LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, II

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

HLÁSKOVÉ RYSY MIEŽIŠKÉHO NÁŘEČÍ

J. ŠUKYS

Transkripce

V článku se používá transkripce z „Programu pro sběr materiálu pro Atlas litevského jazyka“. Odchylky jsou tyto:

1. Délka hlásky se označuje tečkou vpravo nahoře u písmene (čárka nad písmenem označuje pouze historickou délku hlásky). Délka se označuje nejen u nepřízvučných, ale i u přízvučných hlásek.

2. Ve skupině souhlásek se označuje pouze měkkost té souhlásky, která stojí bezprostředně před samohláskou zadní řady nebo na konci slova.

3. Aspirace souhlásek se neoznačuje.

4. Dodatečně bylo zavedeno písmeno ъ, které označuje samohlásku zadní řady, poněkud širší než litevské u.

Miežiškėské nářečí je součástí toho východolitevského nářečí puntininků, které nepatří ani k rotininkům, ani k dadininkům, ani k žalininkům, ani k žadininkům¹. Leží jihovýchodně od Panevėžysu a zahrnuje městečka Miežiškiai (Mieškai) a Raguva s okolními vesnicemi.

Sousedé Miežiškiai na západě jsou pontininkové, zatímco sousedé Raguvy jsou pantininkové. Mezi okrajové vesnice pontininků ležící při puntinincích patří: Pakruošiniai, Tautkūnai, Pajūodžiai, Preidžiai, Kabėliai, Klepšiai a Velykiai; k puntininkům již náležejí vesnice Pučekai, Bajoriškiai, Trakininkai a Būkališkiai. Tuto hranici je třeba zdůraznit, protože v naší lingvistické geografii byla vyznačena nepřesně. Například na mapě A. Salise² je městečko Miežiškiai (Mieškai) přiřazeno k pontininkům. Některé nepřesnosti (zařazení vesnic Pučekai, Bajoriškiai a Kūlbagalis k pontininkům) se vyskytují v článku P. Būtenase „Hranice aukštaitských nářečních okrajových mluv“³.

I. Činitelé určující vokalismus nářečí

Existuje několik podmínek, na nichž závisí výslovnost toho či onoho samohláskového či dvojhláskového zvuku popisovaného nářečí.

§ 1. Pozice samohlásky ve slově. Samohláska nebo dvojhláska na konci slova ve spisovném jazyce nejčastěji odpovídá jiným nářečním hláskám než samohláska v kmeni slova ve spisovném jazyce nebo

¹O vokalismu severní části tohoto nářečí viz I. Jašinskaitė, Přízvuk, přízvuková intonace a jejich vliv na vokalismus v biržském nářečí. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 1. Vilnius, 1957.

²Viz Archivum Philologicum, 4, Kaunas, 1933.

³Viz Archivum Philologicum, 3, 185, Kaunas, 1932.

151

dvojhláska. Dochází k tomu proto, že vedle obecného zákona krácení nepřízvučných slabik působí na konec slova ještě specifický zákon krácení koncovek, zatímco na kmen slova působí specifický zákon prodlužování krátkých přízvučných slabik. Proto nově vzniklé nářeční samohlásky na konci slova nejčastěji odpovídají jiným samohláskám spisovného jazyka, např.: pi˙evo~piejove, má˙ta~mãto. Na konci slova záleží také na tom, do jaké kategorie slovo patří, např.: u podstatných jmen šakàs~šakõs, u zájmen katràs~katrõs.

§ 2. Přízvuk a přízvuková intonace.

Miežiškiųské nářečí, které spadá do zóny podmíněného stahování přízvuku, má pět přízvukových intonací.

Akutovou (') intonaci mohou mít dvojhlásky ai, au, ei, ui a smíšené dvojhláskové skupiny, např.: lá˙ibus~láibas, lá˙uža~láužo, sé˙ilas~séilės, smú˙ike~smúikė, šá˙ltu~šálta, lẽ˙mpu~lẽmpa, tri.ni~trinti, kū.rmi.s~kūrmís.

Cirkumflexovou (~) intonaci mohou mít dvojhlásky ai, au, ei, ui a smíšené dvojhláskové skupiny, např.: žai˙bus~žaibas, láu˙kos~laukas, šveit˙ši~šveisti, muí˙lus~mui-las, kal˙tus~kaltas, kem˙šu~kemša, pn˙ktus~penktas, bur˙bu~burba. Kromě toho má cirkumflexovou intonaci každý dlouhý kořen, do něhož vstupují výše uvedené dvojhláskové skupiny, i když jsou původem akutové, pokud se do něj stahuje přízvuk z krátké koncovky, např.: lá˙ibu~laibą, šáu˙ki~šauki, svei˙kus~sveikus, puí˙kus~puikus, kal˙n~kalnė, ver˙ki~verki.

Krátkou (˘) intonaci mají: krátké samohlásky na konci slova, např.: sukì~sukį, šakù~šaką, katràs~katràs, katè~katę; krátké samohlásky v některých jednoslabičných slovech, např.: àš~aš, kàt~kad, bèt~bet, nègi~nėgi, tìk~tik, dù~dū; citoslovce a slovesa okamžitého vidu vyjadřující náhlý, ale slabý děj, např.: bákši~bãkšt, bákštelė~bãkštelėti, žìpi~žìbt, žìptelė~žìbtelėti; onomatopoická slovesa ve 3. osobě přítomného času, jejichž infinitiv má příponu -ėti, např.: žãksi~žaksia, trẽpsu~trėpsia; 3. osoba budoucího času, např.: nèš~neš, bū's~būs, matìs~matýs; zkrácený tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu, např.: rãst „rastų“, nẽšt „neštų“, bùt „būtų“⁴.

Střední (˙) intonaci mají prodloužené přízvučné samohlásky i, u ve kmeni slova ve spisovném jazyce, např.: i, u, např.: kì.tus~kitas, nù.neše~nunešė, bernù.kus~berniukas. Střední intonaci mají také dlouhé samohlásky a dvojhlásky ie, uo, ať už byly přízvučné odedávna, nebo získaly přízvuk po jeho stažení z krátké koncovky na dlouhý kořen, např.: rá˙te~ratai, žẽ˙me~žemė, kė˙le~kėlė, pi˙kstu~pyksta, žõ˙džius~žodžius, krū˙me~krūmai, pienus~pienas, juõdu~juoda. V nářečí nejsou u dlouhých samohlásek a dvojhlásek ie, uo slyšitelné akutové ani cirkumflexové intonace.

