IŠ LIETUVIŲ KALBOTYROS ISTORIJOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XX (1980)

A. SABALIAUSKAS

K. BŪGA – ETYMOLOG

Simonu Daukantovi připadalo, že slovo pyrāgas pochází ze slov pūrai „ozimá pšenice“ a rāgas (neboť lidé pili z rohů a zakusovali to pšeničným chlebem), kalėdās spojoval se slovem kálti (protože na konci roku hospodář zatlouká hřebík do trámu světnice), Liepōja podle něj pocházelo od slovesa līpti (z moře se na toto místo snadno vystupuje)¹. Mikaloji Akelaitisovi byla slova sūris, siauras, svīrnas příbuzná. Za slova společného původu považoval také vagā, angā, lāngas. Do jedné skupiny řadil slova pjáuti, piemuo, píeva². „S pomocí přírody jsem učinil objevy, které jsou lingvistům dosud neznámé. Dá-li Bůh, zveřejním je světu a uvedu pravidla, podle nichž lze při učení jednoho jazyka poznat všechny jazyky živé i mrtvé,“ napsal v jednom dopise tento představitel naší kultury z poloviny 19. století³.

Taková je naše etymologická „prehistorie“. Popravdě řečeno, od prvních výkladů původu slov zaznamenaných v písemnictví Lotyšů, Poláků, Rusů, Němců a mnoha dalších národů se příliš neliší.

Původ litevských slov se pokoušeli vysvětlovat také takoví naši spisovatelé, kulturní či vědečtí činitelé jako Jonas Basanavičius, Vincas Pietaris a Antanas Šmulkštys (Paparonis). Ani oni však bez odborného lingvistického vzdělání nedokázali dosáhnout o mnoho více než výše zmínění, řečeno výrazným termínem K. Būgy, „domácí etymologové“.

První významnější litevští badatelé litevského jazyka byli rovněž většinou samouci nebo lidé s dosti omezeným odborným lingvistickým vzděláním. Poměrně často se zajímali také o etymologické problémy.

Andrius Morkus Ugianskis (1816–1870), absolvent Kazaňské univerzity a později profesor klasické filologie na téže univerzitě, připravoval rozsáhlý slovník litevského jazyka, který měl obsahovat i etymologické poznámky⁴.

Jonas Juška (1815–1886), který vystudoval klasickou filologii na Charkovské univerzitě, se na podnět svého bývalého profesora Izmaila Sreznevského pokusil napsat „Slovník kořenů litevského jazyka“ („Литовский корнеслов“). Jak vyplývá z dopisů J. Jušky a zkušebních slovníkových hesel zaslaných zmíněnému ruskému učenci, to

¹ Daukantas S. Raštai. V., 1976, t. 1, p. 421, 471, 547; Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958, t. 1, p. 199 (toliau: Būga).

² Akielewicz M. Gramatyka języka litewskiego. Głosowania. Poznań, 1890, p. 48, 57, 65; Kruopas J. M. Akelaitis leksikografas. – LKK, 1970, t. 12, p. 167–168.

³ Janulaitis A. Mikalojus Akelaitis. V., 1969, p. 65.

⁴ Drotvinas V. Andrius Morkus Ugianskis. – Literatūra ir menas, 1970.X.10, p. 13; Drotvinas V. A. Ugianskio 100-sioms mirties metinėms. – Kalbotyra, 1971, t. 23(1), p. 110–112.

37

měl být srovnávací slovník litevštiny, lotyštiny a staré pruštiny s ekvivalenty ve slovanských jazycích. V archivu I. Sreznevského byl nedávno nalezen také slovníček ekvivalentů litevštiny a sanskrtu sestavený J. Juškou („Словарь литовско-санскритских соответствий“)⁵.

Žádné rukopisy slovníku A. Ugianského se nedochovaly, takže je těžké říci něco o hodnotě jeho etymologických poznámek. Sotva se však mohly odlišovat od pokusů ostatních litevských lingvistů té doby v této oblasti. Zmíněné rukopisy J. Jušky jsou také zajímavé pouze pro historika litevské jazykovědy; jinak jde o pokusy postrádající závažnější vědeckou hodnotu.

Významných úspěchů v jednotlivých oblastech litevské jazykovědy dosáhli Fridrich Kuršaitis a Antanas Baranauskas. Etymologie se však téměř nevěnovali: více je zajímaly jiné otázky litevského jazyka a možná také cítili, že na tuto oblast jazykovědy nebyli dostatečně připraveni.

O etymologické problémy se poněkud zajímal také samouk-lingvista Jonas Spudulis.

