LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI II

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O ADVERBIALIZACI AKUZATIVU JEDNOTNÉHO ČÍSLA V SOUČASNÉ LITEVŠTINĚ

K. ULVYDAS

O poněkud těsnějším vztahu akuzativu k příslovcím v současné litevštině lze hovořit především s ohledem na akuzativ substantiva. Akuzativy jednotného čísla jiných skloňovaných slovních druhů (např. adjektiv a participií, jejichž hlavními funkcemi ve větě jsou funkce atributu a jmenné části složeného přísudku, a číslovek a zájmen, pro něž je funkce adverbiálního určení rovněž zcela netypická) nevykazují sklon k adverbializaci ani alespoň k sémantickému sbližování s příslovci (přinejmenším v případech, kdy stojí samostatně a netvoří spojení se substantivy). Je však třeba poznamenat, že příslovečnost akuzativů substantiv, které se příslovcům přibližují nejvíce, je poměrně slabá.

Ze všech druhů akuzativu jednotného čísla se těsnějším vztahem k příslovcím a sklonem k adverbializaci vyznačuje akuzativ časový, avšak pouze tehdy, když vyjadřuje spíše samotné trvání času než nějaký přesně určený bod v tomto trvání („časové ose“). Takový časový akuzativ má ve větě funkci časového určení a odpovídá na otázky: kdy? v kterou dobu?

Pro tento časový akuzativ se v litevštině běžně užívá poměrně přesně vymezená skupina substantiv, jako například: den, noc, ráno, večer, jaro, léto, podzim, zima, půlnoc, poledne, půlka léta, půlka zimy, pondělí, úterý, středa atd., která označují určité časové úseky dne a týdne a roční období.¹

Významem a vztahem k příslovcím se od časových akuzativů těchto substantiv příliš neliší časové akuzativy slov kārtas, svykis, zejména když vyjadřují velmi obecný a neurčitý čas děje, stavu či události, nikoli četnost (srov. významy akuzativů kārtą a svykį ve dvou dvojicích vět: 1. Jednou ho [Mačionis] přistihl, jak nese od řeky dva nedoplněné kbelíky vody Vn1P138. Bautis, který se jednou objevil v městečku a svými vyprávěními poštval lidi proti sobě, zase zmizel ŽRII261.; 2. Antanukas, jak už ho nejednou

¹ Zajímavé je, že u časových akuzativů všech těchto substantiv užívaných v právě probíraném významu není možný genitiv při záporu. To lze vysvětlit velmi slabou vazbou tohoto druhu časových akuzativů na slovesa ve větě.

75

Agnieska mokė, paėmė Palmutę už rankutės ir atsistojo skersas VnlP161., Dar sykį apsižvalgęs, šunį paglostęs, [Kurmelis] įėjo iš vidų ŽRII10.

Někteří badatelé litevštiny nazývají časové akuzativy zde uvedených substantiv příslovci. Například J. Otrębski označuje nářeční tvary dzienų, naktį, vasarų, žiemų, pavasarį, rudenį, kartų, odpovídající tvarům spisovného jazyka dieną, naktį, vasarą, žiemą, pavasarį, rudenį, kartą, za časová příslovce vzniklá z akuzativů jednotného čísla substantiv plnících temporální funkci².

Je však třeba zdůraznit, že při posuzování otázky adverbializace či příslovečné povahy toho či onoho slova nebo výrazu v litevštině nelze vycházet pouze ze sémantické či syntaktické funkce, neboť například funkci časového určení mohou ve větě plnit i různé jiné tvary ohebných slov s předložkami i bez nich — různé pádové a předložkové konstrukce, které nikoho ani nenapadne považovat za příslovce.

Proces adverbializace pádových i předložkových konstrukcí zůstal badateli litevštiny téměř nepovšimnut, a proto není divu, že příslovce patří v gramatikách litevštiny k nejméně objasněným slovním druhům. V litevské gramatické literatuře se při pojednání o příslovci obvykle omezují na zájmenná příslovce a na útvary vzniklé z jiných ohebných slovních druhů, které mají vlastní specifické formanty, jež je zřetelně odlišují od těch ohebných slovních druhů, z nichž se vyvinuly. V jazyce však vedle těchto příslovcí máme hojně i taková, která specifické příslovečné formanty nemají, a přitom nejsou žádnými zkrácenými slovy — svým vnějším tvarem se zcela shodují s odpovídajícími tvary ohebných slovních druhů, pouze u nich vybledla pádovost, pádový význam a změnil se či izoloval jejich lexikální význam ve srovnání s jejich základním slovem (slovem, z něhož se vyvinula); jejich vztahy k ostatním slovům ve větě jsou navíc jiné než u ohebných slovních druhů.

Pádový význam někdy vybledne natolik nepatrně, že při zkoumání vztahů slov tohoto typu k příslovcím skutečně narážíme na závažné obtíže.

Jak se otázka procesu adverbializace ohebných slovních druhů řeší v sovětské ruské lingvistické literatuře?

Podle A. B. Šapira se procesu adverbializace pádů v ruštině (s předložkami i bez nich) ve svých pracích věnovala řada autorů, nejvýrazněji je však tento proces osvětlen u A. M. Peškovského³. Proto je vhodné uvést i myšlenky A. M. Peškovského.

Při rozboru různých přechodných případů mezi slovními druhy A. M. Peškovskij zdůrazňuje, že nejčastěji se vyskytují právě v oblasti příslovcí, neboť všechna ruská příslovce s výjimkou takzvaných „prototypických“ (jako здесь, там, тут, тогда, всегда, a některá další) vznikla poměrně nedávno z adjektiv a substantiv.

² Jan Ot rębski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, część I, gramatyka, 419, Kraków, 1934.

³ Проф. А. Б. Шапиро, Об образовании наречий в современном русском языке. — „Русский язык в школе“, № I, 31, 1947.

76

Proces adverbializace přídavných jmen a podstatných jmen spatřuje A. M. Peškovskij v „izolaci“ některého jednotlivého pádu od obecného systému skloňování. Tato „izolace“, říká A. M. Peškovskij⁴, probíhala mimořádně pomalu. Uvádí⁵ nejméně sedm činitelů, které tuto „izolaci“ způsobovaly, totiž: 1. „to, že ostatní pády postupně vycházely z užívání, odumíraly“; 2. „to, že se začínaly užívat nikoli ve významu celého slova, v němž se užívá odpovídající pád“; 3. „to, že se sám odpovídající pád začínal užívat nikoli ve významu svého pádu nebo nikoli ve významu celého slova, v němž se užívají ostatní pády“; 4. „to, že získával nějaký zvukový rozdíl ve srovnání s ostatními pády, kromě rozdílů, které měl již jako samostatný pád“; 5. „to, že všechny ostatní pády získávaly tento rozdíl“; 6. „to, že se předložka slévala s pádem v jediný pojem a vytrhávala jej ze systému“; 7. „spojení všech nebo některých z těchto činitelů (a to se stávalo nejčastěji)“.

