SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979)

Pranas KNIŪKŠTA

LINGVISTICKÝ A SOCIÁLNÍ VZTAH KODIFIKACE K NORMĚ

Jazyková norma je jedním z nejdůležitějších problémů a základních složek jazykové praxe. Chápání normy se utvářelo a měnilo spolu s teorií spisovného jazyka a jazykové kultury a je s ní vzájemně propojeno. Z teoretické koncepce jazykové kultury vychází přístup k normě, zatímco chápání normy zase ovlivňuje celou teorii i praxi jazykové kultury.

Termín jazyková norma se používá ve dvou významech.

V každodenním jazyce a v literatuře o jazykové praxi se normami nazývají formulovaná, zpravidla písemně zaznamenaná pravidla, pokyny a příklady, jimiž je třeba se řídit, nebo konkrétní jazykové jevy, jejichž užívání je přípustné. Takto chápaná norma je vědomě zpracovaný a regulovaný jazykový jev, který má subjektivní sociální povahu.

V odborné literatuře se termín norma používá v širším významu, totiž jako zákonitosti a jevy, které se v jazyce skutečně ustálily, „pravidelně užívané gramatické a lexikální prostředky“ [Арпапек Б., 1967, 339]. Od dob Pražského lingvistického kroužku se začalo rozlišovat mezi reálným užíváním jazyka, které nazýváme normou, a zaznamenáváním, schvalováním a regulováním tohoto úzu, které se začalo nazývat kodifikací. Takto chápaná norma nezahrnuje subjektivní sociální aspekty, které jsme zaznamenali v prvním případě. Ty se ponechávají kodifikaci.

Čeští lingvisté považovali jazykovou normu za sociolingvistický jev a zkoumali ji jako takový. Tento přístup se všeobecně prosadil i v sovětské jazykovědě. Lingvistický a sociální přístup k normě vychází z odpovídajícího – strukturálního a funkčního – přístupu k jazyku: lingvistický z toho, že, slovy Tezí Pražského lingvistického kroužku, „jazyk je systém výrazových prostředků“, strukturální z toho, že tento systém „pomáhá dosáhnout určitého cíle“ [Тезисы, 1967, 17]. Sociální povahu normy přímo dokládá skutečnost, že je společná kolektivu hovořícímu daným jazykem, že se mění spolu se sociálními podmínkami a konečně že obsahuje prvky odchylující se od jazykového systému.

Pro chápání normy je důležitý i další princip českých lingvistů – jasně rozlišovat mezi územ a spisovným jazykem. Uplatníme-li tento princip na litevštinu, rozlišujeme normy lidového mluveného jazyka a spisovného jazyka. Jejich sociální a lingvistické základy se poněkud liší. Norma lidového jazyka se zcela opírá o úzus. Úzus je základem i norem spisovného jazyka, na ty však zároveň působí jazyková teorie i úsilí jazykové a jiné veřejnosti. Patří k nim kodifikace, snahy o její uskutečnění, které lze nazvat normalizací [Шиккевич В. А., 1970, 13], i různé vnější příčiny, jež určují osud jednotlivých norem.

Normy spisovného jazyka si jeho uživatelé více uvědomují, jsou závaznější a stabilnější než normy mluveného jazyka, protože pouze spisovný jazyk se stabilními normami může plnit své funkce – být zaprvé prostředkem dorozumívání celé společnosti a zadruhé přesným a spolehlivým prostředkem komunikace.

Má-li člověk úspěšně pracovat na normalizaci spisovného jazyka a na jazykové kultuře, musí pochopit, jak a z čeho se utváří mechanism-

85

co a z jakých důvodů sem přichází z užívání, co určují nebo mohou určit lingvistické či jiné společenské snahy.