Prvním naším lingvistou, kterého etymologické otázky obzvlášť zajímaly, byl Kazimieras Jaunius. K. Jaunius byl také zčásti samoukem, svým lingvistickým vzděláním však předčil všechny předchozí litevské lingvisty. Kromě řečtiny a latiny, které ovládal velmi dobře, byl K. Jaunius prvním litevským lingvistou, který se dobře seznámil s hlavním jazykem tehdejší indoevropeistiky — sanskrtem; znal také hebrejštinu, samostatně se učil finštině a důkladně prostudoval lotyštinu a starou pruštinu. Na druhou stranu však K. Jaunius, který studoval na školách s náboženským zaměřením, nemohl získat systematické teoretické základy lingvistiky, jež se již tehdy vyučovaly na nejlepších univerzitách v Rusku a západní Evropě. Jaunius tyto mezery ve vzdělání, přestože byl velmi nadaným autodidaktem, nedokázal vyplnit. Vytvářel zákony hláskových změn nepodložené faktickým materiálem a snažil se odvozovat ze společné základní formy slova sémanticky blízká, ale foneticky značně odlišná.

O etymologické problémy K. Jaunius vzbudil zájem i u svého mladého žáka Kazimierase Būgy. Principy etymologizování K. Jauniuse se dobře odrážejí také v první rozsáhlejší práci K. Būgy „Aistiškuose studijuose“ (Petrohrad, 1908), napsané roku 1905. Jak vyplývá z uvedených pramenů a příslušné bibliografie, autor knihy a nepochybně i jeho učitel K. Jaunius znali nejdůležitější literaturu tehdejší doby zabývající se etymologickými problémy indoevropských jazyků. Při zkoumání původu litevských slov však z této literatury přebírali pouze jednotlivá, izolovaná fakta a zcela přehlíželi použitou výzkumnou metodiku i hláskové zákony, které již tehdy byly ve větší či menší míře stanoveny a jimiž se etymologické práce řídily. Abychom si vytvořili jasnější představu o etymologiích K. Jauniuse a raných etymologiích K. Būgy, uvedeme několik příkladů z „Aistiškuose studijuose“ (pravopis je zjednodušen).

⁵ Венедиктов Г. К. Материалы к истории литуанистики из архива И. И. Срезневского. — ЛКК, 1975, т. 16, р. 203—224.

38

Litev. arklys < *arv(a)-k(a)lij-: skr. árvā „rychlonohý (Renner)“⁶, stpr. arwaykis „mladý kůň“ (s. 51).

Litev. gurbas „pevný“ < *gu-rabā-: gu- „vůl, býk, kráva (βοῦς)“ + raba- „střecha, dům (tectum)“: ř. ὀροφός „kryjící (deckend)“ (s. 52).

Litev. lopšys, lopišys < (š)lop-išys < *slop-išys: got. slēps „spánek (Schlaf)“ (s. 52).

Litev. marti < (di)marti < *dam-arty „ta, která přišla do domu“: ř. δάμ-αρ(τ) „hospodyně (Hausfrau)“ (s. 52–53).

Litev. brikas „vůz se dvěma sedadly“ < *dvi-br-ikā z *dvibra-s = ř. δίφρο „vůz (Wagen)“ (s. 55).

Litev. meleta „picus viridis“ < *mélē-ta „mluvený, vyslovený (linguata)“: lat. mēle-liežuvis (lingua) < *mēlēm < *mēlām < nom. *mēlā < mālā: molata > mola ta „picus viridis“ (s. 65).

Litev. tarnas < tar(u)nai < *teruna-s = oset. thūryn „chlapec (Knabe)“: skr. taruna-s „mladý, jemný (jung, zart)“, ř. τερίωνης „slabý, zničený (schwach aufgerieben)“, lat. tener „jemný, měkký (zart, weich)“ (s. 72)⁷.

Litev. kipšas < *kap(ro)-šō-: lat. caper „kozel“ (s. 102).

Litev. kiškis < *kaškys: *qasqos „šedý (grau)“ = lat. cas-cu-s „starobylý (altersgrau)“: lat. cānus „šedý, popelavý, prošedivělý, starý (grau, aschgrau)“ < *cas-no-s, anglosaské hasu „šedohnědý (graubraun)“ (s. 102).

Takto názorně se „vysvětluje“ původ názvu města Ukmergė, který dodnes vyvolává mnoho sporů.