A. B. Šapiro⁶ správně poznamenává, že všechny tyto činitele, které uvádí A. M. Peškovskij, jsou ve skutečnosti pouze možnými důsledky adverbializace podstatných a přídavných jmen, nikoli jejími příčinami, neboť tím nejdůležitějším, co podmiňuje přechod různých tvarů v příslovce, je jejich užívání jako příslovečného určení, jejich příslovečná funkce ve slovním spojení. Tato příslovečná funkce potlačuje předmětný význam slova a z toho pak vyplývá vše, co izoluje samotný pád, oslabuje jeho význam, který nakonec zcela mizí, a původní pádový tvar zcela přechází v příslovce.

Tyto poznámky A. B. Šapira jsou příznačné i pro proces adverbializace ohebných slovních tvarů v litevštině. I zde se přechází od podstatného jména k příslovci prostřednictvím příslovečné funkce slova, oslabování předmětného a formálního významu slova, izolace pádu a konečně úplného vymizení jeho významu.

Pokud spolu s A. B. Šapirem uznáme výše zmíněné činitele uváděné A. M. Peškovským za možné důsledky adverbializace podstatných a přídavných jmen, je zajímavé zjistit, zda je v litevštině akuzativ času, který se, jak jsme viděli, někdy pokládá za příslovce, nějak spojen alespoň s jedním z těchto důsledků, či nikoli. Pozorování zde nepřináší zcela kladnou odpověď.

Především je třeba zdůraznit, že u všech podstatných jmen (starých i nově utvořených), která se užívají v akuzativu času, se užívají také všechny ostatní pády. Jestliže užívání některých pádů není intenzivní nebo je někdy obtížnější, neznamená to ještě, že potenciálně neexistují.

Kromě toho se ve skloňovacím systému všechny pády těchto slov užívají téměř ve stejném významu „celého slova“. Vezmeme-li například slovo dieną „doba od rána do večera“, uvidíme, že ve všech užívaných pádech zůstává význam slova stejný:

Mluv rychle, den je krátký B. Dny už jsou dlouhé Krns. Cesta tam trvá den, odtud se tyčí hora Pč. Zlý den je třeba přečkat se zlým plevelem Sch77.

⁴ А. М. Пешковский, Русский синтаксис в научном освещении, изд. 4-ое, 129, М., 1934.

⁵ Tamtéž.

⁶ Проф. А. Б. Шапиро, Об образовании наречий в современном русском языке. – „Русский язык в школе“, №1, 31—32, 1947.

77

Nemocný se přes den znovu zotavil Šlap. Přes den projedou všechny tři školy Grš. V takový den nemůžeš nikam vyjít Rm. Vyřiď mu ode mne mnoho srdečných pozdravů KII318. Takový oděv je jen pro teplé dny Šlap. Ten den bylo teplo Er. Během těch několika dní zvládli nejlépe svou učební abecedu rš. V takových zamračených dnech se nedá pořádně pracovat Rdm⁷.

Příklady rovněž ukazují, že akuzativ si dosud zachoval svůj pádový význam. V každém případě jej zde vnímáme jako akuzativ předmětu, tu jako akuzativ časový, tu jako akuzativ způsobu.

Konečně se časový akuzativ ani foneticky (umístěním přízvuku či intonací) nijak neliší od ostatních akuzativů téhož slova.

Kdybychom podobným způsobem prozkoumali i jiná slova užívaná v časovém akuzativu, rovněž bychom zjistili, že jejich časové akuzativní tvary nesouvisejí s výše uvedenými důsledky adverbializace podstatných a přídavných jmen. Ani samotná izolace časového akuzativu od obecného systému skloňování, ani jeho adverbializace tedy nemohou být výrazného stupně.

Avšak i když to všechno vezmeme v úvahu, v žádném případě bychom neměli zapomínat na to, že časové akuzativy některých podstatných jmen užívané bez přívlastek se svým významem přece jen v něčem liší od ostatních pádů téhož slova a také od časových akuzativů užívaných s přívlastky.

Uveďme takové časové akuzativy užívané bez přívlastků, jimiž se označují určité úseky dne či denní doby nebo roční období (dieną, naktį, rytą, vakarą, pavasarį, vasarą, rudenį, žiemą). Vždyť když jsou tyto časové akuzativy užity bez přívlastků, nikdo nebude pochybovat o poněkud větší obecnosti jejich významu, lze říci dokonce o jisté jeho abstraktnosti. Například ve větách: Ateik dieną, o ne vakare ir Ateik kitą dieną v prvním případě dieną znamená obecně „během dne“, nikoli v určitém konkrétním časovém bodě dne; ve druhém případě výraz kitą dieną již zdůrazňuje určitý vymezený termín, nikoli obecně denní dobu. Právě tím se vysvětluje tendence některých jazykovědců (např. J. Otrębského) považovat takové časové akuzativy se zobecněným významem za příslovce, tím spíše, že se k této obecnosti významu přidává užívání uvedených akuzativů pouze ve funkci větných příslovečných určení. A právě užívání, jak již bylo výše poznamenáno, především způsobuje adverbializaci pádových tvarů.

Určitá obecnost významu a výlučná funkce příslovečného určení tedy tyto časové akuzativy užívané bez přívlastků do značné míry přibližují příslovcím a ponechávají je jakoby v přechodném stadiu mezi pády podstatných jmen a příslovci.

Při zkoumání procesu adverbializace pádových tvarů podstatných jmen, zvláště v případech, kdy se pochybuje o tom, zda některý pád podstatného jména již definitivně přešel mezi příslovce, uvádějí jazykovědci často ještě jedno kritérium rozhodování — totiž zda daný pád může, nebo nemůže mít adjektivní přívlastky. Je-li oblast užívání některého podstatného jména či jeho jednotlivého pádového tvaru syntakticky omezená, snižuje se počet přívlastků, které se s ním shodují⁸. „Úplná ztráta možnosti být určován přídavným jménem znamená, že podstatné jméno—

⁷ Žr. J. Balčikonis (red.), Lietuvių kalbos žodynas, 2, 343, 1947.

