TERMINOLOGIE A SPISOVNÝ JAZYK

Jonas KLIMAVIČIUS

Litevský jazykový institut

LITEVŠTINA JAKO SPISOVNÝ JAZYK: HRANICE A BEZHRANIČNOST, SYSTÉM, NORMA A KODIFIKACE

Bohaté a rozmanité, avšak stručné a často teoretické myšlenky tohoto článku vzešly z autorovy dlouholeté vědecké činnosti, zejména aplikované – normativní, a z jeho skromného, trvalého úsilí tuto činnost teoreticky podložit a zdůvodnit. Autor je lexikograf, terminolog a pracovník v oblasti jazykové kultury, který se snaží „aby byl praktik alespoň trochu také teoretikem“ (Пешковский 1984: 247). Normativní činnost vyžaduje vědecký teoretický základ, ten však nelze získat najednou a navždy – při zachování celistvosti je třeba jej neustále rozšiřovat a prohlubovat a zároveň kriticky prověřovat všestrannými protiargumenty. Tento základ se tedy utvářel po dlouhou dobu při četbě knih a článků z obecné jazykovědy, teorie spisovného jazyka, dějin litevského spisovného jazyka, jazykové kultury (teorie i praxe), stylistiky a terminologie od F. de Saussurea, E. Coseria, L. Hjelmsleva, B. Havránka, A. Pieškovského, G. Vinokura, L. Ščerby, L. Ožegova, V. Vinogradova, G. Serebrenikova, F. Filina, G. Stepanova, J. Stepanova, V. Zveginceva, A. Leontjeva, V. Kostomarova, B. Golovina, B. Skvorcova, V. Ickoviče, K. Gorbačeviče, N. Pilinského, Z. Klemensiewicze, W. Doroszewského, L. Ceplyse, J. Pommera, V. Skujině, H. Saaria, J. Jablonského, K. Būgy, J. Balčikonise, P. Jonikase, P. Skardžiuše, A. Salise, Z. Zinkevičiuse, J. Palionise, J. Lebedise, J. Kabelky, K. Ulvyda, V. Ambraze, A. Valeckienė, J. Pikčilingise, A. Girdenise, A. Rosina, A. Pupkise, E. Jakaitienė, A. Piročkina, R. Venckutė, A. Šoblinskase, K. Župerky, V. Vitkauskase, P. Kniūkštu, K. Gajivenise, S. Keina, B. Stundžiu, R. Koženiauskienė, A. Bitinienė, G. Subačiuse, D. Mikulėnienė, R. Miliūnaitė a dalších. K vytvoření souladnějšího a ucelenějšího obrazu a pevnějšího základu výrazně přispívalo průběžné ověřování přečtených myšlenek vlastní praxí (i praxí kolegů). Mnoha

7

atvejų tas „tiltas tarp mokslo ir gyvenimo“ (Пешковский 1984: 247) laikė gerai.

Citacemi a bibliografickými odkazy se zde opíráme jen v několika zvláštnějších případech – podle skromného autorova názoru tehdy, když teoretické myšlenky nejsou obecně známé, v naší vědecké literatuře se vyskytují zřídka a autorovi samému připadají významnější či aktuální.

I. Otázka hranic vyvstává vždy, když už je co vymezovat – když dané sousedící věci existují, ale jejich obrysy a význam ještě nejsou dostatečně jasné.

Spisovný jazyk je samozřejmě určitým odstupem od nářečí. Nejčastěji se hovoří o jejich protikladu, nezřídka o vzájemném působení či jednostranném vlivu. Vždy se hovoří také o základu spisovného jazyka – o jednom nářečí, tj. o společných rysech tohoto nářečí a spisovného jazyka (samozřejmě později také o rozdílech).

Méně často se hovoří, je však smysluplné a nutné hovořit o přirozené společné podstatě spisovného jazyka a všech nářečí. Velmi dobrý – přesně a cílevědomě motivovaný – je litevský jazykovědný termín tarmė (ve významu „jazyk“ užitý ve slovníku Konstantinase Sirvydase, ve významu „dialekt“ u Antanase Baranauskase a Kazimierase Jauniuse): nářečí se rozlišují především podle výslovnosti – fonetiky. Různě se vyslovují duona, dūna, dona, douna, danyte, donela, všichni však rozpoznají duona, duonytė, duonelė – lexikálně hranice neexistuje: vnitřní norma všech nářečí a norma spisovného jazyka jsou zde totožné. Tuto společnou vlastnost by bylo možné v zájmu terminologické jednotnosti pojednávaného tématu nazvat bezhraničnou rovinou (↔ hranice). Zde beribis neznamená běžnější, hovorové „velmi velký, přemrštěný, mimořádný“ (DŽ₂), tj. „nekonečný, neomezený“, nýbrž „nemající hranice“ (DŽ₄) – jde o základní význam slova beribis a terminologicky nejvhodnější význam; srov. beširdis „nelítostný člověk“ (DŽ₄), avšak ve Slovníku lékařských termínů: acardius – beširdis (plod bez srdce), acardia – akardie – beširdystė (vrozená vada). Bezhraničná rovina spisovného jazyka a nářečí je velmi široká, lingvisticky řečeno systémová (v měřítku systému). Tato rovina je důležitá jak teoreticky, tak prakticky: při péči o jazykové dědictví, které se skládá ze dvou částí – spisovného jazyka a nářečí –, vstupuje společné dědictví do jednotného prostoru ochrany a rozvíjení jazyka jako předmět péče všech o jazyk jako celek. Spisovný jazyk

8

od nářečí se odlišuje především jako norma, nikoli jako podstata jiného systému.

Rozdílů je několik druhů: jednotlivé (nekonečná množina) a systémové – podle některé úrovně systému, jeho části nebo výraznějšího, obecnějšího rysu. Systémovými rozdíly se nářečí zřetelně (kontrastně) odlišují od bezhraniční úrovně (a samozřejmě se také liší navzájem) – zůstávají mimo hranice spisovného jazyka: nářečí s přízvukem posunutým dozadu, nářečí, která nezachovávají protiklad přirozené délky samohlásek, nářečí, v nichž se souhlásky vyslovují tvrdě, dzūkijská nářečí aj. Protože toto vyčlenění za hranice je částečné – mimo ně se nenachází celý nářeční systém –, nebylo by přesnější vyjádřit to jinak: mimo hranice se ocitá posun přízvuku, nezachovávání protikladu přirozené délky samohlásek, tvrdá výslovnost souhlásek, dzūkijská výslovnost aj.? Pro lidi z nářečních oblastí, zejména pro uživatele spisovného jazyka, kteří z nich pocházejí, by v tom byl velký rozdíl – v prvním případě jsou jakoby zcela ponecháni mimo hranice, ve druhém je přibližujeme k bezhraniční úrovni a částečně je do ní zahrnujeme. Na jiných úrovních jazykového systému – v gramatice a slovní zásobě – je společných vlastností nesrovnatelně více a mají větší význam než četné, ale drobnější rozdíly. Rozdíl spočívá jen v tom, že fonetické a přízvukové jevy jsou substanciální – vyslovují se a slyší –, ale vlastní a cizí mluvčí je hodnotí odlišně: pro ty, jimž nejsou vlastní, jsou rodné jevy cizí, a proto se obtížně mění.

