TERMINOLOGIJA IR LEIDINIAI

Zásady uspořádání lotyšské terminologie

Pod tímto názvem vyšla loni v Rize monografie známé lingvistky a odbornice na terminologii Valentiny Skujin(i)y (Valentina Skujiņa), napsaná v Institutu lotyšského jazyka Lotyšské akademie věd. Poté, co v roce 1969 obhájila kandidátskou disertaci z filologie věnovanou tvorbě lotyšské technické terminologie, se od lotyšské terminologie již příliš nevzdálila a věnovala se zkoumání otázek obecné terminologické teorie; zároveň věnovala mnoho času také praktické práci na uspořádání lotyšské terminologie a obecně na kultuře jazyka. Celá její činnost během tří desetiletí se tedy zaměřovala na lotyšskou terminologii a kulturu lotyšského jazyka. V. Skujinia řadu let vede skupinu terminologie a jazykové kultury institutu a zastává také funkci vědecké tajemnice Terminologické komise Lotyšské akademie věd, která se zvenčí jeví jako poměrně činná. Podrobné rozpracování mnoha teoretických i praktických otázek terminologie v četných vědeckých publikacích autorky (článcích, kratších článcích, vědeckých referátech aj.) a rozsáhlé zkušenosti z praktické práce jsou shrnuty v knize „Zásady uspořádání lotyšské terminologie“¹.

V úvodu monografie je vysvětleno, co je termín, jaké jsou na něj kladeny hlavní požadavky, nastiňuje se historie lotyšské terminologie a zásad jejího uspořádání a líčí se, jak toto dílo vznikalo. V. Skujinia uvádí, že zkušenosti získala účastí na přibližně 900 schůzích různých terminologických komisí a analýzou asi 200 tisíc termínů z nejrůznějších oborů, o nichž se na těchto schůzích jednalo nebo které byly publikovány v terminologických slovnících. Jako pracovní zdroje je celkem uvedeno 31 terminologických slovníků, 58 terminologických bulletinů a 27 dalších publikací. O to se opírají závěry práce. Kromě, lze říci, všeobecně obvyklých a uznávaných poznatků autorka již zde přináší i něco nového. Například při výkladu požadavků kladených na termíny vyčleňuje požadavek mononymie jako protiklad synonymie (s. 13). Samotný požadavek vyjadřovat pojmy

¹ Skujiņa V. Latviešu terminoloģijas izstrādes principi. -- Rīga: Zinātne, 1993. — 225 lpp.

87

jedním termínem (zásada „jeden pojem – jeden termín“) je sice starý, avšak V. Skujinia jej zřejmě jako první dokázala vyjádřit stručně jedním slovem.

Hlavní obsah práce je rozvržen do tří kapitol – vnitřní jazykové zásady, zásady jazykových vztahů a mimojazykové zásady. Monografie se obecně vyznačuje přísným a důsledným plánovým uspořádáním; všechny podkapitoly jsou označeny slovem aspekt. Vnitřní jazykové (intralingvistické) zásady, jimž je v knize věnována největší část prostoru (s. 29–127), jsou rozebírány z hlediska lexiky, sémantiky, fonologie, morfologie, slovotvorby a syntaxe; zásady jazykových vztahů (interlingvistické, s. 128–184) z hlediska mezijazykového (přejímání termínů), jazyků nejbližšího příbuzenského vztahu a regionálního hlediska; pouze mimojazykové (extralingvistické) zásady (s. 185–197) jsou přehledně vyloženy podle zásad, které autorka originálně rozlišuje – vědeckosti, vědeckého uspořádání, spolupráce odborníků a lingvistů, koordinace termínů, života společnosti, dějin a informací.

Kniha se v zásadě zabývá téměř všemi důležitými otázkami teorie i praxe terminologie, některými podrobněji, jinými stručněji. Při úvahách a formulování závěrů se V. Skujinia opírá především o výzkum lotyšské a ruské terminologie. To lze snadno pochopit, uvážíme-li, že předmětem monografie jsou terminologické práce uskutečněné v Lotyšsku během předchozích čtyř desetiletí (od roku 1946), zvláště však, jak sama V. Skujinia píše, v období 1961–1990, jehož byla autorka přímou účastnicí. V seznamu literatury je uvedeno také 12 prací a publikací litevských lingvistů (4,5% všech položek v seznamu), a to články K. Gaivenise, J. Klimavičiuse aj. a autoreferáty disertací A. Kaulakienė, A. Sabaliauska a A. Vanaga aj. Mimochodem, litevsky publikovaný článek A. Kaulakienė „Složené kalky v litevské polytechnické terminologii“ je zřejmě omylem zapsán v seznamu literatury rusky. Při této příležitosti asi stojí za zmínku, že tvorba a užívání kalků patří k nemnoha otázkám, od nichž se V. Skujinia ve své knize distancovala (s. 130–131); samozřejmě nepočítáme-li ty, které ani nebyly předmětem této monografie (otázky užívání termínů a sestavování terminologických slovníků).

Tu a tam se v knize mihne nějaký litevský termín či jiný fakt. Bohužel ne všechny jsou typické. Například na s. 130 se při pojednání o možnosti porovnávat termíny a jejich části z různých jazyků uvádí shoda lotyšské předpony at- s ruskou předponou обез- a litevskou nu- (atmatošana – обезволашивание – nuplaukinimas aj.), avšak takové užití nu- se v litevské terminologii již dlouho nepovažuje za příkladné jazykové

88

jevy; na s. 166 se tvrdí, že anglické designer, lotyšské dizainers a ruské дизайнер se v litevštině používají jako braižytojas a za ruský ekvivalent se považuje чертежник (odkazuje se na autoreferát kandidátské disertace A. Kaulakienė, avšak tam je řeč o názvu zařízení, jehož užívání se nedoporučuje). Porovnávání s jinými jazyky se kniha obecně v případě potřeby nevyhýbá, ačkoli to nebylo autorčiným cílem. Jejím záměrem bylo podat synchronní vnitřní obraz stavu a vývoje samotné lotyšské terminologie, což se jí zdařilo.

