ryma, jaké je jejich rozložení. Jde o důležitý přínos nejen pro teorii gramatiky. Podrobný popis všech těchto variant je velmi potřebný také pro jazykovou praxi.

Po otočení poslední stránky „Funkční gramatiky litevského jazyka“ musíme konstatovat, že jde o zásadní popis gramatického systému litevštiny, který shrnuje výzkumy gramatiky nejen samotné autorky, ale i mnoha dalších lingvistů, a otevírá prostor k rozpracování nově nastolených problémů. Bez této práce se neobejdou nejen profesionální lingvisté, ale ani učitelé litevštiny, studenti filologie a vzdělanější uživatelé spisovné litevštiny.

Gramatika, kterou vkusně a přitažlivě vydal Institut nakladatelství vědy a encyklopedií z prostředků Státní komise pro litevský jazyk při Seimasu Litevské republiky, významně rozšiřuje pokladnici litevské lingvistiky.

Albertas Ružė, Kaunská humanitní fakulta Vilniuské univerzity

NOVÉ PRÁCE FRANCOUZSKÉHO VĚDCE O LITEVSKÉM JAZYCE

Daniel P e t i t

Prezentace litevského jazyka. – Lalies. Akta z lingvistických a literárních zasedání 19, Paříž, 1999, 7–22.

Fonologie litevštiny. Systém samohlásek a přízvuk. – Cit. dílo, 23–42.

Jmenná morfologie litevštiny. Systém deklinací a vyjadřování gramatického rodu. – Cit. dílo, 43–74.

Slovesná morfologie litevštiny. Diatéze a pasivní rod. – Cit. dílo, 75–111.

Syntax litevštiny. Syntax participií. – Cit. dílo, 113–135.

O litevském Sámbaris: IE kořen *bher- ve východní baltské oblasti. – Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 93(1998), sešit 1, 229–288.

Výzkum litevského jazyka má ve Francii dlouhou tradici, sahající do dob Ferdinanda de Saussura, Antoina Meilleta a Roberta Gauthiota; později v ní pokračovali Raymond Schmittlein, Paul Garde, Jean Haudry a další lingvisté, kteří psali o litevštině a využívali její údaje v komparativních a typologických studiích. V posledních desetiletích však výzkum litevštiny ve Francii poněkud zeslábl, zatímco v Polsku, Itálii, Německu a dalších zemích vznikala nová centra baltských studií. Proto vzbuzuje velký zájem za-

214

nedávno se v Paříži objevila celá řada prací mladého francouzského lingvisty Daniela Petita věnovaných fonologii, gramatice a lexikologii litevštiny.

Lingvistická ročenka „Lalies“ Vyšší pedagogické školy (École Normal Supérieure), vydávaná v Paříži, jejíž 19. svazek přinesl většinu zde zmiňovaných prací, věnuje již několik let větší část svých svazků výkladu zvláštností jednotlivých jazyků (např. novořečtiny, etruštiny, arabštiny a koptštiny). Již v prvním svazku této ročenky (1979) vyšel „Srovnávací úvod do litevštiny“ (Introduction comparative au lituanien) významného indoevropeisty Jeana Haudryho. Pět studií Daniela Petita o gramatické stavbě litevštiny zabírá 135 stran 19. svazku, takže svým rozsahem se již vyrovnají monografii.

V úvodním článku (7–22) je pojednáno o místě baltských jazyků v indoevropské jazykové rodině, o hlavních rozdílech mezi východními a západními Balty (vzniklých převážně v důsledku inovací východních Baltů) a o konzervativnosti litevštiny. Při charakteristice nejstarších vztahů se západními Finy a se slovanskými a germánskými jazyky je ukázáno postupné zužování baltského jazykového areálu a nejstarší rozdíly mezi litevskými nářečími (mimochodem, na s. 19 jsou tradičně datovány do 13. století, ačkoli podle novějších výzkumů jsou nejspíše starší). Dále jsou uvedeny hlavní písemné památky a v obecných rysech charakterizován další vývoj jazyka. Tento stručný úvod do litevštiny je velmi informativní, napsaný přesně a metodicky a shrnuje nejnovější literaturu. Bylo by třeba pouze upřesnit tvrzení, že Daukšův Postil je napsán západním žemaitským dialektem („dans un dialecte bas-lituanien de l’Ouest“ 19) – zřejmě vzniklo kvůli dvojznačnému užívání názvu Žemaité v litevských pramenech. Domnívám se, že ani shodu tvarů 3. osoby množného a jednotného čísla sloves není třeba bez výhrad považovat za baltskou ztrátu (9), neboť může jít o pozůstatek dávnověku¹.

Článek o fonologii litevštiny se zaměřuje především na systém samohlásek a přízvuk, který světové lingvisty již dlouho zajímá pro svou svébytnou syntézu dynamického a tónového přízvuku. V návaznosti na francouzskou lingvistickou tradici² autor na základě teorie mór popisuje rozdíly mezi dlouhými a krátkými, jakož i akutovanými a cirkumflexními samohláskami, dvojhláskami a smíšenými dvojhláskami litevštiny: krátké samohlásky se považují za jednomórické, dlouhé samohlásky, dvojhlásky a dvouhlásky za dvoumórické; u dlouhých akutovaných samohlásek se předpokládá přízvuk na první móře (ū̄ = U + u, áu = A + u, ár = A+r), u dlouhých cirkumflexních samohlásek na druhé móře (ū̄ = u + U, aū = a + U, ar̄ = a + R). Typy přízvuku substantiv a adjektiv se rozlišují podle tendence k přízvuku ve slově (kořenový – koncovkový přízvuk) a podle intonační struktury kořene

¹ Srov. Pisani 1958: 343; Toporov 1961: 62–63; Kazlauskas 1968: 303; Watkins 1969: 49 násl., 85, 126, 213 násl.; 1970: 166–170; Ivanov 1981: 58–59.

² Martinet 1960; Garde 1968: 14 násl., podobně Trubetzkoy 1977: 180.

215

(akutované – cirkumflexní kořeny). Takto vyčleněné čtyři přízvukové typy odpovídají tradičním přízvukovým paradigmatům, avšak označují se odlišně: A2=1, B2=2, A1=3, B1=4 (32). Dále se probírá realizace uvedených základních přízvukových principů v různých kontextech. Zde se především nesleduje stálý – pohyblivý přízvuk v paradigmatu, nýbrž vztahy mezi kořenovým a koncovkovým přízvukem vymezené individuálně pro každý pád. V tomto ohledu se autorův popis přízvuku substantiv a adjektiv liší od běžného popisu v litevské akcentologii. Litevský přízvuk je podle autora kvůli své mimořádně složité a svébytné struktuře důležitým předmětem nejen historického, ale i typologického výzkumu.

V kapitole o morfologii substantiv (43–74) se podrobně zkoumá vztah mezi deklinačními typy litevštiny a kategorií rodu. Samotné deklinační typy neboli deklinace, jak je již dnes běžné v popisné gramatice litevštiny, se rozlišují podle flektivních kmenů; jsou uvedeny také nedostatky dřívější klasifikace a číslování. Konstatuje se, že zánik středního rodu u substantiv podnítil tendenci k polarizaci deklinačních typů mužského a ženského rodu: vyčlenily se deklinace mužského rodu (i)a/u, ženského rodu – o/ė a smíšeného typu i. Vznáší se hypotéza, že takzvaný „společný rod“ má historický základ v abstraktech ženského rodu, srov. pabaisa – baisà ‘strach’, gyrà ‘chvastoun’ – gyrà ‘chválení’; podpírá ji také skutečnost, že mnoho substantiv takzvaného „společného rodu“ jsou deverbativa, srov.: dílba: delbti, niùra: niùrti. Převaha ženského rodu mezi substantivy s kmenem i, která byla v jiných indoevropských jazycích odedávna mužského rodu (např. avis, ugnìs), se vysvětluje zobecněním starých abstrakt ženského rodu (mirtis, mintis). Předpokládá se, že tendence rozlišovat substantiva starého souhláskového kmene podle rodu (kmen n – mužský rod, kmen r – ženský rod) může souviset se změnou kmene některých substantiv kmene r (např. *bhrātēr, srov. litev. broterėlis) (52–53). Protože adjektivní deklinace se nejvýrazněji rozlišují podle rodu, předpokládá se, že systém adjektiv mohl být modelem, podle něhož se odpovídajícím způsobem začala přeskupovat i substantiva. Morfologická blízkost flektivních kmenů substantiv a adjektiv vytvořila pro tento proces příznivé podmínky (60). Skutečnost, že v litevštině již neexistují adjektiva kmene i (s výjimkou reliktů typu lok. didime), může vysvětlit také rozmanitost rodů u substantiv kmene i.

Po prozkoumání rozdílů kmenů jednotlivých rodů v paradigmatech prostých a zájmenných adjektiv (srov. didìs – didė, ale didýsis – didžióji apod.) dochází autor k závěru, že základem rodových korelací litevských adjektiv jsou dva systémy zděděné z indoevropského dávnověku: 1) základní: muž. rod -as, žen. rod -ā < ie. *-ōs, *-ā; 2) sekundární: muž. rod -us, žen. rod -i < ie. *-ūs: *iH₂, *ieH₂; model typický pro současnou litevštinu -is: -ė (didẽlis: didelė) se pokládá za variantu základního systému, přičemž -ė se odvozuje z *-iā < ie. *ieH₂ (67). Za inovační se považuje také flektivní kmen ė, převládající v rodové korelaci substantiv označujících osoby nebo zvířata

216

(vilkas – vilkė, élnias – élnė, bríedis – briédė, miegalùs – miegalė). Starobylou korelaci a: o (< *o: *ā, srov. skr. ásvah ‘kůň’: ásvā ‘klisna’) si nadále zachovává substantyva mobilia s příponami -tojas, -ėjas, srov.: mokytojas: mokytoja, vežėjas: vežėja. Předpokládá se, že změně *į-a na į-e zde bránila nutnost zachovat samotné podoby přípon, neboť *į-e se mělo foneticky změnit v -e (68).

V kapitole o morfologii sloves (75–111) se pojednává o vývoji diateze a pasiva. Autor definuje diatezi jako morfologické vyjádření vztahu aktantů ke slovesu (78), největší pozornost však věnuje opozici tranzitivnosti a intranzitivnosti, která se vyjadřuje těmito způsoby: 1) tvary týchž sloves, 2) prefixací, 3) vnitřní flexí (resp. apofonií), 4) vnější flexí (příponami) a aglutinací (zvratnými slovesy). Následuje synchronní a diachronní přehled těchto způsobů.

Za nejstarší, reliktní vyjádření diateze jsou oprávněně považovány stejné slovesné tvary (např.: dègti, kèpti). Ani dvojice sloves s předponou a bez předpony nepředstavují skutečnou opozici založenou na tranzitivnosti; zdůrazňuje se, že některá slovesa s předponou (např. palikti) mají odedávna také dvojí diatezi (tj. diatezi prvního typu).

Využití vnitřní flexe, tj. apofonie, k vyjádření opozice tranzitivnosti a intranzitivnosti je pojednáno jako inovační proces specifický pro baltské jazyky. Autor je spojuje s apofonií v tvarech některých deverbalních adjektiv s příponou *to (gérti: gìrtas, kélti: kìltas) a popisuje také úlohu různých flektivních kmenů, formantu *stō a infixu. Konstatuje se, že tento způsob vyjadřování diateze byl v baltských jazycích produktivní, avšak nenabyl systémové povahy ze dvou důvodů: zaprvé je apofonie možná pouze v kořenech některých sloves (formální faktor), zadruhé intranzitivní slovesa nejčastěji vyjadřovala přírodní nebo spontánní procesy: kyla vėjas, šakos linksta apod. (92–93). Mohli bychom dodat, že opozice tranzitivních a intranzitivních sloves s různým stupněm střídání samohlásek (keisti: kìsti, lenkti: lìnkti apod.) se v baltských jazycích pravděpodobně utvořila na základě starší opozice aktivního děje a samovolného stavu. O poměrně pozdním vzniku opozice tranzitivnosti a intranzitivnosti svědčí nejen morfologické, ale i syntaktické procesy zřetelně patrné v dějinách litevštiny: oslabování samostatné funkce pádů, proměna jejich sémantického sladění se slovesem v gramatickou závislost a posilování slovesné rekce. Kořenová apofonie typu eX: X ve slovesech, než se stala prostředkem vyjadřování tranzitivnosti a intranzitivnosti, měla v baltských jazycích pravděpodobně sémantický (derivační) charakter, který se zčásti zachoval dodnes.

Infixace (na rozdíl od apofonie) nezávisí na stavbě kořene a různým způsobem se užívá k vyjádření opozice tranzitivnosti a intranzitivnosti: tranzitivnost může označovat sloveso s příponou (áugti – augìnti), sloveso bez přípony (svérti – svérdėti), oba členy opozice mohou být příponové (gražėti – grąžinti) a sufixace se různě kombinuje s apofonií (sėsti – sodinti apod.). Nejčastěji tranzitivní rys mají slovesa s příponami

217

-inti a -yti, tyto přípony však slovesům zároveň dodávají i jiné významy: od přípony -inti se nejčastěji tvoří kauzativní slovesa, od přípony -yti iterativní slovesa a pouze přípona -yti připojená ke kmenům intranzitivních sloves mění jejich diatezi. Z autorova přehledu je tedy zřejmé, že ani opozice tranzitivních a intranzitivních sloves založená na infixaci není v litevštině gramatikalizována a má sémantický a slovotvorný charakter.

Zvratný formant sloves se v litevštině v některých případech stal produktivním prostředkem vyjadřování intranzitivnosti. Autor podle tradice považuje za původní význam si dativní význam (100), to se však obtížně slučuje se starou a převládající funkcí eliminace akuzativního předmětu, která později umožnila, aby se zvratná slovesa stala ekvivalenty mediálních tvarů, jež byly ve starověku typické pro jiné indoevropské jazyky. Studie stručně charakterizuje nejdůležitější skupiny zvratných sloves, mezi něž řadí i potenciální a podmíněné stavové reflexivy blízké pasivu (laukas gerai susiarė; daug duonos susivalgė). Takové případy užití jsou považovány za okrajové (což ostatně dokládá i lexikální omezenost sloves); oprávněně se dochází k závěru, že zvratná slovesa se v litevštině, ačkoli jsou produktivní, nerozvinula natolik, aby se změnila v pasivum, jako se tomu stalo ve slovanských jazycích (103). Z hlediska jazykové typologie jsou takové konstrukce blízké pasivu (tzv. kvazipasivní reflexiva) považovány za spojovací článek mezi dekauzativními reflexivy a pasivem³, což naznačuje, že si baltské jazyky v tomto ohledu zachovaly starší stav.

Při pojednání o poměrně novém vyjadřování pasiva pomocí perifrázních konstrukcí s trpnými příčestími autor vyzdvihuje způsoby tohoto vyjadřování specifické pro litevštinu: tvoření pasiva nejen ze sloves řídících akuzativ, ale i z těch, která řídí jiné pády, a také z intranzitivních sloves (tzv. neosobní pasivum). Dochází se k závěru, že litevský slovesný systém zděděný z indoevropského prajazyka v důsledku ztráty média a historických zvláštností tvoření intranzitivních tvarů postrádal vnitřní prostředky k tvorbě pasiva, a musel proto využít prostředků vnějších, tj. příčestí (107).

V poslední kapitole gramatických studií (113–134) se pojednává o syntaxi litevských příčestí a shrnují se výzkumy, které byly provedeny převážně v Litvě. Autor zdůrazňuje, že litevština rozvinula všechny možnosti užití příčestí zděděné z indoevropského starověku, což dokládá ústřední postavení příčestí v syntaktické struktuře jazyka (132).

Ve studii „K litevskému slovu Sámbaris: indoevropský kořen *bher- ve východobaltských jazycích“, publikované v první části 93. svazku Ročenky Pařížské lingvistické společnosti, autor podrobně rozebral litevská slova s kořenem ber-/bir- s přihlédnutím k odpovídajícím výrazům v příbuzných jazycích. Tato slova, etymologicky spojovaná

³ Geniu šienė 1987: 351.

218

s ide. *bher- „nést“ má ve východobaltských jazycích specifický, odlišný význam „sypat, nasypat sypkou látku“. Autor se snaží rozpoznat pozůstatky indoevropského užití v odvozenině sámbaris, která v litevštině znamená „společná hostina na zakončení setby nebo při sklizni“, „hostina pastýřů o Letnicích“, „sbírka, příspěvek“, „nahromaděné věci nebo peníze“. Na základě údajů ze starých písemných pramenů, folkloru a nářečí práce ukazuje, jak se užívají různé kmenové podoby tohoto slova (sámbaris, sámbariai, sá mbaras, sámbara, sámbare, sámbarės) a jejich ekvivalenty v lotyštině. Konstatuje se, že slovem sámbaris byl označován starověký zemědělský rituál, který měl dvě části: shromáždění a snesení obilí a jeho společné nasypání. První část rituálu podle autora odráží nejstarší význam slovesa suberti „shromáždit“, který má i jeho slovanský ekvivalent súbirati. Z druhé části tohoto rituálu – sypání obilí – se mohl vyvinout význam slovesa s kořenem ber- „sypat obilí“, později zobecněný i na rozhazování jiných drobných předmětů. V baltských i slovanských jazycích se rekonstruuje sloveso *sm-bher- „shromáždit“, avšak v slovanských jazycích jeho odvozenina súborŭ pod vlivem řeckého συναγωγή začala znamenat „shromáždění duchovenstva, katedrálu“, zatímco v baltských jazycích se původní význam tohoto slovesa vztahoval nikoli na shromažďování lidí, ale na shromažďování obětovaného obilí. Autor dochází k závěru, že vzhledem k odlišným vývojovým cestám a nezávisle probíhajícím sémantickým procesům by litevské sámbaris a slovanské súborŭ neměly být považovány za stopy společného baltsko-slovanského kultu⁴.

Snad je již z tohoto krátkého přehledu prací Danielia Petita patrné, že se v nich zkoumají důležité problémy litevské lingvistiky. Práce jsou velmi obsažné a kompaktní, vyznačují se hlubokou znalostí zkoumaných témat a vysokou úrovní filologické kultury. Jistě přispějí k dalšímu řešení probíraných otázek. Autor důkladně prostudoval současnou literaturu o baltské lingvistice a opírá se o nejnovější práce litevských jazykovědců, které tak zapojuje do evropského lingvistického myšlení. Autor výborně ovládá litevštinu a jejími jazykovými údaji se volně zabývá; chtěl bych pouze opravit konstrukci džiaugiasi būti (= esąs) giriamas (130), zřejmě uměle vytvořenou podle nori būti giriamas. V četných litevských příkladech jsem nenašel žádné tiskové chyby, pouze několik drobností ve jménech: Velius = Vėlius (9, 18, 22), Rindaugas = Mindaugas (18), Genušienė = Geniu šienė (102, 103, 108).

Celkově jsou zde zmíněné práce Danielia Petita významné pro rozvoj baltské filologie a zasluhují si pozornou pozornost litevistů. Po jejich přečtení je zřejmé, že se ve frankofonním světě objevil talentovaný badatel v oblasti baltských jazyků. Nyní budeme očekávat jeho další práce v tomto oboru.

⁴ Tokią bendrumo hipotezę yra iškėlęs Pietro Dini 1995: 147–152.

219

LITERATŪRA

Dini P. 1995: A propos du vieux sl. sъborъ. – Analecta Indoeuropaea Cracoviensia Ioannis Safarewicz Memoriae Dicata, ed. W. Smoczyński, Cracoviae: Universitas, 147–152.

Garde P. 1968: L'accent, Paris: Presses Universitaires de France.

Geniušienė E. 1987: The Typology of Reflexives, Amsterdam: Mouton de Gruyter.

Ivanov Vjač. Vs. 1981: Иванов Вяч. Вс. Славянский, балтийский и раннебалканский глагол. Индоевропейские истоки, Москва: Наука.

Kazlauskas J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis), Vilnius: Mintis.

Martinet A. 1960: Éléments de linguistique générale, Paris: Armand Colin.

Pisani V. 1958: L’indoeuropéen reconstruit. – Lingua 7.

Toporov V. N. 1961: Топоров В. Н. К вопросу об эволюции славянского и балтийского глагола. – Вопросы славянского языкознания 5, 35–70.

Trubetzkoy N. S. 1977: Grundzüge der Phonologie, Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht.

Watkins C. 1969: Indogermanische Grammatik 3: Formenlehre 1: Geschichte der indogermanischen Verbal flexion, Heidelberg: Carl Winter.

Watkins C. 1970: Remarks on Baltic verb inflection. – Baltic Linguistics, ed. Magner T., Schmalstieg W. R., University Park and London: The Pennsylvania State University Press.

Vytautas Ambrazas

Kanceliarinės kalbos patarimai. Pataisytas ir papildytas leidimas / Lietuvių kalbos institutas; [parengė Pranas Kniūkšta], Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos inst., 1998, 339 p.

1993 m. išleistų „Kanceliarinės kalbos patarimų“ ir 1994 m. pasirodžiusio pakartotinio jų leidimo knygynuose seniai nebepavykdavo užtikti, o ne vienas šią įsigytą parankinę knygą buvo ir gerokai suskaitęs. Kadangi reikalų raštų tvarkytojams, gausiam tarnautojų būriui tokio tipo knyga aktuali ir reikalinga ir dėl to, kad per keletą pastarųjų metų nemažai kas pasikeitė, Lietuvių kalbos instituto Kalbos kultūros skyriuje parengti nauji – pataisyti ir papildyti „Kanceliarinės kalbos patarimai“.

Rengdami šią knygą, autoriai (pagrindinis rengėjas ir tvarkytojas Pranas Kniūkšta) turėjo peržiūrėti pačius kanceliarinės kalbos reiškinius ir faktus, juos atrinkti. Buvo atsisakyta pasenusių ir iš reikalų raštų dingusių dalykų. Į „Patarimus“ nebeįrašyti tokie nebent pačioje nevalyviausioje rašliavoje besitaikantys žodžiai kaip atsinešti (požiūriui, elgsenai reikšti), davinys (faktams, duomenims nusakyti), išnešti (kai nėra nešimo, pvz., išnešti sprendimą, pasiūlymą, pakeikimą) ir kt. Kaip antraštiniai įtraukti apie du šimtai per praėjusius metus reikalų raštuose atsiradusių ar pradėtų aktyviau vartoti teisės, administracinės

220