LAURA GERŽOTAITĖ

Institut litevského jazyka, Vilniuská univerzita

Výzkumné zaměření: areální výzkum baltských jazyků, geolingvistika, dialektologie.

DIALEKTÁLNÍ SEBEUVĚDOMĚNÍ MLADÝCH OBYVATEL ŠIAULIA A PANEVĖŽYS: HRANICE V MENTÁLNÍCH MAPÁCH¹

Dialektální sebeuvědomění mladých obyvatel Šiauliai a Panevėžys: hranice v mentálních mapách

ANOTACE

Článek pojednává o výzkumu dialektálního sebeuvědomění mladých obyvatel Šiauliai a Panevėžys. Zkoumaný materiál tvoří údaje z jedné z nejdůležitějších úloh percepční dialektologie – mentální mapy dialektů.

Analýza materiálu shromážděného ve městech ležících na hranici dialektů nebo v její blízkosti ukázala, že binární klasifikace litevských dialektů předkládaná dialektology se liší od té, která existuje v sebeuvědomění běžných uživatelů jazyka. Mladí respondenti mají sklon přiřazovat k východoaukštaitskému dialektu pouze malou část jeho území vymezeného v dialektologických pracích. Značná část zbývajícího území východoaukštaitského dialektu připadá Dzūkům a Suvalkijcům, kteří jsou považováni za samostatné dialektální jednotky.

KLÍČOVÁ SLOVA: percepční dialektologie, mentální mapa, klasifikace dialektů, etnografický region

¹ Za cenné rady při přípravě článku srdečně děkuji prof. dr. Danguole Mikulėnienė a doc. dr. Daivě Aliūkaitė.

Straipsniai / Articles

121

LAURA GERŽOTAITĖ

ANOTACE

Článek představuje výzkum nářečního sebeuvědomění mladých obyvatel měst Šiauliai a Panevėžys. Výzkumný materiál tvoří údaje z nářeční mentální mapy, která je jedním z nejdůležitějších úkolů percepční dialektologie.

Analýza materiálu shromážděného na hranici nářečí nebo v nedalekých městech ukázala, že binární klasifikace litevských nářečí navržená dialektology se liší od klasifikace, která existuje v sebeuvědomění běžných uživatelů jazyka. Mladí respondenti mají tendenci přiřazovat aukštaitské nářečí k malé oblasti nářečí, kterou vymezují práce dialektologů. Zbývající, poměrně rozsáhlé území aukštaitského nářečí přisuzují obyvatelům Dzūkije a Suvalkije, které jsou pokládány za samostatné nářeční jednotky.

KLÍČOVÁ SLOVA: percepční dialektologie, mentální mapa, klasifikace nářečí, etnografický region.

Na počátku 21. století přibylo výzkumů nejen v litevské dialektologii, ale také v etnologii, které shrnují nejen objektivní (vědecky podložený), nýbrž i subjektivní (založený na sebeuvědomění) obraz nářečí či regionu.

Z jazykovědců je třeba zmínit jako nejpočetnější a nejpodrobnější výzkumy Daivy Aliūkaitė (Aliūkaitė 2007: 211–223; 2008; 2009: 164–179; 2011: 209–220). Na základě teoretických východisek percepční dialektologie v nich byly odhaleny nejen objektivní (popsané vědci), ale i subjektivní (vnímané běžnými uživateli jazyka) rysy nářečního projevu východních aukštaitů z Anykščiai; zmíněny jsou také subjektivní izoglosy rozlišující nářečí, které existují v sebeuvědomění běžného uživatele.

Podobné náznaky lze nalézt i v etnologických výzkumech věnovaných otázkám sebeuvědomění¹. Výzkum Petra Kalniuse provedený téměř před deseti lety na hranici žemaitského a aukštaitského nářečí vymezené dialektology ukázal, že „pro současné Žemaity je při ztotožňování se a odlišování od nežemaitů nejdůležitějším ukazatelem nikoli místo bydliště, [...] nýbrž odlišná řeč“ (Kalnius 2006: 116). Bylo zjištěno, že „naprostá většina respondentů nezná [...] jazykovědci uznávanou hranici mezi žemaitským a aukštaitským nářečím [...]. Žemaitije podle nich končí tam, kde začínají obyvatelé, kteří mluví jinak než my a jejichž řeč se podle nich poněkud odchyluje od normy“ (Kalnius 2006: 116). Dospělo se k závěru, že „považujeme-li za orientační linii hranici mezi nářečími stanovenou jazykovědci, sebeuvědoměním vnímaná izofona kolísá na obě strany od této hranice v pásmu širokém celkem téměř 40 km“ (Kalnius 2006: 116). Území etnického sebeuvědomění Žemaitije se výrazně zmenšilo; na jeho utvářející se periferii leží rozsáhlé oblasti severního a jižního žemaitského nářečí.

122

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Jaunųjų šiauliškių ir panevėžiškių tarminė savimonė: ribos mentaliniuose žemėlapiuose

okraje nářečí v okolí Rietavasu, Palangy, Kretingy, Mažeikiai, Akmenė, Raseiniai a Tauragė (Petrulis 2005: 167–168; Kalnius 2006a: 78–80).

Výzkumy ukázaly, že svou regionální kulturní identitu vymezují prostřednictvím jazyka také Aukštaitové (Savoniakaitė 2003: 121–126; 2007: 180). Je třeba poznamenat, že lokalizovat oblast aukštaitského nářečního (nikoli regionálního) sebeuvědomění není snadné, protože názvy nářečí používané v každodenní řeči se jen částečně shodují s názvy užívanými dialektology: v obou případech se Žemaity označuje skupina lidí žijících na stejném či téměř stejném území. Za Aukštaiity se obvykle označuje pouze většina západních aukštaitů ze Šiauliai a východních aukštaitů podle klasifikace litevských nářečí. Obyvatelé zbývající části oblasti aukštaitského nářečí se obvykle nazývají Dzūkové a Suvalkové (nebo Suvalčané) (Papaurelytė, Župerka 2010: 186–187).

Předmětem tohoto článku jsou mentální mapy nářečí žáků 9.–12. tříd gymnázií v Šiauliai a Panevėžys².

Cílem je analyzovat představy o nářečí, které odhalují nářeční sebeuvědomění žáků z různých velkých měst.

