LIETUVIŲ KALBOS GRAMATINĖ SANDARA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

ZVLÁŠTNOSTI PŘÍMÉ A NEPŘÍMÉ ŘEČI V NÁŘEČÍCH PONTININKŮ A ZÁPADNÍCH PUNTININKŮ

J. ŠUKYS

Přímá řeč je pro nářečí pontininků a západních puntininků¹, stejně jako obecně pro mluvený jazyk, poměrně typická. Pokud nejde o dialog, vždy ji uvádějí (svým způsobem do ní uvádějí) autorova slova.

V popisovaných nářečích, stejně jako ve spisovném jazyce, je z autorských slov uvádějících přímou řeč vůbec nejčastější sloveso říci.

Ř í k á šė jái: „Kã tũ.jė neatãnes?“ Pasigãrė vilks, ř í k á: „Aš jó (jau) dainūos!“ Tãs šòv ř í k á: „Nedainūk nedainiõk!“ (l. p.) Pnv. Aš Jūozu říkõ-aki·s (j akis): „Diėvi mãna, išvės taũ iš kėla tas sėnberni·s, pamati·si!“ Mžš. Cigõnus ř í k á: „A žinẽ, pomì.lis: pirmu suvalgik tãva paršū.ku, a paskūn valgismi višči·ku (l. p.) Rgv.

Sloveso říci se nezřídka opakuje i několikrát (před přímou řečí a vložené do ní, nebo pouze vložené do přímé řeči). Taková opakování slovesa říci jsou oblíbená zvláště tehdy, když se něco vypráví v přímé řeči.

Žvi.rbãls ř í k á „Nò, — ř í k á, — vẽš va põne, — ř í k á, — i bū.mõ nusipraũs, i pasižegnõj pris valgim, o dabã tõ nieka! (l. p.) Pnv. „Mēs seniau, — ř í k á, — bailėsan būdavem. Mēs, — ř í k á, — bijõdavem, drebėdavem, — ř í k á — ke aidavem pro tõ mẽškel. Gẽrė, — ř í k á, — kat jūs dabar drošėsan“ Kb. Aš jam ř í k õ: „Labẽ· tū.nke, — ř í k õ, — šneki, ti ãs ne viskã³ suprantū“ Mžš. Nė, ãnos (on) se zastaví (odhodlá se) něco ukrást: „Nė, — ř í k á, — gerẽ, al (ale) dã šindė nepavõksi, — ř í k á: — unt ritõjos“ (l. p.) Tj.

Sloveso říci se nezřídka přidává i tam, kde už je přítomno jedno sloveso uvádějící přímou řeč.

Põns k l a u š, ř í k á: „Tãu vaikū nebū.va, — kur tu gavẽ vaikų.? (l. p.) Užš. A pemenėli.s š l.d i n (posmívá se, škádlí) vėlnū., ř í k á: „Nė, da nedūos ke-

¹ Podrobněji o těchto nářečích viz J. Šukys, Typické fonetické zvláštnosti východolitevských nářečí pontininků a západních puntininků, LKK, sv. 5, s. 175—183.

² Užívá se poněkud zjednodušený přepis podle „Programu pro sběr materiálu pro Atlas litevského jazyka“ (2. vyd. Vilnius, 1956, s. 105—118). Nově byl zaveden pouze znak ᴜ, kterým se označuje redukovaná samohláska na konci slova, blízká u, obvykle vyslovovaná místo historického a nebo u.

³ Starší mluvčí nářečí této oblasti vyslovují ne visk·.

223

„Říká!“ (l. p.) Užš. Môč rọkuoj, sãka: „Maũ tõkos mar̃žos nereik“ Kb. Já Varũ.si. (Veronika) vi.s kũrsto., sakõ: „Pajũni(k) gi, paragauk (alaus), gal nemunišme!“ Mžš. Alpù.ne (Alfonsa) bãras, sãka: „Nu kurĩ čì šũ.ni.! (kas gi čia dabar!)“ Mžš. Nėdavo. (pinigų), – pamišlijo., sakõ: „Jėgu mán užtrakt mukš?…“ Mškn.