⁸ В. В. Виноградов, Русский язык, 380, М. — Л., 1947.

78

přechod tvaru v příslovce. Výrazné oslabení této schopnosti je příznakem přechodného stavu“⁴⁹.

Uveďme nyní tvary časového akuzativu v litevštině a podívejme se, jak, kdy a v jaké míře mohou být určovány adjektivními a jinými přívlastečnými výrazy.

1. Časový akuzativ s kongruentními přívlastky: a. adjektivními: na Dušičky večer, poslední noc, na Dušičky podzim, nejtemnější noc; b. zájmennými: v tu chvíli, přímo v polovině léta, tentokrát, téhož dne, ten den, následujícího dne, jednoho dne, toho rána, jednoho rána, letos na podzim, toho podzimu, téhož podzimu, té noci, jedné noci, toho večera, téhož večera, přímo v době žní, příští rok, tuto chvilku, tuto zimu, příští jaro, jednoho odpoledne; c. zájmennými a adjektivními: v takovou slavnostní hodinu, takový krásný den, v tu šťastnou chvilku, onoho deštivého rána; d. participiálními: následujícího dne, minulého podzimu, předminulého léta, minulé noci.

2. Časový akuzativ s kongruentními a nekongruentními přívlastky: té podzimní noci, na jaře voleb, jednoho jarního dne, jednoho takového svátečního dne po Vánocích, horkého letního odpoledne.

3. Časový akuzativ s nekongruentními přívlastky: v den představení, v měsíci sklizně, na jaře voleb.

Již uvedené příklady jasně ukazují, že slova užívaná v časovém akuzativu lze v litevštině široce určovat jak kongruentními (adjektivními, zájmennými, číslovkovými, participiálními) přívlastky, tak kongruentními spolu s nekongruentními přívlastky, nebo jen nekongruentními přívlastky. Je samozřejmé, že v případech, kdy máme jakýkoli přívlastek, nemůže být řeč o adverbializaci časového akuzativu, protože už samotný přívlastek zdůrazňuje pádový význam časového akuzativu, a dokud pádový význam zůstává zřetelný, slovo ještě nepřešlo v příslovce.

Pádový význam časového akuzativu v uvedených příkladech posilují jak kongruentní přívlastky, které jsou rovněž v témže pádě, tak nekongruentní, které jsou s tvarem časového akuzativu spojeny vazbou řízenosti. V prvním i druhém případě máme stále jasná podstatná jména. Dokonce i ve spojení jako nejtemnější noc se pádový význam zachovává, protože jej zde posiluje zvláštní adjektivum individuálního tvoření, shodné s podstatným jménem téhož kořene.

Některá podstatná jména označující čas, jako například: okamžik, chvilka, hodina, týden, měsíc, rok atd., vůbec nemohou být užita v časovém (nikoli společenském!) akuzativu bez přívlastku. V literárním jazyce se nejčastěji užívají v časovém akuzativu pouze s přívlastky také taková podstatná jména jako podvečer, večer, doba žní, odpoledne apod. I to dokládá jmenný charakter tvarů časového akuzativu a zachování jejich pádového významu v případech, kdy má časový akuzativ přívlastek.

Je-li vůbec něco společného mezi časovými akuzativy užívanými s přívlastky na jedné straně a příslovci na straně druhé, pak je to pouze jejich temporální význam, který je jinak nejpříznačnější pro časová příslovce, a také jejich syntaktická funkce: jak časový akuzativ podstatného jména, tak časové příslovce se ve větě užívají k vyjádření časového určení.

Б. Б. Виноградов, Русский язык, 308–381, М. – Л., 1947.

79

Tím také končí společné rysy časových akuzativů užívaných s přívlastek a příslovcí. Sama povaha jedněch i druhých, jejich syntaktické vztahy k ostatním slovům ve větě a někdy i jejich formální rysy jsou stále různého charakteru.

Určitá skupina podstatných jmen, o níž byla řeč již dříve a která obvykle označují denní, týdenní či roční období (dieną, naktį, rytas, žiema, vasara, pavasaris, ruduo, pirmadienis, antradienis, trečiadienis...), se však v časovém akuzativu užívá jak s přívlastky, tak bez nich. Snad se zde poněkud odlišuje jen časový akuzativ podstatného jména vakaras, který bez přívlastku, alespoň v literárním jazyce, příliš neužíváme, nejspíše proto, že vedle akuzativu máme v tomto případě lokál času vakare, užívaný právě většinou bez přívlastku a téměř zcela zlexikalizovaný jako příslovce. Časové akuzativy s přívlastky i bez nich se užívají také u podstatných jmen jako kartas, sykis.

Časové akuzativy všech těchto slov se bez jakéhokoli přívlastku nejvíce přibližují příslovcím, více než v kterémkoli jiném případě užití tohoto pádu. Časové akuzativy uvedených podstatných jmen užívané bez přívlastků mají poněkud odlišný — obecnější a abstraktnější — lexikální význam než v případech, kdy se užívají s přívlastky.

Někdy předložkově užívaná časová příslovce, jako anksti, vėlai, vakar, rytoj, vedle některých těchto časových akuzativů význam pádu nijak neposilují, nýbrž jej naopak ještě zastírají, jako by spolu s akuzativy vytvářela ustálená příslovečná spojení, např.: anksti rytą, rytoj naktį, vėlai rudenį, rytoj rytą; srov. také nářeční výraz vidury naktį.

Je třeba rovněž poznamenat, že i taková spojení časových akuzativů jako dieną naktį, dieną naktele, dieną ir naktį, rytą vakarą, žiemą vasarą, která se obvykle užívají bez jakýchkoli přívlastků, mají také většinou velmi zobecněný význam a značně se přibližují příslovcím, takže se téměř zcela mění v příslovečná spojení.

Ani míra, v níž se časové akuzativy užívané bez přívlastku přibližují příslovcím, není u všech stejná. Závisí na lexikálním významu jednotlivých slov nebo jejich skupin. Například časové akuzativy jako kartą, sykį, dieną, naktį, rytą, vakarą, pavasarį, vasarą, rudenį, žiemą se příslovcím přibližují více než pirmadienį, antradienį, trečiadienį... Obzvlášť obtížné je od příslovcí odlišit časové akuzativy slov kartas, sykis, protože jejich význam je velmi obecný; navíc mají tato slova výraznější temporální význam pouze v akuzativu a právě v důsledku těchto významových rysů se začínají poněkud vyčleňovat ze systému skloňování. Možnost užívat je s přívlastky nám však nedovoluje zcela vyřadit z kategorie podstatných jmen ani tato slova, která se příslovcím přiblížila nejvíce.

