Stasys KEINYS

JUBILEJNÍ KNIHA CH. LEMCHENA

Loni se Chackeli Lemchenovi, oráči jazykových brázd, dožil devadesáti let (narodil se 21. dubna 1904 v Papilė, v dnešním okrese Akmenė, který je tak či onak spjat se životem nejednoho jazykovědce, počínaje snad Kalikstem Kasakauskisem a Simonem Daukantem. Kdo ví, možná slavní průkopníci jazykovědné práce z tohoto kraje učarovali i tomuto rodákovi z Papilė). U příležitosti jeho výročí spěchalo Státní židovské muzeum Litvy vydat krásnou knihu „Darbai ir polėkiai“ [Práce a vzlety], kterou sestavily Polina Pailis a Judita Rozina a redigoval a odborně konzultoval Rytis Trimonis.

Před titulním listem knihy je vedle fotografie jubilanta otištěno hodnocení J. Jablonského, napsané před 70 lety, v němž se mimo jiné praví: „<...> není mnoho studentů, kteří by se tak dobře jako on vyznali ve věcech litevského jazyka <...>.“ Slovo největšího ustavovatele spisovného jazyka by jistě potěšilo snad každého jazykovědce. Ch. Lemchenovi tehdy bylo pouhých dvacet…

Knihu otevírá předmluva s článkem E. Zingerise „Sbližovatel kultur“. Jsou v něm zmíněny práce Ch. Lemchena, cenné pro litevskou a židovskou kulturu, jejichž dlouholetým prostředníkem je jubilant, a připomenuty jeho útrapy. Následující příspěvky jsou uspořádány do oddílů.

Do prvního oddílu knihy jsou zařazeny články o Ch. Lemchenovi. Oddíl začíná zdravicí Z. Zinkevičiuse. K. Ulvydas vzpomněl na předválečnou práci jubilanta jako učitele litevštiny na židovských gymnáziích a ohlédl se za jeho slovníky, které napsal a redigoval, i za jeho osvětovou činností v oblasti jazykové kultury. A. Sabaliauskas podrobněji rozebral význam knihy Ch. Lemchena „Vliv litevského jazyka na nářečí litevských Židů“, V. Vitkauskas se pokusil podat přehled veškeré jeho jazykovědné práce. Kytici krásných slov jubilantovi předali docent Oxfordské univerzity H. D. Kacas, novinář G. Smoliakovas, pracovníci tisku

¹ Darbai ir polėkiai: Kalbininko Chackelio Lemcheno 90-osioms gimimo metinėms. - V.: Lietuvos valstybinis žydų muziejus, 1994. - 208 p.

80

D. Gelpernas a spisovatel G. Kanovičius. Je zde otištěna také báseň A. Churgina věnovaná Ch. Lemchenovi a dopis učitele J. Lazauskase.

Všichni přispěvatelé tohoto oddílu byli jazykovědci; vedle dalších prací Ch. Lemchena zmiňují také jeho činnost redaktora a terminologa. Jubilant se živil redaktorskou prací více než tři desetiletí. Kromě jiných publikací pomohl na svět části odborných prací o litevském jazyce, mimo jiné i zásadní třídílné akademické „Litevské gramatice“, a také téměř všem terminologickým slovníkům z různých oborů, které nakladatelství vydalo během čtvrtstoletí.

Jazykovědec se terminologické práci věnoval profesionálně; během prvních několika poválečných desetiletí se jí aktivně účastnil, dá se říci, ve všech pracích v tomto oboru, a zřejmě přitom často pronášel rozhodující slovo. V nakladatelství Ch. Lemchen redigoval slovníky právních, knihovnických, geologických a fyzickogeografických, fyzikálních, polotechnických, melioračních, chemických, literárních, botanických, ekonomických, výpočetních, meteorologických a lékařských termínů; byly a stále jsou významnými normativními pracemi litevské terminologie. Téměř všechny tyto slovníky posoudila Terminologická komise Ústavu litevského jazyka a literatury, takže nejen zaváděly normativní termíny, ale také kladly základy dalšího uspořádávání terminologie v daných oborech a organizované terminologické práce a obecně ukazovaly její směr. A nevadí, že se část termínů uvedených v těchto slovnících neujala, že některé byly později opraveny nebo nahrazeny a že konečně i některé samotné slovníky vydané před několika desetiletími jsou dnes již zastaralé či poněkud zastarávají a vyšly nové. Svůj úkol splnily: sehrály významnou normativní úlohu v terminologii a dlouho sloužily; většina z nich dodnes slouží jako nejdůležitější vzorové zdroje terminologie daných oborů. Pokud jde o neujaté výrazy, značná část návrhů J. Jablonského, J. Balčikonise i dalších významných jazykovědců se v jazyce nerozšířila; prosadily se místo nich jiné, v některých případech dokonce opravené výrazy a spojení. Čas přináší opravy. Nedokáže však umenšit význam, který tyto práce měly.