Střední useknutou (˙) intonaci mají přízvučné dlouhé samohlásky na konci slova, které se ve spisovném jazyce vyslovují s cirkumflexovou intonací, např.: žìnė~žinai, akì~aký, maũ~matau, miškù~miškų. Useknutá intonace se od střední liší pouze výraznějším přízvukovým zdůrazněním přízvučné slabiky. Je třeba říci, že i intonace krátké přízvučné koncovky má nádech useknutosti.

⁴Nářečí má také plné tvary 3. osoby podmiňovacího způsobu, v nichž se zachovalo staré přízvukování koncovky, např.: raštų~rašty, neštų~neštų, būtų~būtų.

152

Délka složek dvojhlásek v popisovaném nářečí závisí především na přízvuku. Nepřízvučné samohlásky nebo dvojhlásky spisovné litevštiny obvykle odpovídají jiným hláskám nářečí než samohlásky a dvojhlásky přízvučné.

§ 3. Působení souhlásek. Po j a po palatálních souhláskách, jimž předcházelo j, se zadní samohlásky v miežiškėnském nářečí, stejně jako v jiných nářečích a ve spisovné litevštině, posouvají dopředu; zadní samohláska u se po tomto posunu dokonce vyslovuje jako přední samohláska i.

Některé samohlásky popisovaného nářečí se před tvrdými souhláskami vyslovují otevřeněji. U samohlásek i, u je toto otevření velmi nepatrné, zatímco samohláska e spisovné litevštiny se před tvrdou souhláskou vyslovuje jako hláska mezi e a a.

II. Systém vokalismu nářečí

A. Vokalismus slovního kmene

1. Samohlásky

§ 4. Samohlásky a, e, v miežiškėnském nářečí, které odpovídají a, e, ve spisovné litevštině, jsou dlouhé i krátké. Dlouhé i krátké e je před tvrdou souhláskou výrazně otevřenější a vyslovuje se jako hláska mezi e a a, např.: gė'ras~gėras, ma'dus~medus, nėš~nėš. Před měkkou souhláskou se e vyslovuje jako ve spisovné litevštině, jen v dlouhé podobě je poněkud napjatější a užší než ve spisovné litevštině, např.: kė·li.s „kėlias“, mė·džių~mėdžių. Dlouhé i krátké a nářečí se svou kvalitou neliší od dlouhého a krátkého a spisovné litevštiny, např.: bà·dus~bàdas, žàdė·ti~žadėti.

§ 5. Krátké a, e bývají zpravidla jen nepřízvučné, např.: vakarė'lis~vakarėlis, nebegerė'~nebegerai. Přízvučné bývají v těchto případech: v některých jednoslabičných slovech, např.: aš~aš, kàt~kad, bèt~bet, nėgi~nėgi; v citoslovcích a slovesech okamžitého děje, která označují náhlý, avšak slabý děj, např.: bàkst~bakst, bàkštelė't~bakštelėti, trėkšt~trėkšt, trėkštelė't~trėkštelėti, ve 3. osobě přítomného času onomatopoických sloves, jejichž infinitiv má příponu -ėti, např.: žàksi~žaksia, trèps~trepsia, ve 3. osobě budoucího času, např.: ràš~raš, nėš~nėš; ve zkráceném tvaru 3. osoby kondicionálu, např.: ràst „psal by“, nėšt „nesl by“.

§ 6. Přízvučné a, e, stejně jako ve spisovné litevštině jsou dlouhé, např.: mã·žus~mažas, svẽ·či.s~ „svẽčias“. V některých případech má však nářečí dlouhé a, e i tam, kde má spisovná litevština přízvučné krátké a, e, a to: v předponách sloves a slovesných odvozenin (činných participií a polovětných přechodníků), např.: ã·tkase~atkàse, nebė·kepu~nebėkėpa, pà·likus~pàliktas, nė·pirkus~nėpirktas, prà·lakin~pràlekian, bė·šnėkunt~bėšnekant; v infinitivu základních sloves a jejich odvozeninách — v minulém opakovaném čase a v polovětných přechodnících, např.: rà·ši~ràšti, nė·šti~nėšti, là·gdava~làkdavo, kà·bdava~kėpdavo, plà·gdamus~plakdamas, vė·ždàmus~vėždamas. Kromě toho se dlouhé a· místo přízvučného krátkého a spisovné litevštiny vyskytuje také v přivlastňovacích zájmenech mã·na~mãno, tã·va~tãvo, šã·va~šãvo, zatímco dlouhé e· místo přízvučného krátkého e ve spisovné litevštině se objevuje u adjektiv druhého stupně, např.: didė·sni.s~didėsnis, gražė·sne~gražesnė.

153

§ 7. Dlouhé a, e odpovídající litevskému spisovnému jazyku ą, ę miežiškijské nářečí nemá. Staré an, en tohoto nářečí, stejně jako všech puntininků, se změnily v un, in, z nichž vznikly litevské spisovné ą, ę. Souhláska n vypadla a prodloužila předcházející samohlásku u, i, např.: užžūlus~ąžuolas, grįžti~gręžti. V nepřízvučných slabikách se tyto u, i zkrátily, např.: kusnėliš~kasnėlis, grįžtiš~gręžiotis. V nových slovech, která do nářečí pronikla v nedávné době, se litevské spisovné ą, ę nemění, např.: sąjungu~sąjunga, spręsti~spręsti, bręstu~bręsta.

§ 8. Na počátku slova se dlouhé nebo krátké e v popisovaném nářečí nejčastěji mění v a. Před tvrdými souhláskami se počáteční e pravidelně mění v a, např.: asũ~esą, ãgla~ėglė. Před měkkými souhláskami se e někdy mění v a, jindy nikoli, např.: aketė~aketė, Alū.ne~Eliūnė, (j)ėžĩs~ežys, (j)ėrziĩ~ėrzyti, (j)ėžas~ėžios.

V nářečí se e mění také v a ve spojení le, působením ztvrdlého l, např.: lākĩ~lėkia, ladanĩ~ledan.

§ 9. Nářeční ė˙, o˙, odpovídající litevskému spisovnému ė, o, se svou kvalitou poněkud liší od spisovných ė, o. Samohláska ė˙ je méně napjatá než spisovné ė a samohláska o˙ je méně labializovaná než spisovné o. ė˙, o˙ v kmeni nářečních slov se vyskytují jen pod přízvukem, a proto jsou samozřejmě vždy dlouhé, např.: dė˙den~dėdė, našlaitėliš~našlaitėlis, stō˙vn~stōvia, žō˙gus~žiōgas. Nepřízvučné ė˙, o˙ se podle obecného zákona zkracování nepřízvučných slabik musí zkrátit na krátké samohlásky. Dlouhé nepřízvučné ė˙, o˙ změnily při zkracování svou kvalitu. V popisovaném nářečí, stejně jako v sousedních pontininkských nářečích, probíhal tento proces cestou zúžení samohlásek. Přes zúžené ę, o došlo k přechodu k ɪ, ʋ, které jsou patrně více zatažené a otevřenější než litevské spisovné i, u, např.: vỹžĩs~vėžys, mirkėlã~mirkėlė „kůrka namočená do boršče“, kujĩte~kojytė, žmugōs~žmogaus. Je třeba říci, že v části popisovaného nářečí (kolem Raguvy) odpovídá nepřízvučnému spisovnému kmenovému ė e, ale toto e patrně nevzniklo z ė, nýbrž ze starého dlouhého ē po jeho zkrácení, např.: sedėĩ~sėdėti, mesĩte~mesytė.