U(r)k-mergė < *Urk(a)-mergė (disimilace dvou r) = Vilka-mergė, starolitevsky Wilke-merge 1384 m. Scriptores rer. prus. II 694: vilka- z virka (: disimilace r–r > l–r) = urka- „val“, lotyšsky virdze „hromada (Haufe)“, lotyšsky Virkus–muiža+-mer-gė „okolí (Grenzgebiet, Bezirk)“, starohornoněmecky marka „hranice, pohraničí (Grenze, Grenzgebiet)“, gótsky marka „hranice (Grenze)“, velšsky bro „okolí, kraj (Bezirk, Land, Gegend)“, latinsky margo „okraj, hrana (Rand)“; Vilka-mergė — „město, které má uvnitř svých hradeb násep či hrad“ (s. 178).

Jak víme, K. Būga své „Aistišké studie“ přísně zkritizoval a označil je za „nepodařený, skrz naskrz chybný spis“.

Koncem roku 1909 vydal K. Būga na vlastní náklady autokritiku „Aistiškých studií“, v níž vyvrátil zákony hláskového vývoje, které vytvořil K. Jaunius, a uvedl, že jeho práce „может послужить лишь материалом для совершенно других выводов“⁸.

Navzdory přísné autokritice se K. Būgova „Aistišké studie“ dostaly do lingvistické literatury; jejich zkratku často nacházíme i v současných nejvýznamnějších baltistických dílech. Trvalou hodnotu této knihy tvoří nejen faktický materiál, ale také zajímavá pozorování a srovnání v jednotlivých případech.

⁶V závorkách jsou uvedena vysvětlení významů, která podává K. Būga.

⁷ S etymologií litev. tarnas tohoto typu souhlasí i dnes mnoho badatelů, avšak zde uváděné hláskové změny litevského slova nelze vysvětlit žádnými zákonitostmi.

⁸ Podrobněji srov. Zinkevičius Z., Kabelka J. Kazimieras Būga. – In: Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958, sv. 1, s. 31.

39

Například finský lingvista V. Kiparsky psal v roce 1958 v Moskvě v velmi zajímavém referátu předneseném na IV. mezinárodním sjezdu slavistů o chronologii lexikálních vztahů mezi finským a slovanskými jazyky: „Pokud jde o tato tři slova (ies, kimalainen, hirsi.—A. S.), zaujímá Kalima ne zcela jasné stanovisko: srovnání hirsi ~ жердь odmítá pouze kvůli tomu, že chybějí další stejně stará výpůjční slova… Je však známo, že hirsi lze snadno vysvětlit z baltských jazyků, jak již v roce 1920 (má být 1908. — A.S.) uvedl litevský učenec Būga (Aistiški studijai I 29 a 189) a jak nedávno potvrdili někteří další učenci; v baltských jazycích totiž existuje lit. žardis ‚pozemek obehnaný plotem z kůlů, pastvina pro koně‘ a lotyš. žurds ‚kozelce nebo plot z rozvětvených kůlů‘ a mohl tam být také výraz *žirdis přibližně téhož významu“⁹.

V roce 1911, tedy ještě před dokončením univerzity, vydal K. Būga obsáhlý článek „Baltica“, v němž vedle různých otázek historické fonetiky uvedl také několik desítek etymologií slov z litevštiny, lotyštiny a staré pruštiny¹⁰. Během studií napsal K. Būga ještě dva rozsáhlé články věnované převážně etymologickým problémům — „Slovansko-baltské etymologie“¹¹ a „Lituanica“¹².

Tyto články už nelze se „Aistiškais studijais“ ani zdaleka srovnávat. Jsou to práce seriózního vědce, který nejen dokonale zná nesmírně rozsáhlý faktografický materiál baltských jazyků a rozmanitou etymologickou literaturu, ale také umí dobře používat přesnou badatelskou metodiku. Je pravda, že i v těchto článcích lze tu a tam zřejmě rozpoznat jisté stopy vlivu K. Jauniuse, ale může to být i projev odvahy, která je K. Būgovi, jakožto etymologovi, velmi potřebná. Například když chce spojit slova blízkého významu, někdy až příliš odvážně pracuje s různými hláskovými změnami. Srov.:

„kuilỹs, kūilio = lotyš. kūilis ‚kanec‘: kūkis ‚vepř‘, kũkė ‚prase‘ Akielewicz Głosownia 114, kĩkut’ vok. ‚selátko‘, Dusjaty: kiaũ-lė ‚prase‘ z keu- pr. skew-re vok. 865 ‚Sau‘: lotyš. cūka ‚prase‘ z *k’ū-kā s „měkkým“ k z kiau-< keu-“ (Būga, I, 296—297).