J. Jablonskis ve svých pracích časové akuzativy užívané s přívlastky i bez nich nikdy nezařadil mezi příslovce, ačkoli kategorii příslovcí chápe velmi široce a v určitých případech do ní řadí dokonce infinitiv, zatímco supinum a gerundium pokládá za příslovce bez jakýchkoli výjimek. Za příslovce tyto akuzativy nepovažuje ani J. Endzelīnas, který ve svých dílech uvádí jako příklady příslovcí pocházejících z akuzativu v lotyštině a litevštině pouze příslovce jako šiandien (la. šūodien), šiąnakt (la. šūonakt), šįmet (la. šūogad), vienasỹk (la. viēnreiz), a dále lotyšská drusku, drusciņ, šūorit,

80

šiovakar, šūonedėl, šiuosasar, rīt(u), přičemž zároveň zmiňuje latgalské tvary vosor a žiem, které jsou původu buď akuzativního, nebo instrumentálového¹⁰.

Vedle časového akuzativu zastávají ve větě funkci časového určení děje či stavu také akuzativy délky, frekvence a pobývání některých slov.

Prvním z nich odpovídáme na otázky: jak dlouho? po jakou dobu? (Celý ten den i den následující bylo v rodině Taručių teplo a příjemně CvRVIII1118. Chvíli bylo vidět, jak se na kopci objevila skupinka lidí ib225).

J. Jablonskis akuzativ frekvence nevyčleňuje a tento termín ani nepoužívá, uvádí však příklady užití tohoto akuzativu, když pojednává o „akuzativu délky, vzdálenosti a trvání tahu“¹¹. Na otázku odpovídáme akuzativem frekvence: jak často? (srov. Každé ráno, ještě před svítáním, se teď ploužili ulicí čeledíni Kerpelė Blt¹sPvas252).

Akuzativem pobývání (kterým se J. Jablonskis zabývá samostatně, ve skutečnosti se však akuzativu „délky, vzdálenosti a trvání tahu“ přibližuje více než akuzativ frekvence) odpovídáme na otázky: jak dlouho? po jakou dobu? J. Jablonskis jej vyčleňuje pouze na základě toho, že se užívá „nejčastěji po slovesech pohybu nebo činnosti k označení toho, že se někdo na nějakou dobu vzdálí, odejde či zastaví, zůstane, aby pobyl, navštívil...“¹² (např. Strážný se na chviličku vzdálil od okénka JbL76).

O výraznějším přibližování všech těchto akuzativů k příslovcím lze rovněž hovořit pouze v případech, kdy nemají přívlastky. I zde však míra tohoto přiblížení závisí na povaze jednotlivých slov či jejich spojení.

Svým temporálním významem a funkcí příslovečného určení ve větě se k příslovcím výrazněji přibližují akuzativy nebo jejich spojení s jinými slovy jako trupūtį, trupūčiuką, galėlį, galiuką, mažumą, mažumėlę, akimirka, valandėlę, dieniukę, dienelę, kartą, sykį (ne kartą, ne sykį), kąs dieną, kąs rytą, kąs metą, kąs vakarą, kąs žiemą, kąs vasarą, visą dieną, kitą sykį atd.

Míra, v níž se tato slova a jejich spojení přibližují příslovcím a příslovečným spojením, není menší než u dříve probíraných časových akuzativů. Dokládá to skutečnost, že některá z nich, např. trupūtį, trupūčiuką, mažumėlę, se v jazyce vůbec neužívají s přívlastky, zatímco spojení kąs dieną, kąs rytą... směřují k úplné adverbializaci (kasdieną, kasdien, kasdie...). Nelze je však považovat za zcela adverbializované, ať už jde o uvedené akuzativy, nebo o jejich spojení s jinými slovy, která si zachovala skloňovanou koncovku (dieną, kitą sykį), neboť se zcela neoddělila od systému skloňování a vedle nich se stále užívají i jiné pády; navíc tyto akuzativy ani jejich spojení zcela neztratily možnost mít přívlastek (přívlastek může mít dokonce i spojení kąs + galininkas, např.: kąs mielą dienelę, kąs žiemą dienelę).

Vedle akuzativů vyjadřujících časové množství je třeba uvést také akuzativy, jimiž vyjadřujeme množství věci, vlastnosti či děje. Tyto akuzativy často zahrnují tytéž tvary, jimiž se vyjadřuje i množství času, např.: kruopelę, kruopelytę, kruopelytę, gėlą, galėlį, galiūtį, galiuką, trupūtį, tru-

¹⁰ Srov. J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 600, Rīgā, 1951, a také jeho Baltu valodu skaņas un formas, 228, Rīgā, 1948.

¹¹ Srov. Rygiškių Jonas, Linksniai ir prielinksniai, 74, Kaunas, 1928.

¹² Srov. tamtéž, 75–76.

6. Kalbotyros klausimai II.

81

putėli, trupučūka, truputytį, šmotą (<lenkų szmat) atd., srov. také v literárním jazyce neužívané a nepotřebné tvary biški, biški, biškėlį, biškutį, biskiučiuką (<vokiečių bischen).

Tyto akuzativy, plní-li ve větě funkci okolnostního určení míry, se rovněž značně přibližují příslovcím, avšak vůbec se příslovečnými nestávají, stejně jako akuzativy fungující jako časová určení, které nemají přívlastek.

Vidíme tedy, že akuzativy podstatných jmen užívané k vyjádření okolností věty, ačkoli se značně přibližují příslovcím, zejména v případech, kdy nemají přívlastek, přesto v současné litevštině nedokážou vytvořit ani poněkud výrazněji ustálený typ jednoduchých (nesložených) akuzativních příslovcí. O takových akuzativech lze nanejvýš říci, že se nepochybně ocitly v přechodném stadiu mezi podstatným jménem a příslovcem.

