AURELIJA GRITĖNIENĖ

Institut litevského jazyka

Oblasti vědeckého výzkumu: lexikologie, dialektologie.

LIDOVÁ A NÁŘEČNÍ OZNAČENÍ RODŮ ROSTLIN V SOUČASNÉ LITEVSKÉ PRÓZE

Lidová a nářeční označení rodů rostlin v současné litevské próze

ANOTACE

Předmětem výzkumu v článku je 203 jednoslovných názvů rodů rostlin, které se v některém ohledu (kořenem, významem, slovotvorbou či fonetickou stavbou) liší od vědeckých názvů a byly nalezeny v 80 dílech 49 autorů současné litevské prózy. Názvy rostlin, které nepatří do slovní zásoby spisovného jazyka, nesou zřetelné znaky regionálního původu a jsou rozšířenější v jednom či několika nářečích, se v článku označují jako nářeční výrazy nebo nářeční názvy rostlin. Názvy rostlin, jejichž kořen se liší od podoby obvyklé ve vědecké terminologii, avšak patří do všeobecné slovní zásoby, tj. jsou známy téměř všem uživatelům litevského jazyka a nevykazují výrazné vazby na žádné nářečí, se v článku označují jako lidové názvy rostlin nebo kolokvialismy. Hlavním cílem výzkumu je zjistit, které lidové a nářeční jednoslovné názvy rodů rostlin se užívají v současné litevské próze, analyzovat jejich strukturu, původ a rozšíření a pojednat o funkcích a kontextu jejich užití v literárních textech.

KLÍČOVÁ SLOVA: umělecký styl, próza, název rostliny, nářeční výraz, kolokvialismus.

ANOTACE

Předmětem výzkumu prezentovaného v článku je 203 jednoslovných názvů rodů rostlin z 80 děl 49 autorů současné litevské prózy, které se nějakým způsobem (kořenem, významem, tvořením nebo hláskovou skladbou) liší od svých vědeckých názvů. Názvy rostlin, které nepatří do standardní slovní zásoby, vykazují zřetelné rysy regionalismů a častěji se užívají v jednom či několika nářečích, jsou v článku označovány jako dialektismy neboli nářeční názvy rostlin. Názvy rostlin, které mají

Straipsniai / Articles

85

AURELIJA GRITĖNIENĖ

jiný kořen než ten, který se obvykle užívá ve vědecké terminologii, ale patří do obecné slovní zásoby, tj. jsou známy téměř všem uživatelům litevštiny a nemají zřetelné vazby na žádné z nářečí, jsou označovány jako lidové názvy rostlin neboli hovorová pojmenování. Hlavním cílem výzkumu je zjistit, které lidové a nářeční jednoslovné názvy rodů rostlin se vyskytují v současné litevské próze, analyzovat jejich strukturu, původ a rozšíření a pojednat o funkcích a kontextu jejich užití v uměleckých textech.

KLÍČOVÁ SLOVA: umělecký styl, próza, název rostliny, dialektismus, hovorové pojmenování.

ÚVOD

Až do poloviny 20. století čerpala litevština literárního jazyka z živých pramenů nářečí. Tehdejší psanou jazykovou normu z velké části utvářela živá nářečí, a proto je bohatost jazyka i dnes důležitým kritériem hodnoty díla. V 21. století se stále více rozmáhá populární zábavní kultura a v literatuře přibývá „vyrábění“ textů; zapomíná se přitom, že podstatou literatury je umění slova a že bez řádného ovládání slova nikdy nevznikne dobré dílo. Do uměleckých textů se nekriticky vpouští naprosto všechno, a litevská próza proto v posledních letech zažívá skutečný antiestetický šok (Sprindytė 2006: 23, 29, 34). Proti rychlomluvě, kterou zavádějí masová média, se v umělecké tvorbě staví archetyp lidové řeči, uchovaný některými autory (Kubilius 2003: 43–44). Při podrobnějším zkoumání textů několika generací současných litevských prozaiků se rýsují dvě poměrně odlišné tendence: někteří tvůrci, kteří pocítili vliv globalizace, se otevírají světovým kulturám, odvracejí se od národní kultury a přejímají slang; texty jiných jsou naopak orientovány na trvalé hodnoty, dosud se neodtrhly od půdy otců a zkušeností dětství a uchovávají ústní venkovské vyprávění i písňové intonace (Bukelienė 2004: 106; Kubilius 2003: 95). Právě tato díla podnítila podrobnější zkoumání toho, kolik stop regionalismu – rozmanitosti, bohatství a obraznosti slovního vyjádření – se zachovalo v uměleckých textech profesionálních autorů. Zvláště jde o nářeční výrazy. Ty obohacují nejen spisovný jazyk. V uměleckých dílech pomáhají nářeční slova individualizovat řeč postav a vytvářet autentické prostředí; autoři je často užívají nejen v dialozích, ale i v autorské řeči. Užívání nářečních výrazů je proto zajímavé nejen pro literární vědce, ale také pro lingvisty (zejména dialektology, lexikografy, etnolingvisty a etnostylistiky).

Typy a funkce nářečních výrazů v litevské umělecké literatuře podrobně popsal Juozas Pikčilingis (Pikčilingis 1975: 99–125). O slovech živé řeči v próze Ievy Simonait y tė a Mykolase Sluckise psal Pranas Kniūkšta (Kniūkšta 1981: 52–72). Kazys Morkūnas pojednal o východních nářečních prvcích v dílech Igna Šeinia (Morkūnas

86

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

2009: 1–8). Lexikální nářeční výrazy v dílech Romualdase Granauskase byly analyzovány opakovaně (Akelaitienė, Žiliūtė-Batavičienė 2011: 5–15; Paulauskytė 2001: 19–20). Autorka článku již dříve pojednala o lidových názvech rostlin užívaných v současné litevské dětské próze (Gritėnienė 2014: 50–62). Nářeční výrazy v uměleckých textech rozsáhle zkoumají také ruští lingvisté. Zmíníme jen několik prací věnovaných dílům ruské literatury z různých období: funkce dialektismů v textech Leonida Leonova, Michaila Šolochova a dalších ruských spisovatelů analyzoval Boris Larin (Ларин 1974: 238–261); funkční a stylistické rysy dialektismů užívaných v ruské próze počátku 20. století pojednaly Irina Kurnosova a Alina Popovič (Курносова 1995; Попович 2013); původ a funkce dialektismů v dílech Antona Čechova rozebrala Taisija Kudinova (Кудинова 2000). Podrobně byly popsány dialektismy užívané v umělecké literatuře Španělska 20. století (Дворецкая 2005). Samostatná studie se věnuje zkoumání názvů rostlin užívaných v dílech Williama Shakespeara (Ryden 1978).

Předmětem výzkumu tohoto článku jsou lidové a nářeční názvy rostlin, shromážděné z textů litevských prozaiků z počátku 21. století¹. Literární kritici poukazují na to, že v litevské próze novější doby výrazně sílí nepoetické vyjadřování a začíná se hovořit dokonce o zjevném úpadku slova (Sprindytė 2006: 275); vedle toho se však jako protiváha polovičaté řeči, žargonu a nenormativního jazyka prosazuje nářečnost. Po přečtení více než 100 děl současné litevské prózy byly lidové názvy rostlin nalezeny v 80 dílech 49 autorů². Zkoumaný materiál tvoří 203 různých fytonym. Vybraní autoři tvoří texty různých krátkých i dlouhých narativních forem. Při shromažďování materiálu pro výzkum byla věnována největší pozornost klasickým prozaickým žánrům – novelám, povídkám, kratším románům a románům³; vzhledem k tomu, že tyto žánry přenechávají své místo takzvaným okrajovým neboli marginálním žánrům – esejistice, memoárové literatuře, deníkům, stylizaci atd. (Arnatkevičiūtė 2006: 63), dostalo se do záběru výzkumu také několik děl tohoto žánru.

Z hlediska struktury se v litevské próze vyskytuje několik typů lidových a nářečních názvů rostlin: 1) jednoslovné názvy rodů, například notrelė „kopřiva“ (Urtica)

¹ Jde o čistě chronologickou volbu. Literární vědci uvádějí, že nová etapa litevské literatury začíná ještě dříve – v 80. letech 20. století. Po obnovení nezávislosti nastává pro tvůrce doba, kdy mohou psát svobodně, jinak než dříve; vzniká příznivé prostředí pro experimenty a improvizaci. Podrobněji viz Brazauskas 2014: 14; Martinaitis 2003: 23–26; Sprindytė 2006: 9–10.

² Úplný bibliografický popis je uveden na konci článku v oddílu „Zkratky pramenů“.

³ O tradičních žánrových klasifikacích a problémech vymezování jejich hranic viz Kalėda 1996: 11–14.

Straipsniai / Articles

87

AURELIJA GRITĖNIENĖ

(K. Saj. 2010 96)⁴, paleistuvė „kalanchóe“ (Kalanchoe) (L. Čern. 2009 (a) 90) aj.; 2) dvouslovná či tříslovná frazeologická jména rodů a druhů⁵, například královna noci ‚echinopsis‘ (Echinopsis) (B. Jon. 2009 220), klíče svatého Petra ‚prvosenka jarní‘ (Primula veris) (H. Gud. 150, E. Ign. 274) aj.; 3) dvouslovná jména druhů⁶, například mák divoký ‚mák vlčí‘ (Papaver rhoeas) (L. Gut. 2007 9), čekanka divoká ‚čekanka obecná‘ (R. Šer. 2014 60) aj.; 4) jednoslovná, dvouslovná, tříslovná či dokonce čtyřslovná jména odrůd⁷, například odrůda brambor Užuvara (A. Žag. 559), odrůda rajčat Puškino-Bizono (A. Žag. 544), odrůda hrušek Mičiurinova zimní Béra (A. Žag. 558), odrůda jabloní Antaninė Perpus Finkuota (Mičiurininė). Tento článek podrobněji analyzuje pouze jména rostlin z první skupiny, tedy jednoslovná pojmenování rostlinných rodů, která se nějakým způsobem liší od vědeckých názvů rostlin. Zjevné autorské novotvary (například žirgarūgštynė (J. Kral. 73))⁸, názvy vyskytující se pouze v psaném jazyce (například bizonžolė ‚legést‘ (Silphium) (H. Gud. 359), kinmedis ‚chinovník‘ (Cinchona) (L. Gut. 2013 94), vėjažolė ‚sasanka‘ (Anemone) (J. Skab. 2004 220)), slangismy (například siemkė ‚slunečnice‘ (Helianthus) (R. Šer. 2008 22)) a neidentifikovaná jména rostlin (například burtažolė (J. Skab. 2004 170), devynžolės (J. Kral. 44), rumbė (J. Skab. 2004 183)) nejsou v článku podrobněji probírány⁹. Jména rostlin, která nepatří do slovní zásoby spisovného jazyka, mají zřetelné regionální příznaky a jsou rozšířena v jednom či několika nářečích, se v článku synonymně označují jako nářeční výrazy nebo nářeční jména rostlin. Jména rostlin s jinými rysy—

⁴ Za zkratkou příjmení autora se uvádí strana díla, na níž bylo jméno rostliny poprvé zaznamenáno.