Na rozdíl od spisovného jazyka se v popisovaných nářečích sloveso říkat s předponami (odpovědět, povědět...) k uvození přímé řeči užívá velmi zřídka. V této funkci nebyla zaznamenána ani slovesa pronést, promluvit. Kromě slovesa říkat se o něco častěji vyskytují slovesa hádat se, radovat se, smát se „mluvit se smíchem, posmívat se“, ptát se, přikazovat, štěkat „tlachat, lhát“, prosit, křičet „mluvit křikem, hádat se“, vyptávat se, slibovat a další.⁴ Tato slovesa nejen uvozují přímou řeč, ale také ji stylizují a vypovídají o způsobu, jakým postava mluví.

Kazienė bãras: „Aini tũo keli, ti vi.s nẽškis medini-ku. (pagalį nuo šunų atsiginti)“ Mžš. Mar̃i džaugas: „Visai pasitaise kárve Nj. U Skodžene jũokas: „Vã, dabar i bũs tàu žéntus!““ Mžš. Anù lãksta api klaimu ir klãusi: Tarũ.t, dukrel, a jaũ baigi?“ (l. p.) Kng. Kumelì.te liepi: „Mėšk atãgalu rũnku káltu!“ (l. p.) Mck. Tas piršlì.s, žinẽ gi, lōji: „Aik (tekėk), poni bũsi – gulbės piena betrūks!“ Mžš. Prãjo e paprašõ: „Paskaitìk man, valkeli, tõ raštel!“ Kršk. Mergaitės rẽki: „Kadù čì sučečkavosi (supiaustysi kopūstus) rũnkom!“ – ruktũoji Mžš. Ji, mat, drusẽsne, tũoj teirãujas: „A nežìnot, kur čì tõ budėla, kur mi.ltus parduõdu?“ Mžš. Pats pi.rminiks gi žadėja: „Tãu, senũk, duosim!“ Kb.

Sloveso uvozující řeč se někdy kvůli stručnosti neuvádí. V takovém případě se intonačně zdůrazňuje jiné sloveso autorské řeči, které obvykle označuje činnost, při níž postava pronáší svá slova. Sloveso zde může zastupovat také citoslovce.

Dũ.kteres tik galũ.nd sãva nags: „Gerẽ, padarìsim!“ (l. p.) Užš. Tas pràkete terbu: „Li.skit visi terbon!“ (l. p.) Stmb. Stakienė špi.gu pakìšė: „A matẽ. – tiek i tegãusi!“ Gtn. Tėvus kũ.mšči tr.in.kį stalan: „Tilẽk to var̃lu!“ Mžš.

V jiných případech se ve snaze oživit vyprávění a učinit je dynamičtějším v autorské řeči uvádí pouze postava, jejíž přímá řeč následuje.

Ta veštrì.te: „Kar kar kár, ẽsmėsk mán vienõ rešõl!“ (l. p.) Kršk. Li.esene: „Al tẽgi, jũ.m árti – nebegalẽjot iškást [paslėpto aukso]!“ Mžš. Sãkom: „Užũ.kus, nabagẽli.s!“ U tàs sturẽ: „Užũ.kus, nabagẽli.s!“ (l. p.) Mžš.

⁴ V popisovaných nářečích uvozují přímou řeč poměrně často také slovesa cizího původu: duyutis „divit se“, durnavoti „nazývat hlupákem, pohrdat“, loj(y)ti(s) „nadávat“, mįslyti (mladší mluvčí říkají také galvoti) „myslet“, rokuoti „říkat, vyprávět, tvrdit“, šidyti „dráždit, zesměšňovat“.

