235, 238, o spojkách — s. 579).

Texty lotyšských lidových písní, jimiž se kniha zabývá, se nejčastěji srovnávají s odpovídajícími lidovými písněmi nejbližšího jazyka — litevštiny — a s příklady ze současného jazyka⁵, méně často s protějšky z germánských, latinského a starořeckého jazyka. Z lotyšských jazykovědců se autor nejvíce opíral o výzkumy J. Endzelyna, A. Uozuolse (Ozols)⁶, K. Dravinise (Draviņš), V. Rūķe—Draviniové (Rūķe— Draviņa) a dalších autorů, dále o „Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika” (Gramatika současného lotyšského spisovného jazyka. Riga, 1959— 1962. Sv. 1—2).

Ačkoli od napsání monografie do jejího vytištění uplynula dlouhá doba, vzhledem k širokému rozhledu jejího autora, hloubce rozboru i trvalé aktuálnosti samotného materiálu nezastarala. Doufejme, že tato studie A. Gaterise, která položila pevné základy, podnítí další výzkumy jednoho z největších pokladů lotyšské kultury — lidových písní. Samotná monografie (jak si A. Dzenis přál ve zmíněném článku), jak lze předpokládat, se dočká zasloužené pozornosti a odborných recenzí.

Evija LIPARTĖ

NOVÍ LOTYŠŠTÍ DOKTOŘI FILOLOGIE

Protože k baltistice patří nejen litevská, ale i lotyšská filologie, informujeme také o některých nejvýznamnějších událostech lotyšské jazykovědy posledních let.

Po obnovení nezávislosti (1990) se lotyšská jazykověda výrazně rozvinula kvalitativně i kvantitativně. Dne 13. listopadu 1990 obhájil na Vilniuské univerzitě významný lotyšský jazykovědec Antonas Breidakas disertaci o titul doktora filologických věd (tento titul je nyní postaven na roveň titulu habilitovaného doktora) s názvem ”Latviešu valodas latgalisko izlokšņu fonētika: diahronija un sinhronija” (”Fonetika latgalských nářečí lotyšského jazyka: diachronie a synchronie”). O několik let později, poté co byla v Lotyšské republice přijata nová pravidla udělování titulů doktora věd a habilitovaného doktora, se k němu připojila poměrně početná skupina nových doktorů obou stupňů.

Zvláště plodné bylo období od jara 1993 do podzimu 1994. Tehdy získalo za svou výzkumnou činnost 11 významných lotyšských jazykovědců titul habilitovaného doktora filologických věd a 9 jazykovědců obhájilo disertace o titul doktora filologických věd

⁵ K tomuto účelu byly hojně využity sbírky lidové slovesnosti (lidové písně shromážděné J. Balym, J. Dovydaitisem a A. Juškou), gramatiky M. D. Kleina, A. Schleichera, K. Jaunia, Rygiškių Jonase, J. Otrębského (Otrębski) a dalších autorů, slovníky litevského jazyka, výzkumy litevštiny K. Būgy, J. Jablonskise, S. Daukantase, E. Fraenkela, E. Hermanna (Hermann), Z. Zinkevičiuse a dalších jazykovědců i různé litevské publikace.

⁶ Jelikož až do vydání zde pojednávané monografie byla kniha A. Uozuolse ”Latviešu tautasdziesmu valoda” (Jazyk lotyšských lidových písní. R., 1961) nejdůkladnější systematickou studií lexika a gramatiky (zejména syntaxe) lotyšských lidových písní, je pochopitelné, že A. Gateris se na mnoha místech opíral především o zmíněné dílo A. Uozuolse a o další práce tohoto badatele lotyšských lidových písní, v nichž jsou zase uvedeny také výzkumy A. Gaterise.

223

disertační práce. Kromě toho mají nyní právo ustavovat komise pro obhajoby doktorských disertací nejen Lotyšská univerzita, ale také Daugavpilská pedagogická univerzita a Liepājská pedagogická vysoká škola. To by mělo podpořit růst počtu mladých vědců v Daugavpilsu a Liepāji. Dosud byla na obou uvedených vysokých školách obhájena vždy jedna doktorská disertace z oboru filologie v jazykovědné oblasti.

Dne 24. května 1993 získal habilitovaný doktorský titul za soubor prací na téma ”Aizgūtā frazeoloģija latviešu valodā” (”Přejatá frazeologie v lotyšském jazyce”) docent Fakulty cizích jazyků Lotyšské univerzity Andrejus Veisbergas (Veisbergs). Oficiálními oponenty byli prof. habil. dr. A. Blinkena, prof. dr. B. Kangere a dr. M. Djačkovas.

K obhajobě bylo předloženo 31 publikací (z toho 8 knih a učebnic), z nichž mnohé se věnují problematice přejaté slovní zásoby lotyšského jazyka. Tyto publikace svědčí o všestrannosti, novosti a teoretické hloubce autorova přístupu. Bylo prozkoumáno 4000 frazeologismů lotyšského jazyka, z nichž 1560 bylo uznáno za výpůjčky. A. Veisbergas ukazuje dynamiku lotyšského jazyka, poukazuje na internacionalizaci frazeologismů, analyzuje motivy a procesy jejich přejímání a klasifikuje frazeologismy z hlediska etymologie a stylistického užití.