⁵ Ve vybraných dílech určených k výzkumu bylo zaznamenáno přibližně 20 frazeologických jmen rostlin.

⁶ Ve vybraných prózách bylo nalezeno přibližně 80 různých lidových jmen druhů rostlin.

⁷ V textech bylo nalezeno přibližně 70 různých lidových jmen odrůd rostlin. Jejich většina (asi 60) je zaznamenána v románu Agnė Žagrakalytė Eigulio duktė: byla F 117 (2013). Ostatní litevští prozaici (Henrikas Čigriejus, R. Granauskas, Kazys Saja, Renata Šerelytė aj.) zmiňují nejčastěji některé oblíbenější odrůdy jabloní a pšenice, například antaninė obelis (R. Šer. 2010 123), antanupkos (H. Čig. 2011 105), grapšteinas (R. Šav. 2009 100), papinkos (H. Čig. 2011 105), popierinė obelis (R. Gran. 2013 (a) 29), ostnaté, bezosté, dvouřadé, čtyřřadé, měkké pšenice (K. Saj. 2010 147).

⁸ V současné litevské literatuře pro děti se používá mnohem více autorských novotvarů. Podrobněji viz Gritėnienė 2014: 8–13.

⁹ Některá pojmenování je třeba považovat nikoli za nářeční výrazy, ale za korektorské chyby či chyby z neznalosti – od názvů používaných ve vědeckém jazyce se liší jen nepatrně, například délkou samohlásky nebo jednou souhláskou, a vyskytují se pouze jednou v některém díle jednoho autora; například antūris ‚anthurium‘ (Anthurium) (A. Meil. 136), galinzoga ‚galinsoga‘ (Galinsoga) (H. Gud. 60), kupolis ‚kūpolis‘ (Melampyrum) (H. Gud. 293), machonija ‚mahónie‘ (Mahonia) (J. Skab. 2000 45) aj. Taková fytonyma se v článku rovněž podrobněji neanalyzují.

88

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

kněji než je obvyklé ve vědecké terminologii, avšak náležející do všeobecné slovní zásoby, tj. známé téměř všem uživatelům litevštiny a bez výrazných vazeb na některé nářečí, se v článku označují jako lidová jména rostlin nebo kolokvialismy. Hlavním cílem výzkumu je zjistit, která jednoslovná lidová a nářeční jména rostlinných rodů se užívají v současné litevské próze, a pojednat o jejich původu, rozšíření a tendencích v užívání.

PROBLÉMY IDENTIFIKACE LIDOVÝCH A NÁŘEČNÍCH FYTONYM

Při určování vědeckých názvů rostlin se vycházelo především z materiálu Lietuvių kalbos žodyno (LKŽ), jeho kartoték a různých terminologických slovníků. Nomenklatura litevských a latinských vědeckých názvů rostlin se nejednou měnila, proto se článek opírá nejen o Botanikos vardų žodynu (1998), který sestavila Ramunėlė Jankevičienė, ale také o údaje uvedené v LR Terminų banke (http://terminai.vlkk.lt).

Názvy rostlin lze nejsnáze identifikovat tehdy, když sami autoři vysvětlí význam či motivaci nářečního pojmenování nebo uvedou, ve které části Lietuvos se rostlině takto říká. „Chce-li autor použít nářeční výraz, musí „ukázat, že jej umí“ podat: vetkat jej do věty či širšího kontextu tak, aby odhalil obsah slova“ (Pikčilingis 1975: 121). Lze uvést řadu příkladů, jak kontext pomáhá určit významy fytonym: „Tady, v okolí Demeniškės, lidé této pichlavé, trnité rostlině říkají durnaropę. Botanický slovník ji zase nazývá dagišiumi, popisuje ji jako rostlinu z čeledi hvězdnicovitých a uvádí její latinský název Carduus“ (R. Sad. 92). „Karvelukai už tvoří semena, ale tady jsou opravdu karvelukai, nikdo jim nikdy neříkal sinavadais“ (H. Gud. 113). „[...] vaistinė baltašaknė, lidově se jí také říká kurvažole. Není divu, že je jedovatá – už její jméno všechno prozrazuje“ (R. Šer. 2013 55). „[...] Cikorija. Toto slovo známe jen z knih, protože Dzūkové této krásné rostlině, květině z úhorů, říkají arkline rugiagėle. Název, stejně jako u jiných bylin, vymysleli lidé; je mimořádně výstižný a tajemný. Svým modrým květem připomíná rugiagėlę cikoriją, podle barvy je nerozeznáš“ (R. Sad. 230).

Vědecký název rostliny (zejména má-li slovo několik významů) pomáhá určit autorův morfologický popis rostliny nebo uvedení jejích léčivých vlastností: „Tráva na dvoře je ještě zelená, letní, u cesty gyslalapėliai, jsou strašně dobré, když se člověk řízl, jak vytáhnou horkost“ (H. Čig. 2007 153). „[...] chtěla jsem sestru zatahat za rukáv a ukázat jí uschlý „Pelenės batelį“, tak jsme říkali neznámé květině s dlouhým stvolem jako halapartna, na němž se houpaly modré hrozny květů, podobné střevíčkům sešitým zlatou nití“ (R. Šer. 2008 172).

Straipsniai / Articles

89

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Při četbě prozaických textů bylo nalezeno několik názvů rostlin, jejichž vědecký název se nepodařilo určit. Někdy k identifikaci názvu rostliny nepomůže ani velmi obecný popis rostliny, například: „Devynžolės chrání před nemocí a utrpením. [...] Cítím štěstí, když člověku zachráním život pomocí devynžolėm“ (J. Kral. 44). „A ežiukai ještě nekvetly, to jsou podzimní květiny, mívají velmi drobné kvítky“ (H. Gud. 113).

Dalším problémem při určování přesného vědeckého názvu rostliny je mnohoznačnost názvů. V živém jazyce se často jedním názvem označuje i několik rostlin, takže pokud autor neuvádí přesný vědecký název rostliny, je obtížné rozhodnout, kterou konkrétní rostlinu ve svém díle zmiňuje, například: gumbažolė (R. Šer. 2013 88) – lidově se jako gumbažolės označuje mnoho bylin, které se dříve užívaly k léčbě nádoru; jievaras (J. Kunč. 2006 37, R. Marč. 316), jovaras (R. Sad. 100) – těmito názvy se v lidové mluvě označuje několik stromů: „topol černý“ (Populus nigra), „javor klen“ (Acer pseudoplatanus), „habr obecný“ (Carpinus betulus), „hloh“ (Crataegus), „platan“ (Platanus); kupstukai (H. Gud. 113) – tímto obecným názvem může být označována nejedna zahradní rostlina rostoucí v trsech: kostřava, prvosenka, různé druhy rozchodníků aj.; kregždžolė (V. Mart. 187) označuje v živém jazyce několik rostlin: „tolita lékařská“ (Vincetoxicum hirundinaria), „vlaštovičník větší“ (Chelidonium majus) a „hledík větší“ (Antirrhinum majus). Jak již bylo uvedeno, takové dosud neidentifikované názvy rostlin se v článku nerozebírají.

KOLOKVIALISMY

Téměř čtvrtina názvů rostlinných rodů probíraných v článku je všeobecně známá a srozumitelná, široce se užívá po celém Lietuvos a je zaznamenána v některém z vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno. Taková fytonyma spjatá s neoficiální, každodenní sférou, jak již bylo zmíněno, je třeba označovat nikoli jako nářeční výrazy, nýbrž jako lidové názvy rostlin neboli kolokvialismy – slova obecně užívaná v lidové mluvě (Jakaitienė 2010: 174). Kolokvializace je jedním z výraznějších rysů současného litevského jazykového projevu. V poslední době se prvky hovorového stylu objevují v textech téměř všech stylů (Smetonienė 2013: 150). Zvláště mnoho lexiky typické pro hovorový styl je patrné ve veřejném prostoru – v televizi a v projevech politiků (Tamaševičius 2009: 143–146; Župerka 2013: 185). Tento trend je zřejmý i v uměleckých textech. Ve vybraných dílech prozaiků bylo nalezeno více než 30 fytonym, které lze považovat za kolokvialismy, například: abrikosmedis „meruňka obecná“ (Armeniaca vulgaris) (V. Mart. 33), apelsinas (K. Sab. 2012 59, M. Sluc. 144), apelsinmedis (V. Rykš. 234, K. Sab. 2012 59, R. Šav. 2013 61) „pomerančovník“ (Citrus sinensis), batvinis

