LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIII (1995) GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA

SAULIUS AMBRAZAS

VÝVOJ TVOŘENÍ LITEVSKÝCH KOLEKTIVNÍCH A SUBSTANTIVNÍCH MÍSTNÍCH NÁZVŮ

Kolektivní názvy

Kolektivní názvy (nomina collectiva, dále — NC) jsou jednou z nejstarších slovotvorných kategorií zděděných z indoevropského prajazyka. V litevštině, stejně jako v mnoha jiných příbuzných jazycích, rychle zanikají. Po vzniku morfologické kategorie čísla se totiž kolektivní názvy staly jakousi jazykovou nadbytečností. V litevštině se tvoří slovotvornými afixy, které pocházejí ze slovotvorné koncovky *-ā- a adjektivních přípon *-no-, *-to-, *-io-. Kolektivní význam navíc někdy nabývají názvy vlastností (nomina qualitatis).

Odvozeniny s *-ā-

-a

V litevštině kolektivní názvy se starou slovotvornou koncovkou -a téměř vymizely. Zůstaly jen stěží rozpoznatelné relikty.

Z nich je třeba především zmínit odvozeniny álksna/alksnà „olšový porost“ Skd; Smln; Als; Vdk; Grg; VšR; „bažina, úval, údolí“ BB 1 Mak 9,45; Mžk (LKŽ I² 104, srov. 1a. álksna „mokřad“, viz Būga 1961:407; ME I 67), kárkla „vrbový porost“ Ms, Kv (LKŽ V 291), kaimýna „sousedé“ JD 850; JV 413. Na základě hydronym Léndra NmŽ; Šln, Švėndra Vdk rekonstruuje A. Vanagas (1970:44) odvozeniny *léndra „porost lendrů“, *švėndra „porost švendrů“.

Možná mají kolektivní původ také podstatná jména daũsos: *dausas (srov. sl. dъzъ „duch“, viz Būga, 1958:553—554), dervà (srov. staroslověnské nom.pl. dreva „stromy“: nom.sg. drevo „strom“, dále ř. δόγυ „kmen stromu, poleno“, gótské triu „poleno, strom“ atd.), nagà „kopyto“ (srov. staroslověnské noga „noha“): nãgas (ŽD 46), příslovce namõ (srov. ř. νομóς „místo pobytu či života; pastvina“, viz Schmidt 1889:39), číslovkové útvary jako dvejó-pas (Brugmann 1911:234), keturió-lika a tvary zájmen středního rodu to, ko, šito apod. (Valeckienė 1984:205 násl.).

Že kolektivní názvy s *-ā- byly kdysi v baltských jazycích stále živým slovotvorným typem, naznačuje pruština. V elbinském slovníčku je totiž zaznamenáno značné množství podstatných jmen středního rodu kolektivního původu s *-ā-, např. austo „ústa“ (Munt) 89 (srov. staroslověnské ousta „ústa“ a staroindické oṣṭhah „ret“), slayo „sáně, sáňky“ (Slete) 307 (srov. litevské šlājos): slayan „sanice“ (Sletekuffe) 309, wьrto „dveře“ (Thore) 210 (srov. staroslověnské vrata „vrata“) atd. (Mažiulis

180

1981; PKEŽ I 124–125; Дегтярев:1991).

-ai

Pastaruoju metu vėl bandoma atgaivinti G. H. Mahlowo (1879:49, 81) ir J. Schmidto (1889) hipotezę, pagal kurią tokios formos kaip lie. vilkai, gerai, kai, tai kilusios iš kuopinių pavadinimų su darybos galūne *-ā-/-ə- (plg. pr. warto ir lie. vartai, lo. loca greta loci: locus ”vieta”, gr. κέλευθα greta κέλευθοι ”kelias”). Antai V. Ilič-Svityčius (1963:53–55), kaip kadaise J. Schmidtas, rašė, kad kai kurie lietuvių kalbos o kamieno daiktavardžių nom.pl. formų (ypač pluralia tantum) kirčio vieta rodanti senąjį kuopinių pavadinimų su *-ā- kirčiavimą (pvz.: linai iš *linā, plaušai iš *pluosā ir kt.). A. Valeckienė (1978:69–81, 93; 1984:208–217, 220–221) pateikė naujų argumentų, remiančių įvardžių bevardės giminės formos tai kilmę iš *tā+-i. Kiek kitaip pastarojo įvardžio kilmę aiškina A. Rosinas (1988:183–188).

B. Stundžia (1981) nustatė, kad nemaža dalis lietuvių kalbos (i)o kamieno daugiskaitinių oksitoninio kirčiavimo vietovardžių (ypač vakarų aukštaičių ir žemaičių tarmėse) kilę iš baritoninio kirčiavimo ā ir ē kamieno asmenvardžių (pvz.: Burbai: Būrba, Lapiai: Lāpė). Jis mano, kad jie galėtų būti kuopinės kilmės, nes kai kur tarmėse oksitoninėmis asmenvardžių (i)o kamieno nom. pl. formomis su -(i)ai pažymimas šeimos, giminės vardas (pvz.: dveji, treji Dūdai, Gudeliai ”dvi, trys Dūdōs Gudėlio šeimos”). Be to, tarmėse kartais kuopinę reikšmę turi bendriniai daiktavardžiai su -(i)ai (pvz.: liepai ”liepynas” Št: liepa, liepos; siuvėjai ”siuvėjų šeimyna” Ldvn; Jrb: siuvėjas, siuvėjai). Tuo remiantis daroma išvada, kad lietuvių kalboje, be paprastosios daugiskaitos, kadaise egzistavusi ir kuopinė daugiskaita, kilusi iš senųjų kuopinių pavadinimų su *-ā-/-ə-. Panašią hipotezę anksčiau kėlė ir J. Otrębskis (GJL III 28).

M. L. Palmaitis (1989:126–128) lie. liepai ”liepynas” tipo formas susiejo su pr. Stat Gennai ”tos moterys” (die Weiber) III 93₁₂ ir atitinkamomis nom. pl. formomis graikų ir lotynų kalbose (pvz.: gr. χώραι, lo. terrae). Pasak jo, jos esančios ne naujadarai, kaip manė ankstesni tyrinėtojai, o archaizmai, kilę iš kuopinių pavadinimų su *-ā-. Be to, jis teigia, kad tiek įvardžių, tiek ir o kamieno vardažodžių nom.pl. formos su *-ei/-oi (pvz.: lie. jie, vilkai) išsirutuliojusios iš neutralią kuopinę reikšmę turėjusių prieveiksmių, plg.: lie. gerai, namie, pr. labbai ”gerai” (wol) III 49₁₆, bitai ”vakare” (Abends) III 77₂₃, sl. dobre ”gerai”, gr. οἴχοτο ”namie”.

Stále zřetelněji se tedy ukazuje, že nom.pl. formy východobaltských jazyků na -ai (nebo alespoň jejich část, zejména pluraliá tantum, např.: litev. linai, lotyš. lini) mohou pocházet z kolektivních názvů s *-ā-/-ə- nebo z jiných forem kolektivní povahy. To odpovídá již dlouho zastávanému předpokladu, že v praindoevropštině původně neexistovaly morfologické tvary množného čísla a že se utvořily později, především z kolektivních názvů s derivační příponou *-ā-/-ə- (Schmidt 1889; Meillet 1934:291–292; Тронский 1946; Lehmann 1958:189 tt.; Гамкрелидзе, Иванов 1984:281–283 aj.).

Derivační přípona *-ā- položila základ vzniku několika odvozených litevských

181

jazykových přípon -(i)ava, -auja, -(i)uva, snad -ija, a zčásti také -o-jas, -o-tas.

-(i)ava

Sufixem -(i)ava, který je typický pro baltská hydronyma a místní názvy (Vanagas 1970:101 tt. su lit.), vzniklo několik kolektivních názvů, např.: brolavà Užp; Str; Ds, broliavà „bratři a sestry“ Dgls (LKŽ I² 1069), gõniava „stádo, houf, množství“ J; Upn; Užv (III 482), šašavà „skupina malých dětí“ Ml (XIV 537), šiukšlavos „odpadky, smetí“ Rmš (XIV 928), šunavà „skupina psů, rošťáků nebo zlých lidí“ Švnč; Ml; Dv; Slk; Str; Lbv (LKŽ XV 354), velniavà (doloženo od WP 156). Přípona -(i)ava vznikla z kmenového zakončení eu/ou/u, rozšířeného o formy ā-kmenů (ŽD 381; Мажюлис 1967:39—41).

-auja

Novější variantu přípony -ava, totiž -auja (ŽD 88—89), má NC indaujã (LKŽ IV 105—106), šunaujã „skupina psů, rošťáků nebo zlých lidí“ (XV 352, srov. šunavà), vilkaujà „místo, kde je mnoho vlků, chladné místo“ (Senkus 1972:150).

-(i)uva

Su priesagos -(i)ava apofoniniu variantu -(i)uva (Мажюлис 1967:40—41) padarytas NC velniuvà ”velniai; velnias; velniškas darbas” (plg. velniavà), paplitęs vakarų aukštaičių ir žemaičių tarmėmis pagristuose XVI—XVII a. raštuose, ir tarminiai vediniai: broliuvà Trg, bróluva ”broliai ir seserys” Ktk (LKŽ I² 1072, plg. brolavà), sesiuva ”seserija” Dgls (XII 438).

