Funkce speciální lexikografie v celonárodním systému „věda–technologie–inovace“

ВЯЧЕСЛАВ КОНСТАНТИНОВИЧ ЩЕРБИН

Centrum systémové analýzy a strategického výzkumu Národní akademie věd Běloruska

KLÍČOVÁ SLOVA: speciální lexikografie, funkce speciálních slovníků, celonárodní systém „věda–technologie–inovace“

V posledních desetiletích se v souvislosti s rozšiřováním oblasti uplatnění funkčního přístupu v současné jazykovědě, který nahradil přístupy srovnávací historický, systémově strukturální a generativní, jež dominovaly po celé 20. století, stále častěji objevují pokusy o vyčerpávající popis a) funkcí termínu (viz např. Татаринов 2006: 337–338); b) funkcí speciálních slovníků (viz např. Кудашев 2007: 43–46; Гринев-Гриневич 2009: 66–74; Дубичинский 2013: 282–283); c) funkcí jednotlivých směrů speciální lexikografie (viz např. Щербин 2010: 381–387; Шчэрбін 2011: 141–152) atd.

Konkrétně nejrozsáhlejší dosud sestavený seznam funkcí termínu vytvořil Viktor A. Татаринов; zahrnuje téměř dvě desítky názvů těchto funkcí. Patří k nim: komunikativní, kognitivní, nominační, strukturálně-jazyková, klasifikační, vegetační, prototypická, stereotypická, etnovaluační, symbolická, expresivní, estetická, genderová, specializační, charakterizační, komparativní, funkce utvářející fenomén a funkce utvářející mentalitu (Татаринов 2006: 337–338). Ruští odborníci na terminologii vymezují i další funkce termínu. Například Elena I. Голованова se domnívá, že „ačkoli je termín polyfunkční, jeho hlavní, dominantní funkcí je (zvýraznili jsme my. – В.Щ.) funkce zaznamenávání a vytváření

76

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенациональной системе «наука–технологии–инновации»

speciálního poznání jako výsledku poznávací činnosti (Голованова 2007: 33).

Sergej V. Гринев-Гриневич dnes mezi hlavní funkce speciálních slovníků řadí tyto funkční charakteristiky: inventarizační, normativní, gnozeologická, prognostická, vzdělávací aj. (Гринев-Гриневич 2009: 29, 60, 73). Igor S. Кудашев naproti tomu popsal tyto funkce speciálních slovníků: informační, komunikativní, vzdělávací, evidenční, systematizační, kodifikační, poznávací (gnozeologická), ideologická (Кудашев 2007: 43–45). Vladimir V. Дубичинский dále rozlišuje podle účelu terminologických slovníků tyto skupiny, které mají z velké části funkční povahu: 1) evidenční slovníky (většina existujících terminologických slovníků); 2) regulační slovníky (terminologické normy a slovníky doporučených termínů); 3) informační slovníky (informačně-vyhledávací tezaury); 4) systematizační slovníky (klasifikátory, rubrikátory, frekvenční slovníky a slovníky termínových soustav) (Дубичинский 2013: 282–283). Vymezení výše uvedených skupin terminologických slovníků v klasifikaci V. V. Дубичинского tedy poskytuje důvody pro vyčlenění funkcí speciálních slovníků, jako jsou evidenční, regulační, informační a systematizační.

Nakonec jsme podle hlavní funkce, kterou plní, vyčlenili tyto základní směry speciální lexikografie, pojmenované podle funkcí, jež vykonávají: 1) terminologická lexikografie (terminografie) se zaměřuje na popis formálních a obsahových charakteristik termínu; 2) encyklopedická lexikografie usiluje o systematický popis pojmového obsahu mimojazykových jevů, procesů a faktů; 3) základem experimentální lexikografie je používání pro lexikografii netradičních způsobů systematizace prezentovaných informací (tabulek, schémat, obrázků, výkresů, neverbálních symbolů, vzorců, souborů otázek a odpovědí, databází, znalostních bází aj.), které jsou přejímány z různých oblastí speciálního poznání; 4) v rámci klasifikační lexikografie se připravují abecední, systematické, před-

Terminologija | 2017 | 24

7 7

věcné a jiné rejstříky a indexy; určovací klíče rostlin, živočichů, minerálů, hornin apod.; rubrikátory a klasifikátory; tarifně-kvalifikační příručky profesí, specializací a funkcí; a další referenční publikace, jejichž hlavním úkolem je pojmové uspořádání samotné vědní oblasti, v jejímž rámci se používá terminologie popisovaná v těchto publikacích; 5) speciální konceptografie si klade za cíl sestavovat slovníky základních vědeckých pojmů a kategorií; slovníky klíčových termínů, pojmů a slov; slovníky vědeckých deskriptorů; komplexní, obecněvědní a úzce oborové konceptuáře; slovníky jediného konceptu (Ščerbín 2011: 141–152).

Srovnávací analýza výše uvedených výčtů základních funkcí termínu, speciálních slovníků a hlavních směrů speciální lexikografie ukazuje, že mezi uvedenými funkčními výčty zatím není úplný izomorfismus, což nepochybně brání vytvoření jednotné a vnitřně bezrozporné teorie zahrnující celé spektrum vědních disciplín spojených se studiem, popisem a normováním termínů (terminologie, terminologická věda, terminografie, speciální lexikografie). Hlavním cílem našeho článku je právě hledání systémových základů pro vytvoření jednotné teorie terminologie, terminologické vědy a terminografie.