Že ɪ, ʋ nevznikly ze starých zkrácených ē, ā, nýbrž z ė, o, dokládá skutečnost, že staré nářeční ē, ā při zkracování nemění svou kvalitu, např.: mā˙ta<*matā~māto, mā˙te<*matē~mātė. Z toho lze vyvodit, že zkracování dlouhých samohlásek v nepřízvučných slabikách kmenů slov miežiškijského nářečí začalo později, až po změně starých ē, ā v ė, o.

§ 10. Pro východní Litevce příznačné tvrdnutí spojení lė je zároveň také záležitostí vokalismu, protože ztvrdlé l vytlačilo samohlásku ė z přední řady do střední a vytvořilo novou hlásku — samohlásku střední řady e˙, kterou spisovný jazyk nemá, např.: lė˙k~lėk, tilė˙ĩ~tylėti. Nepřízvučné e˙ se redukuje: kvantitativní redukcí se zkracuje na krátkou samohlásku, kvalitativní redukcí mění svou kvalitu. V nepřízvučné pozici po velarizovaném nefinálním l je slyšet jakási neurčitá krátká samohláska, přechodná mezi u a ʋ, např.: plukė˙~plekai, lukė˙-mus~lėkimas, priėkuti˙s~priekletis. Ve slovesech okamžitého děje je nepřízvučné e slyšitelně výrazně zúžené, např.: ka˙ukštelėĩ~kauštelėti, trūktelė˙ĩ~trūktelėti.

154

§ 11. Krátké nářeční i, u se podobají litevským spisovným i, u, jen nářeční i je o něco méně napjaté a u je téměř nelabializované. Před tvrdou souhláskou jsou i, u mírně otevřenější⁵.

§ 12. Krátké i, u jsou zpravidla jen nepřízvučné a odpovídají litevským spisovným i, u, např.: vis̃~visi, žinõ~žinau, suku~suki, žuváuti~žuvauti. Protože se v nářečí dlouhé samohlásky v nepřízvučné pozici zkracují, odpovídají nářeční i, u také nepřízvučným litevským spisovným i, y, u, ū, např.: grįžõ~grįžau, linõ'ji~lynoja, skustũ~skųstų, grūdė~grūdai. Jak vyplývá z § 7, nářeční i, u mohou odpovídat také nepřízvučným litevským spisovným ą, ę, např.: grįžtũs~gręžiotis, kusnė.li.s~kąsnėlis. Kromě toho mohou nářeční i, u pocházet také ze zkrácených ė, o (viz § 9).

§ 13. Po j a palatálních souhláskách, po nichž dříve následovalo j, je nářeční u (to platí i pro u, které odpovídá nepřízvučným dlouhým litevským spisovným ū, ą, ū, o) velmi výrazně předsunuté, např.: u̇žkliuvõ~užkliuvau, žiūrėk~žiūrėk, bliovi.mus~bliovimas, a v současnosti se nejčastěji zcela změnilo v samohlásku přední řady i, např.: u̇žkliuvõ~užkliuvau, žiūrėk~žiūrėk, bliovi.mus~bliovimas. Příčinou tohoto zajímavého procesu, který probíhá v současnosti, mohlo být to, že téměř nelabializované nepřízvučné nářeční u svým tvořením připomíná nenapjaté nářeční i.

§ 14. Přízvučné litevské spisovné i, u se v nářečí prodlužují. Uchem nelze prodloužené i, u odlišit od dlouhých i, u. Pouhým poslechem například nelze určit, zda nářeční sudžiūva odpovídá litevskému spisovnému sudžiūvo, nebo litevskému spisovnému sudžiūvo, protože se patrně neliší ani vi̇.sus~visas a vi̇.rus~výras, išdū.ža~išdūžo ir išdū́me~išdū́mė. Dokud nebude délka těchto samohlásek změřena, prodloužené přízvučné i, u se podle tradice označují jako polodlouhé, např.: du.ri.s~durys, klu.va~kliuvo.

§ 15. Přízvučné i, u se neprodlužují v těchto případech: v některých jednoslabičných slovech, např.: ti̇k~tik, dù~dū; v citoslovcích a slovesech okamžitého děje vyjadřujících náhlý, ale slabý děj, např.: ži̇pì~žibt, žiptelė~žibtelėti, trūkt~trūkt, trūktelė~trūktelėti; v onomatopoických slovesech přítomného času, jejichž infinitiv má příponu -ėti, např.: grikš~grikšia, tūks~tūksia; ve třetí osobě budoucího času, např.: lis~lis, matis~matys, būs~bus, siūs~siūs; ve zkráceném tvaru třetí osoby podmiňovacího způsobu, např.: dript „driptų“, pikt „pyktų“, sukt „suktų“, būt „būtų“.

§ 16. Dlouhé nářeční i̇, u̇ se vyskytují jen pod přízvukem a odpovídají přízvučným litevským spisovným i̇, e, y, ū, ą, ų, např.: li̇sĩ~lįst, gri̇šĩ~gręžt, ri̇tus~rytąs, skūst~skųst, kūst~kąst, dū.me~dūmai. Dlouhé nářeční i̇, u̇ jsou stejně jako všechny dlouhé nářeční samohlásky patrně o něco kratší než litevské spisovné y, ū.

§ 17. Při přehledu všech samohlásek kmenů slov je patrné, že obecný zákon kvantity samohlásek kmenů slov v popisovaném nářečí zní takto: nepřízvučné samohlásky jsou vždy krátké, zatímco přízvučné jsou až na několik výjimek dlouhé.

Na otázku, proč se přízvučné krátké samohlásky v nářečí prodloužily a nepřízvučné dlouhé zkrátily, je obtížné odpovědět. L. Ščerba při výkladu podobné zákonitosti vokalismu ruštiny píše⁶, že současně z neznámých

⁵ Toto otevření se graficky nezaznamenává.

⁶ Viz Л. В. Щерба, Русские гласные въ качественномъ и количественномъ отношеніи, 151, С. Петербургъ, 1912.