Oponenti kladně ocenili široký rozhled A. Veisbergase — znalost mnoha světových jazyků a kultury i dějin národů.

Je třeba dodat, že A. Veisbergas je mezi lotyšskými lingvisty nejmladším habilitovaným doktorem.

Dne 24. května 1993 získal habilitovaný doktorský titul za soubor prací na téma ”Dažu latviešu valodas vēstures problēmu risinājums” (”Řešení některých problémů dějin lotyšského jazyka”) významný lotyšský lingvista Konstantinas Karulis. Oficiálními oponenty byli prof. habil. dr. M. Rudzytė (Rudzīte), prof. dr. W. Schmidt a habil. dr. S. Karaliūnas.

Soubor prací předložených k habilitaci tvoří 47 publikací ze tří oblastí dějin jazyka: 1) analýza a komentáře ke staré lotyšské spisovné řeči (články o starých písemných památkách a předmluvy a komentáře k pěti knihám); 2) výzkum dějin jednotlivých lotyšských slov (články o užívání jednotlivých slov ve starých písemných památkách a o změnách jejich forem a významů); 3) etymologický výzkum (”Latviešu etimoloģijas vārdnīca”. Rīga, 1992. T. 1–2; několik článků o původu některých lotyšských místních jmen a jotvingských slov). Nejdůležitějším z prací K. Karulise nejen v lotyšské lingvistice, ale i v baltistice je ”Lotyšský etymologický slovník”. Jde o první etymologický slovník, který shrnuje vše, čeho v této oblasti dosáhlo mnoho badatelů lotyšské slovní zásoby. Oponenti zdůraznili, že slovník obsahuje mnoho doplněných nebo zcela nových etymologií, některé z nich podrobně rozebrali a méně přesvědčivá vysvětlení kriticky posoudili. Lze očekávat, že tento etymologický slovník podnítí další výzkum původu lotyšských slov.

Dne 21. června 1993 získala habilitovaný doktorský titul za soubor prací na téma ”Dienvidlatgales izloksņu leksika” (”Slovní zásoba dialektů jižní Latgaly”) docentka Liepājské pedagogické vysoké školy Antonina Rekena (Reķēna). Oficiálními oponenty byli prof. habil. dr. M. Rudzytė, prof. habil. dr. V. Rūke–Dravina (Rūķe–Dravina) a habil. dr. A. Sabaliauskas.

Ve výzkumu A. Rekeny byly otázky nářeční slovní zásoby zkoumány v kontextu jazyků kon-

224

z hlediska taktů. Poprvé v lotyšské jazykovědě byl rozsáhlý materiál z nářečí jižního Latgalska analyzován v několika tematických skupinách (řemesla, zemědělství, rolnictví, příbuzenství, názvy jídel). Autorka vymezila 4 směry výzkumu: 1) lexikální vztahy nářečí jižního Latgalska k jazykům sousedních národů (monografie Amatniecības leksika dažās Latgales dienvidu izloksnēs un tās sakari ar atbilstošajiem nuosaukumiem slāvu valodās, vydaná v roce 1975. — (Řemeslná lexika v několika nářečích jižního Latgalska a její vztahy k odpovídajícím názvům ve slovanských jazycích") a několik publikací, v nichž byla zkoumána zděděná i přejatá lexika různých tematických skupin, předponová slovesa s da- a služební slovo da, toponyma jižního Latgalska); 2) paralely mezi zděděnou lexikou nářečí jižního Latgalska a litevštiny (zmíněná monografie a další publikace, v nichž byly zkoumány společné zděděné jazykové jevy, které se zachovaly v latgalských nářečích, společné výpůjčky obou jazyků a výpůjčky z litevštiny); 3) úplný třídílný slovník nářečí Kalupė (90 autorských archů), předaný nakladatelství Latgalského kulturního centra; 4) využití nářečních prvků v krásné literatuře (několik publikací o nářečních výrazech v překladu Goethova „Fausta“).

Recenzenti zároveň velmi pozitivně zhodnotili dialektologický výzkum A. Rekeny, její výzkum jazykových kontaktů obecně i její dlouholetou plodnou pedagogickou práci.

Dne 21. září 1993 byl Elze Kagainové, vedoucí vědecké pracovnici Ústavu lotyšského jazyka, udělen titul doktorky věd za monografii „Semantiskie dialektismi Ziemeļrietumvidzemes izloksnēs“ („Sémantické dialektismy v nářečích severozápadního Vidzeme“), vydanou v Rize v roce 1992. Oficiální recenzentky: prof. habil. dr. M. Rudzytė, prof. habil. dr. A. Rekena, prof. habil. dr. A. Blinkena; písemná hodnocení zaslali V. Vitkauskas (LKI), Z. Zinkevičius (VU) a L. Vaba (Estonský jazykový ústav).