-ija

Přípona -ija je v litevštině nejdůležitějším prostředkem tvoření kolektivních názvů. Odvozeniny tohoto typu nejčastěji označují skupinu osob, její celek, např.: ve starých písemných památkách NC raitelija „jezdci, jejich celek“ Lex 71; C I 425; N; [K]; LL 57.

Odvozeniny s -ija však již poměrně dávno začaly označovat soubory rostlin nebo jiných přírodních objektů na jednom místě (stejně jako odvozeniny s příponami -ynas, -ynė, viz s. 183—185). Tak již ve slovníku K. Sirvydase je doložena odvozenina ąžuolijà „dubina“ SD¹ 19 (rovněž Ds; Tvr; Grg; Dglš; Dsn; Prng — LKŽ I² 535). Nejvíce takových odvozenin se dnes vyskytuje v žemaitském nářečí, např.: grybijà „místo, kde je mnoho hub“ Šts (rovněž Mrc — LKŽ III 584), išlynijà „půda u šlynu, šlynynė“ Užv (IV 206), kerpijos „místo, kde roste mnoho lišejníků“ Šts (V 619), lapijà „místo, kde je mnoho listí“ Tv (VII 148), lazdijà „místo, kde rostou lísky“ Grg (VII 213), lenkijà „místo, kde je mnoho lenkių, roklí“ Varn (VII 614), liūnijà „bažina, bažinné místo“ Šts; Kal (VII 614), molijà „jílovitá půda, jílovité místo“ Trk; Slnt; Užv; Kv; Vvr; Vkš; „jílovité mořské dno“ Plng (VIII 337), rūdijà „místo s rudou“ Kv; Šts; Brs; „ložisko rudy“ S.Dauk (XII 707), smiltijà „písčina“ Grg (XIII 184).

Význam místa má široce nářečně rozšířená odvozenina uošvijà. V některých nářečích se užívá odvozenina seniūnijà „venkovská jednotka spravovaná seniūnem“ Grz; Grv (LKŽ XII 395). Je možné, že se z nářečí do písemných památek dostala

182

také odvozenina karaliją. V. Krėvė například v „Příslovích a pořekadlech“ zaznamenal tuto větu z Nedzingė: Království slepých a hluchých se nebojí blesku a hromu. V nářečních textech A. Baranauskase vydaných F. Spechtem je doložena odvozenina valstiją ve významu „okres“ BM 24. V 19. století a v některých pozdějších písemných památkách se tato odvozenina užívá ve významu „stát“. K. Būga (1958:113) navrhoval, aby se odvozeninou valstiją označovala „unie států“. Tak vzniklo dnes obvyklé označení Spojené státy americké (Dambriūnas 1960; 1966).

Podle těchto lidových odvozenin se při utváření spisovné litevštiny začaly s příponou -ija tvořit i další administrativní termíny. Již v 18. století se v písemných památkách Malé Litvy užívá odvozenina vyskupiją (Būga 1958:545; Skardžius 1960:19). Odvozeniny kunigaikštiją, urėdiją, viešpatiją pocházejí zřejmě od S. Daukantase. Již v A. Juškově slovníku nacházíme také odvozeninu vaivadiją. Dnes se ve spisovném jazyce užívá ještě několik odvozenin tohoto typu, např.: eiguliją, girininkiją, naujasėdiją, tėvoniją (DaiktvDr 401; Keinys, 1975:52).

Kolektivní názvy s příponou -ija mají protějšky v mnoha příbuzných jazycích (Brugmann 1966:647; Hirt 1927:176; Meillet 1934:285; Lohmann 1932:12 a další). Tak například litevské broliją „bratři a sestry“ Vst (LKŽ I² 1070) zhruba odpovídá slovanskému *brat(r)ьja „bratři“, řeckému φρᾱτρίᾱ „kmen, příbuzenstvo; bratrstvo“. Přípona *-(i)jā- však může být sekundární, vzniklá připojením slovotvorné koncovky *-ā- ke kmeni zakončenému na i; srov. litevský hydronym Kirmiją Al: kirmis „červ“, védské kul’yā „potůček, proud“: *kuli- (rekonstruováno na základě hydronyma Kuli-šā, příbuzného litevskému kūlis „kámen“, viz Schmid 1990), a také řecké φρᾱτρίᾱ a φρᾱτρά.

Odvozeniny s *-(i)jō-

-ijas

O tom, že odvozeniny s *-(i)jā- mohou pocházet ze starých kolektivních názvů s *-ā-, a nikoli z adjektiv s *-(i)jō-, svědčí mimo jiné i skutečnost, že adjektiva s afixem *-(i)jō- v baltských jazycích téměř zanikla (ŽD 80; LVG 276—277), zatímco kolektivní názvy s *-ij̄ā- jsou produktivní. Na druhou stranu je i afix *-(i)jō- patrně sekundárního původu: vznikl rozšířením kmenového zakončení i (nebo jiných forem s -i) o-kmenovými formami (Benveniste 1935; Wackernagel, Debrunner 1954:816 s lit.) nebo smíšením i- a o-kmenů (srov. Mažiulis 1970:152).

Ve slovanských, germánských a indoíránských jazycích se kolektivní názvy často tvoří afixem *-(i)jō-. V baltských jazycích je naproti tomu odvozenin tohoto typu velmi málo.

Čistou příponu -ijas má v litevštině, zdá se, pouze LC galvijai, které je příbuzné se sl. *(po)golovъje „počet dobytka“ (Мартынов 1973:24).

-ojas, -ynojas

V nářečích je jen několik kolektivních názvů s příponou -ojas, např.: liepėjas „lipový háj“ V.Krėv (LKŽ VII 426), riešutojas „lísčí“ Kč; Vvs (srov. také riešutojis Lzd; Sn — LKŽ XI 580), samanojai „chomáče mechu, vkládané mezi

183

klády“ B.Sruog; Pn (XII 90).

V žemaitském nářečí se vyskytují také odvozeniny s dvojitou příponou -ynojas, např.: balunojas „rákosí“ Plng (I² 596), beržynojas „březový háj“ Užv (I² 777), kelmynojas „pařezina“ J; Ms; Slnt (V. 525), žuvynojas „rybník, kde se chovají ryby“ S.Dauk (srov. žuvynas „tamtéž“ J).

V lotyštině je odpovídajících odvozenin s -ājs podstatně více, např.: bērzājs „březový háj“, smiltājs „písečná oblast“ (LVG 284).

V příponě *-ā-io- se patrně skrývá derivační zakončení kolektivních názvů *-ā-, rozšířené o adjektivní afix *-io-, srov. litevské álksna a lotyšské álksnājs „olšový háj“.

-roje

Přípona -ojas má variantu -roje NC āpušroje „osikový háj“ Prk (LKŽ I² 276), srov. apušotas, apušrotas (s. 186).

Odvozeniny s *-no-

-ynas

Odvozeniny s příponou -ynas nejčastěji označují shluky rostlin nebo jiných přírodních objektů, méně často živých bytostí na jednom místě. Takové odvozeniny jsou časté již ve starých písemných památkách, srov. odvozeniny zaznamenané ve slovníku K. Sirvydase: ąžuolynas ^SD¹ 19; SD³ 45, avietynas ^SD³ 162, mirtynas „zahrádka s myrtami“ 175, pušynas ^SD¹ 12; SD³ 21, 30, 414, ropynas ^SD³ 395, rožynas 383, skrudėlynas „mraveniště“ SD¹ 83, žolynas 13, žolynynas SD³ 32.

Příponové odvozeniny -ynas mají nejen kolektivní, ale i místní význam. Tento druhý význam je zvláště zřetelný u odvozenin vytvořených:

a) od některých podstatných jmen s příponou -umas (nebo -uma), např.: gilumynas „hluboké místo“ Nč (LKŽ III 304), klampumynas „bažinaté místo“ Mrs; Trak; Kb; Rud (VI 958), tankumynas (rozšířené);

b) iš būdvardžių, pvz.: klampynas ”klampi vieta” Ns 1851,2; Vkš; Rm (VI 955), tankynas ”tankumynas” Rmš; Pn; Ms; Sln (LKŽ XV 811).

Proto někteří badatelé zcela oprávněně řadí z hlediska synchronního přístupu odvozeniny tohoto typu k názvům míst (DaiktvDr 396—397; Vidugiris 1969:155; Keinys 1975:50—51; Range 1977:129). Historicky však jde o zpodstatnělá kolektivní označení (ŽD 266—267; GJL II 199). Dokládá to odvozenina žvaigždynas, která si zachovala čistě kolektivní význam (zaznamenává se od DP 542a₅). Kromě toho se ve spisovném jazyce příponou -ynas ráda tvoří nová kolektivní označení, např.: balsẏnas, garsynas, žarnynas atd. (DaiktvDr 419—420; Keinys 1975:52—53).

Kolektivní označení s příponou -ynas vznikla ze složených adjektiv, která zpodstatněla, s *-ī-no- (srov. litevské mėlynas, staroslověnské zvěrinъ, latinské ferīnus „zvířecí“, latinské fiberinus, starohornoněmecké bibirin „bobrův“, viz Brugmann 1906:274 a násl.). Zpodstatňování odvozenin tohoto typu a jejich přeměna v kolektivní označení začaly poměrně dávno. Kolektivní označení s *-īno- se totiž vyskytují nejen v baltských, ale také ve slovanských a zčásti i v latinském jazyce (Brugmann 1906:278, 649; Lohmann, 1932:15). Litevským odvozeninám s příponou -ynas jsou zvláště blízké slovanské odvozeniny s -ina,

184

které také často označují lesy, srov. litev. beržynas a slov. *berzina „březový les“ (Slawski 1974:121, 123).