V ruchu skvělých oslav výročí se přehlédlo, že pro litevskou terminologii mají mimořádný význam také dva překladové „Slovníky cizích slov“, které Ch. Lemchen připravil v poslední době.

81

(1951 a 1969). Významně přispěly k ustálení fonetické, akcentologické a gramatické podoby mnoha takzvaných mezinárodních termínů zařazených do těchto slovníků, k upevnění samotných základů jejich počešťování, a množstvím zařazených litevských ekvivalentů či synonym ukazovaly, že se lze obejít i bez výpůjček. A co teprve rusko-litevské slovníky, které Ch. Lemchenas sám sestavil a které byly pro překladatele knih, knížek a článků z nejrůznějších oborů příručkami (dokládají to i vřelá slova z dopisu J. Lazauskase, který překládal jakousi lékařskou knihu, Ch. Lemchenui, otištěná v „Darb uose ir polėkiuose“). Mimochodem, za nejrozsáhlejší z těchto slovníků, čtyřsvazkový „Rusų–lietuvių kalbų žodynas“, vydaný v letech 1982–1985, byla Ch. Lemchenui spolu s dalšími autory udělena v roce 1987 státní vědeckotechnická cena Litevské SSR.

O tom, že se Ch. Lemchenas značně zajímal o terminologii, svědčí i několik jeho článků publikovaných v časopise „Kalbos kultūra“ a v novinách. Část těchto i dalších tematicky zaměřených článků jazykovědce, učitele, lexikografa a terminologa byla zařazena také do této jubilejní knihy, do její druhé kapitoly (škoda, že většina prací je otištěna ve zkrácené podobě a některé nejsou zařazeny vůbec). Při takové příležitosti by se jistě hodilo nešetřit papírem a shromáždit všechny příspěvky roztroušené v různých publikacích. Teď bude nejspíš třeba počkat na další, ještě významnější výročí.

Lze říci, že sotva se rozpoutala válečná bouře, Ch. Lemchenas upozornil veřejnost na nutnost věnovat se termínům z různých oborů a vyzval k ustavení stálé, odborně způsobilé terminologické komise, která by tuto práci řídila; učinil tak v článku „Lietuviškosios mokslinės terminologijos klausimu“, zveřejněném roku 1951 v časopise „Literatūra ir menas“.

V článku „Veiksmažodiniai daiktavardžiai su priesaga -(i)acija“, otištěném roku 1963 v časopise „Kalbos kultūra“, se upozorňuje, že takzvané mezinárodní termíny s příponou -(i)acija/-icija se v některých případech významově poněkud liší od týchž slovesných odvozenin s příponou -imas. V článku „Keli terminų darybos klausimai“ (1961), po stručném přehledu toho, co bylo vykonáno a co se vykonává, se zdůrazňuje základní zásada terminologické práce – „při vytváření nových nebo při úpravě starých termínů je mimořádně důležité dodržovat jazykověd-

82

„né zákony a pravidla“ (s. 55); hájí se přídavná jména utvořená příponou -inis, -ė a užívaná ve víceslovných termínech, ukazuje se jejich funkční souvislost s určitými tvary přídavných jmen a probírá se i několik dalších věcí. Zde je třeba říci, že recenzenti chemického slovníku, jimž článek vytýká, že považovali divmolekulinis za nesprávně utvořené slovo, měli přesto pravdu. Autorovi článku se nepodařilo přesvědčit ani neživými příklady z DŽ (1954), ani dokonce příklady berankinėmis siuvamosiomis mašinomis, které uváděl J. Jablonskis, že je stejně přijatelné říci například jak mėlynakė, tak mėlynakė mergina, že J. Balčikonis zbytečně brojil proti bejungtukinius sakinius a že by jazykovědci mohli bez obav užívat třeba nějaká dviskiemenius žodžius (ne nutně jen ta, která si sami vykovali, dviskiemenius). Jazykové zákonitosti, které je třeba dodržovat i při terminologické práci, takovéto smíšeně utvořené výrazy nepodporují. Píše se o tom zde proto, že se takových termínů stále používá a dokonce vznikají nové.

