Jonas Jablonskis ir tautos kalba

Jonas Klimavičius

Go to original

Preparing document pages…

KALBA

JONAS KLIMAVIČIUS

JONAS JABLONSKIS A JAZYK NÁRODA

KLÍČOVÁ SLOVA: Jablonskis, jablonskiana, jazyk, národ, jazyk národa, národní funkce jazyka.

1. CESTY, ODBOČKY A SLEPÉ CESTY JABLONSKIANY

Jonas Jablonskis (1860 12 30–1930 02 23) byl jazykovědec, pedagog, středoškolský učitel a univerzitní profesor, osvětový pracovník, bojovník za litevství a nezávislost, překladatel, redaktor. Byl průkopníkem mnoha oborů, zakladatelem nejedné oblasti a autoritou. Neústupný hledač a bojovník za pravdu – vědeckou i životní. Ještě za života byl nazýván otcem (psaného) jazyka, ve skutečnosti však položil základy a vystavěl zdi moderního spisovného, litevštině navráceného jazyka. Jablonskiana začíná ještě za jeho života. Arnoldas Piročkinas (2010: 1) uvádí přibližně 500 jejích položek. Šedesáté výročí bylo připomenuto článkem Juoza Balčikonise Jablonskis a náš dnešní jazyk. J. Jablonskis je zde hodnocen jako „velký badatel jazyka“ a „učitel jazyka“ (Balčikonis 1919–1920^*: 155), zároveň se však konstatuje nedostatečnost výsledků: „Ve školách, stejně jako v jiných tehdy veřejných institucích a v tisku, panuje tentýž zkažený jazyk, jakýsi žargon, velmi vzdálený živému jazyku“ (Balčikonis 1919–1920: 156). V článku zveřejněném brzy po smrti se vysvětluje smysl neustálé péče J. Jablonského o jazyk novin: „jejich nesprávnosti mohou nakazit celý národ a pokazit jeho jazyk“ (Balčikonis 1930: 167). Znovu se zde opakuje obecné hodnocení: „Jablonskis byl nejen velkým učitelem, ale také velkým

^*Pro chronologii daného tématu se v bibliografických odkazech uvádí rok prvního vydání a stránky přetisku.

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

mokslininkas“ (Balčikonis 1930: 168). Po metų apibūdinamas: „brangus ir kaip visuomenės žmogus ir kaip mokslininkas“ (Balčikonis 1931: 170).

Jeho smrt, navzdory churavému tělu, stále činného pracovníka, byla nečekaná a byla vnímána jako skutečná ztráta pro vědu. Jeho mnohostranná – vědecká, pedagogická, kulturní i společenská – činnost však již tehdy byla jasně chápána jako dědictví nejcennějšího odkazu.

J. Jablonského „dlouho promýšlený a vysněný“ jazykový orgán – časopis spisovného jazyka Kalba – otiskl v 1. čísle I. ročníku článek Rygiškių Jonase Záležitosti novinového jazyka; ve stejném čísle pak jménem redaktora Prana Skardžiause oznamuje smrt „tohoto velikána jazykovědy“. Téhož roku vychází 2. číslo: „Zesnulému Jonu Jablonskému, tvůrci spisovného jazyka a jeho dlouholetému (= ~ému) zdokonalovateli“. Jeho větší část je věnována samotnému J. Jablonskému: přehledový článek Aleksandrase Merkelise, Vzpomínkové rysy prezidenta republiky Antanase Smetony, vzpomínky Prana Mašiotase, Petra Avižonise, Motiejuse Pečiulionise a Viktora Vaičiūnase, poznámky Juoza Bagdonase a Zygmuntase Kuzmickise a konečně stručná, ale věcná charakteristika Jablonského jazykovědného výzkumu od Petra Jonikase Rysy charakteristiky Jablonského jazykovědného výzkumu – chybu „vysvětlit z faktů našeho jazyka (jeho zákonitostí)“ (Jonikas 1930: 63). Mladému jazykovědci ke cti slouží toto upřesnění v závorkách – přece jen postihl nikoli nějakou primitivní metodu analogie, nýbrž zásadní princip systému (zákonitostí). Závorky však prozrazují i nejistotu a chápání jazykovědného výzkumu jako vysvětlování chyb (jen?!) je neopodstatněně a nešťastně úzké. Stručný text Uctěme velkého jazykovědce svou prací!, podepsaný zřejmě jeho vlastním šifrovaným jménem – P. J., je významný z několika hledisek. Především se zde zdůrazňuje, že J. Jablonskis „pracoval na kulturním díle celého národa, organizoval určitou oblast této kultury a rozvíjel ji. Pozvedal a probouzel síly, díky nimž národ roste“ (J. P. 1930: 64). Národu se pak připomínají poslední slova J. Jablonského, „ztělesnění ducha práce“: „Národ, který neumí pracovat, nemá budoucnost“ (J. P. 1930: 65). Dále se ukazuje životní význam zdokonalování a kultivace jazyka (neboli dnešním termínem jazykové kultury): „Jazyk je významným činitelem kulturního života, bez něhož není možný vzestup a pokrok národa“ (J. P. 1930: 65). A v první linii fronty této práce a boje stojí, jak se domníval J. Jablonskis, noviny: „Vliv novin na čtenáře je přece největší. Mládež se z nich učí frazeologii, stylizaci i jazyku. To vše noviny, které se čtou neustále, člověku vtloukají do hlavy“ (J. P. 1930: 65). Text končí slovy bolestného roztrpčení v poznámce pod čarou: „Tento článek jsem předal k otištění redakci jednoho deníku. <...> odpověděli, že článek n e n í a k t u á l n í; <...>“ (J. P. 1930: 65). Je příznačné, že o deset let později v časopise Gimtoji kalba (!) P. Jonikas pojednává o metodě analogie J. Jablonského,

KALBOS KULTŪRA | 86

avšak to přece platí – také ne všeobecně! – pouze pro opravy a tvorbu neologismů, nikoli však pro gramatiku, a zde správně poznamenává: „Jeho největší zásluhou je tvorba syntaxe litevského jazyka (zdůraznil jsem – J. K.) <...>“ (Jonikas 1940: 19). I když není zcela jasný, přesto významný je i vědecký rozměr – a propracovaná teorie pravopisu (Jonikas 1940: 18).

Není pochyb o tom, že představitel mladší generace P. Jonikas se snažil podávat konkrétnější a podrobnější hodnocení (ačkoli jim chyběla důslednost) než J. Balčikonis.

P. Skardžius, který ve značně rozsáhlejší podobě připomněl výročí úmrtí v časopise Archivum Philologiam, začíná své hodnocení nálepkami: „Jaunius a Būga byli univerzalisté, zatímco J-skis eklektik“ (Skardžius 1931: 325). V dějinách jazykovědy je to neslýchané. Soudobý TŽŽ z roku 1936 definuje eklektikas – 1. „filosofa, který se nedrží jednoho systému, <...>“ (eklektizmas – také pouze filosofický termín), 2. „neoriginálního umělce, básníka či publicistu bez vlastních tvůrčích základů“; eklektiškas znamená „sestavený, vybraný, z různých systémů“. Naprosto zarážející je, co konkrétně P. Skardžius označuje za eklektické: „Svůj eklektický názor J. J-skis vykládal už roku 1901 takto: ‚On (tj. sestavovatel učebnice litevského jazyka) musí veškeré své vědění opírat o zákonitosti lidského jazyka, – – – (...)‘“ (Skardžius 1931: 325). Co a od koho bylo shromážděno a poskládáno v teorii spisovného jazyka J. Jablonskio, co není jeho vlastní? P. Skardžius to jinde sám nazývá „jasným programem spisovného jazyka“ a po výčtu prací J. Jablonskio o gramatice (a několika dalších) říká, že „vytvořily základ spisovného jazyka“ (Skardžius 1931: 329). Když prohlásí, že „historickosrovnávací metodou nic nezkoumal“ (Skardžius 1931: 329–330), neříká, k čemu by tato metoda byla zapotřebí v gramatice spisovného jazyka, tím méně v teorii spisovného jazyka. A přece zase kotrmelec: „Práce J. Jablonskio <...> má přesto značný význam i pro obecnou jazykovědu“ (Skardžius 1931: 331). Rozpornější už to snad ani být nemůže...

Nejvěrnější žák a spolupracovník J. Jablonskio, zvláště v posledním pětiletí, a nejdůslednější uskutečňovatel jeho pojetí J. Balčikonis (pokud něco dělal či si myslel jinak, pak bez veřejných prohlášení, tím spíše bez kritiky) poměrně rychle připravil a redigoval pětidílné Jablonskio spisy: 1 – Společenské články (1932), 2 – Věci školství (1933), 3 – Pravopisné záležitosti (1934), 4 a 5 – Jazykové záležitosti (1935 a 1936). Jde o články publikované během 47 let pod vlastním jménem, různými pseudonymy a pseudonymními iniciálami, ba i zcela anonymně, shromážděné z různých novin, dále předmluvy ke gramatikám a čítankám a nevydané recenze učebnic. Editorovo Úvodní slovo končí pevnou nadějí: „Proto význam Jablonskio pro náš národ nebude klesat, nýbrž prostřednictvím jeho spisů bude stále růst“ (Balčikonis 1932a: X).

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

J. B. podepsaný Stručný životopis (XI–XXVIII) končí nejstručnější charakteristikou člověka: „Všechny děti se uplatnily v životě. Žádný majetek po sobě nezanechal“ (Balčikonis 1932b: XXVIII). Na konci pěti svazků je rejstřík uvedených příkladů (249–258) a seznam jazykových chyb opravovaných J. Jablonskim (259–280).

Došlo také k pokusu o určitou nadstavbu. Právě na základě tohoto pětidílného souboru vznikl roku 1937, jak uvádí sám autor P. Skardžius, v jím redigovaném časopise Archivum Philologicum přehledový, avšak výzkumný a hodnotící článek J. Jablonskis a současný litevský spisovný jazyk. Jak napovídá i název, jde tu nejen o jazykové dědictví J. Jablonskio, ale také o jeho aktuální, živou složku – odkaz, tedy o celkovou bilanci; pasivum v ní však kritika poněkud přesoluje a někdy nelogicky převrací důrazy: „cesta, po níž se vydal, je nejen hodna nápravy, ale také pokračování“ (Skardžius 1937: 246). Dvojznačnost či rozpor předpokladů a samozřejmě i závěrů se projevuje už v celkovém pojetí: začíná významem litevského spisovného jazyka pro obecnou jazykovědu podle Eduarda Hermanna – míní se jeho studie z roku 1929 Die litauische Gemeinschaftssprache als Problem der allgemeinen Sprachwissenschaft (Skardžius 1937: 245) – a člověk přirozeně očekává rozvinuté deduktivní tvrzení, ale... neschopnost pochopit teoretikovy principy živého základu litevského spisovného jazyka (především!), nemluvě pak už o jeho gramatikách, zejména syntaxi, i o živosti a jednotnosti celého díla („zdravý, nikoli záplatovaný výtvor, jako by šlo o jeden jazykový dialekt (...)“ III 109), jakožto o nezbytnosti (Skardžius 1937: 248), tedy neschopnost chápat teorii spisovných jazyků (v množném čísle!), nikoli jediného modelu, a její důsledné uskutečňování. Další podivný rozpor: „J. Jablonskis se objevil včas, jako první vzdělaný jazykovědec“, navíc „náležitě obeznámený se systémem psaných jazyků jiných sousedních národů a s prací na jejich zdokonalování“, odmítá „deduktivní apriorní pohled na psaný jazyk“ a „řídí se induktivním aposteriorním pohledem“ (Skardžius 1937: 250); z chaotického prostředí nejváženější rodné řeči obrozenců (se všemi barbarismy a četnými nejzdařilejšími novotvary!) se podle vědy – teorie – pouští do tvorby (jazyk se zdráhá říci – pokračování) živého, jednotného a čistého spisovného jazyka, a najednou: „J. Jablonskis jako klasický filolog nikdy v běžném životě (?! – J. K.) lingvisticky nezkoumal ani jediný problém“ (Skardžius 1937: 266). Není snad tedy jasné, že pro P. Skardžiuse je jazykověda jen popisem vnitřní struktury?.. Jenže gramatiky přece popisují strukturu! To je skutečné omezení a žalostné rozpory: „předurčil celý další osud litevského spisovného jazyka“ (Skardžius 1937: 267) – a přitom žádný vědec...

V článku napsaném k výročí desetiletí P. Skardžius znovu žongluje nálepkami, jako by samy od sebe měly rozhodnout o všem: „klasický filolog, nikoli

KALBOS KULTŪRA | 86

ryzí jazykovědec (lingvista)“, „nevydal se cestou abstraktního vědce, nýbrž praktika působícího v reálném životě“ (Skardžius 1940: 303), ale... jazykové prostředky vhodné k užívání začal „opírat <...> o konkrétní jazyková data a zákonitosti jazyka z nich odvozené“, „zasloužil se také <...> o samu ryzí vědu o našem jazyce“ (Skardžius 1940: 305).

Takový byl základ jablonskiany v době I Litevské republiky (Rzeczpospolité – nejen Litvy).

První sovětské období, válečné období německé okupace a první desetiletí druhého sovětského období za stalinismu – prázdné místo; ještě štěstí, že nebyl označen za nějakého reakcionáře či buržoazního nacionalistu. V jubilejním článku v Americe P. Skardžius při opakování svých nálepkových hodnocení uvádí i jedno novější: „ve snaze o správnost a jasnost hledal pro spisovný jazyk především všeobecně rozšířená (zdůraznil jsem – J. K.), tj. většinou užívaná a srozumitelná, slova nebo výrazy“ (Skardžius 1950: 375).

Pokračující vědeckou edici Literatura a jazyk, kterou Litevský ústav jazyka a literatury začal vydávat roku 1956 (pořadí oborů je jiné než v názvu Ústavu!...), zahajuje článek ředitele Kosta Korsaka Dva významní litevští jazykovědci. Několik vzpomínek na J. Jablonskio – jde o hold J. Balčikonise Učiteli. První část se jmenuje Jablonskis jako veřejný činitel! Poslední pak Množství slov, která uvedl Jablonskis, avšak ukazuje jen nepatrný zlomek této hojnosti. Široký článek Bronė Vosylýtėové má vážný záměr i náležitý akademický rozměr: Úloha J. Jablonskio v dějinách litevského literárního jazyka, ačkoli nepokrývá všechno a obsahuje málo zobecnění. Vzpomínky Zigmas Žemaitise jsou obsahově bohaté a věcné.

To je jakýmsi úvodem do důležité etapy jablonskiany – do Sebraných spisů J. Jablonskio, které sestavil Jonas Palionis (sv. 1, 1957; sv. 2, 1959). V Předmluvě podepsané katedrou litevského jazyka Vilniuské univerzity se uvádí, že „jazykové dědictví J. Jablonskio má velký význam pro dějiny litevského jazyka, literatury a vůbec kultury litevského národa“ (JablRR I 1957: 5). První díl tvoří „významnější učebnice litevského jazyka J. Jablonskio z hlediska vědy a praxe“ (5), ačkoli v přísně didaktickém smyslu ani Gramatika litevského jazyka. Etymologie Rygiškių Jonase z roku 1922, přestože je určena (autorem či nakladatelem?) „středním školám“, ale „především ji budou užívat sami učitelé jazyka“, jak doufá autor, který dodává: „Nežádejte ode mne metodiku výuky jazyka“ (JablRR I 1957: 183). První díl otevírá studie Jonase Palionise J. Jablonskis a jeho učebnice litevského jazyka (Palionis 1957: 7–56). Výslovně se v ní konstatuje vědecký charakter a vědecký význam těchto „učebnic“: „‚Gramatika litevského jazyka‘ z roku 1901 má mimořádný význam

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

protože v ní byl poprvé v litevské jazykovědě (zde i dále v citacích kurziva moje – J. K.) správně objasněn vztah mezi spisovným jazykem a nářečími, <...>“, „...program spisovného jazyka a jeho normalizace, který ani v dnešní době nevyžaduje zásadní upřesnění“ (Palionis 1957: 23). Zvlášť se vyzdvihuje J. Jablonskisův výzkum syntaxe a jeho novost: „Výběrem vhodně zvolených příkladů z živého lidového jazyka, folkloru a děl významnějších spisovatelů, jejich systematizací, odvozením zákonitostí litevské syntaxe a také stanovením mnoha nových a dobrých termínů položil Jablonskis dobrý základ pro do té doby téměř zcela zanedbávané studium litevské syntaxe; významně také přispěl ke stanovení a zavedení norem syntaxe litevského spisovného jazyka i k jeho očištění od zbytečných kalkovaných konstrukcí“ (Palionis 1957: 49). II. svazek uvádí přehledový a zároveň hodnotící článek J. Palionise J. Jablonskio kalbiniai taisymai (Palionis 1959: 5–54). J. Jablonskis „se zpočátku jazykem svých spisů téměř ničím nelišil“, ale později „vystupuje již jako velký odborník na litevský jazyk, jako velká autorita“ (Palionis 1959: 47, 49), která má při opravách „metodu a teoretické základy“ – „opírat se o ‚obecné zákonitosti lidského jazyka‘, které vyplývají z mnoha příkladů“ (Palionis 1959: 52, 50). Na konci svazku jsou 83 J. Palionisovy Pastabos (519–532) a rejstřík jazykových jevů, které byly opraveny (533–553).