Za první systémový základ lze označit společné chápání takového základního vědeckého konceptu, jako je FUNKCE, představiteli různých odvětví terminologické vědy. V současnosti, jak správně poznamenává S. V. Griněv-Griněvič, „účel a funkce slovníku nejsou všemi lexikografy dostatečně jasně rozlišovány“ (Griněv-Griněvič 2009: 29). To je podle našeho názoru důsledkem toho, že v obecněvědních příručkách bývají tyto dva pojmy (účel a funkce) často ztotožňovány. Viz například definici pojmu „funkce“ v Současném slovníku společenských věd (2005): „Funkce (lat. function – vykonávání) – povinnost, okruh činnosti, účel; role, kterou sociální instituce plní vzhledem k potřebám společenského systému vyšší úrovně nebo organizačním zájmům sociálních skupin a jednotlivců, kteří jej tvoří“ (Daniljan, Panov 2005: 462–463).

78

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенацио-нальной системе «наука–технологии–инновации»

Mezitím se v oblasti speciální lexikografie pojmy účel slovníku a funkce slovníku poměrně důsledně rozlišují:

„Zatímco účel slovníku je určován povahou jeho užívání, jeho funkce vychází ze vztahu mezi prvky popisu a regulace ve vztahu ke speciální slovní zásobě, která je v něm obsažena. Funkce terminologického slovníku je přitom do značné míry určována zvláštnostmi zvolené vrstvy slovní zásoby a především stupněm rozvoje příslušné terminologické oblasti. Jak uvádí Olga S. Achmanovová, ve fázi formování a rychlého rozvoje nebo zásadní přestavby terminologie (pro kterou je charakteristické množství synonym, mnohoznačné užívání mnoha termínů, nestálost jejich významu, existence četných metadialektů vědeckých škol a idiolektů jednotlivých odborníků) je nejdůležitějším úkolem inventarizace terminologie; v případě již vytvořeného a ustáleného systému pojmů a stabilizovaných sémantických vztahů je aktuálním úkolem stanovení norem užívání termínů a jejich zachycení v normativních slovnících [Achmanova, 1966]. V souladu s tím lze vyčlenit dvě hlavní funkce terminologického slovníku – inventarizační a normativní“ (Griněv-Griněvič 2009: 28–29).

Podle toho, na kterou z funkcí (inventarizační, nebo normativní) se sestavovatel při tvorbě terminologického slovníku zaměřuje, se liší jak rozsah hesláře takového slovníku, tak míra normovanosti speciální slovní zásoby v něm obsažené. Při sestavování terminologického slovníku registračního typu, kdy terminograf¹ usiluje o co nejúplnější realizaci inventarizační funkce takového slovníku, opírá se zejména o tyto metodologické zásady: 1) „terminologie se získává jako kov z rudy z celého souboru metajazykových děl zkoumaného období“ (Achmanova 1969: 5); 2) „prvotním a v současnosti reálně splnitelným úkolem je lexikografický popis toho (byť nedokonalého, nekonzistentního a různorodého) jazyka, jehož prostřednictvím spolu jazykovědci komunikují a který používají při výuce“ (Achmanova 1969: 9). Výsledkem důsledného uplatnění výše uvedených metodologických zásad sestavovatelem terminologického slovníku registračního typu je zahrnutí mnoha tisíc termínů zjištěných ve vědeckých textech, profesionalismů, nomenů, speciálních neologismů, polotermínů, prototermínů a terminoidů do jeho hesláře.

Terminologija | 2017 | 24

79

Naproti tomu při sestavování terminologického slovníku normativního typu se jeho autor ve své práci zaměřuje na realizaci normativní neboli regulační funkce speciálního slovníku a opírá se přitom o zcela jiné metodologické zásady: 1) do hesláře terminologického slovníku normativního typu se zařazují pouze ty terminologické jednotky, jejichž pojmový obsah je již přesně vymezen, tj. ty, které již mají svou vědeckou definici. Jak v této souvislosti výstižně poznamenal rakousko-americký badatel Eugen Rosenstock-Huessy, „definice je posledním slovem člověka v řadě slov, která věnuje svému předmětu“ (Rosenstock-Huessy 1994: 96); 2) v terminologickém slovníku normativního typu je žádoucí u každé heslové jednotky uvést její místo v příslušné oborové terminologické soustavě, která zase představuje určitý systém konceptuálních znalostí o světě a jazyce: „Terminologická soustava jako celek, odrážející určitou konceptosféru, se utváří nejen jako soubor jednotek, nýbrž jako soubor velmi složité sítě znalostí, v níž se vzájemně propojují různé typy znalostí o světě a jazyce, spojené s rozvojem lidského myšlení“ (Novodranova 2009: 93). Výsledkem toho, že sestavovatel terminologického slovníku normativního typu při své terminografické činnosti uplatňuje uvedené metodologické zásady, je přísný výběr dostatečně normované speciální slovní zásoby s dobře vymezeným sémantickým obsahem do hesláře takového slovníku; jeho rozsah zřídkakdy přesahuje jeden až dva tisíce heslových jednotek.