-yna

Kolektivní názvy se sufixem -yna, které přímo odpovídají slov. -ina, jsou v litevštině jen ojedinělé. Odedávna je široce rozšířen derivát šeimyna (srov. však prus. šeimin’s „rodina“ (Gesinde) III 834 a částečně staroslov. sěminъ „patřící k rodině, otrok“). Ostatní jsou velmi vzácné, např.: molyna „jílovitá půda“ N; „jáma na hlínu“ MŽ; N, pusnyna „místo zaváté závějemi“ R; MŽ, pušyna „borový les“ MŽ; N; N 336; RD 76, rūdynā „rašeliniště“ RB Ez 47,11; MŽ; N; K, sąslavōnos „smetí“ JV 40; NdŽ.

Je možné, že deriváty tohoto typu existovaly i v pruském jazyce; srov. místní jméno Spandyno (Gerullis 1922:253).

-ynė

S novou paradigmatickou variantou sufixu -ynas/-yna -ynė, která vznikla v důsledku produktivity kmene ē, se v litevštině nejčastěji tvoří jmenné deriváty podobného významu jako se sufixem -ynas. Odedávna jsou typické pro západoaukštaitský dialekt. Ve slovníku Lexicon Lithuanicum ze 17. století z Malé Litvy je jmenných derivátů se sufixem -ynė (7) dokonce více než se sufixem -ynas (5): klampynė 85a, kadagynė 102a, elksnyne „olšový les“ 30, drebulynė „osikový les“ 33, beržynė „březový les“ 18, ąžuolynė „dubový les“, skroblynė „habrový les“ 27. Naproti tomu ve slovníku východolitvanského K. Sirvyda najdeme jediný derivát tohoto typu, kelmynė SD¹ 51.

Deriváty se sufixem -ynė mají místní význam častěji než deriváty se sufixem -ynas. F. Kuršaitis ve svém litevsko-německém slovníku jasně rozlišuje významy těchto slovotvorných typů, srov. karklynas „ein Haufen stehenden Weidegesträuchs“ a karklynė „ein großer mit Weidegesträuchs bewachsener Platz“, nendrynas „ein Haufen stehenden Rohres, ein Rohrteich“ a nendrynė „ein Rohrbruch, ein Platz, aus welchem sich viel Rohr befindet“, riešutynas „ein Haselgesträuch oder ein Haufen von Haselgesträuchen“ a riešutynė „ein großer mit Haselmussträuch bewachsener Platz“, skroblynas „ein Buchenwäldlichen“ a skroblynė „eine mit Buchen bewachsener Platz“. Pouze při popisu významu derivátu pušynė se zde uvádí, že znamená totéž co pušynas.

Kromě toho se v aukštaitských dialektech tvoří o něco více místních názvů z přídavných jmen se sufixem -ynė než se sufixem -ynas. Vedle široce rozšířených derivátů klampynė, tankynė, které mají protějšky se sufixem -ynas, se v dialektech užívají také deriváty dykynė „špatné pole“ Bsg; Brt (LKŽ II² 537), gūžynė „hluboké místo“ Kt (III 299), sausynė „rašelinatá louka“ Rk (XII 217), slapynė „mokré místo“ Dbk; Vžns; Sdk; Rk; Ggr; Ds; Prng (XIV 1019). V kapských a zanavských nářečích označují deriváty se sufixem -ynė odvozené od osobních jmen často místa, kde lidé žijí nebo žili, např.: Dubickynė „místo, kde žil Dubickas, hospodářství“, Glytynė „místo, kde žil Glytas“ aj. (Senkus 1972:168).

V žemaitském dialektu se široce užívá derivát patalynė, který si zachoval čistě kolektivní význam. Naproti tomu jmenných místních názvů se sufixem -ynė je zde velmi málo. Například ve slovníku dunininského dialektu V. Vitkauskase (DünŽ) najdeme pouze 5 derivátů tohoto typu: maurynė, varputynė, motinynė „matčin statek“,

185

kėsynė „kemsyně“ (vedle 47 odpovídajících odvozenin s příponou -ynas). Podle svědectví B. Vanagienės se tyto výrazy zřídka vyskytují také v severní části žemaitského nářečí, v okolí Mosėdisu. Na druhou stranu jsou v žemaitském nářečí rozšířené názvy jídel, především polévek, s příponou -ynė, např.: bulvynė „bramboračka“, burokynė, lapynė „polévka z červené řepy“, kopūstynė „zelňačka“, kiaušynė „vaječina“ atd. (LKA I Žemėl. nr. 29. P. 83—84; III Žemėl. nr. 125. P. 138—139); i tyto názvy mohly vzniknout z kolektivních označení.

Zdá se, že kolektivní názvy s příponou -ynė se v aukštaitských a žemaitských nářečích konkretizovaly různým způsobem. V aukštaitském nářečí (zejména západním) získaly místní význam. Vliv na to mohly mít názvy míst děje s homonymní příponou -ynė (pocházející patrně z -inė vlivem sloves s příponou -yti, srov. DaiktvDrR 64, 214). Naproti tomu se v žemaitském nářečí odvozeninami s příponou -ynė začaly označovat názvy jídel.

-iena

V litevštině nacházíme jen několik málo kolektivních názvů s příponou -iena, např.: mergiena Trgn, mergiena „děvčata“ Al, moliena „hliněné místo“ Lzp; LT III 512(Bs); LTR(Upn); Sn (LKŽ VIII 27, 337), rašiena Šl; Plv; Užp (XI 341). Kolektivní původ mohou mít i místní názvy s -iena označující místa, kde rostly kulturní rostliny, např.: agauñiena, bulviena, kopūstiena atd. (ŽD 288; DaiktvDr 400). Jiného původu jsou názvy masa s homonymní příponou -iena, např.: aviena, jautiena atd. Jde o názvy nositelů vlastnosti (nomina attributiva).

V lotyštině se tvoří více kolektivních názvů s odpovídajícími příponami -iens, -iena, např.: eglienas „smrčina“, cielmiens „pařezina“, skā̄dzīena „štěpina“ (LVG 322—324; BKGF 79; MLLVG I 132, 137). Je však třeba poznamenat, že v lotyštině vůbec nejsou kolektivní názvy s *-īno-.

-ēna

Odvozenina mergiena má v žemaitském nářečí variantu s -ēna mergēna „děvčata“ Grg (LKŽ VIII 27), srov. aukšt. aviena a žem. avēna, aukšt. jautiena a žem. jautēna atd.

-ainė

Kolektivní původ mohou mít i tyto nářeční odvozeniny s příponou -ainė (apofonická varianta přípony -iena z ie. *-eino-/-oino-): diršainė „chléb s diršemi“ JR 39 (srov. diršainis,-ė „diršový“ S.Dauk; Skr — LKŽ II² 584), rataine „kůlna k uskladnění vozů a dalších věcí“ Vaižg; Tl (XI 237).

V lotyštině se hojně tvoří kolektivní názvy s -aine, např.: eglaine „smrčina“, alsknaine „olšina“ (LVG 327; MLLVG I 86—87).

Kolektivní názvy s adjektivní příponou *-eino-/-oino- existovaly také v pruštině. Dokládá to především odvozenina seweynis, tj. suveinis ar svainis „vepřín“ (Sewstal) E 229 (srov. lat. sūs, řec. ūs a lot. suvêns „vepř“, stsl. svinъ „vepřový“, viz Trautmann 1911:425—426; SV 46, 246; Mažiulis 1981:279), a zčásti také místní názvy, srov. pr. Alkayne, Alkeyne a lit. alkas, lot. ēļks, gót. alhs „svatyně“, pr. Zanseynen: sansy „husa“ (Gans) E 719 a další. (Gerullis

186

1922:252).

-ina

Adjektivní příponu -ina má NC kaimina „hromada, skupina“ J.

-inė

Jen několik málo odvozenin s novější příponou -inė lze částečně zařadit do kategorie tvoření kolektivních názvů: kāpinės (doloženo od R; MŽ II 76), kopūstinė „zelinářství“ Nč (LKŽ VI 357), krūminė „křoviny“ Tvr (VI 699), kupstinė „místo s kupami“ Rdm (VI 936), pātalinė „ložní prádlo“ Mrj) (IX 602), malkinė „hromada dříví“ S.Dauk; Sk; „hromada naházených věcí“ J; Škn; Šd (VII 801).

Odvozeniny s -inė však nejčastěji mají zřetelný místní význam (viz s. 190).

Odvozeniny s *-to-

-ta

S příponou -ta, která vznikla přímo z indoevropské adjektivní přípony *-to-/-tā-, je utvořeno NC béržta „březový háj“ J; Š (srov. též variantu béržtva I).

-(r)otas

Odvozenou příponu -(r)otas má jen několik kolektivních názvů, např.: alksnōtas „olšoví“ J I 96, apynōtas Kv; Rt; Šdv, apvynōtas „chmelnice“ J; JD 219, apušōtas J; Kp; Ds; Pg, apušrōtas „osikový les“ J; Krž; Kv; Ms; Brs; Užv; Gl, beržōtas „březový les“ Jd; Srv; Pc (LKŽ I² 105, 218, 277, 283, 778).

Pasak K. Būgos (1958:160 tt.), kuopinės kilmės yra ir kai kurie baltų kalbų vietovardžiai, pvz.: lie. Apušotas, Liepalotai: liepālė, Pušalotas: pušālė, pr. Rickayot: rikijs ”viešpats” (Herr) III 371².