90

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

‘stolní řepa’ (Beta vulgaris subsp. vulgaris var. conditiva) (L. Gut. 2013 236), dagilis ‘bodlák’ (Carduus) (A. Žag. 234), dilgynė (L. Gut. 2013 168, K. Sab. 2008 29, J. Skab. 2000 228, J. Skab. 2004 147, A. Žag. 255) ‘kopřiva’ (Urtica), dobilėlis (D. Jaz. 15), dobiliukas (L. Gut. 2013 168, V. Mart. 165, J. Skab. 2000 151, A. Žag. 15) ‘jetel plazivý’ (Trifolium repens), eglės ‘jalovec’ (Juniperus) (L. Gut. 2011 58, L. Gut. 2013 14, J. Kral. 19, A. Zur. 2010 112, A. Žag. 181), epušė ‘osika’ (Populus tremula) (L. Gut. 2007 234, L. Gut. 2008 48, S. Par. 29), erškėtrožė ‘šípek’ (Rosa) (L. Čern. 2009 (b) 132, L. Gut. 2008 156, L. Gut. 2013 10, E. Ign. 17, B. Jon. 2011 27, K. Sab. 2008 154, M. Sluc. 179, J. Skab. 2000 162, R. Šer. 2013 78, G. Vil. 104, A. Žag. 323), figmedis ‘fíkovník’ (Ficus) (L. Gut. 2007 274, M. Ivaš. 238, K. Sab. 2014 15), gladiolė ‘mečík’ (Gladiolus) (A. Žag. 393), granatas ‘granátovník obecný’ (Punica granatum) (K. Sab. 2008 26), kačpėdelė ‘kociánek dvoudomý’ (Antennaria dioica) (B. Jon. 2009 198), karkliukai ‘flox latnatý’ (Phlox paniculata) (H. Gud. 113), lauras ‘vavřín’ (Laurus) (L. Gut. 2013 96), metėlė ‘pelyněk pravý’ (Artemisia absinthium) (L. Gut. 2007 66, R. Šer. 2010 113), nasturta ‘lichořeřišnice’ (Tropaeolum) (B. Jon. 2007 20, J. Kunč. 2000 59, J. Kunč. 2006 30, I. Mer. 61, K. Sab. 2008 26, J. Skab. 2000 18, A. Žag. 124), pelynas ‘pelyněk pravý’ (Artemisia absinthium) (H. Čig. 2003 24, H. Čig. 2011 40, L. Gut. 2007 66, L. Gut. 2008 82, L. Gut. 2011 58, L. Gut. 2013 112, E. Ign. 317, K. Sab. 2011 166, K. Saj. 2010 55, J. Skab. 2000 178, J. Skab. 2004 179, R. Šer. 2010 8, R. Šer. 2013 89, A. Urb. 2014 226, A. Zur. 2000 57), piktadagis ‘bodlák obecný’ (Carduus nutans) (J. Kral. 88), puplaiškis ‘vachta trojlistá’ (Menyanthes trifoliata) (H. Čig. 2007 51, R. Gran. 2014 15, J. Kunč. 2006 58), ramunėlė (J. Ap. 288, L. Gut. 2013 211, B. Jon. 2007 75, J. Skab. 2004 117), ramunėlis (H. Čig. 2007 119, A. Žag. 124) ‘heřmánek pravý’ (Chamomilla recutita), šaltmėtė ‘máta peprná’ (Mentha × piperita) (R. Šav. 2009 141), švendrė ‘rákos’ (Phragmites) (L. Čern. 2009 (b) 133, L. Gut. 2008 260, J. Skab. 2000 172, J. Skab. 2004 79, R. Šav. 2009 197, R. Šer. 2006 8), topolis (J. Ap. 396, H. Čig. 2003 63, H. Čig. 2007 115, H. Čig. 2011 76, R. Gran. 2005 (a) 29, R. Gran. 2007 248, E. Ign. 260, B. Jon. 2011 68, A. Žag. 154) ‘topol’ (Populus), trauklapis ‘jitrocel’ (Plantago) (L. Gut. 2007 241, L. Gut. 2013 101, S. Par. 93), trūkžolė ‘čekanka obecná’ (Cichorium intybus) (H. Čig. 2003 182), vynuogė ‘réva vinná’ (Vitis) (R. Šer. 2014 21, L. Gut. 2011 322, B. Jon. 2011 82, A. Žag. 453), zuikiakrūmis ‘janovec’ (Sarothamnus) (B. Jon. 2011 87), žibutė ‘jaterník podléška’ (Hepatica nobilis) (V. Čep. 124, R. Gran. 2014 135, H. Gud. 273, L. Gut. 2011 59, E. Jan. 43, J. Kunč. 2000 91, V. Mart. 164, R. Mat. 13, I. Mer. 195, N. Peč. 11, S. Sak. 35, J. Skab. 2004 146, M. Sluc. 10, R. Šer. 2001 130, R. Šer. 2013 42, Š. Šim. 6, A. Žag. 130), žilvitis ‘vrba košíkářská’ (Salix viminalis) (H. Čig. 2003 44, H. Čig. 2011 131, L. Gut. 2008 254, L. Gut. 2011 58, L. Gut. 2013 96, B. Jon. 2011 76, A. Rus. 34, A. Zur. 2000 6, A. Zur. 2010 150, A. Žag. 154).

„Blízkost hovorovému jazyku je známkou životnosti slova“ (Pikčilingis 1971: 151), mohli bychom tedy říci, že kolokvialismy jsou v textech uměleckého stylu jakýmsi mezičlánkem, který tvůrci umožňuje vydat se ještě hlouběji – směrem k nářečnímu vyjadřování.

Straipsniai / Articles

91

AURELIJA GRITĖNIENĖ

FONETICKÉ A MORFONEMICKÉ NÁŘEČNÍ JEVY

Ve vybraných prozaických textech bylo zaznamenáno poměrně málo fonetických a morfonemických nářečních jevů. Všechny se v uměleckém jazyce užívají motivovaně. Nejvíce fonetických nářečních jevů se vyskytuje v řeči dialogů. Při vytváření realistických a živých postav se usiluje také o co nejautentičtější zachycení jejich řeči. Nejvýraznějšími fonetickými rysy východoaukštaitského podnářečí jsou redukce krátkých koncových samohlásek, změna přízvučného ą v ū a nepřízvučného uo v polodlouhé a, například: ūžals¹⁰ (A. Žag. 565) (severní panevėžyský dialekt), ūžalėliu (L. Gut. 2001 128) (utenský dialekt) ‘dub, doubku’ (Quercus). Jihoaukštaitské rysy zahrnují dzukování a výslovnost tvrdých souhlásek l a š před e, například: blindzės ‘vrby’ (Salix) (L. Gut. 2011 384), dzirgelės ‘kopřivy’ (Urtica) (B. Jon. 2007 102), eglali ‘jedlička’ (Abies) (L. Gut. 2011 397), gvazdikuciai ‘aksamitníky’ (Tagetes) (H. Gud. 113), lenkuciai (H. Gud. 113), marguciai (H. Gud. 113) ‘takové zahradní rostliny’, pucinelis ‘kalina’ (Viburnum) (L. Gut. 2011 58), pušalė ‘borovička’ (Pinus) (L. Gut. 2011 101). Severní Žemaité místo spisovného uo vyslovují ou, přízvučné ą mění v ɔn a v kmeni slova vyslovují ė jako ie, například onžouls ‘dub’ (Quercus) (R. Gran. 2007 235), vuobilieliu ‘jablůňkám’ (Malus) (R. Gran. 2007 17). Jižní Žemaité místo dvojhlásky ie vyslovují diftongoid iˀi, například kvyčius ‘pšenici’ (Triticum) (E. Ign. 119).

V prozaických textech bylo nalezeno také několik morfonemických nářečních jevů, tj. názvů, které se od odborných názvů rostlin liší nepravidelnými změnami samohlásek či souhlásek v kořeni nebo kmeni: aržuolas ‘dub’ (Quercus) (K. Saj. 2003 31), činčibiras ‘činčiber’ (Strychnos) (V. Čep. 420), kačiažolė ‘šanta kočičí’ (Nepeta) (R. Šer. 2008 159), kačpedė ‘kociánek’ (Antennaria) (B. Jon. 2007 104), kadugys ‘jalovec obecný’ (Juniperus communis) (J. Kral. 50, K. Saj. 2003 27, K. Saj. 2010 17, R. Šav. 2009 31, R. Šer. 2013 147), lendrė ‘rákos obecný’ (Phragmites australis) (J. Ap. 372), palergonija ‘pelargonie’ (Pelargonium) (H. Čig. 2007 160, H. Čig. 2011 150), tabokas ‘tabák’ (Nicotiana) (H. Čig. 2007 49).

Fonetické nářeční jevy se užívají nejčastěji tehdy, když se autor snaží zachytit intonaci hovorové řeči. Nejčastěji mluví nářečím postavy R. Granauskase – starší generace venkovanů, která si uchovala autentický jazyk: „Netronkykėt soulų, nebraižykėt šeinų, nelaužykėt vuobilieliu, aš anas dėl jūsų patiū padėgiau. Nešuokiniekėt par tas ėgleles, kad nenulaužytomėt veršūnieliu“ (R. Gran. 2007 17). „Onžouls prašė pasakyti, kad tebėr gyvs ir sveiks. [...] Ta sakė: onžouls, žonsėns... Visi telšiškiai taip sako“ (R. Gran. 2007 235). R. Granauskas

¹⁰ Všechny fonetické nářeční jevy zaznamenané v textech jsou v článku uvedeny v tom pádu, v jakém je autoři použili.

92

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

Žemaitištnost je otevřená, přirozená a spontánní, vynořuje se bez racionálního úsilí autora (Bukelienė 2004: 65) a dodává autenticitě díla hloubku a jas (Sprindytė 2013: 135). Dzúksky a stejně přirozeně promlouvají i postavy novel Leonarda Gutauska – staří dědové. V próze tohoto autora je nářečních vsuvek mnoho. Umožňují vnímat krásu nářečí a ukazují autorovu snahu ji zachovat (Daubaraitė 2012: 13), například „[...] jedni pracují v lese s družbanty, pūšalaites pouštějí, druzí na polích orají [muži]“ (L. Gut. 2011 29). „[...] já taky, tak i onak, vyskočím, prásknu bičem do pūšalaitėn, zavolám [...]“ (L. Gut. 2011 38). „[...] v údolích rostou užalai, aby si připomínaly časy našich knížat, kdyby promluvily [...]“ (L. Gut. 2011 102). Nářeční substrát se v současné litevské próze projevuje záměrně, uvážlivě a motivovaně. Takto nechávají své postavy promlouvat pouze spisovatelé starší generace, kteří sami nářečí ovládají a nebojí se to dát najevo. Věty, které autoři píší nářečím, se někdy odchylují od nářeční normy; jejich fonetické rysy nejsou vždy zachyceny zcela přesně, to však ani nebylo hlavním cílem tvůrců. Čtenář takové řeči postav věří, působí autenticky a přirozeně, a to zcela stačí k vytvoření živých portrétů postav či barvitých litevských krajin.

LEXIKÁLNÍ NÁŘEČNÍ PRVKY

Hlavním rysem uměleckého jazyka je obraznost. K jejímu vytváření napomáhají zvláštní prostředky obrazného vyjadřování. Autoři užívají lexikální nářeční prvky – slova se základem, který se nevyskytuje ani ve spisovném jazyce, ani v jiných nářečích (Jakaitienė 2010: 178) – a snaží se tak vytvořit co nejpůsobivější, nejvěrohodnější a nejživější obraz zobrazovaného světa. „Živost jazyka je dána především autentickým litevským duchem jazyka, který přetrvává věky a projevuje se bohatou slovní zásobou, šíří a živostí sémantiky a tradičními vztahy mezi slovy“ (Pupkis 2005: 382).

V textech autorů pocházejících ze Žemaitije, žijících tam nebo tvořících tam bylo zaznamenáno nejedno žemait ybė. V oblasti žemaitského nářečí se užívají tyto názvy rostlin: gyslapis (R. Gran. 2013 (a) 74) ‚jitrocel‘ (Plantago), gudnoterė ‚kopřiva žahavka‘ (Urtica urens) (J. Kral. 14), kalakutžolė ‚mochna husí‘ (Potentilla anserina) (J. Ap. 73, R. Gran. 2013 (a) 74, E. Ign. 54), kibišis ‚lopuch plstnatý‘ (Arctium tomentosum) (J. Ap. 10), kumelrūgštė ‚šťovík hustokvětý‘ (Rumex confertus) (V. Jas. 2007 55), notrelė ‚kopřiva‘ (Urtica) (K. Saj. 2010 96), raskilėlis (E. Ign. 28) ‚kontryhel‘ (Alchemilla), rūgštelė ‚šťovík kyselý‘ (Rumex acetosa) (I. Mer. 85) a další.