155

Z těchto důvodů se v ruštině začala největší hlasová síla přisuzovat samohlásce přízvučné slabiky, která se začala prodlužovat, zatímco samohlásky nepřízvučných slabik se naopak začaly kvantitativně, a dokonce i kvalitativně redukovat.

Ve skutečnosti redukce nepřízvučných samohlásek změnila také kvalitu některých samohlásek miežiškėnského nářečí. Například nepřízvučné dlouhé ė, o se zkracováním proměnily v jiné samohlásky.

Kvalita samohlásek ve slovním kmeni popisovaného nářečí závisí také na souhláskách, které samohlásku obklopují.

Výslovnost zadní samohlásky závisí na tom, po jaké souhlásce stojí. Po j nebo palatální souhlásce, před níž se vyskytovalo j, jsou zadní samohlásky přední. Zpřednění nepřízvučné samohlásky u dalo samohlásku zcela nové kvality ɨ.

Výslovnost některých samohlásek závisí také na tom, před jakou souhláskou stojí. Před tvrdou souhláskou se krátké i, u poněkud otevřou, zatímco otevření samohlásky e je tak výrazné, že se vyslovuje jako hláska mezi e a a.

2. Diftongy

Diftongy. Při pojednání o diftonzích je třeba abstrahovat od souhláskových diftongů ie, uo, které se jak artikulací, tak svými ekvivalenty liší od ostatních diftongů.

§ 18. Kvantitu složek diftongů ai, au, ei, ui určuje přízvuk. U přízvuku s přízvučným začátkem je hlasový tlak soustředěn na první složku, proto je první složka dlouhá, např.: káìlis~káilis, sáula~sáulė, kéìktis~kéiktis, smuĩkė~smuikė. U přízvuku s přízvučným koncem je naopak hlasový tlak soustředěn na druhou složku, a proto je dlouhá druhá složka, např.: kràitis~kráitis, lãũkas~laukas, rèikì~reĩkia, muĩlus~mūilas. Obě složky nepřízvučných diftongů jsou krátké, např.: daiktẽlis~daiktelis, šaukõ~šaukiau, meĩlùmus~meilumas, púikybė~puikybė.

§ 19. Diftongy ai, au, ei, ui ve slovním kmeni s přízvukem s přízvučným koncem se kvalitativně poněkud liší od diftongů spisovného jazyka. Protože se hlasový tlak soustředí na druhou složku, první složka se redukuje a poněkud se připodobňuje druhé. Široké a diftongu au se před úzkým u zužuje a získává odstín o, např.: pãũkštis~paukštis, dãũg~daug. e diftongu ei je před úzkým i rovněž poněkud užší, např.: peĩkti~peikti, meĩši~meišia „míchá se“. Široké a diftongu ai je před úzkým i hrdelní, výdechová samohláska, např.: baĩsus~baisūs, vaĩkus~vaikas. Úzké u diftongu ui se poněkud otevírá, např.: kuĩnas~kunas, puĩkus~puikus. Takovou asimilaci první složky lze pozorovat i v nepřízvučných slabikách, např.: maiši~maišyti, lãukė~laukai, rèikės~reilės, puikumẽlis~puikurėlis, pãbaigė~pabaigė, atãsmaukė~atãsmaukė, pri.reikė~prireikė.

§ 20. Diftong ei se na začátku slova mění na ai, např.: aĩnu~aina, aĩk~eik, aĩlia~eilia, a také po ztvrdlém l, např.: lá risk~léisk, pláiskanas~plėiskanos.

⁷ Diftong ui, zejména s přízvučným začátkem, není pro popisované nářečí typický.

156

§ 21. Diftongy ie, uo se svou artikulací a odpovídajícími hláskami blíží monoftongům. Tyto samohláskové skupiny se vyslovují jako nepozorovatelně přecházející řada samohlásek od úzké přes střední až po širokou: ie se před měkkou souhláskou vyslovuje jako zvláštní trojhláska iėe, před tvrdou jako trojhláska iėa, uo se vyslovuje jako trojhláska uoa. Proto není v nářečí slyšitelný cirkumflexový ani akutový přízvuk diftongů ie, uo — mají přízvuk střední, jako monoftongy.

§ 22. Diftongy ie, uo se vyskytují pouze v přízvučných slabikách, např.: Pienus~pienas, dienu~dieną, dūodu~dūoda, juokus~juokas. V nepřízvučných slabikách se podle zákona o krácení samohlásek nepřízvučných slabik zkracují, tj. monoftongizují a mění svou kvalitu: monoftongizované ie přechází v krátké e (před tvrdou souhláskou v æ), např.: penė.li.s~pienėlis, kietū.mus~kietumas, monoftongizované uo po tvrdé souhlásce přechází v krátkou zadní samohlásku u, např.: puodė.li.s~puodėlis, dubė-tus~duobėtas, po měkké souhlásce pak v krátkou přední samohlásku i, např.: paindā.vi.s~pajuodavęs, apsī.libō.~apsiliuobiau. Z toho plyne, že nářeční protějšky nepřízvučného litevského uo jsou stejné jako protějšky nepřízvučného litevského o, zatímco protějšky nepřízvučného litevského ie se liší⁸ od protějšků nepřízvučného litevského ė (viz § 9).

§ 23. Smíšené dvojhlásky. Kvantita složek smíšených dvojhlásek, stejně jako diftongů ai, au, ei, ui, závisí na přízvuku. U akutového přízvuku je hlasový tlak soustředěn na první složku, proto je první složka dlouhá, např.: kā.lnus~kalnas, supī.ntus~supintas, kė.lī~kelti, dū.rī~durti. U cirkumflexového přízvuku je naopak hlasový tlak na druhé složce, a proto jsou sonorní souhlásky l, m, n, r druhé složky napjaté a dlouhé; navíc je r vícekmitné, např.: kar’tus~kartus, pėn’kus~penktas, rūm’ta~raimto, kur’či.s~kurčias. Obě složky nepřízvučných smíšených dvojhlásek jsou krátké, např.: kalnāo-tus~kalnuotas, delnē’li.s~delnėlis, šiltū’mus~šiltumas, pulkūot~pulkuoti.

§ 24. U smíšených dvojhlásek s cirkumflexovým přízvukem je hlasový tlak soustředěn na druhou složku, proto se první složka redukuje a poněkud připodobňuje druhé. Tvoří-li první složku i, u, tyto samohlásky se rozšiřují, zejména před tvrdou souhláskou, např.: vil’kus~vilkas, pul’kus~pulkas, kin’či~kenčia, dul’ki~dulkia, zatímco e má před měkkou souhláskou sklon se zužovat, např.: vēr’ki~verkia, kēr’tu~kerti. Stojí-li smíšená dvojhláska před tvrdou souhláskou, e zůstává rozšířené stejně jako v pozicích bez dvojhlásky, např.: taēn’ku~tenka, vēl’ku~velka. Samohláska a první složky je poněkud hrdelní, např.: mai’tu~marti, kai’tus~kaitas.