Jaũ dã buvō, dĩ.vidavęs (stebėdavausi), durnavōdavo: „Ka tõ apsnūdė, te ištraukė [pinigus]“ Pnv. Kã pradėjālōjitis: „Ok tũ, – sãka, – sũ.sko, parši tũ!“ Nrb. Aš mĩ.sliji: „Žmunẽl (moterėle), kãt i mokìtis reiki sveikãtas!“ Mžš. U Skrebė vã atẽja, ruktũoji: „Ni tũ prašìk, ni tũ gaũsi!“ Gtn. Tũ vaiku, mukìkle, žinẽ, tũoj ši.dinu: „Kavalierì.s sũ pamũ, vi.re kõši. sũ smal...“ Nn.

224

Když už byly postavy vyjmenovány a posluchači je jasné, komu slova patří, přímá řeč se někdy uvádí pouze jedním slovesem (říci, poslouchat aj.).

Tam laik mes boróks vėžem ont rū's (i rūsi). Sāka: „Bobū, a nesōsāle.“ Sāko: „Ge šo perštenem“. Sāka: „Ge nōse be neįštetu!“ Kršk. Klāus: „A tāu patīnik [jaunikis]?“ — „Ne, nepatīnik, — sāka, — baržd kaip strazda (1. p.) Pnv. „Pėtrikien, — sāka, — ateik pagedō, kaip aš numirši!“ — „Oje“, — sāko, — tik mirk!“ Ksp.

Autorská řeč téměř vždy předchází řeči postavy. Autorská slova vložená do přímé řeči nebo následující po ní se vyskytují zřídka; o něco častěji jen tehdy, když se opakují.

„I aš, — sāka, — dėja [druskos]: vės dėd, i aš dėja.“ Pnv. „Nėr či, — sāko, — vietas pargulti (atsigulti pamiegoti), — aik pas māmų!“ Mžš. „Kūrgi tas jų su. tūrgos?“ — sāko. „Aš nesuprūnitū, kas či i'ra“, — sāka Tj.

Někdy přímou řeč přerušuje věta autorské řeči, která pokračuje i po přímé řeči.

Dabār sāka un tēvu. (tėvui): „O tv nikštūke, tv nieka neišmane!“ — išvertė akis. Mžš.

Přímá řeč může, aniž by ztratila svou charakteristickou intonaci, být součástí souvětí.

Dítě — jeden začal: „Jdi a tu [gyventi]“, druhý začal: „Jdi a tu“. Pbr. Kūti dievi: vylézá z dřeva babička z dřevěné mezery. vartės, hned se rozběhl největší pukvs (~ ias) — jedno: „Mān“, druhé: „Mān“, a vyhrabat (vykoupit) máslo, které je lepší Mžš. Būdava, říkali: „Tavi ti veš, kur trešku kūne“, — mutā ir Trošktūne Rgv.

Přímou řeč jiné osoby lze v popisovaných nářečích, stejně jako ve spisovném jazyce, vyjádřit formou nepřímé řeči. Při převodu přímé řeči na nepřímou se obvykle mění způsob přísudku, někdy i jeho složení, a mění se osobní zájmena⁵. Stává se vedlejší větou závislou na hlavní větě, kterou se stala autorská řeč.

V oblasti pontininků a západních puntininků se nepřímá řeč vyjadřuje různě.

Od hranice Litevské SSR až po Karsakiškis užívají pontininkové a západní puntininkové, byť ne zcela důsledně, nepřímou řeč s příčestím.

Řekl, že matka z dálky stroj. Kld. Dnes říkal v rádiu, jak tam něco ladili. RdN. Říkal, že dri.bis z mostu. Stmb.

V uvedené oblasti se stejně jako ve spisovném jazyce užívají konstrukce s příčestím nepřímého způsobu, které tvoří přísudek nebo skupinu přísudku.

Vėlne. člověk, melāgi.s tasē. Špēlōks: rádio. koupil od Meilūna Tilta-galiū, a sākasi iš Lēningrāda piški.⁶ Krs.