Výzkumný materiál tvoří dotazníková data z úkolu s mapou, shromážděná v rámci projektu Místo spisovného jazyka v mentální mapě litevského jazyka³, a to od 284⁴ studentů gymnázií v Šiauliai a Panevėžys. Článek vychází z materiálu získaného při prvním úkolu dotazníku připraveného v rámci výzkumu Hodnocení nářeční řeči a spisovného jazyka (viz obr. 1).

Na mapě, na níž byly vyznačeny hranice samospráv a většina jejich správních center⁵, měli žáci nejen označit, kde se mluví nářečím, ale také uvést, jakým nářečím se tam mluví, a nářeční projev ohodnotit.

Prohlídka dotazníků mladých respondentů, kteří byli v rámci projektu dotazováni nejen v Šiauliai a Panevėžys, ale také v dalších litevských městech (Kretinga, Biržai, Kupiškis, Merkinė), ukazuje, že mapovou úlohu všichni žáci vypracovali.

² Ve výzkumech percepční dialektologie pojem mentální mapy (angl. Mentální mapa) označuje představu o lokalitě nebo skupinách lokalit, která se utváří ve vědomí běžných uživatelů jazyka. Tímto způsobem se odhaluje prostorově-jazykové povědomí řadových členů jazykového společenství (Diercks 2002: 52; Aliūkaitė 2009: 166). Mentální mapa nářečí (angl. Mentální mapa nářečí) lze charakterizovat jako subjektivní klasifikaci nářečí (Inoue 1999: 161).

³ Projekt je realizován z prostředků Státní komise pro litevský jazyk. Vedoucí projektu: doc. dr. Daiva Aliūkaitė.

⁴ Úkol s mapou č. 1 nesplnilo, tj. mapy nijak neoznačilo 10% gymnazistů z města Šiauliai a 2% gymnazistů z města Panevėžys.

⁵ V percepční dialektologii se při použití mapové techniky (podrobněji viz Preston 1989; 1999; xxiii–xl; 1999a: 359–373) předkládají respondentům prázdné mapy (viz Evans 2002: 76–83), případně, aby se v nich snáze orientovali, mapy s vyznačenými hranicemi největších administrativních územních jednotek (viz Long 1999: 178) a s vyznačenými velkými městy (viz Dailey-O’Cain 1999: 228).

Straipsniai / Articles

123

LAURA GERŽOTAITĖ

ÚKOL

1. Na mapě vyznačte (ohraničte, vybarvěte či jinak odlište), kde se mluví nářečně (kurzivou uveďte, o jaké nářečí jde, a komentujte, zda je jeho užívání krásné či ošklivé, správné či nesprávné apod.)

OBR. 1. První mapový úkol v dotazníku

OBR. 2. Příklad vyznačených nářečních oblastí u žáků z Panevėžys (Pn_1_V10)⁸

124

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Jaunųjų šiauliškių ir panevėžiškių tarminė savimonė: ribos mentaliniuose žemėlapiuose

velmi podobně. Všechny mapy mladých respondentů byly označeny třemi způsoby. Do první skupiny patří mapy, na nichž jsou vyznačeny pouze regionální jazykové oblasti či zóny⁶, v nichž se mluví nářečně. Do druhé skupiny patří mapy, na kterých žáci nejen vyznačili oblasti, kde se užívá nářečí, ale také je nějak pojmenovali, například: žemaitské nářečí, Žemaité, Suvalčané, Aukštaité, dzūkské nářečí apod. Mapy třetí skupiny se vyznačují tím, že je na nich území litevského jazyka rozděleno podle nářečí. Komentáře žáků byly nalezeny u map všech skupin. Takového členění map se budeme držet i v této práci. Každou z vyčleněných skupin, v tomto případě zahrnující údaje z map žáků ze Šiauliai a Panevėžys, lze dále podrobněji rozčlenit a rozebrat.

Mapy s vyznačenými jazykovými oblastmi, v nichž se mluví nářečně. Mapy označilo podtržením, zakroužkováním center jednotlivých jazykových oblastí nebo vybarvením celé plochy jedné či druhé zóny, v níž se mluví nářečně, avšak bez uvedení konkrétního nářečí, 54% žáků z města Šiauliai a 26% žáků z města Panevėžys⁷ (viz obr. 2).

⁸Největší část této skupiny map tvoří takové mapy, na nichž vyznačené jazykové zóny obvykle každému uživateli jazyka evokují nebo mohou evokovat konkrétní nářečí (často také etnografický region).

Lze se domnívat, že velmi často, zejména u žáků ze Šiauliai, byly za nářeční označovány takové jazykové centrální oblasti západní Litvy, jako jsou Plungė a Telšiai, ležící v jádru oblasti žemaitské etnické identity; žáci je nepochybně museli spojovat se žemaitským nářečím (nebo s žemaitským etnografickým regionem). Kromě nich byly pravděpodobně za žemaitské považovány také sousední oblasti, které byly na mapě poměrně často vyznačeny, například Mažeikiai, Kretinga a Šilalė⁹.

Jak ukazuje přezkoumání všech dotazníků, vyznačené lokality s aukštaitským nářečím, případně i jejich skupiny tvořící souvislé území, byly ve vědomí žáků zčásti nebo také

⁶ An. Regional Speech Zones (žr. Preston 1999: xxxiv).

⁷ Aby nedošlo ke zkreslení přesných procentuálních údajů, nebyly nejasně označené mapy zahrnuty. Tvoří 6% všech map.

⁸ V článku se používají kódové zkratky respondentů: Šiaul – respondenti z gymnázia ve Šiauliai, Pn – respondenti z gymnázia v Panevėžys. Čísla oddělená pomlčkami označují skupiny žáků patřících do různých tříd. Písmena M a V označují pohlaví respondentů. Čísla následující za písmeny označují čísla dotazníků.

⁹ Nebylo možné přesně určit, které okresní samosprávy s nářečně mluvícími žáky byly uváděny nejčastěji (tj. předložit statistické údaje), protože respondenty zmátlo několik prvků mapy: umístění názvů center okresních samospráv, například Akmenė. Tento nápis si žáci pravděpodobně spojovali nikoli s územím samosprávy, k níž náleží, ale s územím okresní samosprávy Telšiai, která leží blíže. Lze se domnívat, že žákům označování ztěžoval také fakt, že u některých samospráv vyznačených na mapě nebylo uvedeno jejich správní centrum, například Rietavas, Tauragė, Pakruojis, Kupiškis nebo Ukmergė.