Odvozeniny tohoto typu mohly vzniknout tak, že se ke kolektivním názvům se starou derivační koncovkou *-ā- připojila přípona -tas, srov. alksnōtas a alksna/alksnā (viz s. 179), stejně jako beržōtas a béržta.

-ytė

V některých východních a západních aukštaitských nářečích mají odvozeniny s příponou -ytė stejný význam jako odvozeniny s příponami -ynas, -ynė, např.: alksnytė „olšoví“ J; Šd; Rs; Pg; Klov; Rgv (LKŽ I² 105), ąžuolytė „les mladých dubů“ J; Kp; Rm; Grk (I² 535–536), beržytė Rm; Rgv, beržytė „les mladých břízek“ Rs; Grk (I² 777), eglyte „smrčina“ J I 694, karklytė „místo zarostlé vrbami“ Rgv; Rm (V 294), kelmytė „pařezina“ Grk; Kp; Dl (V 526), kemšytė „louka porostlá trsy trávy“ Vdšk (V 564), lazdytė „místo, kde rostou lísky“ Ėr (VII 214), liepytė „lipové křoví“ Rgv (VII 426), molytė „hliniště“ Kur; Ėr (VIII 340), nendrytė „rákosí“ Rm (VIII 655), samanytė „místo porostlé mechem“ Ėr (XII 90). Z odvozenin tohoto typu vznikly hydronyma Beržytė Bsg, Javytė Btg, Kelmytės Vad, Žilvytė Šlv (Vanagas 1970:44).

Na základě místních názvů Apsitė, Kelmitė, Žvirgždītė a podobných se předpokládá,

187

že kolektivní názvy s odpovídající příponou -īte se dříve vyskytovaly také v lotyštině (LVG 388; BKGF 97).

Odvozeniny tohoto typu lze dále spojovat s kolektivními názvy v germánských jazycích, které mají příponu -ide (<*-īt̄io-), např.: střhn. pfūogide „spřežení orajících volů“, geveterīde „rodiče“ (Meid 1967:149). S příponou *-īt̄io- (<*-īto-+*-i̯o-), jejíž reflexy se kromě baltštiny a germánských jazyků vyskytují také ve slovanských jazycích, se původně nejspíše tvořila označení nositelů vlastnosti (nomina attributiva). Později získala i další významy, mezi nimi také kolektivní (aut. 1991:18–19).

Odvozeniny s *-men-

-menė, -mė

Kolektivní význam někdy mají názvy vlastností s příponami -menė, -mė, odvozenými od *-men-, např.: mažmenė „drobné věci“ BM 433; Trgn (vedle „dětství, kojenecký věk“ Dkšt; Aps — LKŽ VII 978), smulkmė „malé děti“ J; Žem; Užv; Vkš; „drobnější domácí zvířata, zvířata“ S.Dauk; Slv; Krkl; Up; „bezvýznamní, nevýrazní lidé“ Štk (XII 221).

-(i)uomenė

V aukštaitském nářečí se užívají kolektivní názvy s příponou -(i)uomenė, např.: kar(i)ūomenė, didūomenė, jaunūomenė apod. (LKA III Žemėl. nr. 126. P. 139—140).

P. Skardžius (ŽD 237) se domníval, že tato přípona vznikla z adjektivní přípony -uom- rozšířené o příponu -enė. Odvozeninu didūomenė například stejně jako K. Būga (1959:338) spojoval s odvozeninou didūomis „šlechtic“, doloženou v písemnostech S. Daukantase; odvozenina tikrūomenė „praví lidé“ je v Grz spojována s pr. starintickroms „přísně spravedliví“ (eueriger) III 371₃. To je však značně pochybné, protože příponu -uom- mají v litevštině, zdá se, pouze dvě odvozeniny: zmíněné didūomis a visuomis „všeobecný“, známé pouze z písemností S. Daukantase. Mohou tedy být novotvary. Kromě toho se v litevštině kolektivní názvy s příponou -enė netvoří.

Įtikinamesnė atrodo J. Endzelyno (1979:408—409) hipotezė, pagal kurią lietuvių kalbos priesaga -uomenė kildinama iš *-ōmen- (*-men- varianto) ir siejama su tos priesagos vediniais germanų kalbose, plg. go. dat.sing. aldōmin ”senatvei”, s.angl. ealdom ”pagarba seniesiems”. Šį požiūrį remia ta aplinkybė, kad kai kurie priesagos -uomenė vediniai rytų aukštaičių tarmėje turi išlaikę ypatybės reikšmę, pvz.: jaunūomenė ”jaunystė” Ds (LKŽ IV 315), mažūomenė ”vaikystė” Ds; Str; Švnč; Tvr; Brsl (VII 978, plg. mažmenė). Tai leidžia laikyti priesagą *-ōmen- priesagos *-men- variantu, su kuriuo iš pradžių buvo daromi ypatybių pavadinimai ir tik vėliau, jau lietuvių kalbos dirvoje imta daryti kuopinius pavadinimus.

Přípona -uomenė má v nářečích několik variant.

-(i)ūmenė

V žemaitském nářečí a v některých aukštaitských mluvených varietách se místo přípony

188

-(i)uomenė se užívá -(i)ūmenė, srov. kar(i)ūomenė a kar(i)ūmenė, didūmenė a didūmenė, jaunūmenė a jaunūmenė (LKA III Žemėl. nr. 126. S. 139—140). Tato přípona se vyvinula z *-ōmen- zúžením samohlásky *-ō- (Vitkauskas 1977:103).

-(i)ūmenė

Zřejmě vlivem přípony -umė (nebo -umas, -uma) vznikla varianta přípony -(i)uomenė/-(i)ūmenė -(i)ūmenė. Poněkud rozšířenější odvozeninou tohoto typu je kar(i)ūmenė (zejména v okolí Kaišiadorių, Jiezna a Stakliškių). Ostatní jsou velmi vzácné, např.: didūmenė (v okolí Kupiškisu), didumenė Lkm, mažūmenė Pnd, mažumenė Mlg (LKA III Žemėl. nr. 126. S. 141).

-(i)uominová, -(i)ūminová, -(i)uminová

V některých dialektech (zejména východních aukštaitských) se vedle přípon -(i)uomenė, -(i)ūmenė vyskytují jejich varianty -(i)uominė, -(i)ūminė, např.: kar(i)ūominė, kar(i)ūminė; jaunūominė; varguominė; visuominė, visuūminė (LKA III Žemėl. nr. 126. S. 140). Ještě vzácnější variantou přípony -(i)ūminė je -(i)ūminė, např.: karūminė Drs; VIkv; Ndz; Žž, karūminė Mnj (LKŽ V 349; LKA III Žemėl. nr. 126), diduminė Rmš, mažūminė Rmš; Lb, jaunum inė Lb (LKA III 141). V. Grinaveckis (1977:75—76) se domnívá, že -(i)uominė vzniklo změnou nepřízvučné samohlásky e v samohlásku i v prostředí heterosylabických souhlásek m, n. Tyto přípony mohou představovat slabší stupeň alternace samohlásek odpovídajících přípon -(i)uomenė, -(i)ūmenė, -(i)ūmenė, srov. litev. akmuo, akmenas a akminas Krž; Krš; LT I 48, akmina WP 47 (LKŽ I² 82), lotyš. akmens a akminis „kámen“, stsl. камъние vedle камение „kameny“ (Brugmann 1906:233—234), dále také litev. edmenė, édmenys „jídlo, pokrm“, lotyš. edmenis, edmanis a edminis „návnada, vnadidlo“, litev. juosmuo, juosmenys, lotyš. juosmenis a juosminis „bedra, pas“, litev. lekmenė, lotyš. lekmenis a lekminis „bažina, močál“, litev. skiemuo, lotyš. šķiemenis a šķieminis „mezera pro průchod člunku při tkaní; lať vkládaná do tkalcovského stavu“, litev. tešmuo, lotyš. tesmens, tesmenis a tesminis „vemeno“ aj. (Urbutis 1981:187).

-uomė

Nejspíše kontaminací přípon -uomenė a -umė vznikla přípona -uomė, srov. did(u)omė „did(u)omenė“ Ad (LKA III 140), jaunūomė „jaunuomenė“ Grz (LKŽ IV 314), mažūomė „dětství“ Ad; Krc; Jnšk (VII 978) a didumė, jaunumė, mažumė.