5 J. Balkevičius, Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius, 1963, p. 407.

6 Téměř všichni pontininkové a jižní západní puntininkové by v tomto případě řekli: „...sakasi z Leningradu koupil, a ještě častěji...saka z Leningradu koupila,...saka, že z Leningradu koupila.“

15. Lietuvių kalbos gramatinė sandara

225

Jižně od Karsakiškisu (např. v okolí Miežiškiů) se nepřímá participiální řeč vyskytuje jen v náznacích.

Řekl, že I.gñus bũ.cik (prý) sakũñt⁷ (říká), kãt bũs vybrán nãujĩ mili.ciji MžŠ.

Ostatní západní puntininkové a pontininkové při převodu přímé řeči na nepřímou obvykle nemění přísudky v oznamovacím způsobu na participia nepřímého způsobu⁸. K vyjádření nepřímé řeči zde nejčastěji pomáhají modální částice, zpravidla přetvořené podoby slovanských výpůjček: bũk, bũktai, bucik (mimochodem, mohou se vyskytovat i v přímé řeči).

Prý dnes Jeneškẽl slyšel, že Jarašõnẽlis odjel k otci, bũ.kte Gts. Říká, kãd ten dům bũ.k on vykoupí Srk. Říkala, bũ.cik prací. mu ubrali nebo snížili mzdu MžŠ.

V některých oblastech západních puntininků vyjadřuje pochybnost o pravdivosti myšlenky ustálený participiální tvar esą, který funguje jako vsuvka⁹.

Lidé vyprávějí, že prý se Bruõnene uzdravila a odešla z nemocnice MžŠ.

Jestliže nepřímá řeč zachovává přísudek přímé řeči beze změny, modální částice bũk, bũk tai, bucik, esą mohou také chybět. V takovém případě není zřetelně vyznačeno, že reprodukovaná slova či myšlenky nejsou vlastní autorovy, nýbrž někoho jiného.

Všichni prý říkali, že mnozí zaplatí MžŠ. Tehdy ti lidé přinesli jí tu lněnou přízi a řekli, že pán přikázal utkat košile (l. p.) Rdž.

Někdy může být řeč postavy k autorovým slovům připojena bez spojky kad, pouze intonací.

⁷ V Miežiškiai tento ustálený participiální tvar přítomného času nevyjadřuje rod ani číslo: Jõ (už) bũvabelukẽnĩt (doběhl). Jõ (už) bũvẽ bemukẽnĩt (učící se). Jõ (už) bũ.vasakũnĩt (říkající), že půjde do grĩ.çon, ale když přijdeš, nebude se bát MžŠ.

⁸ Srov. J. Balkevičius, cit. dílo, s. 408. J. Jablonskis a další autoři starších učebnic litevské syntaxe takové věty opravovali a slovesa přímé řeči ve vedlejší větě nahrazovali participii; viz J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, sv. 1, Vilnius, 1959, s. 528 a násl.; M. Durys, Lietuvių kalbos sintaksė, Kaunas, 1927, s. 74 a násl.

Staré litevské písemné památky, které sice více reprezentují tehdejší psaný jazyk, dokládají nepřímou participiální řeč jako dobře ustálenou a často užívanou. Dokonce i v „Punktuose sakymų“ K. Širvyda, souseda západních puntininků, čteme: Todrin ir pats Dowids ieszko Diewo, szaukia iop, budina ii kayp ažumigusi, sakos essus apłaystas, skundžias essus arti prapulties... I 199. Apas z tatas sako, gieresni sunti paimt motery, negi degt I 232. Pačiu tiktay tikieimu sakos busiu iżganitays I 258.

Více příkladů nepřímé participiální řeči než v dnešních nářečích pontininků a západních puntininků lze nalézt také v textech A. Baranauskase, zaznamenaných z téže nářeční oblasti.

„Co je to za podivnosti?“ začal se divit král a řekl, že prý nikdy neviděl takové podivnosti BM 94 (Brž). Hospodář se z té radosti (für džiõuksma) začal chlubit, že prý má vlastní krávu, velmi krásnou... BM 78 (Vb). Když přišli ke králi, vyprávěli mu o jeho dcerách a ukázali jejich hlavy BM 113 (Ssk).