Straipsniai / Articles

125

LAURA GERŽOTAITĖ

zcela se shodují s hranicemi etnografického regionu Aukštaitija. Proto lze nepochybně předpokládat, že s tímto dialektem (tj. aukštaitským) si žáci obou měst na mapách spojovali zejména lokality v severní a severovýchodní části Litvy, které na nich zvlášť často vyznačovali: Pasvalys, Biržai, Panevėžys, Utena, Rokiškis, Anykščiai, Molėtai a Ignalina.

V jižní a jihozápadní části litevského jazykového území (viz obr. 2) se podle označení žáků na mapách nejčastěji mluví nářečně v oblasti zahrnující okolí Vilkaviškisu, Marijampolė, Alytusu, Lazdijai a případně také Varėny. Bez komentářů, tedy bez doplňujících informací, lze jen těžko říci, s jakým dialektem (aukštaitským) či regionem (Dzūkijí nebo Suvalkijí) mohli spojovat centra jazykových oblastí zahrnutá do uvedeného území.

Na dalších zhruba patnácti mapách této skupiny žáci z města Šiauliai (na mapách žáků z Panevėžys takové označení zaznamenáno nebylo) uvedli, že se nářečně mluví pouze v jejich rodném městě Šiauliai (tj. jazykové domovině¹⁰), případně, méně často, také v okolních oblastech, například v okolí Plungė, Telšiai, Akmenė, Kelmė a Radviliškis. Lze se domnívat, že si žáci jazykovou domovinu mohli spojovat s dvojí nářeční podobou – žemaitskou (jak naznačují také vyznačená okolí Plungė a Telšiai západně od Šiauliai) a aukštaitskou (Radviliškis) – nejen proto, že se příliš neliší od té, kterou sami používají. K tomu, aby se v jejich vědomí upevnila taková vícenásobná jazyková podoba z nářečního hlediska, mohlo přispět povědomí utvořené vlivem televize, rozhlasu a tisku, že region Šiauliai není ani zcela žemaitský, ani zcela aukštaitský.

Na některých mapách (z obou měst je jich stejný počet) je uvedeno, že se nářečně mluví v celé, téměř celé Litvě (příslušná oblast je vyznačena buď celá, nebo téměř celá), případně jen ve velkých městech země a jejich okolí. Žáci na nich nespojovali s žádným dialektem některé oblasti ve střední části Litvy (Kėdainiai, Ukmergė, Jonava, Širvintos a Kaišiadorys) ani na jihovýchodě (Švenčionys, Vilnius, Šalčininkai). Lze to vysvětlit tím, že města, v nichž byly v sovětské době vybudovány obrovské továrny celostátního významu, nebyla považována za nářeční zóny, přestože se do nich za prací sjížděli obyvatelé nejen z okolních měst. Jihovýchodní část litevského jazykového území, kde žije mnoho obyvatel s jiným mateřským jazykem, zůstávala prázdná dokonce i na mapách dialektologů. Až do počátku 21. století se otázka nářečnosti regionů v litevské dialektologii nekladla (viz Mikulėnienė, Meiliūnaitė 2014).

Mapy této skupiny nebyly příliš často komentovány. Nejvíce a poměrně podrobně komentovali své mapy žáci z Panevėžys. Lze pozorovat drobné rozdíly mezi názory žáků z jednotlivých měst. Na mapách žáků z Šiauliai převažují pozitivní komentáře, většinou obecné povahy

¹⁰ An. Linguistic Homeland (žr. Diercks 2002: 51).

126

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Jaunųjų šiauliškių ir panevėžiškių tarminė savimonė: ribos mentaliniuose žemėlapiuose

například: „Všechna nářečí jsou krásná, protože jsou dědictvím. Každé je svým způsobem jedinečné a liší se od spisovného jazyka“ (Šiaul_1(2)_M13), „Všechna nářečí hodnotím kladně. Každý člověk je jedinečný a jeho nářečí ho zdobí“ (Šiaul_2(2)_M16), „Všechna nářečí jsou odlišná a každé je zajímavé svým vlastním způsobem“ (Šiaul_2(2)_M13). Podle žáků z města Šiauliai se navíc na území žemaitského dialektu, stejně jako v žemaitských, byť nejmenovaných jazykových oblastech, mluví nepříliš srozumitelně a nesprávně, ale krásně: „Žemaitské nářečí je pro mě svým způsobem krásné, i když není příliš správné“ (Šiaul_1(2)_M11), „Žemaitský jazyk považuji za složitý, ‚pokřivený‘, ale krásný. My, obyvatelé Šiauliai, mluvíme s ‚useknutými koncovkami‘“ (Šiaul_3(3)_V16), „[Mažeikių, Plungės, Telšių] krásné, nesprávn铹¹.

Na okrajích map žáků z Panevėžys převažují komentáře vztahující se k jednotlivým oblastem. Nářečnost se hodnotí nejen podle kritérií krásné či ošklivé, správné či nesprávné, ale také srozumitelné či nesrozumitelné, směšné, zajímavé či podivné: „[Šiaulių] krásné“, „[Panevėžio] směšné“, „[Utenos] ošklivé, nesprávné“, „[Kauno] krásné, správné“ (Pn_1_M20), „[Rietavo] velmi krásné, nesprávné“, „[Panevėžio] nářečí je směšné, dráždí uši, nesprávné“ (Pn_1_M19). Jen na několika mapách je uvedeno, že jazyk v okolí Panevėžys, tedy jazykové příbuzenstvo, je nesprávný (Pn_1_V10, Pn_1_M19).

Je třeba poznamenat, že nesprávnost žemaitského dialektu se ve vědomí žáků z obou měst pojí s nesrozumitelností (viz také Aliūkaitė, Švarcienė 2009: 269), avšak není blíže vysvětleno, v čem tato nesrozumitelnost spočívá. Nesprávnost aukštaitského dialektu je zdůvodňována jazykovými příčinami, především „useknutými“, nebo, jak se uvádí, „ukusovanými“ koncovkami.