Za druhý systémový základ pro vytvoření jednotné teorie terminologie, terminologické vědy a terminografie je třeba považovat bezvýhradné dodržování imperativního požadavku všemi představiteli terminologické vědy, aby se na jedné straně rozlišovaly vlastní vědecké, technické a obchodní texty a na straně druhé slovníkové a referenční, metajazykové texty. Mimochodem, již před 10 lety rozdělil známý ruský terminolog Vladimir M. Lejčik (2007: 11) všechny vědecké, technické a obchodní texty do tří skupin: termín používající, například přehledové články, monografie a obchodní dokumenty, a termíny fixu-

80

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенациональной системе «наука–технологии–инновации»

ující, například slovníky a příručky, a terminotvorné, k nimž patří také výzkumné články, v nichž autor poprvé předkládá výsledky svých experimentů, zobecnění apod. Pokud však vyjdeme z poznatků tak moderní vědní disciplíny, jako je lingvosemiotika, lze uvedenou velmi zajímavou textovou klasifikaci V. M. Lejčika redukovat na dva typy textů: na jedné straně jsou to vědecké, technické a obchodní texty lineárního charakteru; na druhé straně texty slovníkové a příručkové, které mají metajazykový, nelineární charakter.

Jako argument ve prospěch námi navrženého jednoduššího klasifikačního systému textů uveďme učební příručku S. V. Grineva Základy sémiotiky (2003), v níž se zdůrazňuje úzká souvislost nejnovějších směrů lingvistické vědy se základními problémy a principy sémiotiky: „V 80.–90. letech 20. století se zformovala řada věd a směrů spojených se sémiotickou problematikou – terminologie, terminografie, komunikativní lingvistika, kognitivní psychologie a lingvistika<...>“ (Grinev 2003: 20). Podle S. V. Grineva (2003: 30–31),

„se aplikace sémiotických principů v řadě oblastí výzkumu ukázala jako velmi produktivní. V jazykovědě, kde vznikla zvláštní hraniční disciplína – lingvosemiotika, bylo možné studovat jazykové jednotky ve třech aspektech – obsahovém, formálním a funkčním – na všech jazykových úrovních, od fonému až po texty <...>, což přispělo k systematičnosti lingvistického výzkumu a výrazně rozšířilo arzenál metod zkoumání jazyka“.

Abychom prokázali pravdivost tohoto tvrzení ve vztahu k textům různých žánrů, provedeme srovnávací analýzu sémiotických vlastností slovníkových a příručkových (nelineárních) textů a běžných textů lineárního charakteru (beletristických, vědeckých, publicistických, obchodních a dalších) podle tří výše uvedených kritérií – obsahového, formálního a funkčního.

Podle tradice zahájíme srovnávací analýzu uvedených textů různých žánrů jejich formálními charakteristikami. Jednou z těchto charakteristik je název neboli titul textu. Slovníkové a příručkové texty se v tomto ohledu zpravidla výrazně liší od textů jiných žánrů, protože jejich názvy obsahují terminologické jednotky (slovník, encyklopedie,

Terminologija | 2017 | 24

81

příručka, glosář, rejstřík aj.), které přímo označují žánrovou příslušnost textů, jež pojmenovávají, k oblasti slovníkové a příručkové literatury. Tato skutečnost dala členu-korespondentovi Ruské akademie věd Juriji N. Karaulovovi důvod předpokládat, že „existující typologie slovníků je do značné míry typologií jejich názvů“ (Karaulov 1981: 43).

Pokud se však pokusíme použít výše uvedené terminologické jednotky obsažené v názvech slovníkových a příručkových textů (slovník, encyklopedie, příručka, glosář, rejstřík aj.) jako klíčová vyhledávací slova k nalezení příslušných slovníkových a příručkových textů ve virtuálním prostoru internetu nebo v elektronických katalozích velkých knihoven, brzy se přesvědčíme, že použití takového formálního ukazatele, jako je název textu, zdaleka ne vždy přináší hledaný výsledek. Například použití klíčového slova slovník umožnilo ve virtuálním prostoru najít nejen odborný Slovník větrů Leonida Z. Procha (1983), v němž jsou v abecedním pořadí uvedeny přírodovědné popisy různých typů větrů vanoucích v různých oblastech planety, ale také básnickou sbírku kyjevského básníka Jurije Mezenka Slovník větrů (1986), která s žánrem slovníkové a příručkové literatury nesouvisí ani formou, ani obsahem. Kromě toho použití klíčového slova slovník umožnilo najít román anglického spisovatele Lawrence Norfolka Slovník Lamprierův (1996), román srbského spisovatele Milorada Paviće Chazarský slovník (1989) a mnoho dalších beletristických děl, která k uspořádání svého textového prostoru využívají pouze vnější formu slovníku, a mají proto k žánru slovníkové a příručkové literatury pouze nepřímý vztah.

Podobně použití klíčového slova encyklopedie při vyhledávání slovníkových a příručkových textů umožnilo nalézt nejen skutečná encyklopedická díla, ale také knihu vzpomínek Valentina Riče Já – Encyklopedie (2006) a mnoho dalších podobných publikací, které přímo nesouvisejí s žánrem slovníkových a příručkových textů. Vše výše uvedené nám umožňuje učinit závěr, že pomocí takového formálního ukazatele, jako je název textu, nelze se stoprocentní jistotou odlišit slovníkové a

82

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенацио-нальной системе «наука-технологии-инновации»

referenční texty od textů jiných žánrů. A proto typologie názvů slovníků nemůže sloužit jako základ pro jejich vědeckou klasifikaci.