Za východní nářeční prvky lze považovat tyto názvy: degutis ‚silenka dvoudomá‘ (Lychnis flos-cuculi) (J. Kral. 83), gyslalapis ‚jitrocel‘ (Plantago) (H. Čig. 2007 153), raitūzai ‚lilie tygrovaná‘ (Lilium lancifolium) (A. Žag. 124), rasakėlėlis (J. Kral. 44) ‚kontryhel‘ (Alchemilla), šilkvagvaizdikis ‚hvozdík bradatý‘ (Dianthus barbatus) (H. Čig. 2003

Straipsniai / Articles

93

AURELIJA GRITĖNIENĖ

125), tekšnė ‚ostružiník moruška‘ (Rubus chamaemorus) (J. Skab. 2004 183), vilkarnė ‚lýkovec jedovatý‘ (Daphne mezereum) (J. Skab. 2004 110) a další.

V próze autorů pocházejících z Dzúkije nebo tam tvořících (Henrikas Gudavičius, L. Gutauskas, Jurgis Kunčinas, Romas Sadauskas) bylo zaznamenáno několik dzúkijských nářečních prvků: gaidžia uogė ‚ostružiník skalní‘ (Rubus saxatilis) (J. Kunč. 2006 98), martukės ‚sedmikráska chudobka‘ (Bellis perennis), mėlynukai ‚pomněnka‘ (Myosotis), raguotukai ‚ostrožka stračka‘ (Consolida regalis), raktukai ‚prvosenka‘ (Primula) (H. Gud. 113), rugiagėlė ‚čekanka obecná‘ (Cichorium intybus) (R. Sad. 230); srov. také názvy rostlin s příponami –ai-tė a –ukas, rozšířenými v jižní aukštaitské podřeči: bulbaitė ‚brambor jedlý‘ (Solanum tuberosum) (L. Gut. 2008 277), panaitės ‚taková kvetoucí zahradní rostlina‘ (H. Gud. 113), brolukai ‚zahradní maceška‘ (Viola wittrockiana) (H. Gud. 113, B. Jon. 2009 199), karvelukai ‚orlíček‘ (Aquilegia) (H. Gud. 113), sausukas ‚slaměnka‘ (Xeranthemum) (H. Gud. 113).

Další lexikální nářeční prvky se užívají ještě šířeji – jsou rozšířeny po celé oblasti aukštaitského nářečí: drigniažolė ‚blín černý‘ (Hyoscyamus niger) (R. Šer. 2013 69), levukas ‚hledík‘ (Antirrhinum) (B. Jon. 2007 18), naktinukė ‚večernice vonná‘ (Matthiola bicornis) (L. Gut 2013 262, R. Marč. 110), palazdys ‚jaterník podléška‘ (Hepatica nobilis) (A. Žag. 130), spalgena ‚brusinka‘ (Oxycoccus) (H. Čig. 2007 84, L. Gut. 2011 58, A. Žag. 491), svėris ‚ředkev ohnice‘ (Raphanus raphanistrum) (A. Žag. 207), šarkakojis ‚ostrožka stračka‘ (Consolida regalis) (A. Žag. 198), žirniukai ‚hrachor vonný‘ (Lathyrus odoratus) (A. Žag. 190) a další.

Další lidové názvy rostlin jsou rozšířeny po celé Litvě: goštautas ‚kohoutek chalcedonský‘ (Lychnis chalcedonica) (H. Gud. 113, A. Žag. 393), levažandis (B. Jon. 2007 18, A. Žag. 124) ‚hledík‘ (Antirrhinum), riešutynas ‚líska‘ (Corylus) (A. Žag. 237), slyvukas ‚slivoň třešňová‘ (Prunus cerasifera) (E. Ign. 219), šaltapusnis ‚podběl‘ (Tussilago) (J. Skab. 2000 189), šimtažiedis ‚sedmikráska chudobka‘ (Bellis perennis) (A. Žag. 393), zinija ‚ostálka‘ (Zinnia) (B. Jon. 2007 20, A. Žag. 124) a další.

Zvláštním typem lexikálních nářečních prvků jsou sémantické nářeční prvky, tj. slova s významem příznačným pouze pro určité nářečí (Jakaitienė 2010: 179). V textech našich prozaiků bylo zaznamenáno asi 20 takových názvů rostlin: broliukas ‚zahradní maceška‘ (Viola wittrockiana) (H. Gud. 113), durnaropė ‚bodlák‘ (Carduus) (R. Sad. 92), gaidukai ‚hadí kořen větší‘ (Bistorta major) (J. Kral. 83), gvazdikėlis ‚aksamitník‘ (Tagetes) (R. Šer. 2006 29, R. Šer. 2013 63), jurginas ‚rudbekie laločnatá‘ (Rudbeckia laciniata) (V. Jas. 2008 28), linelis ‚krásenka zpeřená‘ (Cosmos bipinnatus) (H. Gud. 113, J. Kunč. 2000 59, J. Skab. 2004 165), maurai ‚okřehek‘ (Lemna) (E. Kurk. 32, L. Gut. 2001 114), naktibalda ‚večernice vonná‘ (Matthiola bicornis) (B. Jon. 2007 19), pūkučiai ‚suchopýr‘ (Eriophorum) (R. Mat. 282), paleistuvė ‚kolopejka‘ (Kalanchoe) (L. Čern. 2009 (a) 90), raitūzai ‚lilie tygrovaná‘ (Lilium lancifolium) (A. Žag. 124), riešutas ‚líska obecná‘ (Corylus avellana) (L. Gut. 2011 192), rykštė ‚mečík obecný‘ (Gladiolus communis) (J. Kunč. 2006 56), rugiagėlė ‚čekanka obecná‘ (Cichorium

94

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

intybus) (R. Sad. 230), saulutė „modrá felície“ (Felicia amelloides) (B. Jon. 2007 16), šilas „vřes obecný“ (Calluna vulgaris) (L. Gut. 2008 147), verba „vrba jíva“ (Salix caprea) (L. Gut. 2011 58), žemčiūgas „lichořeřišnice“ (Tropaeolum) (A. Žag. 124), žirniukai „hrachor vonný“ (Lathyrus odoratus) (A. Žag. 190).

Dalším druhem lexikálních dialektismů jsou slovotvorné dialektismy, tj. slova utvořená podle specifických slovotvorných modelů nářečí (Jakaitienė 2010: 179). Některé fytonymy zaznamenané v textech autorů se od vědeckých názvů rostlin liší koncovkami, například astra „astra“ (Aster) (H. Čig. 2003 43, B. Jon. 2007 42), činčiberis „činčiberas“ (Strychnos) (J. Skab. 2000 133), obelė „jabloň“ (Malus) (H. Čig. 2011 95, R. Gran. 2007 203, A. Žag. 455), serbenta (R. Gran. 2005 (b) 70, L. Gut. 2008 276) „rybíz“ (Ribes).

V živém jazyce se rostliny často pojmenovávají kratším slovem – zvláště často se vypouští některý formant, nejčastěji přípona, například: čiobris „mateřídouška“ (Thymus) (L. Gut. 2008 338, L. Gut. 2011 58, L. Gut. 2013 101), dilgė (L. Gut. 2013 242, J. Kral. 131, R. Šer. 2001 124, R. Šer. 2006 13, R. Šer. 2013 58).

Část názvů rostlin užívaných autory se v našem jazyce objevila poměrně nedávno – nejsou zaznamenány v žádném vydání Slovníku současné litevštiny a nenajdeme je ani v LKŽ. Jejich živé užívání dnes dokládá elektronické prostředí – tyto fytonymy se na různých internetových stránkách vyskytují vícekrát a u více autorů, takže je nelze považovat za autorské neologismy. Nový název (složenina) se nejčastěji tvoří spojením názvu plodu rostliny¹¹ a pojmu označujícího životní formu rostliny (druhou částí takových složenin bývají nejčastěji slova strom, keř, bylina). Nejvíce takových fytonymů bylo zaznamenáno v textech autorů mladší či střední generace, v intelektuální a psychologické próze, například: bambukmedis „bambus“ (Bambusa) (D. Kaj. 180), bananmedis „banán“ (Musa) (K. Sab. 2012 60), bukmedis „buk“ (Fagus) (L. Gut. 2008 298), erškėtrūmis „růže“ (Rosa) (V. Bubn. 74), liepmedis „lípa“ (Tilia) (R. Mat. 167), mangmedis „mango“ (Mangifera) (P. Dirg. 19), migoldmedis „mandloň“ (Amygdalus) (L. Gut. 2007 274, L. Gut. 2008 83), sandalmedis „santalovník“ (Santalum) (R. Šer. 2013 15), serbentkrūmis (V. Jas. 2007 53) „rybíz“ (Ribes), slyvmedis „švestka“ (Prunus) (L. Čern. 2009 (a) 9, J. Skab. 2000 9, J. Skab. 2004 169), srov. také podobně utvořené ricinžolė „skočec obecný“ (Ricinus communis) (H. Gud. 113).

Někdy jsou názvy rostlinných rodů utvořeny z litevského druhového názvu – změní se koncovka druhového epiteta nebo se vypustí jeho přípona apod., například: baltauogis „pámelník bílý“ (Symphoricarpos albus) (A. Žag. 159), koksagyzas „pampeliška koksagyzová“ (Taraxacum kok-saghyz) (V. Mart. 164).

¹¹ Dėl šio termino žr. Marozas 2008: 65–67.