Odvozeniny s jinými afixy názvů vlastností

Kolektivní význam někdy získávají i názvy vlastností tvořené jinými slovotvornými typy:

-umas: jaunumas „mládež“ BB Ps 48,15; 78,63; Vln 47₁₇; DP 413₁₂, 587₆, tikrumai „nejbližší příbuzní“ Srv (ŽD 213), žalumas „porosty, bylinná vegetace“ Pžsl; Kp (LKŽK);

-uma: diduma „diduomenė“ Pg (LKŽ II² 485), jaunuma „mládež“ Grv (IV 313), senuma „staré věci“ Lz (XII 410);

-umė: didumė „diduomenė“ Lkm (LKA III 140), jaunumė „jaunuomenė“

189

NS 456, 522, 1288; BM 24; On; Al; Rk; Svn; Ldk; Vdn; Nmj (LKŽ IV 313; LKA III 140), mažumė „malá skupina, menšina“ Bt ApD 26,29; Brs; Ds; Rk; Lkm; Gdr; Lzd (LKŽ VII 978; LKA III 140);

-imas: jaunìmas (rozšířené od počátků písemnictví), mažìmas „malé děti“ Arm (LKŽ VII 969), senìmas „staří lidé“ Brt; Skp; Srj; Mrs; Dv (XII 390);

-imė: jaunimė „mládež“ A.Baran; O; Kp; Pnd (LKŽ IV 310);

-yba: kunigýba „duchovenstvo“ J;

-ybė: draugýbė „společenství“ MT 1916; SE 1327; „družka, společnost“ PK 80; MP 205; LzP, kunigýbė „duchovenstvo“ J; LL 55, ponýbė „panstvo, šlechta“ J; M.Valanč; Žem; Užv; Slnt; Pln; Brs; Rmč; Lnkv; Lg (LKŽ X 428), vyrýbė „mužstvo“ Vb (Būga 1958:544);

-ysta: bendrystà „společenství“ DP 449₂₂, 513₄₃, 578₄₁, žydysta „Židé“ BB PvK 3,1;

-ystė: bendrystė „společenství“ DP 234₂₀, 351₁₁, 371₁₈, 403₂₁, krikščionystė „křesťané“ Vln 1917₂₀, kazokystė „kozáci“ SD³ 126;

-atis: šeimatis „členové rodiny“ DP 464₁₃; BB Jer 20,6; Job 19,15; J; NdŽ; KŽ;

-astis: bažmastis „množství, hojnost“ J, bjaurastis „ošklivá, zlá slova“ Ds (LKŽ I² 795);

-iškė: jauniškė „mládež“ BP I 169₁₇; K; Up; Kv; Pgr; Šll; Trg; Erž (LKŽ IV 312; LKA III 140);

-ovė: bendrovė „rodina, příbuzenstvo; společenství“ J; JR 90, 82;

-ė: draugė „společenství; společnost; skupina, hromada; rodina; domácnost“ (ve starých písemných památkách měl odvozený výraz draugė vedle těchto významů také význam vlastnosti „přátelství“ LKŽ II² 655–656; kolektivní významy jsou však zřejmě rovněž staré, srov. lot. dràudze „společenství, skupina, hromada“ ME I 491), linė „několik lněných stonků srostlých v jeden svazek“ Dkk; Užp; LTR(Dglš) (LKŽ VII 524), mòlė Vlk; Lp; Grž; Bd, molė „místo porostlé molynem“ Mrs (VIII 335), tulė „množství, skupina, houf“ (typické pro žemaitský dialekt).

Názvy vlastností a kolektivní názvy jsou velmi blízké také v mnoha dalších starých indoevropských jazycích (Brugmann, 1906:644 a násl.). Tyto slovotvorné kategorie se zřejmě sblížily tehdy, když se při formování morfologického ā-kmene začalo slovotvornou koncovkou *-ā- (později také afixem *-(i)jā-) tvořit nejen kolektivní názvy, ale i abstrakta.

T v o ř e n í n á z v ů m í s t

Probrané údaje ukazují, že kolektivní názvy (zejména s příponami -ynas, -ynė, -iena, -ija, -ytė) velmi často nabývají místního významu. To je jedním z nejdůležitějších podnětů, které vedly ke vzniku samostatné slovotvorné kategorie názvů míst tvořených od substantiv; ta je zcela nová a vznikla na půdě litevského jazyka. Důležitou roli v tomto procesu měly deriváty s příponami -idė/-ydė, -udė, příznačné pouze pro tuto slovotvornou kategorii, a také vliv slovanských jazyků. Ve slovanských jazycích se totiž názvy míst od substantiv začaly tvořit již před počátkem písemnictví pomocí přípon -(ь)на, -(ь)ница, -isče, které vznikly z adjektivních přípon-

190

sagų *-ino-, *-isko- (Бошкович 1984:245—266; Range 1977 su lit.). Vietų reikšmės lietuvių kalboje gavo ir dalis ypatybių pavadinimų (nomina qualitatis).

Deriváty s příponami -idė/-ydė, -udė

Deriváty s příponou -idė/-ydė, kterých je přibližně 20, označují nejčastěji chlévy, např.: arklidė/arklydė, karvidė/karvydė, kiaulidė/kiauly­dė aj. (DaiktvDr 400—401; LKA I 50—52).

S příponou -udė vzniklo jen několik derivátů: aludė (význam „sud na pivo“ je doložen již v SD³ 106, 269; R II 74), pašarūdė „místo pro ukládání krmiva ve stodole“ PnmR (LKŽ IX 559), pelūdė (doloženo již v SD³ 299).

Přípony -idė/-ydė a -udė vznikly z kořene slovesa dėti (<*dhē-) (Prellwitz 1897:94; Specht 1936:95; Fraenkel 1936:204; LEW 92; ŽD 100—101; GJL II 268—269; Bammesberger 1973:35; Urbutis 1978:159 a násl.).

Deriváty s příponami -inė, -inis

-inė

S adjektivní příponou -inė se tvoří poměrně mnoho názvů míst. Nejčastěji označují nádobu nebo místnost (DaiktvDr 398). Deriváty tohoto typu nacházíme již ve starých písemných památkách, např.: avinė „ovčín“ SD¹ 117; SD³ 278; SP I 216, druskinė SD³ 106; Lex 144; C II 360, pašoginė „přístřešek přistavěný k hospodářským budovám“ Lex 74; C II 400, rūbinė SD³ 433, vyskupinė „biskupství“ C I 357; Krz; S.Dauk; N.

Na jejich vznik mohly mít vliv názvy míst s podobnou příponou -(b)n’a v sousedních východoslovanských a západoslovanských jazycích, srov. pol. owczarnia „ovčín“, rus. конюшня „stáj“ (Бошкович 1984:250 a násl.; Sławski 1974:138—139).

-in

Na některých nářečních územích označují místo také substantivizovaná adjektiva s příponou -inis, např.: kiaūlinis Skdt; Ds; Vdn; Mrc, kiaulinis „vepřín“ Ktk (LKŽ V 69; LKA I 52), vištinis Mrc, vištinis „kurník“ Drsk (LKA I 52), bar kštinis Sk; Grz; Gšč, bar kštinis „sud na kvašení zelí“ Žg, girin is „sud na výrobu piva“ On (LKA I 70), šaukštinis „lžíčník“ Vlk (LKŽ XIV 566).

Deriváty s příponou -(i)nykas(-ė)/-ininkas(-ė)

V žemaitském nářečí a v některých aukštaitských nářečních varietách se místní názvy někdy tvoří příponou -(i)nykas(-ė)/-ininkas(-ė), která je typická pro názvy nositelů vlastnosti. Označují většinou chlévy, např.: arklinýkas(-ė)/arklininkas „konírna“, bandinininkas, karvinýkas/karvininkas „kravín“, kiaulinýkas/kiaulininkas(-ė) „vepřín“, vištinykas(-ė)/vištininkas „kurník“ aj. (LKA I 50—52). Některé deriváty tohoto typu však mají také jiné významy, např.: gardinykas „ohrada“ LTR(An) (LKŽ III 122), pelūdnykas „špejchar“ (rozšířeno ve východoaukštaitském nářečí, viz LKŽ IX 777), salyklinykas S.Dauk; Mit II 262, salyklininkas „místnost k sušení sladu“ Lnk (XII 79), šaukšnykas

191

„skříňka na ukládání lžic“ Ob (ŽD 145), tarpininkas „prostor, který rozděluje stodolu na dvě části“ Žg; Trk; Mžk; Brs; Skr; Vlkj (LKŽ XV 896).

Je možné, že se místní názvy začaly tvořit s příponou -inykas/-ininkas vlivem slovanské přípony -(b)nica (<*-inьka-), typické pro místní názvy. Obecně se přípona *-inьko- (<*-ino- + *-iko-) mohla utvořit ve slovanských jazycích a teprve později se dostat do baltských jazyků (aut. 1991).

Deriváty se slovanskými příponami

-(i)nyčia

Přípona -(b)nica pochází přímo ze slovanské přípony; z ní je odvozena přípona -(i)nyčia (ŽD 357—358). Místní názvy s touto příponou se tvořily již v 16.–17. století.

Zvláště mnoho derivátů tohoto typu je zaznamenáno ve slovníku K. Sirvydase. Některé z nich se užívají v nářečích dodnes: karvelinyčia „holubník“ SD³ 72, kaulinyčia „místo k ukládání kostí“ SD¹ 61; SD³ 123, plytnyčia „cihelna“ SD¹ 10, varpinyčia „zvonička“ SD³ 59, vištinyčia „kurník“ 110, 143. Derivát drusknyčia „sklad soli“ SD³ 115 má v jiných starých písemných pramenech a v nářečích význam „solnička“ Lex 72a; C II 360; K; Gs; Rg; Lnk; Vvr (LKŽ II² 769), zatímco derivát sūrinýčia „sýrárna“ SD³ 400 je dnes v nářečích znám ve významech „místnost k uchovávání sýrů“ Mrj; „lis na sýr“ Vad; VšR; „koš na uchovávání sýrů“ N; [K]; Krok (XIV 214). Ostatní deriváty již zanikly: knyginyčia „knihovna“ SD³ 137 (rovněž Sut; A 1884,19; „knihkupectví“ Lex 20a; A.Baran; „police na knihy“ K), paukštinyčia „drůbežárna“ SD³ 110 (rovněž K; J), plytinyčia „cihelna“ SD³ 27 (rovněž K; J), raštinyčia „kancelář“ SD³ 94 (rovněž S.Dauk; J; K I 654; V.Kudir; „kalamář“ R II 352; MŽ II 471; N; „psací potřeba“ K II 169), stiklinyčia „sklenice“ SD³ 83 (rovněž N); „sklárna“ SD³ 143 (rovněž Q 224; R II 178; MŽ II 236; Sut; N; I; K I 548; „skříň, kde se uchovává sklo“ N; K; J).