Celkově je třeba zdůraznit, že akuzativ podstatného jména (jak jednotného, tak množného čísla) patří k těm pádům, které ani při funkci okolnostního určení nemají sklon stát se příslovci, zachovávají-li svou úplnou podobu (s nezkrácenou koncovkou), s výjimkou případů zkrácení a zejména srůstu s jinými slovními druhy či jinými slovy (kart¹³<kartą, vakar<vakarą¹⁴, šiandien, šiandieną<šian dienan, šįnakt<šią naktį, vienąkart<vieną kartą, šįmet<šį metų, anąsyk<aną sykį, visadien<viesą dieną...). Mimochodem, A. Leskynas¹⁵, J. Endzelynas¹⁶ a další lingvisté odvozují dokonce vakar od lokálu jednotného čísla. K. Būga si však k této otázce všiml: „Že by příslovce vakar... pocházelo z lokálu vakarė, tomu v Litvě Leskynovi sotva kdo uvěří. Všem je jasné, že vakar je odpadlý akuzativ vakarą. Z vakarė bychom měli vakar“¹⁷.

Je třeba poznamenat, že podstatných jmen v akuzativu se zkrácenou koncovkou, která se stala příslovci a nesplynula s jinými slovními druhy či jinými slovy, je v litevštině mimořádně málo: je jich sotva několik (srov.: kart, vakar, pokud toto poslední příslovce skutečně pochází z akuzativu).

V jazyce jsou mnohem častější složená akuzativní příslovce s prvním zájmenným, adjektivním, číslovkovým, příležitostně substantivním či adverbiálním členem a druhým členem substantivním (nejčastěji akuzativem podstatného jména se zkrácenou a příležitostně zachovanou koncovkou). Zastavme se tedy dále na chvíli u derivačních tendencí těchto příslovcí a rozdělme je alespoň do několika skupin.

1. Zájmenný + substantivní člen

Takové útvary, v nichž je prvním členem zájmeno a druhým akuzativ substantiva s odpadlými, deformovanými nebo (příležitostně) zachovanými koncovkami, zaujímají mezi složenými akuzativními příslovci nejvýznamnější místo.

¹³ Srov.: Ar kart įgaus protėlį? d.

¹⁴ Zde nelze nezmínit, že vakar lze se stejnou jistotou odvozovat také z genitivu vakaro.

¹⁵ A. Leskien. Litauisches Lesebuch mit Grammatik und Wörterbuch, 177, Heidelberg, 1919.

¹⁶ J. Endzelīns. Baltu valodu skaņas un formas, 228, Rīgā, 1948.

¹⁷ K. Būga. Kalba ir senovė, 1, 160, Kaunas, 1922.

82

a. Zájmeno kàs a akuzativ substantiva¹⁸: kasdiẽną, kasdiẽn, kasdiẽ, kasnãkt, kasvãkar, kasšiẽm.

b. Akuzativ zájmena tà, tà a akuzativ substantiva s odpadlými nebo deformovanými koncovkami: tandẽn, tandẽj, tañdėj, tandẽi, tądien, tądien, tądien, tąkart, tąnakt, tąnedėl hybridní „ten týden; tu neděli“, tąžiem.

c. Akuzativ zájmena anàs, anà, v úplné nebo odpadlé či deformované podobě, a substantivní člen: anañčės hybridní „tehdy“, anañdien, anańdė, anańdė, anãdien, anãdie, anãdėj, anańdėj, anańdienai, anańdai, anańdai, anańdies, anańdienais, anąkart, anąmẽt, anąmẽt, anąryt, anąšįk, anąvakar.

d. Akuzativ zájmena šìs, šì a substantivní člen: ši̇̀kart, ši̇̀met, ši̇̀ryt, ši̇̀syk, šįvakar¹⁹, šiandieną, šiandien, šiande, ši̇̀ndei, šiandei (= šiandei?), šianđėj, šiañdie, šiandiej, ši̇̀nakt, šiąnakt, šiąnedėl hybridní „tento týden; tuto neděli“, šiąvakar, ši̇̀žiem.

Někdy se zde v nářečích vyskytují i neobvyklejší případy spojování slov, srov. žemaitské šianpadiẽną.

e. Akuzativ zájmena šiokià a akuzativ substantiva dienà s odpadlými nebo deformovanými koncovkami: šiokiandėj (šiokiandėi?), šiokiādien.

f. Akuzativ zájmena kurì a akuzativ substantiva dienà s odpadlou koncovkou: kuriādien.

g. Akuzativ zájmena kìtas, kìta a substantivní člen: kitandien, ki-tandie, kitądien, kitādie, kitañdei, kitañdie (srov. také dosud nesplynulé slovní spojení kitą dieną, v němž se dosud zachovaly přízvuky obou slov), kitąkart, „příště; kdysi, za dávných časů“, kitąmet, kitąmėt, kitąnedėl hybridní „příští týden; příští neděli“, kitąsyk, „ne teď, příště, při následující příležitosti; kdysi; dávno; někdy; dříve“.

Někdy zde odpadá koncovka prvního členu: kitsyk.

h. Akuzativ zájmen kiekvienas, kelintas, visas a zkrácený substantivní člen: kiekvienąkart, kelintąsyk, visąčės hybridní visądien.

2. A d j e k t i v n í + s u b s t a n t i v n í č l e n

Na prvním místě je zde akuzativ adjektiva (nejčastěji se zachovanou koncovkou), na druhém pak zkrácené substantivum: amžinądien „nikterak, nikterak živý, nikdy; naprosto ne“, amžindė „dtto“ amžindẽn „dtto“²⁰, prāstandei „v obyčejný den, v pracovní den“, šventądien.

3. N u m e r á l n í + s u b s t a n t i v n í č l e n

a. Základní číslovka a zkrácené substantivum: vienadien, vienaṅkart, viena-syk, šešìskart, šešìssyk, šimtąkart.

¹⁸ Je třeba poznamenat, že druhý člen těchto zkrácených příslovcí by v jednotlivých případech mohl být také nominálního původu.

¹⁹ K těmto útvarům je třeba přiřadit také podobu šiapavasar. užívanou v dusetském nářečí. Zde, když se vytratila významová složka rodu, bylo místo zájmena mužského rodu užito zájmeno ženského rodu v akuzativu, nejspíše podle těch příslovcí, jejichž první člen je ženského rodu.

²⁰ Někdy, a zvláště tehdy, když je zde koncovka prvního členu zkrácena, nelze určit, zda jde o příslovce akuzativní, nominální, nebo konečně instrumentálního původu; srov. frazeologické spojení amžina diena „v žádném případě, jako živý, velmi, nesmírně“ ve větě Amžina diena nenorėjo slv.

83

b. Řadová číslovka a zkrácené podstatné jméno: pirmąkart, pirmąsyk, antrąkart, antrądie, antrądien, antrandien, antrandien, antrąryt, antrąsyk, trečiąroz hybr., aštuntądien ²¹.