⁹ V literárním jazyce je v tomto případě častá vsuvka girdi, viz J. Balkevičius, cit. dílo, s. 406. Pro popisovaná nářečí není typická.

226

Lėvunus řekl: Lādze zčervenala (vyprosila) tři sta rublů. Mžš. Lidé p l a u š k i, ve Skemuni· se stal zázrak, p a s i r ó d e Mžš.

V obou případech jako by chyběl odstín nejistoty, který je charakteristický pro polopřímou řeč, nelze však tvrdit, že se vedlejšími větami řeč postavy reprodukuje přesně. Nejpravděpodobněji se zde pouze převypráví obsah vyslovené myšlenky.

V nářečích pontininků a západních puntininků není nečistá přímá neboli polopřímá řeč vzácností¹⁰. Přímá řeč se zde vyjadřuje vedlejší větou s spojkou kad, aniž se změnil způsob přísudku nebo zájmena a při zachování všech ostatních strukturálních a stylistických rysů přímé řeči¹¹. Těžko říci, zda je nečistá přímá řeč stejně přesná jako přímá řeč¹², avšak bezpochyby se slova postavy v nečisté přímé řeči podávají mnohem emotivněji a názorněji než v nepřímé řeči. Nepřímá řeč nepřenáší vsuvky, oslovení, citoslovce ani jiná slova modální či emocionální povahy, zatímco v nečisté přímé řeči se to vše zachovává.

Ti jí (jemu) řekl, že se toho, Svaldenieñ, neboj: z velkého oblaku — maličký déšť! Mžš. Jeni·te plakala jako o život, co si teď, ach, počnu? Mžš. Mlčel jsem, mlčel, řekl jsem, že se mi zdá, že ten starý ženich se zase vrátí Nn.

Nejčastější jsou takové případy nečisté přímé řeči, kdy přímá řeč uvedená spojkou kad tvoří vedlejší předmětnou větu. Tímto způsobem však vznikají také vedlejší věty účelové, příčinné a způsobové, příslovečné věty i věty podmětné.

1. Vedlejší předmětné věty nečisté přímé řeči.

a) Podmětem vedlejší věty je první osoba a přísudkem sloveso v oznamovacím, někdy rozkazovacím způsobu:

Malūnininkas įsáka, kad aš jį. (vaiką) mažu. sugavó. ū.pę plaukunti. su lōv (1. p.) Užš. Tokiu· bū·dava ū·kiniku., te pjáun i pjáun — n e s a k i s, k a t s e s k i m, p a s i l s e k i m Pbr. Jis užgirda: gubernátarus su draugu šnėkv viduj, k a t a i s m a karālaus vōki ir n u t r ó t i s m a (nunuodysim) (1. p.) Mck. Apkabi.na, pabučava, p a s i s á k e, k a t a š a s ū t á v a v i r v s (1. p.) Alkn.

¹⁰ K termínu viz A. H. Гвоздев, Современный русский литературный язык, t. II, Москва, 1958, p. 279.

¹¹ V litevštině spisovné není nečistá přímá řeč tolerována, ačkoli mnoha nářečím i folkloru není cizí. Příklady takové řeči nacházíme také v textech A. Baranauskase z oblasti popsaných nářečí.

Tak tedy pán dvora říká, že ani my nemůžeme na tom dvoře bydlet?, tak se stěhujeme bydlet jinam BM 161 (Jnšk.). Otec už nechtěl nic říct; ale syn řekl, že ví, protože mi (čertu) slíbil BM 160 (Jnšk)....wānaga promluvil lidskou řečí kád naszauk, ale přinesli domů a p’anėk jańtion mės, ò pažk ās tau užnagrádes’ BM 158 (Jnšk).

¹² A. Molotkov při pojednání o analogických syntaktických konstrukcích ve starých ruských textech se spojkou яко tvrdí, že tyto konstrukce přesně nepodávají řeč cizí osoby ani řeč samotné postavy (А. И. Молотков, Особые синтаксические конструкции для передачи чужой речи в древнерусском языке, «Ученые записки Ленинградского Гос. Университета», серия филологических наук, вып. 61, 1962, p. 192).