Příspěvek, který Kazy Ulvydas přednesl na vědecké konferenci pořádané 24. prosince 1960 Litevským ústavem jazyka a literatury Akademie věd, byl ve zkrácené podobě publikován ve IV. svazku Lietuvių kalbotyros klausimų (1961) pod názvem J. Jablonskis – lietuvių literatūrinės kalbos ugdytojas (s. 5–15 a rozsáhlé ruské resumé – s. 15–18). Zpočátku se říká, že „býval často nazýván otcem litevského spisovného jazyka, jeho největším pěstitelem“ (Ulvydo 1961: 5), později však „pěstitelem, ba dokonce i jeho otcem, jak se někdy říkalo“ (Ulvydo 1961: 10). V poměrně hojně prokládaných pozitivních a superlativních hodnoceních poněkud chybí jasnější vymezení: hovoří se o „zásluhách o litevskou jazykovou kulturu a litevskou jazykovědu“ (5), o článcích „k různým otázkám jazykové kultury, jazykovědy a společenského života“ (8), o J. Jablonskisově „práci na rozvoji litevského spisovného jazyka a litevské jazykovědy“ (9), o jeho „tvůrčí činnosti <...>“ věnované „oživování a rozvíjení litevského spisovného jazyka a pozvedání litevské jazykovědy“ (5), ale také o „výborně teoreticky připraveném jazykovědci“ (10), jehož gramatiky „si dodnes zachovaly, ne-li vždy praktickou, pak alespoň teoretickou a historickou hodnotu“ (11), ačkoli za nejdůležitější je považována Lietuvių kalbos sintaksė, označená za „mimořádně významné gra-

KALBOS KULTŪRA | 86

matické dílo“ (7), zatímco její autor je „nepřekonaný syntaktik“, „teoretik syntaxe“ (11). Myšlenka, že „by byly zapotřebí podrobné monografické studie“ (5), zazněla se šestnáctiletým zpožděním a na své uskutečnění čekala dalších šestnáct let.

Významným, byť opožděným připomenutím 100. výročí narození J. Jablonskise byl V. svazek publikace vědeckých prací vysokých škol Kalbotyra (1962). V Pratarmėje Katedry litevského jazyka Vilniuské univerzity se uvádí, že J. Jablonskis „zveřejnil metody rozvoje jazyka a odhalil jeho zdroje“ (5), avšak konjunkturálně se dodává, že jeho kritérium pro rozvoj a obohacování jazyka – „lidový jazyk neporušený negativními cizími vlivy“ – bylo ve své době jediným správným kritériem, snad však již příliš úzkým (5). Vedle úvodního článku J. Palionise J. Jablonskis ir dabartinė mūsų literatūrinė kalba (7–12) představuje J. Jablonskise podrobně také jako překladatele a odborníka na překlad (Dominykas Urbas), pěstitele a hodnotitele dětské literatury (Vincas Auryla) a významného pedagoga (Magdalena Karčiauskienė). Aldonas Pupkis pojednává o jeho rukopisné pozůstalosti. Vzpomínky přinášejí Juozas Balčikonis (dosud nepublikované), Merkelis Račkauskas, Bronius Pranskus-Žalionis, Zigmas Kuzmickis, Marcelinas Šikšnys, Napalys Grigas, Juozas Lazauskas a Juozas Senkus. Jonas Palionis publikuje několik dopisů. Jablonskisovská bibliografie z doby sovětské, kterou sestavila M. Lukauskaitė, zahrnuje 48 položek (včetně časopisů VPI Tarybinio studento či telšského Komunizmo aušros); 7 z nich napsal J. Palionis a 3 jsou diplomové práce.

První číslo časopisu Kalbos kultūros, který začal vycházet v roce 1961, J. Jablonskisovi pozornost nevěnovalo; zato v úvodníku K. Ulvyda Kalbos kultūros ugdymo uždaviniai se Lenin zmiňuje hned čtyřikrát, a je jediným uvedeným jménem.

Tímto poměrně jasně vymezeným obdobím, které se vyznačovalo prvotními postřehy a následně různými přehledy – studijními, akademickými i seriózními příležitostnými hodnoceními –, se tato etapa uzavírá.

Arnoldas Piročkinas zahájil v roce 1970 rozsáhlou práci na jablonskisovské bibliografii a výzkumu. Na teoretickém semináři, který ve dnech 22.–23. září 1969 uspořádala rada vilniuské sekce litevského jazyka Společnosti pro ochranu památek a vlastivědu, vystoupil jako hlavní referující na téma J. Jablonskio kalbos norminimo pagrindai ir principai. Dospěl k závěru: „při vytváření a formování litevského národního spisovného jazyka nasměroval jeho vývoj k systému založenému teoreticky i prakticky“ (Piročkinas 1970: 11). Poté se pustil do soustavné výzkumné práce. Nejprve, v roce 1970, připravil učební pomůcku pro studenty litevštiny J. Jablonskio seminaras (začíná podrobnou chronologií životních událostí J. Jablonskise, s. 6–40) a především pro učitele souhrnné práce Jono Jablonskio leksiniai taisymai (1970) a Jono Jablonskio gramatiniai taisymai

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

(1976). Poté se dostal na úroveň dvousvazkové monografie – Prie bendrinės kalbos ištakų. J. Jablonskio gyvenimas ir darbai. 1860–1904 m. (1977) a J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas. 1904–1930 (1978). Za pozornost stojí rozšířená recenze J. Palionise (Baltistica XV (2), 1979, 159–163), v níž se často objevují hodnotící výrazy pirmasis, novatoriškas, visapusiškas, apibendrinti ir susintetinti, ale samozřejmě také problemiškas, prieštaringas ir ginčijamas. Z obou stran ještě něco doplnil a zdůraznil Stasys Keinys ve své recenzi J. Jablonskio palikimo tyrinėjimai (Kalbos kultūra 39, 1980, 61–67). A. Piročkinas sestavil a připravil rozsáhlý soubor dokumentů k jablonskisovské bibliografii – Jono Jablonskio laiškai (1985). Na základě svých souhrnných prací pro učitele připravil podrobnější knihu Jablonskio kalbos taisymai (1986). Vše završila doktorská disertace z roku 1987 (tehdy druhá). V letech uvolňování poměrů ve spěchu vydal soubor článků, studií a nepublikovaných dopisů, které se nedostaly do Jablonskio raštus – J. Jablonskis. Straipsniai ir laiškai (1991).

Díky zapojení Aleksase Girdenise se celkový, již tak rozmanitý obraz vědecké činnosti J. Jablonskise ještě rozšířil: „jako první z litevských jazykovědců komplexně zkoumal s y s t é m j e d n é přesně vymezené a lokalizované mluvy. To lze vysvětlit <...> i jistým ‚vrozeným‘ smyslem pro systémovost jazyka, který je zřetelně patrný také v jeho praktické kodifikační činnosti. Systémovost jazyka pro něj byla snad nejdůležitějším, byť výslovně neformulovaným kritériem výběru norem“ (Girdenis, Piročkinas 1978: 28). Zdůraznění kritéria systematičnosti je obzvlášť významné.

V roce 1982 rozšířil časopis Kalbos kultūra (č. 42) tematický záběr jablonskisovského bádání. Přinesl úvodník Kazyho Ulvyda Dėl J. Jablonskio pažiūrų į kalbą (s. 3–16; o něm viz kap. II), článek Antanase Lyberise J. Jablonskis leksikografas (s. 16–20) a článek Kazimierase Gaivenise J. Jablonskio veikla Terminologijos komisijoje (s. 20–24).

Také autor tohoto přehledu připojil stručně vlastní pojetí J. Jablonskise (a jeho dávných předchůdců) a připomněl veřejnosti jeho program (J. Klimavičius, Amžinas bendrinės kalbos pamatas, – Bibliotekų darbas, 1984 10 33–35).

I v letech druhé Litevské republiky zůstal A. Piročkinas nejproduktivnějším autorem jablonskisovské literatury.

Nepochybně nejvýznamnější je jeho studie Jonas Jablonskis – naujų žodžių kūrėjas. Výsledek J. Jablonskisovy novotvorby je mimořádně působivý: „v současné litevštině (...) se užívá 610 slov J. Jablonskise. Vedle nich existuje 470 slov, která vytvořil, ale v jazyce se neujala: některá nebyla příliš zdařilá, jiná byla pomocnými novotvary“ (Piročkinas 2000, 10: 6). A. Piročkinas náležitě – vědecky! – připomněl 140. výročí narození velkého jazykovědce. Nezůstal pozadu ani S. Keinys v časopise Terminologija (č. 8, 2001, 50–64) svým člán-

KALBOS KULTŪRA | 86

niu jazykovědné termíny z „Gramatiky litevského jazyka“ Petra Kriaušaitise z roku 1901. Robertas Gedrimas se představil s novým tématem – Jonas Jablonskis a litevská terminologie přírodních věd (Gimtoji kalba 2000, 12, 4–8). Článek nechyběl ani od autora tohoto textu (J. Klimavičius, Co Jablonskis udělal pro geografii a co se s tím dělá, – Terminologija 8, 2001, 7–27). Kalbos kultūra (roč. 74, 2001, 3–8) přinesla pouze článek J. Palionise J. Jablonskis a současný spisovný jazyk, v němž opakuje myšlenku, kterou vyslovil již v roce 1979 – „zamyslet se také nad akademickým vydáním všech Jablonskisových spisů“ (Palionis 2001: 8).

K 150. výročí se ozvala řada hlasů a na různá témata. Kalbos kultūros ve svazku 83 (2010) píší dokonce čtyři autoři o životě a společenské činnosti J. Jablonskise (Eglė Lukėnaitė-Griciuvienė, Vytautas Landsbergis, Vitas Labutis, Giedrė Čepaitienė). Dva poměrně obsáhlé lingvistické články jsou Lexikografická činnost Jona Jablonskise (30–43) od Vilije Sakalauskienė a Zájem Jona Jablonskise o styl (66–83) od Reginy Koženiauskienė. Jsou tu i drobnější témata. Článek R. Koženiauskienė Jazyková láska, etika a současnost Jona Jablonskise (Gimtoji kalba 2010, 12, 3–12) obrací další důležitou stránku jablonskianiky.

Z hlediska terminologie je J. Jablonskis nejvýrazněji představen v článku S. Keinio Úvahy o velkém jazykovědci a terminologovi Jonu Jablonskisovi. U příležitosti 150. výročí narození (Terminologija 17, 2010, 80–92).

Velmi významnou nejubilejní publikací je disertační kniha mladého jazykovědce, zanavyckého Arvyda Vidžiūnase Akcentologie Jona Jablonskise (1997) – podrobný výzkum oblasti, která pro J. Jablonskise nebyla nejdůležitější složkou psaného jazyka.

Nejplodnějším autorem je v současnosti opět A. Piročkinas.

Jeho obsáhlý článek Trnitou cestou doprovázel jazyk do litevské školy výrazně přesahuje rámec J. Jablonskise jako pedagoga a osvětového pracovníka. Hlavním tématem je zde vydobytí práv litevského jazyka a jejich prosazení prostřednictvím školy, znovulitevštění – očišťování litevštiny, které se podařilo, nesnadný vstup samotného J. Jablonskise do litevské školy, zavedení spisovné varianty a příprava jeho učebnic, slovníčku a čítanek. J. Jablonskis „velmi dobře chápal, že škola je hlavní institucí, která předává mateřský jazyk budoucím generacím. Pěstování jazyka je součástí velkého úkolu jazyka pro národ“ (Piročkinas 2010–2011, 2: 11).

V článku A. Piročkinase K některým úvahám o jazykové činnosti Jona Jablonskise se možná zbytečně, byť ve skutečnosti nikoli důrazně, tvrdí, že „Jablonskis nebyl otcem litevského spisovného jazyka, nýbrž jeho adoptivním otcem či vychovatelem“ (Piročkinas 2010: 10). A nezdá se, že by „z hlediska hodnocení jazykové činnosti J. Jablonskise byla mnohem složitější a důležitější otázka – zda byla ona

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

vědecká, nebo pouze praktická“ (10). Jde v podstatě o otázku položenou opožděně, až po 90 letech. Záležitost je důležitá, ale otázka už není namístě – platí pravdy napsané v roce 1922 Kazimierasem Būgou, kterého P. Skardžius a další stavěli do protikladu k J. Jablonskisovi: 1) J. Jablonskisovy práce z morfologie a syntaxe „mají nejen vědeckou, ale i velkou praktickou hodnotu“, 2) J. Jablonskis je „jediným znalcem litevské syntaxe“, 3) pojednání redaktora J. Jablonskise věnované slovníku Antanase Jušky

Posleslovie (litevský překlad Závěrečné slovo, – Jablonskis J. Články a dopisy, 1991, 95–145) „je jistou studií slovníku“, důležitou i pro dialektologii (cit. podle Piročkinase 2010: 10), a toto tvrzení dále posílili A. Girdenis a A. Piročkinas. Z výroků P. Skardžiuse, že J. Jablonskis „položil základy našeho spisovného jazyka, zatímco zesnulý K. Būga – jazykovědě“, pokračujme: „a my, jejich žáci, můžeme v započatém díle jen pokračovat – <...>“ (Skardžius 1928: 578); jasná je jediná pravda – oba byli rozdílní. Že základy jazykovědy položil K. Būga, je opět jasné jen v jednom ohledu – nikoli J. Jablonskis. Z toho, že čestný profesor J. Jablonskis nepoložil základy jazykovědy, však nijak nevyplývá, že sám nebyl vědcem – vždyť je jasné, že položil vědecké základy spisovného jazyka a že jeho gramatické popisy litevského jazyka odpovídaly tehdejší úrovni gramatické vědy. K. Būga se již nemohl ujmout úkolu, který plnil J. Jablonskis – už jen proto, že J. Jablonskis, který začal o 17 let dříve, již položil základy spisovného jazyka. Protože pro K. Būgu byla zásada autenticity jazyka posvátná, nešlo o rozpor, nýbrž naopak o podporu úsilí J. Jablonskise. Tento článek P. Skardžiuse – O „neomylnosti“ prof. J. Jablonskise – je reakcí na dva výpady Stasise Dabušise proti J. Jablonskisovi. P. Skardžiuse zde lstivě staví do protikladu k učiteli tím, že jej „vyzdvihuje pro odlišnější názory“, až „se má brzy s rachotem zřítit celá jazyková stavba, kterou J. J-skis vybudoval“ (Skardžius 1928: 578). P. Skardžius tak zmařil provokaci S. Dabušise. Připomíná také svá dřívější slova z roku 1927: „Není rovněž chvályhodné, když člověk zpozoruje chybu toho či onoho člověka, který už toho dost dokázal, a hned ho začne odepisovat a sám se staví nad něj“ (Skardžius 1928: 579). Poctivost P. Skardžiuse vůči oběma osobám – J. Jablonskisovi i S. Dabušisovi – je nepochybná. Podobně mnohem později, v roce 1973, umlčel Leonarda Dambriūnase (Piročkinas 2011–2012, 3: 4; přesná není pouze citace a její odkaz). Nepochybně se cítil většího formátu než onen druhý. A větší než J. Jablonskis? Možná se měřil z ramen obra – svého učitele! – a nikoli od země.

Ať chceme, nebo ne, je třeba se podrobněji zastavit také u odboček jablonskianiky.

KALBOS KULTŪRA | 86

Savo Lietuvių kalbos žodžių daryba (1943) P. Skardžius tikrai pranoko mokytoją. Bet paradoksas – žodžių darybos teorijos nesukūręs J. Jablonskis sukūrė per 600 ir dabar vartojamų naujadarų. Ir jau ne paradoksas, o P. Skardžius kalbinės mąstysenos ir būdo yda, kad net gyvenimo saulėlydyje neįstengia suprasti, jog jo keliauninko gynimas veda į šalikėlę, ką iškart suprato J. Jablonskis subtiliai ironiškai paerzines nesamais riešutauninku ar mergauninku, t. y. nurodė keliauninko nebūdingumą – juk, susiprask, būdingas keliautojas. P. Skardžiaus 1926–1927 m. Kalbos mažmenų serija pradedama nuo Bendrų pastebėjimų – tam tikrų principų, bet padrikai padaugžodžiaujant ir be reikiamo loginio ir terminologinio aiškumo (todėl mano čia nesiryžtama persakyti, o cituojama): „Mūsų literatūrinė kalba yra t i e – s i o g i n ė b e t a r p i š k a š n e k a m o s i o s k a l b o s i š v a d a, imama plačiausia prasme, kitaip sakant – tai yra v i s ų t a r m i ų (visur ret. – P. S.) summa summarum, tik, žinoma, su tam tikru pagrindu. Todėl nieku būdu negalima paniekinti tų tarminių kalbos duomenų, kurie rašomąją kalbą gali tik gaivinti, turtinti, ne susinti“ (Skardžius 1926: 26). Pabaiga – būgiškos gaidos! Serijos dalis – 5. Priesaga –auninkas – to principo dedukcija, bet prireikia ir reiškinio istorijos. Ji sunki: „vieni iš jų yra visai slaviškos kilmės, o kiti yra slaviškais pavyzdžiais sudaryti a r b a (ret. mano – J. K.) tiesiog lietuviško kilimo“ (Skardžius 1927: 46). Duoti atsakymą su arba – tai nėra uždavinio sprendinys. Ir toliau – nieko aiškiau: „Bet a š m a n a u, kad tokiems daiktavardžiams susidaryti, kaip drąsauninkas, kariauninkas, keliauninkas, smarkauninkas, užžauninkas... n e v i s u o m e t yra reikalinga slaviška įtaka; jie, r o d o s (ret. mano – J. K.), gali ir savarankiškai būti sudaryti iš bendratinio veiksmažodžių <...> liemens ir priesagos –ininkas; <...>. Bet a n t r a v e r t u s, kad ir būtų kiek veikusi slaviška įtaka panašių žodžių sudarymą, tai vis dėlto jie varyti lauk iš rašomosios kalbos būtų k i e k p e r drąsu, nes, viena, tos rūšies žodžių jau yra senuose mūsų raštuose; antra, jų nemaža yra ir gyvoje kalboje; trečia, k a i k u r i ų tokių žodžių sudarymas gali būti pateisinamas ir savo pavyzdžiais“ (Skardžius 1927: 49). P. Skardžiui visai neatėjo į galvą, kad tam yra taip pat keliautojas ir keleivis, tarmėse – ir keleivinis, raštuose – ir kelion(in)inkas. Pirmiausia, kodėl P. Skardžius nemini K. Būgos – ar ne todėl, kad K. Būgos tiesmukai neigiama keliauninko esant lietuviško: „Kas do klaida tūno žodyje keliauninkas, mūsų kritikas (S. Dabušis, pasirašęs slapyvardžiu Du dobilai, penki lapai) nesiteikia skaitytojams paaiškinti“ ir reiškia nusistebėjimą dėl S. Dabušio tikrai nevykusio taisymo: „Žmonių žodis keliauninkas reikias pakeisti kaltiniu kelion(i)ninku“, nors pabaigoje primena: „Be keliauninko ir keleivio Lietuvo-

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

je pažįstamas yra dar ir keliautojas: <...>“ (Būga 1922: 66). Tik 1973 m. P. Skardžius prisimena, bet... apverčia: „Visai nenagrinėdamas šios priesagos darinių darybos, K. Būga pirmas nurodė, kad šalia keliautojo ir keleivio lietuvių kalboje jau nuo seniau plačiai vartojamas ir keliauninkas (...)“ (Skardžius 1973: 555). Tiesa, dar ne taip seniai tas keliauninkas buvęs oficialus susisiekimo žodis – terminas, pvz.: Tarifas keliauninkams įvestas liepos 1 (14) d. 1910 m.; keliauninkų pervežimas (Šviturys. Kalendorius – [literatūros] almanachas, 1911, 269 (ten jau ir p r a važ iavimas 270), nors yra ir važiuotojas 279 (iš gyvosios kalbos!). Ir visai neseniai rimtos kelionių knygos vertime vėl dar keliauninkas pirmas ir dažniausias (H. Melvilis, Enkantados. Kelionė po Europą ir Levantą, vert. O. Armalytė, Vilnius: Mintis, 1987, 4, 16, 22, 30, 41, 46, 84, 93), o keliautojas retesnis (6, 23, 77). Štai toks „turtinimas“... Gyventojo miške knygos vertime – tikra maišalynė: koks vaikščioj-tojas po mišką – retai vienišas klajoklis (H. D. Toro, Voldenas, arba gyvenimas miške, vert. R. Pavilionis, Vilnius: Vaga, 1985, 188), čia pat jis saujingas keliauninkas (p. 188), dažniausiai – reikšmingas keliautojas (15, 162, 163, 206, 215, 234); tikras keleivis – čia retai keleivis (174) arba bent keliautojas, o dažniausiai – keliauninkas (251) (= keleivis), ankstyvieji paukščiai keliauninkai (219) (= keleiviai), žąsys – pavargėlės keliautojos (221) (= keleivės). P. Skardžiui dedant gyvinimo ir turtinimo pastangas, o nepaisant autentiškumo ir duomenų būdingumo, mums randasi kitas rūpestis – gryninimo, diferencijavimo ir norminimo.

P. Skardžiaus Lietuvių kalbos žodžių daryboje (1943) veltui ieškotume senųjų raštų žodžių kariautojas (ir J. Jablonskio), keliautojas, kekšautojas, taip pat kekšininkas, kerštininkas, burtininkas, drąsininkas; yra tik smarkininkas. O -auninkų – dar daugiau negu 1927 m. Darybos būdų, sinoniminių darinių ryšių – lyg nebūta... Dabar, žinoma, pradedama be istorijos, be nuoseklumo – nuo tų „lietuviškų“, tik paskui imamasi „ištisų slaviškų“ (Skardžius 1943: 148), o anie gali atrodyti „būti sudaryti slavybių pavyzdžiais“, bet „tai nebūtinas dalykas: šie žodžiai lengvai gali būti mūsų pačių sudaryti <...>, kaip ir keikininkas, mušinininkas, plėšininkas (Skardžius 1943: 149). Fonetiškai galima forma paaiškinti kaip lietuvišką, bet fonetika čia nėra joks darybos veiksnys, todėl išvada – „dvi darybinės galimybės, savoji ir svetimoji, tarp savęs yra labai susipynusios“ (Skardžius 1943: 150) – konstatuoja tik ryšio faktą, bet ne kilmę ir priežastį. Taip ir po pusšimčio metų: „galėjo skatinti ir atitinkami lenkų kalbos vediniai su -ownik (Ambrazas 1993: 145). Jei dalyko istorija tvirtai nepaaiškinama, dalykas viena koja šlubuoja... Panašia fonetika P. Skardžiaus aiškinamas ir baudžiauninkas (ir baudžiaunininkas; bet nei LKŽ I₁ 1941,

KALBOS KULTŪRA | 86

a LKŽ I₂ 1968 takovou přízvukovou variantu nedokládá) <*baudžiav-(i)ninkas (: baudžiava), vůbec však neuvažuje, že by mohlo pocházet z baudžiauti „konat robotu na panském“ Vaškai, Gruzdžiai (LKŽ I₂ 1968). P. Skardžius tvrdí, že „stranou <...> ponechal <...> akcentologické zkoumání“ (Skardžius 1943: 11), třebaže právě zde by jeho výklady možná pomohly – častá varianta -auniñkas (vedle -áuninko) jako by poněkud podporovala, byť jen z tohoto hlediska, litevskost slova darbos. Přízvukování nebylo prověřeno ani po 50 letech – jak keliaunỹkas (Ambrazas 1993: 145 – s odkazem na P. Skardžia, ačkoli ten má také keliauniñkas), tak keliáunỹkas (Ambrazas 1993: 228), zatímco ve slovním rejstříku je pouze keliaunỹkas (Ambrazas 2000: 271). Určitou jasnost by snad přinesla i areálová analýza variant -auninkas / -aunỹkas. Paralely cizích a litevských (?) odvozenin jsou výmluvné: vaj auninkas – kariauninkas, vand-rauninkas / vendrauninkas – keliauninkas (dokonce keliaunýkai, kelelio vandrau-nykai LKŽ V 1959, píseň), čerauninkas – burtauninkas, lėbauninkas a latrau-ninkas – užauninkas, štukauninkas – juokauninkas; od podstatných jmen – pulkáu-niñkas / pulkaunýkas – pulkeninkas (už u Konstantina Sirvyda!), pirmaũnykas – pirmiñinkas. P. Skardžius stručně – dokonce bez paralely či souvislosti – uvádí, že přípona -auna- – didžiaunas, kariaunas, kekšaunas, linkaunas, žiūraunas, kaštaunas, talkaunas, vaj aunas atd. je slovanská (Skardžius 1943: 293) – zde už litevskost fonetiky nenachází. Atd. znamená především vandraunas / vend-raunas – keliaunas, dále štukaunas – juokaunas, buvaunas, kerštaunas. Celá tato otázka tedy vyžaduje studii.

Analogie J. Jablonského – podle systému, jeho indukce (P. Skardžius mu ji uznal). Analogie P. Skardžia – podle úzu (dokonce podle cizího modelu!), zatímco jeho vlastní je dedukce (sám ji – když mluvil o J. Jablonském – odsoudil).

Normování však nepočká. Teprve v roce 1973 si ale P. Skardžius vzpomene na myšlenku K. Būgy z roku 1922 a na názor J. Palionise, který se o ni opírá: „pro potřeby spisovného jazyka jsou vhodnější a doporučeníhodnější slova, která se v živém jazyce užívají v širší míře, keliáutojas a keleĩvis (Palionis 1959: 531), a na hodnocení odvozenin s příponou -(i)au-ninkas od Vincase Urbutise – „ve spisovném jazyce se <...> obvykle chápou jako dialektismy“ (LKG I 1965: 333). Nyní se P. Skardžius domnívá („přece jen se mi zdá“), že kariauniñkas a keliauniñkas „lze bez jakýchkoli obtíží užívat v p í s e m n é m j a z y c e (zvýraznění moje – J. K.), ne-li jako normativní podoby, pak alespoň jako určité charakteristické sémantické varianty“ (Skardžius 1973: 555) – kariauniñkas „člověk, který se rád s někým válčí, bojovný člověk, válečník“, kdežto keliauniñkas „může být užitečné jako synonymum ke keleivio a keliautojo“ (Skardžius 1973: 556). DŽ skutečně ponechává jen tyto dvě podoby -auniñkai, s tím však lze souhlasit pouze tehdy, když se ještě jasněji konstatuje diferenciace synonym (sémantických variant), která se v zásadě uskutečnila v úzu. Především odvozeniny s příponami -tojas a

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba 21

-ėjas, které mohou mít nejen prostý – transpoziční význam (u víceznačných sloves významy), je třeba vyjmout z heslových hnízd jejich sloves a vykládat je samostatně (nejen kariautojas, ale také nukariautojas, užkariautojas). P. Skardžius při zmínce o výkladu DŽ – „kdo se rád válčí, válečník“ – zapomíná (?) na správnou stylistickou značku menk., kterou uvedl, zároveň ji však vhodně rozšiřuje: „člověk, který se rád s někým válčí, b o j o v n ý č l o v ě k, válečník“ (Skardžius 1973: 556, 555). Vysvětlení těchto dvou však právě splývá se synonymem kariautojas. Kariauninkas ve významu „válečník“ je navíc arch. a nář., takže jej spisovný jazyk v tomto významu vůbec nepotřebuje. DŽ₂ 1972, ₃ 1993, ₄ 2000 uvádějí také kariauna – 1. hanl. „válečníci, válečná klika“ (DŽ₁ 1954 mělo 1. „vojenská klika“, 2. os. „vojsko“). Ve známé starověké minulosti (litevské, baltské, vikingské i kozácké) však kariauna nebyla pravidelným vojskem (karias, karia), nýbrž družinou či oddílem shromážděným pro tažení a nájezdy; jeho základ sice tvořili válečníci, ale sami byli hospodáři a vodili s sebou své čeledíny a otroky. Proto se také tyto napůl válečníky zkouší nazývat kariauninkais: stal se družiníkem konunga (sága o Egilovi, přel. S. Steponavičienė, Vilnius: Vaga, 1975, 12). Pro lexikografy další oříšek.

Keliaunininko mezi synonymy P. Skardžius místo vůbec nehledal – DŽ₁ 1954 tak velmi chybně vykládal synonymy „cestovatel, cestující“; zatímco keleivis jako „cestovatel, keliauninkas“. Keleivis je v DŽ₂ 1972 definováno jako „kdo cestuje nějakým dopravním prostředkem nebo pěšky; cestovatel, keliauninkas“, DŽ₃ 1993 stručněji a bez zde zbytečných synonym: „kdo cestuje něčím nebo pěšky“. Slovo vyksta ve výkladu odlišuje keleivise od obyčejného chodce či pěšího – vykti 1. „jít, cestovat, vydat se na cestu“ DŽ₁ 1954, zatímco DŽ₂ 1972 už bez jít: „vydat se na cestu, cestovat“. Proto je třeba spojovat také keleivise s cestou a cestováním. Ačkoli se už řadu let epidemiologicky rozmáhá keliauti jen tak, že člověk někam vykročí, ve skutečnosti je nutný vzdálenější cíl, příprava a podle lidové etikety rozloučení s domácími; nejde o běžné každodenní pochůzky z domu a obvyklé dosahování blízkých míst – pole, pastviny, souseda, zábavy, tržiště či kostela ve vlastním městečku (viz Klimavičius 1983: 9–50). Synonymní výklad kelionės v DŽ₁ 1954, ₂ 1972, ₃ 1993 jako „cestování“ je velmi nedostatečný, v zásadě tautologický, opravují jej však doklady, zejména tyto: vydat se na cestu, doprovázet na cestě DŽ₂ 1972, chystat se, připravovat se na cestu DŽ₃ 1993 a přen. pozemská pouť, poslední cesta DŽ₂ 1972, ₃ 1993, dále také kelioninis (cestovní taška, tj. cestovní vak), kelionlapis (viz kelialapis), kelionpinigiai. Sem patří i kelias ve 3. významu „cesta“: na cestě se stalo neštěstí, vezmi si na cestu krmivo DŽ₁ 1954. Keliautojas se od keleivise liší především cílem – dostat se někam dál, do širého světa, spatřit dosud neviděné, zažít,

KALBOS KULTŪRA | 86

prozkoumat, neznámé objevit. Nejde však o stěhování národů i se vším jejich majetkem, ačkoli se lze někde usadit a nevrátit se, zůstat a založit si tam domov. Cesta cestujícího je konkrétní a jasná – tam a tam, cestovatele – do neznáma a napříč neznámem.

Poutníkovi je mimochodem, stejně jako většině cestovatelů, vlastní prostě záliba a nadšení pro cestování bez větších, vážnějších a jasnějších cílů – výklad DŽ₃ 1993 „kdo hodně nebo daleko cestuje“ je docela dobře možný. Dítě štěstěny z pohádek, v písních dokonce i jeho koník – to jsou poutníci. Zde se už vůbec nečekaně vynořuje otázka rozlišení synonym poutníka a turisty (rovněž výletníka, turistického chodce, poutníka...), cestovat a turistikovat (snad dosud nikde nezaznamenaných) synonym, ačkoli se o to už dávno někdo pokusil (SinŽ 1980).

Výletník v DŽ₃ 1993 zcela oprávněně už není.

J. Jablonskis úspěšně vybral ze svých studentů dva budoucí jazykovědce – Pranase Skardžiuse a Antanase Salyse. Nový učitel Matas Untulis, někdejší posluchač Jonase Jablonskise, „vysvětloval telšskému gymnazistovi A. Salysovi, který uvěřil v kvalitu jazyka psaných textů, že ‚ne všechno, co je napsáno v knihách, je správné a dobré; že je třeba sledovat živý jazyk lidí – jak lidé mluví; že například Jonas Jablonskis zakládá správnost a užívání litevského jazyka právě na pravidlech jazyka lidí‘“ (z rozhovoru se Salisem). „Tehdy se rozhodl studovat jazykovědu.“ (Jonikas 1979: XVIII). A. Salys věnoval samostatné články Antanasi Baranauskasovi, Kazimierasi Jauniusovi, Adomasi Dambrauskasovi-Jakštasovi (2) a K. Būgovi (3). O J. Jablonskisovi však takový článek nemá (P. Skardžius jich má 7 a ještě 1 recenzi). V jeho svazku Spisovného jazyka je však nejčastěji zmiňován J. Jablonskis (a také Rygiškių Jonas, P. Kriaušaitis), vždy s úctou, ačkoli věcně (ve III. kap. bude ukázán také A. Salyse respekt k J. Jablonskisovu credo).

A i rok po 150. výročí napsal A. Piročkinas O Jablonskisovi není nikdy pozdě mluvit (Piročkinas 2011–2012). Probírá se zde mnoho témat, některá jsou jen povrchně načrtnuta, například pojetí mladogramatiků týkající se rozkladu a analogie. Při hodnocení některých oprav J. Jablonskise jsou až příliš patrné pasáže napsané lehkou rukou. Tam, kde J. Jablonskis, donucen nezbytností, a někdy i bez ní, spěchal, nešel cestou, ale proběhl necestou; místo aby ji nyní vytyčil, opakuje se ze setrvačnosti v rychlosti a útržkovitě myšlenky, aniž by se předložil soubor údajů a důkladně je prozkoumal. Roku 1904 J. Jablonskis odsoudil siekis, které údajně v jazyce lidí neexistuje a je prý pouze sykis, „případ“ od slovesa siekti – jako liežti – lyžis, laužti – lūžis, augti – ūgis (Piročkinas 2011–2012, 22: 4). Považovat však střídání samohlásek za železný zákon je velmi nepřesné – někdy se uplatňuje, jindy nikoli. Vedle podob se střídáním samohlásek v jazyce lidí existuje například išlyžis 1. „plovací blána mezi prsty ptačí nohy“ v Upyně, Užventisu, Surviliškisu, Salam(i)estisu, Subačiusu, Pandėlysi, také u K. Sirvydase a P. Ruigyse; išlyžė v Saugosu, išlyža v Žemaičių Kalvariji,

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

ve Šiauliai – stejně tak išliežis v jazyce lidí ve Skuodasu, Mosėdisu, Salantech, Kalnalisu, Tverai, Gegrėnai (tj. u Žemaitů), také u F. Kuršaitise (LKŽ IV 1957). A siekis je doloženo u K. Jauniuse a A. Jušky; ve významu 2. „sáh“ u M. Miežinise, ve významu 3. „dosah ruky“ u A. Jušky, také dosah jeřábu, dostřel děla (LKŽ XII 1981) – jsou přesné a nenahraditelné! Existuje driekis (: driekti) v Gegrėnai (LKŽ II₂ 1969), pliekis (: pliek-ti) v Grūžiai a Skaisgirys (LKŽ X 1976). Od sriegti máme také srygis i siegis (norma), pouze sriegas patří do jazyka lidí; dále sraigė / sraigis / sraigtis a K. Jauniuse novotvar sraigtas (LKŽ XIII 1984). Od sieti pochází jak sija, tak siena, sielis, sietas i saitas (LKŽ XII 1981). Velmi stručně je ještě třeba zmínit: augti – a ūgis, augis, ūglis i auglys (poslední dvě se liší významem); auti – a autai, auklė, auklas, aulas i ūlė „vodorovný komín“ (syn. batas 3.); kliūti a kliautis – (také kliautis / kliaudis / kliauda), a kliūtis; lūžti – a laužas, lūža, lūžtve (také lūžis je ovlivněno u z lūžti, nikoli z laužti); pjauti – pjūvis, pjūtis, šienapjūtė i pjaunis / pjaunys, pjovis / pjova / pjovė, šienpjovys; skliausti – skliaustas, skliautas i skliutas; spausti – spūdis, spūda i spauda; šaukti – šūkis, šūksnis, šūksmas i šauksmas, také šūkolas, šaukola(s), Šuklys, Šukliai i Šauklys; šliaužti – šliužas i šliaužlys; traukti – trūkis „vlak“ a traukinys, trauka, traukis, trauksmas. V živém jazyce může rozvinuté střídání samohlásek někdy překročit sémantické – tedy hranice srozumitelnosti (ulė, trūkis), a vzniká nebezpečí podivné homonymie: maigūnas (: miegoti), šautas (: šusti), sodyba (: sėdėti); nebo nesrozumitelnosti: paūdėti (: paausti), ūde (: aust i), ūdis (: austi). Ve spisovném jazyce je to nepřijatelné a už nesnesitelné: len česat – bruktuvė, brukt uvas, priebrukas, vyčesané lněné vlákno nebo hlávky česat – braukčiai, brauklys, brauktuvai, brauktuvas, přestože zůstává běžnější brūkl ys (: braukti) než brauklys; zůstává i bruknė (: braukti) (vyžadující dokonce etymologické objasnění) – stejně jako sodyba, protože ani varianta sėdyba (arch. prostě sėdėjimas) už není o nic jasnější – z tohoto významu slovesa sėdėti „trvale žít, být (někde)“ zůstaly ve spisovném jazyce už jen stopy – (ve vězení, doma, druhý rok v téže třídě, bez práce, bez důvodu) sėdėti. Samotná J. Jablonskisova živá podoba se střídáním samohlásek z roku 1915, dėmėdavosi kalba (JablR I 1932: 188), je ve spisovném jazyce už dávno anachronická.

Dávno již byla vyslovena nespokojenost s odvozeninami bez střídání: „jakože vedle jausti je pojūtis, tak by vedle augti mělo být prieūgis“ (Piročkinas 1970: 10). Prieū-gis je již ospravedlněno, protože existuje i augis; kromě toho je třeba přihlížet k významu – prieūgis by znamenalo „přírůstek výšky“, jako priesvoris „přírůstek hmotnosti“, zatímco prieaugis je „velikost přírůstku“. Pojūtis je odvozeno od pajusti (smysly!). K. Sirvydasovo pajau-ta má ovšem význam 2. „pocit, vnímání“: penki pajautimai, penkios pajautos (Clavis Germa-

KALBOS KULTŪRA | 86

nico-Lithuana (~1673–1701) I 729), klausos pajautos LRKŽ (LKŽ IX 1973) niekada nebuvo bendrinės kalbos faktas. Teisingai pasuko A. Baranauskas – pajautą susiejo su (pa)jausti, plg. jausmas ir nuojauta, prieja uta, atjauta, užuojauta. Ilgai vartoti jutimai užleido vietą pojūčiams, taip ir pajautos patogesnės už pajautimus. Negi neskiriam fizinių šalčio, alkio pojūčių nuo dvasios pajautų – grožio, laisvės, visų žmonių broliškumo, tapatumo, švenčių, galių?!. Skiriam seniai – pajauta „pajautimas, jausmas“ LKV 1950, knyg. „kas pajaučiama, jausmas“ DŽ₁ 1954, knyg. „jausmas“: Širdis apsąla, tūkstančiai pajautų pabunda DŽ₂ 1972 (ir vėlesni leidiniai). Skiriasi potyris ir patirtis, požiūris ir pažiūra, pokrypis ir pakraipa, poreiškis ir paraiška, postūmis ir pastūma. Ir nėra per daug. Tik nereikia pajautos tapatinti su jausmu – plg. veiksmas ir poveikis, įveika, sąveika, juoksmas ir pajuoka, išjuoka, plūsmas ir poplūdis, išplūdis, perversmas ir pervarta...

Někdo snil styprį, ale tehdy se snad i mimo sen může někomu objevit styprus (zejména styprų).

A. Piročkinas bez váhání souhlasí s J. Jablonskim: odmítání střídání samohlásek (nebo jeho neexistence) by rozbilo systém, avšak „absolutní pravidelnost mladogramatiků“ (Piročkinas 2011–2012 22: 4) pokládá s odvoláním na J. Palionise (a lotyšskou encyklopedii) za omyl; následně na příkladech – mokytojauti aj. – ukazuje, že „absolutizace zákonitostí“ (Piročkinas 2011–2012 1: 4) uškodila i J. Jablonskimu. Těmto rozporům by se snad mohl vyhnout, kdyby si vzpomněl, že potřebnou opravu zde provedl jinak věrný žák J. Jablonskise J. Balčikonis, který neustále zdůrazňoval nezbytnou věrnost skutečným faktům živého jazyka (nejrozhodněji to řekl v jedné živé diskusi: „Před fakty musí zmlknout i zákony metatonie!“). To věděl už i K. Būga. Mimochodem, ucho i srdce zraňuje slepé odmítání (nebo pouhý pokus o odmítnutí) živých a častých takových výjimečných jazykových faktů – bez jejich poznání! Se studenty to není těžké, ale věrní uživatelé spisovného jazyka jsou tím ohromeni.

Nestačí tvrzení J. Jablonského z roku 1922, že přípona -ingas vyjadřuje vlastnost „obvykle v n i t ř n í, která často nebo někdy vychází najevo“ (Piročkinas 2011–2012 22: 4). Příliš neurčité – „obvykle, často, někdy“ – je přísně rozlišovat -ingas od -ėtas, -otas, -uotas. Odkud vycházejí kūningas (≠ kūniškas!), stuomeningas, liemeningas, krūtingas, krūtinga, petingas, šlauningas, blauzdingas? Ale piluotas! Proč audringas, lietingas, ale sauletas, vėjuotas? LKG I 1965: § 966, s. 556–558 to vysvětluje podrobněji a značně odlišně. Taktingas vyrazí dech – srov. etiškas, diskretiškas, ironiškas, melancholiškas, logiškas...

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

Po dlouhé době, ale rozhodně ne nadarmo, se z vedlejších cestiček (i s bludnými odbočkami) vracíme na cestu jablonskianos. Nedaleko je i její současný konec.

Dlouho se vědělo, že řada významných evropských lingvistů „ve značné míře využívala a stále využívá významné práce J. Jablonskise“ (Skardžius 1950: 379). Nyní A. Piročkinas tuto skutečnost obšírně rozvedl a doplnil článkem Jonas Jablonskis žymių užsienio kalbininkų akiratyje (Mokslo Lietuva, 2010: 19, 1, 12; 20 12, 15). Ve stejném periodiku (Mokslo Lietuva, 2011: 3, 12) byl v článku zanavycké Giedrės Čepaitienė a Algirda Malakauskase Kur iš tiesų gimė Jonas Jablonskis přesně určen název jeho rodiště.

V roce 1992 vyšla část Prisiminimų právníka Motiejuse Čepase, švagra J. Jablonskise, manžela jeho sestry Marytė – Apie žymųjį kalbininką Joną Jablonskį ir jo artimuosius bei gimines (80 s.). V roce 2009 vydalo Litevské národní muzeum knihu vzpomínek a dopisů s ilustracemi, kterou sestavila Eglė Lukėnaitė-Griciuvienė, Konstancijos ir Jono Jablonskių šeima (248 s.). Z hlediska rodiny litevských intelektuálů je napsána recenze Juoza Vytautase Uzdily Iš lentynų ir dėžučių – naujam gyvenimui (Mokslo Lietuva, 2010 11 12). Gimtasis žodis vydalo v roce 2010 sborník – Atsiminimai apie Joną Jablonskį (sestavily Giedrė Čepaitienė a Lionė Lapinskienė, 472 s.); G. Čepaitienė je také charakterizovala jako výrazné, trvalé či, bohužel, bledší a zastřené rysy obrazu J. Jablonskise; s ilustracemi, slovníčkem, biogramy autorů, bibliografií pramenů, popisky fotografií a rejstříky místních názvů.

V různých dějinách a encyklopediích je Jonas Jablonskis charakterizován jako „normotvůrce litevského jazyka a vědec“ (Sabaliauskas 1979: 193), který „jako první <...> začal požadovat, aby jádro spisovného jazyka a základ jeho dalšího růstu tvořil lidový jazyk“, „teoreticky upevnil <...> spisovný jazyk“, „formuloval zásady normování spisovného jazyka“ (Zinkevičius 1992: 146, 152, 153), „prokázal velkou službu i litevské jazykovědě, zvláště syntaxi“ (LKEnc 1999: 272; 2008: 234). Čím dál více se zdůrazňuje jeho vědecké dílo v syntaxi: „fonologická a gramatická struktura litevského jazyka byla poměrně přesně vědecky popsána a byly položeny základy syntaktické vědy“ (LTE IV 1978), „i syntaktické práce mají pro litevskou jazykovědu a praxi velký význam“ (TLE II 1986), „měl velký vliv na jazykovou praxi i vědu, zvláště na syntaxi“ (VLE VIII 2005). Až nakonec zůstane... téměř maličkost – „svérázně sloučit jazyk Malé Litvy a suvalské nářečí a obojí sladit“ (Zinkevičius 2013: 379).

V roce 1930 zařadil J. Balčikonis J. Jablonskise mezi „hrdiny národa“ – jeho zásluhy prorocky přirovnal k zásluhám „takových lidí, jako byl Vytautas Veliký“ (Balčikonis 1930: 169). V roce 1999 litevský rozhlas a televize

KALBOS KULTŪRA | 86

V anketě o 100 nejvlivnějších osobnostech Litvy 20. století obsadil J. Jablonskis 12. místo. To ukazuje určité chápání veřejnosti, a proto není korektní jeho význam příliš vyzdvihovat ve srovnání s 61. místem K. Būgy (Piročkinas 2000 10: 2) – vědci ho snáze pochopí sami. Mimochodem, J. Jablonskis si význam K. Būgy velmi dobře uvědomoval: „K. Būga byl jediným specialistou v naší jazykovědě. <...>. S K. Būgou náš jazykovědný výzkum ztrácí svůj hlavní pilíř, svého velkého badatele (pozn. J. Jablonského – J. K.). O tento pilíř, <...>, přichází také celá srovnávací indoevropská jazykověda, která mnoho čerpá z našeho jazyka“ (JablR I 1932: 263). Ve stovce nejvýznamnějších osobností Litvy sestavené k tisíciletému výročí první zmínky o Litvě (Vědecká redakční rada a konzultanti Všeobecné litevské encyklopedie předložili Akademii věd seznam 300 osobností, Akademie jej doplnila a vybrala 100) jsou chronologicky uvedeni také Jonas Jablonskis – „jazykovědec, kodifikátor litevského spisovného jazyka“, Kazimieras Būga – „zakladatel litevské jazykovědy a badatel v oblasti jazyka, jeden z nejvýznamnějších baltistů“ – a Juozas Balčikonis – „jazykovědec, nejvěrnější pokračovatel tradic Jonase Jablonského, redaktor Slovníku litevského jazyka“ (100 nejvýznamnějších osobností Litvy, 2009).

Závěry

Vývoj jablonskianistiky se rozvinul do tří období nestejné délky, s velkou rozmanitostí témat výzkumu a šíření odkazu, co do množství i kvality: I – pětisvazkové vydání spisů, první hodnocení a souhrny, po téměř prázdné přestávce dvousvazkové vydání spisů (s četnými vysvětleními a hodnoceními konkrétních oprav), studie o životě a díle, několik přehledových a hodnotících článků (největšími tahouny byli J. Balčikonis a J. Palionis) – předmonografické období; II – monografické období A. Piročkinase – počítáno od prvních náznaků, 1970–1977–1978–1987 – ne bez významných, byť poměrně řídkých příspěvků jiných autorů (i J. Palionise), které dále rozšiřovaly tematiku a někdy se zabývaly koncepcemi a hodnocením; III – pómomografické období, rozšiřující se co do rozsahu a rozmanitosti a zahrnující také doplnění – nikoli bez opakování, drobení a přisuzování významu (i sobě samému), dokonce i odporu (či odporování), avšak bez zásadně nových hodnocení nebo vážnějšího záměru věc zásadně přehodnotit (a posunout hodnocení kladnějším směrem). J. Palionis se téměř úplně stáhl, A. Piročkinas je aktivní a produktivní, přibývá autorů zaměřujících se na jednotlivé aspekty, nová (či obnovená) monografie se neobjevuje a možná ani nevzniká. Politické periodizování by nebylo účelné, pohled na ně by však ukázal vztah výsledků k podmínkám a možnostem svobody a nesvobody – politické i akademické. Význam výsledků posledního období, které se téměř kryje s léty liberalizace a dvěma desetiletími svobody,

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

v současnosti určují akademická svoboda a projektové financování; poměrně četné výsledky jablonskianistiky mají jen omezený význam. Není zde zmíněna každá publikace (ani autora článku) – kvůli prostoru a cíli –, aby bylo lépe vidět, co je už tak zřejmé, a co naopak začíná zoufale chybět a co – nejen mezery, ale i nedostatky – začíná zkreslovat obraz J. Jablonského.

Další nezbytné členění, které zde není rozvedeno, by bylo tematické. Výzkum J. Jablonského v oblasti jazykovědy a jeho vědecké a praktické práce, a zejména jejich poměrné hodnocení, přesněji řečeno dosud nedostatečné prozkoumání i těch nejdůležitějších oblastí a někdy až velmi rozporné hodnocení – ne bez diletantismu, ba dokonce nihilismu – překročilo hranice zdravého rozumu a slušnosti: J. Jablonskis – žádný vědec... Veřejnosti se naopak vštěpuje, že byl pouze jazykovědcem (tak je představen i tam, kde je jedním ze sta). Polovzdělanci si ho představují jen jako opraváře jazyka...

Jednou z příčin této rozmanitosti hodnocení je, že práce J. Jablonského v oblasti jazykovědy se většinou pouze klasifikují a jen zřídka hierarchizují; a pokud se do popředí klade syntax, pak téměř nikdy teorie spisovného jazyka. Skutečná hierarchie by vznikla pouze tehdy, kdybychom pojali J. Jablonského jako integrální osobnost a muže svého národa a své doby. Jemu samotnému byla tato hierarchie nepochybně jasná jako den – a to každý den. V jablonskianistice se však, i když se poněkud vyjasňuje, dosud neprosadila a nestala se jejím klíčem. Tímto směrem se ubírá hodnocení jazykovědce jako státníka: „byl také jedním z vůdců našeho národního obrození a tvůrců základů státu“. „Jablonskis považoval normativní jazykovou činnost za jednu z nejdůležitějších forem utváření litevství a litevského státu“ (Vidžiūnas 2000: 1, 2).

Tento úsek cesty není krátký, ale je příjemný a jde se do něj s chutí.

2. JABLONSKÉHO UKAZATELE NA KŘIŽOVATKÁCH NÁRODA

J. Jablonskis nezačal jazykovědou, nýbrž obranou a podporou životaschopnosti jazyka, probouzením lásky k vlasti. Roku 1883 napsal v Aušře: „Mladí Litevci se po návratu ze středních a vysokých škol vracejí s opravdovou láskou ke svému rodu a jazyku, ačkoli celé vzdělání získali v cizím jazyce a v cizím duchu. Chvályhodná je jejich vytrvalost a to, že neztratili ani nejmenší část lásky k vlasti“ (JablR I 1932: 3). Jako dítě se radoval, když byla znovu povolena písmena, a za svobodnějších podmínek se jako včela pustil do práce pro národ a jazyk v novinách Vilniaus žinios: „budeme celý rok látat děravé střechy svého národa a oživovat jeho dosud nevyschlé větvičky“ (JablR I 1932: 74). Široký

KALBOS KULTŪRA | 86

článek Apšvietimo reikalai z roku 1906 v Lietuvos ūkininke uzavírá jasným národním cílem – „aby lidé mohli konečně pracovat nejen rukama a nohama, ale i hlavou. Práce je pramenem bohatství lidí. Osvěta a vzdělání však dávají národu nejen bohatství, ale i život a štěstí: národ, který se bojí osvěty, vždy strádá, upadá a umírá“ (JablR I 1932: 122). Desáté výročí Velkého vilniuského sněmu si v letech velké války, kdy „nevíme, co nám je dáno ještě zakusit“ (JablR I 1932: 193), připomíná především s lítostí nad oběťmi lidí tohoto sněmu a bolestnou otázkou národního jazyka: „Pamatuji se, že mi bylo přímo smutno, když jsem viděl, jak moji krajané při hledání vlastního štěstí a při řečech o všelijaké rovnosti jako by odstrkovali své bratry, kteří chtěli pracovat s námi na společném díle, ale už se s námi nedokázali domluvit litevsky“ (JablR I 1932:194).

To, že J. Jablonskis přivítal nové století učebnicí pro spisovatele a čtenáře (litevské školy ještě nebyly!...) – mluvnicí spisovného jazyka s vlastním – originálním základem jeho tvorby – jazykem lidu, bylo šťastnou shodou dvou věcí – záměru litevských Američanů a jeho uskutečnění J. Jablonskim. J. Jablonského práce tu byla bezpochyby nejdůležitější – rozhodující. A nejčastěji působil sám – tvořil a vytyčoval směr – sobě i jazyku.

V roce 1892 uveřejnil budoucí otec spisovného jazyka v časopise Varpe pod pseudonymem K. Obelaitis první článek o jazykových opravách a kultivaci, nazvaný Kalbos dalykai. Poté pod stejným názvem vyšly desítky dalších až po Laikraštinės kalbos dalykus z roku 1930, které vyšly v Kalboje až po autorově smrti. V roce 1915 však, když hřměli zlí váleční bohové, o nichž nebylo známo, co Litvě přisoudí, napsal v odlehlém Vėližė své jazykové credo, které uskutečňoval už po mnoho let. Nazval je Kalbos dalykų vietoje a podepsal se R. J. (tj. Rygiškių Jonas). Nejprve vyšlo ve Vaire – s podtitulem v závorce Z jedné jazykové učebnice, a poté – roku 1916 – ve čtenářské knize k výuce jazyka, kterou sestavil sám, Vargo mokyklai – kde už nesla název Jazyk (Několik volných myšlenek). Byla mnohokrát znovu vydána. O 60 let později citoval autor tohoto článku tři její body v dětském časopise Žvaigždutė; doprovodil je těmito slovy: „Uprostřed bouře první světové války, daleko od Litvy, téměř zcela nemocný a stísněný steskem po vlasti, zapěl J. Jablonskis inspirovaný hymnus rodnému jazyku“ (Klimavičius 1975: 8). A. Piročkinas se na základě prvního podtitulu bez hlubšího zkoumání vyslovil: „Tyto myšlenky zřejmě nejsou původní, nýbrž přeložené, jak ukazuje podtitul“ (Piročkinas 1978: 74). J. Jablonskis však vždy poctivě uváděl originál či pramen, ať už něco překládal, nebo z čeho vycházel či co využil. Čtěme J. Jablonského pozorně: „Kdyby náš

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

národ neměl zapsané písně a písničky, pohádky, hádanky, přísloví a pořekadla, neměl by pak ani naši jazykovou čítanku – pro dnešního studenta, učitele, kněze a spisovatele“ (JablR IV 1935: 191). Vždyť zde se jasně mluví o té brzy vzniklé čítance našeho jazyka – jazykové čítance, v níž se člověk učí jazyku živému – z příkladových textů, nikoli z gramatiky (ačkoli ji J. Jablonskis ve svém díle z roku 1901 také nazval učebnicí, z hlediska didaktiky učebnicí rozhodně není). V dopise synovi Konstantinovi z Voroněže ze 16. října 1915 (podle starého kalendáře) se J. Jablonskis ptá: „Nejsou v Petrohradě nějaké litevské jazykové učebnice („Liet. pasakų“, „Vis. įnamių“, „Žiupsnelio“ atd.)?“ (JablL 1985: 144). Piročkinas poznamenává, že v jazykových článcích J. Jablonského se v té době „objevilo více publicistických prvků“ – příkladem je právě „článek „Kalbos dalykų vietoje“, složený z řady aforismů“ (Piročkinas 1978: 74). Ještě dlouho poté pro něj šlo pouze o „sbírku sentencí nazvanou Jazyk“ (Piročkinas 2010–2011 1: 11). Domníval se, že tímto Jazykem „Jablonskis doufal, že ve společnosti probudí touhu učit se spisovnému jazyku, založenému na zákonitostech správného lidového jazyka“ (Piročkinas 1978: 75), avšak bohužel nevidí ani souvislost s výše zmíněnou školní čítankou, ani autorův záměr, svébytnost žánru či ducha doby.

Ani Kazys Ulvydas se neodvážil pohlédnout na tuto „publikaci“ J. Jablonského jako na jeho vlastní – původní, nikoli přeložené dílo, ačkoli se podpisem „ujímá odpovědnosti za myšlenky v ní vyjádřené, <...>, jako by je považoval za své“ (Ulvydas 1982: 4, dále 15). Nechápe či přehlíží, co J. Jablonskis prožíval na křižovatce národa, hlas jeho srdce, jeho starost ani žánr a styl; na tento manifest národního jazyka se dívá zcela opačně – chladně, jako na „názory každého badatele“ na „zvolený zkoumaný objekt, řešení problémů a jejich jednotlivé aspekty“, které jsou určovány dobou studia – učiteli a literaturou (Ulvydas 1982: 3). K. Ulvydas sice rozlišuje „obecné názory na jazyk“, „konkrétní cíle a úkoly jeho života a práce“ a „samotné hlavní zaměření prací“, avšak tento pokus o hierarchii názorů a cílů a důraz na směr – byť nevyřčený (k národnímu jazyku!) – odvrhuje; vzápětí jej ponechává bez národního příznaku, abstraktní: „Zajímá nás tedy především J. Jablonského pohled na jazyk jako na největší výdobytek dějin lidstva“ (Ulvydas 1982: 3). Není však korektní popisovat J. Jablonského jako „každého badatele“ – byl první, průkopník; jeho záměr, odhodlání a cíl nepocházely ze studia, nýbrž z Aušry Jonase Basanavičiuse a z Varpu Vincase Kudirk y, jehož sám probudil. Především byl pěstitelem nikoli spisovného, ale rodného – národního – jazyka, jeho životaschopnosti a svébytnosti – litevskosti a čistoty. Z toho vznikly vědecké základy, základní kameny i zdi. Byl badatelem i tvůrcem. Na své ces-

KALBOS KULTŪRA | 86

tě měl také mnoho těch, kdo mu překáželi – jedni byli jen nechápaví nebo sebejistí nevědomci, jiní dokonce zatvrzelí odpůrci a zavilí hanobitelé. Schopných pomocníků bylo méně – učený K. Būga významně a argumentovaně přispíval na podporu, někdy dokonce na požádání, avšak většina se mu zdaleka nevyrovnala znalostmi a vytrvalostí; téměř jediný J. Balčikonis.

V roce 1915 J. Jablonskis vzdělané veřejnosti a v roce 1916 školám krásně, přesvědčivě a jednoduše znovu předložil zásady, které zveřejnil již v gramatice z roku 1901. V její Předmluvě, sotva řekl, co je gramatika, hned začíná vysvětlovat zvláštní základ litevštiny:

Věda odvozuje zákonitosti a zvláštnosti jazyka z jazyka lidu: <...>. Kde <...> je mnoho spisovatelů, kteří pochopili ducha jazyka lidu <...>, tam lze pro účely gramatiky využívat i jejich spisy. <...>. Jinak musí postupovat sestavovatel litevské jazykové učebnice. Veškeré své poznání musí opírat o zákonitosti jazyka lidu, protože naši spisovatelé často sami založili jazyk svých spisů <...> na zákonitostech cizích jazyků. <...>. <...>. I při využívání jazyka lidu pro účely gramatiky je třeba být obezřetný: <...>. <...>: z cizích jazyků proniklo do našeho jazyka nejen množství cizích slov, ale také řada jevů, které poskvrňovaly a poskvrňují jazyk našeho lidu. <...>. Je třeba umět oddělit tyto nečistoty od zrn, <...> (JablR I 1957: 59–60).

Tuto základní myšlenku své celoživotní práce a tvorby – nejvyšší zásadu – J. Jablonskis stručně formuloval již dříve, roku 1890, v recenzi gramatiky Mykolase Miežinise uveřejněné ve Varp pod iniciálami K. Ob.:

Chceme-li sestavit jazykovědnou příručku, a tak se naučit učit ostatní mluvit a psát, musíme samozřejmě sami dobře rozumět pravidlům, která druhým vykládáme přímo podle jazyka lidu a podle těch spisů, v nichž pilní muži shromáždili mnoho našich písní, hádanek (minklių), pořekadel, přísloví a pohádek. Materiál pro gramatiku lze čerpat z jiných děl pouze tehdy, pokud jejich autoři sami založili svá díla na jazyce lidu (JablR IV 1935: 3).

V roce 1915 J. Jablonskis nezačíná od jazyka lidu, nýbrž od člověka a národa:

Jazyk je odrazem lidského života.

V jazyce národ vyjadřuje, čím je a jakou má hodnotu. V jazyce národa je obsažena celá jeho povaha – dějiny, zvláštnosti povahy, duše i duch (JablR IV 1935: 190).

Přeskočíme-li 12 krátkých odstavců, dostaneme se ke dvěma doporučením týkajícím se jazykové normy:

Směs, ani jedno ani druhé, a zároveň to i ono v jazyce – to je nepořádek, slabost, temnota v mysli. Nepořádek, slabost, temnota v mysli – to je směs, ani jedno ani druhé, a zároveň to i ono v jazyce (JablR IV 1935: 191).

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

Stejně jako v letech 1890 a 1901 i v roce 1915 na konci svého credo opakuje:

Chceme-li se naučit vlastní jazyk a vydat se – se svým perem – mezi lidi, musíme především umět rozumět písním, pohádkám a příslovím lidu a obdivovat se bohatství a pokladům jeho jazyka. K tomu cíli je třeba často číst díla velkých spisovatelů, uměleckých spisovatelů, ta jejich díla, v nichž vystupují pravé, velké zvláštnosti jazyka lidu (JablR IV 1935: 191).

O autorství J. Jablonskise celého tohoto textu Jazykových věcí jasně svědčí trojí totožnost myšlenek a částečná totožnost textu, stejně jako osobitý duch (náš národ, duch národa, jazyk národa, písně národa, děti národa a matka národa) a osobitý slovník (v jazyce je uložena přirozenost a moudrost, do jazyka vložila duši, vystupující zvláštnosti), frazeologie (srdce rve, jít mezi lidi), lidové lexikální dvojice příznačné pro jeho styl (bohatství a poklady, náčiní a nástroj, písně a písničky) a konečně působivá, přesvědčivá opakování zkušeného didaktika: Směs, ani to ani ono, i to i ono v jazyce – nepořádek <...> v hlavě. Nepořádek <...> v hlavě – směs <...> v jazyce.

Jak se zde dva významní jazykovědci (a s nimi celý zástup humanitních vědců) chytili do pasti stereotypu. Jeho jméno je omleté až do omrzení – Jablonskis – jazykový opravář / pěstitel / otec. Směrnice jeho díla však nepostřehli. Významnou předmluvu Mikalojuse Daukši, Prakalbą, dávno proslavenou ve Varpas, naposledy vydal Jurgis Lebedys; A. Piročkinas ji v roce 1990 publikoval jako samostatné vydání (Mikalojus Daukša, Postilės prakalbos, Vilnius: Mintis) se svým doprovodným článkem (38–46). Vyzdvihnout J. Jablonskisovo credo nemělo precedens... K. Ulvydas vzal text rozdělený do 12 bodů ze čítanky a připojil k němu nejdelší – místy banální, šedé, tu a tam neohrabané – komentáře, „své poznámky a jakási vysvětlení“ (Ulvydas 1982: 4): „ve skutečnosti“, „vyjádřeno těmito slovy“ (4), „zde je vyzdviženo“ (10), „takto je vyjádřeno“, „ve skutečnosti“, „tuto myšlenku potvrzuje“ (11), „to potvrzuje“, „o tom dnes samozřejmě nikdo nepochybuje“ (13), „zde se znovu (jen jinými slovy) zdůrazňuje“, „zde je vyzdvižen význam“ (14), „myšlenka zdůrazňuje význam“ (15). Komentátorův výklad bodu II, že „vztah jazyka a národa je výstižně a krásně vyjádřen“ (4), ho přivede k projevu litevské úcty k místu pobytu – k domovu, dokonce i s jeho příslovcem (předmět K. Ulvydasovy studie!...) „tvořivými možnostmi“ (9), nikoli však k domovu jazyka – národu, ani k domovu národa – státu...

Toto J. Jablonskisovo credo, očíslované v bodech a přejmenované na Myšlenky Jonase Jablonskise o jazyce, bylo vydáno v knize Konstancijos ir Jono

KALBOS KULTŪRA | 86

Rodina Jablonskisových (229). Je nezbytné, aby se toto dílo šířilo co nejšířeji a co nejpřístupněji, aby byl ukázán jeho historický význam a dodán mu aktuální význam.

Už dávno je třeba jasně říci, že J. Jablonskis nebyl jen mužem své doby – údajně omezeným, svázaným poměry své doby –, nýbrž naopak moderním mužem národa, který velmi dobře chápal potřebu osvobození a dobře vykročil do pochodu své doby, do Střední – tehdy spíše Východní – Evropy, domoviny malých národů, jak ji nazývá Milan Kundera. Tento pochod národů byl široký – všestranný. Národní osvobození neznamenalo pouze znovudobytí ztracené svobody, ale také nové tvůrčí obzory národní identity, programy národní tvořivosti – modernizaci.

Stejně jako J. Jablonskis (a to před ním!) napsal v roce 1908 programově v Vilniaus žinios Mikalojus Konstantinas Čiurlionis: „lidové umění Litevců <...> musí být základem našeho umění, z něj musí vyrůst osobitý litevský styl, je naší chloubou, neboť krása, kterou v sobě má, je čistá, osobitá a výlučně litevská“ (Čiurlionis 1960: 279–280). O rok později ve Vilnys psal o hudbě, která je „nejdůležitější a prvotní řečí člověka“ (Čiurlionis 1960: 295), ještě se zármutkem, ale už i s nadějí: „ještě tu není, a to, co tu je, je jako očarovaný poklad; chceme-li ho užívat, musíme znát zaklínací slovo, musíme být povoláni. Ten poklad leží v našich písních, <...>“ (Čiurlionis 1960: 286); zaklínací slovo však našly až Česlovase Sasnauskase písně Kur bėga Šešupė ir Jau slaviai sukilo: „vystupuje jasně ta opravdu litevská struna – tak zvláštní, starobylá, neuchopitelná melodie, která vládne v našich písních vytvořených před věky“ (Čiurlionis 1960: 287). Stejně jako cestu J. Jablonskise – cestu jazyka –, i cestu M. K. Čiurlionise a Č. Sasnauskase – cestu hudby – však zatarasily ty nejhloupější překážky: „Naše hudební večery nemají nic společného nejen s litevskou hudbou, ale s hudbou vůbec. A ještě horší je, že se po litevských vesnicích začínají šířit takzvané nové písně, jejichž slova jsou velmi ‚poetická‘, ale melodie je tak ubohá a internacionální, že je odporné ji poslouchat. <...>, jen aby byla nová, zatímco staré písně ustupují do kouta a zapomenuté zanikají, <...>. A tak se to děje ve dnech obrození našeho národa!“ (Čiurlionis 1960: 288). V knize Sofije Čiurlionienė-Kymantaitė Lietuvoje z roku 1910, v níž je „panevropský model modernismu <...> obrácen k litevskému folkloru“ (Vytautas Kubilius – LLEnc 2001: 340), se v zařazené muzikologické stati M. K. Čiurlionise Apie muziką už hovoří i o základně: „Hudba každého národa se při svém rozvíjení a růstu nevzdává svých zvláštních rysů, neboť ji dále obohacují skladatelé, kteří jako synové své vlasti dostávají od svých otců spolu s krví lásku k jejich písním a často, aniž si to sami uvědomují, mají rádi jejich

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

būdą ir ypatybes“ (Čiurlionis 1960: 295), bet „lietuvių muzika dar tebilsis liaudies dainose ar užrašuose, kurie tuo tarpu teturi muziejaus vertę“ (Čiurlionis 1960: 297). Į profesionaliosios muzikos pamatą liaudies melosą jie dėjo lygiai kaip didysis norvegas Edvardas Hagerupas Griegas (1843–1907), „nac. kompozitorių m-los pradininkas“, ir įvairiapusiškas vengrų kompozitorius ir etnomuzikologijos profesorius Béla Bartókas (1881–1945), ir kūrybiškai gausiai naudojęs liaudies meliką, ir kūręs „liaudies muzikos (vengrų, rumunų, slavų, arabų ir kt.) transkripcijas“ (MuzEnc I 2000).

Básník národního obrození Maironis hledí podobně – roku 1898 manifestově prohlašuje: „Chtěl bych probudit aspoň jednoho starce / z hrobů obrů / a uslyšet aspoň jediné, avšak živé slovíčko / ze starých časů! // Snad bych načerpal nový pramen poezie, / jen ne ten dnešní, / který si vypůjčil oděv i ducha, / ach ne svůj, ne svůj!“ (Maironis 1987: 53). Odkud bylo vypůjčeno a proč? Část odpovědi podal sám Maironis – roku 1906 v Stručném přehledu litevského písemnictví ne náhodou uvedl jako „příklad prznění litevského jazyka“ téměř po celé století – v letech 1753–1851 – černě vládnoucí dílo Mykolase Olševskise Broma atverta įng viečnastį, které „nesmírně přispělo k prznění živého jazyka mezi lidmi“ (Maironis 1992: 707). Další část odpovědi podal již roku 1883 J. Basanavičius v předmluvě k Aušře – stojíme u hrobu národa: „Litva pomalu mizí, neboť mizí její jazyk!“ (Basanavičius 1970: 695). K získání svobody tisku a litevských škol je ještě daleko: „Dnes <...> školy (šuilės) s cizími vyučovacími jazyky především mění Litevce v cizince a oddělují děti od jejich rodičů“ (Basanavičius 1970: 696). Zvykový jazykový stereotyp – vyjadřovat děj jako samovolný místo jako něco, co ve skutečnosti činí člověk (v tomto případě dvě říše) – zastírá nebezpečí blízké zkázy. Ve skutečnosti nemizí, nýbrž je ničeno – nejde o smrt stářím, ale o vraždění. V části Litvy byl litevský jazyk zničen. Roku 1885 psal J. Jablonskis v Aušře: „Projeďte Seinai, Rumbonė [–Rùmbonis] a další místa – uvidíte Litevce, na povrchu již zpolonizované <...>: nejhůře tu Litevce Gudové zbavili našeho tisku a tím u nás zavedli polské písemnictví, <...>“ (JablR I 1932: 5). Po 20 letech uzavírá obsáhlý článek Mezi umírajícími slovy: „Lazūnai... umírají“ (JablR I 1932: 132). Ještě roku 1914 považoval za nutné vysvětlovat – nikoli komukoli, nýbrž K. Būgovi: „Naši spisovatelé od útlého dětství četli jen cizí písemnosti, při studiu neslyšeli nic hezky napsaného litevsky, mnozí z nich si úplně odvykli i vlastnostem vlastního jazyka, jeho duchu; téměř všichni i dnes žijí ve městech, kde jen zřídka slyší živou řeč svého

KALBOS KULTŪRA | 86

lidu; všichni jsou i dnes zvyklí myslet pouze rusky, polsky či německy... <...>; stačí jen, aby spisovatelé začali brát svou práci vážně – aby začali skutečně využívat mimo jiné i poznatků jazykovědců, získaných převážně právě od těch lidí, jimž je určena téměř veškerá naše literatura“ (JablR III 1934: 66).

Proč Maironise tolik zajímalo probudit starce, uslyšet jeho slovíčko – nový pramen poezie pro sebe? Nejde o romantické poetizování – téměř po 10 letech se v básni Mladá Litva při pohledu z obou stran co nejrealističtěji a smutně konstatoval: „Chceš-li dnes najít Litevce, / hledej, kde jsou začazené doškové střechy! / <...>; Ale i tam ten, kdo zbohatl, / už nerozumí řeči dědů a otců“ (Maironis 1988: 55). Ale – opakuji znovu! – Maironis se dívá z obou stran, a toho si již všimli i badatelé modernizace moderní litevské kultury: „Dějiny Litvy pro Maironise v žádném případě nejsou dějinami demoralizace způsobené zkažeností Litevců a cizími vlivy, stejně jako pro něj nejsou reminiscencí na ztracený Zlatý věk. Minulost je u Maironise jasně podřízena dimenzi hic et nunc. Je jednoduše nezbytná pro přítomnost a budoucnost (Donskis 1993: 71). Leonidas Donskis, opíraje se také o Tomase Venclovu a tvrdě, že „Maironis ve skutečnosti nearchaizoval, nýbrž naopak modernizoval tehdejší Litvu“, spatřuje Maironisovu modernost jako něco, co si dosud plně neuvědomujeme: „Učinit z Maironise skutečného klasika, začlenit jej do kontextu dynamické kultury, která cyklicky neopakuje tytéž pohyby a apokalyptické teorie – to by nepochybně bylo dlouho očekávaným svědectvím emancipace a zralosti našeho vědomí a kultury“ (Donskis 1993: 71).

Cestu, po níž chtěl Maironis kráčet v poezii, prošlapával Liudas Gira svou „koncepcí jednoty lidové a profesionální tvorby“ (R. Karmalavičius – LLEnc 2001), první talentovaní modernisté – Balys Sruoga, symbolista, který v obrazech M. K. Čiurlionise spatřoval „národnost umění vycházející z hlubin“ a v lidových písních hledal především „odrazy vnitřního života, morální a poetickou krásu, rysy národního světonázoru“ (Samulionis 1986: 153), avšak ne bez četných zdrobnělin (my – jako břízky, mládí, mladíčké mládí, tichoučké spočinutí,...), autor dodnes významné rozsáhlé studie Etudy o poetice písní, článku Citová a obrazná slova v poezii, dokonce i Spisovatel a gramatika, jenž vytvořil mnoho poetických novotvarů; Putinas, který se modernizoval, aniž zapomněl na lyrismus lidových písní, a již při výstupu na vznešené vrcholky symbolismu je prostupoval verši čistého srdce Pánaboha: Vyjdu, řekl jsem si, na rovnou cestu: / Na rovnou cestu, to je má cesta, / na rovnou cestu za jasné noci, / to jen mladému široké

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

dým dumat; litevský ruský symbolista Jurgis Baltrušaitis zahajuje svůj litevský básnický cyklus Věnec slz básní Píseň chatrče – takový symbol lidského pozemského života – význam!.. A konečně ryzí neoromantik Jonas Aistis, pro něhož osud litevského národa – jediná životní záhada a který správně varoval, že naše kosti budou v zajetí sténat, a později žalostně vyčítal – jediná kapka krve by tě byla ubránila –, už jako mladý žasl nad přesnou obrazností výrazů venkovanů. Spolu s Antanasem Miškinisem, živeni rybkami z moře a broukajíce si za soumraku lidové písně, hledali v nich tajemství národního charakteru poezie – vlastního, nevypůjčeného ducha. V eseji Povaha Litevky z roku 1935 J. Aistis, jako by přitakával V. Kudirkovi, řekl: „Národ je v rukou matky“, ale s odkazem na Šalomounovu moudrost – „kvůli třem věcem se země třese a čtvrtou nesnese“ – dodal: „když se služka stane paní“: její „kultura samozřejmě nesahá dál než k košilím“ (Aistis 1991: 160, 161)... A na sklonku života, daleko od vlasti, v bolestně moudrém Epilogu z Elegie milfordských ulic řízl do živého: „Litevci si hlavu nelámou se dvěma věcmi: mateřským jazykem a dějinami vlastního národa,“ a věcně vysvětlil: „Počítaje v to jazykovědce a historiky. Jsem jazykovědec, nač mi jsou dějiny! Jsem historik, nač mi je jazyk!“ (Aistis 1991: 457).

Závěrečné shrnutí se nabízí samo: J. Jablonskis je mezi nimi jak ve své oblasti, tak i za jejími hranicemi, avšak jeho působení je nejvýznamnější a chronologicky je první. Za to, že si to společnost neuvědomila, mohou pouze jazykovědci, kteří to nepochopili (a pokud to někteří pochopili, neřekli to ani nevysvětlili). I Vytautas Kavolis, přední představitel nejširšího záběru komparativních a mezioborových kulturologických výzkumů, ve své studii Epochové signatury (1991), když nahlížel na litevskou kulturu z hlediska modernizace od roku 1387, poznamenal pouze toto: v „ztraceném století“ (1640–1750) „jazyk litevských knih barbarizuje“ (Kavolis 1994: 383), po něm přichází soumrak – „už tu nejsou Sirvydasova kázání, nýbrž Olševskisovy nářky“ (Kavolis 1994: 400), aktivizace národa v 19. století se projevuje jak racionálně – střídmostí, tak teatrálně – představeními ve stodolách; V. Kudirka vytváří „syntézu lidovosti a národnosti“, z níž vzniká demokratická kultura (Kavolis 1994: 455). Spisovný jazyk, ba ani jazyk jako takový, však V. Kavolis nevidí (alespoň o tom nepíše); J. Jablonskis se u něj objevuje pouze v souvislosti s V. Kudirkou (Kavolis 1994: 463–464). V zásadě nic jiného nenajdeme ani ve studii Trajektorie vědomí. Aspekty modernizace litevské kultury (1986). Pro ideologii liberalismu je důležitá individuální svoboda – nejen v ekonomice, ale i v poetické – převážně vzpurné!.. – tvorbě. A co národní charakter v kultuře?

KALBOS KULTŪRA | 86

3. CESTA JAZYKA – JAKO CESTA NÁRODA

Od J. Jablonského credo, od očekávání a odhodlání litevské inteligence, která se od roku 1916 rozptýlila po Litvě, Rusku, Americe a Evropě, obnovit Litvu, přeskočme do západní Evropy, k její jazykovědě. Právě v témže roce 1916 vyšel posmrtně Kurz obecné lingvistiky (Cours de linguistique générale) velkého frankofonního Švýcara Ferdinanda de Saussura (1857–1913) Bendrosios kalbotyros kursas (Cours de linguistique générale). Roku 1876 začal studovat v tehdejším centru indoevropské srovnávací jazykovědy v Lipsku a již roku 1878 tam vydal později za geniální označované Memuarą – Senosios indoeuropiečių kalbų balsių sistemos tyrinėjimą. Podivoval se, že velké německé indoevropeisty vůbec nezajímá to hlavní – kas yra kalba. V osnově přednášek z roku 1891 píše, že typičtí tito jazykovědci – jako příklad uvádí jedno příjmení a Vídeňskou univerzitu – pátrají po všech jazycích světa, ale neudělají ani krok k tomu, aby objasnili, co je jazyk (Холодович 1977: 664). Mimochodem, kladně zde zmiňuje tři romanisty (mezi nimi Huga Schuchardta), germanistu Hermanna Paula a slavisty Jana Baudouina de Courtenay a Nikolaje Kruševského. V letech 1906–1911 přednášel F. de Saussure takový kurz na Ženevské univerzitě třikrát; po jeho smrti jej jeho žáci na základě poznámek sestavili a vydali. Jde o epochální dílo. Pro F. de Saussura je jazyk systém znaků, má své dějiny, je fyzickým, fyziologickým a psychologickým jevem, individuálním i společenským – tvoří jednotu a celistvost významu a zvuku; jazyk je konvenční – jazykový znak není organicky motivován (jinak by na světě existoval jediný, neměnný jazyk). Jazyk je tedy určitá dohoda členů kolektivu (mluvčích). Ale co je onen kolektiv? Právě to, že jde o národ, v Bendrosios kalbotyros kurse vůbec není. V J. Jablonského zásadách je jazyk především jazykem člověka, národa, dále jazykem národních písní apod., a teprve potom

Jazyk je výtvorem lidského myšlení, ale je také prostředkem, nástrojem k vyjadřování lidských myšlenek (JablR IV 1935: 190).

Je pravda, že F. de Saussure tvrdí, že rozmanitost jazyků vytvořil čas a rozdíly mezi jazyky se projevují v prostoru; že každý národ má pocit, že má svůj jazyk, a každý považuje za nadřazený ten svůj (де Соссюр 1977: 233–235); je tu podkapitola Jazyk a rasa, dokonce i Etnismus, kde se říká, že jazyková pospolitost může vytvořit etnickou sociální pospolitost (například románskou) (де Соссюр 1977: 260). O pojetí národního jazyka však ani zmínka. Přitom jiný než národní jazyk neexistuje, i když se některý později stane jazykem mezinárodním či světovým; jinak je jazyk pouze abstrakce. Hovoří o dobrovolném či vynuceném přijetí jazyka dobyvatelů (napří-

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

klad Římanů) (na galském území) – jazyk přistěhovalců se navrství na jazyky původního obyvatelstva. Připomíná, že dva nebo tři jazyky mohou koexistovat na jednom území, aniž by se mísily (ale opravdu bez interference?! – J. K.) (například vedle baskičtiny španělština a francouzština). Zmiňuje v Litvě polštinu, která se vedle litevštiny upevnila v důsledku unie, a ruštinu, která se prosadila po připojení k Ruské říši (v Malé Litvě pobýval půl roku roku 1880) (де Соссюр 1977: 229–230). Zdá se, že příležitostí mluvit o národních jazycích a procesech jejich vzájemných vztahů (nejen o jejich výsledcích) je dost, a to i bez teoretické důslednosti a úplnosti. Ale… jazykovědcům (i básníkům) velkých (početně silných, mocných) národů – v měřítku celé civilizace – a národů, které jsou svobodné odedávna, to už dávno přestalo být aktuální. Svobodný Švýcar jde nejodvážněji a bez zábran až k samé hranici: „v praktických vztazích mezi lidmi ztrácí rozum své pozice“, a jazyk proto ztrácí svou svobodu a identitu – čas umožňuje silám, které na něj působí, ukázat svou moc (де Соссюр 1977: 110–111) – proud jazyka plyne časem nepřetržitě (де Соссюр 1977: 173): „V podstatě neexistují neměnné vlastnosti“ a „evoluce je slepá“ (де Соссюр 1977: 266 a 268). To připomíná nepřekonatelnou entropii. V jazyce homo – insipiens?.. F. de Saussure v tom není sám: „Člověk je vrtošivá a záhadná bytost a zde je hlavním aktérem“ (Hjelmslev 1995: 153). Závěrečná teze F. de Saussurova díla (poslední věta): „jediným skutečným předmětem lingvistiky je jazyk sám o sobě a pro sebe“ (де Соссюр 1977: 269).

Tato myšlenka se v celé své konkrétnosti objevuje v podkapitole Spisovný jazyk a místní nářečí: „Je-li jazyk ponechán sám sobě, nachází se ve stavu štěpení na nářečí, <...>; za takových podmínek je odsouzen k nekonečnému štěpení“ (де Соссюр 1977: 231). Spisovný jazyk – jazyk vytvářený, propracovávaný a kultivovaný – je nezbytný, když národ dosáhne potřebné úrovně kulturní a politické integrace. Je to zcela zjevně výsledek nikoli slepé, nýbrž cílevědomé, vědomě usilované evoluce a tvorby; navíc jej obvykle doprovází a upevňuje písmo a pravopis, jazyková didaktika a jazyková kultura. F. de Saussure zde zmiňuje také politiku, církev, panovnický dvůr, salony a akademie (де Соссюр 1977: 60). A připojuje významnou výhradu: „Ustálený spisovný jazyk se obecně vyznačuje dostatečnou stabilitou a má sklon zůstávat sám sobě totožný; jeho závislost na písmu mu zajišťuje ještě větší stabilitu“ (де Соссюр 1977: 173). Učebnicová teorie dialektologie tvrdí: „nářečí vznikají v důsledku nepřetržitého jazykového vývoje, který probíhá různě v jednotlivých místech jazykového území“, a tento „proces se nazývá jazyková diferenciace“ (Zinkevičius 1978: 15). Čas bohužel činí některé pravdy o přínosu nářečí zastaralými, například: „Kdo přeruší vztahy s nářečím, ten ztrácí pevný základ jazyka, neboť náš spisovný jazyk je ještě mladý a sám

KALBOS KULTŪRA | 86

be tarmių negali lengvai verstis“ (Zinkevičius 1978: 130). Bet ką daro regioninio patriotizmo ir tarmių metų entuziazmo kurstomas ryšių nutraukimas su bendrine kalba ar bent jų silpnėjimas? To galimas vardas – kalbinė dezintegracija. Be to, daugybė veiksnių skatina ir pačios bendrinės kalbos segmentaciją. Globalizmo pagairėje juokinga gelbėtis tarmiškumais ir visokiomis archajiškomis ar moderniškomis dezintegracijomis. Telktis reikia: kalbos ateities ir saugumo garantas – bendrinė kalba.

O žádném jiném zdroji spisovného jazyka F. de Saussure nemluví – je jím pouze nářečí, prostě samo nářečí, nikoli nářečí jako základ. Když se v Litvě téměř úplně prosadil mýtus o nářečí hlavního města jako zdroji (či základu) a žákům se ukládá rozhodnout, co je pro ně lepší – spisovný jazyk, nebo výslovnost Vilniusu (Vaicekauskienė 2013: 26) –, je třeba zmínit i rozmanitost motivů pro výběr nářečí, které uvádí F. de Saussure: nářečí kulturně nejrozvinutější oblasti, nářečí oblasti politické hegemonie a ústřední vlády, jazyk vnucený panovnickým dvorem, tedy pouze v posledním případě jazyk hlavního města; francouzština vychází z Île-de-France (nikoli z Paříže), italština z Toskánska (nikoli z Říma) (Де Соссюр 1977: 231). Bude tedy třeba uznat – už podle F. de Saussura –, že litevský spisovný jazyk vychází z nářečí Suvalkije, tehdy nejrozvinutější oblasti. O žádných změnách základů, zvratech ani variabilitě spisovného jazyka nemluví, protože takové jevy neexistují.

S upevněním saussurovského pojetí jazyka jako společenského (konvenčního, kolektivního) jevu a zejména sociolingvistiky (sociální či sociologické jazykovědy) založené na tomto pojetí se nenápadně upevnilo také chápání – či spíše názor –, že hlavní funkcí jazyka je funkce komunikační, nikoli primární, vrozená označovací, tedy reprezentativní funkce. Na univerzitní (studijní) i encyklopedické úrovni se prosadilo převrácené pojetí: jazyk je prostředkem komunikace. V zemích tavícího kotle národů a jazyků se odnárodnění – asimilace – nazývá ještě eufemisticky: změna kódu.

Litevský jazykovědec Simas Karaliūnas ve své rozsáhlé monografii Jazyk a společnost (Psychosociologické a komunikační aspekty užívání jazyka) z roku 1997, která je podle podtitulu jakoby věnována tomuto prostředku, rozhodně odmítá dogma a velmi přesvědčivě zdůvodňuje názor, že funkce jazyka se neomezují na oblast komunikace a pojmenovávací funkci – nad nimi a před nimi stojí etnická funkce jazyka – funkce ztotožňovací, sjednocující a národně rozlišovací, funkce národní individuality a národní příslušnosti jazyka (Karaliūnas 1997: 163, 164). A už před 100 lety (roku 1913) to vyjádřil K. Būga: „Všechny Litevce, jak Aukštaičie, tak Žemaity, činí jedním národem j a z y k“ (Būga 1913: 403). Mimochodem, také F. de Saussure hovořil o

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

jazyk jako prostředek sjednocování kolektivu mluvčích z různých etnosů (де Соссюр 1977: 260), avšak jednostranně a jen letmo – především je v jazyce přirozeně obsažen etnos neboli národ a v konečném důsledku také sjednocení a ustavení národů (etnických či politických). Jen ve velmi vzácných případech se jazyk – jako výraz etnosu a prostředek komunikace – liší, jsou dva (irský národ), avšak ztráta prvního znamená nebezpečí ztráty národní identity, první stupeň, nebo dokonce poslední – konec. Velmi vzácné jsou případy politických národů složených z mnohojazyčných etnosů, jako jsou Švýcaři či Belgičané, a druhý případ je nesourodý. Španělský (kastilský) etnos ve španělském politickém národě čelí silným nárokům na autonomii ze strany Katalánců (pokojně) a Basků (i teroristickým). Politický národ Litvy po unii s Polskem, když se polonizoval (jen lid zůstal téměř litevsky mluvící), přišel o stát. Regionální patriotismus žemaitského subetnosu (podnároda) je převážně jazykový, etnický a kulturní, avšak někdy ho zneužívají straničtí vůdcové...

V LKEnc 1999 a 2008 nejsou ani jazyk, ani funkce jazyka, dokonce ani litevský jazyk... Existuje velmi závažná studie Adelė Valeckienė spisovný jazyk – definice o jediném odstavci a 3,5 strany dějin spisovné litevštiny. Teorií spisovných jazyků (nebo teorie), evropské či alespoň sousedské situace, základů a interakce s nářečími se studie nezabývá. Ve stručném článku Vytautase Ambrazase o spisovném jazyce ve VLE III 2003 se uvádějí základy utváření řecké koiné a německého a ruského spisovného jazyka, ale k úplnosti a aktuálnosti pro nás má daleko; naše osobitost není zdůrazněna. A. Piročkin uvedl nářeční základ srbského a slovenského spisovného jazyka a knižní základ češtiny (konec 16. století!) (Piročkinas 2010: 10), avšak pominul velmi osobitý – dvojí – základ nám blízké ruštiny: „Ruský spisovný jazyk se utvářel postupnou rusifikací staroslověnštiny, založené na makedonských bulharských nářečích, a jejím přizpůsobováním ruským nářečím“ (V. Ambrazas – VLE III 2003). Je třeba dodat, že přednárodní spisovný ruský jazyk (литературный язык) byl pouze knižní, zatímco spisovný jazyk národa vyrůstal na základech mluveného – lidového jazyka (KPP 2003: 307). Při vydávání prvního akademického slovníku ruského spisovného jazyka se lexikum prostého lidu (простонародье) přísně oddělilo od lexika vyšších vrstev (které tehdy mluvily i francouzsky!) a tak vznikla obecná mluva (просторечие). I dnes je ruský spisovný jazyk, třebaže není šlechtickou mluvou, považován za protiklad lidového jazyka: teritoriálních a sociálních nářečí a obecné mluvy – nekodifikované nadnářeční mluvy (různých společenských vrstev) s omezenou tematickou oblastí (KPP 2003: 303–304). Mírnější byl názor Borise Larina z roku 1928 na obecnou mluvu – „nižší“ spisovný (общий) jazyk (KPP 2003: 517). Když se posouvá z okraje dovnitř – na periferii spisovného jazyka – stává se jeho stylistickou vrstvou, prostou a neomezenou, protikladnou k propracované – vysoké, knižní (KPP 2003: 518).

KALBOS KULTŪRA | 86

periferií spisovného jazyka – stává se jeho stylistickou vrstvou, prostou a neomezenou, protikladnou k propracované – vysoké, knižní (KPP 2003: 518). Tvrzení, že se spisovný jazyk neustále doplňuje a obnovuje z lidového jazyka a že jeho interakce s ním je národní osobitostí spisovné ruštiny (KPP 2003: 304), je poměrně blízké (možná jsme si je dokonce poněkud přivlastnili), jenže u nás nejde o druhotnou interakci, nýbrž o přirozený základ. Obnovování je však už dávno spíše proklamací (a to i v ruštině!..); naopak obě strany, byť nestejně, se značně vzájemně vzdálily – podobají se pouze v tomto, jinak jsou od sebe oddělené! F. de Saussure hovořil o ostrém střetu spisovného jazyka a nářečí – o oddělení kulturního produktu od sféry přírody (de Saussure 1977: 60).

Kapitola Úvodu do kursu F. de Saussura Předmět lingvistiky po vymezení dichotomie jazyka a promluvy a určení místa jazyka v promluvě shrnuje ve čtyřech ne zrovna krátkých bodech hlavní vlastnosti jazyka (де Соссюр 1977: 52–53). Ani zde, ani dále při rozvíjení své teorie nepodává stručnější definici jazyka. Obsáhlý článek Axela Holvoeta o jazyce ve VLE IX 2006 začíná – byť bez uvedení jména – F. de Saussurem (zmiňuje se o něm na konci, avšak literatura není uvedena). Dále se podle Karla Bühlera a Romana Jakobsona uvádějí funkce jazyka. Národní funkce tu není, přestože ji S. Karaliūnas zdůraznil už v roce 1997.

Didysis danų kalbininkas glosematikas Louis Hjelmslevas (1899–1965) knygoje Kalba. Įvadas (daniškai 1963; prancūziškas vertimas 1966, lietuviškas 1995), irgi nekalbantis apie tautos kalbą ar kalbos tautą, o tik kalbinę bendriją, kalbines bendruomenes (Hjelmslev 1995: 52, 75), prie tautinės funkcijos, žinoma, ir negali priėti. O ir funkcija jam – „mokslinio aprašymo atskleidžiami objektų santykiai“ (Hjelmslev 1995: 8), elementų funkcija – tai, kas klasikinei kalbotyrai – fonetiniai dėsniai (Hjelmslev 1995: 103), taigi ir kalbą jis glaustai apibrėžia kaip „struktūrą, kurioje visus kiekvienos kategorijos elementus sieja tarpusavio komutacijos santykiai“ ir dar patikslina: „kad struktūra, kurios turinio ir išraiškos planai yra susieti dvišalės presupozicijos santykiu, būtų pavadinta kalba, būtina, kad šiuo santykiu nebūtų susieta nė viena šių dviejų planų vienetų pora“. (Hjelmslev 1995: 119, 122). Šitas stulbinamai vienpusiškas apibrėžtis gana greitai pats apibūdina kaip aspektines – „kalbos s t r u k t ū r o s (ret. mano – J. K.) bendrąjai teorijai sukurti reikalingas“ (Hjelmslev 1995: 123). Tai jau į šalį nuo šio straipsnio užmojo, bet įžvalgusis autorius (L. H.) vėl netikėtai nuo šio teiginio pasuka į straipsniui aktualų dalyką: „struktūra remiasi savais dėsniais ir kinta ne dėl tendencijų, būdingų kalbos bendruomenei, o dėl pačios sistemos kintančių polinkių“ (Hjelmslev 1995: 154). Dar svarbiau bendrinės kalbos

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

tvůrci zlomů, aby zaslechli: „struktura jazyka má sklon pohybovat se jen určitými směry“ (Hjelmslev 1995: 154). Když se pohybuje (nebo je pohybována!) jinak, směřuje k jinému typu.

Ze všeho toho vyplývá mnoho jasných poznatků z různých hledisek. Je třeba doplnit ještě jeden významný postřeh F. de Saussura: v lingvistice předmět neurčuje hledisko, nýbrž právě ono vytváří předmět (де Соссюр 1977: 46). A z věd, jejichž předmět je sám o sobě jasný, zaznívá varování: je-li něco zcela jasné, znamená to, že to bylo špatně prozkoumáno. Jazyk není zcela jasná věc, protože nebyl prozkoumán ze všech stran a nelze jej odemknout jediným klíčem. Jedna stránka – jazyk pouze jako prostředek – se ukázala jako zjevně nesprávná a nesnesitelně vtíravá. Už Tertullianus věděl: „Různé národy nazývají téhož člověka různě. Jedna duše – různá slova, jeden duch – rozličné zvuky. Každý národ má svůj jazyk, <...>“ (Tertulianas 1988: 194). Cesty jazyků národů jsou rozmanité – některé jsou podobné, mnohé odlišné. A dokonce i L. Hjelmslev překvapivě prohlašuje: „Všechno – od povahy národa až po rysy osobnosti – patří do oblasti lingvistiky“ (Hjelmslev 1995: 160). A náš starý evropský Algirdas Julius Greimas může poučit ty, kdo se kvůli evropské identitě příliš upínají k národu: „vlast – to je jazyk, to je kultura“ (Greimas 1991: 93).

Tohle nemá konce, ale skončit je třeba. A tím, čím jsme začali – Jonasem Jablonskisem. Jeho cesta pokračuje, téměř nikdy se nepřerušila, někdy jí bylo bráněno a byla popírána. Vymyslel se i nový způsob – o J. Jablonskisovi mlčet. Výmluvný je následující příklad: u příležitosti významného výročí otiskl týdeník Veidas určený širší veřejnosti poměrně rozsáhlý článek (se 6 fotografiemi), ačkoli jeho autorem nebyl jazykovědec (i to je příznačné!), který končí takto: „Poučení a příklad J. Jablonskise by nám mohly pomoci i v dnešní době, vždyť globalizace přináší litevštině mnoho nových nebezpečí“ (Rudokas 2010: 55). Pro časopis o náboženství, kultuře a společenském životě Naujasis židinys–Aidai je jméno J. Jablonskise snad terra incognita, nedosažitelný Rubikon, strašák, nebo aut nihil?.. Alternativní lingvistika – úsilí Lorety Vaicekauskienė a především nejazykovědců (Algirdase Patackase, Guody Azguridienė, Toma Daugirdase, Nerijuse Šepėtise), kteří se brodí ornou půdou a pěšinami, provázené zlomyslným výsměchem a absurdním zesměšňováním. Litevská jablonskiáda pro ně nic neznamená, protože pro ně nic neznamená ani J. Jablonskis. Proto si zde pomůžeme Antanem Salisem (1902–1972), jablonskistou, o němž tu dosud nebyla řeč, který vykonal většinu svých největších prací v Americe, doktorát však obhájil v Lipsku a ještě ve vlasti toho mnoho vykonal v historické lingvistice, dialektologii a v oblasti jazykové kodifikace i pravopisu.

KALBOS KULTŪRA | 86

V roce 1937 zahajuje článek V Nové Romuvě Jazyk a společnost právě po jablonskovsku: „Pojem jazyka se vymezuje velmi různě podle toho, z jakého hlediska k němu přistupujeme. Mnozí říkají: jazyk je pro člověka prostředkem k vyjadřování myšlenek, pojmů a přání. Někdo ještě zdůrazňuje: pouze prostředkem, ničím víc. Tak bychom paradoxně mohli zařadit jazyk do jedné skupiny třeba i s protiletadlovým kanónem. <...> Pohlížíme-li na věc takto, národní jazyky by samozřejmě měl nahradit mezinárodní žargon <...>“ (Salys 1979: 3). Ale „to není sama její podstata“ – „Jazyk nežije sám o sobě, není organismem, nýbrž pouze jeho funkcí“ – je „složkou ducha společnosti“ (Salys 1979: 3). Jazyky se neliší ani tak fonetikou, jako spíše „prohlubují svou podstatu, spjatou s duší národa“, „jazyk je základním zákonem pojmu národa“, „jazyky jsou národní <...> celým svým vnitřním myšlenkovým obsahem“ (Salys 1979: 4). O rok později v Národní škole zveřejňuje rozsáhlý článek Mateřský jazyk a myšlení. V roce 1935 v časopise Mateřský jazyk zahajuje článek Škola a jazykový cit s odkazem na J. Jablonskise: „V jazyce se národ projevuje tím, čím je a jakou má hodnotu,“ a pokračuje: „jazyk národ utváří“ (Salys 1979: 13). Stejně jako J. Jablonskis rozlišuje dva různé světy: „Lidé velkých národů vyrůstají zcela ve vlastním, pouze národním prostředí, a do jejich jazyka proniká podstatně méně cizích vlivů než do jazyků malých národů rozptýlených mezi velkými. Spisovné jazyky těch národů jsou dávno ustálené, veškeré užívání jazyka se řídí spíše zvyklostí, norma je pevná a každý, kdo mluví nebo píše, snadno rozlišuje vlastní od cizího, správné od nesprávného“ (Salys 1979: 13). A takto se vyjádřil také P. Skardžius (o J. Jablonskisovi!): „A protože náš mateřský jazyk není jen prostým každodenním prostředkem dorozumívání, ale také výrazem našeho národního vědomí a kulturnosti, pustil se právě proto <...> do práce na kultivaci našeho spisovného jazyka, <...>“ (Skardžius 1940: 303–304).

Na toto téma nikdy nebude řečeno vše, ale pro tentokrát to stačí.

OBECNÉ ZÁVĚRY

Jonase Jablonskise je třeba především vnímat (a představovat veřejnosti!) jako celistvou, integrovanou osobnost, jako moderního muže své doby – jara národů, svého místa – východní Evropy, vlasti malých národů, i svého národa; jeho četnou činnost nelze ploše klasifikovat, nýbrž je třeba ji hierarchizovat a zdůraznit směrodatné myšlenky jeho života a zásady jeho působení. V cestě J. Jablonskise je nejdůležitější základ, totiž životaschopnost jazyka a národa, vzdělávání národa, nezávislost, a poté – jazykové

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

směrovky, totiž zásada spisovného jazyka – národní základ (jazyk lidu), princip čistoty slovní zásoby a syntaxe, uskutečněný četnými úspěšnými novotvary (asi 600 slov) a popisem syntaxe založeným na čistých a nejautentičtějších dokladech. Gramatické základy obstály ve zkoušce století. Hodnocení některých konkrétních otázek – gramatiky a tvoření slov – se bez potřebného důkladného zkoumání příliš opírala o přísnou, soustavnou systematičnost, kterou, jak ukazují dnešní prameny (LKŽ aj.), jazykové doklady nepotvrzují. Dlouhá, soustavná a vytrvalá praxe četných oprav (Kalbos dalykai aj.) byla většinou správná, někdy ji sám korigoval, jen zřídka byla nepodložená, ale ne vždy se od ní upouštělo. Mohla a měla být plodnější, zejména v desetiletích nezávislosti, kdy byl svobodný tisk a rozvíjely se univerzity a gymnázia; často se však setkávala s nepozorností, ba i zlostným odporem, zejména v novinách a u některých spisovatelů – a ostatně i dnes. Jeho nepodložené soudy, slepý souhlas s nimi i jejich nepodložené odmítání vyžadují důkladné konkrétní výzkumy a co nejlépe podložené závěry. Mechanické opakování zafixovaných názorů odrazuje jak od J. Jablonskise, tak od jazyka. Ne každou jeho stopu je třeba slepě následovat – především je třeba hledat zásady. Jablonskiana, která začala ještě za jeho života, je poznamenána jak pětidílným vydáním jeho spisů (článků), tak dvoudílným vydáním s gramatikami i dvousvazkovou monografií, studiemi a četnými články, ale bohužel také poměrně četnou, většinou úmornou, prázdnou, ba nihilistickou polemikou. J. Jablonskis je lépe prozkoumán a popsán, než skutečně pochopen a náležitě přijat. Největším nepochopením – a také teoretickým omylem! – je snaha naroubovat naši svébytnou cestu národa a jazyka na kopyto velkých západních jazyků.

ŠALTINIAI

DŽ₁ 1954 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DŽ₂ 1972 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis.

DŽ₃ 1993 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. St. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

DŽ₄ 2000 – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vyr. red. S. Keinys, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LKV 1950 – Lietuvių kalbos vadovas. Sudarė Pr. Skardžius, St. Barzdukas, J. M. Laurinaitis. Lietuvių tremtinių bendruomenė. – Antroji dalis [žodynas].

LKŽ I₁ 1941 – Lietuvių kalbos žodynas 1. I leid. Red. J. Balčikonis, Vilnius.

LKŽ I₂ 1968 – Lietuvių kalbos žodynas 1. II leid. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis.

KALBOS KULTŪRA | 86

LKŽ II₂ 1969 – Lietuvių kalbos žodynas 2. II leid. Ats. red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis.

LKŽ IV 1957 – Lietuvių kalbos žodynas 4. Ats. red. K. Ulvydas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

LKŽ V 1959 – Lietuvių kalbos žodynas 5. Ats. red. K. Ulvydas, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

LKŽ IX 1973 – Lietuvių kalbos žodynas 9. Vyr. red. J. Kruopas, Vilnius: Mintis.

LKŽ X 1976 – Lietuvių kalbos žodynas 10. Vyr. red. J. Kruopas, Vilnius: Mokslas.

LKŽ XII 1981 – Lietuvių kalbos žodynas 12. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mokslas.

LKŽ XIII 1984 – Lietuvių kalbos žodynas 13. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mokslas.

TŽŽ 1936 – Tarptautinių žodžių žodynas. Sudarė K. Boruta, Pr. Čepėnas, A. Sirutytė-Čepėnienė, Kaunas: Sakalas.

LITERATŪRA

Aistis J. 1991: Milfordo gatvės elegijos, Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjunga.

Ambrazas S. 1993: Daiktavardžių darybos raida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Ambrazas S. 2000: Daiktavardžių darybos raida 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Balčikonis J. 1919–1920: Jablonskis ir mūsų šių dienų kalba. – Rinktiniai raštai 2, 1982, Vilnius: Mokslas, 155–158.

Balčikonis J. 1930: Jablonskio nuopelnai. – Rinktiniai raštai 2, 1982, Vilnius: Mokslas, 166–168.

Balčikonis J. 1931: Kuo mums brangus Jablonskis. – Rinktiniai raštai 2, 1982, Vilnius: Mokslas, 169–172.

Balčikonis J. 1932a: Prakalba. – Jablonskio raštai 1, Kaunas: Švietimo ministerija, VII–X.

Balčikonis J. 1932b: Trumpas gyvenimo aprašymas. – Jablonskio raštai 1, Kaunas: Švietimo ministerija, XI–XXVIII.

Basanavičius J. 1970: Rinktiniai raštai, Vilnius: Vaga.

Būga K. 1913: Kalbų mokslas bei mūsų senovė. – Rinktiniai raštai 1, 1958, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 401–418.

Būga K. 1922: Kalba ir senovė. – Rinktiniai raštai 2, 1959, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 7–328.

Čiurlionis M. K. 1960: Apie muziką ir dailę, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

Donskis L. 1993: Maironis lietuvių istoriografijos ir istoriosofijos paradigmų kontekste. – Kultūros barai 1, 68–71.

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

Girdenis A., Piročkinas A. 1977; 1978: Jonas Jablonskis – dialektologas. – Kalbotyra 28(1), 29–39; 29(1), 19–28.

Greimas A. J. 1991: Iš arti ir iš toli, Vilnius: Vaga.

Hjelmslev L. 1995: Kalba. Įvadas, Vilnius: Baltos lankos.

JabL 1985: Jono Jablonskio laiškai, Vilnius: Mokslas.

JablR I 1932: Jablonskio raštai 1. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerija.

JablR III 1934: Jablonskio raštai 3. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerija.

JablR IV 1935: Jablonskio raštai 4. Red. J. Balčikonis, Kaunas: Švietimo ministerija.

JablRR I 1957: Jablonskis J. Rinktiniai raštai, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

J. P. 1930: Darbų pagerbkime didįjį kalbininką! – Kalba I 2, 64–65.

Jonikas P. 1930: Jablonskio kalbos tyrimo charakteristikos bruožas. – Kalba I 2, 63–64.

Jonikas P. 1940: Į Jablonskį atsigręžus. – Gimtoji kalba 2, 17–19.

Jonikas P. 1979: Antano Salio gyvenimo ir mokslinės veiklos pagrindiniai bruožai. – Salys A. Raštai 1, Bendrinė kalba, Roma, XIII–XX.

Kalbotyra 1962, V tomas.

Karaliūnas S. 1997: Kalba ir visuomenė (Psichosociologiniai ir komunikaciniai kalbos vartojimo bruožai), Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kavolis V. 1994: Žmogus istorijoje, Vilnius: Vaga.

Klimavičius J. 1975: Visą gyvenimą. – Žvaigždutė 3.

Klimavičius J. 1983: Kelionės aplink stalą. – Mintis ir ženklas, Vilnius: Mokslas, 9–50.

Klimavičius J. 2008: Draugiškas, draugingas, draugus. – Kalbos kultūra 81, 133–140.

LKG I 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis.

LKEnc 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LKEnc 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

LLEnc 2001: Lietuvių literatūros enciklopedija, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

LTE IV 1978: Lietuviškoji tarybinė enciklopedija 4, Vilnius: Mokslas.

Maironis 1987: Raštai 1, Vilnius: Vaga.

Maironis 1988: Raštai 2, Poemos, Vilnius: Vaga.

Maironis 1992: Raštai 3, kn. 2, Vilnius: Vaga.

MuzEnc I 2000: Muzikos enciklopedija 1, Vilnius: Lietuvos muzikos akademija, Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

KALBOS KULTŪRA | 86

Palionis J. 1957: J. Jablonskis ir jo lietuvių kalbos vadovėliai. – Jablonskis J. Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 7–56.

Palionis J. 1959: J. Jablonskio kalbiniai taisymai. – Jablonskis J. Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 5–34.

Palionis J. 2001: Jonas Jablonskis ir dabartinė bendrinė kalba. – Kalbos kultūra 74, 3–8.

Piročkinas A. 1970: J. Jablonskio kalbos norminimo pagrindai ir principai. – Lietuvių kalbos sekcijos sąsiuvinis 5(18), 5–15.

Piročkinas A. 1978: J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas, Vilnius: Mokslas.

Piročkinas A. 2000: Jonas Jablonskis – naujų žodžių kūrėjas. – Gimtasis žodis 10, 2–6; 11, 14–16; 12, 7–12.

Piročkinas A. 2010: Dėl kurių ne kurių samprotavimų apie Jono Jablonskio kalbinę veiklą. – Mokslo Lietuva 17 1, 10–11.

Piročkinas A. 2010–2011: Erškėčiuotu keliu lydėjo kalbą į lietuvių mokyklą. – Mokslo Lietuva 2010 22, 6–7; 2011 1, 10–11; 2, 10–11.

Piročkinas A. 2011–2012: Apie Joną Jablonskį kalbėti niekada ne vėlu. – Mokslo Lietuva 2011 22 4; 2012 1, 4; 31, 4.

Rudokas J. 2010: Lietuvių rašomosios kalbos tėvas. – Veidas 52, 54–55.

Sabaliauskas A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija iki 1940 m., Vilnius: Mokslas.

Salys A. 1979: Raštai 1. Bendrinė kalba, Roma: Lietuvių katalikų mokslo akademija.

Samulionis A. 1986: Balys Sruoga, Vilnius: Vaga.

SinŽ 1980: Lyberis A. Sinonimų žodynas, Vilnius: Mokslas.

Skardžius P. 1926: Bendri pastebėjimai. – Kalbos mažmenos. – Rinktiniai raštai 3, 1998, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 25–31.

Skardžius P. 1927: Priesaga -auninkas. Kalbos mažmenos. – Rinktiniai raštai 3, 1998, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 46–49.

Skardžius P. 1928: Dėl prof. J. Jablonskio „neklaidingumo“. – Rinktiniai raštai 5, 1999, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 578–579.

Skardžius P. 1931: J. Jablonskis. – Rinktiniai raštai 4, 1998, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 323–331.

Skardžius P. 1937: J. Jablonskis ir dabartinė lietuvių bendrinė kalba. – Rinktiniai raštai 2, 1997, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 245–267.

Skardžius P. 1940: Jonas Jablonskis. – Rinktiniai raštai 2, 1997, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 301–306.

Skardžius P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius.

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

Skardžius P. 1950: J. Jablonskis kalbininkas. – Rinktiniai raštai 2, 1997, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 368–380.

Skardžius P. 1973: J. Jablonskio taisymai. – Rinktiniai raštai 2, 1997, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 546–562.

Tertulianas 1988: Apie sielos liudijimą. – Katalikų kalendorius žinynas, Kaunas–Vilnius: Lietuvos Vyskupų Konferencijos leidinys, 190–194.

TLE II 1986: Tarybų Lietuvos enciklopedija 2, Vilnius: Vyriausioji enciklopedijų redakcija.

Ulvy das K. 1961: J. Jablonskis – lietuvių literatūrinės kalbos ugdytojas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 5–18.

Ulvy das K. 1982: Dėl J. Jablonskio požiūrių į kalbą. – Kalbos kultūra 42, 3–16.

Vaicekauskienė L. 2013. – Gimtoji kalba 8, 24–28.

Vidžiūnas A. 2000: Jonas Jablonskis – visuomenės žmogus. – Gimtoji kalba 12, 1–3.

VLE III 2003: Visuotinė lietuvių enciklopedija 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VLE VIII 2005: Visuotinė lietuvių enciklopedija 8, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VLE IX 2006: Visuotinė lietuvių enciklopedija 9, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Zinkevičius Z. 1978: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius Z. 1992: Lietuvių kalbos istorija 5. Bendrinės kalbos iškilimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Zinkevičius Z. 2013: Lietuva. Praeities didybė ir sunykimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

KPP 2003: Культура русской речи. Энциклопедический словарь-справочник, Москва: Наука.

Соссюр де Ф. 1977: Труды по языкознанию, Москва: Прогресс.

Холодович А. А. 1977: Фердинанд де Соссюр. – Соссюр де Ф. Труды по языкознанию, Москва: Прогресс, 650–671.

Gauta 2013 11 04

Priimta 2013 12 20

KALBOS KULTŪRA | 86

JONAS JABLONSKIS AND THE LANGUAGE OF THE NATION

Summary

Jonas Jablonskis should first be seen as a solid integral personality and a modern man of his time, known as the Spring of Nations, his place, Eastern Europe, known as the homeland of the small nations, and his nation. Instead of being classified flatwise, his abundant activities should be organised in a hierarchical order by highlighting the landmarks of his life and the milestones of his activities. The road of Jablonskis primarily relied on the very foundations, i.e. the existence of the language and the nation, national education, independence, followed by the landmarks of language, i.e. the standard language as the national foundation (people’s language), a well-founded principle of dictionary and syntax purity implemented by the fruitful formation of new words and the description of syntax based on pure authentic data. An outline of grammar withstood the trials of the century. The evaluations of certain specific aspects – grammar and word-formation – are lacking a thorough study; a simple and strict systemization which is not testified by language data, as contemporary sources show (Dictionary of Lithuanian, etc.), was unduly relied upon. A long, continuous and persistent practice of numerous corrections (Gimtoji kalba – Language Matters, etc.) is to the most part correct; self-corrections are occasional; in some cases, they are ill-founded but not always refused. Though it could and should have been more fruitful, in particular in the free press, mostly during the decades of independence of universities and gymnasiums, it was often approached without due attention, even with bitter hostility, in particular by the press and even by certain writers, which, by the way, is still apparent today. Occasional invalidities and their blind acceptance as well as unreasonable rejections require the most thorough targeted studies and the most valid conclusions. Blunt repetitions of long-established matters push away from both Jablonskis and the language. Not every step he had taken should be blindly followed – landmarks should first be observed. The road of the jablonskiana which had begun during his lifetime was marked by 5 volumes of his writings (articles), 2 volumes of grammars as well as a 2-volume monograph, studies, numerous articles and rather rich, though mostly insistent, empty, even nihilistic, polemic. Jablonskis has been better studied and described than fully understood and duly acknowledged. The greatest theoretical misunderstanding is the attempt to address our peculiar road of the nation and the language according the pattern of the great Western languages.

KEYWORDS: Jablonskis, jablonskiana, language, nation, language of the nation, national function of the language.

JONAS KLIMAVIČIUS

Erfurto g. 56-14, LT-10308 Vilnius

J. KLIMAVIČIUS. Jonas Jablonskis ir tautos kalba

JONAS JABLONSKIS A JAZYK NÁRODA

1. CESTY, ODBOČKY A SLEPÉ CESTY JABLONSKIANY

Závěry

2. JABLONSKÉHO UKAZATELE NA KŘIŽOVATKÁCH NÁRODA

3. CESTA JAZYKA – JAKO CESTA NÁRODA

OBECNÉ ZÁVĚRY

ŠALTINIAI

LITERATŪRA

JONAS JABLONSKIS AND THE LANGUAGE OF THE NATION

Summary

Document details