Nebo například jsou bez jakýchkoli výhrad spojována litevská slova: kui-nas, kui-kė, ku-m-ėlė, kū-žis, kužiukas (s. 297). Lit. pūka ‚květina‘ je jako domácí slovo spojováno s lotyš. puķe ‚květina‘, litev. pokštė (slovo ze slovníku F. Nesselmanna, mělo by být puokštė — A. S.), sanskr. pūš-pa- ‚květina‘ (s. 300). Lit. karštas je jako slovo domácího původu spojováno s lotyš. šķirsts ‚bedna, rakev‘, sanskr. kartā- ‚jáma, jeskyně, díra (Grube, Loch)‘, které by podle K. Būgy odpovídalo pralitevské podobě *kartas ‚koryto, necky (корыто)‘, z níž by pocházelo fin. kartta ‚necky, koryto (der Trog)‘: lit. pra-kartas ‚necky, koryto; žlab‘

⁹ Кипарский В. О хронологии славяно-финских лексических отношений. — Scando-Slavica, 1958, т. 4, р. 128.

¹⁰ Буга К. К. Baltica. — РФВ, 1911, 65, с. 302—326; 1911, 66, с. 218—255; atskiru leidiniu — Варшава, 1911; Būga, t 1, p. 273—322.

¹¹ Буга К. К. Славяно-балтийские этимологии. — РФВ, 1912, 67, с. 232—250; Būga, t. 1, p. 323—338.

¹² Буга К. К. Lituanica. — Известия Отделения русского языка и словесности Императорской академии наук, 1912, 17 (1), с. 1—49; atskiru leidiniu — СПб., 1912; Būga, t. 1, p. 339—383.

40

(Būga, I, 308). Výpůjčku z běloruštiny aršūs K. Būga spojuje jako domácí slovo s řec. ἔρχομαι ‚jdu‘, sk. rèčhāti ‚zasahuji, dosahuji (trifft, erreicht)‘ (Būga, I, 355).

Část podobných etymologií později sám K. Būga opustil.

Značná část etymologií K. Būgy publikovaných v těchto článcích obstála ve zkoušce času a dodnes se v etymologické literatuře uvádí jako přesvědčivá spojení; to se týká zejména materiálu z baltských a slovanských jazyků. Z takových etymologií lze například uvést:

Litev. aukšlė ‚taková ryba‘; rus. уклея (Būga, I, 274). Této etymologie se Būga věnoval i v pozdějších pracích (Būga, I, 490; II, 643). Jako nepochybná se dostala do hlavních etymologických děl o baltských a slovanských jazycích (Trautmann, 18; Fraenkel, 26; Machek, 668; Фасмер, IV, 156).

Litev. būrýs ‚liják nebo sněhová vánice, obecně vlna nějakého počasí‘ považovali A. Brückner a E. Berneker za výpůjčku ze slovanských jazyků (srov. rus. буря ‚bouře‘ aj.). K. Būga dostatečně přesvědčivě prokázal, že litev. lietaũs būrýs ‚dešťová přeháňka‘ nelze oddělovat od žmonių (pauǩščių, avių) būrýs ‚shluk lidí (ptáků, ovcí)‘ a že z výrazu lietaũs būrýs vznikl i nový význam slova būrýs (Būga, I, 306).

Litev. glusnùs ‚poslušný, povolný‘ spojoval K. Būga se slov. глухъ ‚hluchý‘ (srov. rus. глухой), přičemž z hlediska sémantiky porovnával žemaitské klūsas ‚nedoslýchavý‘: litev. klausýti ‚poslouchat‘ (Būga, I, 306–307). Tuto etymologii K. Būgy uvádějí slovníky R. Trautmanna (Trautmann, 91) a M. Fasmera (Фасмер, I, 417).

Litev. godóti ‚přemýšlet, snít‘, které E. Berneker považoval za slavismus, K. Būga prokázal jako domácí slovo (Būga, I, 307). O tomto původu slova nepochybují ani pozdější etymologové (Fraenkel, 159–160; Фасмер, I, 381).

Snad poprvé v etymologické literatuře K. Būga podrobněji pojednal o vztahu litev. lópa ‚tlapa‘ ke slovanskému лапа (srov. rus. лапа) (Būga, I, 312–313; srov. také Fraenkel, 339–340; Trautmann, 160; Фасмер, II, 458).

K. Būga velmi výstižně objasňuje původ litev. umedė ‚holubinka‘: první složku názvu této houby spojuje s litev. ūmas ‚zelený, vlhký, nesušený‘, ūmùs ‚vlhký‘, druhou pak s litev. ėsti ‚jíst‘; jako sémantickou paralelu uvádí rus. сыроежка ‚holubinka‘ (Būga, I, 382–383; srov. také Fraenkel, 1162; Фасмер III, 819).

Litev. žiáunos spojil K. Būga snad jako první s bulh. ჟуна ‚ret, ústa‘ (Būga, I, 383; srov. také Trautmann, 372; Fraenkel, 1302–1303; Фасмер, II, 39–40).