227

b) Podmětem vedlejší věty je druhá osoba a přísudkem sloveso v rozkazovacím, někdy přímém způsobu:

A přikázal dcerám, abyste hlídaly jeho (hrajte si s ním) a nevycházely, dokud já neodejdu (1. os.) Užš. Řekni, že jsi ho viděl, když ukazoval Gln. Jeden dobrý člověk prosil, abyste mi darovali život, — říkal, — nejsem vinen Pnv. Potom macecha odešla a řekla své starší dceři, aby šla natrhat [růží] (1. os.) Kng.

c) Vedlejší věta je bezpodmětná:

Včera přišli, u faráře v Taujėnai, a i teď říká kniha, že u nás byli Ksp.

2. Vedlejší účelové věty v polopřímé řeči. Přísudek vedlejší věty se zde obvykle vyjadřuje rozkazovacím způsobem.

Pak se [řidič] znovu zastaví, aby vystoupil (abych vystoupil) Mžs. A přijel Jurģis, aby ho pozvali na pohřeb: maceška zemřela (tj. přijel pozvat na pohřeb: maceška zemřela) Mžs. Tak už dost, ještě jí tedy zadám práci: dám jí koudel, aby ji upředla a utkala (aby ona, sirotek, upředla a utkala) (1. os.) Kng. Potom vstali, aby vstali: bude třeba hnát krávu domů (aby vstali, protože bude třeba hnát krávu domů) (1. os.) Kng.

3. Vedlejší příčinné věty v polopřímé řeči.

Přišel bratr a vyhnal ji, že má jít ke svým příbuzným, že mu není potřebná (že mám jít ke svým příbuzným: nejsem jí potřebná) Pbr. Otec se zaradoval, že se jeho děti vrátily domů (mluví se o otcových dětech, protože je sám, donucen čarodějnou ženou, vyhnal) (1. os.) Mck.

4. Vedlejší způsobové věty v polopřímé řeči. Jejich přísudky se vyjadřují rozkazovacím způsobem. Slovo, které tyto věty rozvíjejí, je příslovečné určení způsobu v hlavní větě teip „tak“.

Tehdy se mu tak zdálo, že strhnou střechu a vymlátí z ní slámu, pak bude dobře (1. os.) Mck. Tak mu kněz poradil, aby se vydal domů Šlt.

5. Vedlejší podmětné věty v polopřímé řeči.

Říkává se od vrchnosti, že tři roky mají žít, dokud si nepostaví své (domy) Kršk. Matko, zdá se, že se spolu domluvili, že když budeš mlčet ty, budu mlčet i já. Mžs.

Polopřímá řeč není cizí ani ostatním litevským nářečím, zejména těm, pro která není příznačná nepřímá řeč s participiem. Příklady polopřímé řeči lze nalézt také v nářečích lotyšštiny¹³, ruštiny¹⁴.

¹³ Například v okolí Vilce v okrese Eleja, nedaleko popisovaných nářečí, se vedle Tēs teīca, ka es esuōt satīc’s vīna brālī říká také Tēs teīca, ka es satīku vīna brāli (z rukopisného dialektologického materiálu Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR). Viz také: Latviešu valodas dialektoloģijas atlanta materiālu vāksanas programma, Rīgā, 1954, p. 110; Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, t. II, Rīgā, 1962, p. 905.

¹⁴ Žr. A. B. Шапиро, Очерки по синтаксису русских народных говоров, Москва, 1953, p. 60; В. И. Собинникова, Строение сложного предложения в народных говорах, Воронеж, 1958, p. 157—162.

228

Závěry

1. V nářečích pontininků a západních puntininků se užívá přímá, nepřímá a nečistá přímá neboli polopřímá řeč.

2. Nejčastějším autorským slovesem uvozujícím přímou řeč je říci. Často se opakuje několikrát a někdy se pleonasticky připojuje i tam, kde už je jedno sloveso uvozující přímou řeč.