Na druhou stranu je v lexikonu Lexicon Lithuanicum ze 17. století z Malé Litvy zaznamenáno jen několik derivátů s příponou -inyčia. Kromě výše uvedených drusknyčia, knyginyčia zde nacházíme ještě vilkinyčia „vlčí jáma“ 107a (užívá se i dnes ve východoaukštaitském nářečí) a žiezdrinyčia „písčina“ 72a (rovněž C II 364; Krz; K; LC 1883,4).

-yčia

Přípona -yčia, rozpoznávaná v jednom či druhém místním názvu, může být zkrácenou podobou -inyčia, srov. karvelyčia „holubník“ SP I 216₂₄; J a karvelinyčia, kaulyčia/kaulyčia „schránka či místo k ukládání kostí zemřelých“ BB Job 30,24; Prng; Vkš; Brs; Slnt; Žd (LKŽ V 432) a kaulinyčia/kaulinyčia, kiaulyčia „vepřín“ Rod (LKA I 51) a kiaulinyčia.

-inčius

Derivát kiaulinčius „vepřín“ Ds; Arn; Kls; Knv; Rud; Dbč; Vrn; Nč; Pls; Rod (LKŽ VI 696; LKA I 51) byl nejspíše vytvořen podle slavismu bobinčius „prostor u kostela“ (pol. babinec), podle vzoru lesinčius „lesní stráž“ (bělorus. лесничий, pol. leśniczy) (ŽD 334).

192

Deriváty s derivačními afixy názvů vlastností

-umas

Názvy vlastností s příponou -umas nabývají místního významu velmi zřídka, např.: aštrumas „ostrá hrana“ BB Job 1,15, aukštumas „vyvýšené místo“ GG 4,8; Ch 2 Moz 17,10, gilumas „hlubina, hluboké místo“ DP 1440, 154₄₂, 291₄₈, 400₂₆, 516₃ (také v pozdějších textech), cėilumas „hlubina, tůň“ Nmn; Drsk; Lp (LKŽ II 2 25), geltonumas „žluté místo“ LŽ 78, lygumas Rš, lygụmai „rovina“ Ktk; Dt (LKŽ VII 485).

-uma

U derivátů s příponou -uma (jde o paradigmatickou variantu přípony -umas) je místní význam nyní hlavní v mnoha litevských nářečích (zejména aukštaitských) (DaiktvDr 399—400). Výjimku tvoří pouze některé jižní periferní nářeční variety, v nichž si značná část derivátů s příponou -uma zachovala starší význam vlastnosti (aut., 1992). Deriváty této přípony označující místo se vyskytují již ve starých písemných pramenech, např.: aukštuma DP 407₁₄, ankštuma BB 2 Sam 12,34, giluma DP 85₂₉; SD¹ 35; SD³ 11, 68, 354, lyguma (rozšířené), negiluma SD³ 169, nelyguma 214, šlapuma 89, 178.

-umė

Jen zřídka mají místní význam výjimečné paradigmatické varianty sufixů -umas/-uma -umė, např.: gilumė „hlubina“ RD 48, lygumė „rovina“ Lkž (LKŽ VII 485).

-imas/-umas

Názvy vlastností se sufixem -imas/-ymas při konkretizaci nejčastěji nabývají významu nositele vlastnosti, místní význam však vyjadřují zřídka, např.: lėndrimai „louka zarostlá křovinami“ Žeml (LKŽ VII 329), margimas „skvrna, pihy“ SD¹ 121; R II 329; MŽ, pōlymas „nízké, vlhké, bažinaté místo“ Krsn; Sug; Lb; Ktk; „velká plocha lesa či pole“ Lkm (LKŽ X 416), rėtymas „probírková těžba lesa“ Jsv (XI 489), tuštimai/tuštimai „úkryty, skrytá místa“ Q 131; Mž; K I 313; Bb 2 Mak 14,14; Švnč; Lnk; LTR(Srj); Dglš; Grv; Dbč; Db, tuštymai/tuštymai „tamtéž“ PnmŽ; Nm j; Gl, tuštimas „tamtéž“ N; K; Krsn; „místo, kde není kost“ Pv, tuštimas „úkryty, skrytá místa“ Šts; Dr, tuštymas „tamtéž“ Vs; Pls; „dutina, prázdný prostor“ Bsg (LKŽK).

-ima/-yma

Deriváty se sufixem -ima/-yma (paradigmatickou variantou sufixu -imas/-ymas) se v žemaitském nářečí užívají podobně jako deriváty se sufixem -uma v aukštaitském nářečí, např.: ankštimà „stísněnost, úzkost“ S.Dauk; M.Valanč; J; Krt; Plt; Užv (LKŽ I² 148; DūnŽ 27), aštrimà „ostrost“ Lk; Vds (LKŽ I² 342; DūnŽ 33), druktrimà „pevnost“ S.Dauk; Slnt; Pvn (LKŽ II² 754; DūnŽ 76) gilimà „hloubka“ Užv; Pvn (LKŽ III 29 299; DūnŽ 92), karštimà „horké místo“ Užv; Vds (LKŽ V 325; DūnŽ 124), kiaurymà „otvor“

193

Užv; Varn; Vkšn (LKŽ V 707; DūnŽ 134), minkštimą „měkkost“ Pkl; Vkš; Šts; Pvn (LKŽ VIII 229; DūnŽ 201), raudónyma „červená skvrna“ Slnt (LKŽ XI 260), sausimą „sucho“ J; Žem; Užv; Sd; Lkž; Vds (DūnŽ 316; LKŽ XII 216), siaurimą „úzkost“ S.Dauk; Pln; Als; Užv; Pvn (LKŽ XII 480), smailimą „špičatost“ Trk; Pvn (DūnŽ 337; LKŽ XIII 89), šlapimą „mokré místo“ Pvn (DūnŽ 374), tuštimą „prázdné místo“ J; Žem; Plt; „břišní dutina“ P; LC 1878,20 (LKŽK, srov. tuštimas/tuštìmas).

-imė/-ymė

V žemaitském nářečí a v některých aukštaitských mluvách se užívají deriváty s pozdější variantou na ē-kmen sufixu -imą/-ymą. Často také vyjadřují místní význam, např.: kíaurymė „trhlina, otvor“ J; Pln; Šv, kíaurýmė „vodní oko“ Vlk v; Mrs; Skp (LKŽ V 707, srov. kiaurýma), kietymė „jiné místo“ S.Dauk; Slnt; Ms (V 763), laúkymė „přirozená mýtina v lese“ S.Dauk; Grg; Gl; Plt; Rt; „bílá skvrna na čele zvířete“ Mrk; Rod; L1 (VII 180), márgymė „pestrá, vícebarevná skvrna“ D.Pošk; J; Ms; Slnt; Ttk (VII 852–853), mėlỹmė „modrá skvrna“ J; Kv; Als; Kal (VII 1030), raudýme Rs (XI 249), raudónyme „červená skvrna“ J; Pp; Vkš; „červená záře na obloze“ Žem; „zarudnutí kůže“ Šts (srov. raudónyma), rėtỹmė „řídké místo v lese“ Šts (XI 489, srov. rėtymas), šlapymė „mokré místo“ Šts (XIV 1019, srov. šlapimą), tuštýmė „místo bez kostí, břicho“ Snt, tuštymė „prázdné místo, pustina“ Žem; K.Bink; Antš (LKŽK, srov. tuštymas, tuštimą).

-muo, -mena, -menė, -(s)mė

Jen výjimečně získávají místní význam názvy vlastností s příponami -mena, -menė, -(s)mė, pocházejícími z *-men-, srov. gilmenà J I 703, gilmenė A 1885, 97; Mc a gil̃mė „hloubka“ S.Dauk; M.Valanč; Žem; J; Ggr (III 302), gelmė (srov. též lot. dzėlme, dzėlmenis, pr. Gilmen, viz Eckert, 1971:58); retmuõ „ploška pole, kde obilí vymrzlo“ Svn (Zinkevičius 1966:267), retmenà Žg (LKŽ 494) a retmė „řídké místo, řídký porost“ J; Žeml; Als; Šauk (XI 493–494), rėsmė „řídký les, řídké místo“ J; Vl (XI 475), plónmena „tenčí část něčeho“, stórmena „silnější část něčeho“ J I 703, lygmė „rovina“ J; Pvn; Tl (VII 477), plotmė „prázdné, rovné místo“ I; J; LzP; Yl; Slnt (X 313), šlopmė „mokré místo“ LC 1886, 48; I.Simon; Slnt; Drb, tankmė S.Dauk; M.Valanč; Žem; J; Vkš; Kltn; Šts; Alk; Btg; Lkž; Skr (LKŽ XV 814).

-ovė

V některých nářečích získalo místní význam derivát s příponou -ovė prastovė „špatné místo“ Vad; Tj (vedle „špatný, skrovný pobyt“ Trgn; „špatná práce“ Rm — LKŽ X 560), ve spisovném jazyce pak derivát tvirtovė, který si však v nářečích zachoval i starý význam „pevnost“ Mrj; Sd; Mrc (LKŽK), srov. také novotvary ramovė, šventovė (DaiktvDr 402).

194

-ysta/-ystě

Místní názvy s příponou -ysta/-ystė vznikly v počátcích litevské písemné tradice vlivem slovanských jazyků.