Původ litev. žlùgtas ‚namočené prádlo, prádlo určené k praní; káď na prádlo‘ je rozebrán velmi podrobně a přesvědčivě (: litev. žlùgti, žlūginti, žlūgsóti ‚být mokrý‘, žliūgė ‚taková rostlina z čeledi hvozdíkovitých‘ aj.). Būga zde také upozornil, že bělorus. жлукто ‚káď na prádlo; člověk, který hodně pije a jí (много пьющий и обжора)‘ a pol. żłukto ‚káď na prádlo‘ jsou výpůjčky z litevštiny (Būga, I, 320–321; srov. také Fraenkel, 1318; Фасмер, II, 58).

Článek o litev. taūras – slov. туро́ vyniká množstvím faktického materiálu, jazykového i historického (Būga, I, 375–378).

Zajímavý je pokus K. Būgy objasnit původ litev. laĩvas. Toto slovo se pokoušel spojit s litev. lovýs, luõtas (Būga, I, 309–311). Je pravda, že původ litev. laĩvas není dodnes definitivně objasněn (je možné, že jde o výpůjčku z baltofinských jazyků), avšak spojení litev. laĩvas a lovýs je vzhledem k významu i hláskové podobě docela možné.

41

Již během studií napsal K. Būga velmi cennou práci o litevských osobních jménech¹³, v níž se také často dotýká etymologických problémů.

Významnou etymologickou prací K. Būgy byla studie „Slovansko-baltské etymologie“¹⁴, publikovaná v letech 1913—1916 v časopise „Русский филологический вестник“. V této studii uvádí K. Būga etymologie slov společných baltským a slovanským jazykům (celkem 325). Část těchto etymologií představuje doplnění a opravy „Etymologického slovníku slovanských jazyků“ E. Bernekera („Slavisches etymologisches Wörterbuch“. Heidelberg, 1908—1913).

Z nejzajímavějších etymologií K. Būgy, které jsou zde uvedeny, lze zmínit:

Ke slovu slovanských jazyků duda (srov. rus. nář. dyda ‘dudy’ aj.) uvedl K. Būga přesný litevský protějšek *dauda, srov. zdrobnělou podobu daudýtė ‘píšťalka’: litev. dudénti ‘klepat, mírně hřmít, mluvit’ (Būga, I, 327, 437; srov. také Fraenkel, 84; Trautmann, 46—47; Фасмер, I, 550).

Litev. dailė ‘umění’, dailùs spojil K. Būga se slov. dělo (rus. дело ‘záležitost, věc, podnik’ aj.). Tato etymologie vyvolává mnoho sporů i dnes. Slavisté s ní nesouhlasí (srov. Būga, I, 436—437; Фасмер, I, 496—497; Sławski, I, 190; Trautmann, 48). V nedávné době tuto etymologii K. Būgy oživil B. Jėgeris¹⁵.

V této práci je vyslovena myšlenka, že litev. piētūs je příbuzné se slov. pirō (srov. rus. пуп ‘hostina’ aj.), piti (srov. rus. numь ‘pít’ aj.). I to je velmi sporná, avšak možná etymologie (Būga, I, 473; Fraenkel, 587—588).

Ke slov. razь (srov. rus. раз ‘krát’ aj.) uvedl K. Būga přesný litevský protějšek rūožas (Būga, I, 476; srov. také Trautmann, 245; Фасмер, III, 432—433).

Podrobně je probírán vztah litev. slaugýti, slov. sluga (srov. rus. слуга ‘sluha’ aj.) a slov. slu žiti (srov. rus. служить ‘sloužit’ aj.) (Būga, I, 484; srov. také Trautmann, 268; Фасмер, III, 676). Na vztah těchto slov K. Būga upozornil již ve své dřívější práci (Būga, I, 316—317).

Ve starých písemných pramenech našel K. Būga přesný protějšek slov. stryjb (srov. pol. stryj ‘strýc (otcův bratr)’ aj.) v litev. strùjus ‘dědeček’ (Būga, I, 486; srov. také Trautmann, 290; Фасмер, III, 780; Трубачев, 79—81).

Je vysvětlován původ litev. talkà (: telkti) a uvádějí se protějšky tohoto slova ve slovanských jazycích (Būga, I, 488; srov. také Fraenkel, 1053—1954; Trautmann, 322; Фасмер, IV, 73).