Specifika slovníkových a referenčních textů odhaluje v mnohem větší míře použití takového obsahového kritéria, jakým je způsob organizace jejich pojmového obsahu. Na rozdíl od běžných (uměleckých, vědeckých, publicistických, úředních a dalších) textů, pro něž jsou charakteristické narativnost, linearita a syntaktická provázanost, je textový prostor současných slovníků a příruček organizován na zásadně odlišných sémiotických základech (hypertextovost, nelineárnost, rozmanitost způsobů lexikografické provázanosti aj.) (Щербин 2002). Zejména pokud obsah jakéhokoli běžného textu představuje z hlediska struktury „dlouhý řetězec znaků, čtený jedním směrem“ (Морозов, Тихомиров, Хрусталев 1997: 56), pak obsah slovníkových a referenčních textů lze strukturovat podle abecedy (vzestupně i sestupně) písmeného obalu názvů slovníkových hesel, podle témat (idejí), slovotvorných hnízd, gramatických charakteristik slov tvořících názvy, jejich genetických charakteristik, chronologie jejich výskytu v jazyce, podmíněného číselného číslování (jednoduchého, dvojitého atd.) a podle mnoha dalších organizačních principů. Uvedená rozmanitost lexikografických přístupů k organizaci textového prostoru slovníku je nejlepším důkazem toho, že „pořadí umístění materiálů v referenční publikaci <...> má v souboru vstupních údajů pro úpravu knihy rozhodující význam“ (Адамов, Кричевский 1981: 10).

Vydavatelská praxe posledních desetiletí přitom ukazuje, že při hledání nových výtvarných forem se autoři běžných textů stále častěji obracejí k lexikografickým způsobům organizace textového prostoru svých uměleckých, vědeckých a dalších děl. Jako příklad uveďme ženský román Máši Carevové Московский бестиарий. Болтовня бронетенетки (2007), v němž pořadí oddílů odpovídá abecedě písmeného obalu jejich názvů, což však nikterak nenarušuje celkovou významovou jednotu uměleckého díla ani nemění jeho žánrovou příslušnost. V této

Terminologija | 2017 | 24

8 3

souvislosti lze dospět k závěru, že použití takového obsahového kritéria, jakým je způsob organizace pojmového obsahu textu, rovněž nemůže stoprocentně zaručit bezchybné odlišení slovníkových a referenčních textů od běžných (uměleckých, vědeckých a dalších) děl.

Vše výše uvedené vysvětluje, proč nakladatelé, knihovníci, odborníci na knižní kulturu a další badatelé textů při jejich klasifikaci vedle formálního a obsahového kritéria používají také funkční kritérium. Jeden z prvních tvůrců domácích hypertextových systémů Martin M. Subbotin (1993: 39–40) píše o hlavní funkci běžných lineárních textů toto:

„<...> hlavní funkce lineárního textu byla a je chápána jako představení, reprezentace již existujícího smyslu. Jde přitom o představení smyslu jako jednotného, jako jakéhosi relativně dokončeného celku. Kniha představuje a utváří svůj obsah jako něco celistvého, uzavřeného, „zavinutého do vazby“. Právě proto je obsah představen v podobě jednotné hierarchické struktury. V tom spočívá hluboký smysl linearity. Nejúplnější hierarchizace se totiž uskutečňuje právě při lineárním uspořádání, kdy každý prvek zaujímá jediné, přesně určené místo – po něčem, před něčím. Hierarchické uspořádání a posloupnost významotvorných prvků textu vedou k vnímání jeho obsahu jako jednotného organizovaného celku a odříznou, nepustí do textu všechny odbočky myšlenek i všechny možné trajektorie jejich pohybu, které do této organizovanosti nezapadají“.

Slovníkové a referenční texty plní zcela jinou funkci:

„Referenční publikace jsou speciálně uzpůsobeny k rychlému vyhledání a získání údajů (informací), které čtenář potřebuje. Jinými slovy, nejsou určeny k souvislému čtení od začátku do konce, nýbrž k výběrovému čtení, čímž se zásadně liší od publikací jiných typů. Tato zvláštnost je jedním ze základních principů ve všech etapách tvorby referenční publikace. Na ní je založen nejen princip polygrafické úpravy knihy, nejen obsahová koncepce ilustrací, ale také jazyková struktura knihy“ (Адамов, Кричевский 1981: 8).

Zatímco běžné texty plní především komunikativní, tvůrčí (kreativní) a kumulativní funkci (Лотман 2000: 155–163), slovníkové a referenční texty plní především služební, vyhledávací funkci.

84 Вячеслав Щербин Функции специальной лексикографии в общенациональной системе «наука–технологии–инновации»

По справедливому замечанию И.С. Кудашева (2007: 46),

„Funkce obvykle nejsou jediným kritériem, podle něhož lze odlišit slovníková díla od neslovníkových. Funkce zpravidla ovlivňují jak obsah, tak strukturu díla. V obtížných, hraničních případech, kdy jsou si díla blízká obsahem i uspořádáním, však hrají rozhodující roli právě funkce publikace. Například jazykové tezaury, tj. slovníky zachycující logické, asociační a další vztahy mezi slovy a určené k práci s jazykem, bychom zařadili mezi slovníky. Naproti tomu informačně-vyhledávací tezaury, které obsahují podobné informace, ale slouží ke správnému formulování vyhledávacích dotazů v informačně-vyhledávacích systémech, za slovníky považovat nechceme. Taková díla mají k lingvistice pouze zprostředkovaný vztah a jejich odborné sestavení se neobejde bez účasti specialistů na informační vyhledávání. Domníváme se tedy, že funkce jsou jedním z nejdůležitějších kritérií pro odlišení slovníků od jiných typů příručních publikací a podmiňují i všechny ostatní rozdíly. Základní funkce slovníku spočívá v tom, že sděluje především informace důležité z hlediska interpretace, užívání nebo nahrazování znaků obsažených v levé části“.