Obecně je základní zvukový inventář všech nářečí společný – jen Žemaité v jedné pozici nemají afrikáty c’, dž’; Dzūkové se liší afrikátami c’, dz’ v jedné pozici, nebo – jiní – ve dvou; jen Žemaité nemají o, pouze jedno jejich podnářečí má ou; jen Dzūkové mají av místo au; výrazně se odlišuje ъ východních Aukštaiťů. Systém gramatických kategorií je téměř společný. Na opačném pólu, v oblasti slovní zásoby, je nejnápadnější (obecně) a spisovnému jazyku nejvzdálenější nářečí, ačkoli má mnoho žemaitských rysů; avšak těch příznačných, tedy takových, které jsou známy i uživatelům spisovného jazyka díky folkloru a literatuře a díky spisovnému jazyku je sami Žemaité vnímají jako své odlišnosti, není mnoho. Některé z nich mají stopy i ve spisovném jazyce, například kūlgrinda žem. hist. „tajná podvodní cesta dlážděná kameny“, kūltupis zool. „pták z čeledi drozdovitých, který si staví hnízdo mezi kameny (Oenanthe oenanthe)“ (DŽ₄). Kolizních jevů, tj. protikladných rozdílů, není mnoho, např.: grobas 1. aukšt. „žebro“, žem. „střevo“ (DŽ₄); smagus 6. žem. „těžký“ (DŽ₄);

9

marška 2. dz., ryt. „prostěradlo“, 3. ryt., dz. „přehoz přes postel“, 4. dz., ryt. „tkaná přikrývka“, 5. ryt., dz. „ubrus“, 6. žem. „ručník“, 7. záp. „menší síť, kterou táhnou dva lidé, bez nálevky, dvoustranná“ (DŽ₄), ačkoli jde vždy o lněné výrobky. Pro jazyk jako celek je to vlastní a příznačné, i když někdy vznikají potíže, spíše však žertem, a jen u dětí, např.: – Jak se jmenují tyhle bobule? – ptá se dítě. – Borůvky. – Proč jsou tedy červené? – Protože jsou ještě zelené... K nedorozuměním mezi termíny dochází a existují překážky, které brání tomu, aby se taková slova dostala do spisovného jazyka nebo se v něm užívala. Tyto překážky lze však překonat. Například skuja znamená 1. „jehlice jehličnatého stromu“, 2. „větvička borovice“, ‖ „smrková větev“, 3. „plod borovice či smrku, šiška, žebelys, gurgutis“, ‖ „plod smrku“, ‖ „plod borovice“, ‖ „jehněda“, 4. „šupina, závit“, 5. obv. mn. „drolící se část stromové kůry, suchý úlomek“, 6. „lup“ (skujos „odpadky“; další varianty přidávají také skujas, skujė, skujys, skujokas, skujenos a významy odvozených slov) LKŽ XII, avšak navzdory těmto sémantickým protikladům se již ustálily termíny související s významem slova skujų „šupiny“: skujagalvė bot. „<...> šupinatá houba, <...> (Pholiota)“ DŽ₄, „skujuočiai 2. „řád vyšších savců s rohovitými šupinami (Pholiota)“, neboť k pojmenování mnoha podobných věcí nestačí kořen žvyn- (existují houby žvynabudė, žvynaroplis).

Bezhraniční úroveň (společné vlastnictví spisovného jazyka a nářečí) není neměnná, lze tedy hovořit i o mezích jejích změn. V počátečních etapách utváření spisovného jazyka byl výraznější vliv nářečí na spisovný jazyk, později jako by nastal opačný vliv – spisovného jazyka na jeho uživatele pocházející z nářečních oblastí, a nakonec také vliv spisovného jazyka na nářečí. Původní bezhraniční úroveň se tedy nyní značně proměnila a je mnohem širší.

Mluvený styl spisovného jazyka (pokud se za něj ještě považuje a dosud se od něj neupouští), který podle norem v zásadě nemůže překročit hranice spisovného jazyka, je svou jazykovou funkcí (kterou lze velmi jednoduše vyjádřit slovy: způsob mluvení závisí na tom, kdo s kým, o čem a proč mluví) nejbližší dialogické nářeční řeči.

Často se zmiňuje (nikoli však vysvětluje) nadnářečnost folkloru (interdialektičnost). Pohyb folklorních děl mezi nářečími obecně není zcela neomezený a takový, jaký je, nepředstavuje předpoklad nějakého pomocného či částečného mezinářečního jazyka – ačkoli jej nelze zcela převést do nářečí, v zásadě se nářečně upravuje (folklorní texty fungují pouze v nářeční podobě, takto se zapisují a vydávají) – třetí, přechodná varianta nevzniká. Ne zcela čistě nářeční charakter folkloru tedy v žádném případě není mezinářečností, tím méně nadnářečností. Zde je však důležitá jiná věc – folklor má jinou funkci než dialogický nářeční jazyk a podle funkce stojí umělecký styl spisovného jazyka v jedné typologické řadě se stylem folkloru.

10

jsou zcela sjednoceny, ale v zásadě se užívají nářečně (folklorní texty fungují pouze v nářeční podobě, tak jsou zapisovány a publikovány) – třetí, přechodná varianta se neobjevuje. Folklorní nářečnost, která není zcela čistá, tedy v žádném případě není mezinářečností, natož pak nadnářečností. Zde je však důležitá jiná věc – folklor má jinou funkci než dialogický nářeční jazyk a podle funkce stojí umělecký styl spisovného jazyka v jedné typologické řadě s folklorním stylem.

II. Než začneme objasňovat různé hranice spisovného jazyka, měli bychom krátce promluvit také o hranicích nářečí. Teritoriální nářečí mají časové a místní hranice – dobu trvání a územní rozsah. Teritoriální nářečí jsou nářečí obecného litevského jazyka. Jiná nářečí – sociální a profesní – nebyla v litevské jazykovědě téměř zkoumána a nejsou zkoumána ani dnes. Bylo by sice předčasné tvrdit, že se nedochovaly zbytky mluvy přímořských rybářů, voroplavců na Nemunu, lovců v lesích Dainavy či žebráků ze Šiluvy, nejlepší čas k jejich zachycení je však už dávno ztracen. Současná sociální a profesní nářečí se stávají základem nikoli teritoriálních nářečí, nýbrž městských polonářečí a polospisovného jazyka.