3. Autorská řeč předchází nejčastěji řeči postavy.

4. Participiální nepřímá řeč se v oblasti popisovaných nářečí užívá pouze na severu (od hranice Litevské SSR až po Karsakiškis). Ve zbývající oblasti se cizí řeč reprodukuje bez užití participií. Často zde pomáhají modální částice būk, būktai, bucik, esą.

5. V popisovaných nářečích je nečistá přímá řeč častá. Přímá řeč, aniž by se změnil způsob přísudku či zájmena a při zachování všech ostatních strukturních a stylistických rysů přímé řeči, se zde vyjadřuje vedlejší větou předmětnou, někdy vedlejšími větami účelovými, příčinnými, způsobovými či podmětnými, připojenými k větě hlavní spojkou že.

PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ ŘEČ V NÁŘEČÍCH PONTININKŮ A ZÁPADNÍCH PUNTININKŮ

Й. ШУКИС

Shrnutí

V litevských nářečích pontininků a západních puntininků je přímá řeč svou strukturou i modalitou různorodá. Uvozovací slova autora obvykle předcházejí přímé řeči. Nejoblíbenějším slovesem uvozovacích vět je sakyti (říkat). Často se pleonasticky užívá spolu s jinými slovesy uvozovací věty, např.: Pōns kláus, sāka: „Tāu vaikū nebūva, — kur tu gavē vaikū.? (Užušiliai, okres Biržai.) Často se v přímé řeči objevuje opakovaně, např.: Žvīrbājs sāka: „Nō, — sāka, — vės va pōng, — sāka. — i bū.rno musipraus, i parsīžegnoji priš valgimo, o dabā tō nieka!“ (Piniava, okres Panevėžys.) Někdy autorská slova uvádějí pouze podmět, jehož řeč se reprodukuje, např.: Ta vęštīte: „Kar kar kār, ešmešk man vieno rešotel!“ (Kriauniškiai, okres Pasvalys.) Je-li podmět zřejmý z předchozího kontextu, obvykle se neuvádí, např.: Kláus: „A tāu patīk [jaunikis]?“ — „Ne, nepatīk, — sāka, — bāžā kaip strāzda (Rozhovor otce s dcerou) (Piniava).

Nepřímá participiální řeč se, a navíc poněkud nedůsledně, užívá pouze na severu popisovaných nářečí, poblíž hranice Litevské SSR. Přitom se stejně jako ve spisovném jazyce slovesa nahrazují příslušnými tvary příčestí a zájmena 1. a 2. osoby zájmeny 3. osoby, např.: Šindē sāke pro rādiju, kā kur ti ladē bū.v.i. (Nemunėlio Radviliškis, okres Biržai). Na zbylém území těchto nářečí se zdání nepřímé řeči vytváří nikoli užíváním příčestí, nýbrž uvozovacími modálními slovy — variantami výpůjček būk, būktai, bucik (prý, jako by) — nebo ztrnulým tvarem příčestí esą (myšleno v systému těchto nářečí), např.: Kalb, kad tō (ta) namēl bū.k jis a p i r ī k a (Serekeniai, okres Panevėžys).

229

Plepėja žmònis, kàd Brùonene asž jò· isirãšė iš ligòninės (Mežiai, okres Panevėžys). Často se vyskytuje také takzvaná polopřímá řeč, kdy se přímá řeč mění v podřadnou větu pouze pomocí spojky kad, bez jakékoli změny slovesných tvarů a zájmen, např.: Tadù pāmote išėjus šàva dù-kterei viresnei liepi* kàd aik tù nusik.nk (Kungiai, okres Ukmergė). Te Jùrgi.s a t v a ž d a v a, kàt p r d š o m un pãgraba: tučekgìla pasi.mire (Mežiai). Nejčastěji jde o předmětné věty, někdy také o účelové, příčinné a způsobové věty či věty podmětné.