4. Podstatné jméno nebo příslovce + podstatné jméno

Ve vzácnějších případech je prvním členem akuzativ podstatného jména nebo příslovce, druhým členem akuzativ podstatného jména (se zachovanými nebo zkrácenými koncovkami): põrąkart, põrąkart, rytorytą „ráno“, vãkarryt „včera ráno“, vãkarnakt „včera v noci“.

Zde podaný stručný přehled složených zkrácených příslovcí ukazuje, že některé jejich typy (např. zájmeno + podstatné jméno) jsou velmi časté. Společným rysem všech zde uvedených složených tvarů je, že většina z nich má zkrácený druhý člen. Zatímco první členy jsou zde poměrně rozmanité, počet druhých členů je velmi omezený. Jako druhé členy se nejčastěji vyskytují zkrácené akuzativy podstatných jmen dieną, naktis, rytas, vakaras, vasara, pavasaris, kartas, šykis. Jak vidíme, jde stále o tytéž akuzativy, které se i jinak, nejsou-li spojeny s jinými slovy a vyjadřují-li časové okolnosti, nejvíce přibližují příslovcím, ale nedokážou se jimi stát úplně.

Zkoumaný materiál tedy jasně ukazuje, že akuzativ jednotného čísla podstatného jména, který se vzhledem ke svému silnému objektovému významu nemůže plně adverbializovat (ani v případech, kdy má funkci příslovečného určení a nemá přívlastek), přesto přechází k příslovci, jen jinými cestami a v jiné podobě (splývá s akuzativy jiných slovních druhů nebo s jinými slovy a nejčastěji ztrácí koncovku a deformuje se).

Při sledování tohoto materiálu vystupuje do popředí ještě jeden mimořádně zajímavý jev. Viděli jsme již, že akuzativy času s přívlastkem, tedy ty, které tvoří spojení, mají ještě menší sklon k adverbializaci než ty bez přívlastku, protože přívlastek příliš posiluje a zdůrazňuje význam pádu. Jak si však můžeme snadno všimnout, zde zkoumaná složená akuzativní příslovce nejsou ve skutečnosti ničím jiným než splynulými někdejšími přívlastky a jejich rozvíjenými slovy. Také akuzativy s přívlastek, které mají funkci příslovečného určení, se tedy za určitých podmínek mohou adverbializovat spolu se svými přívlastky. Rozhodující je především jejich příslovečná funkce.

Taková spojení akuzativů podstatných jmen s funkcí příslovečného určení a zájmen, číslovek či přídavných jmen, která je rozvíjejí, se v procesu adverbializace lexicalizují a splývají v jedno složené slovo, jehož druhý člen se nejčastěji deformuje (zkracuje se nebo se jinak mění jeho koncovka). Tato deformace či změna koncovek nastává nejspíše z fonetických důvodů, kvůli přízvuku a snadnosti výslovnosti. Nejdůležitější příčinou změn a deformace koncovek je však zde samotný proces adverbializace: koncovka adverbializovaného pádu ztrácí funkci ukazatele pádového významu; proto snadno podléhá fonetickým změnám a deformaci.

²¹ Zajímavé je, že v některých nářečích se tento druh zkrácených složených příslovcí tvoří, jak se zdá, také z genitivů, srov. vienokart, pirmokart, (Vienokart skrenda pulkas krunkų [vrán] Bien. Pirmokart nuvė vyresnysai sūnus vartuit [hlídat] ib.). Vienokart, pirmokart zde nejspíše vzniklo ze spojení vieno karto, pirmo karto.

84

Konečně je třeba ještě poznamenat, že zde rozebíraná příslovce jsou zároveň svědky dávnověku. Někdy se zachovávající stará akuzativní koncovka prvního členu (srov. kitandie<kitan dienan) ukazuje, že příslovce tohoto typu se v litevštině tvoří již od velmi dávných dob, kdy staré akuzativní koncovky s hláskou n byly ještě neporušené.

Ke složeným příslovcím s odpadlou akuzativní koncovkou patří také takové útvary, jejichž prvním členem je předložka per a druhým — akuzativ podstatného jména s odpadlou koncovkou, např.: percien hybr. (<per cienia) „příliš“, perdien pergavėn, hybr. „v době půstu“, pernakt, pernákį, pernedėl hybr. „přes týden; v neděli“, perryt „po celé ráno“, pervá­sar, peržiem, paržiem.

I zde, jak vidíme, jsou druhými členy převážně akuzativy s odpadlou koncovkou u podstatných jmen označujících denní, denní či týdenní časové úseky nebo roční období. Protože se v některých nářečích — například v Kaniavě (Varėna) — předložka per užívá s nominativy těchto podstatných jmen (per rudū, per žiemą, per vāsarą atd.), mohlo by jít v jednotlivých případech také o nominativní původ uvedených příslovcí.

Je třeba zmínit také předložkové vazby, na jejichž úkor se ve jazyce utvořila poměrně nepočetná skupina příslovcí v jednotném akuzativu. Jejich prvním členem je předložka, druhým — akuzativ podstatného jména (v méně častých případech nominativ-akuzativ adjektiva středního rodu nebo akuzativ adjektiva mužského rodu), někdy dokonce podstatné jméno s příslušným přívlastkem či slovo jiného slovního druhu, například: į valią „dostatečně, úplně“²², per dalį „trochu, poněkud“, per plauką „jen tak tak“, per šalį „zvenčí“, per velnią „velmi, nesmírně“, per ilgą „postupem času, po dlouhou dobu“, per ilgą „rovněž“, per visą pilvą „velmi, úplně (s adjektivem kvailas ‚hloupý‘)“, per vieną „společně, pohromadě, v houfu“, per savę „sám, vlastními silami“, per visądien, per visąnakt, prõ ankštą, prõ auštrą, prõ dieną, prõ naktį, prõ tamsą, prõ pirštus „velmi brzy, za svítání nebo ještě dříve“, „těsně před úsvitem“, „za soumraku, při stmívání“, „povrchně, dívaje se a nereaguje (se slovesem žiūrėti ‚dívat se‘)“, nė prõ šalį „docela dobře“, už dyką „zadarmo, bezplatně“.