Mapy s vyznačenými oblastmi pojmenovanými z hlediska nářečí.

Mapy druhé skupiny se od map první skupiny liší tím, že žáci (ze Šiauliai – 18%, z Panevėžys – 38%) také napsali, jakým nářečím se mluví v jimi vymezených jazykových regionech (viz obr. 3).

Zde je stejně jako na mapách první skupiny nejčastěji vyznačeno (což se odráží v dotaznících žáků ze Šiauliai) a poměrně snadno spojeno s žemaitským nářečím centrum jazykových oblastí západní Litvy: Plungė, Telšiai, Kretinga a další. V okolí Šiauliai, tedy v okolí jejich jazykových příbuzných, se podle nich mluví aukštaitsky. Takové postoje žáků jako „šiauliaiské nářečí je krásné“ (Šiaul_1(2)_M07), „krásné, protože jím sama mluvím“ (Šiaul_3(3)_M06) ukazují, že takzvaný komplex méněcennosti nářečí¹² není typický a respondenti se cítí jazykově jistí. Nicméně

¹¹Komentáře žáků – to, co je správné, nemusí být nutně hodnoceno pozitivně – potvrzují postřehy Fumia Inoueho, který zkoumal představy respondentů z Velké Británie o nářečích (Inoue 1999: 152).

¹² An. Dialect (inferiority) Complex (žr. Inoue 1999: 148).

Straipsniai / Articles

127

L A U R A G E R Ž O T A I T Ė

OBR. 3. Příklad oblastí vyznačených na mapách a spojených s nářečím (Pn_1_M06)

Postoje k rodnému okolí jsou na mapách žáků z obou měst vyjádřeny jen zřídka. Těžko říci, zda by se toto pozorování potvrdilo i na základě většího počtu map.

Prototypické aukštaitské jazykové zóny častěji uváděli žáci z města Panevėžys. Na jejich mapách je často vymezena také oblast rodného okolí Panevėžys. Nářečí, kterým se tam mluví, hodnotí žáci v poněkud širším kontextu zahrnujícím oblasti sousedních nářečí; například nářečí Aukštaitů užívané v Pasvalys a Panevėžys je pro ně „ošklivé, nesprávné, s useknutými koncovkami“ (Pn_1_M57), zatímco nářečí užívané v Radviliškis, Panevėžys, Anykščiai a Utena je „velmi krásné, líbí se mi“ (Pn_1_M57). Kromě Panevėžys jsou jako aukštaitská uváděna také centra několika dalších regionů – Biržai, Pasvalys a Anykščiai.

Ve zbývající části území litevského jazyka se již nemluví aukštaitským nářečím, nýbrž, jak vyplývá z komentářů žáků, etnograficky vymezenými nářečími Suvalkijců a Dzúkijců. Podle znalostí žáků se suvalkijským nářečím mluví především v okolí Kazlų Rūda, Marijampolė a Vilkaviškis, zatímco dzúkijským v okolí Varėna a Alytus, které leží v jádru kulturního regionu Dzūkija (Ragauskaitė, Daugirdas 2010–2011: 23).

Je třeba poznamenat, že velkou část map zařazených do pojednávané skupiny žáci vyznačili velmi nejasně. Na některých mapách, na nichž je poměrně jasně

128

A c t a L i n g u i s t i c a L i t h u a n i c a LXXIV

Dialektální sebeuvědomění mladých Šiauliaiťanů a Panevėžyťanů: hranice v mentálních mapách

OBR. 4. Příklad oblasti vyznačené na mapě a (ne)přiřazené k nářečím (Pn_1_M83)

vyznačené a přesně pojmenované nářeční oblasti, vždy zůstávají i takové, u nichž nebo o nichž není napsáno nic (viz obr. 4).

Na dalších mapách především žáci z Panevėžys různými způsoby vyznačili jazykové regiony, v nichž se podle jejich názoru mluví nářečím; na okrajích map obvykle své nářečí popisovali takto: „na severovýchodě Litvy se mluví aukštaitsky. Na severozápadě – žemaitsky“ (Šiaul_2(2)_M02, Pn_1_M15) (viz obr. 5).

Na samotných mapách (viz obr. 5) nejsou barevně vyznačené oblasti přiřazené k tomu či onomu nářečí často jasně odděleny. Z takových map je obtížné pochopit, kde se nachází žáky představovaná hranice mezi severozápadem (tj. oblastí žemaitského nářečí) a východem (tj. oblastí aukštaitského nářečí), a proto je obtížné usuzovat na žáky vnímanou nářeční příslušnost některých jazykových oblastí, a tedy i na jejich nářeční sebeuvědomění.

Mapy první a zejména druhé skupiny (i když jsou vyznačeny nejasně) ukazují, že se ve vědomí žáků poměrně pevně ustálil nejen dvojčlenný (žemaitský a aukštaitský), ale také na etnografickém základě vytvořený čtyřčlenný systém nářečí: Žemaité, Aukštaité, Dzúkové a Suvalkové (Suvalkijci) (viz obr. 6).¹³

¹³ Stejné výsledky přinesl výzkum postojů mladých Žemaitů a také studentů z různých měst (Aliūkaitė 2011: 211; 2013: 12).

Straipsniai / Articles

129

LAURA GERŽOTAITĖ

OBR. 5. Příklad oblasti přiřazené k nářečím, která je na mapě nejasně vyznačena (Pn_1_M37)

Převažuje na mapách žáků gymnaziálních tříd v obou městech¹⁴. Pouze na několika z nich (Pn_1_M30, Pn_1_M31) je uvedeno, že jižní a jihozápadní část litevského jazykového území je z hlediska nářečí rovněž aukštaitská.