Monografie zkoumá srovnávací sémantiku nářečí severozápadního Vidzeme na pozadí spisovné lotyštiny (materiál byl shromážděn z 21 nářečí), pokouší se objasnit procesy a příčiny vzniku sémantických rozdílů v nářečích a jejich místo v obecném systému lexikální sémantiky v kontextu různých lingvistických a extralingvistických faktorů. Práce rovněž odhaluje tendence vývoje sémantiky a upozorňuje na typologické paralely a sémantické výpůjčky. Zvláštní pozornost je v tomto ohledu věnována sémantickým paralelám, které mohly vzniknout pod vlivem baltofinských jazyků (vliv těchto jazyků podmiňuje geografická poloha zkoumané oblasti). Podrobněji jsou analyzovány tři skupiny sémantických paralel: 1) sémanticko-gramatické paralely (zejména užívání konstrukcí sloveso + příslovce); 2) sémantické paralely související se specifickými významy lokativních tvarů slov galva, koja, roka, mugura; 3) sémantické paralely specifických významů jednotlivých slov (např. slovesa likt).

Tato monografie byla uznána za velmi významný a cenný přínos lotyšské jazykovědě, zejména v oblasti sémantiky, která byla zkoumána poměrně málo.

Dne 12. října 1993 získala vedoucí Terminologického oddělení Ústavu lotyšského jazyka Valentīnia Skujiņa (Skujiņová) titul doktorky věd za soubor prací na téma „Latviešu terminoloģijas izstrādes principi“ („Principy tvorby lotyšské terminologie“). Oficiální recenzenti: prof. habil. dr. A. Blinkena, habil. dr. K. Karulis, prof. habil. dr. J. Rozenbergs.

225

V. Skujiņa se 30 let prakticky věnovala oblasti lotyšské terminologie a napsala 20 článků a monografii věnovaných otázkám teorie a praxe terminologie. V těchto pracích jsou vyloženy teoretické základy lotyšské terminologie, zpřesněn obecný pojem termínu i jeho specifika, charakteristické rysy a místo v lexikálním systému. Na základě velmi rozsáhlého materiálu a závěrů vyvozených při jeho analýze jsou popsány intra-, inter- a extralingvistické a další principy terminologické práce a stanoveny produktivnější modely tvorby lotyšských termínů. Pozornost je věnována velmi aktuální otázce národních a mezinárodních výpůjček, tj. stanovení přísných kritérií pro přejímání termínů a výběru lotyšských názvů namísto zbytečných výpůjček. Práce V. Skujiņové jsou proto zvláště aktuální pro jazykovou praxi v lotyštině a její monografie umožňuje hovořit o terminologii jako o samostatném vědním oboru v Lotyšsku.

Dne 2. listopadu 1993 byl Andrejsovi Bankavsovi Andrejui Bankavui, docentovi Fakulty cizích jazyků Lotyšské univerzity, udělen titul doktora věd za soubor prací na téma „Romānų cilmes aizguvumi latviešu valodā“ („Výpůjčky románského původu v lotyštině“). Oficiální recenzenti: prof. habil. dr. A. Blinkena, prof. habil. dr. J. Rozenbergs, prof. habil. dr. A. Veisbergs.

Soubor prací předložených k obhajobě tvoří více než 30 odborných článků na téma, jehož význam nebyl v lotyšské jazykovědě dosud dostatečně doceňován. Výzkumy A. Bankavse, založené na velmi rozsáhlém materiálu, ukazují, že velké množství výpůjček (přibližně 3 tisíce) v lotyštině pochází z románských jazyků. Autor ve svých publikacích rozlišuje také přímé a nepřímé výpůjčky, tj. uvádí, které výpůjčky přišly přímo z románských jazyků a které prostřednictvím jiných (zprostředkujících) jazyků. Uvádí rovněž historickou periodizaci přejímání romanismů a rozlišuje tři etapy jejich pronikání do lotyštiny. Pozornost věnuje také tematickým skupinám výpůjček a sémantickým vztahům těchto slov: jejich významům v lotyštině a v jazyce, z něhož byla převzata. Recenzenti zdůraznili novost a význam prací A. Bankavse, které zaplňují značnou mezeru v lotyšské jazykovědě. Vyjádřili přání, aby výsledky této práce byly shrnuty v monografii nebo slovníku výpůjček, neboť by tak byly snáze dostupné a využitelné v pracích dalších badatelů.

Dne 14. prosince 1993 získala Benita Laumane Benita Laumanė, vedoucí výzkumná pracovnice Ústavu literatury, folkloru a umění, titul doktorky věd za soubor prací na téma „Latviešu jūras zvejas leksikas analīze (reljefs, jūra, flora, fauna)“ („Analýza lexika lotyšského mořského rybolovu (reliéf, moře, flóra, fauna)“). Oficiální recenzenti: prof. habil. dr. M. Rudzytė, prof. habil. dr. A. Rekena, habil. dr. A. Sabaliauskas.

Vědecké zájmy habilitantky se týkají především areální lingvistiky a výzkumu rybářské lexiky. Soubor prací předložených k obhajobě tvoří monografie „Zvejvietu nosaukumi Latvijas PSR piekrastē“ („Názvy rybolovných míst na pobřeží Lotyšské SSR“), vydaná v Rize v roce 1987, a řada publikovaných článků, v nichž jsou zkoumány termíny pro pobřežní reliéf a názvy mořské flóry a fauny. Monografie i články vycházejí z rozsáhlého faktického materiálu, který autorka shromažďuje od šedesátých let. V publikacích je lexikální materiál zkoumán ze všech hledisek: autorka se snaží objasnit historii, původ a rozšíření různých termínů a názvů v lotyšských nářečích i jejich užívání

226

v písemných pramenech; analyzuje se struktura a sémantika názvů a objasňují se způsoby jejich tvoření.