Straipsniai / Articles

95

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Z hlediska původu tvoří poměrně velkou skupinu různé názvy rostlin převzaté z cizích jazyků, které naši prozaici hojně užívají. Většina z nich (17 názvů) má kořen latinského původu (názvy pocházejí z latinského názvu rodu), do litevštiny se však dostala prostřednictvím jiných jazyků (nejčastěji slovanských nebo němčiny), například alijošius (pol. aloes, elijasz, běl. альянс)¹² „aloe“ (Aloe) (L. Čern. 2008 28, L. Gut. 2008 82, L. Gut. 2013 137, R. Marč. 185, J. Skab. 2004 154, R. Šer. 2013 57, A. Zur. 2010 30), asfodelija (rus. асфодель) „bělozářka“ (Asphodelus) (J. Skab. 2000 159), cikorija (rus. цикорий, běl. цыкорья, pol. cykoria, něm. Zichorie) „čekanka obecná“ (Cichorium intybus) (H. Gud. 231, R. Sad. 230, M. Sluc. 175), fasolis (rus., běl. фасоль, pol. fasola, fasolka) „fazol obecný“ (Phaseolus vulgaris) (A. Žag. 545), irisas (rus. ирис, pol. irys, něm. Iris) „kosatec“ (Iris) (B. Jon. 2009 174, A. Meil. 19, J. Skab. 2004 222), jeronimas (rus. герань, něm. Geranium) „muškát vonný“ (Geranium odoratissimum) (G. Adom. 94, R. Gran. 2013 (b) 123, V. Jas. 2007 69), konvalija (pol. konwalia) „konvalinka“ (Convallaria) (R. Ašk. 24, A. Rus. 108, M. Sluc. 200, A. Žag. 422), krakatūzas¹³ (pol. krategus, rus. кратегус) „hloh“ (Crataegus) (R. Šer. 2001 163), laminarija (rus. ламинария, běl. ламінапыля) (H. Gud. 127) „hnědé mořské řasy“ (Laminaria), pinavija (H. Čig. 2007 62, H. Čig. 2011 32, K. Sab. 2008 154, R. Šer. 2006 146, A. Žag. 181), pivonija (H. Gud. 113) (pol. piwonia, běl. півоня, srov. také rus. пеон, пион, něm. Paeonie) „pivoňka“ (Paeonia), rododendronas (rus. рододендрон, pol. rododendron, běl. родадэндран, něm. Rhododendron) „pěnišník“ (Rhododendron) (B. Jon. 2009 12), rozeranija „rozmarýn lékařský“ (rus. розмарин, pol. rozmaryn) (Rosmarinus officinalis) (J. Skab. 2000 161), salvinija (rus. сальвиния, běl. сальвінія, pol. salwinia) „nepukalka“ (Salvinia) (J. Skab. 2000 87, J. Skab. 2004 85), silvija (rus. сальвия, pol. szałwia) „šalvěj zářivá“ (Salvia splendens) (H. Gud. 333), šparagas (pol. szparag, rus., běl. спаржа) „chřest“ (Asparagus) (K. Sab. 2014 135), zinija (rus. цинния, běl. цынія, pol. cynia, něm. Zinnie) „ostálka“ (Zinnia) (B. Jon. 2007 20, A. Žag. 124).

Ze latinského druhového názvu byly utvořeny tři pojmenování: beladona „rulík zlomocný“ (Atropa belladonna) (A. Žag. 570), čampaka „michelie champaca“ (Michelia champaca) (V. Bubn. 15), kaprifolija „zimolez kozí list“ (Lonicera caprifolia) (A. Žag. 126).

Ostatní výpůjčky pocházejí ze slovanských jazyků. Bylo zaznamenáno 19 takových názvů, například: amerikonka (rus. американка, běl. амерыканка, pol. amerykanka) „galinsoga“ (Galinsoga) (R. Šer. 2010 117), bezdas (A. Žag. 59), bėzas (R. Sad. 135) (pol. bez, bezd, běl. бэз) „šeřík“ (Syringa), bulbė (běl. бульба, pol. bulba, bulwa) „brambor jedlý

¹² Při uvádění názvů rostlin v jiných jazycích vycházíme z údajů uvedených v Terminologické bance Litevské republiky (LR Terminų bankas) http://terminai.vlkk.lt) a z Botanického slovníku názvů sestaveného R. Jankevičienė (1998). Názvy byly rovněž ověřeny v elektronických slovnících příslušných jazyků: http://www.wsjp.pl; http://www.gramota.ru, http://www.skarnik.by aj.

¹³ Plačiau apie krakatūzų kilmę ir sinonimus žr. Klimavičius 2005: 8–9.

96

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

brambor’ (Solanum tuberosum) (H. Gud. 34), čarnobylas (L. Gut. 2007 12), černobylas (ukr. чорнобилъ) ‘pelyněk černobýl’ (Artemisia vulgaris), čemerýčia (rus. чемерица, běl. чамярьца, pol. ciemėžyca) ‘kokořík bílý’ (Veratrum album) (K. Saj. 2010 180), čyžna (rus. пижма, běl. пижма) ‘vratič obecný’ (Tanacetum vulgare) (R. Šer. 2013 88), karagačius (rus. карагач) ‘jilm drobnolistý’ (Ulmus parvifolia) (A. Žag. 549), kaštanas (rus. каштан, pol. kasztan) ‘jírovec maďal’ (Aesculus hippocastanum) (A. Žag. 510), kaštavolas (pol. kosztywał) ‘kostival lékařský’ (Symphytum officinale) (H. Gud. 403), kolčikai (rus. колокольчик) ‘zvonek’ (Campanula) (H. Gud. 113), lochas (rus. лох) ‘hlošina úzkolistá’ (Elaeagnus angustifolia) (A. Žag. 530), muškėtėlis (pol. muszkateł, srov. též rus. мускатель ‘druh vína’) ‘pelargonie páskatá’ (Pelargonium zonale) (A. Žag. 548), notka (rus. ноготки, pol. nagietek) ‘měsíček’ (Calendula) (B. Jon. 2009 199), pijolka (rus. фиалка, pol. fiołek) ‘violka psí’ (Viola canina) (R. Gran. 2005 (a) 160), radas-tas (pol. rdest) ‘růže svraskalá’ (Rosa rugosa) (A. Žag. 124), stanauny kas (pol. stanownik) ‘zimozelen okoličnatý’ (Chimaphila umbellata) (N. Peč. 235), vosilka, vosil-kas (rus. василек, běl. васілёк) ‘chrpa modrá’ (Centaurea cyanus) (E. Jan. 54, A. Žag. 215).

Zaznamenány byly pouze tři fytonyma přejatá z němčiny: kartupelis (něm. Kartoffel, srov. také rus. картофель) ‘brambor jedlý’ (Solanum tuberosum) (K. Sab. 2014 164), šabalbonas (E. Kurk. 92), šebelbonės (A. Žag. 118) ‘fazol šarlatový’ (Phaseolus coccineus) (srov. východopruské něm. schaballône).

Některá pojmenování užívaná autory je podle jejich původu třeba považovat za hybridy. Podle užšího pojetí hybridu (spojeného s kodifikací) (Jakaitienė 2010: 255; Keinys 1984: 114) se za hybridy považují slova s litevským kořenem, ale cizím (nenormativním) slovotvorným afixem (nebo naopak – s cizím (nenormativním) kořenem a litevským slovotvorným afixem), stejně jako složeniny, jejichž jedna složka je litevská a druhá cizí, v spisovném jazyce nepřípustné slovo, například: cukierkaitės (pol. cukier) ‘bahnička širokolistá’ (Eriophorum latifolium) (L. Gut. 2011 58), čebatėlis (A. Žag. 190), čebatukai (H. Gud. 113) (bělorus. чобам) ‘oměj šalamounek’ (Aconitum napellus), kurvažolė (R. Šer. 2014 110, R. Šer. 2013 55), kurvažolynas (R. Šer. 2013 55) (rus., ukr. a další slovanské jazyky курва) ‘kokořík vonný’ (Polygonatum odoratum), levužandis (B. Jon. 2007 18, A. Žag. 124), levukas (B. Jon. 2007 18) (rus. лев, bělorus. леў, pol. lew) ‘hledík’ (Antirrhinum), plaskažolė (pol. plaski) (R. Sad. 20) ‘pýr’ (Agropyron), zubražolė (rus., bělorus. зубр) ‘tomkovice’ (Hierochloe) (J. Skab. 2004 193).

V uměleckých textech se nenormativní jazykové jevy nejčastěji užívají k vytvoření stylizace dávných časů; obvykle se spojují se staršími dobami nebo se starší generací venkovanů, a proto mají nenormativní slova v textech spíše nádech archaičnosti než cizosti (Župerka 2012: 11). Užívání takových názvů rostlin bývá nejčastěji motivované: autorovi pomáhají evokovat minulý čas

Straipsniai / Articles

97

AURELIJA GRITĖNIENĖ

(texty Kristiny Sabaliauskaitė, L. Gutauska a A. Žagrakalytė jsou napsány s pohledem upřeným do minulosti – zobrazují 18. století a první polovinu 20. století), taková jména se citují ze starých písemných pramenů (v románech R. Šerelytė a A. Žagrakalytė), tato pojmenování užívají v dialozích postavy starší generace (staří venkované v dílech L. Gutauska, H. Gudavičiuse a H. Čigriejuse) nebo vypravěč pokročilého věku (v narativech R. Granauskase, R. Sadauskase a K. Saji).

KONTEXTY A TENDENCE V UŽÍVÁNÍ LIDOVÝCH NÁZVŮ

Více lidových názvů rostlin je zaznamenáno v dílech autorů starší generace, v textech tradiční prózy ze všedního života s bohatou slovní zásobou. Názvy rostlin se nejčastěji hrnou z próz ve chvílích, kdy prozaici vytvářejí prostá, upřímná vyprávění založená na osobní zkušenosti a malují obrazy konkrétních krajin (popisují květinové zahrádky, louky, okraje lesů apod.), například: „U nás v Žemaitsku uvidíš všude také žemčiūgų, nechybí ani mėtų, šalavijų. V druhé zahrádce, podél oken světnice, jsou rūtos a pravé, bílé lelijos – ne ty, kterým se tu kvůli zahnutým okvětním lístkům říká raitūzais. [...] Jednoleté květiny se tu pokaždé mění: někdo vysévá více leukonijų, zinijų, jiný má rád petunijas, levažandžius, nasturtas... Kolem truhlíků jsou ramunėliai, aby z nich nevypadávala zemina. V koutě zahrady je radastas a od ulice téměř podél celé zadní stěny světnice vyrostly bezdų, levandų, šeivamedžių“ (A. Žag. 124). „Eugenija Kuliėšienė otvírá branku a volá na své byliny starými jmény: pivonijos, karvelukai, margučiai, sausukai, raguotukai, lenkučiai, kupstukai, vijokliukai, gvazdikuciai, raktukai, čebatukai, kolčikai, martukės, mėlynukai, lineliai, goštautai, karkliukai, ežiukai, panaitės, Juozapo rykštės, saulutės, razetos...“ (H. Gud. 113). „Jindy, když si vzpomněl na svazky sušených léčivých bylin zavěšené v komůrce matky kořenářky, zkoušel je vyjmenovat: jonžolės, medetkos, dedės vos, čiobriai, pelynai, anebo kartieji kiečiai, mėtos, bruknių lístky, meškauogės, erškėtuogės, lipové květy, vingiorykštės na bolest srdce, kůra baltųjų gluosnių proti průjmu, amalas, kadagio bobule, olej z šaltalankio na rány [...]“ (L. Gut. 2011: 58)¹⁴.