Podrobná teorie jazykové kultury litevštiny dosud nebyla vytvořena, její obecné principy se však již blíží konečné formulaci. Byly vyloženy v článcích P. Jonika (1937, 529–544), J. Palionise (1961, 5–21), K. Ulvyda (1965, 3–8; 1967, 36–67), A. Pupkise (1970, 65–67; 1972, 5–11; 1977, 23–29), A. Girdenise (1970, 65–67; 1977, 23–29), A. Pitročkinase (1970, 5–11), V. Labutise (1970, 12–18; 1972, 12–16), A. Paulauskienė (1972, 16–26) a dalších jazykovědců. Tyto principy také popisujeme; naše teorie jazykové kultury se vytváří především na základě myšlenek Pražského lingvistického kroužku a teoretických prací sovětských ruských jazykovědců.

Obecně se uznávají dva zdroje současného litevského spisovného jazyka: živý lidový jazyk (nářečí) a samotné užívání spisovného jazyka, třebaže na jejich vzájemný vztah existují různé názory. Není pochyb o tom, že význam užívání spisovného jazyka jako zdroje normy postupně roste, to však neopravňuje k tomu, abychom se inspirovali názory českých jazykovědců a absolutizovali význam psaného jazyka. Náš spisovný jazyk je mnohem těsněji spjat s lidovým jazykem a stále z něj ve velké míře doplňuje své fondy.

Normy, které se pro spisovný jazyk přejímají z úzu a kodifikují, sem přicházejí spolu se společenskými a jazykovými příčinami, které umožnily jejich vznik a zakořenění. Pro normalizaci jazyka nejsou důležité jejich příčiny vzniku, nýbrž to, které jevy a proč se stávají nebo mohou stát normou spisovného jazyka a kterým je cesta k ní uzavřena.

Litevští jazykovědci navrhli různá kritéria, podle nichž se z hlediska kodifikace hodnotí existující či nově vytvářené jazykové jevy. Nejčastěji se uvádějí tradiční kritéria čistoty, správnosti a srozumitelnosti. Zmiňuje se také přesnost, logičnost, estetická hodnota, frekvence užívání a typičnost. Z lingvistických kritérií jsou to správnost a typičnost, ze společenských frekvence užívání a estetická hodnota. Čistota je zjevně smíšeným kritériem; ostatní lze rovněž jen obtížně zařadit do některé skupiny.

V poslední době se stále častěji zmiňují a zdůrazňují také kritéria účelnosti a systémovosti.

Kritérium účelnosti znamená hodnocení jazykových jevů podle toho, jak plní své cíle a funkce. Podle něj je jazykový jev dobrý, plní-li svůj úkol, a špatný, neplní-li jej. Kritérium účelnosti vychází ze společenské povahy jazyka a hodnotí jazykové normy pouze z vnějšího hlediska. Nic nevypovídá o vnitřních vlastnostech norem, nemůžeme jím ověřovat lingvistickou hodnotu stávajících, a tím méně vznikajících jazykových jevů, a proto je nemůžeme považovat za „jediný skutečný základ kodifikace spisovného jazyka“ [Гирдянис А., Пупкис А., 1977, 23]. Vedle něj jsou zapotřebí i jiná – jazyková kritéria.

Jedním z nejvíce jazykových kritérií je kritérium systémovosti. Je poměrně blízké správnosti, avšak správnost se chápe spíše jako soulad s jednotlivými jazykovými zákonitostmi či kodifikovanými pravidly, zatímco systémovost jako soulad s jazykovým systémem. Systémovost jazyka je natolik důležitá a nezbytná, že ji někteří vůbec nepovažují za kritérium, nýbrž za „předpoklad existence jazyka a jeho normy, conditio sine qua non“ [Girdenis A., Pupkis A., 1970, 67]. Systémovost však nelze ze souboru kritérií vypustit. Stejnou conditio sine qua non je i účelnost, jenže účelnost je společenským a systémovost lingvistickým předpokladem existence jazyka a jeho norem. Přirozené jazykové jevy odpovídají oběma, a proto můžeme normy spisovného jazyka hodnotit pouze tak, že je zkoumáme zároveň z hlediska účelnosti i systémovosti. Všechna ostatní kritéria se s nimi slaďují nebo se uplatňují tehdy, když tato kritéria nestačí.