Kromě toho B. Laumanė napsala a předala do tisku také monografii o rozsahu 18 autorských archů „Země, moře, rybářské místo“ („Země, moře, místa rybolovu“).

Dne 14. prosince 1993 byl docentce Fakultě filologie Lotyšské univerzity Intě Freimanové udělen vědecký titul habilitované doktorky za monografii „Kultura jazyka z teoretického hlediska“ („Kultura jazyka z teoretického hlediska“). Oficiálními oponentkami byly prof. habil. dr. M. Rudzytė, prof. habil. dr. A. Blinkena a habil. dr. V. Skujimia.

Na základě velmi rozsáhlého jazykového materiálu (asi 150 tisíc jednotek) a závěrů dalších badatelů jazyka (zejména ruských a českých lingvistů) vytvořila I. Freimanė vlastní koncepci kultury jazyka a literární normy. Autorka si jako cíle práce stanovila: 1) vytvoření teoretického základu jazyka; 2) shromáždění jazykového materiálu; 3) volbu a popis analytických metod a prostředků. V souladu s těmito cíli autorka sestavila také kapitoly monografie: 1) „Kultura jazyka jako vědní obor“ (zkoumají se nejdůležitější funkce jazyka); 2) „Základní otázky teorie kultury jazyka“ (jazyk je zkoumán jako strukturálně funkční systém); 3) „Funkční porušování norem lotyšského spisovného jazyka z teoretického hlediska“ (v této nejrozsáhlejší kapitole jsou podrobně analyzovány a klasifikovány jazykové chyby na nejrůznějších úrovních a pojednává se o adaptaci mezinárodních slov v lotyštině); 4) „Funkční využití jazykových prostředků“.

Ačkoli oponentky zdůraznily, že některé teoretické otázky jazyka lze diskutovat (např. definice pojmu kultura jazyka, výklad konkrétních příkladů či jejich zařazení do určité podskupiny jazykového systému aj.), byla monografie uznána za významné dílo nejen pro teorii lotyšského spisovného jazyka, ale i pro jazykovou praxi. Autorce bylo doporučeno, aby na základě materiálu třetí kapitoly monografie sestavila praktickou příručku kultury jazyka.

Dne 30. listopadu 1993 získala za monografii „Nycký dialekt“ („Nycké nářečí“), vydanou v roce 1989 v Rize, vědecký titul habilitované doktorky starší vědecká pracovnice Ústavu lotyšského jazyka Brigita Bušmanė. Oficiálními oponentkami byly prof. habil. dr. A. Blinkena, prof. habil. dr. M. Rudzytė a habil. dr. E. Kagainė.

Tato monografie je jedním z rozsáhlejších popisů lotyšských nářečí zpracovaných v posledních desetiletích. Na základě srovnání mluveného jazyka a lidových písní jsou v ní prozkoumány fonetické a morfologické jevy nyckého nářečí, které se liší od spisovné lotyštiny a nevyskytují se v jiných nářečích. Podrobně jsou popsány lexikální a sémantické dialektismy lidových písní zaznamenaných v Nyce. Při rozboru charakteristických fonetických a morfologických rysů se objasňuje, které z jevů zachycených v písních se již v mluveném jazyce nevyskytují. Nářeční prvky lidových písní jsou doplněny materiálem zaznamenaným v nářečí v posledních desetiletích a zčásti jsou popsány z hlediska svého původu.

Za monografii byla autorka v roce 1990 oceněna Cenou J. Endzelyna a Pamětní cenou A. Abelese.

Dne 20. ledna 1994 byla na Vilniuské univerzitě obhájena disertační práce habilitované doktorky „Prozodie slabiky v nářečích lotyšských hornolotyšských dialektů: experimentální studie“

227

(„Prosodie slabik v lotyšských hornolatgalských nářečích: Experimentální výzkum“) obhájila vedoucí Katedry lotyšského jazyka a literatury Pedagogické fakulty Lotyšské univerzity Dace Markus. Oficiální oponenti: habil. dr. E. Kagainė, habil. dr. S. Karaliūnas; písemné posudky — Katedra baltských jazyk Filologické fakulty Lotyšské univerzity (prof. habil. dr. M. Rudzytė, lektor J. Kuškis) a Ústav lotyšského jazyka (dr. J. Valdmanis).

V disertaci bylo experimentální metodou zkoumáno 18 nářečí (16 z nich podle úplného programu pro ověřování slabičné prozodie). Větší část práce byla provedena v Laboratoři experimentální fonetiky a Výpočetním centru Vilniuské univerzity s využitím počítačových programů prof. A. Girdenise. Poprvé v lotyšské jazykovědě byly z fonologického hlediska a systematicky analyzovány slabičné intonace nářečí jednoho dialektu, objasněny jejich varianty a změny, experimentální metodou ověřeny závěry o dominantních distinktivních ukazatelích v systémech přízvuků selonských a neselonských nářečí, o fonologických opozicích, modelech přízvuků a neutralizaci fonémů. Popis prozodického systému selonských a neselonských nářečí hornolatgalského dialektu, který zpracovala D. Markus, je tak experimentálně ověřen (práci doplňuje 137 oscilogramů a spektrogramů), matematicky dokázán a jazykovědně podložen.