Pouze jeden žák ví, že litevské jazykové území se z etnografického hlediska člení nikoli na čtyři, ale na pět regionů¹⁵. V dostupných mapách se zóna náležející jižní části zmíněného pátého regionu, tj. Malé Litvy,

¹⁴ Výsledky průzkumu provedeného v roce 2010 v rámci přípravných prací projektu „Litevština: ideály, ideologie a zlomy identity“ ukázaly, že v povědomí běžných uživatelů jazyka je dvoučlenná klasifikace litevských nářečí stále častěji doplňována o dva členy: dzúcké a suvalkské nářečí. Předpokládá se, že tato klasifikace je na jedné straně určitým odrazem znalostí o členění litevského jazykového území na regiony, na druhé straně nejsou všechny nářeční rysy, na jejichž základě se rozlišují litevská nářečí, pro každého uživatele jazyka stejně významné. Funkci rozlišovacích rysů mohou plnit i rysy, které ji obvykle nemají, například takzvané dzúkavání (Aliūkaitė 2013: 22). Tento čtyřčlenný systém nářečí byl zaveden za účelem rozboru výsledků analýzy litevských nářečí ve městech Litvy (podrobněji viz Ramonienė, Krupickaitė 2013: 16–17, 40–53; Krupickaitė, Baranauskienė 2013: 40–51).

¹⁵ K regionu Malé Litvy je obec Šilutė navíc přiřazena na jedné mapě žáka třetí skupiny z Panevėžys (Pn_1_V21).

130

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Nářeční sebeuvědomění mladých mluvčích šiauliské a panevėžiské nářeční oblasti: hranice v mentálních mapách

6 OBR. Litevská nářečí z pohledu žáků (Šiaul_1(2)_M25)

například část okolí Jurbarkasu, žáci častěji označili za aukštaitské (suvalkijské), méně často za žemaitské, případně nebyly vyznačeny vůbec ani okomentovány. Dlužno dodat, že ačkoli z dialektologického hlediska není takové rozdělení přesné, jak uvádí Aliūkaitė (2011: 211), ve výzkumech perceptivní dialektologie „hranice jazykového cítění“, které vyznačují hranice dialektů v kognitivní mapě, jen zřídka odpovídají hranicím „jazykové reality“.

Z některých map této skupiny (není jich mnoho) je patrné, že ne všichni žáci vůbec chápou, jak jsou rozmístěna nářečí či dokonce regiony, na jejichž základě téměř všichni z nich rozdělují Litvu na čtyři nářeční oblasti. Lze pochopit záměnu sousedních oblastí západních a jižních Aukštaitů, tedy z etnografického hlediska odlišných oblastí Suvalkije a Dzūkije. Těžko lze nalézt vysvětlení, proč se jižním aukštaitským nářečím, neboli dzūkijsky, mluví v severní části žemaitského nářečí, tedy v jeho jádru, zatímco žemaitsky se mluví na východním okraji Litvy. V povědomí některých mladých mluvčích šiauliské a panevėžiské nářeční oblasti se tedy vytvořily nepřesné či nejasné představy nejen o hranicích nářečí, jimiž se zabývá tento článek, ale také o hranicích etnografických regionů.

Komentáře žáků na okrajích map pouze doplňují informace obsažené v samotných mapách. Žáci ze Šiauliai označili za žemaitské

Straipsniai / Articles

131

LAURA GERŽOTAITĖ

a hodnotili (krásné či ošklivé, správné či nesprávné) jazykové oblasti vyznačené v severozápadní části Litvy, jejichž nářeční příslušnost nezpochybňovali. Zóny, které vyznačili v severní a severovýchodní části, jsou na těchto mapách většinou pouze hodnoceny. Jejich nářeční (tj. aukštaitská) příslušnost je uvedena jen velmi zřídka. Žáci z Panevėžys označili, pojmenovali a hodnotili oblasti ležící na území obou nářečí.

Dlužno dodat, že z poznámek žáků šiauliaiských gymnázií na mapách této skupiny vyplývá poměrně příznivý postoj k žemaitskému nářečí. Ve většině případů mu nerozumějí a nepovažují je za krásné, přesto je „svým způsobem zajímavé“ (Šiaul_1(2)_M25). Pro žáky z Panevėžys je žemaitské nářečí často nejen „krásné a zajímavé“ (Pn_1_M38), „[...] krásně znějící, velmi osobité [...]“ (Pn_1_M41), ale také „[...] výjimečné“ (Pn_1_M05).

Je známo, že jedním z nejdůležitějších faktorů určujících přitažlivost nářečí je jeho blízkost takzvané spisovné litevštině používané v televizi a rozhlase (Aliūkaitė 2011: 211). Z postojů žáků, kteří ve svých dotaznících nejčastěji uvádějí, že ovládají šiauliaiské nebo aukštaitské nářečí a méně často žemaitské, je patrné, že žemaitské nářečí je mezi žáky hodnoceno velmi příznivě, přestože toto kritérium nesplňuje, a těší se značné prestiži.

Podobně žáci obou měst hodnotili také aukštaitské nářečí. Na rozdíl od žemaitského je „[...] obyčejným, běžným nářečím“ (Pn_1_V41), „[...] velmi známé“ (Pn_1_M29), a je tedy srozumitelné; v některých konkrétních jazykových oblastech, například v okolí Biržai a Rokiškis, je však „[...] hrubé, drsné“ (Pn_1_M18), v okolí Panevėžys „[...] venkovské [...]“ (Pn_1_M10) a v okolí Anykščiai „[...] podivné“ (Pn_1_M08).

Výzkum, který v litevských městech provedly Dovilė Krupickaitė a Viktorija Baranauskienė, ukázal, že za nejprestižnější a nejběžnější nářečí považovali obyvatelé velkých měst nikoli žemaitské, ale aukštaitské nářečí (Krupickaitė, Baranauskienė 2013: 43). Dlužno dodat, že respondenti vyzdvihli také žemaitské nářečí, které podle nich konkuruje suvalkijskému.

Mapy, na nichž je (poměrně) jasně vyznačena hranice žemaitského a aukštaitského nářečí. Litevské jazykové území rozdělilo podle nářečí 28% gymnazistů ze Šiauliai a 36% gymnazistů z Panevėžys¹⁶.

Aby bylo možné posoudit vztah mezi hranicí oddělující nářečí (regiony) a hranicí v sebeuvědomění žáků, byly dostupné mapy porovnány s mapou litevských nářečí (viz obr. 7).

¹⁶ Aby nedošlo ke zkreslení přesných procentních údajů, mapy s nejasným vyznačením nebyly zahrnuty. Tvoří 3 procenta všech map.