Ve svém kurzu obecné lingvistiky, vydaném roku 1916, F. de Saussure o nářečním stavu jazyka říká: „Ponechán sám sobě zůstává jazyk rozdělen na nářečí, z nichž žádné neproniká do oblasti jiného. Za takových podmínek je odsouzen k nekonečnému štěpení“ (Cocciop 1977: 231).^*Nářečí litevského jazyka jsou věčným základem spisovného jazyka. Uvažujeme-li saussurovsky, musíme říci, že litevský spisovný jazyk je také skutečným zachráncem nářečí.

Neocenitelná je také role státu a církve (křtu).

Řadu hranic spisovného jazyka bychom měli začít historickou hranicí. Již křtem krále Mindaugase byla litevština v úzkém smyslu, a křtem Litevců jako celku v širším smyslu, začleněna do církevního života. Ačkoli „litevština se ve správě země užívala poměrně široce a překračovala etnické hranice“ (Dubonis 2002: 478), ačkoli se dokonce „nelitevské obyvatelstvo LDK učilo litevsky“

—

11

(Dubonis 2002: 478), avšak litevština byla pouze jedním z jazyků státu a bohužel se používala převážně v mluvené podobě. V politickém litevském národě Litevského velkoknížectví byli Litevci, byť ne nejpočetnější, hlavním etnikem, avšak litevština nebyla náležitě ustavena jako státní jazyk. „V roce 1540 Zikmund Starý v privilegiu pro Kaunas stanovil dva úřední jazyky městských soudů – litevštinu a polštinu“ (Dubonis 2002: 476). V městských statutech Vilniusu z roku 1551 se „předvolání k soudu a rozhodnutí zapsaná do soudních knih zveřejňují po polsku i po litewsku, i po rusku“ (Dubonis 2002: 478), jazyk statutů byl však již polský. Úředním písemným jazykem byla kancelářská slovanská řeč; litevština se nestala kancelářským jazykem. Kancelářská slovanská a církevní litevská dvojjazyčnost omezovala užívání litevštiny. Do církve litevštinu pozvedlo a přineslo nové myšlení nového stavu – duchovenstva –, které se obrátilo k Západu (prostřednictvím západního křesťanství), jenž ukazoval ideál národních spisovných jazyků, myšlenky na jejich vytváření i živé příklady (vzpomeňme na znalosti Mikaloje Daukši o italském purismu, známém pod názvem kruskanismus). Hlasy litevských státníků Mykolase Lietuvise (Venclovase Mikolaitise) a Augustina Rotunda, kteří usilovali o to, aby litevština nahradila kancelářskou slovanskou řeč, však nezvítězily. Konečné vítězství však nezískala ani kancelářská slovanská řeč – doma ji před latinou, v novém západním duchu, vytlačila rodná polština a ta v LDK nahradila kancelářskou slovanskou řeč; zatímco litevština se stahovala z panovnického dvora a z litevské šlechty, která se od něj odvozovala, v Rzeczpospolitě zůstalo litevštině jen omezené užívání jako domácího mluveného jazyka. Evropský univerzitní latinský univerzalismus (a určitý konzervatismus ve srovnání s rozkvětem národních literatur) k tomu přispěl, přesněji řečeno způsobil, že Vilniuská univerzita (s akademií), založená králem Štěpánem Báthorym – ohnisko vědy, vzdělávání a pokroku života vůbec –, neotevřela litevštině ani v této strategické oblasti možnosti rozvoje, ba ani samotného přežití.

Přesnou a nezpochybnitelnou časovou hranici litevského spisovného jazyka lze vytyčit podobně jako věkovou hranici měst nebo člověka – bez započítání prenatálního období. Toto období tedy lze počítat až od prvních písemných památek, v případě litevského spisovného jazyka od první knihy: roku 1547 Martynas Mažvydas uvedl litevštinu do knižní podoby.

12

Jsou známy také vývojové etapy litevského spisovného jazyka. První je jazyk písemný (označení spisovný písemný jazyk se zdá být pleonasmem). V nejedné zemi se spisovný jazyk, zahrnující psanou i mluvenou podobu, tradičně nazývá jazykem písemným (zatímco pro spisovnou mluvenou podobu se někdy používá samostatný, odlišný termín, například něm. Bühnen(aus)sprache).

Územní (nářeční) hranice písemného jazyka jsou patrné hned od počátku. Regionální varianty litevského písemného jazyka – současné (synchronní) i časově nesouběžné (heterosynchronní) – byly zapříčiněny právě nepříznivou okolností, že litevština byla jen jedním z paralelně užívaných státních jazyků a zůstávala jím, dokud ji spolu s dalším jazykem – kancelářskou slovanskou řečí – nevytlačil nový politický partner, jakkoli cizí a konkurenční, totiž polština. Paradoxně se tedy jako nejvýznamnější a nejživotaschopnější ukázala starší varianta z Malé Litvy, která existovala v jiném státě než LDK a byla pěstována a užívána poraženou, a tedy nestátní konfesí. Nevyhnutelně se proto vydala cestou regionálního spisovného jazyka a ve své domovině zanikla, avšak prostřednictvím gramatik Augusta Schleichera a Fridricha Kuršaita, přízvukového slovníku Fridricha Kuršaita (byť značně regionálního z hlediska lexika) a litevského tisku předala odkaz západních aukštaitských prvků ve fonetice, přízvukování, morfologii (syntaxe již byla odcizena!) a základní slovní zásobě. Tento odkaz se spolu s gramatikou Petra Kriaušaitise (tj. Jona Jablonskise) z roku 1901 Lietuviškos kalbos gramatika, která kodifikovala „prosté suvalské nářečí“, stal společným dědictvím a základem nového, skutečného litevského spisovného jazyka.

Mimochodem, právě v této variantě z Malé Litvy zahájil Kristijonas Donelaitis skutečný umělecký styl (různé zárodky existovaly již dávno a bylo jich mnoho).

Varianty, které neodolaly tlaku polštiny, totiž východní varianta Konstantinase Sirvydase a dalších (vilniuská) a střední, neboli takzvaná žemaitská (kédaňská), varianta Mikalojuse Daukši a dalších, opožděně legitimizovaná gramatikou vytištěnou roku 1737 Universitas linguarum Litvaniae, stejně jako nářečně rozrůzněné varianty z období bezstátní Litvy, které zanikly v důsledku vzniku nového spisovného jazyka – východní varianta (Antana Strazdase, Antana Baranauskase a dalších), žemaitská varianta vytvořená lituanistickým hnutím žemaitských šlechticů (spojeným s Vilniuskou univerzitou, ačkoli jej rozhodně neiniciovala její oficiální linie) a usilující přímo o status celonárodního spisovného jazyka, a také nejpozdější západní varianta (Antana Tatareho, Mikalojuse Akelaitise a dalších) – všechny zanechaly stopu a přinesly užitek.

