: The University of Michigan. <http://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=mdp.39015042048507;view=1up;seq=121>

Profous Antonín 1949: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, II (CH–L). Praha: Česká Akademie věd a umění.

Radt Stefan (Hg.) 2003: Strabons Geographika, Band 2: Buch V–VIII: Text und Übersetzung. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Rasch Gerhard 2005 [Diss. 1950]: Antike geographische Namen nördlich der Alpen. Mit einem Beitrag von Hermann Reichert: „Germanien in der Sicht des Ptolemaios“. Hrsgg. von Stefan Zimmer unter Mitwirkung von Hasso Heiland. (RGA-Ergänzungsband 47) Berlin – New York: de Gruyter.

Ravennatis Anonymi Cosmographia et Gvidonis Geographica, ed. Moritz Pinder et Gustav Parthey. Berlin: Nicolai 1860. http://books.google.nl/books/about/Ravennatis_Anonymi_Cosmographia_et_Gvido.html?id=mlxRV1Gz1ZkC&redir_esc=y

REW – Meyer-Lübke Wilhelm: Romanisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Winter 1935.

Rozwadowski Jan 1948: Studia nad nazwami wód słowiańskich. Z mapą. Dzieło pośmiertne. (Prace Onomastyczne 1) Kraków: Nakładnistwo Polskiej Akademii Umiejętności.

Schmid Wolfgang P. 1983: Das sprachgeschichtliche Problem Alteuropa. – Sprachwissenschaft 8, 101–113 [nachgedruckt in Becker Joachim et alii (Hgg.) 1994: Linguisticae

Straipsniai / Articles

143

HARALD BICHLMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Scientiæ Collectanea: Ausgewählte Schriften von Wolfgang P. Schmid. Berlin – New York: de Gruyter, 303–315].

Schmid Wolfgang P. 1985: Das Lateinische und die Alteuropa-Theorie. – Indogermanische Forschungen 90, 1985, 29–146.

Schmid Wolfgang P. 1986: Elbe. – Reallexikon der Germanischen Altertumskunde Bd. 7, hrsg. von Heinrich Beck, H. Jankuhn, K. Ranket und R. Wenskus. Berlin – New York: de Gruyter, 100f.

Schmid Wolfgang P. 1993: Zur Schichtung der Gewässernamen. – Debus Friedhelm (Hg.) 1993: Deutsch-slawischer Sprachkontakt im Lichte der Ortsnamen. Mit besonderer Berücksichtigung des Wendlandes. Neumünster: Karl Wachholtz Verlag, 37–46.

Schuster-Šewc Heinz 1983–1996: Historisch-etymologisches Wörterbuch des Sorbischen. Bautzen: Domowina.

Sedláček August 1920: S nůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy. Praha: Česká akademie věd a umění.

Shevelov George Y. 1964: A Prehistory of Slavic. The Historical Phonology of Common Slavic. Heidelberg: Winter.

Schrijver Peter 1991: The reflexes of the Proto-Indo-European Laryngeals in Latin. (Leiden Studies in Indo-European 2) Amsterdam – Atlanta: Rodopi.

Schwarz Ernst 1931: Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle. München: Oldenbourg.

Schwarz Ernst 1956: Germanische Stammeskunde. Heidelberg: Winter.

Schwarz Ernst 1961: Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle. 2., durchges., teilweise umgearb. u. erw. Aufl. München: Robert Lerche.

Šafařík Pavel Josef 1862: Slovanské starožitnosti I. 2. vyd. upravil Josef Jireček. Praha: Tempský. <http://books.google.nl/books?id=9sVJAAAAcAAJ&hl=cs&source=gbs_similarbooks>

Šefčík Ondřej 1997: Předslovanská toponymie českých zemí. Brno: unpublizierte Diplomarbeit an der Philosophischen Fakultät der Masaryk-Universität (FF MU).

Šmilauer Vladimír 1970: Labe a jeho rod. – Zpravodaj místopisné komise ČSAV XI/3, 1970, 404–407.

Štefáček Stanislav 2008: Encyklopedie vodních toků Čech, Moravy a Slezska. Praha: Baset.

Stüber Karin 1998: The Historical Morphology of n-Stems in Celtic: Maynooth: The Department of Old Irish, National University of Ireland.

Stückelberger Alfred / Graßhoff Gerd (Hgg.) 2006: Ptolemaios: Handbuch der Geographie. Griechisch – Deutsch. Einleitung, Text und Übersetzung, Index. 1. Teil: Einleitung und Buch 1–4; 2. Teil: Buch 5–8 und Indices. Basel: Schwabe.