Právě rozdíly ve vykonávaných funkcích zároveň vysvětlují, proč se vědecké, umělecké a odborné texty povinně vydávají jako samostatné knižní publikace, zatímco slovníkové a příručkové texty se často vydávají jako pomocné publikace připojené ke knize nebo článku. Jak aforisticky poznamenal o takových slovníkových a příručkových publikacích připojených ke knihám ruský badatel Eduard L. Prizmant, вспомогательные neznamená второстепенные (Призмант 1995). Dnes již není pochyb o tom, že podíl nelineárních textů (slovníků, encyklopedií, příruček, rejstříků a dalších hypertextů) v celkovém souboru žánrově různorodých textů reprezentujících určitou národní kulturu bude neustále narůstat, čímž bude zajišťovat celistvost a informační dostupnost této kultury. Právě vědomí rostoucího významu slovníkové a příručkové literatury v životě současné informační společnosti i nutnosti studovat její sémiotické zvláštnosti přispělo ke vzniku takového metalexikografického směru, jako je семиотика словаря (Денисов 1980: 207) neboli лексикографическая семиотика (Степанов, Рогова 2006: 44–46). Právě v rámci uvedeného

Terminologija | 2017 | 24

85

směru by se podle názoru Petra N. Denisova měla zkoumat „veškerá znaková problematika slovníku, problematika metal jazyka, způsobů zaznamenávání a prezentace slovníkových informací, <...> druhy písem, zvýraznění, barev, tabulek, symbolů a grafických vyobrazení používaných v lexikografické praxi“ (Денисов 1980: 211).

V Běloruské republice významně přispěl k rozvoji tohoto metalexikografického směru Anatolij I. Kiseljovskij, který v roce 1977 vydal monografii Языки и метаязыки энциклопедий и толковых словарей. Doba od nás vyžaduje, abychom pokračovali dál a neustále rozšiřovali okruh zkoumaných odborných slovníků a příruček, jejichž základem jsou z velké části umělé znakové systémy – termíny, nomeny a profesionalismy. Jak správně poznamenala Nina B. Mečkovská, tyto „umělé znakové systémy vznikaly proto, že přirozené jazyky a další ‚spontánní‘ sémiotiky nedokázaly v některých ohledech uspokojit nové komunikační potřeby, které se objevovaly“ (Мечковская 2009: 35). Z téhož důvodu se domníváme, že studium sémiotických zvláštností odborných slovníkových a příručkových textů může přispět ke sbližování extralingvistických a lingvistických představ, bez něhož není možný rychlý pokrok v oblasti vytváření inteligentních technologií a expertních znalostních systémů.

Konečně třetím systémovým základem pro vytvoření jednotné teorie terminologie, terminologického výzkumu a terminografie by podle našeho názoru mohlo být povinné zohlednění zvláštností funkční struktury národního inovačního systému (НИС), neboli, jak se mu také říká, celostátního systému „věda–technologie–inovace“ (ОСНТИ), při navrhování a vytváření odborných slovníků. Valerij V. Gončarov zdůvodňuje, proč je v podmínkách Běloruské republiky vhodnější používat druhý pojem (ОСНТИ), následujícími důvody:

„<...> přestože jsou pojmy národní inovační systém a systém ‚věda–technologie–inovace‘ na první pohled podobné, v prvním případě je kritériálním základem struktura prvků, ve druhém pak funkční vazba. Pro Bělorusko je tento rozdíl zásadní, protože ačkoli jsou přítomny všechny součásti typické pro efektivní modely národního inovačního systému (vzdělávací, vědecké a výrobní organizace, infrastruktura a řídicí orgány), jejich vzájemné působení zatím není optimální. <...> Ústředním problémem běloruského národního inovačního systému zůstává nedostatečná úroveň jeho rozvoje. Je způsobena tím, že“

86

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенациональной системе «наука-технологии-инновации»

mezi jeho hlavními prvky dosud nejsou vytvořeny stabilní inovační řetězce a jejich přerušení omezuje možnosti výroby skutečně inovativních produktů (především produktů nových pro světový trh). <...> To vyžaduje nový formát činností a přechod od programů a akčních plánů k plánům rozvoje. <...> Struktura plánu rozvoje by měla zahrnovat tři bloky: prvkový, funkční a projektový“ (Гончаров 2016: 60–62).

Právě provázaná činnost tří uvedených bloků (prvkového, funkčního a projektového) plánu rozvoje, který tvoří základ celostátního systému „věda–technologie–inovace“, podle V. V. Gončarova zajistí vysokou efektivitu systému ОСНТИ:

„Systém ‚věda–technologie–inovace‘ budou utvářet nové interakce mezi výzkumnými, infrastrukturními, vzdělávacími a výrobními organizacemi, zaměřené na rozšiřování sítě spolupráce, vytváření růstových center a průlomových směrů, v nichž lze dosáhnout největších účinků – vědeckých, praktických, ekonomických i sociálně-humanitních“ (Гончаров 2016: 65).