13

Každá z nich dosvědčovala pro budoucnost potřebu a snahu mít spisovný jazyk; zanikajíc, každá zanechávala příklad, který bylo možné následovat při jeho novém vytváření. Je příznačné, že jejich značně klikatý vývoj ukazuje také téměř soustavný posun od státního centra, které ztratilo svůj rodný jazyk, a okolních jihovýchodních oblastí směrem na západ (kde se nacházela Malá Litva). Význam nejpozdější, západní varianty možná dosud není dostatečně pochopen a zdůrazněn (souvisí to především s tím, že si neuvědomujeme a nedokládáme roli Mikalojuse Akelaitise jako povstaleckého spojovacího článku k „Aušře“).

V případě litevského spisovného jazyka se potvrzuje i tvrzení pronikavého F. de Saussura, že důvodem výběru jednoho nářečí za základ spisovného jazyka nemusí být nutně „nářečí kraje, který má politickou hegemonii a v němž sídlí ústřední vláda“, nýbrž také „nářečí kulturně rozvinutější oblasti“ (Coccop 1977: 231).

Hnutí národního obrození a osvobození na konci 19. století, boj za obnovení tisku a pašování knih, vznik nové národní inteligence, litevské vlastenecké noviny, v nichž se zrodil publicistický styl a zazářily talenty Vincase Kudirk y, Juoza Tumo-Vaižgantase a dalších, jakož i snahy o jazykovou čistotu (často velmi nevědecké, neúspěšné a naivní, ale živé a upřímné) pozvedly společný písemný jazyk celé Litvy (ačkoli pravopisné normy se neustálily ještě velmi dlouho poté!). Opíral se o starý a zároveň poněkud nečekaný nářeční základ, nikoli o centrální (hlavní město). Z hlediska nářeční diferenciace systému litevského jazyka však jižní západní aukštaitské nářečí (spolu s v podstatě totožným písemným jazykovým dědictvím Malé Litvy) velmi dobře reprezentuje stav tohoto systému – téměř v jeho klasické podobě.

Gramatika Jona Jablonskise z roku 1901 představuje zřetelnou časovou hranici litevského spisovného jazyka, přestože tento skutečně již spisovný jazyk byl stále ještě, jak jej nazýval Jablonskis, pouze písemným jazykem.

Litevština se stala státním, skutečně školním a univerzitním jazykem až po dalších dvou těžkých desetiletích. Kancelářský styl nepřevzal žádné litevské dědictví, ale ke své škodě převzal dědictví ruské; za sovětské éry se tento vliv ještě posílil a teprve nyní se vytvářejí příznivější podmínky k jeho odstranění, třebaže návyky přetrvávají i po přerušení kontaktů s ruštinou. Vědecký-

14

…ní styl (zejména terminologie, především botanická), jehož značné zárodky se objevily ještě před počátkem spisovného jazyka – v nejtěžším univerzitním období [Jurgis (Ambraziejus) Pabrėža, Laurynas Ivinskis, Ambraziejus Pranciškus Kašarauskas, Jonas Balvočius-Gerutis, Jonas Basanavičius, Petras Vileišis aj.], tehdy se však projevoval spíše v populárním stylu, vznikl – skutečný vědecký styl (a vzdělávací styl) – teprve poté, co se psaný jazyk stal univerzitním (dobrý začátek, pravda, především v humanitní oblasti, poskytla činnost Litevské vědecké společnosti). Není žádným tajemstvím, nýbrž nevyhnutelností, že státní, úřední a vědecký jazyk byl ještě poměrně dlouho často jen napůl spisovný – nejlepším příkladem této polovičatosti (rozhodně nikoli nízké úrovně) by mohly být písemnosti (poněkud redigované) a projevy prezidenta Litevské republiky Antana Smetony, dobrého filologa (překladatele, docenta), zkušeného novináře a řečníka (některé byly vydány tiskem). Ukázky mluveného jazyka můžeme dnes, v obnovené Litvě, slyšet z nepočetných filmových týdeníků té doby (pokud někomu nepřipadají horší než projevy některých dnešních státníků či kulturních činitelů, pak jde o nedostatek současných, nikoli o dokonalost tehdejších). Výslovnost spisovného jazyka se začala důsledněji upravovat zásluhou Antana Salise a Andriuse Ašmantase. Významné bylo uvědomění Státního divadla (jen štěstí, že tehdy nevznikl německý vzor – Bühnen(aus)sprache – termín sceninė tartis, protože dnes by mohl znamenat jen hořkou ironii...). Charakteristika jazyka litevského rozhlasu, který vznikl koncem roku 1926, podaná začátkem roku 1928 Juozasem Balčikonisem – „Když promluví anténa, vlny nesprávného jazyka se šíří po celé Litvě“ (Balčikonis 1978: 97) – platila ještě dlouho a téměř stejně dobře platí i pro značnou část dnešních elektronických médií¹. Ať tak či onak, vzdělanci vychovaní litevskými školami – gymnázii, semináři a univerzitou – si spisovnou výslovnost osvojili lépe či hůře, ale její význam si uvědomovali určitě. Dnes jsou pozice spisovné výslovnosti značně otřeseny a technické prostředky zvuku a obrazu se k její výuce neomluvitelně nevyužívají.

¹ Tehdejší Balčikonisova zobecňující myšlenka – „čím vyšší je instituce v naší zemi, tím hůře mluví litevsky“ (Balčikonis 1978: 97), která přesně vystihuje neblahou staletou tradici, dosud nezastarala.

15

Je třeba dodat, že teprve roku 1954 vyšel slovník spisovného jazyka (ne zcela) – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. „Zahrnuje běžněji užívaná slova spisovného a lidového hovorového jazyka“ (Pratarmė, s. III), „je určen široké veřejnosti“ (Pratarmė, s. III) a jeho cílem je „pomoci osvojit si spisovný jazyk“ (Įvadas, § 1); je přitom výslovně uvedeno, že „slovník má praktický, normativní charakter“ (Įvadas, § 3). Akademická lingvistika spisovné jazykové normy výrazně upevnila a zpřesnila, avšak ze zbývajících nedostatků je největším právě absence slovníku spisovného jazyka v pravém slova smyslu (a pouze spisovného jazyka), který by pojal všechny jeho aspekty.