Recenzenti zdůraznili význam závěrů D. Markus pro lotyšskou fonologii a jejich důležitost pro obnovu a rozvoj lotyšské experimentální fonetiky a fonologie i pro další rozvoj lotyšské dialektologie.

Dne 20. září 1994 získal titul habilitovaného doktora za soubor prací „Latviešu valodas leksikas cilme, vēsture un mūsdienu lietojums“ („Původ, dějiny a současné užívání lotyšské slovní zásoby“) vedoucí vědecký pracovník Ústavu lotyšského jazyka Ojārs Bušs. Oficiální recenzenti: prof. habil. dr. J. Rozenbergas, prof. habil. dr. A. Veisbergas, habil. dr. E. Kagainė.

K obhajobě byl předložen soubor 50 vědeckých článků publikovaných po roce 1980. Autor své práce rozdělil do pěti oddílů: 1) otázky teorie lexikologie (kodifikované normy, normy spisovného a hovorového jazyka a nářečí, takzvané lexikální internacionalismy, sémantika významů a forem vlastních jmen atd.); 2) několik aspektů dějin apelativní slovní zásoby lotyšského jazyka (výpůjčky z germánských a kuršských jazyků, paralely sémantické struktury slov v baltských a baltsko-finských jazycích aj.); 3) rysy původu lotyšských toponym (kuršská a některá další hydronyma, např.,

problémy synchronní lotyšské jazykovědy označili za jeden z nejvýraznějších rysů vědecké činnosti O. Buše. Zároveň bylo vysloveno přání, aby se více věnoval jedné z výzkumných oblastí, a aby tak v budoucnu vyšlo pokračování díla o lotyšských místních názvech i nová monografie o Kurších.

Dne 18. června 1993 obhájila doktorskou disertaci „Nomenu sakņu fonotaktiskā struktūra mūsdienu latviešu valodā (salīdzinājumā ar mūsdienu lietuviešu valodu)“ („Fonotaktická struktura kořenů substantiv v současné lotyštině (ve srovnání se současnou litevštinou)“) vedoucí Katedry lotyšského jazyka a literatury Liepājské pedagogické vysoké školy Dzintra Šulcė.

Vědečtí školitelé disertace: habil. dr. L. Ceplytis (Ceplitis), prof. habil. dr. A. Girdenis; oficiální oponenti: habil. dr. A. Sabaliauskas, doc. dr. D. Markus.

Disertace se z fonotaktického hlediska zabývá kořenovými morfémy jednoduchých substantiv; určuje jejich fonotaktickou strukturu a spojení fonémů v těchto kořenech, analyzuje spojení souhláskových fonémů v různých pozicích (na začátku, uprostřed a na konci kořene) a zkoumá spojení samohlásek se souhláskami a jejich četnost v kořenech (zvlášť jsou rozebrány kořeny s jednou samohláskou — v I. oddílu práce; se dvěma samohláskami — v II. oddílu). Byla určena také produktivita fonotaktické struktury kořenů a porovnána fonotaktická struktura substantiv v lotyštině a litevštině (na základě disertace V. Karosienė „Fonotaktická struktura kořenů substantiv v současné litevštině“). Dochází se k závěru, že fonotaktická struktura obou jazyků se blíží indoevropskému modelu a že hlavní strukturální typy se zcela shodují. Recenzenti zdůraznili novost této disertace a její velký význam nejen pro lotyšskou jazykovědu (zejména pro položení teoretických a empirických základů morfonologického systému), ale také pro baltistiku a indoevropeistiku. Kromě toho lze tuto práci využít při výuce jazyků i v logopedii (příloha disertace obsahuje také fonotaktickou analýzu lotyšské „Abecedy“). Vyzdvižena byla rovněž pečlivost a samostatnost doktorandky; zaznělo přání, aby práce pokračovala zkoumáním údajů o dalších slovních druzích a dalších jazycích.

Dne 21. září 1993 obhájila doktorskou disertaci „Darbības vārds Krāslavas, Aulejas, Skaistas un Izvaltas izloksnē“ („Sloveso v nářečích Krāslavy, Auleje, Skaisty a Izvalty“) vyučující Katedry baltských jazyků Filologické fakulty Lotyšské univerzity Lidija Leikuma. Vědeckou školitelkou disertace byla prof. habil. dr. M. Rudzīte, oficiální recenzenti: prof. habil. dr. A. Rēkena, prof. habil. dr. A. Breidakass, dr. A. Stafecka.

Tato disertace je první studií věnovanou výhradně slovesu v lotyšských nářečích. Jak uvádí autorka, slovesný systém čtyř zkoumaných nářečí jižní Latgale je zajímavý prolínáním archaických forem a inovací i výskytem některých velmi vzácných tvarů. Sloveso a jeho tvarový systém jsou zkoumány ve srovnání se spisovnou lotyštinou, dalšími nářečími, litevštinou a slovanskými jazyky (těmto otázkám jsou věnovány dva oddíly práce: II. Finitní tvary; III. Afinitní tvary). Práce také objasňuje úlohu různých extralingvistických faktorů při utváření zkoumaných nářečí (tomu se věnuje první oddíl práce) a ukazuje příčiny a tendence proměnlivosti či stability systému slovesných tvarů. Disertaci doplňuje seznam sloves, jejich tvarů a významů, tabulky a mapy, v nichž

229

je znázorněno rozšíření probíraných forem v analyzovaných nářečích.