132

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Nářeční uvědomění mladých obyvatel šiauliai a panevėžyské nářeční oblasti: hranice v mentálních mapách

OBR. 7. Příklad vyznačení litevských nářečí a jejich hranic na mapách žáků (Pn_1_V58)¹⁷

Hranice žemaitského a aukštaitského nářečí zakreslená na mapách mnoha žáků (viz příklad takového vyznačení na obr. 7) až po oblasti Kelmė nebo Raseiniai odpovídá hranici uváděné dialektology. Směrem na jih se areál žemaitského nářečí na mapách často poněkud zmenšuje: nezahrnuje malé části okolí Raseiniai a Jurbarkas, které lingvisté obvykle považují za žemaitské. Na samém jihu žáci plochu tohoto nářečí velmi často mírně rozšiřují tím, že k němu přiřazují aukštaitskou oblast Pagėgiai.

Zaznamenání jazykových oblastí označených na mapách (tedy považovaných za nářeční) na hranici dvou nářečí nebo v malé vzdálenosti od ní na obě strany ukazuje, že objektivní (jazykovědci vymezené na základě jazykových znaků) a subjektivní (existující v uvědomění běžných uživatelů) hranice nářečí se poněkud liší¹⁸ (viz tabulku).

¹⁷ Přibližná hranice žemaitského a aukštaitského nářečí je na mapě vyznačena černou čárkovanou čarou (viz LKA I, mapa č. 1).

¹⁸ Provedené výzkumy zjistily, že hranici žemaitského a aukštaitského nářečí dobře znají obyvatelé velkých litevských měst (Krupickaitė, Baranauskienė 2013: 40–53).

Straipsniai / Articles

133

LAURA GERŽOTAITĖ

TABULKA. Východní hranice žemaitského nářečí z pohledu žáků v Šiauliai a Panevėžys¹⁹

Jazykové oblasti; Ž+A²⁰; Ž+A²; Ž+S?; Ž+?; Ž; Ž?; A; A?; S+?;? (?+?); S; M¹; Šiauliai; Pakruojis; Šilalė; Kelmė; Radviliškis; Raseiniai; Jurbarkas; Tauragė; Pagėgiai; Šilutė; Mažeikiai; Akmenė; Joniškis; Telšiai

134

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Jaunųjų šiauliškių ir panevėžiškių tarminė savimonė: ribos mentaliniuose žemėlapiuose

Značná část žáků šiauliajské školy (viz tabulku) vyznačila severní hranici mezi dvěma nářečími na styku okolí Akmenė a Joniškisu. Oblast Akmenė nebo její část tedy zařadili k žemaitskému nářečí.

Žáci panevėžyských škol tuto hranici často posunuli ještě dále na východ a k území žemaitského nářečí přiřadili nejen Akmenė, ale také okolí Joniškisu a Radviliškisu nebo jejich části, které lingvisté považují za aukštaitské (viz tabulku).

Hranici mezi nářečími přibližně uprostřed šiauliajského regionu (viz obr. 8) vyznačili o něco častěji pouze žáci ze Šiauliai.

Hranici žemaitského a aukštaitského nářečí přibližně uprostřed této oblasti vyznačilo jen několik žáků z Panevėžysu. Na mapách zařazených do zkoumané skupiny považovala téměř všechna panevėžyská mládež šiauliajskou oblast za žemaitskou (viz obr. 9).

Nářeční příslušnost oblasti Kelmė se žákům z obou měst jevila jako poměrně jednoznačná. Téměř všichni mladí lidé z Panevėžysu a značná část těch ze Šiauliai uvedli, že se tam mluví žemaitsky. Na mapách několika respondentů ze Šiauliai (stejně jako v dialektologických pracích), na rozdíl od map respondentů z Panevėžysu, byla u oblasti Kelmė vyznačena hranice nikoli jednoho, ale dvou nářečí – žemaitského a aukštaitského.

Jak ukazují mapy mladých lidí ze Šiauliai, oblast Raseiniai lze k území žemaitského nářečí přiřadit pouze podmíněně. Podobné výsledky přineslo i zpracování údajů z map žáků z Panevėžysu.

Žáci ze Šiauliai oblast Jurbarkasu velmi často vůbec nevyznačili. Gymnazisté z Panevėžysu zařadili území obce Jurbarkas k žemaitskému nářečí.

Pro žáky z obou měst bylo obtížné určit nářeční příslušnost oblasti Pagėgiai (v dialektologii je považována za oblast kaunaských aukštaitů). Většina mladých lidí ze Šiauliai nedokázala tuto oblast přiřadit ke konkrétnímu nářečí. Ostatní ji považovali za žemaitskou. Téměř všichni žáci z Panevėžysu, včetně těch, kteří žemaitský a aukštaitský dialekt rozlišili poměrně přesně, označili z nářečního hlediska aukštaitskou oblast Pagėgiai za žemaitskou.

Mladí lidé ze Šiauliai i Panevėžysu téměř jednomyslně přiřadili oblast Šilalė, stejně jako oblast Šilutė, k žemaitskému nářečí.

¹⁹ U míst vyznačených v tabulce tučným písmem je v dialektologii vedena hranice mezi žemaitským a aukštaitským nářečím (viz LKA I, mapa č. 1).

²⁰ V tabulce jsou použity následující zkratky nářečních (etnografických) jednotek uvedených mladými respondenty: Ž – žemaitské nářečí, A – aukštaitské nářečí, S – suvalkijské nářečí, ML – Malá Litva. Otazníkem jsou označeny jazykové oblasti, které žáci označili jako nářeční, ale nepřiřadili je ke konkrétnímu nářečí. Pro rozlišení odpovědí respondentů ze Šiauliai a Panevėžysu byly zvoleny zkratky názvů jejich měst: Šl a Pn.

²¹ V závorkách je uveden počet výskytů.

Straipsniai / Articles

135

LAURA GERŽOTAITĖ

OBR. 8. Dialektální příslušnost příhraničních oblastí podle názoru šiaulských žáků

136

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Dialektální sebeuvědomění mladých Šiaulianů a Panevėžianů: hranice na mentálních mapách

OBR. 9. Dialektální příslušnost příhraničních oblastí podle názoru panevėžyských žáků

Straipsniai / Articles

137

LAURA GERŽOTAITĖ

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že na mapách některých mladých Šiaulianů a Panevėžianů značně kolísá vnímání geografických hranic žemaitského nářečí: na některých mapách je hranice oblasti žemaitského nářečí posunuta mírně či o něco více na východ, na jiných je tato oblast výrazně zúžena směrem na západ.