III. Spisovný litevský jazyk tedy existuje – existuje už celé století. Přesto se i dnes, snad ne méně než před 100 lety, téměř všeobecně zdá, že spisovný jazyk znamená jen samé starosti, kterým není vidět konce: nářečím se mluví snadno, spisovným jazykem těžko (a co teprve pravopis!). Proč tomu tak je a může tomu být jinak?

Už F. de Saussure upozornil na „obvyklý ostrý střet mezi spisovným jazykem a místními nářečími“ (Cocco 1977: 60); „vývoj každého spisovného jazyka, produktu kultury, nutí jeho sféry oddělovat se od sféry přirozenosti, tedy od sféry mluveného jazyka“ (Cocco 1977: 60). Je samozřejmé, že kultura vyžaduje neustálé úsilí.

Ruský lingvista Aleksandr Pieškovskij v programovém článku „Objektivní a normativní přístup k jazyku“, vydaném roku 1923, rovněž jasně staví do protikladu: přirozený stav jazyka (Пешковский 1984: 241) – přirozená nářečí (Пешковский 1984: 242)/přirozená mluva (Пешковский 1984: 241)/domácí (домещенная), každodenní (житейский) jazyk (Пешковский 1984: 242) ↔ spisovné nářečí (Пешковский 1984: 241 (2x), 242 (4x), 243 (6x), 244 (3x))/spisovná mluva (Пешковский 1984: 245, 246)². Nejdůležitějším rysem konstitutivní (tj. zakládající) spisovné řeči—

² Je zajímavé poznamenat, že termínu literatūriškoji tarmė použil roku 1926 ve své Trumpoje visuotinės literatūros istorijoje Maironis („Postupem času se v italském lidu začalo utvářet nové nářečí, oddělené od latinského jazyka a rozdělené na množství dialektů. Z tohoto množství dialektů časem převážilo toskánské nářečí, nejoblíbenější a nejlibozvučnější, které se od 13. století stává literárním“). Maironis. Raštai 3 (2), Vilnius, 1992, 294 (viz S. Keinys. – Terminologija 9, 2002, 37).

16

zykovou odlišnost spisovného jazyka a nářečí Pieškovskij pokládá za „snahu mluvčího nějakým způsobem normovat svůj jazyk, nemluvit prostě, ale nějak zvláštně“ (Пешковский 1984: 241), zatímco člověka užívajícího nářečí ani nenapadne „myšlenka, že lze mluvit různě“ (Пешковский 1984: 241).

Nejprve tedy velmi naléhavě vyvstává otázka srozumitelnosti jazyka. Ta je samozřejmě důležitá i pro divocha, ale nesrozumitelné mluvení mu připadá jednoduše nenormální, zatímco zde „všichni, vždy a všude mluví víceméně nesrozumitelně“ (Пешковский 1984: 244). Kultura totiž stále něco vytváří a objasňuje: „kolik lidí se ve vědě, poezii, filozofii a náboženství zabývá výkladem cizích myšlenek, někdy vyjádřených samotnými tvůrci zdánlivě klasicky jasně a jednoduše, ale přesto plodících množství doktrín, sekt, proudů, směrů atd.“ (Пешковский 1984: 244). Otázka srozumitelnosti spisovného jazyka tedy vyplývá z obtížnosti porozumění výtvorům kultury: „Obtížné porozumění je nevyhnutelným průvodním jevem spisovně-kulturního vyjadřování. Divoši prostě ‚mluví‘, kdežto my pořád chceme něco ‚říci‘. Jako slepci natahujeme ruku a hledáme se navzájem ve vzduchu. Každý vždycky rozumí jen své vlastní řeči. To vytváří mnohem větší potřebu spisovného nářečí“ (Пешковский 1984: 244). Spisovný jazyk se od dialogické živé řeči zásadně liší také povahou komunikace: „obtížnost jazykové komunikace roste přímo úměrně s počtem komunikujících a tam, kde jedna ze stran komunikace představuje neurčitý soubor, dosahuje tato obtížnost maxima“ (Пешковский 1984: 246). Proto se člověk musí učit mluvit spisovným jazykem, aby mu bylo rozuměno. „Schopnost mluvit je mazivem nezbytným pro každý kulturně-státní stroj“ (Пешковский 1984: 246). Pieškovskij svůj výklad uzavírá shrnutím: spisovný jazyk je „jazyk na druhou, kultivovaný jako zvláštní umění, jako normovaný jazyk“, a proto dokonce „vzniká kult slova, kult schopnosti mluvit“ (Пешковский 1984: 246).

Než přejdeme k normativnosti a ustálenosti spisovného jazyka, je třeba pojednat o jeho utváření, protože tyto nezbytné vlastnosti spisovného jazyka se neobjevují okamžitě ani se v plném rozsahu neprosazují na všech jazykových rovinách. Utváření a růst spisovného jazyka jsou velmi složité procesy, lze však rozlišit dva nejdůležitější vnitřní děje, které lze označit jediným slovem – odstraňování: odstraňování nadbytečnosti, tj. oddělování se od

17

služeb a odstraňování nedostatků, tj. vytváření neologismů a přejímání slov. Většina nepotřebných, ba dokonce neplnících žádnou funkci fonetických, přízvukových a gramatických prostředků se ukáže poměrně rychle a bývá odstraněna jediným opatřením, řekněme Jablonského gramatikou, avšak nářečních návyků se tak rychle nezbavujeme a ještě pomaleji se utvářejí návyky spisovného jazyka. Slovní zásoba představuje zcela jiný pól jazyka, nejtěsněji spjatý s jeho obsahem – zde je třeba přebytek nejprve pocítit a pochopit; poté následuje množství dlouhodobých, často zdlouhavých (někdy i přerušovaných) procesů postupného opouštění (často také diferenciace jevu). Tuto otázku slovní zásoby velmi dobře pochopil a správně řešil již roku 1906 tvůrce botanické terminologie Povilas Matulionis. Snažil se, aby „se zmenšilo množství rozporů; živá řeč lidí, a ještě častěji písemnosti, často označuje jedním slovem 2–3 rostliny, zcela různé, a naopak: jedna rostlina se nazývá několika způsoby. – V takových případech jsem vyčlenil jen ta jména, která jsou buď rozšířenější, nebo přesněji vyjadřují podobu rostliny, nebo jsou staršího původu, anebo jsou výrazněji potvrzena jazyky našich blízkých národů: lotyšštinou, polštinou a ruštinou“ (Povilas Matulionis. Žolynas. Lietuvos augalų žodynas ir augalų taislas, Vilnius, 1906–1907, 3). Je třeba říci, že tento masový proces proběhl poměrně rychle a už dávno je téměř u konce; zůstává jen několik jednotlivých obtížných případů a možná se za podmínek obnovené Litvy ještě něco trochu pohne. Odstraňování nedostatků je nepřetržitým procesem nejen při vzniku spisovného jazyka, ale i při jeho trvalém růstu. Nesmíme zapomínat, že na samém počátku byly přejímány dokonce i hlásky (f, ch, h), derivační morfémy (eks-, anti- apod.), nemluvě o lexémech. Zpočátku však bylo vytváření neologismů zvlášť rychlé a živé, třebaže zdaleka ne vždy úspěšné. Stačí uvést, že i Jablonského nejlepší bilance činila 610 (vžitých): 470 (nevžitých) nových slov, většinou novotvarů (Piročkinas 2000: 6). A právě tento král novotvorby se rozhodně postavil proti masovému nahrazování mezinárodních slov nepovedenými novotvary, které neprofesionální jazykoví puristé chrlili ve velkém. Je třeba dodat, že po pádu sovětizace se některým vynořily zastaralé įtekmės, įsravos, jiným zase začaly svědit ruce a chtěli znovu poslitevšťovat úplně všechno (filtrą, stabilizatorių apod.). Je škoda, že vládou 6. 11. 2000 schválený jinak aktuální „Postup nahrazování cizích slov litevskými ekvivalenty“ je pouze postupem, nikoli teoreticky jasně zdůvodněným a metodicky vymezeným programem, kterým by se