§ 25. Stejně jako v nářečích ostatních puntininků se i v popisovaném nářečí am, an, em, en mění na um, un, im, in, např.: sū.mtī.s~samtis, rūm’sti.s~ramstis, kumpē.li.s~kampėlis; sprū.ndus~sprandas, run’ku~ranką, lunki’ī~lankyti; ūi.mī~vėmti, tūm’pī~temp­ti, kimpī.ne~kempinė; gīvī.nī~gyventi, švīn’te~šventė, kantē.jo.~kentėjau.

§ 26. Jsou však případy, kdy se am, an, em, en nemění, totiž:

⁸ Na okraji popisovaného nářečí, v sousedství pontininků (Piniava, Pažagieniai), jsou nářeční protějšky nepřízvučného litevského ie stejné jako protějšky nepřízvučného litevského ė, např.: pne’lī.s~pienėlis, stejně jako tvē’lī.s~tėvelis.

157

a) ve slovech, která do nářečí pronikla po období změny am, an, em, en na um, un, im, in, např.: lė'mpu~lėmpa, lė'nkus~lėnkas, žė'ntus~žėntas;

b) ve tvarech, v nichž mají am, an, em, en sekundární původ, tj. vznikly nedávno po zániku koncové samohlásky: v koncovce dativu jednotného čísla zájmen, např.: gerá'm<geramui, antrá'm<antramui, tá'm<tamui; v koncovce dativu množného čísla podstatných jmen o-kmenů, která vznikla ze staré formy dativu duálu, např.: namá'm<*namamu, vi'ram<*vīramu; v koncovce inessivu jednotného čísla zájmen, např.: senam̃<senamė, pirmam̃<pirmamė, katram̃<katramė; v koncovce inessivu současnosti⁹, např.: miškáñ<miškana, miestañ<miestana; v koncovce 1. osoby množného čísla přítomného času sloves kmenů a a ia, např.: dirbam<dirbame, sėdžiam<sėdžiame;

c) v slovesech přítomného času, jejichž základní tvary vykazují střídání kořene im || em, in || en, např.: kėm̃sū~kemša, lėñdu~lenda, reñku~renka;

d) v infixálních slovesech přítomného času, např.: rañdu~randa, pakañku~pakanka, geñdu~genda, teñku~tenka. Někdy se říká také bar-žlūm̃pu „promáčí se“, pakuñku~pakanka, ale zřídka.

§ 27. Zajímavé je, že litevské en po ztvrdlém l má v nářečí protějšek un¹⁰, např.: lùntù~lenta, luntė'la~lentelė, lùngvus~lengvas lùngvāi~lengviaū. Zdá se, že en se po l změnilo na an a an se pravidelně změnilo na un, tedy lùngvus<langvas<lėngvas. Z toho lze vyvodit, že smíšené dvojhlásky popisovaného nářečí am, an, em, en se změnily na um, un, im, in později, než ztvrdly skupiny le, lė.

§ 28. Po přehledu samohláskových a smíšených¹¹ dvojhlásek lze vyvodit tyto závěry:

1. Kvantitu a kvalitu diftongů (s výjimkou stejných ie, uo) a smíšených dvojhlásek určuje přízvuk: dvojhlásky s akutovým přízvukem mají prodlouženou první složku, kdežto s cirkumflexovým druhou. Prodloužená druhá složka s cirkumflexovým přízvukem oslabuje a částečně asimiluje první složku.

2. Pro popisované nářečí je charakteristické puntininkovské nářečí. Ve slovech, která do nářečí pronikla po historické změně dvojhlásek am, an, em, en na um, un, im, in a v nově vzniklých tvarech s těmito dvojhláskami zůstaly am, an, em, en většinou nezměněné.

3. Diftongy ie, uo se svou artikulací, přízvukem a odpovídajícími hláskami blíží monoftongům.

B. Vokalismus na konci slova

1. Samohlásky

§ 29. Samohlásky ė, o na konci slova, které odpovídají litevským ė, o, miežiškėnské nářečí obvykle nemá. Přízvučné i nepřízvučné litevské ė, o odpovídají v nářečí krátké e, a, např.: vuvėrė~vovėrė, bá're~bārė, lunkas~lankos, blāũzdas~

9 V okolí Raguvy se již říká miškū̃~miškāñ, miestuñ~miestan.

10 Výjimkou je slovo lìn'kti~lenkti.

11 Nově vzniklé nářeční dvojhlásky a trojhlásky se v tomto článku neprobírají, protože jsou běžné v mnoha nářečích a nepřinášejí žádný nový zajímavější materiál.

158

blauždos. Pravděpodobně v době, kdy se staré ē, ā v kmeni nářečních slov změnily v ē, o, koncové ē, ā nářečních slov se zkrátily či byly zkráceny, a proto se již nemohly změnit v ē, o, např.: dė:dė<*dėdė, brō:la<*brālį. Toto tvrzení podporuje i skutečnost, že litevskému koncovému lė odpovídá nikoli nářeční le (viz § 10), nýbrž nářeční la, které mohlo vzniknout pouze z le (viz § 8), např.: sá:ula~sáulė, varlā~varlē.

§ 30. Nově vzniklé koncové ē, o si zachovávají svou kvalitu: přízvučné jsou dlouhé, např.: pakapē~pakapēję, lunkō~lankojė, tšō~tōja; nepřízvučné jsou polodlouhé, např.: žė:mē~žemėje, pièvo.~pievóje, šī.to~šitója. Samohlásky ē, o se na konci slova vyskytují také v infinitivu a ve tvarech od něj odvozených, např.: birē?~byrėti, birē:s~byręs, birē:k~byrėk, žinō:t~žinóti, žinō:s~žinos, žinō:k~žinók.

§ 31. Nářeční koncové a, e vznikly většinou zkrácením starších ā, ē (viz § 29). Litevským a, e obvykle odpovídá nářeční u, i, které jsou více zatažené a otevřenější než litevské u, i; navíc jsou, zejména v nepřízvučné pozici, redukované. V některých případech lze tuto korespondenci historicky vysvětlit (zákonem puntininkování), totiž: v koncovce instrumentálu jednotného čísla podstatných jmen ženského rodu o-kmenového skloňování, např.: šakù<*šakum<*šakān~šaką, lū:pu<*lūpun<*lūpān~lūpą, katì<*katin<*katēn~katę, kà:rvu<*karvin<*karvén~karvę; v koncovce akuzativu množného čísla podstatných jmen ženského rodu o-kmenového skloňování, např.: šakùs<*šakuns<*šakāns~šakas, lū:pus<*lūpuns<*lūpāns~lūpas; v koncovce lokálu jednotného a množného čísla, např.: miškì<*miškin<*miškēn~miške, aruodà<*aruodin<*aruodēn~aruóde, pièvous<*pievosin<*pievośēn~pievose.