Ještě více je třeba polemizovat s tvrzeními o některých termínech v článku „Dėl kai kurių terminologijos klausimų“ (1967), který napsal spolu s A. Šuminem. Článek vytýká lékařům i jejich jazykovědné spolupracovnici A. Kučinskaite, že hledají litevská synonyma k takzvaným mezinárodním lékařským termínům. Velmi podivný, opravdu velmi podivný je v článku opakovaně uváděný argument, že litevskému mluvčímu bude obtížnější porozumět litevskému slovu než výpůjčce. Zásadně nelze souhlasit se základním stanoviskem autorů článku, že vedle takzvaných mezinárodních termínů, byť již vžitých, nemá cenu vytvářet domácí ekvivalenty. Chudému studentovi, jehož je v článku líto, protože se bude muset všechny ty termíny učit, by se učilo ještě snáz, kdyby lékaři používali jen latinské termíny. Pak by se nemusel učit vůbec žádnou litevštinu, ani ty mezinárodní termíny! Ať se na to člověk dívá jakkoli, řeč lékařů má podle trefné poznámky jiného významného kulturního činitele A. Žirgulise všechny znaky žargonu. Proto bychom měli podporovat lidi, kteří se ji rozhodli alespoň trochu přiblížit litevštině, povzbuzovat je a v případě potřeby poradit, jak to udělat lépe. Přílišná „internacionalizace“ jazyka je škodlivá. Je přirozené, že Litevec chce a usiluje o to, aby jeho jazyk byl litevský.

Třetí kapitolu knihy „Darbai ir pokalbiai“ tvoří práce Ch. Lemchenase o židovském jazyce a kultuře. Nepochybně nejvýznamnější z nich je výzk-

83

um „Lietuvių kalbos įtaka Lietuvos žydų tarmei“, vydaný roku 1970 v nákladu 1 000 výtisků. Nyní se zde otiskují (opět v nákladu 1 000 výtisků!) bohužel jen úryvky z této významné práce. A přitom by po uplynutí čtvrtstoletí bylo tak vhodné znovu vydat celé toto pro jazykovědu židovskou i litevskou nenahraditelné, nestárnoucí a jedinečné zkoumání i pokladnici faktů, které autorovi těchto řádků poskytly příležitost znovu se zamyslet nad slovy rodného nářečí z Pavenčiai.

Dále (kapitoly IV a V) jsou zařazeny články Ch. Lemchenase o kulturních otázkách a jeho překlady; je zde otištěn také protestní dopis z roku 1966, adresovaný vládě SSSR na obranu nakladatele Antanase Kniūkšty. Šestou kapitolu knihy tvoří bibliografie prací Ch. Lemchenase a literatury o něm. Jsou v ní uvedeny knihy, které jubilant napsal (celkem jich vyšlo 15), články (zde je jich sepsáno 25), překlady (27 příspěvků), redigované publikace (24 knih) a značný počet různých příspěvků, v nichž se o něm píše nebo se v nich zřejmě alespoň zmiňuje on či jeho práce. Bibliografii bude samozřejmě třeba doplnit. Stačí nahlédnout do oddílu redigovaných publikací a čtenář postrádá „Fizikos terminų žodynas“ z roku 1958 a „Anglų–lietuvių kalbų politechninis žodynas“ A. Novodvorského, jakož i rozsáhlý „Fizikos terminų žodynas“ vydaný roku 1979. Nejsou zde zmíněny ani překladové „Tarptautinių žodžių žodynai“ vydané v letech 1951 a 1969. Doplňky k oddílu literatury o jubilantovi lze snadno dohledat.

Kniha je zakončena daty ze života a působení Ch. Lemchenase, otištěnými litevsky, anglicky a židovsky (jidiš), a vysvětlivkami editorů. Publikace přináší přiměřený výběr fotografií ze života Ch. Lemchenase a jeho rodiny.

Protože značná část knihy je věnována jazykovým otázkám, nelze odolat a nezmínit jednu zvláštnost jazyka. V jednom článku o jubilantovi se píše: „Vážený Ch. Lemchenas prožil důstojně léta, která mu Všemohoucí přidělil. Mnoho toho bylo vykonáno, pracovalo se plodně, učilo se a učili se i ostatní“ (s. 28). Nepochybujeme, že jubilant bude žít neméně dobře i nadále; podivně však působí formulace učili se i ostatní. Východní Aukštaité, kteří takové participiální konstrukce používají nejlépe, zde obvykle říkají podmět v nominativu; v krásném, často opakovaném rčení tedy volají a volají

84

a A. Baranauskas: „Staré lesy byly milovány, do mnoha písní vloženy; všechny ty písně našich otců byly naučeny“ (podtrženo mnou. – S.K.). Z toho plyne, že neučili se a neučili ostatní, nýbrž učili se a učili ostatní! Je to počátek nové chyby při bezplatném užívání cizojazyčných rodových tvarů, nebo snad pomsta Žemaita Aukštaitům za to, že se ti stále mýlí, když užívají přídavná jména druhové podstaty vedinas?

Na závěr je opravdu příjemné potěšit se významným jubileem člověka proslulého v oblasti jazyka a kultury a popřát mu ještě významnější jubilea. Při této příležitosti bylo příjemné přečíst si zajímavou, vkusně připravenou a dobře vydanou knihu „Darbai ir polėkiai“.

85