Domníváme se, že vysoké úrovně interakce mezi výše uvedenými organizacemi, které se výrazně liší svým zaměřením i řešenými úkoly (výzkumnými, infrastrukturními, vzdělávacími a výrobními), lze dosáhnout pouze tehdy, bude-li jejich společná činnost zajištěna jednotným vědecko-informačním zabezpečením, včetně jednotného slovníkového a příručkového zabezpečení.

„Jednotným slovníkovým a příručkovým zabezpečením“ rozhodně nemáme na mysli vytváření odborných slovníků společných pro všechny subjekty systému ОСНТИ. Takové společné odborné slovníky vycházejí již poměrně dlouho. Patří k nim: a) polytechnické slovníky (například РБПС 1997–1998); b) „souhrnné“ slovníky (například РБССТ 1994); c) slovníky vědecké a kulturní gramotnosti (například Hirsch, Kett, Trefil 1988; Бреннан 1997). Bohužel výše uvedené typy společných odborných slovníků neřeší všechny problémy spojené se slovníkovým a příručkovým zabezpečením úzké spolupráce organizací různého zaměření. Když hovoříme o „jednotném slovníkovém a příručkovém zabezpečení“ značně odlišných subjektů systému ОСНТИ (výzkumných, infrastrukturních, vzdělávacích a výrobních organizací), máme na mysli vytvoření jednotných metodologických východisek pro celý systém různých typů odborných slovníků, jehož jednotlivé články budou mít svou funk-

Terminologija | 2017 | 24

87

národní určení k obsluze slovníkových požadavků toho či onoho typu subjektů OSNTI.

Například v NIS vyspělých zemí světa se zpravidla rozlišují tři hlavní bloky: a) blok generování (získávání) znalostí, který zahrnuje základní vědu a aplikovaný výzkum; b) blok předávání znalostí, jehož základem je vzdělávání, které shromažďuje veškeré vědecké poznatky a zajišťuje jejich šíření prostřednictvím systému vzdělávacích institucí různých typů a úrovní; c) blok realizace znalostí, který zajišťuje výrobu zboží a poskytování služeb na základě získaných znalostí (Ivanov 2015: 191–193). Filologické a terminologické organizace těchto zemí přitom pro každý blok NIS připravují speciální slovníky plnící konkrétní funkce:

a) v rámci bloku generování (získávání) znalostí plní tyto speciální slovníky informační, inventarizační, registrační, kognitivní, nominační, kodifikační, strukturně-jazykové aj. funkce (jde o polytechnické a souhrnné slovníky; slovníky vědecké gramotnosti; obecněvědní slovníky a příručky; komplexní konceptuáře aj.);

b) představitelé bloku předávání znalostí vytvářejí a používají speciální slovníky, jejichž prostřednictvím se realizují vzdělávací, komunikační, klasifikační, mentalitu formující, ideologické aj. funkce (jde o univerzální encyklopedie; učební, překladové, výkladové a obecněvědní terminologické slovníky; obecněvědní a úzce oborové konceptuáře; slovníky kulturní gramotnosti aj.);

c) v rámci bloku realizace znalostí se sestavují a používají speciální slovníky plnící tyto funkce: informační, specializační, regulační, systematizační aj. (jde o oborové příručky a encyklopedie; terminologické normy; informačně-vyhledávací tezaury; klasifikátory, rubrikátory, frekvenční terminologické slovníky; seznamy témat a problémů; průmyslové katalogy; katalogy inovačních výstupů aj.).

Aby výše uvedené různorodé speciální slovníky vytvořily „jednotné slovníkové a referenční zajištění“ inovační

88

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенацио-нальной системе «наука-технологии-инновации»

činnosti subjektů OSNTI různých profilů, musí být splněny dvě základní podmínky:

1) uvedené „jednotné slovníkové a referenční zajištění“ musí mít systémový charakter, tj. představovat propojený systém speciálních slovníků, který má a) společné pojmové jádro (seznam základních vědeckých konceptů); b) společný zónový prostor – v jednom z našich posledních článků jsme tento prostor nazvali „Univerzálním slovníkem věcných rubrik odrážejících pojmové kontinuum hlavních LSP (JSC)“ (Ščerbin 2016: 44); c) vzájemně se doplňující periferní oborové termínové systémy, zachycené v úzce oborových speciálních slovnících a konceptuářích. Právě hustá síť existujících jádrových, zónových a periferních vzájemných vazeb mezi jednotlivými speciálními slovníky různých typů z nich činí nedílné součásti jednotného systému speciálních slovníků;

2) řízení slovníkového programu zaměřeného na tvorbu a vydávání jednotlivých speciálních slovníků, které mají v budoucnu tvořit jednotný systém takových slovníků, musí probíhat z jediného koordinačního centra. Jeho úlohu může plnit příslušná odborná vědecká organizace (terminologické centrum, akademické oddělení terminologie, redakční rada terminologického časopisu apod.) se statutem právnické osoby.