§ 32. Historicky nelze vysvětlit, jak se v koncovce nominativu singuláru mužského (akmenového) a ženského rodu (okmenového) objevilo umísto spisovného a, např.: dā'rbus~dárbas, mā:žus~mãžas, šakù~šakà, bō:bū~bóba. Snad mohlo zejména u ženského rodu koncové uv nominativu místo avzniknout analogií podle instrumentálu singuláru a akuzativu plurálu, avšak nejspíše se koncové a, zvláště nepřízvučné, vlivem redukce začalo vyslovovat sotva slyšitelně a nejasně, a proto se podobalo redukovanému u. Výjimku tvoří pouze zájmena mužského rodu, která si v přízvučné koncové pozici slova zachovávají a, např.: kàs~kàs, tàs~tàs, anàs~anàs, katràs~katràs, visakàs~visakàs.

§ 33. Nářečí nemá na konci slova dlouhé a, e. Výjimkou jsou zachované dlouhé přízvučné staré zájmenné koncovky, např.: katrā~katrō, anū~anō, tūhā~tokió. Litevskému a, e odpovídá podle zákona puntininkování u, i; v přízvučné pozici jsou dlouhé u:, i:, např.: anū~anā, manī~manē; v nepřízvučné pozici jsou polodlouhé u., i., např.: miēstu.~miēstą, kà:ti.~kàtę, bù.vi.s~bùvęs.

§ 34. Litevskému koncovému e ve spojení le odpovídá nářeční o. Tato korespondence je výsledkem ztvrdnutí l a puntininkování. Ztvrdlé koncové l změnilo předcházející dvojhlásku *ēn v an, an se změnilo v un a po vypadnutí un, n zůstalo u, např.: *pelēn > *pelan > *pelun > pelù ~ pelė, *galēn > *galan > *galun > galù ~ galė, *šilēn > *šilan > *šilun > šilù ~ šilė. To znovu potvrzuje, že l miežiškėnského nářečí ztvrdlo dříve než an > un (viz § 27).

159.

§ 35. Avšak litevskému l na konci slova odpovídá nikoli nářeční lu., nýbrž lotyšské¹², např.: sã’ulb. ~ saulę, bačkė’lot. ~ bačkėlę, prapãbłot.s ~ prapuolęs, suskł.lot.s ~ suskilęs.

Je možné, že ve staré cirkumflexové koncovce se dvojhláska en změnila v in dříve než v akūtové koncovce (viz § 34), tedy ještě před ztvrdnutím l. Pak však vyvstává otázka, proč l, které obvykle tvrdne pouze před e, ė, ztvrdlo také před i.

§ 36. Koncové i, u v popisovaném nářečí mohou být krátké, polodlouhé i dlouhé. Krátké i, u, odpovídající litevskému i, u, jsou více zatažené, poněkud otevřenější a zejména v nepřízvučné pozici redukované, např.: mažì~mažį, akìs~akis, ti’li~tylia, sukù~sukų, smagùs~smagus, di.rbù~dirbu.

§ 37. Existuje několik případů, kdy spisovnému i odpovídá v nářečí polodlouhé i:, patrně vzniklé z dlouhého ī, totiž: v nezkrácené¹³koncovce infinitivu slovesa, např.: aī’ii.<*eit(?), dī.rpti.<*dirbti(?), v nominativní koncovce substantiv ia-kmenů¹⁴, např.: brō.lì.s<*brōlis, ratē’li.s<*ratelis.

§ 38. Nářeční u na konci slova, odpovídající litevskému u na konci slova nebo litevskému a na konci slova (viz § 31 a § 32), po j nebo po palatální souhlásce, po níž dříve následovalo i, se výrazně posouvá dopředu a nejčastěji se vyslovuje jako zcela přední samohláska i (srov. § 13), např.: turiu~turiu, žãlis~žalius, sū’ris~sūrius, žãli~žalia, kó’ji~koja, brū.ngis~brangias. V okolí Miežišků však nominativ maskulina kmene ia s litevskou koncovkou -ias, který by podle zákonitosti měl odpovídat nářečnímu -is, odpovídá nářečnímu -i.s, např.: vẽji.s „vítr“, svẽči.s „host“, žãli.s „zelený“. Pravděpodobně jde o analogii s těmi nominativy kmene ia, v nichž polodlouhé i. vzniklo historicky (viz § 37).

§ 39. Litevským přízvučným koncovým i, y, į, ū odpovídají v nářečí dlouhé i:, u:, např.: īː~į, užī!~ožį!, tūː~tū, stačūː~stačių, būtūː~būtų; nepřízvučným odpovídají polodlouhé i., u., např.: aũ.si.~ausį, lunkė’li.~lankelį, grã’žu.s~gražus, ã’ču.~ačiū. Nářeční dlouhé a polodlouhé i, u mohou odpovídat také litevskému ę, ą (viz § 33).

§ 40. Po přehledu všech nářečních koncových samohlásek lze říci, že obecné pravidlo kvantity koncových samohlásek zní: přízvučné jsou dlouhé, nepřízvučné krátké nebo polodlouhé. Samohlásky e, a, vzniklé ze starých ē, ā, jsou vždy pouze krátké.

Kvalitu nářečních koncových samohlásek mění měkká souhláska stojící před samohláskou (u se posouvá dopředu až na i) a zákon puntininkování (ą>ų, ę>i; kromě toho nářeční u, i mohla vzniknout ze starých koncových *ān, *ēn).

2. Dvojhlásky

Dvojhlásky. Při pojednání o dvojhláskách na konci slova v nářečí je třeba rozdělit je do samostatných skupin. První skupinu by tvořily dvojhlásky ai, ei, au, druhou — splývavé dvojhlásky ie, uo a třetí — dvojhláska ui.

¹² Střední generace vyjadřuje akuzativ jednotného čísla také s lu., např.: sã’ulu. ~ saulę, bačkė’lu. ~ bačkėlę. Zřejmě jde o analogii s akuzativním pádem o-kmenů, např.: vã’rnu. ~ varną.

¹³ Zkrácená infinitivní forma slovesa je v řeči mladších představitelů nářečí častější, např.: aī’ī~eiti, dī.rpti~dirbti.

¹⁴ Tento jev se nevyskytuje na celém území popisovaného nářečí, nýbrž pouze v okolí Miežišků. V okolí Narbutů a Raguvy říkají brō’lis~brolis, ratē’lis~ratėlis.