Při pojednání o vztahu litev. vénteris ‘taková síť na lov ryb’ k příslušným slovanským názvům téhož kořene (rus. вятерь, pol. wiecierz aj.) vyslovuje K. Būga patrně jako první myšlenku, že slovanská slova mohou být výpůjčkami z baltských jazyků (Būga, I, 491; srov. také Fraenkel, 1223—1224; Фасмер, I, 292, 376).

Velká část myšlenek, které K. Būga v této studii předkládá, našla odezvu v pozdější etymologické literatuře; zvláště často se na ni odkazuje u E. Frenkelia, R. Trautmana,

¹³ Būga K. Apie lietuvių asmens vardus. — Lietuvių tauta, 1911, t. 2, p. 1—50; atskiru leidiniu — Vilnius, 1911; Būga, t. I, p. 201—269.

¹⁴ Buga K. K. Slovansko-baltské etymologie. — РФВ, 1912, 67, s. 232—250; 1913, 70, s. 100—108, 248—256; 1914, 71, s. 50—60, 464—471; 1914, 72, s. 187—202; 1915, 73, s. 335—343; 1916, 75, s. 141—156; Būga, t. I, s. 323—338, 433—495.

¹⁵ Jēgers B. Verwandte Bedeutungsverwandtschaften baltischer Wörter. — KZ, 1966, B. 80, p. 81—87.

42

Ve Fasmerových slovnících. I když s etymologiemi K. Būgy nesouhlasili, pozdější badatelé často využívali cenný faktický materiál z litevského jazyka, který, jak sám K. Būga uvedl v dopise redakci časopisu „Русский филологический вестник“, byl z větší části shromážděn „z živé mluvené řeči“ (Būga, I, 433).

K. Būga se zabýval zvláště mnoha etymologickými problémy ve svém díle „Kalba ir senovė“ (K., 1922). V tomto díle vyšly takové jeho známé články jako „Visuomeniniai lietuvių santykiai su germanais“, „Marios ir jūrės“, celá řada článků „Mūsų žodžių giminaičiai“ aj.

Z nejzajímavějších etymologií K. Būgy, otištěných v „Kalba ir senovė“, bychom rádi uvedli:

Litev. kūdikis: lotyš. kūdīt ‘burcovat, pobízet’, srov. sémantickou paralelu vaikas: veikus ‘rychlý’, vikrūs, veikti, vykti (Būga, II, 43; Fraenkel, 304, 1214).

Litev. rambùs ‘líný, tj. ten, koho je třeba šlehnout bičem (рубнуть)’, rėmbėti, rùmbėti ‘dostat rány bičem, покрываться рубцами, заживать’, rìmbas ‘bičový řemen, kterým se švihá (рубить) koně’, lotyš. rùmba ‘pařez, tj. zbytek kmene (обрубок)’, slov. rąbiti aj. (Būga, II, 111; Fraenkel, 696).

Litev. gãtvė, lotyš. gatva, jejichž původním významem bylo ‘honitba, ohrada k nahánění dobytka na pastvu’, mají svůj původ v gótském nebo severogermánském gatwō. Kdyby litev. gãtvė bylo domácím slovem, dnes by se vyslovovalo *gadve“ (Būga, II, 136—139; Fraenkel, 139—140).

Litev. õras ‘Luft, das Freie’, podle K. Būgy mělo původní význam ‘úhor’, ‘orná půda’; toto slovo tedy souvisí se slovesem árti (Būga, II, 256—257; Fraenkel, 17, 518). Tuto myšlenku K. Būga částečně vyslovil již v „Aistiškuose studijuose“ (srov. s. 97, 207).

Litev. našlė: lat. nex ‘zabití’, necare ‘zabít’, nocēre ‘škodit’, skr. našati ‘hyne, umírá’, av. nasu- ‘mrtvola’, řec. νέκυς, νεκρός ‘mrtvola, zesnulý’ (Būga, II, 299; Fraenkel, 486). Je zajímavé, že takovou etymologii později publikoval také americký lingvista F. R. Preveden. Jako její autor je uveden i v indoevropském slovníku synonym K. D. Bucka (Buck C. D. A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indoeuropean Languages. Chicago, 1949). Významný sovětský etymolog O. Trubačov k této otázce napsal: „справедливость требует указать, что на самом деле эта интересная этимология впервые была предложена К. Бугой, умершим в 1924 г. В печатном виде эта этимология фигурировала в достаточно известном труде К. Буги (turima galvoje „Kalba ir senovė“. — A. S.) (Трубачев, 114).

Litev. spãnguolė: litev. spãngas ‘ten, komu se zakalily oči, slepec’ a další slova s kořenem speng- ‘zářit, třpytit se’ (Būga, II, 310; Fraenkel, 860).