Dne 12. října 1993 byl za soubor prací na téma ”Galvenās leksikogrāfijas problēmas” (”Nejdůležitější problémy lexikografie”) udělen doktorský titul docentovi Janiui Raškevičiui (Raškevičs) z Fakulty cizích jazyků Lotyšské univerzity. Oficiálními oponenty byli prof. habil. dr. V. Agamdzanova, dr. M. Stengrevica a dr. J. Sylis (Silis).

Jak uvedli oponenti, J. Raškevičius velmi plodně působí v oblasti praktické lexikografie: je jedním z autorů několikrát vydaných lotyšsko-anglických a anglicko-lotyšských slovníků, jedním z autorů ”Angļu—latviešu frazeoloģiskās vārdnīcas” (”Anglicko-lotyšského frazeologického slovníku”), který vyšel v roce 1993, a sestavovatelem dvakrát vydaného ”Latviešu—angļu sarunvārdnīcas” (”Lotyšsko-anglického konverzačního slovníku”) i ”Dictionary of verb—adverb nouns” (Slovník slovesných a příslovečných substantiv: Rīga, 1971).

J. Raškevičius publikoval také články věnované problémům lexikografie.

Dne 2. listopadu 1993 obhájila disertaci ”Baltijas jūras somu geografiskie apelatīvi un to relikti Latvijas vietvārdos” (”Geografická apelativa baltských Finů a jejich relikty v lotyšských místních názvech”) vědecká pracovnice Lotyšského jazykového institutu Kersti Boiko. Oficiálními oponenty byli prof. habil. dr. M. Rudzytė, dr. L. Vaba a dr. O. Bušas.

V disertaci jsou zkoumána lotyšská místní jména obsahující geografická apelativa baltsko-finského původu a jejich relikty. Geografická apelativa mohou často označovat substrát národnostní menšiny (méně často výpůjčky) a lze je chápat jako nepřeložitelná slova bez ekvivalentu. Protože se geografická apelativa velmi často užívají při tvoření místních jmen, tvoří zkoumaná toponyma významnou část všech baltsko-finských místních jmen v Lotyšsku. Jak uvedli oponenti, cíle práce — navrhnout nové etymologie místních jmen a uspořádat ty stávající; určit areály rozšíření baltsko-finských geografických apelativ a areálové vztahy lotyšských místních jmen k estonským nářečím — byly nejen splněny, ale dokonce překročeny, neboť doktorandka přináší také závažná upřesnění týkající se území obývaných Estonci a Livonci i možných migrací. Za zmínku stojí také to, že tato disertace je prvním výzkumem čistě zaměřeným na ugrofinské jazyky, který byl obhájen v Rize. Proto bylo autorce navrženo udělit také doktorský titul z ugrofinistiky.

Dne 30. listopadu 1993 obhájila disertaci ”Galvas un plecu segu nosaukumi latviešu valodas izlokšņēs”. (”Názvy pokrývek hlavy a ramen v lotyšských nářečích”) vědecká pracovnice Lotyšského jazykového institutu Ilga Jansone. Oficiálními oponentkami byly prof. habil. dr. M. Rudzytė, habil. dr. E. Kagaine a dr. B. Reidzāne; písemné vyjádření zaslala také habil. dr. A. Alsupes, doktorka historických věd.

Práce se věnuje jedné tematické skupině slovní zásoby lotyšských nářečí — názvům tkaných pokrývek hlavy a ramen. Disertace vychází jak z jazykového (nářečního), tak z etnografického materiálu (etnografický popis zkoumaných reálií je uveden v první kapitole disertace). Cílem práce je: 1) podat podrobný přehled názvů zkoumaných reálií v lotyšských nářečích (kapitola II); 2) objasnit základní principy sémantické motivace těchto názvů (kapitola III, v níž jsou názvy podrobně analyzovány

230

metody tvorby a znaky motivace); 3) předložit možné etymologie. Na konci práce je uvedeno 7 map znázorňujících rozšíření zkoumaných názvů v nářečích.

Všechny recenzentky disertace uznaly, že autorka práce dosáhla stanovených cílů. Podle názoru samotné disertantky je k získání úplného obrazu o názvech pokrývek hlavy a ramen v nářečích lotyšského jazyka zapotřebí také souhrnné zkoumání názvů pokrývek hlavy z příze.

Dne 21. prosince 1993 obhájil disertační práci „Žiemelvidzemes izlokšņu salīdzinājumi un to leksikogrāfiskā interpretācija” („Srovnání nářečí severního Vidzeme a jejich lexikografická interpretace”) vědecký pracovník Ústavu lotyšského jazyka Agris Timuška. Oficiální recenzentky: prof. habil. dr. M. Rudzytė, habil. dr. E. Kagaine, prof. habil. dr. A. Blinkena; písemný posudek obdržen od Ústavu litevského jazyka (K. Morkūnas).