18

mohli řídit všichni, nejen k tomu postupu určení zaměstnanci. Dnes, kdy z 10 nových slov je alespoň 7 termínů, je tvorba a normování termínů, zejména jejich posuzování a schvalování, svěřeno Státní komisi pro litevský jazyk a její terminologické podkomisi; je to velmi významné, neboť se tím rozhoduje o osudu celého jazyka. Samozřejmě, že uvnitř procesu odstraňování nedostatků probíhá také odstraňování přebytku novotvarů či výpůjček (mezinárodních slov), ačkoli výběr novotvarů bývá někdy nejen malý, ale i nedostatečný.

Jak obrovské potíže s porozuměním jazyku a výběrem slov doléhaly na počátky spisovného jazyka, dobře ukazuje knížka vydaná roku 1907 v Tilžė – Svetimų ir nesuprantamų žodžių žodynėlis. Skaitytojams palengvinimas (sestavil Jurgis Šlapelis), v níž je z přibližně 3000 slov asi polovina tvořena vysvětlovanými mezinárodními slovy, druhou polovinu tvoří barbarismy a stejně tak nesrozumitelná litevská slova – také vysvětlovaná, někdy dokonce barbarismy, např.: skeletas (řec.) – takto sestavené kosti, jak stály v živém těle, kostra, smrtka, griaučiai –kosti, skelet, smrtka; arenda (lat.) – nájem, pronajímání, nuoma – arenda (lat.), aranda, runda.

O normě spisovného jazyka už bylo tolik napsáno a podrobně rozebráno, že se z toho někdy také točí hlava. Autor se nehodlá pouštět do dlouhých úvah a nejprve uvádí jednu z nejjednodušších definic normy, kterou si vybral: „N o r m o u, neboli n o r m o v ý m s t u p n ě m, rozumíme soubor jazykových návyků a pravidel užívání jazyka ve společnosti, které se utvořily v určité společnosti a určité epoše“ (Степанов 1966: 99).

F. de Saussure se krátce zmínil o ustálenosti spisovného jazyka – ten „má sklon zůstávat sám sebou; jeho závislost na písmu mu dodává ještě větší ustálenost“ (Cocciop 1977: 173).

A. Pieškovskij hovoří o normativnosti, konzervatismu a ustálenosti spisovného jazyka. „Normativnost je vlastní i živému (přirozenému) jazyku, ale tam ji nikdy není třeba vyžadovat, a dokonce ani nenapadne o ní přemýšlet“ (Пешковский 1984: 244). Nejdůležitějším rysem ideálu spisovného jazyka je konzervatismus – ten mu dodává zvláštní ustálenost (Пешковский 1984: 242). Spojuje staletí a generace, národ – také územně; působí dokonce na nářečí, nivelizuje je a

19

sulaikydamas jų tolesnį skaidymąsi (Пешковский 1984: 243). „Kalboje „viskas teka“, o literatūrinėje tarmėje ta tėkmė užtverta normatyviojo konservatizmo užtvanka taip, kad kalbos upė virsta vos ne dirbtiniu ežeru“ (Пешковский 1984: 242).

Eugenio Coseriu ve své knize „Synchronie, diachronie a dějiny“, vydané roku 1958, také hovoří o znalosti jazyka: „pro každého mluvčího je jazyk umět mluvit, rozumět tomu, jak se mluví v určité společnosti a podle určité tradice“ (Coseriu 1963: 176). Coseriu velmi zdůrazňuje sociální a hodnotový aspekt znalosti a osvojování jazyka: „Protože jazyk je ‚dovednost, znalost‘, učíme se jazyk od těch, kdo ‚mluví lépe‘, od těch, kdo umějí (nebo se má za to, že umějí), nikoli od těch, kdo neumějí. Při naslouchání člověk vždy srovnává své jazykové dovednosti s dovednostmi mluvčího, ačkoli to většinou dělá přímo a nevědomě, a má sklon přejímat mluvčího způsob vyjadřování, pokud mu přiznává kulturní převahu nebo pochybuje o dokonalosti vlastních dovedností“ (Coseriu 1963: 197–198). Nejdůležitější je Coseriuovo rozlišení (dichotomie) systému a normy, které vyvolalo značný ohlas ve světě i u nás: „Jde o rozdíl mezi typy struktur řeči, totiž mezi obecnými (tradičními) a funkčními (rozlišovacími) strukturami“ (Coseriu 1963: 172). Nebo: „Je důležité rozlišovat struktury tvořící jazyk – co je normální neboli obecné (norma) a co je funkční jako protiklad (systém)“ (Coseriu 1963: 173). V jistém smyslu je norma širší než systém, protože zahrnuje mnoho rysů, které jsou pro systém nepodstatné; v jiném smyslu je norma užší než systém, neboť souvisí s výběrem v mezích možností realizace povolených systémem – norma je tedy jakousi rovnováhou: vnější (sociální, územní) i vnitřní – mezi kombinačními a distribučními variantami („normální invarianty“) a mezi různými systémovými izofunkčními prostředky (Coseriu 1963: 174). Coseriuův závěrečný závěr zní: „Normu, která vyjadřuje rovnováhu systému, lze nazvat funkční normou“ (Coseriu 1963: 174), avšak takový funkční jazyk není totéž co historicky konkrétní jazyk (řekněme španělština) – ten může zahrnovat nejen několik norem, ale i několik systémů, takže jazyk jako celek je „archisystém“ (Coseriu 1963: 175). K čemu toto rozlišení a tato norma slouží? „Znalost normy znamená vyšší stupeň kultury“ (Coseriu 1963: 236–237) – uživatel normy ví nejen, jak se mluvit může, ale také jak se skutečně mluví (Coseriu 1963: 237).