Obecně je třeba říci, že K. Būga se etymologických problémů dotýká téměř v každém svém článku; zvláště mnoho cenného materiálu pro etymologický slovník litevštiny lze nalézt v jeho studii „Priesagos -ūnas ir dvibalsio uo kilmė“ (Būga, II, 331—376) a v posmrtně vydané práci o metatonii v litevštině a lotyštině — „Die Metatonie im Litauischen und Lettischen“ (Būga, II, 386—483). Mnoho etymologických poznámek je také v sešitech „Lietuvių kalbos žodynas“, které vyšly (Būga, III, 9—480).

43

Rozsáhlé Būgovo etymologické dílo vyšlo třicet pět let po autorově smrti — jde o poznámky a dodatky k etymologickému slovníku ruského jazyka A. Preobraženského — „Замечания и дополнения к этимологическому словарю русского языка А. Преображенского“ (Būga, II, 499—688). Toto nedokončené dílo tvoří 413 takových poznámek a dodatků, které jsou někdy několikanásobně, ba i mnohonásobně rozsáhlejší než hesla v samotném slovníku A. Preobraženského.

V této práci K. Būga uvádí mnoho zajímavých lexikálních shod mezi baltskými a slovanskými jazyky, novým faktickým materiálem doplňuje své dřívější etymologie, poukazuje na nepřesnosti týkající se baltských jazyků ve slovníku A. Preobraženského a předkládá také zcela nové etymologie litevských slov. Je velmi politováníhodné, že tato vynikající studie K. Būgy vyšla tak pozdě a M. Fasmer ji nemohl využít při psaní svého etymologického slovníku ruského jazyka.

Jako velmi významný přínos K. Būgy k etymologii baltských jazyků je třeba zmínit jeho práci na „Slovníku baltsko-slovanských jazyků“ R. Trautmanna („Baltisch-Slavisches Wörterbuch“. Göttingen, 1923). Dílo německého lingvisty, vydané před více než půlstoletím, neztratilo svůj význam ani dnes. Badatelé starých vztahů mezi baltskými a slovanskými jazyky se k němu při různých příležitostech vracejí (srov. práce Chr. S. Stanga, A. Nepokupného, J. Safarevičia, F. Slavského aj.).

V dějinách jazykovědy asi nenajdeme mnoho příkladů, kdy vědec pomáhá svému kolegovi tak, jako K. Būga pomáhal R. Trautmannovi. Jak víme, K. Būga průběžně četl korektury tohoto díla a své poznámky, sepsané na samostatné útržky papíru, posílal autorovi. Proto v Trautmannově slovníku kromě četných odkazů na díla K. Būgy najdeme také nemálo zkratek B. či Būga, označujících korektorské poznámky našeho lingvisty.

R. Trautmann jako poctivý vědec věnoval svůj slovník „K. Būgovi, vynikajícímu znalci svého mateřského litevského jazyka“ a v předmluvě takto popsal pomoc K. Būgy: „Především musím být vděčný K. Būgovi, jemuž jsem knihu věnoval, abych mu vyjádřil svou upřímnou vděčnost: s mimořádnou pečlivostí se mnou četl únavné korektury, opíraje se o své obrovské znalosti, kde bylo třeba, opravoval baltská slova a s neobyčejnou velkorysostí mi poskytoval materiál ze svých nevyčerpatelných sbírek“ (s. VII).

Protože R. Trautmann kvůli odporu nakladatele nemohl zohlednit všechny poznámky, K. Būga zamýšlel napsat k tomuto slovníku určitý doplněk a vydat jej v periodiku „Tauta ir žodis“ (srov. Būga, III, 779—781).

Talent K. Būgy jako etymologa se obzvlášť působivě projevil v jeho onomastických pracích, to je však již téma samostatného článku.

Nejdůležitější etymologické dílo K. Būga bohužel nemohl uskutečnit: po jeho smrti zůstala kartotéka etymologického slovníku litevského jazyka, budovaná po několik desítek let a obsahující přibližně dvacet tisíc lístků. Jde o výpisky z hlavních etymologických děl té doby, z různých lingvistických výzkumů, které mohou nějak souviset s původem litevských slov, a o faktický materiál z nářečí litevského a lotyšského jazyka i z památek starých baltských jazyků, často doplněný příslušnými autorovými poznámkami.

K. Būga nebyl lingvistou, kterého by příliš zajímala teorie jazykovědy či metodika výzkumu; nikde své lingvistické názory neformuloval. K. Būga tedy

44

nebyl podobný svému velkému učiteli Janu Baudouinovi de Courtenay. K. Būga byl praktickým badatelem. Nejbližší mu byla metodika výzkumu mladogramatiků. V tomto ohledu nám práce K. Būgy zvláště připomínají práce jeho významných přátel Jānise Endzelīnse a Maxe Vasmera.