160

§ 41. Dvojhlásky ai, ei, au zůstávají zachovány pouze při přízvuku na první složce, např.: táˑi~tái, gerái~gerái, gražėˑi~gražiai, pačėˑi~pačiai, táˑu~táu, sáˑu~sáu. Při přízvuku na druhé složce a v nepřízvučných dvojhláskách na konci slova ai, ei, au dochází k monoftongizaci. Podmínky pro tuto monoftongizaci byly příznivé. První složka nářeční dvojhlásky s přízvukem na druhé složce byla redukována, protože hlasový tlak se soustředil na druhou složku. Dvojhlásky ai, ei, au, tvořené širokými a úzkými samohláskami, se kvůli obtížné výslovnosti asimilovaly: obě složky splynuly v jednu, co do šířky přechodnou samohlásku mezi úzkou a širokou, totiž ɛ, é nebo o. Obě složky dvojhlásky au, zadní samohlásky, daly při asimilaci zadní samohlásku ɑ¹⁵ (v přízvučné koncovce dlouhou, např.: sakóˑ~sakaũ, medõˑs~medaũs, v nepřízvučné polodlouhou, např.: sėˑjo.~sėjau, tūrˑgo.s~tūrgaus). Složky dvojhlásky ei, přední samohlásky, daly při asimilaci přední samohlásku é (v přízvučné koncovce dlouhou, např.: r̃kėˑ~rėkėi, gražėˑ~gražiai, v nepřízvučné polodlouhou, např.: kãˑtė.~kātėi, kelėlė.s~kelėliais). Složky dvojhlásky ai, jedna zadní a druhá přední, daly při asimilaci samohlásku střední řady ɛ, kterou spisovná litevština nemá (v přízvučné koncovce dlouhou, např.: žinãˑ~žinai, nagėˑs~nagais, v nepřízvučné polodlouhou, např.: mãˑme.~mãmai, dĩ.rbe.~dirbai).

Monoftongizace dvojhlásek je zřejmě poměrně nedávný jev, novější než například změkčování skupin le, lė, např.: pėˑle<pelai<pelei, azˑeˑle<avelai<avelei. Souhláska l netvrdne před monoftongizovanou dvojhláskou ei, která vznikla ze staršího ai, před nímž stálo j, např.: pėˑi.le.s~peiliais, smãˑi.lė.~smailiai. To ukazuje, že j vypadlo později, až po období změkčování skupin le, lė.

§ 42. Splývavé dvojhlásky ie, uo jsou většinou monoftongizovány. Spisovnému ie vždy odpovídá krátké nářeční e, např.: akėˑs~akiės, petėˑs~petiės, nóˑses~nosies; spisovnému uo odpovídá nářeční o (v přízvučné pozici dlouhé, např.: pamõˑ~piemuo, sesõˑ~sesuo, v nepřízvučné polodlouhé, např.: úˑndo.~vanduo, mėˑno.~mėnuo). Někteří představitelé nářečí, zejména starší, místo spisovného ie ve třetí osobě budoucího času vyslovují e (æ) a místo uo vyslovují a, např.: lėˑps~lieps, kvės~kvies, dãs~duos, važãs~važiuos.

§ 43. Dvojhlásky ie, uo zůstávají zachovány ve dvou případech, a to: v koncovkách zájmen, např.: tie~tie, kurie~kokie, katrūo~katruo, anuõs~anuos; v koncovkách, kde se přízvučné dvojhlásky ie, uo objevily v koncové slabice slova teprve nedávno¹⁶, např.: bardamẽs~bardamiesi, visõs~visuose, láukios~laukuose, sukúos~sukúosi. V druhém případě se nepřízvučné dvojhlásky ie, uo monoftongizují, avšak nikoli podle zákonitostí nářečního konce slova, nýbrž podle zákonitostí slovního kmene (viz § 22), např.: Miškus || Miškuos~Miškuose, Gitėˑnus || Gitėˑnos~Gitėnuose. To svědčí o tom, že zkrácený lokativní tvar nářečí vznikl nedávno, kdy už byly dvojhlásky ie, uo monoftongizovány.

§ 44. Podle zákonitostí slovního kmene (viz § 22) se dvojhlásky ie, uo zkracují i v jednoslabičných předložkách, např.: prį_tvoràs~prie tvoros,

¹⁵ V části popisovaného nářečí (v okolí Miežišků) tvoří výjimku adverbia vyššího stupně, např.: gražāũ~gražiau, toliāũ~toliau.

¹⁶ Představitelé nářečí, zejména starší, nadále užívají také nezkrácené formy.

II. Kalbotyros klausimai II.

161

nu ká:lna~ nuo kálno. Dochází k tomu proto, že předložky, připojujíce se k přízvučnému slovu, s ním tvoří jakoby jednotný celek, a tím se zároveň ocitají jakoby v kmeni slova.

§ 45. Popisované nářečí nemá dvojhlásku ui na konci slova. Koncovkou dativu jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na a ir u v části popisovaného nářečí je -u¹⁷, např.: žmó'gu~žmogui, vā'nagu~vā nagui, sū'nu~sūnui. Stejně jako každé u na konci nářečního slova se i toto u po měkké souhlásce mění v i, např.: bró'li~bróliui, vā'gi~vāgiui. Protože popisované nářečí nemá na konci slova neslabičné i, je třeba se domnívat, že koncovka dativu -u vznikla z -ui vypuštěním neslabičného koncového i.¹⁸

§ 46. Jak je patrné, dvojhlásky na konci slova závisí především na přízvuku. Dvojhlásky s akutovým přízvukem zůstávají zachovány, dvojhlásky s cirkumflexovým přízvukem se obvykle monoftongizují. Nářečí nemá dvojhlásku ui na konci slova.

§ 47. Smíšené dvojhlásky. Na konci slova se smíšené dvojhlásky vyskytují zřídka. Koncové smíšené dvojhlásky vznikly většinou nedávno, teprve po změně am, an v um, un, např.: má'n<manie, mažá'm<mažamui, vaika'm<vaikamu, kaira'm<ka ramė, ai'nam<einame. Dvojhlásky v jednoslabičných slovech často ztrácejí druhou složku — souhlásku, např.: dā'<dár, i<īr.

III. Nové jevy vokalismu nářečí

§ 48. V této práci je popsán vokalismus tradičního nářečí. Jak víme, každé nářečí se zejména v současnosti vlivem spisovného jazyka mění. Mladší představitelé miežiškėnského nářečí, ovlivňovaní školou, tiskem, rozhlasem, shromážděními, uměleckou osvětovou činností a dalšími faktory, se stále více začínají vyhýbat nářečním prvkům. Z nových jevů vokalismu, které vznikly vlivem spisovného jazyka, stojí za zmínku tyto:

1. Někdy se obnovují am, an, em, en, ą, ę, změněné na um, un, im, in, ų, į, např.: sá'mti.s~sámtis, lá'ngus~lángas, pé'mpę~pémpę, givė'nti~gyvénti, kā'~ką, švė'sti~švęsti. Fakultativně, patrně z přehnané snahy, se místo un někdy říká an tam, kde an nikdy nebylo, např.: plánksnu „plunksna“, paá'nksni.s „paunksnis“.

2. Spojení le, lė někteří „zinteligentnělí“ představitelé nářečí již nevyslovují tvrdě, např.: sáule~sáulė, lė'dus~lėdas. Jak je patrné, na konci slova je místo očekávaného spisovného lė le, protože nářeční koncové la ve skutečnosti pochází z le, nikoli z lė (viz § 29).

3. Mladá generace, zejména ta, která studuje, se pokouší obnovit spisovné koncové změny ą, ę, např.: vā'rna~vārna, júoda~júoda. Místo dlouhého nepřízvučného spisovného ą na konci slova však nejčastěji vyslovuje krátké a, typické pro konec nářečních slov.

¹⁷ V okolí Narbutů a Raguvy se, stejně jako v debeikėnském nářečí, zachovala koncovka dativu jednotného čísla podstatných jmen s kmenem na a -ai, kterou lze patrně odvodit ze staré koncovky -*oi, např.: žmó'ga~žmogai, pār'še~paršai, vaī'ke~vaikai.

¹⁸ Místo zkrácených lokálových tvarů pėvoj, viduj vyslovují pėvo, vidu; příslovce paskui vyslovují paskū.

162

4. Mladí lidé, kteří se učí spisovnému jazyku, místo obvyklého koncového u v nominativu podstatných jmen s kmenem na a a o v nářečí vyslovují a, např.: kãras~kãras, žẽmas~žẽmas, mažã~maža. Místo samohlásek na konci nářečních slov, které vznikly z cirkumflexních dvojhlásek, vyslovují dvojhlásky s velmi silně zdůrazněnou druhou složkou, např.: mataũ~mataũ, matẽi~matẽi, namãi~namãi.

§ 49. Nářečí však má také takové fonetické jevy ve vokalismu, které nenaznačují žádný sklon k zániku. Prodloužené samohlásky se nikdy nevyslovují krátce, např.: ši.tus~šitas, bū.va~buvo, kẽp'ti~kẽpti, mã.na~mano. Na druhou stranu se zkrácené samohlásky nikdy nevyslovují dlouze, např.: viŕ'u.si.õ~vyriausias, grudũ~grūdų. Z tohoto důvodu se také neobnovuje jednoslabičné ie, uo v kmeni slova, např.: pudẽ.li.s~puodėlis, šẽnaũti~šienauti.

§ 50. Z toho, co bylo řečeno, je patrné, že mladší příslušníci nářečí se začínají vzdávat některých kvalitativních zvláštností nářečního vokalismu, avšak kvantitu nářečních samohlásek nemění.

Vokalický systém popisovaného nářečí je mnohem novátorskější než systém spisovného jazyka. Zdá se však, že vliv spisovného jazyka zabrání (a již zabraňuje) dalším změnám nářečního vokalismu.

Vokalické rysy nářečí Miežiškiai

И. Л. ШУКИС

Resumé

Článek pojednává o systému vokalismu v okolí obce Miežiškiai, která leží jihovýchodně od Panevėžysu. Tato oblast náleží k východním aukštaitským puntininkům, kteří nepatří do systému nářečí rotininků, dadininků, žalininků ani žadininků. Západními sousedy tohoto nářečí jsou pontininkai a paantininkai.

Výslovnost samohlásek nebo dvojhlásek v popisovaném nářečí závisí na těchto podmínkách: na jejich fonetickém postavení, na pozici ve slově (zda se samohláska nachází na začátku, na konci nebo uvnitř slova), na přízvuku a intonaci.

V nářečí Miežiškiai platí pro kvantitu samohlásek v kmeni slov obecný zákon: nepřízvučné samohlásky jsou vždy krátké, přízvučné jsou až na několik výjimek dlouhé.

V důsledku kvantitativní redukce se změnila kvalita některých nepřízvučných samohlásek v kmeni slov. Dlouhé ē, o se v kmeni slov zkrátily, zúžily a změnily v samohlásky ъ, ь.

Výslovnost samohlásek zadní řady závisí na předcházejících souhláskách. Po j nebo palatálních souhláskách, za nimiž následovalo j, se samohlásky zadní řady posouvají dopředu. Silně posunutá dopředu nepřízvučná samohláska zadní řady u dala samohlásku přední řady ь zcela nové kvality.

163

Výslovnost úzkých samohlásek závisí na následujících souhláskách. Před tvrdou souhláskou se samohlásky i, u poněkud rozšiřují, zatímco rozšíření samohlásky е je natolik výrazné, že se vyslovuje jako samohláska přechodná mezi е a а.

Kvalita a kvantita diftongů (s výjimkou ie, uo) a diftongických spojení v kmeni slova závisí na intonaci: u diftongů s klesavou intonací se prodlužuje první komponent, zatímco u diftongů se stoupavou intonací druhý komponent. První komponent diftongu se stoupavou intonací se redukuje a částečně asimiluje druhým.

Diftongy ie, uo se způsobem artikulace, intonací a odpovídáním normám spisovného jazyka řadí k monoftongům.

Popisované nářečí se stejně jako všechna puntinická nářečí vyznačuje změnou diftongických spojení am, an, em, en a samohlásek ə, ẹ na im, un, im, in, ų, i. V nových slovech a nedávno vzniklých tvarech se tento jev obvykle nevyskytuje.

Délka samohlásek na konci slova se řídí následujícím pravidlem: přízvučné bývají dlouhé, nepřízvučné krátké nebo polodlouhé. Samohlásky е, а, které vznikly z praslovanských ē, ā, bývají vždy pouze krátké.

Diftongy na konci slova závisí na intonaci. Diftongy s klesavou intonací se nemění, zatímco diftongy se stoupavou intonací se obvykle mění v monoftongy. Nepřízvučné diftongy na konci slova se rovněž mění v monoftongy. Diftong ui se na konci slova v tomto nářečí nevyskytuje.

Diftongická spojení na konci slova vznikla ve většině případů nedávno.

Pod vlivem spisovného jazyka se příslušníci střední a mladé generace tohoto nářečí vzdávají některých kvalitativních rysů vokalismu daného nářečí; například am, an, em, en, ẹ, ə někdy nemění, jak bylo uvedeno výše, ale vyslovují je jako ve spisovném jazyce.

Systém vokalismu miežiškėnského nářečí je novější než systém vokalismu spisovného jazyka.