Disertace se zabývala jedním z typů nářečních slovníků — aseptickým slovníkem, který lexikograficky zachycuje jeden určitý jazykový jev. Základem disertace je slovník připravený autorem společně s filoložkou M. Putninia (Putniņa) (přibližně 20 autorských archů) a předaný v roce 1991 nakladatelství ”Zinātne” — ”Sinoles izlokšnes salīdzinājumu vārdnīca” („Slovník srovnání nářečí Sinole”). Jde o první slovník tohoto typu v lotyšské nářeční lexikografii. M. Putninia připravila nářeční slovníkový materiál, zatímco práce disertanta spočívala ve stanovení principů struktury slovníku, lexikografickém zpracování materiálu a sémantické analýze. Těmito otázkami se zabývá i disertace. V jejím úvodu jsou stručně uvedeny také poznatky o dřívějším výzkumu přirovnání (jako příklad slovníku použitého při přípravě uvedeného díla posloužil i ”Slovník přirovnání litevského jazyka” K. B. Vosylytes). V první analytické části disertace jsou nářeční přirovnání charakterizována jejich porovnáním s ekvivalenty ve spisovném jazyce a podle jejich tematického zaměření a sémantiky; druhá část obsahuje úvod ke slovníku přirovnání a 313 hesel (slovníkových článků) začínajících písmeny a, b, ž.

V recenzích byla kladně hodnocena novost slovníku, zdůrazněna jeho aktuálnost, disertantovo proniknutí do lexikografické práce a schopnost vysvětlovat významy slov a přirovnání. Bylo vyjádřeno přání, aby slovník brzy vyšel a jeho autor pokračoval v zahájeném výzkumu nářečních přirovnání a věnoval pozornost i dalším typům přirovnání, jimiž se tato disertace nezabývala.

Dne 21. prosince 1993 obhájila disertační práci ”Funkcionālie verbi veclatviešu rakstu valodā” (”Funkční slovesa ve starém jazyce lotyšských písemných památek”) vědecká pracovnice Ústavu lotyšského jazyka Sarmytė Lagzdinia (Sarmīte Lagzdiņa). Oficiální oponenti: prof. habil. dr. A. Blinkena, habil. dr. K. Karulis, prof. habil. dr. J. Rozenbergas; písemné posudky obdržela od habil. dr. A. Bankava (Lotyšská univerzita) a A. Paulauskienė, J. Balkevičius (Vilniuská univerzita).

Termínem funkční slovesa (FV) se zde označují slovesa v analytickém spojení sloveso + podstatné jméno, které vyjadřuje jeden slovesný pojem a v syntaktické struktuře věty tvoří analytický predikát. Cílem práce je zjistit výskyt určitých slovesných spojení uvedené struktury ve starých lotyšských písemných pramenech, která tvoří nebo mohou tvořit analytický predikát, a objasnit a popsat jejich vlastnosti. Disertantka proto na základě teoretické koncepce a klasifikačního systému skupin FV přijímaných v německé lingvistice vytvořila přesnou metodiku popisu. FV byly podle svého sémantického charakteru analyzovány ve třech skupinách odpovídajících třem kapitolám disertace: 1) durativní; 2) transformatívní a 3) kauzativní FV. Práce pojednává o modelech skupin FV, které ve starém jazyce lotyšských písemných památek tvoří určitá funkčně-sémantická varianta, podává syntaktickou a sémantickou charakteristiku těchto modelů a jejich složek, uvádí morfosyntaktické způsoby realizace složek větných modelů i jejich sémantické funkce, objasňuje sémantická omezení při výběru predikativního podstatného jména aj.

231

Recenzenti zdůraznili význam a aktuálnost této práce pro lotyšskou lingvistiku, neboť syntax (zejména historická) byla dosud zkoumána méně než jiné jazykové oblasti.

Recenzenti zdůraznili význam a aktuálnost této práce pro lotyšskou jazykovědu, protože syntax (zejména historická) byla dosud zkoumána méně než jiné oblasti jazyka.

Dne 29. prosince 1993 na Vilniuské univerzitě obhájil doktorskou disertaci „Latviešu valodas Augšzemes sēlisko izloksņu prosodija un vokālisms: Eksperimentālie pētījumi“ („Prozodie a vokalismus sélských nářečí v Augšzeme v lotyšském jazyce: Experimentální výzkumy“) velvyslanec Lotyšské republiky v Litvě Albertas Sarkani. Vědeckým vedoucím disertace byl prof. habil. dr. A. Girdenis, oficiálními oponenty: doc. dr. Ž. Markevičienė, prof. habil. dr. A. Breidakas. Písemná hodnocení byla obdržena od kateder baltských jazyků Filologické fakulty Lotyšské univerzity a lotyšského jazyka a literatury Pedagogické fakulty.

V disertaci byl experimentálně ověřen dosud nezkoumaný vokalismus sélských nářečí a poprvé byla provedena psychofyzická analýza. Větší pozornost je věnována prozodickým jevům, analyzovány jsou: délka samohlásek a dvojhlásek, intenzita, základní tón. Byl vyvozen nový a zajímavý závěr, že přízvuky jsou hudebního typu. Toto tvrzení je třeba dále zkoumat, neboť může jít o velmi archaický jev. Při obhajobě disertace zazněl návrh na komplexní výzkum prozodém a toném baltských (lotyšského a litevského) jazyků na základě společných baltských slov a obecně na potřebu spolupráce baltských filologů.