Akuzativ se zachovanou koncovkou, který sám o sobě nemůže zcela přejít mezi příslovce, vytváří s předložkami či jinými pády také taková příslovečná spojení jako dieną į dieną „každý den“, kamp̃s į kampelį „v každém zákoutí“, rýts į rytą „každé ráno“, tvõrą į tvõrą „velmi blízko, v sousedství“, niẽką gyvą „velmi málo“, gyvą velnią „velmi mnoho“. Srovnejme však tato poslední spojení s takovými výrazy jako Gyvas kelmas čia tų akmenų Krtn., Šiemet grybų gyvą balą Slm., Ožų laike gyvus kelmus Ggr., kde spojení gyvas kelmas, gyvą balą lze skloňovat a dokonce měnit v čísle (srov. gyvus kelmus), a v takovém případě by se za příslovečná považovat neměla.

Po prozkoumání vztahu jednotného akuzativu k příslovcím a případů jeho adverbializace dospíváme k těmto závěrům:

²² Srov. plurálová spojení fungující jako příslovečná určení způsobu nebo míry: į valias „dostatečně mnoho“ (Anie visą ko turi valias Užv.), į pietas „v poledne, polednem“ (Šį pietas pašokusį G²².), per akis „před očima, na očích“ (Per akis meluoja Ds.), „dostatečně, mnoho“ (Per akis bus [užteks] Alk.).

85

1. Jednotný akuzativ vzhledem ke svému silnému objektovému významu nemá sklon zcela přecházet mezi příslovce, a to ani tehdy, když plní ve větě funkci příslovečného určení.

2. Pokud můžeme pozorovat poněkud těsnější vztah akuzativu k příslovcím, pak pouze u podstatných jmen označujících denní, denní či týdenní časové úseky nebo roční období (dieną, naktį, vakarą, rytą, vasarą, žiemą, rudenį, pavasaris...), případně velmi obecný, neurčitý čas (kartas, sykį...).

3. Avšak akuzativy i těchto posledně zmíněných podstatných jmen se s přívlastkem od příslovcí opět vzdalují, protože přívlastky posilují jejich význam jakožto pádových tvarů.

4. Akuzativy těchto podstatných jmen se mohou dostat do kategorie příslovcí pouze jako členy složených slov.

5. Při splývání se svými přívlastky — akuzativy jiných slovních druhů (zejména zájmen) — se akuzativy uvedených podstatných jmen nejčastěji deformují: koncovka odpadá, dochází k fonetickým změnám. Tuto jejich deformaci způsobuje proces adverbializace, při němž koncovka přestává být ukazatelem pádového významu.

6. První člen některých složených příslovcí s akuzativem s odpadlou koncovkou si, chráněn druhým členem, uchovává až do dnešní doby starou akuzativní koncovku se souhláskou n. Tento jev nejzřetelněji ukazuje, že procesy splývání akuzativů užívaných v časovém významu s přívlastky, jejich adverbializace a lexicalizace začaly již v dávnověku, nejpozději v době, kdy akuzativy skloňovaných slovních druhů měly ještě neporušenou starou koncovku s hláskou n.

7. Poměrně nepočetnou skupinu složených příslovcí v jednotném akuzativu doplňují adverbializující se či již adverbializovaná slovní spojení, zejména předložkové konstrukce, v nichž je akuzativ nositelem hlavního významu spojení.

8. I v těchto spojeních je jejich nejdůležitější člen — nositel hlavního významu — nejčastěji substantivní.

9. Jednotné akuzativy jiných slovních druhů (nikoli podstatných jmen) se samy o sobě rovněž téměř vůbec neadverbializují, pokud bychom za příslovce nepovažovali akuzativ zájmena ką v takových výrazech jako ką mums rūp Plaučiūns? Dn., ką mums mačys priprovas, ką mūsų triūšeliai? ib.²³. I tentýž akuzativ zájmena ką přechází zcela mezi příslovce pouze jako člen spojení tik ką „nedávno“, ką tik „rovněž“ (Tìk ką išėjo i vė sugrįžo Šlap. Ką tik mačiau jį einant pro šalį ib.)²⁴.

²³ Viz E. Fraenkel, Syntax der litauischen Kasus. – „Tauta ir žodis“, V. sv., s. 84–85, Kaunas, 1928.

²⁴ Srov. tamtéž.

ZKRATKY

Alk – Alksnėnai, okres Vilkaviškis.

B – Lexikon Lithuanico – Germanicum et Germanico – Lithuanicum,... von Jacobo Brodowski,.. (rukopis z počátku 18. století [1713–1745], dva svazky).

86

Bien—Bieniūnai, okres Dūkštas.

BtšPvas—Juozo Baltušis, Parduotos vasaros, román v novelách, 1, Státní nakladatelství krásné literatury, Vilnius, 1957. (Čísla označují strany).

CvR—Petras Cvirka, Raštai, sv. I—XI, Státní nakladatelství krásné literatury, 1949—1953. (Čísla označují svazky a strany).

d. — lidová píseň.

Dn—Kristijonas Donelaitis (1714—1780), slovo nebo věta z jazyka jeho děl.

Ds—Dūsetos.

Ėr—Ėriškiai, okres Ramygala.

G—Litauische Studien, Auswahl aus ältesten denkmalern... von Dr. Leopold Geitler, Prag, 1875. (Čísla označují strany).

Ggr—Gegrėnai, okres Seda.

Grš—Grįškabūdis, okres Naumiestis.

hibr.—hybrid.

ib—ibidem, tamtéž.

K—Deutsch-litauisches Wörterbuch von Friedrich Kurschat, 2 Teile, Halle a. S., 1870—1874. (Čísla označují části a stránky).

kn.—kniha.

Krns—Kriaūnos, Obelių r.

Krtn—Kretingą.

la.—lotyšský (jazyk).

Pč—M. Pečkauskaitė-Šatrijos Ragana (1878—1930), slovo či věta z jazyka jejích spisů.

r.—okres.

Rdm—Rudaminą, Lazdijų r.

Rm—Ramýgala.

rš—slovo či věta z jazyka novějších spisů, novin nebo časopisů.

Sch—Litauisches Lesebuch und Glossar von A. Schleicher, Prag, 1857. (Skaičiai rodo puslapius).

Slm—Salāmiestis, Vabalninko r.

Slv—Slavikai, Šakių r.

Šlap—Šlapabėržė, Kėdainių r.

t.p. — totéž, tentýž význam.

Užv—Užventis.

VnlP—A. Vienuolis, Puodžiūnkiemis, Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1952. (Skaičiai rodo puslapius).

ŽR—Žemaitė, Raštai, I—IV t., Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1948. (Skaičiai rodo tomus ir puslapius).