Kniha V. Skujinie je opravdu obsažná a dává i samotnému čtenáři příležitost přemýšlet, zvažovat a spolu s autorkou řešit nejasné či dosud nedostatečně prozkoumané otázky terminologie, někdy také polemizovat. Autorka je ve všem velmi věcná, neplýtvá slovy, dokáže stručně vyjádřit myšlenky a všechno vysvětlit. Monografie přesně dodržuje požadavky terminologie a odborného jazyka. Aby byly některé věci názornější a srozumitelnější, jsou uvedeny také ve schématech (členění odborné slovní zásoby, vztah obecné slovní zásoby a terminologie aj.).

Při četbě knihy jsem nabyl dojmu, že se lotyšská terminologie z hlediska jazykové stavby pravděpodobně značně liší od litevské. Část lotyšských termínů má zjevně mnohem složitější podobu a slovní spojení (víceslovné termíny) se v lotyštině poměrně snadno nahrazují složeninami. V litevštině by takové složeniny v řadě případů byly zcela nemožné, například samotné terminologické termíny defiskoptermins „termín psaný s pomlčkou“, hibrīdtermins „hybridní termín“, inicialsaliktenis „zkratka“, salikteņtermins „složený termín“, strupinājumsāliktenis „zkrácené slovo, zkratka“, termina kontekstmedīkarība „nezávislost termínu na kontextu“, termin-darinājums „odvozený termín“, termindarināšana „tvorba termínů“, terminelements „složka termínu“, vardkoptermins „víceslovný termín“ aj. V těchto rysech se lotyšská terminologie bude podobat spíše německé než terminologii nejbližších příbuzných, litevštině.

Také některé teoretické otázky se v lotyšské terminologii chápou jinak. Za způsoby tvoření termínů považuje V. Skujinia kromě morfologických slovotvorných postupů, které jsou obvyklé i u nás (tvoření příponami, koncovkami, předponami a skládáním), také konverzi (přechod slov či tvarů do jiného slovního druhu, v terminologii obvykle substantivizaci a adjektivizaci), separaci (jak autorka nazývá zpětné neboli retrográdní tvoření, které se při tvorbě litevských termínů vůbec neuplatňuje) a apelativizaci (přeměnu vlastního jména v obecné pojmenování, například Oms → oms „ohm“ a dokonce

89

Rainis → rainistika, Vatmana papīrs→ vatman papīrs „vatman“, s. 100). V litevské lingvistice je neobvyklé vážně hovořit o tvoření názvů dějů přímo od podstatných jmen (s vynecháním slovesa), a přitom přidávat i slovesnou příponu, jako je tomu například v případě slova ciematošana „osídlování“, které má být údajně utvořeno ze slova ciemats „osada“ přímo pomocí slovesné přípony -o- a podstatné přípony -šana (s. 84), nebo by se shoda mužského rodu přídavného jména s podstatným jménem, jako je tomu u lotyšského fakultatīvs (s. 98; v litevštině byla tato slova adaptována odlišně -- fakultatyvus a fakultatyvas, nepovažovala za gramatikalizaci (přizpůsobení) pouhé výpůjčky, a nikoli za konverzi; ta se však nepokládá za tvoření koncovek).

Je nepochybné, že hodnotnou knihu získali nejen lingvisté, lotyšští terminologové z různých oborů, uživatelé a pracovníci v oblasti jazykové kultury, jimž ji autorka také věnovala (s. 4, 25), ale i samotná lotyšská jazykověda a obecná terminologie. Čím více bude takových důkladných výzkumů terminologie jednotlivých jazyků, tím pevnější a vědečtější bude obecná teorie terminologie, která by bez výzkumů jednotlivých jazyků vypadala jako soubor umělých požadavků, pravidel a tvrzení, většinou neslučitelných se skutečným jazykovým životem a užíváním jazyků, vnucovaných jim zvenčí. Při zkoumání termínů jednotlivých jazyků, jejich systémů, jazykových vztahů a konečně i vlivu mimojazykových faktorů se obvykle ukáže, že tyto požadavky a pravidla v žádném případě nelze absolutizovat. Terminologie je stejně jako jazyk sám živým, proměnlivým jevem; její proměny jsou dokonce nápadnější než proměny mnoha jiných částí jazykového systému a navíc více závisí na cílevědomé činnosti lidí. To vše lze pěkně vidět i v knize V. Skūjinové. Čtenářský požitek se tedy po přečtení „Principů uspořádání lotyšské terminologie“ proměnil v radost z úspěchu terminologie našich sousedů a milé kolegyně.

St. KEINYS

Jazyk abstraktů časopisu „Lietuvos fizikos rinkinys“

„Lietuvos fizikos rinkinys“, jehož třicetileté výročí bylo připomenuto před dvěma lety, čtou fyzikové a odborníci z dalších vědních oborů nejen v Litvě, ale i v zahraničí. Články v něm vycházejí v ruštině nebo angličtině

¹ Užpalis K. „Lietuvos fizikos rinkinio“ ištakos// Fizikų žinios. 1991. Nr. 1. P. 18-19.

90