Dialektální názvy rostlin se v próze objevují také tehdy, když autor cituje nějaké folklorní dílo (nejčastěji lidové písně, zmiňuje názvy tanců apod.): „Ach, synáčku, vojáčku, v co ses proměnil, užlėliu, a koníček – severním větrem

¹⁴ Zvláště mnoho takových výčtů najdeme v próze L. Gutauska – názvy rostlin se tu nejednou vyvalí v celém proudu. Literární vědci to označují dokonce za autorovu mnohomluvnost, kdy se mluví kvůli samotnému krásnému vyjadřování, nikoli proto, že by bylo co říci (Bukelienė 2004: 24).

98

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

[…]“ (Gut. 2001 128)¹⁵. „Postavme, muži, jievaro most, aleliumai rūtеле, jievarėlio most“ – „Z čeho stavíte jievaro most, aleliumai rūtеле, jievarėlio most“ (R. Marč. 316). „[…] taneční kroužek neúnavně nacvičuje ‚lievaro most‘ […]“ (J. Kunč. 2006 37); „[…] na zahradě rostl serbenta, na zahradě rostl serbenta, na zahradě, srdíčko, serbenta“ […] „ne kvůli vám [ptáčkové] serbenta, ne kvůli vám, srdíčko, serbenta“ (L. Gut. 2008 276)¹⁶. Lidová slovesnost je oblast, v níž můžeme pocítit vertikální souvislosti mezi slovy. V písních a obřadech se uchovávají nejstarší způsoby užití slov a vynořují se prastaré obrazy. Živý mluvený jazyk a lidová slovesnost nám umožňují zakusit, že „naše vnímání světa, způsob myšlení a základní duchovní postoje jsou naprogramovány tam, v hlubině slova“ (Martinaitis 1992: 142).

Autoři zmiňují lidové názvy rostlin také při citování starších písemných pramenů a veršů písní či básní známých i neznámých autorů: „[…] vždyť teď všude tak oblíbená píseň: Neodcházej, neodcházej z vesnice, / nenechávej vrby samotné […]“ (H. Čig. 2003 44)¹⁷; „Černý blín, – oznámil Vedoucí. Říká se mu také uspávací bylina. Obsahuje silně působící alkaloidy […]“ (R. Šer. 2013: 68)¹⁸; „Proč Litevci málo sejí a jedí hrách a fazole (šėbelboniū). Z výše uvedených poznatků jsme dobře pochopili, jak užitečné jsou luštěniny, totiž hrách a fazole (nazývané šėbelbonėmis), jako potrava“ (A. Žagr. 118)¹⁹.

Některé rostlinné druhy jsou v litevské próze označovány několika různými lidovými názvy, například: šťovík hustokvětý (Rumex confertus) různí autoři nazývají arklarūgštyne (R. Gran. 2003 24), arkliarūgšte (D. Grig. 39, R. Šer. 2006 28), arkliarūgšyne (J. Kunč. 2026 59), žirgarūgštyne (J. Kral. 83). Šípková růže (Rosa canina) se nazývá erškėtrože (L. Čern. 2009 (b) 132, L. Gut. 2008 156, E. Ign. 17, K. Sab. 2008 154, M. Sluc. 179, R. Šer. 2013 78, A. Žag. 323) a šunrože (L. Gut. 2013 151, 356). R. Šerelytė dokonce v jediné větě vyjmenovává několik názvů téže rostliny: „Vratič, vratič, gumbažolė, houpající se čižma, tvé kvítky jsou žluté kůstky, podél okraje hřbitova se vlní a celý jejich les je pokrytý včelím medem“ (R. Šer. 2013 88). „Uspávací bylinko, blínová bylinko, jaký modrý měsíc svítí nad pustým místem, kde rosteš!“ (R. Šer. 2013 69).

15 Táž lidová píseň, pouze s větším množstvím fonetických rysů dzūkštiny, je citována také v jiné novele L. Gutauska: „Ach, synku, jezdče, / proč ses proměnil v zelený keř, / proč ses proměnil v zelený keř, a koník je rychlý jako vítr“ (L. Gut. 2011 390).

16 Téměř stejný citát z litevské lidové písně najdeme také v románu R. Granauskase Kenotafas (2005): „[…] v tanečním kroužku tančili ‚Serbentėlė‘. […] Vzpomíná si na melodii i slova: Rostl na dvoře serbenta, / Rostl na dvoře serbenta, / Rostl na dvoře, srdíčko, serbenta“ (Gran. 2005 (b) 70).

17 Úryvek z básně Prana Gudaitise, která se stala populární písní.

18 R. Šerelytės romane Vardas tamsoje (2013) ne vieną kartą cituojamas Jono Dagio sudarytas Lietuviškas botanikos žodynas (1938).

19 Román uvádí citát z Ūkiškojo kalendoriaus, který vycházel v Tilžė v roce 1908.

Straipsniai / Articles

99

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Stává se, že se v díle téhož autora používají různé názvy rostlin: H. Čigriejus ve svých novelách nazývá topol (Populus) topoliu (H. Čig. 2003 63, H. Čig. 2007 115) a topiliu (H. Čig. 2007 57), R. Granauskas nazývá tento strom tapaliu (R. Gran. 2007 230) a topoliu (R. Gran. 2005 (a) 29, R. Gran. 2007 248), H. Gudavičius nazývá macešku broliukais a brolukais (H. Gud. 113), L. Gutauskas paralelně používá výrazy verbą (L. Gut. 2011 58) a blindę (L. Gut. 2011 291), riešutą (L. Gut. 2011 192) a lazdyną (L. Gut. 2011 48); na téže stránce najdeme ėglį a kadagį (L. Gut. 2011 275), gyslotį a trauklapį (L. Gut. 2013 101), dilgėlę a dilgynę (L. Gut. 2013 168). Taková rozmanitost variant ukazuje, že spisovatelé starší generace stále silně pociťují vliv nářečí a že v jejich textech často i neúmyslně soupeří lexikum spisovného a hovorového jazyka. Užívání různých lexémů bývá navíc často motivováno samotným autorem (různé lexémy užívá vypravěč a postavy díla).

Důležitý je kontext, v němž se v próze užívá lidový název rostliny. Nářeční názvy se, jak již bylo mnohokrát zmíněno, spojují především se starší generací – rodiči, prarodiči a předky – s lidmi, kteří ještě ovládají nářečí a mají blízko k přírodě, žijí v ní a v jejím rytmu: „[...] ty drobné bylinky přinesené ze skroblauských luk, jejichž pravý název neznala, ale maminka jim říkala cukierkaitėm, říkávala: zdá se mi o louce cukierkaitių“²⁰ (L. Gut. 2011 58). „S takovým šátkem, ovázaným kolem kabátku a vonícím po kačpėdelėm, jsem se brodila přes celou vesnici Vidugiriai, zavěšená do ruky babičky [...]“ (B. Jon. 2009 198). „Bratříčci. Tak jim říkávali moji prarodiče, tak jim říkávala Magdukė. A ta byla královnou bylinek...“ (B. Jon. 2009 202). „Velký rodový dub tu už dávno není, ale dokud bude existovat slovo, budu moci slyšet, jak šumí ūžals, – takhle to zašumí z otcových úst“ (A. Žag. 565).

Užívání nářečního slova ovlivňuje také prostor, v němž se dílo odehrává: vedle lidových fytonymů se poměrně často uvádějí konkrétní místní názvy (názvy vesnic, potoků a lesů), etnografické oblasti nebo etnonyma, například: „Sta-naunýkas – to je ženšen Dzúků. Proti nachlazení. Posiluje celý organismus [...]“ (N. Peč. 235). „U nás v Žemaitsku uvidíš všude také hodně žemčiūgų, máty a šalvěje je také dost“ (A. Žag. 124). „Pamatuji si, že měla tak modré, modré [oči], jako kvítky uosilkų v žitem obklopené vesnici Skaistgiriai“ (E. Jan. 54).

Někdy je užívání lidových názvů rostlin určeno minulou dobou, kterou prozaici líčí. Kristina Sabaliauskaitė ve svých románech například rekonstruuje prostor a čas Vilniusu 18. století. Proto zcela přirozeně zaznívají v ústech postav i staré názvy rostlin poznamenané dobou: kartupelis (K. Sab. 2014 164),

²⁰ V letech 2000–2001 byly v novinách Šalcinis (č. 36–41) otištěny vzpomínky Vladzė Ališauskaitė-Ališauskienė z Merkinė na zaniklou rodnou vesnici Rudnia pod názvem „Zdá se mi o louce cukierkaitių“. Tato fráze se odtud nejspíš dostala i do novely L. Gutauska „Včely a oheň“. K motivaci názvu cukierkaitės viz Lapelė 2007: 5.

100

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

bulba, liuteroniškas kartupelis (K. Sab. 2014 161), šparagas (K. Sab. 2014 135), pinavija (K. Sab. 2008 154) a další. Dobu vzniku díla však prozrazují nová přejatá slova, která autorka užívá: „[...] on [Norvaiša] znechuceně vytáhl list rukolos zpod dopisu“ (K. Sab. 2014 161)²¹.

L. Gutauskas také velmi často obrací svůj pohled do minulosti. Mnohé z jeho děl krátké prózy bychom mohli nazvat katalogy příběhů z minulosti, v nichž se přítomnost objevuje jen jako pozadí, podnět k nějaké vzpomínce. Některé jeho texty lze číst jako autentické příběhy či vzpomínky (Daubaraitė 2012: 13), nejčastěji však na válku a poválečná léta vzpomíná starší generace, která si ještě pamatuje starobylá rostlinná jména. Cizí výrazy a hybridy (cukierkaitės, čarnobylas, radastas aj.) čtenáře ještě více přibližují realitě tehdejší doby (války a poválečných let).

SHRNUTÍ

Literární kritici tvrdí, že na zlomu epoch se skutečnost rychle a k nepoznání mění. Ačkoli z moderní litevské prózy postupně mizí „milovaný kopeček, starý dub, jahodová loučka z dětství“ (Sprindytė 2006: 47), přesto se v naší próze používá poměrně mnoho lidových a nářečních názvů rostlin.

Po soustavném přečtení téměř 100 prozaických děl litevských autorů 21. století bylo v 80 dílech 49 autorů nalezeno 203 názvů rostlin, které se nějakým způsobem (kořenem, významem, slovotvorbou nebo fonetickou stavbou) liší od vědeckých názvů rostlin. Většinu těchto názvů lze najít v LKŽ, přibližně 50 názvů však není zaznamenáno ani ve velkém slovníku, ani v kartotéce jeho dodatků. Do slovníku se nedostaly nejen názvy rostlin s cizím kořenem (beladona, čampaka, čarnobylas, čerbolylas, kaprifolija, karagačius, krakatūzas, muškėtėlis aj.), ale ani některá domácí litevská pojmenování (baltauogis, karvelukai, kibišis, lenkučiai, martukės, paleistuvė, raguotukai, raktukai, vilkarnė aj.). Tato pojmenování by měla být zařazena alespoň do dodatků k LKŽ, protože jejich živost v nářečích potvrzují nejen autoři analyzovaných uměleckých textů, ale také materiál, který autorka článku zaznamenala během terénních výzkumů.