Pouze takový systémový přístup k vytváření „jednotného slovníkového a referenčního zajištění“ inovační činnosti subjektů OSNTI různých profilů umožní vyřešit úkol aktivizace společného postupu vědy a výroby, který na kulatém stole s vedením předních podniků Běloruské republiky stanovil předseda Prezidia Národní akademie věd Běloruska, akademik Vladimir G. Gusakov. Akademik V. G. Gusakov ve svém programovém vystoupení konkrétně nastínil následující opatření a etapy řešení uvedeného úkolu:

„Za účelem aktivizace společného postupu vědy a výroby navrhuji dnes diskutovat o perspektivách a očekávaných přínosech řady opatření, která bychom mohli přijmout:

Terminologija | 2017 | 24

89

1. každoroční plánování společných činností v oblasti vědecko-technické a inovační činnosti, pořádání vědecko-organizačních akcí;

2. vytvoření jednotného internetového portálu „Věda–průmysl“, včetně integrované databáze nabídek vědy na základě Katalogu našich inovačních řešení a požadavků průmyslu (rozšířit praxi tvorby takzvaného „Zadání průmyslu“ Ministerstvem školství. Mnozí z vás si pamatují sovětské „problémové sborníky“);

3. vytváření technologických platforem – trvale fungujících komunikačních platforem výrobců a spotřebitelů vědecky náročných a high-tech výrobků;

4. vytváření vědecko-průmyslových klastrů, funkční, případně i strukturální integrace vědeckých organizací, vysokoškolských a akademických podniků náročných na vědu do stávajících i nově vznikajících holdingů;

5. vytváření společných high-tech podniků a subjektů inovační infrastruktury na základě podílové účasti – inovačních center, rozšiřování sítě center transferu technologií, společných laboratoří a center kolektivního využívání; využívání stávajících kanálů k popularizaci vědeckých poznatků a praxe, prosazování výsledků výzkumu a vývoje, předmětů duševního vlastnictví a průmyslových výrobků. Přinejmenším vzájemné informování o poptávce a existujících vědecko-technických problémech.

Zdůrazním, že téměř všechny body uvedené v tomto odstavci lze uskutečnit bez přilákání dalších prostředků. Je třeba jen dobrá vůle a ochota překročit rámec standardních pracovních povinností“ (Гусаков 2017: 58).

Z výše uvedeného seznamu opatření k aktivizaci společného působení vědy a výroby v Běloruské republice je patrné, že řada ustanovení tohoto seznamu („vytvoření jednotného internetového portálu „Věda–průmysl“, včetně integrované databáze nabídek vědy na základě Katalogu našich inovačních řešení a požadavků průmyslu“; „sovětské problémové sborníky“; „komunikační platformy výrobců a spotřebitelů vědecky náročných a high-tech výrobků“; „využívání stávajících kanálů k popularizaci vědeckých poznatků a praxe“; „vzájemné informování o poptávce a existujících vědecko-technických problémech“) přímo souvisí s funkcemi,

90

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенациональной системе «наука-технологии-инновации»

které speciální lexikografie tradičně plní v rámci celonárodního systému „věda–technologie–inovace“.

ZÁVĚRY

Provedený výzkum umožňuje vyvodit následující závěry:

1. V podmínkách formování globální ekonomiky znalostí je stále zřejmější závislost úrovně vědeckotechnického a inovačního rozvoje té či oné země na množství jí vydávané slovníkové a příručkové literatury.

2. V celostátním systému „věda–technologie–inovace“ plní různorodé speciální slovníky stále širší spektrum funkcí.

3. K řešení klíčových úkolů speciální lexikografie té či oné země (vytvoření jednotné teorie terminologie, terminologické vědy a terminografie; vytvoření „jednotného slovníkového a referenčního zajištění“ inovační činnosti různých subjektů ОСНТИ aj.) přispěje splnění následujících podmínek: a) používání jednotné definice termínu funkce; b) popis a zohlednění sémiotických zvláštností speciálních slovníků v terminografické činnosti; c) zohlednění funkční struktury celostátního systému „věda–technologie–inovace“ při navrhování, sestavování a používání speciálních slovníků.

ЛИТЕРАТУРА

Адамов Е.Б., Кричевский В.Г. 1981: Оформление справочных изданий, Москва: Книга.

Ахманова О.С. 1969: Словарь лингвистических терминов. 2-е изд., Москва: Советская энциклопедия.

Бреннан Р. 1997: Словарь научной грамотности. Пер. с англ., Москва: Мир.

Голованова Е.И. 2007: Теория профессиональной коммуникации в свете когнитивно-дискурсивной парадигмы языкознания. – Языки профессиональной коммуникации. Сборник статей участников Третьей международной научной конференции (Челябинск, 23–25 октября 2007 г.). 1, Челябинск: Энциклопедия, 29–34.

Гончаров В.В. 2016: Концептуальные подходы к созданию эффективной системы «наука–технологии–инновации» в Беларуси. – Система «наука–технологии–инновации»: методология, опыт, перспективы. Материалы Международной научно-практической конференции (Минск, 1 декабря 2016 г.), Минск: Центр системного анализа и стратегических исследований НАН Беларуси, 59–73.

Гринев С.В. 2003: Основы семиотики. Учебное пособие, Москва: МГОУ.

Гринев-Гриневич С.В. 2009: Введение в терминографию: Как просто и легко составить словарь. Учебное пособие. 3-е изд., Москва: Книжный дом ЛИБРОКОМ.

Гусаков В.Г. 2017: Выступление Председателя Президиума НАН Беларуси академика В.Г. Гусакова на круглом столе с директорским корпусом ведущих предприятий страны. – Аксиосфера белорусской

Terminologija | 2017 | 24

91

науки и пути ее совершенствования. Сб. докл., выступлений, публикаций в СМИ, приветственных и вступ. слов Предс. Президиума НАН Беларуси В.Г. Гусакова, Минск: Беларуская навука, 55–58.