V litevštině se příponou -ysta/-ystė odedávna tvoří názvy vlastností, které vůbec nemají sklon nabývat konkrétního významu a obvykle neoznačují místa. Ve slovanských jazycích tomu bylo zcela jinak. Zde se kdysi názvy vlastností hojně tvořily příponou -ьstvo. V období písemné tradice jich však značně ubylo a mnohé získaly různé konkrétní významy, mezi nimi i význam místní (Auerbach 1973:6 a násl. s lit.). Například starý slovanský derivát *korl’evьstvo, původně označující „královskou moc“, získal již ve velmi dávné době také místní význam (ЭССЯ XI 8). Podle jeho vzoru vytvořili počátky naší písemné tradice litevský derivát karalystą/karalystę, často užívaný v písemnostech již v 16.–17. století.

Polský termín państwo „stát, panství“ se ve starých písemnostech překládal derivátem viešpatystė DP 374₄, 542a₄₄, 586₃₈; SP II 204₁₉; SIG II 73₁₉ (užívá se i v pozdějších písemnostech) a viešpatysta DP 22₂₃, 311₂₉; MP 5, 42, 62a.

Podobný význam měl i derivát kunigysta DP 22b₁, kunigystė „panství“ DP 203₄₉, 526₂₈, 542a₁₅; „knížectví“ SD³ 138 (srov. také PrG 67(1715); VoL 74; V.Piet), srov. pol. księstwo, rus. княжество. V nářečích však kunigystą/kunigystę označuje „nevolnictví“ (LKŽ VI 894).

Dnes běžný derivát kunigaikštystė byl snad poprvé použit v rozkazu polského krále a litevského velkoknížete Vladislava z roku 1641: didėję Kunigąkbstę[teje Lietuvos. Pro označení pruského státu, který vznikl z řádu německých rytířů, se zde užívá derivát ercikūstė: Ercikū[tes Prus[ų (PrG 58). Vyskytuje se také v pozdějších písemnostech Malé Litvy (Lex 21, 38a, 48a; N; K). V písemnostech 16.–17. století nacházíme starší varianty tohoto derivátu: hercigysta BB Pat 28,2, hercikysta VlnE 172₉, hercikystė Mž 93₄, hercikgystė PrG 57(1639). V dnešní spisovné litevštině jim odpovídá pozdější novotvar hercogystė.

Podle polského wojewodstwo „vojvodství“ byly v počátcích naší písemné tradice vytvořeny deriváty vaivadysta DP 484₁₅, vaivadystė SD¹ 195; PrG 57(1639); C II 202 (vyskytuje se i v pozdějších písemnostech).

Ve významu „diecéze“ se v Postile M. Daukši užívá derivát byskuPysta (7X), zatímco jeho varianta byskuPystė (5X) má abstraktní význam „biskupský úřad, stav“ (stejně jako Mž 29₉). V 17. století získal tento derivát dnešní podobu vyskupystė a označoval „biskupský úřad, stav“ (SD³ 17; SIG I 76a₁₂; Q 93). Místní význam měl v té době derivát vyskupinė (viz s. 190), později jej nahradil výraz vyskupija (viz s. 182). Derivát vyskupystė ve významu „diecéze“ začal užívat snad teprve M. Valančius, který napsal dílo „Žemaičių vyskupystė“. J. Pabrėža k tomuto účelu užíval derivát vyskupysta. To bylo podníceno pol. bySkupstwo, jež označuje jak biskupský úřad, tak území, kterému biskup vládne.

Uvedené místní názvy s příponou -ysta/-ystė jsou tedy slovanskými kalky vytvořenými morfém po morfému. Tím se liší od derivátů se stejně významovou příponou -ija karalija, kunigaikštija, vyskupija apod., vytvořených podle slovotvorných tendencí litevštiny (viz s. 182).

195

-ě

Z konkretizovaných názvů vlastností mohly vzniknout názvy míst odvozené od substantiv s derivační koncovkou -ė, např.: bendrẽ „společná louka, společné pole“ J; srov. (LKŽ I² 750), gylė/gylė „hluboké místo v jezeře nebo řece“ (rozšířené, doložené již v SE 161²⁶), grūnė „holá, nekvalitní louka“ Ilg; Skrd; Plv; Grs (LKŽ III 659), klebonė „fara“ Rod (VI 21), lygė „rovina; lesní mýtina; paseka“ (rozšířené; toto odvozené slovo má také význam vlastnosti: „rovnost“ Msn; „rovnost, stejnost“ Jz — LKŽ VII 463—464), núošalė „odlehlé místo“ Grž (VIII 959), plynė „rovina“ R; K; Dv; „bažina, mokřina“ Q 515; V.Kudir; Vl; Vlkv; Jrb; Plv; Sim; Vlk (X 238).

Závěry

1. Kolektivní názvy představují velmi starou, zanikající slovotvornou kategorii. Slovotvorné paradigma litevských kolektivních názvů se utvořilo těmito způsoby: a) ze starých kolektivních názvů s derivační koncovkou *-ā-; b) ze substantivizovaných adjektiv s *-(i)jo-, *-no-, *-to-; c) z konkretizovaných názvů vlastností.

2. V litevštině téměř zanikly staré kolektivní názvy s derivační koncovkou *-ā-, jichž v pruštině bývalo ještě poměrně mnoho. Z derivační koncovky *-ā- se mohla vyvinout také velmi stará indoevropská přípona -ija — nejdůležitější prostředek tvoření litevských kolektivních názvů — a novější přípony -(i)ava, -auja, -(i)uva, zčásti -o-jas, -o-tas, jimiž se kolektivní názvy tvoří zřídka.

3. Ve slovanských, germánských a indoíránských jazycích se kolektivní názvy často tvoří adjektivním afixem *-(i)jo-. Naproti tomu v baltských jazycích je odvozenin tohoto typu velmi málo.

4. V baltských a slovanských jazycích a zčásti také v latině se kolektivní názvy začaly tvořit adjektivní příponou *-ī-no-. V tomto ohledu jsou si baltské a slovanské jazyky obzvláště blízké. V litevštině se totiž příponou -ynas a ve slovanských (zejména jižních) jazycích příponou -ina tvoří názvy lesů. Liší se pouze podoba těchto přípon. V litevštině vzniklo příponou -yna, která přesně odpovídá slovanské -ina, jen několik odvozenin. Rozšířenější je zde její varianta kmene ē -ynė, kterou se zpočátku tvořily kolektivní názvy a později se konkretizovaly: v aukštaitských (zejména západních) nářečích získaly místní významy, zatímco v Žemaitsku převážně významy pokrmů.

5. V litevštině (na rozdíl od lotyštiny) jsou kolektivní názvy s *-ei-no/-oi-no- vzácné. Vyskytovaly se také v pruštině.

6. V litevštině se zřídka tvoří kolektivní názvy také adjektivními příponami -ina, -inė, -inis.

7. Litevské kolektivní názvy s příponou -ytė odpovídají odvozeninám v germánských jazycích s -ide (< *-ītio-).

8. Odvozenou příponou *-ō-men-, společnou litevštině a germánským jazykům, stejně jako primární příponou *-men-, se zpočátku tvořily názvy vlastností, později se však v litevštině začala používat k tvoření kolektivních názvů. V litevštině získaly kolektivní význam také některé další názvy vlastností-

196

názvy, zejména s *-mo-.

9. Substantivní názvy míst představují zcela novou derivační kategorii, která vznikla na litevské půdě konkretizací kolektivních a zvláštních názvů a vznikem zvláštních přípon *dhē- a přípon -idē/-ydē, -udē. Tento proces navíc podporovaly slovanské jazyky, v nichž se přípony -bn’a, -bnica, -išče používaly k tvoření názvů míst již před počátkem písemnictví. Přímo ze slovanské přípony -bnica vznikla litevská přípona -inyčia. Na druhé straně se patrně vlivem odvozenin s příponou -bnica začaly v litevštině tvořit názvy míst (zejména chlévů) příponou -inykas/-ininkas, která se také mohla do baltských jazyků dostat ze slovanských jazyků. Slovanské odvozeniny s -bn’a mohly v litevštině podnítit tvoření názvů prostor příponou -inė. Administrativní termíny s příponou -ysta/-ystė jsou kalky slovanských odvozenin s -(ь)stvo, srov. litevské karalystė a slovanské *korľevъstvo, kunigaikštystė a polské kšęstво, ruské княжество atd. Liší se od názvů míst se stejným významem tvořených příponou -ija (např. karalija, kunigaikštija apod.), které byly vytvořeny podle slovotvorných tendencí litevštiny.

ZKRATKY

Arn — Arnióvys, Molėtų r.

BKGF — Endzelynas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957.

DaiktvDr — Urbutis V. Daiktavardžių daryba. — Lietuvių kalbos gramatika. T. 1. V., 1965, p. 251—473.

DaiktvDrR — Ambrazas S. Daiktavardžių darybos raida. Lietuvių kalbos veiksmažodiniai vediniai. V., 1993.

DūnŽ — Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų tarmės žodynas. V., 1976.

GJL II—III — Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. T. 2—3. Warszawa, 1956—1965.

KZ — Zeitschrift für vergleichenden Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, begr. von A. Kuhn. Berlin etc.

LEW — Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg; Göttingen, 1962.

LKA — Lietuvių kalbos atlasas / Ats. red. K. Morkūnas. T. 1—3. V., 1977—1991.

LKK — Lietuvių kalbotyros klausimai. V.

LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas. T. 1—15. V., 1956—1991.

LKŽK — Lietuvių kalbos žodyno kartoteka.

LVG — Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951.

LŽ — Petrasukas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas. V., 1985.