O ADVERBIALIZACI AKUZATIVU SINGULÁRU V SOUČASNÉ LITEVŠTINĚ

K. M. ULVIDAS

Resumé

1. Akuzativ singuláru a plurálu patří v současné litevštině k pádům, které vykazují nejslabší tendenci k adverbializaci. Jasný objektový význam brání úplné adverbializaci akuzativu singuláru i

87

v těch případech, kdy vystupuje ve funkci příslovečného určení.

2. Ze všech druhů akuzativu singuláru vykazuje výraznější tendenci k adverbializaci akuzativ času, avšak nejčastěji pouze tehdy, označuje-li samotný průběh času, a nikoli nějaký určitý bod v tomto průběhu (na „časové ose“). Takový akuzativ vystupuje ve větě jako příslovečné určení času a odpovídá na otázky: kdy? v kterou dobu?

3. Okruh podstatných jmen, jejichž akuzativ se ve svém časovém významu ve větší či menší míře blíží příslovci, je velmi omezený. K příslovci se značně přibližují pouze tvary akuzativu singuláru podstatných jmen označujících jednotlivé časové úseky, tj. části dne, den, týdne (rytas „ráno“, vakaras „večer“, dieną „den“, naktį „noc“, vidurdienis „poledne“, vidurnaktis „půlnoc“, pirmadienis „pondělí“, antradienis „úterý“…), ročních období (pavasaris „jaro“, vasara „léto“, ruduo „podzim“, žiema „zima“) nebo neurčitý čas (kartas, sykis „jednou“), pokud plní funkci příslovečného určení času; pokud do této kategorie nepřecházejí úplně, zaujímají přinejmenším přechodné postavení mezi podstatným jménem a příslovcem.

4. Akuzativ singuláru uvedených podstatných jmen se však ve spojení s přívlastek či přívlastky (ankstyba rytą „časně ráno“, vieną gražią dieną „jednoho krásného dne“, pati vidurnaktį „o samé půlnoci“, perėita žiemą „minulou zimu“), od příslovce vzdaluje, neboť přívlastek či přívlastky zde posilují pádový význam podstatného jména.

5. Akuzativ singuláru zmíněných podstatných jmen plně přechází do kategorie příslovcí pouze jako základní složka složených slov. Pomocí akuzativu singuláru těchto podstatných jmen vzniká celá řada složených příslovcí, jejichž prvními složkami jsou a) zájmeno kas „co“, b) akuzativ zájmen tas „ten, tento“, anas „onen“, šis „tento“, šioks, toks „takový“, kuris „který“, kitas „jiný“, kiekvienas „každý“, visas „celý“, c) akuzativ některých přídavných jmen nebo číslovek, d) někdy příslovce nebo dokonce předložka per, např.: kasdieną (>kasdien>kasdie) (<kas dieną) „každý den“, anąkart (<aną kartą) „tehdy“, ši vakar (<ši vakarą) „dnes večer“, šiąžiem (<šią žiemą) „tuto zimu“, kitamet, kitamėt (<kitą metą) „příští rok“, kiekvienąkart (<kiekvieną kartą) „pokaždé“, visądien (<visą dieną) „celý den“, šventądien (<šventą dieną) „ve sváteční den“, antrąsyk (<antrą sykį) „podruhé“, rytoytą (<rytoj rytą) „zítra ráno“, pervasar (<per vasarą) „po celé léto“ atd.

6. Jak je patrné z právě uvedených příkladů, všechna příslovce uvedeného typu vznikají ze slovních spojení, jejichž druhá (a ve vzácných případech i první) složka při adverbializaci a splynutí v jedno slovo obvykle ztrácí svou koncovku. Někdy se dokonce pozoruje—

88

Dochází k deformaci nejen koncovky druhé složky, ale i samotného kořene, jakož i k odpadnutí nebo změně koncovky první složky.

Výrazným příkladem takové deformace mohou být složená příslovce tvořená tvary akuzativu jednotného čísla zájmena anàs „ten“ a podstatného jména dienà, např.: anandien, anande, anądien, anądie, andien, andie, anandiej, anandien, anandienai, anandai, anandai, anandies, anandienais<anan dienan „v ten den“, srov. také šįpavasar (místo šįpavasar< šį pavasari) „toto jaro“.

7. Skutečnost, že si první složka příslovcí tohoto typu v některých případech zachovává starou úplnou koncovku akuzativu jednotného čísla (s koncovou nosovou souhláskou -n), svědčí o tom, že slovotvorný typ těchto příslovcí vznikl již dávno (nejpozději v 16.–17. století), kdy si akuzativ jednotného čísla zachovával starou úplnou koncovku s nosovou souhláskou -n.

Třídu složených příslovcí utvořených z akuzativu jednotného čísla doplňují adverbializovaná nebo právě adverbializovaná frazeologická spojení, zejména předložkové konstrukce, jejichž součástí je akuzativ, např.: į vãlią „do sytosti, dostatečně“, pér pláuką „o vlásek“, pér vélnią „velmi“, pér ilgą „časem“, prõ diẽną „velmi brzy, za úsvitu, před svítáním“, prõ aũstrą „za úsvitu“, ryts į rytą „každé ráno“, tvord į tvorą „velmi blízko, plot k plotu“ atd.

9. Základní složkou (nositelem základního významu) uvedených slovních spojení je nejčastěji podstatné jméno.

10. Zatímco akuzativ jednotného čísla podstatných jmen označujících čas v některých případech vykazuje určitou tendenci k adverbializaci, o jiných skloňovaných slovních druzích to říci nelze. Výjimkou je akuzativ zájmena kàs „co“ ve výrazech jako ką mums rúp Plaučiūnas? „Co je nám po Plaučiūnasovi?“ (K. Donelaitis), ką mums mažys pripro vos, ką mūsy trūšeliai? „K čemu nám budou přípravy a naše starosti?“ (tamtéž)²⁵. I tato forma se však plně adverbializuje pouze ve spojeních tìk ką, ką tìk „právě, zrovna“, srov.: Tik ką išėjo į vė sugrįžo „Právě odešel a zase se vrátil“ (okres Kėdainiai, vesnice Šlapabergė)., Ką tik mačiau jį einant pro šalį „Právě jsem ho viděl, jak procházel kolem“ (tamtéž)²⁶.

²⁵ Srov. E. Fraenkel, Syntax der litauischen Kasus. — „Tauta ir žodis“, V kn., 84—85, Kaunas, 1928.

²⁶ Srov. tamtéž.