Dne 21. června 1994 obhájila doktorskou disertaci „Lituānismi dažās Lietuvas pierobežas sēliskajās izloksnēs (Akniste, Gārsene, Laši, Prode)“ („Lituanismy v několika sélských nářečích v příhraničí Litvy (Aknystė, Garsenė, Lašiai, Pruodė)“) vyučující katedry lotyšského jazyka Pedagogické univerzity v Daugavpilsu Vilma Šaudinia (Šaudiņa). Oficiálními recenzenty byli: prof. habil. dr. A. Breidakas, habil. dr. B. Laumane, dr. L. Baluode (Balode).

Tato disertace je v lotyšské lingvistice první prací takového rozsahu, která zkoumá litevské výpůjčky v určité oblasti. Hlavní pozornost disertantky je věnována charakteristice litevských výpůjček v uvedených nářečích, jejich adaptaci (III. kapitola práce), určení jejich stáří a tematické rozmanitosti (IV. kapitola). Disertace charakterizuje také lingvistickou situaci ve zkoumaných nářečích (I. kapitola, v níž je důkladně analyzován i rukopis J. Kulitano „Slovník nářečí Garsenišků“), pojednává o kritériích určování litevských výpůjček a objasňuje důvody jejich přejímání (II. kapitola). Přílohu disertace tvoří slovník litevských výpůjček, do něhož jsou však bohužel zařazeny pouze výpůjčky charakteristické pro zkoumaná nářečí (nejsou zahrnuty ani

232

v běžné lotyštině se užívají lituanismy, např. gėmis, paģiras, ačkoli i posledně uvedené jsou v disertaci zmíněny poměrně často). Podle recenzentů by bylo lepší zařadit do slovníku všechny lituanismy, neboť sama doktorandka uznává, že souhrnný výzkum těchto výpůjček v lotyšské jazykovědě dosud neexistuje. Doktorandka navíc ve slovníku uvádí také etymologie zkoumaných lituanismů, z nichž více než čtvrtinu objasnila sama. Autorka i recenzenti zdůraznili rovněž praktický význam disertace — materiál shromážděný na základě otázek dotazníku sestaveného doktorandkou lze využít jak při sestavování slovníků lotyšských nářečí, tak na seminářích o nářeční slovní zásobě a jazykových kontaktech (na Daugavpilské pedagogické univerzitě se to již děje) i jinde.

Dne 20. června 1995 obhájila na Liepājské pedagogické vysoké škole disertační práci „Vingrošanas termini latviešu valodā“ („Gymnastické termíny v lotyštině“) vyučující této vysoké školy Vilma Kalmė. Oficiálními oponenty disertace byli habil. dr. V. Skujinia, doc. dr. G. Smilt-niece a prof. habil. dr. J. Rozenbergas.

V disertaci je zkoumána slovní zásoba jednoho sportovního odvětví — gymnastiky —, analyzovány změny termínů této oblasti od šedesátých let 19. století až do současnosti a jsou uvedena konkrétní doporučení, jak zdokonalit lotyšské gymnastické termíny. Specifika výzkumu V. Kalmės jsou dána specifiky zvolené oblasti zkoumání — gymnastiky: jako terminologické jednotky se zde užívají nejen termíny, ale i celé syntaktické konstrukce. Tím se rozšiřují hranice samotného pojmu termín. Jak však upozornili recenzenti, není vždy jasné, podle jakých kritérií jsou některé sportovní sestavy považovány za termíny sestav nebo konstrukce popisující provedení určitých prvků (tj. popisy těchto prvků) za termíny slovních spojení, či termíny vět. Navzdory těmto nejasnostem však recenzenti ocenili velký specifický význam disertace nejen pro sportovní terminologii, ale i pro rozvoj lotyšské terminologie jako celku.

Evija LIPARTĖ

IN MEMORIAM VALIJA DAMBĖ (1912–1995)

Dne 15. října 1995 zemřela v Rize a na městském Lesním hřbitově ukončila svou pozemskou pouť významná lotyšská jazykovědkyně Valija Dambė (Vallija Dambe). V. Dambė byla jednou z mála lotyšských jazykovědkyň, které spojovaly současnou lotyšskou jazykovědu s předválečnou Lotyšskou univerzitou a nejlepšími tradicemi tohoto střediska lotyšské kultury.

V. Dambė se narodila 26. května 1912 v Rize. V roce 1941 absolvovala Katedru klasické filologie Lotyšské univerzity. Kromě klasické filologie navštěvovala na univerzitě také přednášky z baltské filologie.

Od roku 1946 pracovala V. Dambė v Ústavu jazyka a literatury Lotyšské akademie věd. V roce 1963 jí byl za výzkum lotyšské toponymie udělen titul kandidátky filologických věd, a to bez obhajoby samostatné disertace.

Z jejích výzkumů je třeba zvláště zmínit studii „Blydienės vietovardžiai kaip

233