Mladí lidé, kteří se výzkumu zúčastnili, měli potíže vymezit areál aukštaitského nářečí. Žáci, jak je patrné z map a jejich komentářů, rozlišují pouze oblast severní a severovýchodní Litvy, kde se mluví aukštaitsky (tedy téměř celou etnografickou Aukštaitiji); jak se uvádí, častěji se zde mluví aukštaitským, mnohem méně často severním aukštaitským a východním aukštaitským nářečím (viz obr. 7). Velmi podobně byla oblast aukštaitského nářečí vymezena také na mapách žáků dotazovaných v rámci výzkumu prováděného v dalších litevských městech.

Jen velmi zřídka žáci ze Šiauliai a Panevėžys, stejně jako žáci z jiných měst, označili, že se aukštaitsky mluví také v jihozápadní části Litvy (Šiaul_2(3)_V08, Šiaul_2(3)_V10). Převládající označení jihozápadní oblasti litevského jazyka jsou suvalkų tarmė (Šiaul_2(2)_M08), suvalkai (Šiaul_2(3)_M04), suvalkietiška (Pn_1_M01), suvalkiečių (Pn_1_M42). To podle Rimy Bakšienė (Bakšienė 2015: 8) ukazuje, že „z hlediska běžného uživatele představují Suvalkové samostatnou terminologickou jednotku; v sebeuvědomění běžného uživatele není obvyklé řadit je k Aukštaitům“.

Za samostatnou terminologickou jednotku je třeba považovat také Dzúky, neboli z terminologického hlediska jižní Aukštajty; jejich oblast žáci na mapách vymezili samostatně nebo společně s výše zmíněnými Suvalky. Mladí účastníci průzkumu měli zvlášť sklon tyto dvě oblasti zaměňovat²². Někteří žáci dotazovaní v rámci projektu, kteří zastupovali gymnázia v jiných městech, například v Biržai, podle svých map jednoduše napsali, že nevědí, jakým nářečím se v této oblasti mluví, nebo ji vůbec neoznačili.

Řídké komentáře žáků ze Šiauliai, umístěné na okrajích map (připomeňme, že této skupině bylo možné přiřadit jen velmi málo map), se z hlediska nářečí neliší od poznámek žáků ze Šiauliai na mapách druhé skupiny. Žemaitské nářečí je pro ně „velmi krásné, známé, těžko srozumitelné, ale pravé (nespisovné)“ (Šiaul_2(3)_M07). Aukštaitské nářečí je, jak je patrné zejména z pohledu gymnazistů z Panevėžys, rodné, a proto nejkrásnější a nejbližší („Východní aukštaitské nářečí. Je mi nejbližší“ (Pn_1_V53)), nejsrozumitelnější („[...] řeči lidí z Aukštaitije rozumím nejlépe“ (Pn_1_M80), „Aukštaitsky – podle mého názoru je to nejsrozumitelnější nářečí“ (Pn_1_V22)) a nejspisovnější, protože „[...] nejvíce připomíná spisovný jazyk“ (Pn_1_M52).

²² Podobných výsledků dosáhl Žilvytis Šaknys: mladí příslušníci generace měli zvlášť velké potíže s vymezením hranic regionu Dzūkija (Šaknys 2012: 135).

138

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Jaunųjų šiauliškių ir panevėžiškių tarminė savimonė: ribos mentaliniuose žemėlapiuose

ZÁVĚRY

Analýza údajů shromážděných na základě mapového úkolu mezi studenty gymnaziálních tříd ve městech Šiauliai a Panevėžys vedla ve většině případů ke stejným závěrům jako již uskutečněné výzkumy založené na principech perceptivní dialektologie.

Většina mladých uživatelů jazyka na mapě poměrně přesně vyznačila a pojmenovala především nepochybné, prototypické oblasti žemaitského a aukštaitského nářečí. Značná část map uvádí, že se nářečně mluví pouze v rodných obcích, případně i v jejich okolí.

Na rozdíl od tvrzení etnologických výzkumů je systém litevských nářečí – aukštaitského a žemaitského – studentům poměrně dobře znám: hranice mezi nimi vymezená dialektologií se z velké části shoduje s izoglosami vnímání mladých respondentů zachycenými na mapách.

Oblast aukštaitského nářečí, která se utvořila v jazykovém vědomí mladých obyvatel Šiauliai a Panevėžys, zahrnuje pouze západní aukštaitské nářečí Šiauliai a část východních aukštaitských nářečí podle dialektologického členění. Zbývající oblast litevského jazyka, kterou si s aukštaitským nářečím nespojují, označují názvy suvalkijců (nebo suvalků) a dzūků, vymezující etnografické regiony.

LITERATŪRA

Aliūkaitė Daiva 2007: Tarminio kalbėjimo estetinė vertė: nuostatų tyrimas. – Tekstai ir kontekstai 1, 211–223.

Aliūkaitė Daiva 2008: Tarminio kalbėjimo suprantamumas: apriorinės eilinių kalbos bendruomenės narių nuostatos. – Lietuvių kalba 2. Prieiga internete: http://www.lietuviukalba.lt/index.php/lietuviu-kalba/article/view/4/4.

Aliūkaitė Daiva 2009: Perceptyviniai dialektų tyrimai: mentalinis žemėlapis. – Respectus Philologicus 15(20), 164–179.

Aliūkaitė Daiva 2011: Jaunųjų žemaičių raiškos idealai: sąmoningosios nuostatos. – Respectus Philologicus 20(25), 209–220.

Aliūkaitė Daiva 2013: Horizontalusis ir vertikalusis kalbos kontinuumo skaidumas: XXI amžiaus kalbėjimo variantai paprastojo kalbos vertintojo požiūriu. – Taikomoji kalbotyra 2. Prieiga internete: http://taikomojiikalbotyra.lt/lt/2013/03/horizontalusis-ir-vertikalusis-kalbos-kontinuumo-skaidumas-xxi-amziaus-kalbejimo-variantai-paprastojo-kalbos-vertintojo-poziuriu.