20

Norma jako norma neplatí. Rozlišují se realizované normy a normy realizovatelné, neboli potenciální; ty poslední mají ještě dva podtypy – novotvary, které se stávají normou, a oblast jazykové činnosti, kterou v zásadě nelze kodifikovat – individualismy, okazionalismy aj. (Скворцов 1984: 18). Realizovatelná norma je určována nejen systémem, ale i realizovanou normou – musí s ní být v souladu (Скворцов 1984: 18). Říká se jí také „tvořivá norma“ (Скворцов 1984: 34). Poněkud odlišná je „vznikající norma“ – tímto slovem se zdůrazňuje její samovolnost: ve slabých místech systému dochází k „nezbytným“ změnám – k vyrovnávání systému nebo k jeho zjednodušování. K tomu, aby bylo možné vznikající normu doporučit, jsou zapotřebí dvě podmínky – systémová podmíněnost a široké užívání, ačkoli při silné kulturní normě může dlouhodobě přetrvávat i nerovnováha (Скворцов 1984: 35). Pojem kodifikace jazykových norem (doslova by šlo o „vtělení do knihy“: lat. codex – kniha) se již dostatečně vžil ve vědeckém povědomí. Obsah tohoto pojmu však také není jednotný a hodnocení samotné kodifikace není jednoznačné. Kodifikovat lze obecně to, co existuje, nikoli žádoucí vzory a pravidla. Dvojznačnost normy však vede i k dvojznačnosti kodifikace. Lev Skvorcov tedy dělí i kodifikované normy na imperativní (závazné) a dispozitivní (doplňkové). Imperativní normy jsou nezbytné realizace vyplývající z možností struktury; jejich porušení již překračuje hranice mateřského jazyka (jinými slovy nejde jen o porušení normy, ale také o jazykové chyby); dispozitivní normy jsou doporučení založená na struktuře nebo úzu; průběžně se upřesňují, podle potřeby mění nebo ruší (Скворцов 1984: 19). Kodifikace je vědecká (normativní slovníky, normativní gramatiky, učebnice aj.) a oficiální (rozhodnutí komisí, výborů apod.) (Скворцов 1984: 20).

V následující teoretické perspektivě a v souvislosti se zrychlující se změnou norem se zrodilo dynamické pojetí normy – nejen obnova realizovaných možností systému, ale také vytváření jazykových faktů orientovaných na systém a realizované vzory (Скворцов 1984: 23). Se změnami norem a kodifikací souvisejí i dva krajní póly těchto procesů – purismus (emocionální, logický, ideologický aj.) a nihilistický antinormalizační postoj (někdy nazývaný antikodifikace). Jazyková kultura,

21

která bývala předmětem didaktiky, se stává také teoretickým vědeckým problémem. Vědeckou lingvistickou analýzu nejvíce vyžadují varianty a chyby, zejména rozpory a střety mezi objektivním územ a subjektivní normalizací (kodifikací norem), jež je subjektivní svou povahou. V oblasti variant je nejdůležitější rozlišovat varianty normativní a nenormativní a normu měnit pouze prostřednictvím jejích variant. V souvislosti s variabilitou se objevil také princip komunikační účelnosti – druhý, vnější regulátor. První – norma – působí v mezích jazykové struktury; druhý – účelnost – vyplývá ze vztahů a souvislostí mezi jazykem a skutečností, jazykem a vědomím. Princip účelnosti se uplatňuje především v lexiku, ale i zde se jeho nezávazná doporučení mohou střetnout s přísnými požadavky norem. Pouze ve stylistice převládá účelnost (Скворцов 1984: 30–36).

IV. Po objasnění hranice spisovného jazyka (a bezhraniční úrovně, kterou sdílí s nářečími), jeho historických a časových hranic, hranic mezi systémem a normou a mezi normou a kodifikací zbývá ještě mnoho dalších hranic. Přestože jde o poměrně rozsáhlé téma, dalším hranicím se zde věnujeme pouze v nejobecnějších rysech. Začneme od vnějších.

Územní hranice litevského spisovného jazyka jsou totožné s hranicemi Litvy. Dokládá to také zákon o státním jazyce. Místní hranice spisovného jazyka je třeba chápat poněkud jinak – jako místa, kde se užívá výhradně nebo převážně spisovný jazyk: státní správa a úřady, vzdělávací systém, kulturní instituce, média, literatura. Nelze tvrdit, že by se v hlavním městě Vilniusu a v někdejším dočasném hlavním městě Kaunasu užívala litevština výhradně ve své spisovné podobě (ačkoli sami by si to možná mysleli). V etnických litevských oblastech za hranicemi země jsou možnosti užívání spisovného jazyka omezeny především skromnými možnostmi vzdělávání a tisku, které jsou často větší u Litevců žijících v zahraničí.

Kvantitativní hranice spisovného jazyka si někteří představují jako absolutní – 4–2,5 milionu. Kde je něco takového ve světě? Zanikla by diglosie a nářečí by skutečně vymizela. Nejdříve by bylo třeba dosáhnout odpovídající gramotnosti. Zde je třeba jasně rozlišovat schopnost psát a mluvit spisovným jazykem od jeho pasivní znalosti – schopnosti mu lépe či hůře rozumět. Znalost litevského spisovného jazyka mezi obyvateli Litvy, kteří mluví jinými jazyky, je obecně dosažitelná, byť různá – mnohem lepší u starousedlých, tradičních jazykových menšin a u všech příslušníků mladší generace. V Litvě zůstaly ze sovětské éry národnostní

22

školy, jejichž situaci však ovlivňuje postoj samotných příslušníků jazykových menšin – poměrně mnoho dětí navštěvuje litevské školy.

Kvalitativní hranice jsou poměrně jasné: I – vývojová stadia: zárodek, počátek, růst, zralost (možný je i úpadek); II – stupně dokonalosti: 1) špatný – s výrazným narušením systému, 2) uspokojivý – bez závažných jazykových chyb, 3) dobrý – bez většího porušování norem a 4) vzorný. Humanitní inteligence mluví dobře nebo uspokojivě, ostatní uspokojivě nebo neuspokojivě, elita na úrovni od vzorné až po tu nejhorší (značná část). Je patrný dokonce i odklon od spisovného jazyka, avšak vzácněji směrem k nářečím,...