Odděleně od obou těchto kritérií, nikoli pouze od účelnosti, nelze plodně uplatňovat ani tak důležité kritérium, jako je čistota. Jevy cizího původu, které zdvojují slova či konstrukce vlastního jazyka, se posuzují podle kritérií čistoty a účelnosti. Nejdůležitějším měřítkem hodnoty cizích prvků je však přesto systémovost (správnost). Bezpodmínečně se odmítají ty cizí jevy, které se neslučují

86

přiléhají k systému našeho jazyka a narušují jej. Takovými cizími prvky bývají nejčastěji syntaktické a slovotvorné výpůjčky, pro něž existují vynikající litevské ekvivalenty, např.: vrátil se prvního června (= prvního června); tři dny zůstal na nemocenské (= měl nemocenskou); lapač jisker (= zachycovač); zremontoval (= opravil) traktor.

Nelze ospravedlnit ani takové cizí prvky, které narušují systém a pro něž se vlastní náhrady hledají obtížněji. V takových případech je třeba větší vynalézavosti. Odpoutali jsme se od doslovného překladu originálu a spisovatelský tisk jsme úspěšně nahradili literárním tiskem, protože tisk spisovatelů se k tomuto účelu nehodil. Když se však vymlouváme, že „to nelze ničím nahradit“, tolerujeme sloveso proti-postavit, které není v souladu se slovotvorbou litevštiny. Kdybychom překonali setrvačnost, mohli bychom je nahradit buď slovesem postavit proti sobě, nebo postavit do protikladu.

Přejímky a výpůjčky, jejichž slovotvorná struktura či vnitřní forma odpovídá systému litevštiny a které jsou potřebné z hlediska účelnosti, nemůžeme odsoudit jen proto, že jsou cizího původu. Sebekritika, hoblice či palačinka mají plná práva litevských slov. Do norem litevštiny se konečně prosadilo i struhadlo. Začínáme chápat, že bude třeba připustit i papku, ale navzdory účelnosti přesto chceme tašē nadále říkat koš, lustru říkat svítidlo a mletému masu faršas. A vůbec, kodifikátoři odmítají nemálo výpůjček nikoli proto, že jsou zbytečné nebo nevyhovují litevštině, nýbrž z tradice, z národní sebeúcty a z jiných subjektivních důvodů. Taková sebeúcta je pro lingvistu jistě potřebná, nelze z ní však činit princip kodifikace.

I když klademe na první místo kritéria účelnosti a systémovosti, jazykové jevy podle nich přesto nelze seřadit do souvislých řad. Zdá se například neúčelné, aby jedna skutečnost měla několik způsobů vyjádření, avšak synonymní, ba i paralelní jevy nejsou — s výjimkou terminologie — vadou. Nemá smysl uvažovat, kterou z variant — kiškį, nebo zuikį, mešką, nebo lokį — ponechat v literárním jazyce a které z něj vyhnat. Jazyk se nadbytečné jevy snaží regulovat sám — buď je rozlišuje, nebo jednu z možností zvolí, a není třeba mu uměle předbíhat.

Varianty normy jsou přirozeným jevem jazyka, včetně jazyka spisovného. Bez nich bychom nemohli rozlišovat funkční styly, které dnes všichni teoreticky uznávají, ale v praxi se mnozí vyhýbají nebo dokonce opravují formulace informačního a úředního stylu: výjezd do města tunelem, zahájil schůzi, zajistit účast. Varianty jazykové normy nijak nenarušují, pouze ji činí pružnější a umožňují postupný přechod od jedné varianty k druhé. Změna normy prostřednictvím variant pomáhá zachovat pružnou (dynamickou) stabilitu a odstraňuje rozpor mezi stálostí normy a jejím vývojem [Метезус B., 1967, 381; Едличка A., 1967, 553; Скворцов Л. И., 1970, 68].

Nepružná kodifikace, která varianty neuznává, často stabilitu narušuje. Jasně to ukazuje přízvuk přídavných jmen s příponou -inis. Ve třech normativních slovnících litevštiny vydaných během tří desetiletí se měnila či upřesňovala pravidla přízvuku těchto přídavných jmen a v souladu s nimi i přízvuk jednotlivých přídavných jmen. Například RŽ uváděl přízvuk veislìnis, dùjinis, arbàtinis, DŽ a DŽ₁ — veìslinis, dùjinis, arbàtinis; RŽ a DŽ uváděly přízvuk visuomenìnis, santykìnis, DŽ₁ — visuomeninis, santykinis; RŽ — būdvardinis, sintaksinis, DŽ — būdvardinis, sintaksinis, a DŽ₁ opět būdvardinis, sintaksinis. DŽ₁ změnil přízvuk přibližně 150 přídavných jmen z DŽ. To, co se v jednom slovníku považuje za normu, se v jiném stává chybou. K tomu by nedošlo, kdybychom se nebáli uznat varianty normy, které v jazyce skutečně existují. Norma by byla nejen pružnější, ale i stabilnější¹.

Stabilitu norem narušuje také přehnaná snaha vtěsnat je do schematizovaného systému a uspořádat je, řečeno slovy Mathesia, podle „principu nepřetržité regulace“ [Метезус, 1967, 384]. Souvislá pravidla se plodněji uplatňují při kodifikaci nebo při vytváření nových jevů. Například slovotvorba potřebuje specializované přípony a typické

¹ Je pravda, že v DŽ₁ se objevilo asi deset variant přízvuku těchto přídavných jmen, avšak mnohem více variant mají i formy s rovnoměrnějším přízvukem, například přídavná jména s příponou -ingas. Bez variant jsou zde uváděna dokonce i odvozená podstatná jména s -inis, která mají dvojí přízvuk: progìnis (:prōga 1, progà 4), ìrklinis (:ìrklas 1, 3), rūšìnis (: rūšìs 1, rūšìs 4); audrìnis (:aùdrà 4, aùdra 1), vapsvìnis (: vapsvà 2, 4).

87

odvozovacích modelů, i když i zde je třeba sáhnout do periferie úzu pro kořeny slov, netypické přípony a další vnitřní slovotvorné prostředky. Tím spíše lze do schematických pravidel opatrně vtěsnávat slova, která se v jazyce vžila a v zásadě nejsou v rozporu se systémem.

Dlouhou dobu jsme užívali podstatná jména darbovietė, darbovietė. Ale tu někoho napadlo nahradit spojovací samohlásku o, která se neshoduje s koncovou hláskou kmene prvního členu, „správnější“ samohláskou a. Objevily se darbavietė a darbatvarkė. Ti, kterým se samohláska o nelíbí, ale chápou škodlivost obměňování podoby slov, užívají spojení darbų tvarka, darbo vieta. Zpochybněním ustálených variant s o jsme narušili nejen stabilitu, ale i princip účelnosti: pro označení týchž pojmů vznikly tři varianty. Navíc se směšují dva různé pojmy: darbo vieta „místo, kde se pracuje“ a darbovietė „instituce, v níž se pracuje“. K ničemu z toho by nedošlo, kdybychom byli spojovací samohlásku nechali na pokoji, protože se nemusí nutně shodovat s koncovou hláskou kmene, srov.: darbāms – darbymetis, kojoms – kojūgalis, kraštams – kraštotyra.

Zastánci úplné pravidelnosti mají za chybná přídavná jména dvišakas, keturkampas, protože prý koncovka složených slov musí být -is. Nechtějí do spisovného jazyka připustit podstatné jméno skaitliukai, protože v něm není slovo skaitlius. Objevila se dokonce „opravená“ varianta tohoto slova skaičiukai. Ale copak nelze vytvořit výraz potřebný ve spisovném jazyce z nářečního slova? Vždyť neodsuzujeme antplūdžio proto, že slovesem ve spisovném jazyce není antplūsti, nýbrž užplūsti. A konečně, copak nelze převzít z nářečí slova, která tam byla utvořena a užívají se, a chápat je jako nederivovaná.

Ve všech uvedených i mnoha dalších případech se při opravování domnělých nesprávností nepřihlíží k účelnosti ani ke skutečnému úzu. Zvlášť znepokojivé je, že za chybná jsou označována nářeční slova, která se nevejdou do pravidel vytvořených gramatikami. Toto znepokojení A. Jonitytė vyjádřila takto: „Při čtení článků některých jazykovědců nebo při poslechu jejich projevů někdy také vzniká dojem, že nářečí jsou snad vůbec největším problémem našeho jazyka a že všechny jazykové neduhy vznikají především kvůli nim“ (1969, 2).

K tomuto problému lze přiřadit i užívání podstatného jména metai s číslovkami. Ve spisovném jazyce se požaduje užívat metus, stejně jako jiná pomnožná podstatná jména, pouze s druhovými číslovkami. V tisku se tak nyní postupuje, avšak v needitovaných textech, v nenářeční mluvené řeči a v nářečích se s tímto slovem většinou užívají základní číslovky.

V „Lietuvių kalbos žodyne“ (1970, 90–100) je u hesla metų uvedeno jedenáct vět s číslovkami od jedno do devíti: jedna s číslovkou vieni, tři s treji a dalších sedm se základními číslovkami trys (2x), šeši (2x), septyni, aštuoni, devyni. V „Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijoje“ (1970) se podařilo najít 110 výskytů slova metai užitého s kardinálními číslovkami od jedno do devíti. I zde se nejčastěji pojí se základními, nikoli druhovými číslovkami. Užívání slova Metų v chrestomatii znázorňuje tabulka na s. 89.

Údaje ze Slovníku i Chrestomatie ukazují, že po celém Litvě jsou rozšířená vyjádření dveji, treji metai, ačkoli se vedle nich užívá také du, trys metai. Od čtyř do devíti užívá s podstatným jménem metai téměř celá Litva základní kardinální číslovky. (Druhové číslovky, a to s příponou -eli, užívá se slovem metais soustavně jen malý kout severovýchodní Litvy – okolí Ignaliny a Švenčionys.)

Užívání těchto číslovek se slovem metais se od úplné pravidelnosti odchyluje ve dvou ohledech. Zaprvé základní kardinální číslovky užívají nejen ta nářečí, která mají pro označení astronomického časového období („год“) jednotné číslo metas, a zadruhé – vedle dveji, treji se často říká keturi, penki… devyni metai. V Chrestomatii jsou věty, dokonce i ze samotného východního Litvy, kde vedle druhové číslovky dveji stojí jiná, základní číslovka: Račiukuose dvejų metų vaikėli traūkė, o penkių metų paskui račiukus eina (283) (Manciūšėnai, okres Širvintos); Kėturius metūs piemėnelė buvau, dvejus metus krutėjau už mergą (355) (Šūtai, Švenčionių

88

Číslovka Žem. Záp. Stř. Vých. Dz. Nelit. Celkem 1 jeden — 2 — — — — 2 jedni — 3 — 3 1 — 7 2 dva 6 1 — 1 2 — 10 dvoje 3 1 1 6 1 1 13 3 tři 4 3 — 3 — — 10 troje — — — 2 2 — 4 4 čtyři 2 — — 6 1 — 9 čtvery — — — — — — — 5 pět 1 1 1 4 — — 7 patery — — — — 5 1 6 6 šest 1 — — 2 1 — 4 šestery — — — — — — — 7 sedm 6 — 5 9 2 — 22 sedmery — — — — 2 — 2 8 osm 1 — 2 3 — — 6 osmery — — — — 1 1 2 9 devět — 3 1 2 — — 6 devatery — — — — — — — Celkem jednoduchých 21 10 9 30 6 — 76 násobných 3 4 1 11 12 3 34

(raj.). Zřejmě hraje roli délka slova a pohodlnost artikulace: něco jiného je vyslovit dveji, treji, něco jiného — septyneri, devyneri, a tím spíše devyniasdešimt devyneri metai. Tato nepohodlnost fakticky vzniká jen u metais. U jiných pomnožných podstatných jmen, například pirštinės, žirklės, lubos, durys, kelnainiai, marškiniai, se nejčastěji užívají číslovky vieni, dveji, treji, zatímco počty let uvádíme často a v nejrůznějších kombinacích. Častá potřeba těchto číslovek a jejich dlouhá podoba nás nutí užívat s metais pohodlnější varianty.

Užívání ovlivňují i různé další příčiny, které se prolínají a vzájemně doplňují a vytvářejí živý jazyk. Neničíme tím, že kvůli systematičnosti přehlížíme úzus, důvěru v živý jazyk? Nepodřezáváme kořeny přirozenému jazyku?

89

Na uvedené otázky lze odpovědět různě, ale nepochybně jde o nedorozumění připojovat číslovce vieni příponu -eri ostatních násobných číslovek. Vieni je samo o sobě násobná číslovka. Množný tvar číslovky vienas je potřebný pouze pro užití s pomnožnými podstatnými jmény, protože pro vyjádření počtu většího než jedna slouží jiné číslovky: du, trys, keturi... Mezi vienas a vieni je stejný vztah jako mezi du a dveji, srov.: jedna rukavice – jedny rukavice (jeden pár) a dvě rukavice – dvoje rukavice (dva páry). Tvaru vieneri se neužívá ani s lety, ani s jinými pomnožnými podstatnými jmény. Říká se: Penki tvartai, vienas durys; Vienus langus išėmė, antri liko. Teprve poté, co jsme se začali plést v tvarech septyneriais a septyneriais metais, napadlo nás také nahradit vienus metus tvarem vieneriais. A tehdy se objevily i tvary vieneri rūmai, vienerios staklės, dokonce kiekveneri metai. K úplné „správnosti“ už zbývá jen nahradit dvejus, trejus tvary dvej eriais, trejeriais.

K přehnanému purismu a důsledné pravidelnosti sklouzává i leckterý z těch jazykovědců, kteří ve svých teoretických článcích předkládají poměrně umírněné myšlenky. Teorie se s praxí zřejmě zcela neshoduje proto, že praktická doporučení, opravy a jejich principy se opírají o dlouhou tradici, zatímco teoretické myšlenky se většinou přejímají z děl jazykovědců jiných národů. Tyto dvě věci se nám ne vždy daří sladit. Ne vždy jsou také dostatečně spojeny s naší současnou situací. Vždyť ne všechno, co vyhovuje jiným jazykům, lze uplatnit v litevštině a ne všechno, co se zavádělo do jazykové praxe litevštiny, se ujalo a vyhovuje dnešku.

Není třeba si dělat iluze, že budou uspokojena všechna přání současných jazykovědců a přijaty všechny jejich návrhy. Práce jazykovědců na jazykové kultuře a normalizaci bude účinnější, čím lépe bude uspokojovat jazykové potřeby společnosti a čím více bude při péči o jazykovou praxi přihlížet k lingvistickým a sociálním podmínkám charakteristickým pro současný litevský spisovný jazyk.

Literatūra

DŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. V., 1954.

DŽ₁ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. V., 1972.

Girdenis A., Pupkis A. Bendrinės kalbos normos ir jų kodifikacija. – Kultūros barai, 1970, Nr. 1.

Jonait yte A. Literatūrinė kalba ir tarmės. – Kalbos kultūra ir tarmės (Kalbos sekcijos sąsiuvinis Nr. 13). V., 1969.

Jonikas P. Mūsų bendrinės rašomosios kalbos kultūros problemos. – Židinys, 1937, Nr. 12.

Labutis V. Dėl požiūrio į kalbos klaidas ir taisymus. – Kalbos kultūros teorija ir praktika (Lietuvių kalbos sekcijos sąsiuvinis Nr. 18). V., 1970.

Labutis V. Leksikos ir žodžių darybos norminimo principai. – Mūsų kalba, 1972, Nr. 8.

Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija. V., 1970.

Lietuvių kalbos žodynas. V., 1970, t. 8.

Palionis J. Apie literatūrinės kalbos norminimo pagrindus bei kriterijus. – Kn.: Dabartinė lietuvių kalba. V., 1961.

Paulauskienė A. Gramatikos reiškinių norminimo problemos. – Mūsų kalba, 1978, Nr. 8.