Straipsniai / Articles

139

LAURA GERŽOTAITĖ

Aliūkaitė Daiva, Merkytė Erika 2009: Sociolingvistinis terminų kodų taisyklingumo tyrimas. – Kalbos kultūra 82, 259–274.

Bakšienė Rima 2015: Terminio kalbėjimo savivertė ir gyvybingumas: XXI a. pradžios Šakių ir Jurbarko šnektos. – Lietuvių kalba 9. Prieiga internete: http://www.lietuviukalba.lt/index.php/lietuviu-kalba/article/viewFile/172/140.

Dailey-O’Cain Jennifer 1999: The Perception of Post-Unification German Regional Speech. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 227–242.

Diercks Willy 2002: Mental Maps. Linguistic-Geographic Concepts. – Handbook of Perceptual Dialectology 2, ed. by Daniel Long, Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 51–70.

Evans Betsy 2002: Attitudes of Montreal Students towards Varieties of French. – Handbook of Perceptual Dialectology 2, ed. by Daniel Long, Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 71–93.

Inoue Fumio 1999: Subjective Dialect Division in Great Britain. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 161–176.

Inoue Fumio 1999a: Classification of Dialects by Image. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 147–159.

Kalnius Petras 2006: Aukštaitijos ir Žemaitijos paribio vietinių gyventojų savimonė. – Lietuvos etnologija 6(15), 95–121.

Kalnius Petras 2006a: Aukštaitiškumas lietuviškosios tapatybės kontekste. – Aukštaičių tapatumo paieškos, sud. Vitalija Vasiliauskienė. Kaunas: Žiemgalos leidykla, 66–88.

Krupickaitė Dovilė, Baranauskienė Viktorija 2013: Regioniniai kalbų vartojimo Lietuvos miestuose ypatumai. – Miestai ir kalbos 2. Sociolingvistinis Lietuvos žemėlapis, sud. Meilutė Ramonienė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 9–20.

LKA I – Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika, ats. red. Kazys Morkūnas. Vilnius: Moks-las, 1977.

Long Daniel 1999: Geographical Perception of Japanese Dialect Regions. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 177–198.

140

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Jaunųjų šiauliškių ir panevėžiškių tarminė savimonė: ribos mentaliniuose žemėlapiuose

Mikulėnienė Danguolė, sud. ir aut., Meiliūnaitė Violeta, sud. ir aut. 2014: XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai). Vilnius: Briedis.

Papaurelytė Silvija, Župerka Kazimieras 2010: Lietuvos etninių sričių gyventojų charakterio bruožai kalbos pasaulėvaizdyje. – Kalbos kultūra 83, 185–201.

Petrulis Valdas 2005: Žemaitijos etninės savimonės regiono erdvinė struktūra. – Geografijos metraštis 38(1), 163–175.

Preston Dennis 1989: Perceptual Dialectology: Nonlinguists’ Views of Areal Linguistics. Dordrecht: Foris.

Preston Dennis 1999: Introduction. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, xxiii–xl.

Preston Dennis 1999a: A Language Attitude Approach to the Perception of Regional Variety. – Handbook of Perceptual Dialectology 1, ed. by Daniel Long, Dennis R. Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 359–373.

Ragauskaitė Alma, Daugirdas Vidmantas 2010–2011: Dzūkijos kultūrinis regionas. – Annales Geographicae 43–44, 16–28.

Ramonienė Meilutė, Krupickaitė Dovilė 2013: Įvadas. Miestai ir sociolingvistika. – Miestai ir kalbos 2. Sociolingvistinis Lietuvos žemėlapis, sud. Meilutė Ramonienė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 9–20.

Savoniakaitė Vida 2003: Aukštaičiai apie savo tradicinę kultūrą. – Tautosakos darbai 18(25), 120–133.

Savoniakaitė Vida 2007: Bendra, bet sava: apie šiuolaikinius aukštaičius. – Lietuvos kultūra. Aukštaitijos papročiai, sud. Rasa Paukštytė-Šaknienė, Vida Savoniakaitė, Žilvytis Šaknys, Irma Šidiškienė. Vilnius: LII leidykla, 120–133.

Šaknys Žilvytis 2012: Etnografiniai regionai Lietuvoje: šiuolaikinio jaunimo požiūris. – Tautosakos darbai 43, 126–142.

Straipsniai / Articles

141

LAURA GERŽOTAITĖ

Dialectal Self-awareness of the Young Inhabitants of Šiauliai and Panevėžys: Borders in Mental Maps

SUMMARY

The dialectal images that reveal the dialectal self-awareness of the schoolchildren of two cities – Šiauliai and Panevėžys – are discussed in the article. A questionnaire designed according to the principles of sociolinguistics, dialectology and perceptive dialectology served as a research tool. The data collected according to the first task in the questionnaire – the mental map – were drawn on in this work. Most attention was devoted to the analysis of the subjective maps (existing only in the self-awareness of the ordinary language user), which revealed the Lithuanian dialectal classification.

The analysis of the data of the task of the map collected in the cities of Šiauliai and Panevėžys in most cases led to the same conclusions which had already been drawn when employing the methods of perceptive dialectology.

In the given map most young language users rather precisely marked and named the areas of the prototypical Samogitian and Aukštaitian dialects, which raised no doubts. It was pointed out in the greater part of the maps that the dialects were only spoken in native areas or also in the surrounding environs. The schoolchildren were a little more in favour of the not very regular but beautiful dialect of the Samogitian dialectal area or the dialect of the neighbouring Šiauliai region.

Contrary to some ethnologists’ research, the analysis of the data gathered in border towns demonstrated that the schoolchildren are rather well aware of the border between the Lithuanian dialects – Samogitian and Aukštaitian – drawn in dialectology. Nevertheless, the binary classification of Lithuanian dialects given by dialectologists and the one existing in the self-awareness of the nave language user is different. In the self-awareness of the young responders the language area attributed to the Aukštaitian dialect encompasses one-third of the area of this dialect only. Quite a large area of the rest of the Southern and South-western dialectological Aukštaitian is comprised of the people of Suvalkija and Dzūkija who are considered dialectal units by ordinary language users.

Įteikta 2016 m. sausio 8 d.

LAURA GERŽOTAITĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308, Vilnius, Lietuva

[email protected]

142

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV