ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVIII (2003), 19 – 34

„Nešinas“, „vedinas“, „tekìnas“

BERND GLIWA

Sargeliai

Článek pojednává o litevských slovech typu nešinas, vedinas, tekìnas. Ačkoli se tyto výrazy obvykle řadí mezi přídavná jména, ukazuje se, že jejich syntaktické užití svědčí o tom, že jde o participia. Chovají se stejně jako poloparticipia nešdamas, vesdamas, *tekdamas, s jediným rozdílem: tvary jako nešinas se užívají s instrumentálem.

1. ÚVOD¹

Otázka, jak se nazývá participium typu nešinas, vedinas, tekìnas, zůstává v kapitole o slovesech v litevské mluvnici (Ulvy das, Hrsg., 1971: 7–424) bez odpovědi. Místo toho je pod heslem Přídavná jména uvedena stručná poznámka: „Slovesná přídavná jména s příponou -inas se dnes užívají jen omezeně, vyskytují se pouze v jednotlivých ustálených spojeních a v žemaitském nářečí s instrumentálem doprovodu, např.: atlekia bėginas, eina žąsimis gėninas, žąsies sparnu nešinas, bėga skūbinas, skuba tekìnas, eina vārinas dviračių“ (Ulvy das, Hrsg., 1965: 564, §968 c). Ve svazku věnovaném syntaxi jsou další stručné poznámky o spojení „přídavných jmen“ typu nešinas, vedinas s objektem v instrumentálu (Ulvy das, Hrsg., 1976: 243, §425).

Klasifikace jako přídavného jména je překvapivá; u jednotlivých slov tohoto typu se však objevuje i v akademickém slovníku: vėdinas (LKŽ^XVIII 479), tėkinas (LKŽ^XV 1121), nešinas (LKŽ^VII 706) a další. To je překvapivé, neboť již uznávaní lingvisté poukazovali na to, že je namístě považovat odpovídající slova za participia (Būga 1959: 114–115; Zinkevičius 1966: 385–386). Lietuvių kalbos gramatika tuto pozici neprobírá.

Tento příspěvek se zabývá otázkou, kterému slovnímu druhu je třeba nešinas, vedinas, tekìnas přiřadit. Zpochybňuje se také tvrzení, že se tyto výrazy vyskytují výhradně v dolnolitevské jazykové oblasti (Ulvy das, Hrsg., 1976: 243; Zinkevičius 1966: 385), a uvádějí se odpovídající příklady z aukštaitských nářečí. Dále se stručně pojednává o alternativním užití s objektem v instrumentálu, případně v akuzativu, a rozebírá se rozšířené adverbiální užití, při němž dochází k přizpůsobení morfologickým vlastnostem příslovcí. Několik vět je věnováno otázce původu této slovní formy a případným indoevropským příbuzným formám.

¹ Děkuji prof. A. Holvoetovi (Vilnius) za užitečné komentáře k tématu a za pomoc při obstarávání literatury a panu K. Grikšovi (Žaiginys) za svolení využívat jeho soukromou knihovnu.

20 |

BERND GLIWA

2. SLOVNÍ DRUH

Klasifikaci slov do slovních druhů lze jen stěží považovat za uzavřenou otázku. Formální pojetí narážejí zejména na rozmanitost jazyků a na místní tradici klasifikace v daném jazyce. Rozdělení do slovních druhů je možným a často smysluplným opatřením, v žádném případě však nejde o univerzální kategorii, která by měla být a priori základem přirozeného či formálního jazyka. Obecně je obtížné stanovit pravidla, podle nichž by bylo možné jednoznačně přiřadit slovo k určitému slovnímu druhu. Lietuvių kalbos gramatika uvádí jako popis přídavného jména: „Būdvardžiais vadinami žodžiai, kurie reiškia daikto ypatybę ir yra suderinti su pažymimuoju žodžiu gimine, skaičiumi bei linksniu“ (Ulvydas, Hrsg., 1965: 474). Jak je patrné, tento popis, který lze jen stěží nazvat definicí, zahrnuje také příčestí.

Kvůli podobným problémům při definování se obecně upouští od toho, aby se příčestí postulovala jako samostatný slovní druh první úrovně, a označují se za smíšenou formu, která sémanticky náleží ke slovesům: „neurčitý slovesný tvar [...], který sice patří do tvarového inventáře slovesa, ale skloňuje se jako přídavné jméno“ (např. Conrad 1978: 192). Podobně Lietuvių kalbos gramatika: „Dalyviai yra iš veiksmažodžių kamienų daromos linksniuojamos formos, turinčios veiksmažodžių ir būdvardžių ypatybių“ (Ulvydas, Hrsg., 1971: 311). Kromě toho však existují také polopříčestí, pusdal yvis a padalyvis, která se opět neřadí mezi příčestí, protože se neskloňují (Ulvydas, Hrsg., 1971: 375, 384).

Zde jde o velmi konkrétní otázku, zda je nešinas, vedinas, tekina podle obvyklých klasifikací třeba považovat za přídavná jména, příčestí, nebo polopříčestí.

Zkusme v krátkých spojeních, která Lietuvių kalbos gramatika uvádí jako příklady, nahradit příslušné tvary přídavným jménem podobného významu: bėga skūbinas vede k možným synonymům bėga greitai, bėga skubėdamas, dosazení přídavného jména *bėga greitas však možné není. Spojení s přídavným jménem greitas by zde bylo možné pouze tehdy, kdyby se vytvořil syntaktický celek s následujícím slovem: bėga greitas žmogus, bėga greitasis, bėga skubantysis, to je však něco zcela jiného. Z této poznámky je již zřejmé, že daná slovní kategorie by se měla přisuzovat spíše příslovcím (greitai), nebo dokonce polopříčestím (pusdal yvis: skubėdamas). Abychom předešli nedorozuměním, která by mohla vzniknout u spojení vytržených z kontextu, měla by se zkoumaná slova posuzovat v úplných větách, nebo alespoň v úplných syntaktických celcích. Příklady pocházejí z různých literárních zdrojů a ojediněle také z mluveného jazyka. Samozřejmě lze uvést jen výběr.

(1) Atsiranda šeimininkė, kibiru geralo nešina (Katkus 1989: 50). ‚Přichází hospodyně, nesoucí vědro krmiva.‘

Ve větě (1) by bylo možné považovat nešina za přídavné jméno, kdyby byla možná tato věta:

Nešinas, vedinas, tekinas

21

(1a) * Atsiranda nešina šeimininkė.

Tomu však brání další spojení nešina s instrumentálovým objektem kibiru a také okolnost, že se zkoumaný tvar nachází ve vedlejší větě. Syntaktický odstup mezi šeimininkė a nešina by bylo možné vysvětlit jako predikativní konstrukci: (1b), s jakýmisi dvěma hlavními větami, nebo (1c), v rámci téhož rozdělení na hlavní a vedlejší větu. Ve všech příkladech však chybějí potřebné dodatečné prvky.

(1b) * Šeimininkė yra (buvo, atrodo) nešina ir atsiranda. (1c) * Šeimininkė, kuri yra nešina, atsiranda.

Větu by bylo možné významově přeformulovat s použitím aktivního příčestí přítomného:

(1d) Atsiranda {kibirą gėralo nešanti} šeimininkė.

Katkus však místo začlenění do hlavní věty uvádí větu vedlejší, kterou lze vyjádřit přibližně takto:

(1e) Atsiranda šeimininkė, nešdama kibirą gėralo.

Na rozdíl od původního příkladu (1) je zde předmět děje v akuzativu. Použití instrumentálu je skutečně neočekávané, neboť nešti se běžně pojí s akuzativem. Zatímco u řady konkrétních přídavných jmen (gausus, gyvas, laimingas, skolingas, ginkluotas, kaltas) se uvádí jasně motivované užití ve spojení s instrumentálovými objekty:

(2) Ne vien duona žmogus gyvas J. JABL. ‚Člověk není živ jen chlebem‘; (3) Vienu auksinu palikau aš tamstai skolingas OB, (Ul vydas, Hrsg., 1976: 242) ‚Zůstal jsem vám dlužen jeden zlatý‘.

což je nepochybně v souladu se sémantikou příslušných slov a jejich příslušností k různým slovním druhům, jak ukazuje možná věta Ne vien duona žmogus gyvena „Člověk nežije jen chlebem“, se slovům typu nešinas paušálně, tedy strukturálně, připisuje užívání s instrumentálem (Ulvydas, ed., 1976: 243). To by samozřejmě mohlo souviset také s tím, že všechna slova typu nešinas, velkinas, skubinas, varinas atd. se vztahují k určitým, většinou komplexním způsobům pohybu, čímž by strukturální užívání s instrumentálem odpovídalo užívání sémantickému. Proti tomu však svědčí skutečnost, že příslušná slovesa na rozdíl od předchozích příkladů instrumentál vůbec nevyžadují. Instrumentál tedy vyplývá ze syntaktického užití, nikoli z rekce konkrétního slova.

22 |

B E R N D G L I W A

Z (1d) a (1e) již bylo možné usoudit, že význam lze vyjádřit příčestím (činným přítomným) nebo polopříčestím, přičemž polopříčestí lépe zachovává syntaktickou konstrukci; v obou případech se instrumentál objektu mění ve prospěch akuzativního objektu. Ze sémantického hlediska se jeví jako plausibilní chápat nešinas, velkinas, skubinas jako děj, nikoli jako vlastnost. Jak je vidět, je zajištěna shoda v čísle a rodě s řídícím slovem.

(4) Atjojo totorius, vedinas dar trimis žirgais (Kunčinas 1991: 174). „Tatar přijel, vedouce s sebou tři koně“.

(5) Grigienė grįžo, pieno ąsočiu nešina V. Krėv. (LKŽ^VIII 706). „Grigienė se vrátila, nesouc džbán mléka“.

(6) Tai brolis tik suriko: „bėgam!“, ir mes tik tękinį užlėkiam už kampą svirmo (Šeškauskas, I). „Bratr jen vykřikl: ‚Utíkejme!‘, a my jsme běželi kolem rohu sýpky, uhánějíce“.

Zda dochází ke skloňování, nelze s jistotou říci, neboť téměř ve všech případech je řídícím slovem podmět věty. Vzácná výjimka:

(7) Liepė ateiti su liudytojais vedinam Dauk. (LKŽ^XVIII 480). „(Někdo) nařídil přijít, vedouce s sebou svědky“.

Naprostá většina příkladů však naznačuje, že běžné užití je nesklonné. Tím by se ještě zvýraznila blízkost k polopříčestím nešdamas, vesdamas, neboť i ta se shodují s řídícím slovem v rodě a čísle, ale neskloňují se (vzácné výjimky viz Ulvydas, ed., 1971: 378, §615), protože se vztahují výhradně k podmětu věty. Téměř výhradní užívání v nominativu sotva podporuje tezi, že jde o adjektivum. Jablonskis se důrazně staví proti jejich zařazení mezi příčestí a označuje zkoumané tvary za „jednoduchá adjektiva“. Uvádí přitom několik argumentů: k větě

(8) Piemuo eina žąsimis geninas. „Pastýř jde a žene husy“.

chybí odpovídající tvar *jis eina žąsis geninas, který by měl vyjadřovat činné příčestí při zachování rekce slovesa; trpné příčestí by vyžadovalo, aby původce děje byl v genitivu (Jablonskis 1957: 302–303, §171). Protože se však neužívá ani výraz *jis eina žąsimis [greitas], Jablonskis i zde fakticky předpokládá odchylky od pravidla. Pokud však takové odchylky připustíme, proč k tomu docházet oklikou? Pragmaticky vzato: nacházíme věty typu (8), v nichž geninas atd. označuje děj, a lze je tedy přiřadit ke slovesnému paradigmatu. Tím se netvrdí, že všechna slova

Nešinas, vedinas, tekines

| 23

odpovídající formě -inas je třeba posuzovat jako takové pouze tehdy, když se k tomu přidá stejné syntaktické užití. V tomto ohledu má Jablonskis pravdu, že kupinas v

(9) Pūrą kupiną davė (= su kaupu) (Jablonskis 1957: 303). „[On, ona, někdo] dal plný pytel (=vrchovatě)“

je adjektivum, protože syntakticky funguje jako adjektivum. S implicitním závěrem, že pokud je kupinas adjektivum, musí být adjektivem také geninas, se však zcela mýlí. Odpovídalo by to totiž tvrzení: protože kupinas je adjektivum, musí být adjektivy také katinas ‚kocour‘, Velinas ‚božstvo‘, žirgnas ‚samčí květenství olše či břízy‘, což je očividně nesprávné. Samotný výskyt morfému obecně ještě neumožňuje klasifikovat slovní druh.

To, že se kmen, z něhož se probírané formy tvoří, mění: geninas z prézentního kmene, sklidinas z kmene minulých tvarů a kupinas dokonce nikoli ze slovesných tvarů (Jablonskis 1957: 303), může na jedné straně vyplývat z toho, že jde o formy různého původu. Na druhé straně syntaktické užití vedle etymologických úvah svědčí o značném stáří jejich tvoření a možná i o zániku základu (srov. tek inas níže). Ani tento Jablonskisův argument tedy neobstojí; ostatně většinou argumentoval ze synchronního hlediska.

Būga srovnával (10) s (11):

(10) Eiti motyna vaikais vedina. „Matka jde vedouc děti.“

(11) Pūdymas jaučiais ariamas. „Úhor se orá voly.“

uváděno jako argument pro tvrzení, že také „vedinas, nešinas, velkinas, varinas, geninas, palikinas, gametinas jsou participia, která by se neměla označovat jinými názvy“ (Būga 1959: 114). K tomu ho možná přivedlo užití instrumentálu v každém z výše uvedených příkladů, které však funkčně neodpovídají jedno druhému. Stejně zavádějící je i srovnání s pasivním participiem āriamas. Būga se přesto nezavazuje k tvrzení, že jde o participia: „Išveiksmažodiniai būdvardžiai, arba dalyviai...“ (Būga 1959: 115), a nerozebírá ani to, o která participia by konkrétně mohlo jít.

S odkazem na příklady ze sovětské litevské literatury Lenino idėjų vedini, mes drąsiai žengiame... Tarvydas poznamenává, že vedini zde bylo použito namísto pasivního participia vedami. Dále uvádí, že vedinas, nešinas nejsou pasivní participia a že jejich užití s genitivem navíc neodpovídá obvyklému užití s instrumentálem. Také v nadpisu Tarvydas mluví o deadjektivních adjektivech (Tarvydas 1961: 43–44).

O jaké participium by mohlo jít, Zinkevičius konkrétně neuvádí; v metajazykových „překladech“ (12) a (13) však:

24 |

Bernd Gliwa

(12) eit(a) kojomis velkinas „jde a vleče za sebou nohy“ = (12 a) eina kojas vilkdamas „jde a vleče za sebou nohy“;

(13) pradūriau gumą ir gavau varinas eiti „propíchl jsem pneumatiku a musel jsem jít tlače [kolo]“ = (13 a) pradūriau dviračio padangą ir turėjau eiti stumdamas „propíchl jsem pneumatiku jízdního kola a musel jsem jít tlače [kolo]“

volí polopříčestí (pusdal yvis) k vyjádření daného děje a zdůrazňuje, že nejde o trpná příčestí, jak by mohly naznačovat Bügovy výklady. Přesto používá termín „veiksmažodinis būdvardis“ (1966: 386). Překlad pomocí polopříčestí upřednostňuje také LKŽ, např. u vārinas ‚pėsčias varydamas(is)‘ (LKŽ_XVIII 190).

Příklad (13) se „překladem“ od Zinkevičiuse (13 a) uvádí také Schmalstieg: „Litevská slovesná adjektiva na -inas jsou také někdy považována za příčestí“ (Schmalstieg 2000: 375). Ani zde se autor nepokouší blíže určit druh příčestí.

Následující příklady výslovně ukazují shodné užití tvarů na -ina(s) a polopříčestí na -dama(s):

(14) Pasakė, kad mamą arkliu užmušė, tai visu keliu tekina ir rėkdama du namo SLM (LKŽ_XV 1122). „[Někdo] řekl, že maminku srazil kůň, a [ona] běžela celou cestu domů v poklusu a s křikem“.

(15) Bėgčiau per dvarą tekina, skųsčiaus močiutei verkdama text písně, NIEM 30; (LKŽ_XV 1122). „Běžela bych přes dvůr v poklusu, plačíc bych si babičce stěžovala.“

Tím se rýsuje zařazení mezi polopříčestí (pusdal yvis).

3. REGIONÁLNÍ ROZŠÍŘENÍ

Lietuvių kalbos gramatika a Zinkevičius konstatují, že diskutované slovní formy se užívají výhradně v Žemaitsku (Zinkevičius 1966: 385; Ulvydas, Hrsg., 1965: 564) a v literárním jazyce (Ulvydas, Hrsg., 1976: 243). Palionis se v komentáři k Jablonskisovi omezuje na konstatování „poněkud častějšího užívání tohoto typu v Žemaitsku“ (Jablonskis 1957: 676).

Podnětem k tomuto výzkumu však byl příklad (1) a další odpovídající užití výrazu nešinas v Balanos gadyne od Katkuse, který pochází z Ažytėnai ve šiauliaiském podnářečí západoaukštaitského nářečí, a několik příkladů od Šeškauskase (6), který často užívá tek inas:

(16) Tik mama pamatė, apsisuko, tekina namo (Šeškauskas, I).

Nešinas, vedinas, tekínas

25

„Máma to jen spatřila, otočila se a [šla] spěšně domů.“

Zatímco v (16) by bylo možné místo nulové realizace slovesa pohybu předpokládat také tekina jako 3. osobu slovesa tekinti (ovšem se změnou v užití časů, která je však známa jako stylistický výrazový prostředek ve vyprávěních, zejména v pohádkách), výše uvedený příklad (6) takový výklad nepřipouští. Šeškauskas pochází ze Sargeliai, které leží 12 km od Ažytenai. Nedávno jsem tam od několika osob zaslechl užití výrazu nešinas.

Další příklady z východolitevských nářečí:

(17) Kažin ko Kazys net bėginas atlekia Trgn (LKŽ, 718). „Kdo ví proč, Kazys dokonce přiběhl, běže.“

(18) paskui ją sekdavo „bobutė“, kūdikiu nešina (Kupiškis; Dundulienė 1958: 402). „Šla za ní ‚bába‘, nesouc dítě.“

(19) Po kiek laiko sugrįžo čebatų glebiu nešinas (Daukniūnų k., Biržų r.; Balys 2002: 348). „Po nějaké době se vrátil, nesouc náruč bot.“

(20) Ir už valandelės sugrįžo, daug žiedų nešinas (Daukniūnų k., Biržų r.; Balys 2002: 348). „A za chvilku se vrátil, nesouc mnoho prstenů.“

(21) Vis tek inas, vis susirūpinęs (Merkinės apyl.; Vėlius et al. 1970: 395). „Pořád spěchá, pořád ustaraný“ (svědek o V. Krėvė-Mickevičiusovi).

(22) Jai taip beverkaujant išeina tėvas, duona, druska ir ugnimi „ant dugno“ (tačės) nešinas (Krėvė-Mickevičius 1930: 65). „Zatímco ona pláče, vchází otec, nesouc na podnose chléb, sůl a oheň.“

Následující příklad:

(23) Todėl taip skubinas, kad be krikštų nen umirtų... (Slančiauskas 1975: II 277). „Proto se tak spěchá, aby nezemřel bez křtu.“

lze vykládat různě: buď jako užití participií typické pro Slančiauskase („Beveik visos pasakos užrašytos tame krašte ypač mėgstama dalyvine kalba“, Vėlius 1974: 35), při němž je vynechán „běžný“ slovesný tvar, zde nulová realizace slovesa esti, daryti nebo veikti, což je u Slančiauskase zcela běžné. V (23) však lze ve výrazu skubinas(i) spatřovat také tvar slovesa skubintis.

V Dictionarium trium linguarum najdeme tento záznam:

(24) Lat. Volu, cursu magno feror. Lit. Tekinomis eymi / Szokinomis teku / Skubinomis / Skubiey braukiu (Szyrwid 1642: 15)

v adjektivní podobě a užití.

26

Bernd Gliwa

4. UŽITÍ S INSTRUMENTÁLEM, RESP. AKUZATIVEM

Verš písně:

(25) Ruibis [kocour] tekìnas, paukščiais nešínas, bėgo į kuknelę (text písně, KL; LKŽ_XV 1122).

„Ruibis, běže, nesouc ptáčky, běžel do kuchyně“

s instrumentálovým objektem má protějšek s akuzativem v

(26) Ruibis tekìns, paukštelius nešìns, puolė į kuknikę.

„Ruibis se vrhl do kuchyně, běže a nesouc ptáčky.“ (JD: 628, č. 1512; LKŽ_VIII 707).

V originále: tékìns, paukštelùs a nešèns, kuknìkę (JD: 628, č. 1512), proto je třeba pochybovat, zda údaj v LKŽ *nešìns zde uvádí správný přízvuk. LKŽ navíc vkládá čárku (za tekìns), aby v upravené verzi vyznačilo zalomení sloky (LKŽ_VIII 707); v originále čárka chybí, protože na tomto místě není konec verše, její použití se však zdá vhodné. Hlavní věta zní: Ruibis puolė į kuknikę. Tekìns lze v tomto kontextu chápat také jako přímý přívlastek k Ruibis, tedy jako adjektivum. Anebo by tekìnas zde bylo adverbium rozvíjejícím puolė, zcela v souladu s výše uvedenými výrazy bėga skubìnas nebo mes tik tékini užlėkiam v (6). Další příklady s akuzativem uvádí Büga (1959: 114). Převládá však instrumentál:

(27) Vieną dieną pro šalį ėjo žydas, nešìnas parduodama dėžute (Kunčinas 1991: 101).

„Jednoho dne šel kolem Žid, nesouc krabici určenou k prodeji.“

(28) Vyrai pasiraĩtę braido, pančiais, brizgilais nešìni Žem. (LKŽ_VIII 706).

„Muži se brodili s vyhrnutými rukávy a nesli postroje a pouta.“

Instrumentál je zcela věrohodný v:

(29) Įėjo pilvų varìnas, ridìnas J.Jabl., Žem. (LKŽ_XI 537).

„(On) vešel dovnitř, tlače před sebou břicho a valivě se pohybuje“,

neboť majitel břicha ho používá jakoby jako nástroj, aby snad pootevřel dveře, nebo dokonce předvedl břišní tanec. Tím vyvstává otázka, která varianta je starší: užití akuzativu, nebo instrumentálu. Zatímco přechod instrumentál > akuzativ lze vysvětlit jako normalizaci prostřednictvím přizpůsobení obvyklé rekci příslušných sloves, užití instrumentálu se většinou jeví jako nemotivované a lze je vysvětlit pouze tradicí, aniž by jeho hlubší smysl byl zřejmý. Užití akuzativu se tedy jeví jako inovace, ovšem doložená již u Daukši:

Nešinas, vedinas, tekìnas

| 27

(30) palikiní namũs DAUK. (Būga 1959: 114).

„opouštěje dům“.

Další příklady ze staré litevské literatury (Daukša, Bretkūnas) uvádí Būga (1959: 114–115), a to s instrumentálem i s akuzativem, případně bez objektu. Z konkrétních příkladů ze starší i novější litevské literatury nelze vyvodit žádnou zřetelnou změnu v užívání zkoumané slovní formy, pomineme-li případy, jimiž se budeme zabývat v oddíle 6.

5. ADVERBIÁLNÍ UŽITÍ

Nepřechodná slovesa nevyžadují objekt, proto lze jejich užití zde označit za adverbiální: srov. (17) Kažin ko Kazys net bēginas atlekia TRGN (LKŽ_I 718).

(31) Tu, motyn, būk prie ligonio, o tu, Juozai, greitesnis, bėk skubinas ŽEM. (LKŽ_XII 1110).

„Ty, mami, zůstaň u nemocného, a ty, Juozasi, jsi rychlejší, běž, pospíchaje.“

Následující případy jsou stejně nejednoznačné jako příklad (23), neboť zde jde spíše o instrumentál substantiva než o některou z diskutovaných forem. V:

(32) Girtas eina šlitine, o ana bega begine, t. y. tekina J. (LKŽ_I 718).

„Opilec jde vrávoravě a ona běží klusem, tj. běžíc“

bėgine je uváděno jako příslovce: „bėgine adv. begte, bėgtinai, bėgčiomis“ (LKŽ_I 718), ačkoli zjevně jde o instrumentál substantiva *bėginė „běh, způsob chůze“, případně je s ním totožné; srov. riščia „běh drobnými kroky, klus“ (LKŽ_XI 681–682); riščia plní tutéž syntaktickou funkci jednou jako příslovce (Ulvy das, Hrsg., 1976: 503), jindy jako instrumentál (Ulvy das, Hrsg., 1976: 504). Totéž platí pro šlitine (INSTR.): šlitinė „způsob chůze, vrávorání...“, šlitinỹs „tamtéž“, srov. šlitinas, které je zase označeno jako adjektivum a uvádí právě tyto dva výstižné příklady:

(33) A reik vyrams taip prisivaryti šlitinims eiti! KRŠ (LKŽ_XIV 1084).

„Copak se ti chlapi musí tak zřídit, že pak chodí vrávoravě!“

(34) Atsigeręs orielkelės, ejau šlitins į svirelį (píseň, D 105; LKŽ_XIV 1084).

„Když jsem vypil dost kořalky, šel jsem vrávoravě do komory“.

Jak je vidět, zařazení jako instrumentál nebo příslovce je libovolné, svévolné a ukazuje meze možností klasifikace slovních druhů; hranice jsou plynulé. V (33) je třeba poukázat ještě na shodu v dativu vyrams a šlitinims, pokud poslední výraz není zkomoleným instrumentálem.

28 |

BERND GLIWA

Ačkoli slova se strukturou slovesný kořen + -inas lze již užívat příslovečně: bėga skubinas, podle obvyklých adverbiálních tvoření se i zde užívají formy s -ai:

(35) Liepė vaiku nešinai vaikščioti po laukus, kad gydė nu kokliušo ŠtŠ (LKŽ_VIII 707).

„Nařídili, aby dítě chodilo venku s něčím neseným, aby se vyléčilo z černého kašle“.

(36) Skubinai rašau laišką, kad nelauktumei KrŠ (LKŽ_XII 1110).

„Spěšně jsem napsal dopis, abys nečekal“

nebo tvořené instrumentálem: skubinomis, tekinomis, šokinomis, jaké se vyskytují už u Szyrwida, příklad (20). Bez příkladu je uvedeno „šokinas, -a adj. LsB 398 kuris šokinėja, striksi“ (LKŽ_XV 213), takže zde nelze ověřit konkrétní užití. K tomu nepochybně patří příslovce šokiniu ‘šokinėjant, šuoliuojant; tanzend’ a šokinomis ‘ds.’ (LKŽ_XV 219). Būga se s odkazem na příklad (24) u Szyrwida domnívá, že „místo bėga skubinas nebo bėga tekinas se dříve říkávalo také skubinomis braukiu...“ (Būga 1959: 115). Zdá se, že to má obecnou platnost, podle níž jsou konstrukce s skubinomis, tekinomis, šokinomis starší než konstrukce s skubinas, tekinas, šokinas; Būga tento názor nijak nezdůvodňuje. Pravděpodobnější je opačný vývoj, neboť příslovce tvaru skubinom(is) jsou zcela běžná (Ulvydas, Hrsg., 1971: 431). skubinai nebo skubinomis by tedy byly adverbializované formy od skubinas, jehož skutečné užití jako příslovečného polopříčestí se jeví jako neobvyklé. Naproti tomu nelze zdůvodnit, proč by měl nastat opačný případ, totiž že by se „běžná“ příslovce skubinai, skubinomis proměnila v skubinas, aniž by s tím byla spojena nějaká inovativní koncepce.

V případě skubinas zřetelně převažuje adjektivní užití s předřazeným, společně skloňovaným atributem:

(37) Visus skubinus darbus jau prįveikėm GrŽ (LKŽ_XII 1110).

„Všechny naléhavé práce jsme už dokončili“.

Takové příklady činí klasifikaci jako adjektiva věrohodnou, jsou však s výjimkou skubinas ojedinělé. Zajímavé je, že odpovídající případy nejsou v Lietuvių kalbos gramatika vůbec uvedeny.

6. JINÉ SYNTAKTICKÉ KONSTRUKCE

Na první pohled vypadá:

(38) Pabroliu vedina nuotaka klonjojas (JR 54, LKŽ_XVIII 479; JSD_II 330).

„Nevěsta se uklání vedouc ženicha“.

vlastně přesně jako např. (1). Problém však spočívá v tom, že věta, která skuteč-

Nešinas, vedinas, tekinas

29

ně podle zvyků a událostí měla znít jinak: „Nevěsta vedená ženichem se uklání“. Máme tedy před sebou konstrukci jako v (11) s vedina jako údajným pasivním participiem. Protože ženich je původcem (dílčího) děje, mělo by se vlastně očekávat pabrolio. Instrumentál se tedy zdá být reliktem „běžného“ užití vedina. Zinkevicius označuje takové užití prostě za „nesprávné“ (1981: 159–160). Pomineme-li toto normativní hodnocení daného jevu, otázkou však není, zda je užití správné, či nesprávné, nýbrž zda plní svůj účel, tedy zda mu lze rozumět. Na tuto otázku lze v zásadě odpovědět kladně, vezmeme-li v úvahu, že posluchači či čtenáři znají obsah výpovědi apriori a navíc nejsou s užitím vedina obeznámeni o nic lépe než autor věty. Z kontextu, zvláště z německého překladu „Brautführer“ („ženich“): „vést“, lze navíc rozpoznat, že tato postava je tím, kdo vede, a že nemůže jít o pasivní participium. Nejde tedy o to tuto větu odmítnout jako nesprávnou, nýbrž o to, že na takových případech lze sledovat podmínky jazykového vývoje. Stejně jako Büga porovnává (10) Eit mótyna vaikaĭs vedinà „Matka jde, děti vedouc“ s pasivním participiem (viz výše), lze se domnívat, že větu chápal jako *„Matka jde, dětmi vedena“. Stejný osud zjevně potkal i Jušku.

7. I N S T R U M E N T Á L N Í O B J E K T

Je vhodné se ještě jednou vrátit k významu instrumentálního objektu. V této souvislosti je třeba zabývat se také otázkou syntaktických vazeb a generativního pořadí v konstrukci:

(39) Ans vãrinas kumele eina J. (LKŽ^xviii, 190).

„Onen jde, klisnu poháněje“.

se syntaktickým minimálním složením: podmět ans, přísudek eina, poloparticipium varinas, instrumentální objekt kumele. Ans eina je úplná hlavní věta, kumele varinas vedlejší věta, v mnoha příkladech oddělená čárkou a následující za větou hlavní. Morfologicky přejímá varinas od podmětu číslo a rod, sémanticky je varinas vysvětlením k eina (k bivalentním syntaktickým vztahům konstrukcí s participii a poloparticipii viz Ulvydas, Hrsg., 1976: 530), příslovečným určením způsobu. Přesnější je označit kumele varinas jako celek za příslovečnou konstrukci (způsobu, Ulvydas, Hrsg., 1976: 503–506). K vyjádření způsobu děje se často užívá instrumentál, stejně jako příslovcí (Ulvydas, Hrsg., 1976: 503–504), která mají velmi často instrumentální původ (Zinkevicius 1981: 173). Zohledníme-li dvojí valenci této příslovečné konstrukce a také nemožnost realizovat obě valence na jednom lexému při daném souboru morfémů, zdá se být účelné rozdělit tyto valence mezi obě části příslovečné konstrukce: příslovečný charakter označuje instrumentál

30 |

BERND GLIWA

objektu, která přebírá shodu se subjektem varinas. To objasňuje, proč se intranzitivní tekìnas atd. rychle adverbializuje na tekinomis: zde chybí objekt, který by mohl převzít adverbiální označení. Z toho však v žádném případě nevyplývá těsnější spojení ans a varinas, resp. eina a kumele, neboť to by rozložilo jednotku kumele varinas, která se společně vztahuje jak k predikátu, tak k subjektu:

(39 a)

U tradičních polopříčestí, jako je varydamas, je situace poněkud odlišná:

(39 b)

Adverbiální funkce je zde slabší a druhořadost děje varydamas ve vztahu k eina vystupuje zřetelněji než v (39 a) (srov. Ulvydas, Hrsg., 1976: 530); cesta k plnohodnotné vedlejší větě je zde krátká:

(39 c) Ten, který žene klisnu, jde.

Naproti tomu (39 a) zdůrazňuje téměř rovnocenné postavení obou dějů, jak ukazuje:

(39 d) Ten jde a žene klisnu.

Konstrukcí (39) lze tedy vyjádřit významový odstín, který se řadí takto, počínaje rovnoprávností dvou dějů a konče podřazením jednoho děje druhému: (39 d), (39), (39 b), (39 c).

Z historického hlediska se nabízí srovnání se sociativní funkcí instrumentálu. Otázkou však zůstává, zda tato funkce nutně předpokládá rovnocennou hierarchii: *Ans eina ir kumele eina = Ans eina [su] kumele, k němuž byl doplněn údaj o vztahu mezi oběma: + [kurią] varo = varinas, anebo zda takový (so)asociativní instrumentál již hierarchii obsahuje, takže varinas by bylo primárním slovesem: *Ans kumele varinas [eina].

8. TVOŘENÍ SLOV

Je nápadné, že jako základ tvoření se vyskytují pouze primární slovesa, případně, jde-li přece jen o slovesa sekundární, například varyti, vypouští se spojovací vokál

Nešinas, vedinas, tekìnas

31

: varinas. Ve všech případech končí základový kořen souhláskou. Jak by mohlo vypadat odpovídající tvoření na základě jiných kořenů? Aniž bychom zatím zkoumali původ -inas, je třeba rozlišit dva případy: kořen končí (a) dvojhláskou, (b) jednoduchou samohláskou. V případě dvojhlásky by snad bylo možné dvojhlásku rozložit: *ėjinas: eiti, přesně jako ėjimas, nebo *dovinas: duoti jako dovana. V případě (b) by mohlo dojít ke splynutí kořenové samohlásky a -i- koncovky v dvojhlásku, anebo by mohl být vložen další hiátový odstraňovač C/R, pravděpodobně j: *de(C)inas: dėti, dėjo, *lo(C)inas: loti, loja. Takové tvary dosud nebyly nalezeny.

Koncovka -ina(s) může pocházet z ie. *-ₙo- a lze ji srovnávat s adjektivními tvořeními na -ena-, -ana-, srov. litev. álkanas, lotyš. alkans, dále lotyš. vedene „snacha“, které Endzelin (jako odvozeninu od slovesného adjektiva *vedens „vedený“) přiřazuje ke starobulh. vedenъ (Endzelins 1951: 293). Pokud jsou -ena- a -ana- ve vzájemném ablautovém vztahu, lze k nim bez obtíží přiřadit -ina(s), vzniklé ze stupně redukce *_-ₙ-. Srovnání s příčestími, respektive slovesnými adjektivy jiných indoevropských jazyků, se nabízí: starosev. bitinn „pokousaný“, raná stará angličtina gibaen „daný“, starobulh. nesenъ „nesený“ (Krahe 1969: 105; Meier-Brügger 2000: 174, 268) (tyto příklady však nevznikly z *_-ₙ-). Za této situace bychom mohli očekávat tvary jako litev. *CVna(s) < ie. *CV-ₙ-o(s), bez spojovacího vokálu *-i-, ale ani odpovídající tvar *dėnas: dėti atd. se nevyskytuje; proto není jasné, zda tato slovesná forma vůbec někdy mohla existovat jako paradigma. Existenci úplného paradigmatu lze již s vysokou jistotou vyloučit.

Toto tvoření však sotva vzniklo nedávno. Například tekìnas, které se zachovalo izolovaně a Šeškauskas je používá jako jediné slovo tohoto typu, ukazuje na předpokládané sloveso *tekti „spěchat, běžet, utíkat“, které není doloženo (k tomu v ie. kontextu Jakulis 2003: 33); existenci tohoto slovesa však dosvědčují i další odvozeniny: tekioti „(po)běhávat“, tekininkas „běžec“, tekūnas „běžec, posel“, tekýnė „závod v běhu“, tekìnė „česno v úlu“, srov. laka „tamtéž“: lekti „spěchat, létat“ (LKŽₓᵥ 1122–1124, 1163). Sem patří také tēkis „samec hospodářského zvířete, zvláště k plemenitbě“ (LKŽₓᵥ 1130), které má sémasiologickou paralelu v něm. läufig „připravený k páření, obvykle o feně“ (srov. Kluge 1999: 506). Zatímco polopříčestí jsou poměrně nová (Ulvydas, vyd., 1971: 378, §614): vesdamas ← vesti, s *-d- + *-ti > -sti, vedinas, založené na kořeni ved-, může být podstatně starší.

Pro zařazení pojednávaných tvarů mezi adjektiva, respektive příčestí, jsou zajímavé také rozdíly v názorech na obecnou prioritu těchto slovních druhů. Zatímco Ambrazas zdůrazňuje primárnost adjektivního tvoření, z něhož se postupně vyvinulo příčestí jako součást paradigmatu (Ambrazas 1993: 58nn., 2000: 161), Krahe vidí věc přesně opačně: „Mnohá původní příčestí se odpoutala od svého slovesa a stala se samostatnými adjektivy...“ (Krahe 1969: 105). Problém patrně spočívá v tom, že slovesný systém se obvykle popisuje synchronně, tedy jako hotový systém paradigmatu s pravidly pro tvoření jednotlivých tvarů, zatímco slovotvorba adjektiv se zpravidla popisuje diachronně. Adjektivum je tak okamžitě „hotové“,

32 |

B E R N D G L I W A

ačkoli existuje řada konkurenčních tvoření, zatímco příčestí se považuje za hotové teprve tehdy, když platí jako paradigma pro všechna slovesa. Jak je zde ukázáno, není to vůbec nezbytné. Stejně jako existuje několik možností adjektivního tvoření se stejným výsledným významem, lze pro jedno a totéž příčestí použít alternativní derivační postupy. Příčestí také vůbec nemusí vystupovat jako úplné paradigma, jak ukazuje například zde zkoumané nešinas.

9. VÝSLEDKY

Není pochyb o tom, že nešinas, bėginas, vedinas v syntaktickém úzu do značné míry odpovídají polopříčestím nešdamas, bėgdamas, vesdamas. Bylo by proto vhodné v (synchronní) litevské gramatice klasifikovat je a pojednat společně s polopříčestími. Vyskytují-li se bez dalších vazeb, tedy zejména u tvoření od nepřechodných sloves pohybu, jako bėginas, tekínas, syntakticky se shodují s příslovci, respektive s adverbiálními příčestími zvanými „būdinys“ (Ulvydas, vyd., 1971: 421–424), což vede k adverbializaci koncovky. Začlenění do běžných kategorií příslovcí je proto u nepřechodných sloves již pokročilé. K přeměně v řádné adjektivum dochází mnohem vzácněji; jasným příkladem je skubinas.

Užívání s instrumentálovým objektem, které je jediným rozdílem oproti polopříčestím na -damas, může souviset s adverbiálním užitím konstrukce kumele varinas ve spojení s eina. Naproti tomu užití s akuzativovým objektem je patrně inovativním přizpůsobením valenci slovesa, ranou inovací, která se vyskytuje již u Daukši.

Tvoření na základě primárních sloves s kořenem zakončeným souhláskou nebo sonantou svědčí o neúplném paradigmatu příčestní formy; tvoření založená na jiných než uvedených kořenech nebyla zaznamenána.

Tvar lze bez obtíží znovu zavést a používat u vhodných sloves.

Potvrzuje se názor Palionise, podle něhož se tyto tvary používají převážně v Žemaitsku; tvrzení jiných autorů o jejich výlučném užívání je třeba odmítnout.

Z K R A T K Y P R A M E N Ů

(pokud byly citovány podle Lietuvių kalbos žodynas a Lietuvių kalbos gramatika)

BP – Posilla... per Jana Bretkuna...

D – S. Daukantas, 1846, Dajnes žemaitiu...

DAUK. – S. Daukantas, díla.

GRŽ – Grūžiai, okr. Pasvalys.

J. – Литовский словарь А. Юшкевича, 1897–1922.

J. JABL. – Jonas Jablonskis, díla.

Nešinas, vedinas, tekinas

33

JR – Svotbinė rėda... od Antanase Juškeviče.

Kl. – Kuliai, okr. Plungė.

KrŠ – Kuršėnai, okr. Šiauliai.

Lkv – Laukuva, okr. Šilalė.

LsB – Die Bildung der Nomina im Litauischen von August Leskien. Leipzig, 1891.

NIEM – Litevské lidové písně z rukopisné pozůstalosti prof. J. J. Mikkoly, Helsinky, 1949.

OB – Obeliai, okr. Rokiškis.

Šts – Šatės, okr. Skuodas.

Trgn – Tauragnai, okr. Utena.

Trk – Tirkšliai, okr. Mažeikiai.

Tt – Tytuvėnai, okr. Kelmė.

V. Krėv. – Vincas Krėvė, díla.

Žem. – Žemaitė, díla.

OSTATNÍ PRAMENY

Balys, J. 2002: Raštai III, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Dundulienė (Glemžaitė), E. 1958: Kup iškėnų senovė, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

JD = Juška, A., Hrsg., 1954: Lietuviškos dainos I–III (hier Bd. III), Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla. [Reprint des Originals von 1882.]

JSD = Juška, A. und Juška, J., Hrsg., 1955: Lietuviškos svotbinės dainos I–II, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla. [Reprint der Originale von 1880, 1883, 1900.]

Katkus, M. 1989: Bal anos gadynė, Vilnius: Vaga.

Krėvė-Mickevičius, V. 1930: Dzūkų vestuvės. Mūsų tautosaka 2, 17–93.

Kunčinas, J. (Übers.) 1991: Albanų pasakos, Vilnius: Vyturys.

Vėlius, N. et al. (Hrsg.) 1970: Merk inė, Vilnius: Vaga.

Vėlius, N. 1974: Matas Słančiauskas ir jo pasakos. (Vorwort) In: Słančiauskas 1974: 9–36.

Słančiauskas, M. 1974: Šiaurės Lietuvos pasakos, Vilnius: Vaga.

Słančiauskas, M. 1975: Šiaurės Lietuvos sakmės ir anekdotai, Vilnius: Vaga.

Šeškauskas, J. (°1933, Sargeliai) 2000–2003: Prisiminimai. (Archiv des Autors, Tonträger I–VI.)

LITERATURA

Ambrazas, S. 1993: Daiktavardžio darybos raida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Ambrazas, S. 2000: Daiktavardžio darybos raida II, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Ambrazas, V. 2001: Lietuvių kalbos pasyvo raidos bruožai. Acta Linguistica Lithuanica 45, 11–38.

Būga, K. 1959: Rinktiniai raštai II, Vilnius: Poltinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Conrad, R., Hrsg., 1978: Kleines Wörterbuch sprachwissenschaftlicher Termini, Leipzig: VEB Bibliographisches Institut.

Endzelins, J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.

Jablonskis, J. 1957: Rinktiniai raštai I. Hrsg. von J. Palionis, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

Jakulis, E. 2003: Veiksmažodžių tekėti, braškėti ir varvėti kilmė. Materiały XXXII międzynarodowej filologicznej konferencji, Vypusk 1, Sekcija Baltistiki, 33–34. St. Peterburg: Philologische Fakultät der Staatlichen Universität St. Peterburg.

Kluge, F. 1999: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 23. erw. Auflage, bearbeitet von E. Seebold, Berlin, New York: W. de Gruyter.

34 |

Bernd Gliwa

Krahe, H. 1969: Germanische Sprachwissenschaft III. Wortbildungslehre. 7. Auflage, bearbeitet von Meid, W., Berlin, New York: W. de Gruyter.

Lyberis, A. et al., Hrsg., 1979: Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslas.

LKŽ = Slovník litevského jazyka I–XX, Vilnius: Mintis, Mokslas, Institut pro vydávání vědeckých a encyklopedických děl, Institut litevského jazyka, 1956–2002.

Meier-Brügger, M. 2000: Indogermanische Sprachwissenschaft. 7., völlig neubearbeitete Auflage unter Mitarbeit von Matthias Fritz und Manfred Mayrhofer, Berlin, New York: Walter de Gruyter.

Rix, H. et al. 2001: Lexikon der indogermanischen Verben, Wiesbaden: Reichert.

Schmalstieg, W. 2000: The Historical Morphology of the Baltic Verb. (= Journal of Indo-European Studies, Monograph 37.)

Szyrwid, C. 1642: Dictionarium trium linguarum. Facsimile reprint in: Lyberis 1979: 95–658.

Tarvydas, J. 1961: Dėl veiksmažodinių būdvardžių vedinas, nešinas ir kitų vartojimo. Kalbos kultūra 1, 43–44.

Ul vydas, K. et al., Hrsg., 1965, 1971, 1976: Lietuvių kalbos gramatika I–III, Vilnius: Mintis, Mokslas.

Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

Zinkevičius, Z. 1981: Lietuvių kalbos istorinė gramatika II, Vilnius: Mokslas.

Bernd Gliwa Sargeliai, LT 4404 Žaiginys [email protected]

Došlo 25. 2. 2003