Existují také hranice či proporce mezi jednotlivými složkami jazykové substance. Bylo by třeba pokusit se objasnit minulé, současné i rozumně představitelné budoucí hranice lidovosti a knižnosti spisovného jazyka, jeho litevskosti (čistoty) a cizosti, případně jejího částečného projevu – internacionality. Odvážil bych se tvrdit, že knižnost v administrativním a zvláště vědeckém stylu hranici poněkud překračuje; nevhodná knižnost (v publicistickém stylu, ba i v uměleckém a hovorovém) je hrozná a čistoty se nám začíná nedostávat jako vzduchu – některá anglicismy (lizingas apod.) nejsou ani potlačovány a některá přejatá slova se užívají barbarsky (obchodní centrum „Akropolis“).

Je třeba říci, že funkční hranice – hranice stylů a jejich podstylů – se zcela nekryjí s hranicemi obecných a speciálních norem. Obecná norma se jeví jako přesnější pojem než neutrální úzus. Speciální norma nemusí být vlastní jedinému stylu, může být společná několika bližším stylům (vědeckému a administrativnímu, uměleckému a publicistickému, uměleckému a hovorovému). Pojem dílčí normy může naznačovat určitou míru normativní volnosti, a proto je třeba jej užívat opatrně. Existuje-li zvláštní funkce, existuje i speciální norma. Hranice tohoto typu ve litevském spisovném jazyce se ustálily poměrně rychle a jsou zcela jasné (některé jsou dokonce statisticky doloženy), zároveň se však mění. Náš mladý (byť vyzrálý) vědecký styl bývá někdy stařecky suchý a nudný, někdy trochu přechází do úředničtiny (vědecká řeč!..); publicistický styl se někdy vzdaluje uměleckému a také bývá těžkopádný a neobratný, anebo naopak bez páteře, plný prázdných kudrlinek.

Hranice znamenají statiku a stabilitu. Jestliže se hranice utváří, je to známka růstu, tvorby a zdokonalování; je-li jasná a pevná, svědčí o zralosti a stabilitě; stává-li se nejasnou, je to známka toho, že vzniká něco nového – to je dynamika:

23

z rozlišovací hranice se stává přechodové pásmo, poté může hranice zmizet, posunout se, rozšířit se apod. Dynamika je stejně normální a nezbytnou součástí života jazyka: „V některých případech mohou být normativní kolísání, která v jazyce objektivně existují. Norma je pak hranicí těchto kolísání“ (Щерба 1974: 36). Je samozřejmě možné, že pokud taková nejasnost trvá příliš dlouho, může nastat stagnace, nebo dokonce rozvrat.

Ve vývoji litevského spisovného jazyka je tolik zákrut, křižovatek, dvojjazyčnosti a střídání variant a tak málo přímých úseků, že lze jen žasnout a radovat se z toho, že nejvyšší jazyková forma dosáhla takové diferenciace, distinktivnosti a jasných hranic, že periferie, okrajové oblasti a rozlišovací – přechodová pásma nejsou příliš děsivá. Výzvy života ve svobodném prostoru Evropské unie budou pro mladý, byť značně vyzrálý litevský spisovný jazyk samozřejmě rozhodující zkouškou a budou vyžadovat ještě větší úsilí. Nyní se však už nemusíme bát vyslovit Horatiova slova:

– – – pokud si to bude přát

Užívání, neboť ono je nejvyšší vůlí jazyka

Nezapomínejme však: Horatius je básník zlatého věku. A pamatujme: spisovný jazyk je výtvor, a tedy i užívání je v ý t v o r.

Mnohé z toho, co zde bylo řečeno, není samo o sobě nové, ačkoli téměř každému bodu lze ještě věnovat rozsáhlý výzkum. Věda však není jen pro vědu – zde šlo o určitou propedeutiku, o to, co musí mít každý, kdo stanovuje jazykovou normu, tvoří terminologii nebo pracuje v oblasti jazykové kultury, neustále na paměti a živě vnímat. A nikdo z nich by se neměl bát svého údělu, který výstižně popsal A. Pieškovski: „spontánnost jazykových jevů se jen těžko snáší s individuálními zásahy a vždy jim dodává donkichotský ráz“ (Пешковский 1984: 248). Don Quijotovy cíle jsou ušlechtilé, potřebné a věčné.

LITERATŪRA

B a l č i k o n i s J. 1978: Rinktiniai raštai 1, Vilnius.

C o s e r i u E. 1963: Синхрония, диахрония и история. – Новое в лингвистике 3, Москва, 143–343.

D u b o n i s A. 2002: Lietuvių kalba: poreikis ir vartojimo mastai (XV a. antra pusė – XVI a. pirma pusė). – Naujasis židinys–Aidai 9–10, 473–478.

П е ш к о в с к и й А. М. 1984: Объективная и нормативная точка зрения на

24

язык. – Основы культуры речи. Хрестоматия, Москва, 238–249.

Piročkinas A. 2000: Jonas Jablonskis – naujų žodžių kūrėjas. – Gimtasis žodis 10, 2–6.

Скворцов Л. И. 1984: Актуальные теоретические проблемы культуры речи. – Основы культуры речи. Хрестоматия, Москва, 5–42.

Соссюр Ф. де 1977: Курс общей лингвистики. – Соссюр Ф. де. Труды по языкознанию, Москва, 31–273.

Степанов Ю. С. 1966: Основы языкознания, Москва.

Щерба Л. В. 1974: О трояком аспекте языковых явлений и об эксперименте в языкознании. – Щерба Л. В. Языковая система и речевая деятельность, Ленинград, 24–39.

STANDARD LITHUANIAN LANGUAGE: LIMITS AND LIMITLESSNESS, SYSTEM, NORM AND CODIFICATION

Summary

The standard language to some extent dissociated from dialects, but a commonality also exists. The layer of common systematic traits is quite thick, although systematic and especially numerous, solitary differences are noticeable. The start of the process of dissociation of standard language from dialects is the appearance of writing and books (the first appearance in Lithuania – 1547). The role of the State and the Church (conversion to Christianity) in this process is very important. First of all, Lithuanian became a language of the church (after conversion to Christianity in 1387). However Lithuania used other official languages, then it lost its statehood (1795), and Lithuanian became the state language only in 1922. In soviet times its rights were restricted again. Written Lithuanian is quite old, but the new standard language, especially its scientific style and terminology are rather young. However, norms of the written and spoken standard language and of its functional styles are already quite well settled and codified. The codification of the Lithuanian language is scientific (of the good theoretical level) and official. The State Lithuanian Language Commission is responsible for the status of the state language and the main issues of its codification. After many twists and turns of history, bilingualism and changes of versions of the written language, the highest form of the language has been achieved – a mature, stable and differentiated standard language. The challenges of the living in EU will be the decisive test and will demand an even bigger effort.

Jonas KLIMAVIČIUS

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT-2055 Vilnius

E. paštas [email protected]

Gauta 2002-10-25

25