Данильян О.Г., Панов Н.И. (общ. ред.) 2005: Современный словарь по общественным наукам, Москва: Изд-во Эксмо.

Денисов П.Н. 1980: Лексика русского языка и принципы ее описания, Москва: Русский язык.

Дубичинский В.В. 2013: Лексикография украинского языка: прошлое и настоящее. – Славянская лексикография. Международная коллективная монография, Москва: Издательский центр “Азбуковник”, 251–309.

Иванов В.В. 2015: Инновационная парадигма XXI. 2-е изд., Москва: Наука.

Караулов Ю.Н. 1981: Лингвистическое конструирование и тезаурус литературного языка, Москва: Наука.

Кудашев И.С. 2007: Проектирование переводческих словарей специальной лексики, Helsinki: Helsinki University Translation Studies.

Лейчик В.М. 2007: Три возраста термина. – Terminologija 14, 10–19.

Лотман Ю.М. 2000: Семиосфера, Санкт-Петербург: Искусство-СПБ.

Мечковская Н.Б. 2009: История языка и история коммуникации: от клинописи до Интернета. Курс лекций по общему языкознанию, Москва: Флинта; Наука.

Морозов В.П., Тихомиров В.П., Хрусталев Е.Ю. 1997: Гипертексты в экономике. Информационная технология моделирования. Учебное пособие, Москва: Финансы и статистика.

Новодранова В.Ф. 2009: Роль обыденного знания в формировании научной картины мира. – Термино-логия и знание. Материалы I Международного симпозиума (Москва, 23–24 мая 2008 г.), Москва: Институт русского языка им. В.В. Виноградова РАН, 89–93.

Призмент Э.Л. 1995: Вспомогательные, но необходимые: Об указателях к содержанию новых книг. – Книжное дело 1, 56–59.

Прох Л.З. 1983: Словарь ветров, Ленинград: Гидрометеоиздат.

РБПС 1997–1998: Русско-белорусский политехнический словарь. В 2 т., Минск: Беларуская навука.

РБССТ 1994: Русka-беларускі слоўнік сельскагаспадарчай тэрміналогіі, Мінск: Ураджай.

Розеншток-Хюсси О. 1994: Речь и действительность. Пер. с нем., англ., Москва: Лабиринт.

Степанов Ю.С., Рогова Н.В. 2006: Новое общеевропейское явление «лексикографической семиотики». С особым вниманием к польскому опыту проф. Я. Вавжиньчика. – Вопросы филологии 2, 44–46.

Субботин М.М. 1993: Теория и практика нелинейного письма (взгляд сквозь призму «грамматологии» Ж. Деррида). – Вопросы философии 3, 36–45.

Татаринов В.А. 2006: Общее терминоведение. Энциклопедический словарь, Москва: Московский Лицей.

Шчербин В.К. 2011: Структура беларускай спецыяльнай лексікаграфіі. – Лексікаграфічны бюлетэнь 20, 141–152.

Щербин В.К. 2002: Словарные истоки практики нелинейного письма. – Веснік Беларускага дзяржаўнага універсітэта. Сер. 4, Минск, 28–33.

Щербин В.К. 2010: Терминография и специальная концептография. – Leksikografija ir leksikologija. Jono Kriuo 100-osioms gimimo metinėms, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 377–390.

Щербин В.К. 2016: Роль словарей предметных рубрик в систематизации и развитии современной терминографии. – Terminologija 23, 29–51.

Hirsch E.D., Kett J.F., Trefil J.1988: The Dictionary of Cultural Literacy, Boston: Houghton Mifflin Company.

SPECIALIOSIOS LEKSIKOGRAFIJOS FUNKCIJOS NACIONALINĖJE SISTEMOJE „MOKSLAS–TECHNOLOGIJOS–INOVACIJOS“

Straipsnyje nagrinėjamos termino, specialiųjų žodynų ir pagrindinių specialiosios leksikografijos krypčių funkcijos. Pateikiami vieningos terminologijos, terminotyros ir terminografijos teorijos plėtojimo sisteminių pagrindų paieškos rezultatai. Pagrindžiama išvada, kad a) unifikuotos termino funkcija apibrėžties naudojimas, b) specialiųjų žodynų semiotinių ypatybių apibūdinimas ir c) atsižvelgimas į sistemos „mokslas–technologijos–inovacijos“ funkcinę struktūrą gali padėti spręsti svarbiausius šiuolaikinės terminografijos uždavinius.

92

Вячеслав Щербин

Функции специальной лексикографии в общенацио-нальной системе «наука–технологии–инновации»

THE FUNCTIONS OF SPECIAL LEXICOGRAPHY IN THE NATION-WIDE SYSTEM

SCIENCE–TECHNOLOGIES–INNOVATIONS

The functions of the term, special dictionaries and main directions of special lexicography are considered in the article. The results of the search for systemic substantiation for elaboration of the single theory of terminology, science of terminology, and terminography are presented. The following conclusions are substantiated: a) the use of a unified definition of the term function; b) the description of semiotic peculiarities of special dictionaries, as well as c) factoring in the functional structure of the nation-wide system science–technologies–innovation in the process of designing of special dictionaries will facilitate the solution of the key objectives of modern special lexicography.

Gauta 2017-11-21

Вячеслав Константинович Щербин Центр системного анализа и стратегических исследований Национальная академия наук Беларуси ул. Академическая, 1, 220072, г. Минск, Республика Беларусь Эл. почта: [email protected]

Terminologija | 2017 | 24

93