144

Acta Linguistica Lithuanica LXXI

Elbe – zu den Quellen eines Hydronyms

Stückelberger Alfred / Mittenhuber Florian (Hgg.) 2009: Ptolemaios: Handbuch der Geographie. Ergänzungsband mit einer Edition des Kanons bedeutender Städte. Basel: Schwabe.

Tacitus Cornelius P. 1959: Germania, ed. E. Fehrle. Heidelberg: Winter.

Udolph Jürgen 1986: Zum Problem der auf *mъd-l- / *mъd-l- und *mod-l- beruhenden slavischen Appellativa und Namen. – Acta Baltico-Slavica 17, 1986, 295–307.

Udolph Jürgen 1990a: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischen Hydronymie. (Beiträge zur Namenforschung: Beiheft Neue Folge 31). Heidelberg: Winter.

Udolph Jürgen 1990b: Zuflüsse zur unteren Elbe (von Seege und Stecknitz bis zur Mündung). (Hydronymia Germaniae, Reihe A, Lieferung 16) Stuttgart: Steiner.

Udolph Jürgen 1994: Namenkundliche Studien zum Germanenproblem. (RGA-Ergänzungsband 9) Berlin – New York: de Gruyter.

Unterman Jürgen 2000: Wörterbuch des Oskisch-Umbrischen. (Handbuch der italischen Dialekte 3) Heidelberg: Winter.

Vasmer Max 1986–1987: Ètimologičeskij slovar’ slavjanskich jazykov, I–IV, Übersetzung: O.N. Trubačev. Moskva: Progress.

Velleius Paterculus and Res Gestae Divi Augusti, edited and translated by Frederick W. Shipley. Cambridge (Mass.): Harvard University Press (Loeb Classical Library) 1924.

Velleius Paterculus a Florus 2013. Dvojí pohled na římské dějiny, přeložila Bohumila Mouchová. Praha: Arista/Baset.

Vries Jan de 1962: Altnordisches etymologisches Wörterbuch. Leiden: Brill.

Vondrová Marcela / Blažek Václav 2001: Slovanské archaismy a dialektismy v toponymii Čech. – Hladká Zdeňka / Karlík Petr (Hg.): Čeština – univerzália a specifika 3 (Sborník konference v Brně, 22.–24.11. 2000). Brno: Masarykova univerzita, 311–342.

Widmer Paul 2005: Der altindische urḱí-Typus und hethitisch nakkī-: Der indogermanische Instrumental zwischen Syntax und Morphologie. – Die Sprache 45/1–2, 2005, 190–208.

Zair Nicholas 2012: The Reflexes of the Proto-Indo-European Laryngeals in Celtic. (Brill’s Studies in Indo-European Languages and Linguistics 7). Leiden – Boston: Brill.

DANKSAGUNG

Dieser Beitrag entstand mit Hilfe der finanziellen Unterstützung der Česká grantová agentura (Nr. P406/12/0655).

Straipsniai / Articles

145

HARALD BICH LMEIER, VÁCLAV BLAŽEK

Elbė: apie vieno hidronimo ištakas

SANTRAUKA

Straipsnio tikslas – apibendrinti svarbią istorinę informaciją, susijusią su hidronimu Albis / Elbe / Labe bei kitais hidronimais, padarytais su ta pačia šaknimi, aptarti žodžių darybos sunkumus ir galiausiai įvertinti įvairius etimologinius bandymus atsižvelgiant į semantinę tipologiją. Du sprendimai atrodo priimtinesni nei kiti: „baltoji“ etimologija, kurią pasiūlė Hansas Krahe, ir „lėtai tekanti“ etimologija, kurią pirmas pasiūlė, bet plačiau nei ištyrė Wolfgangas P. Schmidas.

Įteikta 2014 m. spalio 14 d.

HARALD BICH LMEIER

Sächsische Akademie der Wissenschaften

Arbeitsstelle Jena: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen

Zwätzengasse 12, D-07743 Jena

[email protected]

Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg

Orientalisches Institut, Seminar für Indogermanistik und Allgemeine Sprachwissenschaft

D-06099 Halle (Saale)

[email protected]

VÁCLAV BLAŽEK

Ústav jazykovědy a baltistiky,

Filozofická fakulta Masarykovy University

A. Nováka 1, CZ-60200Brno

[email protected]

146

Acta Linguistica Lithuanica LXXI