Z hlediska původu tvoří poměrně početnou skupinu různá rostlinná jména přejatá z cizích jazyků, která naši prozaici hojně užívají. Většina z nich (17 názvů) má kořen latinského původu, do litevštiny se však dostala prostřednictvím jiných

²¹Litevský název olejnaté rostliny z čeledi brukvovitých je gražgarstė (Eruca); srov. it. rucola, angl. arugula (viz L. Vaicekauskienė 2013: 20).

Straipsniai / Articles

101

AURELIJA GRITĖNIENĖ

(nejčastěji slovanských nebo německých) jazyků. 19 výpůjček pochází ze slovanských jazyků. 9 názvů rostlin lze považovat za hybridy.

Podle rozšíření v prozaických textech lze zaznamenaná rostlinná jména rozdělit do několika skupin. Nejužší oblast užívání mají žemaitismy, východolitevské dialektismy a dzūkismy. Některá nářeční slova jsou rozšířena více – po celé oblasti aukštaitského nářečí. Jiná pojmenování jsou známa v celé Litvě.

Rostlinná jména probíraná v článku plní v prozaických dílech několik funkcí. Nejprve je třeba zmínit funkci nominativní (tj. rostliny jsou takto jednoduše pojmenovávány). Vědomé užívání nářečních názvů rostlin spolu s dalšími uměleckými prostředky pomáhá prozaikům individualizovat řeč postav. Kromě toho stará pojmenování a názvy cizího původu odrážejí minulou dobu zobrazovanou v dílech, zatímco nářeční názvy léčivých rostlin a staré názvy květin z etnografických zahrádek pomáhají autorům vykreslit autentické prostředí a zdůrazňují místní kolorit. Zajímavé také je, že lidová a nářeční jména rostlin se v prozaických textech někdy stávají jmény postav, například dívka Astra (R. Ašk.), strýc Jievaras (A. Zur. 2000), lékařka Žibutė (Žiba, Žibka) (P. Dirg.), koza Žibutė (J. Kunč. 2006), teta Konvalija, strýc Jeronimas (R. Šer. 2001) aj.

Je zřejmé, že v době globalizace a agonie slova se naši prozaici od národní identity a nářečnosti zcela neodvracejí – často je naopak záměrně zdůrazňují na různých jazykových rovinách. Nová literatura ve snaze působit na čtenáře využívá žargon, nespisovné vyjadřování, dokonce i hovorový jazyk nižších vrstev (Smetonienė 2013: 156); jako protiváha tomu vystupuje nářečnost, osobitost jazykového projevu a odlišnost, které někteří autoři záměrně zdůrazňují. Lidová (nářeční) jména rostlin jsou pouze samostatnou sémantickou skupinou slov, jejich užívání však ukazuje, že v narativu moderní doby je živý jazyk jedním ze základních kamenů, které autorům pomáhají zachovat individualitu a osobitý národní styl.

ZKRATKY PRAMENŮ

G. Adom. – Adomait y tė Gintarė. Gėlių gatvė. Vilnius: Gimtasis žodis, 2005.

J. Ap. – Aputis Juozas. Běží mizí v mlze. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2010.

R. Ašk. – Aškinytė Rasa. Žmogus, kuriam nieko nereikėjo. Vilnius: Vaga, 2013.

V. Bubn. – Bubnys Vytautas. Balandžio plastejime. Vilnius: Alma littera, 2002.

V. Čep. – Čepas Vytautas. Po saule keičiasi tik laikas. Vilnius: Alma littera, 2008.

L. Čern. 2008 – Černiauskaitė Laura Sintija. Benediktovy prahy. Vilnius: Alma littera, 2008.

102

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Lidové a nářeční názvy rostlinných rodů v současné litevské próze

L. Čern. 2009 (a) – Černiauskaitė Laura Sintija. Pokoj v jasmínovém keři. Vilnius: Alma littera, 2009.

L. Čern. 2009 (b) – Černiauskaitė Laura Sintija. Dýchání do mramoru. Vilnius: Alma littera, 2009.

R. Čern. – Černiauskas Rimantas. Miestelio istorijos. Vilnius: Versus aureus, 2012.

H. Čig. 2003 – Čigriejus Henrikas Algis. Ekv主nokcijų lidé. Vilnius: Vaga, 2003.

H. Čig. 2007 – Čigriejus Henrikas Algis. Vrána stírá slzu. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2007.

H. Čig. 2011 – Čigriejus Henrikas Algis. A přinesl vůni chmele. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2011.

P. Dirg. – Dirgėla Petras. Knihy alibi. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2004.

R. Gran. 2003 – Granauskas Romualdas. Tůň. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2003.

R. Gran. 2005 (a) – Granauskas Romualdas. Psi na nebi. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2005.

R. Gran. 2005 (b) – Granauskas Romualdas. Kenotaf. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2005.

R. Gran. 2007 – Granauskas Romualdas. Mlha nad údolími. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2007.

R. Gran. 2011 – Granauskas Romualdas. Tři samoty. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2011.

R. Gran. 2013 (a) – Granauskas Romualdas. Vyhnanci. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

R. Gran. 2013 (b) – Granauskas Romualdas. Životy svatých. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

R. Gran. 2014 – Granauskas Romualdas. Třetí život. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2014.

D. Grig. – Grigaliūnienė Danutė. Saulėlė vakaran. Kaišiadorys: Gija, 2008.

H. Gud. – Gudavičius Henrikas. Zahrada modlitebníka přírody. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

Straipsniai / Articles

103

AURELIJA GRITĖNIENĖ

L. Gust. – Gustainis Liudas. Stíny jerlína, psa a další. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2012.

L. Gut. 2001 – Gutauskas Leonardas. Stíny. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2001.

L. Gut. 2007 – Gutauskas Leonardas. Mouchy. Půda. Vilnius: Vaga, 2007.

L. Gut. 2008 – Gutauskas Leonardas. Věci. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2008.

L. Gut. 2011 – Gutauskas Leonardas. Písně psů. Vilnius: Gimtasis žodis, 2011.

L. Gut. 2013 – Gutauskas Leonardas. Fragmenty. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

E. Ign. – Ignatavičius Eugenijus. Úplněk na Marsu. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2000.

M. Ivaš. – Ivaškevičius Marius. Žali. Vilnius: Tyto alba, 2002.

E. Jan. – Janušaitis Edmundas. Žaliakalnis – příběh vzkříšení. Román 36 snů. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

V. Jas. 2007 – Jasukaitytė Vidmantė. Když jsme byli vlky. Vilnius: Alma littera, 2007.

V. Jas. 2008 – Jasukaitytė Vidmantė. Zabila jsem svou dceru. Vilnius: Alma littera, 2008.

D. Jaz. – Jazukevičiūtė Dalia. Jo vardas Sibiras. Vilnius: Alma littera, 2013.

B. Jon. 2007 – Jonuškaitė Birutė. Vlaštovčí hnízdo. Vilnius: Versus aureus, 2007.

B. Jon. 2009 – Jonuškaitė Birutė. Tango bílých zipů. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2009.

B. Jon. 2011 – Jonuškaitė Birutė. Zapni mě. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2011.

D. Kaj. – Kajokas Donaldas. Kazašas. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2007.

J. Kral. – Kralikauskas Juozas. Dinastijos žūtis. Vilnius: Tyto alba, 2002.

J. Kunč. 2000 – Kunčinas Jurgis. Kasdien į karą. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2000.

J. Kunč. 2006 – Kunčinas Jurgis. Noc bílých štětin. Vilnius: Gimtasis žodis, 2006.

104

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

E. Kurk. – Kurk lietytė Elena. Přadlena stínů. Příběh divoké Todė. Vilnius: Alma littera, 2009.

R. Marč. – Marčėnas Rimantas. Lėtas skubėjimas pas Domą. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2002.

V. Mart. – Martinkus Vytautas. Dvylika liepų. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2011.

R. Mat. – Mataitytė Rūta. Svaponė apie sniegą. Versus aureus, 2013.

A. Mil. – Meilūnaitė Alina. Negyvenami miestai. Vilnius: Tyto alba, 2014.

I. Mer. – Meras Icchokas. Stotelė vidukelėj. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2004.

J. Mik. – Mikelinskas Jonas. Dinozauro ausyje. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2009.

S. Par. – Parulskis Sigitas. Tamsa ir partneriai. Vilnius: Alma littera, 2012.

N. Peč. – Pečiūra Nėrius. Vilniaus kiberpoema. Vilnius: Tyto alba, 2004.

U. Rad. – Radzevičiūtė Undinė. Žuvys ir drakonai. Vilnius: Baltos lankos, 2013.

V. Rykš. – Rykštaitė Vaiva. Kostiumų drama. Vilnius: Alma littera, 2013.

A. Rus. – Ruseckaitė Aldona. Marios vandens. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2010.

K. Sab. 2008 – Sabaliauskaitė Kristina. Silva rerum. Vilnius: Baltos lankos, 2008.

K. Sab. 2011 – Sabaliauskaitė Kristina. Silva rerum II. Vilnius: Baltos lankos, 2011.

K. Sab. 2012 – Sabaliauskaitė Kristina. Danielius Dalba & další příběhy. Vilnius: Baltos lankos, 2012.

K. Sab. 2014 – Sabaliauskaitė Kristina. Silva rerum III. Vilnius: Baltos lankos, 2014.

R. Sad. – Sadauskas Romas. Gyvenimas prie vieškelio. Demeniškių paveikslėliai. Vilnius: Žuvėdra, 2009.

K. Saj. 2010 – Saja Kazys. Nežinia kur nežinia kas. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2010.

S. Sak. – Sakalauskaitė Saulė. Sudužusių širdžių diena. Vilnius: Alma littera, 2010.

J. Skab. 2000 – Skablauskaitė Jolita. Trečiasis tūkstantmetis. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2000.

Straipsniai / Articles

105

AURELIJA GRITĖNIENĖ

J. Skab. 2004 – Skablauskaitė Jolita. Septyniadangė erdvė. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2004.

M. Sluc. – Sluckis Mykolas. Išsipildymas ne pagal Joaną. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2003.

R. Šav. 2009 – Šavelis Rimantas. Langinė vėtroje. Vilnius: Versus aureus, 2009.

R. Šav. 2013 – Šavelis Rimantas. Šiek tiek mėnesienos. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

R. Šer. 2001 – Šerelytė Renata. O ji tepasakė miau. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2001.

R. Šer. 2006 – Šerelytė Renata. Balzamuotojas. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2006.

R. Šer. 2008 – Šerelytė Renata. Mėlynbardžio vaikai. Vilnius: Alma littera, 2008.

R. Šer. 2010 – Šerelytė Renata. Vėjo raitelis. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2010.

R. Šer. 2013 – Šerelytė Renata. Vardas tamsoje. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2013.

R. Šer. 2014 – Šerelytė Renata. Kokono baladės. Vilnius: Alma littera, 2014.

Š. Šim. – Šimulynas Šarūnas. Rugiuose prie obelų. Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2001.