Piročkinas A. J. Jablonskio kalbos norminimo pagrindai ir principai. – Kalbos kultūros teorija ir praktika (Lietuvių kalbos sekcijos sąsiuvinis Nr. 18). V., 1970.

Pupkis A. „Kalbos praktikos vadovo“ sudarymo principai. – Mūsų kalba, 1972, Nr. 8.

RŽ – Lietuvių kalbos rašybos žodynas. K., 1948.

Ul vydas K. Dėl kalbos kultūros sąvokos. – Kalbos kultūra. V., 1965, sąs. 9.

Ul vydas K. Dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos leksikos normalizacijos klausimai. – Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1967.

Гавранек Б. Задачи литературного языка и его культура. — В кн.: Пражский лингвистический кружок. М., 1967.

Гирдянис А., Пупкис А. Вопросы кодификации литовского языка. – Mūsų kalba, 1977, Nr. 5.

Едличка А. О пражской теории литературного языка. — В кн.: Пражский лингвистический кружок. М., 1967.

Ицкович В. А. Норма и ее кодификация. — В кн.: Актуальные проблемы культуры речи. М., 1970.

90

Матезиус В. О необходимости стабильности литературного языка. — В кн.: Пражский лингвистический кружок. М., 1967.

Скворцов Л. И. Норма. Литературный язык. Культура речи. — В кн.: Актуальные проблемы культуры речи. М., 1970.

Тезисы пражского лингвистического кружка. — В кн.: Пражский лингвистический кружок. М., 1967.

Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros institutas

ЛИНГВИСТИЧЕСКОЕ И СОЦИАЛЬНОЕ СООТНОШЕНИЯ КОДИФИКАЦИИ И НОРМЫ

Резюме

Норма — одна из основных проблем и составных частей культуры речи. Термин „норма“ употребляется в двух значениях: во-первых, норма — сформулированные и зафиксированные правила и указания литературного языка, во-вторых, — это реальное общепринятое употребление языковых средств (второе значение нормы свойственно литературному языку и разговорной речи). Советское, в том числе и литовское, языкознание придерживается мнения Пражского лингвистического кружка: норма является лингвистическим и социальным явлением. Имеются некоторые различия между лингвистическими и социальными основами нормы литературной и разговорной речи. Первая подвергается воздействию не только объективных, но, в значительной мере, и субъективных социальных факторов.

Общепризнанна источником нормы литовского литературного языка: народная речь и употребление в самом литературном языке. Определяются разные критерии нормализации литературного языка — правильность, чистота, точность, логичность и др. В последнее время на первый план выдвигаются критерии целесообразности и системности. Первый из них является внешним, социальным, второй — внутренним, языковым. Применяя два эти критерия совместно, можно оценить норму литературного языка. Все другие критерии, в том числе и критерий чистоты языка, являются второстепенными и вспомогательными. Лишь критерии целесообразности и системности предоставляют возможность оценить языковые факты и явления иноязычного происхождения.

Однако при кодификации литературного языка не следует применять прямолинейно как один, так и другой критерий. По соображениям целесообразности недопустимо исключение из литературного языка синонимических форм выражения. Вариантность — неизбежное свойство литературной нормы. Варианты способствуют стилистической дифференциации языковых средств и устраняют противоречия между стабильностью и развитием нормы. На примере изменений акцентуации имен прилагательных с суффиксом -inis видно, что именно отсутствие вариантов нарушает стабильность нормы.

Не следует абсолютизировать и принцип прямолинейной регулярности и исправлять слова, которые отошли от книжной схемы, например: darbovietė (на darbavietė), keturkampas (на ketūrkampis), skaitliškai (на skaičiškai). Такие исправления часто нарушают стабильность нормы или принцип целесообразности. Сомнительна тенденция считать ошибочными формы, которые употребляются во всей Литве, например: septyни, devyni metai. Но, несомненно, излишним является оформление числительного vienų (по примеру ketv-eri, septyn-eri) с помощью суффикса -eri.

Успешная работа культуры речи и нормализация литературного языка возможны при соблюдении совокупности лингвистических и социальных условий, характерных для современного языка.