K. Būga nikde zvlášť neprojednal ani metodiku svého etymologického bádání. Pravda, občas se těchto otázek jen letmo dotýkal. „Litevec, který se zbláznil do sledování původu kteréhokoli slova, musí hned, sotva si vytáhne ze slovníku nějaké slovíčko, bez jakékoli souvislosti s ostatními, odběhnout do vzdálené indické, řecké a (což je dnes velmi módní) dokonce arménské země. Především hledáme v etymologii zkoumanému slovu vysvětlení ve slovníku litevského jazyka. Když si poradíme se slovníkem vlastního jazyka, vydáme se ke svým jazykovým bratrům Lotyšům a Prusům. Odtud putujeme do slovanské země. A teprve když si poradíme i tam, získáváme právo nahlédnout do slovníků sanskrtu, řečtiny, latiny, germánských, keltských a dalších příbuzných jazyků,“ napsal K. Būga v recenzi H. Hirtovy „Indoevropské gramatiky“ (“Indogermanische Grammatik“. Heidelberg, 1921, T. 2) (Būga, II, 260).

Při čtení etymologických prací K. Būgy nejprve upoutá neobyčejné množství faktického materiálu z živého jazyka a starých písemných památek. Pravda, materiál ze starých písemných památek litevského jazyka hojně využívali i jiní etymologové (například E. Fraenkel). Nikdo se mu však nemůže rovnat v dokladech z živého jazyka a nářečí. Při zkoumání původu jednotlivých slov věnoval K. Būga velkou pozornost také dějinám samotných reálií; srov. výklady litevského taūras (Būga, I, 375—378) a litevského karštas (Būga, II, 192—195). V tomto ohledu jeho práce někdy připomínají bádání etymologů směru „Slova a věci“ (“Wörter und Sachen“).

Sovětská litevská jazykověda dosáhla v posledních desetiletích mnoha významných úspěchů v různých oborech vědy o litevském jazyce, a to i v etymologii. Kazimieras Būga však i dnes, více než půl století po své smrti, zůstává nejvýznamnějším litevským etymologem.

Lze se radovat, že díky vzornému vydání „Sebraných spisů“ K. Būgy (uspořádal Z. Zinkevičius) se etymologické bádání našeho velkého jazykovědce stalo přístupným širokému okruhu odborníků. Lze předpokládat, že spolu s „Etymologickým slovníkem litevského jazyka“ E. Fraenkela (“Litauisches etymologisches Wörterbuch”) a akademickým „Slovníkem litevského jazyka“ vytvoří pevný základ pro budoucí etymologický slovník litevského jazyka, jaké v poslední době vydávají národy našich sousedů (Poláci, Bělorusové, Ukrajinci).

Zkratky literatury:

Būga — Būga K. Vybrané spisy. V., 1958—1961, sv. 1—3. Fraenkel — Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg — Göttingen, 1955—1966. K Z — Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen. Berlin, 1852. LKK — Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1957. Machek — Machek V. Etymologický slovník jazyka českého. Praha, 1968. Sławski — Sławski F. Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków, 1952—1969, sv. 1—3.

45

Trautmann — Trautmann R. Baltisch-Slavisches Wörterbuch. Göttingen, 1923.

РФБ — Ruský filologický věstník. Varšava, 1879—1918.

Trubačov — Trubačov O. Dějiny slovanských příbuzenských termínů a některých nejstarších termínů společenského zřízení. M., 1959.

Fasmer — Fasmer M. Etymologický slovník ruského jazyka. Překlad z němčiny a doplňky O. N. Trubačova. M., 1964—1973, t. 1—4.

А. САБАЛЯЎСКАС

K. BŪGA – ETYMOLOG

R e s u m é

Významný badatel litevského jazyka K. Būga jako první z litevských jazykovědců začal zkoumat problémy etymologie s využitím přísné vědecké metody.

V raných etymologických studiích K. Būgy je ještě patrný vliv chybné metodiky jeho učitele K. Jauniuse, již v roce 1911 však publikuje několik prací, které autora charakterizují jako vynikajícího odborníka. Etymologii se K. Būga věnoval po celou dobu své vědecké činnosti. Mnohé objevy K. Būgy byly zařazeny do etymologických slovníků E. Fraenkela, R. Trautmanna, M. Vasmera, F. Sławského, V. Macheka a dalších. K. Būga zamýšlel napsat etymologický slovník litevského jazyka. Shromáždil k tomu rozsáhlý kartotéční soubor, avšak započaté dílo přerušila jeho náhlá smrt (v roce 1924).