A. Tap. – Tapinas Andrius. Vilko valanda.Vilnius: Alma littera, 2013.

A. Urb. 2012 – Urbanaitė Audronė. Cukruota žuvis. Vilnius: Alma littera, 2012.

A. Urb. 2014 – Urbanaitė Audronė. Pokoj židovských věcí. Vilnius: Alma littera, 2014.

G. Vil. – Viliūnė Gina. Vilniaus madona. Vilnius: Alma littera, 2014.

A. Zur. 2000 – Zurba Algimantas. Eina... Vilnius: nakladatelství Svazu litevských spisovatelů, 2000.

A. Zur. 2010 – Zurba Algimantas. Krisius. Vilnius: Gimasis žodis, 2010.

A. Žag. – Žagrakalytė Agnė. Dcera hajného: případ F 117. Vilnius: Tyto alba, 2013.

106

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

LITERATŪRA

Akelaitienė Gražina, Žiliūtė-Batavičienė Dainora 2011: R. Granausko kūrinių leksinės tarmybės. – Žmogus ir žodis: Didaktinė lingvistika 13, 5–15.

Arnatkevičiūtė Laima 2006: Lietuvių esė postmodernizmo situacijoje: Rolandas Rastauskas. – Lituanistica 65(1), 63–72.

Brazauskas Nerijus 2010: XX a. lietuvių modernistinis romanas: raidos ir poetikos linkmės. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Bukelienė Elena 2004: Proza ties tūkstantmečio riba. Kaunas: Šviesa.

Daubaraitė Jolanta 2012: Leonardas Gutauskas. „Šunų dainos“: praeities katalogas. – Literatūra ir menas 22, 12–13.

Gritėnienė Aurelia 2014: Liaudiški augalų vardai šiuolaikinėje lietuvių vaikų prozoje. – Žmogus ir žodis: Didaktinė lingvistika 16, 50–62.

Gritėnienė Aurelia 2014: Šakutmedžiai, bulbūmai ir žlembės šiuolaikinėje lietuvių vaikų prozoje. – Gimtoji kalba 2, 8–13.

Jakaitienė Evalda 2010: Leksikologija. Studijų knyga. Antras pakartotinis leidimas. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Jankevičienė Ramunėlė 1998: Botanikos vardų žodynas. Vilnius: Botanikos instituto leidykla.

Kalėda Algis 1996: Romano struktūros matmenys: literatūrinės komunikacijos lygmuo. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Keinys Stasys 1984: Lietuvių kalbos hibridai (sąvoka, rūšys ir normiškumas). – Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija 3(88), 113–123.

Klimavičius Jonas 2005: Kas yra krakatūzai? – Gimtoji kalba 10, 8–9.

Kniūkšta Pranas 1981: Rašytojas ir žodis. Vilnius: Mokslas.

Kubilius Vytautas 2003: Tautinė literatūra globalizacijos amžiuje. Kaunas: VDU leidykla.

Lapelė Mindaugas 2007: Kempės upelio slėnyje. – Šalcinis 62, 4–5.

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, 1941–2002, elektroninis variantas, redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, R. R. Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga internete: www.lkz.lt [2015-02-28].

Marozas Vitas 2008: Sausumos ekosistemų įvairovė ir apsauga. Kaunas: Akademija.

Straipsniai / Articles

107

A U R E L I J A G R I T Ė N I E N Ė

M a r t i n a i t i s M a r c e l i j u s 2003: Dešimtmečių sąvartoje. – Naujausioji lietuvių literatūra (1988–2002), sud. Giedrius Viliūnas. Vilnius: Alma littera, 9–30.

M a r t i n a i t i s M a r c e l i j u s 1992: Papirusai iš mirusiųjų kapų: Atgimimo ir Vilties knyga, 1988–1991. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.

M o r k ū n a s K a z y s 2009: Bagaslaviškio šnekta Ignui Šeiniui: gimtoji ar gimtinės. – Lietuvos lokaliniai tyrimai. Kalba. Lietuvos valsčiai. Gelvonai. Prieiga internete: http://www.llt.lt [2014–02–27].

P a u l a u s k y t ė T e r e s ė 2001: [recenzija] Romualdas Granauskas. Raudonas ant balto. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla, 2000. – Gimtoji kalba 4, 19–20.

P i k č i l i n g i s J o n a s 1971: Lietuvių kalbos stilistika 1. Vilnius: Mintis, 1971.

P i k č i l i n g i s J o n a s 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2. Vilnius: Mokslas, 1975.

P u p k i s A l d o n a s 2005: Kalbos kultūros studijos. Vilnius: Gimtasis žodis.

R y d é n M a t s 1978: Shakespearean plant names. Identifications and interpretations. Stockholm: Almqvist & Wiksell, 1978.

S m e t o n i e n ė I r e n a 2013: Buitinio stiliaus invazija į kitus funkcinius stilius. – Šiuolaikinės stilistikos kryptys ir problemos. Vilnius: Lietuvos edukologijos universiteto leidykla, 150–158.

S p r i n d y t ė J ū r a t ė 2006: Prozos būsenos 1988–2005. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

S p r i n d y t ė J ū r a t ė 2013: Rašymai, užrašymai – į sąmonę ar į griovį? (R. Granausko „Šventųjų gyvenimai“). – Metai 5–6, 135.

T a m a š e v i č i u s G i e d r i u s 2009: Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje. – Kalbos kultūra 82, 138–148.

V a i c e k a u s k i e n ė L o r e t a 2013: „Skolos bijosi – turtų nepadarysi“. Leksikos skolinimosi poreikiai ir polinkiai 1991–2013 m. rašytiniuose tekstuose. – Taikomoji kalbotyra 2013(3). Prieiga internete: www.taikomoji.kalbotyra.lt [2015–02–24].

Ž u p e r k a K a z i m i e r a s 2013: Dėl kalbos etnostilistikos objekto. – Šiuolaikinės stilistikos kryptys ir problemos. Vilnius: Lietuvos edukologijos universiteto leidykla, 183–191.

Ž u p e r k a K a z i m i e r a s 2012: Stilistika. Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla.

Д в о р е ц к а я Е к а т е р и н а 2005: Андалусские диалектизмы и регионализмы в художественной литературе Испании XX века. Prieiga internete: http://www.dis-sercat.com/content/andalusskie-dialektizmy-i-regionalizmy-v-khudozhestvennoi-literature-ispanii-xx-veka [2015–01–14].

108

A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a LXXII

Liaudiški ir tarmiški augalų genčių vardai šiuolaikinėje lietuvių prozoje

Кудинова Таисия 2000: Просторечие и диалект в языке А. П. Чехова. К характеристике языковой личности писателя. Prieiga internete: http://www.disser-cat.com/content/prostorechie-i-dialekt-v-yazyke-p-chekhova-k-kharakteristike-ya-zykovoi-lichnosti-pisatelya [2015-02-12].

Курносова Ирина 1995: Диалектная лексика в художественной прозе начала XX в. Prieiga internete: http://cheloveknauka.com/dialektnaya-leksika-v-hudozhestvennoy-proze-nachala-xx-v [2015.01.16].

Ларин Борис А. 1973: Диалектизмы в языке советских писателей. – Эстетика слова и язык писателя. Ленинград: Художественная литература, 228–261.

Попович Алина 2013: Диалектизмы в повестях И. А. Бунина «Деревня» и «Суходол» (функционально-стилистический аспект). Prieiga internete: http://dspace.onu.edu.ua:8080/bitstream/123456789/5082/1/108-113.pdf [2014-02-21].

Folk and Dialectal Names of the Genera of Plants in Contemporary Lithuanian Prose

S U M M A R Y

Following a thorough reading of nearly 100 works of prose of 21^st century Lithuanian authors, 203 names of plants which are in some way (by their root, meaning, formation or phonetic composition) different from scientific names of plants were found in 80 works of 49 authors. The main aim of research was to identify what folk and dialectal one-word names of the genera of plants appear in contemporary Lithuanian prose, to analyse their structure, origin and prevalence and to discuss the functions and context of their use in the texts of fiction.

In terms of origin, various names of plants borrowed from foreign languages and widely used by Lithuanian authors of prose make up a rather numerous group. The majority of them (17 names) have a Latin root but they came to the Lithuanian language through other (usually Slavic or German) languages. 19 loanwords derive from Slavic languages. 9 names of plants are considered hybrids.

In respect of prevalence, the names of plants recorded in prose texts can be divided into several groups. The words displaying the features of Samogitian, Eastern Aukštaitian and the Dzūkų dialect are used in the narrowest area. A group of lexical dialecticisms are more widely used – in the whole area of Aukštaitian dialect. Other names are known across Lithuania.

Straipsniai / Articles

109

AURELIJA GRITĖNIENĖ

The names of plants discussed in the article perform several functions in the works of prose. The nominative function should first be mentioned (i.e. they are simply used to name certain plants). A conscious use of dialectal names of plants together with other artistic means of expression contributes to the attempts of the authors to individualise the speech of their characters. Besides, the old names and the names of foreign origin reflect the past that is displayed in the works, whereas dialectal names of medicinal plants and the old names of ethnographic garden flowers help authors depict authentic images of the environment and highlight the colouring of the locality. Occasionally, folk and dialectal names of plants become the names of characters in the texts of prose as well.

It is obvious that in the age of globalization and the agony of the word our prose writers tend not to abandon the national and dialectal spirit altogether – often, they consciously highlight it at various language levels. To be more suggestive, the new literature makes use of slang, non-standard expression, even the vernacular of the lowest social class. Dialecticism, peculiarity of expression of the word and otherness highlighted by some authors emerge as a counterbalance to these processes. Folk (dialectal) names of plants are only a separate semantic group of words but the tendencies of its use show that in the narrative of modern times the living language is one of those cornerstones that help authors maintain their individuality as well as their peculiar national style.

Įteikta 2015 m. gegužės 10 d.

AURELIJA GRITĖNIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5 LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]

110

Acta Linguistica Lithuanica LXXII