ME — Mühlenbachs K., Endzelīns J. Latviešu valodas vārdnīca. Rīgā, 1932—1932. S. 1—4.

MLVG I — Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika. S.1. Rīga, 1959.

PKEŽ — Mažiulis V. Prūsų kalbos etimologinis žodynas. T. 1—2. V., 1988—1991.

PrG — Prūsijos valdžios gromatos, pagraudenimai ir apsakymai lietuviams valstiečiams. V., 1960.

SV — Endzelīns J. Senprūšu valoda. Rīgā, 1943.

ŽD — Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943.

ЭССЯ — Этимологический словарь славянских языков. Прославянский фонд. Вып. 1—19. Москва, 1974—1990.

Ostatní zkratky jsou stejné jako ve Velkém slovníku litevského jazyka.

197

LITERATŪRA

1. Ambrazas S. Baltyų ir slavų kalbų vardažodžių daryba (senosios bendrybės ir skirt-ybės). — Baltistica. T. 27(1), 1991, p. 15—34.

2. Ambrazas S. Lietuvių kalbos ypatybių pavadinimų darybos raida (1. Pagrindiniai darybos tipai). — Lituanistica. Nr. 3(11), 1992, p. 22—34.

3. Auerbach I. Nomina abstracta im Russischen des 16. Jahrhunderts. München, 1973.

4. Bammesberger A. Abstraktbildungen in den baltischen Sprachen. Göttingen, 1973.

5. Benveniste E. Origines de la formation des noms en indo-européen. Paris, 1935.

6. Brugmann K. Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Bd. 1. T. 1—2. Strassburg, 1906—1911.

7. Būga K. Rinktiniai raštai. T. 1—3. V., 1958—1961.

8. Dambriūnas L. Žodžių vartosenos tikslinimas. — Gimtoji kalba, 1960. Nr. 1(7), p. 19—20.

9. Dambriūnas L. Jungtinės Amerikos Valstybės ar Jungtinės Amerikos Valstijos. — Gimtoji kalba, Nr. 3—4 (33—34), 1966, p. 35—39.

10. Eckert R. Baltische Studien. Berlin, 1971.

11. Endzelīns J. Darbu izlase. S. 3. D. 1. Rīga, 1979.

12. Fraenkel E. Zur Suffix Substitution im Litauischen. — KZ. Bd. 63, 1936, S. 201—204.

13. Gerullis G. Die altpreussiche Ortsnamen. Berlin, 1922.

14. Grinaveckis V. Dėl lietuvių kalbos tarmių balsio e pakitimo heterosilabinių m,n aplinkoje. — Baltistica. 2 priedas, 1977, p. 74—82.

15. Hirt H. Indogermanische Grammatik. Bd. 3. Heidelberg, 1927.

16. Keinys S. Priesaginė lietuviškų terminų daryba. — LKK. T. 16, 1975, p. 7—56.

17. Lehmann W. P. On earlier stages of Indo-European nominal inflection. — Language. Vol. 34. 1958, p. 179—202.

18. Lohmann J. Genus und Sexus. Göttingen, 1932.

19. Mahlow G. H. Die langen Vocale ā, ē, ō. Berlin, 1879.

20. Mažiulis V. Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (deklinacija). V., 1970.

21. Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. T. 2. V., 1981.

22. Meid W. Germanische Sprachwissenschaft. Bd. 3: Wortbildung. Berlin, 1967.

23. Meillet A. Introduction à l’étude comparative des langues indoeuropéennes. Paris, 1934.

24. Pal-maitis M. L. Borussica. — Baltistica. T. 23(2), 1989, p. 126—133.

25. Prellwitz W. Studien zur indogermanischen Etymologie und Wortbildung. — Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen. Bd. 22. 1887, S. 76—114.

26. Range J. Zur Entwicklung der Wortbildungskategorie ”Nomen loci” im Baltischen und Slavischen. — Baltistica. 2 priedas. 1977, p. 124—130.

27. Rosinas A. Baltų kalbų įvardžiai. V., 1988.

28. Schmid W. P. Zum vedischen Flußname Kuliś́ — Croatica. Slavica. Indoeuropea. Wiener slavisches Jahrbuch. Ergänzungsband 8 / Hrsg. von G. Holzer. Wien, 1990, S. 205—207.

29. Schmidt J. Die Pluralbildungen der indogermanischen Neutra. Weimar, 1889.

30. Senkus J. Kapsų-zanavykų tarmių vardažodžių darybos bruožai. — LKK. T. 13, 1972, p. 143—187.

31. Skardžius P. Klausimų kraitelė. — Gimtoji kalba. Nr. 1(7), 1960, p. 19—20.

32. Sławski F. Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego. — Słownik prasłowiański. T. 1. Wrocław etc., 1974, s. 44—141.

198

33. S p e c h t F. Lituanica. — KZ. Bd. 63, 1936, S. 68—98.

34. S t u n d ž i a B. Daugiskaitiniai asmenvardiniai oikonimai ir jų reiks- mė linksniavimo ir kirčiavimo sistemų rekonstrukcijai. — LKK. T. 21. 1981, p. 185—197.

35. T r a u t m a n n R. Die altpreussischen Sprachdenkmäler. Göttingen, 1911.

36. U r b u t i s V. Žodžių darybos teorija. V., 1978.

37. U r b u t i s V. Baltų etimologijos etiudai. V., 1981.

38. V a l e c k i e n ė A. Lietuvių kalbos bevardės giminės įvardžių kilmė. — LKK. T. 18. 1978, p. 69—98.

39. V a l e c k i e n ė A. Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija. V., 1984.

40. V a n a g a s A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970.

41. V i d u g i r i s A. Zietetos tarmės daiktavardis. — LKK. T. 11, 1969, p. 147—182.

42. V i t k a u s k a s V. Šiaurės rytų žemaičių dünininkų kai kurie morf foneminiai dialektizmai. — LKK. T. 17, 1977, p. 97—108.

43. W a c k e r n a g e l J., D e b r u n n e r A. Altindische Grammatik. Bd. 2. T. 2. Göttingen, 1954.

44. Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

45. Б о ш к о в и ч Р. Основы сравнительной грамматики славянских языков. Фонетика и словообразование. Москва, 1984.

46. Г а м к р е л и д з е Т. В., И в а н о в Вяч. Вс. Индоевропейский язык и индоевропейцы. Т. 1. Тбилиси, 1984.

47. Д е г т я р е в В. И. Рефлексы индоевропейской формы собирательности на *-ā- в балтийских и славянских языках. — VI tarptautinis baltistų kongresas 1991 m. spalio 2—4 d. Pranešimų tezės. V., 1991, p. 103—104.

48. И л л и ч — С в и т ы ч В. М. Именная акцентуация в балтийском и славянском. Москва, 1963.

49. М а р т ы н о в В. В. Пра славянская и балто-славянская деривация имен. Минск, 1973.

50. М а ж ю л и с В. К балтийскому и индоевропейскому дативу ед.ч. — Baltistica. Т. 3(1), 1967, p. 29—45.

51. Т р о н с к и й И. М. К семантике множественного числа в греческом и латинском языках. — Ученые записки ЛГУ. Серия филологических наук. Вып. 69. Т. 10, 1946, с. 54—72.

THE DEVELOPMENT OF NOMINA COLLECTIVA

AND NOMINA LOCI IN LITHUANIAN

Summary

The following chronological strata of nomina collectiva in Lithuanian have been established:

1. the oldest nomina collectiva with the derivative ending *-ā- (cf. Lith. álksna ”alder grove; bog; valley”, Latv. ālksna ”marshy area”), which have laid a foundation for some derivative suffixes: *-i̯ā- (cf. Lith. broli̯ā ”brothers and sisters”, Slav. *bratьja ”brothers”, Gk. φρᾱτρίᾱ and φρᾱτρᾱ ”Kinsfolk; kin; brothers and sisters”), *-ou̯-ā- (cf. Lith. broliavā ”brothers and sisters”), -ā-jo- (cf. Lith. liepōjas ”lime-grove”; Latv. ālksnājs ”alder grove” and Lith. álksna), *-ā-to- (cf. Lith. alksnōtas ”alder grove”);

2. derivatives with the adjective affixes *-no- (cf. Lith. beržynas, Slav. *berzina ”birch-grove”), *-to- (cf. alksnytė ”alder grove”, MHG pflougide ”a pair of oxen”), *-i̯o- (cf. Lith. galvijai ”cattle”, Slav. *(po)golvьje ”a number of animals”);

199

3. nomina qualitatis concretized in Lithuanian; the suffix -uomenė is especially productive (cf. Lith. jaunúomenė “youth” and “young people”).

Nomina loci derived from nouns are a new Lithuanian derivative category based on nomina collectiva. The main role in its formation was played by the suffixes -idė/-ydė (arklidė/arklydė “stable”) and -udė which originated from the root *dhē- “lay, put down, place”.

The development of nomina loci was stimulated by the impact of Slavic languages. The suffix -inyčia (cf. vištinyčia “hen-coop”) is a borrowing from Slav. -ьnica. On the other hand, it is highly possible that Lithuanian nomina loci with suffixes -inykas/-ininkas (cf. arklinýkas/arklininkas “stable”), -inė (cf. avinė “sheepfold”) were formed under the influence of Slavic derivatives with the suffixes -ьnica, -ьňa. Lithuanian administration terms with the suffix -ysta/-ystė are loan-translations from Slavic derivatives with the suffix -ьstvo (cf. karalystà/karalystė and Slav. *korl’evbstvo “kingdom”).

200